Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Megajatky

Podle Slávka tedy stačilo nějakou dobu počkat... nechápal jsem, co ho vede k tomu přesvědčení, ale něco za tím mohlo být. Jenže si tím nebyl moc jistý, tak si to radši nechal pro sebe. Mohli jsme to jedině potvrdit nebo vyvrátit a to pokusem. Ale už jsem se ani moc nezpěčoval. Slávek napnul mou zvědavost natolik, že bych možná odmítl, kdyby teď zavelel k návratu do vesnice.

Přistihl jsem se, že mi samotnému záleží na tom, co za těmi tajemnými branami najdeme. Že budou opravdu dvě, o tom jsem ani nepochyboval a že otevření jedné blokuje druhou, to bylo tak logické, tak nevyhnutelné jako logika řízení přechodových komor kosmických lodí. Nakonec - není i tohle »přechodová komora«? A ne jen mezi prostředím kosmické lodě a objevovaného světa, ale mezi dvěma odlišnými světy?

Dojedli jsme beze spěchu vydatnou svačinu a zapili čistou vodou ze Slávkovy čutory. Můj návrh otevřít moje zásoby pití Slávek stejně tak odložil na doby nouze, jako mé konzervy. Teprve pak jsme se zvedli a pohodovým tempem, kterému podle Slávka říkali na vojně »havaj«, jsme se vraceli kolem jeskyně modrého mechu k bráně. Spínače modře světélkovaly, takže jsem přidržel ruku na tom z naší strany, aby mohl Slávek vlastním tělem podržet tunel otevřený, a spolu jsme pak prošli dál.

To už jsme ale oba šli v »plné bojové pohotovosti«. Vpředu Slávek, šikmo za ním já. Tak jsme se také oba vnořili do chodby, na jejímž druhém konci mělo ležet zastřelené prase.

To tam už ale nebylo. Jen Slávek přehmátl, popadl hasičák, vlastně plamenomet a proměnil konec chodby v ohnivou záplavu. Ve světle plápolajících plamenů jsme ještě viděli prchat smečku měňavek - jistě tu byly pro ně vydatné hody! Ale už byly zřejmě na konci, protože z prasete nezbývalo skoro nic. Měňavky pečlivě vyčistily všechno, co jim vlk nebo vlci nechali. Nezůstaly tu po nich ani kosti, tomu říkám ekologický úklid!

Také kruhovou jeskyni se sloupem uprostřed vysmýčily od zbytků vlčí hostiny. Pár se jich sice začalo valit směrem k nám, ale plamen ze Slávkova plamenometu je kvapem zahnal na útěk. Bez plamenometu by to byly opravdu nebezpečné příšerky, jak by asi potvrdili Rusové s Germány, které nejspíš sežraly i s kostmi, ale stačilo pár natlakovaných ocelových lahví, naplněných náhražkou napalmu s jemně namletým fosforem, aby se nebezpečné příšerky dávaly na zbabělý útěk. No, zbabělý ani ne, realistický. Kdyby si chtěly hrát na japonské fanatiky kamikaze, dopadly by špatně a ty bestie to pochopily, i když se jim dalo právem říkat »bezmozci«.

Další esovitě zahnutá chodba nás přivedla do jeskyně, která na rozdíl ode všech předešlých už svůj umělý původ nezapírala. Byla nejpravidelnější, čistě kruhového půdorysu, vysoká tři metry a se zakulacenými stěnami. Geometrie to, tuším, nazývá rotační ovál. Přímo proti naší chodbě byl další elipsovitý tunel, rovněž přehrazený neviditelnou, ale pevnou přehradou, kterou však bylo vidět - už ne do další jeskyně, ale do rozsáhlé krajiny...

Krajiny, která už se nenachází na naší staré dobré Zemi!

Osvědčenou metodou jsme si tunel otevřeli a společně vyšli z útrob zdejší hory. Odsud vedl tunel do strmé skály, obepínající jako skalní hradbou podkovovité údolíčko, vtisknuté do nevysoké hory. Na opačné straně byla krajina otevřenější. Byla tu obrovská planina až k obzoru, porostlá nízkou žlutohnědou trávou, či co to bylo, na mnoha místech rozčleněná skupinkami podivné vyšší vegetace. Nazval bych to lesíky, kdyby se skládaly z jednotlivých stromů, jenže tyhle zelené oázy se víc podobaly kusům jednolité zelené matrace bez členění na listy, větve a kmeny. Stromy přece jen vypadají jinak.

