Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Noc ve škole

Cesta do školy nebyla naštěstí dlouhá. Aniž bych to tušil, škola stála přímo naproti hospodě. Mohlo mě to ale napadnout, že na vesnici nebude mnoho větších budov. Hospoda, škola a hasiči, to byly dominanty zdejší návsi. V pozadí na to shlížel kostel, lemovaný místním hřbitovem s nezvykle vysokou zdí.

Škola mě zblízka zaujala ještě jedním detailem a to mřížemi na všech oknech. U hospody mi to ani nepřišlo, zloději jsou dnes drzí až běda, ale co by dělal zloděj ve škole? Hledal by tam snad peníze? Leda by byl padlý na hlavu! Školy přece neměly nikdy v historii s bankami nic společného, od Marie Terezie byli učitelé takoví lepší žebráci. Proč ty mříže? Leda... kvůli vlkům?

Otřásl jsem se, jako kdyby na mě sáhla smrt...

Zvonek na dveřích naštěstí zvonil hlasitě a dveře se brzy pootevřely, i když zřejmě byly zevnitř pořád jištěné řetězem.

„Pusť nás dovnitř, Břéťo!“ zahlaholil Vlasta.

Řetěz zašramotil a dveře se naplno otevřely. Vlasta vstoupil do světla vstupní haly a vtáhl mě za sebou.

„Tady se mezi dveřmi nejedná,“ ujistil mě, zatímco Břéťa za námi rychle zamykal. „Není nad krytá záda!“

Vstupní hala školy byla až nadbytečně velká. Byla prázdná, vedlo z ní jen několik dveří a vlevo z ní stoupalo široké schodiště se zeleným zábradlím z kovových trubek. Na podlaze schodiště bylo kamínkové teraso, při okrajích se světlejším pásem, stejně jako v hale. Bylo znát, že obojí dělal stejný mistr.

„Kdo je to?“ hodil po mně učitel zvědavým pohledem.

„Nějaký vědátor z Práglu, zajímá se o vlka,“ referoval mu hned Vlasta.

„Dalibor Vítek,“ představil jsem se. „Přírodovědná fakulta Karlovy univerzity.“

„Takže Dalibor...“ podíval se na mě učitel. „Já jsem zdejší kantor Břetislav Forman. Ach jo, už se to doneslo až do Prahy?“

Nedošlo mi, zda to myslí v dobrém nebo ve zlém.

„Jo a nějakej zelenáč,“ doplnil mě Vlasta. „Nedali mu na to ani auto! Tahal se sem autobusy a k přespání má v batohu stan! Napadlo mě, že bys ho mohl nechat přespat ve třídě.“

„Mohl bych i v nějaké stodole...“ namítl jsem, ale nenechali mě ani domluvit. Oba se jako na povel rozesmáli.

„Ve stodole?“ kuckal se smíchy učitel.

„Jo, a myslí to vážně!“ křenil se i Vlasta. „A to už v hospodě od nás ledacos slyšel!“

„Stodoly snad mají vrata, ne?“ namítl jsem uraženě.

„Jo, ale vrata nezadrží plíživky,“ odvětil učitel tím typicky didaktickým učitelským tónem. „Tady můžeme z hospodářského zvířectva chovat jen ovce. Bestie na ně totiž neútočí. Až na vlky, to se rozumí. Ostatní potvory se ovcí bůhvíproč bojí, nejspíš jim svým kožichem připomínají vlky.“

„Hele, to mě ještě nenapadlo,“ zarazil se Vlasta. „A víš, že by to tak mohlo být?“

„To je přece u živočichů běžné,“ řekl učitel. „Využívá toho i hmyz. Když je neškodná moucha vybarvená jako vosa, má méně nepřátel. Mě to napadlo už když jsem viděl kožich prvního vlka.“

„Myslíš, že si naše ovce pořídily úmyslně kožich, jako mají vlci z Čertovy díry, aby před nimi ostatní bestie utíkaly?“

„No, úmyslně asi ne, ale shodu okolností snad neodmítneš,“ nedal se zmást učitel.

