Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Přehrada

Slunce ještě stálo celé nad západními kopci, když si Slávek - opět první, jak to ten chlap dělá? - všiml další podivuhodnosti zdejšího světa. Musel mě na ni upozornit, já bych do ní nejspíš dřív vrazil nosem, než bych si jí všiml.

Před námi se od obzoru k obzoru táhla vysoká zeď.

Zvláštní na ní bylo, že byla neviditelná. Měla nejspíš něco společného s přehradami v podzemních jeskynních tunelech. Byla úplně průhledná a jen lom světla na horní hraně ji prozrazoval. Táhla se od obzoru k obzoru jako pověstná Čínská zeď, až na to, že nebyla viditelná. Teprve horní hrany se chovaly, jak se dalo očekávat od průhledného materiálu, který se od vzduchu indexem lomu přece jen liší.

Horní hrany té zdi se prostě projevovaly duhou. Na dálku to nebylo znát vůbec, až zblízka si člověk mohl všimnout duhového okraje na horním konci zdi. Slávek si jí všiml asi tak na sto metrů, mě na ni upozornil zhruba v padesáti metrech, když už si byl jistý, že před námi něco je a já jsem pořád nereagoval.

Zeď měla ale na výšku přes třicet metrů a nebylo to žádné hej počkej. Tvrdá jako žula, ale pevnější. Uzavírající se propust Slávkovi slisovala šturmkvér na placku a úplně stejně prý dopadaly velké kameny, které Slávek pokusně dával tam, kde se přehrada s třesknutím zavírala. Pochopitelně je nemohl dávat do otevřené brány, ale vždycky k ní navršil několik kamenů na sebe, opřených o neviditelnou bránu. Když ji otevřel spínačem, kameny se do ní svalily, ale když pak ruku odtáhl, ozvala se pokaždé strašná rána a z překážejících kamenů se do stran rozlétla jemná drť a někdy jen takový hrubší prášek.

Tady bylo něco podobného, jenže ne o rozměrech elipsy pět na šest metrů, ale třicet metrů na neodhadnutelný počet kilometrů. Navíc se to nahoře o nic neopíralo, jen to tam vytvářelo duhové odlesky. Vskutku pozoruhodné dílo!

Potíž byla v tom, že nám ta zeď stála v cestě. Dál to zkrátka nešlo. Třicet metrů je dost na to, aby to nepřeskočila zvířata, která mají delší nohy než lidé. Při její odolnosti to byla nepřekonatelná překážka. Mohli jsme si vybrat všechny ostatní směry, ale přes tu zeď to bylo vyloučené.

„Co teď?“ zeptal jsem se bezradně.

„No, tohle bude problém!“ vzdychl si i Slávek. Takže i on už pochopil, že tohle jen tak nevydumáme.

Byl to další výtvor mimozemšťanů, se kterým jsme se tady setkali. Tentokrát nám ale vysloveně překážel, jenže jsme neměli žádnou možnost, jak to překonat. Chtělo by to helikoptéru, jenže na tu jsme mohli rovnou zapomenout. Jediná cesta sem byla přece jeskyněmi a těmi sem helikoptéru nedostaneme.

K čemu ale ta zeď byla? Táhla se od obzoru k obzoru, aniž by tu bylo něco, co by mohla chránit. A před čím vlastně? Možná před vlky? Omezovala jejich revír, nebo nač tu byla? Na druhé straně totiž nebylo nic pozoruhodného. Tedy - pozoruhodného pro nás, vetřelce ze sousedního světa. Ale úplně stejně, jako jsme neviděli tu zeď, dokud jsme nestáli až u ní, nemuseli jsme vidět i další zdejší objekty.

Zastaví nás ta zeď?

Vypadalo to tak. Můžeme se buď obrátit k návratu, nebo se vydat podél té zdi v dobré víře, že nás dovede... kam vlastně?

„Kdyby nic jiného, u té zdi máme krytá záda,“ řekl Slávek, zřejmě aby na tom našel něco pozitivního.

„Ale kam dál?“ zeptal jsem se.