Ale byli jsme tu a to bylo hlavní. Ať už jeskyně s řízenými tunely představovaly cokoliv, zaručeně nebyly obyčejné. Zavedly nás někam, kde to rozhodně nebylo v Čechách. Stačilo podívat se na oblohu. Zdejší obloha totiž nebyla modrá, ale světle červená. Nebyly to klasické pozemské červánky, ale homogenní základní barva oblohy, ze značné části pokryté stejně bílými mraky. Bylo to trošku pekelné, ale svým způsobem krásné. K tomu se přidalo povznášející vědomí, že jsme prošli do úplně cizího světa...

„Pojďme se rozhlédnout tamhle z toho kopečku!“ navrhl mi Slávek, když jsme se trochu rozkoukali a vynadívali na tu nádheru kolem nás. Nebyl jsem proti. S kvéry hozenými na záda jsme se šplhali na kopeček, odkud jsme čekali lepší rozhled po okolí.

I když Slávek měl ještě jeden pádný důvod, proč tam vylézt.

Ale teprve když jsme se vyškrábali až nahoru, ukázalo se, že i ten kopeček zapadá do jeho teorií.

Potvrdily mu to hned následující události... 


Na vrcholku kopce byl veliký, věkem ohlazený balvan, jen asi půl metru vyčnívající z kamenité hlíny, pokrývající kopec. Byla to taková přírodní lavička, i když by bylo třeba hodně lidí, aby ji kolem dokola obsadili. Tam jsme se posadili, bágly složili na zem a kochali se výhledem do krajiny.

Nebyl nejmenší důvod pochybovat, že jsme opustili nejen Čechy, ale i Zemi. Nebyla to žádná dramatická cesta hvězdným tunelem mezi vybuchujícími hvězdami, prostě jsme prošli pár kilometrů jeskynního komplexu a jediné, co tady vypadalo jako nepřirozené, byly brány s neviditelnou přehradou, oboustranně ovládanou modravě svítícími dotykovými plochami. Ty jediné nezapřely, že nejsou přírodního původu, jinak všechno ostatní vypadalo až příliš obyčejně, přírodně. Přitom tam muselo být někde skryté NĚCO, co nás nepozorovaně přeneslo z jednoho světa do druhého.

Ne že by naše cesta nebyla dramatická, ale o to se postaraly jen příšerky z cizího světa, žadonící naší krve, které jsme museli buď zaplašit jako měňavky ohněm, nebo dokonce postřílet, když šlo o větší neodbytné exempláře. Teď jsme ale byli tady, v cizím světě, největším tajemství Slávka Procházky, které dosud neznali ani jeho sousedé ze zapadlé české podhorské vesnice. Pro ně byla Čertova díra jen zdroj příšerek, které vytrvale v nepravidelných vlnách zaplavovaly vesnici i její okolí a které vesničané dělili na nebezpečné predátory a zdroj lehce dostupného masa.

A jednu další vlnu jsme vzápětí zpozorovali z mimozemské výšiny, odkud jsme měli celé podkovovité údolí i s elipsovitým černým tunelem před očima jako na dlani.

Slávek si toho, jak jinak, všiml jako první. On se vlastně ani nekochal pohledem do mimozemské krajiny, ale vyhlížel blížící se potvrzení teorie, která mu umožnila předpovědět, že poslední úsek naší cesty projdeme bez jediného výstřelu a bez ohrožování zdejšími dravci.

Nemýlil se ani v tomhle.

„Podívej se!“ ukázal mi znenadání trochu stranou.

Bylo nač se dívat. Zpoza vzdáleného kopce se k nám hnalo stádo zdejších příšerek, vlastně zdejších zvířat. Z té dálky jsme neslyšeli dusot stovek nohou, viděli jsme jen oblaka prachu, která stádo zvedalo. Jako někde v Africkém parku Serengeti, nebo jako na prériích Severní Ameriky ještě v dobách, než tam bílí vetřelci ta nepřehledná stáda vyhubili.

A po okrajích stáda jsme viděli dlouhé šedé hřbety vlků...

Hnali stádo před sebou a zdejší zvířata, zřejmě úplně šílená strachy, před nimi ozlomvaz prchala. Vlci nadháněli stádo přímo do podkovovitého údolíčka jako do skvělé přírodní pasti. Smečka spolu na lovu vzorně spolupracovala, vlci nestrpěli, aby se stádo rozběhlo do stran, ale zaháněli zpět do houfu kusy, které vybočily stranou ve snaze zamířit k některému lesíku.