„Slávek taky pořád nosí ovčí kožich!“ řekl zamyšleně Vlasta.

„Před vlky by ho to neochránilo,“ zvážněl i učitel.

„Ale jako jediný přinesl z jeskyní modrý mech,“ pokračoval Vlasta, jako kdyby právě přišel na něco důležitého.

„Zřejmě něco ví, co my ne,“ povzdychl si učitel.

„Jenže to teď nevyřešíme,“ dodal odevzdaně Vlasta. „Můžeš zatím návštěvě ukázat kroniku? Má o ni zájem. A pak ho někde nech přespat, třeba ve třídě, nejlépe v horní v patře, ať je v klidu. Ráno se chce podívat na vlka!“

„Ve třídě?“ naježil se učitel. „Aby mě pak do smrti hanba fackovala? Máme přece pokojík pro návštěvy, od odjezdu tchyně je volný, tam se vyspí líp než v hotelu!“

„Dělej, jak rozumíš,“ pokrčil rameny Vlasta. „Nechávám ti ho na starost. Teď mě omluvte, mažu dom!“

„Dobro došli!“ přál mu učitel a opět odemkl školní dveře.


Sotva zase dveře zamkl, obrátil se ke mně.

„Takže z Práglu?“ prohlížel si mě od hlavy k patě. „Vlků se vám zachtělo? Inu, dostane se zadostiučinění vaší zvědavosti! Jen doufám, že to nebudete v Práglu rozmazávat. Nejlepší by bylo, kdybyste potvrdil tu verzi s fotomontáží, máme kolem toho i tak dost oplétaček...“

„Poslali mě sem, abych to zhodnotil vědecky!“ řekl jsem. „Věda se s podvody neslučuje!“

„Ach ano, věda...“ povzdychl si učitel. „Poctivý vědec je to poslední, co tady potřebujeme, ale věčně nemůžeme mít štěstí.“

Učitel, který nepřeje vědě? Ale co, i to je možné!

„Máte prý tu kroniku...“ připomněl jsem mu.

„Jo, kroniku,“ přijal mou narážku. „Tak to musíte se mnou do místní knihovny, je tady v patře. Tak pojďte!“

Obrátil se k širokému schodišti a vedl mě po něm nahoru. Schodiště se točilo doprava a pokračovalo ochozem v patře. Také zde vedly do stran několikeré dveře. Jedny z nich učitel otevřel, sáhl s jistotou dovnitř po vypínači a rozsvítil.

Za dveřmi byla místní knihovna, větší, než jsem na vesnici čekal. Většinu prostoru zabíraly skříně plné knih.

„Takže kronika...“ brumlal pro sebe učitel. Sáhl neomylně do nejzadnějšího regálu, vytáhl tlustou hnědou bichli a přinesl mi ji na stoleček, kde zřejmě vyřizoval výpůjčky.

„Nemusím hádat, co vás zajímá?“ uvažoval nahlas. „Jistě bestie z Čertovy díry, že? Jsou v kronice na více místech. Možná vám chlapi v hospodě o některých vyprávěli. Které vás zajímají?“

„Hovořili tam něco o chobotnicích,“ naznačil jsem. „Jenže to jsou mořští tvorové...“

„Ti v moři jistě,“ přikývl učitel. „Jenže tvorové z Čertovy díry se Brehmovu atlasu zvířat naprosto vymykají. Farář Schwarz tvrdil, že jsou to bytosti pekelné, které na náš svět nepatří. Něco na tom jistě bude...“

„U farářů a kněží bych tohle vysvětlení očekával,“ souhlasil jsem. „Co si o tom ale myslíte vy, učitel? Nebo se také přikláníte k pekelnému vysvětlení?“

„K pekelnému?“ pokrčil rameny. „To ne, ale nepochybuji, že ty potvory nejsou běžně rozšířené. Nadpřirozené vysvětlení se jaksi nabízí samo, ale s vědou se nesnáší. Jedno možné vysvětlení zastával můj otec. Podle něho jsou tam nějaké rozsáhlé podzemní prostory, kde se z dřívějška uchovaly vyhynulé formy života.“

„Což naráží na otázku, čím by se tam živily,“ skočil jsem mu do řeči.

