Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Procházkův návrh

Ráno jsem spal dlouho. Podepsala se na mně včerejší únava a učitelská rodina mě nechala spát. Teprve když jsem sám vstal, zaťukal učitel na dveře pokoje pro hosty, aby mi nabídl snídani.

V první chvíli jsem chtěl odmítnout, hraničilo to podle mě se zneužíváním pohostinnosti, ale vůně kávy vykonala své, takže jsem nabídku přijal.

„Vlasta Verner už se po vás sháněl,“ řekl mi učitel.

„On už tady byl?“ zarazil jsem se.

„To ne, jen mobilem,“ ukázal mi učitel svůj postarší model, který vytáhl z kapsičky u košile.

„Měl jsem mu dát své číslo,“ zamrzel jsem se. „Nemusel by kvůli mně burcovat i vás!“

„Nic se nestalo,“ mávl rukou učitel. „Až budete hotový, dám Vlastovi vědět.“

„Ale já už jsem hotový,“ ujistil jsem ho a dopil jsem kafe.

Učitel tedy párkrát ťukl do klávesnice.

„Břéťa,“ ohlásil se. „Návštěva je připravená!“

Telefon cosi zaštěbetal, ale rozumět tomu nebylo. Nebylo to ale nutné. Učitel se obrátil ke mně.

„Můžete si vzít věci,“ oznámil mi. „Vlasta na vás bude za minutu čekat před školou.“

„Budu tam dřív,“ kasal jsem se. „Když mi odemknete...“

Sešli jsme spolu po širokých schodech do vstupní haly, kde učitel odemkl hlavní dveře. K mému údivu už pan Vlasta venku čekal, zřejmě bydlel poblíž.

„Připraven?“ zeptal se mě.

„Jistě!“ potvrdil jsem mu. Bágl jsem měl už na zádech, ani jsem ho na noc nevybaloval.

„Tak jdeme za Kájou!“ otočil se na cestu vpravo.

„Mějte se tu krásně, ještě se tu stavím!“ rozloučil jsem se prozatím s učitelem.

Jen mi pokýval hlavou.


Myslivec Karel Bělka bydlel až na konci vesnice, od školy to bylo skoro kilometr. Cestou se ze mě Vlasta snažil dostat, jak jsem uspěl ve škole. Přiznal jsem, že mě obecní kronika zaujala.

„Měli jste tu ty potvory od samého začátku,“ připustil jsem. „Takže jste si na ně zvykli. To se dá pochopit. Jen mi trochu vrtá hlavou, proč se zdržovaly jen kolem vesnice a nerozšířily se po celých Čechách. Hádal bych, že tu byly už dávno před založením vesnice, kdy je nikdo nelovil a nebránil jim v pohybu.“

„Podzemní bestie nesnášejí slunce,“ vysvětloval mi ochotně Vlasta. „Stačí dva - tři dny na slunci a začnou churavět a do týdne je obvykle po nich. Jenže do té doby stihnou napáchat plno škod. Plíživky rdousí slepice, i na psy si troufly, i když cucají jen krev, maso nechají. Placatice se protáhnou pod vraty a ani kráva jim neodolá. Nažerou se, že nechají ve chlévě jen kostru, ani se pak neprotáhnou ven, ale i když je pak rozsekáme, moc užitku z nich není. Pokusy o chov domácích zvířat se podle Kroniky opakovaly už od začátku, ale vždy dopadly špatně. Po válce někteří věřili, že to zvládnou lépe. Dosadili nám sem z okresu předsedu jézédé, nějakého velkého partajníka, chtěl tu postavit drůbežárnu a pořád mlel o tom, že pracující potřebují vejce. Plíživky mu za noc celou farmu vycucly a předseda - politruk se v drůbežárně oběsil. Vrátit se na okres nemohl, nesplnil stranický úkol, špagát mu připadal milosrdnější než partajní hněv.“

„Nikdo to ani nevyšetřoval?“ optal jsem se.

