Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Modrý mech

První měňavku jsem samozřejmě přehlédl, ale Slávek měl »oči na šťopkách« a viděl ji včas. Znenadání mě oslnil plamen, a před námi se rozlila ohnivá čára, od které prchalo... opravdu to vypadalo jako rozteklá tlačenka nebo pekáč sulcu...

Měňavka neboli améba, jak ji nazval učitelskej.

A jak bych ji asi nazval taky, kdyby se na mě Slávek obrátil se žádostí o určení tvora, kterého jsem konečně viděl na vlastní oči. Až na to, že améba měla půl metru a valila se pryč rychlostí prchající slepice.

„Páni!“ vydechl jsem. „Ono se to vážně podobá amébám! Jenže v měřítku deset tisíc ku jedné!“

„Učitelskej měl pravdu?“ ohlédl se po mně Slávek. „A to ji sám neviděl, dal jí jméno jen podle mého vyprávění!“

„On tady nebyl?“ hádal jsem.

„Z vesnice tu nebyl ještě nikdo,“ ujistil mě mrazivě Slávek. „Až na mě, mého tátu a děda. A pár dobrodruhů, jako byli farář Schwarz a starej učitel Forman, jenže ti se už nevrátili.“

Měňavka před námi zalezla do skalní štěrbiny, která se jí zřejmě zdála před námi bezpečná. Navrhl jsem, že tam vstříknu trochu ohně, ale Slávek zavrtěl hlavou.

„Šetři napalmem!“ napomenul mě. „Neplácej ho zbytečně, nevíš, kdy ho budeš potřebovat víc než teď.“

„Ale budeme ji mít v zádech!“ namítl jsem.

„No a?“ pokrčil rameny. „Víme o ní. Jakmile se trochu vzdálíme, zapomene na nás. Při návratu si zkrátka musíme dávat stejný pozor jako při cestě tam, ale je to tak lepší, jinak by nás mohlo zaskočit cokoliv. Před námi se toho schová víc.“

Sestoupili jsme jakýmsi šikmým komínem do rozsáhlého podzemního dómu, na jehož dně se v záři našich reflektorů třpytilo jezírko vody. Po hladině jsem zpozoroval několik vlnek, jejichž šípovitý tvar dával tušit, že pod vodou cosi rychle plave.

„Možná by šla ta louže přebrodit, ale jistější bude obejít ji,“ rozhodl Slávek a obrátil se vpravo, kde byl břeh povlovnější. „Je tam nejspíš menší hexapus. Pozor na něho, může vylézt z vody!“

Obcházeli jsme tu »louži«, která však podle mého odhadu mohla mít větší hloubku, než aby umožňovala přebrodění. Slávek měl pravdu jako vždycky. Pokud nevíme, co je pod hladinou, je jistější držet se od vody dál. Nezbylo mi než spolehnout se na to, že Slávek ví kudy dál. Tenhle dóm jistě obcházel dlouho, než našel východ. Ale ukázalo se, že východ je blíž než jsem čekal.

„A jsme u druhé zásobárny!“ ukázal mi na druhou bednu, navlas podobnou té první. U té jsme se dlouho nezdrželi, Slávek ji ani neotevíral. Muselo mi stačit, že je podobná té první, a věřit, že má i podobný obsah.

„Ale teď pozor, přijdeme na křižovatku pěti cest,“ upozornil mě předem na další zádrhel na cestě. „Mohlo by tam na nás něco vyběhnout.“

Křižovatka pěti cest byla zajímavá tím, že všech pět cest si bylo velice podobných. Ale Slávek už věděl, které cesty jsou slepé, a neomylně zamířil rovnou do jedné, která podle něho vedla dál.

V té chvíli ale sebou trhl, mašinkvér mu skoro sám skočil do ruky a jeskyní zaštěkala krátká dávka. Pět metrů od nás se ve smrtelné křeči začal točit tvor, skládající se z obrovské zubaté tlamy na tenkých, ale zřejmě pevných nožičkách. Průstřely ho okamžitě zbarvily do ruda a dvaceticentimetrová tlama naprázdno ve smrtelných křečích chňapala kolem.

„Vida, zubinatec!“ komentoval to spokojeně Slávek. „Před vlkem se schoval, ale nás by okusoval!“

„Zajímavá potvůrka!“ řekl jsem.

