Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dilema

Aby mě dostala ze šoku, chtěla mě Víji seznámit s odlišnou stránkou života na Beridazu. Říká se, že na Zemi je umění a věda v protiváze. Věda se stará o materiální zabezpečení života, umění o jeho »duchovní stránku«.

Jenže na Beridazu se i umění od našeho pozemského lišilo tak diametrálně, že se dalo stěží srovnávat. Naprosto v něm totiž chybí komerční stránka. Ano, jsou zde malíři, ale nemalují na plátna, která se dají draze prodávat, ani oltáře, kterými by se chtěli zavděčit mocnějším. Jejich obrazy nejsou malované olejem, jsou trvanlivější, a přitom pomíjivé. A přitom jsou pro všechny.

Namalovat obraz je ovšem značně pracné. Zdejší malíři se nespokojí pěti tahy štětcem jako modernisté na Zemi. Šmik-fik, a fofr na aukci, rychle prodat co nejdráž! Zdejší obrazy snesou srovnání snad ještě s plátny starých mistrů, kteří se ještě snažili zachytit svět v jeho vlastních barvách a tvarech. Na rozdíl od nich jsou zdejší obrazy výhradně... řekli bychom »digitální«. Zdejší malíři nepoužívají olejové barvy a štětce, ale malují přímo na zdi domů jakýmisi »virtuálními« štětci i barvami. Nespokojují se jednoduchými malůvkami. Karikatura často vystihne podstatu několika rychlými čarami, zdejší obrazy jsou propracovanější než drtivá většina pozemských. Malování obrazu tady trvá roky. Slinchimové ale nespěchají, mají přece dost času. Nevadí jim, když obraz začnou malovat na zeď svého domu, a dokončí ho až na zdi úplně jiného, neboť se občas stěhují, aby nežili pořád na tom samém místě. Obraz se tam přestěhuje s nimi. Vyvolají si ho z paměti Šédyše, a mohou ihned pokračovat. Zdejší obrazy nemají honosné zlacené rámy, objeví se prostě na zdi, kde si to přejete a buď jim ponecháte okraje »do ztracena«, nebo jim určíte rám, ať vypadají jako okna.

Slinchimské domy nemají ani okna, jen dveře, které mohou být podle přání průhledné nebo neprůhledné. Tvoří je silové pole pereku, v základě průhledné, ale může nést i zdání libovolné struktury. Když si někdo přeje okno, prostě se mu na určeném místě vytvoří. Okna mohou být nejen pravoúhlá, ale i eliptická, oválná nebo i abstraktního tvaru, dokonce mohou mít, jako obrazy, okraje »do ztracena«. Mohou ukazovat přesně to, co se nachází za zdí, ale nejčastěji jsou obrácená do zvoleného výhledu. Můžete si vybrat z tisíců možností, třeba pohled na jezero, do lesa, na hory, anebo třeba do pouště, jak se komu zlíbí. Když vstoupíte do nově postaveného anebo do volného bytu, jsou všechny stěny čistě bílé. Je na každém, jak si stěny ozdobí. Obrazy se od oken liší tím, že se nepohybují. A někdy i tím, že zobrazují výjevy, jaké se prostě stát nemohou. Například s pohádkovými zvířátky, která jednají jako lidé. Slinchimové mají pro děti i pohádky a bajky.

Tak je to i v jiných uměleckých oborech. Slinchimští hudebníci neohromují posluchače virtuozitou ovládání nástrojů, ale promyšleností kombinací tónů. Nejsou hráči, ale skladatelé, a jejich tvorba se dá reprodukovat prakticky kdykoli, kdy mají posluchači dost času a soustředění.

Paměti Šédaše obsahují nepřeberné množství uměleckých děl. Už jen vyznat se v nich je samo o sobě umění. Můžete ale mít cokoliv si vyberete, a prakticky kdekoliv. Nerozlišují originály od kopií a laciných reprodukcí. Tohle dělení úplně ztratilo smysl, neboť každé zobrazení je nerozeznatelné od originálu. Každý může mít doma originály slavných mistrů a poslouchat hudbu, jakoby zkomponovanou jen pro něho. Komerce se z umění úplně ztratila. A k mému údivu tady neznali ani divadlo. Slinchimové se prostě nepředvádějí. Znají cosi jako film, dokonalejší než u nás, ale filmy tady vznikají pomalu, natočit film je záležitost půl století. Zato to jsou díla, která stojí za to!