„Ta se dá vysvětlit i přirozeně,“ nedal se učitel. „Tady máte tu chobotnici, je to obrázek z jara tisíc devět set patnáct, maloval to můj praděd Franc Forman, veliký zdejší pokrokář. Neshodl se v tom s farářem Schwarzem a aby ten spor rozsoudili, vydali se spolu na sklonku dvacátých let minulého století do Čertovy díry. Děda si tam vzal německou vojenskou opakovačku a farář kříž a bandasku svěcené vody. Nevrátili se, takže spor nerozhodli.“

„Zahynuli tam?“ došlo mi.

„Nikdo o jejich smrti nepochybuje,“ pokrčil rameny učitel. „Nevrátili se z Čertovy díry, to je jako konečný a neodvolatelný rozsudek. Od té doby uplynulo tolik let, že by dnes byli tak jako tak po smrti. Vesničané ale správně pochopili, že na bestie neplatí svěcená voda ani olovo kulek. Úspěch mají těžké sečné zbraně, jako mačety, sekery bradatice a uplatnila se i řeznická širočina, je to z obrázku patrné.“

„Proto je tu chlapi nosí u sebe,“ řekl jsem. „Vy také?“

„Také. A divíte se?“ usmál se na mě.

Na obrázku byla skutečně chobotnice, nebo aspoň něco, co se chobotnicím dost podobalo. Pár kusů chapadel leželo stranou, nejspíš odsekané sekyrami. O rozsekaný trup velikosti menšího auta stála dole opřená typická řeznická širočina, tak jak ji řezník popadl, když vybíhal z krámku zabíjet tu obludu. Oči byly zřejmě probodané, ale nemohly to být žádné malé korálky, štěrbiny očí měly dobrých pětadvacet centimetrů.

„Když z kousků opět sestavili chapadla, měla kolem deseti metrů,“ doplnil učitel Břéťa. „Není to ovšem přesné, nikdo totiž nemůže zaručit, že dávali k sobě správné kusy chapadel. Ale její největší přísavky měly až dvacet centimetrů a když se ta obluda přicucla k balvanu, nikdo by ji neodtrhl.“

„A tohle že žije někde tady pod zemí?“ vrtěl jsem hlavou. „Proboha, čím se ty bestie živí? Co všechno tahle obluda sežrala, než dorostla do téhle velikosti?“

„Táta na to vymyslel teorii,“ odvětil učitel. „I v našem světě existují bakterie aerobní a anaerobní, tedy takové, které potřebují kyslík a takové, které kyslík nepotřebují. A ty druhé se obvykle spokojí i s potravou, jakou normální bakterie opovrhují, neboť ji nejsou schopné strávit.“

„To pořád ještě nevysvětluje, jak se tolik potravy dostane do podzemí!“ namítl jsem.

„I v našem světě existují bakterie, schopné živit se ropnými látkami,“ nedal se Břéťa odradit. „Jen si to představte! Dole pod zemí může být místo, kde ze země vyvěrá ropa. Tak hluboko, že se nedokáže vytlačit až na povrch. Tím mohlo kdysi v podzemí vzniknout ropné jezírko, do kterého se časem pustily anaerobní bakterie, až se ropě dokonale přizpůsobily. Dovedete si představit obyčejné kvasnice, ne? Tak si představte podzemní ropné jezírko, lemované takovými kvasnicemi. Těmi se živí pár vyšších druhů, časem také dokonale přizpůsobených životu pod zemí.“