„Zajímavá,“ souhlasil Slávek. „Ale není ani tak nebezpečná. Leda by nám skočil do tváře. Kousat umí, ale život neohrozí.“

„Co s ním?“ ukázal jsem na něho.

„Necháme ho měňavkám,“ pokrčil rameny Slávek. „Ty ho rychle uklidí! Až se budeme vracet, už tady nebude.“

Jenže v té chvíli sebou opět trhl, otočil se stranou a jeho šturmkvér opět zlověstně zaskřehotal. Dávku pěti nebo šesti ran opakovala několikrát ozvěna, ale to už se stranou hroutil další prostřílený jeskynní tvor. Tenhle měl šest noh uspořádaných do kruhu a na bachratém trupu tři hlavy, každá směrovaná jinam.

Kerber,“ nazval ho Slávek. „Byl by horší než zubinatec, ale ani on nás neohrozí. Dnes tu těžko narazíme na něco skutečně nebezpečného. Před vlkem se mohli zachránit jen menší tvorové, kterým se podařilo vecpat se do skalních trhlin, kam za nimi vlk prackou nedosáhl. Všechny větší potvory vlk určitě sežral. Než se sem natáhnou další, bude tu víceméně klid.“

Vydali jsme se tedy dál jednou z pěti cest. Sestoupili jsme po vlnité, kluzké cestě do kruhové jeskyně, z ní jsme vystoupali do zatočené chodby, kde se Slávek ostražitě rozhlížel, následovala poměrně rovná chodba dlouhá skoro sto metrů, která však měla spousty výklenků, kde by se mohlo schovat ledacos. Ani podlaha tu nebyla rovná, připomínala spíš velkou valchu, šplhali jsme nahoru a sjížděli po kluzkém kamení dolů.

„Jak říkám, nic tu není,“ řekl spokojeně Slávek. „Jindy tady bývá delší přestřelka, často tu zaháním i měňavky.“

„Jako támhle!“ ukázal stranou a stříkl tam trochu ohnivé kapaliny. Zahlédl jsem tam tři prchající měňavky, ale rychle se nám schovaly v bočních výklencích.

„Jdeme,“ pobídl mě Slávek. „Dokud nám plameny svítí na cestu!“

Plameny hořely dlouho. Stačili jsme poodejít skoro sto metrů, světlo sláblo spíš vzdáleností než aby hořlavina zhasla. Dlouhá chodba končila rozcestím, ale tentokrát zde byla jen jedna odbočka, kterou Slávek ponechal bez povšimnutí.

„Jo, abych nezapomněl,“ napadlo ho pojednou. „Zrovna teď jdeme po větru a vlčí puch se táhne před nás. To už těžko něco uvidíme! Ale tím lépe, další větší prostora je s modrým mechem.“

„Jak jsme daleko od vchodu?“ napadlo mě. „Hádal bych víc než kilometr.“

„Skoro tři,“ ujistil mě. „Dvě stě metrů nad námi jsou skály, porostlé lesem. Doma mám plánek jeskyní se všemi vzdálenostmi, pak se na něj podíváš.“

„Proč jsme si ho nevzali s sebou?“ zamrzel jsem se.

„Já ho nepotřebuji a ty by ses pořád díval do plánku, až by tě to stálo krk!“ usmál se trochu shovívavě.

„Třeba by mě to povzbudilo!“ odvětil jsem.

„Anebo ne,“ nesouhlasil. „A jdeme, jsme skoro na místě.“

Prošli jsme ještě dvě menší jeskyně a otevřel se před námi další větší dóm. Tady nebylo žádné jezírko, zato protější stěna slabě modře světélkovala.

„Modrý mech!“ řekl Slávek slavnostním tónem a hrdě.

Došli jsme opatrně k mechem pokryté stěně. Mech svítil slabě, ale ve tmě to stačilo k osvětlení okolí. Slávek zhasl lampy a já jsem ho napodobil.

Stáli jsme v přízračném modrém, jakoby měsíčním světle. Vydávala je tenká vrstvička mechu pokrývající celou stěnu sluje. Měl jsem pocit, že jsme mravenci u obrovské velkoplošné obrazovky, na kterou se právě promítá reklama na modré z nebe. Bylo to skutečně povznášející, zejména když jsem si uvědomil, jaké lidem příznivé vlastnosti ten mech má.

