Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

S očima navrch hlavy

Víji nehodlala ztrácet čas víc než bylo nutné. Věděla, že my dva jsme se tu zdrželi neplánovaně a rádi bychom se co nejdřív vrátili. Uznávám, že návštěva lázní nutná byla. Samotnému mi náš vlčí smrad vadil, i když byl dosud užitečný a vyplatilo se ho stoicky snášet. Teď už vlčí kožich nutný nebyl a návštěvu lázně jsem proto bral jako bonus. A nejen protože to Víji vadilo.

Víji mi navrhla letecký výlet do zdejší zemědělské oblasti, abych si udělal trochu představy o zdejším zemědělství. Podle ní je to v Beridazu klíčové odvětví, protože zajišťuje obživu lidem i zvířatům.

„Zdejší oblast je obzvlášť neúrodná,“ sdělovala mi. „Kolem nás je polopoušť, ponechaná bez využití a menší část je ohrazena a vyhrazena pro... vy byste to asi nazvali »bezzásahovou přírodní rezervaci«. Soudce Zarón nám řekl, že jste přišli právě odtud.“

To jsem jí ihned potvrdil.

„Pro skutečně výnosné zemědělství se musíme vypravit do naší oblasti Pergivijo. Leží asi tři miliony stubií odsud. Moment, stubie je naše délková jednotka, v přepočtu na vaše je to asi šest set kilometrů. To poletíme asi... ve vašem počítání hodinu.“

Posadili jsme se v průhledné bublině, která se kolem nás náhle objevila, pro změnu vedle sebe jako v autě, abychom oba hleděli ve směru letu. Tak se Víji nejlépe ukazovalo na místní pamětihodnosti, ubíhající dole pod námi. Jmenovala mi několik menších osad i dvě větší, které jsme oblétávali, abychom se jim vyhnuli. Byl nad nimi totiž větší provoz zdejších leteckých bublin. Z dálky se to podobalo hejnům ptáků, ale zblízka bylo vidět, že jde o lidi vznášející se zdánlivě jen tak vzduchem.

Šest set kilometrů za hodinu byla běžná rychlost stíhaček za Druhé světové války. Odhad, že bychom auta formule 1 nechali daleko vzadu, tedy odpovídal skutečnosti. Ale přece jen jsme dole pod námi neviděli takovou hustotu osídlení, jakou můžeme vidět v Čechách, kde od vesnice k vesnici skoro vždy dohlédneš. Často dokonce bývají cedule konce jedné vesnice na témže sloupu jako cedule počátku další a mezi vesnicemi je opravdu jen ten sloup.

Krajina pod námi se rychle měnila. Čím víc jsme se blížili k oblasti Pergivijo, tím byla zelenější. Pod námi se rozkládaly široké lány, ale touhle dobou bych na nich spíš čekal žlutější zralé obilí a ne takovou brčálovou zeleň. Lány občas střídaly omezené světlé pásy, na kterých jsem rozeznával tisícihlavá stáda jakýchsi zvířat. Stály tu i haly, odhadoval jsem je na stáje a poblíž zřejmě stály i obytné domy. Tyto vesnice však byly opravdu miniaturní, spíš jen ubytovny zemědělců, kteří se starali o zvířata.

„Pěkná stáda,“ řekl jsem, aby řeč nestála.

„Oddělili jsme pěstování rostlin od živočichů,“ stvrdila mi to Víji. „Ale živočichové nemohou být daleko od zdrojů, proto se živočišná střediska umisťují střídavě s pěstitelskými plochami.“

„Co to vlastně pěstujete?“ zeptal jsem se. „U nás na Zemi je největší plocha věnována obilí.“

„Víme o tom,“ přikývla. „Tak je tomu v posledním tisíciletí nebo snad v pěti, ovšem zpočátku bylo pěstování obilí neumělé. Tímto obdobím jsme kdysi dávno prošli také. Dnes nepěstujeme obilí, ale vyšlechtěnou trávu.“

