Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Elina

Po večeři jsem požádal o nějaký stůl, raději větší než menší, nějaké misky, skleničky nebo hrníčky. Slávek poslal pár mladších hochů do skladiště ve škole přinést vhodný stůl a své pomocníky vybrat nádobí. V hospodě bylo všeho dost, zakrátko jsem měl ve volné místnosti postačující laboratoř a zahájil jsem klonování. Při tom jsme se bavili dál.

Nadhodil jsem, proč vesničané staví nové domy na místě zbouraných starých.

„Nestačilo by vybavit staré domy řídícím uzlem, zazděným do základů? Nebylo by to jednodušší?“ navrhoval jsem.

„To by nemělo smysl,“ řekl Slávek. „Podívej se, staré domy se nejpozději do pěti set let rozsypou. Dřevěné roubenky sežerou červotoči nebo houba dřevomorka, ani cihly nevydrží. Na starých hradech vidíme, co dokáže zub času. Nové domy vydrží všechno. Mají životnost sto tisíc let - a víc. Pravda, do stěn tu nezarazíš ani hřebík. Vráťa Kadlec má nastřelovačku, ale zakalené nastřelovací hřeby odskakovaly celé pokroucené, neudělaly do stěn ani jamku. Hoši opatřili ke zkoušení odolnosti i panzerfaust, dnes se i tohle zboží dá sehnat, jen je opravdu hodně drahé... ale ani zblízka to stěnu nepoškrábalo. Vsadím se, že katakomby odolají i nejtěžším protibunkrovým bombám. Chtělo by se ti čekat tisíc let, než staré barabizny spadnou?“

„Poslyš... tohle už je ale otevřená vzpoura proti pozemské civilizaci!“ namítl jsem. „Dohodli jsme se snad na začátku, že se budeme tvářit nenápadně!“

„A netváříme se nenápadně?“ usmál se Slávek. „Vždyť i ty domy kopírují vzhled těch původních. Teprve hodně zblízka se dá zjistit, že okna jsou jen namalovaná a nedají se otevírat.“

„Ale dveře jsou nápadné, nemyslíš?“ opáčil jsem.

Příchod demokracie...!

Příchod demokracie...!

„Výjimečně jsme proto z každého domu zachovali původní hlavní vchodové dveře i pár vnitřních,“ přikývl. „Vsadili jsme je do nových dveří i s rámy. Vypadají a otevírají se normálně, ale jen do chvíle, kdyby je někdo chtěl otevřít násilím.“

„A kdyby to někdo zkusil?“

„Vyprávěl jsem ti, co udělaly zavírající se dveře v Čertově díře se šturmkvérem, když jsem je chtěl zablokovat otevřené?“ zeptal se mě pro jistotu Slávek.

Jistěže jsem si vzpomněl. I Slávek se nad tím pozastavil, jak dveře dokázaly zplacatit hlaveň, jejíž ocel je přece jen odolnější než běžné železo. I kameny to drtilo na jemňounký prášek.

„Zavírající se dveře rozmačkají dřevo i kov mezi nimi jako kdyby byly z tvarohu,“ dokončil to. „To ovšem jen kdyby došlo k nejhoršímu. Doufám, že ještě dlouho a dlouho budeme zavírat dveře normálně, klikou.“

„Taky si to přeju,“ souhlasil jsem.

Vzhledem k tomu, že se vesnice při pohledu z dálky téměř nezměnila, dalo se čekat, že si toho úřad nevšimne. Zaměstnanci Rozvodných závodů uznali, že fotovoltaika s akumulátory může nahradit elektrickou přípojku a elektroměry si odvezli. Spotřební družstvo přestalo nakupovat potraviny, obleky i boty, jenže to se projevilo až ve městě, kde dříve vesničané nakupovali. Pokud si někdo všiml poklesu obratu v obchodech, těžko by si to spojoval se vzdálenou vesnicí. Tady snad nebezpečí nehrozilo.

Práce ve vesnici bylo zatím dost díky přestavbě domů, jinak jí ale znatelně ubylo. Slávek zaměstnal v hospodě tři pomocníky. Zvládl to i sám, ale když se práce rozdělila mezi čtyři lidi, zbylo jí na každého jen čtvrtina, takže měli všichni čtyři dost času na všelijaké diskuse. Slávek byl navíc v Radě Starších, která vesnici vedla a určovala další postup.

