Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jezdci z Apokalypsy

 Ze starého Rakouska:

 „Na koněěěééé!“ dává generál rozkaz švadroně dragounů.

 Dragouni nasednou, jen jeden stojí smutně vedle kobyly.

 „Cože nenasedáš?“ vykřikne generál. „To byl rozkaz!“

 „Nemůžu nasedat, mám »vlka«!“ omlouvá se vojáček.

 „Tak tedy - Na vlkááá!“ zavelí rázně generál...

„Potřebovali bychom něco na páčení,“ řekl jsem, když už ticho trvalo příliš dlouho. „Zkusíme, jestli na to stačí mačeta?“

„Nestačí,“ řekl Slávek. „Nejde o prkna. Sem se mrkni!“

Ukázal mi dolů a co jsem tam ve světle baterky spatřil, to způsobilo, že mi přejel mráz po zádech.

Prkna tam cosi neuvěřitelně rozdrásalo. Představil jsem si to jako práci vlčích drápů a nejspíš jsem nebyl daleko od pravdy. Drápy změnily několik prken dole u země ve změť třísek, jenže za nimi odkryly beton. Ta prkna bylo jen ztracené šalování, nutné k odlití betonové stěny. Beton za nimi nebyl ještě zatvrdlý, takže se i na něm obrovské vlčí drápy podepsaly, jenže v něm obnažily pár silných železných prutů.

Šestimetrový šestinohý šavlozubý vlk se tu pokoušel svými obrovskými drápy prohrabat, ale když narazil na železné pruty, vzdal to a odběhl hledat jiný východ. Nejspíš zkouší různé boční chodby, je jich tu víc než dost. Nenarazili jsme na něho, ale někde tu musí být. Znamená to ale, že ho máme v zádech a může se stát, že si vyzkoušíme zkrocení vlka telepatií. Teoreticky umíme i tak velká zvířata ovládat a zkrotit, ale v praxi jsme viděli krotit vlky jen Seksiny.

V nejhorším má Slávek pořád svůj šturmkvér. Jenže to bych musel jedině plnit vystřílené zásobníky, protože můj šturmkvér leží v poslední zásobárně před branami »flége« na opačném konci Čertovy díry. Přiznám se, naplnilo mě to opět takovým zvláštním rozechvěním, jako když jsme se kryli vlastními batohy před šípy čtveřice SeksinůOkdróků. Myslím, že ani Slávkovi nebylo volně u žaludku.

„Vrátíme se k druhé zásobárně,“ rozhodl Slávek. „Mám tam pár náloží, kdysi jsem je chtěl použít k rozšíření úzkých míst, kde se člověk jen těžko protáhne. Nikdy jsem je nepotřeboval, snad se nám budou hodit až teď.“

„Chceš tu betonovou zeď vyhodit do vzduchu?“ zeptal jsem se celkem zbytečně, bylo to přece jasné.

„Postačila by nám díra, abychom prošli,“ pokrčil rameny.

„Tak jdeme, ne?“ pobídl jsem ho.

„Jdeme,“ přikývl. „Nálože jsou v brašně, batohy můžeme nechat tady. V první zásobárně si vezmeš aspoň ruský samopal, jeden by tam měl být. A pozor, někde tu bloumá vlk! Kdyby byli dva, bylo by to horší. A nedá se to vyloučit. “

A už to zase byl ten starý bručoun Slávek, jako kdyby vše záviselo jenom na něm.

„Kdyby se na nás vyřítil, zkusím ho zastavit telepatií,“ řekl jsem. „Střílej, až kdyby se mi to nepodařilo.“

„Bez obav,“ řekl a potěžkal svůj šturmkvér. „Kdoví, jestli to nebude nejlepší prostředek i teď.“

„Uvidíme!“


Postupovali jsme opět pomalu a pozorně. Tentokrát jsme už měli jasnou představu, s čím se tu můžeme setkat. Prvních pár desítek metrů to bude snadné, musíme se dívat jen dopředu, ale až necháme za sebou i pár postranních chodbiček, mohl by se vlk vynořit i za našimi zády. Ani možnost ovládat vůli zvířat by nám nemusela být nic platná, kdybychom je zpacifikovali až když do nás zaboří své drápy nebo šavlozubé tesáky.

