Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Miloslav Procházka

Rozvržení »holajvíchy« na několik »lekcí« však způsobilo, že jsem musel veškeré další rozhodování odložit, až to má hlava nějak »stráví«. Jenže v té době se můj parťák Miloslav rozhodl, že už se tady dozvěděl vše co nutně potřebuje a zamýšlel vrátit se na Zem. A protože se nechtěl vracet sám, přišel za mnou a začal do mě hučet, ať už se jdeme. Uznal mé vysvětlení, že musím počkat na ukončení procedury »holajvíchy«, ale bručel si přitom něco v tom smyslu, že jsem ani tady nezapřel vědátora.

„Myslíš si, že nás pár dní zdržení zabije?“ namítal jsem.

„Nezabije,“ připustil. „Ale budu tu jako na trní, co se zatím stalo ve vsi. Nezapomeň, že jsme je varovali o další várce zvířat, ve které mohli být i vlci. Uznej, mám starost o rodinu.“

„Rodina se jistě bude držet v domě,“ ujistil jsem ho. „Tam se jim nic nestane. Chlapi vlky zvládnou, mají v tom praxi.“

„To říkáš ty,“ posteskl si. „Já si oddychnu až zase všechny uvidím živé a zdravé.“

Uznal ale, že mohu odejít až po ukončení »holajvíchy«. Rozhodl se aspoň navštívit zdejší ruskou enklávu, aby si s nimi popovídal o zdejším životě. Mohl by navštívit i oblast anglicky, německy i francouzsky mluvících, ale tvrdil, že Rusům porozumí nejlépe, zatímco s Číňany, kteří tu také měli svou komunitu, by neměl o čem debatovat. Nejde o jazyk, ten se dá získat pomocí »holajvíchy« za několik minut, ale o životní styl, ve kterém se zdejší Číňané od nás Evropanů liší nejméně tak, jako na Zemi.

Tak jsme se prozatím rozešli. Uvažoval jsem sice o tom, že bych šel k Rusům s ním, »holajvíchy« přece probíhá kdekoliv tak nepozorovaně, že si toho ani moc nevšímám, jenže potřeboval jsem spíš pohovor s vědci, kteří se zabývají červy. Musím tedy setkání s Rusy oželet. Jestli se někdy na Beridaz vrátím, najdu si jistě příležitost dohonit to. A taky bych si rád popovídal s Elinou Makropulos. Měl jsem jakési tušení, že to bude zajímavé.


Musím nestranně uznat, že setkání s vědci bylo pro mě nejen důležitější, ale nejspíš i zajímavější.

Vědci byli potěšení, že jsem se rozhodl zabývat právě jejich oborem a přijali mě mezi sebe. A protože věděli o mé probíhající »holajvíchy«, hovořili se mnou sice většinou odborně, ale když narazili na moje nepochopení, okamžitě přešli ve vysvětlování do populárnější formy. Úplně je pochopím později, ale už teď jsem zjišťoval, že začínám chápat věci, které mi na počátku připadaly jako Španělská vesnice. Tak jak mi Šédyš plnil paměť znalostmi, mohli u mě zdejší odborníci odkládat populární vysvětlení a začít více používat odborné termíny. Tohle by na Zemi uvítali všichni studenti! A vlastně i žáci od první třídy základní školy.

A protože si vědci pamatovali, s jakými zkušenostmi přišel ze Země Aulus Cornelius Celsus, poradili mi i několik drobností.

Mým největším pokladem bude na Zemi pouzdro s vajíčky červů. Od toho bych se neměl nikdy odloučit, nejlépe bude, když je budu nosit na těle. Stát se může všelicos, vyloučit se nedá ani požár. Celsus měl na ně skrýš v dutém jílci meče, ale to se dnes nedá použít, dnes se meče jako odznak moci na veřejnosti nenosí. Měl bych si zvolit jiné umístění. Peněženku a pouzdro na doklady mi ale rozmluvili. Tyto předměty bývají kořistí kapsářů, kteří by vajíčka jako bezcenná zcela jistě vyhodili.