„To je snad jedno,“ řekl Slávek. „Máš korunu?“

„Peníze nenosím, všude platím kartou,“ řekl jsem.

„Blbý,“ řekl Slávek. „I když bychom si mohli hodit i kartou, má snad taky dvě strany, ne? Ale mám lepší nápad. Půjdeme vlevo, za sluncem. Je to jedno, ale za sluncem se mi to víc líbí.“

Objevitelská cesta, při níž se hází korunou, kterým směrem se půjde dál! Miluji takové paradoxy! (Cítíte aspoň tu ironii?)

Jenže ono asi opravdu bylo jedno, kterým směrem půjdeme. Beztak ujdeme jen pár kilometrů, než nás dostihne noc. A pak mě bude víc zajímat, jak to Slávek vymyslí s přenocováním. Doufám, že s tím má více zkušeností než já.

Obrátili jsme se tedy vlevo, za sluncem, které už klesalo pod obzor. Už z něj zbýval jen srpeček, než dojdeme k té terénní vlnce sto metrů před námi, zapadne úplně.

„Sakra,“ řekl najednou Slávek a zastavil se, málem jsem mu vrazil do zad. „To je snad jenom zlej sen! Takovej sadismus!“

„Co?“ chtěl jsem hned vědět, protože mi zase nedošlo, co má na mysli.

„Podívej se támhle!“ ukázal mi.

Dvacet metrů ode zdi ležel balvan. Nic neobvyklého, prostě balvan uprostřed roviny. Jenže tenhle obvyklý nebyl. Byl z naší strany jakoby hladce seříznutý a na hladké ploše, otočené k nám, modře světélkoval kruh. Dotykový spínač mimozemšťanů, jenže na opačné straně za nepřekonatelnou zdí.

Kdyby byl podobný spínač i na naší straně, hádal bych, že slouží k otevírání nějaké brány nebo aspoň vrátek. Jenže na naší straně, kam až jsem dohlédl, nic takového nebylo. Umístit spínač někam, kde na něj nedosáhnete, je zlomyslnost.

Jako by se nám jen vysmíval.


Utábořili jsme se, dokud bylo aspoň trochu světlo.

V tomto světě bylo tepleji než v našem, takže přenocování pod širým nebem nebylo nepříjemné. Vzduch byl suchý a zřejmě se nechystalo pršet, takže Slávek prohlásil stan za zbytečnost. Sám měl v batohu pečlivě stočený spacák jako já, ale nabídl mi, ať se nejprve vyspím já, hlídat bude on. Hádat se o hlídku nemá smysl. V tomhle teple byl zbytečný i spacák, přesto jsem ho vybalil, ale použil jsem ho jen jako polštář. Vlčí kombinézy byly nejen teplé, ale i huňaté a leželo se v nich měkce. Sundal jsem si jen přilbu. Tady nebyla jeskyně a neměl jsem si oč rozbít hlavu. Pak jsem si přetáhl vlčí kapuci až přes oči a i když jsem nečekal, že se mi to v cizím světě podaří, za chvíli jsem usnul. Projevilo se zřejmě to, že jsme už byli oba zdravě utahaní. Navíc jsme prošli značným nervovým napětím, které teď trochu polevilo.

Nespal jsem ale dlouho.

„Vstávej, Libore!“ cloumal mnou Slávek. „Přesuneme se!“

„Kam zase?“ zavrčel jsem.

Podíval jsem se na hodinky. Podle pozemského času byla jedna hodina po půlnoci. Asi bych měl Slávka vystříhat na hlídce, jenže Slávek měl jiný plán.

„Usteleme si na druhé straně, za zdí!“ navrhl mi. „Budeme tam bezpečnější před vlky, tady jsme moc na ráně!“

„Přišel jsi na to, jak ji přeletět?“ zabručel jsem.

„Jo,“ přitakal. „Přeletět zrovna ne, ale otevřel jsem průchod. Jenže na to musíme být zase dva.“

„Jak to ale otevíráš?“ vyskočil jsem konečně a začal jsem spacák strkat do batohu.

