Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

S očima navrch hlavy

Víji nehodlala ztrácet čas víc než bylo nutné. Věděla, že my dva jsme se tu zdrželi neplánovaně a rádi bychom se co nejdřív vrátili. Uznávám, že návštěva lázní nutná byla. Samotnému mi náš vlčí smrad vadil, i když byl dosud užitečný a vyplatilo se ho stoicky snášet. Teď už vlčí kožich nutný nebyl a návštěvu lázně jsem proto bral jako nutnost. A nejen protože to Víji vadilo.

Víji mi navrhla letecký výlet do zdejší zemědělské oblasti, abych si udělal představu o zdejším zemědělství. Podle ní je to v Beridazu klíčové odvětví, neboť zajišťuje obživu lidem i zvířatům.

„Zdejší oblast je mimořádně neúrodná,“ sdělovala mi. „Kolem je polopoušť, ponechaná bez využití, a menší část je ohrazena a vyhrazena pro... vy byste to asi nazvali »bezzásahovou přírodní rezervací«. Soudce Zarón nám řekl, že jste přišli právě odtud.“

To jsem jí ihned potvrdil.

„Pro skutečně výnosné zemědělství se musíme vypravit do naší oblasti Pergivijo. Leží asi tři miliony stubií odsud. Moment, stubie je naše délková jednotka§012, v přepočtu na vaše je to asi šest set kilometrů. To poletíme zuzlitem asi... ve vašem počítání hodinu.“

Posadili jsme se v průhledné bublině, nazývané zuzlit, která se kolem nás náhle objevila, pro změnu vedle sebe jako v autě, abychom oba hleděli ve směru letu. Tak se Víji nejlépe ukazovalo na místní pamětihodnosti, ubíhající dole pod námi. Jmenovala mi několik menších osad i dvě větší, které jsme oblétávali, abychom se jim vyhnuli. Byl nad nimi totiž větší provoz zdejších leteckých bublin zuzlitů. Z dálky se to podobalo hejnům ptáků, ale zblízka bylo vidět, že jde o lidi vznášející se zdánlivě jen tak vzduchem. Obdivoval jsem piloty, že se v takovém mumraji nesrazí, ale Víji mi řekla, že je lidé neřídí, takže se srazit nemohou. Tohle prostě není úkol pro lidské reakce. Zuzlity se řídí ručně jen v pomalém režimu.

Šest set kilometrů za hodinu byla běžná rychlost stíhaček za Druhé světové války. Potvrdil se můj odhad, že bychom auta formule 1 nechali daleko vzadu. Ale přece jen jsme dole pod námi neviděli takovou hustotu osídlení, jakou můžeme vidět v Čechách, kde od vesnice k vesnici skoro vždy dohlédneš. Často je dokonce mezi vesnicemi jen sloup se dvěma cedulemi: jedna označuje konec jedné vesnice a druhá počátek další. To tady nikde nebylo.

Krajina pod námi se rychle měnila. Čím víc jsme se blížili k oblasti Pergivijo, tím byla zelenější. Pod námi se rozkládaly široké lány, ale touhle dobou bych na nich spíš čekal žlutější zralé obilí, a ne takovou brčálovou zeleň. Lány občas střídaly omezené světlé pásy, na kterých jsem rozeznával tisícihlavá stáda jakýchsi zvířat. Spatřil jsem tu i haly, odhadoval jsem je na stáje a poblíž zřejmě stály i obytné domy. Tyto vesnice však byly opravdu miniaturní, spíš jen ubytovny zemědělců, kteří se starali o zvířata.

„Pěkná stáda,“ řekl jsem, aby řeč nestála.