Z ostatních osobních předmětů se mi nejvíc hodilo pouzdro na brýle. Brýle už potřebovat nebudu, červi »ovrósje« mi spravili zrak tak dobře, že vidím jasně i bez nich. Umínil jsem si ponechat si je, byť si v nich nejspíš dám vyměnit skla za obyčejná. Brýlové pouzdro na šňůrce na krku bude vynikající kamufláž pro vajíčka »ovrósje«. Brýle se nekradou, zejména když je budu mít na nose a pouzdro na krku bude vypadat jako prázdné. Koho by napadlo, že obsahují takový poklad?

Pomohli mi aspoň s výběrem druhů. Na Zemi budu jistě potřebovat trvalé »ovrósje« pro prodloužení lidského života, které jsou na Beridazu potřebné jen výjimečně. A také pár speciálních »ovrósje« pro nečekané případy. Sestavím si vlastní sadu, jako kdysi Aulus Celsus. Každý druh jsem však pro jistotu prohovořil s odborníky. Musím si uvědomit, že na Zemi se setkám s úplně jinými poměry než na Beridazu.

Jak se říká, štěstí přeje připraveným.


Také Miloslav se už loučil s Rusy. Zavolal jsem ho telepaticky ve chvíli, kdy mi Šédyš potvrdil dokončení »holajvíchy«.

„Sejdeme se nejlépe poblíž osady Gasémaz,“ navrhl mi.

Nebyl jsem proti. Víji mě tam ještě chtěla doprovodit, letěli jsme tam v jednom »zuzlitu« a Víji mi na cestu dávala poslední rady. Slíbil jsem jí, že nezůstanu do smrti na Zemi. Už protože to bude obtížnější než se dalo očekávat. Lidé na Zemi nejsou zvyklí na dlouhověkost a brzy jim začnu být podezřelý, stejně jako ti, komu ji umožním. Ve starověku i ve středověku dlouhověké brzy prohlásili za čaroděje a pokusili se jim násilím ukrátit život. Dnes by nás mohli stejně úspěšně vyhlásit za špiony nějaké nepřátelské mocnosti s velmi podobným výsledkem. Mezi lidmi není dobré vyčnívat za všech dob a režimů!

Nad osadou Gasémaz jsme brzy zakroužili, nebyla daleko. Miloslav tu ještě nebyl, měl to sem od Rusů dál, ale nečekali jsme na něho dlouho. Objevil se jako malá tečka nad obzorem, jenže letěl rychlostí stíhačky a brzy jsme společně přistávali na plácku před krajními budovami, kde nás nedávno vyklopil ze svého »zuzlitu« soudce Zarón. Zrušili jsme oba »zuzlity« a Víji nám ukázala, kde máme naše zavazadla.

„Nenecháte je raději zrušit?“ ukázala s úsměvem na naše batohy i vlčí kůže.

„Musíme je donést zpět,“ řekl Slávek. „Kvéry, munice, ale i vlčí kůže se na zemi jen tak neseženou. Nikdy nevíme, jestli se nebudou ještě hodit. Když ne nám, pak třeba jiným.“

Ale do vlčích kůží už jsme se neoblékali. Sbalili jsme je a přivázali na vršek batohů. Dál půjdeme v oblecích »tučori«, už jsme si příliš zvykli na jejich vzdušnost a příjemné pohodlí, než abychom se pekli v neforemných kůžích. Já jsem byl oblečený ve žlutém, Slávek v modrém. Byli bychom mnohem nápadnější, ale teď už nám to ani nevadilo.

Miloslav poté vytvořil nový »zuzlit« jen pro nás dva. Batohy jsme si pohodili pod nohy a pomalu jsme se vznesli. Víji zůstala dole a naposledy nám zamávala. Nás čekal nejprve let do přírodní rezervace k údolíčku Vlčí pasti a pak pár posledních kilometrů Čertovou dírou.

Budeme mít ale o čem vyprávět!


Údolíčko bylo prázdné, jen na více místech ležely ohlodané kosti z posledních vlčích hodů. Vlci ani jiná zvířata tu nebyli.

„Vlci shánějí dohromady další kořist,“ soudil Slávek.

Přistáli jsme u první propusti »flége« a hned jsme si všimli změny proti dřívějšku. Před velkým kamenem se spínačem stály dva silné kamenné sloupy. Zřejmě měly zabránit sepnutí pouhým otřením zvířecího těla o spínač.

