Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Krypta

 Doba občas vyžaduje odnést obraz císaře na půdu.

 Ne protože na něho kadí mouchy,

 spíš aby hospodským neodháněl zákazníky.

 Nejvíc ale odpuzují hosty Bretschneiderové.

(Michael Marčák)

(Michael Marčák)

Ranní telepatický hovor se Slávkem měl být původně krátký. Chtěl jsem Slávkovi jen sdělit, že se chceme podívat Čertovou dírou do Beridazu, ale čekalo mě nepříjemné překvapení.

„Teď se naší vesnici nepřibližuj, máme tu šťáru!“ varoval mě Slávek. „Počkej, až se to uklidní.“

„Jakou šťáru?“ nechápal jsem.

„Velké policejní komando,“ odtušil Slávek. „Hledají u nás ve vsi drogy, všiml jsem si asi osmi aut. Zrovna sedím se želízky na rukou v policejním antonu a čekám na odvoz.“

„To je snad blbost!“ opáčil jsem.

„Problém je v tom, že oni ty drogy našli! Dokonce pár tun! Zabavili všechnu naši lisovanou trávu. To víš, je to zelené, je to lisované do cihel, nemá to pořádnou strukturu, tak to velitel zásahu prohlásil za lisované konopí a pochvaluje si, že je to největší úlovek drog za celou historii Evropské unie.“

„To snad ne!“ zalapal jsem po dechu.

„To víš, než experti v laborce zjistí, že to je obyčejná tráva a ne »tráva canabis«, nějakou dobu to potrvá a celou tu dobu si policejní komando myslí, kdoví jaký úlovek u nás nezajistili!“

„To asi budou dost nepříjemně překvapení, až jim laboratoř zjistí, že je to naprosto neškodná biomasa!“

„Hele, Libore, nevěř jim ani pozdrav!“ vzdychl si Slávek. „Je přece možné, aby nám policejní laborka něco podstrčila!“

„To si nemohou dovolit!“ rozčílil jsem se. „To by byla policejní zvůle jako hrom!“

„Byla by,“ souhlasil Slávek. „A možná už je. Zatím jsem nic nezjistil, neměl jsem možnost. Zatýkala nás taková banda, že by ji zjóncigó nezvládlo, přitom nikdo z nich nic nevěděl, jen že na nás mají vtrhnout, zatknout, naložit do antonů a v případě odporu nás smějí zmlátit. Ještě jsem stihl rozhlásit, aby nikdo odpor nekladl, všichni jsme se nechali pozatýkat. Učitelskýmu Břéťovi a rodině Bělkových se podařilo uniknout do Katakomb pod návsí. Poradil jsem jim, když už tam jsou, ať tam zůstanou, aby neprozradili Katakomby, o těch zatím nemají policajti ani potuchy. Kdyby to mělo trvat dlouho, ať raději hledají azyl v Beridazu. Ostatní mají na případné všetečné dotazy policajtů tvrdit, že Bělkovi i Břéťa se chystali někam společně odjet na dovolenou, ale ještě se na ně nikdo nikoho neptal. Policajti rozmlátili beranidly spoustu dveří, tomu se nedalo zabránit, ale Beridazské dveře »pereku« u domů nikdo neaktivoval, takže se policajti nemají čeho chytit. To se ví, že domy prohledali od sklepa po půdu, ale »pereku« mezi sklepy a Katakombami jsou příliš dobře maskované, ani si jich nevšimli. Pořád se spoléháme na to, že nás zavřít mohou, ale pustit nás musí, nic jsme přece neprovedli.“

„Říkal jsi, že jim nevěříš ani pozdrav!“ připomněl jsem mu.

„To máš asi pravdu,“ připustil. „Kdyby to vypadalo vážněji, kdyby na nás ušili nějakou příliš velkou levotu, museli bychom zorganizovat hromadný útěk do Beridazu. Víš přece, že umíme všichni použít »zuzlity« a pomocí zjóncigó dokážeme zpracovat policajta, případně vězeňského dozorce. Ale otevřený odpor proti státní moci použijeme jen kdyby se ukázalo, že nás chtějí zlomit silou. Každé použití síly vyvolá ještě silnější protiakci a nedá se to stupňovat do nekonečna.“

„Takže říkáš, že se máme vesnici vyhýbat?“ došlo mi, že se do této věci nemáme s Elinou míchat.

„Teď sem nechoď!“ souhlasil Slávek. „Ještě se uvidí, jak vážně to Policie míní. Zdá se, že k nám vletěli na udání a protože ve vsi chybí farář, je nejvíc podezřelý. Jestli tam někde máš Elinu Makropulos, vyřiď jí, že si s ní popovídám o jejím nápadu dávat faráři ještě šanci! Ale teď na ni vážně nemám čas ani náladu!“

Odtrhl se ode mne a já jsem se obrátil k Elině.

Zdá se, že někdo vesničany udal, pomyslel jsem si. Cesta přes vesnici do Beridazu je na nějakou dobu vyřazená. Policie tam hledá drogy a zabavila vesničanům celou úrodu trávy v dobré víře, že se jedná o drogy. Ty zelené cihly se nepodobají ničemu běžnému, leda lisovanému konopí, takže policajti zajásali, když toho našli hned pár tun. Až jim laboratoř potvrdí, že to konopí ani jiná droga není, bude po humbuku. Jenže z udání je podezřelý pan farář, co ty na to?

V tom případě jsem se nepříjemně spletla, připustila, každé proroctví bývá ošemetné. Horší je, že se nás to bude týkat také. Farář o nás ví a jistě ví i to, že máš ty zelené cihly doma. Můžeme tam také čekat nezvané hosty s beranidly.

No ovšem, měla pravdu, kdyby to byl farář, věděl by o nás dvou víc než dost, aby nám to mohl zavařit. Bylo by v jeho zájmu vyřadit i Elinu, byla by mu čtením myšlenek nebezpečná. Nebo by si to mohl aspoň myslet. Tak jako tak bychom se měli vracet do bytu opatrněji.

A ukázalo se, že to nebyla marná úvaha. Rozhodl jsem se, že do bytu nevstoupíme hlavním, ale zadním vchodem, klíče jsem měl naštěstí u sebe. Ale když jsme obcházeli dům, nemohli jsme si nevšimnout myšlenek, přicházejících z mého podnájmu. Bylo tam nejméně osm lidí, příliš velká pocta pro dva nic netušící!

Jenže my dva jsme nebyli nic netušící. Jakmile jsme zjistili, že na nás v mém podnájmu číhá osm chlapů, bleskurychle, přitom bez jediného slova jsme se dohodli na dalším postupu.

První možnost by byla nechat se zatknout podle Slávkova hesla »Zavřít nás mohou, pustit musí« a vstoupit. Jenže my jsme nebyli tak nevinní jako vesničané. Elina neměla dokumenty a při bližším pátrání by se mohly vynořit i další problémy. Spolu s ní by jen tak nepustili ani mě, neboť jsem »spoluviník«.

Navíc u mě v bytě už jistě objevili další zelené cihly, které se dají snadno zaměnit za sušenou marihuanu. Nejbližší laboratoř by to sice měla vyvrátit, ale než se to vyjasní, mohli by se k nám policajti chovat hůř než k teroristům. K těm by se chovali slušně, aby je později nikdo neobvinil z rasismu, ale na nás by si jistě a s gustem smlsli. Je to sice rasismus, když se chování Policie mění v závislosti od barvy kůže, jenže tento rasismus je nejenže tolerovaný, ale politickou korektností přímo vyžadovaný! 01

Druhou možností tedy bylo projít kolem domu a pokračovat do malého parčíku za domem. Získáme tím přinejmenším čas na rozmyšlenou, co dál. Horší bylo, že to pouze odložíme. Pořádný Plán B by vyžadoval možnost mít kam se uchýlit, jenže my dva jsme žádné další útočiště neměli.

Co teď? Napadlo mě navštívit pana Vladislava Zachariáše. Je to náš člověk, získal dlouhověkost, naopak nám doporučil pár svých přátel, které jsme také přijali. Nemohl by nám teď pomoci?

Můžeme to zkusit, pomyslela si Elina. Ale je to krátkodobá výpomoc. Ještě že jsi to s ním většinou vyřizoval telepaticky, na dálku, takže ho s námi Policie spojovat nebude, ale natrvalo se na jeho pomoc spoléhat nemůžeme. A je otázka, jestli budeme tady v Praze vůbec něco platní. Po takovém »zájmu« Policie je pro nás oba nebezpečné tady zůstávat.

Co bys dělala ty? zeptal jsem se v duchu.

Vrátila bych se aspoň na pět let do Beridazu, odtušila. Jenže jak jsi říkal, brána v Čechách je momentálně nedosažitelná, stejně jako Řecká brána v Kosovu. Ale pořád ještě máme čtyři jiné. Tula u Moskvy v Rusku, Krym, Španělsko nebo Skotsko. Nevýhodou je, že je mezi nimi velká vzdálenost nepokrytá Šédyši, takže se to nedá přeletět. »Zuzlit« můžeme použít jen v první části z Prahy na hranice, a později i v posledním úseku, jenže větší část cesty musíme urazit normální dopravou, pokud to nechceme jít pěšky.

Rusko ani Krym nevidím dobře, pomyslel jsem si. Tam je teď napjatá situace, na Ukrajině se střílí, Rusko je v pohotovosti, tudy nepozorovaně neprojdeme. Takže Španělsko nebo Skotsko. Bohužel jsem ve Španělsku ani ve Skotsku nikdy nebyl a neznám to tam...

A to já zase ano, opáčila trochu veseleji. Znám všechna Evropská města v dosahu Šédyšů. Pražská zóna sahala od Vídně do Drážďan, o menších městech nemluvě. Na Krymu se vyznám jen v okolí Sevastopolu, u Tuly stojí za řeč jen Moskva. Nejvíc se mi líbilo Skotsko. V Glasgowě a v Edinburghu jsem měla úspěch. Angličané mě chtěli přetáhnout do Londýna, jenže vliv Šédyšů tam nedosahoval a to pro mě znamenalo víc než nabízené peníze. Londýn jsem tedy odmítla. Pochopitelně se to neutajilo a když se to mezi lidmi rozkřiklo, měli mě tam ještě raději. Skotové totiž nemají Angličany v lásce a to je jen slabé vyjádření! Za poslední války házeli Angličanům na letištní plochy hřebíky, aby na nich anglická letadla havarovala. Nebylo to ze sympatií k Hitlerovi, šlo čistě o snahu uškodit Anglánům. 01

Do Skotska se musí přes La Manche a Anglii, podotkl jsem.

Do Španěl je to zase přes Francii, to máš prašť jako uhoď, pokrčila rameny. Tak jako tak na dopravu nemáme peníze.

Mohl bych vybrat z bankomatu, napadlo mě. Otočili jsme se tedy k nejbližšímu bankomatu. Kreditní kartu jsem měl naštěstí u sebe, jedinou překážkou bylo, že jsem na ní měl denní limit. Vybral jsem tedy všechno co se dalo s tím, že zbytek vyberu ráno.

Vladislav Zachariáš nás přijal poněkud překvapeně, ale ochotně. Pozorně vyslechl naši historku s vpádem Policie do vesnice i do mého bytu, ale opravdu ho to překvapilo a byl rád, že nám může pomoci. Pochvaloval si, že se po smrti své ženy zbavil velkých manželských postelí a pořídil si tři menší lehátka, neboť za ním občas dojížděla dcera, někdy i se zetěm, aby zkontrolovali, jestli »dědečkovi něco nechybí«. Nabídl nám dokonce přikrývky, které jsme ovšem odmítli. Pochopil to, neboť i on měl ode mne oblek »tučori« a také si zvykl spát oblečený.

Ještě jsme pak chvilku všichni tři diskutovali. Byla to divná rozprava, nikdo totiž nepromluvil ani slovo, přitom jsme probrali všechno důležité, co se v poslední době stalo.

Bylo toho víc než dost.


Ráno jsem se vypravil k bankomatu vybrat další peníze, ale čekalo mě nemilé překvapení. Na obrazovce se objevila zpráva, že můj účet je zablokovaný a bankomat mi nevrátil kreditní kartu. Znamenalo to, že Policie už stihla obstavit mé konto a mohl jsem mluvit o štěstí, že se mi ještě včera podařilo vybrat aspoň něco.

Také mě ale včas napadlo, že Policie už v této chvíli jistě ví, že se pokouším vybrat si své peníze. Ponechal jsem tedy kartu v bankomatu, k zablokovanému účtu ji beztak nepotřebuji, a dal jsem se na »taktický ústup«, jak za Druhé světové války Němci okecávali útěk svých vojsk před Rusy.

Za chvíli se ovšem ozvaly sirény a k bankomatu dojelo auto Policie, jenže posádka široko daleko nespatřila ani živáčka. Bylo ještě příliš po ránu a ulice byly pusté. Kdyby mě nenapadlo, koho mám za tím zablokovaným účtem hledat, a kdyby nepřijeli s tak břesknou sirénou, možná by mě u bankomatu našli, ale takhle?

Jak je to v tom vtipu?

Proč jezdí policajti s tak hlasitými sirénami? Aby zlodějům dali včas vědět, že si pro ně jedou. A proč policajti nikdy žádného kapsáře při činu nechytí? Protože kapsáři nejsou tak pitomí, aby kradli, když slyší přijíždět sirény.

Buď jak buď, šli po nás. Možná jen po mně, ale to na věci nic neměnilo. Vrátil jsem se tedy k panu Zachariášovi. Elině jsem telepaticky referoval cestou a ona to předala Zachariášovi, takže na mě oba čekali s trochou zbytečného napětí. Zbytečného, neboť jsem šel přes parčík, kde se nepohnul ani lístek na stromě, natož aby mě zrovna v parku čekali policajti.

Dobře, ale co dál?

Navrhl jsem Elině, že se zeptám Slávka, jak to vypadá ve vsi a jestli už ta akce skončila. Vždyť těm policajtům muselo dojít, že zemědělci snad nebudou »lisovaným konopím« krmit dobytek ze skladu u kravína.

Elina byla pro, takže jsem zkusil vyvolat Slávka telepaticky. Jenže mě nepotěšil. Všichni chlapi ze vsi podle něho sedí ve vězení. Každého drží jinde, aby se prý nemohli domlouvat. Což je u telepatů nesmysl, ale vyšetřovatelé to netuší a snaží se z nich dostat přiznání, že ve vsi hromadně pěstovali konopí. Laboratorní výsledky byly sice negativní, ale dozorující státní zástupce prý laboranty seřval, aby pracovali pořádně, že není možné, aby v takovém množství zajištěného materiálu nic nenašli.

Horší je, že ti pitomci nenechali na pokoji ani ženské a děti, postěžoval si. Ženské sedí v ženské věznici a děcka má v drápech sociálka, tedy Orgán sociálně-právní ochrany dětí. Rozvezli je do několika dětských domovů, kde z nich dolují udání na rodiče. Zdá se, že to někdo vzal jako prestižní záležitost a snaží se vymámit i z jalové krávy tele. Ještě že jsme nedávno dali telepatii i dětem, bez ní by je mohli někam zašantročit. Přece jen je pro děcka lepší, když je máma nebo táta povzbuzují. Chtějí o nich ale rozhodovat v nějakém »zkráceném řízení«, to vypadá na pořádnou kulišárnu. Nevím, co jsi už o našem Orgánu OSPOD slyšel, ale Barnevernet v Norsku je jeho sesterská organizace. Ty bestie se tak usilovně snaží konat »dobro«, až proti nim i Španělská Inkvizice vypadá jako nezištná dobročinná charita. Teď právě diskutujeme o tom, jestli se máme vzepřít už teď, nebo ještě ne.

Když se vzepřete, stane se konflikt se státní mocí víceméně trvalým, upozornil jsem ho.

Vzepřít by se měli rodiče odebraných dětí, mínil Slávek. Vzít děti a odvézt je do Beridazu, kam za nimi OSPOD nemůže. My ostatní to snad ve vsi vydržíme, až nás budou muset pustit.

Když státní moci ukážete, že máte cosi, co vám dovoluje na státní orgány a neziskovky kašlat, státní moc jen vystupňuje sílu.

Proto to zatím necháváme být, odtušil Slávek. Hele, zatím se vyhýbejte vesnici, jsou tam policajti. Uvidíme, kam se to vyvrbí.

Pocítil jsem zachvění a Slávek se ode mne odtrhl.

Samozřejmě jsem to okamžitě vyklopil Elině i panu Vladislavovi Zachariášovi, aby nebyli v nejistotě. Erben sice tvrdí, že je lépe setrvat v nejistotě než »strašlivou poznati jistotu«, ale Erbenovi je lépe nevěřit.

„Kdyby mi někdo sáhl na dítě, tak spíš vydržím pokárání od Slinchimů,“ řekla - po dlouhé době nahlas - Elina. „Ale kdo by mi sáhl na děti, ten by to do smrti nezapomněl!“

„Já vím,“ přikývl jsem chápavě. „Přinutila bys je všechny lehnout si na zem a možná by sis o ně očistila boty, ale děti bys jim nenechala...“

„Nejen to,“ řekla Elina temně. „Vyčítala bych si, kdybych takové hyeny nechala škodit jiným. Ačkoliv... hanobíme hyeny a přitom je nejlítějším a nejkrutějším zvířetem člověk! A věřím, že by i Slinchimové uznali oprávněnost užití psychoúderu. I když to za normálních okolností považují za zločin.“

Psychoúder... to mi moc neříkalo. O tom jsem školení od Slinchimů nedostal. Elina tedy věděla víc... ale neměl bych se divit, prožila toho na Zemi mnohem víc a občas se vracela zpátky na Beridaz, kde se mohla ledacos dozvědět, dokonce i takové věci, které Slinchimové jen neradi lidem svěřovali. Příkladem je vcítění zjóncigó, čtení myšlenek »izorg«, stejným způsobem toho mohla získat i víc. Že o tom nemám potuchy? A proč bych měl znát všechny nebezpečné prostředky? Vždyť mě Slinchimové ani pořádně neznali! Jak by ke mně mohli mít důvěru?

Slinchimové tomu říkají »svakulége«, ozvala se mi Elina v hlavě. Vláďa Zachariáš nic nevnímal, telepatii zřejmě směrovala jen na mě, bylo to tedy jen pro mě.

Je to hrozná věc, pokračovala, ze všech lidí na Beridazu ji znám možná jen já. Slíbila jsem, že ji mezi lidmi šířit nebudu, ale někdy... někdy by bylo její použití na místě...

„Libore, zavolej ještě jednou Slávka,“ požádala mě náhle nahlas.

„Co mu mám ještě vyřídit?“ otázal jsem se.

„Až s ním budeš ve spojení, neruš to a zavolej telepaticky ještě mě,“ pokračovala. „Propojíme se do vějíře. Já pak propojím i tady pana Vladislava, aby nebyl mimo. Ale připrav Slávka, že s ním budu mluvit především já.“

Vějíř byl pro mě taky novinka, ale ne tak docela. Vzpomněl jsem si, že Víji na Beridazu také volala více lidem najednou. Měl jsem se o to zajímat víc? Těžko. Byl jsem tam nováček, všechno mi vonělo novotou, jak bych se mohl zajímat o tak choulostivé věci! Ale Elina Makropulos se čtyřmi stovkami let zkušeností na Zemi i na Beridazu, to bylo něco jiného!

Zavolal jsem telepaticky Slávka.


Slávek mé volání příliš neuvítal. Telepatický hovor se mnou považoval za ukončený a mezitím navázal další spojení. Se svou schopností číst lidem myšlenky byl hlavou »odboje«, neboť měl nejlepší přehled o tom, co se děje. »Přečetl« si z hlav dozorců, co se dalo. Potíž byla jen v tom, že ani dozorci nevěděli všechno, akce pro ně byla velkou neznámou. Nejvíc se Slávek dozvěděl od vyšetřovatelů, jenže ho už považovali za »vytěženého« a přestali ho vyslýchat. Když zjistil, že s ním chci mluvit, musel se nejprve omluvit Michalovi, se kterým byl právě ve spojení, aby se mohl spojit se mnou. Vějíř očividně neznal ani on.

První, co mu Elina vysvětlila, byla technika telepatického spojení »do vějíře«. Už to mu mohlo bohatě vynahradit přerušení jeho rozhovoru s Michalem. Jenže to nebylo všechno.

Tvrdil jsi Liborovi, že se mají rodiče odebraných dětí vzepřít, děti unést a odvézt je do Beridazu, kam za nimi OSPOD nemůže, začala bez dlouhého úvodu. Myslím si to taky, pokračovala, ale taková akce musí proběhnout rychle a s využitím překvapení. Nejprve se tedy zeptám: najdete ty děti, kde se právě nacházejí?

To bude možná problém, připustil Slávek. Když jsme zjistili, že je rozvážejí na různá místa, nařídili jsme jim pozorovat, kudy je vezou a hlásit rodičům každou podrobnost. Máme proto jakési tušení, kde dneska jsou. Ovšem ani dospělý nedokáže vždy zjistit, kam ho odvezli, natož děti.

Budete mě tedy potřebovat víc než si myslíte, opáčila Elina. Dokáži určit, kde jsou. Stačí, aby se s nimi spojili rodiče a aby mi dovolili připojit se do vějíře. Určím pak polohu jak vaši, tak i těch dětí s přesností plus minus metr. Druhým důvodem, proč musím jít s vámi, je má schopnost čtení myšlenek vyšetřovatelů, dozorců a podobné havěti. Ty můžeš zůstat s ostatními ve vazbě a budeš jim jistě užitečný. Takže mi předáš velení akce. Třetím důvodem je, že umím použít nejen vcítění zjóncigó, ale i o dva řády neboli stokrát silnější psychoúdery svakulége. A protože jsme s Liborem na útěku před Policií, jdeme do toho spolu.

Jste na útěku, ale chceš nám pomáhat? divil se Slávek.

S námi dvěma to nebylo tak zlé, vysvětlovala mu Elina, ale jakmile jde o děti, je to něco jiného.

Jste ale jen dva, nás je víc, namítal.

Hele, Slávku, co kdyby se toho rodiče zúčastnili jen tím, že mi poskytnou telepatické spojení na své děti a doporučí jim, aby mě poslechly, že je vysvobodím jen s Liborem? Mělo by to výhody. Předně nás nebude tolik, nebudeme tak nápadní. Za druhé, nikdo nebude rodiče podezírat z únosu vlastních dětí, když budou mít pobytem ve věznici naprosto bezpečné alibi. Když budou žádat vydání svých dětí do své péče, vzbudí to dojem, že o únosu nikdo z nich neví. Asi by stálo za pokus obrátit se na soudy, co v tom podniknou a bude zajímavé, s jakými vytáčkami OSPOD přijde, aby vysvětlil, proč děti vrátit nemohou. O děti se neobávejte, na Beridazu jim bude jistě lépe. Jste pro? Projednejte to nejprve mezi sebou, vějíř je u diskusí výhodný tak do pěti účastníků a do dvaceti, pokud většina jen mlčí a poslouchá. Pak se zase obrať na Libora, ať nás pospojuje.

Nebylo to tak praštěné, jak se mi v první chvíli zdálo.


Vějíř, v řeči Slinchimů »bjogrít«, domluvu vesničanů tak urychlil, že mi Slávek už za půl hodiny mohl telepaticky sdělit, na čem se všichni shodli. Tak rychlé jednání jsem nečekal a zejména, že se shodnou na Elinině návrhu, svěří získání dětí nám dvěma a budou pak soudně požadovat jejich vrácení do péče rodičů. Uvidíme, jak z toho české soudy vybruslí!

Šlo teď o provedení celé akce.

Velení převzala Elina a bylo znát, že si opravdu ví rady. Jako první úkol si uložila zajistit ústupovou cestu z vesnice, plné policejních komand. Na útěku by nám zaručeně překážely, proto se rozhodla je zneškodnit jako první.

Vyletěli jsme z Prahy »zuzlitem« kolem poledne. Elina jen mávla rukou nad mou připomínkou, že nás může někdo spatřit.

„Když někomu vypadnou oči z důlků, ať si je tam sám zase zamáčkne,“ komentovala to lehkovážně.

Naštěstí se nezdálo, že by na nás brejlilo tolik zkoprnělých Pražanů a když jsme později letěli nad poli a lesy, bylo pod námi vyvalených očí ještě méně. Čím víc jsme se ale blížili k vesnici, tím víc Elina zpomalovala. Jak to dělala, nevím, mě »zuzlit« tak dokonale neposlouchal. Když jsem mu určil cíl, letěl optimálně až k přistání, kde se rozplynul. Optimálně znamená nejvýhodněji, ať co do směru, tak co do rychlosti. Jakýkoliv zásah do toho režimu by nutně vedl ke zhoršení a proto »zuzlity« po dobu letu obvykle pasažéry neposlouchaly. Elina to ale uměla obejít.