„Oddělili jsme pěstování rostlin od živočichů,“ stvrdila mi to Víji. „Ale živočichové nemohou být daleko od zdrojů, proto se živočišná střediska umisťují střídavě s pěstitelskými plochami.“

„Co to vlastně pěstujete?“ zeptal jsem se. „U nás na Zemi je největší plocha věnována obilí.“

„Víme o tom,“ přikývla. „Tak je to v posledním tisíciletí nebo snad v pěti, ovšem zpočátku bylo pěstování obilí neumělé. Tímto obdobím jsme kdysi dávno prošli také. Dnes nepěstujeme obilí, ale vyšlechtěnou trávu.“

„Trávu?“ opakoval jsem po ní. „Tolik trávy pro zvířata?“

„Pro zvířata i pro nás,“ odvětila. „Šlechtěná tráva má nejvhodnější složení všech živin. Jednostranné plodiny mívají nedostatek důležitých prvků a naopak nadbytek jiných, což vás nutí pěstovat co největší počet rostlinných druhů. Každý druh vyčerpává půdu jinak a jen střídání plodin vám umožňuje její rovnoměrnější využití. Šlechtěná tráva tuhle vadu nemá. Nemusí se střídat s jinými plodinami, a pěstuje se nepřetržitě. Je jen nutné vracet jí živiny. Vy přece také hnojíte, ne?“

„Hnojíme,“ přikývl jsem. „Dnes často i umělými hnojivy.“

„Vaše chyba,“ řekla Víji. „Jakmile do koloběhu zapletete neobnovitelné zdroje, hrozí jejich vyčerpání. Dnes to ještě nepozorujete, v nejbližším tisíciletí na to narazíte. Máme zprávy, že jste na tom podobně i s energií. Zásoby podzemních uhlovodíků se tenčí a je jen otázkou času, kdy se vyčerpají. A místo abyste se starali, čím je nahradit, hrajete si jako malé děti s projekty, které vedou do slepých uliček. Energie je přitom dost, jen jste se ji ještě nenaučili využívat.“

„To by mě také zajímalo,“ řekl jsem.

„Ano, ale naše energetické zdroje nejsou zvládnutelné bez určité potřebné úrovně technologií. Ani vaše atomové reaktory nemůžete řídit ručně.“

„Z čeho tedy získáváte energii?“ zeptal jsem se přímo.

„Z vodíku, tedy z vody,“ odvětila. „Může se zdát, že i voda je neobnovitelný zdroj, ale není to pravda. Každá hvězda po celou svou životnost zásobuje okolní planety vodíkem, i když jen ve formě proudu protonů. Ale protony jsou vodík, přibývá ho i když nepatrnou část vodíku využijeme k výrobě energie. A od energie se odvíjí všechno, počínaje dopravou až po přeměnu trávy v jiné formy potravin.“

Víji mezitím přešla na ruční řízení a zastavila v nevelké výšce nad stavbou, která nejvíc ze všeho připomínala obří válcovité silo.

„Tohle je jeden z našich potravinářských podniků,“ řekla Víji. „Půjdeme se podívat dovnitř, domluvila jsem to s nimi, už nás tam očekávají...“

„Výborně! Tedy - vzhůru dolů!“ usmál jsem se.


Potravinářský podnik na mě kupodivu tak veliký dojem neudělal, aspoň ne natolik, abych byl nad tím u vytržení. Příliš mi připomínal pozemské chemické továrny. Výroba skutečně začínala velkým silem, kam zemědělci průběžně sváželi sklizenou trávu, ale dál nebylo až do kuchyně skoro nic, co by převyšovalo úroveň našich chemiček. Vlastně to byl jen větší mlýn, kde trávu semleli na stejnorodou biohmotu podoby zeleného špenátu. To bychom jistě dokázali i u nás na Zemi.

Druhým krokem bylo kvašení pomocí kvasinek, vonících úplně stejně jako pekařské droždí, které si pamatuji z doby, kdy maminka pekla buchty a nechávala nejprve kynout těsto. Ani to nevybočovalo z možností pozemské technologie. Produktem bylo zelené těsto, které sušili do podoby pevné hmoty a lisovali do nevelkých cihliček, podobných našim osminkám másla, jenže brčálově zelených. Cihličky ještě dosušovali, balili a připravovali k rozvozu.

Pak to ale teprve začalo být opravdu zajímavé. A mohl za to jediný nevelký stroječek v místní kuchyni. Pozvali mě na »konečné zpracování«, které se údajně odehrává na místě spotřeby. A protože i lidé ve zpracovatelském podniku byli spotřebiteli, ukázali mi proces pěkně až do konce.