„Mám dojem, že vesnici skončil masopust,“ poznamenal jsem, když jsem si toho všiml.

„Možná,“ uvažoval nahlas Slávek. „Může to ale znamenat, že se jako všichni kolem nás vrátíme k normálním hospodářským zvířatům. Zdejší příšerky nám je přestanou decimovat.“

„Bude to ale pracnější,“ věštil jsem. „Příšerky jste nemuseli krmit, ale pozemská zvířata jste se krmit nenaučili.“

„To se naučíme snadno,“ řekl Slávek. „Vždyť jsme chovali ovce, snad jsme ještě všechno nezapomněli.“

My jsme se nepotřebovali spínačů dotýkat. Dveře pereku se na telepatický příkaz před námi poslušně otevřely. Hodili jsme si na záda náklad a vešli do jeskyní. První kruhová byla prázdná a další cesty jeskyněmi jsme se už nemuseli obávat, i kdyby byla plná dravých zvířat. Můžeme jim přece buď prostě poručit, nebo je naplnit hrůzou, aby před námi utekla. Ale nezdálo se, že tu na nějaká zvířata narazíme. Ty poslední už jistě vyhnal z jeskyní hlad a Slinchimové cestu dalším uzavřeli.

Ale přece jenom jsme kráčeli opatrně. Teď už nepotřebné šturmkvéry jsme měli vzadu na batozích, kde se nejlépe nesly. Slávek se je chystal opět uschovat, Policie by pro ně jistě neměla pochopení. Moji poznámku, že už je beztak nebude potřebovat, přešel jen pokrčením ramen.

„Nikdy nevíš, co se semele,“ řekl. „Doufám, že budeš mlčet jako hrob o všem, co jsme spolu zažili!“

„Že váháš!“ odvětil jsem. „Už dávno se přece cítím jako váš člověk!“

„Tak je to dobře,“ přikývl. „Ovšem já se pomalu přestávám cítit jako občan Čech. Toužím přemluvit všechny lidi z vesnice, aby tady všeho nechali a odstěhovali se na Beridaz. Máme tam slíbenou podporu a měli bychom tam už konečně vytvořit naši českou společnost. Jen se obávám, že to bude na sousedy příliš revoluční. Nevadí, máme na jejich přesvědčování dost času.“

„A měl bys času ještě víc, kdyby ses naučil dělat s červy »ovrósje«,“ popíchl jsem ho.

„Jdi s tím někam!“ odfrkl si. „Nejsem vědátor jako ty! Jsem docela zvědavý, jak s tím uspěješ v Praze?“

„Nevím, ale něco zkusím,“ řekl jsem. „Vezmi si aspoň kus modrého mechu, ať máš čím léčit!“

Právě jsme procházeli jeskyní s modrým mechem. Ano, teď už jsem o něm ledacos věděl. Už mě ani neudivovaly jeho léčivé vlastnosti. Podobně kdysi fascinoval lékaře Flemingův penicilín, než si k němu většina bakterií vypěstovala odolnost. Modrý mech byl možná tisíckrát účinnější a nebude mnoho bakterií, které by jeho účinky přežily. Červi jsou však ještě účinnější.

„Mám zásadu - nebrat modrý mech nadarmo,“ odvětil.

„Dobře děláš,“ schválil jsem mu to. „Dokud ho budeš brát jen když ho opravdu potřebuješ, bude vám sloužit. Kdyby se ve světě nedejbože rozšířil, jeho účinky by se snižovaly jako kdysi u penicilínu.“

U další zásobárny jsme nechali přebytečnou munici. Tady bude dobře schovaná.

„Nechceš tu nechat i šturmkvér?“ nabídl mi Slávek. „Nač je tahat oba? A nech tady i tu kůži! Nechal bych tu i svoji, ale aspoň jednu musíme do vsi donést. Sousedi by mi neodpustili, kdybych se vrátil bez ní.“

„Vždyť už je vlastně ani nepotřebujeme,“ usmál jsem se.

„Nepotřebujeme je kvůli bestiím, ale kvůli sousedům,“ řekl Slávek. „Že nás zvěř neohrozí, to teď víme my dva, ale oni ne.“

„No dobře,“ uposlechl jsem ho celkem ochotně. I pak jsem musel vléci svůj batoh, ani ten nebyl lehký. Měl jsem v něm ještě konzervy, stan a spoustu drobností. Navíc jsem už teď věděl, že ho stejně vyhodím. Byl prostřílený šípy, což by mi nevadilo, rány tohoto druhu se dají chápat jako vyznamenání, ale ty šípy uvnitř prostřelily dvě sardinky v tomatě a celý vnitřek tím už načichl.

„Nechceš, mohl bych nést tvůj šturmkvér,“ nabídl jsem se. „Nezdá se mi, abych šel vedle tebe nalehko a ty by ses pod tíhou zavazadel prohýbal!“

„Kdybys vypadal jako vazba, možná bych o tom uvažoval,“ řekl také s úsměvem. „Ale co by řekli sousedi, kdybych tě nechal nést můj náklad?“

„Došlo by jim, že jsme se v Čertově díře skamarádili,“ řekl jsem klidně. „Není to snad tak?“

„Je,“ přikývl, zastavil se a zvážněl. „Poslyš, když už jsme u kamarádství, umíš udržet tajemství? Věřím, že budeš v Praze mlčet o Čertově díře, ale to, co ti chci říct, je stokrát horší!“

„Tak sem s tím,“ řekl jsem. „Nikomu neřeknu ani slovo, ani vlastní mámě!“

„Nejde o tvoji matku, ale o sousedy ve vsi,“ řekl Slávek.

„To snad bude ještě lehčí, ne?“

„Naopak, Libore, naopak!“ řekl Slávek. „Ale když už jsme se skamarádili, nedokážu to před tebou tajit. Víš, proč ses vydal do Čertovy díry? Slíbil jsem chlapům, že z tebe udělám chlapa, což se mi asi podařilo, a že tě přetáhnu na naši stranu, abys tajemství nešířil po Praze. Podle toho, jak jsem tě poznal, se už nebojím, že bys nás zradil. Abys věděl všechno, sousedé mě zavázali slibem, že v případě, kdyby se mi to nepodařilo, tě dám některé jeskynní příšerce k obědu. Chápeš to?“

No, rána palicí do hlavy by mnou asi otřásla víc, ale i tohle stálo za to. Vzal mě tedy na tu výpravu, aby mě někde nechal na pospas dravcům? Otřásl jsem se, ale když jsem se nad tím trochu víc zamyslel, došlo mi, že to může být pravda. Už podle obrovské snahy, s jakou se snažili zahladit následky neopatrného zveřejnění fotografie šestinohého vlka, mi mohlo dojít, že vyvinou ohromné úsilí, aby mě přiměli přidat se na jejich stranu. Já jsem jejich úsilí pochopil a uznal jsem, že se tohle tajemství šířit nesmí, ale že by to došlo až tak daleko, že by mě chtěli umlčet navěky?

Vyloučit jsem to ale nemohl. Slávek měl pravdu, když mi říkal, že tohle tajemství bude pro mě nejtěžší. Jak se jim teď budu moci podívat do očí, když vím, co na mě chystali?

Ale měl bych je přece jen pochopit. Představoval jsem pro ně nebezpečí. Kdybych v Praze promluvil pravdu, znamenalo by to konec klidu pro vesnici. A chlapi, kteří se nebáli postavit se jen mačetami šavlozubému vlku, se necítili dost silní, aby odolali náporu nejprve vědců a později bandám zlatokopů, které by tohle tajemství přitáhlo. Zdejší chlapi byli drsnější než bych zpočátku řekl, ale dalo se to pochopit.

A pochopit je, to je první krok k odpuštění.

I když to asi bude těžké.


Cestou jsme viděli spoustu stop po zvířatech z Beridazu, ale ani jedno nebylo naživu.

„Hádal bych to nejméně na jednoho vlka,“ řekl Slávek.

