Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Izorgubugi

Elina Makropulos se z Beridazu vrátila ještě za šera. Našla nás v salonku vedle společenského sálu a hned se k nám hrnula.

„Slečno, tohle je uzavřené jednání,“ pokusil se ji zastavit Michal Kravec.

„Tím lépe!“ odfrkla Elina. „Prej jste zdejší Rada Starších, to se mi hodí. Libor je tu taky, aspoň vás mám pohromadě.“

„Nech ji!“ zarazil Michala Slávek. „Tahle paní má volný vstup kdykoliv, stejně jako kamarád Libor. Paní Elino, v Beridazu jste jistě pořídila dobře, ale my teď tady řešíme přízemní pozemské problémy. Nebude vás to unavovat?“

„Naopak!“ řekla Elina. „Možná vám s něčím přispěji.“

„Neříkejte, že se vyznáte v českých stavebních předpisech!“ snažil se Slávek utlumit její elán.

„České stavební předpisy mi mohou být srdečně ukradené. Nevyznám se v nich,“ zavrtěla hlavou. „Vyznám se ale v něčem jiném. Ty jsi hlava téhle Rady, že? Spolkni tohle!“

A podala mu vajíčko »ovrósje«. Ačkoliv - nebylo to pravé »ovrósje«, ale jen zkušené oko si mohlo všimnout, že je nepatrně, ale přesto znatelně menší.

„A ty taky!“ obrátila se ke mně a podala mi druhé.

„Já už jsem přece »ovrósje« dostal!“ odmítl dárek Slávek.

„To není »ovrósje«,“ uplatnil jsem svůj postřeh s odlišností tohoto vajíčka. „Co je to doopravdy?“ obrátil jsem se na Elinu.

„Nemudruj a spolkni to!“ okřikla mě Elina. „Dozvíte se to, nehodlám to tajit! Ale ne hned, to bych všechno zkazila. Tak do toho, chlapci! Je to z Beridazu, určitě to není jedovaté!“

Poslechl jsem ji a Slávek váhal jen o chvilku déle. Bylo mi jasné, že jde o vajíčko nějakého červa, ale nedělal jsem si starosti, jestli to je nebo není škodlivé. Bylo to přece z Beridazu! Byla za tím velká důvěra v Beridaz, nebo v Elinu? Vždyť jsme bez váhání splnili její naléhání, aniž bychom věděli oč jde!

„Tak, vážení,“ pokračovala Elina, když bylo jasné, že jsme ji oba poslechli. „Má to životnost jen dvacet let, koukejte toho vy dva pořádně využít! A važte si toho, Slinchimové mi dali jen tři kousky a dávají to děsně neradi. Chvilku trvá, než se to vylíhne, ale pak... no, uvidíte sami!“

„Ale co to je?“ přidal se ke mně i Slávek.

„Zesiluje to citlivost telepatie,“ řekla trochu vyhýbavě. „Ale to si povíme telepaticky, ostatní to nemusí zajímat. Vlastně bude nejlepší, když o tom nikdo další nebude vědět. Kdo nic neví, nic neprozradí.“

„Telepatie snad nepotřebuje zesilovat citlivost!“ nesouhlasil jsem. „Když ji na někoho nasměruješ, může být třeba v Austrálii a dovoláš se ho. Nač potřebuješ ještě větší citlivost?“

Ignorovala moji námitku a jako kdyby se zaposlouchala do jakéhosi neexistujícího mobilu.

„No a ještě něco,“ dělala, jako by si znenadání vzpomněla na něco důležitého. Ale důležité to bylo.

„Pane faráři!“ obrátila se na trochu stranou sedícího kněze. „Proč jste napsal ten udavačský dopis Rozvodným závodům? Vás dost nevytrestaly ty fotky vlka v okresních novinách?“

Kdyby doprostřed stolu udeřil blesk, strnuli bychom všichni stejně. Něco takového určitě nikdo z nás nečekal.