Až k první zásobárně jsme postupovali mlčky. Teprve když měl Slávek otevřít bednu, nařídil mi hlídat otvor do další chodby. Pak mi ale s ulehčením podal menšího »sudajeva«, dva zásobníky a plátěný pytlík s náboji.

„Přece jen dva jsou dva!“ pochvaloval si to. Potěšilo mě, že se mnou zase počítá jako s palebnou jednotkou, ne jen s nosičem munice.

„Vezmi si ještě plamenomet,“ podal mi jeden menší hasicí přístroj. Plamenomety jsme nechali v poslední zásobárně, teď by se mohl hodit i tenhle malý. Vlka by nezahnal, ale měňavky ano.

„A jdeme!“ řekl rozhodně. „Nesmíme tu zůstat dlouho. Noc by nám mohla být osudná.“

„Jsme dva, budeme se střídat,“ chlácholil jsem ho.

„Vidíš?“ podíval se na mě. „Tak se mi líbíš! Jistěže musíme být dva! Ale nesmíme to ani protahovat. Únava by nás mohla oba položit v nejméně vhodnou chvíli.“

„Potěším tě,“ řekl jsem. „Zkus započítat i tonizující účinky »tučori«. Spánek sice nenahradí, ale odstraňují únavu. Pomalu, ale zato pořád.“

„Odkud to víš?“ zeptal se mě.

Holajvíchy,“ řekl jsem lakonicky. „Mám v sobě lékařskou fakultu Beridazu.“

„Tak to bys mohl vědět, proč bestie z Beridazu nevydrží na Zemi, ne?“ zeptal se mě.

„Náhodou to vím,“ řekl jsem. „Nesnášejí ultrafialovou část slunečního světla. Atmosféra Beridazu ji pohlcuje podstatně lépe než pozemská, takže na ni nejsou zvyklí. Možná by se proti nim dalo jako zbraň použít i horské slunce, kdyby jeho přívodní šňůra nevadila v pohybu. Ačkoliv - asi by působilo příliš pomalu. Když ušiješ vlčkovi kabátek, mohl bys ho uchovat naživu i na Zemi.“

„Má snad srst!“ namítl.

„Nemá,“ opravil jsem jeho představy. „Vlastně má, ale pro ultrafialové světlo je jeho srst úplně průhledná, jako je sklo pro viditelnou část. Na Beridazu ochranu proti UV nepotřebují, proto ji nemají. Kdoví, třeba jsou někde ve vesmíru bytosti odolné proti radioaktivitě, které žijí v prostředí, které by nás spolehlivě zabilo. Snad si nechceš vlka doma zavřít do klece?“

„Bylo by to zajímavé,“ řekl. „Zapřáhnout ho do pluhu jako koně a orat s vlkem!“

Pak jsme ale museli sestoupit po nepříjemně strmém svahu do další jeskyně, přitom jsme se nesměli rozptylovat. Sestupovali jsme proto mlčky. Náhle mi pod nohou povolil uvolněný kámen a já se zřítil dolů. Naštěstí jen z metrové výšky, nicméně jsem se dole rozplácl jako žába a zůstal jsem ležet naznak.

„Opatrně!“ křikl na mě Slávek. „Abych tě nakonec nemusel tahat na zádech! To by nám ještě scházelo!“

Jenže ve mně v té chvíli hrklo ještě víc. Nad Slávkem se právě chystal ke skoku - šestinohý šavlozubý vlk! Vyšel asi z některé boční chodby, plížil se za námi a teď se chystal skočit.

Místo abych vstával, zaměřil jsem se na vlka.