„Je to dost přitažené za vlasy,“ podotkl jsem. „Ropa těžko obsahuje všechny látky potřebné k životu vyšších živočichů!“

„Zbytek mohla přinést voda,“ pokrčil rameny Břéťa. „Kdo z lidí ví, kudy pod zemí voda putuje a co všechno s sebou nese?“

„Ta teorie má jednu vadu,“ zhodnotil jsem ji. „Podzemní tvorové, dokonale přizpůsobení životu pod zemí, bývají většinou bílí a slepí. Věda jiné nezná. Život v podzemí nepotřebuje oči ani ochranné zbarvení a když se podzemní tvorové omylem dostanou na povrch, jsou dezorientovaní a bezbranní. Vlk se špičáky jako má sibiřský nebo bengálský tygr, prostě pod zem nepatří.“

„Existují přece i svítící baktérie,“ namítal Břéťa. „Muselo by jich být plno, ale... Slávek občas donese z Čertovy díry modrý mech. Svítí ve tmě modravým světlem a má tak úžasné léčivé vlastnosti, že vyléčí každou nemoc! Hojí i rány. Zeptejte se ho, kam na ten mech chodí! Asi vám to neřekne, je to jeho tajemství, ale nemůže to být daleko od vchodu do Čertovy díry. A když je něco takového na dosah od nás, což teprve v hloubce!“

„Modře svítící léčivý mech?“ zavětřil jsem. „I to by bylo zajímavé! Mech sám bude těžko svítit, ale může být hostitelem svítících bakterií, to by bylo přijatelné vysvětlení. Ale co, nejprve bych rád viděl toho vlka. Jestli pan Miloslav vypozoroval, že ovčí kožich zahání podzemní tvory, znamenalo by to, že se tu objevují častěji než jednou či dvakrát za století.“

„Jednou či dvakrát za století?“ usmál se učitel. „To by nám nestálo za trvalé nošení mačet. I třikrát do měsíce se tu objevují!“

„Ale jak to, že taková věc není známá po celé zemi?“ divil jsem se. „Za modře svítícím léčivým mechem by jezdili nemocní z celého světa, vesnice by byla v Čechách známější než Karlovy Vary, modrý mech by z ní udělal nové Lurdy!“

„Těžko!“ řekl chmurně učitel. „Představujete si asi, že toho mechu je pokaždé pár kilo, tolik ho ale pod zemí není. Slávek ho zatím vždycky donesl, když byl potřeba, ale jen ždibíček sotva na dlaň. Většinou to stačilo, ale kdyby měl modrý mech uzdravovat tisíce nemocných, lidé by ho nenávratně vyhubili. Vzpomeňte si na nosorožce! Jejich rohy považují v Číně za léčivé a jak jsou na tom nosorožci dnes? Krůček od vyhynutí a i ten pytláci jistě brzy udělají! Lidé zničili tolik rostlin i živočišných druhů, že musíme tajemství modrého mechu chránit!“

Neměl pravdu, jak se později ukázalo. Modrého mechu tam byly tuny a v jeho světle se dalo i číst... 

„Vy to považujete za tajemství?“ došlo mi. „Proč mi to tedy tak ochotně říkáte?“

„Protože věříme, že si uvědomíte důležitost zachování toho tajemství a že je nebudete šířit,“ řekl učitel. „Až odhalíme, kdo dal do novin fotky toho vlka, nepovede se mu dobře, na to vemte jed! A musel to být někdo z vesnice! Natož cizí!“

„Pak by asi bylo lepší snažit se vzbudit dojem, že ten vlk je opravdu jen výplodem počítačové kreativity!“ řekl jsem.

„A co děláme?“ opáčil učitel. „Už jsme zpracovali redakci okresních novin, aby to sami označili za podvod, vynakládáme spoustu času a námahy na pacifikování dalších osob... i pro vás bude jistě lepší přiklonit se k verzi s fotošopem!“

„Jenže věda nemá ráda podvody!“ namítl jsem.

