Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dilema

Aby mě dostala ze šoku, chtěla mě Víji seznámit s odlišnou stránkou života na Beridazu. Říká se, že na Zemi je umění a věda v protiváze. Věda se stará o materiální zabezpečení života, umění o jeho »duchovní stránku«.

Jenže na Beridazu se i umění od našeho pozemského lišilo natolik diametrálně, že se dalo stěží srovnávat. Naprosto v něm totiž chybí komerční stránka. Ano, jsou zde malíři, ale nemalují na plátna, která se dají draze prodávat, ani oltáře, kterými by se chtěli zavděčit mocnějším. Jejich obrazy nejsou malované olejem, jsou trvanlivější a přitom pomíjivé. A přitom jsou pro všechny.

Namalovat obraz je ovšem značně pracné. Zdejší malíři se nespokojí pár tahy štětcem jako modernisté na Zemi. Šmik-fik a fofr na aukci, prodat co nejdráž! Zdejší obrazy snesou srovnání snad ještě s plátny starých mistrů, kteří se ještě snažili zachytit svět v jeho vlastních barvách a tvarech. Na rozdíl od nich jsou ale zdejší obrazy výhradně... řekli bychom »digitální«. Zdejší malíři nepoužívají olejové barvy a štětce, ale malují přímo na zdi domů jakýmisi »virtuálními« štětci i barvami. Nespokojují se přitom jednoduchými malůvkami. Karikatura často dovede vystihnout podstatu obrazu několika rychlými čarami, ale zdejší obrazy jsou propracovanější než drtivá většina pozemských. Malování obrazu tady trvá i roky. Slinchimové ale nespěchají, mají přece dost času. Nevadí jim ani, když obraz začnou malovat na zeď svého domu a dokončí ho až na zdi úplně jiného, neboť se občas stěhují, aby nežili pořád na tom samém místě. Obraz se tam přestěhuje s nimi. Vyvolají si ho z paměti Šédyše a mohou ihned pokračovat. Zdejší obrazy nemají honosné zlacené rámy, objeví se prostě na zdi, kde si to přejete a buď jim ponecháte okraje »do ztracena«, nebo jim určíte rám, ať vypadají jako okna.

Slinchimské domy ostatně nemají ani okna, jen dveře, které mohou být podle přání buď průhledné, nebo neprůhledné. Tvoří je silové pole pereku, v základě průhledné, ale může nést zdání libovolné struktury. Také když si ale někdo přeje okno, prostě se mu na určeném místě vytvoří. Okna mohou být nejen pravoúhlá, ale i eliptická, oválná nebo i abstraktního tvaru, dokonce mohou mít, podobně jako obrazy, okraje »do ztracena«. Mohou ukazovat přesně to, co se nachází za zdí, ale nejčastěji jsou obrácená do zvoleného výhledu. Můžete si vybrat z tisíců možností, třeba pohled na jezero, do lesa, na hory, anebo třeba do pouště, jak se komu zlíbí. Když vstoupíte do nově postaveného anebo prostě volného bytu, jsou všechny jeho stěny čistě bílé. Je na každém, jak si stěny ozdobí. Obrazy se od oken liší tím, že se nepohybují. A někdy i tím, že zobrazují výjevy, jaké se prostě stát nemohou. Například s pohádkovými zvířátky, která jednají jako lidé.

Podobné je to i v jiných uměleckých oborech. Slinchimští hudebníci neohromují posluchače virtuozitou ovládání nástrojů, ale promyšleností kombinací tónů. Nejsou hráči, ale skladatelé a jejich tvorba se dá reprodukovat prakticky kdykoliv, kdy mají posluchači dost času a soustředění.

Do pamětí Šédaše vložili Slinchimští umělci nepřeberné množství uměleckých děl. Už jen vyznat se v nich je samo o sobě umění. Můžete ale mít cokoliv si vyberete prakticky kdekoliv. Nerozlišují originály od kopií a laciných reprodukcí, neboť každé zobrazení je nerozeznatelné od originálu, takže tohle dělení úplně ztratilo smysl. Každý může mít doma originály slavných mistrů a poslouchat hudbu, jako zkomponovanou jen pro něho.

