Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Praha

A zase v Praze!

Přistáli jsme přímo za naším domem. Chvíli jsme museli jsme počkat nad korunami stromů, až se rozejdou dvě starší paní, zabrané do hovoru. Každá měla na vodítku pejska, a venčení spojovaly s výměnou informací. Byla tma, do parku za hradbu domů pronikalo z jasně osvětlené ulice jen málo světla. Nicméně obě už končily. I jejich čtvernožci už měli čekání dost a netrpělivě škubali vodítky. Paní si popřály dobrou noc a rozešly se každá na opačnou stranu. Pejsci je nadšeně táhli, už se těšili na své pelíšky.

Zajímavé! Jak jednoduché myšlení ti psíci mají...!

Přistáli jsme na místě, uvolněném večerními návštěvnicemi. Oba, aniž bychom si co řekli, jsme se nejprve podívali, zda jsme nešlápli do případných stop po obou čtvernožcích, ale zdálo se, že paničky jsou disciplinované a tato nadělení po svých miláčcích uklízejí. Zrušili jsme »zuzlit« a zamířili k zadním dveřím domu, kde už nás čekal můj podnájem »1+kk«.

Vypadáme, jako bychom normálně přišli z protější ulice, napadlo mě. To jsem zvědav, kdy si nás sousedi všimnou.

I kdyby si všimli, co se tím změní? zaslechl jsem zastřený Elinin hlas. Vlastně jsem nic nezaslechl, v parku bylo ticho, že by byl slyšet pád špendlíku na cestičku. Aha! došlo mi, tohle není telepatie, asi začínám vnímat myšlenky.

Už je načase, pomyslela si Elina, trvalo ti to nějak dlouho. Já měla »blgdu slezta« aktivní sotva půlhodinu po spolknutí vajíčka. Právě včas, abych před ostatními odhalila pana faráře ze vsi...

Bylo to ale pro všechny šokující odhalení, uvažoval jsem.

Šokující, ale plně namístě, opáčila Elina.

Nebylo by lepší ponechat to v tajnosti a sdělit to jen Slávkovi? napadlo mě. Takhle všichni vědí, že jim Slávek čte myšlenky!

Jen ať to vědí, bude to tak lepší! uvažovala Elina. Budou si aspoň lépe rozmýšlet, co kdo udělá. Třeba zrovna farář! Kdyby si myslel, že všechno zatají, nepřestal by. Teď už ví, že vesničané na všechno přijdou, i když jen díky Slávkovi. Snad se přestane stavět na zadní. To se ví, musela jsem mu na místě rozprášit myšlenky na vraždu i na sebevraždu, ale doufám, že to zabralo.

Já si to pořád neumím představit v plné šíři, přiznal jsem. Jistě, vím o tom. Ale pořád mi to jaksi úplně nedochází.

Na to si zvykneš, utěšovala mě.

To už jsem odemykal zadní vchod do domu. Dveře tu byly poškrábané, jak se nějaký zloděj pokoušel vypáčit je. Ten bohulibý úmysl mu překazil dodatečný zámek a »porušil tak jeho lidské právo na přiměřený zisk«, jak se o tom vyjádřil jakýsi právník na internetu.§021 Zatím to zloději otevřeně vymáhat nemohou, ale naši poslanci i soudci dávají už dnes práva zlodějů nad práva občanů. Napadlo mě, že samotná existence zámků je »otevřené vyjádření nenávisti ke skupině obyvatel«, v první řadě ke skupině zlodějů. Možná není daleko doba, kdy začne být trestná i »zlodějofobie«. Stačí vydat vhodné zákony a ustanovit »neziskovku« pro dohled nad »jedině správnými názory« s pravomocí pokutovat »nedovolené zámky dveří« jako »otevřený projev nenávisti«.§022

Žijeme zkrátka v Kocourkově.


Venku byla tma, ale nebylo by zdravé jít spát bez večeře. Připravit něco k snědku z lisované trávy nebyl problém, měl jsem dost zelených cihel i ampulek »dzivugde«, šlo už jen o to, co si dáme. Ampulky »dzivugde« byly sice vhodnější pro bohatou hostinu než pro lehkou večeři, ale to byla jen drobná chybička.

Jen to vyber ty, pobídla mě neslyšně Elina, já jsem zvyklá na jídla Slinchimů a ta tam jistě nemáš.

Sáhl jsem do sáčku s ampulkami a jednu jsem poslepu vytáhl. Necháme se překvapit oba. A zatímco jsem v mikrovlnce ohříval dvě malé porce rozmixované lisované trávy, pokračovali jsme v našem podivném rozhovoru beze slov.