Před podkovovitým údolíčkem se stádo přece jen trochu rozdělilo. Větší část vběhla dovnitř, netušíc, že je to vlčí past, menší část pokračovala podél hory dál. O tu se ale vlci přestali starat, zajímala je jen část, kterou zahnali do pasti. Vlci obstoupili vchod do údolíčka a zavřeli v něm větší část stáda, zatímco menší zbytky se nezmenšenou rychlostí hnaly podél skalní stěny dál. To už se od něho oddělovala jednotlivá zvířata, snažila se zapadnout do blízkých »lesíků«, kde by unikla vlčím očím. Vlci o ně neměli zájem. Soustředili se na svoji past.

Několik vlků obsadilo vchod do podkovy a zahánělo zpět zvířata, která už asi pochopila, že jsou v pasti. Vlci jim však útěk nedovolili. Některé zahnali zpět, na jiné skočili a nemilosrdně je zabili, ale i oni je nechávali ležet. Pro ostatní zvířata to bylo tak odstrašující, až se raději vrátila do houfu, kde je ale čekalo totéž, jen o maličko později. Protože uvnitř pasti bylo několik jiných vlků, kteří tam rozhodně nemařili čas. Nezdržovali se požíráním masa kořisti. Strašlivé čelisti pracovaly naplno, šavlozubé špičáky trhaly hrdla a břicha slabších zvířat, i když mezi nimi byly i dravé druhy, které by byly na Zemi lidem nebezpečné. Proti vlkům však neměly šanci.

Pak se ale zbytky stáda vzpamatovaly. Zvířata pochopila, že nemají na vybranou. Vlci je tak jako tak roztrhají. Na poslední chvíli se část vzepjala, začala se jako nezadržitelný proud hrnout proti strážným vlkům a vyběhla z pasti. Byla jich příliš velká síla, takže i strážní vlci ustoupili, i když nenechali kolem sebe probíhat stádo jen tak. Jejich čelisti neustále pracovaly na kusech, které se nechaly ostatními vytlačit na okraj.

Proražení vlčí blokády přišlo stádo draho, nicméně se tím desítky zvířat dostaly ze smrtící pasti, kde byl jejich osud zcela předvídatelný a očividně mnohem horší.

Strážní vlci ještě strhli několik zvířat, ale pak se ukázněně vrátili na svá místa a dál střežili východ z údolíčka. Uvnitř pořád zůstávalo dost masa a nebylo by chytré nechat pro několik kusů uniknout stovku jiných. Smečka metodicky dokončila započatý lov. Půdu údolíčka pokrývala zabitá zvířata a vlci systematicky vyvražďovali zbylá.

„Dobrý lov!“ komentoval to Slávek polohlasem, i když se nemusel obávat, že jeho slova doletí až ke vzdáleným vlkům.

„To teda byly jatka!“ dodal jsem s respektem.

„Vsadím se, že přitom spousta zvířat vběhla i do tunelu,“ řekl spokojeně Slávek. „Bylo jich tam dost na to, aby se některá otřela o spínač a jiná svými těly přidržela tunel otevřený. Jeskyně mezi branami budou jistě namačkané.“

„A dalo se čekat, že s nimi prošlo i pár vlků,“ dodal jsem.

„A za pár dní je můžeme očekávat až ve vesnici,“ dokončil myšlenku Slávek. „Určitě tam projdou prasata i jiné jedlé druhy, možná s nimi bude i pár dravečků, občas se tam vmáčkne i vlk, ale to nebývá příliš často. Jenže druhou branou se propasíruje jen malý zlomek toho, co první a i to je malý zlomek toho, co vlci nahnali do pasti. Nu což, chlapi ve vsi už si s nimi poradí.“

„My se tam nevrátíme?“ podíval jsem se na něho zděšeně.

„Chce se ti mezi vlky? Nejsem kamikaze a raději počkám,“ zavrtěl Slávek hlavou. „Takový pořádný lov se podle mého mínění vlkům nezdaří každý den. Nechal bych je zpracovat úlovky, jistě budou vylehávat a trávit, na návrat bych pomýšlel až ta smečka odtáhne shromáždit další várku. Pak nejspíš projdeme jejich pastí bez obtěžování. Dost na tom, co nám zůstane za druhou branou na pozemské straně! Něco se jistě vyvraždí, ale zbude toho dost!“

„Chceš do té doby čekat tady na kopci?“ zeptal jsem se ho nerozhodně. „Nemáme přece na tak dlouho co jíst!“

„Bude se nám hodit cokoliv,“ přikývl. „Nemám v batohu jen munici, ale především trvanlivé jídlo. Další konzervy máš ty. Když to dáme dohromady a nebudeme plýtvat, hlady nezemřeme. Navíc máme šturmkvéry a můžeme i něco ulovit, do těch lesíků uteklo pořád ještě dost zvěře. Rozdělávat oheň plamenometem je příliš marnotratné, ale i to se nám může hodit.“

„Takže tu počkáme?“ smířil jsem se i s touhle možností.