„Jo, byli tady, uniformovaní i v civilu. Na nic nepřišli. Naši chlapi stačili plíživky rozsekat a zpracovat, jsou z nich vynikající krvavá jelita, takže se v drůbežárně nezachovaly sebemenší stopy. Dalo by se to snad svést i na kuny nebo kolčavy, kdyby to nebyla celá drůbežárna... Přesvědčili jsme esenbáky, že politruk zešílel a než se oběsil, vymlátil drůbežárnu sekerou, zřejmě aby poškodil naše pracující nedodáním vajec. Sekera se tam ovšem našla, byly na ní politrukovy otisky, to napadlo podle nějaké detektivky otce našeho učitele, ale na oběšeném si už nic nevzali. Slepice jsme dali vyudit, ale tím to s drůbežárnou skončilo. Byla ušitá horkou jehlou, brzy zchátrala, až se sesypala. Dneska už tam nic není.“

„Od té doby tu chováte jen ovce,“ doplnil jsem chápavě.

„I předtím,“ přikývl Vlasta. „Ovce jsou ze všech domácích zvířat nejbezpečnější, žerou je jen vlci. Ale ani vlci dlouho na slunci nevydrží. Jak tvrdil pan farář Schwarz, bytosti pekelné na náš svět nepatří. A něco na tom jistě bude. Nemusí to být bytosti pekelné, stačí podzemní.“

V hlavě se mi začaly jednotlivé střípky skládat do mozaiky, ale bylo jich pořád málo. Podzemní bytosti nesnášejí slunce? Tak to mohlo být, ale pak by se snad před ním schovávaly. Vzpomněl jsem si na Wellsovu »Válku světů«, kde Marťané prohráli invazi na Zem díky pozemským hnilobným bakteriím, proti nimž neměli obranu. Nemohly bakterie zabíjet potvory bez imunity i tady?

Myslivna Karla Bělka stála skoro až u skal. Blíž od Čertovy díry bydlel už jen pan Procházka, na jehož pozemku se ostatně ta jeskyně nacházela. Ti dva tvořili předsunuté strážné stanoviště pro včasné varování před bestiemi. Oba byli členy Mysliveckého sdružení a oba měli proto zbraně. Oficiálně pouze lovecké pušky, ale neoficiálně byli vyzbrojení lépe.

„Když je vlk čerstvý a při síle, kulovnice ani brokovnice ho jednou ránou nesloží,“ tvrdil Vlasta. „Někdy ani dvěma. Pořád je dost mrštný. Pochopitelně mají lepší zbraně. To snad pochopíš, je to tady prostě nutnost. A pochopitelně je mají dobře uschované, žádný režim nemá rád, když se lidé nedovoleně ozbrojují. Našinci se ale prozrazení nebojí. Žádné zbraně tu neobjevili Germáni ani esenbáci, na naše skrejše jsou všichni detektivové krátcí.“

„To bych vlastně také neměl vědět,“ podotkl jsem.

„Neměl, ale ty to pochopíš,“ zadíval se na mě Vlasta přísně.

„Po tom, co jsem zatím slyšel, bych pochopil i mašinkvér,“ přikývl jsem.

A nebyl jsem daleko od pravdy... 

„Já věděl, že jsi náš člověk!“ zazářil Vlasta. „Tak jdeme!“

Střecha hájovny či myslivny, cíle naší cesty, už vykukovala za stromy. Trochu mě zmátlo, když jsem odtud slyšel hluk mnoha hlasů, ale připadaly mi spíš veselé než varovné.

„Musíme si pospíšit,“ pobídl mě Vlasta a ještě zrychlil krok. „Chlapi čekají jen na nás. Budou vlka porcovat a večer budeme mít masopust.“

„Vy tyhle vlky jíte?“ podivil jsem se.

„Většina podzemních potvor je jedlá,“ ujistil mě. „Létající křenovky jsou sice ostudou pekáče, ale když je hlad, dají se sníst taky. Vlčí maso není nic moc, ale když se naloží do láku a dobře vyudí, je docela křehké a chutné. Jenže to by sis musel počkat, vlci se musí udit pár dní. Dnes večer budeme mít vepřové hody. Papašíka skolili předevčírem, měl šest nohou, ale od kvalitního vepřového ho nerozeznáš. Když se maso kouří na talíři, může ti být jedno, na kolika nohou před nedávnem běhalo.“

„Takže vám ani moc nevadí, že nemůžete chovat zvířata,“ dovtípil jsem se.

„Takže nám to ani moc nevadí,“ souhlasil Vlasta.

Jestli jsem chtěl vlka vidět nerozporcovaného, měl bych přidat, ale to už mě Vlasta nemusel pobízet. Poslední úsek cesty jsme oba popoběhli a na dvůr myslivny jsme doběhli právě včas. Otevřenými vraty stodoly bylo vidět, jak chlapi kladkostrojem vytahují obrovského vlka za zadní nohy do výše nad obrovské necky. Stranou stál kotel vařící vody, dalo se na prstech spočítat, co bude následovat. Zabíjačka, jakou jsem ještě nikdy neviděl!

„Počkejte ještě!“ poprosil jsem je a doloval jsem z batohu fotoaparát. „Jen pár foteček!“

„Fotky ne!“ zarazil mě Vlasta. „Podívej se, klidně si i sáhni, ale žádné fotky! Bylo z nich už víc než dost škody.“

Zarazil jsem se, ale pak jsem to vzdal. Vlasta měl pravdu. Fotky nebyly namístě. Postačí mi sáhnout si na šest vlčích nohou a na jeho zuby. A také na jeho kožich, abych se přesvědčil, že nejde o pouhou navlečenou ovčí kožešinu.

Jenže hned mi bylo jasné, že tady není narafičené nic.

Chlapi mě s pochopením pozorovali, jak vlčí kožešinou cloumám, potěžkávám prostřední tlapy, prohlížím si jejich drápy a pak se věnuji vlčí hlavě, zejména špičákům. Pan Michal Kravec nepřeháněl. Jedenáct poctivých centimetrů od dásně po špičku, to jsou zuby hodné šavlozubých machairodů. Jak to říkal pan Ludva Koťátko? »Při představě, že po mně jde bestie s takovými trháky, svíral by se mi určitě žaludek...«, nebo tak nějak. Stačilo mi představit si to a musel jsem mu dát zapravdu. Hlava velikosti koňské, machairodí zuby jako dýky, v čelistech se svaly jako provazy a třímetrové tělo se šesti pařáty... to byla opravdu vraždící bestie. Kdo ji potkal sám, tomu nejspíš nepomohla ani velká mačeta. Pak po něm zbyl jen zápis v Kronice... »na den swatého Wawrzince se z pole nevrátil rolník jménem Ferdinand Kuczera«, nebo tak nějak... Co na tom, že o týden později našli vlka mrtvého! Možná měl na těle i pár šrámů od mačety, ale ty rozhodně nebyly smrtelné...

Prohlédl jsem si, co se dalo. Jenže všichni chlapi sem přišli za jiným účelem než pást se na mém překvapení. Porcování vlka se měla účastnit většina vesnice, ale stačilo by na to i šest chlapů. Z myslivny se ale ozývaly další hlasy, tentokrát i vyšší, ženské.

Zřejmě se tam připravují vepřové hody.

Z šestinohého jeskynního prasete.

Ale přece jen jsem se nemohl odtrhnout od podívané, která se mi měla naskytnout tady. Chlapi byli dobře připravení. Můj včerejší známý pan Sváťa Hanuš nařízl velkým nožem kudrnatou vlčí kůži od ocasu a s pomocí dvou dalších ji začal stahovat. Jak ostatní tahali vlka do výšky, strhávali z něho kůži a nad neckami brzy viselo obrovské holé tělo. I bez kůže budilo respekt. Kráva by vedle něho působila jako buldoček vedle bernardýna.

„Tak co, vědátore?“ oslovil mě chlap, kterého jsem neznal. „Parádní fotošop, co?“

„Přesvědčili jste mě,“ přikývl jsem uznale.

„Chceš vidět něco ještě zajímavějšího?“ zeptal se mě chlap.

„Může být ještě něco zajímavějšího?“ neodpověděl jsem.

„Může,“ přikývl vážně chlap. „Ovšem jen když tady přede všemi slíbíš, že nic z toho nerozkecáš!“

„Jan Hus se nechal pro pravdu upálit,“ podotkl jsem. „Jenže já nejsem Jan Hus. A hlavně, umím si představit, jaký poprask by nastal, kdybych trval na vědecké pravdě. Tohle vypadá jako jeden z případů, kdy by pravda škodila.“

„Nemusíš přece lhát,“ usmál se na mě chlap. „Učitelskej ti ochotně předvede, jak se něco podobného získá pomocí fotošopu a ty to pak jen potvrdíš. Nebude to přece lež, jen si celou pravdu necháš pro sebe.“

„To by šlo,“ přikývl jsem.

„Tak tedy - přísahej, že nikomu, ani vlastní mámě nepovíš, co uvidíš u Slávka Procházky!“ vybídl mě chlap.

„Vy jste ten Miloslav Procházka?“ rozjasnil jsem se. „Majitel pozemku s Čertovou dírou?“

„Jo, to jsem já,“ kývl chlap. „Ale nejprve přísahu! Přísahej, že nikomu, ani vlastní mámě nepovíš, co u mě uvidíš!“

Zajímavé! Nezavazoval mě, abych mlčel o tom, co jsem se dozvěděl až doteď. Zřejmě to bude ještě závažnější. Ale co, mám mlčet o šestinohém vlkovi nebo o dalších příšerkách? Vychází to přece nastejno! Od »porcování vlka« se mi nechtělo odejít hned na začátku, ale pan Procházka mi sliboval něco víc, takže jsem se rozhodoval jen krátce

„Přísahám!“ řekl jsem a pozvedl ruku s prsty k přísaze.

„Dobrá, pojď tedy za mnou!“ vybídl mě.


Následoval jsem pana Procházku ze dvora a pak dál k jeho domku. Už zvenčí bylo znát, že ten dům nemá daleko k pevnosti. Malá okénka vsazená do silných stěn, před nimi železné mříže, patrová konstrukce s plochou střechou, vzdáleně připomínající skutečné bývalé československé pohraniční pevnosti. I stodola měla podobu pevnosti. Byla vyšší, s velkými vraty, podle vzhledu železnými. Stavení, které je od Čertovy díry první na ráně, zřejmě muselo vydržet i první útoky.

„Tady opatrně, ať nezakopneš,“ varoval mě pan Procházka.

Železná vrata stodoly se dole opírala o silný betonový práh, zřejmě aby se vyloučilo podlezení příšerkami, které dokáží sežrat krávu a nechat z ní jen kostru. I když ve stodole žádný dobytek nebyl. Jen veliká plechová skříň a stranou věšák se zavěšenými ovčími kožichy. Pan Procházka byl zřejmě dobře zabezpečený.

„Poslyš, mladej, smím ti tykat?“ zeptal se mě, i když mi už vlastně tykal. „Jak jsi na tom s odvahou? Bojíš se v noci lvů?“

„Lvy jsem viděl jen v Zoologické zahradě a tam se jich nebojí nikdo,“ opáčil jsem.

„A na vojně jsi byl?“ zeptal se mě. „Podle věku bych řekl, že ne. Vědátoři nemají za sebou Francouzskou Cizineckou Legii, ani praxi na válečné misi, co?“

„Nebyl jsem na vojně,“ přiznal jsem.

„Hrál sis aspoň jako kluk na vojáčky?“ zeptal se mě.

„No... snad párkrát...“ připustil jsem.

„My měli na vojně heslo, které přivádělo lampasáky až ke tropickému amoku,“ řekl.

Když jsem byl malej a blbej, hrál jsem si na vojáky. Teď jsem velkej voják a hraju si na blbýho!

Připadlo mi to směšné a usmál jsem se. Hádal jsem, že pan Procházka sloužil ještě ve staré Československé lidové armádě, ne dneska. Dnešní vojáci jsou profíci a na blbé si jenom nehrají. Dneska tak blbí jsou.

Německý SturmGewehr StG44 (5,5kg)

Německý SturmGewehr StG44 (5,5kg)

„Mělo to ale jednu výhodu,“ pokračoval. „Naučili nás tam zacházet s kvéry. Uměl bys vzít do ruky tohle?“

A vložil mi do rukou velký těžký železný samopal, či co to bylo za zabijácký nástroj.

„Hele, kalašnikov! Odkud ho máte?“ potěžkal jsem zbraň. Byla hodně těžká, nejméně pět kilo.

„Žádný kalašnikov, německý šturmkvér z války,“ opravil mě. „Pan Kalašnikov z něj později vycházel. Tohle jsem zdědil po jednom německém komandu.“

„Snad ne, jak tu za války honili Rusáky?“ došlo mi.

„I to vám už říkali?“ trochu se pousmál. „Jo, je to po těch Germánech. Ti už ho nepotřebovali a potřebovat ho nebudou.“

Sudajevův výsadkářský samopal PPS (3,36 kg)

Sudajevův výsadkářský samopal PPS (3,36 kg)

„Pěkně těžká potvora!“ zhodnotil jsem ji.

„Jestli je na tebe těžký, potěžkej si tohle!“ vstrčil mi před oči jiný samopal se sklopnou pažbou, který jsem neznal vůbec. Německou zbraň jsem Procházkovi vrátil a zvědavě převzal do rukou druhou.

„Co je to?“ zeptal jsem se ho zvědavě, když jsem potěžkal i ji. Byla výrazně lehčí.

Sudajevův samopal pro parašutisty,“ odvětil. „Ten jsem pro změnu zdědil po druhé straně.“

„Taky ho už nepotřebovali, že?“ odhadoval jsem.

„Obě bandy nejspíš narazily na měňavky, u těch jim střelné zbraně byly platné jako mrtvému zimník,“ řekl. „Na měňavky platí jen tohle!“

Vzal mi ruský samopal a vtiskl mi do ruky příruční červený hasící přístroj.

„Na potvory s hasičákem?“ podivil jsem se.

„On už to není hasičák,“ řekl. Vzal mi ho z rukou, namířil stranou na podlahu a krátce stiskl spoušť. Místo hasební pěny, či co to mělo být, vylétl z hubice tenký pramínek tekutiny, která na vzduchu skoro okamžitě vzplála a na podlaze stodoly se rozlilo hořící ohnivé kolo. Ještě že ve stodole nebylo nic hořlavého, byla podobná pevnosti nejen zvenčí, ale i zevnitř.

Hasičák? Jenže předělaný na plamenomet!

Hasičák? Jenže předělaný na plamenomet!

„Hasičák předělaný na plamenomet,“ řekl hrdě. Měňavky spálí za pár vteřin. Nesmíš dovolit, aby se na tebe nějaká dostala. To je pak lepší postříkat si nohu ohněm, to spíš přežiješ.“

„Doufám, že to nebudu nikdy potřebovat,“ otřásl jsem se.

„Jestli chceš vidět něco opravdu zajímavého, potřebovat to budeš,“ ujistil mě. „Nabízím ti doprovod na výlet k Modrému mechu. Doufám, že jsi už o něm slyšel!“

„Jestli je to ten léčivý mech...“ začal jsem nesměle.

„Takže slyšel,“ přerušil mě. „Sousedi to považují za moje největší tajemství, ale to je jenom tím, že mají příliš velký respekt z Čertovy díry. Nabízím ti tedy doprovod až tam, kam to považuji za jakž takž bezpečné. Ber to, jestli seš chlap!“

„Považujete to za bezpečné?“ opáčil jsem pochybovačně.

„V rámci možností ano,“ přikývl. „Neručím samozřejmě za všechno, stát se může všelicos, ale i kdybys tam uklouzl a zlomil si nohu, vynesu tě ven. Jsi proti mě sušinka, unesu tě. Opačně by to bylo horší, ale já tam nekloužu.“

„Nezůstali tam kdysi farář Schwarz s učitelem Formanem?“ namítl jsem.

„Jo, zůstali,“ přisvědčil. „Ti dva ovšem o Čertově díře nic nevěděli a mohlo je sežrat cokoliv. Například neměli nic proti měňavkám. A vojenská opakovačka neměla potřebnou palebnou sílu, rozumíš? Spíš by byl div, kdyby se vrátili. Přitom už měli zkušenost s hexapusem, nechápu, co je to popadlo? Ale to asi zavinil Schwarz, myslel si, že si vystačí se svěcenou vodou, pitomec. Jen vzal s sebou do pekla dobrého chlapa!“

„Co je to hexapus?“ zeptal jsem se.

„Neukazovali ti takovou chobotnici velkou jako almara?“ podíval se na mě pátravě. „Chobotnicím se říká oktopus, neboť mají osm nohou. Jeskynní druhy mají chapadel jen šest, takže jim učitelskej přisoudil název šestinozí, neboli hexapus.“

„To je tam taky?“ otřásl jsem se.

„Jo, ale před námi utečou,“ ujistil mě. „Dnes už tam chodím skoro bezpečně. Chlapi ze vsi se toho příliš bojí, ale když nejsi místní, nejsi ani zatížený starými mýty.“

„S jeskyněmi nemám žádné zkušenosti,“ namítal jsem.

„Se mnou je získáš, budou ti je všichni závidět!“ ujistil mě.

„Nemám ani jeskyňářské vybavení!“ řekl jsem další důvod proti mé účasti na tak nebezpečné cestě.

„Zapůjčím,“ ujistil mě. „Mám toho pro větší partu než pro dva. Samozřejmě budu trvat na čestném navrácení, až se vrátíme. Co si budeme povídat, mám na ty bestie i nelegální zbraně a víš, jak jsou politické režimy háklivé na »nedovolené ozbrojování«! Jenže pod zemí to beze zbraní nejde. Legálně bych byl dávno mrtvola. Zbraně mám i pro tebe, ale jen do podzemí! Jestli přiznáš, že jsi baba, nutit tě nebudu. Jen tě ujistím, že o hodně přijdeš. To, co ti nabízím, nikde jinde na světě neuvidíš!“

„A máš i oblek z ovčí kůže?“ hledal jsem poslední skulinku v jeho argumentech.

„Řekli ti, že ovčí kůže zahání většinu potvor, že?“ usmál se trochu útrpně. „No, mají skoro pravdu. Neplatí to na vlky, ale ani na měňavky. Jenže chlapi se s měňavkami v životě nesetkali, páč měňavky denní světlo opravdu nesnáší a nikdy nevylezou. Jenže mám i pro tebe něco lepšího než pouhou ovčí kůži. Mám obleky z pravé vlčí kůže! Většinu potvor zaženou spolehlivěji než ovčí.“

„Z pravé kůže jeskynního vlka?“

„Jo,“ přitakal. „Mají menší nevýhodu, smrdí asi jako pytel zapařených chroustů. Je to ale současně výhoda, protože zahánějí menší dravce už na dálku, pouhou vůní. Ale jak říkám, nutit tě do ničeho nechci. Řeknu ti jen, že modrý mech spolehlivě léčí. Ještě jsem se nesetkal s nemocí, na kterou by nestačil. A když mě tam doprovodíš, budeš mít u mě protekci. Nevíš, kdy se ti to může hodit! Dostaneš rakovinu? Mozkovou mrtvici, těžký infarkt, nebo budeš ležet ochrnutý jako Lazar po havárii? Zavoláš-li, přinesu ti modrý mech až do postele, a ty ji navzdory černým předpovědím celého konzilia doktorů opustíš uzdravený. Dobře si to rozmysli!Zahodíš i tuhle výhodu?“

To byl ale kalibr! Miloslav Procházka měl opravdu argumenty, jen co je pravda! Měl mě asi varovat osud těch, kdo se z Čertovy díry nevrátili, ale tohle vypadalo příliš lákavě.

„Nebudu proti,“ řekl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

13.08.2018 16:09