„Já uznávám, že se vás změny v poslední době ve vesnici nemile dotkly,“ pokračovala. „Ale víte přece, že všechno pochází z jiného světa, ale rozhodně to není svět ďáblů! Chápala bych asi ostražitost, kdyby nebyla spojená s úmyslem škodit. Ano, škodíte svým bližním. Ano, Jidáš také udával. Však také Jidášem kdekdo opovrhuje, stejně jako teď budou lidé opovrhovat vámi.“

„Paní Elino!“ přerušil ji zamračeně Slávek. „To už je trochu přehnané, nemyslíte? Jak můžete něco takového tvrdit?“

„Rozeznat skutečné vzpomínky od výmyslů není tak těžké, když víte jak na to,“ řekla Elina.

„Ale ty vaše výmysly ubližují nevinnému!“ namítl Slávek.

„Nevinnému?“ podívala se na něho Elina přísně. „Nemám ve zvyku ubližovat nevinným. Ale pan farář není nevinný, že ne, pane faráři! Povězte tady všem, jak to bylo s tím udáním! Tíží vás svědomí, je to jako kámen, nebude lepší, když se toho zbavíte?“

Očekával jsem, že farář vyskočí a začne se rozčileně proti jejímu nařčení ohrazovat, ale nečekal jsem, že se ten chlap sesype jako hromádka neštěstí. Nic neřekl, ale schoulil se do sebe, jako by ho ovanul sibiřský mráz.

„Nevymýšlejte si tyhle pitominy, pane faráři!“ pokračovala nemilosrdně Elina. „Když teď skočíte z věže kostela, nikomu tím nepomůžete ani neublížíte. Ani sobě ne! I kdybyste si zpřelámal všechny kosti v těle, »ovrósje« vás uzdraví. Nevyšilujte a zkuste se zamyslet, jak to napravit! Ano, pokání osvobozuje! Ne, nejsem spřažená s ďáblem ani s jinými démony! Ale jistě, pokropte si mě třeba svěcenou vodou, já to snesu!“

„Ty mi čteš myšlenky, ty stvůro!“ vybuchl farář.

„Jo, ale vy udáváte své bližní!“ vrátila mu to, jako kdyby jí nahrál na smeč. „Musíte přece vědět, že ponesete za své činy zodpovědnost! A možná dřív, než až po smrti. Třeba už dnes!“

„Elino!“ zvýšil jsem na ni hlas. „Co to provádíš?“

„To je izorgubugi!“ řekla Elina. „Za chvilku budete vědět, co to znamená. Já to mám jen o půl hodiny dříve než vy!“

Většině přítomných to slovo nic neřeklo, ale pro nás, znalce řeči Slinchimů, to nebylo jen tajemné neznámé slovo. I když se přiznám, překlad mi až tak moc neříkal. Co je ve skutečnosti to - »zrnko pravdy«? Farář jí vyčítal, že mu čte myšlenky! Mohlo by to být tím zesílením telepatické citlivosti?

„Jo, přesně tak!“ odpověděla mi Elina, ačkoliv jsem se jí na nic neptal. Jen jsem si to myslel, ale... kdyby mi četla myšlenky, jen by mi potvrdila můj odhad.

Tak tedy - čtení myšlenek! Bleskově jsem si jen tak v hlavě zopakoval všechno co panu faráři řekla a zpětně odhadoval, co si myslel, aby mu mohla na jeho myšlenky odpovědět. »Proč jste napsal ten udavačský dopis...« znamenalo, že myšlenkami o tuto skutečnost aspoň zavadil. »Uznávám, že se vás změny v poslední době ve vesnici nemile dotkly«, tomu asi předcházely jeho stesky, že ty změny nebyly dobré a další Elina poznámka »rozhodně to není svět ďáblů« svědčila o tom, komu to farář klade za vinu. »Když teď skočíte z věže kostela, nikomu tím nepomůžete ani neublížíte...« jaké to asi byly myšlenky, co se mu honily myslí! »Nejsem spřažená s ďáblem ani s jinými démony«»pokropte mě svěcenou vodou, to snesu!« reagovala na jeho další nápady. A pak připomínka »zodpovědnosti za své činy« anebo přirovnání k Jidáši... pochopil bych, že se po takové soustředěné palbě jeho obrana zhroutila jako on sám. Přitom ho nechtěla zdeptat, zahnat do kouta a utlouci argumenty! »Pokání osvobozuje«»zkuste to napravit« byla spíš podaná ruka. Měl by to tak pochopit!