Komerce se zde z umění úplně ztratila. A k mému údivu tady neznali divadlo. Slinchimové se prostě nepředvádějí. Znají cosi jako film, je mnohem dokonalejší než u nás, ale filmy tady vznikají pomalu, natočit film je záležitost půl století. Zato to jsou díla, která stojí za to!

A tohle aby se ujalo i na Zemi? Kdo by se uměním zabýval, kdyby nebylo patřičně honorované?

Slinchimské vědomosti by nezničily jen hospodářství, ale i umění a snad všechny obory lidské činnosti.

Přinejmenším ty, které se poměřují penězi.

Je ale na Zemi něco, co se penězi měřit nedá?


Jako přírodovědce mě pochopitelně hodně zajímaly zdejší dzevogda, neboli syntezátory programovatelných potravinářských kvasinek. Požádal jsem Šédyš, aby mi do hlavy »nahrál« znalosti nutné a potřebné k jejich zkonstruování.

Šédyš neprotestoval a učinil žádané. Najednou jsem věděl o těchto zázračných strojcích všechno, co k tomu bylo potřebné. Současně jsem pochopil, proč mi tyto znalosti budou na Zemi úplně k ničemu.

O Leonardovi da Vinci jsem někde četl, že snad dostal své encyklopedické znalosti od mimozemšťanů, ale nemohl je použít, protože to úroveň vědy a techniky tehdejší Země neumožňovala.

A opravdu! I kdyby Leonardo znal principy a podmínky funkce atomových reaktorů, co z toho mohl ve své době uplatnit? Představa, že si nechává u tehdejších kovářů vykovat atomový reaktor, je přinejmenším úsměvná. Leonardovi by ale do smíchu nebylo. Mohl by s dnešními znalostmi postavit airbus nebo aspoň lehké sportovní letadlo? Ztroskotal by nejspíš na otázce motoru. Vždyť do doby nemotorného parostroje Jamese Watta chybělo pár století! Leonardo mohl postavit nanejvýš lehké bezmotorové rogalo, což se mu údajně podařilo, ale jaký to mělo význam pro dopravní revoluci té doby? Nulový. Před ním i po něm zůstala doprava doménou koní a jiných tažných zvířat.

Na Zemi bych byl vyřízený i s úplnými znalostmi výroby mikroprocesorů. Tuto technologii už lidé zvládli, jenže je pořád udržovaná v tajnosti a zůstává tak doménou několika málo firem, které se procesory zabývají a které již mezi sebe nikoho dalšího prostě nepustí. Začít bych musel od pouhého tranzistoru a pomalu postupovat ke složitějším čipům. Když se to tak vezme, nikdo na světě už není schopný nakreslit mikroprocesor. Vyrábějí je stroje, kterým jiné stroje připraví plány. Pro člověka už tu není místo.

Technologický skok mezi našimi pozemskými procesory a dzevogda je ještě větší než skok mezi baňatými elektronkami a obvody velmi vysoké integrace procesorů. Vezměte si zdánlivě obyčejný mobilní telefon. Nepozastavujeme se nad tím, že jeho srdcem je vícejádrový mikroprocesor, obsahující na každé jádro několik milionů tranzistorů. A přitom je to malý zázrak!

Dzevogda obsahuje asi milionkrát větší počet miniaturních součástek, z nichž mnohé na Zemi teprve čekají na své objevení, neboť jsou spojením procesorové a nukleární technologie. Měnič hmoty, představovaný například v pozemské technice obrovským synchrofázotronem, je tu dotažený do dokonalosti a miniaturizaci. Dzevogda jich obsahuje hned několik milionů. Tyhle »kuchyňské strojky« nedokáží na Zemi vyrobit ani největší giganti, i když již zvládli výrobu superminiaturních mikroprocesorů.

A tady na Beridazu jsou takové zázraky v každé kuchyni!

Zkrátka a dobře, v současné době by se na Zemi mohly tyto strojky objevit jedině dovozem z Beridazu, nebo z jiného světa, kde žijí Slinchimové. Síly naší civilizace na to prostě nestačí. Je mi houby platné, že to znám, když na Zemi nemohu tyto znalosti uplatnit. Ocitl bych se v postavení dávného génia Leonarda da Vinci. I kdyby měl znalosti od mimozemšťanů, nejvíce nakonec vynikl v umění.

