Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rubikon

Bylo ode mne ztřeštěné rozhodnutí vydat se jako »bažant« na cestu, které se staří »mazáci« očividně báli?

Napadlo mě, že se bude muset Slávek dvojnásobně snažit, aby se mi nic nestalo. Beze mne ho tunel nepustí zpátky a nevrátí se ani on, ale... ani Slávek zřejmě nevěřil, že to dál půjde hladce. To by se nejistil tou hrstí modrého mechu! Budeme tedy ještě závislejší jeden na druhém, tentokrát symetricky, oba stejně. Je v tom přece jen víc jistoty.

Neudělal ale chybu i Slávek? Neměl by to lepší, kdybychom se vrátili, popleskal by mě přede všemi po ramenou, což by byla jakási obdoba »pochvaly před nastoupenou jednotkou«, načež by mě s pocitem triumfu odeslal domů do Prahy s dobrým vědomím, že sice budu hrdý na to, že jsem necouvl, ale nic nerozkecám, protože jsem si uvědomil, proč to nesmím udělat... A on by si do další části jeskynního komplexu »Čertova díra« vzal za parťáka ostříleného chlapa, který už stál s mačetou tváří v tvář vlkům...

Jenže Slávek je očividně nedočkavý. Jistě, čekal na mě jako na smilování, protože nedokázal celé roky chlapy přesvědčit, aby s ním šli. Jen to připravoval, zřizoval zásobárny a nosil do nich v batohu zásoby, ale potřeboval někoho zvenčí, kdo na výzvu »jsi baba nebo chlap?« srazí podpatky a ukáže ostatním babám, že vchod do Čertovy díry není branou na popraviště. Tím měla má úloha »bažantíka« skončit, ale... neskončila.

Otevření tunelu je vlastně jednoduché, i když opravdu ne pro jednotlivce. Potvory si dokázaly tunel otevřít jen díky svému množství, kdy některá ve snaze přitisknout se ke skále bez vědomého úmyslu aktivovala spínač, a ostatní se už jen hrnuly do naší části komplexu »Čertova díra«. Co je tam hnalo? Vždyť na naší straně nenajdou obživu! Začnou se požírat mezi sebou, až se jich pár dostane do vsi, kde je buď vřele přijmou jako zdroj masa, pokud jde o šestinohé papašíky, nebo se jim postaví s mačetami, jde-li o nebezpečné predátory. Příšerky to zjistí až když pro ně není návratu. To jen my lidé si tunel otevřeme s vědomím rizika, a na rozdíl od zvířat až po úvaze, jak si zabezpečit návrat.

A bylo to přesně tak, jak mi to Slávek líčil.

Když jsem položil ruku na modravě světélkující kruh, stál Slávek připravený u tunelu a potřeboval udělat už jen ten poslední krůček, aby zahájil další éru průzkumu a využívání Čertovy díry.

„Poběž sem!“ vyzval mě, když vstoupil do průchodu a zastavil se tam.

Vystartoval jsem jako po výstřelu startovací pistole a hnal se k jiskřícímu tunelu. Proběhl jsem jím, následovaný Slávkem, až se za námi ozvalo suché třesknutí uzavírající se propusti.

„Nežeň tak!“ zarazil mě Slávek. „Jako první bych měl jít já! Nevíš, co tam na nás vybafne!“

Zabrzdil jsem stejně prudce, jako jsem prve vyběhl. Slávek měl pravdu!

Co kdyby na druhé straně číhal vlk? Mám sice samopal, ale čerti vědí, jestli bych na vlka stačil! Nedělal jsem si o sobě žádné iluze, byly by příliš nebezpečné! Jsem tu jen jako turista, přívažek, koule na noze jediného chlapa Slávka!

Naštěstí byl na druhé straně klid a pusto. Slávek se hned začal rozhlížet. Ale ne po číhajících příšerkách, jak jsem v první chvíli naivně uvažoval.

„Je tady!“ ukázal mi vítězně na druhý modravý kruh.