»Stůj!« sugeroval jsem mu. »Lehni!«

Vteřina napjatého očekávání... Vlk znenadání uvolnil střeh a namísto skoku si pomalu lehl na břicho.

„Co je s tebou?“ sestoupil mezitím Slávek ze svahu a zamířil ke mně. „Snad sis přece jen nezlomil nohu?“

„Nezlomil,“ uklidňoval jsem ho. „Otoč se pomalu nahoru, ale nestřílej, držím ho!“

„Koho?“ ohlédl se a také spatřil vlka. Šturmkvér mu skoro sám skočil do ruky, Slávek měl ostražitost snad v krvi, jenže pak ztuhl, neboť konečně pochopil, proč hned nevstávám.

„Držíš ho?“ obrátil se ke mně nejistě.

„Myslím, že ano!“ odvětil jsem a pomalu, opatrně jsem se začal sbírat z kamenité země. Nespouštěl jsem přitom oči z vlka, ale ten nic, ležel jako dobře vycvičený pes. Cítil jsem, že by se mi rád vyškubl, ale cítil jsem se psychicky silnější než on a zdálo se mi, že ho zvládnu.

»Slez pomalu k nám!« poručil jsem obludě.

Místo smrtícího skoku začal slézat. Pomalu a opatrně. Před námi se na můj povel zastavil.

„Poslouchá mě!“ hlásil jsem Slávkovi. „Co s ním? Povedeme si ho jako pejska na procházku?“

„Udržíš ho?“ zeptal se mě pro jistotu.

„Doufám,“ řekl jsem. Seksinové je přece taky zvládli. Proč ne my?“

„Mohli mít více zkušeností,“ zabručel Slávek.

„Získáme je taky,“ řekl jsem lehkomyslně.

Slávek už nic neřekl, jen si hodil šturmkvér na prsa, aby měl obě ruce volné. Zřejmě mi věřil, že nebude muset střílet.

Jenže mě v té chvíli napadlo něco kacířského.

„A co takhle nasednout na něj?“ navrhl jsem.

„Úzkými místy neprojedeme!“ upozornil mě.

„Před nimi prostě seskočíme!“ odvětil jsem.

„Víš přece, co se říká?“ obrátil se ke mně pochybovačně. „Kdo jede na tygru, nemůže sesednout!“

„Tohle není tygr, ale vlk!“ připomněl jsem mu menší rozdíl. „Tygr je falešná a proradná kočka. Vlk má blíž ke psům! A psí věrnost je příslovečná!“

„Netahej naše pozemská přísloví do Beridazu, nemusí tam platit!“ napomenul mě. „Kdybys ho pustil, skočí na nás.“

„To asi ano,“ připustil jsem. „Cítím, jak rád by se mi vytrhl, ale držím ho dobře, neboj se!“

„Tak tedy jdeme pro náložky!“ vzdychl si Slávek.

„Počkej, zkusím si na něho nasednout!“ zastavil jsem ho. „Seksínové na nich jezdili jako na koních.“

Vlk si přede mnou poslušně lehl a já na něho obkročmo nasedl. Vlk se mnou na hřbetě pomalu vstal. Sedělo se mi na něm lépe než na koni, vlčí hřbet byl plošší než koňský. Ruce jsem měl jen tak opřené o jeho krk a nohy podepřené jeho prostředníma nohama, bylo to pohodlnější než v koňském sedle. To by měli vidět chlapi ve vesnici!

Nasměroval jsem vlka do navazující chodby, kam jsem si svítil lampičkami na přilbě. Vlk tam i se mnou kráčel měkce, jen se jeho hřbet vlnil. Chyběly mi třmeny a udidlo, ale ani jsem je nepotřeboval, vlka jsem pořád ovládal telepatií.

„Nenasedneš si taky?“ obrátil jsem se na Slávka.

„Radši to budu jistit,“ odmítl mou nabídku. „Nemohli byste trošku přidat?“

„Mohli,“ přikývl jsem.

