Bez COOKIEs je omezený přístup!

Romance o Evě-Marii

Zpět Obsah Dále

Toho rána vstávali všichni pozdě, takže odpadla přednáška; i cvičení se přiměřeně zkrátilo, hned po snídani se všichni dali do práce. Charry očekával, že činnost Cikánů nebude dneska za moc stát, ale jen se najedli, už pracovali a nebylo na nich znát žádnou únavu. Vypustili Dianino koupaliště a teď se usilovně lopotili na výkopech. Muži, odění jen kusem hadru kolem beder, kopali a nakládali hlínu do ošatek, které ženy, do půli těla nahé a v krátkých sukýnkách, nosily k hrázi, aby ji tím zpevnily. Nahé děti buď pomáhaly, nebo si hrály v blátě. Jenom vajda stál do půli těla obnažen nad nimi, pohrával si se svým bičíkem a vydával rozkazy. Jeho žena spala s otevřenými ústy ve stínu jednoho z vozů a hlídala tábořiště.

Charry rozhodl, že zatímco Cikáni budou kopat nádrž, my ostatní vyrobíme betonovou hráz. Byla to práce důstojná bílých, neboť Cikáni jí nerozuměli; kromě výstavby elektráren nedovedli vlastně téměř nic. Baarfelt dostal čtyřspřeží koní a úkol dojet do města pro cement. Vítek s druhým čtyřspřežím jezdil pro písek do pískovny za vesnicí. Charry organizoval práci, Diana pomáhala a pletla se, jak mohla.

Během dopoledne přišel k nám na Hůrku hostinský Borg. Navrhl Charrymu, aby naši Cikáni vystoupili večer jako kapela na velké tancovačce, kterou uspořádá ve své hospodě. Cikánům dá večeři a něco k pití, takže škodní nebudou, i Charry na tom vydělá něco k jídlu. Charry zavolal vajdu a protože projevil souhlas, starý ochotně souhlasil, že jeho banda zahraje. Táta Borg odešel, mna si ruce, neboť správně tušil, že bude mít večer plno a pořádně vydělá.

Během dne sbíjel Charry s muži dřevěné ohrádky, kterým říkal šaluňky a do kterých měl přijít ten beton; Cikáni zatím kopali, jako by je někdo honil. V poledne jsme se šli najíst; Cikáni si jen na chvíli odpočinuli, snědli kus chleba s pálivými paprikami a šli do práce. Vajda vysvětlil, že jsou zvyklí jíst až večer.

Odpoledne přijel Tomáš s cementem. On i všichni koně byli celí šedí od prachu i od cementu, který z mizerných pytlů lítal všemi dírami. Charry se vztekal a sliboval pomstu za takovou nedbalost; ale Tomáš ujišťoval, že stejně vybral nejlepší pytle, které tam měli. V cementárně, která vyrábí tento ušlechtilý stavební materiál, na něj beztak zírali jako na zjevení, nebylo zvykem, aby cement chtěli sedláci, většinou se používal jen v přístavu na opravu mola a překladišť. Charry dal cement složit, pozval si pět Cikánů a učil je míchat beton. Tomáš jel k řece koně vyplavit, protože jednak bylo horko, jednak nemohli pro špínu ani dýchat.

Na břehu se Tomáš svlékl do krátkých spodků, takže bylo možno si prohlédnout jeho svalnaté tělo. Potom zavedl koně do hloubky a tam jim dal možnost se ochladit a zbavit hmyzu. Umí s koňmi skvěle zacházet, i když nemá arminské znalosti. Sám se také vykoupal; když se koně plavení nabažili, nechal je pást na křoví na břehu, jednoho zavedl na mělčinu a počal mu čistit srst věchtem trávy.

Ani si při té činnosti nevšiml, že se tu objevila dívka. Velmi hezká, oblečená do kroje zdejších selek pro všední den. Bylo na ní vidět, že není jen tak obyčejná; v tmavých copech měla zapletené stuhy a na nohou dřeváky, zatímco obyčejné dívky chodily normálně naboso. Chvíli pozorovala Tomášovo počínání, a když se na chvíli obrátil a povšiml si jí, přišla blíž.

„Dobrý den!“ pozdravil a chtěl se opět věnovat koni, když ho zarazil její hlas: „Co tady děláte?“

„Jak vidíte, plavím koně. Myslím, že to jste poznala sama.“

„To ovšem ano,“ souhlasila. „Ale z jakého důvodu čistíte svoje koně zrovna tady? Na tomhle místě?“

Tomáš poznal, že povídání bude delší; nechal koně být a otočil se k ní. Usmíval se – ale ona se tvářila přísně.

„Myju je, protože jsou špinaví. A tady nebo jinde – co na tom?“

„To teda ne! Tohle je moje místo! Chodím se sem koupat, nemáte-li nic proti tomu. A v té špíně se koupat nemohu, uznejte!“

„Beze všeho. Když vyjdete o deset metrů výš proti proudu, tam je voda úplně čistá jako křišťál. Myslím, že není důvodu se na mne hněvat.“

Ohrnula nos. Velmi pěkně ohrnula nosík – uměla to.

„To víte! Zrovna kvůli vám se budu koupat na očích cizímu mužskému! Musím si to odpustit; ale zlobím se na vás!“

„Panenko,“ mávl rukou Baarfelt. „Mám tady práci, ani bych si vás nevšiml. A ostatně, nebyla byste první ani poslední dívka, kterou jsem kdy viděl se koupat. Žiju na světě už pár let a leckde jsem byl. Všude se dívky tak neupejpají, jako vy.“

Hodlal se otočit a pokračovat v čištění koně, ale dívka mu to nedovolila. Rychle se zeptala: „Vy patrně patříte k Ritherovské čeledi? Tam mají takové zvyky! Ale já nejsem Diana Ritherová!“

„Taky jsem si všiml.“ pravil, prohlížeje si ji úkosem.

„Jak to myslíte?“ načepýřila se. „Myslíte, že ona je hezčí?“

Neřekl nic. Vzal nový věchet trávy a počal čistit koni zadek.

„Je mnohem starší než já a hubenější! Nemá vůbec žádnou figuru! Vypadá jako kluk, když se to tak vezme. Nevím, co na ní všichni vidí. A neumí se vůbec chovat!“

Tomáš mlčel a soustředěně čistil koně.

„No, co vy na to řeknete? Budete ji bránit, že ano? Takoví jsou všichni mužští; zvlášť její pacholci!“

Baarfelt se zase otočil; opět se široce usmíval. „Holčičko! Nepovíme si, co chceme jeden od druhého, na rovinu? Vy víte, že nejsem Ritherův pacholek. Víte ledacos, ale chcete se dozvědět víc. Tak ven s tím!“

„Nevím, proč bych měla vědět, kdo jste!“ řekla nadurděně.

„V této vesnici a vůbec kraji není zvykem vykat pacholkům. Vlastním či cizím. Nevím, jaké zvyklosti máte vy, ale vypozoroval jsem to. Kdybych byl Franzl nebo Janek, ani byste si mne nevšimla – ale když o to stojíte, prosím: jmenuji se Tomáš Baarfelt a jsem u Ritherů hostem.“

„No – Ritherovi mají všelijaké hosty! Včera jsem viděla... ta křiklavá páchnoucí tlupa Cikánů jsou taky jejich hosté?“

„Cikáni se vám nelíbí?“ zeptal se Tomáš vesele. „Ale zatančit si snad při jejich hudbě přijdete; nebo i tím pohrdáte?“

„Ale přesto nesouhlasím s tím, aby tady byli! Kradou, křičí a jsou protivní. A nechtějí nic dělat. Je to žebrácké a líné plemeno, které je třeba hnát ze dvora bičem!“

„Jděte se podívat na Hůrku, kolik udělali práce. Uvidíte jejich pracovitost, až bude dílo hotové...“

„Dílo!“ protáhla posměšně. „Copak to dělají tak skvělého na té vaší Hůrce? Zas nějaká hloupost na pobláznění lidí?“

„Něco podobného. Víte, co je to elektřina?“

„Ne. Ale jestli to vymyslela Diana Ritherová, bude to určitě nějaký podfuk!“

„Nevymyslela to Diana,“ usmál se Tomáš. „Vymyslel to jistý pan Volta v Itálii před sto lety. Elektřina je plynulý tok elektronů nabitých energií kovovým vodičem.“

Dívka se na něj podezřívavě podívala, zřejmě tomu moc nevěřila. Zeptala se opatrně: „A k čemu je to dobré – vyjma okouzlování nevědomých dívek?“

„Maže se to na chleba! Až to bude běhat, bude mi potěšením vám ukázat názorně, co to dokáže. Překvapuje mne však, že Diana a Charry vědí aspoň něco; to jste neráčila chodit do školy?“

„Tu a tam – jak se dalo při práci v hospodářství. Ale Charlie má vysokou a jeho žena – bůh suď, kde vzala svoje vědomosti. Podle nich nemůžete hodnotit ostatní lidi!“

Baarfelt pokývl hlavou. „Promiňte, zapomněl jsem, kde jsem. Na mém statku zná tohle i poslední čeledín; naučil jsem je to. Nebojte se, pro vaše děti už budou tyhle věci naprosto běžné. A děti vašich dětí už je zas nebudou znát; protože přijde něco daleko lepšího a dokonalejšího. To je vývoj, slečno.“

„Musí se nechat, že umíte vyprávět zajímavě. Skoro bych při tom zapomněla, jak jste drzý! Vy jste Dianin příbuzný?“

„Ne – proč?“

„Je velmi nezvyklé ubytovat ve svém domě hosta, který je úplně cizí. Myslela jsem, že jste z jejich přízně!“

„Všichni lidé jsou příbuzní; taky vy jste moje malá sestřička. Jsme spolu spřízněni blíž, než si myslíte.“

„My – dva spolu? Vždyť mě ani neznáte!“

„Nevadí. Víte přece, že praotcem lidstva byl Adam a pramáti Eva. Lépe řečeno, přímým předkem lidstva byl jejich syn Kain, který z té rodiny zůstal naživu jako dědic. Všichni lidé jsou jejich potomky. Proto jsem já váš bratr a vy má sestra!“

Dala se do smíchu; a smála se dlouho, i Tomáš se smál.

„Originální vysvětlení! Ale neudržitelné. Když jsou všichni lidé blízcí příbuzní, jak potom podle Bible omluvíte ten těžký hřích, že se žení a vdávají? Vlastně v rodině! Jak je možné vzít si vlastní sestru za manželku?“

Tomáš se smál dál. Ukázal prstem: „Já to nevysvětluji nijak. Já to nechávám tomu koňovi. A proč? Protože má větší hlavu.“

„Vidím, že si se svými názory neděláte velké problémy! Jste pozoruhodný člověk, pane Baarfelte!“

„Jmenuji se Tomáš. Nebo bratr Tomáš, když už chcete.“

„Já jsem Eva. Eva-Marie. Těší mne, že jsme se poznali.“

„Byl to záměr Boha Pána a Vládce.“

Zachvěla se – podívala se na něj s rozšířenýma očima.

„Jak jste to řekl? Vy jste pastor?“

„Ne. Proč bych měl být?“

„Chodíte pořád v černém – a vypadáte tak...“ rozhodila rukama, aby to nemusela vysvětlovat. „Jste velmi zvláštní! A víte toho mnoho z náboženských otázek, jak jsem právě zjistila. Někteří lidé povídají, že jste pastor stejně jako ten zvláštní kněz, co byl na Hůrce hostem před vámi.“

„Nejsem takový, jako on.“

„To ne – ale jste zvláštní. Jste vůbec naší protestantské víry; nebo jste... něco jiného?“

„Ano, Evo-Marie, jsem něco jiného. Nejsem katolík ani luterán. Jsem zvláštní víry, kterou ty neznáš. Katolíci i protestanti uctívají Boha prostřednictvím kněží, kteří za ně předkládají jejich modlitby. My jsme jiní; každý z nás hovoří se svým Bohem za sebe, každý je sám sobě knězem. Můj Bůh je stále se mnou. Nemusím jej prosit v modlitbách; On přece sám ví, co potřebuji. A já vím, že mi dá to, co mi bude k užitku. Tykám si s Ním – je to můj bratr, jako jsou ostatní bratři. On je v každém z lidí, Jeho vůle hovoří ústy každého živého tvora. I tvými, Evo-Marie. To On si přál, abys přišla na tento břeh, když jsem tu myl koně, a rozhněvala se na mne, že jsem ti pokazil koupel.“

Eva-Marie na chvíli zvážněla. Potom řekla: „Každé vaše slovo je zvláštní. Nechápu vaše myšlení! Ráda bych se o vás dozvěděla víc, vaše podivné vyznání víry mne velmi zajímá! Zdá se mi... téměř neskutečné v dnešním rozvaděném světě! Jste rozhodně velmi podivný člověk!“

Baarfelt by byl odpověděl, ale v té chvíli se ozval nahoře na stráni dusot kopyt. Diana se sem hnala cvalem na svém bělouši a když je viděla, radostně na ně zahalekala. Tomáš na ni zamával a přivítal ji širokým úsměvem. Diana seskočila s koně.