A to bylo přece jen trochu málo...


I když to všechno bylo hodně překvapující a neváhám říci šokující, největší šok mě čekal, když mě chtěla Víji seznámit se všemi vlastnostmi telepatie. Ta byla součástí úprav, jenže neměla jen přínos v dálkovém dorozumívání s jinými lidmi i se Šédyšem, i když i to bylo revoluční a na Zemi nevídané. Telepatie je daleko mocnější nástroj a prostředek, než jsem si v první chvíli uvědomil i než jsem to mohl tušit.

Telepatie totiž dokázala ovlivňovat zvířata.

Jedině díky ní si mohli nejen Slinchimové, ale i Okdrókové, Seksinové, Karmídi, Charbínové a vlastně i pozemšťané žijící na Beridazu ochočit i takové šelmy, jako byli šestinozí vlci. A mohli je tak využívat lépe než my na Zemi využíváme psy.

Poznali jsme to se Slávkem sami, když SeksinovéOkdrókové přijeli na vlcích a ještě víc, když je na nás poštvali. To, že jsme byli oblečení ve vlčích kůžích, nebyl podle mě dostatečný důvod k tomu, aby nás napadli. Soudce Zarón nám dal zapravdu a zdálo se, že v té věci bude v jednání se SeksinyOkdróky pokračovat. Pro nás dva to tím skončilo. Teď jsem se ale dozvěděl, že i my už můžeme poroučet zvířatům. Náš návrat jeskynním komplexem Čertova díra se mi teď jevil jako podstatně jednodušší a ne tak nebezpečný než cesta sem.

Jenže při té příležitosti jsem se dozvěděl, že lidé s telepatií mohou ovlivňovat nejen zvířata, ale i lidi bez telepatie. Nejprve se mi to nezdálo. Proč to na nás Seksinové neuplatnili místo té neúčinné střelby luky a šípy?

Jenže Seksínové i Okdrókové jsou příslušníci skupin lidí na nižší technické i společenské úrovni. Využívají sice darovaných výhod, ale přemýšlí pořád postaru. Naučili se ovládat zvířata, ale protože mají na Beridazu telepatii všichni lidé a ovlivnit je proto nemohou, nenapadlo je to ani u nás. Slinchimové, jako soudce Zarón, by nás ovlivňovat mohli, jenže ti to považují vůči slabším za nehorázně zbabělé a nenapadne je to čistě ze zásady.

Měl jsem mlhavé vzpomínky, že nám soudce Zarón hned zpočátku přikázal, abychom mu řekli pravdu. Řekl jsem to Víji, ale ta na to jen přikývla.

„Soudce to použít smí,“ řekla. „Ale řekla bych, že to bylo ve vašem zájmu a ne k vaší škodě.“

Její argument vlastně odpovídal známému biblickému »po ovoci poznáte je« a musel jsem chtě nechtě přiznat, že ani soudce Zarón, ani nikdo jiný se nás tady nepokusil psychicky ovládnout. I to zjištění pravdy bylo nakonec v našem zájmu a jsem si jistý, že bychom mluvili pravdu tak jako tak a proto se nám nezdálo, že by nás soudce ovlivňoval.

Jenže my dva, až se vrátíme na Zem, bychom toho používat mohli. Naši spoluobčané nejsou psychicky slabší, jako Seksínové ve srovnání se Slinchimy, takže bychom zbabělost ovlivňování slabších jako důvod proti tomu neměli.

Víji mi to sdělovala velice opatrně a pozorně sledovala, jak na to budu reagovat. Nedivil jsem se. Kdybychom se po našem návratu na Zem rozhodli této schopnosti zneužít, mohli bychom se stát strašnými diktátory a ta schopnost by byla největší prokletí našeho světa. Vždyť jedině skutečnost, že lidem do hlav nikdo nevidí, umožňuje postavit se proti diktátorům. Ale v nesprávných rukou by tato schopnost způsobila nejdrastičtější rozvrat lidské společnosti na Zemi, tím spíš, kdyby se zkombinovala se všemi ostatními vlivy, které mi už také došly, i když na to Víji čekala dost dlouho.

