Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dům hrůzy

Slávka jsme, jak jinak, našli v hospodě.

Tato věta však navozuje představu zcela odlišnou od skutečnosti. Hospoda v podzemí je tichá jako hrobka. Nehlaholí hlasy štamgastů, necinkají sklenice. Ani pivo neteče proudem, jak bývá v českých hospodách zvykem. Slávek si za svůj »hlavní stan« zvolil jednu třídu, určenou původně pro školu, kde byla největší plocha stěn, kam se daly rozmístit »obrazovky«.

Na několika byli policisté, ale většina zabírala jen prázdné krajinné úseky. Na jedné byla vidět příjezdová cesta s kapličkou, na jiné pohled na břeh říčky, ale nepoznával jsem, co ukazovaly ostatní. Jednak nejsem zdejší, a za druhé, kdo může přísahat, že po těch horotvorných změnách něco poznává? Asi jen Slávek věděl, co která obrazovka ukazuje.

„Ahoj, Slávku!“ pozdravili jsme ho ve dveřích.

„Nazdar!“ odpověděl roztržitě. „Jdete právě včas, posílají na nás dron.“

Na jedné z obrazovek jsme objevili policejní auto, odkud vytahovali jakési kufry. Z jednoho vytáhli notebook, z druhého malou helikoptérku se čtyřmi rotory. Položili ji na asfalt silnice a technik mezitím zapínal na malém rozkládacím stolku notebook.

Helikoptérka roztočila vrtulky, pomalu se vznesla a zamířila do »Zóny«.

„Je to dobrý,“ pochvaloval si Slávek. „Lidi v tom nesedí, na aparáty se hájení nevztahuje. Teď jen aby nabrali správný směr!“

Směr ale mohl posoudit jen on, já ani Elina jsme neměli tušení o umístění gravitačních pastí. Ale podle Slávkovy vynikající nálady šlo vše podle jeho plánů.

„Teď se dívejte!“ upozornil nás. „Tohle není velká potvora s obrovskou setrvačností a dostatečnou výškou, která prolétla tím kuželem se ztrátou pouhého metru či snad dvou! Tohle je mrně, a letí po čertech nízko!“

V té chvíli dron vletěl do gravitační anomálie, a bylo nač se dívat. I když se všechny čtyři rotory točily naplno, helikoptérka začala padat jako kámen. Na vedlejší obrazovce jsem zpozoroval ulekaný výraz technika, který sáhl do kláves, zřejmě chtěl přidat otáčky rotorů a s nimi vznášivou sílu, ale než mohl něco udělat, dron narazil na kamenitou cestičku. Při dopadu se rozlomil, dvě vrtulky se ulomily hned, dvě se ještě krátce točily, ale pak se listy začaly ohýbat dolů, zachytily o rozlomenou konstrukci a jeden po druhém se zasekly a zastavily.

„Do háje, viděli jste to?“ slyšeli jsme hlasité nadávání technika, který pořád ještě hleděl do obrazovky řídícího notebooku.

„Havaroval jsi, pitomče!“ sprdl ho policejní důstojník, podle výložek major.

„Já?“ vybuchl technik a vyskočil od notebooku. „Vy jste to neviděli? Letěl jsem klidně, a najednou jako kdyby mi někdo dron srazil k zemi pěstí!“

„Skočím pro něj!“ nabízel se technikův kolega a vyběhl od terénního auta do »zóny«.

„To si jenom myslíš!“ komentoval to polohlasem Slávek, i když ho nikdo z těch lidí nemohl slyšet. 

„Lidem bys ubližovat neměl!“ připomněla mu Elina. 

„Neboj, mám to vyzkoušený!“ řekl Slávek, ani se neohlédl. 

Technik mezitím supěl po pěšince, podobné stezkám zvěře. Dostal se do stejného záběru s vrakem dronu, a už se rozbíhal po rovince, když náhle poklesl v kolenou a padl jako pytel brambor.