„Navrhl bych podívat se trochu po okolí,“ řekl Slávek. „Kdy se ti poštěstí zavítat do cizího světa? A ty bys to strávil tady na kopci, kde kromě nádherného výhledu opravdu nic jiného není?“

„Takže se sebereme a vzhůru na průzkum zdejšího světa?“

„Konečně!“ řekl Slávek. „Doskočilo ti to, pozdě ale přece! My dva vlastně nemáme na výběr. Návrat mezi tu smečku chápu jako sebevraždu. Nezájem! Oba se přece chceme vrátit, ale na to musíme chtě nechtě vyčkat na příznivější okamžik. Jenže čekání se dá využít lépe než tady na kopci.“

Došlo mi, že můj návrat do Prahy se opozdí více než jsem plánoval. Teď už nešlo o ujíždějící spoje dopravních prostředků, ale o něco úžasného. Měl jsem vlastně nebetyčnou kliku, že se na mě usmálo štěstí v podobě Slávkova návrhu na ten výlet. Půjdeme se podívat do cizího světa! Bylo to přece lákavé! Čert aby vzal Karlovu univerzitu, čert aby vzal akademiky!

Teď teprve půjdeme do »Hic sunt leones«!


Jako nejvhodnější směr vybral Slávek kolmo na skálu, kudy hnali vlci stádo místní zvěře. Jednak brzy půjdeme kolem lesíků, kam ale prchající zvěř neběžela, protože měla jiné, bližší lesíky. Za druhé, čím méně zvířat uvidíme, tím menší pravděpodobnost, že narazíme nejen na druhy »jedlé«, ale i na »dravce«. Včetně vlků, samozřejmě. Máme sice s sebou dva celkem solidní kvéry, jenže zdejší bestie jsou trochu silnější kafe než u nás na Zemi.

Nadhodil jsem nahlas, že máme ještě kliku, že zdejší život nemá formu obřích dinosaurů. Na takového tyranosaura by nám šturmkvér nebyl moc platný.

„Nechval den, který ještě neskončil!“ zarazil mě. „A neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil!“

„Jo, to znám,“ souhlasil jsem. „A i když přeskočíš, nejprve se podívej, do čeho jsi dopadl, třeba to ani není k jásání!“

Sestupovali jsme, či spíš sjížděli po valícím se kamení na opačné straně vršku. Konečně se terén začínal srovnávat. Mohli jsme prodloužit krok a nasadit vyšší tempo bez obav, že nám nohy podjedou, i když boty z vlčí kůže opravdu moc neklouzaly. Na sesouvajícím se svahu ovšem klouzalo cokoliv. Člověk si tam připadal, jako by mu podsypali hrachu.

U nejbližšího lesíka jsme se na chvíli zastavili.

O zdejší lesík jsme se zajímali oba. Já coby přírodovědec, dychtivý poznat a zařazovat neznámé mimozemské druhy, Slávek měl přízemnější starost, jestli zdejší dřevo hoří a zdali si můžeme rozdělat ohýnek a případně upéci kořist, pokud nějakou složíme.

Oba jsme ale nedopadli nejlépe.

Lesík byl sice zelený, ale zblízka připomínal vícevrstvou paličkovanou krajku anebo molitanovou houbu v měřítku pět set ku jedné. Žádné listy, žádné větve, žádné kmeny. Jen docela fádní zelené pletivo od kraje do hloubky. Což o to, zelená barva patří chlorofylu, který je základem většiny rostlin, ale absence jakékoli nosné konstrukce mě u tohoto »lesíka« dost překvapila. Tloušťka, nebo chcete-li, výška té houby byla nejméně dvacet metrů a podle mě byl div, že se celý les nezhroutil vlastní vahou.

A jak se v něm chtějí zvířata schovat před vlky? Vždyť do té houby nevedou žádné stezky, cestičky nebo aspoň díry! Je to zcela jednolitá, byť děravá a jistě dost provzdušněná masa!