A tohle aby se ujalo i na Zemi? Kdo by se uměním zabýval, kdyby nebylo patřičně honorované? Slinchimské vědomosti by nezničily jen hospodářství, ale i umění a snad všechny obory lidské činnosti.

Přinejmenším ty, které se poměřují penězi.

Je ale na Zemi něco, co se penězi měřit nedá?


Jako přírodovědce mě pochopitelně hodně zajímaly zdejší dzevogda, neboli syntezátory programovatelných potravinářských kvasinek. Požádal jsem Šédyš, aby mi do hlavy »nahrál« znalosti nutné a potřebné k jejich zkonstruování.

Šédyš neprotestoval a učinil žádané. Najednou jsem věděl o těch zázračných strojcích všechno, co k tomu bylo potřebné. Ale současně jsem pochopil, proč mi ty znalosti budou na Zemi úplně k ničemu.

O Leonardovi da Vinci jsem někde četl, že snad dostal své encyklopedické znalosti od mimozemšťanů, ale nemohl je použít, protože to úroveň vědy tehdejší Země neumožňovala.

A opravdu! I kdyby Leonardo znal principy a podmínky funkce atomových reaktorů, co z toho mohl ve své době uplatnit? Představa, že si nechává v tehdejší kovárně vykovat atomový reaktor, je přinejmenším úsměvná. Leonardovi by ale do smíchu nebylo. Mohl by s dnešními znalostmi postavit airbus nebo aspoň lehké sportovní letadlo? Ztroskotal by nejspíš na motoru. Vždyť do doby nemotorného parostroje Jamese Watta chybělo pár století! Leonardo mohl postavit nanejvýš lehké bezmotorové rogalo, což se mu údajně podařilo, ale jaký to mělo význam pro dopravní revoluci tehdejší doby? Nulový. Před ním i po něm zůstala doprava doménou koní a jiných tažných zvířat.

Na Zemi bych byl vyřízený i s úplnými znalostmi výroby mikroprocesorů. Tuto technologii už lidé zvládli, jenže je pořád udržovaná v tajnosti a zůstává tak doménou několika málo firem, které se procesory zabývají a které již mezi sebe nikoho dalšího prostě nepustí. Začít bych musel od pouhého tranzistoru a pomalu postupovat ke složitějším čipům. Když se to tak vezme, nikdo na světě už není schopný nakreslit mikroprocesor. Vyrábějí je stroje, kterým jiné stroje připraví plány. Pro člověka už tu není místo.

Technologický skok mezi našimi pozemskými procesory a dzevogda je ještě větší než skok mezi baňatými elektronkami a obvody vysoké integrace procesorů. Vezměte si zdánlivě obyčejný mobilní telefon. Nepozastavujeme se nad tím, že jeho srdcem je vícejádrový mikroprocesor, obsahující na každé jádro několik milionů tranzistorů. A přitom je to malý zázrak!

Dzevogda obsahuje milionkrát větší počet miniaturních součástek, z nichž mnohé na Zemi teprve čekají na své objevení, neboť jsou spojením procesorové a nukleární technologie. Měnič hmoty, představovaný v pozemské technice obřím synchrofázotronem, je tu dotažený do dokonalosti a miniaturizaci. Dzevogda jich obsahuje několik milionů. Tyhle »kuchyňské strojky« nedokáží na Zemi vyrobit ani největší giganti, i když již zvládli výrobu superminiaturních mikroprocesorů.

A tady na Beridazu jsou takové zázraky v každé kuchyni!

Zkrátka a dobře, v současné době by se na Zemi mohly tyto strojky objevit jedině dovozem z Beridazu, nebo z jiného světa, kde žijí Slinchimové. Síly naší civilizace na to prostě nestačí. Je mi houby platné, že to znám, když na Zemi tyto znalosti neuplatním. Ocitl bych se v postavení dávného génia Leonarda da Vinci. I kdyby měl znalosti od mimozemšťanů, nejvíce nakonec vynikl v umění.

A to bylo přece jen trochu málo...