Tím pozorněji mě teď Víji pozorovala. Sirky nepatří dětem do rukou. A my pozemšťané jsme proti Slinchimům vlastně jen větší, ale stejně nezodpovědné děti. Tyto »sirky« nepatří do rukou ani nám. I když jsme my dva zřejmě jejich důvěru dostali.

Zasloužíme si ji?


Zatímco jsme s Víji procházeli zdejšími pamětihodnostmi, úplně jsem zapomněl, že mám v těle klubko jakýchsi červů. Nijak se neprojevovali, takže mi nevadili.

Jenže zdejší vědci, i když pracovali vleže, nespali. Proto mě překvapilo, když mi Víji sdělila, že jsou hotovi.

„Zajímá tě, co všechno v tobě našli?“ zeptala se mě. „Nebo se spokojíš s výčtem kladných změn? Bal Achr mi sdělil, že by tě některé položky mohly rozrušit.“

„To se rozumí, že mě zajímá všechno!“ řekl jsem.

„Dobrá, chceš-li to vědět, máš na to právo... ale varovala jsem tě!“ pokrčila rameny.

Nedá se říci, že bych nic z toho neočekával. Hned zpočátku mi došlo, že zdejší vyšetření bude asi podrobnější než od našich lékařů. Zdejší vědci nemají stroje a přístroje, jako jsou pozemské rentgeny, cétéčka, tomografy, elektrokardiografy, encefalografy, magnetické rezonance a jak se to všechno jmenuje. Zdejší sada červů vypadá skromněji, jako když si v minulém století museli i naši lékaři vystačit se stetoskopem, ale troufnu si odhadnout, že jim poskytla podrobnější údaje, než zjistí naše přístroje. Přece jen je pohled zevnitř blíž k podstatě než nesmělé nakukování zvenčí.

Červi jsou proti našim přístrojům možná trochu pomalejší, zato jsou důkladnější. Kdybych dnes šel na lékařskou prohlídku, spokojeně bych odešel, že jsem zcela zdráv. Žádný lékař by mi nedokázal říci, že mě čeká ve čtyřiceti až pětačtyřiceti infarkt a že v padesáti, nejpozději v pětapadesáti zemřu na rakovinu. Navíc by mě nejpozději do šedesáti čekala úplná slepota, ale toho bych se zřejmě vůbec nedožil. Ale už jsem měl v sobě první známky těchto ortelů, které by se postupně objevovaly a vyvíjely.

Nemoci nejsou jako úraz, který přijde náhle a bez varování. Některé se dlouho předem připravují zaútočit a včasný zásah proti nim je může úplně vyloučit, zatímco léčení již rozvinuté nemoci vyžaduje více léků, snahy a trápení, navíc bez záruky úspěchu.

Trochu mě překvapilo, co všechno u mě našli. Cítil jsem se přece naprosto zdravý. Nic by mě nevarovalo ani před infarktem, který měl nastat až v mých čtyřiceti, ani před rakovinou. Přiznám se bez mučení, trošku to se mnou otřáslo, Víji se nezdráhala bez příčiny. Jakže to napsal Karel Jaromír Erben? Lépe je o ničem nevědět než »strašlivou poznati jistotu«?

Tím větší jsem cítil obdivující vděčnost ke zdejším vědcům. A také jsem trochu vděčil Slávkovi, který mě sem vzal. I kolegům, kteří mě na tu cestu vyslali v dobré víře, že budu proti ní nejméně ze všech protestovat. I když si určitě mysleli, jak se mnou krásně zametli... Jo, páni akademici, tady jste zaváhali!

I když oni by se asi nedali přemluvit ani k nebezpečné cestě jeskyněmi zvanými Čertova díra... Přijet místo mě nějaký starší, nevrlý akademik, nejspíš by do vědecké zprávy napsal, že je to všechno dílem fotošopu, zejména kdyby mu učitel velice ochotně ukázal nějakou jednoduchou fotomontáž. Akademik by nezůstal ve vesnici ani hodinu a byl by opět klid...

Někdy je holt lepší být mladým, nadšeným bláznem!

„Poslyš, Víji, jedno mi pořád nejde z hlavy,“ obrátil jsem se na svou průvodkyni a učitelku. „Připustím, že mě tady vaši vědci »seřídili« tak dobře, že mě zbavili budoucích hrozeb. Nebude mi hrozit v pětačtyřiceti infarkt ani v padesáti rakovina. Pochopím to jako kdybych měl začínat znovu, jenže ne od mimina, ale rovnou od současného stavu. Jenže stárnutí máme v genetice a neseme v soběgenetickou informaci, která nás po nějakých padesáti až sto letech změní ve starce. Znamená to snad, že tu proceduru musí každý jednou za sto let opakovat?“

„A stálo by ti to za to?“ podívala se na mě nevinně.

„Jistěže stálo,“ odvětil jsem. „Ale je otázka, jestli se za těch sto let sem zase dostanu.“

„Opravdu se chceš vrátit do vašeho světa?“ zeptala se mě.

„Cítím to jako nutnost,“ řekl jsem. „Utkvělo mi v hlavě, že nebudu jediný, kdo se na Zem vrátil, aby si tam ještě něco zařídil. Například aby přivedl do Beridazu některé přátele. Mohli byste jim pomoci, jako pomáháte mně.“

„Můžeš se naučit prodlužovat lidem život,“ řekla Víji. „Pak bys mohl pomáhat lidem i sám. Elina Myškin, nebo jak se vlastně jmenovala, to zkoušela.“

„Jestli je to možné, uvítal bych to,“ řekl jsem.

„Možná by pro tebe bylo lepší, kdybys tady rovnou zůstal,“ řekla zamyšleně. „Nebyl bys tu první a jistě ani poslední. Je tu už poměrně početná komunita pozemšťanů. I když, pravda, zrovna váš národ tu ještě zastoupený není. Ale třeba by se vám dvěma líbilo mezi Rusy, těch je tu nejvíc!“

„Ale kudy se sem dostali? Určitě ne tudy co my dva!“

„Průchodů »flége« mezi vaším světem a Beridazem je víc,“ řekla. „Rusové objevili jeden na Sibiři, shodou okolností poblíž jejich sídliště, říkali mu »gulag«. Podle toho, co o něm vyprávěli, to byla opravdu příšerná záležitost. Lidi tam drželi násilím i když umírali hladem a některé rovnou zabíjeli. Pár jich nevydrželo ty nelidské podmínky a uteklo. Nejspíš by je brzy chytili a čekala by je jistá smrt, naštěstí našli jeskyni, která skrývala průchod »flége« a poštěstilo se jim projít až na Beridaz.“

„Ale vždyť se nikde v Rusku neobjevila zdejší zvířata, jako u nás,“ namítl jsem.

„To je další výjimka,“ řekla. „Už se na to byli naši experti podívat. U vaší propusti našli původní dotykové spínače »syrsa«, staré nejméně sto tisíc let, které se daly nouzově sepnout pouhým dotykem. Občas je sepnula i zvířata a dostala se tak k vám.“

„A ty v Rusku nebyly?“ nechápal jsem. „Jak se k vám tedy Rusové dostávali?“

„V Rusku byly také,“ přikývla. „Jenže nebyly umístěné tak nízko. Většina zvířat je proto nemohla sepnout. Jen zvídaví lidé na ně dokázali dosáhnout, když si pod ně položili pár balvanů. A pak už si pomáhali navzájem. Ti první zorganizovali útěkovou partu pro pomoc dalším a podařilo se jim »gulag« do značné míry vyprázdnit.“

„To si toho strážní nevšimli?“ podivil jsem se. „Vypráví se o nich, jak byli při hlídání důkladní.“

„Všimli si, to se ví, že si všimli,“ usmála se Víji. „A to se rozumí, že soptili vzteky. Jenže se zaměřili pouze na okolní husté lesy a nenapadlo je, že by útěková stezka vedla jen do nevelkého háječku. Samozřejmě podle mnoha stop došli až do jeskyně, ale ta nebyla tak rozsáhlá jako vaše, takže ji snadno, leč bezvýsledně prošťárali. Útěková parta v jeskyni zanechala pár stop, které však pronásledovatelé vyhodnotili jen jako místo krátkého odpočinku. Falešné stopy pak pokračovaly směrem do nepřehledných lesů, kde končily do ztracena.“

„A to si strážní při tom šťourání nevšimli spínačů?“

„Nevšimli,“ usmála se Víji. „Rusové měli útěkovou partu dobře zorganizovanou. Nahrávalo jim, že první propust »flége« byla ze strany Země neprůhledná a podobala se okolní skále. Aby ji strážní nemohli otevřít ani náhodou, při jakémkoliv poplachu otevřeli »flége« na straně Beridazu. »Flége« jsou udělány tak, aby se obě propusti nedaly otevřít současně, spínače v jeskyni zhasly a ať strážní dělali co dělali, »flége« objevit nemohli. Tahle parta propašovala do Beridazu tisíce vězňů.“

„Ale pak přece musela spousta vězňů v táborech chybět!“ namítal jsem.