„Vyzkoušíme ho?“ navrhl jsem.

„Můžeme, ale není to nutné,“ řekl Slávek. „Pojďme raději dál.“

Další chodba byla zase přírodní, nepravidelná. Prošli jsme jí do zajímavé jeskyně. Uprostřed stál vysoký sloup a jeskyně ho obtáčela kolem dokola. Ale bylo tu i něco jiného.

Na zemi se tu a tam válely krvavé kosti.


Slávek při spatření těch kostí jen hvízdl.

„No nazdar!“ řekl s opravdovým respektem. „Tady byla jatka!“

„Co je?“ dožadoval jsem se vysvětlení, neboť mi nedošlo, čemu se tady mám obdivovat.

„Tobě to nic neříká?“ zeptal se mě Slávek. „Tak se podívej semhle, semhle, tam a ještě tamhle. I odsud rozeznáš kosti čtyř prasat!“

Světlo z jeho lampiček se pokaždé krátce soustřeďovalo na ohlodané kosti, většinou trčící z páteří jako strašidelné vějíře.

„Čtyři pětimetráková prasata!“ vypočítával. „Dvě tuny masa! To byly hody! A nedivil bych se, kdyby byly další i za tím sloupem uprostřed! Kamaráde, tady nebyl jeden jediný vlk, sám by to ani nesežral. Tady musela řádit celá smečka! A nedávno! Ještě tu nejsou měňavky, aby uklidily zbytky.“

„Smečka jeskynních vlků?“ shrnul jsem to zděšeně. Bylo ale proč. Už jeden vlk vzbuzoval respekt, natož celá smečka!

„Jo,“ přikývl suše Slávek.

Pro jistotu hbitě odebral od své zbraně zásobník, ve kterém už pár nábojů chybělo, a nahradil ho plným, vytaženým z kapsy na vnitřní straně vlčího kožichu. Mě by to nenapadlo, ale nemusel jsem ho napodobovat, ještě jsem nevystřelil.

„Měl jsem ti radši taky dát německý šturmkvér!“ řekl rozmrzele. „To ruské párátko má jen pistolkovou munici. Na člověka to stačí, kdybys tím prošpikoval vlka, každá díra do jeho kožichu by byla dobrá, ale být proti vlkovi sám, nevedlo by se ti dobře.“

To mě tedy potěšil! Byla to sice i moje vina, německý kvér se mi zdál moc těžký, ale nemusel na mě brát ohledy! Měl mi prostě vrazit do ruky německý automat a ani bych nešpitl!

„Víš co?“ rozhodl se. „V poslední zásobárně před Mechem mám náhradní šturmkvér. Vrátíme se, vyměníš si kvér a zvýšíš svou palebnou sílu. Rozumíš?“

Nebyl jsem proti. Když i Slávek navrhne spořádaný ústup, nebudu kamikaze, abych ho přemlouval k nějaké šílenosti.

Otočili jsme se do chodby odkud jsme prve přišli. Tentokrát jsem šel jako první, Slávek jistil »zadní voj«. Měl bych to mít jednodušší, prostor přede mnou jsme už prošli a na nic jsme nenarazili, mnohem pravděpodobnější bylo, že na nás vyběhne něco zezadu, přesto jsem brejlil ostražitě, kde se co šustne. Otáčel jsem hlavou sem a tam, kužel světla přejížděl po skále, ale nikde se nic nepohnulo. Do jeskyně s tunelem jsme došli v pohodě a Slávek si viditelně oddychl.

Ukázalo se, že předčasně. 

„Postav se k tunelu, otevřu ti ho. Pak vlez na kraj mezi jeho »zárubně« a počkej na mě. Projít musíme spolu, jasný? Beze mne se až ven nedostaneš!“

Přikývl jsem, že rozumím, a mazal jsem na místo. Postavil jsem se čelem k tunelu a ruku položil na neviditelnou přehradu, Slávek zatím došel ke spínači.