»blgdu slezta« to bude odlišné, přemýšlela Elina. Dosud jsi musel začínat hovor naslepo a přizpůsobovat se reakcím druhých. Teď budeš předem vědět s kým jednáš a můžeš rychleji přikročit k věci. Bude to rychlejší i bezpečnější. Nehodné odfiltruješ aniž bys jim cokoliv naznačil. To kdybych měla už tenkrát, když jsem získávala umělce pro Beridaz, nezažila bych tolik zklamání.

Vážně to tenkrát neměla? bleskla mi hlavou pochybnost. Vždyť jsem viděl, jak suverénně dnes »blgdu slezta« používá.

Neměla, ujistila mě. S tím jsem se seznámila až po svém útěku ze Země na Beridaz. Jenže pak už jsem to nemohla využít. V Evropě mezitím vypukla válka a na návrat nebyla vhodná doba. A pak... pak jsem asi na Beridazu zpohodlněla. Málo platné, tam se žije úplně jinak než na Zemi. Ale jsem opravdu ráda, že jsi mě z toho vytrhl. Tady je život divočejší, ale má své přednosti.

Potřeboval jsem tě tady, ujistil jsem ji v duchu.

Řecká zóna kolem již neexistující propusti flége

Řecká zóna kolem již neexistující propusti flége

Ani to už není pravda, odpověděla mi další myšlenkou. Jen si uvědom, nač jsi mě potřeboval!

Myslel jsem si, že mi tvá přítomnost pomůže přesvědčovat nedůvěřivé, opakoval jsem jí už po několikáté.

Ale kdež! zasmála se v duchu. Kdo by ti neuvěřil, neuvěřil by ani, že jsem pravá Elina Makropulos. Nemám napsané na čele, kolik mi je opravdu let. Ani teď mě k přesvědčování malověrných nepotřebuješ. Stačí, když jim ukážeš, že jim čteš myšlenky. To bude přesvědčivější než tvrzení, že pamatuji císaře Rudolfa. Dokázal bys to i beze mne, a já bych se mohla vrátit na Beridaz, nebo bych mohla začít jinde. Ve Skotsku i ve Španělsku jsou také skvělí lidé, jenže, jak se říká, ve dvou se to lépe táhne, ne?

Proč ne v Řecku? napadla mě provokační otázka.

V Řecku chybí ústupová cesta do Beridazu, zamračila se.

No jo, uvědomil jsem si, bránu flége v Kosovu Slinchimové zrušili a vliv tamního Šédyše sahá jen k hornímu cípu Řecka. Je to poslední dobou nešťastný kraj. Války, bombardování, invaze, nájezdy hladových kobylek, a nejen hmyzího rodu! A v Evropě to není výjimka! Těžko se dá tvrdit, že Skotsko nebo Španělsko jsou dnes oázy klidu. Skotové stáhli svůj požadavek na samostatnost díky slibům, které Anglie neplní a nikdy nehodlala splnit, vláda Španělska brutálně potlačila pokus o samostatnost Katalánska, to také nesvědčí o klidu v oblasti. Naproti tomu jsou Čechy prozatím klidné.

Prozatím.

Ale pořád platí, že ve dvou se to lépe táhne. Ze všech těchto důvodů je Praha pro Elinu nejvýhodnější.

Pro mě vlastně také.


Tu noc jsme oba spali jako by nás do vody hodili. Navalilo se toho na nás nějak moc. Ráno jsme vstali jako rybičky, obleky »tučori« se postaraly o dokonalý odpočinek. Jen Elina trochu brblala, že mám moc nepříjemný budík. Ujistil jsem ji, že bych klidně mohl nastavit jiné zvonění, ale pak by nás to nemuselo probudit, tenhle »kokrhající kohout« je jistější.

Jistější je, pomyslela si, ale určitě není zdravé vstávat výskokem jako vojáci na »lermo§023« před šturmem.

Vyskakovat musím já, uklidňoval jsem ji. Tablet s budíkem mám u postele, abych ho dlouho nehledal, ale přitom tak daleko, abych na něj nedosáhl. Budík musí člověka donutit vstát. Párkrát se mi už stalo, že jsem ho »umlčel« a klidně zase usnul.

Dali jsme si vydatnou snídani a odešli na fakultu.

A musím uznat, se čtením myšlenek to vypadalo úplně jinak. Stačilo udělat neškodnou narážku na nějaké téma, studenti začali přemýšlet, a to byly žně! Jiný problém byl odlišit, komu která myšlenka patří, ale i to se rychle vystříbřilo. Každý člověk i v myšlenkách uvažuje vlastním hlasem, takže se dá od ostatních odlišit. I na ulici u neznámých lidí odlišíte muže od žen a během několika minut správně přiřadíte všechny hlasy jejich majitelům.

Potěšilo mě, že jsem se nezmýlil v těch, komu už jsem dal »ovrósje« a přijal je tak mezi nás dlouhověké. Ale mohl jsem k nim hned připojit dva další, kteří se předtím neprojevili, takže jsem je pro jistotu opominul. Byli zkrátka uzavřenější než ostatní, což by mohla být jen další přednost. Navíc jsem zjistil, že ti dva spolu nechodí jen na přednášky a cvičení. Když je vezmeme oba, budou spolu i v naší společnosti.

Telepaticky jsem vybrané studenty požádal, aby po hodině neodcházeli, neboť si »přátelsky popovídáme«. Většina to přijala nadšeně, těšili se, že se něco nového dozvědí. Jen ti dva noví netajili rozpaky, neboť netušili, co to znamená. Nevšimli si, že na ně mluvím telepaticky, aby to nikdo cizí neslyšel, i když jim to přišlo trochu zvláštní. Neodvážili se ale protestovat.

Po hodině se většina třídy rychle vyprázdnila, zůstali jen ti pozvaní.

„Tak vás tu ještě jednou vítám na přátelském popovídání,“ začal jsem, když za posledními odcházejícími cvakly dveře. „Dnes to bude slavnostnější. Přivítáme mezi námi velmi vzácného hosta. Dámy a pánové, představuji vám paní Elinu Makropulos. Jistě ji všichni znáte, ale dosud jste si ji mohli jen představovat. Teď ji konečně vidíte na vlastní oči. Ano, je to návštěvnice ze šestnáctého století, která pamatuje císaře Rudolfa Druhého Habsburského.“

Ani jsem nemusel číst jejich myšlenky. Podle výrazů jejich tváří jsem pochopil, že mi nevěří.

„To že je ta Elina z Věci Makropulos?“ zeptal se jeden.

„Osobně,“ ujistil jsem všechny.

„Můžete to nějak dokázat?“ pokračoval nedůvěřivec za souhlasu ostatních. „Vždyť je to neuvěřitelné!“

„Není to na ní znát, že?“ usmál jsem se, ačkoliv mi už bylo jasné, že důkaz dlouhověkosti se podává opravdu těžko. „Už starý císař Rudolf Druhý neuvěřil, že Elina bude žít dlouho. Těžko přijmete za důkaz větu »Povíme si to za tři sta let«.“

„No právě!“ chytil se toho pochybovač. „Můžete sem přivést kteroukoliv ženskou, ale jak dokážete, kolik jí je let? Ptát se jí? To nic nedokazuje.“

„Takže nezbývá než důkaz nepřímý,“ přikývl jsem. „Elina totiž žila poslední dobou, přesněji řečeno od Mnichovské dohody do dneška, u mimozemšťanů. I to se těžko dokazuje. Nemůžeme sem přivést žádného mimozemšťana, neboť se jim na Zem nechce. Zbývá ukázka schopností, které Elina u mimozemšťanů získala. Jednou z nich je vnucení vlastní vůle jinému člověku. Jenže to má háček. Je to zásah do osobnosti, proto to smí použít buď v krajní nouzi, například v ohrožení života, nebo s předběžným souhlasem dobrovolníka, na kterém by to předvedla. Kdo se hlásí dobrovolně do role média?“

Dobrovolníci se pochopitelně nehrnuli. »Zásah do osobnosti« odrazoval.

„Zkusíme to jinak,“ usmál jsem se po chvilce rozpačitého ticha. „Kdo na takovou schopnost nevěří?“

Váhavě se přihlásili dva, pak tři, čtyři. Ostatní se neodvážili pochybovat a spíš vyčkávali.

„Čtyři?“ usmál jsem se na všechny. „Proč se tedy nepřihlásíte, když na tu schopnost nevěříte? Měli byste jedinečnou příležitost dokázat její nemožnost!“

„Vnucovat lidem něco, co sami nechtějí, je přece možné,“ připustil první pochybovač, který se kupodivu nehlásil, že by na tu schopnost nevěřil vůbec. „Kdyby to nebylo možné, nebyl by na světě teror ani vydírání. Používá se buď psychický nátlak, nebo i fyzické mučení, od hrubých dob španělské Inkvizice po dnešní waterboarding. Metod je více a jsou vyvinuté do naprosté dokonalosti, aby nezanechávaly viditelné stopy.“

„Tak to nemyslím,“ přerušil jsem ho. „Je asi pravda, že Elinina schopnost patří mezi podobné metody, ale vše proběhne bez jediného dotyku a proneseného slova, navíc rychleji, než si umíte představit. Je to opravdu účinné, a proto to smí použít jen v krajní nouzi, nebo při předvádění se souhlasem dobrovolníka.“

„Bez dotyku a beze slova?“ nedůvěřoval pochybovač. „To by ale mohla být nějaká mikrovlnná technologie. Ty jsou srovnatelné s radioaktivním ozářením§024 a s takovými hnusy nechci nic mít!“

„Není to mikrovlnná technologie,“ ujistil jsem ho. „Právě kvůli těmto prostředkům nás mimozemšťané považují za barbary. Mimochodem právem.“

Skotská zóna - Glasgow a Edinburgh, působiště Elliany MacGregor

Skotská zóna - Glasgow a Edinburgh, působiště Elliany MacGregor

„Tak co to je?“ vrtěl hlavou pochybovač.

Zjóncigó patří do stejného oboru jako telepatie,“ řekl jsem. „Umožňuje ale více než telepatie. Člověk se pod jejím vlivem stává pouhou loutkou, nedokáže vědomě lhát a udělá všechno, co si přejete. Je to podobné hypnóze, ale v hypnóze vás nikdo nedonutí udělat něco, co opravdu nechcete, tady ano. Elina to používala už v devatenáctém století a díky tomu se jí podařilo překonat mnohá nebezpečí. Například zpovídala lumpy, kteří jí proti své vůli prozradili své špinavé plány. Dala jim pak »misar«, něco jako post-hypnotický příkaz, aby na to zapomněli. Bohužel to nebylo vždy spolehlivé.“

„Proč ne?“

„Někteří lidé hypnózu znají a dokáží post-hypnotické příkazy rušit,“ pokrčil jsem rameny. „Když Elina zjistila, že zpovídaný grázl hypnózu ovládá, věděla, že »misar« dříve nebo později překoná. Většinou to byli grázlové, kteří se neštítili ani vražd, u těch bylo nejjistější zmizet, zamést stopy a vynořit se co nejdál. Elina za těch tři sta let vystřídala na Zemi spoustu míst a vystupovala pod více jmény. Ve skotském Glasgově žila jako Elliana MacGregor, v Barceloně jako Eugenie Montez, v Moskvě Jekatěrina Myškin... naposledy v Praze jako Emilia Marty...“

„A je to opravdu... tahle...?“

„Vidíš ji na vlastní oči!“ ujistil jsem ho. „Tak co? Nechceš se stát médiem, na kterém Elina předvede své schopnosti?“

Španělská zóna s neklidným Katalánskem a Eugenií Montez

Španělská zóna s neklidným Katalánskem a Eugenií Montez

„To bych byl ale jen loutka v jejích rukách!“ namítl.

„Jen po dobu pokusu,“ chlácholil jsem ho.

„Ale... říkáte, že ta loutka nedovede lhát...“

„Nedovede,“ přikývl jsem. „Každou otázku zodpoví a vždy řekne jen čistou pravdu. Je to jako elixír pravdy. Elině ta schopnost víckrát zachránila život.“

„Pak... pak to nechci!“ vyhrkl mladík. „Nikdy!“

„Nemusíš se toho obávat, Oldo,“ zastavila jeho protesty Elina. „Dneska už to nepoužívám. Nepotřebuji z nikoho dělat loutku, když se chci dozvědět pravdu. A udělal bys lépe, kdybys mezi nás přivedl Pavlu. Proč chceš být jiný než ona?“

„Pavlu?“ vyjekl mladík. „Co o ní víte? A od koho?“

„Od tebe, chlapče,“ řekla Elina. „Myslíš na ni tak jasně, že si toho nemohu nevšimnout. Jmenuje se Pavla, říkáš jí Pájo, a kdybys ji sem přivedl, mohla by i ona získat »ovrósje« a přidat se k nám.“

„Vy mi snad čtete myšlenky!“ skoro vykřikl.

„Čtu,“ přikývla. „Mám tu schopnost od mimozemšťanů. Musela jsem slíbit, že ji nezneužiji, ale to neznamená, že bych lidem číst myšlenky nesměla. Vlastně se to ani nedá potlačit, jen to nedávám najevo. Chtěli jste důkaz? O dlouhověkosti si můžeme seriózně popovídat až za sto let, ale dneska... máš pravdu, těžko se to dokazuje. Žijete příliš krátce, než abyste mě mohli potkat v Praze před sto lety jako Emilii Marty a tím méně před čtyřmi sty, to jsem se jmenovala Eva Myšková. Chápu, proč se bojíte zjóncigó, nikomu se nechce být loutkou v rukou druhého. Co mi zbývá jako důkaz? Čtení myšlenek. Lidé se toho bojí, ale tady jsme mezi svými, vy to snesete. A věřím, že to nebudete vykládat každému, koho potkáte. Jednak by se na vás všichni dívali jako na blázny, za druhé vám jistě dojde, že byste to přede mnou neutajili. Pochybuje ještě někdo, že jsem skutečná Elina Makropulos? Jak vidím, ne. Libore, jak vidíš, nemá cenu ukazovat zjóncigó, čtení myšlenek je přesvědčivější.“

„Ona čte myšlenky i vám?“ vyjekl Oldřich a upřel na mě oči.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Nic před ní netajím a nemusím se bát, že na mě něco praskne. Takže mi to ani nevadí.“

„A to nás taky naučíte?“ zeptala se příliš dychtivě studentka Jiřka. Aha, má kluka, kterému příliš nedůvěřuje, a chtěla by o něm znát pravdu.

Neprozrazuj jim zatím, že to umíš taky, požádala mě náhle telepaticky Elina. Nech je v domnění, že to umím jen já. Nebo se tě budou bát. A víc než mě!

Jak myslíš, ustoupil jsem. Její důvod jsem uznal, i když mi to nepříjemně připomínalo známou hru »na hodného a zlého« vyšetřovatele, estébáka, gestapáka a jiné inkvizitory.

Vysvětlím jim to, nemusíš jim lhát, nabídla se rychle Elina. Lhát nebudu ani já, vystačím si s pravdou.

„Čtení myšlenek od mimozemšťanů se nedá naučit, to je prostě dar,“ řekla nahlas. „Mimozemšťané ho ale dávají neradi. Mám tu schopnost jako jedna ze tří lidí na světě, ale na ty další se mě neptejte. Vím o nich, ale nic vám neřeknu. Jistě pochopíte, proč.“

Pochopili to všichni správně. Ale Elina měla pravdu, začali se od ní odtahovat. Neměli k tomu důvod, nehodlala čtení myšlenek zneužívat, ale byl za tím zřejmě nějaký instinkt. Lidé mají před Neznámem zdravý respekt. Nejspíš je to dané tím, že si každý umí představit, jak je ta schopnost zneužitelná proti němu. Při stavu naší prolhané civilizace to není xenofobie, ale velice rozumná obava.

Pak už nezbylo než schůzku ukončit. Požádali jsme jen oba nováčky, aby se trochu zdrželi. A když se za ostatními zavřely dveře, obrátil jsem se k nim. Byli vyplašení jako ptáčátka, ale to se dalo pochopit. Ostatní už předem aspoň něco věděli, tihle dva do toho spadli příliš znenadání. Chtěl jsem jim vysvětlit, oč jde. Máme zájem uchránit pro budoucnost tvořivé lidi. Ne, Elina není a nikdy nebyla prázdnou skořápkou s hlasem geniální zpěvačky, jak ji popisovali Čapkové. Ne, nebylo to od nich fér. Ignorovali její pravou povahu, použili ji jako falešnou, mrtvou kulisu do svého divadla. Chtěli na ní ukázat nesmyslnost lidské touhy po nesmrtelnosti, jako před nimi Jonathan Swift svými Struldbrugy z Gulliverových cest. Ano, nesmrtelnost bez nalezení smyslu života nemá žádnou cenu. Ano, právě proto máme zájem o tvořivé lidi. Nabízíme jim delší život, částečně vyvažující problémy, které jsou s tím spojené.

Propust poblíž města Tula a její zóna, zasahující až do Moskvy

Propust poblíž města Tula a její zóna, zasahující až do Moskvy

„Znáte divadelní hru Věc Makropulos od Čapků?“ zeptal jsem se jich.

„Byli jsme na tom představení spolu,“ špitla dívka. „Ale ta Elina nebyla sympatická postava. Lepší byla ta mladá, která ten pergamen na konci spálila.“

„Je vidět, že u vás dvou dosáhli Čapkové svého,“ řekl jsem s pochopením. „Elina Makropulos bratří Čapků sympatická nebyla. Skutečná Elina Makropulos také vzbuzuje odpor u těch, kdo ji neznají, neboť z ní vyzařuje mimozemská jinakost. Kdo ji ale pochopí, tomu je sympatičtější než většina lidí Země.“

„Vy jste ji už pochopil?“ zeptala se mě dívka.

„Doufám,“ usmál jsem se. „Nesympatická je mi naopak hloupá Kristýna, co ve hře ten pergamen spálila. I když ji trochu chápu. Nechtěla být prázdná slupka jako Elina Makropulos bratří Čapků. Nebylo to ale inteligentní. Bez rozvažování zahodila dar, který by jí umožnil být užitečná jako pravá Elina Makropulos. To je ovšem vina bratří Čapků. Pojali Kristýnu jako rozumnou dívku, a Elinu naopak jako nesympatickou děvku. Nechtěli na ní vidět nic kladného, proto popisovali jen to záporné. Ani její hlas jí nepřiznali, tvrdili, že zpívá, »jako když zebe«.“

„Vy na tom něco kladného vidíte?“ zeptal se chlapec.

„Vidím, a proto vám to nabízíme,“ přikývl jsem. „Dlouhověkost je prázdná, když se nestaráte o její naplnění. Pro prázdné lidi nemá smysl, ale tvůrčí člověk dokáže delší život účelně využít.“

„Chtěl byste, abychom i my byli... jako ta prázdná Elina?“ otřásla se dívka.

„Jestli myslíte tu, jakou popisují Čapkové, pak jednoznačně odpovím - ne,“ řekl jsem. „Ale skutečná Elina, co sedí proti vám dvěma, taková není. Za tou skutečnou zůstaly desítky lidí, kterým dala dlouhý život. Někteří žijí už pár set let na Zemi, kde ale musí dvakrát za sto let změnit bydliště i jméno, jiným umožnila cestu k mimozemšťanům. O mnoha z nich se v historii světa zachovala jen stručná zmínka o tom, že zemřeli v chudobě, ale nikdo přesně neví, kde jsou pohřbeni. Ve skutečnosti žijí dál, jenže v jiném světě, u mimozemšťanů. Jen málo se jich na náš svět vrátilo. Není to tím, že by jim v návratu někdo bránil, ale u mimozemšťanů je život snesitelnější. Vám dvěma to navrhujeme také. Chápejte to jako dar. Můžete ho odmítnout jako Kristýna ze hry bratří Čapků, ale nebylo by to inteligentní.“

„To jako... máme odejít do cizího světa?“ mračil se hoch.

„Ne hned,“ ujistil jsem oba. „Dokud jste mladí, žijte tady. Máte jistě přátele, známé... jenže počítejte s tím, že se na vás lidé z vašeho okolí začnou dívat skrz prsty, až zjistí, že nestárnete. Pak se zaručeně setkáte se špinavou lidskou závistí. Závistiví sousedé vám budou házet klacky pod nohy a dělat vám ze života peklo. Ponechají vám vlastně jen dvě možnosti. Buď se každých třicet let přestěhujete někam, kde vás neznají, jako to tři sta let dělala Elina Makropulos, nebo jednoho krásného dne náš závistivý svět opustíte a odejdete tam, kde vám dlouhé mládí nikdo závidět nebude. Nebudete tam sami, žije tam již několik desítek tisíc lidí ze Země. Je to sice emigrace, ale do světa Beridaz, kde se žije lépe než na Zemi. Odchod vám doporučíme, až bude pro vás život na Zemi nesnesitelný. Je to vidět i z toho, že ty, kdo se odtud vrátili zpátky na Zem, spočítáte na prstech.“

„Takže zatím zůstaneme tady?“ oddychli si oba.

„Můžete tady prožít normální život jako bez naší úpravy,“ ujistil jsem je. „Vystudujete a najdete si zaměstnání. To další už získáte navíc.“

„Proč to potom nedáte všem lidem na světě?“ zakabonila se dívka. Myslela přitom na své rodiče, což by od ní bylo chvályhodné, jenže... tady jsem zachytil zádrhel. Vlastini rodiče patřili k »horním deseti tisícům«, a hned mi bylo jasné, že je mezi nás vzít nesmíme. Dcera za rodiče nemůže, vznikl tu generační problém. Nesměl jsem to ale dát najevo, a pokračoval jsem, jako kdybych o ničem nevěděl.

„Všem lidem to dát nesmíme,“ pokrčil jsem rameny. „Počty lidí na Zemi už teď převyšují rozumné meze. Přidejte k tomu dlouhověkost a pozemská civilizace se zhroutí.“

„A nešlo by tomu nějak pomoci?“ optala se Vlasta.

„Šlo,“ přikývl jsem. „Vysvětlete lidem, že rodina nesmí mít dvacet dětí, ale jen dvě. V Evropě to pochopili, ale všude jinde na světě se lidé množí jako králíci. Když se vám podaří vnutit všem lidem disciplinu v plánování rodin, můžeme dát všem i dlouhověkost.“

„To ale bude těžké,“ podrbal se na hlavě Emil. „Lidé si to asi nenechají ani vysvětlit, natož aby to dodržovali.“

„No právě!“ vzdychl jsem si. „V tom případě nemůžeme dělat nic víc, než vyčlenit pár desítek tisíc lidí, kteří případné zhroucení pozemské civilizace přežijí ve světě zvaném Beridaz.“

„Pár desítek tisíc?“ zamračil se Emil. „Jenom?“

„I za ně musíme být vděční místním obyvatelům, kteří nám tam poskytnou prostor. Nemůžeme po nich chtít, aby nás tam vpustili jako hejno kobylek. Máme nelehký úkol, vybrat pár desítek tisíc těch, kdo by se časem mohli na Zem vrátit, aby obnovili zhroucenou pozemskou civilizaci.“

„A ostatní?“ pochopila konečně Vlasta. „Co těch sedm nebo osm miliard, nebo kolik nás dneska vlastně je...?“

„Nechtěl bych být na Zemi, až se to zhroutí,“ přikývl jsem vážně. „Zemi čekají strašné scény. Hromadné vraždění, náboženské a hladové války, lidojedství. A nechci vidět, kdyby došlo na atomovou válku. Lidé na Beridazu přežijí, i když bude Země dvě stě let radioaktivní, ale budou pak začínat znovu. Mimozemšťané nám slíbili pomoc, ale nebudou za nás tahat kaštany z ohně.“

„A vy chcete, abychom tady s takovou vyhlídkou normálně dostudovali?“ mračili se oba.

