Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Krajská věznice

 Některé chyby se pořád považují za zásluhy...

 (Miroslav Holub)

Udělali jsme si štáb ve vsi hned u vchodu do jeskyní. Nejlépe se k tomu hodil Slávkův domek, i když v něm policejní komando všechny dveře povyráželo beranidlem. Soudce Zarón si vesnici pozorně obhlédl z ptačí perspektivy a pak nás požádal, abychom se spojili s představiteli vesničanů do telepatické »konference bjokrítu« a spolu prodiskutovali, co se dá v nastalé situaci dělat.

„Připojuji se k názoru Eliny Makropulos,“ začal rozvážně. „Souhlasím, že proti sobě stojí dvě síly a mírovou cestou to řešitelné není, protože jedna z těch sil je neústupná a agresivní. Jediná schůdná cesta, jak vyloučit krvavý konflikt, je spořádaný ústup. Všechny další údery té druhé síly nechte rozplynout do prázdna bez aktivního odporu. Stáhněte se ze Země do Beridazu, pomůžeme vám zahladit stopy a pár desítek let se sem nevrátíte.“

„S tím jsme tak brzy nepočítali,“ namítl rozmrzele Slávek.

„Nepočítali jste ani s tím, že vás bude státní moc terorizovat,“ připomněl mu soudce. „Jenže vaše Policie, i když má na na štítu heslo o pomáhání a ochraně, je především orgán moci, který se ve vašem světě vždycky stará především o zájmy těch, kdo lidem poroučí. Tak to bylo už za dob faraonů, je tomu tak i dnes. Elina Makropulos má pravdu, nemá smysl postavit sílu proti síle. Síla vaší státní moci má povahu berserků. Půjde do boje bez ohledu na ztráty na obou stranách a nejvíc to odnesou lidé.“

„To tady máme nechat domy, postavené na sto tisíc let?“ zeptal se Slávek. „Dovedu si představit, jak se na ně jako kobylky vrhnou zdejší vědci, především ti vojenští. Materiál, který vydrží ostřelování těžkými kanóny, se jim bude hodit!“

„Můžeme je tu nechat, ale skrýt před lidmi,“ navrhl Zarón. „To je snadno proveditelné. Navršíme na vaši vesnici zeminu a kamení, až okolnímu světu úplně zmizí. Odstěhujete se na pár let do Beridazu a až tady pronásledování zdejší mocí skončí, můžete se vrátit a žít tady dál.“

„Do Beridazu se nám zatím moc nechce,“ řekl Slávek.

„Můžete žít i tady, jenže v podzemí,“ tvrdil Zarón. „Nejen obrazně, ale i ve skutečnosti... Je vám přece jedno, jestli ty domy jsou na povrchu nebo sto metrů pod skalami. Okna budou tak jako tak ukazovat, co si přejete, ventilace zabezpečí svěží vzduch i vodu... na Beridazu tak žijí KarmídiOkdrókové. Jejich podzemní osady mají na povrchu pár domků, ale mnohem více obydlí je v hloubce pod nimi. Všechna okna však ukazují, jako kdyby se místnosti nacházely v těch domech na povrchu. V takových osadách může žít dvacet tisíc lidí a všichni budou mít dojem života na vesnici.“

„Z vašeho návrhu vyplývá, že by nad zemí nezůstalo nic,“ namítl Slávek.

„Za okny přece může být cokoliv,“ řekl Zarón. „Třeba pohled do lesa.“

„Myslíte to tak, že by ve všech domech vznikla iluze, že jde o samotu někde u lesa, nebo u říčky?“ sondoval opatrně Slávek.

„Třeba,“ přikývl Zarón. „Obraz si přece můžete zvolit podle libosti. Můžete si vypůjčit pohledy z některé sousední anebo i vzdálenější vesnice. Všichni pak budou mít dojem, že žijí dál ve vsi.“

„Těžko však můžeme vyjít na zápraží domu, který je sto metrů pod zemí,“ namítl Slávek.

„Zvyknete si,“ usmál se Zarón. Karmídi tak žijí už sto tisíc let. Přitom byly dříve jejich domovem stepi a přístřešky si vozili na hřbetech létajících gazačů.“

Karmídi mají křídla,“ ujišťoval se Slávek. „Co je donutilo zalézt pod zem?“

„Když mají domy pod zemí, je naopak na povrchu víc prostoru k létání,“ usmál se Zarón. „Místo procházek si všichni denně dopřejí čtvrthodinku volného letu nad kopci a lesy. Taky to jde.“

„Mám jinou obavu,“ vstoupil do diskuze další, podle hlasu Michal. „Vám se to řekne, žít v podzemí... Zapomínáte na naši Policii a ouřady! Myslíte si, že nás nechají na pokoji? Těžko!“

„Ouřady nás nebudou obtěžovat, když nás nenajdou,“ řekl učitel Břéťa.

„Právě naopak!“ nesouhlasil Michal. „Když nás nenajdou, mohou nás klidně prohlásit za mrtvé!“

„Tím spíš nám pak dají pokoj!“ řekl Slávek.

„Kdyby nás prohlásili za mrtvé, všechno by zdědil stát,“ pokračoval Michal ve své vizi. „Ouřadové by mohli rozprodat naše pozemky jiným zájemcům. Než se lekneme, budou na našem místě hospodařit jiní. A znáte to! Co peklo zchvátí, nikdy nevrátí. A o eráru to platí taky!“

Jestli jsme na tuto možnost dosud nemysleli, teď se stala ústředním bodem další diskuse. Bylo to přece logické vyústění každé vzpoury proti eráru. Erár se zmocní všeho a vzbouřencům zbudou jen oči pro pláč.

„Je tady ještě jedna možnost,“ navrhl po chvilce soudce Zarón. „Říkáte, že by se erár, tím asi myslíte ty, kdo lidem poroučí, zmocnil všeho a daroval to těm, kdo se mu budou jevit poslušnější... tak to bývá všude, kde mocní považují lidi za své vlastnictví... Ale i proti tomu se dá něco dělat. Můžete přece využívat zdejší Šédyš! Máte jeho kapacitu pro sebe, pár desítek lidí ji nemůže vytížit. Můžete jeho pomocí znemožnit vašim mocným využívat toho, co jim nepatří. Co kdyby po vás zbyl na celém území jen les?“

„Dřevo se dobře prodává,“ řekl Slávek. „Les by prodali snadno.“

„Tak tedy ne les, ale samé nehostinné skály?“ navrhl Zarón.

„Na nehostinných skalách bychom se neuživili ani my,“ namítl Slávek.

„Ale já nemyslím, aby byly skály všude,“ řekl Zarón. „Stačilo by, aby byly na obvodu oblasti. Aby znemožnily její využívání tím, že sem znemožní přístup. Vám samotným by to nevadilo, budete přece používat »zuzlity«.“

„Policie má také helikoptéry,“ řekl Slávek.

„Můžete ale vytvořit prostředí, kde jim létání značně ztížíte,“ navrhl Zarón. „Vaše stroje létají s využitím vzduchu. Což takhle jim celý vzdušný prostor zaplnit větrnými víry? »Zuzlitům« to vadit nebude.“

„To vypadá lépe,“ připustil Slávek. „Bude to možná trochu podezřelé, nikdo si nebude moci vysvětlit, kde se tam ty vzdušné víry berou, ale vzdušný průzkum by to mohlo ztížit. Není mi ale jasné, jak chcete zařídit ty skály na obvodu našeho katastru, když tam žádné nejsou?“

Šédyš má přebytek energie, aby pohnul i skalami,“ ujistil ho Zarón. „Pozvu sem partu našich lidí. Šédyše dokáží víc než jen létat. Uvidíte!“

Zrušili jsme tedy telepatickou konferenci s rozhodnutím, že počkáme, co udělají Slinchimové soudce Zaróna.

Už to, že sem na Zem přijdou... a nebyli tu kolik tisíc let!

Další výjimka kvůli nám...


Co následovalo potom, to se jen tak nevidí.

Parta přivolaná soudcem nebyla početná. Byli to jen tři lidé, z toho dvě dívčiny, podobné Víji. Nepřišli ale na Zem jen tak. Oblétli nejprve vesnici, pak okolí. Přitom opatrně pomocí »zuzlitů« odnesli všechno, co bylo mimo budovy. Byla to hlavně policejní vozidla, ale i zbývající auta vesničanů. Odnosili je čtyři kilometry od vsi na křižovatku, kde ze širší okresní silnice odbočovala asfaltová cesta do vsi a kde stála malá kaplička. Auta tam opatrně vyrovnali. Auta vesničanů na plošinu před kapličkou, policejní vozidla podél silnice. Přidali k nim i traktory se všemi polnohospodářskými stroji. Vesnice už je nebude potřebovat.

Pak se vrátili do vesnice a zazdili všechny vchody do domů. Kde ještě byly staré, původní dveře, tam prostě zmizely, kde původní dveře nahradily »pereku« se strukturou okolních zdí, tam se zdánlivě nic nezměnilo. Domy se bez vchodů a oken změnily v nedobytné pevnosti, bývalé československé pohraniční opevnění by jim mohlo jen tiše závidět.

Seděli jsme s Elinou a soudcem Zarónem v »zuzlitu«, tiše se vznášejícím sto metrů nad »zuzlity« Slinchimů, abychom měli o všem přehled.

A pak to začalo!

Stranou za říčkou stál kopec, kde se snad kdysi těžil kámen. Na kamenném podkladu se za minulá tisíciletí uchytila hlína a na vršku rostly vysoké borovice. Tento kopec si Slinchimové zvolili za zdroj materiálu, především kamene.

Nejprve se vznesly borovice i s vrstvou hlíny promíchané s balvany. Zvolna, majestátně odlétly stranou a přistály na louce na nedávno posečené trávě.

Pak se vznesl do výšky celý kopec. Ta obrovská hora kamení se pomaloučku přesunula vzduchem nad vesnici, kde se přestala vznášet a dopadla na ni z výšky padesáti metrů. Nedovedete si představit ten rachot a oblaka prachu! Původní jednolitý kamenný masiv se při dopadu rozpadl na hromadu kyklopských balvanů, největší měl rozměr rodinného domu a většina byla větší než automobil. Když se usadily kotouče prachu, byl na místě vesnice kamenný kopec, pod nímž zmizely všechny domy. Až jsem se zajíkl, když jsem si vzpomněl na policisty uvězněné ve škole a v hospodě! Teď bych opravdu nechtěl být mezi nimi a byl jsem rád, že se na to dívám spolu s Elinou ze »zuzlitu«, visícího tři sta metrů nad tím vším.

„Staráte se o lidi, uzavřené v domech, že?“ oslovil mě Zarón.

Pochopitelně mi četl myšlenky. Jenže z jeho telepatie jsem cítil klid a bylo jasné, že se strachuji zbytečně. Slinchimové by přece nepřipustili, aby se někomu jejich vinou fyzicky ublížilo.

„Těm domům ani lidem v nich se nic nestalo,“ pokračoval klidně Zarón. „Možná zaslechli vzdálený rachot a trochu se pod nimi otřásla podlaha. I tady platí zákon zachování hybnosti, jenže materiál domů i takovou zátěž vydrží.“

To mě uklidnilo a nedivil jsem se. Z dřívějška jsem přece věděl o odolnosti hmoty, ze které byly postaveny domy i podzemní chodby. Pád kamenného kopce vydržely, jako kdyby na ně spadla ošatka suchého hrachu. Elina byla klidná, zásadám Slinchimů věřila víc než já a vůbec si nepřipustila myšlenku, že by dole někomu něco hrozilo.

Potom sem přiletělo množství hlíny. Z naší výšky jsme viděli, jak si ji Slinchimové sloupli s polí, i když všude seřízli jen vrstvičku silnou nanejvýš deset centimetrů. I tak by jistě naplnila několik vlaků. Někde to byla oranice, tam oranice pořád zůstala, jinde byly louky a tam to slouplo drny a výsledkem byla opět stejná oranice. Hlína pečlivě zasypala mezery mezi kameny, pak vytvořila nový povrch nového kopce. Zpočátku se zdálo, že bude zkypřená jako oranice, ale pak se náhle slehla, jakoby ji uplácala neviditelná ruka obra a když navrch přilétly drny, nový kopec se vesele zazelenal.

Nakonec se zvedly stromy, předtím šetrně odložené stranou, a zvolna se přenesly nad nově vzniklý kopec. Jeden strom po druhém pomalu klesaly dolů a Slinchimové je usazovali, aby stromy stály rovně jako dřív.

Kdo vesnici neznal, neměl by tušení, že ten nový kopec stojí pár minut a ne miliony let.

Chvíli se Slinchimové zabývali novým kamenolomem. Oddělovaly se zde skalní bloky velikosti třípatrových domů, jeden po druhém se vznášely a odlétaly na okraj katastrálního území vesnice, kde se samy zarážely do země. Vznikala tak nepravidelná, ale téměř souvislá ohrada z kamenných bloků. Vzdálenosti mezi bloky by umožňovaly projít pěším, ale nikde nebylo mezi skalami místo, kudy by projel automobil a na většině míst by se neprotlačil ani motocykl.

Druhý kopec nakonec zmizel, na jeho místě byla planina pokrytá oranicí. Slinchimové skalní základ překryli hlínou, takže vzniklo další pole.

Bude to pěkný oříšek pro katastrální úřad, napadlo mě.

Tři »zuzlity« se třemi Slinchimy pak zamířily přímo k nám. Zastavily se na dosah od našeho, takže jsme na sebe krásně viděli.

„Hotovo,“ ohlásila soudci Zarónovi telepatií dívenka, která Slinchimy vedla.

„Můžete se vrátit,“ pokynul jim Zarón. Pak se otočil na nás.

„Pojďte obhlédnout nové východy z podzemí,“ vyzval nás a sám navedl náš »zuzlit« dolů na přistání. Zuzlity Slinchimů nás následovaly. Aby se mohli vrátit do Beridazu, ukáží nám nejprve, kudy se i my dostaneme do Katakomb.

Východy byly dva. Jeden byl v nedalekém lese, kde se kus skály změnil v »pereku«, napodobující strukturou okolní skálu. Vedly odsud nový tunel do Katakomb, napojený na centrální halu pod bývalou návsí, s odbočkou ke kravínu. Podivil jsem se, jak dokázali přidat nové chodby, když materiál domů vydržel i pád kamenné hory.

„Naše »floznichy« jsou mechanicky odolné,“ řekl s úsměvem Zarón. „Ale silové pole je rozdrobí a roztaví, takže se přece jen dají dodatečně upravovat.“

Chrek sýf!“ loučila se s námi parta Slinchimů, než zmizela ve skále.

Ičhi bjote!“ odpověděl jim Zarón. Pak se s námi třemi opět »zuzlit« vznesl a přeletěli jsme směrem k silnici, kde u kapličky stály naskládané policejní automobily i auta a traktory patřící vesnici. Sotva jsme před kapličkou přistáli, náš »zuzlit« zmizel.

Kaplička byla malá kruhová stavba románského vzhledu. Vesničané ji zde postavili po Třicetileté válce. Metr tlusté stěny dávaly naději, že i bez trvanlivosti Slinchimských »floznichů« přečkají několik tisíciletí. V kapličce nebyla výzdoba, jen ve výklenku proti vchodu stála dřevěná soška Panny Marie s dítětem.

„Druhý východ vede skálou,“ ukázal nám Zarón. „Používejte ho ale opatrně, policisté o něm budou vědět, neboť je tudy vyvedete ze zajetí. Bez telepatie vchod neotevřou, ale mohli by tu na vás číhat, než je to omrzí.“

Skála se před námi znenadání otevřela klasickou elipsou. Vešli jsme dovnitř a skála se za námi zavřela, zatímco před námi byla nepříliš široká, naštěstí jasně osvětlená chodba.

„Tudy vede chodba do vesnice,“ ukázal nám Zarón, ale namísto abychom se vydali chodbou pěšky, Zarón opět vytvořil »zuzlit«, takže jsme do kruhové haly pod bývalou návsí doletěli rychlostí stíhačky, podstatně vyšší než je rychlost podzemní dráhy. Tam se »zuzlit« opět rozplynul.

„Vy dva nejspíš přijdete do Beridazu,“ rozloučil se s námi. „Ale nejprve pomozte ostatním a pusťte své vězně!“

„Chci po nich slib, že nechají vesničany na pokoji,“ namítl jsem. „Mohl jsem je přece pustit už dřív, ale ne bez toho slibu.“

„Pusťte je i tak,“ mávl rukou Zarón. „Vždyť na tom vůbec nesejde, jestli něco slíbí nebo ne. Vesnici už nenajdou.“

„Mohli by porovnat staré letecké snímky s novými a jistě si všimnou, že tu je kopec navíc a jiný chybí,“ namítl jsem. „Anebo ji dají zaměřit podle katastrálních map, jsou dostatečně přesné.“

„No a?“ usmál se Zarón. „Myslíte, že budou mít trpělivost, aby se dostali do domů? Všechny kameny usazovalo silové pole a tak je slisovalo, že je běžné výbušniny neodtrhnou. A kdyby se dostali až k domům, »floznichy« jsou ještě odolnější.“

„Musíme vám za to poděkovat!“ řekl jsem.

„Neděkujte,“ řekl Zarón. Chrek sýf!“

Ičhi bjote!“ odpověděla mu Elina.

Bublina se Zarónem odfrčela chodbou k jeskyním.

„Budeme muset vypustit tu smečku!“ vzdychla si Elina.

„Nejprve osvobodíme vesničany,“ připomněl jsem jí.


Opustili jsme Katakomby cestou do skal v lese u říčky. Bylo to blíž, ani jsme nemuseli na těch pár desítek metrů letět »zuzlitem«, došli jsme to v pohodě pěšky. Slunce mezitím zapadlo. Když jsme obhlíželi kapličku, bylo ještě světlo, teď už se začalo smrákat. Navázal jsem telepatické spojení se Slávkem a uvědomil ho, že už jsme na cestě.

„Počkejte ještě chvilku,“ požádal nás. „Bachaři si předávají šichtu, teď jich je tu víc než jindy. Za chvilku jich bude méně než polovina, bude to snadnější.“

„Mezitím se připravte,“ nabádal jsem ho.

„Jsme k útěku připravení už od začátku,“ ujistil mě Slávek.

Zatímco jsme čekali, až předchozí směna bachařů odjede domů, vytvořili jsme si další telepatickou konferenci a debatovali s vesničany. Jak by je mohlo nezajímat, co se s jejich vesnicí stalo? Ale při popisování skutečnosti jsme se nesetkávali jen se souhlasem.

„Jak to bude s dětmi?“ byla první otázka »na tělo«. „Vždyť musí chodit do školy! Mají snad zůstat na Beridazu?“

„A proč ne?“ odpověděla na to Elina. „Víte, jak snadno se tam člověk učí? Když necháte vyučování na Šédyších, dostanou děti lepší vzdělání než na Zemi!“

„Jen jestli tam dostanou vysvědčení, aby se dostali na školy!“ pochybovala jedna starostlivá máma.

„Na Beridazu jsou elitní školy od základních po vysoké,“ odvětila na to Elina. „Mohou vystudovat i mimozemské, získají aspoň víc vědomostí. Nejspíš tam nedostanou diplomy, ale půjde to jistě i bez nich.“

„To chci vidět, jak! K čemu jim bude vzdělání, když je bez diplomu nikdo nezaměstná?“

„Jednoduše,“ odvětila Elina. „Nenechají se zaměstnávat, ty znalosti lépe využijí sami. Myslíte si, že je ideálem otročit na jiné v zaměstnání? Nebude lepší být vlastními pány?“

Kupodivu to zatím nikoho nenapadlo. Ale otázek bylo víc.

„Co bude s kravami?“ tázal se kdosi další. Nepatřil mezi mé dobré známé, zatím jsem si ho neměl kam zařadit.

„Co by bylo?“ pokrčil jsem rameny. „V kravíně jim přece není zle. I lidé mohou klidně bydlet dál v domech, i když je nad nimi vrstva skály. Beztak už jste měli okna fiktivní, můžete si na ně přát jako dosud jak pevné obrázky, tak vybrané výhledy ze skutečnosti. Jen výhledy od domu k domu nebudou tak jednoznačné. Můžeme si je půjčit z některé sousední vesnice, budete-li o to stát. Zásobování vodou, odpady a ventilace zůstávají, podzemní potrubí neutrpěla žádné škody. Slinchimové nám naštěstí už dřív poradili napojit je na Čertovu díru. Podzemní jeskynní komplex má tisíce trhlin až na povrch, zajišťuje to dostatečnou výměnu vzduchu.“

„Ale jak budeme obsluhovat krávy, když tam není vchod?“

„Jak to, že není?“ opáčila Elina. „Uznávám, že není vhodný pro každodenní vyhánění krav na pastvu. Ale chodba vede až do kravína.“

„Projede tou chodbou i traktor s valníkem?“

„Ne,“ odvětil jsem. „Ale proletí jí dvoukomorový »zuzlit«, nákladní bublina Slinchimů. V menší přední komoře traktorista, ve větší zadní náklad. Dokáže i sklízet trávu a dovézt ji buď kravám, nebo do silážní věže, dopravník tam jistě funguje. Naopak dokáže vykydat od krav hnůj a rozprášit ho na pole.“

„Jak se to ale shoduje s tím, že musíme »zuzlity« udržovat v tajnosti?“

„Jednoduše,“ chopil jsem se slova. „Budou létat jen v noci. Bublina dokáže světlo nejen ztlumit jako sluneční brýle, ale i zesílit. Traktorista, nebo pilot, jak se vám to bude víc líbit, uvidí i potmě. Ne sice tak jasně jako ve dne, ale létat se s tím dá. A všechny práce venku zvládne rychleji, noc mu tedy postačí. Vždyť jde jen o pěstování trávy!“

„Dobrá, takže nám zbývá pěstování trávy jako dřív,“ shrnul to šťoural Michal Kravec. „Za předpokladu, že nás ouřady nechají na pokoji.“

„To bude naše největší starost,“ podotkl jsem. „Nesmíme se nechat zahnat ouřadem do kouta. I když na nás pošlou regiment kontrol, nic nezjistí! Už to, že vesnici nenajdou. Silnice končí padesát metrů od kapličky novou, patnáct metrů vysokou skálou a skrz ni cesta nevede. A my to ouřadům ulehčovat nebudeme.“

„Kdo chce psa bít, hůl si najde!“ namítl kdosi. „Pošlou na nás finančáky a nasázejí nám pokut za miliony!“

„To nebudou mít podložené,“ mínil i Slávek. „Kromě toho, kdo ty pokuty zaplatí? Leda by si na nás pozvali exekutory, ale co nám mohou zabavit? Maximálně naše družstevní konto. Ať se tím třeba udáví! A víc už ani kačku! Domy? Hledej, Šmudlo!“

„Dají nás k soudu a ten nám zabaví i pozemky!“

„A my to soudní rozhodnutí nedostaneme, takže ho budeme ignorovat,“ řekl Slávek. „Od zbytku světa nás dělí skalní plot, přes který se nikdo nedostane, aby nám to tady znechucoval. Když nám soud zabaví pozemky, bude je formálně mít, ale neformálně mu budou k ničemu. My je budeme obhospodařovat dál jako by se nechumelilo. Co s námi svedou?“

„Když nám zabaví pozemky, začnou tu noví majitelé stavět vlastní baráky, orat naše pole, sklízet a nezbude nám ani ta tráva!“ zněla další námitka.

„Zmizely k nám všechny cesty!“ připomněl všem Slávek. „Nám to nevadí, »zuzlity« je nepotřebují, ale kdo koupí pozemky, na které se nedostane, je podle mě korunovanej!“

„To je maličkost, nechají si sem postavit silnici. Krajské správě silnic nezbude nic jiného, než to zařídit.“

„Jenže se ukáže, že to nepůjde. Auta ani traktory sem neprojedou.“

„Tak pošlou vojsko s tanky! Ty projedou všude!“

„Kolik tanků má naše slavná armáda? Co myslíte, jak by se vyjímal tank na vysokém skalním sloupu? Bude jich určitě dost na všechny tanky České armády! »Zuzlit« podle mě tank unese.“

„Snesou je dolů helikoptérou!“

„Už jsi viděl helikoptéru, která unese tank? Nejtěžší helikoptéry uzvednou sotva desetinu. A stejně by mohly dopadnout stavební stroje, kdyby se krajská správa silnic rozhodla tu silnici přece jen postavit. Jen si představ tu podívanou na bagr na skále, kde nemůže dopředu ani dozadu!“

„Ten by nám jenom připočetli k pohledávkám!“

„Spíš si myslím, že by je to docela účinně zastrašilo,“ řekl Slávek. „Zejména kdyby se to stalo v noci a nikdo by nepochopil, jak se tam ten kolos dostal. Na naší straně bude Tajemno. Snad by v první fázi stačilo zpřevracet jim v noci všechny stroje koly i pásy nahoru! Kdyby to nestačilo, vytvoříme pomníky ze strojů na skalních sloupech. Takový tank, pěkně viditelně umístěný na vysoké skále, by zastrašil i lampasáky. Něco jiného je chamtivost ouředníků a něco jiného je boj s Tajemnem.“

„Jenže ouředníci budou sedět v teple svých kanceláří a jen všechno na dálku dirigovat. Jim přece žádné Tajemno nehrozí!“

„Dobrý nápad!“ zasmál se Slávek. „Teď si představte, kdyby jim v noci někdo do té teplé kanceláře dopravil metrák kravinců. »Zuzlity« to dokáží pěkně jemně rozprášit a neumazat přitom ani rám okna. Nepůjde přitom o zaneřádění, ale hlavně o záhadu, jak se to tam mohlo beze stop dostat! Až by naše Tajemno dolehlo i na ouřady, byl by konec jejich zpupnosti.“

„Dělejte co chcete, já myslím, že to prohrajeme,“ sýčkoval kdosi. „Seberou nám všechno a budou z nás bezdomovci.“

„V nejhorším přece máme kam ustoupit,“ řekl Slávek.

Beridaz je velký dost,“ doplnila ho Elina. „A žije se tam lépe než tady. Jestli budeme usilovat o život na Zemi, bude to spíš ze staré české tvrdohlavosti. Neříkám, že je to špatná vlastnost, ale někdy je přece jen rozumnější ustoupit.“

„Můžeme z vesnice udělat oblast, kam se budou cizinci bát vkročit,“ napadlo mě. Šédyš dokáže v případě potřeby krajinu změnit tak, že na místě rozestavěné silnice bude přes noc jezero nebo naopak skalní hradba. Říčka změní koryto a poteče jinudy. Když do našeho lesa vjedou dřevařské stroje, les před nimi v noci uteče na skálu. A na kmenech, které se jim podaří pokácet, najdou ráno stopy strašlivých zubů a drápů. Jsem ochotný projet jeskyní na vlkovi a přinutit ho ke spolupráci.“

„Ať to dopadne jak chce, už to nebude jako dřív,“ posteskla si Elina. „Ale kdo na Zemi hledá jistoty, má smůlu. Všechno se mění. Egypťané s nadsázkou říkají, že se všechno bojí času, ale sám čas se bojí pyramid. Bohužel ani to neplatí, jen z nich zub času ukusuje pomaleji, takže to není tak znát.“

„Já myslím, že se žádný ouřada nepohrne do bitvy, ve které nemůže nic získat,“ vložil se mezi nás učitel. „Když tu nepovede silnice, budou mít pozemky nulovou hodnotu. Nejsou tu domy, není z čeho vyměřovat daně. Když přestaneme dojíždět do práce, nebudeme platit ani daně z příjmu. Ani nejhorlivější ouřada je nedokáže předepsat, když nemá z čeho. Není obchod, není DPH. Velice rychle se staneme pro finančáky naprosto nezajímavou oblastí. Jistěže na nás pošlou pár kontrol, aby se přesvědčili, jak je to možné a co je to za habaďůru, ale kontroly, i kdyby se k nám dostaly, nic nezjistí. Co si na nás vezmou? Odtáhnou a zvyknou si, že tady žádné daně nevyberou. Není za co, není z čeho, není od koho. Až to vzdají, rozjedeme opět travopolní výrobu, přivezeme si sem zpátky děti a co nám bude chybět?“

„Jenže my musíme travopolní výrobu udržovat nepřetržitě, jinak nám krávy pojdou hlady,“ řekl Slávek. „Když budeme stále měnit krajinu, jak navrhuje Libor, bude nám ubývat půda, nebude kde pěstovat i trávu. Abychom celý katastr naší vesnice nezměnili v skalní poušť!“

„Toho se neboj,“ odvětil jsem. Šédyš umí ornici opatrně sloupnout a umístí ji na nové místo tak, aby se tam dalo pěstovat i obilí a brambory. Kdybychom si vytvořili jezírko, můžeme tam nasadit i ryby, to by ovšem mělo smysl jen kdybychom chtěli ten stav uchovat trvaleji. Do konečné podoby můžeme krajinu upravit, až nás ouřady »odepíšou«. Pak si můžeme vytvořit úplně ideální krajinu. Pole pěkně v rovině a výškové rozdíly dorovnané skalními schody, nahoře s kamenným zábradlím, aby tam nikdo nespadl. Mimochodem, taková pole mají už dávno v Beridazu.“

„Vyzkoušet to můžeme,“ řekl učitel. „Ale teď bych raději začal útěkem ze zdejšího Alcatrazu! Bachaři už se vystřídali, ti z předešlé šichty odjeli. Jsem docela zvědavý, jak to chce Elina zaonačit.“

„Máš pravdu, začneme!“ řekla Elina.

Náš »zuzlit« nalétl na budovy krajské věznice.

Za chvilku to tedy začne!


Vysvobození vězňů jsem si představoval jako velkolepou akci, spojenou s přestřelkou a s automobilovými honičkami. Nic takového se však nekonalo.

Přistáli jsme před hlavním vchodem do věznice, »zuzlit« se okamžitě vypařil a stáli jsme tam jako opožděná návštěva, která si spletla návštěvní hodiny. Kdosi nás zřejmě pozoroval kamerovým systémem, takže se za chvilku pootevřela dvířka ve vratech a nevlídný hlas se nás snažil upozornit, že před věznicí nemáme co pohledávat a měli bychom se urychleně vzdálit.

Pak ale tentýž hlas řekl, ať okamžik počkáme a otevřel nám nejen dvířka, ale i hlavní vrata a nechal je proti všem předpisům dokořán. Elina Makropulos změnila ostražité dozorce v ochotou přetékající služebníky, kteří nás úslužně vedli dovnitř. Tam jsme ještě dvakrát narazili na neochotu. Nejprve to byli další dozorci a pak dokonce velitel věznice, který nám ale nakonec v uctivém předklonu nabídl svazek klíčů a pak šel s námi otevírat cely.

V průběhu deseti minut se k nim přidali ještě dva další, ale nikdo nám nevyčítal, že tu nemáme co na práci, naopak všichni hořeli touhou nám pomoci.

„Vypadají jako v transu,“ zhodnotil jsem je nahlas. „Budou si to vůbec pamatovat?“

„Všechno si budou pamatovat,“ ujistila mě Elina. „Až jim vrátím jejich vůli, vyhlásí poplach, ale to už budeme daleko.“

Zadržení o nás pochopitelně věděli. Zatímco velitel věznice odemykal cely chlapů, dva jeho podřízení stejně ochotně vypouštěli z cel ženy. Elina mi velitele ochotně přenechala, sama dohlížela na odemykání ženských cel a sledovala, abychom tu nikoho z vesničanů nezapomněli.

Jakmile byly rodiny pohromadě, na nic nečekaly, vycházely před věznici a odlétaly. O »zuzlity« uměli požádat všichni a řídit je nemuseli. Výjimkou byl Slávek s manželkou Pavlou. Pomáhali nám udržovat v nehybnosti dozorce, které jsme nepotřebovali. Osvobodit všechny vesničany netrvalo ani o minutu déle, než se veliteli věznice podařilo obejít všechny mužské cely. V ženské části odemykali dva a byli hotoví dřív.

To nebyl únos vězňů, to bylo propouštění na amnestii, až na úplně chybějící papírování!

Nakonec jsme se nechali obalit bublinou »zuzlitu« i my dva a vzletěli jsme za manžely Procházkovými, kteří odlétali ze všech vesničanů jako poslední. Slávek opouštěl nebezpečí jako správný kapitán poslední a my dva, já s Elinou, jsme to uzavírali.

Ohlédl jsem se naposledy na dozorce, shromážděné před vchodem do věznice. Nejprve to vypadalo, že nám ještě nadšeně mávají, ale pak bylo znát, že se vytrhli z transu našeho ovládání a sám velitel na místě vyhlásil všem poplach.

Úplně zbytečný, neboť přišel pozdě.

Nás už nikdo zadržet nemohl.

 


Zpět Obsah Dále

15.09.2018 17:24