„Trávu?“ opakoval jsem po ní. „Tolik trávy pro zvířata?“

„Pro zvířata i pro nás,“ odvětila. „Šlechtěná tráva obsahuje nejvhodnější složení všech živin, což umožňuje další zpracování. Příliš jednostranné plodiny mívají nedostatek důležitých prvků a naopak nadbytek jiných, což vás nutí pěstovat co největší počet rostlinných druhů. Každý druh půdu vyčerpává výběrově, takže střídání plodin vám umožňuje rovnoměrnější využití. Šlechtěná tráva tuhle vadu nemá. Proto se nemusí střídat s jinými plodinami a pěstuje se prakticky pořád. Je jen potřeba dodávat jí zpět živiny. Vy přece také hnojíte, ne?“

„Hnojíme,“ přikývl jsem. „Dnes často i umělými hnojivy.“

„Vaše chyba,“ řekla Víji. „Jakmile do koloběhu zapletete neobnovitelné zdroje, hrozí vám jejich vyčerpání. Dnes to možná ještě nepozorujete, ale v nejbližším tisíciletí na to narazíte plnou vahou. Máme zprávy, že jste na tom podobně i s energií. Zásoby podzemních uhlovodíků se tenčí a je už jen otázkou času, kdy se vyčerpají. A místo abyste se starali, čím je nahradit, hrajete si jako malé děti s projekty, které vedou do slepých uliček. Energie je přitom dost, jen jste se ji ještě nenaučili využívat.“

„To by mě také zajímalo,“ řekl jsem.

„Ano, ale naše energetické zdroje nejsou zvládnutelné bez určité potřebné úrovně technologií. Ani vaše atomové reaktory nemůžete řídit ručně.“

„Z čeho tedy získáváte energii?“ zeptal jsem se přímo.

„Z mořské vody,“ odvětila. „Může se ti zdát, že i mořská voda je neobnovitelný zdroj, ale není to pravda. Každá hvězda po celou svou životnost zásobuje své planety vodíkem, i když jen ve formě proudu protonů. Ale protony jsou vodík, přibývá ho i když nepatrnou část vodíku využijeme k výrobě energie. A od energie se odvíjí všechno, počínaje dopravou až po přeměnu trávy v jiné formy potravin.“

Zastavili jsme se v nevelké výšce nad stavbou, která nejvíc ze všeho připomínala obří válcovité silo.

„Tohle je jeden z našich potravinářských podniků,“ řekla Víji. „Půjdeme se podívat dovnitř, domluvila jsem to s nimi, už nás tam očekávají...“

„Výborně! Tedy - vzhůru dolů!“ usmál jsem se.


Potravinářský podnik na mě kupodivu dojem neudělal, až na jediný malý strojek v místní kuchyni. Aspoň ne natolik, abych byl u vytržení. Příliš mi připomínal pozemské chemické továrny. Výroba skutečně začínala velkým silem, kam zemědělci sváželi průběžně sklízenou trávu, ale dál nebylo až do kuchyně skoro nic, co by převyšovalo úroveň našich chemiček. Vlastně to byl jen větší mlýn, kde trávu semleli na stejnorodou biohmotu podoby zeleného špenátu. To bychom jistě dokázali i u nás na Zemi.

Druhým krokem bylo kvašení pomocí kvasinek, vonících úplně stejně jako pekařské droždí, které si pamatuji z doby, kdy maminka pekla buchty a nechávala nejprve nakynout těsto. Ani to ještě nevybočovalo z možností pozemské technologie. Produktem bylo zelené těsto, které sušili do podoby pevné hmoty a strojem lisovali do cihel, podobných těm, s nimiž pracují naši zedníci, až na jejich brčálově zelenou barvu. Cihly ještě dosušovali, balili a připravovali k rozvozu.

Teprve pak to ale začalo být zajímavé. Pozvali mě totiž na »konečné zpracování«, které se údajně mělo odehrávat na místě spotřeby. A protože i lidé v tomto zpracovatelském podniku byli spotřebiteli, ukázali mi proces pěkně až do konce.