I když to všechno bylo hodně překvapující, a neváhám říci šokující, největší šok mě čekal, když mě chtěla Víji seznámit se všemi vlastnostmi telepatie. Ta byla součástí úprav, jenže neměla jen přínos v dálkovém dorozumívání s jinými lidmi i se Šédyšem, i když i to bylo revoluční a na Zemi nevídané. Telepatie je daleko mocnější nástroj a prostředek, než jsem si v první chvíli uvědomil i než jsem to mohl tušit.

Telepatie totiž dokáže ovlivňovat zvířata.

Jedině díky ní si mohli nejen Slinchimové, ale i Okdrókové, Seksinové, Karmídi, Charbínové a vlastně i pozemšťané žijící na Beridazu ochočit šelmy jako šestinohé vlky. A mohli je tak využívat lépe než my na Zemi využíváme psy.

Poznali jsme to se Slávkem sami, když SeksinovéOkdrókové přijeli na vlcích, a ještě víc, když je na nás poštvali. To, že jsme byli oblečení ve vlčích kůžích, nebyl podle mě dostatečný důvod k tomu, aby nás napadli. Soudce Zarón nám dal zapravdu a zdálo se, že v té věci bude v jednání se SeksinyOkdróky pokračovat. Pro nás dva to tím skončilo. Teď jsem se ale dozvěděl, že i my můžeme poroučet zvířatům. Návrat jeskynním komplexem Čertova díra se teď jevil jako podstatně jednodušší a ne tak nebezpečný než cesta sem.

Jenže přitom jsem se dozvěděl, že lidé s telepatií mohou ovlivňovat nejen zvířata, ale i lidi bez telepatie. Nejprve se mi to nezdálo. Proč to na nás Seksinové neuplatnili místo té neúčinné střelby luky a šípy?

Jenže Seksínové i Okdrókové jsou příslušníci skupin lidí na nižší technické i společenské úrovni. Využívají darovaných výhod, ale přemýšlí postaru. Naučili se ovládat zvířata, ale protože mají na Beridazu telepatii všichni lidé a ovlivnit je proto nemohou, prostě je to u nás nenapadlo. Slinchimové, jako soudce Zarón, by nás ovlivňovat mohli, jenže ti to považují vůči slabším za nehorázně zbabělé a nenapadne je to čistě ze zásady.

Měl jsem mlhavé vzpomínky, že nám soudce Zarón hned zpočátku přikázal, abychom mu řekli pravdu. Řekl jsem to Víji, ale ta na to jen přikývla.

„Soudce to použít smí,“ řekla. „Ale řekla bych, že to bylo ve vašem zájmu, a ne k vaší škodě.“

Její argument vlastně odpovídal známému biblickému »po ovoci poznáte je« a musel jsem chtě nechtě přiznat, že ani soudce Zarón, ani nikdo jiný se nás tady nepokusil psychicky ovládnout. I to zjištění pravdy bylo nakonec v našem zájmu a jsem si jistý, že bychom mluvili pravdu tak jako tak, a proto se nám nezdálo, že by nás soudce ovlivňoval.

Jenže my dva, až se vrátíme na Zem, bychom toho používat mohli. Naši spoluobčané nejsou psychicky slabší, jako Seksínové ve srovnání se Slinchimy, takže bychom zbabělost ovlivňování slabších jako důvod necítili.

Víji mi to sdělovala velice opatrně, a pozorně sledovala, jak na to budu reagovat. Nedivil jsem se. Kdybychom se po našem návratu na Zem rozhodli této schopnosti zneužít, mohli bychom se stát diktátory a ta schopnost by byla největší prokletí našeho světa. Vždyť jedině skutečnost, že lidem nikdo do hlav nevidí, umožňuje postavit se proti diktátorům. Ale v nesprávných rukou by tato schopnost způsobila nejdrastičtější rozvrat lidské společnosti na Zemi, tím spíš, kdyby se zkombinovala se všemi ostatními vlivy, které mi už také došly, i když na to Víji čekala dost dlouho.

Tím pozorněji mě teď Víji pozorovala. Sirky nepatří dětem do rukou. A my pozemšťané jsme proti Slinchimům vlastně jen větší, nezodpovědné děti. »Sirky« tedy nepatří do rukou ani nám. I když jsme my dva zřejmě jejich důvěru dostali.