„Ano, myslíš si to správně, Libore!“ souhlasila nahlas Elina. „Nemá smysl, aby pan farář skákal z věže ani aby si podřezával žíly. Ale ano, pane faráři, napadlo vás to, přede mnou nemá smysl zatloukat, vlastní myšlenky vás usvědčují! Jen chci říci, že stojím o nápravu, ne o šílenosti! Zkratkovité jednání nemá smysl. Ano, budou se na vás lidé ve vsi dívat jako na černou ovci, ale zavinil jste si to sám, já jsem to jen zveřejnila. Jistě, Slávku, nejlépe bude, když to zůstane jen mezi Radou Starších. Nemá smysl roznášet to dál. Přemýšlejte raději, pane faráři, jak to napravit! Nebo aspoň, jak ve škůdcovství nepokračovat, to tihle lidé ocení! Nebudou vás vyhazovat z Rady Starších, aby vás měli v zádech! Postačí, když si uvědomíte, že ani ty nejčernější myšlenky nebudou jako dosud skryté ve vaší hlavě, ale vyjdou na světlo Boží jako olej na vodu.“

Sakra, napadlo mě, mít tuhle schopnost kterýkoliv tyran, to by se mu to vládlo! Opozici by mohl zlikvidovat dříve než by se dostala od myšlenek k činům, nikdo by před ním nic neutajil...

„Takže už víš, Libore, proč Slinchimové nedávají izorgubugi nikomu rádi?“ obrátila se Elina ke mně.

„Chápu,“ řekl jsem nahlas. „Schopnost číst myšlenky by se dala příšerně snadno zneužít.“

„Přesně tak!“ přikývla. „Nedávali mi ji rádi, ale když už mi ji dali, pak pod podmínkou, že ji budeme mít tři a mezi sebou se budeme občas kontrolovat. Telepatie to umožní i na dálku. Ano, pane faráři, je to něco jako zpověď, jenže bez lhaní a bez vytáček. A máte pravdu, i vy faráři se přece zpovídáte jeden druhému, proč ne? Je v tom ale rozdíl. Vy zachováváte zpovědní tajemství, my tím vázaní nejsme. Vy necháváte trestat vyšší moc, kdežto my nemusíme čekat tak dlouho. Shodneme se nanejvýš na odpuštění a na pokání, ale s kontrolou, zda nešlo jen o falešnou kličku.“

„No jo, ale co s těmi, kdo slíbí, že už přestanou, ale škodí dál?“ nadhodil Ludva Koťátko.

„Myslíš pana faráře, že?“ obrátila se k němu Elina. „Je to, pravda, zatvrzelý případ. Ale když ho vyštvete ze vsi, dostanete za něho z diecéze jiného. Kdybych to měla rozhodnout já, dala bych mu ještě jednu příležitost. On přece do dneška doufal, že se na nic nepřijde, proto se choval, jak se choval. Jenže on už ví, že se tentokrát o jeho činech dozvíme. Jen naprostý cynik páchá své nepravosti otevřeně proti veřejnému mínění.“

„Já bych ale s vámi nesouhlasil,“ řekl Ludva. „A nevidím ani důvod, proč bychom vás měli poslouchat!“

„Poslouchat?“ zasmála se Elina. „Nikomu neporoučím, jen jsem odpovídala na otázku. Kdo pokládá otázku, chce snad slyšet odpověď, to přece není rozkaz. Jen jsem vám připomněla, že vám diecéze pošle jiného faráře a nepomůžete si. Jsem ve vaší vsi cizí, mohu nanejvýš radit. Můžete mou radu přijmout nebo odmítnout, ale rozhodnout musíte vy, co tady bydlíte.“

„Myslíš, že už přestane?“ zeptal jsem se, ani jsem nemusel naznačovat, koho tím myslím.