Cihlu zelené biohmoty dělili na váhu podle počtu strávníků. Jak jsem pochopil, tihle lidé v domech nemají kuchyně a nevaří si jídla jednotlivě, ale pro každou skupinu vyčleňují pár »kuchařů«, kteří vaří pro všechny. Většinou společná jídla, ale mohou vařit i na přání, vyhovět se dá každému.

„Měl bys chuť na něco speciálního?“ zeptala se mě Víji. „Neříkám, že dokážeme všechno, ale máme v receptáři i některá vaše jídla. Co ti doma nejvíc chutnalo?“

Napadlo mě hned jedno. Odmalička mám rád svíčkovou na smetaně s knedlíky, dávám si je kdykoliv je v hospodě uvidím na jídelním lístku. Jestli to dokáží udělat z toho špenátu, smeknu před jejich kuchařským uměním.

Víji chvíli přemýšlela. To jsem ještě netušil, co se za tím skrývá, ale po chvilce se obrátila na zdejšího šéfkuchaře a cosi mu říkala. Česky to zaručeně nebylo, ale české slovo »svíčková« jsem v tom zcela jasně rozeznal.

A pak jsem se nestačil divit.

Šéfkuchař si s ostatními vyměnil pár slov, pak rozdělili tu zelenou hmotu na tři díly a s každou začali pracovat zvlášť. První díl smíchali s dalšími kvasnicemi, přidali do nich jakousi tinkturu a vypracovali z nich v míchacím strojku těsto, které pak dali vařit do velkého hrnce, rozdělené na menší šišky. K druhému menšímu dílu přidali něco jiného, rozmíchali a dali smažit na něčem, co se podobalo oleji, i když nabeton vím, že se svíčková nesmaží. Třetí díl naopak zředili vodou na zelenou omáčku a do ní šéfkuchař osobně přidával jiné přísady. Tinktury vytvářel nevelký strojek, trochu podobný strojku na překapávanou kávu, ale musel být asi mnohem složitější, protože dokázal nemožné.

Svíčková na smetaně - mňam!

Svíčková na smetaně - mňam!

Šišky po uvaření ve vodě byly téměř bílé a po nakrájení se změnily v plátky knedlíků. Smažená hmota se změnila v maso. Něčemu podobnému vegani na Zemi říkají »sojové maso«, jenže toto srovnání je jako srovnání mercedesu s velorexem. Tady bylo výsledkem prvotřídní hovězí včetně správné struktury a dokonce proložené kusy špeku. Omáčka během vaření zežloutla a dostala barvu jemně umixované smetanové omáčky. Kdybych neviděl, z čeho vznikla, byl bych přesvědčený o tom, že k výrobě použili zeleninu, smetanu a nakonec mixér. Kdybych ji jedl v normální pozemské hospodě, každému známému bych ji pak doporučoval s podotknutím, že mají dobrého kuchaře a vaří vynikající jídlo.

Uspořádali potom společný oběd, všichni si dali svíčkovou. Já ji miluji, ostatní ze zvědavosti. Chutnala všem a zaslechl jsem, jak si o ní místní uznale povídají. Z jejich řeči jsem pochopil jen jedno slovo a to »svíčková«, ale nedivil bych se, kdyby si ji teď dávali všichni častěji. Svíčková je zkrátka mňamka, která může zaujmout i mimozemšťany. A možná tohle české slovo obohatí i jazyk těchto lidí, jako se kdysi na Zemi ujali Čapkovi roboti.

Těžiště úpravy biohmoty tedy spočívalo v přísadách až při závěrečném zpracování. Jenže právě tady se projevovala převaha zdejší technologie. Nevelký strojek, vytvářející potřebné přísady, který tady nazývali »dzevogda« a měli v každé společné kuchyni, byl v pozemských poměrech nedosažitelný. Jak jsem pochopil, dokázalo to syntetizovat značně složité živé kvasinky, speciálně »naprogramované«, aby ze vstupní unifikované biohmoty vytvářely požadovaný výsledek. Stvoření živé hmoty, i když šlo o »pouhé« kvasinky, se na Zemi nikomu ještě nepodařilo a jen tak hned nepodaří. Tohle prostě patří do vyšší civilizační úrovně.