„Jéjej, vy jste se už seznámili? Ahoj Evko, to jsem ráda, že tě vidím! Vykoupem se, nebo co? Víš, moje koupaliště mi vypustili, dělají tam přehradu. Proč vlastně vy dva nejste ještě ve vodě? Divím se, že v tom horku můžete vydržet...“

„Já už jsem na odchodu,“ řekla Eva-Marie. „Nezlob se, Diano! Jenom jsem se na chvíli zastavila s panem... bratrem Tomášem.“

„No, však pobuď, ne? Voda je určitě jako kafe. Takový horký dny, to je nejlepší ležet u vody a nehnout se...“

„Ale – táta by mě volal!“ Eva-Marie takticky couvala. „A vůbec, už jsem tady byla dlouho. Koupej se sama!“

Dianě to myslí – zacvaklo jí, proč vlastně náhle Eva-Marie ztratila o koupání zájem. Vmžiku ji chytla za cop, přitáhla blíž, otočila jako panenku a kolenem shodila do vody. Na mělčinu, ale stačilo to. Eva se vynořila a chtěla začít nadávat; ale Tomáš se rozhodl zkusit si kop s otočkou, vyskočil a zezadu kopnutím srazil Dianu za ní. Nepovedlo se mu to dokonale, byla rychlá, tak ji zasáhl jen do ramene, ale do vody stejně letěla.

„Dobrý!“ ocenila, jen co se vyhrabala na nohy. „Počkej, jak já tě dobiju, jestli si troufneš jít za náma...“

Eva-Marie se hrnula z vody, tak jí Diana podrazila nohu a ještě ji párkrát potopila.

„Au!“ ječela Eva. „Co to děláš? Jak si můžeš dovolit...?“

„To je metoda, jak léčit upejpavý holky! Teď s náma pobuď, než uschneš! Nebuď netýkavka, to nemáme rádi...“

Eva-Marie vylezla z vody a nebyla ani trochu nadšená tou koupelí. Dokonce se zdálo, že nabírá do pláče. „Ani mě nenapadne! Zapamatuj si, že s tebou nechci nic mít, ty...“ na nic dost ošklivého nepřipadla, tak se otočila a mazala odtamtud pryč.

„Evo-Marie,“ vykřikl Baarfelt. „Počkej!“

„Nech ji, fouňu!“ řekla Diana. „Já nevím, co s tou holkou je! Někdy je docela prima; už jsem ji odnaučila bát se šelem, mluvit bez okolků s cizíma lidma a snášet se s holkama svýho věku, ale někdy v ní najednou propukne nějakej hloupej nápad a pak s ní není k vydržení. Jako zrovna teď. Prosím tě, cos jí udělal, že dělala takovou otočenou?“

„Já nic. Ale třeba se jí nelíbilo, že jsi ji hodila do vody. Někteří lidé to nesou nelibě.“

„Snad, ale ne Eva-Marie. Když jsem jí to udělala posledně, před čtrnácti dny, ještě se tomu smála. Jediný, co mě v tý souvislosti napadá je, že se snad styděla před tebou. Ale tomu se dost divím; nechápu, co špatnýho bys na ní kvůli tomu viděl!“

Tomáš se poškrábal na bradě. „Chceš si rozumně promluvit nebo se chceš koupat?“

Diana se zatím svlékla, to jí nedalo moc práce, a několikrát se potopila. „Teď ti pomůžu s těma koňma. Pak pokecáme, ne?“

Skutečně se dala do práce, nejdřív našlechtila svého Cvoka, pak jednoho z tažných. Když byli přesvědčeni, že líp už koně vypadat nemůžou, natáhli se na vyhřátý písek.

„Tak povídej. A ať mě to domlouvání moc nebolí!“

„Víš, Diano, jsou lidé, kterým ztřeštěnost činí potíže. Někdy samozřejmě berou takové věci jako žert; ale v této chvíli to asi Eva-Marie tak nebrala. Předtím jsme hovořili o víře. Zdá se, že má zájem o Poznání, sám nevím, jak přišla na to, že bych jí je mohl vyložit. Zatím tápe, ale věřím, že by přirozenou inteligencí mohla pochopit. Možná v té chvíli byla její mysl povznesena nad obyčejné světské věci.“

Diana se poškrábala na nose. „Nevím, proč by se výuka věrouce nedala spojit s koupáním! Podle mých zkušeností snad jde spojit s koupáním všecko!“

Tomáš ji pohladil po hlavě jako rozpustilé dítě.

„Ty jsi šťastný člověk, Diano! Ta stará Cikánka snad má pravdu, že jsi z jiného světa. Jako bys vůbec neznala pojem hříchu. Samozřejmě, slyšela jsi o něm, ale tady uvnitř necítíš, že by nějaký hřích mohl existovat. Tím méně, že bys ho mohla spáchat ty sama. To je ostatně ideál řádu, vychovávat lidi, kteří nejen že sami nebudou hřešit, ale sám pojem hříchu jim bude tak cizí, že nebudou spatřovat hřích ani v počínání jiných. Tak jsem vychován i já; proto věřím, že jsem nikdy nespáchal žádný hřích. Hříchem ve smyslu, jak mu rozumíme my, je vědomé konání zla. A protože ty nikdy nekonáš vědomě zlo, neznáš je.“

Diana ležela na písku a tiše naslouchala. Ani nic nenamítala, to je co říct. Co jí povídal, se výrazně lišilo od všeho, co znala doposud. Ale jeho názory se shodovaly s jejími.

„Eva-Marie je stejná jako všichni zdejší lidé. Oni ještě vědí, co je hřích; znají svědomí, které k nim mluví. Jsou schopni konat zlo. I Eva-Marie, ve které náklonnost ke zlu vychovalo prostředí, lidé, mezi kterými žila. Až pozná dotek Absolutního Dobra, který známe my, zapomene na takové věci. A bude taková, jako ty.“

Diana pokývala hlavou. „Takhle mluvil Ludvík d'Enghiem. Charry se ho ptal, jestli necítí výčitky svědomí, že zabil ty lidi, kvůli kterým musel prchat. Ludvík řekl, že neví, co je svědomí. Zabil nepřítele; lituje je, ale co učinil, bylo správné a Bůh stál při něm. Tak vysvětlil Charrymu a mně, že se nesmíme trápit pro boje, které jsme prodělali v jižních mořích; že jsme zabili jen ty, kdo chtěli zabít nás. Litujeme ztráty jejich životů; ale bylo nutné to udělat.“

„Správně,“ řekl Tomáš. „Tady naštěstí nejde o smrt lidí, tady nepoteče krev. V našem případě jde o odstranění přemrštěné úcty k duchovním hodnotám, které někdo považuje za posvátné. Lidé si zvykli mít určitá místa, kde je vidí Bůh: chrámy, svatyně, blízkost posvátných obrazů a soch. Tam jsou s Bohem, tam slouží Bohu. Ale jinde jako by Bůh neexistoval. Lichvář, který ve svém domě sdírá kůže z ubožáků, jimž půjčil peníze, se plazí k oltáři po kolenou a sype plnými hrstmi peníze do kostelní kasičky. Smilník, který násilím nutí ženy být mu po vůli, se bije do prsou před obrazem Matky Boží. Lháři, křivopřísežníci, sprostí vrazi, všichni se snaží být v Chrámu Páně svatí a čistí jako neviňátka v den narození. Ale cožpak si myslí, že Bůh je nevidí v jejich všedních dnech? Myslí, že když vyjdou z chrámu, ocitli se rázem mimo dosah Prozřetelnosti? Nezdá se ti taková myšlenka směšná?“

„Zdá. A co máme dělat, když hřešit člověk prostě musí? Nevím jak komu, ale mně je ledasjaký hřích docela příjemný. Ba, možná většina.“

Baarfelt se rozesmál. „Mluvíš zřejmě o lásce. Ale sama nevíš, co vlastně povídáš. To tvrdil otec František, že každý tělesný styk je hřích a že by bylo lépe ženy se ani prstem nedotýkati. Ale ty sama to necítíš – správně, láska není a nemůže být hříchem. Každý člověk vznikl z lásky dvou jiných; po tisíciletí se to děje, Bůh to vidí a přeje tomu. Jen hlupáci mohou považovat lásku za hřích. Ty, jak vidím, o hříchu hovoříš vesele, dokonce neuctivě. Vidíš tedy správně, jaká je pravda, neboť o takových míněních, jako jsou pohrůžky puritánů, nemá cenu mluvit vážně.“

„Správně, to odjakživa tvrdím! Tomáši, jsi můj člověk! To by se mělo říct všem, aby to věděli!“

„Čistý člověk, člověk budoucí doby, je člověk přirozeně mravný. Je to člověk, který nevidí zlo v ničem, ba ani ve zle samotném. Pakliže je přesvědčen, že některý čin je zlý, podvědomě se proti němu postaví. Třeba i silou, ale vždy jenom ve jménu dobra! To je třeba učit lidi, ne jim slibovat odpuštění hříchů! Nikoliv odplata za zlo, které člověk spáchal v životě, ale život bez zla, bez hříchu, tudíž i bez potřeby odpouštět zlo. My nekřtíme děti jako katolíci a protestanti; nesmýváme z nich prokletí dědičného hříchu, protože není žádný dědičný hřích. Adam a Eva se nedopustili hříchu, když utrhli jablko ze stromu Poznání. Člověka učinil Bůh dobrého; teprve jeho vlastní sklony jej naučí být zlým, nebo si zachovat náklonnost k dobrému.“

Diana se začala vesele usmívat. Když řekl to poslední, vyprskla smíchem, ale pak se rychle zarazila. „Promiň! Zdálo se mi to směšné; totiž, tvoje popírání prvotního hříchu. Napadlo mi, jak by faráři vyskakovali, kdyby to uslyšeli.“

„Nemám, co bych ti promíjel. Není přece špatné myslet na Boha se srdcem plným radosti. Cožpak Bůh je smutný? Smích člověka je projevem jeho štěstí, jeho dobré vůle; myslíš, že by Bůh měl být rozhněván, když vidí, že jeho dítě je šťastné?“

Diana se zvedla a šla se zase okoupat. Když se vrátila, zeptala se: „A co z toho všeho platí pro Evu-Marii?“

„Eva-Marie je mladá, zdravě uvažující, jen trochu nevědomá dívka. Její rozum doposud spí; neměl ještě možnost rozvinout se do plné šíře, jak je přáním Boha. Kdyby žila tady, v tomto světě, zřejmě by se nikdy nestala jinou. Setrvala by v nevědomosti a přízemnosti celý život a nevadilo by jí to, protože by neznala nic jiného. Bylo by to docela dobré; ale jestli toho bude hodna, otevřu před ní světlo Poznání, světlo Osvícení. Pak uvidíš, co rozkvete z takového divokého poupěte!“

„Zkrátka, holčička potřebuje drezúru! Já jsem na takový věci jako stvořená. Řekni, co ji chceš udělat, a do tří dnů to má! Já už vychovala lidí, jen se zeptej koček, ty to registrují!“

„Nevím, zda máme na mysli totéž; možná ano, ale naše cesty vedou různým směrem ke stejnému cíli. Tvá cesta je rozpustilost a veselé násilí. Má je cesta slov a trpělivého přesvědčování, cesta probuzení duše. Ale obě jsou správné; jdou-li ruku v ruce, dojdou jistě k cíli.“

„Fajn. Tak můžu ji tedy házet do řeky?“

„Klidně. Každého lze hodit do řeky, pokud umí plavat a rovnou se v ní neutopí. Nebo nemá zrovna na práci něco důležitějšího. Pakliže se to stane ve vhodnou chvíli a ne příliš často, může to být prospěšné; ale jak říkám, nesmí to být pořád, potom by místo překvapení nastoupil zvyk a už by se to nedařilo. Ale jinak na ni buď hodná! Je ještě mladá a nezkušená, není jako ty. Zaslouží si, abychom o ni pečovali.“

„S tebou je radost mluvit, komthure. Stane se!“

Nasedli na koně a vraceli se domů. Práce už končila, neboť Cikáni se chtěli připravit na večerní vystoupení v hospodě. Tentokrát nebyli oblečeni ve starých hadrech; navlékli na sebe rovněž pestré, ale velmi elegantní a téměř čisté kroje, zvláště dívky se vyšňořily, jako by šly na svatbu. Diana je okukovala a když si toho všimly, požádala, zda by se nemohla vystrojit jako ony. Přijaly to s radostí a vyzdobily ji jako pravou Cikánskou princeznu; dokonce stará vajdova žena přidala pár svých stříbrných šperků. Světlé vlasy ukryla pod červený šátek – a bylo na světě o jednu Cikánku víc. Půjčila si od jedné dívky kastaněty, navlékla je na ruce, klapala s nimi, prohýbala a vlnila se do rytmu tance, aby se to naučila a nevypadala mezi nimi tak hloupě.

Hospoda byla slavnostně osvětlená spoustou svíček a ověšená zelenými girlandami z chvojí a květin. Dvojité dveře byly do široka otevřené, stolky a židličky stály i před hospodou, dokonce tam byl kus umetené návsi, aby se dalo tančit. Předpokládalo se, že se bude tančit uvnitř i venku a táta Borg si vzal k ruce dvě dívky na roznášejí jídla a nápojů. Taky se už scházeli lidé; dokonce i z okolních vesnic se sešla mládež, přilákaná zvěstí o podivné muzice a dobré zábavě.

Když jsme se objevili, vítal nás táta Borg hlubokou poklonou. Charryho, Dianu, Tomáše, Tošia, Vítka a nás posadil na čestná místa a vajdovi hned naléval. Taky Cikánům nalil, ti vybalili nástroje a hned začali vesele hrát. To byl povel pro vesničany, kteří se rychle seběhli, a už se tancovalo. Diana byla okamžitě v kole, Charry ji protáčel, až jí červená sukně lítala; Cikáni se smáli a křičeli, že jim to jde. Dívky z vesnice měly samozřejmě oči navrch hlavy; hlavně proto, že se paní z Hůrky opovážila obléknout za Cikánku, příslušnici opovrhovaného národa. A Cikáni se chovali jako kamarádi panstva, o kterém probleskovaly zprávy, že je šlechtického rodu.

Potom se objevila honorace: taky rodina Müllerova, včetně Evy-Marie v parádním kroji. Už zřejmě zapomněla na odpolední koupel, protože na Dianin pozdrav radostně odpověděla a bavila se s ní docela vesele. Müller se tvářil povzneseně.

„Tak nevím, Rithere, jestli děláte dobře! Pouštět ty zloděje a darebáky do vesnice – vždyť se může něco stát! Není to opatrné, to mi nikdo nevymluví!“

„Nikdo ani nechce. Představím vám někoho, Müllere: Muže, na kterého se můžete obrátit se svými stížnostmi. Tohle je vajda Pascaletto, něco jako starosta Cikánů.“

Müller se zatvářil pohoršeně. „To není dobrý vtip! Chcete mne zase urážet? Starosta jsem přece já – ty černé huby žádného starostu mít nemohou!“

„Tak si představte,“ vmísil se Tomáš. „Že mají dokonce krále! Takový starosta jako Pascaletto je proti němu úplný chudák; král má peněz, že by mohl koupit celou tuhle vesnici i s obyvatelstvem!“

„To ovšem není důvod k tomu, aby se mi chtěl rovnat!“ prohlásil nasupeně Müller; lidé kolem se totiž začínali smát.

„Není vám roven, to jistě ne. Až budou vaši občané poslouchat svého starostu tak, jako Pascaletta poslouchají jeho Cikáni, pak si budete rovni. Ale zatím je on víc, protože jeho lidé ho mají rádi. A on jim vládne tak, aby z toho měl prospěch nejen on, ale celý jeho rod. Ukažte mi bílého člověka, který myslí na svoji vesnici víc než na svou kapsu! Já se před ním pokloním a donutím i Pascaletta, aby před ním sklonil hlavu...“

Charry vznikající hádku zarazil tím, že pozval Müllera na skleničku; to starosta nikdy neodmítl, takže šli k pultu. Zatím se ztratil i Vítek, který šel hledat svou Madlenku. Dianu vzal do tance jeden z mládenců, kteří k nám na Hůrku občas chodili. Chtěl ji požádat o výpomoc, kterou by mu mohl Charry poskytnout. Eva-Marie a její matka se přesunuly na druhý konec sálu a tam počaly projednávat události v obci s kroužkem usedlých dam. Avšak Eva se během doby vytratila.

Tomáš seděl na svém místě a popíjel víno. Na pivo si nemohl zvyknout, tvrdil, že u něho doma v Čechách se pije daleko lepší; on jako Moravák dává přednost vínu z vlastního vinohradu. Přesto nepil moc a na všechny se usmíval. Chvíli jsme si povídali; rád se mnou hovořil, protože jsem se naučil od Vítka a Pépiho trochu česky a Tomáše bavilo mne to učit víc.

Když jsem na chvíli vyšel ven, (tak asi po hodině), spatřil jsem Evu-Marii; i ona si mne všimla a pospíšila ke mně, což mne zarazilo. Obvykle mne lidé nevyhledávají.

„Poslyš, ty pruhovanej! Pojď sem na chvíli!“

Přišel jsem blíž a ona mne bez vyzvání pohladila po hlavě. Ani se mne nebála jako dřív; byla docela rozumná holka.

„Chtěla bych ti dát dárek! Co bys asi tak chtěl?“

„Já?“ nevěřil jsem svým uším. „Co mám chtít? Nic mi nechybí!“

„Třeba kus uzeného? Děláme moc dobrý...“

„To máme doma taky! Nedělej si škodu!“

Charry mne učil, abych se na nic nevrhal, jako bych týden nejedl a když mi někdo něco dává, trochu se vzpouzel. Je to prý zvyk lidí; no dobře, ale doma v Arminu bych se v životě nenajedl, kdybych měl odmítat, co mi dávají.

„Nezávidíš občas tomu jaguárovi ten černý obojek? Chtěl bys taky něco takového? Třeba červenou mašli?“

„No... kdyby to muselo být...“

„Takovou, jako mám já, viď? Dám ti!“

„Ani nemusíš! Kdybych potřeboval, Diana takových věcí má, ani by nepoznala, že jí jedna ubyla.“

„Ale jdi, ty jsi na mne zlý! Já chci být s tebou kamarád; chci, abys mě měl tak rád, jako mám já tebe! Víš, líbíš se mi s tím tvým pruhovaným kožíškem. A chci, abys měl na mě památku!“

„No tak dobře,“ vzdal jsem se. „A co mám za to udělat?“

„Ale ne!“ řekla zoufale. „Ty všecko zkazíš! Copak musíš vždycky pro někoho něco udělat, aby tě měl rád? Co když jsem opravdu chtěla jenom tvoje přátelství?“

„Přátelství se dokazuje činem. Tak co chceš?“

Sklonila se a vzala mne kolem krku. Voněla jako květiny v Dianině zahradě. Takhle zblízka to bylo zvlášť poznat.

„Ty jsi veliký kamarád s Tomášem Baarfeltem, viď?“

„No, to jsem – co s ním máš?“

„Ale nic! Ale chtěla bych... aby si se mnou zatančil! Kdybys mi to zařídil, měla bych tě ještě daleko radši. Dala bych ti pusu na čumák, jako to dělá Diana!“

„Snad ani není potřeba, mám tě rád i tak! To není nic těžkého. A proč to vlastně chceš?“

„Proč, no... Odpoledne jsem s ním mluvila. Vsadila jsem se s děvčaty o láhev vína, že si se mnou zatančí. Víš, co je víno?“

„Vím,“ povzdechl jsem. „Bolí z něho hlava.“

„Ale já bych to nechtěla prohrát! Záleží jen na tobě, jak dopadnu. Aflargeo, buď na mě hodný...“

Otřel jsem se jí hlavou o tvář, ona mne ještě jednou pohladila a já šel za Tomášem. Tomáš seděl pořád ve stejné pozici. Mlčel, díval se na sklenice s vínem a občas přehlédl okolí. Čekal jsem, až se Eva-Marie vrátila k děvčatům, u jejichž stolu seděla a pak jsem se otřel o Tomášovu nohu. „Ty znáš Evu-Marii Müllerovou?“ ptal jsem se, když se na mne podíval, co asi chci.

„Znám. Co s ní má být?“

„Má veliký problém. Vsadila se s děvčaty, že neumíš tancovat. Totiž, ona tě bránila, že ano. A teď bude muset zaplatit láhev vína, když ty netančíš.“

Ohlédl se překvapeně na Evu-Marii, potom na mne a pohladil mne znovu; pak mne začal drbat za ušima.

„Sázka je odporná neřest. Ale pokud se uzavře, je třeba pomoci ji vyhrát. Myslíš, že bych dokázal všem pochybovačům, co dovedu, kdybych si šel zatančit přímo s Evou-Marií?“

„Myslím, že bys jim to dokázal.“

Tomáš mne pořád ještě drbal a hladil na hlavě. Dokázal snadno přijít na to, kde se mi to líbí. Pro jistotu jsem zapředl.

„Ještě něco mi chceš říct o Evě-Marii, Aflargeo.“

„Určitě nechci!“

„Ale ano, chceš. Charry ti zakázal mluvit o lidech špatně, ale já to chci vědět. Něco je jinak, než dřív.“

„No... tak ano. Dřív se se mnou nikdy nemazlila. Bála se mne, nebo snad... štítila. Nikdy se mnou nemluvila.“

„No vidíš. Líbí se ti Eva-Marie? Ale řekni pravdu!“

„Já... ona má velice silnou voňavku. Já vím, Diana taky. Řekla mi, že to musím vydržet. Ale já mám moc citlivý čich!“

Tomáš se rozesmál. „Jednou mi budeš muset vysvětlit, jak vnímáš lidský svět. Je ti vůbec příjemné, že tě hladím?“

„Od tebe ano. Ty máš... souhlasnou auru.“

„Ty víš, co je aura?“

„Byl jsem přece na tvé přednášce. To, cos říkal, my cítíme od přírody. Myslel jsem, že to víš.“

„Někdy mám pocit, že jsem strašný hlupák. Takže dobře, já mám podle tebe souhlasnou auru, takže prakticky všechno, co udělám, se ti líbí. A ostatní?“

„Také. Vytváří se energetické pole, které je pořád s námi. Když se dotkneš mé srsti, nabiješ se a...“

„Jak vidím, máš taky dobrou paměť. A co ty? Přijímáš taky nějak energii... třeba od lidí?“

„Ano. Víš, co je... když jsem byl v boji, cítil jsem se jistý. Okolo mne a za mnou byli přátelé. Mohl jsem bojovat a nemusel se bát, že ti za mnou mi nebudou krýt záda.“

„Pozoruhodná myšlenka. Jistota... Co Eva-Marie?“

„Není mi nepříjemná. Ale není z naší smečky.“

„Chceš říct, že její aura ti není sympatická?“

„No... není mi sympatický její otec, matka... jejich dům. Nic, co k ní patří. Ona mi nevadí.“

„Myslíš, že by se to dalo nějak změnit?“

Přemýšlel jsem delší dobu; za tu dobu si taky Tomáš stačil rozmyslet, co udělá. „Odpovíš mi až potom!“

Tomáš povstal. Upravil si černý sametový kabátek, pak se rozhlédl sálem, dlouhými kroky přešel parket a zastavil se před Evou-Marií. Dívky úžasem oněměly, Eva vstala s úsměvem královny plesu a zavěsila se do Tomáše.

Tomáš kývl na bandu Cikánů a roztočil dívku po sále.

„Sázka je odporná neřest, slečno Müllerová!“ řekl jí.

„Ach! To taky musí ten tygr všechno vyžvanit? Zlobíte se?“

„Ne. Ale zvlášť pošetilé je se sázet, nemáš-li jistotu, že vyhraješ. Co kdybych třeba vůbec tančit neuměl? Podruhé se zeptej, dřív než něco takového budeš tvrdit!“

„Co že jsem tvrdila?“

„Dohadovala ses s dívkami, zda umím tančit. Jestlipak umíš ty taky všechno, co bych dokázal já? Mám tě vyzkoušet?“

Evě-Marii napadlo, že jsem něco popletl; neměla o mně vysoké mínění. Radši se rozhodla opustit ožehavé téma: „A když to dokážu – co dostanu? Dáte mi něco?“

„Uvidíme. A už mi přestaň vykat. Já ti taky tykám.“

To ji trochu zarazilo. Že on tykal jí, bylo vcelku přirozené, byla mladší než on a všichni dospělí jí tykali.

„To přece... toho se nemohu odvážit! Jsem přece o tolik mladší; to by se nehodilo!“ namítla.

„Děkuji. Moc něžně jsi mi naznačila, jak jsem starý.“

Zrudla jako vlčí mák. „Promiňte... promiň!“ vyhrkla.

„No proto!“ zase se krátce, bezhlučně zasmál. Nějakou dobu tančili mlčky – teprve když tanec skončil, řekla: „Tancuješ nádherně. Jako kdybych se vznášela...“

„Jestli se chceš vznášet dál, můžeme pokračovat. Umíš valčík? Takový, jako se tančí ve Vídni?“

„No... ano.“ řekla, ale ne dosti jistě. „Viděla jsem to, dokonce i zkoušela. Ale nevím... musel bys mne dobře vést.“

„Kde jsi to viděla?“

„Ve městě. Tatínek mě v zimě přihlásil na taneční hodiny. Tam to paní mistrová s panem mistrem předváděli. Že prý dokonce byli i v Berlíně a v Hamburku, tam se to taky tančí...“

„Tak to zkusíme. Nejsi unavená?“

„Ne. Ale... kdo to zahraje?“

Tomáš řekl rychle několik španělských slov Pascalettovi. Ten se zazubil a přiložil pod bradu housle. Všechny ostatní páry se připravily, ale melodie, která se ozvala, jim nebyla známá, tak zůstaly udiveně stát. Jen Charry se otočil od kroužku mužů, s nimiž něco projednával. Diana mu ukázala rukou, tak došel k ní a vytvořili druhý pár.