„Rusové nám to celkem uspokojivě vysvětlili,“ řekla Víji. „Strážní i s vedením tábora, což byly obzvlášť odporné kreatury, nemohli přece přiznat, že jim lidé utíkají. Nesplnění rozkazu byl v tehdejším Rusku strašlivý zločin a snadno by se jim mohlo stát, že by se i oni stali vězni. Nebyl pro ně ale problém vykázat tyto vězně jako mrtvé. V těchto zařízeních lidé hromadně umírali, byl to podle Rusů vlastně hlavní účel »gulagů«, takže vykazovali tyto chybějící jako mrtvé. Ani občasná inspekce všemocných vládců na nic nepřišla. Hromadné hroby tu přece byly tak jako tak, stráže dostaly pochvalu »za vzorné plnění svých povinností« a úbytek pracovní síly nahradili dalšími transporty.“

„Kolik lidí ta parta zachránila?“ zajímalo mě.

„Útěky organizovali řadu let a celkově se jim podařilo skrz tuto jedinou propust propašovat kolem dvaceti tisíc lidí,“ řekla.

„To by zasluhovalo velký metál,“ řekl jsem obdivně.

„Metál?“ povzdychla si Víji. „Žádný metál je nečekal. Pak je při jedné akci překvapila ruská létající mašina, prý helikoptéra, jenže byla dobře vyzbrojená. Postřílela útěkovou partu i utíkající lidi dříve, než se dostali k jeskyni. Tím tyto útěky přestaly.“

„Škoda těch lidí,“ vzdychl jsem si také.

„Celá parta má v ruské osadě sousoší,“ řekla Víji. „Lidé na své hrdiny nezapomínají. Jenže velení »gulagů« po této události tábor zrušilo. Vězně převezli jinam, zůstaly tam jen rozpadající se, většinou jen dřevěné opuštěné domy. A desítky hromadných hrobů těch méně šťastných.“

„O tom jsem slyšel,“ řekl jsem. „To se prý v Rusku dělo.“

„Nejenže se to dělo, děje se to dodnes,“ řekla Víji tvrdším tónem. „A nejen v Rusku. Slyšel jsi někdy jméno Guantánamo?“

„Jo, slyšel,“ přikývl jsem. „Považuji tato zařízení za ostudu lidstva, jen jsem netušil, že jejich věhlas sahá i mimo Zem. Jednu dobu to bylo i v Čechách, říkalo se tomu Jáchymov. Ale jestli jsi tohle jméno neslyšela, pak to znamená jen tolik, že Čechy jsou přece jen malá zemička a Jáchymov nedosáhl světové proslulosti. Naštěstí je to u nás minulostí. Doufáme, že to časem zmizí všude a už se to nevrátí.“

„Také doufáme,“ řekla Víji. „Ale jisté to ani zdaleka není. Nebude pro tebe lepší, když prostě zůstaneš tady? Najdeš si nové známé mezi lidmi ze Země, zapadneš mezi ně...“

„Poslyš, Víji, měl bych k vám odlišnou prosbu,“ řekl jsem. „Do našeho světa se vrátím, ale nemohl bych do Beridazu přivést jiné lidi? Myslím si, že na Zemi je víc takových, kteří by neměli předčasně zemřít. A znám pár takových, kteří by si zasloužili žít déle i na Zemi.“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny. „Řekni si Šédyšovi, aby ti dal znalost operačních i trvalých červů »ovrósje«. Naši vědci ti dodají sadu červů a můžeš to dělat i na Zemi. Jen tě asi požádají, abys to držel v tajnosti. A budeš na to sám, protože bez Šédyše nikomu nepředáš potřebné znalosti.“

„Myslíš, že to půjde?“ podíval jsem se na ni tázavě.