„Svítilnou,“ oznámil mi. „Je to citlivé i na světlo, jen musí být aspoň trochu soustředěné! Podívej se!“

Namířil přilbové svítilny na spínač mimozemšťanů. Spínač zajiskřil a v té chvíli zajiskřila i zeď. Ne po celé délce, jen se v ní ohraničila typická tunelová elipsa. Šest metrů šířky, pět metrů výšky, s delší osou půl metru nad zemí. Průchod, že by tam projel menší náklaďák. Jakmile Slávek sjel světlem mimo kruh, průchod se zavřel se stejným třesknutím jako pod zemí.

„Jestli to tak funguje i pod zemí, budu si do smrti smrťoucí nadávat, proč jsem na to nepřišel dřív!“ lamentoval. „Já vůl! Od každé brány je vidět aspoň na jeden spínač! Mohl jsem se tady procházet jako král o deset let dřív a nepotřeboval bych ani tahat s sebou nikoho, komu se nechce!“

„Takže mám nebetyčnou kliku, že jsi na to přišel až teď!“ zhodnotil jsem to ze svého pohledu. „To jsem docela rád!“

Podíval se na mě divně, ale pak mé čistě soukromé hledisko pochopil a zašklebil se souhlasně.

„Sbal si věci, jdeme tam!“ pobídl mě.


Zeď nás tedy pustila dál. Měl jsem vážně nebetyčnou kliku, ale i Slávek udělal dobře, že mě sem vzal. Sám by si nemohl asi dovolit ten luxus bezstarostně se vyspat. Ustlal si přímo pod tím kamenem a hlídku jsem převzal já. A stejně jako já i on v minutě usnul, jako by ho do vody hodil. Na rozdíl ode mne si trochu toho pohodlí vrchovatě zasloužil. On byl duší toho podniku, já jsem tu měl úlohu pouhé zátěže. I když jsem se snažil.

Ukázalo se, že to objevil opravdu včas. Kolem půl čtvrté ráno jsem si za zdí všiml nějakého pohybu. Posvítil jsem si tam přilbovými svítilnami a zahlédl jsem dva páry světélkujících očí. Hned se přikrčily a zmizely, ale něco se skrývalo za nevelkou písečnou dunou. Jenže to něco bylo na druhé straně zdi, takže jsem se rozhodl Slávka ani nebudit. I kdyby to byli vlci, nás tady ohrozit nemohou. A na naší straně byl klid. Havaj!

Ráno jsem Slávkovi meldoval o nočních očích na druhé straně, ale Slávek podle mého předpokladu nad tím jen mávl rukou.

„Zvedneme se a půjdeme!“ rozhodl, sotva otevřel oči.

Učinit žádané byla ostatně věc okamžiku. Bágly na záda, kvéry na prsa a mohli jsme pochodovat. Stejným směrem podél průhledné zdi jako předtím, jenže na bezpečnější straně.

Aspoň jsme si to mysleli.

Předpoklad, že na druhé straně zdi vlci nebudou, se ukázal vadný jako spousta jiných. Klidná byla jen tato noc. 

Náš klid však netrval ani do poledne.

Tentokrát jsem si toho všiml dříve. Slávek vytrvale sledoval krajinu za zdí, zejména místa, odkud nedávno vlci hnali stádo na jatky, takže jsem ten oblak prachu před námi zpozoroval dřív. Ale hned jsem na něj Slávka upozornil. Před námi se podél zdi na naší straně cosi hnalo přímo k nám. Na stádo hnané vlky to bylo příliš malé, ale přece jen jsme oba zpozorněli.

„Mít tady dalekohled!“ povzdychl si Slávek.

V jeskyni ho, pravda, nepotřeboval, takže ho vůbec neměl ve vybavení. Teď by se mu hodil. Ale ani já jsem neměl ve své výbavě dalekohled, neměli jsme si tedy co vyčítat. Tohle se přece nedalo předem odhadnout, vždyť to zkraje vypadalo na jeskyně!