Vlk přešel do lehkého klusu, byla to prostě paráda. Brzy se za námi ozývalo Slávkovo supění. Naštěstí jsme brzy doběhli k cíli a Slávek se konečně mohl vydýchat.

„Postav se s ním stranou,“ poručil mi.

Vlk dokázal svýma šesti nohama pomalu kráčet i do strany, až ke stěně jeskyně. Mezitím Slávek otevřel bednu a vytáhl z ní velkou brašnu s německými nápisy. Hodil si její popruh křížem přes rameno a bednu opět zavřel víkem.

„A můžeme jít!“ řekl.

„Nechceš si přece jen sednout na vlka?“ nabídl jsem mu důrazněji. „Budeme tam dřív!“

Na ten argument Slávek naštěstí slyšel. Za mnou bylo ještě na vlčím hřbetě dost místa, zkusil se tam tedy vyšvihnout, ale bez třmenů mu to moc nešlo.

„Počkej, nechám ho lehnout si,“ nabídl jsem mu.

„Jen jestli s námi dvěma vstane!“ pochyboval.

„Velbloud vstane i s těžkým nákladem,“ ujistil jsem ho. „Viděl jsem to v nějakém filmu.“

„Vlk není velbloud!“ namítl.

„Skúška nie je strelba!“ uplatnil jsem i slovenské úsloví.

Prošlo to ale v pohodě. Vlk si opatrně lehl na břicho, Slávek nasedl za mne a vlk se klidně i s námi zvedl. Odhadl jsem, že by to dokázal i s větším nákladem než jen nás dvou.

„Drž se jeho kožichu, jedeme!“ varoval jsem ho.

A pak jsme jeli! Takovou jízdu jsem ještě nezažil, ale Slávek asi také ne! Vlk s námi necválal, možná to jeho uspořádání šesti nohou ani neumožňovalo, ale klusal jako závodní kůň. Dokonce se i s námi na hřbetě vyšplhal na skálu, ze které jsem nedávno spadl jako zralá hruška. Museli jsme se oba pevněji přidržet jeho chundelaté srsti, ale nespadli jsme a vlk se hnal dál. Světlo našich lampiček poskakovalo po stěnách i po stropě, krápníky tu vrhaly bizarní pohybující se stíny. Byla to šílená jízda, ale v těch místech nebyla žádná zúžení ani nižší strop, kde bychom museli shýbat hlavy nebo i sesednout, takže jsme jeli jako s větrem o závod.

„Prrr!“ zarazil jsem vlka u dřevěného bednění, skrývajícího novou železobetonovou zeď. Samozřejmě nerozuměl tradičnímu povelu pro koně, ale vnutil jsem mu ten příkaz vůlí.

„Couvni s ním raději až za zatáčku,“ poručil mi Slávek. „Já tady mačetou vydlabu pár jamek pro náložky, aby se měl výbuch o co opřít. Až mě uvidíš utíkat, skrč se i s vlkem za nějakou skálu, bude to pořádná šlupka!“

Otočil jsem vlka a zajeli jsme spolu za zatáčku. Moc krytů tu nebylo, ale našel jsem si výduť, kam se vlk vešel. Sesedl jsem, lehl jsem si na něho a čekali jsme.

Konečně ze zatáčky vyběhl Slávek a když nás spatřil, padl kus od nás do jiného, menšího výklenku.

„Přikryj si uši, zápalná šňůra hoří, bude řacha!“ varoval mě.

Poslechl jsem ho, ale nepřestal jsem sledovat vlka. Čekal jsem, že ho výbuch splaší a byl jsem připravený uklidňovat ho.

A pak to přišlo.

Za zatáčkou se zablýsklo a vyšlehl odtud dost prudce dým. Zacloumalo to námi pěkně a to většina tlakové vlny po nás jen neškodně sklouzla. Vlk kupodivu zůstal ležet.

„Jdu se tam podívat, počkej tu!“ nařídil mi Slávek. „Ať se ti vlk nesplaší!“

„Když ho nesplašilo ani tohle...“ zlehčil jsem jeho obavy.

„No dobře, počkej tu s ním!“ přijal to stoicky.

Vstal a šel proti oblaku dýmu, ve kterém mi zmizel dřív než došel za zatáčku chodby. Rozkašlal jsem se, ale pak jsem to přece jen zvládl. Také vlk kýchl, ale už se zřejmě smířil s tím, že mu nic nedovolím.

„Pojď sem i s ním!“ zavolal na mě po chvíli Slávek z dýmu.

Vstal jsem a poručil vlkovi, aby kráčel o hlavu přede mnou. Poslechl i tentokrát. Spolu jsme došli k Slávkovi, kde se už začal dým trochu pročišťovat vzduchem zvenčí.

„Udělali to až moc festovně,“ komentoval Slávek proražený otvor. U podlahy byla díra skrz, ale poměrně malá. Budeme mít problém protáhnout se na druhou stranu. Slávek zkoušel ohýbat obnažené armovací dráty ke stranám. Kupodivu se mu to dařilo, byly sice silnější než jsem čekal, ale z měkkého železa. Na bocích díry bylo vidět, jak je ta překážka silná. Nebylo to mnoho, sotva dvacet centimetrů, ale i tak byla díra příliš malá.

„Chtělo by to ještě jednu ránu!“ řekl jsem.

„Nemáme už čím,“ řekl Slávek. „Dal jsem na to všechno, co jsem tu měl. A zaplaťpámbu, že jsem tu vůbec něco měl!“

Opět mě trochu zamrazilo. Co kdyby tu nic neměl? Zůstali bychom zazdění jako zhýralá jeptiška do výklenku klášterní zdi. Jistě bychom se do té zdi pustili mačetami nebo bodákem od kvéru, ale byla by to práce jako pro trestance a kdoví, jak dlouho by nám trvala. Slávek teď začišťoval díru mačetou. Moc mu to nešlo, ale přece jen odstranil pár kusů betonu, o které bychom se asi zadrhli.

„Myslím, že už projdeme!“ řekl jsem nedočkavě.

„Ty možná,“ řekl Slávek. „Ale na moje ramena je to pořád moc ouzký!“

„Mohl bych prolézt a běžet do vsi pro chlapy!“ navrhl jsem.

„A necháš mě tu s tou bestií?“ zaškaredil se Slávek.

„Když ji popadneš telepaticky, nevzepře se ti a tu chvilku ji určitě udržíš!“ ujistil jsem ho.

„Mám lepší nápad,“ řekl. „Prolezu první a dojdu pro chlapy já, ty si tady jistě lépe poradíš.“

„Mám nejlepší nápad!“ vynesl jsem jiný trumf. „Vylezeme ven oba a vlka tady necháme.“

„Dobře, ale lezu první!“ vymínil si Slávek. „Kdyby to bylo pro mě ouzký, ještě to rozšířím, ale ty budeš držet vlka. Uznej, že by se mi těžko pracovalo s vlkem za zády!“

Uznal jsem to. Musel nechat v jeskyni batoh i šturmkvér, ale ukázalo se, že se náš oblek »tučori« o nic nezachytí, takže se protáhl až ven. Sice těsně, ale plynule.

„Počkej tam na mě!“ požádal jsem ho.

„Ale dej pozor, ať tě vlk nenapadne zezadu!“ varoval mě.

Mělo to něco do sebe. Když jsem se na vlka díval, měl jsem víc jistoty, že se mi nevytrhne.

„Zkusím to nohama napřed!“ napadlo mě. Lehl jsem si na břicho nohama k proražené díře a zkusil jsem se sunout pozadu jako rak. Přitom jsem pořád sledoval vlka. Pak mě dvě silné ruce popadly za nohy a táhly mě ven. Oblek »tučori« se při tom choval jako by byl namazaný mýdlem, klouzal a nezadrhával se. Stačilo jen pár okamžiků a byli jsme na druhé straně oba.