„Co ti říká jméno Aulus Cornelius Celsus?“ zeptala se mě.

„Nic,“ odvětil jsem. „Připomíná mi to Římany.“

„Žil na Zemi někdy na přelomu vašeho letopočtu,“ řekla. „Stal se proslulým lékařem tehdejší doby, ale nikde není záznam o jeho smrti, jen se předpokládá, že zemřel asi roku třicet sedm. Toho roku se totiž vrátil natrvalo do Berinazu, a dodnes tady vede římskou enklávu. Žil na Zemi skoro třicet let a to měl s sebou jen malé pouzdro s vajíčky červů.“

„Léčil lidi vašimi červy?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Jistě,“ přikývla. „Jak jinak? Když však někomu dal červy prodlužující život, musel ho zavázat, aby s ním po nějaké době odešel k nám do Beridazu. Všichni ho poslechli rádi. Bylo to pro ně bezpečnější než čelit později obžalobě z čarodějnictví, jakmile by se ukázalo, že nestárnou. V nedávné době prodlužovala lidem na Zemi život i Elina Myškina, nebo chceš-li, Makropulos... žije mezi Rusy a říkají jí Myškina... Nezabývala se tím systematicky, jen příležitostně, ale i ona své chráněnce posílala na Beridaz.“

„To bych asi musel dělat také tak,“ přikývl jsem.

„Dobře,“ souhlasila s tím Víji. „Požádej tedy Šédyše, aby ti dal vědomosti o červech »ovrósje«.“

„Díky za radu,“ poděkoval jsem.


Vědomosti, potřebné k využívání červů »ovrósje« bylo více než znalosti o dzevogda, syntezátorech potravinářských kvasinek. Poprvé jsem od Šédyše slyšel i pojem »předávkování znalostmi«.

Varoval mě, abych si dobře rozmyslel, zda tyto vědomosti opravdu chci, potřebuji a zda je využiji, neboť mi natolik zaplní paměť, že by mi musel příště jiné vědomosti podobného rozsahu odmítnout. Znalosti o dzevogda ještě nejsou tak rozsáhlé, aby se nesnášely s jinými, což už ale u červů »ovrósje« neplatí.

Na můj dotaz, co je vlastně to »předávkování znalostmi«, mi vysvětlil, že lidský mozek není ani zdaleka nekonečný a dá se přeplnit. Projevuje se to tak, že si člověk nemůže vzpomenout na žádné novější věci. Dokáže odříkat sáhodlouhé povídání o takto naučeném oboru, ale nemůže nic použít, neboť zapomíná i to, co se stalo před několika minutami. Zkrátka »totální Alzheimer«. Takový člověk je pak na dlouho vyřízený, na Zemi by to bylo až do smrti. V Beridazu se i tento stav dá napravit, avšak jedině tím, že mozek tohoto pacienta řízeně zapomene všechno přebytečné, především to, co »předávkování« způsobilo.

Řízené zapomínání je u dlouhověkosti nutné, ale má to své místo u nás lidí obecně. Nemůžeme si totiž ani zdaleka pamatovat všechno. Proto je přece lidská paměť rozdělená na krátkodobou a dlouhodobou. Přes den všechno, co prožijeme, zaplňuje jen naši krátkodobou paměť, a v noci se z ní vybírá do dlouhodobé paměti jen to nejdůležitější. Můžeme si na celý život zapamatovat úžasné zážitky z koncertu, ale už dalšího dne si nevzpomeneme na barvu dirigentových vlasů. Zejména vizuální vjemy bývají přeplněné miliardami podrobností. Většina se neukládá ani do krátkodobé paměti a zapomeneme je ihned, v noci pak proběhne další výběr a do dlouhodobé paměti se z nich uloží jen nepatrný zlomek.

Odepírání spánku se proto plným právem říká mučení. Ale v poslední době je u totalitních režimů obzvlášť oblíbené, neboť, podobně jako waterboarding, nezachovává na mučeném zdánlivě žádné stopy, jako mučení čistě mechanické. Mučený pak nemůže prokázat, že s ním nepřípustně zacházeli. Slinchimové by to dokázali zjistit i po delší době, ale až po podrobném zkoumání. Na Zemi to katům nehrozí a proto mučí lidi beztrestně.