Tomáš sevřel Evu-Marii do náruče a už s ní klouzal po prkenné podlaze venkovské hospody, jako by to byl taneční sál ve velikém městě. Diana a Charry tančili rovněž, jak nikdo v téhle vesnici ještě neviděl; ale to nic nebylo proti vznešené a plavné lehkosti, s níž Baarfelt vytáčel svou ohromenou partnerku. Něžná, sladká melodie přilákala všechny. Stáli v úžasu a zírali na ty dva páry v kole. Valčík nebyl ještě majetkem celého lidu, tahle scéna tedy byla ukázkou, jak se baví vyšší společnost. Naštěstí ten nádherný valčík byl tím nejlepším, co mohla vyšší společnost lidu dát.

Když skončili, nemohla Eva-Marie popadnout dech a všechno se s ní točilo. Ale podivná lehkost, kterou cítila během té melodie, v ní zůstávala. Opřela se o Baarfelta, aby neupadla nebo nevzlétla k začazeným trámům stropu.

„Teď by to chtělo napít se šampaňského.“ navrhl.

Pohlédla k pultu; to byl pro ni pád ze sna do tvrdě nelítostné skutečnosti. Povzdychla si a pokusila se o okouzlující úsměv.

„Kdepak! Jen normální víno...“

Zavedl ji ke stolku a zdvořile usadil. Dvě dívky, které tam seděly s ní, na něj zíraly s němým úžasem, on se na ně přátelsky usmál a zdvořile se uklonil. Pokusily se taky o dvornou úklonu, ale nedopadlo to nejlíp.

Chvíli stál vedle, než mu napadlo, že se musí zeptat: „Směl bych si na chvíli přisednout?“

„Zajisté!“ řekla Eva-Marie s královským gestem; Tomáš usedl vedle ní, nalil jí vína, ale sám si nevzal, protože tam nebyla čtvrtá sklenice. Zatím už Cikáni zas hráli a dívky šly tančit. Evu-Marii se nikdo neodvážil vyzvat, dokud s ní byl Tomáš; kromě toho nemohla, nohy ji neposlouchaly.

„Co to bylo? Takový valčík jsem ještě neslyšela!“

„Já ho znám dobře. Napsal ho můj přítel Johann Strauss, jmenuje se Na krásném modrém Dunaji. Napsal jich ještě víc, ale nejsem si jist, zda je Pascaletto všechny umí. Je asi nejkrásnější...“

„Tančil jsi ho už často?“

„Několikrát. Naposledy letos v zimě na dvorním plese ve Vídni. Zahajovali jím ve Velkém tanečním sále v Hofburgu.“

Eva-Marie sebou škubla. V té chvíli si taky on uvědomil, co vlastně řekl. Ale bylo už pozdě, otočila se a v očích měla divně nedůvěřivý a ohromený výraz. „Ale... já myslela, že Hofburg je vídeňský císařský palác! Tam přece žádný člověk nesmí!“

„Občas tam pouštějí i lidi. Čehož důkazem je, že jsem tam byl, dokonce několikrát.“

Eva se zamyslela. „Já jsem to asi spletla. Císařský palác ve Vídni se jmenuje Schönbrunn, že?“

„Schönbrunn je císařovo letní sídlo, na předměstí. V zimě by tam ale zmrzli, tak bydlí ve městě, v Hofburgu.“

„V tom Schönbrunnu jsi také někdy byl?“

„Ano.“

„A viděl jsi někdy císaře? Aspoň zdálky...“

„Občas i nebezpečně zblízka.“

„A mluvil s tebou? Co ti říkal?“

„No... vlastně nic důležitého. Takové běžné věci.“

„Slova, která řekne císař, si přece každý pamatuje celý život! Posvátná úcta, kterou je obklopen panovník...“

„Vidím, že máš velkou úctu k vysoké šlechtě. Zapomeň na to! Císař rakouský je sice úctyhodný a vznešený starý pán, ale je to člověk jako ostatní. Bohužel.“

„Ne! Panovník je osoba posvátná a nedotknutelná! A ty jsi přece jeho poddaný! Neměl bys o něm takhle mluvit!“

„Vzdávám mu úctu, kterou jsem mu povinen. Nic míň a nic víc!“

Baarfelt se zamračil. Vzpomínal, co by mohl říct dobrého o tom starci. Znal ho velice dobře, až nebezpečně dobře. Ale nic z toho nemohl vyprávět Evě-Marii.

Eva usoudila, že se svými názory Baarfelta dotkla. Rychle si rozmýšlela, jaký názor asi zastává on; doslechla se, že existují tajemní a podivuhodní lidé, kteří si neváží ničeho na světě; říká se jim anarchisté a mají sice zavrženíhodné a nemorální, nicméně velmi přitažlivé názory, odporující vžitým konvencím. Baarfelt se svou tajemností a zvláštním vystupováním, rozsáhlými znalostmi a vybraným chováním jí připadal jako člověk, který by mohl být docela dobře spojencem nebo dokonce velitelem těch lidí. Začala se ho bát a usoudila, že je lépe být s ním zadobře a se vším, co řekne, souhlasit.

„Ty znáš mravy a způsoby vysoké šlechty jistě líp, než já!“

„Mravy a způsoby vysoké šlechty nejsou o nic lepší než mravy zdejších nebo jiných sedláků. Vyjadřování, oblečení a chování je arciť trochu jiné; ale jinak úplně stejné. Oblékneš-li se do oděvu dvorní dámy, naučíš se držet nos nahoru a tvářit se jako uražená ctnost, budeš od nich k nerozeznání. A když se oblékne arcivévodkyně do ucourané sukně a selské blůzky, poznáš na ní její původ jen podle nešikovnosti při práci. Všímavého člověka přeškolíš z pacholka na prince během čtrnácti dní. A naopak.“

„Ale – to by pak mezi šlechticem a obyčejným člověkem nebyl žádný rozdíl! To přece nejde...“

„Mezi člověkem z lidu a šlechticem není žádný rozdíl.“

„Mluvil bys jinak, kdybys byl šlechtic!“

„Jsem šlechtic.“ řekl klidně.

„Proboha!“ lekla se. „Snad ne dokonce... pan baron?“

„Víc než to. Jsem kníže.“

Eva-Marie zbledla jako křída. Postavila sklenici na stůl a ruka se jí roztřásla. Chvíli nevěřícně hleděla na Baarfelta, pak si rukama zakryla tvář.

„Kníže? Takový pán? A já se opovážila hovořit s Vaší Jasností jako s obyčejným čeledínem z vesnice...“

Tomáš sevřel její ruku ve své a řekl naléhavě: „Spoléhám na to, Evo-Marie, že to neprozradíš! Záměrně ani bezděky, dokonce ani svým chováním! Důvěřuji ti!“

„Výsosti, slibuji Vám, že nic neprozradím!“ řekla Eva-Marie; podle výrazu obličeje se dalo soudit, že to myslí vážně.

„Špatně! Rozuměj: nesmíš nic prozradit ani svým chováním. Musíš se ke mně dál chovat jako k člověku z vesnice; budeš si se mnou tykat, říkat mi Tomáši a nikdy mi nesmíš říct Výsosti, ani nijak jinak. Nemohu potřebovat, aby celý kraj věděl, kdo jsem. Pamatuj si: jsem Tomáš Baarfelt, host pana Rithera a jeho přítel. Nic víc.“

„Rozumím. Nic neprozradím...“

„Ani svým rodičům! Bude hodně těžké neříct nic svému otci a matce? Budeš jim muset zapírat...“

„Nevadí, to dělám pořád. Máte... máš ke mně důvěru, Tomáši. Nesmím tě zklamat!“

„Udělal jsem chybu, že jsem ti prozradil svoji existenci. Snad se nestalo nic tak zlého; budeš-li obezřetnější než já! Ale ty jsi chytrá a zkušená. Věřím ti...“

„Už proto tě nesmím zklamat...“

„Tak se teď usměj. Nebo si půjdeme zase zatančit? Tančíš přece ráda, jak jsem vypozoroval...“

„Jak si přeješ. Teď už nemůžu žádat...“

Chytil ji za ramena a zatřásl s ní. „Panenko, ty nejen můžeš, ale musíš žádat všechno, co chceš! Zapamatuj si: jsi proti mně dáma! Jsi mladší než já, jak jsi sama řekla, a velmi krásná! Nenaučila tě ještě Diana, že máš využívat svého mládí a krásy, a poroučet ostatním jako královna? Ty můžeš všechno; když mi poručíš, musím poslechnout. Když se naučíš poroučet, naučí se druzí poslouchat.“

Eva-Marie se zasmála. Líbilo se jí to, přesto se jí Tomáš zdál ještě tajemnější než předtím. „Dobře. Tak poroučím, abychom šli tančit!“

„Jak si dáma přeje!“ vstal a uklonil se před ní. Když vstávala, tvářila se už zas, jako by právě byla vyznamenávána.

„Víš co?“ řekl, když už tančili. „Mysli si, že jsi princezna! Potom budou naše vztahy patřičně na úrovni. Chovej se jako princezna. Když nebudeš vědět, jak se to dělá, zeptej se Diany. Ta už takhle jednu dívku vychovala.“

„Diana... je něco jako ty? Kněžna?“

„Trochu víc.“

„Princezna? Královna?“

„No – něco takového.“

„Ale Charlie je přece z téhle vesnice! Selský synek, znala jsem ho, ještě než šel na moře.“

„Byl v cizině přes šest let. Nemyslíš, že za tu dobu se muž jako on mohl stát Vládcem nějaké cizí země?“

„Vskutku? Ano, myslela jsem si to. Ty jeho šelmy, Japonec, který mu slouží... jeho peníze, chování, vůbec celý jejich způsob života! Všechno tomu nasvědčuje...“

„Pozor!“ usmál se Tomáš. „I to je součást tajemství!“

„Já umím mlčet. Budu mlčet, když to chceš ty...“

Když dotančili a zase si sedli, řekla: „Teď už věřím, že jsi mluvil s císařem Rakouska. Hovořil jsi i s jinými panovníky?“

„Nemám to zapotřebí. Nic od nich nechci a oni nechtějí nic ode mne. Nebylo zatím třeba je vyhledat. Ale kdyby to bylo nutné, potom bych s nimi samozřejmě mluvil.“

„Taky tak jako se mnou – z očí do očí?“

„Ano. Každý musí mluvit s druhým jako bytost s bytostí. Každý člověk je stejně cenný a stejně hodný vážnosti a úcty; ať je to císař nebo žebrák. Charry a Diana přece také nedělají rozdíly mezi lidmi – stejně si váží pána a sluhy.“

„To je pravda! Dost jsem se tomu divila, jak se přátelí se služebnictvem. Teď to chápu, nemohou se přátelit se sobě rovnými, tak nad tím neuvažují a jsou stejní ke každému.“

„Pořád ještě jsi mne nepochopila. Oni vědí, že je úplně jedno, v jakém postavení člověk je. Bůh jej vidí stejně, jako duši! Všechny ty duše jsou stejné, mají stejnou cenu!“

„Nojo, ale to je před Bohem. Lidi na to koukají úplně jinak.“

„Jak kteří. Ten, kdo slouží Bohu, samozřejmě dobře ví, jaké je skutečné postavení živé bytosti, takže není zmaten.“

„Skutečné postavení... a jaké tedy je?“

„Věčný služebník Boha.“

„Ty to dodržuješ?“

„Snažím se. Kdybych to nedodržoval, neměl bych v očích Božích cenu ani smítka prachu na cestě. I kdybych byl třeba králem celého světa.“

Eva-Marie pokývla hlavou. „Ano, to přece chápu... A jaký je to pocit, když je člověk šlechtic?“

Tomáš se vlídně usmál a políbil jí ruku. „Ty to přece víš sama nejlíp! Jsi princezna...“

„Ano, máš pravdu. Já jsem přece princezna!“

Vzala sklenici a zase se napila vína. „Princezna chce tančit!“

„Má snad dáma na mysli nějaký zvláštní tanec? Umím jich spoustu a mohl bych ti něco ukázat...?“

„Jenže já je bohužel neumím! Nemohla bych ti dělat partnerku!“

„Nevadí, naučím tě to! Jsi nesmírně nadaná a rychle chápeš. Dneska večer jsem schopen naučit tě třeba flamengo!“

„To zní nějak jako... z jihu!“

„Je to španělský tanec. Tančil jsem ho ještě jako chlapec, když jsem byl ve Španělsku na vychování. Seňorita, slečna jako jsi ty, nedělá skoro nic, jenom se vlní a poskakuje drobnými krůčky; taky může tleskat do taktu. Později, až si všimneš mých kroků, můžeš to zkusit se mnou. Kdyby to na první pokus nevyšlo, nic si z toho nedělej, tady to nikdo nepozná.“

„Tak fajn. Zkusíme to!“

Tomáš počkal, až se dohrálo. Potom se opět domluvil s Cikány. Když to ostatní viděli, ani se nepřipravovali k tanci a čekali, co Baarfelt zase předvede. Dívky tiše záviděly Evě-Marii.

Tomáš ji postavil doprostřed sálu. Sám zůstal stát o dva kroky před ní, s pravou rukou založenou na prsou a levou za zády. Vajdova žena rozrachotila bubínek, jeden z Cikánů cimbál; vzápětí vpadl Pascaletto houslemi, divokou, vznešenou a tvrdou melodií. Tomáš zaklepal o zem podpatky; tak podivně, že se někdo zasmál, ale ostatní si uvědomili, jak je těžké klepat o podlahu podpatky bot a uznale zašuměli. Tomáš udělal několik tanečních kroků – jeho podpatky klepaly do taktu s Cikány.

