Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ouřad

 Chce-li pánbůh notného vola stvořiti,

 obdaruje ho ouřadem...

 (Z moudrostí našich babiček)

Když jsme s Elinou přiletěli do osady Gasémaz, kde jsme měli sraz se Slávkem a Joskou, byli jsme tu ještě brzy. Ti dva se pořád ještě dohadovali se zdejšími architekty, a když jsem se pokusil Slávka telepaticky kontaktovat, požádal mě o hodinku, možná jen o půlhodinku strpění.

„Počkej, tady někde přece bydlí soudce Zarón,“ vzpomněla si náhle Elina. A také se omluvila na půl hodiny, možná až na hodinu. A poradila mi, ať toho třeba využiji k rozhovoru se svou patronkou Víji. Jenže ta pro mě právě zařizovala mimořádnou dodávku červíků »ovrósje«, slíbila, že »za chvilku přiletí«, takže mi nezbylo než počkat tady na všechny.

Požádal jsem nejbližšího Slinchima, aby mi dovolil sednout si tady někde... na Zemi by to byla drzost, ale tady, jak jsem už věděl, je samozřejmé poskytnout odpočinek někomu cizímu. Na Beridazu se nekradlo, nebylo co ani proč, tak by to mělo být i ve vesnici, i když tam od toho byla aspoň hospoda.

Abych tu půlhodinu nějak využil, posadil jsem se pohodlně, zavřel jsem oči a telepaticky jsem se spojil s místním Šédyšem. Požádal jsem ho o odbornou radu, při níž by ani nehrozilo, že mi ji bude do hlavy nalévat dlouho. Vrtalo mi hlavou, jak je možné, že síla Šédyšů proniká vesmírnými propustmi až k nám na Zem. Zajímalo mě nejen proč to tak je, ale hlavně kam až ten vliv sahá.

A nestačil jsem se divit.

Bylo to totiž úplně jinak. Vliv Šédyšů do našeho vesmíru propustmi »flége« nesahá. Když na počátku průzkumníci Slinchimů Zemi zkoumali, postavili v těsné blízkosti propustí menší Šédyše, aby mohli využívat jejich výhody. A protože jejich výtvory vydrží déle než sto tisíc let, Šédyše na Zemi ještě fungují. Proto se tam dají ve vsi používat »zuzlity« i některé stroje, třeba bagr. A nejen ve vsi!

Šédyše na Zemi jsou však dodnes neúplné. Neobslouží celý povrch Země, ani většinu povrchu světadílů. Každý zabezpečí přibližně kruh o poloměru dvě stě, v rovinatém terénu nanejvýš tři sta kilometrů. Jenže v Čechách to znamená od Aše po Ostravu, neboli obsáhne to celé území Čech, zahrnuje to část Rakouska včetně Vídně, Polska po Wroslaw a přes Krušné hory i Německé Drážďany.

Zóny v Evropě a v části Asie

Zóny v Evropě a v části Asie

Potěšující je skutečnost, že Šédyše nedovolí svým »zuzlitům« vyletět ze své oblasti, když je nemohou předat do péče sousedům. Na Zemi jsou příliš daleko od sebe, takže předávání není možné, ale jejich inteligence nedovolí, aby se »zuzlit« posádce znenadání za letu vypařil a nechal je volným pádem za praštění lámaných kostí dopadnout. Tak pitomé Šédyše opravdu nejsou. Byla to pro nás tak úchvatná novinka, že jsem se divil, že na ni ještě nikdo nepřišel. Dá se tedy létat po celých Čechách jako po Beridazu, potřebujete na to jen telepatii, kterou ve vsi budou brzy ovládat všichni. Nechal jsem si pak zobrazit mapu Evropy se zakreslenými oblastmi působnosti Šédyšů zanechaných na Zemi. Šédyše Beridazu ji znaly, ale byla zcela jistě i na Zemi, můžeme si ji tedy kdykoliv vyvolat i tam.

To bude pro všechny překvápko!


