Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Svědectví

Cesta na jinou planetu začala jako kdyby šlo o návštěvu sousední čtvrti. Pan Zachariáš se ale na poslední chvíli rozhodl svěřit svůj odjezd sousedce.

„Řekl jsem, že se po mně, starém penzistovi, nikdo shánět nebude, ale čert tomu věř! Aby se nestalo, že sousedé vyburcují Policii, že dlouho nevycházím z bytu. Mohli by mi vtrhnout ve snaze najít v mé posteli mrtvolu. To víte, v mém věku se stává ledacos... Když slušně požádám sousedku, aby mi zalévala kytičky, že jedu do Ostravy za příbuznými, bude to v nejlepším pořádku, i kdybych se tam pár dní zdržel.“

Elina i já jsme to uznali, a pan Zachariáš svěřil ochotné sousedce klíče. Byla to už starší paní a ničemu se nedivila.

Pak jsme vyšli z domu zadním východem do parku. Nešli jsme na autobus ani na tramvaj, ale mezi stromy nás obalila bublina »zuzlitu« a vznesla se s námi do večerního šera...

Cesta do vsi proběhla v poklidu. »Zuzlit« letěl jako vždy nízko, aby nás neviděly letecké ani vojenské radary. Vzpomněl jsem si na ruský »ekranoplan«. Byl to poměrně bachratý hydroplán, létající pouze s využitím interference se zemí. Do jisté vzdálenosti od terénu totiž mají křídla vyšší vztlak, kdysi dávno toho využívala i vrtulová letadla, ale létat tímto způsobem v době nadzvukových stíhaček vypadalo dosti archaicky. Na internetu se kolem té zprávy strhla bouře opovržení nad ruskými »balíky«, co nedokáží vymyslet nic lepšího než hydroplán, a škodolibé vtípky o chybě ruských konstruktérů, kteří něco špatně spočítali, takže se jejich letadlo není schopné vznést výš. Pomalý hydroplán přece nemůže uletět moderní stíhačce! Nikoho nenapadlo, že ten zatracovaný »ekranoplan« nebude prchat před stíhačkami, neboť se k americkým letadlovým lodím přiblíží tak těsně nad vodou, že o něm do poslední chvíle nebudou vědět. Až v boku letadlové lodě nečekaně vybuchnou protilodní rakety, žádná stíhačka už ruskou »kraksnu« honit nebude, z nakloněné paluby potápějícího se kolosu totiž už nic nevzletí.§038

Také my jsme letěli celou cestu v »radarovém stínu«. Měl bych vyzkoušet, jak je to s odrazem radarů od bubliny »zuzlitu«. Let ve větší výšce by nemusel být tak klikatý, jako když letoun »líže terén«. I když »zuzlit« letěl optimálně, to mu musím uznat. Necloumalo to s námi, jako když dopravní letadlo nečekaně vletí do vzdušné turbulence a kabinou létají všechny nepřipevněné předměty od kávy a tabletů po nepřipoutané pasažéry.

Až se vrátíme na Zem, budu mít o čem přemýšlet...


Krátce po startu jsem se pokusil kontaktovat Slávka, aby nás omylem nezasypal nějakým překvapením, případně abychom mu nepřistáli na »komáří mýtině« jako mouchy na mucholapce.

Ozval se mi, ale sotva jsem začal, zarazil mě. Mám si zavolat učitele Břéťu, ten teď »Zóně« velí. Snad si ještě pamatuji jeho telepatickou rezonanci, abych se na něho mohl zaměřit.

„Počkej, kde jsi ty?“ zarazil jsem se.

„V krajském městě,“ odvětil. „Pátrám po našem faráři, zmizel nám jako pára nad hrncem a měli jsme obavy, že je někde zavřenej. Učitelskej »Zónu« zvládne a já jsem užitečnější tam, kde využiju čtení myšlenek. Teď právě jsem u soudu, ne sice u nějakého přelíčení, ale lovím myšlenky v budově. Už se mi zdá, že jsem na stopě. Obrať se na Břéťu, prosím, bude mít na tebe víc času.“

Tak takhle to je? Aspoň někdo se o našeho faráře zajímá! Musím to ocenit. Kamarád se nejlépe pozná, když je člověku ouvej. Dobrá, zavolám si Břéťu, jistě se dohodneme, aby na nás nenasypal »horké peří« nebo aby nás nepředhodil »veselým strašidlům«.

Břéťa se mi ozval obratem, jako kdyby čekal jen na mě. Dal mi radu, abych přiletěl od západu. Je to přes říčku, tam policajty neočekávají, proto tam nejsou ani »komáří mýtiny«, ani jiná překvapení. Policajti nejspíš přijdou od kapličky, tam je pro ně připraveno nejvíc »atrakcí«.

„Přileťte, pokecáme!“ nabídl mi Břéťa.

„Nebudeme se zdržovat,“ ujistil jsem ho. „Letíme nečekaně do Beridazu se zprávou pro Slinchimy. Elina s tím spěchá, proletíme Katakombami do jeskyní.“

„Jak myslíš,“ odvětil Břéťa, i když bylo zřejmé, že by byl spíš pro družnější pokecání. Od chvíle, kdy se dozvěděl, že děti v Beridazu jeho učitelských kvalit nevyužijí, neboť tam mají zcela jiné vyučovací metody, se s Vencou Stárečkem stal správcem pozůstalosti vesnice a šéfem »Zóny«, Perunem Hromovládcem.

„Zatím se tu skoro nic neděje,“ seznámil mě se situací. „Kus od okraje »Zóny« leží už dva další rozbité drony. Policajti zřejmě pořád doufali, že je za tím nešikovnost operátorů. Potom přiletěl vojenský vrtulník, taky aby vyzkoušel, jestli ti před ním nelhali. Letěl níž než ten fotograf, takže to s ním parádně zacloumalo, a byl rád, že vyvázl se zdravou kůží. Naštěstí jsem je viděl a gravitační anomálii jsem snížil. Teď je klid, policajti i vojáci vyhodnocují získané poznatky.“

„Přeji ti klidnou noc,“ popřál jsem mu.

„Taky doufám, že ji budu mít klidnou, jdu totiž spát. Slávek mi tu instaloval indikátory. Kdykoliv se k »Zóně« něco přiblíží, vzbudí mě takové malé pískátko. Ale v noci bych jim to neradil. Neznámo i tak vzbuzuje respekt, v noci by to měli o tu tmu horší. Skoro bych je litoval...“

„Tak se měj, nás asi klidná noc nečeká,“ řekl jsem. „Elina na něco přišla a právě si promýšlí, jak to Slinchimům podá.“

„Tak ji pozdravuj,“ přál mi Břéťa.


Myslel jsem si, že Elina za letu spí, aby byla na jednání se Slinchimy čilejší. V tom jsem ji ale špatně odhadl. Byla čilejší než já s Vláďou dohromady, jen to nedávala najevo... Jakmile jsme prošli branou »flége« a mohli jsme v Beridazu navazovat telepatická spojení, už volala soudce Zaróna. Věděl jsem, že se s ním zná, ale to jsem ještě netušil, jak dobře se zná Zarón s Elinou. Ani jsme nedorazili do Červánků, a už nás tam čekal. A kdyby sám, ale s ním i dva další Slinchimové, podle všeho ti nejstarší. Když je na Slinchimovi znát věk, tak už to něco znamená. Přinejmenším jsme se setkali s elitou zdejších odborníků na pozemské problémy.

A při té příležitosti jsem se setkal s další zdejší vymožeností.

Elina pro Slinchimy připravila »sůsoj«.

Myslel jsem si, že mimozemské učení »holajvíchy« musí připravovat Šédyš. Nebylo tomu tak. Nalévání vědomostí do hlav sice provádí, ale příslušný balík vědomostí mu připraví lidé, nejčastěji Slinchimové. Není to záležitost jednotlivce. Každý takový balík, neboli »sůsoj«, je slepovaný jako vlaštovčí hnízdo. Kdykoliv se objeví poznatek, který změní úroveň vědomostí v některém oboru, dostane některý vědec, nejčastěji objevitel, za úkol změnit odpovídajícím způsobem příslušný »sůsoj«. Jiní to po něm zkontrolují, a když nenajdou chybu, vymění novější verzi za starší. Tak se v průběhu věků hromadily vědomosti Slinchimů, rozšiřovalo se jejich poznání a s ním úroveň jejich civilizace. Pro některé vědní obory jsou i »sůsoje« obrovské, i když asi začínaly skromně. Výsledkem někdy bývá i jejich rozdělení na menší části.

Tento mechanismus se však dá využít i jinak. Výhodou je, že je Šédyš zavádí do mozku podstatně rychleji, než odpovídá lidské řeči. »Sůsoje« se proto používají i pro kratší zprávy, jaké by na Zemi odpovídaly jedné přednášce nebo hodině vyprávění.

Elina tedy připravila pro družinu soudce Zaróna »sůsoj«, který je měl seznámit se současnými poznatky ze Země. Výhodou bylo, že než jsme doletěli do Červánků, soudce Zarón už se radil se svými kolegy o tom, co se právě dozvěděli, a když nás spatřili přilétat, přivítali nás s tím, že by si chtěli ještě pohovořit s Vláďou, neboť neumí vytvářet »sůsoje« a musí o se své znalosti podělit slovně. Přiznám se, z toho fofru se mi trochu točila hlava, ale uznal jsem, že to Elina vyřešila bezvadně.

Musím se to také naučit!


Situaci na Zemi, kdy je celý svět majetkem jen nějakých osmdesáti rodů, přirovnala Elina k situaci ve světě Kynapdýt před sto dvaceti tisíci lety. O historii hvězdného impéria Abfyraib jsem se dosud nezajímal, takže mi to nic neříkalo, ale tři Slinchimové hned věděli oč jde, a jak jsem pochopil, Elinino přirovnání vzali velice vážně. Elina mně a Vláďovi krátce přiblížila, oč tenkrát šlo. Svět Kynapdýt byl podle všeho v podobné situaci jako je dnes Země. Také tam všemu vládla úzká kasta »Vyvolených« a ostatní považovala za své otroky, přičemž se odvolávala na jakési »proroctví«, které jí přisuzovalo pravomoc nad všemi obyvateli.

Většině se z pochopitelných důvodů toto rozdělení moci nelíbilo. Nejvíce nenávisti vzbuzovalo otroctví. Skončilo to celosvětovou vzpourou otroků, zprvu brutálně potlačovanou, ale když vzbouřenci přesvědčili vojáky, že jsou vlastně také otroky, jen na poněkud »lepší« úrovni, přidala se ke vzpouře i armáda, a to byl konec kasty »Vyvolených« na Kynapdýtu.

Bohužel to byl také konec celého tohoto světa. »Vyvolení« totiž měli pro podobný případ nashromážděno za několik staletí obrovské množství jedovatých plynů, které ve chvíli, kdy jim zůstala pouhá hrstka »věrných vojenských otroků«, vypustili z podzemních zásobníků proti zbytku svého světa.

Chemický útok byl tak účinný, že otrávil nejen vzbouřence, ale i »věrné otroky«. Jedovaté plyny se rozpouštěly v mořské vodě a vyhubily suchozemské i mořské živočichy. Hvězdnými branami pronikly i do sousedních světů a donutily ostatní uzavřít je a přerušit spojení se světem Kynapdýt.

Trvalo několik let, než Slinchimové vymysleli proti jedům ochranu, aby mohli nebezpečný svět prozkoumat, a pět století, než se jedovaté látky rozložily natolik, aby se do Kynapdýtu mohli odvážit bez ochranných oděvů.

To už byl svět Kynapdýt zcela mrtvý. »Vyvolení« měli pro sebe připravené dokonalé úkryty a žili prý ještě v době, kdy se na Kynapdýt odvážili první záchranáři v ochranných oděvech, jenže »Vyvolení« byli tak dobře ukrytí, že je průzkumníci nenašli. Když se tam po pěti stoletích vrátili, objevili konečně i bunkry »Vyvolených«, jenže i ty už byly plné mrtvol. Jejich vlastní jedy do nich pronikly i takovými cestami, které sami nečekali a neměli je proto ošetřené.

Elina tuto historii znala, a proto ji okamžitě zaujalo, že je na Zemi vlastně podobná situace, jen s nepatrnými rozdíly. Náš život neohrožují chemické jedy, ale především nukleární zbraně, které by však dokázaly prakticky totéž. Je jich dost na několikanásobné zničení života na celém světě. I naši »Vyvolení« mají pro sebe připravené dokonalé kryty a věří, že přežijí, i kdyby došlo k zničující válce mezi mocnostmi. Bohužel, podoba mezi Zemí a Kynapdýtem je příliš markantní, než aby se dala přejít bez povšimnutí.

Tři Slinchimové se bavili především s Elinou, ale nakonec se obrátili i na nás, abychom jim přidali i své postřehy ze Země. Já i Vláďa jsme se tedy snažili, jenže jak se ukázalo, to, čeho jsme si všimli my dva, už bylo i v Elinině »sůsoji«. Zřejmě si Elina všimla právě těch nejdůležitějších podrobností, jako vlastnictví světa malou skupinkou a existence nukleárních zbraní.

Bohužel, proti minulosti to byly neporovnatelně závažnější prvky.

Halapartnami by se lidé nevyvraždili.


Slinchimové pochopili situaci na Zemi jako vážnou. Po Elině se obrátili i na mě a na Vláďu. Nečekali, co sami řekneme, ale odečítali si to z našich myšlenek, bylo to rychlejší než telepatický rozhovor. Všichni Slinchimové uměli klást otázky všem najednou i každému zvlášť, a přitom poslouchat naše myšlenky. Nebránili jsme se tomu. Byl to asi nejužitečnější rozhovor, který jsme na Beridazu vedli.

Zatím se mi to tak katastrofické nezdálo. Když jsem jim ale říkal, že tak to chodí už půl století, jejich názor se nezměnil. Půl století je pro Slinchimy příliš krátká doba, když nesledovali Zemi zhruba od Třicetileté války. Spoléhali se na zprávy lidí, kteří se na Zem čas od času vraceli. Když Elina přinesla zprávu o neuvěřitelné shodě lidské společnosti s katastrofickým vývojem společnosti na Kynapdýtu, byla to pro ně hotová elektrická jiskra.

„Měli byste se více zaměřit na své krajany na Zemi,“ sdělil nám soudce Zarón, když si vyslechli i mě a Vláďu. „Zdá se, že to podceňujete. Naši předkové to také tenkrát podcenili. Měli na Kynapdýtu pozorovatele, ale ani ti netušili blížící se katastrofu. Podotýkám, podobný stav tam trval skoro dvě stě let, což byla skoro celá generace. Lidé na Kynapdýtu žili v průměru tři století, tedy troj- až čtyřnásobek proti běžné délce života lidí na Zemi. Pak to ale přišlo jako blesk, a z našich pozorovatelů se zachránila útěkem sotva třetina. Muselo být strašně bolestné vnímat telepatii umírajících, kteří z posledních sil varovali ostatní, když už se sami nestihli zachránit.“

„Jak to myslíte, zaměřit se na lidi Země?“ zeptal jsem se ho. „Nezdá se mi, že bychom současný stav dokázali ovlivnit nebo snad změnit...“

„Bylo by dobré pokračovat v tom, co jste už začali,“ řekl soudce Zarón. „Shromažďovat lidi, kteří si zaslouží zachránit na Beridazu. Je jedno jestli jim při tom prodloužíte život už na Zemi, nebo je prostě přesvědčíte k odchodu. Kdyby na Zemi došlo k tomu, co potkalo svět Kynapdýt, mohli by lidé žít dál alespoň na Beridazu. Čím víc jich sem přijde, tím lépe. Víte snad, že k uchování živočišného druhu jako takového potřebujete určité minimální množství jedinců? Tady pan Vladislav si vzpomněl na pokusy o záchranu jakýchsi bílých nosorožců, jenže dnes jsou naživu jen samice, a poslední samec uhynul. Vaši vědci doufají, že nosorožce zachrání pomocí zmraženého spermatu. Zkušenosti ale říkají, že je to zbytečná práce. Možná získají ještě pár jedinců, ale další generace už bude degenerovaná a celé úsilí nemá cenu.“

„Lidí je na Beridazu třicet tisíc,“ vzpomněl jsem si na zdejší ruské městečko Tisipezel. „To by mělo stačit, ne? Někdo na Zemi spočítal, že jako ochrana před degenerací by mělo stačit devadesát lidí.“

„Pitomec!“ ohodnotil to Zarón. „Bylo by to možné, kdyby všechno řídil dokonalý program, který by k zajištění optimálních kombinací vyloučil ze všech možných genetických kombinací ty špatné a vybíral každému jedinci partnera. To by ale lidé právem považovali za nadvládu programů nad lidmi. Mají-li být i v tomto směru lidé svobodní, musí být povolené i neoptimální kombinace. Proto se musí vycházet z větší počáteční rozmanitosti. Rusové na Beridazu pocházejí z poměrně ohraničené oblasti. Máme tu i pár Kartaginců, jenže ti by si sami nevystačili. Jsou tady už dlouho, a jsou příliš staří, další potomky mít nebudou. Bylo by dobré přemluvit k odchodu k nám víc lidí z více oblastí, a kromě starších lidí i nějaké mladší. Jen tak můžete doufat, že se udržíte jako živočišný druh.“

„Vaše »ovrósje« přece lidi omladí,“ namítl jsem.

„Vzhledově ano,“ přikývl. „Jenže největší problém se týká žen. Vezměte si Kartagince... většina jich jsou muži, žen mají jen pár, a ty, které si sem přivedli, jsou už neplodné.“

„Myslel jsem, že »ovrósje« léčí i neplodnost,“ namítl jsem zaraženě.

„Léčí, pokud je způsobená poruchou v mladém věku,“ přikývl Zarón. „Ale u žen je zásoba vajíček daná od chvíle narození a pak se už jen zmenšuje. Ženy po přechodu své zásoby vajíček již vyčerpaly. Vzhledově omládnou, ale plodnost se jim už nevrátí.“

„Slyšel jsem, že to dokáží i naši vědci,“ namítl jsem.

„Jak?“ zeptal se mě Zarón.

Donutil mě tak, abych si vzpomněl, kde jsem o té věci něco četl. Údajně se dá pomocí kmenových buněk stvořit vajíčko i v úplně vyprázdněném vaječníku...

„Ale co z toho vznikne?“ opáčil Zarón. „Náhražka s mnoha vadami a riziky. Dělali to zatím jen na myších, že? Jaký to mělo vliv na jejich inteligenci? To se asi nepodařilo zjistit...“

„Elina ale říkala, že ještě může mít normální dítě!“ podíval jsem se tázavě střídavě na ni a na Zaróna.

„Elina se k nám dostala velice mladá,“ řekl Zarón. „Tenkrát byla na počátku dospělosti. Nepotřebovala omládnout, stačilo zpomalit jí stárnutí. To přináší u žen i prodloužení reprodukčních cyklů, a zásoba vajíček jim vystačí déle. U vašeho druhu to může být asi do šesti set let. Elina může mít ještě kupu dětí.“

„Ale u vás to přece chápete jako nezodpovědnost!“ namítl jsem. „Nanejvýš dvě a pak s jiným mužem jen jedno!“

„To platí pro ustálený stav,“ řekl Zarón. „Když se k nám ale dostane větší počet neplodných žen, protože k nám přijdou pozdě, mohou za situace, kdy by byl lidský druh ohrožený vyhynutím, přenechat své povolené potomky mladším. Právě tohle nebezpečí dnes hrozí i Zemi. Kdyby tam došlo ke katastrofě, bude nutné zvýšit počty lidí na Beridazu i touto cestou.“

„A když ke katastrofě nedojde?“

„Pak platí to, co dnes,“ přikývl Zarón. „Ale kvůli nebezpečí degenerace je rozhodně výhodnější začínat od větší počáteční rozmanitosti. Jistě, Rusů tu máte přes třicet tisíc, ale každý, koho sem ze Země dostanete, rozmanitost zvýší.“

„Něco takového se dnes v Evropě odehrává tak jako tak,“ vzpomněl jsem si na miliony novodobých migrantů v Německu, Francii a Švédsku. Zarón ale mé myšlenky zachytil a v okamžiku je přehodnotil.

„Když na ně ale uplatníte naše požadavky mírumilovnosti, přizpůsobivosti a hlavně ochotě k rozumnému chování, nemůžete sem vzít prakticky žádného,“ řekl. „I v Čechách budete mít problémy, i tam je spousta nevyhovujících, zejména těch, kdo se sami považují za nadřazené. Ani takové mezi nás nechceme!“

„Většina migrantů je mírumilovných,“ snažil jsem se je nesměle hájit.

„Většina Rusů také,“ souhlasil Zarón. „Přitom Sovětský svaz jako celek byl ohrožením všech okolních zemí, a nakonec i vlastních lidí.“

„Jenže u Rusů to dělali ti, kdo jim vládli,“ řekl jsem. „A mezi vládci Ruska byli sami Rusové nepatrnou menšinou. Snad v dobách počátků Ruska si vybírali vládce mezi sebou, ale později už to byli vždy jen cizinci. A nejen carové! Mezi bolševiky byla rodilých Rusů nepatrná hrstka bez vlivu. Podobné je to i u nás v Čechách. Veškeré panstvo v Čechách byli a jsou cizinci.“

„Jak ale chcete najít mezi nimi ty, kdo by byli přijatelní i pro nás?“ otázal se mě vyčkávavě Zarón.

„Nás Čechů je kolem deseti milionů. Ale se znalostí čtení myšlenek by byla neskutečná smůla, abychom mezi nimi nenašli sto tisíc vhodných!“ kasal jsem se. „Problémů ale bude víc. Když nejlepší pošleme do Beridazu, poměr nevhodných na Zemi stoupne. A že by si nikdo nevšiml zmizení tolika lidí? Očekávám, že se proti tomu společnost brzy postaví silou. Zejména až zjistí, že mizí ti nejlepší.“

„Pomůžeme vám, aby si toho nikdo nevšiml,“ nabídl Zarón.

„Což o to, nepozorovaný odlet lidí do Beridazu zvládneme i sami, problém bude, že lidé nemohou přehlédnout, že někdo chybí v bydlišti nebo na pracovišti,“ vzdychl jsem si.

„A právě s tím vám chceme pomoci,“ řekl Zarón. „Není to složité, podobá se to našemu zušlechťování potravin. Potřebujete odpovídající množství biohmoty a naprogramované kvasinky »dzivugde«. Nebudou vytvářet pokrmy, ale silgbije, ve vaší řeči mrtvoly.“

„Fuj!“ řekl jsem.

„Ale no tak!“ napomenul mě Zarón. „Když jde o životy, musíme něco snést. Vymysleli jsme to před sto dvaceti tisíci lety kvůli Achlagům. Také tam jsme potřebovali zachránit co nejvíc lidí... no, oni se lidem ani moc nepodobají, ale my jsme si zvykli nazývat »lidmi« všechny rozumné bytosti bez ohledu na tvar těla. Pak jsme to nabídli i Rusům, ale ti to odmítli. Tvrdili, že u nich jde o rychlost, a každé zdržování je nebezpečné. Ale teď přece nejde o čas. Bude lepší zanechat biologické kopie silgbije na místě každého, kdo k nám natrvalo odcestuje. Bude to vypadat, jako kdyby ti lidé zemřeli přirozenou smrtí doma, v noci na svém lůžku. Vaši odborníci nic nepoznají. Tak co, chcete?“

„Kdyby to pomohlo... tu nabídku přijmeme,“ řekl jsem.

Vrátíme se tedy na Zem s ještě závažnějším úkolem.

Uvidíme!

 


------------------------ Poznámky:

  38 Některé nápady vypadají opravdu šíleně. Zkuste se ale nad nimi zamyslet!

Zpět Obsah Dále

31.10.2018 18:12