Zasloužíme si ji?


Zatímco jsme s Víji obcházeli zdejší pamětihodnosti, úplně jsem zapomněl, že mám v těle klubko jakýchsi červů. Nijak se neprojevovali, takže mi nevadili.

Jenže zdejší vědci, i když pracovali vleže, nespali. Proto mě překvapilo, když mi Víji sdělila, že jsou hotovi.

„Zajímá tě, co všechno v tobě našli?“ zeptala se mě. „Nespokojíš se výčtem kladných změn? Bal Achr mi sdělil, že by tě některé položky mohly rozrušit.“

„To se rozumí, že mě zajímá všechno!“ řekl jsem.

„Dobrá, chceš-li to vědět, máš na to právo... ale varovala jsem tě!“ pokrčila rameny.

Nedá se říci, že bych nic z toho nečekal. Hned zpočátku mi došlo, že zdejší vyšetření bude asi podrobnější než od našich lékařů. Zdejší vědci nemají stroje a přístroje, jako jsou pozemské rentgeny, cétéčka, tomografy, elektrokardiografy, encefalografy, magnetické rezonance a jak se to všechno jmenuje. Zdejší sada červů vypadá skromně, jako když si v minulém století museli i naši lékaři vystačit se stetoskopem, ale troufnu si odhadnout, že jim poskytla podrobnější údaje, než mohou zjistit naše přístroje. Přece jen je pohled zevnitř podstatě blíž než nesmělé nakukování zvenčí.

Červi jsou proti našim přístrojům možná pomalejší, zato jsou důkladnější. Kdybych dnes šel na lékařskou prohlídku, spokojeně bych odešel, že jsem zcela zdráv. Žádný lékař by mi nedokázal říci, že mě čeká ve čtyřiceti až pětačtyřiceti infarkt, a v padesáti, nejpozději v pětapadesáti zemřu na rakovinu. Zcela pominu i úplnou slepotu v šedesáti, té bych se ani nedožil. Ale už jsem měl v sobě první známky všech těchto ortelů, které by se postupně objevovaly a vyvíjely.

Nemoci nejsou úraz, který přijde náhle a bez varování. Některé se připravují zaútočit dlouho, a včasný zásah je může vyloučit, zatímco léčení rozvinuté nemoci vyžaduje více léků, snahy a trápení, navíc bez záruky úspěchu.

Trochu mě překvapilo, co všechno u mě našli. Cítil jsem se přece naprosto zdravý. Nic by mě nevarovalo ani před infarktem, který měl nastat až v mých čtyřiceti, ani před rakovinou. Přiznám se bez mučení, trošku to se mnou otřáslo, Víji se nezdráhala bez příčiny. Jakže to kdysi napsal Karel Jaromír Erben? Lépe je o ničem nevědět než »strašlivou poznati jistotu«?

Tím větší jsem cítil obdiv i vděčnost ke zdejším vědcům. A také jsem trochu vděčil Slávkovi, že mě sem vzal. I kolegům, kteří mě na tu cestu vyslali v dobré víře, že budu proti ní protestovat nejméně ze všech. I když si určitě mysleli, jak se mnou krásně zametli... Jo, páni akademici, zaváhali jste!

I když oni by se nedali přemluvit ani k nebezpečné cestě jeskyněmi zvanými Čertova díra... Přijet místo mě nějaký starší, nevrlý akademik, asi by do vědecké zprávy napsal, že je to všechno dílem fotošopu, zejména kdyby mu učitel velice ochotně ukázal nějakou snadnou fotomontáž. Akademik by ve vesnici nepobyl ani hodinu a byl by opět klid...

Někdy je holt lepší být mladým, nadšeným bláznem!

„Poslyš, Víji, jedno mi nejde z hlavy,“ obrátil jsem se na svou průvodkyni a učitelku. „Připustím, že mě tady vaši vědci »seřídili« tak dobře, že mě zbavili budoucích hrozeb. Nebude mi hrozit v pětačtyřiceti infarkt a v padesáti rakovina. Pochopím to jako kdybych měl začínat znovu, jenže ne od mimina, ale rovnou od současného stavu. Jenže stárnutí máme v genetice a neseme v sobě genetickou informaci, která nás po nějakých padesáti až sto letech změní ve starce. Znamená to, že tu proceduru musí každý za sto let opakovat?“

„A stálo by ti to za to?“ podívala se na mě nevinně.