Ludvík Koťátko vedl »trávníkáře«. Tak si říkala parta, která se starala o pěstování, sečení a skladování trávy, jakožto hlavního produktu vesnického zemědělství. Byli na to jen tři, ale zvládali všechno hladce. Od přeměny klasických polí na louky, po sečení, dopravu a silážování trávy v obou silech. Pomáhal jim v tom prý zemědělský stroj »gazsock«, dovezený z Beridazu. Slibovali mi, že mi ho ukáží při práci, až budu mít čas vypravit se za nimi.

Lenka Marešová vedla partu »dojiček«. V kravíně bylo více práce než na loukách a ke kravínu patřila i mlékárna a sýrárna. Družstvo i tady získávalo nějaké peníze, nejdůležitější na tom ale bylo, že to vytvářelo dojem normálního zemědělského podnikání. Peníze tu byly až na druhém místě a je třeba přiznat, že parta Lenky Marešové občas donesla své výtvory, především mléko a sýry, do hospody jako doplněk Slávkovy vyvařovny.

Není nad přírodní produkty!


Joska Dvořák teď vedl partu stavitelů. Se starým pojmem »zedníci« měla společné jen to, že ve vsi stavěli nové stavby, ale postupy používali zcela jiné.

Základem nových staveb byly kostky »floznich«. Na Zemi se nic takového dosud neobjevilo, museli je dovážet skrz Čertovu díru z Beridazu, ale Slinchimové jim je velice ochotně vyrobili, dokonce rovnou uzpůsobené podle požadovaného vzhledu.

S kostkami »floznich« se ovšem zacházelo úplně jinak než s vápnem, cihlami a cementem. Kostky přiváželi z Beridazu, kde jim je vytvořili přímo na míru a na Zemi je jen skládali. Trochu to připomínalo skládání kostek »Lego«. Kostky byly tvarované, aby do sebe zapadaly, oproti »Legu« museli navíc před sestavením nanést na styčné plochy lepidlo. I to bylo trochu zvláštní, museli je před lepením smíchat ze dvou složek a navíc zahřát plamenem, ale tímto způsobem slepené kostky držely jako by byly z jednoho kusu. A to už něco znamenalo, vzhledem k odolnosti samotných kostek, které se po usazení nedaly žádným způsobem narušit.

Slinchimové dodávali kostky v různém provedení. Nejvíc jich bylo v rudohnědé barvě. Ty ukládali pod zem a stavěli z nich základy domů a katakomby. Nadzemní části domů měly barvy i povrchovou strukturu imitující původní materiály. Kostky pro dům postavený na místě starodávné dřevěné roubenky měly zvenčí strukturu starých omšelých dřevěných trámů, kostky pro modernější domy měly na sobě imitaci brizolitu včetně jiskřících plošek slídy. Vnitřní strany kostek měly základní barvu bílou. Místnosti včetně sklepů i katakomb působily čistým dojmem, ale později si obyvatelé sami zvolí, jak budou vypadat vnitřní stěny domů, kde budou okna a kde obrazy.

Největším rozdílem proti klasické stavbě bylo to, že museli již při stavbě osazovat všechno vnitřní vybavení. Každý dům měl »zazděné« osvětlení, klimatizaci, vytápění, větrání, potrubí pro koupelnu kegiako i záchod a řídící uzel, který se o všechno staral. Katakomby mezi domy měly osvětlení řízené dotykovými spínači syrsa, ale chodby od Slávkova domu k Čertově díře se řídily už jen telepaticky, stejně jako většina přídavných funkcí. Většina se jich ani spínači řídit nedala. I proto na mě naléhali, abych co nejdřív vesničany upravil. Nešlo jen o hledisko dlouhověkosti, to by tolik nespěchalo.

Dalším zásadním rozdílem proti klasické zednické stavbě byla požadovaná přesnost. U zedníků se traduje »centimetr žádná míra«, cihlami se dá dorovnat i půlmetrový rozdíl proti plánům. Tady to ale neplatilo a naši »zedníci« si museli zvyknout na míry v milimetrech. Problémem byly rovněž dlouhé chodby katakomb, kam museli vkládat dilatační prvky. Joska Dvořák připouštěl, že je to při větších vzdálenostech domů od sebe nezbytné, jinak by katakomby ohrožovaly extrémní síly, jaké představuje například každé, i slabé zemětřesení.

Ani materiál Slinchimských kostek není nekonečně pevný, i když se co do odolnosti nedal s klasickými materiály srovnávat.

Slinchimové neplánují životnost na roky, ale na tisíciletí.