Život zkrátka může mít formy rozličné a tohle byla jedna z milionu možností. Nezbylo mi než vzít to jako fakt a uvažovat, jak to co nejlépe zařadit, i když to do pozemského systému vůbec nemusí pasovat a má to nejspíš systém vlastní, úplně odlišný.

Slávek ovšem zasakroval, že v tom lese nenajde ani kousek roští na táboráček. A měl také pravdu. Ani roští, ani suché klacky a dokonce ani suché listí, které by se dalo zapálit.

Táborák tedy nebude.

Zato otázka, jak se v těchto lesících schová místní zvířata, se brzy zodpověděla sama. Rozhodli jsme se lesík obejít. Jenže jsme se nedostali ani za polovinu jeho obvodu, když se před námi rozutíkala na všechny strany velká tlupa zvířat. Ale ovšem! Vlčí kůže vykonaly své! Ta zvířata se jich bála jako čert kříže, ale po nedávno viděných příšerných jatkách jsme se tomu ani nedivili.

Slávek sice za nimi namířil kvér, ale nevystřelil.

„Co s nimi, když je nemáme na čem upéci?“ postěžoval si.

Znamenalo to ale jedno. Dokud nenajdeme něco, z čeho se dá udělat ohniště, budeme odkázaní pouze na naše zásoby, které opravdu nejsou bezedné.

Nebude to jednoduché!


Naše cesta od podkovovitého skalního údolí, ze kterého si vlci udělali báječnou past na lov zvěře, se klikatila jako čára na hřbetě zmije. Vynutily si ji ale okolnosti. Postupovali jsme totiž od »lesíka«»lesíku« a naši trasu jsme přizpůsobovali tomu, jak byly v krajině rozeseté.

Slávek tvrdil, že dva obránci jsou na kruhovou obranu příliš málo, je tedy třeba mít aspoň část kruhu krytou nějakou přírodní překážkou, kudy se na nás bestie nedostanou. Slávek byl takový lidový přírodní stratég, ale to byl přece i Žižka a jak byl dobrý! Proto jsme přes pláně postupovali tak rychle, jak to šlo, zato na okrajích těch gumovitých »lesíčků« jsme si dávali oddych.

Při našem postupu jsme několikrát vyplašili místní zvířata. Ani ta se neschovávala v lese, kam nevedla žádná cestička, ale zaujímala úkryt za lesíkem a dávala se na útěk až když jsme je odtud vyplašili. Přitom jsem si naopak já všiml, že okraj lesíka, kde se zvířata zdržují, bývá většinou okousaný, s vykousanými prohlubněmi. Některá zvířata se zkrátka tím přírodním molitanem živila. Konec konců, bylo to zelené, jistě v tom byl chlorofyl, ten vyrábí cukry a zvířatům to může chutnat. Dokonce jsem si nožem z vědeckých důvodů kus toho molitanu ukrojil. Na prozkoumání tohoto vzorku jsem však neměl patřičné laboratorní vybavení, tím se můj průzkum omezil na popis vnějšího vzhledu, struktury a mé povrchní dojmy o tomto materiálu.

Závěr byl povrchní a jednoduchý. Tyhle ostrůvky gumovité hmoty zpracovávají sluneční světlo podobně jako naše pozemské rostliny, čímž poskytují potravu býložravcům. A dost, víc toho po mně nemůže nikdo chtít.

Několikrát jsme také spatřili na obloze mezi mraky zdejší slunce. Ale od našeho se příliš nelišilo. Nebýt červené barvy celé oblohy, mohli bychom si myslet, že jsme na Zemi. Postupovalo po obloze také skoro stejně jako naše. Párkrát jsem to porovnával s pozemským časem na mobilu, ale výška zdejšího slunce nad obzorem odpovídala času stejně jako na Zemi touto roční dobou.

Při jedné zastávce mě napadlo, že bychom přece jen neměli odcházet příliš daleko od tunelů.