„Jistěže,“ odvětil jsem. „Ale není jisté, jestli se sem za sto let zase dostanu.“

„Opravdu se chceš vrátit do vašeho světa?“ zeptala se mě.

„Cítím to jako svou povinnost,“ řekl jsem. „Řekl bych, že nebudu jediný, kdo se na Zem vrátil, aby si tam ještě něco zařídil. Například aby si do Beridazu přivedl některé přátele. Mohli byste jim přece pomoci, jako pomáháte mně. Určitě bych vybral takové, co si to zaslouží!“

„Můžeš se naučit sám prodlužovat lidem život,“ řekla Víji. „Pak bys mohl pomáhat lidem i tam. Elina Myškin, nebo jak se vlastně jmenovala, to zkoušela.“

„Jestli je to možné, uvítal bych to,“ řekl jsem.

„Možná by ale bylo lepší, kdybys tady rovnou zůstal,“ řekla zamyšleně. „Nebyl bys tu první, a jistě ani poslední. Pozemšťanů je u nás už poměrně hodně. I když, pravda, zrovna váš národ tu ještě zastoupený není. Ale třeba by se vám dvěma líbilo mezi Rusy, těch je tu nejvíc!“

„Ale kudy se sem dostali? Určitě ne tudy co my dva!“

„Průchodů »flége« mezi vaším světem a Beridazem je víc,“ řekla. „Rusové objevili jeden na Sibiři, shodou okolností poblíž jednoho jejich sídliště, říkali mu »gulag«. Podle toho, co o něm vyprávěli, to byla opravdu příšerná záležitost. Lidi tam drželi násilím i když umírali hladem, a některé rovnou zabíjeli. Pár jich ty nelidské podmínky nevydrželo a uteklo. Nejspíš by je brzy chytili, a čekala by je jistá smrt, naštěstí našli jeskyni skrývající průchod »flége« a poštěstilo se jim projít až na Beridaz.“

„Ale vždyť se v Rusku neobjevila zdejší zvířata, jako u nás,“ namítl jsem.

„To je další výjimka,“ řekla. „Už se na to byli naši experti podívat. U vaší propusti našli původní dotykové spínače »syrsa«, staré nejméně sto tisíc let, které se daly nouzově sepnout pouhým dotykem. Občas je sepnula i zvířata, a dostala se tak k vám.“

„V Rusku nebyly?“ nechápal jsem. „Jak se k vám tedy Rusové dostávali?“

„V Rusku byly také,“ přikývla. „Jenže nebyly umístěné tak nízko. Většina zvířat je proto nemohla sepnout. Jen zvídaví lidé na ně dokázali dosáhnout, když si pod ně položili balvany. A pak už si pomáhali navzájem. Ti první zorganizovali útěkovou partu pro pomoc dalším a podařilo se jim »gulag« téměř vyprázdnit.“

„To si toho strážní nevšimli?“ podivil jsem se. „Vypráví se o nich, jak byli při hlídání důkladní.“

„Všimli si, to se ví, že si všimli,“ usmála se Víji. „A to se rozumí, že soptili vzteky. Jenže se zaměřili pouze na okolní husté lesy a nenapadlo je, že by útěková stezka vedla jen do nevelkého háječku. Samozřejmě podle mnoha stop došli až do jeskyně, ale ta nebyla tak rozsáhlá jako vaše, takže ji snadno, jenže bezvýsledně prošťárali. Útěková parta v jeskyni zanechala stopy, které však pronásledovatelé vyhodnotili jen jako místo krátkého odpočinku. Falešné stopy pak pokračovaly směrem do nepřehledných lesů, kde končily do ztracena.“

„A to si strážní při tom šťourání nevšimli spínačů?“

„Nevšimli,“ usmála se Víji. „Rusové si útěkovou partu dobře zorganizovali. Nahrávalo jim, že první propust »flége« byla z vaší strany neprůhledná a podobala se okolní skále. Aby ji strážní nemohli otevřít ani náhodou, Rusové při jakémkoliv poplachu otevřeli »flége« na straně Beridazu. »Flége« jsou zařízené, aby se obě propusti nedaly otevřít současně. Spínače v jeskyni zhasly a pronásledovatelé pak »flége« objevit nemohli. Tahle parta propašovala do Beridazu tisíce vězňů.“

„Ale pak přece musela spousta vězňů v táborech chybět!“ namítal jsem.