„A neodflinkněte to!“ pobídl jsem je. „Nejde o vědomosti, ty můžete snadno získat od mimozemšťanů, ale naučte se kritickému myšlení. Když vám je škola dá, splnila svůj účel. A když zvládnete tvořivost už na Zemi, tím lépe.“

„Ale... kolika lidem to nabídnete?“ vzdychla si Vlasta s myšlenkou na své bohaté podnikatelské, a hlavně partajní rodiče.

„Miliarda to nebude,“ vzdychl jsem si také. „Tolik místa nám na Beridazu nedají. Nemohou nám dát celý svět, ale jen nevelkou oblast, menší než Čechy.“

„I když to opravdu potřebujeme?“ namítal Emil.

Doma to měl jednodušší, jeho rodiče byli zřejmě poctiví dříči, otec pekař byl zaměstnancem pekárny a matka tam dělala také, dalo by se o nich uvažovat.

„To bychom mohli tvrdit, že to potřebuje všech sedm nebo osm miliard lidí Země,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jenže obyvatelé Beridazu nejsou sebevrazi jako Evropané, aby do svého světa vpustili miliardy povalečů, kteří neumí nic jiného než se bezuzdně množit. Obyvatelé Beridazu nám pomohou i obnovit pozemskou civilizaci, ale nedopustí rozvrat jejich civilizace, který bychom zavinili. Pochopte je, také chtějí žít!“

„To je ale strašné!“ vzdychla si Vlasta.

„Je,“ přisvědčil jsem. „Ale vraťme se k nabídce. Dáme vám dvěma telepatii a dlouhověkost. Tím vás přijmeme do klubu »dlouhověkých«. Prozatím nic víc. Žijte dál, studujte, najděte si nějaké užitečné zaměstnání. Když poznáte někoho, kdo by si také zasloužil přijetí do »klubu«, přiveďte nám ho. Ale nevoďte nám nikoho z těch, kdo tenhle svět vedou do zkázy. Ti si to nezaslouží, a my je musíme odmítnout.“

„Jenže moji rodiče...“ vzlykla Vlasta.

„Já vím,“ promluvila konečně Elina. „Tvůj otec je poslanec, matka... jak se to řekne česky... partajnice, nebo tak nějak... Až se nad tím nestranně zamyslíš, sama pochopíš, proč o ně nemáme zájem. Ty za ně naštěstí nemůžeš, ale kdybys byla stejná jako tvá sestra, neoslovili bychom tě. Drž se raději Emila, to je správný kluk pro tebe!“

„Proč mi čtete myšlenky?“ vyhrkla Vlasta nesouhlasně. „Já to nechci!“

„Čtu je, jako kdyby všichni lidé kolem mě přemýšleli nahlas,“ opáčila Elina. „Ten dar má i své stinné stránky, nepomáhá zacpávat si uši. Prostě to vnímám, i když se snažím nedat to nikomu najevo. Vy o tom víte, nebudu si před vámi hrát na hluchou, nemělo by to smysl. Ale zvykejte si na to.“

„Jste strašná!“ otřásla se Vlasta. „Příšerná!“

„Neřekl bych,“ zastal jsem se Eliny. „Jde čistě o zvyk. Kdo nemá co tajit, tomu to nevadí. Kdyby tenhle dar dostal nějaký tyran, bylo by to příšerné, ale Elina není tyran ani diktátor a nezneužívá toho. Kdo chce být s námi, zvykne si.“

„Ale co ti, kdo mají co tajit?“ zeptal se Emil.

„Kdo má co tajit i před námi a ze zásady si zvyknout nechce, takové mezi sebe vůbec nezveme,“ pokrčil jsem rameny.

„Čtení myšlenek je rozporuplný dar,“ přidala Elina tiše. „Ani Slinchimové ho nepoužívají rádi. Stačí si představit, jak by se tato schopnost hodila vládcům. Naštěstí vládnout nechceme, jen proto nám to Slinchimové propůjčili. Pro nás je to neocenitelná pomůcka, víme aspoň, komu se musíme vyhnout. Pamatuji doby, kdy prozrazení spolehlivě vedlo k upálení na hranici.“

Oba nováčci zmlkli, ale z jejich myšlenek jsme vyčetli, že oba tyto důvody uznávají. Dal jsem jim tedy »ovrósje« spolu s návodem, jak se používají, a počkal jsem, až vajíčka spolkli.