Přibližovalo se to však rychle, takže jsme mohli poměrně brzy rozeznat, co to je. Na dálku se zdálo, že to jsou dva jezdci na koních, ale když přicválali ještě blíž, viděli jsme ke svému údivu, že to jsou čtyři jezdci, jedoucí na dvou osedlaných šestinohých vlcích. Vlci mají delší hřbet než koně a šest nohou, takže by se na každého pohodlně vešli i čtyři jezdci.

Páni, to to vzalo obrat! Z krvelačných příšer se stala krotká, zdomácnělá jízdní zvířata? Málo platné, překvapení jsme byli oba a parádně.

Čím více se ale přibližovali, tím jsme na nich pozorovali i více detailů. Nebylo už pro nás překvapující, že jezdci na vlcích se dali označit jako »zdejší lidé«. Prvním pořádným překvapením bylo, že dvojice sedící na každém vlkovi jsou lidé zcela odlišných druhů. Vpředu vždycky seděl člověk, který měl ve shodě se zdejší šestikončetinovou náturou čtyři ruce. Připomínal Indickou bohyni Kálí - i když ta snad měla rukou dokonce šest. Druhý jezdec za ním však měl ruce jen dvě. Nejlépe to bylo vidět, když dojeli až k nám, zastavili své vlky a sesedli.

Dvourucí se nám podobali natolik, že bych si jich v Evropě ani nepovšiml. Měli plnovousy, ale to není nic zvláštního. Byli oblečení v modrých blyštivých oblecích a měli na hlavách přilby, jak se u jezdců očekává. Nepřekvapil mě ani aerodynamický tvar jejich přileb, totéž dnes nosí většina cyklistů.

Čtyřrucí byli do pasu nazí, hnědé pleti, černých vlasů, hlavy měli kudrnaté na tvářích i na temeni a navíc měli kudrnaté široké hrudi. Přilby neměli, ale byli oblečení aspoň do krátkých kalhot, vytvořených umně obtočeným pruhem blyštící látky kolem pasu. Jeden byl v jiskřivě žlutém, druhý v modrém. Jejich obličeje měly výrazné neandertálské rysy, ale čtyři ruce dokazovaly, že mají k našim prapředkům příliš daleko. Jestli se dá někde diskutovat o zcela odlišných rasách, pak to bylo tady a tohle.

Zastavili svá zvířata skoro padesát metrů od nás a seskočili. Jenže pak všichni čtyři shodili ze zad dlouhé luky, vložili šípy na tětivy a namířili je na nás. Přátelsky to rozhodně nevypadalo.

„Batohy před sebe a k zemi!“ nařídil mi okamžitě Slávek.

Měl armádní trénink, ale napodobil jsem ho velmi hbitě. Batohy nám vytvořily improvizovaný kryt, přes který jsme hodili šturmkvéry a namířili je naopak na místní. Jestli dojde na zbraně, měli by sice početní přesilu, ale palebnou převahu jsme měli my.

Potíž byla, že oni si to zřejmě neuvědomovali! Naše zbraně jim nepřipadaly nebezpečné.

Dva evropsky vyhlížející dvourucí na nás cosi vykřikli, ale pochopitelně jsme jim nerozuměli. 02 Pak to ale vygradovalo ještě víc, protože všichni čtyři na nás současně ty svoje šípy vystřelili.

Jeden šíp se prudce zabodl do mého batohu a zůstal v něm trčet, druhý šíp mě velkou silou udeřil do přilby. Odskočil od ní, ale otřásl nejen mou hlavou, ale i mým sebevědomím.

Sakra, už jde opravdu do tuhého, pomyslel jsem si. Natáhl jsem závěr a namířil kvér doprostřed hrudi krajního čtyřrukého, i když jsem si pořád neuměl představit, jak by na mě působilo, až bych stál nad jejich zkrvavenými mrtvolami.

I když pořád lépe, než aby oni stáli nad mrtvolami našimi.