„Tak to je tvoje největší tajemství!“ řekl jsem tiše.

„Jaképak tajemství?“ odfrkl si. „Viděl jsi sám, jak je cesta sem snadná? Může se sem vypravit každý, stačí překonat starou pověrečnou hrůzu z jeskyně. Je ovšem dobré vybrat si vhodný čas. Málokdy tu bývá tak pusto.“

„Nevím, jestli bych si troufl jít sem sám,“ opáčil jsem.

„Ani bych ti to neradil,“ ušklíbl se. „Chce to nejprve hodně pozorování, porovnávání a konzultace s odborníkem, jako je náš učitel Břéťa. Ale to všechno měli zdejší chlapi k dispozici celý dosavadní život! Já jsem to jen trochu usnadnil a zabezpečil, aby je tu nic nezaskočilo. Když sem mohu já, proč ne ostatní?“

„Protože se Čertovy díry bojí,“ odpověděl jsem mu.

„Správně!“ přikývl. „A proto jsi tady ty! Když to dokážeš ty, outsider z Práglu, nebudou mít chlapi ze vsi žádnou výmluvu. Čím nás sem přijde víc, tím to bude bezpečnější. Jeden člověk bez mašinkvéru nebo aspoň pořádné flinty nemá proti vlku šanci, pět chlapů naopak vlka udolá třeba mačetami. Doufám, že už tě přešla chuť zveřejňovat »vědeckou pravdu«! Umíš si představit tu hrůzu, kdyby sem začaly jezdit výpravy vědců a nedejbože turistů a zlatokopů? Doufám, že už chápeš, že by mohla vědecká pravda i zabíjet!“

„Jo, to mi už došlo,“ přikývl jsem.

„Učitelskej ti udělá pár obrázků ve fotošopu, ze kterých by se dalo odvodit, že to byl klasický podvod s fotomontáží,“ řekl už zase dobrácky. „Budeš sice znát pravdu, ale už taky budeš vědět, proč ji musíš zapřít, a ne hájit. Ale to pořád není všechno! Modrý mech je jenom první postupný cíl. Jsme tady, takže ti ukážu pravý cíl naší cesty. A uvidíš, v čem mi můžeš být užitečný. Přesněji, proč sem musí jít nejméně dva, aby měli úspěch!“

Nerozuměl jsem mu, ale vycítil jsem, že i když se Modrý mech zdá jeho největším tajemstvím, bude tu něco ještě většího.

A není to ani Modrý mech, ani tato jeskyně.


Na okraji stěny Slávek odloupl pár kousků modrého mechu, snadno se schovaly v dlani.

„Vlasta říkal, že nikdo ve vsi nemarodí!“ upozornil jsem ho.

„To je pro »případ nejvyšší nouze« pro nás dva,“ odvětil mi trochu pochmurným tónem.

A rázem jsem byl našpicovaný. Slávek snad počítá s léčením nás dvou? Jsme přece oba zdraví jako řípy... jenže mech hojí také různá zranění... Vždyť to až sem nevypadalo tak nebezpečné!

„Pojď za mnou a oči na šťopkách!“ nařídil mi Slávek.

Postupovali jsme podél mechem porostlé stěny doleva, až tam, co mech končil. Slávek opět zapnul svítilny a já ho poslušně následoval. Před námi byl další otvor ve skále, další chodba do hlubin. Chodba esovitě zatáčela, nejprve vpravo, pak vlevo. Na jejím konci byla další rozsáhlejší jeskyně.

„Největší tajemství je tohle!“ pokynul mi Slávek do jeskyně.

„Co je tu tak zajímavého?“ nechápal jsem.

„Hned to poznáš,“ ujistil mě.

Přešli jsme jeskyni opět k protilehlé stěně, ve které byl další černý otvor. Ten mě ale zaujal víc. Profilem otvoru i přilehlé části krátké chodby byla totiž pravidelná elipsa postavená na šířku, široká skoro šest metrů a vysoká pět. Část elipsy byla pod zemí, ale delší osa elipsy byla zhruba půl metru nad zemí, takže vršek elipsy byl nad zemí aspoň tři metry. Byl to takový menší silniční tunel, projelo by jím nejen osobní auto, ale i menší náklaďák. Dolní část elipsy pod úrovní podlahy zahrnul drobný štěrk. Ani se mi nechtělo věřit, že je to dílo přírody, vypadalo to příliš uměle.