„Když dostane možnost, přestane,“ souhlasila. „On sice měl a pořád ještě má různé nápady, ale jistě si je sám vyhodnotí jako nesmysly. Nepomůže mu, že odjedu, zůstane tu přece Slávek, také bude číst myšlenky. A zabít Slávka, to je ještě větší pitomost, pane faráři! Uvědomte si, jsme tři a vzájemně se máme kontrolovat. I kdyby se vám to podařilo, přiletíme, zjistíme, co se stalo, ale pak už by nebyla žádná další šance! Smiřte se s tím! Pánbůh vám taky kouká do svědomí, to vám přece nevadí! No jo, máte pravdu, pánbůh netrestá hned po zločinu, ale i na to si zvyknete. Kdo má svědomí čisté, bát se nás nemusí, my už si to ohlídáme, aby nikdo neměl důvod stěžovat si na nespravedlnost.“

Obhlédl jsem všechny členy Rady Starších. Pravda, koukali všichni na Elinu jako telata na nová vrata. Někteří se jí očividně báli, jako kdyby měli sami něco na svědomí, jiní byli jen užaslí. Patřil jsem mezi ty druhé, nebylo divu. Elina bezpochyby četla myšlenky všem. Některé ji zaujaly a hned na ně reagovala, jiné nechávala bez povšimnutí. Sám jsem nic nevnímal, ale věděl jsem, že izorgubugi nejspíš patří do rodiny červů »ovrósje«, takže chvilku potrvá, než se mi v žaludku vylíhnou a protáhnou se do některé vlásečnice. Nějakou dobu putují krví, než se dostanou na místo, kde se uhnízdí. A pak teprve se projeví. Elina tvrdila, že to má jen o půl hodiny dříve než my, jí se to už projevilo, takže do půl hodiny budeme vědět totéž. Půlhodina je opravdu fofr, běžné »ovrósje« se uhnízďují den a noc.

Neptal jsem se, k čemu to máme. To přece bylo jasné. Spíš mě zaujalo, jak to, že o tomhle typu »ovrósje« nevím, i když mi o nich dali celou univerzitu.

Jenže když jsem nad tím začal přemýšlet, najednou jsem si vzpomněl. Ano, věděl jsem o nich. Proč se mi ale nic nevybavilo? Aha, ty vědomosti kryje pojistka. Vybaví se jen tomu, kdo po nich začne ve své hlavě sám uvědoměle pátrat. Jenže o nich musí vědět... ano, ale vybavilo se mi i varování. Izorgubugi způsobily zkázu světa Evilone 04, kde zahynulo půl miliardy do té doby skvělých bytostí...

Slinchimové museli Elině uvěřit, že na Zemi nevyvede nic neprozřetelného. Ani ona, ani ti, kdo dostanou její důvěru. Přitom nás moc neznala. Mě jen málo, ale Slávka skoro vůbec. Věděla, že je Země plná podrazáků, kteří by takového daru klidně zneužili. Ačkoliv, Elina Makropulos má jistě dost zkušeností, aby takové týpky odhalila i bez izorgubugi.

„Nejspíš máš pravdu,“ odpověděla mi i bez mé otázky.

„Díky za důvěru,“ odvětil jsem.

„Tak, vážení, to je ode mne prozatím všechno,“ řekla Elina. „Komu to ještě nedošlo, tomu to řeknu naplno, ale nechte si to pro sebe. Izorgubugi umožňují číst lidem myšlenky. Dostala jsem jen tři, proto jsem je musela rozdělit uvážlivě. Vám na vsi jeden postačí, my dva je v Praze potřebujeme víc. Slávku, používej je opatrně. Předpokládám, že to mezi svými lidmi nevyužiješ, tady ve vsi jste svornější než je průměr v Čechách i ve světě, ale bude se ti to hodit při jednání s úřady. Dám ti jen jednu radu. Když to někomu dojde, je první poměrně přirozenou reakcí strach. Pak ale přijdou myšlenky na to, jak by se tě co nejjistěji a nejsnadněji zbavili. V tom případě je varuj, že nejsi sám a že by pak nemohli čekat žádné slitování. To většinu od myšlenek na vraždu odradí. Jak jsem řekla, životnost izorgubugi je zhruba dvacet let, koukej toho využít k dobrému. A my poletíme zpátky do Prahy. Venku je noc, to si nás nikdo nevšimne.“

Nevšímala si už zkoprnělých členů Rady Starších, dokonce ani zkroušeného faráře. Popadla mě za ruku. Nekladl jsem odpor, takže mě snadno vyvedla ze salonku až před hospodu. Vzápětí už jsme rychlostí stíhačky téměř neslyšně mířili nízko nad zemí směrem do Prahy.

Bylo mi jasné, že nastává úplně jiná éra.

 


Zpět Obsah Dále

18.06.2018 23:06