Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Limity

Převádění lidí do Beridazu pokračovalo. Nenápadně jsme oslavili deset tisíc obyvatel Červánků a třicet tisíc obyvatel Mraveniště. Pochopitelně jsme na tuto činnost nebyli sami, Slávek Procházka se po ukončení pátrání po faráři zaměřil jako my s Elinou na vyhledávání vhodných lidí pro odchod »na onen svět«, jenže se specializoval na venkov. A výsledky měl brzy lepší než my dva, aspoň pokud jde o počty získaných lidí. A určitě je nevybíral halabala, vždyť i on četl lidem myšlenky a dovedl se vyhnout darebákům. Ti žijí i na vesnici, ale stačí zavítat do hospody, aby se zvídavý návštěvník dozvěděl všechno, co potřebuje vědět. Kdo je ve vsi poctivec i komu je lépe se vyhnout.

Může to být tím, že se lidé na vesnicích lépe znají? I na vesnici žijí darebáci, jenže se to o nich většinou ví. Stačí vyhnout se v hospodě nespolehlivým a nechat si poradit od těch, komu se dá věřit. Kdo umí číst myšlenky, odliší je od sebe již v první půlhodině. A pak už to bývá většinou snadné.

Dalším rozdílem je to, že lidé na vesnicích obvykle již dávno ztratili iluze o naší prohnilé společnosti. Život na vsi byl po většinu historie těžký, ale lidé se naučili vracet se i na válečná spáleniště, znovu stavět zničené domy a obdělávat půdu, která je živila. Jenže v poslední době jako by se vesnicí přehnala vlna netečnosti. Nezpůsobila to poslední válka, ale násilné združstevnění. Sedláci se již předtím dobrovolně sdružovali do družstev, jenže v nich zůstávali pány na svých pozemcích. Vyvlastněním pozemků se všichni změnili v čeledíny »na panském«. Družstevní majetek už nepatřil sedlákům, ale vrchnosti, která to ještě zvýraznila politickým dosazováním předsedů, kteří do vesnice nepatřili a zemědělství často ani nerozuměli. Ti pak jednali podle politických pokynů, což ještě více přispívalo k odcizení zemědělců. V Čechách šlo o typické »kukuřičné šílenství« s nuceným pěstováním kukuřice i v podhůří, kde pro ni nebyly příznivé podmínky, jen aby byla splněna povinná »procenta osevů«. V neposlední řadě k tomu přispělo také mizerné odměňování zemědělců. Ti pak jak mohli utíkali z té otročiny do měst, kde na tom byli jako dělníci lépe.

A venkov se v Čechách vylidňoval...

Po rozpadu komunistické vlády se situace zdánlivě nepatrně zlepšila, ale ve skutečnosti se zemědělství ještě zhoršilo. Nemohlo totiž konkurovat dotovaným zemědělským podnikatelům ze Západu. Restituce tomu zasadily další ránu, neboť pole získávali lidé, kteří k zemědělství neměli žádný vztah. Od rodičů nezískali nutné znalosti a sami v něm nikdy nedělali.

Půda se stala z živitelky národa předmětem spekulací.

Odvézt za této situace z venkova ty, kdo tam navzdory nepříznivé situaci už jen přežívali, nic zhoršit nemohlo. Jen se potvrdilo, že venkov v Čechách vymírá. Nikdo se tomu nedivil, nikoho nenapadlo podezření, že to není samo sebou. Velké zemědělské podniky pracovaly dál a malé farmičky jim nemohly konkurovat.

Osady na Beridazu byly brzy v produkci potravin soběstačné.

I když se zdejší zemědělská produkce od pozemské lišila, lišila se brzy i od zavedených postupů ostatních zdejších zemědělců. Čeští zemědělci si s sebou do Beridazu přinesli jiný vztah ke zvířatům.