„Rusové nám to uspokojivě vysvětlili,“ řekla Víji. „Strážní i s vedením tábora, což byly obzvlášť odporné kreatury, nemohli přece přiznat, že jim lidé utíkají. Nesplnění rozkazu byl v tehdejším Rusku strašlivý zločin a snadno by se jim mohlo stát, že by se i oni stali vězni. Nebyl pro ně ale problém vykázat tyto vězně jako mrtvé. V těchto zařízeních lidé hromadně umírali, byl to podle Rusů vlastně hlavní účel »gulagů«, takže vykazovali chybějící jako mrtvé. Ani občasná inspekce všemocných vládců na nic nepřišla. Hromadné hroby tu přece byly tak jako tak, stráže dostaly pochvalu »za vzorné plnění povinností«, a úbytek pracovní síly nahradili dalšími transporty.“

„Kolik lidí ta parta zachránila?“ zajímalo mě.

„Útěky organizovali řadu let a celkem se jim podařilo skrz jedinou propust propašovat kolem třiceti tisíc lidí,“ řekla.

„To by zasluhovalo velký metál,“ řekl jsem obdivně.

„Metál?“ povzdychla si Víji. „Žádný metál je nečekal. Pak je při jedné akci překvapila létající mašina, prý dobře vyzbrojená helikoptéra. Útěkovou partu i utíkající lidi postřílela dříve než se dostali k jeskyni. Tím tyto útěky přestaly.“

„Škoda těch lidí,“ vzdychl jsem si také.

„Ta parta má v ruské osadě sousoší,“ řekla Víji. „Lidé nezapomínají na své hrdiny. Jenže velení »gulagů« po této události tábor zrušilo. Vězně převezli jinam, zůstaly tam jen rozpadající se, většinou jen dřevěné opuštěné domy. A desítky hromadných hrobů těch méně šťastných.“

„O tom jsem slyšel,“ řekl jsem. „To se prý v Rusku dělo.“

„Nejenže se to dělo, děje se to dodnes,“ řekla Víji tvrdším tónem. „A nejen v Rusku. Slyšel jsi někdy jméno Guantánamo?“

„Jo, slyšel,“ přikývl jsem. „Jen jsem netušil, že věhlas té ostudy lidstva sahá i mimo Zem. Jednu dobu to bylo i v Čechách, říkalo se tomu Jáchymov. Ale jestli jsi tohle jméno neslyšela, pak to znamená jen tolik, že Čechy jsou přece jen malá zemička, a Jáchymov nedosáhl světové proslulosti. Naštěstí je to u nás minulostí. Doufáme, že to časem zmizí všude a už se to nevrátí.“

„Také doufáme,“ řekla Víji. „Ale jisté to ani zdaleka není. Nebude pro tebe lepší, když prostě zůstaneš tady? Najdeš si nové známé mezi lidmi ze Země, zapadneš mezi ně...“

„Poslyš, Víji, měl bych k vám odlišnou prosbu,“ řekl jsem. „Do našeho světa se vrátím, ale nemohl bych do Beridazu přivést jiné lidi? Myslím si, že na Zemi je víc takových, kteří by neměli předčasně zemřít. A znám pár takových, kteří by si zasloužili žít déle i na Zemi. Co kdybych jim pomáhal? Nebylo by to ani tak nebezpečné jako u té »útěkové party«gulagu, ale přece jen...“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny. „Řekni si Šédyšovi, aby ti dal znalost operačních i trvalých červů »ovrósje«.14 Naši vědci ti dodají sadu červů, a můžeš to dělat i na Zemi. Jen tě asi požádají, abys to držel v tajnosti. A budeš na to sám, protože bez Šédyše nikomu nepředáš potřebné znalosti.“

„Myslíš, že to půjde?“ podíval jsem se na ni tázavě.

„Co ti říká jméno Aulus Cornelius Celsus15?“ optala se mě.

„Nic,“ odvětil jsem. „Jméno mi připomíná Římany, ale nic víc.“

„Žil na Zemi někdy na přelomu vašeho letopočtu,“ řekla. „Stal se proslulým lékařem tehdejší doby, ale nikde není záznam o jeho smrti, jen se předpokládá, že zemřel kolem roku třicet sedm. Toho roku se totiž vrátil natrvalo do Berinazu, dodnes tady vede římskou enklávu. Žil na Zemi skoro třicet let, a to měl s sebou jen malé pouzdro s vajíčky červů.“

„Léčil lidi vašimi červy?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Jistě,“ přikývla. „Jak jinak? Každého, komu dal červy prodlužující život, musel zavázat, aby s ním po nějaké době odešel k nám do Beridazu. Všichni ho rádi poslechli. Bylo to bezpečnější než čelit později obžalobě z čarodějnictví, jakmile by se ukázalo, že nestárnou. V nedávné době prodlužovala lidem na Zemi život i Elina Myškina, nebo chceš-li, Makropulos... žije teď mezi Rusy, a říkají jí opravdu Myškina... Nezabývala se tím systematicky, jen příležitostně, ale i ona své chráněnce raději posílala do Beridazu.“

„To bych asi musel dělat také tak,“ přikývl jsem.

„Dobře,“ souhlasila s tím Víji. „Požádej tedy Šédyše, aby ti dal vědomosti o červech »ovrósje«.“

„Díky za radu,“ poděkoval jsem.


Vědomostí, potřebných k využívání červů »ovrósje«, bylo více než znalostí o dzevogda, syntezátorech potravinářských kvasinek. Poprvé jsem také od Šédyše slyšel pojem »předávkování znalostmi«.

Varoval mě, abych si dobře rozmyslel, zda tyto vědomosti opravdu chci, potřebuji, a zda je využiji, neboť mi natolik zaplní paměť, že by mi musel příště jiné vědomosti podobného rozsahu odmítnout. Znalosti o dzevogda ještě nejsou tak rozsáhlé, aby se nesnášely s jinými, což už ale u červů »ovrósje« neplatí.

Na můj dotaz, co je vlastně to »předávkování znalostmi«, mi vysvětlil, že lidský mozek není ani zdaleka nekonečný, a dá se přeplnit. Projevuje se to tak, že si člověk nemůže vzpomenout na žádné novější věci. Dokáže odříkat sáhodlouhé povídání o takto naučeném oboru, ale nemůže nic použít, neboť zapomíná i to, co se stalo před několika minutami. Zkrátka »totální Alzheimer«. Takový člověk je pak na dlouho vyřízený, na Zemi by to bylo až do smrti. V Beridazu se i tento stav dá napravit, ale jedině tím, že mozek toho pacienta všechno přebytečné řízeně zapomene, především to, co »předávkování« způsobilo.

Řízené zapomínání je u dlouhověkosti nutné, ale má to své místo u nás lidí obecně. Nemůžeme si totiž ani zdaleka pamatovat všechno. Proto je přece lidská paměť rozdělená na krátkodobou a dlouhodobou. Přes den všechno, co prožijeme, zaplňuje jen krátkodobou paměť, v noci se z ní vybírá do dlouhodobé paměti jen to nejdůležitější. Můžeme si na celý život zapamatovat úžasné zážitky z koncertu, ale už druhého dne ráno si nevzpomeneme na barvu dirigentových vlasů. Zejména vizuální vjemy bývají přeplněné miliardami podrobností. Většina se neukládá ani do krátkodobé paměti a zapomeneme je ihned, v noci pak proběhne další výběr a do dlouhodobé paměti se z nich uloží jen nepatrný zlomek.

Odepírání spánku se proto plným právem říká mučení. Ale v poslední době je u totalitních režimů oblíbené, neboť, podobně jako waterboarding, nezachovává na mučeném zdánlivě žádné stopy, jako čistě mechanické mučení. Mučený pak nemůže prokázat, že by s ním nepřípustně zacházeli. Slinchimové by to dokázali zjistit i po delší době, ale až po podrobném zkoumání. Na Zemi to katům nehrozí, a proto mučí lidi beztrestně.

Kdybych si nechal »nalít do hlavy« vědomosti o červech »ovrósje«, měl bych v hlavě místo ještě na spoustu drobnějších znalostí. Mohl bych si později přát znalost několika jazyků, ale už ne další srovnatelně složité obory. Měl bych si dobře rozmyslet, zda to opravdu potřebuji a využiji.