Překvápko to bylo, ale jen pro Slávka s Joskou. Elina o Šédyších na Zemi věděla a využívala je. Pomáhaly jí rychle se přemístit, a nejen v Čechách. V době, kdy cesta koňmo z Prahy na okraj Čech trvala zdatnému jezdci i dva dny, trvalo to Elině od hranic Maďarska do Drážďan půlhodinu, a pak samozřejmě mohla tvrdit, že se z Německa ani nehnula. Nemohla být přece v Budapešti, když měla svědky na ten den v Drážďanech. Nejraději se proto zdržovala v dosahu Šédyšů. V České zóně bylo dost velkých měst, Drážďany, Wroclaw, Bratislava, Vídeň, Pasov, Linec, navíc celé Čechy a Morava. Měla tím zajištěný i ústup pro případ nouze. A že takových okamžiků zažila!

Česká zóna a Prahou Rudolfa Druhého a Eliny Makropulos

Česká zóna a Prahou Rudolfa Druhého a Eliny Makropulos

Víji s Elinou dorazily asi minutu po Slávkovi s Joskou. Byli jsme kompletní, a mohli jsme odletět všichni v jednom »zuzlitu«, jenže čtyři místo tří. To se ví, že tématem bylo použití »zuzlitů« v Čechách. Slávek s Joskou to přijali s nadšením.

„Můžeme prodat auta!“ jásal Joska. „Ušetříme za benzín, platby a pokuty, a přitom budeme všude rychleji!“

„Má to jednu nevýhodu,“ zchladila ho trochu Elina. „Nikdo nás nesmí vidět. Slyšela jsem, že radary vidí »zuzlity« i v noci. Musíme si na ně dávat pozor! Ale radši se Slinchimů zeptejte, jak a čím dělají zemědělské práce. Mám dojem, že »zuzlity« nahradí i traktory a jiné polní stroje. Oni s nimi, pokud vím, i zavlažují, hnojí a sklízejí.“

„Vidíš, to nás nenapadlo!“ rozzářil se Joska. „Slávku, slyšels? To teď bude náš úkol číslo jedna!“

„Dáme to za úkol zjistit Vencovi Stárečkovi,“ mávl rukou Slávek. „To je úkol jako ušitý pro takového technika...“

Dalšího dne byla neděle, a tu jsem věnoval rozdávání červů vesničanům. Díky Víji jsem měl zárodků dostatek, vesničané byli zdraví a nevyžadovali léčení, takže mi neděle uběhla v naprosté pohodě. Večer jsme se s Elinou chystali odjet do Prahy, Slávek už vesničany jistě naučí zacházet s telepatií. Rozhodli jsme se letět »zuzlitem«. Otázku, zda je pozemská technika vidí, jsem odsunul na příště.

„Za prvé nás nikdo nebude čekat,“ řekl jsem bezstarostně. „Za druhé, radarů je ve světě málo, nemohou být všude. Za třetí poletíme nízko, tím se budeme držet v radarovém stínu a za čtvrté, i kdyby nás někdo viděl, svede to na halucinace.“

Takže jsme s Elinou nasedli a vznesli se do večerního šera.


Kam se hrabou Ferrari, Maserati a Jaguáry! Kam se hrabou vrtulníky Bell, Kamov, Mil a Boeing! Kam se hrabou letadla jako Cessna, Piper a Beechcraft! »Zuzlit« se nezalekne průletu jeskyněmi, startuje i z podchodu, proletí silničním i železničním tunelem a nízko nad zemí letí rychlostí špičkových stíhaček z konce Druhé světové války. Pravda, na dlouhé trati ho předhoní nejen tryskové stíhačky, ale i airbusy, jenže pro ty je v Čechách málo letišť a do měst je z nich daleko.

A navíc, »zuzlity« létají tiše. Sovy by to mohly označit za rámus, ale holubi už ne. Chybí tam pleskání křídel. Čtvrt hodiny po startu z vesnické návsi jsme tiše dosedli do parku u zadního vchodu domu, kde jsem měl podnájem. »Zuzlit« se rozplynul a my jsme seděli ve dvou křeslopostelích, které jsme si vezli ze vsi.

„Do bytu je musíme odnést spolu,“ vzdychl jsem si.

„Nejsme přece padavky,“ opáčila Elina.

Popadli jsme jednu křeslopostel a společně jsme ji donesli dovnitř. Jen u dveří jsme se zdrželi odemykáním. V Praze se domy zamykají, v Praze se krade i v bytech, když k tomu dostanou zloději příležitost, kdežto ve vsi byly zámky ve dveřích neochozené, protože nepoužívané. Jsme opět v naší Evropské civilizaci... A mezi »Evropské hodnoty« patří i zloději... Čím větší, tím (pro ně) lépe!

