Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Čertova díra

Možná přijdu o vepřové hody z šestinohého prasete, ale ten výlet do hlubin Země vypadal dostatečně zajímavě. Byl by to jistě můj životní výlet. Možná trochu nebezpečný, ale pan Procházka měl pravdu, nebyl jsem zatížený starými mýty. To, co jsem již slyšel, vypadalo nebezpečně. Ale pan Procházka tam chodí běžně, i vesničané to potvrdili. Ti z počátku minulého století neměli ani tušení o obyvatelích podzemí, ale Procházka? Samozřejmě jestli nemluví do větru, ale proč by mluvil do větru? Uznávají ho tady všichni, i chlapi s půlmetrovými mačetami za pasem!

Ale přece jen ve mně tlouklo splašeně srdce, když jsem se opatrně soukal do kombinézy z pravé vlčí kůže z jeskynního vlka. Nohavice končily botami, které mi byly zpočátku velké, než mi je pan Procházka upevnil zapnutím přezek jako u lyžařských bot.

Boty z vlčí kůže s drápy místo horolezeckých maček! Tohle mě samo o sobě plnilo nadšením. Vlčí oděv, zahánějící podzemní bestie, schopné za noc sežrat krávu! Ani ten smrad mi nevadil.

Trochu déle mě Slávek učil zacházet se samopalem. Nešlo o střelbu. Musel jsem hlavně umět vyměnit zásobník, natáhnout závěr, plnit zásobník a odstranit případné zaseknuté náboje.

„To musíš umět tak rychle, jak to jde!“ varoval mě. „Když nedokážeš do dvou vteřin vyměnit prázdný zásobník a natáhnout závěr, ve třetí vteřině se do tebe něco zakousne!“

„Neumím ani pořádně mířit!“ postěžoval jsem si. „Chtělo by to chvilku praxe někde na střelnici!“

„Na míření není čas,“ uzemnil mě. „V jeskyni nevyužiješ ani plného dostřelu těch hraček. Má to být snad kilometr, ale tak dlouhé, rovné chodby tam nikde nejsou. Většinou budeme střílet na dvacet metrů a pak stačí držet hlaveň zhruba ve směru bestií, kulky už si je najdou.“

Z celého »pořadového cvičení« mě učil jen rychle si hodit samopal na prsa, na záda a do palebného ponosu. Víc nepotřebuji.

„Takové šaškárny, jako »K poctěééé zbraň!«, vynecháme,“ řekl. „Budeš potřebovat jedině hodit zbraň rychle na záda, abys měl volné ruce pro plamenomety. Máme každý dva, do každé ruky jeden. Dávej pozor, ať nepokropíš mě, ale měňavky zahání oheň jako takový, jakmile vzplane, prchají. Taky potřebuješ hodit šturmkvér rychle do ruky, když se vynoří něco většího.“

„A kdybychom potkali jeskynního vlka?“ sýčkoval jsem.

„Zjistíš to podle toho, že začnu střílet dlouhou dávku až do konce zásobníku,“ řekl. „V tom případě odskočíš rychle stranou a připravíš si kvér, abys netrefil mě, ale to, co uvidíš přede mnou. Já měním zásobník během vteřiny a půl, ale když v té kritické vteřině do toho našiješ trochu olova i ty, nebudu tě hubovat!“

„Kolik ale máme s sebou nábojů?“ staral jsem se.

„Dost na to, abychom se prostříleli k nejbližší zásobárně,“ ujistil mě. „Mám je rozestavěné po dvou stech metrech. Řeknu ti, byla fuška je tam natahat a postupně naplnit. Jsou v nich nějaké plné zásobníky, ale hlavně plamenomety. Kdybychom narazili na velkou hordu potvor, nediv se ani, když zavelím ke spořádanému ústupu. Nejsem sebevrah ani kamikaze. Ale touhle dobou je tam v takovém počtu ani nečekám.“

Mezitím jsme se ověsili dalším vybavením. Nějaké kotouče pevného lana, malé pevné přilby, svítilny k zavěšení na rukávy i na přilby. Vlčí oděv spínal kožený vojenský opasek s nápisem »Got mit uns!« na přezce, zřejmě také dědictví, na něm jsme měli každý z obou stran zavěšený plamenomet z hasičáku a po jedné půlmetrové mačetě »pro případ krajní nouze«.

„Nacvič si, jak kteroukoliv rukou sáhnout pro mačetu nebo pro plamenomet,“ poradil mi. „Nemůžeš ztrácet čas hledáním, kde co máš. Mačety musíš vytasit neomylně i poslepu. Jestli budeš očima hledat mačetu, nestačíš je už zaostřit na bestii a tím jí ponecháš velkou výhodu!“

Poslechl jsem a chvíli jsem to se zavřenýma očima cvičil.

Procházka měl na zádech větší batoh, považoval mě přece za svého chráněnce. Ale bylo znát, že se i on cítí jistější, když tam nepůjde sám. Budeme tedy na sobě závislí oba.

Jenže já víc! 


Vystrojení »jako Germáni na východní frontu« jsme vyšli ze stodoly, kde jsme potkali Vlastu Vernera.

„Jdu pro vás, kde se couráte?“ vyhrkl, když nás spatřil. „Ježkovy zraky, snad nejdete do Čertovy díry?“

„Doskočilo ti,“ ušklíbl se Slávek.

„Nejdete na hody?“ nechtěl tomu Vlasta ani věřit.

„To je snad jasné už podle našeho slavnostního kvádra!“ opáčil jedovatě Slávek. „Ale chlapi, smekněte před tím cucákem zvenčí! Má víc chlapské hrdosti než vy!“

„Kamikadze!“ vyhrkl Vlasta zděšeně.

„To ne!“ zarazil ho prudce Slávek. „Nejsme sebevrazi! Jsme jen dobře připraveni! A to je setsakra rozdíl! Libor není ztřeštěný páter s bandaskou svěcené vody, ale odvážný chlap, který ví, do čeho jde a že se bude muset poprat! Nejspíš i s potvorami, ale nejvíc sám se sebou! Možná vypadá jako ucho, bažant a holub, ale já z něj chlapa udělám, to si pište!“

„Nebo mrtvolu!“ odvětil Vlasta lakonicky.

„Udělám všechno, aby se vrátil se mnou!“ ujistil ho Slávek. „Vám jsem to sliboval už dávno, ale radši jste si nechali nadávat do bab, než aby se jeden z vás zvedl a šel tam se mnou.“

„A kam tam vlastně jdete?“ zeptal se Vlasta zamračeně.

Nejspíš se ho dotkla zmínka o babách, ale nedivil jsem se. Věřil jsem tomu, že už stál tváří v tvář potvorám, které by si daly k večeři i krávu. Ale jestli je pravda, že je Slávek na tuhle výpravu lákal marně, mohl teď všem vmést do tváře označení do bab.

„K Modrému mechu!“ ujistil ho Slávek.

„Vždyť není nikdo nemocný!“ upozornil ho Vlasta.

„No a?“ opáčil Slávek.

„Tak aspoň chvilku počkejte, donesu vám kus pečeně!“ řekl Vlasta a otočil se k myslivně.

„Chvilka nás nezabije,“ souhlasil Slávek. „Ale dovnitř nás nezvi, nebo vám tam zaneseme vlčí puch!“

„Ježkovy zraky!“ zaúpěl Vlasta. „To nejsou ovčí kůže!“

„Uhodl!“ kvitoval to spokojeně Slávek.

Vlasta zapadl do myslivny, ale brzy byl zpátky.

„Vezměte si aspoň tohle!“ podával nám každému umaštěný papírový pytlík. „To sníte než dojdete ke vchodu! Vážně tam oba musíte? Prošvihnete to nejlepší!“

„Kdy jsem naposledy žertoval?“ optal se Slávek, ale svačinu od něho přijal. „Libore, vem si taky a pust se do toho! Musíme to sníst než dorazíme do vchodu, pak budeme potřebovat obě ruce. A pečeně by na nás přitahovala potvory!“

V papírovém sáčku byl velký rohlík nebo spíš bageta. Byla vydlabaná a uvnitř byl pořádný flák masa, podle vůně s hořčicí. Asi jako párek v rohlíku, jenže tohle nebyl žádný kuřecí separát, ale poctivé maso!

Pustili jsme se do toho oba, ale Slávek se už otočil a pomalu vykročil po cestičce za svým domem. Následoval jsem ho. Pocit, že jím něco neobvyklého, byl zvláštní, ale to maso mělo opravdu chuť vepřového. Jen jsem měl neklamné tušení, že nebylo z obyčejného pašíka. Tenhle měl šest nohou! Neviděl jsem ho, ale nezbylo mi nic jiného než tomu věřit.