„Zkus projít tím tunelem,“ naváděl mě Slávek. „Ale natáhni před sebe ruce, ať si nerozbiješ nos!“

Po dvou krocích se mé podezření prokázalo. A to tak nepochybně, jak jsem nečekal. Tunelem se projít nedalo. Přehrazovala ho jakási neviditelná přehrada, studená a pevná jako skála kolem. Do sousední jeskyně bylo vidět, když jsme si tam posvítili svítilnami, ale vejít se tam nedalo.

„Poslyš,“ ztišil jsem hlas. „Ta skleněná stěna vůbec nevypadá na přírodní!“

„Taky si to myslím,“ souhlasil. „Jenže ta stěna má ještě jedno tajemství. Podívej se tamhle!“

Odvrátil se od tunelu a ukazoval mi na opačnou stranu. Nic jsem tam ale neviděl. Protější stěna měla také otvor do chodby, vždyť jsme tudy právě přišli, ale ten byl jednak nepravidelného tvaru a za druhé, nebyl ničím přehrazený.

„Nekoukej do chodby, co jsme přišli, ale pět metrů od ní vlevo!“ nasměroval můj pohled Slávek.

A tam byla opravdu další záhada. Skála tam vypadala jako rovně seříznutá nějakým obrovským nožem, a uprostřed rovné plochy modravě světélkoval kruh o průměru nejméně třiceti centimetrů.

„A teď počkej tady!“ nařídil mi Slávek.

Došel ke světélkujícímu kruhu a připleskl na něj dlaň.

„Zkus teď vejít do tunelu!“ nařídil mi.

Otočil jsem se a málem jsem padl překvapením. Tunel byl podél svého profilu orámovaný modravým svitem, a když jsem se pokusil opřít rukou o přehradu, žádná tam nebyla. Hmatal jsem tam usilovně, ale kraj tunelu byl volný.

Jenže v té chvíli začal celý tunel modravě jiskřit, až jsem se polekal a vytrhl ruku z těch jisker. Ozvalo se suché třesknutí, jiskření zmizelo, a rukou jsem nahmatal jen studenou neviditelnou přehradu.

Tunel se zkrátka uzavřel.

„Tak vidíš!“ oslovil mě Slávek, když ke mně opět došel. „To je moje největší a vlastně až dosud jediné tajemství, které v naší vesnici neznají. Ovšem stojí za to! Jeskyně pokračuje tunelem, který jeví příliš mnoho znaků umělého původu.“

„Myslíš si, že je to snad dílo nějakých... mimozemšťanů?“ řekl jsem to naplno.

„To jsi řekl ty!“ odvětil. „Ale já si to myslím už dávno.“

„Ty jsi dokonce objevil, jak se dá ten tunel otevřít!“ vyjel jsem na něho.

„Objevil,“ přitakal. „Ale má to jednu chybu. Dokud držím ruku na svítícím kruhu, je tunel otevřený. Ale jakmile ji odtáhnu, zavře se. Na to zkrátka musí být dva. Jeden otevře, druhý projde.“

„Takže jsi mě sem přivedl jako takový živý klíč k odemčení tunelu!“ svitlo mi. „A očekáváš, že na tebe počkám, až se budeš vracet, abych ti otevřel cestu zpátky!“

Usmál se trochu, ale nepřisvědčil.

„Taky jsem tak zpočátku uvažoval,“ řekl. „Ale už je to dost dávno, před mnoha lety. Pak mi došlo, že je to úplně jinak.“

„Jak jinak?“ nechápal jsem.

„Uvažuj se mnou,“ řekl. „Prošli jsme jeskyně vyvražděné vlkem. Je tu jen pár měňavek, které se bojí slunce, navíc dvě mrňavé nestvůrky, schopné ohrozit možná kočku, ale ani to není jisté, kočky se umí bránit. Být tu jediná skřípavka, neměla by kočka šanci, ale pokud tu nějaká skřípavka byla, vlk si na ní smlsl. Přitom do vsi skoro pravidelně přichází další a další vlny podivuhodných zvířat. Co to znamená? Nic jiného než to, že všechny ty bestie nežijí v jeskyních, ale přicházejí tunelem. Co je za ním nevím, ale těch bestií je tam zřejmě dost.“

„Jak se k nám ale dostávají?“ zajímalo mě.

„To je ono!“ zazubil se. „Žádná bestie si nedokáže otevřít tunel sama! Tunel se zavírá příliš bleskově, než aby se dal otevřít a doběhnout k němu. Je to ale jednoduché! Někdo - nebo něco - je sem pouští. Na to je třeba dotknout se kruhu. Přitom je jedno, zda se ho dotkne člověk nebo zvíře. Bude-li zvířat víc, stačí, aby jedno otevřelo tunel a druhé tam vběhlo. Jistě sis všiml, že tunel před uzavřením jiskří, ale dokud v něm něco živého překáží, neuzavře se.“

„Takže jsi dal ruku z kruhu, ale dokud jsem měl ruce uvnitř, jenom to jiskřilo, ale nezavřelo se to?“

„Přesně tak to funguje,“ přisvědčil. „Napadlo mě sice opřít o přehradu v tunelu nějaký předmět, aby se při otevření překotil a udržel tunel otevřený, ale jenom jsem přišel o jeden šturmkvér. Slisovalo ho to na placku. Včetně hlavně, která je přece z lepšího materiálu než zbytek. Také kameny to drtí na prach. Tunel udrží otevřený jen něco živého. To svědčí nejen o umělém původu, ale podle mě o inteligentním umělém původu. Pitomé dveře by neslisovaly na placku jen kov a kámen, ale i ruku. Podle mě stačí, aby do otevřeného tunelu vlezla i pomalá měňavka. Než se proplazí na druhou stranu, proběhne kolem ní tunelem celý regiment příšerek! Měňavek si ostatní příšerky nevšímají, takže jim nejspíš slouží jako živé klíče.“

„Aha!“ došlo mi konečně. Bylo to vlastně jednoduché. „To by ale musel být stejný kruh, vlastně spínač, i na druhé straně!“

„Přesně tak!“ usmál se, že jsem to konečně pochopil. „Pro nás to znamená, že můžeme jít dál oba. Jeden otevře tunel, druhý do něj vstoupí a svým tělem ho podrží otevřený. První doběhne k němu a na druhou stranu projdou spolu. Tunel se bleskurychle zavře, ale to už oba pokračují dál. A protože příšerky přicházejí z druhé strany, musí být spínače i tam. Cesta zpátky bude volná stejným způsobem.“

„Takže chceš jít ještě dál?“ zeptal jsem se ho.

„Dál musíme jít zásadně dva,“ přikývl. „Jeden člověk si sám tunel neotevře. A nechce se mi čekat, až tam poleze nějaká měňavka. Měňavky nejsou zrovna spolehlivý klíč.“

Neměl tak úplně pravdu, ale nebyla jeho chyba, že na to sám nepřišel. Bylo k tomu třeba nesrovnatelně víc náhod. 

„Jenže za tím tunelem jsou bestie,“ napadlo mě.

„Neříkám tomu procházka růžovým sadem,“ přikývl. „Ale jestli nechceš, vrátíme se. Jak jsem už řekl, tvůj hlavní úkol byl dokázat našim chlapům, že nejsi baba jako oni. To už jsi splnil. Když se teď spolu vrátíme, chytnou se chlapi za nos a příště sem přijdu s některým z nich. Za cenu menšího zdržení sem nepůjdu s vyjeveným bažantem, ale se starou mázou, jak jsme říkali kdysi na vojně. Nerozčiluj se, bažant jsi a ještě dlouho budeš, to je čistě konstatování skutečnosti. Chlapi ze vsi jsou tisíckrát zkušenější, to jistě nepopřeš. Ale když už jsme tady, můžeme dál jít spolu. Má to svá pro i proti, takže rozhodnutí nechám na tobě. Chceš jít se mnou dál, nebo se vrátíme?“

„A když řeknu, pojďme dál?“ začal jsem opatrně.

„Pak prostě nejsi baba!“ odvětil.

„Tak tedy - pojďme dál!“ řekl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

29.10.2018 09:01