„Jauvajs!“ vykřikl, ale v tom výkřiku bylo víc překvapení než bolesti. „Lidi, bacha, nechoďte sem!“

„Lojzo, vrať se!“ radil parťákovi pilot havarovaného dronu.

„Jó, kdyby to šlo!“ odsekl oslovený.

„Co se tam děje?“ křičel na něho z dálky major.

„Jako by mě tu něco drželo!“ vzpíral se chlap marně. Ležel na kamenité cestě obličejem do strany a nemohl se nadzvednout ani na kolena. „Nechoďte sem, nebo vás to taky chňapne!“

„Co se tam, u všech čertů, vlastně děje?“ ptal se teď už netrpělivě major.

„Něco mě tu přimáčklo na kamení!“ hlásil postižený. „Jako ten dron! Jako kdyby na mě ležel slon!“

Komáří mýtina!“ napadlo jiného policistu, strážmistra.

„Cože?“ obrátil se na něho major.

„Vypadá to jako »komáří mýtina«,“ řekl strážmistr. „Vy tu knihu neznáte? Byl to i film, »Stalker« od nějakého Rusa!“

„Ta by z něho udělala krvavou placku!“ namítal major.

Tím vlastně na sebe prozradil, že i on tu knihu četl. Potěšilo mě, jak si policajti vzali má slova k srdci a šli si ji vypůjčit, dříve než se vrátili. Aspoň mají možnost některá Slávkova překvapení správně pojmenovat.

„Možná je nějaká slabší!“ hádal strážmistr. „Ale kdyby to bylo fakt něco takového, bude problém z toho Lojzu dostat!“

„Máme přece horolezecké vybavení,“ navrhl major. „Hodíme mu tam lano a vytáhneme ho.“

„Tak si pospěšte!“ řekl technik od dronu. „Doufám, že mi už věříte, že ta havárie nebyla mou vinou!“

„Kdyby to bylo ono...“ zaváhal major. „Já jsem to četl, ale v té knize to měnilo na placky i přelétající helikoptéry!“

„Asi je to vážně slabší!“ přistoupil technik na strážmistrův odhad. „Neříkal ale někdo, že to minule zamávalo i velkou helikoptérou?“

Nikdo neodpověděl, tenhle argument seděl.

„Jdeme pro něho,“ řekl policista v černé polní uniformě.

S kotoučem lana se pomalu, opatrně vydal po stopách technika. Opatrnost mu už nikdo nemusel připomínat.

„Strážmistr Rys! Pět kroků za ním, budete ho jistit!“ poručil major, aby tu jen tak nestál.

„Rozkaz!“ zasalutoval strážmistr a opatrně vkročil na pěšinku za kolegou.

„Bacha, ať do toho oba nevlezete taky!“ varoval je technik.

„Klídek, tady šel Lojza ještě normálně!“ ujistil ho policista.

Oba zachránci postupovali zvolna, krok za krokem, jako kdyby kráčeli po praskajícím ledu, který jim hrozí prolomením.


„Sakra, škoda, že tu nemám Jiřku!“ posteskl si ve školní třídě Slávek.

„Proč Jiřku?“ zeptal jsem se ho.

„Měla by krásnou příležitost!“ řekl Slávek. „Jiřka měla ten nápad proletět se nad nimi na koštěti! Má krásnou masku i koště, jenže jsme nepočítali s tím, že to bude tak brzy!“

„Nechceš, abych ji zastoupila?“ nabídla se Elina. „Vezmu si to koště a udělám na ně parádní nálet!“

Slávek se na ni podíval, ale pak si jen vzdychl.

„Spíš jsem myslel, že bys jim mohla pomoci,“ navrhl jiné řešení. „Rozuměj, až tam přiletíš, udělej proti tomu ležícímu pár tajuplných pohybů, já gravitační past vypnu, a ty jim přidáš kázání ve smyslu, že příště nebudeš tak shovívavá... umíš si to snad představit?“

„Jo, to beru!“ přikývla Elina. „Libore, počkej tu na mě, hned se vrátím. Slávku, kde máš to koště?“

„Vedle na chodbě,“ poradil jí Slávek. „Nezapomeň si obléci i tu masku! Jiřka ji měla schovanou z maškarního bálu, vypadala by v ní hodnověrněji, ale oni to určitě budou fotit a filmovat, ať tě pak v Praze někdo nepozná!“

„Hele, nebude to nebezpečné?“ staral jsem se, když Elina vyšla ze třídy. „Co kdyby ty pošuky napadlo po ní střílet? Radši bych tam letěl sám!“

„Neboj se o ni, nic se jí nestane,“ ujišťoval mě Slávek. „Ani Jiřku, ani Elinu bych tam neposílal, kdybych jim něco hrozilo. Vyzkoušeli jsme to s Vlastou. Ani šturmkvér »zuzlit« neprostřelí, natož ty jejich pistolky! Voda kulky zastaví na metru, »zuzlit« na centimetru. A kdyby na ni někdo přece jen vystřelil, zasypal bych ho »horkým peřím«, aby si to všichni dobře pamatovali.“

Mohli jsme se tedy těšit na další atrakci...


Zachránci se mezitím došourali dvacet metrů od ležícího. Policajt v černém se pokusil rozvinout lano, aby ho mohl hodit uvězněnému technikovi, jenže nepočítal s gravitační pastí. Lano se náhle ve vzduchu zlomilo a švihlo Lojzu velkou silou do nohy, až vykřikl bolestí.

„Chyť se toho lana!“ volal na něho policajt v černém.

„Nejde to!“ odpověděl mu Lojza. Snažil se kroutit jak uměl, ale na lano nedosáhl. Šlehlo ho jen bolestivě přes nohy.

„Sakra, i to lano jako by tam někdo držel!“ hudroval nevrle policista, když se mu konečně podařilo přitáhnout lano zpátky. Když opustilo »komáří mýtinu«, bylo opět lehké, jenže to už všichni věděli, že se v dané oblasti jeho váha znásobí.

K druhému pokusu se nedostali, na scéně se totiž objevila Elina. Já i Slávek jsme věděli, že sedí v neviditelném »zuzlitu«, ale kdo to nevěděl, tomu se opravdu zdálo, že přiletěla jen na roztřepeném koštěti, na kterém pěkně obkročmo seděla. Měla na sobě šedivé hadry a na obličeji karnevalovou masku s obrovským zahnutým nosem a s velkými fialovými bradavicemi. Zastavila ve vzduchu dva metry nad zemí a zamávala rukama.

Slávek v té chvíli vypnul gravitační past a chycený Lojza se mohl konečně odlepit obličejem od kamení. Měl několik kamenů krásně otisknutých na tváři, ale sotva tíže zmizela, nadzvedl se a zkusil po kolenou vycouvat. Past byla vypnutá, takže se mu to bez problémů podařilo.

„Zmizte, vetřelci! A odneste ty krámy!“ poručila Elina policistům krásným záhrobním hlasem, který zřejmě vznikal díky karnevalové masce na její tváři. Ukázala jim přitom velitelsky na trosky dronu, nikdo se však neměl ke splnění jejího rozkazu.

„Pamatujte si,“ pokračovala Elina, „to bylo naposledy, co jsem byla na vás měkká! Příště dopadnete hůř! Tady nemáte co dělat! Rozumíte?“

Pobídla koště, otočila se a vznesla se. Ve skutečnosti jen zadala »zuzlitu« nový cíl letu. Krátce poté se přehoupla přes stromy nejbližšího lesíku a všem vytřeštěným očím tak zmizela.

Nikoho v té chvíli nenapadlo vyzvat ji k zastavení, nikdo na ni nevytáhl zbraň. Slávek si musí »horké peří« schovat na jindy. Jen policista s kamerou všechno zaznamenal. Nu což, jen ať se pokochají! I když to bylo z velké dálky, moc podrobností na tom nebude vidět. Ani to, že se maska při řeči ani nepohnula.

Dva zachránci si naštěstí všimli, že technik Lojza už sotva plete nohama. Měl je za tu chvilku přeležené, což nebyl ve vyšší gravitaci žádný div. Nečekali tedy, až se k nim dobelhá, vrhli se k němu, vzali ho mezi sebe a co nejrychleji ho vyvlekli na kraj silnice k ostatním.

„To si budou pamatovat!“ řekl spokojeně Slávek.

Já jsem víc ocenil, že se Elina v pořádku vracela. Jako cíl ostrostřelby by byla příliš snadná.

I když Slávek tvrdil, že je »zuzlit« bezpečný.


Vláďu jsme navštívili až večer. Počítali jsme s tím, že si nás v nastávajícím šeru nikdo nevšimne. Zajímalo by mě, jak se »zuzlit« projevuje na obrazovkách radarů, ale takový pokus jsme si nechali na jindy. Teď jsme letěli tak nízko, že by si radar na našem místě nevšiml ani dopravního velkoletadla. Při téhle rychlosti jsme se případným náhodným svědkům mihli tak krátce před očima, že by si těžko stačili uvědomit, co vlastně viděli.

V Praze bylo ideální snést se k zemi v některém parčíku, kde touhle dobou nebude živá duše. A poblíž Vláďova bytu nějaké parčíky byly, jen si vybrat. Přistáli jsme, tím jsme se proměnili v normální dvojici, a v pohodě jsme zamířili k Vláďovi.

Uvítal nás opravdu vřele. Už v domovních dveřích jsem si všiml, že se mu vyhladily vrásky v obličeji, a vypadá mladší než minule. Vlasy měl pořád bílé, ale ty mu ztmavnou až později, a bílé musí nejprve ostříhat, aby se to projevilo.

Zavedl nás do svého obýváku, a jen co nás usadil, už dával do rychlovarné konvice vodu na kafe.

„Tak povídejte, jsem jedno velké ucho!“ vybídl nás, když na stole před námi kouřily tři vonící hrnky kávy.

Mrkli jsme s Elinou na sebe a Elina začala. Popsala Vláďovi situaci ve vesnici i v osadě Červánky na Beridazu, kde teď vesničané jsou. Popsala i drobný konflikt s Policií, který skončil zničením policejního dronu a leteckým dnem na koštěti.

„Byla by to možná legrace, kdyby to nebylo k pláči,“ řekla na závěr. „Je sice pravda, že se lancknechti během Třicetileté války chovali hůř, ale o současné době jsem měla lepší mínění.“

„Toto století začalo čtyřmi vylhanými válkami s miliony mrtvých,“ utěšoval ji Vláďa. „V Čechách to je slabý odvar toho, co se děje jinde.“

„Proč se to děje i v Čechách?“ mračila se Elina.

„A proč by Čechy měly být výjimkou?“ usmál se Vladislav.

„Vezmi si, jak se rozešli se Slováky!“ připomněla nám oběma. „Jinde se při takovém dělení střílí, teče krev, tady nic.“

„Já to pamatuji,“ řekl Vladislav. „Slováci křičeli »Dosť bolo Prahy!«»Chceme samostatnosť!«, v Čechách lidi odpovídali »Ať si tedy jdou!«. Češi neměli zájem držet Slováky násilím, a Slováci pak neměli důvod zahájit občanskou válku. Proto to proběhlo v klidu. Kdyby tehdy přišli s požadavkem na samostatnost Moraváci, jakože se pár takových našlo, Češi by nejspíš zopakovali to »Ať si tedy jdou!«. Naštěstí bylo mezi Moraváky separatistů tak málo, že je nikdo nebral vážně. Dost na tom, že živíme jednu vládu, jeden Parlament a Senát! Ne že bychom neměli dost vyžírků třeba na deset takových Parlamentů a dvacet Senátů, ale kdo je má živit? Lidi si to včas uvědomili, a vyžírkové, toužící po Moravských korytech, nesehnali dost velkou podporu. Což je jen dobře.“

„Až na to, že jsme ochotně vlezli do ještě většího chomoutu Evropské unie,“ podotkl jsem. „A tam jsou ti největší vyžírkové!“

„No, jsou,“ připustil Vláďa. „Ale když to srovnávám s těmi předešlými...“

„S kterými předešlými?“ zachytila se toho Elina.

„Víš, my Češi máme na panstvo velkou smůlu,“ řekl Vláďa. „To naše, české, se hádalo mezi sebou i ve chvílích, kdy by mělo držet pospolu. Přemysla Otakara Druhého páni zradili. Proč? Polní vojska husitů neporazili cizinci, ale naše české panstvo. To vedlo až k Bílé hoře, kdy české panstvo kvůli nesvornosti prohrálo tři století dopředu a Češi dostali za pány cizince. Říkalo se té době Temno, a kromě stavby kostelů a panských sídel Češi robotovali, až se z nich kouřilo. Divíte se, že současnému panstvu lidé nevěří?“

„Mělo by to být snad dávno pryč!“ řekla přísně Elina.

„Dávno?“ opáčil Vláďa. „Vždyť to zrovna vy, Elino, musíte ještě pamatovat! Dávno by bylo před pětatřiceti tisíci lety, kdy si to pamatují jen mimozemšťané. Ale panství Habsburků nad Čechy jakž takž skončilo až v minulém století, aby je krátce po sobě vystřídalo ještě horší panstvo. Germáni zamýšleli Čechy využívat jen než se ujmou světovlády, a pak by nás vyhubili úplně. Řečičky o vystěhování na Sibiř neberu. Co by z toho měli? Aby jim ještě na Sibiři vyrostla konkurence?“

„Měli takové plány,“ řekla Elina.

„Poslyšte, Elino,“ obrátil se k ní Vláďa jako k mladší dívce, ačkoliv věkově to bylo naopak. „Veřejně hlásané plány jsou jedna věc, tajně připravované plány druhá. Germáni byli největším nebezpečím pro celý svět, nejen pro nás Čechy.“

„Dál to znám zatím jen z vyprávění,“ řekla Elina krotce. „Po Germánech Čechům poroučeli bolševici a po nich Evropská unie, což jsou opět Germáni, jenže tentokrát spojení s Francouzi.“

„Zvenčí to tak možná vypadá,“ řekl Vláďa.

„Zvenčí?“ zachytila to Elina. „Zevnitř to vypadá jinak?“

„Jistě,“ souhlasil Vláďa. „Jestli si myslíte, že dnešní Evropské unii vládnou Germáni s Francouzi, pak jste úplně vedle.“

„Jsou to přece dva nejsilnější státy Evropy?“ namítla trochu nesměle, jako by si tím nebyla jistá.

„Byly to dva nejsilnější státy Evropy,“ řekl Vláďa s velkým důrazem na slovo »byly«. „Ale považovat je za vládce? Podívejte se, co se teď u nich děje! Francie má trvalý výjimečný stav a pokud ne, uvnitř to tak fakticky je. Kriminalita na úrovni těsně poválečné, lidé se bojí vycházet z domovů, tak se přece nechovají vítězové, ale poražení! A Němci? Ti se jenom neodvažují vyhlásit výjimečný stav oficiálně a přiznat tím porážku!“

„Kdo tedy Evropě vládne, když ne Němci s Francouzi?“ probudila se v Elině zvědavost.

„Obávám se, že vládci sedí pěkně daleko,“ řekl Vláďa.

„Myslíš Američany?“ nadhodil jsem nesměle.

„Ty bych s tím nespojoval,“ řekl Vláďa. „Američanům se nedá říkat národ. Američané jsou směs všeho možného, a dnes jsou to nejutiskovanější lidé světa.“

„Počkej!“ zarazil jsem ho. „Tak to ale vážně nevypadá! Vždyť Američané vládnou světu, a nikdo se jim neodváží postavit!“

„Vážně myslíš, že světu vládnou Američané?“ podíval se na mě pobaveně.

„Vypadá to tak přece!“ trval jsem na svém. „Čína i Rusko zalezou, jen si Američané trochu dupnou! A Evropská unie jim zobe z ruky. Proč to nepřiznat?“

„Jestlipak víš, který totalitní stát má nejvíc vězňů?“ přešel zdánlivě na jiné téma. „Nejen na počet obyvatel, ale dokonce i absolutně!“

„Snad Čína, ne?“ zarazil jsem se. „Rusko už přece své gulagy omezilo... nebo to aspoň tvrdí...“

„Omyl, příteli,“ řekl Vláďa. „Za Stalina mělo Rusko vězňů víc, a zacházeli s nimi hůř, ale dnes se to otočilo. Nejvíce vězňů na světě mají Spojené státy.§036 Jak v přepočtu na počet obyvatel, tak absolutně. Kam se na ně hrabe Čína!“

„Asi mají takovou kriminalitu,“ připustil jsem. „Občas se to přece mihne ve zprávách: šílený střelec vystřílel další školu...“

„Nebo je jejich vlastní panstvo pořádně dusí,“ opáčil Vláďa. „A každý šílený střelec zvedne jako na objednávku vlnu petic za zákaz zbraní! Ale ty miliony lidí, co tam jsou ve vězeních, to nejsou šílení střelci! To jsou lidé, kteří z hladu ukradli housku v supermarketu, a vyfasovali za to dvacet let kriminálu! Takových je mezi těmi miliony vězňů většina!§037

„Potěš koště!“ vzdychl jsem si. „Kdo tedy opravdu tomu světu vládne?“

„Říká se, že je to asi osmdesát rodin,“ řekl Vláďa. „Většina je světu naprosto neznámá. A kupodivu nevládnou světu pomocí zbraní, ale pomocí peněz. I Hitlera financovali Američané! Samozřejmě ne ti, kteří později umírali na zkrvavených plážích v Normandii, když na poslední chvíli »zachraňovali« Evropu. Ne před Hitlerem, ale před Stalinem!“

„Pane Vladislave,“ přerušila ho Elina. „Kdyby byla pravda, co nám říkáte, bylo by to horší než jsem si myslela. Poslyšte, mohl byste to všechno zopakovat těm, kdo by nám asi jako jediní mohli a chtěli pomoci?“

„Jak to myslíte?“ odíval se na ni udiveně.

„Jednoduše,“ usmála se. „Vezmeme vás na pár dní s sebou do Beridazu, kde tohle zopakujete mimozemšťanům. Ne všem, ale těm, kdo se Zemí opravdu vážně zabývají. Mám tam známé, to už přece víte... Byl byste ochotný podívat se tam a popovídat si? Jen na pár dní, pak se vrátíte jako nic zpátky domů!“

Vladislav Zachariáš se zamyslel.

„Myslíte, že by nám mimozemšťané mohli pomoci?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Myslím si to,“ přikývla. „Když ne oni, pak asi nikdo.“

„Asi to bude nutné,“ odvětil vážně. „Po starém penzistovi se snad nikdo shánět nebude.“

„Dobrá,“ řekla Elina. „Zhasněte tady všude, ať zbytečně neutrácíte za elektřinu, nic si s sebou neberte, a půjdeme!“

„Jestli to pomůže...“ pokrčil rameny.

„Doufám,“ řekla Elina.

 


------------------------ Poznámky:

  36 To není výmysl, to je skutečnost.

  37 Sami Američané to přiznávají.

Zpět Obsah Dále

29.10.2018 09:01