„Věda je naštěstí podvodů plná!“ opáčil učitel. „A vy jste na vaší fakultě tak nedůležitá osoba, že vám nesvěřili ani auťák! Nikdo vám to neuvěří, leda byste tu vlčí mršinu dotáhl až na dvůr univerzity! A to se vám nepodaří. Jednak je na to příliš velká a za druhé vám ji nedáme!“

„Mám s sebou foťák!“ ujistil jsem ho.

„Věřím tomu, že si uvědomíte důležitost zachování našeho tajemství a necháte si to pro sebe,“ opakoval učitel.

„A kdyby ne?“ nehodlal jsem tak snadno ustoupit.

„Pak jste naštěstí dostatečně nedůležitá osoba,“ odrazil mě.

Mělo mě to varovat! 


Učitel mi ukázal ještě pár dalších záznamů obecní kroniky. Kronika nebyla jen jedna bichle, kterou mi učitel ukázal. Od doby jejího založení uplynulo již hodně doby a tlustých knih kroniky bylo doposud šest. Nejstarší záznamy byly psané sice česky, ale švabachem, navíc nečíselnou formou: V den swaté Anny, v den swatého Wácslawa, roky římskými číslicemi, dnes už se to těžko luštilo. Nebyl také každý kronikář tak zručný kreslíř jako Franc Forman, aby správně vystihl proporce zaznamenávaných »potwar wezdegshjch«. Nicméně jedno se ukázalo beze všech pochyb: ty »potwary« se ve vsi objevovaly od jejího založení někdy v době Třicetileté války, kdy se sem útěkem ze středu Čech zachránilo pár prvních rodin, vedených knězem Wojtěchem.

Útěk rodin byl úspěšný. Někteří, zejména mladší, se později do původního domova ze zvědavosti vraceli, ale jen aby zjistili, jak správným krokem ten útěk byl. Zbývající obyvatelé původní vesnice totiž válku nepřežili. Rabující vojáci sedláky vyvraždili, vesnici vypálili, spáleniště zakrátko zarostlo plevelem a do konce Třicetileté války už nebylo vůbec znát, kde původně stála.

Vesnic s osudem Lidic bylo v Čechách za Třicetileté války mnoho a »potwary potwarné« se jevily při srovnání s válečnými hrůzami jako menší zlo, i když časem zaplatilo setkání s dravými druhy životem i několik vesničanů. Ze srovnání s potvorami však vyšli jako neporovnatelně horší bestie lancknechti.

Později se situace v Čechách uklidnila, války skončily, ale život v podhorské vesnici zůstal jak byl od jejího založení. Lidé si na potvory vylézající ze skal zvykli a na návrat do středu Čech si už ani nepomysleli. Některé druhy potvor chápali dokonce jako přínos. Například šestinohá prasata »papašíky«, jak nazvali jeden sádelnatý druh, jehož každý objev skončil klasickou zabíjačkou, které se rovným dílem účastnila celá vesnice.

Z hospodářských zvířat zůstali na vsi jedině koně a ovce. Koně byli nezbytní a vyplácelo se zabezpečit pro ně stáje tak jako lidská obydlí, zatímco ovce přežívaly samy, neboť se jich bestie ze skal bály. Polní práce vykonávali chlapi hromadně, aby nebyli daleko od sebe a mohli si vzájemně pomoci. Celá vesnice byla už v předminulém století jedním velkým zemědělským družstvem, založeným oproti pozdějším družstvům na dobrovolném základě. Lidé tu vůbec z nutnosti drželi víc pospolu. Rada starších měla ve vsi pravomoci jinde nevídané a protože hned na počátku rozhodla zachovávat tajemství Čertovy díry nedotknutelná, nedozvěděli se je ani obyvatelé sousedních obcí.