Začalo to už tím, že zvířata, dovezená z Čech, měla jména. Na Beridazu se zvířata chovala také, ale ne v tak důvěrném vztahu. Ze Země přišli chovatelé koní, kteří teprve tady mohli svá zvířata chovat bez Damoklova meče rentability. Chov zvířat byl na Beridazu jen zdrojem hnoje, Češi začali jezdit na koních rekreačně nebo ze sportu a kravské mléko používali už jen na zájmovou výrobu lahůdek.

Rozhodnutí Slinchimů nás proto zasáhlo jako blesk.


Delegace Slinchimů se u nás ohlásila, právě když jsme rozmisťovali další »autobus« emigrantů z Čech.

»Autobus« byl klasický »zuzlit«, prodloužený aby pobral víc pasažérů. Brzy jsme totiž přišli na to, že se časově nevyplácí létat s každou rodinou zvlášť, stejně jako se nemusíme zdržovat se silgbiji. I nadále byly silgbije užitečné v případech, když někdo »odcházel ze světa« s větším ohňostrojem, například když na odchodu zničil svůj zabavený majetek, aby tak snadno nespadl do klína hyenám. Většina lidí však odcházela tak nepozorovaně, že si jejich zmizení nikdo nevšiml.

Slinchimové zdvořile počkali stranou, aby nerušili, ale když jsme zvládli rozmístění další padesátky cestujících, požádal soudce Zarón nás, tedy mě a Elinu, abychom jim věnovali chvilku pozornosti. Pochopitelně jsme nemohli odmítnout, nejsme přece nezdvořáci.

Slinchimové byli tři, a když se k nám připojil Slávek, vyvolaný Elinou, byli jsme také tři, právě na jeden stůl v nejbližší »hospodě«, jak jsme říkali společným restauracím. Na Beridazu nebyly individuální kuchyně a stravování se ještě více než na Zemi odehrávalo v »hospodách«. Ovšemže se tam řešily i problémy, které se týkaly více než jedné rodiny. Slinchimové se nám rychle přizpůsobili, a když nás chtěla zdejší číšnice obsloužit, trochu ji udivili svými požadavky. Slinchimská jídla si tu dlouho nikdo neporoučel, ale v nabídce byla, a číšnice odešla splnit i ta nejneobvyklejší přání nezvyklých hostů.

Hosté ale nečekali, až budeme obslouženi. Začali hned k věci.

„Rada Slinchimů sleduje vaše počínání s údivem,“ začal Zarón. „Z úplně nulového počtu jste se rychle stali nejsilnější pozemskou národností na Beridazu. Přitom vaše národnost je na Zemi téměř zanedbatelná, takže to ještě více vynikne. Ale prostor pro záchranu lidí na Beridazu není nekonečný. Zabrali jste si větší část tohoto světa než Rusové, i když těch je na Zemi podstatně víc než vás. Rusové sem přitom utíkali z mnohem horších podmínek, prakticky všem hrozila na Zemi smrt, takovou nouzi vaši lidé na Zemi neměli.“

„Myslíte si, že jsme je sem přiváželi neprávem?“ zeptal se opatrně Slávek.

„Neprávem se to nedá nazvat,“ připustil Zarón. „Co jsme mohli posoudit, všichni splňují naše podmínky, a útěk v nebezpečí smrti v našich podmínkách není. Z tohoto hlediska je to právem. Ale také jsme vás včas upozornili, že není možné přivést do Beridazu všechny potřebné. Nebude tady pro ně místo. Uvědomte si, že svět Beridaz hostí kromě původních obyvatel několik dalších ras, a nemůžeme se tu příliš roztahovat. Původní zámysl byl zachránit tolik jedinců, aby byla zajištěna reprodukce obyvatel bez nebezpečí degenerace. Shodli jsme se, že třicet tisíc lidí by k tomu mělo stačit a tolik je tu samotných Rusů...“

„Zkrátka a dobře, přišli jsme vás požádat, abyste příliv migrantů zastavili,“ řekl naplno druhý Slinchiman. „Je vás tady na Beridazu dost, abyste byli schopní v případě planetární katastrofy Zemi znovu zalidnit a víc vás tu není třeba. Možná se vám bude zdát kruté k těm, kdo zůstanou na Zemi a mohou se stát oběťmi, ale ani ta katastrofa není jistá, a bez Beridazu by to hrozilo i těm, které jste k nám už přivezli. Zastavte další »nábor«, dovezte sem ještě ty, kdo už získali dlouhověkost, ale další už nevyhledávejte.“

Podívali jsme se na sebe, já, Elina i Slávek. Tohle jsme opravdu nečekali. Přesněji, »čekali jsme to, ale ne tak brzy«, přesně ve stylu nápisu na náhrobku na jednom pozemském hřbitově. Ano, věděli jsme, že naše počty na Beridazu budou nutně omezené, ale všichni tři jsme si představovali tu hranici až kolem milionu, ale ne padesát tisíc, s Rusy a s ostatními národy osmdesát. Pravda, očekávali jsme, že musíme nechat dostatečný prostor i jiným, jistě najdeme spoustu vynikajících uchazečů i v jiných zemích, ale málo platné, osmdesát tisíc není tak moc.

Na druhé straně nám všem ihned bylo jasné, že nebudeme protestovat. Vzali nás sem, aby zachránili člověka Homo Sapiens, ne aby zachránili všechny vhodné lidi na Zemi, o těch nehodných nemluvě. Sám jsem odhadoval, že z Čech získáme takových sto tisíc krajanů a zbytek do toho hypotetického milionu přenecháme jiným národům. Osmdesátitisícový limit vypadal z toho pohledu jako příliš kruté omezení. Na záchranu člověka jako živočišného druhu by to ovšem stačilo, a na víc nemáme nárok. A to nemluvím o stádu krav, koní a domácích mazlíčků, za které jsme uznali jen psy a kočky. Vždyť jen psích a kočičích plemen jsou tisíce! Teď budeme rádi, když zachráníme jeden nejčastější druh koček a jednu rasu psů, nejspíš plemene »vořech«. Ještě že alespoň krávy tu máme jediného plemene! Zemědělci sem přetáhli jen jedno mléčné plemeno a všechna masná ponechali na Zemi, zvířata tu přece nechováme na maso, ale nanejvýš na mléko.

„A to jsme nedávno získali sokolovnu jako shromaždiště uprchlíků, aby se jich vždycky sešlo dost na celý »autobus«,“ povzdychl si Slávek.

Když se u jednoho stolu sejdou tři lidé, kteří umí číst myšlenky, nemusí tam padnout jediné slovo a přece se všichni tři rychle shodnou. A nejen tři, ale všech šest, protože všichni tři Slinchimové byli soudci a čtení myšlenek ovládali také.

Mezitím přišla číšnice s velkým tácem, na kterém bylo šest jídel, jak jsme si je objednali. Trochu se podivila, že nás našla v hlubokém mlčení, ale pomyslela si to jen krátce a odešla, aniž pojala podezření, že se tu stalo něco přelomového.

„Je dobře, že sem ještě můžeme dovézt ty, kterým jsme to už slíbili,“ řekl jsem nakonec nahlas za nás tři. „K panu Vláďovi by to nebylo fér.“

„Nechceme, abyste porušovali sliby dané u vás na Zemi,“ řekl soudce Zarón také nahlas. „Ale další už nikomu nedávejte.“

„To se rozumí,“ přikývl jsem za nevyřčeného, ale jistého souhlasu Eliny a Slávka. „Sliby se mají plnit a proto se nesplnitelné sliby vůbec nemají dávat.“

U jídla jsme tedy mlčeli všichni. Slinchimové byli v dobré náladě, že jsme jejich požadavek přijali bez velkých diskusí. Samozřejmě velice dobře věděli, co si o tom myslíme, ale ocenili, že jsme se zachovali zodpovědně. My tři jsme zase přemýšleli, jak to zařídíme. V Praze pro nás pracovalo kromě pana Vladislava ještě osm dalších »verbířů«, těm musíme dát »stop« a do Beridazu je asi odvezeme až mezi posledními.

Musíme si zařídit službu pozorovatelů, kteří budou vývoj na Zemi sledovat. Slinchimové měli obavu z blížící se katastrofy, nejspíš v podobě Třetí světové války, po které zbudou na Zemi zoufale bezmocné zbytky pozemské civilizace. Kdyby k tomu nedejbože došlo, musíme zajistit bezpečí našim pozorovatelům.

Beridaz tedy bude záchranným člunem pozemského civilizačního Titaniku. Ostatně, ten pravý Titanik měl také člunů příliš málo, a nemohl zachránit všechny. Může nás těšit jen to, že jsme udělali, co jsme udělat mohli.

Budete muset pořádně zorganizovat život těm, kdo už jsou tady, pomyslel si soudce Zarón. Ani to nebude malá práce.

Souhlasili jsme s ním všichni tři.

I když dost smutně.


Pohovor s panem Vladislavem Zachariášem byl dlouhý. Pan Zachariáš protestoval. Podle něho byl zločin ukončit evakuaci lidí do Beridazu a ponechat tu všechny zbývající napospas katastrofě. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ani Slinchimové nepovažují katastrofu pozemské civilizace za jistou, jen pravděpodobnou, lidí je v Beridazu už dost a smíme tam odvézt ty, koho už jsme s tajemstvím seznámili.

„Smíme? Nebo musíme?“ zeptal se mě vážně.

„Smíme,“ upřesnil jsem. „Neřekli ani do kdy, takže ti, kdo s odchodem do Beridazu počítají až po mnoha letech, nemusí spěchat a měnit své plány. Nemáme jen pokračovat se získáváním dalších.“

„Nevadí tedy, když tady zatím zůstanu?“ ubezpečoval se. „Správný kapitán taky neopouští loď jako první.“

„Ale co tu budeš dělat?“ chtěl jsem vědět.

„Shánět další lidi,“ řekl.

„To přece nemáme!“ připomněl jsem mu. „Nesmíme jednat jako migranti v Evropě, kteří se k nám cpou, i když nejsou vítaní.“

„Nebudu jim nic říkat,“ ujistil mě. „Jen chci vytvářet seznam těch, kdo by si cestu do Beridazu zasloužili. To nám přece Slinchimové nezakázali! A sám jsi říkal, kdyby došlo ke katastrofě, pak tam můžeme vzít klidně i pár tisíc navíc, jen by museli být prověření. A to přece není nesplnitelná podmínka!“

Na tom jsme se nakonec dohodli. Měl pravdu, vytvářet pouhé seznamy nám Slinchimové nezakázali. Pan Zachariáš tedy zůstane v Praze.

Zato já ani Elina jsme už v Praze neměli co dělat. Obejdeme všechny dosud zasvěcené, seznámíme je se změněnou situací a vezmeme do Beridazu ty, kdo se pod tímto dojmem rozhodnou odejít hned. A pak si najdeme něco užitečného na Beridazu, tam také bude co dělat.

Pěkně nám to Slinchimové zkomplikovali!


Vrátili jsme se opět do Beridazu.

Ukončil jsem i podnájem. Paní domácí jsem řekl, že jsme si s Elinou našli jiný, větší byt, takže podnájem čestně vracíme.

„Nebyli jste nejhorší,“ vzdychla si paní domácí. „Jestli jste si našli lepší byt, budiž vám přán.“

Popřál jsem jí také hlavně zdraví a rozloučil jsem se.

Zatímco jsem debatoval s panem Vláďou Zachariášem a s naší paní domácí, Elina oběhla »Struldbrugy« a na cestu do Beridazu jsme letěli v šesti. Bez pana Zachariáše, zato se dvěma mladými páry.

Konečně jsme vykličkovali jeskyněmi a vzlétli do červené oblohy Beridazu. Brzy byly před námi budovy obce Červánků, kde jsme měli »přijímací středisko«, odkud někteří už sami odlétali do »Mraveniště«. Bylo přece jen znát, že Červánky jsou zaměřené více na zemědělce, kdežto v Mraveništi žije víc městských. Předali jsme oba páry »vítačům«, kteří je brzy seznámí s odlišnostmi života v tomto světě, a sami jsme zamířili do svého bytu. Možná bychom se měli počítat za obyvatele města, ale žili jsme od začátku tady, Mraveniště vzniklo až později. Netoužili jsme po dalším stěhování a tady jsme měli známé, s nimiž jsme se scházeli při obědech a večeřích v hospodě »U Čertovy díry«.

Obec Červánky nevypadá jako poctivá česká vesnice. Tady je to skupina budov bez hospodářského příslušenství. Všechny domky jsou malé, místností je v nich málo. V každém domku je povinně velká »hygienická místnost« kegiako, jeden »obývák« a nejčastěji jedna »ložnice«. Kuchyně tu nejsou, stravujeme se všichni v hospodě. Jen rodiny s dětmi mívají další pokoj pro děti, někdy i dva, ale to jsou opravdu malé pokojíčky. V dětských pokojíčcích bývají skříně na hračky, aby nebyly roztahané po celém pokoji. V místnostech pro dospělé skříně nejsou. Nač také? Nač mají lidé na Zemi skříně? Na prádlo a šaty... ty si tu můžeme směle škrtnout, oblek »tučori« se nosí ve dne v noci, každému vystačí jeden, není třeba ho někde ve skříni skladovat. Nádobí? Neznáme. Kdo si vezme z hospody na noc domů nějaké pití nebo mlsku, bere si je v nádobách či tyglících z mastné hmoty, která chutná jako ořechy a také se na závěr sní.

Červánky nemají odpadkové koše a ani je vlastně nepotřebují.

Mraveniště tady plní úlohu města až na to, že nemá ulice. Domy jsou na sobě navršené tak, že město z dálky skutečně připomíná mraveniště. Není to ale jednolitá hmota, mezi jednotlivými buňkami jsou průchody a na okraji města jsou ochozy, ohraničené skleněným zábradlím. Ulice tu nejsou, ale kdo má potřebu udělat si výlet do přírody, prostě nasedne do »zuzlitu«, některým paprskovitým průchodem doletí na okraj, a tam se přes zábradlí vznese. Milovníci přírody se zde mohou dosyta vyřádit, neboť přírody je zde v dosahu pěti kilometrů kolem města habaděj, stačí si vybrat. Příroda se sice dá poznávat i na dálku, stačí si umístit na kteroukoliv stěnu obraz a nechat si zobrazovat vybrané přírodní krásy, ale poznat krásná přírodní zákoutí přímo na místě je obvykle více vzrušující. Je k tomu třeba najít si v seznamu nějakou přírodní pamětihodnost, rozloučit se s »gaučingem§040«, sebrat se, případně i s rodinou, a vyletět. Když se chcete zdržet delší dobu, musíte si v hospodě včas objednat zásobu trvanlivých potravin a pár »ořechových lahví« s nápoji, a hurá na cestu!

Nebylo proto divu, že se město při pěkném počasí skoro vyprázdnilo. To se ví, za deště a jiných přírodních katastrof bude obdivovat krásy přírody jen několik opravdových trampů, ale nebyl problém zeptat se Šédyše na počasí v místě, kam se chystáte, neboť nikdy neprší všude po celém světě a vždycky najdete oblast se slunečným počasím, i kdyby v Mraveništi trakaře padaly.

Jenže chuť vyrazit do přírody obvykle s deštěm klesá skoro k nule, takže za deště město hlučí jako úl, kdežto za pěkného počasí je tiché a poloprázdné.

Já s Elinou jsme se rozhodli »vybrat si dovolenou« a trochu opožděně si vyjet na »svatební cestu«. Elina sestavila plán naší cesty po Beridazu, na mnoha místech už totiž byla a hořela touhou mě s nimi seznámit. Ale ani ona za těch pár sto vek let, co na Beridazu žila, nestihla navštívit všechno, takže se část zdejších přírodních památek chystala se mnou navštívit poprvé.

A hned první zastávka stála za to. Vodopády Enoyvó si ničím nezadaly se známými pozemskými Viktoriinými a Niagarskými vodopády. Prý to jsou největší vodopády na celém Beridazu, proto jsme se nesměli divit, že všude kolem jsou výletníci z celého zdejšího světa. Byli tu Slinchimové, čtyřrucí Seksinové, stále zahalení Charbínové, Okdrókové i okřídlení Karmídi, kteří si nad vodopády poletovali na vlastních křídlech. Vodopády Enoyvó měly svou pořádkovou službu, která návštěvníky usměrňovala. Ke stanování zde bylo stranou ležící ploché údolí, aby lidé všech druhů nepřekáželi jiným. Roli stanů zde ovšem zastávaly »zuzlity«, stačilo jejich povrch změnit na neprůhledný a opřít je o zem. Ve stanovém údolí byla na mnoha místech tráva polehlá a žlutá, jak k ní »stany« nepouštěly sluneční svit, ale právě proto tu bylo vyhrazené místo, aby nebyly skvrny všude kolem vodopádů. Dole pod vodopády, kde se voda již zklidnila, byly vyhrazené pláže ke koupání, také většinou plné lidí.

Zdrželi jsme se u vodopádů celé odpoledne, vykoupali se v čisté vodě na pláži a na noc jsme se jako všichni ostatní uklidili do »stanu«. Ráno jsme si ještě vodopády ze všech stran prohlédli »letecky«, ale pak jsme odletěli. Elina tvrdila, že je tu příliš mnoho lidí. Předtím si vodopády Enoyvó prohlížela jen na obraze ze svého křesla a právě to množství lidí ji odradilo od návštěvy osobně. Doma si mohla zvolit, odkud se na padající vodu bude dívat, zda nahoře ze břehu nebo dole z pláží, případně z různých stran, anebo si obraz nastaví tak, aby zobrazoval pohyblivý letecký pohled. Je ovšem pravda, že při osobní návštěvě jsme dole pod vodopády cítili na vlastní kůži závany vzduchu s miliony drobných kapiček, což se u pouhého obrazového přenosu nedalo očekávat i když obraz zdánlivě vletěl přímo do padajících vod. Takový pohled umožňovaly jen »zuzlity« na místě.

Další naší zastávkou bylo Mlyhiské skalní město.

„Tady už jsem byla mnohokrát,“ přiznala Elina. „Mě tyhle pískovcové skály úplně učarovaly. A víš, co mě potom nejvíc překvapilo? Když jsem při poslední návštěvě Země objevila skoro stejné skály v Čechách. Říkají jim »Prachovské«, jsou populární, ale až tam jsem se dozvěděla, že takových míst je v Čechách více. Adršpašské, Tisovské, Broumovské... Tady je to zdejší světová atrakce a na Zemi máme takových míst plno.“

„Tady by si užili naši horolezci!“ vzdychl jsem si, neboť na Beridazu nikdo po skalách pracně nelezl. Prohlédnout si nepřístupné skalní stěny ze »zuzlitu« bylo možné i bez zdlouhavého lezení. A pak, na Beridazu nebyly Himálaje. Elina mi řekla, že nejvyšší zdejší hory mají sotva čtyři tisíce metrů a jsou poměrně dost časem obroušené, asi jako Krkonoše. Ne že by se tu nikde nevyskytovaly strmé skály, ale nikde nejsou tak navršené do výšky. Zkrátka tu nikde nejsou stopy po srážkách pevninských ker, které daly u Indie vzniknout Himálajím a v Americe Skalistým horám a Kordillerám.

Zeptal jsem se Eliny, jestli v Čechách viděla filmy »Jak vytrhnout velrybě stoličku«»Jak dostat tatínka do polepšovny«, ale jak jsem očekával, neviděla.

„Právě v těch filmech jsou horolezci v Prachovských skalách, dokonce se tam učí šplhat po skalách malý kluk,“ řekl jsem jí. „Na Zemi je více zajímavých filmů. Možná by stálo za pokus některé přenést i sem.“

„Zdejší filmy jsou dokonalejší,“ namítla Elina.

„Na Zemi jsou dodnes oblíbené filmové grotesky z období, kdy byl film jen černobílý a k tomu němý, bez zvuků,“ opáčil jsem. „Tehdejší herci museli vyjádřit víc věcí pantomimou, ale právě tehdejší filmy jsou dodnes oblíbené, i když jsou na Zemi dávno filmy modernější a technicky dokonalejší. Ostatně si myslím, že jsi na Zemi žádný moderní barevný film neviděla. Před válkou byla většina filmů černobílých a ještě dlouho po válce byl barevný film nestabilní, barvy se ztrácely a dnes dá technikům plno práce, když se rozhodnou takový film restaurovat.“

„Dnes už se barvy ve filmech nekazí?“

„U filmů převedených do počítačové podoby se barvy nekazí,“ ujistil jsem ji. „Ale i tak by asi stálo za námahu vrátit se na Zem a zachránit, co se zachránit dá. Nejen filmy, i jiné umění by snad stálo za záchranu. Chápu, že na Beridazu je umění na vyšší úrovni, ale to pozemské má pro nás cenu památky.“

„Dobrý nápad,“ řekla Elina. „Popovídáme si o tom se Slinchimy, ale až se vrátíme do Červánků. Nebudeme si tím kazit dovolenou, ne?“

Uznal jsem to. Pokračovali jsme tedy v okružní cestě kolem Beridazu. Elina mi občas dělala průvodkyni, ale na několika místech ještě sama nebyla, tam jsme si byli nastejno.

Kouzelným dojmem na nás zapůsobily starodávné pevnosti domorodých Seksinů. Byly to vlastně jediné původní stavební památky. Když Slinchimové Seksiny zachránili, svezli je všechny na jednu pevninu, kde je ubytovali v nově postavených domech. Když se Seksinové opět rozmnožili, stavěli si další domy už zásadně podle vzoru Slinchimských staveb. Jejich staré lehké příbytky mezitím bez údržby nevydržely vzdorovat rozmarům počasí a podlehly zkáze, zachovaly se jen jejich staré pevnosti. Nebyly podobné pozemským středověkým hradům, připomínaly mi spíš betonové bunkry Maginotovy linie nebo pohraniční opevnění Československa, byly jen mnohem vyšší. Někteří Seksinové se do nich po delší době nastěhovali, vyčistili je, začali ostatním dělat průvodce, a nevadili jim ani návštěvníci odlišných lidských druhů. Nás asi považovali za Slinchimy, proto nám nabídli průvodce hovořící Slinchimsky. Tu řeč znali na Beridazu všichni.

Jediné, čeho jsme si příliš neužili, bylo to, co dělá cestovatele cestovateli. To dlouhé, úmorné putování. I na Zemi máme letadla, ale z každého letiště do města bývá úmorného putování víc než dost a v Praze se k tomu přidává i dobrodružství s družinou Robina Hooda, zvanou též »taxikáři«. A druhým neobvyklým rozdílem bylo, že jsme nikde za nic neplatili. Nikde se nevybírá vstupné, o jiných poplatcích nemluvě. Ať jsme »stanovali« u vodopádů, před skalním městem, na plošině u horkých gejzírů, pod hrady, nebo jen tak, kde se nám právě zachtělo.

Měl bych považovat za svou ostudu, že jsem na Zemi nikdy tak necestoval. Když se to tak vezme, má největší cesta byla do jeskyně Čertovy díry, už protože byla krokem do neznáma a podle všech známek spojená se značným nebezpečím.

Máme ale záminku k návratu na Zem.

Uvidíme, jak ji využijeme.

 


------------------------ Poznámky:

  40 gaučing = životní styl - všechno sledovat z pohodlí svého gauče

Zpět Obsah Dále

02.11.2018 23:01