Strávil jsem noc v jednom z nových pokojů hospody. Měli je tu připravené pro návštěvy. To byla novinka! Před Beridazem hospoda žádné nocležníky nepřijímala a když někdo přijel do vsi na návštěvu, musel se ubytovat u příbuzných. Vedli prý o tom dlouhou diskusi v Radě Starších, než je Slávek přesvědčil, že to musí zavést kvůli Struldbrugům. Vesnice by jim měla poskytnout poslední bezpečný úkryt, až budou prchat z našeho světa. Některé hlasy tvrdily, že do nich nikomu nic není. Co s Pražáky? Jenže Slávek měl přesvědčivé argumenty. Struldbrugové z Prahy vytvoří v Beridazu většinu a je nutné táhnout s nimi za jeden provaz už tady, na Zemi.

„Budeš se hodně divit, jak jsme cestování Čertovou dírou urychlili a usnadnili!“ pokoušel se mě Slávek navnadit. „Kde jsou ty doby, kdy jsme tam my dva klopýtali oblečení v těžkých vlčích kůžích a s batohy na zádech! Dnes je to otázka půl hodinky!“

„Jak se vám to podařilo?“ chytil jsem se drápkem. „Poslyš, kdyby to bylo opravdu tak snadné, nemohl bych se zítra podívat do Beridazu? Kdybych přemluvil ke spolupráci Víji nebo někoho jiného, mohli by nám dodat vajíčka »ovrósje« pro celou vesnici! Já je klonuji po dvaceti, ale oni mají jiné možnosti!“

„Príma nápad!“ rozzářil se Slávek. „Mělo nás to napadnout už dřív! Uděláme to tak! Ráno se vypravíme do Beridazu. Já, ty a Joska Dvořák, také si tam potřebuje vyzvednout nějaké kostky »floznich«. Teď večer to už nemá cenu, takže se do rána dobře vyspi a ráno jedeme!“

Fakt je, že jsem byl ten den utahaný. Nejprve cesta autem z Prahy, pak uzdravování Máni Hlavákové »chiatem«... Nezdá se to, ale telepatické vyšetřování se projeví únavou. Pak klonování a nějaké diskuse... zkrátka jsem dopadl na lůžko, to mě přívětivě objalo...

Pojedu tedy opět do Beridazu!

A dříve než jsem doufal!

A rychleji, než bych čekal! 


Ráno jsem se vzbudil čilejší než v Praze. Musím si vyžádat stejné lůžko i do mého podnájmu do Prahy, je o třídu pohodlnější než obyčejná matračka a navíc se dá používat i jako křeslo... Asi by bylo nejlepší, kdyby mi tady věnovali jedno z těch, které mají navíc. A měl bych si odvézt do Prahy pár obleků »tučori«, jsou dokonalejší než obleky nejdražších krejčovských salónů. Všichni, kdo ode mne mají nebo teprve dostanou »ovrósje«, mají telepatii a mohou si »tučori« upravovat sami, to je snadno naučím. Tuhle pomoc mohu od družstva vyžadovat bez ostychu, je to pro dobro věci a družstvo to nic nestojí...

Telepaticky jsem kontaktoval Slávka a ten zpravil Josku, ať oba přijdeme katakombami. Seběhl jsem tedy do sklepa hospody, kde byl vstup do tajných chodeb. Naštěstí mi včera Slávek ukázal, kde je vchod, abych ho dlouho nehledal. Krátká spojovací chodba vedla pod střed návsi, kde byla větší kruhová místnost, do které se sbíhaly chodby z okolních domů. Tady osvětlení svítilo pořád, nevypínali ho. Světla tu bylo jako ve dne a na každých dveřích tu byl obrázek domu, kam příslušná spojovací chodba vedla. Nebyly to malby, jen zvětšené fotografie, ale účel plnily dokonale.

Skoro současně s mým příchodem se otevřely další dveře. Obrázek domu prostě zmizel a místo kusu stěny byla chodba, ze které vycházel Joska Dvořák.

„Už jsi tady, výborně!“ zajásal, když mě spatřil.

„Jdeme za Slávkem,“ přikývl jsem.

Spolu jsme rychlým krokem došli až k odbočce k Slávkovu sklepu. Slávek už tady na nás čekal.

„Tak jedeme!“ řekl rozjařeně. „Četóóó, v řad nastoupit!“

Bylo vidět, že ho zážitky z vojenské služby neopustily. Ale Joska Dvořák rychle skočil za něho a nezbylo mi než také na to šaškování přistoupit. Stoupl jsem si za Josku a čekal, co si Slávek ještě vymyslí.

A vymyslel! Náhle mi nohy podtrhlo cosi měkkého a než jsem se nadál, seděl jsem - na silovém poli vznášedla »zuzlitu«.

„A teď - plnou parou vpřed!“ zavelel Slávek.

To už určitě není vojenský povel, tohle patří spíš do slovní zásoby parních námořníků. Současně však Slávek vydal neslyšný telepatický povel, který »zuzlit« přinutil rozjet se bílou chodbou dál, směrem k Čertově díře. Už jsem se bál, že na konci chodby narazíme do stěny, ale v té stěně se včas otevřely dveře a pak jsme začali kličkovat jeskyněmi.

To byl ale fofr! Ani jízda na vlčím hřbetě se tomu nemohla vyrovnat! »Zuzlit« s námi kopíroval všechny nerovnosti chodby, kroutil se zatáčkami, ale to vše rychlostí, srovnatelnou s nějakou rallye nebo snad formule F1, až se mi občas zvedal žaludek, když přišel ostřejší hup dolů a zase nahoru.

„Jak to?“ křikl jsem dopředu na oba. „Vždyť jsme na Zemi! Kde se tu vzal »zuzlit«?“

„Zjistili jsme, že do jeskyň zasahují ŠédyšeBeridazu!“ otočil ke mně hlavu na půl úst Slávek. „Přišli jsme na to, když jsme na Zem stěhovali bagr! Ten totiž používá ke svému pohybu něco podobného a projel i s námi jeskyněmi vlastní silou! Teda spíš díky tomu zasahování Šédyše!“

„Vliv Šédyše zasahuje až do vsi,“ doplnil ho Joska. „Jinak by se tam bagr ani nehnul! Víš přece, že jsme vůbec nepřišli na to, kde má zdroj energie, motor nebo něco takového! Prostě u nás funguje a basta! Nepotřebuje benzín, naftu ani plyn, nemusíme mu ani dobíjet baterky. Senzační stroj!“

„No a díky tomu jezdíme jeskyněmi na »zuzlitu«,“ dokončil to rychle Slávek.

„To by se možná dalo létat na »zuzlitech« i ve vsi, ne?“

„Jo, v rámci vesnice to jde,“ kývl Slávek. „Jenže »zuzlity« se nedají řídit bez telepatie, takže jsme to dodneška používali jen my dva, já a Joska. Nejhorší otázka je, kam až vliv Šédyše sahá. Mohlo by se stát, že se »zuzlitem« vyletíš z jeho vlivu a rozplyne se pod tebou, což by mělo, jak ti jistě dojde, smrtelné následky. Ale cesta do Beridazu se tím neuvěřitelně zkrátila. Myslel jsem, že budeme jezdit jeskyněmi na vlkovi, ale tohle je lepší.“

„Dal jsi tamtomu vlkovi svobodu?“ zeptal jsem se ho jen tak pro pořádek.

„Jistě,“ přikývl. „Ten pelášil! Ale »zuzlit« je rychlejší!“

A měl pravdu. Krátce poté jsme projeli jeskyní Modrého mechu, pak následovaly jedny dveře, druhé - a »zuzlit« se ostře zvedl vzhůru, otočil se a vystřelil ještě rychleji do červené oblohy Beridazu. Byli jsme opět v tomto cizím světě!

Jenže teď už jako vítaní hosté!


V osadě Gasémaz jsme se opět rozdělili.

Joska Dvořák se Slávkem odešli jednat o kostkách »floznich«. Joska měl nakreslené plánky dalších domů a požadavky na další várku. Tak to dělal dosud. Vždycky namaloval hrubý plán domu, kde musely sedět především vnější rozměry, Slinchimové si to překreslili podle svých zvyklostí a dodali odpovídající očíslované kostky, z nichž pak »stavitelé« na Zemi sestavovali nutné stavby.

Já jsem nejprve požádal Víji o pomoc s klonováním červíků »ovrósje«, což mi okamžitě přislíbila, ale než to začala zařizovat, požádal jsem, aby mi pomohla zprostředkovat schůzku s Elinou Makropulos.

„Samozřejmě, bude-li s tím Elina souhlasit,“ přislíbila mi.

Pak se zdánlivě trochu zasnila, jenže to nebylo jen tak. Víji s někým navazovala telepatický hovor. Po chvilce se ale vytrhla z transu a obrátila se na mě.

„Elina tě očekává v osadě Tisipezel,“ sdělila mi. „Když si osadu nastavíš jako cíl, »zuzlit« tě tam donese za pár minut.“

Poděkoval jsem ji - a odletěl jsem.

Tisipezel byla větší osada než Gasémaz. Žili tu Rusové, kterým se podařilo zachránit se z gulagů a mezi nimi jedna starší Řekyně, která snad ještě uměla česky a netrpělivě mě očekávala na prostranství mezi prvními budovami městečka.

No, čtyři sta let bych jí nehádal. Možná třicet. Ale věděl jsem, že na Beridazu neumím věk správně odhadovat. Jedině tam, kde bych hádal požehnané stáří, to asi stálo za to. Soudce Zarón si skutečně pamatoval lovce mamutů. Elina mě pozvala do svého domu, kde však nebylo skoro nic, jen dvě křesla a malý stoleček, na němž byly dva velké poháry rudého nápoje a nějaké zákusky. U Slinchimů to asi nebyl alkohol.

„Čecha jsem tady na Beridazu neviděla stovky let,“ uvítala mě Elina s úsměvem, když jsme se posadili proti sobě. „A teď už druhý v jednom roce! Můžeš mi klidně tykat, je nás tu málo, co mluvíme česky! Taky ses přišel přeptat na odlišnosti bratří Čapků od skutečnosti?“

Přiťukli jsme si poháry. Byla v nich jakási limonáda, hádal jsem na jahody, ale mohlo to být cokoliv zdejšího.

„Kniha bratří Čapků patří mezi klasiku české literatury,“ přikývl jsem. „Jak jsem už slyšel, není tak docela pravdivá, ale to jí neubírá na klasice. Čapky jako spisovatele uznáváme.“

„Taky jsem je uznávala,“ řekla trochu trpce. „Víš aspoň, že byli oba Zednáři?“

„Píše se to o nich,“ přikývl jsem. „Jenže se to nemohlo na kvalitě jejich díla projevit.“

„Ale mohlo!“ nesouhlasila. „Kdybys věděl všechno... asi by ses jich nezastával.“

„Nezastávám se Čapků Zednářů, ale Čapků spisovatelů,“ opáčil jsem. „Ale jestli mám být upřímný, o Čapky mi nejde. Více mi jde o tebe.“

„Neříkej!“ usmála se ještě víc. „A proč?“

„Dělám na Zemi to, co jsi tam začala,“ řekl jsem. „Hledám lidi, kterým se nemusím obávat dát »ovrósje«.“

„To si tedy troufáš!“ přikývla a vypadalo to jako obdiv.

„Používám tě přitom jako příklad,“ pokračoval jsem. „Ale protože tě Čapkové ve svém díle dost pošpinili, musím lidem na začátku vysvětlovat, že nejsi zrovna taková, jak tě popsali.“

„A nebylo by lepší úplně mě vynechat?“ navrhla bezelstně. „Nedivila bych se, kdyby se polovička lidí od takového příkladu znechuceně odvrátila.“

„Horší je, když se od většiny lidí znechuceně odvracím já,“ obrátil jsem to. „Doba není zrovna příznivá ideálům!“

„To asi nebyla nikdy,“ podotkla Elina. „Nemohla bych ti pomoci? Třeba by ti pomohlo, kdybych sepsala všechno, co ti dva zkreslili. I když se přiznám, ani já jsem s nimi nejednala po celou dobu na rovinu a některé nepravdy mají přímo ode mne. Abych je mohla lákat, něco jsem jim prozradit musela, ale ne celou pravdu o Beridazu a pak je nechat mimo.“

„Chápu, nebylo to vhodné. Mohli by to schválně prozradit.“

„I tak vyslepičili skoro všechno,“ vzdychla si. „A pomstili se mi víc než dost. Udělali ze mě prázdnou děvku, taková jsem nikdy nebyla. Navíc na mě poslali nějakého ranaře, aby mi řádně zmaloval obličej. Naštěstí ho zapomněli varovat, aby šel na mě zezadu, to by měl šanci. A když mi začal vyhrožovat a vytahovat se, jak mi zmaluje gezicht, tak už vůbec ne. Pak si přede mnou pokorně lehl na zem, očistila jsem si o něho botky a překročila ho jako kus hadru. Vcítění s hypnózou... Slinchimové o tom neslyší rádi, ale na Zemi mi to párkrát zachránilo tvar obličeje.“

„Pak jsi ale stejně odešla sem, ne?“

„Musela jsem,“ přikývla. „Zaslechla jsem, že se ten gauner nepoučil a půjde na mě s revolverem. Kdyby šel zepředu, dopadl by ještě hůř, ale těmhle lidem se nedá věřit ani pozdrav. Nešlo to zepředu, šel by zezadu, to umí každý primitiv.“

„Nemohla ses jen přestěhovat jinam?“ napadlo mě.