Jak jsem pochopil, tihle lidé nemají v domech bytové kuchyně a nevaří si jídla jednotlivě, ale pro každou skupinu mají »kuchaře«, kteří vaří pro všechny. Většinou společná jídla, ale mohou vařit i na přání, vyhovět se dá každému.

„Na co bys měl chuť?“ zeptala se mě Víji. „Neříkám, že dokážeme všechno, ale máme v receptáři i některá vaše jídla. Co ti doma nejvíc chutnalo?“

Odmalička mám rád svíčkovou na smetaně s knedlíky, dávám si je kdykoliv je v hospodě uvidím na jídelním lístku. Jestli to ale dokáží udělat z toho špenátu, smeknu před jejich kuchařským uměním.

Víji chvíli přemýšlela. To jsem ještě netušil, co se za tím skrývá, ale po chvilce se obrátila na zdejšího šéfkuchaře a cosi mu říkala. Česky to zaručeně nebylo, ale české slovo »svíčková« jsem v tom zcela jasně rozeznal.

A pak jsem se nestačil divit.

Svíčková na smetaně - mňam!

Svíčková na smetaně - mňam!

Šéfkuchař si s ostatními vyměnil pár slov, pak podle počtu strávníků zelenou biohmotu odvážili, rozdělili na tři díly a s každou začali pracovat zvlášť. První díl smíchali s dalšími kvasnicemi, přidali do ní jakousi tinkturu a v míchacím strojku uhnětli těsto, rozdělili na menší šišky a dali vařit do velkého hrnce. K druhému, menšímu dílu přidali něco jiného, rozmíchali a dali smažit na jakémsi oleji, i když nabeton vím, že se svíčková nesmaží. Třetí díl naopak zředili vodou na zelenou omáčku, a do ní šéfkuchař osobně přidával jiné přísady. Tinktury vytvářel nevelký strojek, trochu podobný strojku na překapávanou kávu, ale musel být asi mnohem složitější, protože dokázal nemožné.

Šišky po uvaření ve vodě byly téměř bílé a po nakrájení se změnily v plátky knedlíků. Smažená hmota se změnila v maso. Něčemu podobnému říkají na Zemi vegani »sojové maso«, jenže to je asi jako srovnání mercedesu s velorexem. Tady bylo výsledkem prvotřídní hovězí včetně správné struktury, a dokonce proložené kusy špeku. Omáčka během vaření zežloutla a dostala barvu jemně umixované smetanové omáčky. Kdybych neviděl, z čeho vznikla, tvrdil bych, že k výrobě použili zeleninu, smetanu, a nakonec mixér. Kdybych ji jedl v normální pozemské hospodě, každému známému bych ji doporučoval s podotknutím, že mají dobrého kuchaře a vaří vynikající jídlo.

Uspořádali potom společný oběd, kde všichni měli svíčkovou. Já ji miluji, ostatní ze zvědavosti. Chutnala všem, a zaslechl jsem, jak si o ní místní uznale povídají. Z jejich řeči jsem pochopil jen jedno slovo a to »svíčková«, ale nedivil bych se, kdyby si ji teď dávali všichni častěji. Svíčková je zkrátka mňamka, která zaujala i mimozemšťany. A možná tohle české slovo obohatí i jazyk těchto lidí, jako se kdysi na Zemi ujali Čapkovi roboti.

Těžiště úpravy biohmoty bylo v přísadách závěrečného zpracování, jenže právě tady se projevovala převaha zdejší technologie. Nevelký strojek, vytvářející potřebné přísady, který tady nazývali »dzevogda« a měli je v každé kuchyni, byl v pozemských poměrech nedosažitelný. Jak jsem pochopil, syntetizoval složité živé kvasinky, speciálně »naprogramované«, aby ze vstupní unifikované biohmoty vytvářely požadovaný výsledek. Stvoření živé hmoty, i když »pouhých« kvasinek, se na Zemi ještě nikomu nepodařilo, a jen tak nepodaří. Patří to prostě do vyšší civilizační úrovně.

Díky tomu se však veškeré zpracování natolik zjednodušilo, že zemědělství, i když je považují za klíčové odvětví, zaměstnává nepatrné množství lidí. Ani na Zemi nemá základní zemědělská výroba mnoho zaměstnanců, ale když připočtete obrovský navazující potravinářský průmysl, všechny masokombináty, mlékárny, pekárny, až po obchodní řetězce, zaměstnává se na Zemi potravinami až řádově větší procento lidí než v civilizaci Abfyraib. Zde je to záležitost hrstky zemědělců a kuchařů a mezi tím je jen noční doprava bezpilotními zuzlity.

Domníval jsem se, že řízení těch bublin silového pole je složité, ale Víji mi to ihned vyvrátila. Zuzlity nemají ovládací prvky, žádné páčky, kormidla, pedály ani volant. Prostě jim oznámíte cíl své cesty a o víc se nestaráte. Dají se řídit i tak, že jim určíte za cíl fiktivní bod v prostoru, pak se můžete vznášet na místě. Šédyš vám zuzlit na požádání kdekoliv vytvoří, a v cíli cesty se zuzlit prostě rozplyne. Nevyžadují ani nákladně budované silnice, dálnice, ranveje a železniční trati, ani grandiózní parkoviště k úschově momentálně nepotřebných vozů.

„To by se nám na Zemi také hodilo,“ vzdychl jsem si, když jsme se loučili se zaměstnanci zemědělského podniku podoby obřího sila.

„Ještě jsi na nic nepřišel?“ glosovala to Víji.

Zamíříme tedy jinam...


Napadlo mě to za letu nad dalším stádem zvířat.

„Poslyš, Víji,“ položil jsem své učitelce ošemetnou otázku. „Když dokážete proměnit špenátovitou biohmotu odporné chuti v něco tak skvělého, jako byl dnešní oběd, k čemu tu máte taková obrovská stáda? Vždyť jste pravé maso ani smetanu na svíčkovou nepotřebovali!“

„A musíme mít vždycky užitek jen my lidé?“ usmála se na mě. „Abys věděl, zvířata nám umožňují velkovýrobu trávy. Jistě by nám stačila i mnohem menší pole, ale tím, že krmíme zvířata, se nám daří udržovat větší koloběh živin. Zvířata dávají hnůj pro hnojení a starají se tím o větší rozmanitost prvků, vracených do půdy. Důsledkem je, že nepotřebujeme umělá hnojiva, jako vy, koloběh živin je čistší a udržitelnější. Zvířatům nehrozí vyhynutí, a pomáhají nám, i když je už dávno nevyužíváme jinak.“

„Teda, chovat taková stáda kvůli hnoji?“ pozastavil jsem se nad tím, neboť se mi to zdálo dost absurdní.

„Pro půdu je to lepší než nepřirozená chemie,“ ujistila mě. „Tak jako se staráme o zvířata, máme i velké farmy na ovoce, ale přitom pěstujeme i rostliny, které nám žádný užitek nedávají.“

„Tomu říkám velkorysost!“ řekl jsem.

„Spíš rozumnější hospodaření,“ opravila mě.

Mělo to ale cosi do sebe.


Další zastávku Víji plánovala ve středisku lékařské péče ve vsi Virnamučo. Byla to obdoba našich nemocnic, ale nebyla to nemocnice. Spíš bych to nazval lékařské vědecké pracoviště. Slinchimové totiž téměř neznají pojem »nemoc«. Nechtěl jsem tomu věřit, ale v »nemocnici« nebyl v současné době ani jeden pacient. »Nemocnici« měli čistě z pohotovostních důvodů, aby poskytla lékařskou péči úrazům, jenže teď se prý v okruhu tří set kilometrů už dlouho žádný nestal. Očekával bych, že v nemocnici bude alespoň porodnice, ale Víji mě vyvedla z iluzí. Ve světě Beridazu je jediné středisko pro matky s dětmi, nachází se na Dětských ostrovech a doposud stačí všem potřebám.