Menší potíž nastala, že můj podnájem sestával z jediného pokojíčku. Mám tu vše od kuchyňského koutu přes obývák po ložnici. Dvě křeslopostele už by se tam nevešly, ale když jsme nahradili lehátko jednou křeslopostelí a obě křesílka druhou, dalo se tu ještě dýchat. Přebývající nábytek skončil ve sklepě, ale nejspíš všechno zlikviduji, bylo to staré už když jsem to sháněl po bazarech. Ale tak či tak, místnost byla jen jedna. Nemohl jsem Elinu ubytovat v hotelu, neměla přece doklady, takže jsem viděl jedinou možnost: Elina zůstane tady, a sám si půjdu shánět hotel.

„Poslyš, tobě by vadilo být se mnou přes noc v jedné místnosti?“ podívala se na mě Elina bezelstně. „Vymetla jsem za svůj život spoustu nocleháren, kde bylo mnohem méně pohodlí.“

„Nesluší se to,“ zdůvodnil jsem to.

„A vadilo by ti, kdybys jel se mnou nočním vlakem, spát se mnou v jednom kupé?“ pokračovala. „Já bych se na etiketu tak neohlížela. Víš přece, že oba spíme v šatech, jako ve vlaku.“

„Bylo by to jednodušší, ale myslel jsem, že by to vadilo tobě,“ přiznal jsem.

„Vadilo by mi to, kdybych tě špatně odhadla,“ řekla. „Pro mě jsi džentlmen, jak říkají Angličané. Usuzuji tak z toho, že se víc staráš o ty, komu chceš pomoci, než o sebe. Takže ti věřím, že se tak budeš chovat i nadále.“

„Kdyby ti to nevadilo, nebudu proti,“ přikývl jsem. „Zjednoduší se to. Dám ti čestné slovo, že zůstanu džentlmenem, jak dlouho tu se mnou budeš.“

„Nemohli bychom být jinak ani parťáky,“ přijala to.

Budu tedy nejen pod jednou střechou a v jedné místnosti se ženou, kterou kdysi obdivovala celá Evropa... Jenže jsme parťáci v nesnadném úkolu a to musí být náš hlavní motiv, jinak to nezvládneme. Nemám talent Mozarta ani nadání Oscara Wilda, jen snahu zachránit pro budoucnost lidi, kteří ji mohou urychlit.

A to je hodně silný motiv!


Výhodou »tučori« je, že se na noc nesvléká, a přesto se člověk cítí svěží. Horší bylo, že můj podnájem nezahrnoval ani koupelnu. Na chodbě bylo jen malé umyvadlo, a to nám muselo stačit. Ale Elině to, zdá se, nevadilo, i když si jistě na Beridazu zvykla na dobrodiní lázní kegiako. Ty jí tu budou určitě chybět. Naštěstí se i obleky »tučori« staraly, aby se člověk cítil svěží.

Ráno jsme šli spolu do města. Elina byla zvědavá na staroslavnou Karlovu univerzitu, tvrdila, že ji vždycky lákala, ale za celý svůj dosavadní život se dovnitř nedostala. Připravil jsem ji ovšem na to, že i na starodávné Karlově univerzitě dnes bují intriky, hodné dvora Ludvíka XIV, ale to přešla s úsměvem.

„Jó, intriky!“ vzdychla si. „Intriky do Evropy patří, byly za starých Římanů a byl by div, kdyby skončily.“

„Měly by skončit!“ namítal jsem.

„Měly,“ souhlasila. „Ale intriky nepřestaly ani na Beridazu. Nesetkala jsem se s nimi u Slinchimů, ti jsou vysoce nad věcí, ale mezi SeksinyOkdróky bují vesele dál. Dokonce se nezbavili ani zlodějů, i když krádeže na Beridazu nemají žádný smysl.“

„Měl jsem se kdysi v Praze diskusi s jedním kapsářem,“ přidal jsem vlastní zážitek. „Zarputile řadil kapsářství mezi umění. Podle něho trvá dlouho naučit se okrádat lidi tak mistrovsky, aby si toho nevšimli. K tomu musí být talent, zkrátka to považoval za umění srovnatelné se symfonickým orchestrem. A jako umění to podle něho zasluhuje i státní podporu. Na internetu jsem četl názor, že by Policie neměla proti zlodějům zasahovat, neboť ...i zloději mají nezadatelné právo na »přiměřený zisk«§017...“

Musel jsem jí ovšem vysvětlit, co je internet a jak se na něm diskutuje, ale moc ji to nenadchlo.