Ano, ale co ze zdejších znalostí mohu na Zemi opravdu bez problémů využít? Znalosti o dzevogda jsou mi na Zemi k ničemu. Nejspíš by bylo lépe dát si je »řízeně odstranit«. Zato znalosti o »ovrósje« na Zemi uplatním, pokud dostanu od zdejších vědců potřebné materiály. K tomu přece nepotřebuji technologii, jaká se na Zemi nevyskytuje, ani vyskytovat nebude.

Šédyš mě ovšem ujistil, že nepotřebné znalosti není třeba odstraňovat. Stačí deset až dvacet let nepoužívání a nepotřebné znalosti se odstraní samy, přirozenou cestou. Proto mi Víji tvrdila, že v současné době mluví spisovnou češtinou jako profesor českého jazyka, ale po nějaké době nepoužívání to s klidným svědomím zapomene. Co nepotřebujeme, toho se s lehkým srdcem zbavíme. Co používáme denně, můžeme znát navěky.

Rozhodl jsem se tedy pro »ovrósje«. Tento vědní obor však patří mezi tak rozsáhlé, že se nedají »nalít ho hlavy« vcelku ani procedurou »holajvíchy«. Šédyš to proto musel rozvrhnout na několik »lekcí«. Ale již po první jsem pochopil, že jde o opravdu revoluční způsob manipulace s organismy, ať zvířat, nebo lidí.

Slinchimové znají a vědomě používají nečekaně rozsáhlou škálu lékařských červů. Nejen jednorázových, jak jsem očekával, když jsem se dozvěděl, co jsem vlastně spolykal na začátku. Ano, většina jich je na jedno použití, jsou »stvořené« k jednomu úkolu a po jeho splnění hynou. Slinchimové je řídí tak, aby je na závěr jejich života vrátili do střev, kde je tělo po jejich odumření stráví.

Vypadá to pro nás Evropany odpudivě, ale přiznejte si, kdo jste ještě nesnědl žádného červa? Občas jsou i v ovoci, zejména v jablkách, ve švestkách, v třešních i v lesních plodech. Okamžik nepozornosti, a spolknete je, ani si toho nevšimnete. Ale že by škodili? Kdepak, nepřežijí kyselinovou koupel v žaludku. Existují sice i odolnější cizopasní červi, kteří průchod žaludkem vydrží, ti pak mohou člověka zamořit i zevnitř, ale jen málo z nich je skutečně nebezpečných, a ti většinou žijí v tropech, v Evropě se normálně nevyskytují.

Kromě červů »na jedno použití« znají Slinchimové i červy s trvalejší funkcí. Někteří žijí v lidském těle dlouhá léta, nejvytrvalejší až staletí. Dozvěděl jsem se, že lidé druhu Homo Sapiens mají v sobě vytvořenou schránku, kde tito červi žijí. Říkají jí přívěsek slepého střeva apendix. Vznikl u předchůdců člověka už hodně dávno a za jiným účelem, u druhu Homo Sapiens není funkční a dá se vyoperovat bez nutnosti náhrady jeho funkce. Slinchimové apendix nikdy neměli, ale jejich vědci jim pro tento účel kdysi dávno podobný přívěsek vytvořili a zafixovali do dědičnosti, takže se děti Slinchimů s přívěskem pro »ovrósje« již rodí. Na rozdíl od nás ho však nemají až na tlustém střevě, ale blíž žaludku.

Vyoperování apendixu nemá u lidí žádný záporný vliv, ale to platí jen pro současného člověka. Kdybych na to narazil, musel bych apendix obnovit a až potom bych mohl použít »ovrósje«. Naštěstí už se takový případ objevil i tady na Beridazu a zdejší vědci vymysleli řešení i pro tento případ.

Nebudu to muset vymýšlet znovu.

 


------------------------ Poznámky:

  14 Červy »ovrósje« najdete ve více mých knihách. Proč? Líbí se mi a doufám, že Vám také!

  15 Je zřejmé, že některé skutečné historické postavy byly až dosud špatně vykládané...

Zpět Obsah Dále

29.10.2018 09:01