Jenže tunel se neotevřel. Ohlédl jsem se. Slávek stál udiveně u skály, kde měl svítit modravý kruh, ale marně ho hledal.

Kruh tu nebyl.

Nebo byl, ale nesvítil, v každém případě se tunel neotvíral, i když Slávek pomalu, systematicky prohmatal celou plochu skály.

„To nám scházelo!“ zasakroval Slávek. Zanechal marných pokusů a pořád ještě klidným krokem došel až ke mně.

„Zhasni na chvilku ty bludičky!“ poručil a sám zhasl lampy na své přilbě.

Moc se mi nechtělo, ale o rozkazu se nepřemýšlí, rozkaz se plní, Slávek jistě věděl, proč to chce. Ocitli jsme se v úplné tmě. Chvíli jsme stáli nepohnutě, pak Slávek rozsvítil obě lampičky na své přilbě.

„Můžeš taky rozsvítit!“ dovolil mi.

„Nač to bylo?“ zeptal jsem se.

„Chtěl jsem vidět skrz tunel naproti na spínač,“ řekl dost unaveně. „Odsud na něj má být vidět. Je ale taky bez proudu. Takže se tunel nedá otevřít odtud, ani z druhé strany.“

„To jsme tady uvízli, co?“ řekl jsem vyčkávavě.

„Dokonale!“ přikývl.

Z chodby za námi se ozvalo vzdálené zavrčení a zoufalý zvířecí jekot.

„No potěš!“ řekl Slávek. „Už to začíná!“

„Co začíná?“ vyjekl jsem taky.

„Jatky!“ řekl Slávek.


Být tady sám, určitě bych zpanikařil. Ale Slávek rozhodně nepatřil k těm, kdo při kdejakém průšvihu hned ztrácejí hlavu.

„Vrata nám zavřeli, dobrá, budeme se bránit!“ rozhodl.

„Proti smečce vlků?“ vyjekl jsem.

„Třeba proti smečce vlků,“ přikývl. „Nejsme ovce, aby nás jen tak roztrhali! Seber se, čéčé, deme zpátky!“

„Kam zpátky?“ chtěl jsem vědět.

„Jen k nejbližší chodbě!“ ukázal na potemnělé ústí chodby. „Tady u tunelu by na nás mohli ze tří stran, chodbu uhájí i jeden člověk. A my jsme přece dva!“

„To záleží na tom, kolik máme nábojů!“ řekl jsem.

„Ne docela!“ řekl. „Máme čtyři mačety, a ty nepotřebují doplňovat munici!“

„No nazdar!“ posteskl jsem si při představě, že by došlo i na mačety.

„Tak jdeme!“ pobídl mě Slávek a sám šel napřed. Nezbylo mi než se k němu připojit. Představa, že tu zůstanu sám a půjdou na mě ze tří stran tři vlci, byla příliš elektrizující. Slávek měl opět pravdu, úzká chodba se dá lépe hájit. Zejména když ji mrtvoly vlčích nepřátel ještě zúží!

Došli jsme zčerstva k chodbě. Tam Slávek shodil ze zad svůj batoh, vydoloval z něho chrastící plátěný pytlík, hodil ho na zem přede mne a do ruky mi vrazil zásobník od svého kvéru.

„Doplň mi to zatím!“ nařídil mi. „Nábojů máme dost, ale nedostává se nám čas plnit zásobníky! Proto je budeš plnit ty! Bude to užitečnější, než abys střílel. Vystřelit můžeš v té vteřině, až budu měnit zásobník, ale pak se hned vrhneš na ten prázdný a budeš ládovat, ládovat a ládovat, kdyby čert na koze jezdil, jasný?“

Degradoval mě ze střelce na podavače munice, jenže mě ani nenapadlo protestovat. Cítil jsem, že má pravdu jako vždycky. Plněním zásobníků mu umožním souvislejší odpor, a o to teď šlo na prvním místě. Rozhodně mu budu užitečnější než střelbou ze svého »ruského párátka«. Nejenže jsem neprotestoval, ale byl jsem mu vděčný, i když mě vlastně označil za neschopného. Málo platné, rovnocenný parťák jsem mu nebyl! A tady nešlo o prestiž, tady šlo o krk! Přesněji - o dva krky! Z toho jeden můj! Kdo by na mém místě jednal jinak? Leda idiot!

