Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rada starších

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

První nesnáz nastala hned u vchodu do školy. Postavil se mi tam do cesty chlap a nechtěl mě pustit dál. Znal jsem ho od vidění, ale stačil jsem zapomenout jeho jméno.

„Jednání Rady starších jsou neveřejná!“ zdůvodnil to.

„Neblázni, Michale!“ zastal se mě Slávek. „Libor je náš člověk. A zkrotil vlka! Ukaž mi někoho z Rady, kdo to dokáže?“

„Von?“ ukázal na mě Michal zděšeně. „Já myslel, že jsi toho vlka krotil ty...“

„Ne, vlka kočíroval Libor,“ potvrdil mu Slávek. „Neviděl jsi, že seděl vpředu a já jsem se jen vezl?“

„To snad ne! Aby zrovna tenhle...“ koktal Michal.

„Neříkal jsem, že z něho udělám chlapa?“ opáčil Slávek. „A Libor má co vypovědět, to si piš! Odstup, nedělej drahoty!“

Vtlačil mě před sebou do dveří, od kterých Michal úslužně odstoupil. Zřejmě si to musel pořádně přebrat v hlavě, aby to pochopil a uznal, ale Slávkově autoritě se nevzpíral.

Rada starších zasedala nahoře v knihovně. Poprask ve vsi způsobil, že už tu byli skoro všichni a čekali jen na nás a na pana faráře. Ten tu měl odjakživa jen poradní hlas, takže na něho dnes ani nečekali. Až přijde, tak přijde, my jsme byli tentokrát důležitější.

„Už jsme vás odepsali,“ zahájil sezení učitel Forman. „Jak se vám podařilo tak dlouho přežít a dokonce zkrotit vlka? Co já vím, to nikdy nikdo nedokázal.“

„No vidíš, nám se to povedlo,“ odvětil Slávek. „Nenechali jsme se odradit překážkami, prošli jsme jeskyní Modrého mechu a tam jsme našli druhý východ.“

„Ale to by tam nějaký východ musel být!“ namítl učitel.

„Vtip je v tom, že cesta tam prochází branou zkrouceného prostoru a východ je v úplně jiném vesmíru,“ řekl Slávek. „Čertova díra vede mezi dvěma různými světy, naší Zemí a Beridazem, kde žijí nejen všechny ty potvory, které se k nám občas dostávaly, ale i několik druhů mimozemšťanů. Navštívili jsme je, vlídně nás přijali a seznámili s jejich civilizací. V Čertově díře nejsou žádná podzemní ropná jezírka s kvasnicemi. Ti tvorové žijí ve vlastním světě a k nám jen občas někteří zabloudili.“

„Říkáš mimozemšťané?“ opakoval učitel. „To by ledacos vysvětlovalo. Ale že by jich bylo hned několik druhů?“

„Jo,“ potvrdil mu Slávek. „Jako je s Beridazem propojená Země, je propojení s dalšími světy. Na Beridazu žijí lidé z různých světů. Viděli jsme zatím tři druhy. Většina je jako my, jiní mají čtyři ruce, ale všichni se musí shodnout po dobrém.“

„A zdáli se vám vyspělejší než my, nebo naopak?“

„Jak kteří,“ řekl Slávek. „Čtyřrucí Seksinové se nám jevili jako barbaři, ale Slinchimové, kteří nás hostili, mají opravdu vyspělou společnost. Ukazovali nám věci, až nám oči přecházely! Podívejte se dobře na oblečení, co máme na sobě! Věřili byste, že ten oblek vydrží stovky let? Neobnosí se ani neroztrhá. Podívejte se, co to ještě umí!“

Přitom mi telepaticky naznačil, abych si »tučori« přebarvil do žluta a sám si přál modrou barvu. Obleky začaly zvolna měnit barvu a během deseti vteřin jsme byli každý v jiném. Chlapi na to koukali s otevřenými pusami.

„Takže ty obleky máte od mimozemšťanů?“ došlo učiteli.

„Přesně tak,“ souhlasil Slávek. „Dali nám své dary, ale to je na druhé straně problém. Do dneška jsme před ostatními lidmi tajili jen to, že k nám z Čertovy díry občas zabloudí mimozemská zvířata. Teď budeme muset ještě víc utajit, že je Čertova díra tunel do světa Beridaz, odkud zvířata přicházela. A nesmíme nikomu prozradit, že tam žijí vyspělejší rozumní tvorové, ani se chlubit jejich dary.“

V té chvíli se otevřely dveře a vstoupil farář. Byl oblečený do slavnostního ornátu, v jedné ruce držel Bibli, v druhé ruce kropenku se svěcenou vodou.

„Jen pojďte mezi nás, otče!“ přivítal ho za všechny učitel. „A posaďte se, ať o nic nepřijdete!“

„Jen ještě něco udělám,“ odmítl si farář sednout. Došel až k Slávkovi a lehce ho pokropil. Pochopitelně se nestalo nic víc, než že se Slávek trochu otřásl.

„Tak vidíte, otče!“ řekl klidně. „Nic s peklem nemám. Má dušička pokoj?“

„Neber to na lehkou váhu!“ napomenul ho kněz. „Lépe je být ostražitý než lehkomyslný.“

„Však jsem vám předtím sám říkal, přesvědčte se, ať máte lehčí spaní!“ pokýval hlavou Slávek. „Ale teď si sedněte, máme velice důležité novinky.“

„Týká se to těch bestií?“ zeptal se farář.

„Taky,“ přikývl Slávek. „Jen vám krátce zopakuji, co jsme probrali. Čertova díra vede do jiného světa a zvířata toho světa sem občas zabloudila. Jenže ten jiný svět není ani peklo, ani nebe. Prostě je to jiný svět než náš. Žijí tam nejen lidé jako my, ale i takoví, co se nám nepodobají. Důležité je, že žijí v míru.“

„A vy jste tam byli?“ přerušil ho farář.

„To je právě to,“ odvětil Slávek. „Byli jsme tam, přijali nás a dostali jsme od nich i nějaké dary. A teď se musíme dohodnout, co budeme dělat dál.“

„A nemohli by ti vyspělí mimozemšťané lidem na Zemi pomoci?“ napadlo faráře. „Když vás přijali v míru...“

„To je právě to!“ řekl Slávek. „Nemohli. Dary dostala jen naše vesnice, to se podle nich dá snést, když všechno udržíme v tajnosti. Můžeme dary užívat, ale jen my. Ale nesmí se to dostat do světa, to by náš svět zcela jistě zničilo. Nechceme-li náš svět zničit, musíme mlčet.“

„Proboha, proč?“ vyskočil učitel. „Jak by to mohlo svět zničit?“

„Zruinovalo by to světové hospodářství,“ řekl Slávek klidně.