Tihle lidé nežertovali!


Bagetu s vepřovou náplní jsme oba spořádali ještě dřív, než jsme došli ke vchodu do jeskyně. Byla to opravdu dobrota, pěkně šťavnatá, správně propečená, šťáva se vsákla i do těsta bagety. Tak dobré jídlo už jsem dlouho nejedl! Slávek to měl v sobě dřív, ale počkal, až dojím, pak si ode mne převzal prázdný papírový pytlík, oba zmuchlal a položil u cesty, kde je zatěžkal kamenem.

„Ekologie nade vše!“ komentoval to cynicky. „Jenže tady to nezetlí. Nejpozději zítra to nějaká potvůrka vyhrabe a sežere. Cvrlikavky se mohou po mastném papíru utlouci!“

Nevěděl jsem, co to jsou cvrlikavky, ale zdálo se, že nejsou nebezpečné, to by mě před nimi Slávek jinak varoval!

Vstoupili jsme do skalní soutěsky. Z obou stran strměly do výšky hrbolaté skály, před námi zatáčka a za ní... co vlastně?

Tajemná Čertova díra...

Tajemná Čertova díra...

„Tady je vchod!“ ukázal mi Slávek s veškerou vážností. Ani mi to nemusel ukazovat, díra do skály tu byla jen jedna, černá jako vraní peří. Začal jsem se opatrně rozhlížet, jestli na nás něco nevyskočí, nebo nespadne z výšky.

„Už asi padesát let se ve vsi vede spor o to, jestli vchod do Čertovy díry zazdít nebo ponechat otevřený,“ otevřel Slávek další téma. Mezitím rozsvítil obě lampičky na své přilbě a naznačil mi, abych ho napodobil.

„Někteří chlapi, samozřejmě s podporou většiny ženských, trvají na zazdění,“ pokračoval klidně. „Mají pravdu, nebezpečí by to nejspíš zažehnalo a natrvalo. Oponenti, mezi nimi i já a už můj otec a děd, argumentují přínosem, který Čertova díra pro vesnici bezesporu má. Pravda, nemůžeme až na ovce chovat zvířata. Ale i když je ovčí mléko jiné než kravské, máme ho dost a sýry z něj nejsou špatné. A že nemůžeme chovat krávy a prasata? Čertova díra nám dodá masa, že bychom ho z běžných pašíků těžko měli! Šestinohé prase papašík má až pět metráků, jako pět obyčejných prasat! Krmit je nemusíme, krmivo pro ně na zimu nesháníme. A navíc je tu ten mech! Až se vrátíme, obejdi si hřbitov a podívej se na náhrobky! Když u každého jména, co tam uvidíš, odečteš rok narození od roku smrti, zjistíš, že průměrný věk vesničanů je dnes sto deset let. Před objevem modrého mechu to bylo padesát, ani ne polovina. Jen nebetyčný pitomec by se toho vzdal!“

„Ale co ti, koho ty bestie zabily?“ namítl jsem.

„Jo, ti zemřeli mladí,“ připustil Slávek. „Staří Řekové, nebo snad Římané, měli úsloví: koho bohové milují, umírá mlád. Jenže poslední případ smrti po napadení příšerkou z Čertovy díry jsme měli v roce dvaašedesát minulého století. Jo, byl to tenkrát vlk. Ale od té doby se odehrála spousta potyček chlapů s vlkem, jenže smrtelné byly vždycky jen pro vlky. Mačety a pospolitost chrání chlapy spolehlivě. Koordinované akce, obstoupit vlka aspoň ze dvou třetin kruhu, útok, sek, ústup. Nakonec vlci skončí v udírně. Měli jsme na naší straně i pár těžkých zranění, které ale modrý mech obvykle do týdne vyléčil. Pravda, naše ženské a děti nesmí vycházet z domů, ale ve městech lidi žijí taky tak uzavřeně. Ještě ti to připadá jako horror?“

„Proč mě tedy chlapi tak strašili?“ zeptal jsem se.

„A ty by ses na jejich místě nechlubil?“ otočil se ke mně a usmál se. „Až se vrátíme, budeš se chlubit ze všech nejvíc!“

„Pokud se vrátíme...“ podotkl jsem.

„Ale to se ví, že se vrátíme!“ ujistil mě. „Víš, co? Věř mi trošku víc! Nedávno prošel Čertovou dírou vlk. Vyhnal k nám do vsi dvě prasata, papašíky, chlapi hned oba porazili, ale vlk nejspíš vyčistil jeskyni až k modrému mechu od menších dravců. Taková bestie loví pořádně, zbudou po ní jen měňavky, o ty nemá zájem. Víc než šturmkvér asi využijeme hasičáky, pardon, plamenomety. Je to tak pokaždé, mám to vypozorované, proto jsem mohl tvrdit, že moc těch potvor dneska nepotkáme.“

„To by nebylo marné,“ přál jsem si i já.

„To ale neznamená, že ztratíš ostražitost!“ napomenul mě hned, asi se mu zdálo, že jdu příliš bezstarostně jako na vycházce. „Nejsou všechny bestie tak neškodné jako papašíci! I když i ti se mohou stát nebezpečnými, kdyby tě přitiskli k ostré skále. Přece jen pět metráků je pět metráků!“

Papašíci...“ řekl jsem. „Jak jste na tohle jméno přišli?“

„Traduje se, že to vymyslely děti v dobách, kdy lidé ve vsi chovali prasata, pašíky,“ vysvětloval mi ochotně. „Pašík má čtyři nohy, šestinohý musí mít delší i jméno, takže jim začali říkat papašíci. A už jim to zůstalo.“

„A plní úlohu zdroje vepřového masa,“ přikývl jsem.

„Nejsou ale všechny bestie tak neškodné,“ opakoval Slávek. „Povídám, za vlkem zůstanou jen měňavky, ale ty si nejspíš daly k obědu celé ruské partyzánské komando i s trestnou výpravou Germánů. Jen kvéry a pár drobností po nich zůstaly! Měňavky si nevybírají, žerou maso, krev i kosti, neměly zájem jen o železo, holínky, opasky a mundůry. Ale vyčistily je od zbytků lépe nežli moderní automatická pračka! Ještě je mám doma schované!“

„Jak vlastně vypadají ty měňavky?“ zeptal jsem se.

„Jako vysypaný pekáč sulcu,“ řekl Slávek. „Ony vlastně ani vlastní tvar nemají, proto měňavky. Nazval je tak učitelskej, když jsem s ním probíral podzemní objevy. Tvrdil, že něco podobného žije i v Čechách, akorát je to vidět jen mikroskopem. Nazýval to učeně amoeba, česky měňavka. Ty v jeskyni jsou jen asi tisíckrát větší a nebezpečnější.“

„Čím jsou nebezpečnější?“ vyzvídal jsem.

„Tím, že je můžeš prostřílet, rozsekat, naporcovat, nanejvýš je rozdělíš na pár menších, ale ty se rychle spojí a je to pořád ta samá měňavka. Jediné, co na ni platí, je slunce a oheň. Pokud jí utečeš na slunce, můžeš si oddychnout, ven za tebou nepůjde. Ale pod zemí je to potvora potvorná. Zuby nemá, chřtán nemá, nemá ani žaludek, ale když obleje něco, na co má chuť, přímo pod tím sulcem vidíš, jak se to pomalu rozpouští. Pozoroval jsem je při tom víckrát, je k nezaplacení poznat nepřítele co nejvíc. Litoval jsem Rusy i Germány, když je měňavky napadly. Muselo to být příšerné! Být ty potvory větší, řekněme kredenciózní, byly by asi nepřemožitelné, věř mi! Naštěstí se rozdělují už když dorostou rozměrů statné husy. Místo jedné jsou pak dvě, ale ty podle mého mínění nejsou tak nebezpečné, jako by byla jedna o velikosti bernardýna. Když jich je ale mnoho... Rusy i Germány spořádaly za chviličku i s chlupama!“

„Pekáč sulcu, říkáš?“ opakoval jsem po něm. „To by mohl být problém rozpoznat je od skály!“

„To JE problém!“ přikývl. „Naštěstí se prozradí pohybem. Taková měňavka si nehybně leží, ale když se přiblížíš, začne se zpravidla k tobě valit. Nevydrží nehybně čekat, až na ni šlápneš. Kdyby nebyly tak nedočkavé, nebo snad věčně hladové, byly by ještě horší. Lidské oko je naštěstí na pohyb citlivější, většinou si jich všimneš včas, často i na pět metrů.“

„Pak stačí pokropit je plamenometem?“

„Někdy stačí poslat směrem k ní krátký výstřik,“ ujišťoval mě. „Náplň plamenometu obsahuje něco jako napalm, je v tom namletý bílý fosfor, ten na vzduchu sám vzplane, ani se nemusíš starat o zapalování.“

„Kde to sháníš?“ zajímalo mě.

„Chemikálie jsou běžně dostupné,“ ujistil mě. „Benzín nebo naftu mají u kdejaké pumpy, surovou gumu seženeš snadno, jen na bílý fosfor potřebuješ někoho v chemičce. Mám tam známého, pan Havlíček je kluk od nás ze vsi a my spolu držíme i když se potkáme ve světě... Pak potřebuješ freon k natlakování, vzduch by ti směs zapálil. Zbytek si zařizuji sám. Fosfor melu pod vodou, hasičáky si plním i tlakuji freonem sám. Dá se snad v Čechách koupit funkční plamenomet?“

„Ale co náboje do těch kvérů?“ zajímalo mě. „Kvéry máš po Němcích i po Rusech. Ani jedni ani druzí nemohli mít s sebou víc než omezené množství munice, ne?“

„Náboje jsou trochu problém,“ připustil. „To se ví, kdybych měl jen ty z dědictví, byl bych na dně hned. Ale kdo chce, zdroj si vždycky najde. Za komunistů mi náboje velice ochotně a často zdarma dodávali Američané přes Rakušáky v domnění, že je chci proti komoušům. To teď vyschlo, ale poslední dobou mě stejně ochotně zásobují Číňané. Těm je šumafuk nač je mám, jen když platím. Munice mám, že by to v době války vystačilo na pár dní i pro pěší pluk. A u našich soudů by to stačilo na pořádných pár let v kriminálu. Jak říkám, je to nelegální, ale nutné.“

„Koukám, že jsi soběstačný ve všech směrech!“ řekl jsem s upřímným obdivem.

„Ve všech směrech ne,“ opáčil. „Na něco osamělý člověk nestačí. Proto jdeš přece se mnou.“

„Myslíš, že ti tam mohu být platný nejen jako turista?“

„Uvidíš!“ řekl.


Slávek měl pravdu. K první zásobárně jsme dorazili aniž by nás něco ohrožovalo. Zásobárna byla velká plechová bedna, až jsem obdivoval, jak ji sem dotáhl. Byly v ní, jak Slávek říkal, nějaké naplněné zásobníky a pár hasičáků, i když už to hasičáky vlastně nebyly.

„Jak jsi to sem dostal?“ zajímalo mě.

„Bedny jsem vozil na růdlu,“ řekl ležérně. „Šlo to pomalu, ale šlo. Zásoby jsem tahal po menších dávkách v batohu.“

„To musela být fuška!“ zhodnotil jsem to obdivně.

„Fuška to byla,“ připustil Slávek. „Ale nutná. Stačilo mi jen jednou prožít pocit, když dojde munice a mám jen mačetu. Dostal jsem se z toho, ale pak jsem nelitoval námahy se zásobárnami.“

„Nerezaví to tady?“ staral jsem se. Bylo proč, stěny jeskyně byly vlhké a občas z nich kapaly kapky vody. Pokaždé jsem se polekal, když na mě něco káplo, ale byla to naštěstí jen voda.

„Ani moc ne,“ ujistil mě. „Plechové bedny mají dvojí nátěr, hasičáky nerezaví a munici dodávají Číňani v plechovkách zalité vazelínou. Potvory o železo nejeví zájem, i když je to proti nim.“

Chvíli jsme poseděli na kamenech kolem, pak Slávek opět zaklapl víko i přezky. Uznal jsem mu, nebyl to špatný nápad. Jen malá špetka jistoty a jak je milá!

„Tak se zvedneme a jdeme dál!“ poručil Slávek. „Ale odteď oči na šťopkách! Až sem to bylo čisté, měňavky se stáhly dál od vchodu hodovat na zbytcích po vlčích hodech, ale teď už na ně můžeme narazit. Tak žádné koukání po okolních krásách, nebo je přehlídneš. A to bych ti neradil!“

Slávek měl opět pravdu.

 


Zpět Obsah Dále

15.05.2018 13:37