„Doufám, že už vyrazil na druhé straně a teď už je po něm,“ vzdychl jsem si. „Na jednu stranu bych rád vyzkoušel udělat z té krvelačné bestie ochočené jízdní zvíře, ale když ho nespatříme ani okem, tím lépe!“

„Vyvraždil to ale parádně!“ řekl Slávek a kopl do ohryzané páteře s několika žebry. „A smrad je tu jako v pavilonu šelem.“

Čím víc jsme se blížili k východu, tím víc jsme spěchali. Hnala nás pochopitelná zvědavost. Jak se vesnice vypořádala s poslední invazí z Beridazu?

Jenže najednou se Slávek zastavil a ukázal mi rukou, ať taky nejdu dál.

„Tady se něco nepovedlo...“ řekl.

Natáhl jsem krk, abych viděl, co tam má. A pochopil jsem, že se tady opravdu něco nepovedlo.

Na kamenné podlaze jeskyně ležely zbytky dráčka giroze. Aby nebylo pochyb, vedle ležely cáry z našeho dopisu poslaného po dráčkovi do vesnice. Dráček tam tedy nedoletěl a vesničany před invazí další zvěře nevaroval. Trochu mě zamrazilo. Nedošla ani moje prosba, aby uvědomili moji fakultu, že se zdržím. Budu to asi horko-ťažko vysvětlovat.

Ale co! Nemusím hned všechno vidět černě. Přestalo mi přece záležet na své dosavadní dobré pověsti i na kariéře, tak jako tak se chci co nejdřív vrátit do Beridazu, čert vezmi akademiky! Vesnice to snad také přežila, chlapy má v bitvách se šavlozubými vlky »orevy« zakalené, snad by se nenechali zaskočit? Napadlo mě, že si mohli Slávkův zpožděný návrat vysvětlovat i jako splnění jeho tajného úkolu zanechat mě na pospas jeskynním dravcům. V tom případě budou asi pěkně překvapení!

„Jdeme dál?“ obrátil jsem se na Slávka.

„Jdeme,“ souhlasil. „Ale tohle tady nenechám!“

Poklekl a začal sbírat cáry našeho pergamenu. Mělo to svou logiku. Bude to důkaz, že jsme ten vzkaz posílali. Není naše vina, že nedošel. Pergamen by mohl sloužit i jako důkaz našeho pobytu v Beridazu, kde by se v jeskyni vzal pergamen, naštěstí jsme měli důkazů víc a pádnějších. Nemuseli bychom nikoho přesvědčovat, stačilo se na nás podívat. Obleky »tučori« bezpochyby nepatřily do pozemské civilizace a kdo by měl ještě pochyby, tomu postačí předvést jejich přebarvení pomocí telepatie.

S novou energií jsme vyrazili dál. Chybělo nám už jen pár chodeb a dva větší dómy, brzy uvidíme denní světlo. Poslední úsek jsme šli zčerstva jako kdybychom neměli v nohách pořádný kus cesty jeskyněmi. Každý jeskyňář vám potvrdí, že promenáda po silnici nebo chodníku se od putování neupravenou jeskyní liší asi jako jízda po dálnici od projíždění tankodromu.

„Poslední zatáčka a jsme doma!“ řekl Slávek zvesela a bujně si poskočil jako hříbě.

Něco tu ale nehrálo. Tady už se přece měly objevovat slabé zbytky denního světla, jenže tma kolem nás byla pořád stejná. Že bychom si spletli denní dobu a na Zemi byla noc?

Ještě jsme přidali... ale pak jsme prošli poslední zatáčkou a světla našich přilbových lampiček se opřela - do stěny ze špinavých prken, přehrazující celý profil vstupní chodby.

„Voni to zazdili!“ vyhrkl Slávek, jako kdyby té skutečnosti nechtěl ani uvěřit.

Nebylo pochyb. Vesničané vchod do Čertovy díry přece jen zazdili. Naše zpoždění si asi vyložili tím nejčernějším možným způsobem. Nevrátili jsme se z Čertovy díry a každý ve vsi dobře věděl, co to znamená. Navíc mezi nimi chyběl Slávek Procházka, hlavní odpůrce zazdívání, a pokud nepochybovali o naší smrti, pak stoupencům zazdívání přibyl další argument.

Zazdili nás v Čertově díře.

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 22:59