Takže na to přišel nezávisle na mně, došlo mi. Nejspíš mu to jeho průvodce a učitel vysvětlil. Tím lépe, nemusíme si to vyříkávat i mezi sebou.

„Proč si to myslíš?“ nedal se tím přesvědčit učitel.

„Světové hospodářství je neustálý koloběh peněz a zboží,“ pokračoval tedy Slávek. „Na Zemi platí zásada »Rychle vyrobit a co nejrychleji spotřebovat«. Na Beridazu je to jinak. Vyrábí se zřídkakdy, ale nic se zbytečně nevyhazuje. Nové domy se nestaví, lidé bydlí pořád ve starých.“

„A nespadnou jim pak na hlavy?“ vrtěl hlavou myslivec.

„To je právě to!“ řekl Slávek. „Oni mají všechno příšerně trvanlivé! Obleky vydrží deset tisíc let, domky sto tisíc let. Umíte si to představit? Skoro žádný průmysl, žádné banky a jiné peněžní ústavy. Vlastně nemají ani peníze! Přitáhnout to na Zem, nastal by příšerný chaos a pozemská civilizace by to neustála.“

„Nemají peníze? To vypadá jako z definice komunismu!“ řekl učitel.

„Taky mě to napadlo,“ přikývl Slávek. „Je tu ale významný rozdíl. Marxův komunismus předpokládal nejprve ostrý a podle Stalina dokonce stále se zostřující třídní boj, kdy musí být vyvražděny celé třídy lidí, kteří se komunismu postaví na »poslední marný odpor«. V dnes už bývalém Sovětském svazu tak hned zpočátku vznikly vyhlazovací koncentrační tábory zvané »gulagy«. Ti, kdo se měli dobře za cara, se změnili v »lidové komisaře« a žili si dál jako prasata v žitě, a ti, kdo dříve strádali v chudobě, teď navíc žili ve stálém strachu o život. Bylo snadné označit někoho za »třídního nepřítele« nebo obvinit z »protistátní činnosti« a poslat do vyhlazovacího gulagu. Místo aby komunisté lidem život zlepšili, většině ho ještě znepříjemnili.“

„Ale to už snad skončilo, ne?“ namítl učitel.

„Neřekl bych,“ vrtěl hlavou Slávek. „Rusko se komunistů oficiálně zbavilo, ale změnilo se? »Lidoví komisaři« se zmocnili továren a obratem se překabátili na bohaté kapitalisty - oligarchy. Gulagy také jen přejmenovali, takže se pro většinu lidí v Rusku moc nezměnilo. To se stalo i v satelitních zemích, i v Čechách. Všude se slovo »komunismus« změnilo nejen v nadávku, ale na bič na nepřekabátěnou většinu. Dnes tam lidi neoznačují za »třídní nepřátele«, ale za »komunisty«, nebo za »extrémisty«. Je to stejně snadné a stejně účinné. U nás to není jiné.“

„Ale jak říkáš, v tamtom světě tak lidé žijí!“ namítl učitel.

„Ale kdepak!“ nesouhlasil Slávek. Slinchimové, jak si říkají, z komunismu vynechali násilí, nazývané buď »třídní boj«, nebo »zavádění demokracie«. U nás naopak násilí změnilo většinu našeho světa v koncentráky. Ty dnešní, zahrnující celé světadíly, už ani nepotřebují ostnatý drát, není z nich kam utíkat. Do našeho světa chaosu a násilí se vymoženosti Slinchimů zavádět nedají.“

„Tak o čem tedy máme jednat?“ zeptal se zamračeně učitel.

„Můžeme využít dary Slinchimů ke zlepšení života na malé části našeho světa, jako je třeba naše vesnice,“ řekl Slávek. „Tady něco z toho uplatnit můžeme. Nemůžeme vesnici odtrhnout od okolního světa, ale když tady zavedeme systém Slinchimů a zachováme o tom tajemství, jejich dary nám zpříjemní život.“

„Proč se nemůžeme od okolního světa odtrhnout?“ namítl učitel.

Jako jediný nestál s otevřenou pusou a změnil se tak ve vrchního Slávkova oponenta. Chlapi nevěděli co říci a nechali ho mluvit za všechny.

„Protože nás okolní svět, přesněji naše drahá vláda, udržuje ve finančním otroctví,“ řekl Slávek. „Můžeme být úplně nezávislí jen na dovozu potravin, na elektřině, lékařské péči i na službách, ale nemůžeme být nezávislí na penězích. Pořád musíme státu odvádět daně, takže musíme vydělávat aspoň na ty daně.“

„Ale kdyby někdo vůbec nic nevydělával a nekupoval...?“

„Budeme platit daně z nemovitostí,“ připomněl všem Slávek. „Abysme je mohli zaplatit, musíme vydělávat peníze a platit i daně z příjmu. Neminou nás ani zdravotní a sociální daně, i když se jim říká pojištění. Nebudete-li je platit, budou vám je připisovat k dluhu a teprve až by vám exekutoři kvůli nim zabavili domy i pole, přestal by z vás finanční úřad tahat peníze.“

„Ani to není jisté,“ zabručel myslivec Bělka. „Naši papaláši jsou schopní vymyslet i daně ze vzduchu. I vodu ve studních nám už zdanili a teď se chystají kontrolovat, zda poctivě platíme za čističky. Dřív se žumpy normálně vyvážely na pole, to pod pokutami zakázali, jen abychom platili.“

„Takže to shrňme. Můžeme si pomocí darů od Slinchimů zpříjemňovat život, ale musíme to udržet v tajnosti,“ řekl Slávek.

„Proč pořád tajnosti?“ opáčil nesouhlasně farář. „Což nám mimozemšťané zakázali i charitu? Odjakživa se přece říkalo, že dobročinnosti se meze nekladou!“

„Dobročinnost je dnes v některých případech trestná,“ řekl Slávek. „Vezměte si, co bylo tahanic s odpadky ze supermarketů! Obchodníci musí zboží s prošlou záruční dobou ničit, i když by je mohli darovat charitě. Tím totiž porušují zákon. Měli by nejprve za zkažené zboží odvést daně a až potom je darovat. Jednodušší a levnější je pro ně zboží prostě ničit. Mimozemšťané by nebyli proti charitě, ale narazili bychom na naše zákony. A jak jistě víte, daňové zločiny jsou pro náš systém horší než vraždy!“

„Když zavedli takzvané regulační poplatky u lékařů, vypsal ministr Julínek pokuty až padesát tisíc, kdyby doktor někomu poplatek odpustil,“ přidal se myslivec. „Dobročinnost se stala trestnou a nedivte se, že dnes charita patří mezi další sprostá slova a nikdo se tomu ani nediví!“

„Kam se ten svět řítí!“ povzdychl si farář.

„Nikam se neřítí, protože už tam je!“ zhodnotil to Ludvík Koťátko, aniž by upřesnil, kde to má být. Domysleli si to ale všichni.

„Tak se aspoň vraťme k věci!“ požádal všechny Slávek. „Jde o to, jak nejlépe využít dary od přátelských Slinchimů.“

„Já myslím, že je to jedno,“ řekl příliš lehkomyslně Ludvík Koťátko. „Ale rád bych slyšel, jak jste dokázali ochočit toho vlka. Úplně by mi stačilo, kdyby se to povedlo s každým vlkem. Přece jen jsou to trošku nebezpečné bestie!“

„A nešlo by zařídit, aby Čertovou jámou přicházela jen užitečná zvířata?“ napadlo učitele. „Stačili by nám papašíci a nemuseli by být ani denně!“

„Takže se dostáváme k dalšímu bodu jednání,“ spokojeně řekl Slávek. „Totiž k tomu, že Slinchimové zablokovali zvířatům vchod do Čertovy díry. Dostávala se k nám vlastně nedopatřením a dravé druhy naše lidi ohrožovaly. Zvířata k nám už nepřijdou a kdybych neměl lepší nápad, mohli bychom se pokorně vrátit k chovu pozemských hospodářských zvířat, koní, krav a prasat.“

„Cože?“ nadskočili skoro všichni.

„Tomu říkáš dar?“ vyhrkl myslivec Bělka. „To už papašíci nebudou? Máme si odpustit vepřové, uzené i jitrnice?“

„Dostali jsme za ně lepší náhradu,“ odvětil Slávek klidně. Dzevogda vám teď nic neříká, ale až ten zázrak poznáte, pochopíte, že je to dar z nebes. Já vím, otče, neslyšíte to rád, ale ustoupím jen v tom, že to nepřišlo z nebes. Na zázraku ale trvám, i když jde jen o hodně pokročilou mimozemskou technologii.“

Předem tím uťal farářův protest proti srovnání beridazských darů se zázraky z nebes, což farář jistě považoval za svoji výsadní doménu. Však se také tvářil, jako by mu uletěly včely!

„O co vlastně jde?“ zeptal se věcně učitel.

„Mám v batohu jejich kuchyňský robot,“ řekl Slávek. „Dali mi jen jeden, ale stačí pro celou vesnici, pokud si zavedeme společnou kuchyni. Navrhuji využít na to hospodu. Zpočátku vezmu funkci hostinského, než zaučím někoho jiného.“

„Počkej!“ zarazil ho učitel. „Hospodu má pronajatou Ludmila, to přece víš!“

„Ludmila v hospodě nevaří, vařit nechce a nebude,“ řekl Slávek. „Nabídněme jí odstupné, ať sama zruší pronájem. Kdyby na to nechtěla přistoupit, otevřeme ve škole druhou hospodu s jídelnou a Ludmila to tak jako tak vzdá.“

„Myslíš si, že to zvládneš lépe než ona?“ pochyboval učitel.

Dzevogda to zvládne lépe než kuchaři nejlepších hotelů,“ vložil jsem se do diskuse. „Uvidíte, jak si budete pomlaskávat!“

„Pokud tam někdo bude chodit,“ sýčkoval učitel.

„Kdo tam nebude chodit, bude litovat,“ řekl Slávek. „Slyšeli jste tady Libora. Nenabízel bych to, kdybych to neovládal.“

„Ty jsi přece nikdy nevařil nic víc než míchaná vajíčka!“ zkritizoval Slávkovo kuchařské umění myslivec Bělka.

„Vařit neumím,“ souhlasil Slávek. „Ale ani to není nutné. Dzevogda vaří lépe než kuchaři nejlepších interhotelů. Já ho jen umím obsluhovat. Uvidíte, jak budete všichni spokojení! Budeme vařit všem, v celé vesnici budou kuchyně zbytečné!“

„A ty si vážně myslíš, že tam lidi budou chodit na obědy i na večeře?“ pořád pochyboval učitel. „Ledaže bys vařil hodně levně, ale budeš pak rentabilní? Abys na tom neprodělal kalhoty!“

„Vy jste mě nepochopili, chlapi,“ řekl Slávek. „Když chceme využívat darů od Slinchimů, bude to možné jen když ve vsi zavedeme i jejich systém. Komu to sprosté slovo komunismus vadí, může si to nazývat jinak, třeba »lidové spotřební družstvo«, taky se mi to líbí víc, ale bez toho to prostě nepůjde, chápete?“

„To chceš jako tvrdit, že tam bude jídlo zadarmo?“ zarazil se i učitel.

„Úplně zadarmo ne,“ pokrčil rameny Slávek. „Nemůžete ale spojit systém Slinchimů s pozemským žraločím kapitalismem, to by byla časovaná bomba. Buď to zavedeme v celé vesnici, nebo ten dar nevyužijeme, jiná cesta není. Mám jen jediný dzevogda a buď bude pracovat pro celou vesnici, nebo mě donutíte nechat si ho pro sebe, ale v tom případě budete muset obnovit chov dobytka a prasat. PapašíkyBeridazu porážet nebudete, žádní sem nepřijdou. To je dnešní situace a ujišťuji vás, že chov dobytka a prasat je podstatně pracnější. Rozmyslete si to!“

Slávek to vedl od počátku ostře, ale chápal jsem ho. Systém Slinchimů se žraločím kapitalismem nespojíte, to mi bylo jasné. Ale vesničanům to bude hodně proti srsti! Slávek je vlastně nabádá, aby se vzdali samostatného hospodaření a spojili se do družstva. Víme, jak nesnášeli násilně zaváděná JéZéDé! Aby si teď JéZéDé obnovili z vlastní vůle?

Naštěstí jsem si včas vzpomněl, že zrovna tahle vesnice byla v předminulém století společným zemědělským družstvem, založeným na dobrovolném základě. Tady přece lidé vždycky drželi spolu. Nemohli by se k tomu vrátit?