„Nemohla,“ odvětila. „Čapkové dali všem grázlům návod, jak po mně mají pátrat. Monogramu E.M. bych se ještě vzdala, ale nemohla jsem změnit profesi. Jako zpěvačka bych se uživila všude, ale to právě mi Čapkové znehodnotili. Stačilo by, aby si grázlící všímali jen zpěvaček a těch v Evropě tolik není, vyhmátli by mě rychle. A živit se jako prodavačka, dělnice u bezduchého pásu nebo nedejbože kydat hnůj u krav? Já si zvykla na tvořivější práci! Já bych už nemohla žít ani u lovců mamutů! Oni už uznali, že tenkrát byly ženy na úrovni psů, ale dodnes to omlouvají, že byla taková doba. Ostatně ani tobě by asi nevyhovovalo žít mezi nimi, brousit pazourky a utloukat v pastích zajíce!“

„Ale i dneska přece spousta lidí pracuje u bezduchého pásu, živí se kydáním hnoje u krav anebo v obchodech jako prodavači a prodavačky,“ namítl jsem. „Někdo to přece dělat musí! Tvořit se dá v rámci různých zálib, říkáme jim koníčky. Práce může být různá, hlavně když je poctivá!“

„Jo, to znám,“ přikývla. „Znáš to taky?“

 

»Čest práci každé, která dobro plodí,

nechť mává kladivem či řídí pluh,

ať prachem, blátem klopotně se brodí,

či perem vzletným ať ji řídí Bůh,

když vodítkem jí nejsou sobců chtíče,

ni zištná lest,

té práci pera, pilníku i rýče

buď stejná čest...«

 

„To je snad Svatopluk Čech, ne?“

„Jo,“ přikývla. „To byla přece báseň! Až na to, že básník, aby nemusel mávat kladivem i řídit pluh, dal se k Zednářům a jak se říká, kázal vodu a sám pil víno...“

„Ten taky?“ podivil jsem se.

„Jo, taky,“ přikývla. „V Čechách bylo umění najít umělce a nenarazit na Zednáře! Vlastenci Čechovi se to psalo! Jenže sám byl ohnivým vlastencem jen dokud se mu nešáhlo na zednářství. Pak z něho byla šelma ryšavá jako ze všech Zednářů! Já na ně měla smůlu přímo lepivou! A Čapkové tomu nasadili korunu.“

„Takže ses vrátila do Beridazu?“

„Sebrala jsem svých pět švestek, jak se v Čechách říká, a odjela domů, do Řecka. Bylo to na poslední chvíli, neboť se tam do jeskyní dostala voda. Proklouzla jsem, ale půl roku poté tam spadly stropy a Slinchimové zrušili propusti úplně. Dnes už tam nic není a to je dobře, nedaleko si postavili velikou vojenskou základnu Američané a nikdy nevíš, kdy by ten průchod objevili.“

„Američané mají v Řecku nové základny?“ podivil jsem se.

„Dnes tam není Řecko, ale Kosovo,“ pokrčila rameny. „Na Zemi se zemské hranice mění často a rychle.“

„V tom případě je bližší průchod v Čechách,“ ujistil jsem ji.

„To víte vy,“ opět pokrčila rameny. „Já jsem to tenkrát ještě nevěděla. Pro mě byl průchod v Parku Šar Planina jediný na světě a jinudy bych se vrátit nemohla. Hele, nechme toho, chceš raději, abych ti pomohla? Sepíšu ti všechny nepravdy, které o mně bratři Čapkové zveřejnili. Chceš?“

„Mohla bys mi pomoci ještě víc,“ řekl jsem.

„Jak?“ podívala se na mě trochu udiveně.

„Nechceš se se mnou vypravit do Prahy?“ navrhl jsem jí.

„Co tam?“ zamračila se. „Přiznám se, netáhne mě to tam. Leda... leda bys chtěl pátrat po těch, komu jsem tam tenkrát dala »ovrósje«. Určitě si jejich rezonanci pamatuji, jen si nejsem jistá, jestli jsou ještě naživu... To víš... války v Evropě...“

„Kdybys tam některé našla, mohli by nám vypomoci svými zkušenostmi,“ přikývl jsem. „A my jim můžeme nabídnout cestu do Beridazu.“

„Pokud budou chtít...“ odfrkla si. „Jistě si už zvykli, Země je jejich domov a kdoví, jestli by se pod červenou oblohou cítili doma... Mám výhodu, i tady mě uznávají jako zpěvačku. Ruské písně jsem zpívala už kdysi na Zemi, tady jsem k nim přidala jen pár novějších. Ale co ti druzí? Nevím, jak a v čem se uchytili.“

„To tady těžko odhadneme,“ řekl jsem. „Ale co kdybys mi pomáhala při pohovorech s lidmi, kterým bychom chtěli pomoci? Já mám nevýhodu, že jsem příliš mladý. Lidé mě neberou vážně a chtěli by důkaz. Ty bys byla živoucím důkazem, že je to pravda a ne pouhá fantasmagorie.“

„Vážně si myslíš, že ti uvěří, kdo jsem?“ zasmála se trochu křečovitě. „Vypadám snad na těch čtyři sta let?“

„Nevypadáš,“ přikývl jsem. „Ale můžeme to o tobě tvrdit s klidným svědomím, není to lež.“

„Což ti nikdo neuvěří,“ zasmála se. „Když jsem ještě žila na Zemi, bylo mou největší starostí nezanechávat stopy. Na celém světě nenajdeš jedinou moji malbu, sošku, prostě nic. Fotografie jsou až moderní vynález, ale ani oba Čapkové nepřišli na to, že by si mě mohli vyfotit. Což je s podivem, protože fotili kde co, počínaje psíkem Dášenkou. Prostě je to nenapadlo. Dokonce ani ve chvíli, kdy už se mi chtěli pomstít.“

„Rozešla ses s nimi hodně ve zlém?“

„Z mé strany to ani msta nebyla,“ řekla. „Já jsem si jich obou do té doby vážila. Strašně mě zklamali, když jsem se dozvěděla, že se dali k Zednářům, ale ani pak jsem je nedokázala nenávidět. Jen jsem je litovala. Dala jsem jim proto vybrat. Když zruší členství v tom pochybném spolku, budu s nimi pokračovat, ale když si vyberou Zednářství, budou je mít, ale beze mne.“

„Takže si vybrali sami,“ uzavřel jsem to.

„Ale i pak mi jich bylo líto,“ vzdychla si. „Pokračovat jsem s nimi nesměla, Slinchimové mi dali jasná pravidla, koho smím oslovit a koho ne. Tou poslední možností výběru jsem už pravidla maličko překročila, i když jsem doufala, že to ještě obhájím. Ale když si vybrali Zednářství, vybrali si napevno. Pak už jsem jen koukala, jak z toho nějak se ctí vycouvat. Jinak to prostě nešlo.“

„Takže se ti mstili?“ pochyboval jsem.

„Nevěříš mi, viď?“ udělala kyselý obličej. „Oni by snad ani nebyli z jádra zlí, ale když jsem jim sáhla na ten spolek, změnili se jako čarovným proutkem. Za to ale může Zednářství. Bylo to ale k jejich škodě. Oba už jsou po smrti, kdyby mi dali přednost, mohli by žít.“

„Víš co?“ řekl jsem. „Nechme Čapky v hrobě, podívej se na to z jiné stránky. Proč jsi tenkrát některým lidem nabízela stát se dlouhověkými? Předpokládám, že ti jich bylo líto, neboť mohli ještě vytvořit spoustu dobrého díla, ne?“

„Jo, tak mi to připadalo,“ přikývla. „Předělat celý svět není v našich silách a není to ani žádoucí, ale pomoci některým lidem mi nepřipadalo špatné. Nejvíc jsem litovala Mozarta, že zemřel příliš mladý. Měla jsem ho v plánu, jenže když ve Vídni řádila ta nemoc, byla jsem zrovna ve Skotsku a dozvěděla jsem se to příliš pozdě. Mozart patřil mezi génie a delší život by si zasloužil. Bylo to ještě předtím, než jsem se o Zednářích dozvěděla podrobnosti, tenkrát mi ještě nevadilo, že byl Zednářem. Je docela možné, že by i on »ovrósje« zneužil. Mozart byl za svého života tak trochu nevázaný, nevím ani, zda by to nepřevážilo. Jako jiní, co se také zdáli vhodní, ale zklamali mě. Zaměřila jsem se na umělce, chápeš? Nabízela jsem jim delší život, aby stihli vytvořit víc. Někteří ale, když opravdu přestali stárnout a naopak omládli, jako kdyby ztratili vůli něco krásného vytvořit. Začali si prostě užívat života a když pak museli změnit působiště a začali žít pod jinými jmény, jako by se za nimi voda zavřela. Říká ti něco jméno Oscar Wilde? Také byl zpočátku nesmírně nadějný, dokud se z něho nestal prostopášník. Dokonce strávil pár let ve vězení. Když se ocitl na svobodě, změnil si jméno a údajně zemřel. Jenže o tom by se dalo úspěšně pochybovat, »ovrósje« nedopustí smrt kvůli nějaké směšné meningitidě. Ten jistě ještě žije. Párkrát jsem se s ním pohádala, vyčetla jsem mu první poslední, ale nebylo to nic platné, Oscar se změnit nechtěl.“

Oscar Wilde

Oscar Wilde

„Oscar Wilde?“ zalovil jsem v paměti. „Ten co byl zavřený za homosexualitu a napsal román »Obraz Doriana Graye«?“

„Za to neseděl, to by mu prošlo,“ nesouhlasila. „Zavřeli ho za pedofilii. Ale to by ho dneska nemohli tak litovat, pedofilie je pořád ještě zločin, přiznají to teprve až bude i pedofilie legitimní, však už to prý chystají... »Dorian Gray« byla jeho autobiografie. Psal, jak se měnil jeho vlastní obraz, zatímco on sám nestárl... až na to, že šlo jen o obraz jeho svědomí! Občas byl docela upřímný, ale rozhodl se užít si života a vzal to za špatný konec. Žena mu utekla i s dětmi, když už to nemohla snést. Také změnila jméno, i když neměla jiný důvod než že nechtěla sdílet jméno svého divokého muže... Wílde znamená divoký, víš?“

„On to snad tak tvrdil,“ dával jsem dohromady své školské vědomosti. Born to be wilde, narodil jsem se, abych byl divoký! Nikdy tě nenapadlo dát »ovrósje« i jeho ženě?“

„To bys ji musel znát!“ odfrkla si. „To byla štěkna! Ale její manžílek taky nebyl svatoušek! Nadanej byl, to ano, ale taky zhýralec.“

„Není to nakonec tak, jak to napsali Čapkové?“ nadhodil jsem. „Že lidi žene touha něco vykonat, protože jim zbývá příliš málo času? A když toho času dostanou víc, tak ho promarní?“

„Jak kdo,“ opáčila. „Pár jsem jich doprovodila do Beridazu. Byli už staří, rychle by omládli a začínali by rovnou stěhováním a změnou jména... těm jsem pomohla k cestě na Beridaz, to ještě fungovala brána »flége« v Kosovu, já jsem jiné neznala... ti když sem přišli, připojili se ke Španělům... jo, Španělé tu mají vlastní osadu Petlot, občas je navštěvuji... oni byli už na Zemi většinou malíři a tady na Beridazu teprve vynikli. Někdy se podívej na jejich díla, stojí za to. Těm říkám »moje úspěchy«, na rozdíl od těch, kdo na Zemi úplně zapadli...“

„Já jsem na Zemi začal trochu jinak,“ vzdychl jsem si. „Ty jsi začala od umělců, já jsem spíš na vědu.“

„To nemá cenu,“ zavrtěla hlavou. „Vědci tady na Beridazu nemají šanci vyniknout. Zdejší věda je příliš daleko, než aby ji dokázali v něčem vylepšit. Umění tu má úspěch, neboť je takové neotřelé. Malíři, kteří malují výjevy ze Země, jsou pro Slinchimy exotičtí a pro lidi ze Země nostalgičtí. Obojí vede k tomu, že je o jejich obrazy zájem. Já tu jsem jako zpěvačka, prchavá umění jsou tady rovněž ceněná. Ale věda? Ta tu nemá šanci!“

„Věda má i své dobré vlastnosti,“ řekl jsem. „A vědci by na Zemi mohli pomoci šířit vyspělejší vědu Slinchimů.“

„Nevarovali tě, že by to Zemi rozvrátilo?“

„Varovali,“ přikývl jsem. „A také by to tak dopadlo, kdyby se na Zemi uplatnilo všechno naráz. To podle mě opravdu nejde, ale což takhle pokrok dávkovaný po malých lžičkách, nebo jak se říká, odvažovaný na lékárnických vážkách?“

„To by chtělo pořádně rozvážit,“ zamyslela se. „Přes umění to nešlo, u vědy se to ukáže. Kdyby to bylo opravdu po lžičkách, nebo ještě lépe po kapkách, snad by to mohlo mít úspěch. Dobře, jsem pro spolupráci. Počkej chvilku, zruším ohlášené koncerty, moji fanouškové to jistě pochopí...“

Trochu jako by se zasnila, ale ve skutečnosti telepaticky zařizovala odřeknutí koncertů. Netrvalo jí to dlouho. Sledoval jsem ji, zjevně se chvíli s někým přela, ale pak se zase uvolnila. Co bylo předmětem jejího telepatického hovoru, jsem jen hádal. Pak se ale ke mně otočila a podala mi ruku.

„Tak - a od teďka jsme parťáci, souhlasíš?“

„Že váháš!“ stiskl jsem jí ruku.

 


Zpět Obsah Dále

13.08.2018 16:09