Slávek zaujal u chodby pohodlnou polohu klečícího střelce, zatímco jsem mačkal do jeho zásobníku jeden náboj za druhým. Samozřejmě se mi klepaly ruce a náboje mi padaly na zem, ještě klika, že mě to předtím ve své stodole naučil. Kdybych neuměl vzít zásobník ani náboje do rukou, byl bych opravdu jen přítěží.

„Ňák se ti klepou ruce, co?“ povzbuzoval mě.

„Divíš se?“ podotkl jsem.

„Ani ne,“ udrtil mezi zuby. „To bys byl setsakra výjimka, aby se ti v takové situaci ručičky neklepaly. Rovnej náboje řádně k zadní stěně, ať se některý nevzpříčí! Nemysli si, že je pak nějak sklepeš, mohly by při tom vybuchnout!“

Jenže mezitím jsem doplnil těch pár nábojů, co dosud stihl vystřílet, další už se tam nevešly.

„Dobrý!“ komentoval to. „Dej to sem a připrav se, možná si taky vystřelíš!“

Z chodby se k nám mezitím donášely zvuky, až mi jezdil po zádech mráz. Zoufalé ječení potvor, polapených silnějšími žrouty, vrčení, které jsem přičítal vlkům, smrtelné chroptění. Zvířata se tam masakrovala s takovou vehemencí, až se mi dělalo mdlo.

„Čekám nejméně tři vlky,“ porušil na naší straně ticho polohlasně Slávek.

„Podle čeho?“ zajímalo mě.

„Podle četnosti toho ječení,“ řekl tak tiše, abych to jakž takž slyšel. „Když vlk chytne oběť, ta pochopitelně začne ječet. Jenže než ji zadáví a sežere, mělo by být ticho. Bylo tam ale trojí ječení tak rychle po sobě, že je vyloučené, aby tam byl jediný vlk.“

Teda, v takové chvíli počítat, kolik potvor nedaleko od nás vlci právě trhají, to chtělo jinou náturu než mám já. Většina autorů válečných knih se shodla, že horší než bodákový útok v zákopové válce bylo vždycky čekání na něj. Teď jsem to mohl potvrdit z vlastní zkušenosti. Nečekal nás, pravda, bodákový útok, ale až vlci vyvraždí potvory ve své jeskyni, vrhnou se na nás.

Ječení vražděných potvor postupně utichalo. Uvítal bych, až se vlci nažerou, kdyby si lehli a dali nám pokoj...

Ostré zaštěkání Slávkova šturmkvéru znamenalo, že se k nám chodbou cosi hnalo. Ale nic víc. Slávek chvilku čekal, pak hbitým pohybem vyměnil zásobník za plný, hodil mi použitý a jen na mě zasyčel, ať ho doplním. Chybělo tam opět jen pár nábojů, měl jsem to hned hotové, abych se mohl podívat, co se vpředu děje, ale ani teď jsem nic neviděl.

„Škoda munice!“ komentoval to Slávek.

„Co to bylo?“ dožadoval jsem se odpovědi.

„Prase!“ oznámil mi. Papašík. Prostřelil jsem mu hlavu, jenže tím jsem to jen usnadnil vlkům.“

„A kdybys nestřílel?“

„Tak by nás to prase převálcovalo,“ pokrčil rameny. „Tady si nevybereš. Radši když leží od nás dál!“

Zase jsem se samopalem v ruce vyhlédl do chodby, jenže Slávka najednou zaujalo něco jiného.