„To už byly lepší souboje,“ prohlásila. „Uražený vyzval toho druhého na souboj, a tím mu dal najevo, že si váží své cti víc než vlastního života.“

„Jenže souboje obvykle vyhrávali darebáci,“ podotkl jsem. „Pak byli v očích veřejnosti víc hrdiny než vrahy, a to také nebylo dobré. V Rusku zastřelil v souboji nějaký bezvýznamný důstojník carské armády světoznámého Puškina. Považuješ toho vraha za hrdinu?“

„Souboj vojáka s civilistou není nikdy rovnocenný,“ odvětila.

„Ale Rusové toho důstojníka považovali za čistého,“ dodal jsem. „Určitě se na tom shodli důstojníci carské armády. Ba ne, souboje nic neřešily.“

„Proto je dobře, že éra soubojů už skončila,“ řekla Elina. „Snad skončí i éra, kdy zloději mají »nezadatelné právo na přiměřený zisk«...“

„Jenže se v ní právě nacházíme,“ podotkl jsem. „Naše Policie nezasahuje proti největším zlodějům, aby neporušovala jejich »lidská práva«.“

„A to je chyba,“ dodala.


Elina přišla se mnou na univerzitu a vyzkoušela si jeden den univerzitního asistenta. Zamíchala se mezi studenty a nebyla mezi nimi ani nápadná. Odpoledne jsme si dali schůzku v kavárně se třemi studenty, se kterými jsme diskutovali o všem možném, ale nejvíce o stavu vědy v Čechách. Elina se jim představila svým vlastním jménem, jenže ti to považovali za přezdívku a jako odpověď uvedli i svoje přezdívky.

Jenže rozhovory s nimi byly na samém začátku, takže jsme nepovažovali za vhodné jim něco zbytečně prozrazovat. Brzy zjistí, že jméno Elina Makropulos není přezdívka, ale pravé jméno, za nímž jsou už čtyři století života, část z toho dokonce na jiné planetě, ale nemusí všechno vědět hned. Bavili jsme se zatím jen o výrobě pro výrobu, o oběhu peněz v hospodářství, a jak by se zvýšila životní úroveň většiny lidí, nebýt právě toho honu za penězi.

Elina víc poslouchala než aby se aktivně zapojovala do naší diskuse, ale z těch pár poznámek, které jen jako mimochodem utrousila, bylo zřejmé, že se v naší dnešní debatě podivuhodně správně orientuje. Oba jsme se s touto skupinou studentů shodli, ještě nebyli zasažení všeobecnou komercí. Večer jsme se s nimi srdečně rozloučili a vraceli se do mého podnájmu.

„Vzpomněla jsem si na něco...“ zastavila se náhle Elina. „Musím se ještě dnes vrátit na Beridaz.“

„Teď navečer?“ podivil jsem se.

„Co nejdřív, včera bylo pozdě!“ trvala na svém.

„V tom případě poletím s tebou,“ nabídl jsem jí doprovod.

„Zvládnu to i sama,“ ujistila mě. „Ráno se můžeme sejít na univerzitě, už tam snad trefím.“

„Poletíme spolu,“ řekl jsem. „Rád si popovídám se Slávkem ve vsi. Mohl by nám pomoci.“

„Jak chceš,“ pokrčila rameny. „Ale poleťme hned! Docela to spěchá.“

„Ještě není tma... ale co, Pražáci jsou hrozně nevšímaví!“

»Zuzlity« mají před auty i letadly jednu nespornou přednost. Po použití se rozplynou, a když je člověk potřebuje, objeví se. Když si to srovnáte s ulicemi přeplněnými parkujícími auty, je to úžasná výhoda. Zamířili jsme s Elinou do nejbližšího parku, kde jsme se mezi stromy vznesli a rychlostí stíhačky jsme nízko nad střechami zamířili k vesnici. Neplánovaný výlet nás časově příliš nezatíží. Do rána se vrátíme.

Snad nám tady nic neuteče.


Do vsi jsme doletěli za světla. Přistáli jsme u hospody, Elina hned spěchala do sklepa, v chodbě si nastartovala »zuzlit« a odfrčela Čertovou dírou. Já jsem zamířil do společenského sálu, kde by měla být většina mých zdejších známých. Našel jsem je v bočním odděleném salonku, ale neměli na mě náladu. Chystal jsem se jim referovat o prvních zkušenostech z přeletu do Prahy a zpět, ale řeč se vedla o horších problémech.

Z rozvodných závodů totiž přišel nečekaný úder. Jejich zaměstnanci uznali, že fotovoltaické panely na střechách s velkokapacitními akumulátory ve sklepích mohou nahradit běžný přívod elektřiny, ale manažeři rozvodných závodů podali na vesničany udání o nelegální stavbě. Střešní panely nebyly zapojené, ale žádný úřad jejich umístění na střechy nepovolil a rozvodné závody proto trvaly na jejich okamžitém odstranění.

Potíž byla v tom, že stavební úřad ve městečku nemohl stavbu povolit bez souhlasného posudku energetiků. Podle udání to nebyla běžná stavba, ale instalace elektrického zařízení. Získat povolení bylo ale vyloučené, protože družstvo panely zakoupilo jako odpad. Stavební úřad se proto z bezpečnostního hlediska přiklonil k požadavku na odstranění panelů a uvedení budov do původního stavu.

„Tak je odmontujte!“ pokrčil jsem rameny. „Vlk se nažere, koza zůstane celá, a jede se dál!“

„Jenže jak vysvětlíme, že svítíme dál bez panelů?“ namítl Slávek. „Rozvodné závody nám už poslaly »nabídku« na opětovné zavedení elektrických přípojek. Za čtvrt miliardy včetně pokut za zbytečné zrušení původních! Navíc se sazbami, kde je cena »silové elektřiny« dvojnásobná proti dřívější. Cítí se na koni a chtějí si na nás smlsnout!“

„To přece nesmí být problém!“ vrtěl jsem hlavou. „Poslyš, Slávku, když jste sehnali vojenský pancrfaust, dokážete jistě sehnat ojetou vojenskou benzínovou elektrocentrálu! Možná je najdete i v nabídce různých firem, jistě se do Čech dovážejí. Postačí jedna, můžete tvrdit, že ji stěhujete od domu k domu.“

„Na to by ale muselo být zase nějaké stavební povolení!“

„Nemuselo!“ řekl jsem. „Můžete přece tvrdit, že se nejedná o trvalé řešení, ale o nouzový zdroj, jaké se používají třeba po povodních. Na ty se stavební povolení nevydávají!“

„Jde o to, jak dlouho to budou uznávat!“ pochyboval Slávek.

„Když se vypravíš do Egypta nebo jiné muslimské země, všimni si, že drtivá většina domů je postavená nanejvýš do patra a výš trčí dráty z nedostavěných betonových sloupků,“ začal jsem trochu zeširoka. „Dům je postavený z poloviny, ale v přízemí už dávno vesele bydlí lidé. Nikomu nevadí, že dům nemá střechu, beztak v Egyptě prší jen jednou za deset let, nikomu nevadí, že schodiště v patře končí do vzduchu, hlavně když je na domě satelitní televizní anténa. V těch zemích se totiž z nedostavěného domu neplatí domovní daň a je výhodné dokončit z patrového domu jen přízemí. Vždyť to další patro beztak nikdo nepotřebuje, je tam jen torzo kvůli daním. A protože nikdo netrestá bydlení v rozestavěné stavbě, lidé tak bydlí celá desetiletí.§018

„To je možné v Egyptě,“ zavrčel Slávek. „Čechy jsou civilizovanější země, tady mají ouřady pravomoci, o jakých se ouřadům v Egyptě ani nesní!“

„Za nouzové řešení to vydávat můžete,“ trval jsem na svém. „To žádné předpisy neurčují.“

„No, zkusit to můžeme,“ přistoupil by na to učitel. „Ať si Rozvodné závody trhnou levou zadní! Jenže se obávám, že je to teprve začátek. Můžeme čekat ještě hygieniky, nejprve přes vodu, pak přes žumpy, kominíci si budou chtít vydělat kontrolami komínů, které ani nemáme, ti na nás zajisté poštvou hasiče, polínko si zkrátka přiloží všechny ouřady, co jich jenom je. Ještě že jsme převzali do vlastní péče matriku! Tu by nám zrušili, a pak by nás čekaly fronty na matrice ve městě, kde to nebudou stíhat, až jim padnou na hlavy matriky ze všech okolních obcí. Ještě nám chybí inspekce ve škole a kontrola místní knihovny, jestli jsme důsledně vyřadili všechny cenzurované knihy... ach, pardon, to bylo za Protektorátu a pak znovu za Stalina...§019 zkrátka furt je co dělat!“