Jednou z mnoha výhod »zuzlitů« je tichý let. Jak jsem kdesi poznamenal, sovy by ten let označily za rámus, ale jiní ptáci už ne a srovnání s lidskými létajícími výtvory tady prostě nepřipadlo v úvahu. Tak tichý let dosahují snad jen neřiditelné balóny bez teplovzdušných hořáků. Žádný div, že jsme dole na zemi nebudili vůbec žádnou pozornost. Pozemní pozorovatel by se musel dívat zrovna na nás, aby si nás všiml.

Stačilo nám proletět nad všemi domy vesnice a zavalily nás myšlenky policistů dole pod námi. Většinou byly neuspořádané, jen v hospodě se o něčem jednalo. Jak se dalo čekat, byl tam štáb policejního komanda. Pár policistů hlídalo na návsi, ovšem nikdo neočekával nepřítele shora, všichni sledovali prázdné vesnické domy. Jak se dalo čekat, jejich pozornost už značně otupěla. Ve vsi se nehnulo ani stéblo, obyvatele odvezli do jednoho, takže nic neočekávali. Jen z kravína se sem neslo vzdálené hladové bučení. Policisty pochopitelně nenapadlo dát dobytku vodu a krmení, to bylo pod jejich úroveň. Že je to týrání zvířat? Nejjednodušší bude připočíst to ke zločinům vesničanů, že nezajistili krmení zvířat. Ale že by to někdo dával za vinu Policii? Ani nápad!

Nejjednodušší bude vylákat všechny do budovy staré školy, rozhodla Elina, když si prohlédla vesnici. Začneme v bývalém učitelském bytě. Vejdi tam zadem a nastav okna, aby ukazovala nějaký pohyb, jedno jaký.

Přistáli jsme za školou. Já jsem zamířil k zadnímu vchodu do škol, Elina se opět vznesla, aby měla přehled shora. Kdyby se něco začalo dít, včas mě varuje.

Do prázdné školy jsem se dostal snadno. Vesničané si dveře nezamykali a zadní dveře školy byly navíc vyražené beranidlem,

Škola měla okna, stejně jako všechny domy ve vsi, zvenčí jen namalovaná a zevnitř vytvořená technologiemi z Beridazu, to znamená, že byla všechna fiktivní, vytvářená podle telepatických požadavků. Mohla zobrazovat skutečnost za stěnou nebo cokoliv jiného, od nepohyblivých obrazů z paměti Šédyšů po obraz kamer na jiných místech našeho světa. V první chvíli jsem chtěl za okny zobrazit malý vodopád, nacházející se na potoce asi pět kilometrů za vesnicí, ale pak jsem použil obraz vnitřku kravína s bučícími kravami. Jen to hladové bučení jsem prozatím ztlumil. Zapne se, až do třídy vkročí první policista.

Převrátil jsem ještě pár školních lavic, aby vznikla nevelká hradba na konci třídy, skoro jako kdyby se tu někdo chtěl ukrýt. Očekával jsem, že na ni policejní komando zaútočí s obvyklým řevem, než zjistí, že tu nikdo není.

Podobně jsem upravil i místnost bývalé místní knihovny. Školu vesničané nedávno přestěhovali do hospody, takže tady byl sklad různého harampádí, což se mi hodilo, abych tu naaranžoval další »zločinecké doupě«. Dalo se očekávat, že i sem pár členů komanda vtrhne.

Pak jsem zdánlivě ledabyle vyšel hlavními dveřmi školy na náves a pro jistotu jsem si hvízdal keltskou melodii jedné skotské zpěvačky, která si kdysi říkala Ellian MacGregor. Jak jsem čekal, neušel jsem ani pět kroků když se náhle ozvalo: „Jménem zákona, stůj! Stůj, nebo střelím!“

Uposlechnout by bylo asi to poslední, co bych udělal. Místo toho jsem se hbitě otočil a několika skoky zapadl do hlavních dveří školy. Tam ovšem moje hra skončila. Zamířil jsem ihned do sklepa a tajnými dveřmi jsem vběhl do Katakomb. Jakmile se za mnou dveře zavřely, byl jsem v bezpečí a od té chvíle už to leželo jen na Elině. Já už jsem jen proběhl chodbou do podzemní haly pod návsí, kde jsem si nechal na volnou stěnu zobrazit obraz, jaký by se jevil při pohledu z okna domu Hanušů naproti škole.

Jak se dalo čekat, všichni strážní vyběhli, aby mě nenechali utéci. Na návsi nezůstal ani jeden. Velitel akce je asi nepochválí, že nemysleli na zajištění, ale o to teď nejde. Teď jde o to, aby je Elina rozpoznala. Jako správná čarodějnice seděla na střeše za komínem, či přesněji za nefunkční maketou bývalého komína, a myšlenkami se soustřeďovala do prostor školy pod sebou.

Tak - a pět jich je ve třídě, hlásila mi telepaticky.

Pět policistů vběhlo do třídy, aby zaútočili na nastraženou barikádu, za níž nikdo nebyl. Ani nevím, zda na ni zaútočili tiše, nebo s obvyklým řevem, ke mně se zvuky nedonesly. Ale Elina si pochvalovala, že jsou tam. Museli být překvapení, když se za nimi ozvalo zapraštění, jak silové pole dveří »pereku« rozdrtilo stará dřevěná futra dveří, již dříve vyražených beranidlem. To asi ještě netušili, v jakém průšvihu se nacházejí. Mohlo jim to dojít, až když se ohlédli, ale žádné dveře ve stěně nebyly. Jen okna, za nimiž začaly hladově bučet krávy.

Jako by se lapeným vysmívaly...

Zatímco první skupinka policistů vtrhla do jedné ze tříd, ostatní policisté nevěřícně zírali na to, jak dveře přímo před jejich očima zmizely a stěna byla rázem čistá a nepoškrábaná, nejen bez dveří, ale i bez futer. Okamžik ještě vířily vzduchem třísky, ale ty se rychle usadily na podlaze.

Jenže v následujícím okamžiku se ozvalo další zapraštění a stejným způsobem zmizely i hlavní vchodové dveře. Také zde byla najednou nepoškozená stěna bez nejmenších známek, že by tu někdy nějaké dveře byly. A ke všemu v hale zhaslo světlo. To sice policisty nemohlo vyvést z míry, měli přece lampičky, jenže v jejich světle najednou marně hledali jakékoliv dveře. Vstupní hala školy se neočekávaně změnila v uzavřenou kryptu, kde byli všichni znenadání a bez sebemenšího varování - zazděni.

Těch pět ve třídě na tom bylo zpočátku lépe. Velice brzy však zjistili, že se těmi okny nedá vyskočit ani do opovrhovaného kravína. Jistěže pochopili, že okna nejsou okna, ale pouhé obrazy oken. Podle topologie školy měla okna vést na náves, ne do jiné budovy, ke všemu do stáje. Pokusem se také rychle přesvědčili, že rozstřílet předpokládané obrazovky není dobrý nápad. Obraz oken zhasl, ale zůstala neporušená stěna, na níž kulky služebních zbraní nezanechaly ani škrábnutí, ba ani nepatrný dolíček.

Neškrábl by je ani pancrfaust.


Po likvidaci hlídek rozmístěných na návsi se Elina pokusila zneškodnit policejní štáb, dočasně rozmístěný v hospodě. Bylo to ale ještě snadnější. Stačilo telepaticky zavřít dvoje mimozemské dveře »pereku« a celý štáb byl v hospodském lokále hermeticky oddělený od světa jako v kryptě.

Bude jim tam asi brzy ouvej, podotkl jsem.

Ještě je lituj! odfrkla si v duchu Elina.

Já jen, že žádná skupina nemá přístup k vodě ani na záchod, pokračoval jsem. Aspoň na záchody bys je měla pustit.

Já jen, že vesničany nechali zbytečně pár hodin v železech, taky bez vody, odpálila mě. Musíme se snažit, aby nebyli zavření dlouho, ale když to vydrželi vesničané, vydrží to ti vytrénovaní svalouši také.

Pak se zamyslela, zablokovala pár dalších dveří a uvolnila za ně jiné. Skupinky ve škole se spojily a ve škole i v hospodě se uvolnily dveře na záchody.

Vodu mají v umyvadlech, zavrčela v duchu Elina.

Na to už jsem neodpověděl, raději jsem se zajímal o další postup. Ale Elina to měla promyšlené.

Nasedni, vyzvala mě.

A pak jsme v jednom společném »zuzlitu« opustili vesnici a zamířili do města, kde se měly nacházet děti.

Už na nás netrpělivě čekaly.

 


Zpět Obsah Dále

13.08.2018 16:09