Vlk zůstal za dírou, ale nelíbilo se mu to, asi tam nechtěl zůstat sám. Nacpal hlavu do díry a sunul se za námi. Slyšel jsem, že se psi a kočky dovedou protáhnout velice stísněnými dírami, podlezou pod vraty a jsou při útěku velice vynalézaví. Vlk sice není kočka a vlastně ani pes, ale když se mu podařilo protáhnout dírou na druhou stranu hlavu, protáhl se tam po chvilce celý.

„No, když už jsi ho sem dostal, povedeš si ho do vsi jako kořist,“ rozhodl Slávek.

„Mám lepší nápad!“ řekl jsem. „Vsedneme na něho a do vsi přijedeme triumfálně jako na koni!“

„A víš, že máš recht?“ ušklíbl se. „Jízdní kůň z krvelačného netvora, to bude, panečku, atrakce!“

Už jsme na něm jeli v jeskyni, tady to bude snazší, bylo tu víc světla. Podle hodinek mělo být teprve brzy ráno, obloha byla navíc zatažená, ale rozednívalo se a to je přece jen proti černé jeskyni rozdíl. Nařídil jsem vlkovi ulehnout, nasedl jsem si na jeho hřbet před jeho střední nohy a Slávek se uvelebil za mnou. Pak vlk vstal a vykročil s námi k vesnici.

A tak jsme jeli.

Vlk s námi kráčel zvolna. Nechtěl jsem po něm spěch, oba jsme si to chtěli především pořádně užít a majestátnost byla lepší.

„Nestavíš se doma?“ zeptal jsem se Slávka, když jsme dojeli k jeho domku. „Měl by ses snad nejprve ukázat ženě!“

„Ne,“ řekl Slávek. „Povím ti, jak už to jednou bylo. Zdržel jsem se při stěhování materiálu a moje drahá polovička spustila hned po ránu velké kvílení, že jsem se nevrátil z Čertovy díry. Marně ji sousedé utěšovali. Nakonec se nastěhovala k sousedce Zahradnici, aby nebyla v domě tak sama. Přišel jsem domů, tam pusto a když jsem se přeptal u Bělíků a poslali mě za Zahradnicí, našel jsem je tam obě. Jenže moje choť, jak mě spatřila, omdlela jako špalek a musel jsem ji křísit. Ona si tak dlouho sugerovala, že jsem mrtvý, že mě považovala za ducha, či co. A to jsem se tam zdržel jen přes noc, což se dalo vydržet v kuse, ani jsem tam nemusel přespávat. Bude tedy lepší, když ji sousedky nějak šetrně na můj návrat připraví. Jedeme na náves, zazvonit na kapličku!“

To mi ale hned vysvětlil. Byl to zdejší zvyk. Když se nějaká parta úspěšně vrátila z Čertovy díry, a Slávek byl skoro v každé, šla si zazvonit na zvonek u kapličky. Kdysi dávno se to chápalo jako poděkování nebesům za přežití, v posledním století to bylo už jen z furiantství. Jen ať celá vesnice vidí, jací jsme hrdinové!

Nakonec, proč ne? Proč bychom si nezazvonili? Zejména když nás, jak se podle zazděného vchodu do Čertovy díry zdálo, nejspíš předčasně prohlásili za mrtvé. Vrátili jsme se s rekordním zdržením, ale vrátili jsme se, navíc z nejúspěšnější výpravy za celé dějiny Čertovy díry. Jen ať vesnice vidí, jací jsme hrdinové!

„Naučili tě přebarvovat »tučori«?“ zeptal se mě ještě. „Staří cézarové měli při triumfální jízdě nárok na purpurovou tógu!“

„Jsem pro!“ chytil jsem se toho nápadu. Oba jsme si hbitě přebarvili »tučori« na purpurovo. Kolem domku Procházkových jsme projeli na našem »dravém koni« majestátně, ale nezastavili jsme a pokračovali jsme v jízdě. Náves s kapličkou byla, pokud si to dobře pamatuji, zhruba o půl kilometru dál. Ale až k ní jsme nepozorovaně nedojeli.