„Vztyk!“ zavelel. „A fofrem k tunelu! Kruh svítí!“

Vyskočil jsem jako kdybych zjistil, že klečím na ježkovi. Jedním mrknutím oka jsem zjistil, že je to tak, kruh zase slabě modravě světélkoval. Už jsme se ani nemuseli domlouvat, doběhl jsem úplně bez dechu k tunelu, Slávek to stihl ještě dřív, takže se kolem stěn tunelu začalo jiskřit. Vmáčkl jsem se do chybějící přehrady a mrkl na Slávka. Pustil spínač a během vyrazil ke mně. Proběhl kolem mě, ale popadl mě přitom za vlčí kožich a strhl mě s sebou. Suše to cvaklo - a byli jsme na »naší« straně.

„Zůstal tam pytlík s náboji!“ vzpomněl jsem si.

„Takže je to naše malá zásobárna!“ pokrčil rameny Slávek. „Nemusíš se bát, potvory ho nezničí. Hlavně že jsme tady a bez šrámů. A jdeme doplňovat zásoby!“

Následoval jsem ho už zase v pohodě. Zásobárna byla jen asi o padesát metrů dál za jeskyní s modrým mechem.

Slávek otevřel skřípající železné víko, hrábl dovnitř a vytáhl stejný automat, jako měl sám.

„Vyměníš si je!“ oznámil mi.

Podal jsem mu ruský výsadkářský a převzal těžší německý. Pak jsem mu musel podat všechny ruské zásobníky a dostal jsem za ně větší německé. Byly již plné nábojů, Slávek je zřejmě plnil v klidu doma, tady by na to nebyl čas. Slávek pak sáhl ještě hlouběji a vytáhl další pytlík s náboji. Naštěstí jich měl zřejmě dost a rozmístil je všude. Byli jsme teď oba těžce vyzbrojení.

Teprve pak mi Slávek pokynul, abych usedl na kameny vedle zásobárny. Ze svého batohu vytáhl balíček, vyňal z něho dvě obložené housky a jednu mi podal.

„A máme nárok na dlabanec!“ komentoval to.

„Mám něco svého...“ řekl jsem nesměle.

„Tak si to nech na horší časy,“ řekl Slávek. „Zatím to není tak špatné. Prošli jsme tunelem do další části Čertovy díry. Bude to tam zajímavé, ale chci se tě opět zeptat: vrátíme se tam, nebo se spokojíme s tím, co jsme se zatím dozvěděli?“

A sakra, pomyslel jsem si. Další výběr, který vlastně není výběrem, protože ústup znamená prohlásit se za zbabělce.

„Víc by mě teď zajímalo, proč se tunel nedal otevřít, když jsme to nejvíc potřebovali,“ odvětil jsem s plnými ústy.

Houska byla velká, nedávno upečená. Ne jako dopékané polotovary ze supermarketů. A maso v ní bylo poctivé, i když mimozemské... Ve vesnici přece jiné neměli! Krmíme se tedy masem mimozemských tvorů s chutí vepřového, lepšího než seženu v marketech v Praze. Křehké, šťavnaté, vůně je z něho jako o zabijačce... nežijí si tu zdejší lidé špatně!

„Na ty tunely mám vlastní teorii,“ řekl v této sdílné náladě Slávek. „Mám vůbec vlastní teorie, odlišné od teorií učitelskýho. Podle mě nemůže jít o čistě podzemní tvory. Orientují se sice i ve tmě, ale oči mají taky, a na slunci vidí až moc dobře. Učitelova vize podzemního jezírka ropy, oblepeného vrstvou kvasnic, je spíš úsměvná. Učitelskej to myslel dobře, chtěl se vyrovnat se skutečností, odkud se bere v jeskyních to množství hmoty, neboli masa, chceš-li. Ale je vedle jak ta jedle. Podle mě ten tunel vede nějakou jinou dimenzí do světa, kde všechny tyhle potvory žijí. Jak jsme si už ověřili, občas jich pár projde až do našeho světa, vesnice si z toho docela dobře žije. Chtěl bych se do toho cizího světa podívat. Ty ne? Aspoň tam nakouknout!“

