Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vyjednávání

Když se za posledním dítětem zavřela zeď sklepa Vlastova domu, mohl jsem si konečně oddychnout. Elina odveze děti do bezpečí a já si mám popovídat s policajty. Ovšem ne tak, aby mě na místě zatkli. Mám přece jisté možnosti, jak tomu předejít!

Nejprve jsem se tedy spojil se štábem v hospodě. Rozsvítil jsem jim tam světlo a na stěně se objevilo okno, jako kdyby tam bylo okénko do sousední místnosti, kudy jsem si s nimi mohl bez obav popovídat. Myslím, že jim skoro ihned došlo, že s nimi chci mluvit prostřednictvím televizní techniky. Nedošlo jim ale, že jim budu přitom číst myšlenky, byli totiž v dosahu.

„Dobré odpoledne, pánové!“ oslovil jsem je. „Omluvte mě, že jsem vás nechal tak dlouho čekat, ale měl jsem důležitější věci na starosti než vás. Kdo z vás té vaší bandě velí?“

Byla to drzost takhle oslovit policisty, zvláště když tu bylo šest vysokých důstojníků hodnosti od majora výš. Vypadalo to, že sama Policie přisuzuje té akci velikou důležitost, když se velení ujaly takové šajby.

„Tady Policie! Vzdejte se!“ vykřikl kdosi z nich.

„Žádost se zamítá!“ odvětil jsem klidně. „Nejste v situaci, abyste se mohli považovat za vítěze. Nejprve mi zodpovíte na pár otázek a teprve potom vás nechám odjet.“

„Tady je Policie České republiky!“ oslovil mě důrazně jiný. „Vaším odporem porušujete zákony České republiky! Ukončete ten nesmyslný odpor a vzdejte se!“

„Žádost se zamítá!“ opakoval jsem. „Zákony porušujete vy. Upozorňuji vás, že nebudu ustupovat neoprávněnému násilí, už protože není z vaší strany použitelné. Jste tady v pasti jako myši v klícce se sýrem.“

„Na to nemáte právo! Dopouštíte se protiprávního útoku na veřejné činitele. Za to vám hrozí...“

„A dost!“ zarazil jsem ho. „Mluvit budu jen s velitelem. Vy to nejste, tak mlčte!“

„Jak můžete tvrdit, že nejsem...“

„Vy to nejste, pane majore Houžvičko!“ usadil jsem ho. „Ať mluví váš velitel pan Kačírek! Vy ostatní raději mlčte!“

„Zdá se, že s námi chcete jednat z pozice síly,“ promluvil konečně podplukovník Igor Kačírek, nepatrně vyvedený z míry, odkud ho znám. Ale četl jsem myšlenky všech, nebylo to vůbec tak těžké zjištění.

„Kdybyste nepochopili, že jednám z pozice síly, opakovali byste pořád dokola vaši nesmyslnou žádost, abych se vzdal,“ řekl jsem. „Nenechám se bezdůvodně šikanovat, proto musím jednat tak, abyste mě brali vážně.“

„Ale vy se stavíte proti zákonům, nechápete to?“ začal mi opět vyčítat.

„Proč bych to nechápal? Chápu to,“ ustoupil jsem. „Stavím se proti zákonům, které mají občany chránit a místo toho jim škodí. Nepopřete, že jste do této vesnice přijeli škodit. Podívejte se, vím o udání, že se ve vsi měly údajně pěstovat drogy. To, že jste přijeli, bylo omluvitelné, bylo to podle zákona a nakonec to byla vaše povinnost. Až sem to tedy bylo v pořádku. Přestalo to být omluvitelné, když jste tu žádné drogy nenašli, ale přesto jste v té šikaně pokračovali. Ale ovšem, ty lisované cihly při pohledu z rychlíku konopí asi připomínaly. Co jste ale dělali, když vám přišly záporné výsledky z laboratoře? Omluvili jste se zatčeným, vrátili jste je domů? Slíbili jste jim nahradit škody na domovních dveřích, rozbitých vašimi beranidly? Mimochodem, žádné dveře ve vsi nebyly zamčené. Civilizovaný člověk vchází do dveří tak, že stiskne kliku, což jste zřejmě dávno zapomněli, co?“

„Nemáte právo soudit naše metody!“ řekl podplukovník.

„Vy nemáte právo považovat se za nadlidi!“ odpálil jsem ho tvrdě. „Ano, máte pravomoci. Přesvědčit se, zda opravdu nejde o drogy, byla dokonce vaše povinnost. Jenže v okamžiku, kdy jste zjistili, že to udání bylo křivé, měli jste ukončit akci, omluvit se, nahradit způsobené škody a jestli jste byli odhodláni pokračovat, měli jste obvinit z křivého svědectví udavače. To jste neudělali. Překročili jste pravomoc veřejných činitelů a protizákonnými jste se tím pádem stali vy. A ještě obhajujete neobhajitelné! Kritizovat to musím a tedy budu.“

„To může posoudit jedině soud, ne vy!“ utřel mě důstojník.

„A bylo by to tak, kdyby v Čechách existovaly spravedlivé a skutečně nezávislé soudy,“ odsekl jsem. „Místo nich je policie i justice v Čechách čím dál tím víc prorostlá s mafií, spravedlivé soudy jsou chimérou a dávat jim za pravdu je vlastně spoluvina na justičních zločinech.“

„To už je urážka celé justice!“ vyskočil podplukovník.

„Urážka by to byla, kdyby to nebyla pravda,“ odvětil jsem. „Uvědomte si jednu skutečnost. Jakmile odvolací soud pozastaví rozsudek nižšího soudu a konstatuje, že nižší soud porušil zákon, vystavuje mu fakticky vysvědčení o podjatosti. Kdyby bylo jedno úspěšné odvolání za deset let, šlo by o »selhání jednotlivce«. Ale na to je těch úspěšných odvolání příliš mnoho. Hrubou chybou justičního systému je, že netrestá porušování zákonů samotnými soudci. Odvolací soud jen vrátí případ k dalšímu projednávání, to znamená, že tito soudci budou zákon beztrestně porušovat dál. Ano, vím, soudci mají být nezávislí, jenže jsou dnes nezávislí i na zákonech a na zdravém rozumu a to je hrubá chyba! Takovému justičnímu systému se dá říkat »prohnilý«! To už nejde o chyby jednotlivců, ale vytváření justičních gangů signalizuje selhání samotného systému. Obhajovat to může jen hlupák, který si to neuvědomuje, nebo darebák, který z toho těží.“

Kdyby na mě dosáhli, roztrhali by mě holýma rukama, ale teď to bylo jen jejich zbožné přání. Pravda, každý mi přál jiný způsob smrti, od vlečení za autem po klasickou šibenici. Zůstalo však jen u zbožných přání.

„Podívejte se,“ řekl jsem smířlivějším tónem. „Můžeme uzavřít dohodu. Já vás vypustím z pasti, do které jste sami vlezli, vy odtáhnete, propustíte zatčené a tuhle vesnici necháte na pokoji. Měli jste dost času zjistit, že se tu žádné drogy nepěstují. Vzorky, co jste sebrali kravám, jsou obyčejná lisovaná tráva, krmivo pro dobytek. Takový důkaz vám musí každý soud hodit na hlavy. Teď už můžete jedině se ctí vycouvat. A nebudete se za tu ostudu mstít nevinným, platí?“

„Ani vy nejste v situaci, abyste se považovali za vítěze,“ podnikl slovní protiútok podplukovník. „Na naší straně je zákon, který jste útokem na nás porušili! Takže máme další důvod!“

„Chcete-li, můžete si to myslet,“ pokrčil jsem rameny. „To byla nabídka, kterou samozřejmě nemusíte využít. Snad jste si ale všimli, že jste v budovách jako ve Faradayově kleci. Nefunguje tu rádiové spojení, pomoci se nedovoláte. Máte přístup na záchody, kde je i voda, ale do kuchyně se nedostanete a když vám zhasnu světlo, budete tady sedět potmě. To zřejmě vydržíte, takže o vaší schopnosti vzdorovat rozhodnou jedině vaše zásoby jídla. Žádné nemáte, tím to bude jednodušší. Hlad už vás donutí jednat!“

„Vy nás odsud nepustíte?“ vzkypěl podplukovník.

„Bez té dohody? To by bylo vaše nezasloužené vítězství!“

„Na naší straně je zákon!“

„Zpočátku byl,“ přikývl jsem. „Proto vám tu nikdo, jak jste si jistě všimli, nekladl odpor. Jenže to se časem změnilo. Jednak jste se tu chovali jako hulváti a nepřestali jste ani když jste zjistili, že nejste v právu. Teď je na vaší straně jen čistá svévole a šikana. A kde se nespravedlnost stane zákonem, stává se odpor proti ní povinností 06. To platilo od Rakousko-Uherska za všech režimů.“

„Co tím ale chcete dosáhnout?“ pokračoval podplukovník. „Čím víc se vzpíráte, čím víc zákonů porušíte, tím víc zákonných důvodů k vašemu potrestání nám dodáváte. Neuvědomujete si, že nás hájí zákon i když se nechováme úplně korektně, zatímco vás zákon nakonec dostihne? A to kdekoliv na světě!“

„Viktor Kožený se tomu s chutí směje!“ popíchl jsem ho.

„Ale i toho už zákon dostihl!“ vrátil mi míč.

„Jistě, ale ne váš zákon,“ upřesnil jsem jeho slova. „Vy jste na něho byli a jste krátcí. Jenže se postavil proti Američanům a ti mají delší prsty a hlavně větší námořní sílu.“

„Mohli bychom je požádat o pomoc!“ licitoval dál.

„Když Řeky na Kypru okupovali Turci, uctívané NATO pro ně nehnulo prstem. Dopadli byste podobně, ne-li stejně. Jste pro ně dobří jen jako kanonenfutr, který za ně nasazuje krky na jejich loupežných výpravách, ale aby vám pomohli? Tomu se asi s chutí zasmějeme, ne? Jako vtip je to dobré!“

„Naše transatlantické spojení je vám k smíchu?“

„Budete se divit, ale je,“ zvážněl jsem trochu. „Přesněji, k smíchu i k pláči. K smíchu je, že by vám pomohli, k pláči je, kolik nás to spojenectví stojí. Ty miliardy nasypané do černé díry »mezinárodních« loupežných výprav, ze kterých mají užitek jen americké ropné kartely, zatímco celá Armáda České republiky by nebyla schopná uhájit ani jedno okresní město, kdyby nás někdo chtěl doopravdy obsadit. V Čechách se musíme pořád strachovat, odkud na nás přijedou další tanky. Přijely už ze všech světových stran, což neznamená, že z některého směru nezažijeme repete.“

„Ze všech světových stran?“ nezdálo se důstojníkovi.

„Jistě,“ ujistil jsem ho. „Možná si myslíte, že to byli jen ze západu wehrmacht a z východu Rusové, ale Germánům tenkrát pomáhali ze severu Poláci, kteří si ukousli Těšínsko, z jihu zase Maďaři, kterým připadl jih Slovenska. Rusové byli připraveni na východě, pak se nám dlouho lhalo, že nám chtěli přijít na pomoc, ale osud Polska, zejména masakr v Katyni, to ukazoval reálněji. Rusům později pomáhaly i jiné státy Varšavské smlouvy, Němci, Poláci, Maďaři i Bulhaři, takže nás obsadili ze všech světových stran. Měli byste to znát, není to tak dávná historie.“

„Naši spojenci dnes nejsou zákeřní jako Rusko a Varšavská smlouva,“ hájil je podplukovník.

„Naši současní spojenci nás, pokud vím, kdysi předhodili Hitlerovi v Mnichově pod pohrůžkou, že mu ještě pomohou, když ten diktát nepřijmeme. Jedni jako druzí! Jestli se chcete spoléhat na spojence, pomoci se nedočkáte. Poslyšte, nevrátíme se raději k dohodě, kterou vám navrhuji? Opakuji, vypustím vás z pasti, vy odtáhnete, propustíte zatčené, tuhle vesnici už necháte na pokoji a nebudete se ani mstít, platí? My se naopak vzdáme podávání žalob o náhradu škod. To je ještě vstřícnější gesto, ne?“

„Jaké gesto?“ namítl podplukovník Igor Kačírek. „Odkdy mohou extrémisté diktovat Policii České republiky a vydávat to za vstřícné gesto?“

„Takže dohodu odmítáte?“ přerušil jsem ho otázkou.

„Odmítáme!“ odvětil ještě stručněji.

„Pak tedy - Requiescat in pace!“ ukončil jsem rozhovor.

A zhasl jsem jim světlo.


Bylo vidět, že s nimi zbytečně ztrácím čas. Však on je hlad donutí jednat, ale to chce obnovit jednání až změknou, řekněme za deset dní. Do té doby je tam necháme, čas pracuje pro nás.

Vesničané v zadržovací vazbě už byli také nervózní. Drželi je oddělené a vyslýchali je tak, že jim vysloveně jen podstrkovali přiznání ke zločinu pěstování drog ve velkém, které zadržení jako jeden muž tvrdošíjně odmítali. Měli to ovšem podstatně lehčí než jiní neprávem obvinění, neboť se neustále vzájemně telepaticky povzbuzovali a domlouvali na dalším postupu. Největší výhodou bylo, že už věděli o osvobození dětí a jejich odletu do Beridazu, čímž vyzněly naprázdno vyhrůžky vyšetřovatelů, že děti půjdou k adopci a už je nikdy neuvidí. Pochopitelně jim ani náznakem nesměli dát najevo, že se o děti nebojí, zato jim mohli naopak hrozit soudem ve Štrasburku, i když toho se naopak nebál nikdo z vyšetřovatelů. Štrasburský soud pro ně nepředstavoval žádnou hrozbu, zřejmě šlo jen o další mýtus o Unijní spravedlnosti.

Prozatím se všichni shodli na tom, že ve vazbě vydrží určitě déle než zajatci ve vesnici. Rozdíl byl především v tom, že jim ve věznici museli dát najíst, zatímco zajatci ve vsi hladověli.

Situace se však obrátila, když se večer z Beridazu vrátila Elina. Nejen tím, že přinesla zprávu o dětech, které tam nalezly bezpečí, ale přinesla i další důležité skutečnosti.

A především, přijel s ní soudce Zarón.

 


Zpět Obsah Dále

04.07.2018 22:51