Díky tomu se však veškeré zpracování natolik zjednodušilo, že zemědělství, i když je považují za klíčové odvětví civilizace, zaměstnává nepatrné množství lidí. Ani na Zemi nemá základní zemědělská výroba mnoho zaměstnanců, ale když si připočtete obrovský navazující potravinářský průmysl, všechny ty mlékárny, pekárny, masokombináty, až po obchodní řetězce, zaměstnává se na Zemi potravinami až řádově větší procento lidí než v civilizaci Abfyraib, kde je to záležitostí zemědělců a kuchařů a mezi nimi je jen doprava, která se však odehrává výhradně v noci a zajišťují ji bezpilotní zuzlity, stejně jako se ve dne starají o přepravu osob.

Domníval jsem se, že ty bubliny silového pole někdo řídí, ale Víji mi to ihned vyvrátila. Zuzlity totiž nemají ovládací prvky, žádné páčky, kormidla, pedály ani volant. Prostě jim oznámíte cíl své cesty a o víc se nestaráte. Šédyš vám je na požádání vytvoří, kdekoliv o to požádáte a v cíli cesty se zuzlit prostě rozplyne. Nejsou pak potřebné nejen nákladně budované silnice, dálnice, železniční trati ani ranveje, ani grandiózní parkoviště k úschově momentálně nepotřebných vozů.

„To by se nám také hodilo,“ vzdychl jsem si, když jsme se loučili se zaměstnanci zemědělského podniku podoby obřího sila.

„Ještě jsi na nic nepřišel,“ glosovala to Víji.

Zamíříme tedy jinam...


Napadlo mě to za letu.

„Poslyš, Víji,“ položil jsem své učitelce ošemetnou otázku. „Když dokážete proměnit špenátovitou biohmotu odporné chuti v něco tak skvělého, jako byl dnešní oběd, k čemu tu máte taková obrovská stáda zvířat? Vždyť jste ani na svíčkovou nepotřebovali pravé maso ani smetanu!“

„A musíme mít vždycky užitek jen my lidé?“ usmála se na mě. „Abys věděl, zvířata nám umožňují velkovýrobu trávy. Jistě by nám stačila i mnohem menší pole, ale tím, že krmíme zvířata, se nám daří udržovat větší koloběh živin. Zvířata dávají hnůj pro hnojení a starají se tím o větší rozmanitost prvků, vracených do půdy. Důsledkem je, že nepotřebujeme umělá hnojiva, jako vy, koloběh živin je čistší a udržitelnější. Zvířatům nehrozí vyhynutí a pomáhají nám, i když je už dávno nevyužíváme jinak.“

„Teda, chovat taková stáda kvůli hnoji?“ pozastavil jsem se nad tím, neboť se mi to zdálo dost absurdní.

„Pro půdu je to lepší než nepřirozená chemie,“ ujistila mě. „Tak jako se staráme o zvířata, máme i velké farmy na ovoce, ale přitom pěstujeme i rostliny, které nám žádný užitek nedávají.“

„Tomu říkám velkorysost!“ řekl jsem.

„Spíš rozumnější hospodaření,“ opravila mě.

Mělo to ale cosi do sebe.


Další zastávku Víji plánovala ve středisku lékařské péče ve větší vsi Virnamučo. Byla to obdoba našich nemocnic - a nebyla to nemocnice. Spíš bych to nazval lékařské vědecké pracoviště.

Slinchimové totiž téměř neznají pojem »nemoc«. Nechtěl jsem tomu věřit, ale v »nemocnici« nebyl v současné době žádný pacient. »Nemocnice« tu byla čistě z pohotovostních důvodů, aby případně poskytovala lékařskou péči úrazům, jenže teď se už prý v okruhu tří set kilometrů dlouho žádný nestal.

Očekával bych, že v nemocnici bude alespoň porodnice, ale Víji mě vyvedla z iluzí. Ve světě Beridazu je jen jedno středisko pro matky s dětmi, nachází se na Dětských ostrovech a doposud stačí všem potřebám.

„Jediná celosvětová porodnice?“ divil jsem se.

„Ani tak se to nedá říci,“ řekla Víji. „Porody se odbývají zásadně v rodinách, kam odborníci podle potřeby docházejí.“

„To by ale vyžadovalo množství odborníků!“ mínil jsem.

„Jaké množství?“ nechápala Víji. „Když se tam sejdou na jeden den tři porody, je to svátek. Vždyť se v našem národu rodí průměrně dvě stě padesát dětí ročně, to aby odborníci nezvládli?“

„Jenom?“ vytřeštil jsem oči. „Dvě stě padesát dětí za rok? To byste museli strašně rychle vymřít!“

„Proč?“ podívala se na mě pobaveně. „Těch dvě stě padesát odpovídá počtu zemřelých stářím. Děti tak jen doplňují přirozený úbytek. A protože je jich málo, soustřeďují se i s rodiči právě na Dětských ostrovech, kde je ideální podnebí a spousta čerstvého ovoce. Máme tam společné i dětské školy, hřiště... Kdybychom je tam nesoustřeďovali, neměly by si s kým hrát. Takhle žijí mezi svými vrstevníky, je to pro ně nejlepší. Dětské ostrovy opustí až když vyrostou a obvykle se tam nakrátko vrátí, když mají vlastní děti. Na Dětské ostrovy každý rád vzpomíná.“

„To je vás tak málo?“ divil jsem se.

„To se rozumí, nejsou nás miliardy,“ připustila. „Ale proč by nás muselo být tolik jako vás? Vždyť se ve vašem světě příliš mačkáte, div si nelezete po zádech! Našich lidí zemře na celém světě za celý rok méně, než u vás v Čechách jen při haváriích!“

„To snad ani není možné!“ protestoval jsem. „Vezměme to logicky! Když ročně zemře jenom dvě stě padesát lidí, je to za sto let pětadvacet tisíc. Tolik by vás muselo v Beridazu být, kdyby se každý dožil sta let. Uvažuji snad špatně?“

„Uvažuješ dobře,“ souhlasila. „Jen se špatnými čísly. Když za rok zemře dvě stě padesát lidí a stejně tolik se narodí, jenže do toho započítáš průměrný věk dvacet tisíc let, vyjde ti, že je nás tady v Beridazu pět milionů. A to je docela rozumné číslo. Je nás sice více než tisíckrát méně než vás, nemáme ročně miliony dětí, ale když se počty zemřelých rovnají počtu narozených, vyjde ti velmi stabilní společnost. Je nás pět milionů už několik tisíc let, takovou stabilitou se nemůže chlubit žádná vaše říše.“

No, uzemnila mě.

„Vy žijete dvacet tisíc let?“ vyhrkl jsem.

„Proč ne?“ usmála se. „Viděl jsi soudce Zaróna? Je trochu starší, je mu už skoro třicet tisíc let. A pořád je aktivní. Zaměřuje se na řešení konfliktů mezi rozdílnými typy lidí. Tak jste se mezi nás vlastně dostali i vy dva!“

„Nádhera!“ řekl jsem. „Já mu hádal nejmíň osmdesát let - ale on má třicet tisíc! No, připadal mi trochu starší, ale tolik přece jen ne! Musím mu přiznat, nenechal se zmást křivým obviněním nás dvou. I když to muselo být soudnému člověku jasné.“

„Ještě abyste si na něho stěžovali!“ řekla Víji.

„Vždyť si nestěžuji,“ odvětil jsem. „Ale uznej, bylo to pro mě pořádné překvapení! Víte o tom, že na Zemi je sto let věk, jakého se dožije jen nepatrný zlomek lidí?“

„Víme,“ řekla. „A došlo ti, jaká katastrofa by pro váš svět byla, kdybychom dokázali prodloužit život všem lidem na Zemi jen na polovinu našeho?“

„To by Země snad praskla přetížením,“ přiznal jsem trochu nadneseně.

„Nepraskla,“ odvětila Víji vážně. „Vy byste se, jak je u vás zvykem, trošíčku, nebo spíš pořádně vyvraždili, aby vás zbylo zas jen tolik, kolik váš svět unese. Ale to je pořád jen jedno hledisko, které by i samo mohlo váš svět rozbořit. A řekla bych, že jedno z těch méně významných. Možná byste se pak trochu vyvraždili, ale váš systém by to nenarušilo, ten přece s nějakými válkami už dopředu počítá.“

„Aha,“ došlo mi. „Takže je tu ještě něco horšího?“

„Však ty na to sám přijdeš!“ povzbudila mě Víji.

I když to moc povzbuzující nebylo.


Ve Virnamučo si mě převzali zdejší lékaři. Zdálo se mi, že jsou nadšení z toho, že mají konečně něco na práci, neboť jsem tu nikde neviděl žádné pacienty. Trochu mě zarazilo, že mě chtěli nějak upravovat aniž by mi řekli, oč jde. To na Zemi dnes lékaři pěkně s pacienty probírají, co s nimi zamýšlejí.

Vysvětlila mi to opět Víji, i když hodně zjednodušeně. Ani bych podle ní nepochopil, co chtějí dělat. Mají to být poměrně složité úpravy, řeklo by se »na několika frontách najednou«, které mají mnohdy problém vyjasnit si i sami mezi sebou, natož aby je vysvětlovali laikům jako jsem já. Mohu to odmítnout, ale úpravy jsou ve všech směrech tak užitečné, že by to odmítl jen člověk opravdu mdlého rozumu. Odmítl bych mimo jiné i prodloužení života, které bude jedním z mnoha bonusů.

Pochopitelně jsem neodmítl. Čekal jsem, že se bude jednat o nějaké složité operace v narkóze, ale dostal jsem jen misku malých kuliček velikosti hrášků, které jsem měl podle návodu bez rozkousání spolykat. Nepřipadalo mi to obtížné, takže jsem jim s klidným srdcem vyhověl.

Pak nás nechali s Víji odejít prohlédnout si zdejší vědecká pracoviště. Po pravdě řečeno, vědecká pracoviště s pohodlnými, anatomicky tvarovanými postelemi byla asi to poslední, co bych tady očekával. Také zde místnosti osvětlovaly stěny, svítící nejvíc u stropu, jinak byly bez oken. Na rozdíl od jiných místností zde visely na stěnách nádherné obrazy. I když - nedalo se říci visely, protože nevyčnívaly nad stěnu. Jako by byly namalované přímo na omítce. Přitom byly neuvěřitelně podrobně propracované, jako některá plátna starých mistrů. Připadalo mi to až marnotratné.

„Vědci pracují zejména telepaticky,“ vysvětlovala mi Víji. „Na to se potřebují co nejvíc uvolnit a co nejméně rozptylovat. Klid na lůžku je tedy podmínkou. Asi by sis toho nevšiml, ale ta lůžka jsou vybavena vibrátory, takže se pod nimi natřásají. Je to ale nutné. Když se vědci zaberou do své práce, přestávají se často kontrolovat a mohli by při nehybném ležení utrpět i proleženiny.“

„Opravdu zajímavá práce, když se při ní leží,“ vzal jsem to s humorem.

„Je to jen o trochu pohodlnější než práce, u které se sedí,“ pokrčila rameny Víji. „Oni ale telepaticky skutečně tvrdě pracují, i když se to nezdá. Kdo ale považuje za těžkou práci jen nějaké mechanické namáhání, je duchem ještě v otrokářském věku. Na Zemi to bylo ještě nedávno, jestli se nepletu.“

„Otrokářství bylo na Zemi ve starověku,“ řekl jsem.

„Ve starověku?“ podívala se na mě. „To přece není pravda! I ta nejvyspělejší země vašeho světa zrušila otroctví tak nedávno, že si to sama pamatuji! A zrušila to válkou, jako kdyby to jinak ani nešlo. Některé vaše kasty provozují otroctví dodnes. A nejsou málo početné! Otroctví ve vašem světě dodnes uznává každý pátý člověk, to také není málo!“

„Moment!“ zarazil jsem ji. „Ty si pamatuješ otrokářský řád v nějaké naší vyspělé zemi?“

„Jistě!“ přikývla. „V době Americké války Sever proti Jihu mi bylo krásných padesát let. Dobře si pamatuji na to krveprolití! Více než půl milionu mrtvých! A otroctví zrušili až po ní! Bylo to tak, nebo ne?“

Panebože! To bych do ní neřekl! Považuji ji za mladičkou dívenku a ona zatím pamatuje ve Spojených státech válku Severu proti Jihu! A soudce Zarón pamatuje pravěké lovce mamutů! No potěš koště, tady si musím opravit všechny odhady!

„A tvrdíš, že otroctví je v našem světě dodnes?“ zkusil jsem ji zviklat aspoň v tomhle.

„Uznávají ho a dokonce tajně provozují vyznavači nějakého Mahmeda či co to bylo za stvůru!“ odvětila.

Ani na to jsem neměl argumenty. Tvrdí se, že muslimové ještě ve světě pořádají trhy s otroky, přinejmenším se to potvrdilo v Africe a u takzvaného Islámského státu. A Korán jim slibuje, že pravověrní muslimové zotročí všechny nemuslimy. Proti Koránu neřekne žádný muslim ani hlásku, neboť mu věří a těší se, jak na něho budou v budoucnu pracovat otroci!

„No jo,“ vzdychl jsem si. „Ale my Češi žijeme v Evropě, kde otroctví nekvetlo.“

„Vysvětli mi tedy původ českého slova »robota«!“ usadila mě velice hbitě.

Málo platné, ona robotu v Čechách pamatovala. Zrušili ji až někdy kolem její pětatřicítky.


Prohlídku »vědeckých postelí« jsme stihli velice rychle. Na některých dokonce leželi zdejší »vědci«. Oči zavřené, jako kdyby spali. Tak takovou práci bych si jistě nechal líbit!

Neměli jsme je ale rušit a raději jsme »vědecká pracoviště« potichu opustili.

„By mě zajímalo, nad čím zrovna teď bádají,“ řekl jsem, když jsme byli venku a mohli jsme zase normálně mluvit.

„Upravují tě přece,“ řekla stručně Víji.

„Ale jak?“ chtěl jsem vědět. „Nic necítím.“

„Ty kuličky, které jsi spolykal, byla totiž vajíčka červíků,“ šokovala mě. „Ve tvém žaludku se vylíhli a teď v tobě řádí jako sehraný operační tým. A každý vědec, které jsi viděl v transu, řídí jednoho červíka, vede ho kam potřebuje a vyhodnocuje, co o tobě zevnitř zjistí.“

Tak tohle byl opravdu šok. Já bloud klidně spolykám misku vajíček a nechám se prolézt skrz naskrz červy! Kdybych to věděl, těžko bych je tak bezstarostně polykal! Ale také je pravdou, že jsem zatím nic podezřelého, natož bolestivého necítil. Jen jsem se necítil ve své kůži psychicky. Pomyšlení, že mě uvnitř provrtávají červi, by asi otřáslo i jinými náturami! Nevím, asi jsem poněkud zezelenal, ale Víji se nade mnou rozesmála.

„Toho se nemusíš bát,“ ujišťovala mě. „Byl bys raději, aby tě vaši doktoři kuchali skalpelem? Tohle je tisíckrát šetrnější, nic tě přece nebolí a jestli ti to připomíná, co dělají červi s mrtvými těly, opakuj si pro sebe aspoň desetkrát: Nic to není!“

Jí se to řekne! Když ti červi provrtávají mě!

Ale když si to rozmyslím nestranně, řezání skalpelem je asi nepříjemnější, i když člověka nějakým utrejchem znecitliví.

Uvidíme, také to bude mít výsledky!

 


Zpět Obsah Dále

23.05.2018 22:15