„Lidííí, bachááá, ve vsi je vĺĺĺk!“ ozvalo se najednou, ani nevím, odkud to šlo. A pak, navzdory zazděnému vchodu, který měl všem ve vesnici zajistit naprosté bezpečí, nastal zmatek. Kdo byl v té chvíli venku, zapadl do nejbližších dveří, lhostejno zda vlastních či cizích. Musel jsem vesničanům uznat, pomáhali si obětavě a nezištně, tuhle soudržnost by jim mohli ostatní Češi jen tiše závidět.

Jenže to už se sbíhali chlapi s tasenými mačetami, myslivec Karel Bělka měl jistě připravenou i pušku, pokud ne šturmkvér. Měl oboje, pušku oficiálně, šturmkvér nelegálně.

„Klid, chlapi!“ zavolal Slávek. „Nechte nás zazvonit, máme na to nárok!“

Chlapi zastavovali s otevřenými pusami. Takový triumfální pochod neměli ani římští cézarové. Šavlozubý vlk kráčel pomalu a my dva jsme na něm seděli pyšně jako indičtí rádžové na slonu. Slon je sice vyšší, ale zato kratší a jeho kly jsou delší a silnější, jenže šavlozubé vlčí tesáky vypadaly nebezpečněji.

Dojeli jsme až ke kapličce a oba jsme si párkrát slavnostně zatáhli za provaz od zvonu. Při prvním zvuku zvonu sebou vlk trhl, ale ihned jsem ho telepaticky ujistil, že to není nebezpečné. Pak s námi stejně majestátně obešel náves.

„Slávku!“ volal na nás myslivec Bělka. Opravdu měl přes prsa šturmkvér StG44 jako Slávek, jen o něco otřískanější. „Kde jste, chlapi, byli? Už jsme vás zapili jako nebožtíky! A co to máte na sobě za maškarádu?“

„Copak nevidíš?“ opáčil stejně hlasitě Slávek. „To je přece slavnostní purpurová tóga římských císařů! Cézarové vjížděli do Říma triumfálně po vyhraných válkách oblečení v purpuru! Hele, Kájo, svolej Radu, bude o čem jednat!“

Kdosi už odbíhal, nejspíš přivolat ostatní, zejména zalezlé do domů. Za chvíli byla náves plná lidí. Nebyl to tisícihlavý dav, tolik lidí vesnice ani neměla, ale dalo se říci, že tu byli všichni. Někteří se drželi obezřetně stranou, zejména ženské měly respekt k vlčím šavlozubým špičákům, ale těžko mohly udržet chlapy, aby se nešli podívat na našeho vlka zblízka. Nebylo mnoho těch, kteří viděli živého vlka. Vlci budili zdravý respekt i mrtví, natož teď. Ale cítil jsem, že se mi vlk už ani nepokouší vytrhnout a zvědavce jsem proto neodháněl.

Objeli jsme náves třikrát a Slávek mi telepaticky navrhl zajet s vlkem do jeho stodoly, odtud vlk neuteče. Slávkova stodola byla stavěná jako pevnost. Budeme muset o naší cestě podat hlášení před Radou starších. Nevadí, rád se s ní seznámím. A jestli to jsou právě ti, kdo pověřili Slávka, aby mě nechal v jeskyni vlkům, možná jim i něco řeknu.

Otočil jsem vlka zpátky. Na křižovatce s cestou od kostela jsme míjeli pana faráře, hádal jsem to podle jeho kněžské sutany. Jakmile nás spatřil, pokřižoval se a uhnul nám co nejdál z cesty.