„Taky se mi ropně-kvasnicová teorie nelíbí,“ přiznal jsem. „Mimozemská teorie vypadá lépe, i když přináší úplně jiné a také nedořešené otázky. Například souhlasím, že ten tunel i s mizející přehradou vypadá jako inteligentní dílo. Ale využívá ho jen pár bestií. Kde jsou tvůrci toho díla? Proč ho ponechali na pospas zvěři? Taky mi v tom ledacos hapruje.“

„Cákryš, my dva se docela shodneme!“ křenil se Slávek. „Mám némlich takové úvahy! Ta zvířata inteligentní nejsou, na tom se shodneme. Ale propusti, lépe řečeno brány, bezpochyby inteligentní jsou. A kdyby tvůrci uvažovali stejně jako já, věděl bych, proč se občas nedají otevřít!“

Herdek, to už vypadá jako věštění! Kdybych ale nevěděl, že Slávek má všechno velice dobře odpozorované a promyšlené!

„Další vlastní teorie?“ nadhodil jsem. „Sem s ní!“

„Je docela logická,“ pokračoval tedy. „Ty brány od sebe oddělují dva různé světy. Připouštím, odlišné světy. Tak odlišné, že jejich trvalé propojení by vadilo. Možná nám, ale určitě tvůrcům. Proto ta propust, mimochodem nad možnostmi naší civilizace, i když se všechno ostatní tváří jako přírodní jeskyně.“

„To by vysvětlovalo, proč ta zvířata v našem světě rychle hynou,“ doplnil jsem ho. „Jestli jsou z jiného světa, nesnesou asi naše pozemské bakterie.“

„Bakterie nebo něco jiného, tvůrci chtěli trvalému spojení světů zabránit,“ pokračoval. „Může to mít i jiné důvody, například velký rozdíl tlaků ovzduší mezi světy, ale to by každé otevření brány provázel vichr a to se neděje.“

„Tlak ovzduší na naší straně kolísá,“ upozornil jsem ho na tuto drobnou okolnost. „Na druhé straně nejspíš také. Pak by vítr foukal jednou k nám, pak do jejich světa. A s ním by byla příliš velká výměna bakterií, což by mohlo škodit. To menší množství, co projde teď, se dá zpacifikovat přirozenou cestou, i když možná jen tak, jako se to děje. Že totiž zvířata z toho světa na Zemi hynou.“

„Důvodů může být víc,“ přijal mé nápady. „Co bych udělal na místě tvůrců? Nedělám si iluze o své inteligenci, ale řízení dotykovými spínači by mi nestačilo, když to může podržet otevřené i pitomá měňavka. Dal bych ty brány nejméně dvě za sebou a nedovolil bych současně otevřít obě. Pak by žádný vichr vzniknout nemohl a rozdíly tlaků by se srovnaly úplně nepozorovaně.“

Byl to pro mě další kamínek do mozaiky, ale zapadl dobře. Chování brány by bylo ještě inteligentnější, než jsem si myslel.

„Aha! Když potvory otevřely bránu na své straně, po dobu jejího otevření ji zablokovaly u nás?“

„Tak nějak,“ přikývl. „A pak se další várka bestií nahrnula do prostoru mezi branami, odkud jsme celkem se štěstím odešli, jakmile se druhá brána zavřela.“

„A teď tam probíhají děsná jatka, vlci žerou všechny slabší bestie, naštěstí už u toho nejsme,“ dodal jsem.

„Mám ještě jednu teorii,“ řekl Slávek. „Nemusí vyjít, ale zdá se mi, že to tak je. Zatím mi to do sebe zapadá jako kolečka pověstných švýcarských hodinek. Když chvilku počkáme, projdeme druhou branou bez střelby a bez odporu.“

„Jak to?“ nepochopil jsem to hned.

„Uvidíš!“ řekl.

 


Zpět Obsah Dále

29.10.2018 09:01