„První, s čím se seznámíte, bude telepatie,“ poučoval jsem je. „Oživí se vám nejspíš už k večeru. Můžete si ji vyzkoušet i sami mezi sebou, ale pro jistotu si ji zítra procvičíme pořádně.“

Rozloučili jsme se přátelsky, ale měl jsem dojem, že Vlastini rodiče nám ještě způsobí těžkou hlavu.

Taky si to myslím, pomyslela si Elina.

Další hodinu jsem měl s jinou partou studentů, a všechno se opakovalo. Předtím jsem introverty neprávem opomíjel, neboť se neprojevovali. Dnes jsme spolu objevili další tři nováčky. Čtení myšlenek bylo zkrátka neocenitelné.

To kdybych měla, když jsem předtím žila na Zemi, měla bych to jednodušší, myslela si Elina. Jako by mi to říkala nahlas, anebo úmyslně telepatií.

Vraceli jsme se večer ke mně ulicemi pomalu, pěšky.

Nechtěla by sis zazpívat před publikem? oslovil jsem ji myšlenkou, byla jsi přece zpěvačka...

A víš, že ani ne? odpověděla mi také bezhlasně. Vydělávala jsem si zpěvem, ale bylo to riskantní, byla jsem pořád lidem na očích. Tenkrát to nevadilo, dneska by to bylo horší. Lidé dotáhli mánii osobních dokumentů do odporné dokonalosti. Bez velkého množství papírů bych se neobešla. Jako tvá fiktivní sekretářka jsem nenápadnější.

Až na to, že sekretářku oficiálně mít nebudu, vzdychl jsem si jen v duchu.

Kdyby nás někdo pozoroval, zdálo by se mu, že sice jdeme spolu, ale bez jediného slova. Asi by si myslel, že jsme se právě pohádali a nemluvíme na sebe.

Nevadí, fiktivní sekretářka by mohla stačit, odpověděla mi Elina opět beze slov. Dokud nikdo nebude pátrat, co vlastně v Praze doopravdy dělám a kdo mě zaměstnává...

Jenže sousedé tě budou považovat za mou... dřív se říkalo »snoubenka«, dnes »přítelkyně«, i když význam toho slova byl původně jiný...

A poslyš, to je vlastně dobrý nápad, navázala na to jako rybář třpytku na konec vlasce. Tobě přece nevadí, když si čteme myšlenky, že?

Nevadí, potvrdil jsem jí, ale mezi námi je věkový rozdíl, že bych se vedle tebe cítil jako malý chlapeček...

Věkový rozdíl by ti přece také nevadil... vím to...

A víš, že máš pravdu? obrátil jsem se znenadání čelem proti ní. Co kdybych tě požádal o ruku? V současné době nejsi zadaná, natož vdaná...

Má to jednu chybinku, pomyslela si, už jsem dvakrát vdaná byla... Nejsem rozvedená, jak je dnes na Zemi běžné, dvakrát jsem v manželství věrně vydržela povinných šestaosmdesát let podle zvyků na Beridazu. Takže je to v pořádku... Nejsem děvka, jak mě popisovali Čapkové, ale děti už mám... Pravidla Beridazu, zabraňující přelidnění, jsou rozumná. Kdyby sis časem našel mladší, bezdětnou, směli byste mít děti dvě, já jsem své počty vyčerpala... jo, mám už tři. S Ioanisem Distriasem, to byl Řek, taky uprchlík, mám na Beridazu Andrease a Prokopise, všichni tři žijí dodnes v osadě Vuryži mezi Řeky. Se všemi mám dobré vztahy. Po sto letech jsem si našla druhého manžela, Srba Jovana Pašiče. Jovan přede mnou děti neměl, takže jsme spolu mohli mít aspoň jednu dceru Marthu, bylo jí letos sto třicet let. Žili jsme spolu šestaosmdesát let, pak si vzal Srbku Milicu a s tou má druhou dceru Kristinu. Je jí dnes čtyřicet, a ti čtyři, Jovan, Milica, Martha a Kristina spolu žijí v srbské osadě Fiuhlet. Já teď bydlím s Rusy v Tisipezelu. Kdyby sis mě vzal, mohli bychom mít podle zákonů Beridazu spolu jedno dítě. Druhé bys mohl mít jedině s nějakou jinou. Tak si to nejprve dobře promysli, jestli ti to stojí za to. Dnes to ale nechci slyšet, to bys nemohl mít pořádně rozvážené. Na Beridazu trvá manželství šestaosmdesát let a když má celou tu dobu vydržet, nesmí v něm být místo pro výčitky všeho druhu.

Jak se na Beridazu odehrává svatba? pomyslel jsem si.

 


------------------------ Poznámky:

  21 Ano, i takové právníky máme!

  22 Pomalu, ale nezadržitelně se k tomu blížíme...

  23 Poplach...

  24 Pozor, to není scifi, to je skutečnost! Mikrovlny ve vyšší intenzitě sterilizují!

Zpět Obsah Dále

29.10.2018 09:01