Zkusil to otočit do vtipu, ale vyšel mu hodně hořký vtip. Opravdu, chybí tu ještě cenzura. Ale ta na sebe nenechá dlouho čekat. Dnes se začíná trestat i pravda, pokud se proti ní postaví nezisková organizace, kontrolující myšlenkovou čistotu pohádek pro děti. Klasickým příkladem je nebohý kocourek Mikeš, »proslavený« proticikánskou kapitolou. Dětskou knížku »Školák Kája Mařík« zakazovali Němci za Protektorátu, protože byla moc česká, komunisté, protože nelíčila dělnického synka a dnes už je zase na indexu kvůli příhodě se zlodějkami Cikánkami, které tam kradly slepice... Jako kdyby Cikánky nikdy nekradly...

„Matriku nepouštějte, budete ji potřebovat,“ přikývl jsem. „Za takových třicet let bude nutná. Možná by se vyplatilo začít už teď vydávat falešné rodné listy a zatím je jen skladovat, aby byly omšelé, až budou potřebné,“ napadlo mě.

„To nám nepomůže,“ vrtěl hlavou Slávek. „K čemu by nám teď byly rodné a křestní listy z doby Rakouska? Formuláře se mění.“

„No právě!“ přikývl jsem. „Bylo by dobré založit si někam prázdné dnešní formuláře na každého člena družstva. Formuláře se mění, ale až budete vystavovat rodné listy nestárnoucím, bude nutné, aby byly na formulářích z dnešní doby.“

Chlapi se trochu zamysleli, ale bylo to logické.

„To zařídím,“ nabídl se učitel. Beztak vedl matriku.

„Běžné kontroly ustojíme,“ vrátil se Slávek k debatě o hrozících kontrolách. „V nejhorším případě máme v Čertově díře skrejše, kam se nikdo nedostane. Samozřejmě na nás mohou vletět za nepovolenou přestavbu domů, ale to by do nich museli šťourat vrtačkou a to jim nedovolíme. Katakomby nikdo bez telepatie neobjeví a vrtat do země mezi baráky nikoho nenapadne.“

„Takže se musíme připravit na kontrolu z berňáku,“ dodal učitel. „Ta už si jistě něco najde, na čem se může vozit.“

„Manča Hlaváková má účetnictví v pořádku,“ sebevědomě prohlásil učitel. „Oficiálně jsou všichni členové družstva placení minimální mzdou, po odečtení odečitatelných položek je daňový základ nula. Zálohy na různá povinná pojištění platí za všechny členy družstvo, takže lidé dostanou do ruky peníze jako kapesné jen když jdou na výlet do města.“

„Možná by měla Manča vzdát zaměstnání ve městě,“ navrhl Ludva Koťátko. „Řekl bych, že její výdělek družstvo snadno oželí. Jako družstevní ekonomka na plný úvazek by byla užitečnější.“

„Nechte ji tam,“ zastal jsem se jí. „Aspoň se dostane denně do města a dozví se, kdyby se proti vesnici zase něco chystalo.“

„Pravda, Manča to zvládne levou rukou,“ přidal se Vlasta Verner. „Ale stejně si myslím, že nás čekají těžké časy!“

„Vyčnívat z davu se v Čechách nevyplácí!“ řekl jsem.

„Nejen v Čechách!“ doplnil mě myslivec Bělka.

„Až to ustojíme a všechen humbuk utichne, budeme tu mít přímo idylku!“ utěšoval všechny Slávek. „Ouřady si zvyknou, že z nás nic nevydolují, unaví je to, a nechají nás na pokoji.“

„Zlatý voči!“ odfrkl si Bělka.

A měl, bohužel, pravdu... 

 


------------------------ Poznámky:

  17 Skutečný názor právníka na internetu!

  18 Tato praxe je v arabských zemích běžná, nejen v Egyptě

  19 Pozor, to není scifi, to je skutečnost!

Zpět Obsah Dále

29.10.2018 09:01