Jenže teď jsem ze všech cítil jen odpor. Farář asi nedokázal skousnout slovo zázrak, učitele rozčiloval komunismus a ostatní nemohli přenést přes srdce slovo družstvo. Nedivil jsem se, že se všichni tvářili, jako kdyby pod hrozbou zastřelení jedli bednu citrónů! Když se Slávek odmlčel, nastalo dlouhé trapné ticho.

„Zkuste si to představit jinak,“ napadlo mě zachránit situaci příměrem. „Prohlásíte vesnici na společnou loď, budete se cítit jako její posádka a budete se snažit, abyste neztroskotali. Na jedné lodi je přece společná kuchyně normální a za všechno se pořád neplatí. Od většiny ostatních lodí se budete lišit i tím, že si místo předsedy budete sami volit kapitána.“

„Hele, mladej, budeš na té lodi s námi?“ obrátil se na mě myslivec Bělka.

„Nebudu,“ odvětil jsem. „Nejsem tu doma, vrátím se raději do Prahy. Mám od Slinchimů jiné dary než Slávek, ale tajemství musím držet spolu s vámi, to je přece jasné. S tím tajemstvím budu s vámi na jedné lodi i v Praze, už protože se sem chci občas vracet.“

„Tak co tu ještě mezi námi děláš?“ vyjel si na mě nevrle pan Ludvík Koťátko.

„Protože je jeden z nás!“ uťal ho Slávek. „Jako jediný z nás prošel se mnou do Beridazu! Jako první a zatím jediný zkrotil vlka! Umím to také, ale prvního vlka zkrotil on, sami jste to jistě viděli. A také dostal dary od Slinchimů, i když jiné než já! Jen ho nevyhánějte, budete mu ještě vděční!“

„Zač mu máme být vděční?“ zavrčel pan Koťátko.

„Podívejte se!“ začal Slávek opět zeširoka. „Když projdete naším hřbitovem a podíváte se pozorněji na náhrobky, zjistíte, že se v poslední době ve vesnici hodně prodloužil věk. Poslední náhrobky patří stoletým a starším. Myslete si co chcete, já tvrdím, že je to díky Modrému mechu. Kdo jste byl v posledních letech ve městě u doktora? Nikdo! Doktoři za vás berou peníze zadarmo! Přejme jim je, ale nechodíme k nim.“

„Jak to ale souvisí s Daliborem?“ zeptal se učitel.

„Libor nejspíš dokáže k lidskému věku přidat ještě dvě nuly,“ řekl Slávek. „Ne sto, ale deset tisíc let! I kdyby to nebylo tolik, ani tisíc let by pro nás nebylo marných, nemyslíte?“

„Myslíš, že to umí?“ pochyboval učitel.

„Poslyš, učitelskej, jak dlouho ti trvá, než někoho perfektně naučíš cizí řeč?“ podal Slávek protiotázku.

„No... tak tři roky,“ zarazil se učitel. „Za předpokladu, že ji sám znám, to se rozumí! A taky nesmí být ten žák natvrdlý.“

„Naučit někoho úplně neznámou řeč trvá Slinchimům asi minutu,“ uzemnil ho Slávek. „Liborovi nalili do hlavy celou biologickou univerzitu. Půlhodinových lekcí na to bylo třeba víc, což svědčí o složitosti té vědy. Ve spojení s dary, které dostal, je z něho celosvětová špička na dlouhověkost. Je to ale další tajemství, které musíme dodržovat. Umíte si snad představit, co by tisíciletá dlouhověkost provedla s celosvětovou populací? Většina lidí je nezodpovědná, množí se jako králíci a svět by se nám brzy zhroutil pod nohama.“

„Tisíc let?“ chytal se za hlavu farář. „To je přece ještě víc než byl věk Metuzaléma!“

„Ve světě Beridazu žije menší skupina lidí ze Země. Nebyli jsme první, kdo se tam dostal. Nejstarší z nich byli na Zemi lovci mamutů. Je jim dnes pětadvacet tisíc let! Pro nás je tisíc let nepředstavitelně mnoho, ale kdoví, jak budeme za těch tisíc let uvažovat! Třeba se nám to bude zdát málo!“

„A tady ve vsi to chcete zavést?“ docházelo zvolna učiteli.

„Smíme si troufnout jen na malý pokus,“ souhlasil jsem. „Vesnice je k tomu nejvhodnější. U nás Čechů populační exploze nehrozí, máme většinou spořádaně dvě děti, demografové spíš lamentují, že vymíráme. Můžeme to tedy vyzkoušet. Musíme se ale připravit, že to nebude snadné.“

„To už se začínáš vykrucovat, nebo co?“ řekl pan Koťátko.

„Ne, já si věřím,“ odrazil jsem ho. „Ale uvědomte si, jak se zachovají naše ouřady. Zatím si žádný ouřad nevšiml, že tu žije tolik stoletých. Ale bude mnohem těžší utajit, že někdo žije dvě stě let. Říká vám něco »Věc Makropulos«?“

„Jo, bratry Čapky známe16, mám o naší knihovně přehled,“ ujistil mě učitel.

„Kdo to četl, ať se zamyslí, jak musela Elina Makropulos co chvíli měnit jméno a stěhovat se jinam, protože nemohla žít na jednom místě déle než třicet let. A dnes, jak jistě víte, je evidence obyvatel dokonalejší než v době bratří Čapků.“

„To je pravda,“ zchladl učitel. „Máš aspoň představu, co se s tím dá dělat?“

„Mám,“ přikývl jsem. „Každý, kdo získá dlouhověkost, může žít do svých šedesáti let jako dosud. Pak se slavnostně rozloučí s příbuznými a »papírově« pro okolní svět »zemře«. Ve skutečnosti projde Čertovou dírou do světa Beridazu, kde posílí naši českou obec. Pro manžele bude lepší odejít společně, jen na děti si tam musí pár let počkat. V Beridazu mohou žít všichni, tam se nad jejich věkem nikdo nepozastaví.“

„Já jsem tam s Elinou Makropulos dokonce mluvil,“ přidal se Slávek. „Žije mezi Rusy, protože Češi tam nejsou. Měl jsem s ní velice zajímavou diskusi.“

Rozhovořil se o svých debatách s Elinou a já jsem se změnil v pozorného posluchače. Upřímně řečeno, trošku jsem mu záviděl. Nevadí, řekl jsem si, příště si s ní popovídám taky.

„A jak to bude s dětmi?“ napadlo učitele.

„Pokud možno beze změn,“ odvětil Slávek. „Lidé mohou na Zemi žít skoro stejně jako dosud. Úplně stejné to nebude, ale nemusí se to moc lišit. Pár zádrhelů se dá překonat.“

„Jaké zádrhele myslíš?“

„Dlouhověcí nebudou vypadat staře,“ řekl. „Slíbili mi, že časem omládnu. Koho upraví v pokročilejším věku, ten omládne, kdo to podstoupí mladý, přestane stárnout. Půjde to, než si někdo všimne, že člověk vypadá v šedesáti na dvacet. Do té doby nikdo nebude srovnávat vzhled s fotografiemi na dokumentech.“

„Jenže každý si musí občas obnovit dokumenty,“ namítl učitel. „Ale snad by se to dalo dohnat líčením.“

„To se ještě uvidí,“ řekl Slávek. „Ale až bude lidem přes stovku, ouředně už to maskovat nepůjde. Pak nezbude než odjezd za krajany do Beridazu.“

„A co budeš dělat v Praze ty?“ zeptal se mě myslivec.

„Vracet lidem mládí,“ řekl jsem. „Totéž jako tady, jenže ve vsi mi to nezabere tolik času. Nejsem schopný prodloužit věk všem lidem v Čechách, jsem na to přece sám, ale na pár tisíc lidí si troufnu. Bude o nich platit totéž co tady ve vsi. Musí dodržovat tajemství a až začne být jejich mladistvý vzhled podezřelý, odstěhovat se na Beridaz. Slíbili nám založit pro Čechy společné sídliště a časem budeme žít všichni tam.“

„Jenže budeš muset ty lidi nějak vybírat, ne?“ pochopil to správně učitel.

„Jistě,“ přikývl jsem. „První nezbytnou podmínkou bude, aby každý dodržel naše tajemství a aby souhlasil s odstěhováním na Beridaz, až začne být sousedům i ouřadům podezřelý. To bude prostě nutné. Další výběr zůstane na mně, ale dám si pozor, abych mezi Struldbrugy nepřibral nějaké žraloky a hyeny.“

„Co je to Struldbrugy?“ zeptal se rychle učitel.

„Nesmrtelní lidé z knihy Gulliverovy cesty,“ řekl jsem.

„Počkej!“ vzpomněl si myslivec Bělka. „To jsem četl, ale byly to strašné padavky! Nesmrtelní, ale staří, nemocní a nemohoucí! Není to něco takového?“

„Jonathan Swift je popsal, aby zvýraznil marnost touhy po nesmrtelnosti,“ souhlasil jsem. „Popisoval je tak, že do osmdesáti let žijí normálně a teprve když zestárnou a stanou se z nich ubožáci, začnou být nesmrtelní, což jim vzhledem k jejich nemohoucnosti vlastně není k ničemu. My dva jsme se na Beridazu setkali s jinými. Ti prostě jen pomaleji stárnou. Když jim je pět set let, vypadají na pětadvacet. Přivítal nás tam i jeden stařec, kterému bylo pětatřicet tisíc. I v tom věku zastával funkci soudce a lidé ho uznávali. Jenže Struldbrugové z Gullivera jsou známí, proto jsem si je vzal jako vzor.“

„Odpudivý vzor,“ dodal myslivec.

„Máš-li lepší, sem s ním!“ řekl jsem. „Napadl mě i Biblický Metuzalém, ale líbí se mi ještě méně.“

„Elina Makropulos by byla mnohem lepším vzorem, kdyby ji nepopsali také odpudivě,“ dodal Slávek. „Nejspíš proto, že je nevzala mezi dlouhověké. Ptal jsem se jí na to, ale řekla mi, že Čapkové byli Zednáři a ty by do Beridazu nebrala. Já vlastně taky ne a doufám, že i Libor má stejný názor.“

Jen jsem na to přikývl.

„Takže budeš bloumat po Praze a měnit lidi na dlouhověké Struldbrugy...“ shrnul to učitel. „Nejprve bys to měl ale zkusit tady. Všichni tu dodržují tajemství a myslím si, že nikomu nebude vadit odejít do jiného světa, až přijde jejich čas.“

„Už víte, kdo dal fotky vlka do novin a Čertovu díru málem prozradil?“ zeptal jsem se ho.

Ach jo! Ukázalo se, že to ještě nikdo neví. Nemělo smysl ptát se redaktorů, ti své zdroje zásadně neprozrazují a ještě by je to upozornilo, že to asi nebude tak nevinné. Dobře, že to zapadlo! Ale někdo to do novin dal a nedodržel dohodnuté tajemství. Ten »pan Někdo« by to mohl zopakovat v situaci, která by se nedala tak snadno vyretušovat.

Kromě toho jsem nemohl zůstat tady, musel jsem se vrátit na půdu naší univerzity. Chci ji opustit a věnovat se problematice Beridazu»ovrósje«, ale ne hned. Nejprve se musím vrátit, nějak přijatelně vysvětlit mou delší nepřítomnost a vydržet mezi těmi intrikány, abych získal čas k vyhledávání lidí, kteří by měli dostat šanci delšího života. Mezi tolika lidmi jich jistě budou stovky.

Dohodli jsme se nakonec, že se do vsi vrátím, až se v Praze uvolním. Rok nikoho nezabije. Ujistil jsem je, že s vesnicí musím vycházet v dobrém, pokud se chci vrátit do Beridazu. A to určitě chci, o tom nemusí nikdo pochybovat.

Beridaz za to stojí!


Jednání o další budoucnosti vesnice bylo dlouhé. Rada Starších rozhodla svolat do hospody všeobecný sněm. Bude se to týkat všech, ať o tom rozhodnou všichni. Rada doporučí návrh učitele Břéťi na obnovení družstva v podobě, jak bylo za Rakouska a První republiky. Břéťa navrhl opsat z kronik stanovy a trochu je modernizovat. Vesnice byla »na jedné lodi« už za Rakouska. Už tenkrát hospodařili společně. Komunisté to zkazili. Vyžadovali založení JéZéDé podle jejich systému a především s předsedou, »přiděleným« odněkud z okresu, který se pak ve vsi choval jako Napoleon na dobytém území. Když se v drůbežárně oběsil, bylo to pro všechny ulehčení. Rychle si zvolili jiného a dalšího »doporučeného z okresu« odmítli, neboť »ani ten minulý neuměl v tomto kraji hospodařit«.

Obnovené družstvo mělo být opravdu společné, základ měli jako z počátků po založení města Tábor. Neměli na peníze kádě, jak se říká, ale společnou pokladnu. Když pan Kampelík zakládal své kampeličky, ve zdejší vesnici neuspěl. Měli tu totiž společné peníze již dávno před ním.

Když ráno přišla jako vždy hospodská Ludmila a odemkla hospodu, tísnil se už před ní dav vesničanů a další přicházeli, aby jednání nezmeškali. Hospodskou ale čekalo překvapení. Rada Starších ji požádala změnit hospodu na společnou obecní vyvařovnu a jídelnu. Ludmila již předtím odmítala v hospodě vařit a odmítla to i teď, jenže Rada Starších jí doporučila ukončit pronájem hospody a nabídla jí odstupné ve výši půlročního zisku, jak je uvedla v posledním daňovém přiznání.

Ludmila s tím pochopitelně nesouhlasila, jenže jí oznámili, že obec společnou jídelnu nutně potřebuje a když to nepůjde v hospodě, zařídí novou konkurenční jídelnu na faře. Místa je tam dost, farář není proti, ale ať potom Ludmila nepočítá se štamgasty! V jídelně se budou podávat jídla i nápoje včetně piva a nikdo nebude odbíhat od fary k hospodě a zpět. Hospoda pak nebude rentabilní.

Ludmilu to, to se ví, zaskočilo. Učitel Břéťa jí ještě z dobré vůle navrhl, aby se přestěhovala i s rodinou přímo do hospody, kde byl volný byt, ale hospodská i to rázně odmítla.

„Starej by mě hnal!“ řekla. „Peníze z hospody nám přišly vhod, ale bydlet tady ve vsi, kde se občas objeví pekelné obludy? Ženské se tu bojí vyjít na náves, děti drží doma... děkuju, nechci! Život v neustálém strachu není žádný život!“

„Čertova díra je přece zazděná!“ ujišťoval ji učitel. „Zvěř už se tu neobjeví! Teď tu bude klid a pohoda.“

„To není žádná jistota!“ řekla hospodská. „Až se ty bestie zase objeví, bude tu peklo. S tím nechci nic mít.“

„Peklo už skončilo,“ ujišťoval ji mírně učitel. „Když nechcete, nechcete, ale není to tu špatné, jak si myslíte, a bude tu ještě líp! Doba oblud je trvale za námi a tajemství s nimi skončilo. Beztak to bylo k neuvěření, že?“

Hospodská ale nedala jinak, než že radši odejde. Pro jistotu přijala nabídku na odškodnění a hned také chtěla dělat inventuru, aby jí obec mohla zaplatit zbylé zásoby. Michal Kravec s Vlastou Vernerem z Rady Starších se nabídli s inventurou jí pomoci a ostatní z Rady jim vyslovili pověření, aby to bylo platné.

Slávkovi už nic nebránilo ujmout se hospody. Odešel proto do Čertovy díry pro svůj batoh a přinesl do nepoužívané hospodské kuchyně dzevogda. Ludva Koťátko se Sváťou Hanušem mezitím šli podle jeho přání nasekat na obecní louce trávu, aby bylo z čeho »vařit«. Nikdo kromě Rady Starších netušil, oč jde, ale členové Rady Starších byli zvědaví, jak to Slávkovi dokáže. Vařit z trávy je přece jen neobvyklé. Učitel Břéťa s myslivcem Kájou a farářem si uložili úkol přesvědčit zbytek vesnice o proveditelnosti a nutnosti založení »Táborského režimu«. Lidé dnešní generace tomu totiž úplně odvykli.

Byl jsem tu jako externí poradce, ale události ve vesnici se mě měly dotknout víc než jsem čekal... 


Rozhodl jsem se počkat na výsledek Slávkova experimentu. Chlapi přivezli trakař trávy, kterou složili na hospodském dvoře. Část jí našlapali do dvouručního koše a přinesli do kuchyně, kde trávu podle Slávkova pokynu nasypali do kotle. Kotel nebyl dlouho používaný, ale Slávek tvrdil, že zatuchlina vadit nebude. Nalil na trávu vodu a velkou vařečkou zamíchal.

„Příště to musíme nejprve umlít,“ prohlížel si zelenou směs kriticky. „Jednou se to snese, ale pro příště... Vážení, kolik bude dneska strávníků?“

Učitel za něho spočítal všechny přítomné a Slávek si zamnul spokojeně ruce.

„Jdeme na to, vážení!“ řekl. „Chviličku strpení, oběd bude co nevidět, připravte zatím talíře a příbory!“

Pokropil směs jakousi trestí z dzevogda a chvíli ji míchal. Pak oddělil do sousedního kotle zhruba třetinu a střídavě jednu i druhou várku míchal a kropil. Stál jsem docela blízko a nabídl jsem mu pomoc, ale Slávek hrdě prohlásil, že si hodlá vyzkoušet, jak to zvládne sám, bez pomocníků.

Obě várky, aniž by je zahříval, rychle měnily barvu. První nažluto, druhá do červena. Pak Slávek zapnul elektrický sporák, který také nebyl kolik let v provozu, vytáhl dvě velké pánve, druhou směs rozválel na centimetr tlusté placky, nakrájel na čtverce po dvaceti centimetrech a začal je smažit. Zakrátko se kuchyní nesla vůně báječných vepřových řízků. Všiml jsem si, že Slávek je smaží jen krátce, ale na rozdíl od ostatních přihlížejících jsem měl v hlavě vědomosti z Beridazu, takže jsem věděl, že smažení řízků není nutné, jen uvolní trochu vůně. Když někteří čumilové začali pochybovat, trochu jsem je opravil.

„Nevíte, co tam probíhá, nesuďte!“ zarazil jsem počínající diskusi, že »to nemůže být řádně usmažené«.

Slávek se do diskuse nepletl, ale smažil o sto šest řízky, po pěti na každé pánvi. Vedle v hrnci mu narůstal vysoký štos řízků, zatímco hmota v sousedním kotli se ještě vybarvovala a získávala zvolna správnou strukturu.

„Tak vážení!“ řekl Slávek. „Můžeme začít! Nastupte do řady s talíři, pokusný oběd je připravený.“

Řízek s bramborovým salátem

Řízek s bramborovým salátem

Asi jako jediný jsem od počátku nepochyboval o tom, že se mu první oběd podaří. Ostatní jen nechápavě zírali, zejména když věděli, z čeho ten oběd povstal. Hospoda byla plná jako už dlouho ne, dostalo se na všechny, vepřový řízek s bramborovým salátem chutnal všem a i největší škarohlídi pochopili, že Slávek nemluvil do větru, když sliboval, že se tady bude stravovat celá vesnice. Jednu porci dostala i hospodská Ludmila, když se vrátila s Michalem Kravcem a s Vlastou Vernerem ze sklepů, kde od ní zástupci Rady formálně přebírali sudy piva.

„Nechcete si to rozmyslet, Lído?“ popichoval hospodskou učitel. „Slávek beztak tvrdil, že to jen zahájí a rád by si tady našel nějakého zástupce.“

„Odkud jste sehnali vepřové?“ pídila se Lída. „Zase z nějaké příšerky?“

„Ne, papašíci už nejsou a nebudou,“ ujistil ji učitel.

„Však bych takové nečisté maso ani nejedla!“ prohlásila.

Jo, kdybys, holka, věděla, z čeho to maso opravdu je, to bys nad ním teprve ohrnovala nos, pomyslel jsem si. Naštěstí jí nikdo nechtěl kazit chuť. O čerstvě posečené trávě věděli jen ti, kdo ji přivezli do hospody a pomáhali ze začátku Slávkovi, ale ti mlčeli a nechali si hlavou převalovat záhadu, jak je možné, aby něco tak báječného vzniklo z krmiva pro dobytek. Inu, mimozemská technologie! A ta teď bude ve vsi sloužit všem. To snad stojí za ten »režim Táboritů«!

Byl to opravdu skvělý začátek jednání...


Plebiscit dopadl podle očekávání dobře. Rada Starších měla ve vsi důvěru a když líčila výhody společného hospodaření, lidé jí uvěřili. Očekával jsem, že se ve vsi vyskytnou i odpůrci nového pořádku, ale ukázalo se, že vesničané spolu drželi mnohem více než je v Čechách zvykem. Projevily se jednak celé generace, kdy vesničané museli chtě nechtě držet spolu proti zvěři z Beridazu, ale také vzpomínky pamětníků na družstvo v předkomunistické době, které na rozdíl od poválečného vnuceného systému fungovalo ke všeobecné spokojenosti. Učitel Břéťa přinesl do hospody počítač, na kterém slavnostně vyhotovil zakládací listinu nového družstva. Tím bylo družstvo formálně založené a učitel dostal další úkol, prosadit oficiální registraci družstva jako právnické osoby. Bude to obtížnější, neboť takové družstvo v Čechách neexistuje, takže se u této novinky dá očekávat odpor českých byrokratů, ale Rada Starších slibovala, že i tuto překážku překoná.

Na závěr se měli všichni na zakládací listinu podepsat, ale vesničané to vzali zodpovědně, nikdo nezdržoval a k listině brzy připojili i archy s podpisy.

„Přidáš se k nám taky, Libore?“ oslovil mě učitel, když se fronta na podpisování ztenčila na posledních pár vesničanů.

„To se ví, že se přidá!“ odvětil za mě Slávek. „Je to náš člověk, nebo ne?“

„Myslíte?“ zeptal jsem se nerozhodně. „Ale já teď budu v Praze, ne tady!“

„Takže budeš náš externí člen,“ řekl Slávek. „Nebudeš sám. Už za Rakouska jsme měli externí členy, zaměstnané mimo obec, kteří vydělávali na berně i za ty, kdo nevytáhli paty ze vsi. Rozdíl proti současnému stavu byl v tom, že dnes daně platí každý sám, kdežto v družstvu platí daně za všechny družstvo.“

„Ano, ale v Praze nebudu využívat výhod společné kuchyně,“ připomněl jsem jim.

„To není tak jisté,“ usmál se Slávek. „Můžeme tě zásobovat, jako zásobují na Beridazu své oddělené výzkumníky, rozmístěné dál od společných kuchyní. Prostě ti čas od času dovezeme balík »zelených cihliček« a příruční sadu dzivugde, jen si vzpomeň, to jsou ty ampulky s předem připravenými přísadami pro samostatnou přípravu jídel. Připravíš si z nich jídlo na místě a nebudeš závislý na veřejných jídelnách a restauracích.“

Měl pravdu, tak to na Beridazu dělali, i když těch případů bylo v poměru ke společnému stravování nepatrné množství. I na Beridazu byly ojedinělé výjimky a věděl jsem o nich jen díky tomu, že jsem nejprve požádal o znalosti o dzevogda. Takže mi budou i tyto znalosti užitečné, i když nebudu mít svůj vlastní přístroj. To by nemuselo být marné.

„Jestli se nepletu, znamená to, že budu výdělek posílat na konto družstva a to za mě zaplatí, kdybych něco potřeboval,“ odhadoval jsem.

„Pochopil jsi to dobře,“ oddychl si Slávek za souhlasného přikyvování ostatních. „A co budeš potřebovat? Oblek máš přece trvanlivý, ani boty nebudeš potřebovat. Pro všechny další potřeby dostaneš platební kartu od družstevního účtu. Budeme ti věřit, že nic nezpronevěříš a všechny výdaje později zdůvodníš.“

„A co kdybych byl parchant a zpronevěřil je?“

„Ty to neuděláš, nejsi svině,“ usmál se Slávek. „Ale kromě toho, družstvo bude mít konta dvě. Jedno pro povinné platby, to jsou daně a jiné nutné výdaje. Oprávnění k tomu kontu mají jen jednatelé, tedy Rada Starších a její pověřenci. Druhé konto je pro běžné použití a tam je zbytek. Budeš mít kartu jen na to druhé, stejně jako většina členů družstva. Kdo kartu zneužije, přijde o ni natrvalo, ale nikdo nikdy peníze nezneužil, nestane se to ani teď.“

Takže důvěra s očekáváním čestného jednání. No budiž, tak velkou touhu po penězích naštěstí nemám. Ve vesnici to nejspíš půjde také, vesničané drží spolu. Měl bych si na to zvyknout.

Podobný systém údajně na Zemi funguje na více místech. Hovořil jsem o tom s jedním člověkem, vyprávěl mi o kibucech v Izraeli, kde je to obdobné, proto mi to nepřipadalo nemožné ani v české vesnici. Lidé v kibucech také pracují společně, společně se i stravují, i když ve vsi to tak bylo už za starého Rakouska, kdy po kibucech a vlastně i po Izraeli nebylo ani vidu, ani slechu.

Ten člověk tam byl na krátké návštěvě a tvrdil, že prvním předpokladem pro chod kibucu je vytvořit atmosféru, kdy všichni mají stejný zájem na jeho udržení. Všichni tam jsou na jedné lodi, nikdo se neulejvá. Ulejváky tam stíhá opovržení, až obvykle sami rychle odejdou.

„Odcházejí nejen ulejváci, ale i nejschopnější,“ pokračoval ten pán. „Každý má všechno co potřebuje, ale nikdo nic nevlastní a nemůže v ničem vyniknout. Je tam až nezdravá rovnost a ti, kdo touží vyniknout, odtud utíkají. Proto se v Izraeli kibucy rozšířily jen velmi omezeně. Samotným Izraelcům ten systém nevyhovuje. Dnes už je většina kibuců zprivatizovaná a fakticky zrušená.“

Pochopil jsem to tak, že odcházeli »ti všeho schopní«. Komunismus údajně vymysleli Židé, ale na kibucech je nejlépe vidět, že jim samotným nevyhovuje. V kibucech se nekrade. Není co a není proč. Není to atraktivní pro národ, proslulý peněžnictvím a finančními operacemi, které nic nevytvářejí, jen »přerozdělují« peníze jiných. Však se také nakonec kibucy ve státě Izrael staly spíš kuriozitou než hlavní metodou. Udržely se spíš soukromě hospodařící mošavy.

V české vesnici to ale fungovat může. Přinejmenším do té doby, než se v ní objeví někdo »všeho schopný«.

Například tím, že se sem přižení...


Podepsal jsem zakládací listinu až poslední a vzbudil jsem tím nezasloužený zájem celé vesnice, ale pak jsem ohlásil, že je pro mě nejvyšší čas vrátit se do Prahy. Mám to ještě daleko a při dnešní hromadné dopravě...

„Co blázníš?“ řekl Slávek. „Někdo tě tam odveze autem! To by tak hrálo, aby ses trmácel zbytek dne a dojel až někdy po půlnoci! Michale, máš auto v pořádku? Navíc potřebujeme v Praze něco sehnat, budou to dvě mouchy jednou ranou!“

A tak jsem o půl hodiny později nasedl k Michalovi Kravcovi do jeho škodovky. Ačkoliv - teď už byla podle družstevní smlouvy všechna auta obecní. Michalovi to, zdá se, nevadilo. Nu dobrá, nesmí mi tedy vadit ani to, že všechen můj majetek bude ode dneška též obecní. Moc jsem toho neměl, ale když na to přijde, všechno ve prospěch toho zajímavého pokusu rád oželím. Budu si ale říkat »družstevník«. Zní to jistě lépe než »komunista«! To je dnes označení člena partaje, která kdysi vyhlašovala »společné vlastnictví«, jenže v tomto směru krutě zklamala.

Sotva jsme ale vyrazili ze vsi, Michal Kravec na mně začal vyzvídat co nejvíc podrobností o Beridazu. Maskoval to tím, že po mně chtěl, abych ho tím udržoval v bdělém stavu. Tvrdil, že když spolujezdec pořád mlčí jako zařezaný, hrozí řidiči mikrospánek. Povídat jsem měl podle toho především já a Michal chtěl slyšet podrobnosti o naší cestě.

Naštěstí jsem si vzpomněl na Slávkova slova, že se po návratu budu docela jistě před ostatními vytahovat víc než laciné tričko a to mě přimělo povídat hodně zdrženlivě. Nešetřil jsem proto obdivem k Slávkově odvaze a schopnostem, chválil jsem ho za všechno, nač jsem si vzpomněl. Všechno byla ostatně pravda, nic jsem si nepřikrášloval. Jen jsem se nezmiňoval o mé úloze v té výpravě. Po pravdě řečeno, na chválu toho nebylo mnoho. Ano, zastřelil jsem tam jednoho vlka a na zpáteční cestě jsem telepaticky ovládl dalšího, ale Slávek těch příšerek postřílel více a kdybych neovládl vlka já, zkrotil by ho Slávek taky. Slávka napadlo požádat Slinchimy o přístroj dzevogda, který ve vsi umožnil založení nejkurióznějšího družstva na Zemi, zatímco já jsem se soustředil na červy »ovrósje«. Jistě, budou užiteční, ale dzevogda bude mít viditelnější úspěch. Z mého vyprávění měl Michal získat obraz Slávka jako chlapa bez bázně a hany, zatímco já jsem tam byl spíš jeho přívažek. A co bych si nalhával, bylo to přece tak.

Uvidíme, jak těch červů využiji v Praze!


Když jsem se objevil mezi kolegy na univerzitě, sklidil jsem »zasloužený« posměch. Co také jiného? Vyslali mě zjistit pravdu, ačkoliv všichni od začátku věděli, že jde samozřejmě o kachnu. Že jsem to potvrdil, to by mi ještě přičetli k dobru, ale nebetyčnou ostudu jsem si vysloužil, že jsem potřeboval na zjištění podvodu s pitomým fotošopem tak dlouhou dobu. Kdyby tak zdlouhavě pracovali všichni, to bychom to daleko nedopracovali!

Výtky jsem přijal kajícně, se svěšenou hlavou. Smůla byla, že vlk cestou sežral dráčka »giroze« i se zprávou, jejíž součástí byla má prosba, aby dali kolegům na univerzitě na vědomí, že si beru dovolenou na průzkum jeskyní. Soudce Zarón nám tvrdil, že dráček umí zvířatům poručit, jako my při návratu na Zem, ale to ho nemuselo zachránit v případě nenadálého útoku zezadu. I nás mohl vlk napadnout, kdybych ho k našemu štěstí při mém pádu nespatřil. Teď jsem se na žádost o dovolenou nemohl odvolávat, nikdo by mi nevěřil. Místo dovolené mi započítali neomluvenou absenci a získal jsem punc nespolehlivého, což rozhodně není lichotivé. A mohl jsem počítat i s tím, že toho některý z kolegů při nejbližší příležitosti využije. Intrik je přece univerzita plná!

Jenže já jsem se univerzitních intrik nemínil účastnit. Ani dřív jsem k nim neměl blízko a teď teprve ne! Jen ať si intrikáni poslouží! Přece neklesnu na jejich úroveň! Ještě před mou cestou do Beridazu mi na mé univerzitní kariéře záleželo, ale to se od základu změnilo.

Výtky jsem přijal kajícně, se svěšenou hlavou, ale v duchu jsem byl vysoce nad věcí. Intriky, kterých bych se dříve obával, mě teď nezajímaly. Mám přece mnohem víc, než kdybych se měl stát třeba rektorem! Nikdo o tom nemá ani potuchy, ale právě proto mi nikdo nebude závidět, ani mi házet klacky pod nohy!

Začíná mi v Praze úplně jiný život!

 


 Konec 1.části§§

------------------------ Poznámky:

  16 Občas používám skutečné historické postavy, jen trochu pozměněné proti skutečnosti

Zpět Obsah Dále

20.09.2018 11:12