„Víš, Slávku, vrtá mi hlavou, jak rychle zdejší bestie u nás na Zemi chcípaly,“ svěřil jsem se mu se svými obavami. „Mohlo by to být i bakteriemi. Uspokojivé vysvětlení by bylo, že zdejší fauna nemá dostatečné obranné látky proti pozemským bakteriím. Jenže tady nemáme obranné látky proti zdejším bakteriím my. Až se na nás zdejší hnilobné bakterie vrhnou...“

„...tak se nic nestane,“ řekl Slávek. „Nesdílím všechny teorie našeho učitelskýho, především ta s podzemním ropným jezírkem obklopeným kvasnicemi se definitivně ukázala jako nesmysl, ale jednu přece jen uznávám. Učitelskej tvrdí, že naše pozemské bakterie jsou nejspíš silnější než bakterie podzemních tvorů, což se dá použít, i když víme, že nejde o podzemní, ale mimozemské tvory. Proto ty potvory, které u nás na Zemi vylezou ven, dlouho nevydrží a pojdou. Ale není to bleskové, aby je to znehodnotilo. Maso těch tvorů se nekazí rychleji než maso pozemských zvířat, to máme podepřené dlouholetými zkušenostmi. Podle učitelskýho se jejich baktérií nemusíme bát více než našich. A naopak, když se naše bakterie dostanou do jejich prostředí, nebude jich dost, aby získaly vrch nad místními.“

„Takže učitel předpokládá...“

„...že tuhle otázku můžeme klíďo hodit za hlavu,“ dokončil Slávek. „A kdyby nás přece jen nějaká nemoc skosila, mám u sebe kus modrého mechu. Tvrdíte, že v něm jsou hodně silné bakterie, až ve tmě svítí. Jestli je to tak, nemusíme se bát vůbec. Ten mech si rychle poradí s pozemskými nemocemi a věřím tomu, že bude na místní účinkovat stejně rychle.“

„Bylo by dobré, kdyby to byla pravda!“ povzdychl jsem si. „Ale uznávám, vlci jsou větší riziko.“

„Tak to taky ber,“ navrhl mi Slávek. „Nevím jak ty, ale já se cítím pořád skvěle. Ale kdyby ses tím pořád trápil, bude ti z toho nakonec špatně. Nech to koňům, ti mají větší hlavu!“

Uklidnil mě tím?


V cizím světě zvolna proběhlo odpoledne a nastával večer. Zdejší slunce se sklánělo k západu a na obloze se objevily... no, červánky to nebyly. Jak bych to nazval? Modránky? Vypadalo to jako naše červánky, jenže to bylo modré. Od náznaku modři až po sytou modř. V modré atmosféře naší Země tvoří červánky jakousi doplňkovou barvu k modři oblohy. Zde byla obloha červená, pak asi byla doplňkovou barvou modrá. Mraky byly tady i u nás bílé, dvě prohozené barvy oblohy zkrátka tento svět charakterizovaly.

„Jak daleko ještě půjdeme?“ vznesl jsem nesmělý dotaz, protože Slávek rázoval pořád stejně a nemínil ještě otáčet.

„Noc asi strávíme tady,“ řekl. „Průměrná doba mezi dvěma vlnami vpádů zvířat do vesnice je týden. Počítám, že první den po úspěšném lovu se vlci od plného stolu ani nehnou. Vytráví jim až dalšího dne, kdy dojídají zbytky. Po zvlášť úspěšném lovu se zvednou až za pět dnů a pak jdou opět lovit.“

„Učitel mi tvrdil, že potvory přicházejí až třikrát za týden,“ namítl jsem, neboť jsem si to ještě pamatoval. Třikrát za týden byl ohromující údaj proti mému odhadu dvakrát za sto let!

„Jo, když se jim lov nepovede,“ připustil Slávek. „Nemají asi každý týden takové posvícení! Pak ovšem musí lovit častěji. Jenže časté lovy znamenají málo kořisti a do vsi se dostane jen pár menších zvířat. Poslední vlčí lov jsme viděli, zdál se mi jako velice úspěšný. Brzy budou mít úspěšný lov i ve vsi. Škoda, že se ho nezúčastníme, ale uznej, tady je to zajímavější!“

Málo platné, Slávek měl nesrovnatelně větší zkušenosti proti mně, návštěvníkovi posledních dvou dnů. Nezbylo mi než opět ustoupit, prostě jsem neměl protiargumenty. Znamenalo to ale, že musíme v cizím světě přenocovat. Měl jsem sice v batohu spacák i stan, ale jen malý, pro jednoho. Kromě toho bych nesouhlasil, že se ke spánku uložíme oba. Elementární opatrnost velela držet hlídky a připravit se i na noční přepadení. Vlci jsou - aspoň na Zemi - převážně noční zvířata!

Noclehy tu budou veliké riziko, ale zůstat beze spánku bylo stejně riskantní, ne-li riskantnější. Doufal jsem jen, že Slávek má na to nějaký plán.

Nebo o něm už přemýšlí.

 


Zpět Obsah Dále

10.04.2018 23:57