Kdybych si nechal »nalít do hlavy« vědomosti o červech »ovrósje«, měl bych v hlavě místo ještě na spoustu drobnějších znalostí. Mohl bych si později přát znalost několika jazyků, ale už ne další srovnatelně složité obory. Měl bych si dobře rozmyslet, zda to opravdu potřebuji a využiji.

Ano, ale co ze zdejších znalostí mohu na Zemi opravdu bez problémů využít? Znalosti o dzevogda jsou mi na Zemi k ničemu. Nejspíš by bylo lépe dát si je »řízeně odstranit«. Zato znalosti o »ovrósje« na Zemi uplatním, pokud dostanu od zdejších vědců potřebné materiály. K tomu přece nepotřebuji technologii, jaká se na Zemi nevyskytuje, ani vyskytovat nebude.

Šédyš mě ovšem ujistil, že nepotřebné znalosti není třeba odstraňovat. Stačí deset až dvacet let nepoužívání a nepotřebné znalosti se odstraní přirozenou cestou. Proto mi Víji tvrdila, že v současné době mluví spisovnou češtinou jako profesor českého jazyka, ale po nějaké době nepoužívání to s klidným svědomím zapomene. Co nepotřebujeme, toho se s lehkým srdcem zbavíme. Co denně používáme, můžeme znát navěky.

Rozhodl jsem se tedy pro »ovrósje«. Tento vědní obor však patří mezi tak rozsáhlé, že se nedají »nalít ho hlavy« vcelku ani procedurou »holajvíchy«. Šédyš to proto musel rozvrhnout na několik »lekcí«. Ale již po první jsem pochopil, že jde o opravdu revoluční způsob manipulace s organismy, ať zvířat, nebo lidí.

Slinchimové znají a vědomě používají nečekaně rozsáhlou škálu různých lékařských červů. Nejen jednorázových, jak jsem očekával, když jsem se dozvěděl, co jsem vlastně spolykal hned na začátku. Ano, většina jich je na jedno použití. Jsou »stvořené« k jednomu úkolu a po jeho splnění zahynou. Slinchimové je mají vytvořené tak dokonale, že se na závěr svého života vrátí zpět do střev, kde je tělo po jejich odumření stráví.

Vypadá to pro nás Evropany odpudivě, ale přiznejte si, kdo jste ještě nesnědl žádného červa? Občas jsou přece i v ovoci, zejména v jablkách, švestkách, ve třešních i v lesních plodech. Stačí okamžik nepozornosti, spolknete je, ani si toho nevšimnete. A že by vám škodili? Kdepak, tihle nepřežijí kyselinovou koupel v žaludku. Existují sice i odolnější cizopasní červi, kteří průchod žaludkem vydrží, ti pak mohou člověka zamořit i zevnitř, ale jen málo z nich je skutečně nebezpečných a ti většinou žijí v tropech, v Evropě se normálně nevyskytují.

Kromě červů »na jedno použití« znají Slinchimové i červy s trvalejší funkčností. Někteří žijí v lidském těle po dlouhá léta, ti nejvytrvalejší až staletí. Dozvěděl jsem se, že lidé druhu Homo Sapiens mají v sobě vytvořenou schránku, kde tito červi žijí. Je to přívěsek slepého střeva apendix. Vznikl u předchůdců člověka už hodně dávno a za jiným účelem, u druhu Homo Sapiens už není funkční a dá se vyoperovat aniž by se musela jeho funkce něčím nahrazovat. Slinchimové apendix nikdy neměli, ale jejich vědci jim právě pro tento účel kdysi dávno podobný přívěsek vytvořili a zafixovali v dědičnosti, takže se děti Slinchimů již rodí s tímto přívěskem pro »ovrósje«. Na rozdíl od nás ho však nemají až na tlustém střevě, ale poblíž žaludku.

Vyoperování apendixu nemá u lidí žádný záporný vliv, ale to platí jen pro současného člověka. Kdybych na to narazil, musel bych apendix obnovit a až potom bych mohl použít »ovrósje«. Naštěstí už se takový případ objevil i tady na Beridazu a zdejší vědci vymysleli řešení i pro tento případ.

Nebudu to muset vymýšlet znovu.

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 22:59