„Nestřílej!“ zarazil mě na poslední chvíli Slávek. „Zkusím je zastrašit ohněm!“

Také na něho vylétly dva šípy, oba teď trčely z jeho batohu. Slávek si jich nevšímal, ale přehmátl k pasu, odepnul plamenomet a poslal dlouhý paprsek »ohnivé vody« směrem k domorodcům. Hořící kapalina vytvořila metr před nimi ohnivou přehradu, která je konečně trochu vyděsila a přinutila je, aby nás vzali vážně.

Nejvážněji nás ale vzali oba vlci. Ty oheň zaskočil ještě víc než jejich pány. Vzepjali se a odskočili dozadu. Jediným skokem se přenesli skoro o deset metrů.

Jezdci už stihli napnout luky i podruhé, ale po naší ohnivé ukázce na nás přestali mířit, hodili si luky na záda, otočili se a hlasitě uklidňovali své komoně. Uklidňování poplašených vlků jim umožnilo couvnout od nás o deset metrů, ale tam se zastavili a opět na nás namířili své luky. Jenže nestříleli.

Slávek stiskl i spoušť druhého hasícího přístroje a pokropil ohněm místo, kde ještě před okamžikem stáli. Bylo to očividně na hranici dosahu hasičských přístrojů, proto ani neriskoval a rovnou použil druhý, dosud naplno natlakovaný přístroj. Vlastně jim tím ukázal, že je mohl proměnit v ohnivé chocholy už první dávkou ohně, ale že to neměl v úmyslu. Jen jsem si přál, aby jim to došlo a správně to pochopili.

„Tak co, holenkové? Nebudeme raději vyjednávat v klidu?“ řekl nepříliš hlasitě, takže jsem to nejspíš slyšel jen já.

Domorodcům se však do vyjednávání nechtělo. První dávka ohně jim ukázala, že ani my nejsme bezbranní, druhá jim ukázala, že nemáme v úmyslu zabíjet je, jak naopak předvedli oni nám. Ta rána do přilby by byla smrtelná, kdyby nenarazila na kevlar. Bylo zřejmé, že nás nebudou litovat, ale přece jen z nás měli respekt.

Kdyby se spoléhali na větší dostřel svých luků, mohli by spustit krupobití šípů, pak by ale narazili ještě víc. Podle Slávka mají šturmkvéry dostřel přes kilometr, to je nesrovnatelně víc než kolik může činit dostřel luků. Jenže domorodci to netušili a proto měli větší respekt z viditelného ohně. Naštěstí nevěděli, že naše plamenomety už dál nedonesou.

Situace se jevila jako patová. Kdybychom skutečně spustili ostrou palbu, smetli bychom jezdce i s jejich zvířaty, ale to jsme přece nechtěli. Nejsme dobyvatelé, ale návštěva. Respekt jsme si vynutit museli, ale prozatím nám to stačilo. V našem zájmu bylo domluvit se po dobrém. Kdy ti pitomečci pochopí, že by s námi měli jednat jako s rovnými? Zatím se zdálo, že jednají z pozice síly, i když jsme jim ten dojem už trochu pokazili.

Naše ohnivá přehrada zatím dohořela až na pár posledních uhasínajících plamínků, ale domorodci už věděli, že ji můžeme obnovit a do dalšího útočení se jim zřejmě nechtělo.

„Čéčé, Libore, taky ti to nehraje?“ řekl najednou Slávek.

„Nehrají mi tady ty luky a šípy,“ řekl jsem. „Nehrají mi ve srovnání s touhle zdí, s neviditelnými vraty, dotykovými spínači, citlivými na světlo. Na jedné straně technologie, o jakých se nám lidem na Zemi nezdá, na druhé straně naprosto primitivní luky, šípy a jízda na vlcích.“

„Uvažujeme stejně,“ souhlasil. „Jsou tu příliš velké rozdíly civilizačních úrovní. Pitomá tlaková láhev s hořlavinou vzbuzuje respekt, ale tisíckrát nebezpečnější mašinkvéry považují málem za neškodné ozdoby.“

„Zkrátka jim nerozumíme,“ povzdychl jsem si.