Upřímně řečeno, málokdo by tomu beztak uvěřil. Tajemství Čertovy díry byla příliš nepravděpodobná.

Je však také pravdou, že si děti ve vesnici nikdy nehrály venku a bez chlapa s mačetou se neodvažovaly ven ani ženy.

Mělo to i jisté výhody. Ve vesnici se rozmohlo čtení knih a místní knihovna byla stále obsáhlejší. Mladí chlapci častěji než jinde odcházeli do škol a vzdělanost ve vsi se pozvedala. Velkým problémem byl v každé době farář. Ne že by zde nebyli zájemci o kněžská studia, ale nikomu se je nepodařilo dokončit. Nejčastěji bývali ze semináře vyloučeni pro »nepřijatelně kacířské názory«, obvykle spojené s nějakým podřeknutím.

Biskupská diecéze však na místní faru pravidelně dodávala vlastní faráře a vesničanům nezbylo než je »zpacifikovat«. Místo aby farář obracel na pravou víru místní kacíře, kacíři zpravidla za rok či za dva obrátili na svou víru faráře. Farář Schwarz byl snad jedinou výjimkou, neboť svou víru prosadil za cenu sebevražedné výpravy do Čertovy díry, kde mu nepomohl kříž ani bandaska svěcené vody. Dalo by se říci, že »bestie pekelné« měly nad ním od samého začátku vrch. Bohužel s ním zahynul i místní oblíbený učitel Franc Forman, kterého vesnice jistě litovala víc.

A teď si někdo dovolil věc neslýchanou, poskytl okresním novinám fotografie zastřeleného tajemného šestinohého zvířete. Musel to být někdo ze vsi, ale kdo? Mobily jsou tu rozšířené jako všude, mají je i děcka. Nebyl problém vyrobit různé fotomontáže, kterými přesvědčili novináře, že naletěli na podvod. Jak se zdálo, vesničané pevně věřili, že se jim podaří zažehlit tu nepříjemnou aféru s fotografiemi i na celostátní úrovni, tedy se mnou. Jsem asi posledním člověkem, kterého ještě zbývá »zpacifikovat«, neboli »převést na jejich víru«. Zkusili to otevřeností a vysvětlením své situace ze všech stran. Doufali, že je pochopím a sám to pomohu zamést pod koberec.

Tak jsem si to aspoň v té chvíli myslel... 


Byt učitele a současně ředitele zdejší dvoutřídní školy byl v prvním patře budovy. Když jsme někdy kolem půlnoci skončili prohlídku všech knih kroniky, pozval mě do svého »pokoje pro návštěvy«, kde mi nabídl docela obstojnou postel. Nemusel jsem vybalovat tábornické vybavení a upřímně řečeno, postel jsem už opravdu potřeboval. Zalehl jsem co nejrychleji, abych byl ráno zase svěží. Kronika byla jistě zajímavá, ale což teprve možnost sáhnout si vlastním prstem na bestii, jaká se v Čechách a nejspíš na celém světě nevyskytuje!

Mohu pak slíbit vesničanům, že podpořím jejich úpěnlivě prosazovanou verzi s »fotošopem«? Pravda, byl by to vědecký podvod, ale i pan učitel má pravdu, věda se podvody přímo hemží a nejsou všechny v zájmu dobré věci. Vědecká pravda by zřejmě vesnici krutě uškodila. Umím si představit, jak by se to tady brzy hemžilo. Nejen vědci, ale zejména reportéry, lovci senzací, něco by si přisadila i Evropská unie, příkazy, zákazy... Vesničané měli asi pravdu, když se to pokoušeli ututlat, jak jen to šlo.

Přidám se k nim?

Hodil jsem to ale za hlavu, nechám to na ráno. Ráno bývá moudřejší večera.

Netuše, že se chlapi pomocí mobilů ještě o mně hádají... 

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 22:59