„Panenko Maria!“ vykřikl. „Miloslave, Miloslave, vy bezbožníku, že ani nechápete, co jste to provedli?“

„Vrátili jsme se z Čertovy díry, otče!“ odvětil mu Slávek. „To snad byl dobrý důvod k zazvonění na kapličku! Tady ve vsi se to tak dělá už čtyři sta let!“

„Že jste se vrátili, to by bylo dobré,“ připustil farář. „Zvonit na kapličku na znamení díků také. Ale jet v krvavém rouchu na šelmě, to jste vážně neměli! Víte přece, co o té šelmě píše svatý Jan ve Zjevení!“

„To snad píše o jiné šelmě!“ nesouhlasil Slávek. „Sám přece tvrdíte, že tyhle šestinohé šelmy nejsou z našeho světa! Teď už to konečně můžeme potvrdit. Zjevení zaručeně nezmiňuje šestinohé šelmy, jako je náš ochočený vlk!“

„Štěstí, že jste jen dva!“ pokřižoval se farář. „Být čtyři, bylo by to přesně podle proroctví o čtyřech příšerných jezdcích z Apokalypsy!“

„Není to podle proroctví,“ odmítl to Slávek. „My poroučíme vlkovi a ne on nám!“

„Jste si tím opravdu jistí?“ zpochybňoval to farář. „Co víte o tom, jak vás může peklo ovlivňovat aniž byste to pochopili?“

„Poslyšte, otče, skočte si pro klid vaší duše do kostela pro kropenku a pokropte nás a třeba i našeho vlka svěcenou vodou!“ navrhl mu Slávek. „Tím by to mělo být jasné!“

Byl to rozumný nápad, jak z počínajícího sporu bez velkých těžkostí vycouvat. O výsledku kropení jsem nepochyboval, avšak svěcená voda by nám pomohla vyloučit farářovy lamentace.

Farář vyrazil zpátky ke kostelu jako mladík a jeli jsme dál. K Slávkově stodole jsme dojeli v doprovodu vesničanů, kteří se pořád ještě drželi v uctivé vzdálenosti. Nejvíc to zajímalo trochu starší kluky, které jejich mámy nedokázaly uhlídat. Kdo by je ale uhlídal, když se dělo takové velkolepé divadlo!

Před stodolou Slávek seskočil, aby mi otevřel vrata.

„Uvážeme ho tady!“ ukázal na část, která byla dříve stájí, ještě tu byly žlaby a řetězy.

„Co s ním chceš dělat?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Budeš se asi divit, ale chci ho vrátit do přírody Beridazu,“ řekl. „Možná bude celá Rada proti, budou žádat jeho podříznutí a nasolení před uzením, ale když mě podpoříš i ty, nikdo si nám nedovolí odporovat.“

„I když tím připravíš vesnici o maso?“

„Mám v batohu »dzevogda«,“ ujistil mě. „Vesnice přejde na beridazský způsob stravování a všichni budou spokojení. Ještě nám budou blahořečit!“

„Oni ti dali »dzevogda«?“ podivil jsem se.

„Jo,“ přikývl. „Slíbil jsem jim, že to zůstane tajemství naší vesnice, jako to, že k nám občas přicházela jejich zvěř. A díky tomu bude konec s podřezáváním zvířat, nejen vlků a papašíků. Logickým důsledkem bude vrácení vlka do jeho domoviny, nebo ne? Nač ho zabíjet, když nám tak dobře posloužil?“

Neprotestoval jsem. Vlk nám, i když ne zcela dobrovolně, zatím dobře sloužil. Kdybychom ho dokázali nějak ochránit před ultrafialovými paprsky, mohli bychom si ho nechat, ale stačilo mi představit si potíže s jeho krmením a hlídáním... ba ne, Slávek měl pravdu, nejrozumnější bude vrátit ho do rezervace.

Slávek zavřel a pečlivě zamkl vrata stodoly a s celým naším průvodem jsme se obrátili na cestu do školy, kde by se měla sejít Rada starších, svolaná Slávkem.

Dalo se čekat zajímavé jednání.

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 22:59