„Jediná celosvětová porodnice?“ divil jsem se.

„Tak se to nedá říci,“ řekla Víji. „Porody se odehrávají zásadně v rodinách, kam odborníci podle potřeby docházejí.“

„To by ale vyžadovalo množství odborníků!“ mínil jsem.

„Jaké množství?“ nechápala Víji. „Když se sejdou na jeden den tři porody, je to svátek. Vždyť se v našem národu rodí průměrně dvě stě padesát dětí ročně, to aby odborníci nezvládli?“

„Jenom?“ vytřeštil jsem oči. „Dvě stě padesát dětí za rok? To byste museli strašně rychle vymřít!“

„Proč?“ podívala se na mě pobaveně. „Těch dvě stě padesát odpovídá počtu zemřelých stářím. Děti tak jen doplňují přirozený úbytek. A protože je jich málo, soustřeďují se i s rodiči na Dětských ostrovech, kde je ideální podnebí a spousta čerstvého ovoce. Máme tam společné i dětské školy, hřiště... Kdybychom je tam nesoustřeďovali, neměly by si s kým hrát. Takhle žijí mezi svými vrstevníky, je to pro ně nejlepší. Dětské ostrovy opustí až když vyrostou a obvykle se tam nakrátko vrátí, když mají vlastní děti. Na Dětské ostrovy každý rád vzpomíná.“

„To je vás tak málo?“ divil jsem se.

„To se rozumí, nejsou nás miliardy,“ připustila. „Ale proč by nás muselo být jako vás? Vždyť se ve vašem světě mačkáte, div si nelezete po zádech! Našich lidí zemře na celém světě za celý rok méně, než u vás v Čechách jen při haváriích!“

„To snad ani není možné!“ protestoval jsem. „Vezměme to logicky! Když ročně zemře jenom dvě stě padesát lidí, je to za sto let pětadvacet tisíc. Tolik by vás muselo v Beridazu být, kdyby se každý dožil sta let. Uvažuji snad špatně?“

„Uvažuješ dobře,“ souhlasila. „Jen se špatnými čísly. Když za rok zemře dvě stě padesát lidí a stejně tolik se narodí, jenže do toho započítáš průměrný věk dvacet tisíc let, vyjde ti, že je nás tady v Beridazu pět milionů. A to je rozumné číslo. Je nás sice více než tisíckrát méně než vás, nemáme ročně miliony dětí, ale když se počty narozených rovnají počtu zemřelých, je to příznak velmi stabilní společnosti. Už několik desítek tisíc let je nás stále pět milionů. Takovou stabilitou se nemůže chlubit žádná vaše říše.“

No, uzemnila mě.

„Vy žijete dvacet tisíc let?“ vyhrkl jsem.

„Proč ne?“ usmála se. „Viděl jsi soudce Zaróna? Je ještě starší, je mu skoro třicet tisíc let. A pořád je aktivní. Zaměřuje se na řešení konfliktů mezi rozdílnými typy lidí. Tak jste se mezi nás vlastně dostali i vy dva!“

„Nádhera!“ řekl jsem. „Já mu hádal nejmíň osmdesát, ale on má třicet tisíc! Připadal mi starší, ale tolik přece ne! Musím mu přiznat, nedal se zmást křivým obviněním nás dvou. I když to muselo být soudnému člověku jasné.“

„Ještě abyste si na něho stěžovali!“ řekla Víji.

„Vždyť si nestěžuji,“ odvětil jsem. „Ale uznej, bylo to pro mě překvapení! Víte o tom, že na Zemi je sto let věk, jakého se dožije jen nepatrný zlomek lidí?“

„Víme,“ řekla. „A došlo ti, jaká katastrofa by pro váš svět byla, kdybychom dokázali prodloužit život všem lidem na Zemi jen na polovinu našeho?“

„To by Země snad praskla přetížením,“ přiznal jsem trochu nadneseně.

„Nepraskla,“ odvětila Víji vážně. „Vy byste se, jak se u vás stalo zvykem, trošíčku, nebo spíš pořádně vyvraždili, aby vás zbylo zas jen tolik, kolik váš svět unese. Ale to je pořád jen jedno hledisko, které by i samo mohlo váš svět rozbořit. A řekla bych, že méně významné. Možná byste se pak trochu vyvraždili, ale váš systém by to nenarušilo, ten přece s nějakými válkami už dopředu počítá.“

„Aha,“ došlo mi. „Takže je tu ještě něco horšího?“

„Však ty na to sám přijdeš!“ povzbudila mě Víji.

I když to moc povzbuzující nebylo.


Ve Virnamučo si mě převzali zdejší lékaři. Zdálo se mi, že jsou nadšení, že mají konečně něco na práci, neboť jsem tu nikde neviděl žádné pacienty. Trochu mě zarazilo, že mě chtěli nějak upravovat, aniž by mi řekli, oč jde. To na Zemi dnes lékaři s pacienty pěkně probírají, co s nimi zamýšlejí.

Vysvětlila mi to opět Víji, i když hodně zjednodušeně. Ani bych podle ní nepochopil, co chtějí dělat. Mají to být poměrně složité úpravy, řeklo by se »na několika frontách najednou«, lékaři mají mnohdy problém vyjasnit si i sami mezi sebou, natož aby je vysvětlovali laikům jako jsem já. Mohu to odmítnout, ale úpravy jsou ve všech směrech tak užitečné, že by to odmítl jen člověk opravdu mdlého rozumu. Odmítl bych mimo jiné i prodloužení života, které bude jedním z mnoha bonusů.

Pochopitelně jsem neodmítl. Čekal jsem, že se bude jednat o nějaké složité operace v narkóze, ale dostal jsem jen misku malých kuliček velikosti hrášků, které jsem měl podle návodu bez rozkousání spolykat. Nepřipadalo mi to obtížné, takže jsem jim s klidným srdcem vyhověl.

Pak nás nechali s Víji odejít prohlédnout si zdejší vědecká pracoviště. Po pravdě, nečekal jsem vědecká pracoviště s pohodlnými, anatomicky tvarovanými postelemi. Také zde místnosti osvětlovaly stěny, svítící nejvíc u stropu, jinak byly bez oken. Na rozdíl od jiných místností zde visely na stěnách nádherné obrazy. I když se nedalo říci visely, neboť nevyčnívaly nad stěnu, zřejmě byly namalované přímo na omítce. Přitom byly neuvěřitelně podrobně propracované, jako některá plátna starých mistrů. Připadalo mi to až marnotratné. Snad neobnovují ty obrazy po každém malování? Ale větší záhadou byly rozhodně postele, podivoval jsem se jim víc. Až mi to Víji musela vysvětlit.

„Vědci pracují zejména telepaticky,“ začala. „Na to se potřebují co nejvíc uvolnit a co nejméně rozptylovat. Klid na lůžku je tedy podmínkou. Asi by sis toho nevšiml, ale ta lůžka jsou vybavena vibrátory, takže se pod nimi natřásají. Je to ale nutné. Když se vědci zaberou do své práce, přestávají se často kontrolovat, a při nehybném ležení by mohli utrpět i proleženiny.“

„Opravdu zajímavá práce, když se při ní leží,“ vzal jsem to s humorem.

„Je to jen o trochu pohodlnější než práce, u které se sedí,“ pokrčila rameny Víji. „Oni ale telepaticky skutečně tvrdě pracují, i když se to nezdá. Kdo za těžkou práci považuje jen mechanické namáhání, je duchem ještě v otrokářském věku. Na Zemi to bylo ještě nedávno, jestli se nepletu.“

„Otrokářství bylo na Zemi ve starověku,“ řekl jsem.

„Ve starověku?“ podívala se na mě. „To přece není pravda! I ta nejvyspělejší země vašeho světa zrušila otroctví tak nedávno, že si to sama pamatuji! A zrušila to válkou, jako kdyby to jinak nešlo. Některé vaše kasty pěstují otroctví dodnes. Uznává je ve vašem světě každý pátý člověk, to rozhodně není málo!“

„Moment!“ zarazil jsem ji. „Ty že si pamatuješ otrokářský řád v nějaké naší vyspělé zemi?“

„Jistě!“ přikývla. „Za Americké války Severu proti Jihu mi bylo krásných padesát let, dobře se pamatuji na to krveprolití! Více než půl milionu mrtvých! A otroctví zrušili až po ní! Bylo to tak, nebo ne?“

Panebože! To bych do ní neřekl! Považuji ji za mladičkou dívenku, a ona pamatuje válku Severu proti Jihu ve Spojených státech! A soudce Zarón pamatuje pravěké lovce mamutů! No potěš koště, tady si musím opravit všechny odhady!

„A tvrdíš, že je otroctví v našem světě dodnes?“ zkusil jsem ji zviklat aspoň v tomhle.

„Uznávají ho, a dokonce skrytě provozují vyznavači nějakého Mohameda, či co to bylo za stvůru!“ odvětila.

Ani na to jsem neměl protiargumenty. Muslimské trhy s otroky se potvrdily přinejmenším v Africe a u takzvaného Islámského státu. A Korán jim slibuje, že pravověrní muslimové zotročí všechny nemuslimy. O Koránu si muslimové nikdy nedovolí pochybovat, neboť mu věří a těší se, jak na ně budou otroci v budoucnu pracovat! A co je v Koránu, to je přece dobré!

„Jo,“ vzdychl jsem si. „Ale my Češi žijeme v Evropě, tam otroctví nekvete.“

„Vysvětli mi tedy původ českého slova »robota«!“ usadila mě hbitě.

Málo platné, ona robotu v Čechách pamatovala. Zrušili ji až někdy kolem její pětatřicítky. To se pak těžko argumentuje!


Prohlídku »vědeckých postelí« jsme stihli rychle. Na některých leželi zdejší »vědci«. Oči zavřené, jako kdyby spali. Takovou práci bych si jistě nechal líbit!

Neměli jsme je ale rušit a raději jsme »vědecká pracoviště« potichu opustili.

„Zajímalo by mě, nad čím zrovna teď bádají,“ řekl jsem, když jsme byli venku a mohli jsme zase normálně mluvit.

„Upravují tě přece,“ řekla stručně Víji.

„Ale jak?“ chtěl jsem vědět. „Vždyť jen leží, a já taky nic necítím.“

„Ty kuličky, které jsi spolykal, byla totiž vajíčka červíků,“ šokovala mě. „Ve tvém žaludku se vylíhli a teď v tobě pracují jako sehraný operační tým. A každý vědec, které jsi viděl ležet v transu, jednoho červíka řídí, vede ho kam potřebuje a vyhodnocuje, co o tobě zevnitř zjistí.“

Tohle byl opravdu šok! Já bloud klidně spolykám misku vajíček a nechám se prolézt skrz naskrz červy! Kdybych to věděl, těžko bych je tak bezstarostně polykal! Ale také je pravdou, že jsem zatím nic podezřelého, natož bolestivého necítil. Jen jsem se necítil ve své kůži psychicky. Pomyšlení, že mě provrtávají nějací červi, by asi otřáslo i jinými náturami! Nevím, asi jsem poněkud zezelenal, ale Víji se nade mnou rozesmála.

„Neboj se toho,“ ujišťovala mě. „Byl bys raději, aby tě vaši doktoři kuchali nožem skalpelem? Tohle je tisíckrát šetrnější, nic tě přece nebolí, a jestli ti to připomíná, co dělají červi s mrtvými těly, opakuj si pro sebe aspoň desetkrát: Nic to není, nic se neděje!“

Jí se to řekne! Když ti červi provrtávají mě!

Ale když si to rozmyslím nestranně, řezání skalpelem je asi nepříjemnější, i když člověka nějakým utrejchem znecitliví.

Uvidíme, také to bude mít výsledky!

 


------------------------ Poznámky:

  12 stubie = přibližně 21cm

Zpět Obsah Dále

29.10.2018 09:01