„Ale ať jim rozumíme nebo ne, nemuseli by se do nás tak hloupě navážet,“ řekl Slávek. „Co jsme jim provedli? Proč nás tak nenávidí, až by nás chtěli zabíjet? Tady je něco shnilého.“

Domorodci mezitím klidně stáli. Nestříleli, ale nejevili ani snahu odtáhnout. Nedalo se popřít, že nás namířenými šípy drželi v šachu, takže jsme se nemohli jen tak zvednout a odejít. Odešli bychom rádi, nebyla naše vina, že stojíme proti sobě. Nepřátelství zahájili oni. Nejenže nám bránili v cestě i v návratu, ale pokoušeli se nás nepochybně zabít. Selský rozum mi říkal, že máme právo na obranu.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se Slávka.

„Nevím,“ přiznal klidně. „Vrátil bych se na Zem. Když nás tady nechtějí, odejdeme. Nepřišli jsme dělat místním obyvatelům problémy. Ale jestli nás budou ohrožovat a nepodaří se vyjednat s nimi volný odchod, nic jiného než střelba nám nezbude. “

„Nezdá se mi, že by jevili snahu domluvit se,“ řekl jsem.

„Pak musíme první krok udělat my,“ řekl Slávek.

Opatrně vstal a držel si přitom batoh před tělem, připravený použít ho jako štít. Volnou pravačkou zamával na domorodce.

„Haló, vy tam!“ zavolal na ně. „Nebude lepší dohodnout se po dobrém? Nechceme být vaši nepřátelé!“

Místo odpovědi přilétly čtyři šípy, naštěstí je snadno vykryl batohem. Domorodci se tedy domluvit nechtěli.

„Nenapadlo tě, proč nás jenom blokují, ale neútočí?“ otázal se mě znenadání, jako kdyby mu něco až teď blesklo hlavou.

„To vážně netuším,“ odvětil jsem nerozhodně.

„Na Zemi bych to odhadoval, že si na nás přivolali posily,“ řekl Slávek. „Nezdá se mi, že by tihle čtyři znali vysílačky, ale mohli by být jen předvoj většího oddílu. Pak by se jim vyplatilo počkat na hlavní voj. Kdyby na nás potom poštvali dvacet vlků, už by ani nemuseli střílet šípy.“

To ovšem byla velice nebezpečná možnost, i když se nám zatím nezdálo, že by domorodci měli nějaké posily dostat. Nebylo by však rozumné čekat, až sem dorazí větší banda.

„Nedá se nic dělat, musíme čestně ustoupit,“ rozhodl Slávek. „Zvedni se jako já a drž batoh před sebou jako štít. Šípy neletí tak rychle, aby se nedaly vychytat. Couvneme pomalu, opatrně až k bráně. I kdyby nás sledovali, branou jim projít nedovolíme.“

„Horší by bylo, kdyby se rozdělili a vzali nás do kleští,“ řekl jsem. „Takhle snad šípy zachytíme do batohů, ale kdyby nás vzali do křížové palby...“

„Jestli se o to pokusí, budeme střílet i my,“ řekl Slávek. „Jak se říká, košile je bližší než kabát a nechci skončit prošpikovaný jako skřípavka na česneku! Když podniknou něco nebezpečného, budeme se bránit.“

„Ty šípy vystřelené až dosud nebezpečné nebyly?“ pokusil jsem se o ironii.

„Ne, protože nemáme ani škrábnutí,“ odvětil. „Ale teď už dávej dobrý pozor, začneme spořádaně couvat. Nepozornost by se nemusela vyplatit!“

Jakmile jsme ale začali couvat, domorodci na nás okamžitě vystřelili další šípy. Ale pořád jich nebylo tolik, aby se to nedalo vychytat. Slávek opět přehmátl pro plamenomet a narýsoval mezi námi a domorodci další ohnivou čáru, která je donutila zastavit se aspoň než napalm dohoří. Získali jsme tím ale jen pár vteřin.

Slávek se náhle shýbl a zdvihl ze země šíp, nejspíš ten, co mě ťal do hlavy a naštěstí odskočil od přilby. Slávek položil batoh na zem, šíp popadl oběma rukama, rázně ho přelomil o koleno a obě půlky odhodil na zem. Pak opět rychle zvedl batoh jako štít.

Podobně naložil i s ostatními šípy. Při couvání je vytrhával ze svého batohu, lámal a házel na zem.

„Lámej jim taky ty šípy!“ navrhl mi. „Čím dřív je vystřílejí, tím lépe!“

Na první zlomené šípy domorodci reagovali přímo zběsilou střelbou, soustředěnou jen na Slávka. Jenže pak jim asi došlo, proč je Slávek láme a začali jimi šetřit. Ale i tak přiletěl každých deset metrů ústupu minimálně jeden šíp. To se ovšem dalo vykrýt ještě snadněji. Postupně jsem i já rozlámal šípy, které mi trčely z mého improvizovaného batohového štítu.

„Něco mě napadlo!“ zarazil se náhle Slávek. Pohlédl jsem na něho v očekávání, co zase vymyslel a hned jsem musel uznat, že to nebude marné.

Aniž by polevil v ostražitosti, vyňal ze šturmkvéru zásobník a z jednoho náboje mačetou vyloupl kulku. Vykuchaný náboj nasunul normálně zezadu do hlavně, pak do ní zepředu zasunul přelomený šíp tak, aby z hlavně koukala jen ostrá špice. Nabil tím vlastně šturmkvér šípem. Pak jej otočil šikmo nad domorodce a stiskl spoušť.

Prásknutí výstřelu se pochopitelně polekali, ale ještě víc je vyděsil jejich vlastní šíp, když jim neškodně hvízdl nad hlavami, ale pak pokračoval v letu do takové dálky, do jaké by ho lukem nikdy nedostali. Šíp není ideální projektil, nicméně bod dopadu se viditelně projevil obláčkem prachu tak půl kilometru od nás.

„Tomuhle rozumíte?“ vykřikl na ně.

Rozuměli tomu. Zastavili se, ale pak najednou proti nám poštvali své vlky. Obrovská zvířata nám neponechala žádný čas na rozmýšlení. Vyrazila k nám desetimetrovými skoky, měli jsme obrovské štěstí, že jsme už měli šturmkvéry v rukou.

Práskání výstřelů se jako ozvěna odrazilo od nedaleké zdi. Stříleli jsme oba, Slávkův vlk se zhroutil dřív, ale můj jen o jeden skok po něm, i když obrovská tlama zacvakala nepříjemně blízko ode mne, až to bylo slyšet i mezi práskáním výstřelů.

Slávkův šturmkvér dostřílel, můj krátce po něm.

„Vyměň si zásobník!“ zařval na mě Slávek. To už odepínal svůj a dával místo něj další. Opravdu to stihl rychleji než za dvě vteřiny, nadarmo se tím nechlubil. Zato můj zásobník se vzpříčil a než jsem ho uvolnil a lépe nasadil, uběhlo jistě pět, ne-li sedm vteřin. Ale jakmile jsem natáhl závěr, byl jsem také připravený.

Panečku, to to vzalo obrat!

Tohle už nebyla prázdná demonstrace síly, to byl konflikt jako hrom! Před námi se ve smrtelných křečích zmítala na zemi dvě zvířata, schopná jediným úderem tlapy přerazit hřbet krávě, padesát metrů od nás stáli čtyři zděšení domorodci. Tak rychlý konec svých zvířat jistě nečekali.

„Chtěli jste válku, tak ji máte!“ vykřikl na ně Slávek. „Bůh je mým svědkem, my jsme si nezačali!“

Konečně se domorodci vzpamatovali. A konečně pochopili, že jejich pozice síly spočívala jedině v neznalosti věci. Šípů jsme se nezalekli a vlci jako útočná zbraň je také zklamali. Podle toho, kam dopadl šíp ze šturmkvéru, pochopili, že i dostřel máme větší. Zbaveni svých jízdních zvířat byli teď terčem oni. Zabíjet jsme je nechtěli, ale pokud soudili podle sebe, museli se před námi cítit jako před popravčí četou.

Vyřešili to po svém, nebo si aspoň mysleli, že je to řešení. Jakmile se trochu vzpamatovali z ohromení, otočili se a dali se na útěk, zpátky odkud přijeli. Před šturmkvéry by je to nespasilo, ale nám šlo pouze o volný odchod, neusilovali jsme o jejich životy. Utíkali všichni čtyři, prvních sto metrů se ani neohlédli.

„Řekli si o to sami,“ obrátil se Slávek opět ke mně.

„Kdyby se do nás od začátku nenaváželi, mohli bychom si s nimi popovídat,“ řekl jsem zklamaně. „Co teď? Vrátíme se?“

„Postupovat dál znamená koledovat si o další konflikt,“ řekl Slávek. „Převahu dva na jednoho jsme ustáli, ale kdyby se na nás sesypalo dvacet vlků, bylo by nám hůř. Zdá se, že jsme dosáhli maxima, co jsme dosáhnout mohli. Válku se zdejšími lidmi přece nechceme. Nevrátíme se, protože bychom se zalekli, ale protože jsme vlastně dosáhli cíle. Jdeme!“

Mluvil mi z duše. Teď ještě aby se nám podařilo projít skrz vlčí past... v nejhorším se opět vyšplháme na tamten kopeček jako na pozorovatelnu a vyčkáme, až vlci odtáhnou.

„To budou chlapi koukat, až jim to budeme vyprávět!“ řekl jsem. „Poslyš, co kdybych si vyfotil aspoň ty zabité vlky? Klidně vám nechám fotky i s paměťovou kartou, ale chlapům ukážeme, co jsme tu našli!“

„Vidíš!“ zamrzel se. „Škoda, že jsi nevyfotil ty čtyři. To by byly fotečky! Ovšem určitě ne ke zveřejnění v celostátní televizi! Vezmeme si jako důkaz aspoň pár těch šípů.“

Na místě, odkud se domorodci dali na útěk, zůstal po nich toulec plný šípů. Slávek obešel zastřelené vlky a došel pro kořist. Nevzal na památku jen dva šípy, ale celý toulec. Já jsem mezitím ze všech úhlů fotil zabité vlky. Rozhodl jsem se ponechat ve vsi nejen paměťovou kartu, ale i foťák. A jestli se ve vsi najde aspoň jeden počítač, což bylo u těch mladších pravděpodobné, dají se fotky zvětšit až na velikost obrazovky. Staral jsem se proto, aby mezi záběry byly zblízka zabrané zkrvavené vlčí tlamy. Vrátil jsem se dokonce na místo prvního střetu, abych nafotil začerněné čáry, které zůstaly po našich ohnivých přehradách.

A tam jsem našel ozdobný kovový řetízek s malou kovovou plackou, zdobenou zajímavými ornamenty. Blyštěl se a prostě se nedal přehlédnout. Jako důkaz, že jsme tu našli mimozemšťany, by postačily i šípy, ale tahle ozdobička byla ještě zajímavější. Pak jsem se rychle vrátil k Slávkovi.

„Zajímavá ozdůbka!“ zhodnotil ji Slávek. „Fotky bys měl nechat ve vsi, ale tohle si podle mého mínění můžeš ponechat. Není z toho na první pohled patrný mimozemský původ, to budeš vědět jen ty. Ale budeš mít trvalou památku na tenhle svět.“

Jeho velkorysost mě trochu překvapila. Ale měl asi pravdu. Taková cetka se dá v Praze koupit na prvním bleším trhu. Nikdo by mi neuvěřil její mimozemský původ, ale já to vím a byla by to skutečně památka jen pro mě.

Opustili jsme i poslední bojiště a zamířili zpátky k balvanu se spínačem brány ve zdi. Mohli jsme být spokojení.

Bohužel předčasně. 

 


Zpět Obsah Dále

15.05.2018 13:37