Tomáš obtančil dívku kolem dokola; Eva-Marie se točila za ním a pokoušela se drobnými krůčky napodobit, co dělal, ale protože měla obvyklé dřeváčky, nemohlo se jí to podařit ani za nic. Diana měla sice taneční střevíce, ale stejně nedokázala to, co Tomáš. Měla aspoň tu výhodu, že tušila, co to vlastně je za tanec.

Ohnivý rytmus přiměl ostatní, aby tleskali; Diana zaklapala do rytmu svými kastaněty, jedna z mladých Cikánek se přidala a zkusila dělat Tomášovi partnerku. Tomáš upozornil Evu-Marii, aby se od dívky učila krokům a ona bez rozmyšlení a protestů vyhověla. Když pak skončili, dokonce přiměli sál k potlesku.

„Máš smysl pro rytmus!“ chválil ji Tomáš. „Jsi skvělá tanečnice; tančit s tebou je potěšení!“

„Děkuji. Dokázala bych to jako ta Cikánka, kdybych měla boty. V tomhle se to nedá!“

„Nemáš doma nějaké botky?“

„Smůla, ty co jsem měla v tanečních, jsou ve městě u ševce! Tady na vesnici se chodí jenom v dřevákách nebo naboso. Diana má ovšem dřeváky lepší; ty jí dělal ten český kluk. Ovšem já nemám ty možnosti!“

Tomáš přikývl. Přistoupil ke staré Cikánce a něco jí povídal. Pokyvovala hlavou, pak se krátce řezavě zasmála a vstala. Přišla blíž a sklonila se, aby prohlédla dívce nohy.

„Říká, že to půjde. Půjčí ti střevíce jedné ze svých dcer. Tam té, s těmi velkými náušnicemi.“

„To mám nosit boty po Cikánce! To snad přece není...“ Eva-Marie se naklonila a zašeptala: „...důstojné princezny! Nebo snad ano?“

„No kdepak by bylo! Diana je oblečená za Cikánku celá, ovšem to nic neznamená. Kdepak by si taková dáma jako ty mohla vzít na sebe něco, co patří Cikánce, viď?“

Eva-Marie zrudla; chvíli byla v rozpacích, pak řekla: „Tak já si půjdu zkusit ty botky...“

Šli všichni ven; tam řekla: „Přijmu tvoji hru na princeznu, ale nesmíš mě potom urážet a snižovat můj původ! Myslela jsem, že když jsi tu hru vymyslel, budeš ji dodržovat. A nedáš mi ničím najevo, že ve skutečnosti princezna nejsem!“

„Už nikdy nepřestaneš být princezna. Ale teď jsi se nechovala jako princezna. Chovala ses jako hloupá venkovská holka, která se stydí postavit proti omezeným názorům zabedněných křupanů. Proto jsem poukázal na Dianu. To udělám pokaždé, když se nebudeš chovat úměrně svému postavení. Když zapomeneš, že jsi princezna!“

Pochopila to; zvedla hezky hlavičku a poprvé, co pamatoval svět, se usmála na starou Cikánku. Zatím přiběhla taky mladá, sundala z nohou botky a vyhledala si ve voze jiné, trochu horší, přesto ještě únosné.

Tomáš poklekl. Eva-Marie mu bez vyzvání postavila nohu na druhé koleno, on jí zul dřevák a obul střevíček, což nešlo bez potíží, protože ta noha ještě nic takového na sobě neměla. Střevíčky, jež nosila v tanečních hodinách, byly jiné než taneční boty Cikánů, s vysokými a širokými podpatky opatřenými ještě cvočky, aby při chůzi klapaly.

„No vida,“ řekl, když zase stála na svých. „Půjde to?“

Především byla o dva tři centimetry vyšší než jindy; dodávalo jí to pocit duševní převahy. Kromě toho se necítila v té parádě volně, ale doufala, že se to poddá.

„Spadnu a plácnu sebou! Klouže to...“

„Musíš se procvičit. Řeknu jí, aby ti ukázala pár tanečních figur z flamenga. Oni taky umějí takové tance; dobře se dívej!“

Stará Cikánka vyrobila rytmus tím, že vzala Eviny dřeváky a klepala jimi o sebe; Tomáš s mladou Cikánkou tančili a neustále brebentili španělsky. Potom to zkoušel s Evou-Marií, zdálo se, že jim to půjde. Zkoušeli ještě chvíli, pak se vrátili do hospody.

Nikdo si nevšiml, že se ztratili; jen Diana po nich zvědavě otočila zraky, když přišli, a poslala pokynem ruky na výzvědy Tannarra. Protože jsem zatím řekl druhým, co si ti dva povídali, byl Tannarr informován a mohl chápat jejich řeč. My dva jsme si lehli za jejich stůl, Ao Harrap, ten ničemný lenoch, zůstal ležet u Charryho židle.

Když vstoupili do kruhu a Tomáš oslovil Cikána, nadáli se lidé opět nějaké podívané a už se houfovali. Opět zahráli Cikáni flamengo, ale tentokrát už Eva-Marie tančila s Tomášem. Točila se v rytmu okolo své osy, klapala nohama o zem, vlnila se, luskala prsty; Diana jí klepala kastaněty a Eva-Marie dotančila k ní, sebrala jí chřestačku z pravé ruky a natáhla si ji sama. Diana se jenom smála a tleskala.

Tomáš povzbudivě mrkl na Evu-Marii; ona mrkla zpátky a podala mu ruku. V té chvíli ji uchopil za paži a hrubě jí smýkl okolo sebe k zemi. V lidu to zašumělo; ale Tomáš zachytil dívku těsně u země a škubnutím za paži opět přitáhl k sobě. Vzepřela se mu – znovu ji prudce odstrčil a opět zachytil; pak ji roztočil jako hračku. Lidé se přestali smát, někteří si dokonce mysleli, že jí chce ublížit. Ale Diana věděla, že se podařil husarský kousek, naučit Evu-Marii grácii španělských tanečnic. Předvedli ještě několik takových zdánlivě surových figur; pak klesl Tomáš na kolena a tančil v pokleku, zatímco jeho dáma se točila před ním s rukou pozdviženou nad hlavu a nepřístupným výrazem ve tváři, přezíravě a pyšně jako pravá španělská maya. Jenom ten domácí kroj dával tušit, že nepřišla z dalekých krajů. Pak Tomáš zase vyskočil; uchopil ji za ruku, roztočil po sále a pak ji strhl do náruče; rychlý pokyn a hudba rázem zmlkla.

Opět se rozlehl potlesk – a do něj Dianin výkřik:

„Skvělý, holka – ty jsi tanečnice!“

Tomáš si otíral z čela pot; řekl zchváceně: „No ovšem, jako vždycky; uznání dámě a dřina mně. Víš, jakou to dá práci s ní takhle mávat?“

„To mě musíš naučit,“ přála si Diana. „Já chvílema myslela, že s ní doopravdy praštíš o zem!“

„S tebou praštím. Hned zítra ráno při cvičení. Ale teď mě nech vydechnout. Děkuju ti, Evo-Marie!“

Eva-Marie byla šťastná. Uznání, jehož se jí dostalo, ji pozvedlo přímo do olympských výšin. Protože zatoužila, aby také ostatní byli šťastní, objala Tomáše a políbila jej na ústa. Přijal polibek, ale ve tváři mu něco prudce škublo.

Bylo trochu zvláštní líbat partnera na veřejnosti; ale bylo to přičteno na vrub Baarfeltova vlivu. Dívky si šeptaly, že jako vždycky Eva-Marie slízla tu nejlepší smetanu; dokonce padla slova, která zaslechla a která ji nanejvýš potěšila:

„Chová se už jako ta Ritherova žena – ta jeho slavná Diana!“

Vzrušeně dýchala, oči jí svítily a měla chuť na víno. Tomáš jí ho dopřál; samozřejmě už se počítalo s tím, že útratu u stolu zaplatí on, otec Borg mu taky ke stolu dívek přinesl sklenici. Ty ostatní se tiše odsunuly jinam, nejspíš si spočítaly, že by se Eva zlobila, kdyby ji rušily. Takže měli ti dva zajištěn klid a samotu.

Tancovačka pokračovala dál; teď už byl klid, ani Tomáš a Eva-Marie nepředváděli žádná kouzla, ačkoliv na to všichni čekali. Všeobecně se usoudilo, že už předvedli vše, co umějí, a teď se budou chovat jako normální lidé. Tomáš vyprávěl dívce o Vídni, o Madridu a jiných pozoruhodných místech, Eva-Marie přivírala zasněně oči a představovala si, že by po jeho boku projížděla těmi místy v kočáře taženém šesti bělouši, v nádherném panském oděvu, bez starosti o peníze, vůbec bez starostí... Vznášela se ve výšinách, kam ji jako křídla obrovského ptáka unášel jeho sugestivní hlas; někde daleko dole zůstala ubohá hospoda se začernalými trámy, páchnoucí pivem a levným tabákem, statek plný krav a pole, na nichž je třeba pracovat v potu tváře. Eva-Marie snila a ten sen byl krásný.

Jenže venku před hospodou pokračoval normální život. Popíjela tam parta mladíků z vedlejší vesnice, kterou táta Borg raději ani nepustil do sálu a pivo jim točil jen proti hotovému placení. Vedl je jakýsi selský synek, mládenec silný jako vůl a zhruba stejně chytrý; jeho otec ho poučil, že za peníze dostane všechno a tohoto prostředku mu měřil podle potřeb, jež byly nemalé. Takže mladík hostil svoje druhy a ti mu odpláceli úctou a poslušností, hodnou lepšího muže. Široko daleko byli známi tím, že vyvolávali spory a když se proti nim někdo postavil, rádi se prali.

Dnešního večera zaměřil mládenec svou pozornost na jednu z Cikánských dívek; ostatně byla krasavice a stála za pozornost. Několikrát s ní tančil, koupil jí pití a hovořil k ní podle svého názoru velmi mile; tím dospěl k názoru, že má nanejvýš na čase získat nějakou milostnou zkušenost. Dívka dle zvyklostí svého plemene přijímala jakékoliv jeho dary a pozornosti, ale když se pokusil domoci svého práva, začala pištět a bránit se. Posilnil se proto ještě více alkoholem a rozhodl se použít násilí. Počal dotyčné sahat do výstřihu i jinam; Cikánka pochopila, že hry je konec, natáhla ho kolenem do podbřišku a prchala dovnitř. Mladík ji pronásledoval až do hospody; tam utekla k jednomu z muzikantů a schovala se za něj.

„Copak, copak?“ zeptal se táta Borg. Cikáni přestali hrát, ostatní tančit a nastalo ticho.

„Já ji chci!“ řekl pánovitě mladík. „Pojď okamžitě sem, ty couro – nebo si pro tebe půjdu!“

Mladý Cikán něco řekl – a vajda pronesl opatrně:

„Nehněvejte se, mladý gádžo; napil jste se přes míru a nevíte, co povídáte. Jděte s pokojem a nechte tu čaju...“

„Ty myslíš, že nezaplatím?“ řval mladík. „Zaplatím, co si zaslouží! Vy špinaví Cikáni, myslíte, že si nemohu koupit, co chci? Podívejte se – vidíte ty peníze?“

„Ano, pane,“ řekl vajda mírně. „Vidíme. Můžete si koupit, co chcete. Ale ne tu dívku. Vyberte si některou, která s vámi bude chtít jít sama. Tato nechce, tak si ji koupit nemůžete.“

„Ty stará štětinatá opice!“ rozlítil se selský synek. „Co ty mi budeš radit? Jedna jako druhá, všecky jste špinavé a zlodějské coury! Měla bys být ráda, že tě chce bílý pán! Pojď okamžitě sem, nebo si pro tebe dojdu!“

A protože nešla, vrhl se po ní; mladý Cikán odložil housle a čekal. Jakmile mladík sáhl po dívce, odhodil ho muzikant, o kus menší a slabší, daleko od sebe.

„Tak ty takhle? To se ti nevyplatí, ty prase černý...“

Mladík se otočil a popadl prázdnou láhev. Urazil jí o židli dno a s ostrým střepem v ruce se vrhl na Cikána.

„Tak dost!“ vykřikl Charry. „To už stačilo! Nebo...“

To už byl opilec u Cikána a rozpřáhl se – zalesklo se ostří dýky, mladík pustil láhev a s výkřikem se chytil za probodnutou ruku. Mladý Cikán stál mlčky a v ruce svíral zakrvácený nůž.

V hospodě to zašumělo; přátelé poraněného se sem shlukovali, dychtivi ho pomstít. Mladík zíral vyjeveně na propíchnutou ruku; nedovedl si srovnat v hlavě, jak rychlý ten Cikán byl.

„To si vypijou!“ blekotal. „Kluci, na ně! Zabte je, nejsou lidi... jsou to špinavý hovada! Jenom jim dejte...“

Cikáni se shlukli do houfu; někteří vytáhli nože. Starý vajda se zamračil, dotkl se svým bičíkem ramene těch Cikánů a něco řekl – a oni nože opět zastrčili.

„Cožpak tu nikdo z bílých gádžů neudělá pořádek? Zakázal jsem svým Romům vzít do ruky zbraň!“

V té chvíli Baarfelt nechal Evu-Marii. Přešel sál a zastavil se před Cikány, proti skupině mládenců, kterou už posílili další rváči, všichni notně podnapilí.

„Zakazuji komukoliv zvednout ruku na ty lidi!“ řekl pomalu a vážně, ale beze spěchu či zloby. „Kdo vezme do ruky zbraň, bude se nejdřív muset střetnout se mnou!“

Ucouvli; ale vzápětí někdo křikl: „Toho se přeci nebudem bát!“

Tomáš Baarfelt stál proti nim. Statný muž v černém oděvu, s uhrančivýma očima, vbodávajícíma se do jejich očí. Z celého jeho zjevu vyzařovala tajemná síla, výstražná a hrozivá. Jako by ty oči chtěly říct: »Zvedni zbraň a zemřeš!«

Někteří z nich se zachvěli při jeho pohledu; ale potom vzadu někdo zvedl těžkou pivní sklenici a chtěl ji po něm hodit. Tomáš proti němu vmžiku vymrštil levou ruku a něco nesrozumitelného vykřikl; mladík zesinal, pustil sklenici a pomalu se svezl na kolena, až se natáhl jak široký tak dlouhý na špinavou podlahu.

Baarfelt stál jako socha; jen tvář mu pobledla, ale oči stejně ostře a pronikavě hleděly na skupinku násilníků. Mladíci svírali svoje zbraně: nože, židle, klacky a láhve; křečovitě jako by je nedovedli pustit. A zírali nepohnutě na Baarfelta, jako by je něčím připoutal.

„Vaše ruce se proměnily v oheň!“ zašeptal. „Cítíte jeho žár!“

Ani se nepohnul. Ticho proťal řezavý výkřik; jeden rváč pustil nůž a vzápětí po něm druzí. Odhazovali své zbraně a jejich ruce se vmžiku zkroutily v křečích. Ti kluci s vytřeštěnýma očima a divokým řevem padali na zem a váleli se po ní jako smyslů zbavení. A nad nimi stál jako socha zosobněné hrůzy Tomáš Baarfelt s bledou tváří a jiskřícíma očima. Ruce měl prázdné.

„Spěte!“ řekl. Jeden po druhém ochabli a zůstávali nehybně ležet. Teprve teď se pohnul; přistoupil a dotýkal se konečky prstů jejich čela. Něco zašeptal, oni se probouzeli a rozpačitě vstávali na nohy.

„Jděte v pokoji! A neopovažujte se vzít ještě někdy na nějakého člověka zbraň!“

Odcházeli vyjeveně, nemohli si srovnat v hlavě, co se s nimi stalo. Tomáš chvíli sledoval jejich kroky, dokud nebyli daleko od hospody, potom přistoupil k Charrymu a otřel si dlaní zpocené čelo.

„Jak jsi to dokázal?“ zeptal se Charry. „Myslel jsem, že dojde k boji! Už jsem si vyhrnul rukávy...“

„Tak si je zase zapni. Používat hypnózu je jedna z věcí, kterou bych měl zvládnout. Ale bylo by lepší, kdybych to nebyl udělal.“

Hosté se nakvap rozcházeli; Müllerovi sebrali Evu-Marii a už se také ztráceli. Chtěla se rozloučit s Tomášem, ale protože z něj dostala po té události hrozný strach a její rodiče ještě větší, podvolila se naléhání a zmizela bez rozloučení. Ostatně, také my jsme odcházeli.

Charry mi dal pokyn, abych doprovodil Baarfelta domů. Tomáš se náhle cítil vyčerpaný, sotva šel. Jen co jsme se dostali mimo dohled lidí, opřel se o mne rukou, skutečně opřel, ne že by mne jen hladil. Kráčel ztěžka a přerývaně dýchal; bylo to do kopce a asi v polovině požádal, abychom se zastavili. Charry a ostatní šli rychleji. Tomáš nechtěl, aby se kvůli němu zdržovali, řekl, že já mu stačím. Usedl do trávy a opřel se o strom; já usedl vedle něho.

„Co se ti stalo? Předtím jsi byl tak čilý...“

„Patří mi to. Porušil jsem snad všechny usměrňovací zásady, které existují. Jak se mám cítit?“

„To teda nechápu!“

„Když se dělá taková věc, ztratíš hodně energie. Vynaložil jsem všechnu svou sílu, abych ovládl jejich mysl, chápeš? Proto jsem nyní unavený. To přejde, zítra to bude v pořádku...“

Neřekl jsem nic – vztáhl ruku a pohladil mne.

„Už nedokážu ani přijímat energii od tebe. Nepil jsi taky něco omamného? Asi ne, to bych poznal. Aha, byl jsi dlouho v takovém prostředí; to se taky může projevit. Samozřejmě...“

„Já se cítím docela dobře. Jestli chceš, pomůžu ti!“

„Udělal jsem dneska večer spoustu chyb. Víc, než jindy po celé dlouhé měsíce. Pil jsem alkohol, bavil se s dívkou, prozrazoval jí různé důvěrné věci a předváděl svoji moc. Všechno to jsou věci, které mám zakázané. Hrůza, co?“

„Hm.“ řekl jsem neurčitě.

„A vůbec mě to nemrzí. Ještě horší?“

„Třeba víš, co děláš.“

„Nebo si to jenom myslím a není to pravda. Ta Eva-Marie je hezká dívka a dobře se s ní povídá. Nevím proč, ale najednou jsem cítil, že jí můžu věřit. Řekl jsem jí i věci, které se nemají říkat. Nevím, proč to bylo.“

„Třeba nic neprozradí,“ řekl jsem. „Mám dojem, že je dobrá.“

„Já taky. Ačkoliv...“ odmlčel se a chvíli hleděl bez hnutí nahoru, na nebe plné hvězd. Pak pokračoval: „Řeknu ti pravdu. Člověku se uleví, když se může svěřit. Prozradil jsem jí ty věci, abych ji připoutal. Máme teď společné tajemství; budeme mít o čem hovořit, až se opět setkáme. Nevím, proč to chci. Mám najednou touhu ji změnit, udělat ji jinou a lepší, zařídit jí život úplně jinak, než jak vypadal doposud. Chápeš to?“

„Jistě. Líbí se ti.“

Tomáš zkřivil obličej. „Netušil jsem, že i ty se takhle zeptáš. To je typická lidská reakce! Kdyby to byl mladý chlapec, každý by předpokládal, že jsem se s ním normálně spřátelil, jak je obvyklé a běžné. Ale protože je to dívka, všichni se domnívají, že ji chci jenom svést. Myslíš, že nemohu být přítelem dívky?“

„No – konečně, proč ne.“

„Ale moc věrohodně to neříkáš.“

„Když se mi nějaká tygřice zdá sympatická, taky bych ji hrozně rád předváděl, jak umím lovit jeleny a srnky, jaké znám v džungli schovávačky a co chytrého mě naučila Diana. Ony se vždycky tak chápavě tváří a koukají obdivně... Ale nikdy to tím neskončí.“

„Jsi trapně přízemní tvor!“

„Já vím. Ale kdybych to všechno předvedl a dál už nepokračoval, asi by je to hrozně překvapilo.“

„Naučila tě Diana taky stydět? Tak se styď!“

Předvedl jsem okamžitě, jak se stydím. Tomáš chvíli sledoval ty svoje hvězdičky, pak pokračoval:

„O mých činech a skutcích rozhoduje Bůh. Když mi ji poslal do cesty, tak zajisté chce, abych pro ni učinil něco významného; udělal z ní člověka nového světa! Získal pro ni vzdělání, vyšší rozhled... co se tváříš tak divně?“

„Diana říká: Dostydět!“ připomenul jsem mu.

„Cože? Jo tak! Dostydět!“

Dostyděl jsem se a tvářil se zas normálně.

„Samozřejmě vím, že se bude chtít vdát. Vyberu pro ni vhodného mladého muže, samozřejmě z okruhu řádu. To je má povinnost, víš? Vyhledávat mladé schopné lidi, muže i ženy, učit je a připravit ke vstupu do řádu. Cítím, že ta dívka bude naší sestrou; a že bude šťastná. Chci, aby byla šťastná. Už tomu rozumíš?“

„Ano. Já taky chci, aby byla šťastná.“

Zvedl se a opět se o mne opřel.

„Tak půjdeme.“ řekl.


Následujícího dne pokračovali Cikáni v práci. Teď usazovali do hráze turbínu a zabetonovávali ji, zatímco jiní kladivy a sekáči vysekávali do starých zdí rýhy pro rozvod elektřiny po domě. Byla s tím spousta hluku a poletujícího prachu od omítky; Gréta chodila a nadávala, že všude bude špína, mami seděla v kuchyni a jen se divila. Táta odešel do vesnice do hospody, dokud nebude klid a vyprávěl tam strejcům, co všechno se v domě děje. Takže neomezeným vládcem v domě byla Diana a taky všechno organizovala. Charry pomáhal Tomášovi a Cikánům s montáží, aby se to taky naučil, ačkoliv zodpovědným správcem všech strojů byl jmenován Vítek. Ostatně, sám si o to koledoval.

K večeru namontovali Cikáni poslední součástky do elektrárny; na druhý den už stačilo jen natáhnout dráty od elektrárny do rozvaděče ve statku a odtamtud rozvést těmi rýhami ve zdi po celém objektu. Tomáš namaloval po zemi hlinkou, kde bude dílna, protože tam musel být další vývod; chtěl mít celou dílnu poháněnou elektricky. Tvrdil, že to bude lepší dílna než mnohé továrny široko daleko v kraji. Stačí koupit patřičné stroje a to nebude problém, ježto ví, kde je objednat.

Večer pozval Cikány na hostinu Charry, chtěje jim oplatit pohostinství z prvního dne; takže se hrálo jenom na dvoře statku a byli při tom jenom místní a nejbližší přátelé. Proto nedošlo k žádným incidentům. Pouze starý vajda se postaral o trochu vzrušení; to když se objevil mladý Cikán a nesl si uškrcenou slepici. Vajda vyskočil jako píchnutý; vytrhl karabáč a už toho nešťastníka tloukl a mlátil; chlapec řval na celé kolo a všichni Cikáni se sbíhali.

„Proč ho biješ?“ ptal se Charry. „Co provedl?“

„Ten zloděj ničemnej!“ křičel vajda. „Neváží si toho, že Tvoje Milost ho živí! Ještě musí krást, chodit okrádat svoje přátele, kteří mu věří! Potupil moje šediny; měl bych ho zabít, bastarda! Zasloužil by nejhorší smrt za takovou hanbu!“

„Ale otče,“ namítal mladý Cikán. „Já tu slepici neukradl tady! Běžel jsem až do tý vesnice za kopcem a vybral ji z kurníku jednoho z těch, co otravovali Aranku! Věř mi!“

Vajda se zarazil, ušklíbl se, ale ještě mu pohrozil bičíkem: „Stejně není slušné krást v době, kdy jsme hosty tohoto dobrého pána! Styď se! Příště už to nedělej!“

Mladík sebral slepici a odešel se stydět (při jejím vaření). Vajda se za něho ještě jednou omluvil a Charry ho ujistil, že se sousední vesnicí žádné přátelské vztahy nemá. Teprve pak se starý uklidnil a přestal nadávat.

Další den se instalovaly dráty, izolované vodiče do zdí i vlastní svítidla: jsou většinou ze skla a vsazují se do nich skleněné baňky, v nichž jsou zatavené dráty. Nikdy jsem nic takového neviděl. Tomáš jim říká žárovky a tvrdí, že nedávno je v Americe vynašel pan Edison.

Zatím už se také napouštěla přehrada. Odpoledne, když byly všechny práce skončeny, byla už dostatečně plná, aby se mohla elektrárna spustit. Tomáš s Cikány ještě jednou prošli všechna soustrojí, potom dal Charry starému vajdovi opět tučné spropitné. Cikán obřadně poděkoval a slíbil, že dnes večer uspořádá ještě jednu zábavu, ale opět u nás na Hůrce; to už bude za elektrického osvětlení. Přesvědčovali jsme Charryho, aby to už zapnul, ale on prohlásil, že počká do tmy, aby to mělo patřičný efekt.

Nějak se o tom dozvěděli lidé ve vesnici; už od soumraku se sem jednotlivě i v hloučcích trousili všelijací sousedé a když se setmělo, byla tu skoro celá vesnice. Charry usoudil, že by se to mohlo spustit. Osobně pustil stavidlo a voda začala proudit do turbíny. Nestalo se však nic zvláštního, jenom ručičky podivných přístrojů na vrchní desce elektrárny vyletěly nahoru. Tomáš si zkontroloval chod stroje, Charry otočil jednou páčkou, v soustrojí to zajiskřilo – a pak...

Bylo to neuvěřitelné! Jako by najednou ve statku vzešlo Slunce, tak zajiskřilo bílé světlo, jaké jsme ještě neviděli. Mohutné lustry s tisíci svíčkami při plesech v Hongkongu a Rangúnu nejsou proti té skleněné baňce vůbec nic. Ani reflektory auta Mabel tak nezářily, ani svítilna, co má Janek na motocyklu. A co teprve když Charry rozsvítil vypínačem velký reflektor, postavený v okně podkrovního pokoje, kterým mohl osvětlovat celou stráň až dolů k vesnici a naproti až k lesu! Lidé oslnění světlem si zakrývali oči a vykřikovali podivné věci. Někteří nevěřili, že by to mohlo být dílem lidské ruky a ne kouzly.

Byl u nás taky Müller, samozřejmě s celou rodinou včetně Evy. Zčásti byl bez sebe závistí, že my elektřinu máme a on ne, zčásti vynášel katastrofické předpovědi, jako že při takovém osvětlení zcela určitě onemocníme, oslepneme, slezou nám vlasy (případně srst) a velmi rychle zemřeme. Tomáš jej ujistil, že ve vyspělých zemích se takhle svítí už dávno a zatím všichni přežili. Také jim líčil, že by elektřina mohla pohánět různé stroje, třeba celou továrnu. Rozhodně by nebyl problém pohánět podobnou elektrárnou mlýn dole ve vesnici nebo pilu, jakou mají ve městě. Sedláci jen valili bulvy a nechápali.

Eva-Marie měla samozřejmě snahu být co nejvíc u Tomáše. Ale měla smůlu, sice s ním byla, ale nikdy sama, rodiče se rozhodli si ji dobře hlídat. Starý Müller počal nenápadně zjišťovat, kolik ten vznešený pán může mít asi peněz. Tomáš mu řekl, že žádné, neboť veškerý majetek, který na světě je, patří Bohu. Lidem je dovoleno ho pouze spravovat, a to k většímu užitku Boha i světa, tedy zodpovědně. Některé jeho připomínky považoval pan starosta za kritiku svého hospodaření s obecní pokladnou a urazil se.

Tím nechci říct, že by snad Müller byl nepoctivý. Naopak, jeho počínání by se spíš dalo označit jako lakota. Ve svém vlastním hospodářství obracel každou zlatku dvakrát, než ji vydal. Obecní pokladnu hlídal stejně ostřížím zrakem, zejména co se týkalo podpory chudých a vydávání peněz za opravy čehokoliv. Tím pádem byla kasa obce napěchovaná a jediné, zač se utrácelo, bylo pohoštění na zasedáních obecní rady.

Charry oslavoval rozsvícenskou, všichni se cpali naším jídlem, zapíjeli to pivem a vínem z našich sklepů a tancovali, protože Cikáni už zase hráli. A že Charry platil všechno, nikdo se neostýchal najíst a napít do zásoby. K domovu se rozcházeli v náladě víc než povznesené, taky Charry měl trochu v hlavě, ale Diana se ani nezlobila.

Protože lidé měli oslavu a nemohl jsem se spolehnout na žádného z nich, že je plně střízliv, obcházel jsem před ulehnutím statek já sám. Ve stodole se usídlil jeden z vesnických chasníků se svou dívkou, ale o tom věděl Tannarr a slíbil, že až si to vyřídí, dá pozor, aby v pořádku odešli. Jinak byl všude klid, ale přece jen jsem objevil ve stínu stodoly stín ještě temnější.

Byl to Tomáš Baarfelt; stál tam a hleděl na světlo nad bránou do statku. Také to světlo už svítilo elektricky, žhnulo do noci naoranžovělým přísvitem a zcela jistě představovalo jediný svítící bod v širokém okolí. Kromě Měsíce a hvězd.

Tomáš se po mně ohlédl a automaticky mne pohladil. Zastavil jsem se u něho a vyčkal, co mi poví.

„Tak co? Jak se ti líbí elektrické světlo?“

„Mně je to vcelku jedno. Já vidím i v noci.“

Rozesmál se. „Ano, jako obvykle pragmatický přístup k problému. A co jinak?“

Neřekl jsem nic. Stejně, pokud chtěl o něčem skutečně mluvit, určitě to nebylo světlo ani můj názor na ně.

„Aflargeo, jak ty vnímáš Evu-Marii?“

„Myslím, že už jsem ti to říkal. Není špatná, ale... u tygrů je zvykem, že mládě poslouchá svoje rodiče. Když starý tygr zastává nějaký názor, jeho syn je asi bude dodržovat.“

„Aha. A tobě rodina Müllerů nevyhovuje.“

„V žádném případě.“

„Ani mně ne. Ale nezajímám se o jejich rodinu!“

Neříkal jsem nic. V podstatě ode mne očekával jenom návodné otázky, neměl v úmyslu se něco dozvědět. Snad se rozhodoval, jaký bude jeho vlastní názor.

„Zvyklosti řádu doporučují vyhledávat perspektivní jedince. Vyprávějí se takové příběhy; jak u cesty seděl žebráček a kousal poslední kůrku chleba, jel kolem rytíř v bílém plášti a nabídl mu, aby šel s ním jako jeho sluha. A potom se stal komthurem...“

„Eva-Marie určitě nemusí žmoulat staré kůrky chleba.“

„Nebo jak sirotek, kterému zemřel nejdřív otec a pak matka, byl na vychování u cizích lidí, kteří ho bili a týrali; pak přijel jezdec v bílém plášti a...“

„Evu-Marii nikdo netýrá.“

„Ty mi to teda usnadňuješ! Ale ano, týrá! Zabraňují jí v jejím vzdělání, ponechávají ji v nevědomosti! To ti nevadí?“

„Celý svět tone v nevědomosti. Je ten... černý věk. Kalijuga. Vy lidé s tím máte nějaké specifické problémy.“

„To máš od Ludvíka, ne? A víš, co se říká dál?“

„Celý svět nemůžeme zachránit. Ale některé jednotlivce ano.“

„Tak vidíš, jak to znáš. Uděláme tě rytířem, schopnosti bys na to měl. Já jsem se zkrátka rozhodl zachránit Evu-Marii!“

Neříkal jsem nic. Dívka ve stodole začala vřískat a bránit se; podle mých zkušeností se jednalo o součást milenecké hry. Nevím, zda to slyšel Tomáš, neříkal taky nic.

„Když to udělám, nastanou veliké problémy,“ řekl konečně. „Její rodina mi to těžko odpustí. Charry bude mít starosti, a všichni lidé tady na Hůrce také. I ty.“

„No... já to nějak přežiju.“

„Když to neudělám, nesplním svoji povinnost!“

„To by ovšem bylo strašné.“

Podíval se na mne úkosem, jestli si nedělám legraci. Naštěstí na mém obličeji se to tak snadno nepozná.

„No, tak vidíš!“

„Jak dlouho trvá u lidí říje?“ zeptal jsem se.

„To je ohavné slovo!“ zamračil se.

„Tak období, po které se lidé... zamilovávají. Charry a Diana jsou spolu už dlouho a pořád... ještě ano. Jak dlouho myslíš, že to bude držet tebe?“

Zafuněl asi tak, jako Charryho býk, když se někdo z nás příliš přiblíží k ohradě. „Udělám vám lékařskou přednášku.“

„Lékařské přednášky nám dělal už Ludvík. Vím, jak dlouho je žena březí a jak se stará o svoje mládě. I jak to vypadá, když se takové dítě rodí. Vím všechno. Jenom taky vím, že v praxi se to někdy děje docela jinak. Ovládá se to... myslí.“

„Vzdělaní tygři, to je věc...“

„Posláním řádu je šířit vzdělanost u všech živých bytostí.“

Tomáš se rozesmál. Seděli jsme na trávě před statkem, objal mne kolem krku a pokoušel se mne uškrtit. Nemyslím, že by se taková věc mohla podařit kterémukoliv člověku.

„Co by sis o mně myslel, kdybych přece jen zatoužil po ženě? Myslím fyzicky, tak jako... láskou!“

„To je snad normální. Je jaro.“

„Jenže... v mém postavení? Víš, jaký skandál by mohl nastat, kdyby se kníže Baarfelt zamiloval do selské dívky?“

„Nevím. Bude se kvůli tomu bojovat?“

„To snad ne, proboha!“

„Škoda. Když ve Védách nějaký vznešený královský syn uloupil jinému králi dceru, byla vždycky válka. Tam to bylo bezva, různě mezi sebou bojovali, padlo pár desítek tisíc nejlepších kšatriů, ale nakonec se vždycky nějak smířili.“

„Ty umíš člověka potěšit!“

„Ludvík nám to vyprávěl. Nebo se třeba jedna manželka krále nepohodla s druhou manželkou, čí syn nastoupí na trůn. A ten kluk té ženy, co ji král už nechtěl, jmenoval se Dhruva Maharádž, si pozval na pomoc Náradu Muniho. To je veliký světec, lítá vesmírem a všude roznáší drby. A ten začal klukovi radit, jak by se stal králem ještě mocnější říše než má Bráhma, stvořitel vesmíru. Tak ten Dhruva Maharádž šel do Vrndávanu...“

„Proboha, stopni to! Kdybys byl člověk, tak tě... Řekl ti už někdy někdo, že máš nesmírně protivný řeči?“

„Ne. Diana mě chválí, jak si všecko pěkně pamatuju.“

„Já znám dokonce někoho, kdo si tvoje vyprávění dokáže dokonale vychutnat. Ale určitě někdy jindy, protože...“

V té chvíli jsem zaslechl výkřik. Nebyl ze stodoly ani odněkud ze statku, ale zezadu, kde tábořili Cikáni. Určitě ho zaslechl i Tomáš, protože se ohlédl tím směrem. Pak se ozval druhý hlas, třetí a ještě mnoho dalších.

„Něco se stalo!“ řekl Tomáš. „Měl jsem divný pocit...“

„Ty taky?“

Rozběhli jsme se tam. Od stodoly k nám běžel Tannarr a hlásil: „Do tábora Cikánů někoho přinesli! Cítil jsem krev!“

„Skoč mi pro kufřík, Aflargeo!“

Tomáš měl kufřík s lékařskými nástroji. Patřil k těm několika málo věcem, které měl. Pak měl nějaké knihy, tištěné i ručně psané, trochu šatstva a zbraně, jinak nic. Věděl jsem, kde co je, takže jsem běžel do statku. Charry právě otvíral dveře a vyptával se, co se děje. Když jsem mu to řekl, začal hledat kalhoty.

Mezi vozy ležel na trávě mladý Cikán, který předtím hrál na housle se starým. Byl to on, kdo předevčírem bodl toho selského synka svým křivým nožem. Na košili měl několik krvavých skvrn, hlavu rozbitou, podle všeho břitem sekery. Chroptěl a škubal sebou; Tomáš k němu poklekl, ohmatával ho a prohlížel jeho rány. Potom vstal a řekl něco nesrozumitelného starému vajdovi. Vzápětí propukla stará Cikánka v kvílivý nářek.

„Co se stalo?“ ptal se Charry.

Vajda kývl na asi desetiletého kluka, který byl zřejmě svědkem událostí. Chvíli trvalo, než ho vyslechl, pak nám přeložil:

„Rocco šel někam do polí. Nevím proč. Odpoledne si prý brousil nůž, snad se šel s někým bít. Toniovi neřekl, proč. Ale Tonio za ním stejně šel. Našel ho... takhle.“

„Bylo jich víc,“ řekl Tomáš. „To neudělal jeden člověk.“

„Půjdu po stopě,“ navrhl Ao Harrap. „Najdu viníka! Nemohou být daleko; po čichu je vystopuji...“

„Ne,“ řekl vajda. „Vím, kdo to byl. To je moje pomsta. Nechci, aby se do ní pletl někdo z bílých.“

Stáli jsme okolo toho chlapce; muži ponuře mlčeli, jejich tváře byly ve světle pochodní nepřístupné a zlé. Vajdova žena tiše skučela jako zaběhnutý psík; vzadu u vozů plakaly dívky. Vajda poklekl a hladil chlapcovu tvář svraskalou, tvrdou dlaní; Tomáš sepjal ruce a tiše se latinsky modlil modlitbu za zesnulé.

Konečně Pascaletto povstal a pokřižoval se.

„Konec.“ oznámil.

Cikánka zakvílela, jako by jí duše odcházela z těla.

„Pokoj jeho duši!“ řekl Baarfelt a učinil kříž napjatou dlaní nad mrtvým. „Odpočívej v pokoji...“

Cikán odešel k vozu. Vrátil se s houslemi, položil je pod bradu – pak jsme ještě jednou uslyšeli tu zvláštní, kvílivou, smutnou a táhlou píseň. Všichni stáli a mlčeli, jenom ten chlapec tam ležel; starý vajda hrál, hleděl nahoru ke hvězdám a z očí mu tekly slzy. Když dohrál, otočil se a chvíli nepohnutě hleděl směrem, kde se nacházela vesnice toho mladíka. Všichni dobře věděli, že to byl on; Tannarr odběhl a očichal stopy na tom místě, pak tiše potvrdil, že Cikán má pravdu.

„Odejdi, komthure Baarfelte,“ požádal Pascaletto. „Do rána je ještě daleko. Budeme truchlit...“

Charry se rozhodl zasáhnout. „Ale tady jsme v civilizované zemi! Dojde-li k vraždě, je věcí četníků provést vyšetřování! Já zítra zajdu za starostou Müllerem a požádám, aby poslali komisi, která...“

Pascaletto zatřepal rukou, aby ho zadržel. „Gádžo Carlosi, ty jsi velice hodný a laskavý člověk. A věříš v zákony, které vydali všelijací velcí páni, kteří sedí ve svých kamenných domech a ty své předpisy vymýšlejí. Já jsem Rom, cestuji na svém voze a dělám práci, za kterou si nechávám zaplatit. Mám přátele, i mezi bílými gádži; ty jsi jeden z nich. Tak nechtěj, aby se to změnilo!“

Charry překvapeně ustoupil.

Pascaletto ukázal na Dianu. „Tys nám četla z posvátných knih, jak byl náš národ vyhnán ze své vlasti. Tak taky víš, že tam doma, za dávných časů, vládl zákon. Teď a tady nevládne žádný zákon. Jen peníze a slovo bílých. My Romové umíme lhát; jistě líp než gádžové. Ale když jde o to zakroutit zákon jako ty vaše paragrafy, to dokážete líp vy...“

Charry chtěl něco říct, ale Tomáš ho zadržel. „Má pravdu.“

„To necháme jen tak – bez trestu?“

„Trestat bude Bůh...“

„To samozřejmě ano, ale asi to bude trvat trochu dlouho! Kdyby se někdo z nás zaručil...“

„Jdi spát, Charry, prosím tě!“

Charrymu se to nelíbilo, ale bylo nutno poslechnout. Pascaletto jej stejně zadržel.

„Musíme ubohého Rocca pohřbít, pane. Směl bych tě požádat, abys nám dal nějaké dříví na postavení hranice?“

„Chcete ho spálit?“

„Ano, tak se pohřbívalo za dávných časů. Spálit na hranici a popel nasypat do řeky. Duše se musí zbavit svého těla...“

„Dříví vám dám. Ale... chcete to uchovat v tajnosti?“

„Můžeš jim říct, že Rocco zemřel. Jak, to je naše věc.“

„Dobře. Doporučoval bych udělat to na místě, kde řeka přechází přes cíp našeho pozemku. Tam dole pod strání, jak začíná les.“

„Ano, to bude dobré místo.“

Charry dal pokyny Vítkovi, aby jim vybral vhodné dříví. Mladí Cikáni odešli dozadu je vybrat; Charry zůstal.

„Smíme se zúčastnit pohřbu?“

„Ano, pane. Děkuji ti za to, že jsi měl mého syna rád.“

„Dobře. Zítra připravíme...“

„Ne, prosím. Během noci připravíme hranici; pohřeb bude brzy za svítání. Hned potom odjedeme pryč, velice spěcháme.“

Charry souhlasil a konečně odešel spát. Dozor přenechal nám. Nejsem si jist, zda to Pascaletto považoval za ideální řešení, ale viděl nás asi raději, než většinu lidí. Myslím si to proto, že mne viděl okounět u vozů a zavolal na mne:

„Pojď sem, ty velkej, pruhovanej! Rozumíš, co povídám?“

„Ano, rozumím ti.“ ujistil jsem ho.

„Zůstaň chvíli se mnou. Když jsem byl malý, měl můj dědeček ve svém voze kůži z kočky, jako jsi ty. Moc se mi líbila...“

Nevěděl jsem, co na takovou pochvalu říct.

„Náš svět odchází, pruhovanej.“ řekl tesklivě. „Až my umřeme, už nebudou žádní Romové. Budou jen bílí gádžové a černí gádžové; to ale nejsou Romové. Brzo nikdo nebude umět hrát na housle, kovat koně a zpracovávat stříbro do šperků. Budou jenom krást a žebrat u bílých. Budou žít ve městech, pořád na jednom místě, kde neuslyší zpívat ptáky, kde neuvidí zelenou trávu! Nakonec je bílí gádžové chytí a zavřou do vězení, kde bídně zahynou. Patří jim to. Přestali být Romové...“

„Třeba neměli jinou možnost.“ namítl jsem.

„Proč nezabili radši mne? Proč to musel být ubohý Rocco? Mně se už na světě nelíbí, je zlý k nám Romům... bílí gádžové už nevědí nic. Nerozumějí ani zemi, ani slunci, ani větru. Rozumějí jen penězům. Zhloupli, zludračili... je jich plný svět a žádný nestojí za nic!“

„No, já nevím! Třeba Charry, Diana, Tomáš...“

„Taky je ten svět zahubí. Nebo budou muset odejít; někam hodně daleko, kam nedosahuje lidská zloba a nenávist. Zle jim bude, plakat budou krvavý slzy, když neodejdou...“

Neříkal jsem nic. Ten starý muž seděl a povídal něco v jazyce, kterému nerozumím. Nebo snad zpíval? Bylo těžké odhadnout, co bych měl udělat, abych mu ulehčil v jeho žalu. Snad to ani nebylo možné.

Na místě, které označil Charry, postavili hranici. Mrtvého chlapce oblékli do toho nejlepšího oděvu, co měl, vyzdobili jeho mrtvolu všemi cennostmi, které mu patřívaly zaživa. Také všichni ostatní se slavnostně oblékli; dívky pokládaly na jeho tělo různé stužky, pentle, ozdoby. Také mu s sebou dali jeho křivý nůž, i když ho nedokázal ochránit při posledním boji. Dívky zpívaly, táhle a teskně, nejtesklivěji Aranka. Třeba ho měla ráda...

Když přišlo ráno, byla hranice připravena. Přišel Tomáš, Charry a Diana i všichni ze statku, aby se zúčastnili pohřbu. Pascaletto velmi zdvořile požádal Tomáše, zda by nemohl přednést nějakou pohřební řeč. Tomáš pochopitelně přijal a vytáhl svou Bibli:

„Bratři a sestry, mám za to, že nejvhodnější, co mohu říci v této velmi smutné chvíli, je něco o věčném nepříteli všeho lidského stvoření, jehož nazývají Satanem. Z jeho návodu se děje všechno zlo světa a on je také tou nejnešťastnější bytostí, která žije v tomto Vesmíru. Poslyšte, co o něm praví prorok Ezechiel:

»Ty, jenž zapečeťuješ summy, pln moudrosti a nejkrásnější.

V Eden, zahradě Boží, byl jsi, všelijaké drahé kamení přikrývalo tě, sardius, topazius, jaspis, tarsis, onychin, beryl, zafir, karbunkulus a smaragd i zlato; nástrojové bubnů tvých a píšťal tvých v tobě, hned jakžs se narodil, připraveni jsou.

Ty jsi cherubem od pomazání. Jakž jsem tě za ochránce představil, na hoře svaté Boží jsi byl, uprostřed kamení ohnivého ustavičně jsi chodil.

Byl jsi dokonalý na cestách svých, hned jakž ses narodil, až se našla nepravost při tobě.

Pro množství kupectví tvého uprostřed tebe plno jest bezpráví, a velmi jsi prohřešil. Pročež zahubím tě, a vyhladím z hory Boží, ó cherube ochránce, zprostřed kamenů ohnivých.

Pozdvihlo se srdce tvé slávou tvou, k zlému jsi užíval moudrosti své příčinou jasnosti své. Porazím tě na zemi, před obličej králů povrhnu tě, aby se dívali na tebe.

Pro množství nepravostí tvých a pro nespravedlnosti kupectví tvého poškvrnil jsi svatyně své. Protož vyvedu oheň zprostřed tebe, kterýž tě sžíře, a obrátí tě v popel na zemi před očima všech na tě hledících.

Všickni, kdož tě znali mezi národy, strnou nad tebou; k hrůze veliké budeš, a nebude tě na věky.«

Bratři a sestry, toto jsou slova Písma. Mluví o tom, který se nazývá Satan, ale také Ďábel; snad nejkrásnější jeho jméno je Lucifer, Syn Jitřenky. Slyšeli jsme, že nebyl odjakživa a od své přirozenosti zlý; dokud se na něm nenašla nepravost.

O tom, jak se to stalo, nevypráví Bible, ale jedna stará legenda. Mluví o tom, že Lucifer, syn Boží, byl velice pyšný na to, že je nejmilovanějším ze Synů Božích. Pak ale spatřil, že Bůh si vytváří něco nového; že vytvořil člověka. Lucifer žárlil na toho nového tvora, nenáviděl ho od první chvíle, a ze zlé vůle se snažil kazit Boží dílo. Proto svedl člověka ke zlému.

A tehdy Hospodin Bůh vynesl soud nad Luciferem, synem Jitřenky. Pravil: »Přestože jsi byl nejdokonalejším z mých synů a měl všechnu moji lásku, dopustil ses zlého činu. Proto je nanejvýš spravedlivé, abys za to nesl trest. Poslyš:

Strhl jsi nešťastného člověka, svého mladšího bratra, jehož jsi měl chránit a pomáhat mu, do propasti hříchu. Nebylo mým přáním, aby člověk žil v bolesti a utrpení; ale stalo se tak tvou vinou, proto budeš ty trpět s ním. Utrpení člověka nadejde konec, když pozná svoje skutečné postavení, opustí propast hříchu a dojde k mému trůnu. Tehdy bude osvobozen a spasen. Ty sám budeš spasen jako poslední ze všech živých tvorů.

Avšak každý hřích, který kterýkoliv člověk spáchá, zatíží nejen jeho, ale přidá další kámen na horu, kterou budeš vláčet na svých bedrech. Zase však každý čin dobrý, který nějaký člověk vykoná, od tvého trestu jeden kámen odejme. Hřích, který jsi vypustil na tento svět, není lehké porazit; proto bude hora, kterou nosíš, stále narůstat a ty se budeš trápit pod její váhou. A pro svou velikou nenávist budeš ještě dále svádět lidi ke zlému; takže nebude konce tvému utrpení.

Teprve lidé tě mohou zachránit; až skončí panství hříchu na tomto světě, až bude sejmut i ten poslední kámen z tvých ramenou, teprve tehdy se smíš objevit před Mojí tváří.«

Tak rozhodl Hospodin Bůh. Od té doby trpí Lucifer, syn Jitřenky, jemuž bylo dáno jméno Satan, strašlivou tíhou lidských hříchů. Včera byl k těmto hříchům připojen další kámen; také tíhu vraždy chlapce Rocca nese nyní na bedrech.

A já bych vás chtěl prosit, bratři a sestry: Pro Lásku Boží, pro dobrotu srdce našeho věčného Stvořitele, nepřikládejte už žádné další kameny na tuto horu hříchu. Je již dosti vysoká a Lucifer již dosti trpí. Vím, že ve vás těžko vzbudím soucit s tímto nešťastným tvorem, když nemáte soucit ani se sebou samými. Ale prosím vás; mějte na paměti, že za svoje činy dostanete odplatu nejen vy, ale také on. Pokuste se raději (ačkoliv velice pochybuji, že někdo poslechne) některý z těch kamenů odvalit. Přijme-li kdo z vás břemeno svého bližního, ulehčí tím zároveň o malý kousek celému světu. Protože zlo světa neustále narůstá, a neustále leží na nás všech...“

Tomáš skončil a odstoupil; Pascaletto zapálil hranici, Cikánky začaly hořekovat a kvílet, jednotliví Cikáni přistupovali a přihazovali do ohně dřevěná polínka. Také Charry a ostatní z farmy přihodili každý jedno polínko; pak stiskli zarmoucenému otci ruku a odešli, ale Cikáni setrvali na místě, dokud hranice nedohořela. Až potom smetli popel a vhodili jej do řeky, aby jej odnesla k moři.

Když se vrátili, už nekvíleli, neplakali ani nenadávali. Rychle a šikovně sbalili svůj tábor, naložili vše na vozy a zapřáhli koně. Pascaletto přišel k Tomášovi:

„Doufám, pane, že jsme řádně splnili, oč jsi nás požádal. Buď ujištěn, že ti kdykoliv opět rádi posloužíme...“

„Také já jsem rád, že jsem tě viděl, Pascaletto. I když bohužel okolnosti, za kterých se rozcházíme, nejsou příznivé.“

„Přijdou ještě horší, pane. Moje žena hleděla do budoucnosti. Obává se, že se chystá něco zlého. Pro tebe a pro všechny, kteří žijí na tomto statku...“

Tomáš nebyl zvyklý brát na lehkou váhu varování.

„Víš něco o tom, co se má stát?“

„Nevím, co bude. Ale určitě nic dobrého.“

Rozloučili se, pak Pascaletto vylezl na vůz, švihli do koní a za chvíli nám zmizeli z dohledu.

„A... pomsta?“ řekl Charry.

„Přijde,“ odpověděl Tomáš. „Oni nezapomínají.“

Asi za tři týdny vyhořel statek, z něhož byl onen mladík. Oheň vypukl uprostřed noci, nikdo nevěděl, jak. Když se probudili, bylo všechno v plameni, sotva stačili utéct. Vzpomněli samozřejmě i na Cikány, ale ti podle pátrání policie už dávno zmizeli na německými hranicemi. Tak bylo pátrání zastaveno pro nedostatek důkazů. Sedlák prodal pole, která mu zbyla, a se ženou i synem se odstěhoval, neznámo kam.

 


Zpět Obsah Dále

01.08.2020 20:34

Errata: