Bez COOKIEs je omezený přístup!

Úplňková noc

Zpět Obsah Dále

V té době dozrál čas, aby byla provedena slavnostní přísaha Charryho a Diany, jíž by se stali rytíři templářského řádu Blesků; déle to již nebylo možno odkládat. Někteří Tomášovi přátelé už začínali nad jejich právním postavením kroutit hlavou; dostávali jsme od řádu spoustu hmotných i jiných věcí, vykonávali pro řád různé činnosti, ale nic z toho nebylo právně podloženo, jak se sluší a patří. Kromě toho, tito lidé měli své záměry, někdy méně snadno proniknutelné.

Charry a Diana se z Tomášových přednášek dozvěděli, že existují dvě verze postavení rytíře Blesku ve společnosti. Jedna ideální, že je to zbožný člověk se zajištěnou existencí, všeobecně vážený a ctěný, jehož každý hodnotí příznivě, lidé vyhledávají jeho společnost a on má možnost prokazovat jim různá dobrodiní. Druhá reálnější, že totiž se jedná o mírně výstředního člověka se spoustou zájmů, které nestíhá a kvůli kterým nemá na nic čas. Jakmile ostatní přijdou na to, že dotyčný je ochoten a schopen pro ně něco udělat, začnou ho otravovat každý se svými problémy; postupně se vytvoří řada okruhů jeho činnosti, které se reálně zvládat nedají, takže to vždy nějak ošidí. Občas se na domluvu ostatních dělá pořádek v administrativních záležitostech; ten čas nadešel právě nyní, protože je to nutno a velení řádu ho bombarduje různými trapnými dotazy.

Ve skutečnosti není pravda, že mladý rytíř nejdřív řádně vystuduje a složí předepsané zkoušky, pak dostane zasvěcení a jde konat dobro lidem, naopak. Dosavadní člen řádu se při nějaké příležitosti potká s nadaným mladíkem, který dělá přibližně to co on, ovšem amatérsky a se snahou převyšující způsobilost. Ježto nemůže vydržet jeho neznalost, začne mu leccos vysvětlovat, dává mu knížky a všelijaká poučení. Tím spolu navážou přátelský vztah a spolupracují. Po čase rytíře přestane bavit, že kamarád do řádu nepatří a nějakým způsobem ho k tomu přinutí. Začleňování má všelijakou formu a někdy popletenou časovou posloupnost; stalo se postupně zvykem, že konají práci vyšší úrovně, než na jakou mají svěcení a naopak jiní mají zase svěcení, ale nedělají to, co mají. Zkrátka, byl v tom zmatek.

Ostatně, naše Hůrka byl nejkrásnější příklad. Většina řádu se domnívala, že Charry a Diana jsou dávno přijati; sice Jan Dunbar a další situaci znali, ale ti ve Španělsku a Itálii ne. Hovořilo se o přijetí Vítka a Tošia, Tomáš je dokonce nahlásil jako bratry, ale s našimi pány to pořád ještě nebylo ukončeno. Proto byl Tomáš přinucen přemoci vrozenou lenost a nechuť provádět slavnostní akce a uspořádat jejich zasvěcení.

Nedávno jsme si vyjeli na projížďku na koních a zatoulali se na místo, jemuž se vesničané vyhýbali, považovali je za opředené tajemstvím. Ukázal jsem je Tomášovi jednou při lovu, když jsme se motali v bažinách za lesem; byl to pahorek, na kterém stály do kruhu vysoké špičaté balvany, tak ohromné a těžké, že se zdálo, že je tam musel nastavět pravěký obr. Uprostřed byl veliký balvan, otesaný do tvaru stolu.

Teď jsme tam zajeli znovu všichni. Tomáš byl u vytržení, když to spatřil: „Vím, co to je! Kromlech, svatyně dávných Keltů! Nikdo už dnes neví, nač takové stavby byly a jak byly vystavěny. Většinou se nacházejí v Anglii a Francii, ale u nás v Čechách v lese u Skryjí jsou podobné kamenné řady. Těm vysokým balvanům se říká menhiry a když jsou takhle postaveny, tvoří kromlech.“

Diana, která obdivuje všechny staré keltské památky, zajásala a rozhodla se, že tam bude čarovat, až bude potřeba. Baarfelt se jejímu čarování smál a tvrdil, že to může být užitečná věc; jeho předkové před příchodem svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje věřili v pohanské bohy, zůstalo po nich mnoho památek a v církevních spisech i popisy dávných rituálů. Slíbil, že Dianino kouzlení ještě vylepší a pokusí se naučit ji něco, o čem slyšel od jiných. Diana se spokojila se slibem.

Podle postavení slunce a měsíce vypočítal velmi lehce přímo v onom kromlechu, kdy bude úplněk; stačilo se podívat na Měsíc a Slunce mezerami mezi menhiry a dalo se dokonce vypočítat podle sklonu paprsků, kdy bude nejbližší zatmění. Tomáš tvrdil, že pomocí kromlechů se dají vypočítávat všechny pohyby hvězd a planet jako podle hvězdářských přístrojů a Keltové byli pravděpodobně vynikajícími astronomy.

O tomto úplňku jsme se vydali na kromlech: Charry a Diana, Tomáš, Jan Dunbar, Vítek, Tošio Yamanaki a my tři. Tomáš byl zahalen do širokého černého pláště, pod ním měl roucho purpurové barvy, spadající až na zem, přes prsa ještě bílý pláštík s červeným osmihrotým křížem. Na krku mu visel velký řádový kříž; rovněž osmihrotý, ze zlata, na každém z ramen kříže svítil velký rubín. Dunbar měl podobné roucho, ale černé barvy a ve zlatém kříži na krku pouze černé kameny. Charry a Diana byli oblečeni do černého, ale bylo pro ně připraveno řádové roucho. Tošio a Vítek byli taky v černém.

Počasí bylo nádherné, obloha jasná a slunce zalévalo svojí září les, bažiny i pahorek. Tannarr objevil při průzkumu křovisek stopy zajíců a měl podezření, že se někde v blízkosti toulá srnec a že bychom jej snadno mohli vyčenichat a uspořádat na něj lov. Ale Tomáš nám velice vyčinil, že v tak slavnostní chvíli chceme svoje duše obtížit hříchem a tesáky potřísnit krví. Poučil nás, že když se koná slavnost, vyplývající z lásky ke všemu živému, naprosto se nehodí zabíjet jiné živé tvory. Ne, že bychom to nevěděli, to nám Diana říká každou chvíli, ale někdy mi jdou odporem k masu na slavnostních hostinách na nervy.

Na kromlechu zahájil Tomáš obřadné očišťování místa; prováděl to kropením svěcenou vodou pomocí svazku březových větviček. Tu vodu nabral z potoka, který se opodál rozšiřoval na malou tůňku. Kývl na Charryho a Dianu: „Někteří považují za potřebné se před zasvěcením očistit v tekoucí vodě; není to bezpodmínečně nutné, ale kdybyste chtěli...“

„Jistě, rádi.“ řekl Charry a Diana dodala:

„Nebylo by rozumné, abychom to provedli tak dokonale, jak jen je možno? Když se něco dělá, tak se to má dělat bez chyby!“

„Ano, to je pravda. Ale bohužel, v průběhu staletí byly obřady několikrát pozměněny a vznikla řada variant. Každá z nich se dá nějakým způsobem ospravedlnit.“

„A ty máš na to nějaký vlastní názor?“

Tomáš se tvářil vážně. „Jsme lidé a naše činnosti jsou lidské; ale důsledky toho, co máme dneska vykonat, se týkají vyšší moci. Proto i když sloužíme Bohu, může být výsledek ovlivněn našimi chybami, neschopností konat, co konat máme. Musíme věřit, že Bůh nám chyby velkomyslně odpustí.“

„S tím se asi nedá nic dělat, že?“ ptala se Diana.

„Bůh nám svěřil určité úkoly, jisté poslání na tomto světě. My ovšem neznáme Jeho vznešené záměry, můžeme pouze odhadovat, jaké jsou naše povinnosti. My jsme si nevybrali Boha; Bůh si vybral nás. Jsme Jeho věční služebníci. To je veliká milost.“

„To neodpovídá na základní otázku, jak provádět zasvěcení. Jsou na to nějaké předpisy nebo ne?“

„Nějaké skutečně jsou. Ale víc než předpisy a ustanovení platí tři nejdůležitější vztahy k Bohu: Víra, naděje a láska. Pokud ty tři věci chybí, nemá smysl žádný obřad. Vyčkejte, prosím...“

Tomáš zapálil tři ohně; dva po stranách oltáře, třetí do trojúhelníku za ním. Vítek vybalil z vaku velký kříž, který postavil na oltář, německy psanou Lutherovu Bibli, kalich a schránku s hostiemi a svěceným vínem; to vše přivezl Jan Dunbar od svého velitele, Wittenberského komthura.

Slunce klesalo zvolna k západu, v korunách stromů zpívali ptáci a z bažin se ozývaly skřeky žab. Zvedl se mírný větřík, ale byl příjemný a laskavý. Svět kolem voněl tak, že to cítili i lidé. Měl jsem pocit, že všichni jsou vzrušení a laskavější než jindy. Dokonce Tomáš a Jan, kteří podobné situace zažili již mnohokrát, byli dojati.

Tomáš Baarfelt sloužil mši svatou; tiše zpíval latinsky, Jan Dunbar mu přisluhoval a zpíval odpovědi. Odpoledne před obřadem měl Tomáš s Charrym a Dianou osobní rozmluvu, kterou nahrazoval zpověď; protože si nemohl být jist, jakou úroveň měli dosavadní kněží, kteří jim kdy dávali rozhřešení, udělil jim generální pardon za vše, co kdy provedli. Tímto způsobem se v církvi smažou všechny hříchy. Proto mohli nyní přijmout tělo a krev Páně v podobě chleba a vína.

„Bratře a sestro,“ řekl jim Tomáš. „Přišli jste sem, abyste se stali služebníky Věčného Boha. Povolal si vás ke své osobní službě, poněvadž jste dobří a čestní a budete ozdobou řádu. Bůh vidí nejen vaše činy, ale i vaše myšlenky, které já nevidím. Proto si vás vyvolil za své služebníky; je to Jeho Milost.

Každý člověk je dobrý a šlechetný, každému je dána možnost, aby se stal bratrem či sestrou Syna Božího Ježíše Krista, milovným dítětem Boha Pána a Vládce. Těm, jež obzvlášť miluje, dává Bůh prohlédnout a pochopit. To se stalo i vám; a vy sami jste se přičinili, že k vám přišel posel řádu, aby otevřel vaše oči a aby vás požádal, abyste nám pomohli v naší službě. Ptám se vás tedy: chcete přijmout službu v řádu Templářů?“

„Ano.“ řekl Charry.

„Ano.“ řekla Diana.

„Musím vám připomenout jisté povinnosti, které pro vás budou platit od chvíle, kdy přijmete řádové zasvěcení. Především všemi silami pracovat k dobru a rozkvětu řádu; i vaše světské statky od této chvíle náleží řádu a budou sloužit jeho potřebám. Budete mít za povinnost vyhledávat nové členy a otvírat jim bránu poznání, aby byli osvíceni Velikým Světlem a procitli ze své slepoty. Budete potírat nepřátele řádu, ať jsou kdokoliv a kdekoliv, a to silou a mocí i rozumem a lstí; je dobrý jakýkoliv způsob, třeba i takový, který se příčí světskému zákonu. Budete poslouchat nadřízené komthury a velmistra a s úctou přijímat jejich rozhodnutí; v radě budete předkládat názory, které jsou v souladu s vaší ctí a svědomím a budete se za ně stavět. Budete se snažit získat čest stát se vyšším velitelem řádu. Svým podřízeným budete vládnout spravedlivě, moudře a rozmyslně a chránit jejich životy jako svůj vlastní; pro jejich dobro obětujete svoje pohodlí a budete pamětliví, že jejich služba nepatří vám, ale Bohu. Čím vyšší zasvěcení kdo získal, tím vyšší je jeho odpovědnost; a tím větší je práce, kterou musí vykonat pro ostatní bratry.

Jsem si vědom, že vládnete zemi, ostrovu Arminu, kde žijí lidé a šelmy; přejeme si, aby se tato země stala sídlem řádu, což bude ku prospěchu oběma stranám. I starost o tuto zemi a její národ je službou Bohu; už jsem měl tu čest poznat zákony, které jste tam zavedli a na oplátku slibuji, že řád je bude dodržovat.

Chtěl bych vám ještě připomenout, že řád má také nepřátele; ti vám v tuto chvíli snad ještě nehrozí, ale přijde čas, kdy jejich nenávist zajisté pocítíte. Bylo by správné a chvályhodné, abyste nosili odznaky své moci viditelně, avšak prozatím to není vždy možné; proto je nařízeno nosit kříže pouze při slavnostních příležitostech a ve všední dobu je nahrazovat prsteny. Kříže by nás mohly přivést do rukou nepřátel, kdybychom se nechránili.“

Charry a Diana pozorně poslouchali; mezitím se zcela setmělo a na oblohu plnou hvězd se zvolna vykutálel kulatý měsíc. Nastala nádherná vlahá noc a všude bylo ticho, když Tomáš promlouval:

„Hovořím tu o administrativních záležitostech, právech, povinnostech, utajování před úřady a boji proti nepřátelům. Možná to jsou důležité věci, ale ve skutečnosti jsem se pořád ještě ani stínem nedotkl skutečného účelu řádu. Ve skutečnosti jdou naše dny právě v náladě světských povinností. Příliš často myslíme a mluvíme o politice, hospodářství, intrikách a smlouvách; ale velmi málo o Bohu a o Jeho lásce. Měl bych vám tedy říct alespoň dnes, tohoto nádherného večera:

»Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, lásky však kdybych neměl, učiněn jsem zvučící měď aneb znějící zvon.

A bychť měl proroctví, a povědom byl všelikého tajemství i všelikého umění, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.

A kdybych vynaložil na pokrmy všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych neměl, nic mi to neprospívá.

Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se.

V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nevzpouzí se, neobmýšlí nic zlého.

Neraduje se z nepravostí, ale spolu raduje se pravdě.

Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká.

Láska nikdy nevypadá ježto buď že proroctví jsou, ta přestanou, buď jazykové, ti utichnou, buď učení, to v nic přijde.

Z částky zajisté poznáváme, a z částky prorokujeme.

Ale jakž by přišlo dokonalé, tehdyť to, co jest z částky, vyhlazeno bude.

Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem muž, opustil jsem dětinské věci. Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.

Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.«

Tak hovoří apoštol Pavel z Tarsu v epištole ke Korintským. Nemám pochybnost, že všichni rozumíte těmto slovům tak, jak byla před téměř dvěma tisíci lety napsána. Zvláště dnešního večera je velice snadné porozumět, pochopit a přijmout. Ale zítra, až se probudíme do všedních dní, už to tak snadné nebude. Nevím, jak pro vás, ale pro mne to nebude snadné. Milovat Boha, to dokážeme poměrně snadno. Bůh je krásný, vznešený, mocný, je nám dáno se mu kořit a vzdávat mu čest, která mu náleží. Ale milovat bližního svého? Ano, když je ten bližní sympatický a milý, když je nám za naši péči a lásku vděčný, když máme naději, že jednou bude tak skvělý, abychom na něj mohli být pyšní.

Ale řád tady není jen pro ty, kdož jsou nám příjemní. Stejně tak váš stát nebyl vynalezen jenom pro dobré občany, kteří s ním souhlasí a přejí si pomáhat jeho rozvoji. Stát vlastní také bídné lotry, kterým státní zřízení nic neříká, je pro ně nepřítelem nebo v lepším případě lovnou zvěří. Zloděje, lenochy, povaleče, příživníky, opilce, děvky. Také ti jsou naši občané, i když se to nelíbí jim ani nám. Ani řád nemůže zavírat oči před takovými lidmi. Naopak, právě jim je určen.

Mnoho bratří a sester pochopí a přijme myšlenku nemocnice. Není sporu, že kdo je ztrápen nemocí, nachází se v bídném postavení a zasluhuje, aby mu bylo pomáháno. Přemůžeme svůj odpor a nechuť k takovým lidem, nevadí nám, že mají ohavná zranění a páchnoucí boláky, sténají, skučí, prosí. A nevadí nám ani, že svého lékaře proklínají a spílají mu, když jim působí bolest. Nehovoří z nich nenávist ani zlo, nýbrž pouze bolest.

Jsou však lidé, kteří na první pohled vypadají zdraví. Nechybí jim nic, co považujeme za potřebné. Nejsou hladoví, nemocní ani nežijí v nouzi. Přesto strádají a my pozorujeme, že je něco trápí. Hledají pomoc, a my často nevíme, jaká je skutečná příčina jejich problémů. Je to něco hluboko uvnitř, co vychází na povrch až při důkladném hledání. Tyto nemoci se nazývají nenávist, nedůvěra, odpor, strach. Je možné s nimi žít, ale není možné být jimi postižen a zůstat člověkem. Jsme tu také proto, abychom pomáhali lidem, kteří jimi onemocněli.

Jednou z povinností našeho řádu je dávat druhým vše, co potřebují. Neřekl jsem to, co chtějí; to někdy může být docela jiná věc. Jsme jako lékař, který rozeznává nemoc tam, kde sám chorý ji vidět nemůže. On nezná diagnózu; ví pouze, že ho něco bolí, proto skučí a sténá bolestí. Mnohdy jeho prosbu o pomoc vnímáme jako nepřátelství.

Mluvil jsem o utajování naší činnosti před veřejností. Musíme tajit, že něco děláme, to ano; protože celá tato společnost je nemocná. Jsme lékaři všeho a všech, celých států a jejich systémů a možná celého světa. Je to velmi zodpovědná práce. Mnoho lékařů se nakazilo od svých pacientů a zemřeli na jejich choroby. Mnoho našich bratří a sester se nakazilo od svých pacientů nevírou a nenávistí. Nezemřeli, ale poklesli – to je totéž jako duchovní smrt. Přestali vidět bližního svého ne snad v chromém žebrákovi, který vztahuje ruku u kostelních vrat, ani ve zločinci, který přepadá svoje oběti ve stínu noční ulice. Ale v bohatém bankéři, který žije v přepychu, nechce nic slyšet o lásce a soucitu a lidi považuje jen za kořist, z níž chce vyždímat zisk. Nebo státním úředníkovi, který nedohlédne za hranice zákona, vojákovi nebo policistovi, který podezírá každého a všechny a vidí v nich nepřátele svoje i státu. Každý z nás má svoje nepřátele, které nenávidí a kterými pohrdá. Někdy zapomínáme, že i oni jsou lidé. Ale Bůh je nepovažuje za svoje nepřátele. Jenom za děti, které zabloudily a nechtějí vidět svého strážného anděla, jehož jim poslal ku pomoci.

Všichni jsme slíbili, že budeme konat službu. Budeme ji konat nedokonale, protože jsme nedokonalé lidské bytosti. Dokonalou službu konají andělé – ale i mezi nimi se našla třetina, kteří se dopustili chyby a byli svrženi. Je mi jich líto. Ale ještě víc je mi líto nás samých, protože náš život bude pouze hledání bez konce, služba bez konce, láska bez konce. Nenalezneme cíl své pouti, protože není žádný cíl, sama cesta je účelem. Během této cesty můžeme vykonat mnoho dobrých skutků; nebo můžeme kráčet nevšímavě a rozdupat, co nám přijde pod nohy. Mnohdy až později vidíme, že jsme zničili, co jsme měli zachovat a nepovšimli si toho, čemu jsme měli poskytnout pomoc. Tehdy musíme prosit: Pane, odpusť nám, nesplnili jsme svůj úkol.

Každý služebník očekává za svoji službu odměnu. Jakou odměnu toužíme získat my? Kdybychom chtěli něco hmotného, bohatství, rozkoše, majetek, neměla by taková služba smysl ani cenu. Možná tedy korunu slávy nebeské? Ani ta nakonec nemá smysl; protože jak si budeme užívat věčné radosti, když víme, že někde hluboko dole pod námi zůstali jiní, kteří žijí v bídě a nevědomosti? Slyšel jsem jednou kněze, který nám líčil, že odměnou pro nás bude služba na nebesích, u Pánova trůnu. Budeme andělé, budeme krásní a šťastní, věčně blažení.

Ale nebude nám tak trochu vadit, že ti ostatní zůstali bez pomoci? Nebudou naše prosby znít spíš takto: »Pane, Tobě slouží celý Vesmír, Tobě slouží sedmero kůrů andělských, ale ty ubohé zavržené duše hluboko pod námi nemají nikoho, kdo by o ně pečoval a věnoval jim svoji lásku. Ponech si všechny svoje svaté a anděly a mne pošli, abych mohl pomáhat těmto ubožákům! Vím, že jsem za svého života udělal řadu chyb a nemohu Ti ani slíbit, že se jich už nedopustím. Jsem jenom člověk a mám lidské chyby. Budu znovu váhat, tápat a bloudit, znovu obtížně hledat cestu a často vzbuzovat tvůj hněv. Za to, čeho jsem se dopustil, přijmu rád také tvůj spravedlivý trest. Ale chci ti sloužit!«

Jsem neskromný a pyšný; možná proto jsem komthurem Templářů. Protože jsem tak pyšný a neskromný, věřím, že můj Milostivý Pán, Živoucí Bůh, se ke mně skloní a Jeho ruka se mne dotkne. Věřím, že splní moji prosbu a pošle mne opět konat službu. Věřím, že přehlédne moje nedostatky a dá mi možnost, abych vykonal něco pro druhé. V tom je moje víra, naděje a láska. Jestli cítíte také vy něco z toho, o čem jsem mluvil, jste na správném místě a já jsem ze srdce rád, že jsme se sešli.“

Když Tomáš skončil, vyzval Charryho a Dianu, aby se očistili ponořením do vln. Odešli se vykoupat, pak zase vystoupili na břeh a předstoupili před Tomáše, který vytasil Charryho meč a vztáhl čepel před jeho tvář.

„Charry Rithere, hrabě de Guyrlayowe a císaři Arminský! Poslyš text řádové přísahy:

»Ve jménu Boha Pána a Vládce!

Přísahám, že zbraň, kterou nosím, pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.

Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám.

Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému,

při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.

K tomu mi dopomáhej Bůh.«“

„Přísahám.“ řekl tiše Charry a dotkl se prsty meče..

Tomáš Baarfelt se dotkl Charryho ramenou.

„Ve jménu archanděla Gabriela, archanděla Michaela a Svatého Jiří Drakobijce pasuji tě na rytíře Templářského řádu Blesků...“

Charry vstal; Jan Dunbar jej zahalil řádovým pláštěm a Tomáš ho objal: „Vítám tě doma, bratře...“

Poté poklekla Diana a Tomáš ji oslovil:

„Diano Kleopatro Nefertiiti Garrichetová, provdaná Ritherová, hraběnko de Guyrlayowe a císařovno Arminská, slyš!“

Tomáš opět přednesl přísahu; Dianě se chvěl hlas, když řekla:

„Přísahám...“

Tomáš jim zavěsil na hrdlo zlaté osmihroté kříže s černými kameny a potom jim navlékl prsteny.

„Nyní jste naším bratrem a sestrou. Nevím, jaké úkoly pro vás přichystal Bůh; ale přál bych si, abyste pro všechny věky byli řádu i světu pouze k ozdobě a užitku...“

Byla hluboká noc; kulatý úplněk nám zářil nad hlavami a v jeho stříbrném světle svítila krajina jasně jako ve dne. Vraceli jsme se zpátky domů; Tomáš si povšiml, že se proplétáme křovím a různě je očicháváme, možná si všiml i našich pohledů. Když okolo něho Ao Harrap probíhal, chytil ho za ucho a naklonil se k němu:

„Však já vím, co vám táhne hlavou! Tak jděte, když nemůžete bez toho svého lovu vydržet! Naše hostina by vám stejně nechutnala!“

Podíval jsem se na Charryho a zjistil, že souhlasí; nestávalo se často, aby nám ponechal volnost. Tak jsme na nic nečekali a urychleně zmizeli v houštinách.


Pokud by si někdo myslel, že se pasováním něco změní, nebyla to žádná pravda. I nadále nás navštěvovali všelijací lidé; někdo přijížděl z moře, jiný zas na moře odjížděl, ale všichni vespolek se stavovali na Hůrce, přespávali u nás, někdy pobyli několik dní. Chodili na přednášky či sami přednášeli, hovořili s Charrym, Tomášem nebo oběma; někdy jsme ani nevěděli, jakým jazykem. Byli většinou sympatičtí, veselí, pohotoví v řeči a ochotní pomoci také v práci, i když to po nich nikdo nepožadoval. Nikdy neříkali kam jdou a co tam mají na práci; a taky se jich nikdo neptal. Přišli a odešli, to bylo všechno.

S většinou z nich hovořil Tomáš a Charry o samotě, s některými jen Tomáš. Většinou se řeč točila okolo řádových záležitostí; pokud jsem rozuměl, Tomáš je přesvědčoval, že je třeba obsadit řádovou provincii v Severní Evropě a že by se na to nejvíc hodil Charry. Někteří souhlasili, jiným to bylo jedno a říkali, že na to nemají žádný názor. Někteří dokonce tvrdili, že o tomtéž je už přesvědčoval Jan Dunbar, u kterého se stavovali.

Jednoho dne dostala Diana další pohlednici (už dvaasedmdesátou) a to z Madridu. Text byl obvykle stručný: „H.Alm. přijede některý den po desátém. Zajistit pobyt 1+3 osob. Účast důležitá.“

Tomáš byl velmi vzrušen. „H.Alm. znamená don Horacio Almetta. Je to velmi důležitý člověk; jeden z mála, který nemá zaměstnání a kterého řád platí. Bývalý advokát, nyní sekretář velmistra. On dělá celou politiku řádu. A teď chce přijet sem!“

„To je teda nadělení!“ řekl Charry. „Co máme dělat? Připravit slavobránu a slavnostní ohňostroj?“

„Nic, Almetta přijede tajně. Jenom je třeba připravit pokoje, pro něho a tři jeho strážce. Budou tady dřív než on.“

Taky byli. Vlastně napřed přijel jeden z nich, nevlídný mladý muž nepříjemné tváře, černovlasý a černooký, s nosem jako skoba a bílými zuby jako Cikán. Jmenoval se Viktor a když se svlékal, vysypal se z něj celý arzenál všelijakých podivných zbraní. Dokonce v pouzdru na housle, které vozil s sebou, měl rozloženou malou strojní pušku, jejíž zásobník obsahoval pětadvacet nábojů. Kromě toho měl dva revolvery Smith & Wesson ve skrytých pouzdrech jako Tomáš, Colt Navy 45 v pouzdře u pasu a v šosu kabátu maličkou pistolku na dvě rány, které se říká Derringer. V holi měl meč a za opaskem dýku. Bez některého revolveru nevyšel ani na dvůr. Tomáš se s ním znal a tvrdil, že tento Viktor je vlastně řádový střelec, likvidátor nepříjemných a řádu nebezpečných osob. Dovede každou zbraň mistrovsky ovládat a v osobním souboji porazí každého. Je to jeho povinnost.

„To by se vidělo!“ prohlásila Diana. „Uvidíme, jestli by stačil i na nás, co jsme tady! Můžeme s ním zkusit zápasit?“

„Jistě, když si troufáte!“ zasmál se Tomáš. „Zavolám ho!“

Viktor přišel; šťoural se v zubech větvičkou a tvářil se jako kakabus. To byla voda na Dianin mlýn: „Poslyš, bratře Viktore, slyšela jsem, že jsi nepřekonatelný v jakémkoliv boji. Byla bych ráda, kdybys mne něco přiučil; slabá žena se někdy také potřebuje bránit nepříteli!“

Viktor se povýšeně usmál. „Jsem ti vždy k službám, sestro! Co bys chtěla vědět? Jistěže tě rád poučím...“

„Například nějakou solidní obranu proti napadení surovým mužem! Třeba kdyby mě chtěl přepadnout nějaký násilník...“

„Jistě,“ Viktor odložil svůj opasek se zbraněmi, neboť hodlal bojovat s dámou. „Taková věc se může stát. Jsi dost maličká a asi nebudeš mít velkou sílu, že? To by tě mohl někdo chtít dejme tomu chytit a povalit na zem, aby tě zneuctil; jak by ses asi bránila? Chceš-li, můžu předstírat útočníka...“

„To bude asi nejlepší...“

Znázornila dámu, kráčející volným krokem na procházku; Viktor k ní přiskočil a popadl ji dost šikovně za jednu ruku a rameno; škubla sebou, uvolnila se a vzápětí ho udeřila hranou dlaně do pravé ruky. Následovala rána pěstí do břicha a když se zkroutil, opět úder hranou dlaně do hrdla; Viktor se složil jako pravítko Dianě k nohám.

„Hee... chm...“ zachrčel a zvedl se na kolena. „Myslím, že na tebe, sestro, hned tak někdo nezaútočí. Mohla jsi říct, že děláš asijské techniky. Nenapadlo mi, abych se bránil...“

„No – tak se braň, když chceš!“

„A směl bych tě udeřit?“

„Zkusit bys to mohl.“ svolila a nenápadně změnila postoj; teď byla v obvyklém zápasnickém postoji. Tošio se usmíval.

Viktor se na ni vrhl; Diana se ohnala bosou nohou a zasáhla ho do hrudi. Odletěl, zvedl se, ale v té chvíli ho nakopla znovu; Viktor se zase natáhl na zem a zůstal chvíli ležet bez hnutí. Když znova vstal, kroutil hlavou a nedovedl si to srovnat.

„Kolik ještě znáš takových triků?“

„Moc ne; všech dohromady je jich přes tři sta. Některé cviky umožňují holou rukou i zabít.“

„Nepochybuju o tom. Vypadá to, že jsi dělala Šao-linská cvičení a podobné věci. To bych hrozně rád studoval, jenomže obávám se, že se mi to už nepodaří. Služba mi nedovoluje odejít.“

„Co děláš tak významného, smím-li se ptát?“

Viktor se zamračil. „Bojuju.“

„No jistě, to my všichni každé ráno. Jestli se moc nezlobíš, chtěla bych tě zítra přizvat. Ale co děláš kromě toho?“

„Obávám se, že to stačí. Chráním ty, kteří dělají službu, aby ji mohli nerušeně vykonávat. Tobě to možná připadá málo, ale mně to zatím zabralo celý život.“

„Mečem umíš taky?“

„Zřejmě ne tak dokonale jako ty. Studoval jsem evropské školy, španělskou, francouzskou, italskou... Umím používat kordu, dýky a pláště, hole... Také umím vymýšlet všelijaké mechanismy, které vystřelují šipky jako samostříl. Velmi výhodné.“

„Hole? Uměl bys bambusovými tyčemi?“

„Těžko říct, nikdy jsem to nezkoušel. Evropské hole znám.“

„Já s holí cvičím ráda! Můžem to zkusit?“

Viktor ochotně souhlasil. Tošio přinesl dvě otřískané tyče, Viktor je potěžkal v ruce a pak si jednu vybral. Příští půlhodinu na sebe s Dianou střídavě útočili a Tošio počítal body; když Diana dosáhla deseti zásahů a Viktor sedmi, zastavil to a prohlásil, že patří k nejlepším bojovníkům, jaké zná.

„Bylo by mi potěšením, kdybys mi představil svého Mistra. Zdá se, že tě naučil mnoha účelným věcem.“

Viktor zaváhal. „Nikdy v životě jsem neměl Mistra v tom smyslu, jaký mu přikládáš ty, bratře. Naučil mne to můj... otec. Alespoň mne učil v době, kdy jsme mohli být spolu.“

„Každopádně tě naučil dost. Můžeme to zkusit?“

Diana přijala změnu s radostí; výprask nedostávala ráda ani ve hře. Proti Tošiovi udělal Viktor čtyři zásahy; Diana s potěšením napočítala deset bodů, ale Tošio mladíka hlasitě chválil.

„Zítra ráno tě očekávám ke cvičení.“

„Budu rád, když mi dáš svoje pokyny a rady,“ řekl Viktor.

„Dobře. Teď se můžeme jít osprchovat...“

Dianu překvapilo, když se Viktor svlékl; jeho tělo bylo rozryto řadou jizev. Nebylo jich moc, zato byly strašlivé a zdálo se, že strávil nějakou část života po nemocnicích, než ho vůbec sešili dohromady.

„Z čeho máš tohle?“ vyzvídala.

„Z boje,“ odpověděl klidně.

Také Tošio si jeho zranění povšiml. Pozval tedy Viktora, aby si s nimi šel vypít čaj do besídky na zahradu. Viktor samozřejmě neznal čajový obřad a pro jemné vychování nebyl uzpůsoben, ale byl ochoten dát se poučit.

„Odpusť, že ti položím otázku, příteli,“ oslovil ho, když se mu zdálo, že nálada je uvolněná. „Postřehl jsem, že jsi v dosavadním životě prožil různé věci, dobré i zlé. Kdybych se měl osmělit dát ti nějaké rady nebo pokyny, potřeboval bych vědět, jakou cestu jsi urazil do této chvíle.“

Viktor chvíli váhal a díval se z jednoho na druhého; byli jsme u toho také my, ale nás nepovažoval za důležité. Příčinou jeho rozladění byla zejména Diana; přestože měla mužské bojové kimono a byla velmi vzdálena představě křehké ženskosti, rušila ho.

„Nevím, co si přeješ slyšet, Mistře. Nevím nic o cestě ani tvém jemném přístupu k životu; slýchal jsem o tom něco na přednáškách, ale stejně nevím, jak si to mám představit.“

„V tom případě mi odpusť, prosím. Nechceš-li hovořit, nebudeme tě samozřejmě k ničemu nutit.“

„Ale ne, říct vám můžu všechno, jenom nevím, co. Nejsem žádný šlechtic; jsem sirotek a pocházím z polepšovny.“

„Vážně?“ vykulila Diana oči. „To bych teda neřekla... ani podle řeči, ani podle chování!“

„Nebyl jsem vždycky takový, jaký jsem teď. Když jsem byl malý, toulal jsem se po ulicích a žebral. V Neapoli, je-li to důležité. Chytili mě a zavřeli do polepšovny. Starší kluci mě bili, když měli špatnou náladu a trápili, když měli dobrou. Dělali to tak se všemi, co jsme tam byli. Já jsem taky mlátil a trápil mladší. To je v sirotčincích taková hra.“

Na Dianě bylo vidět, že se jí ta hra nelíbí, ale neřekla nic.

„Nevím přesně, kolik je mi let; když mi odhadovali tak deset, byl jsem už dost veliký, aby mě posílali do učení. Zkoušeli mne vyučit ševcem, krejčím, výrobcem košťat a kartáčů, ale všude jsem se pohádal z mistrem a když mě zbil, utekl jsem a toulal se. Taky v sirotčinci mne bili pokaždé, když mě chytili; ostříhali mě, zavřeli do temného sklepa a nedávali mi jíst. Tak se trestají děti v polepšovnách. Byl jsem v několika sirotčincích a ústavech pro výchovu dětí, státních, církevních... všelijakých. Naučil jsem se přežít všechno, co se mnou dělali. Bolelo to. Ale ještě horší bylo, že jsem byl sám. Jediný člověk na světě.“

„Nikdy tě nikdo neměl rád?“

„Je tam hodně takových, co někoho hledají; ale já takový nebyl. Nikdy jsem se nedoprošoval ničeho: jídla, soucitu ani lásky. Ať si svoji dobročinnost všichni strčí do...“

„A jak ses dostal do řádu?“

„Utekl jsem z té poslední polepšovny. Měl jsem hlad a byla mi zima; bylo to na jaře, na polích nikde nic k jídlu a čekal jsem pěkně mrazivou noc. Viděl jsem nějakýho vznešenýho pána, vypadal na doktora nebo něco takovýho. Měl kabát s kožešinovým límcem a mně napadlo, že mu ho seknu. Povedlo se mi nenápadně se dostat k věšáku, sundat ho a chtěl jsem si ho oblíct a vyjít ven z tý kavárny. Než by si něčeho všiml... Jenomže, v tom kabátě byly vnitřní kapsy na revolvery a jak jsem ho sundával, jeden vypadl. Udělal hroznej rachot a já se lekl, tak mě chytili...“

„A pán tě dal zas zavřít do polepšovny.“

„Ne. Pán zadržel ty, co mě chtěli zmlátit. Nařídil, aby mi dali najíst; to bylo dobře, měl jsem hlad. A poprvé v životě jsem mohl jíst pomalu a přemýšlet, jakou má co chuť. V sirotčinci to nešlo, tam by mi to hned někdo sebral. A když jsem něco ukradl, musel jsem to shltnout dřív, než mě začnou honit.“

„Pochutnal sis?“

„Vlastně, ani nevím. Bylo to divný; pán se na ledacos vyptával, já mu samozřejmě lhal jako když tiskne, ale jemu to bylo jedno. Nezajímalo ho, co povídám, ale přirozená inteligence; teď už to ovládám taky. Měl jsem štěstí, uspokojil jsem ho. Přijal mne.“

„Za ochránce?“

„Za syna. Vzal mne do hostince, nařídil mi se umýt... vlastně, celého mne vydrhl kartáčem a mýdlem, ať jsem se bránil jak chtěl; bylo to strašně nepříjemné. A ta horká voda... Pak mi koupil nové šaty a naučil mne v nich chodit; cítil jsem se jako pán. Ale ani na chvilku jsem mu nevěřil a jen čekal, kdy budu moci zmizet. Ani on nebyl hloupý. Uzavřel se mnou dohodu, že můžu odejít, kdy budu chtít, ale zároveň mě začal učit. Ne číst a psát, to mě učily jeptišky v sirotčinci a já to hrozně nenáviděl. Učil mě bojovat; to mě zajímalo natolik, že jsem se podřídil jeho velení.“

„Někdo z rytířů?“

„Riccardo Valenti. To bylo nejspíš jeho pravé jméno, ačkoliv v každé zemi měl jiné doklady a jinou totožnost. Moje první jméno bylo Vittorio Valenti. Škoda, že mi ty doklady pak sebrali, byla na nich jeho pečeť. Odvezl mne s sebou do Toskánska, pak do Savojska a přes Francii do Navarry. Rok jsem strávil ve Španělsku v Granadě a potom jsem byl půl roku na statku poblíž Casablancy. To jsem dělal výcvikového instruktora arabským klukům.“

„Co jsi je učil?“ zeptala se Diana arabsky.

Viktor se pousmál a odpověděl touže řečí: „Bojovat. Nebo třeba taky krást, ale to uměli líp než já. Taky jsem je učil nebát se bolesti; tam jsem zjistil, že oni všichni mají hrozný strach ze sebemenšího ublížení. To jsem vůbec netušil...“

„Nějak tě nechápu...“

„Bolest, sestro. Normální lidé mají z bolesti strach; mně sice ne, že by se líbila, ale příjemně mne vzrušuje. Vrážel jsem si do těla ocelové jehlice, abych si na ni zvykl. Arabové šíleli, když to viděli. Jeden chlapík z Persie nás to učil; fakírský čarování, ale žádný kouzla, jen zdravý rozum. Opaloval jsem si chloupky na rukou ohněm, nad plamenem. Zkoušel jsem, co vydržím.“

„Co tedy vydržíš – třeba teď?“

„Všechno. Nedošel jsem ještě na konec, neznám svoje hranice.“

„Proč jsi nepokračoval?“

„Odešel jsem z Casablancy. Dostal jsem zprávu, že mého otce dona Riccarda zabili. Stalo se to v Řecku, ale byli cizí, komando z Itálie. Trvalo mi dva roky, než jsem je všechny vystopoval. Byl jsem naštěstí ještě dítě, nenapadlo je, že nějaký arabský kluk je jim nebezpečný. V komandu bylo dvanáct mužů, ale patřili k nim velitelé, donašeči, špiclové... byla to dlouhá cesta, než jsem objevil všechny.“

„Divím se, že jsi je dokázal objevit.“

„Stačilo najít vždycky jednoho; ten mi řekl, kde jsou další.“

„Proč ti to prozradil?“

„Bolest je mocná zbraň, sestro. Zaslepí člověka tak, že ztratí veškerou rozvahu. Někdy i touhu žít. Málokterému z těch mužů se podařilo zemřít tak rychle, že jejich bolest byla krátká.“

„Skutečně křesťanské milosrdenství...“

„Nejsem pouze křesťan; když jsem učil arabské kluky bojovat, oni mne na oplátku učili Koránu. Jsem také Muslim. Bůh nedělá rozdílu mezi svými dětmi, všechny má stejně rád. Ale jeho děti se mezi sebou strašlivě nenávidí...“

„Dva roky bojů? Bylo to hodně zlé?“

„Nebyly to jen dva roky. Pak jsem ještě dělal další věci. Ujali se mne bratři; nakonec don Horacio Almetta. Navrhl mi, abych se vzdělával a stal se rytířem, ale poprosil jsem ho, aby mne k tomu nenutil. Ztratil jsem spoustu času; neměl jsem kdy číst knihy a na přednáškách jsem většinou spal nebo přemýšlel, jak ochránit svého velitele. Někteří páni jsou sice učení, ale neudrží se na koni, když začne jankovatět. No, každý je nějaký.“

„A co chceš dělat dál?“

„Sedmnáct let jsem v řádu. A nechci už odejít. Nemám jiný domov než řád, nemám jiné příbuzné než templáře. Ani nevím, kam bych šel, kdybych musel odejít. Jméno a národnost si volím podle potřeby a netoužím mít něco vlastního.“

„Ani ženu nebo děti?“

„Viděl jsem mnoho žen a dětí, které zabili. Mnoho šťastných domovů, které zničili. Kdybych se někdy zamiloval, bál bych se třeba jen na chvíli odejít od své ženy a dětí.“

„Ale přesto... člověk někdy touží mít někoho svého.“

„V Koránu existuje věta: Jsou zavěšeny zámky na srdce jejich? Ta věta se mne týká. Zavěsil jsem na svoje srdce zámek; nesmím se dát ovládnout pocity, jaké mají lidé. Poznal bych větší bolest, než když si pro zábavu vrážím pod kůži rozžhavené jehlice. Mohlo by se stát, že by mne ovládl strach. Nesmím to dovolit.“

Diana už mlčela. Tošio všeobecně nerad mluvil, i když už všemu dobře rozuměl. Jenom stromy nám šuměly nad hlavou.

„Jednou, až budu starý,“ řekl Viktor. „Nebo až pocítím, že je vhodný čas, porozhlédnu se kolem sebe. Až uvidím kluka, který je opuštěný, nemá co jíst a kde spát, nabídnu mu, aby se ke mně přidal. Třeba zapůsobím, aby zkusil mi něco ukrást. Udělám ho svým synem a budu ho učit všemu, co život naučil mne. Člověk prý má dělat, co ho naučil jeho Mistr; že, bratře Tošio?“

 


Zpět Obsah Dále

01.08.2020 20:34

Errata: