Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ošklivý skřítek

Zpět Obsah Dále

Don Horacio Almetta byl asi tak padesátník, hubený človíček s dlouhým krkem a plešatějící hlavou; za to měl pod nosem pořádné kníry, visící po stranách až k bradě. Při čtení si nasazoval zlatý skřipec a ohryzek mu v hovoru poskakoval sem tam. Ale když se podíval někomu do očí, všechno se rázem změnilo; ty oči byly překvapivě modré jako chrpy a měly dětsky upřímný a dobromyslný výraz, že se to k tomu človíčkovi ani nehodilo. A taky jeho hlas: zněl tence a mečivě, ale byla v něm vroucnost a netajená duševní síla, která každého rázem zaujala.

Zbývající dva jeho ochránci byli obyčejní lidé a přijeli současně s ním. Viktor jej uvítal velice uctivě a hlásil mu, že jeho pokoje jsou připraveny.

S Tomášem se pozdravili španělsky; Tomáš představil Almettovi Charryho, Dianu a všechny. Don Horacio políbil Dianě ruku, Charrymu a ostatním ji stiskl. Vítek ho odvedl do jeho pokoje a Horacio si odložil; vrátil se už jen v kalhotách a košili, přes ramena měl přehozenou tenkou indiánskou pokrývku živých barev. S sebou si nesl aktovku, kterou položil vedle sebe na lavici, když usedl v zahradní besídce.

„Poslal mne Jeho Svatost Velmistr. Donesly se mu nějaké zvěsti o tom, co zamýšlíš v nejbližší době prosadit, bratře Tomáši. Posílá mne, abych vyzvěděl pravdu, jaké jsou tvoje záměry a abych o tom upovědomil všechny ostatní bratry.“

„Ano, to jsem očekával. Jistě ti rád všechno řeknu a doufám, že mne budeš u Jeho Svatosti podporovat.“

„Především bych se rád dozvěděl něco o stavu zdejší provincie a o jejích správcích. Pokud jsem slyšel, tone to tady ve zmatku od doby, kdy byl nucen odejít Ludvík d'Enghiem, který se snažil zde činnost pozvednout.“

„Ano, tak asi. Zatím, jak vidno, máme devět rytířů, z toho dva docela nové, totiž Charryho a Dianu. Z těch sedmi ostatních žádný nestojí za nic; to jim řeknu do očí, kdy a kde si vzpomenou, protože si dobře pamatuji na jejich ostudné jednání, když přišel ten případ s d'Enghiemem. Pokud vím, byla dokonce ta zrada nějak nepřímo zaviněna hádkami a nesrovnalostmi v řádu. Ludvík se chtěl stát komthurem; ovšem ti zatracení chlapi se nemohli nikdy na ničem dohodnout, až na jedné věci: totiž že nechtějí Ludvíka. Při těch hádkách vyšlo nějak něco ven a jeden z přátel se dozvěděl víc, než měl; spěchal na úřady a vyzvonil to. Ale když byl čas to žehlit, nebyl najednou nikdo z těch sedmi k ničemu ochoten a musel jsem to přijít řešit já.“

„Ano, to vím. Tedy, ty jsi názoru, že by jim řád měl přidělit komthura podle vlastního uvážení a na nic se jich neptat?“

„Ano. Když se nemohou dohodnout, patří jim to. Sezvu je sem a hodím jim to na talíř zároveň s předkrmem; až dojedí zákusek, nechám je hlasovat. Uvidíme, jestli se někdo z nich odváží ještě mít nějaké řeči. Dostanou zkrátka šéfa a bude to srovnáno.“

„Dobře, s tím se dá souhlasit. A teď: ty soudíš, že by tím šéfem měl být bratr Charry. Proč si to myslíš?“

„Protože je zdejší. Jakž takž zná všechny ty země, které přináležejí k Severní Evropě a domluví se s jejich občany. A pak, je rázný, je statečný a je nový.“

„To taky považuješ za přednost?“

„Ano. Není u nich zaveden; ještě před jejich očima nic nezkazil a nikdo na něj nic neví, nikdo proti němu nemůže nic mít. Je na pohled sympatický a pokud někomu sympatický není, dokáže u něj sympatie vzbudit, kdyby ho měl přerazit. Myslím, že páni rytíři odhlasují volbu, jen to hvízdne.“

Almetta chvíli přemýšlel: „Dobře; sdělím to velmistrovi a budu to podporovat. Mám severoevropské provincie už po krk; ať je tady konečně jednou klid! Doufám, že mu potom pomůžeš zavést mravy, jaké máš doma na svojí Moravě. Rytíři si budou muset zvyknout, že se nemohou do nekonečna vymlouvat na svoje špatné podmínky, jenom se skrývat ve svých dírách a válet si šunky. Pokud vím, nefunguje v Severní Evropě ani jedna řádová škola; to je ostuda. Jak potom může vypadat celá práce? Ostatně to, že jich je jenom sedm, je také nešlechtí. Teď tihle dva, to je devět, ale když Charry vypadne, bude to zas jen osm, z toho jedna žena. Potřebujeme ještě čtyři; a to hned nebo případně zrovna.“

„Zatím bych měl dva. Jedním je kníže Tošio Yamanaki. Původem Japonec a pobočník Charryho pro otázky boje...“

„Jakého je vyznání?“

„To bude horší. Je Buddhista sekty Zen.“

„Je ochoten aspoň připustit existenci Krista, naučit se pokřižovat a srozumitelně odříkat Otčenáš v jakékoliv křesťanské řeči? To je minimum, co od něj mohu chtít...“

„To všechno umí. Neřekl jsem, že je hlupák.“

„V tom případě nemám námitek. Ostatně ty jsi komthur, musíš sám vědět, komu dáváš důvěru.“

„Druhý je Vítek Jeřábek, Čech a odborník na výrobu a opravy nejrůznějších strojů; jinak všeuměl a vůbec.“

„Čech? To jsem rád, že je to aspoň křesťan.“

„Nejlepší z nejlepších, českobratrského vyznání.“

„Kacíř, no jasně. Dobře, souhlasím; ať jim dá Pán Bůh nebe.“

„Výborně, jde nám to jako po másle. Ani jsem nemyslel, že to tak půjde. Teď si promluvíme o d'Enghiemovi.“

„To by neměl být problém. Prosazuješ, aby se Ludvík stal komthurem v Hongkongu.“

„Ano, to si přeji.“

„Zůstává už jen otázka, jakým způsobem mu to dát vědět; kde se vlastně nachází a co tam dělá?“

„Pokud vím, je na ostrově Arminu a zatím se tam učí poznávat místní kulturu, která je dost rozsáhlá a chvíli to potrvá. Asi by ovšem nerad přesídloval do Hongkongu. Snad bychom mohli čínskou provincii zrušit a přesídlit komthura do Arminu.“

„Jeho Svatost nemá rád přesídlování komthurů z místa na místo! Jeho Svatost vůbec nemá rád zmatek!“ upozornil Almetta.

„Neděláme to proto, abychom zvyšovali zmatek! Ale je naprosto jisté, že d'Enghiem do Hongkongu nesmí, protože by tam přišel o hlavu. Rovněž tak by nebylo vhodné, aby se ukazoval v jiné anglické kolonii na jihu; takže nejvhodnější je, aby zůstal i se sídlem provincie v Arminu.“

„Pro mě za mě ať si sídlí, kde se mu to hodí a líbí; doufám, že do těch končin v životě nezabloudím. Jiná věc je, co soudí Jeho Svatost a ostatní. Velmistr je přesvědčen, že d'Enghiem často dělá chyby a že by takový člověk neměl obdržet tak zodpovědné místo. Já soudím, že ty chyby nejsou tak strašné a že se časem naučí je nedělat.“

„Ludvík nedělá jenom chyby! Důkazem toho je, že pro řád získal Charryho a jeho stát.“

„Dobře, tak souhlasím! Ostatně, bratři rovněž souhlasí s jeho jmenováním a Otec Velmistr toto jmenování s jistými výhradami schválil. Je si vědom, že nikoho lepšího stejně nemáme.“

„Podáváš tady názory Jeho Svatosti dost neuspořádaně,“ soudil Tomáš. „Jednou říkáš, že je zásadně pro a jindy zásadně proti. Můžeš mi jasně vysvětlit, co Jeho Svatost opravdu soudí?“

„Nemohu,“ řekl Almetta a zhluboka vzdychl. „Jeho Svatost mění bohužel názory téměř neustále a pokud něco říká, většinou mu nemůžeme dost jasně rozumět. Některé z jeho výroků jsou neustále objektem bádání; aniž bychom dospěli k jednoznačnému výsledku. Soudím, že Jeho Svatost se vzdaluje tomuto světu.“

„Proboha, ať aspoň podepíše jmenování nových komthurů! Jinak se stane, že don Francisco odejde a my nebudeme mít ani plný počet mužů k volbě nového velmistra! Co je vlastně s pařížskou komthurou? Byl už někdo jmenován?“

„Ne, ale vbrzku bude; podle všech známek don Mario di Carialti. Jako administrátor se zatím osvědčil a podařilo se mu vyřešit pařížský případ k plné spokojenosti. O tom by nám mohl víc povědět Viktor...“

„Děkuji, věřím tvému slovu. Však se všechno dozvíme. Carialti? Nevím, znám ho, ale mám dojem, že je ten mladý muž zbrklejší, než je dovoleno.“

„Je stejně dobrý jako Dunbar; a ty přece prosazuješ Dunbara za příštího německého komthura, až starý pan profesor Hartwig odejde ke svým předkům...“

„Ano, to bych chtěl. Dunbar je muž, jemuž se dá důvěřovat, jeho vnitřní neochvějnost a vysoká morálka je předpokladem, že bude svou komthuru spravovat dobře!“

Almetta se zamračil a mávl rukou. „Ty toho chlapce máš rád! Ale my jej známe i jinak. Vysoká morálka, vnitřní neochvějnost? Já tomu říkám jinak: nenávist. Ten mladík nenávidí lidi; všechny bez rozdílu, vyňal z toho počtu jenom templáře! Jinak vede válku proti lidstvu; a každý den přemýšlí, jak mu nejvíc uškodit.“

„Nevěřím. To je přehánění.“

„Jan Dunbar se stal policistou proto, aby uškodil druhým! Cit, který jej ovládá, se jmenuje nenávist, ke všemu a ke všem! Je to strašlivá nenávist a nikdo jí neunikne...“

„Jan Dunbar soudí lidi přísně, to vím. Ale je spravedlivý. Spravedlivější než já; on odsoudí zlé a osvobodí dobré; já bych některým dal milost. Je nesmiřitelný a tvrdý, ale nenávist, kterou cítí, není absolutní. Neublíží tomu, kdo se neprovinil.“

„Kdo na celém světě je bez viny?“ pokrčil rameny Almetta. „Dunbar vyhledává viny a hříchy jiných a trestá je. Stane-li se komthurem, nikdo si nebude moci být jist před jeho hněvem...“

„Jestli k tomu můžu něco říct,“ ozval se Charry. „Nemyslím, že by to bylo tak, jak říkáš, bratře Horacio. Viděl jsem Dunbara při všelijaké činnosti; viděl jsem ho vozit mou ženu na motocyklu a hrát s ní stolní tenis. Nedovedu si představit, jak by mohl být zlý na lidi. Je trochu ostrý, ale to se věkem zmírní...“

Almetta se podíval na Charryho očima starého smutného psa. „Ještě jsi neviděl Dunbara zabíjet. Já ano. Nepřeji ti, abys viděl jeho dýku při práci.“

„Neviděl. Ale viděl jsem ho operovat malého chlapce; pomáhal Tomášovi. Oba prokázali při jeho záchraně lidskost a velikou moudrost. Člověk, který dovede léčit, nemůže nikomu ublížit.“

Almetta zvedl obě ruce, jako by se vzdával. „Dobrá, vy věříte Janu Dunbarovi. Já věřím tomu, co jsem viděl na vlastní oči. V každém případě nevím, zda by bylo dobré dát mu komthuru.“

„Ano!“ řekl Tomáš. „Já se za to stavím. Ostatně, profesor Hartwig je při síle a zdráv a není důvodu, proč myslet na to, co se stane po jeho smrti.“

„Naopak, je to velice aktuální. Profesor Hartwig trpí suchým kašlem a i on sám už ví, že jeho život se krátí. Projevil přání, aby byl zbaven práce v řádu, neboť na ni jeho tělo už nestačí; aby výkonná moc byla předána někomu jinému. Jeho Svatost přikázal Hartwigovi, aby zatím setrval v úřadě a nikomu nic nepředával; don Francisco se obává svěřit Dunbarovi moc, jelikož zná jeho nenávist.“

„No dobře, to je věc velmistra. Nevěděl jsem, že s Hartwigem je to tak zlé. Nikdo se nevzdá postavení, nemusí-li. Navrhl jsem Dunbara jen jako příštího kandidáta...“

„Já tě chápu,“ řekl s úsměvem Almetta a otočil se, protože nám právě Gréta nesla jahody se šlehačkou. Jahody byly v míse, šlehačka na malých miskách; před každého postavila jednu misku, jahody doprostřed. Almetta řekl:

„Vím, co bys chtěl ty, bratře Tomáši.“ vzal jahodu a položil ji na okraj do šlehačky: „Tohle jsi ty – bratr Charry de Guyrlayowe – bratr Jan Dunbar – bratr Ludvík d'Enghiem.“ Píchal ty čtyři jahody do šlehačky po okraji vedle sebe. „To už jsou čtyři místa. Zbývá ještě osm. Pak bude možno ovlivnit, kdo přijde doprostřed.“

Tomáš vzal další jahodu a přiložil ji k ostatním. „Bratr Gierolammo Voglari. Pátý muž – náš kandidát. Co na to řekneš?“

„Pět? To znamená, že budeš mít nejsilnější stranu v budoucích volbách, protože ostatní zatím kandidáta nepostavili. Stačil by ti jediný hlas a měl bys možnost si diktovat v radě. Pokud by se nepostavili proti někteří důstojníci. Pak bys potřeboval ještě další dva.“

„Co o tom soudíš?“

„O čem?“

„Voglari.“

Almetta zavřel oči a chvíli přemýšlel. „Voglari má mnoho přívrženců. Myslím, že bys to prosadit mohl. Ale Jeho Svatost soudí, že Voglari nikdy nebude velmistrem. Prorokoval to.“

„Co o tom soudí on?“

„Hovořilo se. Někdo říkal, že chceš Voglariho navrhnout. Ale don Francisco na to řekl: »Voglari je dobrý muž; právě proto nebude nikdy velmistrem. Baarfelt to myslí dobře, ale navrhne-li Voglariho, prohraje. Musí to být někdo jiný. Řekněte mu, prosím, ať hledá. Až najde někoho, koho by všichni přijali. Jinak hrozí buď prohra, nebo ještě něco horšího.«

„Řekl, co by mohlo být horší než prohra?“

„Ano. Rozkol v řádu.“

„Ne!“ Tomáš přímo vyskočil. „Rozkol v řádu by znamenal, že se řád rozdělí, jako se stalo před dvěma sty lety! Znamenalo by to boje mezi jednotlivými komthury! To nemůžeme připustit!“

„Taky nepřipustíme. Ale vidíš, že Voglariho nemůžeš prosazovat. To by znamenalo porážku a nový velmistr by tě vyřídil.“

„Koho navrhují ostatní?“

„Nikdo ještě nikoho nenavrhl. Zatím se všeobecně soudí, že kandidátem většiny bude don Diego Mendoza di Castro.“

„Co si o tom myslí don Diego?“

„Hovořil jsem s ním o tom. Víš, co mi řekl?“

„Mluv!“

„Ať je velmistrem kdokoliv – jenom ne Jastrzebowski.“

V té chvíli Tomáš zbledl a zamračil se. Začal prudce dýchat a sevřel pěsti, jako by očekával odněkud útok.

„Myslel jsem, že Jastrzebowski zemřel v mé náruči už před čtyřiadvaceti lety! Domníváš se snad, že jsem se mýlil? Nebo se to domýšlí bratr Diego?“

„Jastrzebowski je samozřejmě mrtev; ale zůstala jeho dcera. A její příbuzní. Zdá se, že z nich někteří bratři mají strach.“

Tomáš byl pořád ještě bledý jako smrt. „Wanda Jastrzebowská se nechce stát Velmistrem řádu! Od smrti jejího otce uplynulo už čtyřiadvacet let! Nevěděl jsem, že některé lidi ještě straší!“

Almetta rozhodil omluvně rukama.

„Jastrzebowskiho řád zradil!“ řekl Tomáš. „Nechal ho samotného jít proti všem, nechal ho bojovat za svobodu jeho vlasti, aniž mu poskytl pomoc!“

„Pomoc poskytnuta byla a ty dobře víš, jaká!“ řekl Almetta nezvykle zostra. „Nemohu za neschopnost velitelů té výpravy, ani nemohu za pláň na Křížovém vrchu. Tam jsi byl ty, ne já!“

Tomáš si skousl rty až téměř do krve. „Byl jsem na Křížovém vrchu. A bojoval jsem tam! Můžu ti ukázat ránu, kterou jsem tam utržil, chceš-li! Nebyl jsem zbabělý – a neschopný jsem byl jenom proto, že mi bylo sotva osmnáct let! Poslali jste chlapce na práci pro muže, proto se to stalo!“

„Poslali jsme tě tam, protože jsi se do toho hrnul.“

„Hrnul jsem se do toho, protože všichni ostatní se zbaběle stáhli dozadu!“ nadskočil Baarfelt. „Nemyslel jsem, že mi budete vyčítat moji neschopnost ještě za čtyřiadvacet let!“

„Nikdo ti nic nevyčítá. Zvláště ne já! Ptal ses, co soudí don Diego, tak jsem ti to řekl.“

Tomáš se odvrátil a chvíli mlčky hleděl dolů na vesnici, koupající se v odpoledním slunci.

„Pořád ještě se se mnou táhne ta stará historie! A potáhne se dál; i s mým synem se táhla a s malým Denisem se potáhne, protože i on je vnuk Jastrzebowskiho. Každý si vzpomene na starého Jestřába a na pláň na Křížovém vrchu, když se řekne jméno Baarfelt! Nestačí, že čtyřiadvacet let věrně sloužím řádu; že jsem svého Kryštofa obětoval, že jsem bojoval, přemýšlel – všechno to nestačí, protože jsem si vzal za ženu Wandu Jastrzebowskou a přijal jeho komthurský kříž z její ruky! A že jsem hnal svoje lidi do toho ztraceného boje na Křížovém vrchu!“

„Nikdo ti nic nevyčítá! Rozčílil ses, milý Tomáši, a to není správné. Uklidni se napřed; potom budeme hovořit o ostatním.“

„Chci hovořit o všem teď! Především o případu Jastrzebowskiho. O tom, co udělal on pro řád a co naproti tomu neudělal řád pro něho!“

Almetta zavrtěl hlavou. „Navrhuji, abychom tohle ponechali na zítřek! Zatím si odpočiň. Vůbec bychom se o tom neměli bavit; zvláště ne my dva. To je věc dona Diega a dona Francisca.“

„Ne!“ řekl Tomáš rázně. „Doby, kdy jsem se domníval, že taková záležitost je soukromou věcí pár lidí, jsou dávno pryč; ti, kdo v oné době nebyli ještě naživu nebo si hráli s cínovými vojáčky, o tom vědí a předhazují mi to; nebo chtějí předhodit. A potom, nejsme sami; je zde Charry a Diana, mají právo vědět, jak to bylo na Křížovém vrchu a jak se stalo, že jsem zahubil Jastrzebowskiho armádu. Poslouchej dobře, Almetto, teď budu o tom případu vyprávět já; a ty to můžeš povídat všem, kdo to budou chtít slyšet!“

Posadil se zase k nám, pohodlně se opřel a začal:

„Narodil jsem se na Moravě, na statku svého otce u Olomouce. Až do deseti let jsem byl selským klukem jako ostatní, běhal jsem bos, koupal se v Moravě a občas mi rozbili nos nebo hlavu. Občas jsem sice přicházel na podivné věci, které se mi dostaly do zorného pole, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Až potom jsem se dozvěděl, že můj otec Jindřich Baarfelt je kníže a vysoký úředník u dvora ve Vídni; proto pobýval málo doma a já vyrůstal většinou v matčině péči.

Tehdy, v deseti letech, jsem odjel s matkou k babičce do Budapešti. Matka mé matky byla velmi svérázná osoba, ve svých pětapadesáti letech ještě velmi čilá a živá; spolu s ní jsem cestoval po celých Uhrách, ať už to byly štíty Tater nebo uherská puszta; zatoulali jsme se i do Sedmihradska, Srbska a na Balkán. Za tu dobu jsem se naučil několik dalších jazyků. Do šesti let jsem mluvil jenom česky a německy, pak jsem se naučil maďarsky a když mi bylo dvanáct, hovořil jsem už plynně slovensky a uměl i několik balkánských dialektů. Ve dvanácti se otec rozhodl vzít mne k sobě, tak jsem s ním jezdil po Evropě. Poznal jsem dokonale Vídeň i Prahu, kde pobýval často; zajel jsem do Berlína, Drážďan, Krakowa a Warszawy. V té době jsem poznal komthura Jastrzebowskiho, který byl otcovým přítelem a nadřízeným, a také jeho dceru Wandu. Za poslední půlrok života u otce, to mi bylo půl čtrnácta roku, jsem s ním jel na největší jeho cestu; do Kyjeva, Moskvy a Petrohradu, takže jsem poznal i ruské carství.

Když mi bylo čtrnáct, dal mne otec na dva roky do řádové školy Gierolamma Voglariho na Lago di Como. Tam jsem se naučil všechno o řádu, co bylo zapotřebí; a taky se poprvé zamiloval do jedné z dívek, které byly vychovávány s námi. Její jméno ovšem nikomu neřeknu. Rozešli jsme se, když jsem v šestnácti letech složil řádovou přísahu a protože se uprázdnilo rytířské místo, prosadil otec, abych se na ně dostal. Vrátil jsem se do Olomouce a studoval na zdejší universitě.

V té době jsem několikrát navštívil komthura Jastrzebowskiho a spřátelil se s jeho dcerou Wandou. Mně bylo tehdy šestnáct, jí dvaadvacet let; byla to nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy měl možnost vidět. Zamiloval jsem se do ní, přestože byla o šest let starší; ale myslím, že pro ni jsem tehdy neznamenal nic.

Dnes už pravděpodobně nikdo neví, kdo byl komthur Jastrzebowski; ale v té době to byla největší osobnost řádu. Muž neobyčejných znalostí a schopností; všichni tvrdili, že kdyby nebyl Polák, stal by se jistě velmistrem. Ale velmistrem může být pouze Ital či Španěl; snad Francouz, jednou dokonce Němec. Myšlenka, že by to mohl být příslušník jiného národa, je neodpustitelné kacířství; doposud.

Jastrzebowski si vytyčil nesnadný úkol: osvobodit Polsko od nepřátel, kteří v té době obsadili jeho území. Nejvíc byl zaměřen proti Němcům, kteří zemi zle tiskli; připravoval proti nim ozbrojené povstání. Získal pro tento záměr podporu řádu, konkrétně velmistra dona Alfonsa del Gilla a nejbližších spolupracovníků, valencijského komthura dona Diega a sevillského komthura dona Francisca. Ti tři mu slíbili podporu a pomoc; tak Jastrzebowski zahájil práci na povstání.

Jak pomoc řádu vypadala, to bys měl vědět, Almetto, byl jsi už tehdy v řádové kanceláři. Když mi bylo osmnáct a vzpoura měla vypuknout, nějakým záhadným způsobem se stalo, že komplot byl vyzrazen; byl zatčen a uvržen do vězení. Jeho pobočník, rytíř Leszek Zwardoń, přijel do Madridu a prosil, aby řád pánovi pomohl; ale řád neudělal vůbec nic!“

„To není pravda,“ ohradil se Almetta. „Řád vyzval rytíře ze Střední Evropy, aby komthura osvobodili a poskytl jim pomoc! Ale rytíři se neodvážili; až na tebe, samozřejmě.“

„Kdo se měl odvážit? Můj otec, který v té době byl tak nemocen, že skoro nemohl chodit? Nebo Blažej Komínek, pražský rytíř, kterému bylo dvaadevadesát a nemohl nic víc než radit? Rakouští, uherští a ostatní páni zapomněli, že nějakého komthura vůbec mají. Jen proto jsem se přihlásil já!“

„Není pravda, že jsi byl v tom boji tak úplně sám; řád uvolnil pro tento účel kapitána Bascomettiho a dal mu na to deset tisíc španělských a italských jezdců. Ale armáda se přesunula do těch míst úplně nadarmo, protože toho nikdo nevyužil!“

Tomáš se začínal hněvat. „Než ti povím o zásluhách rytíře hraběte Bascomettiho, musím napřed vysvětlit bratru Charrymu, jakým způsobem se provádějí vojenské operace řádu. Totiž, řád má k disposici vojsko, národnosti většinou španělské, italské či německé. Ti muži žijí ve svých domech, třeba se živí podloudnictvím či podobnými činnostmi, které vláda nerada vidí, ačkoliv nejsou přímo zločinem. Na příkaz se vydají na cestu; přemisťují se ve skupinách nanejvýš po deseti do určitých míst, odkud dají zprávu vyšším. Tak se může stát, že se desetitisícová armáda rozloží po celém kraji, aniž by to vyvolalo velký rozruch. Ovšem nevypadají jako vojáci; jsou to potulní dělníci, barabové, podomní obchodníci, tuláci, cikáni; nebo například cestující panstvo. Tím způsobem se přesunuli i tehdy.“

„Takovou obezřetnost lze pochopit.“ řekl Charry.

„Tak se přesunul Bascometti a jeho deset tisíc jezdců. Já byl v té době už v Polsku a spolu s Leszkem Zwardońem se snažil dostat ke komthurovi. Měli jsme ve vězení spojence, mladého vojáka řádu Henryka Wagieru, který nás k němu pustil. Napřed Leszka, pak mne, v uniformě dozorce. Hovořil jsem s Jastrzebowskim a on mi dal přesný návod na povstání. Pak jsme s ním dohodli, jak jej osvobodíme.

Bohužel únos se nepodařil, protože selhalo rozdělení strážných; kromě toho počaly mít úřady nedůvěru k Wagierovi. Zwardoń sehnal deset ozbrojenců, kteří se převlékli za dozorce a svedli jsme se strážemi pravidelnou bitvu; sice se nám Jastrzebowskiho podařilo osvobodit, ale byl při tom těžce raněn a v klášteře, kam jsme ho dopravili, mi zemřel v náručí. Prosil, abych se já sám ujal velení a pokusil se zjistit, zda ještě lze provést povstání jak chtěl, nebo zda je třeba se ho pro tentokrát vzdát. Ale já věděl o Bascomettiho jezdcích, tak jsem rozhodl, že povstání bude uskutečněno; Zwardoń s tím souhlasil. Navštívil jsem Wandu Jastrzebowskou a ona mi dala otcovy věci, mimo jiné i jeho komthurský kříž. Zwardoń žádal, abych jej před lidmi nosil já. Byli cizí, neznali mě, znali jen Leszka a věděli, že je rytíř; Zwardoń rozhodl, abych představoval řádového komthura. Ti lidé mi přísahali na meč a dali mi důvěru, tak jsem se stal jejich vůdcem.“

Tomáš se napil – dlouze, hltavě, jako by mu vyschlo v krku. Pak si otřel vousy a pokračoval:

„Poslal jsem Wagieru k Bascomettimu; ten zatím udělal, co mohl, obsadil Troppau a Jägerndorff, česky Opavu a Krnov; připraven vpadnout do Polska. Ale nehrnul se tam, ovšem já věřil, že přijde až zaútočíme a zahájil jsem boj. Podařilo se nám zvítězit v pár malých srážkách, přidaly se k nám spousty lidí, ozbrojených i beze zbraní: studenti, mladí dělníci, sedláci. Všechny jsem vedl proti Němcům. Pak nás vojáci zaskočili na Křížovém vrchu; a já se rozhodl svést rozhodnou bitvu.

Poslal jsem Bascomettimu zprávu, že potřebuju jeho rejtary; opět ji nesl Wagiera. Prosil jsem toho Miláňana, ale Bascometti neudělal nic! Wagiera ho našel na Cvilíně... to je klášter nad Krnovem, úplně opilého, křísil ho dvě hodiny, než s ním mohl promluvit. Jeho vojáci se zatím ožírali v Opavských a Krnovských krčmách a tahali se s holkami! Bascometti slíbil pomoc a sehnal dohromady třicet jezdců pod velením aztacala Blazia; ty poslal s Wagierou ke mně. To bylo jediné, co pro mne udělal – těch třicet byli jediní řádoví vojáci, co bojovali!

Rozplánoval jsem bitvu tak, že jsme se rozdělili na dvě poloviny; já s pěchotou jsem zůstal na místě, na Křížovém vrchu, kde jsme si zařídili provizorní opevnění a čekali na nepřítele. Zwardoń s jízdou měl nepřítele obejít a vpadnout mu do zad, až ta chvíle přijde. To jsem ještě nevěděl, že Zwardoń se setkal s nepřítelem, svedl s ním bitvu a jeho jezdci byli na hlavu potřeni. Sám Leszek byl zabit a jeho chlapi se rozutíkali na všechny strany.

A já se zatím připravoval k bitvě! Poprvé v životě jsem nesl na sobě purpurový oděv řádového komthura s křížem na plášti, na krku jsem měl komthurský kříž, který daleko svítil; studenti mi mávali vstříc zbraněmi a křičeli, když mne spatřili. Zdálo se mi, že mi patří svět. Potom přišel Wagiera a ten Blazio, byl to černoch a moc se mu to nezdálo, ale lidé viděli řádové jezdce a já jim sliboval pomoc řádu; viděli těch třicet jezdců a slyšeli, že jich přitáhne ještě deset tisíc, tak se chystali zničit vojáky.

Potom přitáhli Němci. Byla to hrozná bitva, my se bránili a já pořád čekal, kdy se objeví Zwardoń, kdy se objeví Bascometti, ale neukázal se jeden ani druhý; aztacal Blazio padl a Wagiera byl raněn, poslal jsem tři posly k Bascomettimu, aby proboha spěchal, ale nic se nedělo, nic! Pak přijeli chlapi od Zwardońe, zbytky jeho jízdy, dvacet k smrti unavených a poraněných chlapů. Rozbrečel jsem se, naštěstí jsem měl na hlavě přílbu, takže nikdo neviděl komthura brečet jako kluka. Modlil jsem se, aby přišel Bascometti, ale nešel a Němci nás obklíčili, až na jeden koridor. Moji vojáci se vrhli tou cestou do lesa a já podle hesla: Zachraň se, kdo můžeš! jim vyjel do čela a vedl je. Tak jsem je přivedl pod hlavně nepřátelských kanónů! Viděl jsem jenom, jak z lesa šlehá oheň, pak jsem dostal ránu do prsou a kůň mne táhl po zemi, nevím kam. Ztratil jsem vědomí a probral se až za čtyři dny.“

„Hrůza!“ zašeptala Diana. „A ten Bascometti?“

„Hrabě Bascometti, rytíř a kapitán řádové jízdy, se vykulil z Krnova až za dvanáct hodin po tom, co slíbil Henrykovi pomoc. A postupoval tak rychle, že se dostal na Křížový vrch téměř čtyřiadvacet hodin poté, co skončila bitva; našel tam samozřejmě už jenom mrtvoly. Ale nelenil, prohlédl si bojiště a když nenašel moji mrtvolu, pospíšil si hlásit velmistrovi, že jsem zničil Jastrzebowskiho armádu a potom zbaběle uprchl z boje. V době, kdy jsem se zmítal v horečkách, vyprávěl ten Miláňan velmistrovi o tom, že jedině on zachránil svět před katastrofou, kterou jsem zavinil já!“

„Pamatuji se, že se o tom hovořilo,“ přiznal Almetta. „Byl jsem při tom, když jsi se pak dostavil k velmistrovi...“

„Ano,“ Tomáš si přetřel dlaní čelo. „Bylo to tak. Když jsem už byl zase schopen jízdy na koni, dostal jsem obsílku, abych se dostavil na shromáždění. Tehdy jsem byl u Wandy; ošetřovala mě, když mne Henryk Wagiera přivezl a zachránil mi život. Zamiloval jsem se do Wandy a ona... nevím, co viděla na ztřeštěném klukovi, ale souhlasila s tím, že si mne vezme.

Řádové shromáždění se konalo v Seville, pod bdělou patronací dona Francisca di Aroyo, dnes velmistra řádu. Když jsem přijel, měli spoustu starostí, zda se mi tam líbí a zda jsem dost zdráv; asi o tom pochybovali, protože mne nechali tři dny čekat a zatím diskutovali beze mne. Pokud vím, na pozvánce bylo šestapadesát různých bodů jednání, ale ve skutečnosti se projednával jenom jeden, sedmapadesátý: neschopnost Tomáše Baarfelta a jeho bezpříkladná troufalost, když se odvážil nosit komthurský kříž před nastoupenými vojsky. Tři dny jednali beze mne, pak mne pozvali; jen proto, aby mi oznámili výsledek jednání.

Ten výsledek byl následující: dopustil jsem se prohřešků, které se neslučují se ctí řádového rytíře. Jediný trest za takové jednání je smrt; to buď dobrovolná vlastním mečem, nebo smrt v souboji. Tehdy jsem se zeptal Bascomettiho, kdo zradil armádu; kdo nevyjel, když jsme ho o to žádali a kdo nechal zahynout celou Jastrzebowskiho vojenskou sílu. Zeptal jsem se Bascomettiho, zda v době boje nebyl opilý a neválel se s nějakou děvkou na Cvilíně. A požádal, aby vyslechli Wagieru a Wandu Jastrzebowskou.“

„Pamatuji se na to,“ řekl Almetta nešťastně. „Bascometti se tě zeptal, zda jej obviňuješ ze zrady. A ty jsi řekl, že ano a jsi ochoten dokázat mu to zbraní. Tehdy velmistr rozhodl, aby se to vyřešilo bojem mezi tebou a Bascomettim.“

„Ano,“ povzdechl si Tomáš. „Tehdy se rozhodlo! Bojoval jsem s tím Miláňanem mečem a zabil ho. Nikdo nechtěl věřit, že by někdo dokázal Bascomettiho zabít. Ale já to udělal. Tehdy mi starý velmistr dal ultimátum: buď zemřu, nebo se ožením s Wandou Jastrzebowskou a stanu se komthurem Střední Evropy. Udělal jsem to druhé; důstojníci, kteří byli přitom, přísahali mlčení a řádu se sdělilo, že spravedlnost zvítězila. Poprvé měl řád komthura, kterému ještě nebylo dvacet let. Dnes je mi dvaačtyřicet; a pořád si ještě někdo pamatuje, jak to tenkrát bylo.“

Almetta mlčel; smutně zíral do šlehačky a vyzobával odtamtud jahody. Tomáš mávl znechuceně rukou:

„A dnes se opět mluví o mém rodu! Mluví se o Wandě a o dědictví Jastrzebowských. Jestřáb byl velký muž, když se o něm dodnes tolik povídá. Já nejsem takový jako on; nejsem už kluk, který brečel vztekem na Křížovém vrchu pod řádovou přílbou; ale ten kříž nosím pořád a pořád ještě cítím ten nesmyslný vztek na ty, co nám nechtěli pomoci, kteří nás nechali raději zahynout; abychom nebyli příliš silní!“

„To byla Bascomettiho vina – taky za ni zemřel! Nepřikládej tomu větší důležitost, než to mělo!“

„Ne!“ řekl Tomáš. „Bascometti by se neodvážil porušit rozkaz, kdyby nějaký měl. Byl obětním beránkem; taky jeho obětovali. Předhodili toho Miláňana rozlícenému Baarfeltovi a doufali, že si podřežou krky; Baarfelt oběť a Bascometti nežádoucí svědek!“

„Snad nechceš obvinit bratry, že Bascomettiho navedli?“ zeptal se udiveně Almetta. „Takovou věc nesmíš říct ani ty!“

„Ne. Já říkám, že Bascometti jednal podle rozkazů. Že měl rozkaz zradit! Pravými zrádci jsou ti, kdo nechali Jastrzebowskiho armádu, Zwardońe a taky mne vykrvácet bez pomoci. Řád nás zradil, to je pravda; a taky je pravda, že kdyby žil Jastrzebowski trochu déle, nikdy by se nestal velmistrem don Francisco!“

Almetta si zakryl tvář rukama. „To nesmíš říkat! To už je dávno! Ten Polák už nežil a řád neměl nikoho lepšího, než byl don Francisco. Dostal svůj úřad právem a nikdo nemá právo ho špinit!“

„To je pravda; pak už řád neměl nikoho lepšího. Ale byl by měl a já to věděl. Taky vím, že dnes se nesmí taková věc opakovat. Don Diego Mendoza di Castro se nesmí stát velmistrem; protože by to znamenalo smrt všem, kdo se při prvním hlasování postaví proti němu. Nedovolím to; budu hlasovat pro Voglariho, i kdybych třeba měl zůstat sám!“

Almetta kroutil hlavou. „Ne tvůj osobní spor, ale prospěch řádu ti musí být důvodem! Don Diego je moudrý a má řadu příznivců!“

„Kdežto já mám jenom odpůrce, to vím. Ale přesto chci, aby to místo dostal Voglari, jediný spravedlivý mezi všemi. Vím, že rozhodne rada komthurů – ani ta rada už nesmí zavírat oči před pravdou!“

„Pravda není tvůj majetek. Jsi si nepochybně jist, že ty sám máš skutečnou pravdu?“

„Nejsem si jist, bohužel. A ty si jsi jist, že tak mluvíš? Třeba, víš zcela jistě, proč tě zatím ještě nejmenovali komthurem, když na to máš právo? Víš jistě, že zatím bylo vždy všechno uděláno tak, jak se to dělat mělo?“

„Ne. Nevím to, nejsem si tím jist. Ale vím, že se všechno udělalo tak, jak se to udělat mohlo.“

„Mohlo? To není správné heslo. Jastrzebowski měl jiné: učiň to, co je správné, i kdyby to bylo nemožné! On to činil; a nový velmistr musí být ten, kdo dokáže i nemožné, bude-li třeba.“

„Pak by musel velmistrem být čaroděj! A řád má jen jednoho čaroděje, Fulcanelliho. Ten to nepřijme!“

„Potom je třeba najít někoho, kdo je schopen to dokázat. A je třeba provést to rychle; věř, Almetto, taky já myslím jen na prospěch řádu. Nový velmistr musí být muž, který vyvede řád ze slepé uličky – a nikdy neudělá nic, co by řádu neprospívalo. Takového znám jen jednoho: Voglariho.“

„Jenže ani Voglari není ten pravý! Není takového muže v řádu! Leda by ses za něho považoval ty – ale ani tobě nevěří všichni a ty víš proč, bratře Tomáši!“

Tomáš mávl rukou a nadechl se, ale v té chvíli zasáhla Diana: „Mládenci, tak už se přestaňte hádat! Začíná to už vypadat jako osobní spor. Tomáši, buď rozumný...“

Tomáš Baarfelt se zarazil, povzdechl si a řekl: „Máš pravdu, Diano. Odpusť, pokud jsem řekl něco, co se ti nelíbilo, Horacio. Vím, že tvoje názory jsou názory velmistra.“

„Přišel jsem ve službách řádu. Vím, Tomáši, že jsi řádu oddán tělem i duší a všechno, co děláš, je jenom pro blaho řádu. Necháme pro dnešek diskusí; pokud nemáš nic proti tomu, budeme pokračovat zítra.“

Tomáš souhlasil, tak se rozešli. Tomáš odešel k Charrymu do pracovny, posadil se na stůl a řekl: „Charry, nevadilo by ti, kdybych tě o něco požádal?“

„Jistě – co by to mělo být?“

„Je to ostuda... ale trošku alkoholu.“

Charry měl dokonale zařízený domácí bar; otevřel ho a nechal Tomáše vybrat. Tomáš byl znalec, tak si nalil sklenici a na dva doušky ji vypil. „Můžu ještě?“ ptal se váhavě.

„Když to vypiješ všecko, vůbec to nepoznám. Já už tolik pít nesmím, žena mi nedovolí...“

Tomáš si znovu nalil a vrátil láhev. „Trochu mě to rozčílilo. Málokdy se dám strhnout, abych byl nerozvážný. Dneska... je toho na mne moc. Nevěděl jsem, co všechno o mně lidé soudí. Je to hrůza. A nevím, jak tomu odpomoci.“

„Pro mně za mně... Já měl starosti s tygry a leopardy, když jsem byl v Arminu. Vyřešil jsem to tak, že jsem se stal jejich Vládcem. Udělej to taky tak a obsaď velmistrovo křeslo.“

Tomáš se rozesmál a potřásl nad tím hlavou.

„Nelíbí,“ konstatoval Charry. „Tak dobře; jdi teď za Evou-Marií a pokus se zapomenout na svoje starosti. Vlastně... teď jsem si uvědomil, že vlastně nemůžeš. Neměl jsem tušení, že jsi ženatý. V tom případě ovšem Evu nemůžeš chtít...“

Tomáš vypil tu druhou sklenici – najednou.

„Chyba spočívá právě v tom, že nevím, jestli ji chci nebo ne. Už mám těch starostí dost. Děkuju ti za pomoc.“

Pak vyšel ven; zamířil ke koupališti, svlékl se a zaplaval si ve studené vodě. Tím se mu udělalo líp, zase se oblékl a vydal se na podvečerní procházku; většinou mířil ke skupině balvanů, odkud byl výhled daleko do kraje. Tam sedával a přemýšlel. Taky dnes si tam sedl, opřel se o kámen a zavřel oči.

Nevěděl, jak dlouho seděl, když zaslechl tiché kroky; nemusel otvírat oči, poznal je. Eva-Marie přišla blíž a zastavila se; pozorovala ho, zda se probere nebo zda jej nemá rušit.

„Vítám tě, Evo! Sedni si ke mně!“ Tomáš měl stále zavřené oči a jeho hlas zněl ochraptěle; ale ona nevěděla, co předcházelo jejich setkání.

„Vypadáš unaveně,“ politovala ho. „Moc jsi pracoval?“

„Bolí mě hlava. Polož mi ruku na čelo, jako to dělám já, když odnímám lidem bolest...“

„Neumím to!“ řekla, ale vztáhla ruku a on ji uchopil a položil si její dlaň na hlavu.

„Naučím tě to, ale jindy. Dnes stačí, že to je tvoje ruka. Tvá ruka mi vezme bolest, i když to neumíš.“

Chvíli mlčela, potom řekla: „Jsi unavený a vypadáš špatně. Jestli tě ruším, raději půjdu...“

„Ne. Zůstaň se mnou, prosím! Je se mnou zle. Potřebuju tě, Evo-Marie. Odpusť, ale potřebuju tě.“

„Můžu na tebe mluvit?“

„Ano, prosím tě o to. Povídej, ale normálně, jako mluvíš jindy. Nebo pokud možno ještě bláznivěji. Potřebuju to.“

„A můžu být například drzá?“

„Drzost neexistuje. To je nesmysl. Neznám nic, co by bylo drzé. Říkej, co chceš – a pokud možno vesele.“

Eva se rozesmála. „Tak se na mě aspoň podívej! Ještě jsi vůbec neotevřel oči!“

Tomáš otevřel oči, obrátil se na bok a pozoroval ji; dokonce se začal i usmívat. „Jsi hezká! Dneska obzvlášť hezká.“

„No jo, já vím. Ale zapomněl ses na něco zeptat. Jestli už nemám nalezeného nějakého mládence.“

„Proč bych se tě na to měl ptát?“

„Protože se na to ptáš každý třetí den. Předevčírem jsi se neptal, včera jsme se neviděli. Dneska je na to čas. Ale neboj se, nemám. Teď mi budeš vysvětlovat, že si mám najít někoho, kdo mne bude hoden. Jestli nemáš nic nového, můžeš to vypustit.“

Tomáš si zamyšleně počal třít čelo dlaní. „Skutečně o tom hovořím tak často?“

„Ovšem! Už nejmíň dvacetkrát jsi řekl, že až se budu chtít vdávat, mám si dobře vybrat. Vypadá to, jako by ses bál, koho si vezmu. Proč ti na tom vlastně tak moc záleží?“

„Vůbec mi na tom nezáleží!“ řekl rychle. „Ani nemůže; nic mi po tom samozřejmě není, je to tvoje věc. Ale chci, abys byla po celý život šťastná. Cítím zodpovědnost za tvoje štěstí...“

„Tak dobře. Otec se mnou zase mluvil. Zdá se, že mi někoho vybral. Že se budu vdávat...“

„Ach,“ Tomáš si skousl rty. „Hm – hm. Tak dobře...“

„A co když toho chlapa nechci? Můžu se bránit? Pomohl bys mi?“

„Na mne se můžeš spolehnout vždycky! Kdybys poručila, potom... udělám pro tebe všechno na světě.“

„A kdybych už někoho měla ráda? Kdybych byla zamilovaná?“

Tomáš opět povzdechl. „Tím by se všechno zjednodušilo. Tím by...“ v rozpacích zmlkl.

Eva-Marie se natáhla do trávy – usmívala se. „Vždycky mluvíme jenom o mně. Můžu se zeptat taky já tebe na něco? Co ty – jsi do někoho zamilovaný?“

Tomáš prudce odvrátil tvář; zahleděl se přes ni někam do dálky, kde se snášel soumrak. „Nevím. Mám strach, že ano.“

„A co když tě má ráda? Co když čeká jenom na tvoji otázku?“ zeptala se Eva-Marie a oči jí zaplály jako hvězdy.

Tomáš zavrtěl pomalu hlavou. „Naše touhy a přání míří někdy velice vysoko. Ještě jsem ti něco neřekl, Evo-Marie. Přijde chvíle, kdy nebudeš moci podřídit svět svojí vůli. Já... nemohu prosadit svou v tomto případě. Je tady ještě jedna věc... právo někoho jiného. To právo nesmím porušit.“

„Nerozumím! Jaké právo?“

„I kdybych byl zamilovaný; i kdybych někoho miloval víc než svůj život, dal jsem už jednou svoje slovo. Mám ženu, Evo-Marie. Před čtyřiadvaceti lety jsem jí slíbil věrnost. Nemám už právo... na jinou.“

Eva si přitiskla ruce na ústa a ztuhla; chvíli hleděla nevěřícíma očima na Tomáše a nemohla vypravit slova.

„Co je ti?“ zeptal se. „Je snad něco divného, že muž v mém věku má ženu a děti? Žena a děti znamenají povinnost; i kdybych chtěl mít rád jinou – nesmím...“

Našla řeč. Vykřikla, vyskočila na nohy a dala se na útěk od toho místa. Tomáš na ni volal, ale nezastavila se. Hleděl za ní a jeho tvář se chmuřila víc a víc; zase na chvíli zavřel oči, zhluboka dýchal a zdálo se mu, že mu praskne hlava; potom vstal a pomalu, ztěžka kráčel ke statku.

Já byl tou dobou na malé obchůzce; šel jsem se podívat k lesu, kam chodil starý zajíc, na něhož jsem měl velikou chuť, ale protože chodil až kolem desáté, bylo dost času a tak jsem šel podle řeky, že třebas nějakou rybu vyhodila voda na mělčinu. Když jsem šel kolem nejhlubšího místa, zaslechl jsem tichý pláč a ucítil člověka; byla to Eva-Marie. Protože ji znám, šel jsem k ní a byl zvědav, co dělá večer tady u vody a jestli třeba nepotřebuje moji pomoc.

Seděla na břehu, skrčená pod olší, tvář měla zakrytou rukama a plakala. Plakala tiše, ale moc smutně; Diana taky někdy pláče, když se mluví o něčem smutném, nebo když chce udělat dojem na Charryho, ale nikdy to moc dlouho netrvá; Eva plakala, jako by měla každou chvíli umřít. Přistoupil jsem k ní, asi mne slyšela, protože jsem tiše zamňoukal, ale neotočila se, tak jsem jí olízl slzy na tváři a řekl: „Co tady děláš? A proč pláčeš?“

Otočila se ke mně a objala mě kolem krku; zabořila mi tvář do hřívy, plakala dál a při tom mne objímala a tahala za uši.

„Kdybys věděl... kdybys jen věděl, jak jsem nešťastná!“

„To snad ne! Ublížil ti někdo? Řekni kdo a já ho kousnu!“

„On... on nikomu neubližuje,“ vzlykala. „On jenom... je jenom takový... takový... ach Bože, já bez něho nemůžu žít!“

„O kom je vlastně řeč?“

„Tomáš... Tomáš Baarfelt!“

To mne překvapilo, tak jsem jí ještě jednou olízl tvář. „To se asi mýlíš. Tomáš nikomu neublíží. Je čestný a dobrý...“

„No právě,“ utřela si oči rukávem a obrátila se ke mně. „Je čestný a dobrý. Ale právě proto, že je takový, jsem nešťastná. Ty to asi nemůžeš pochopit...“

„Já nevím... když se mi to vysvětlí?“

„Víš – ale já bez něj nemůžu žít! Přišla jsem sem, abych tady skočila do vody!“

„To je dobrý nápad! Ale teď už není tak horko... to jsi měla udělat hned odpoledne!“

Namísto, co by se zasmála, se zase rozplakala.

„Ale ne! Já... já chci umřít. Já bez něho nemůžu žít! Stejně se zabiju. Život bez něho nemá cenu! Utopím se!“

„To sotva, na to, jak umíš plavat. A co ti vlastně udělal? Jestli ti nařezal, tak si z toho nic nedělej; mně nabil onehdy Charry opratí na koně a taky už to nebolí. Ani jsem za to nemohl, to kuře chytil Tannarr. Jenže já ho jedl, zrovna když tam Charry přišel. Tak vidíš, že není proč plakat!“

Pohladila mne; zase si otřela oči, asi se bála, abych jí slzy neolizoval. Lidé nemají moc rádi, když jim olizuju tvář.

„On má ženu... a dokonce děti!“ řekla potom.

„Aha. A co má být?“

„Ty to nechápeš! Já ho mám ráda – víš?“

„Vím, už dávno. To já poznám. A co ti brání? On snad tebe rád nemá, nebo co?“

„Ne... nevím. Myslela jsem, že ano, že jenom nechce... Ale on má ženu, jinou ženu, víš? To je strašný, kočičko; když si vzal jinou, nemůžu si ho už vzít já, chápeš?“

„To máš těžký. On si tu druhou vzal už před čtyřiadvaceti lety. To tys ještě nebyla na světě. Kdybys byla, tak si třeba vzal tebe. To si nesmíš tak brát...“

Rozplakala se. „A stejně se zabiju! Musím! Já bez něho žít zkrátka nemůžu!“

„Vy lidé máte složité problémy,“ řekl jsem. „Jeho žena přece není tady. Proč by nemohl mít ji tam a tebe tady?“

„A ty máš nějakou kočku... nějakou tygřici? A máš ji rád?“

„No ano, samozřejmě – ale doma v Arminu. Tady ne.“

„A máš ji rád? Byl bys schopen mít rád jednu na jednom místě a jinou na druhém? Dokázal bys jí být nevěrný?“

„No... ono jich totiž je víc. Všude, kde jsem byl, jsem nějakou tygřici měl. V Aurrgharru, potom u Pyramid a v Bird City zas. Ono víš, bez kočky... být sám to není ono!“

„To můžeš mít několik najednou? Jsi starý nemrava a proutník, víš? Měl by ses stydět!“

„Proč? Můžu jich mít víc. Ale nesmějí o sobě vědět. Musí být každá jinde, jinak by je to mrzelo a třeba by se hádaly, kterou mám radši. To není dobré. A nevypravuju jim, kde mám kterou a kolik jich je...“

Třepla mne po uchu a počala se usmívat. „Darebáku! Jak by ti bylo, kdyby některá tvá tygřice si našla jiného? Co bys dělal?“

„No, co by se dalo dělat? Popral bych se s ním a snažil se ho porazit. Je to krásné a slušné bojovat o tygřici. A ony to mají rády, když se o ně bojuje.“

„A co když mají dvě tygřice rády jednoho tygra? To o něho taky bojují?“

„Někdy, když chtějí. Moje matka Ráa mi vyprávěla, že o Wiirrtu, mého otce, svedla kdysi dávno boj s nějakou jinou tygřicí. A zvítězila a zahnala tu druhou pryč. Jenže... otec je velice chytrý tygr. Stejně s ním pak měly koťata obě dvě.“

Zacpala si uši a odvrátila se. „Nepovídej mi o takových nemravnostech! Nesluší se pro mladou dívku, aby o takových věcech něco věděla!“

„Proč? Ty nechceš mít s Tomášem děti? Nebo to aspoň zkoušet?“

A už jsem ji měl; dostal jsem pohlavek, než jsem vůbec stačil pochopit, za co. Vzápětí se lekla, že se rozzlobím; ale takové pohlavky, to na mne nic není. Bylo to jako pohlazení.

„Proč se zlobíš? Všichni lidé to dělají. Říkáš, že máš Tomáše ráda. Já myslím, že je to správné. Taky on tě má rád. Jsou s tím jisté komplikace, ale pořád ještě ne takové, o jakých čte Diana z knížek. Já už těch historek slyšel moc a vím, že s láskou jsou problémy. Nejlepší je zapomenout na starosti a když ho máš ráda, dát to patřičně najevo.“

„Ty tomu nějak rozumíš!“ ušklíbla se.

„Samozřejmě, že tomu rozumím! Nejlíp bys udělala, kdybys s ním měla mládě. Třeba maličké lidské dítě, víš?“

„Tím by se něčemu pomohlo?“

„Ani ne. Ale všichni by se krásně naštvali. Začali by se mezi sebou hádat a možná i prát, spousta lidí by byla rozhněvaných. Ale myslím, že málokdy takovou ženu zabijí nebo jí vážně ublíží. Že na ni křičí, to jo, ale to musíš vydržet.“

„Já tě tedy naprosto nechápu!“

„To je proto, že nechodíš na přednášky a neposloucháš, když se čte ze všelijakých knih. Všichni se pořád o všechno hádají, ale nakonec se to vždycky nějak srovná. Mnoho lidských dívek milovalo někoho, koho jim nechtěli dát a všichni se na ně zlobili. Když ale s nimi měly dítě, nějak se to urovnalo a byl konec.“

„Jsi tygr; proto nechápeš, že to není možné!“

„Možná máš pravdu. Taky to bolí a s tím maličkým je spousta starostí; třeba to ani nebude dobrý nápad. Ale pořád je to lepší než sedět u vody a fňukat.“

„Ty v té své pruhované hlavě všechno hned vyřešíš! Jsi myslím můj jediný kamarád, když Tomáš... je takový. S tebou je ze všech lidí nejrozumnější řeč. Škoda, že vypadáš jako kočka. Kdybys byl člověk, všichni by tě považovali za nejlepšího!“

„Tak?“ řekl jsem zklamaně. „A já myslel, že jsem krásný! Mně se tygři líbí víc než lidé. Lidé... nevím, jestli ti to můžu prozradit, ale lidé nejsou moc pěkní. Ty a Diana ještě ujdete, ale někteří jsou přímo oškliví. Aspoň myslím.“

Zatahala mne za ucho. „Tak poslouchej, ty pruhovaný krasavče! Udělal bys pro mne něco?“

„Jistě; pro tebe obzvlášť rád!“

„Tak podívej: mohl bys nějak šikovně vyzvědět, jak je na tom Tomáš? Například jestli má rád on mne. A jak je to s tou jeho ženou. Co myslíš, miluje ji ještě pořád? A když, tak proč ji vlastně nechává takovou dobu samotnou.“

„Asi ji má rád. Říkal, že když si ji bral, byla to největší krasavice, jakou znal. On prý byl moc šťastný a moc se divil, že si ho vůbec vzala, protože byla v té době veliká dáma, bohatá a ve vysokém postavení a on byl obyčejný kluk, neměl nic a byl na tom spíš špatně.“

„Proti ní kluk? Jak to myslíš?“

„No, mezi lidmi bývá zvykem, že si muži hledají mladší dívky; mezi tygry ostatně taky. Když se slavnému bojovníkovi povede svést kočku, která je dospívající mládě, tak je to veliká zábava. A zase když je nějaká vznešená dáma, tak ji mladí tygři prosí a cítí se poctění, když jim věnuje přízeň...“

„Počkej, nezmatkuj! Chceš říct, že ona je stará?“

„Když se brali, bylo Tomášovi osmnáct a jí čtyřiadvacet. Všem se to zdálo zvláštní a říkali, že...“

„Teď je Tomášovi dvaačtyřicet,“ počítala na prstech. „Ona je o šest let starší, tak je jí osmačtyřicet! To jí za dva roky bude padesát! To je ovšem... trochu jiné!“

„Ne, spočítané je to dobře!“ odsouhlasil jsem jí to. Jenže ona stejně uvažovala nad něčím jiným.

„On je vlastně nešťastný člověk! Připoutaný ke staré, jistě už dávno ne krásné ženě; a při tom sám je tak krásný a moudrý! Ona mu jistě nerozumí, ale on jí přesto zachovává věrnost, i když třeba miluje jinou! To je od něho velice hezké, že je jí věrný. Tomáš musí být velice čestný člověk...“

„No, to jsem říkal od začátku!“ potvrdil jsem jí to.

„Aflargeo, prosím tě pěkně, buď tak hodný a vyptej se ho nějak, jestli mě má rád! Víš, já... já nevím, co mám dělat. Ale ty jsi takový chytrý, jistě to dokážeš...“

„No, co s tebou můžu dělat? Zeptám se ho rovnou. To je vždycky nejlepší. A udělám to jako Charry; kdyby nechtěl odpovídat, tak ho praštím prackou!“

„Jenom mu nic neudělej!“ strachovala se.

„Neboj se, já to umím! Zítra ti řeknu, co jsem vyřídil. Já už si tě nějak najdu...“

„Děkuju!“ ještě jednou mne objala, potom vstala a upravila si vlasy. „Nevypadám moc ubrečená?“

„Dost. Umej se. Nebo jestli chceš třeba olízat?“

„Nechci, děkuju mockrát. Hodně úspěchů, tygříku!“

Umyla si obličej ve vodě a už mazala domů. Taky jsem šel domů. Toho zajíce bych stejně nechytil, Tomáš by už spal a neměl náladu si povídat. A já si rád povídám s Tomášem, protože od něho se tygr přece jenom něco dozví. S některými lidmi můžu mluvit dlouhé hodiny a jsem pořád tak chytrý, jako na začátku.

Tomáš byl ve svém pokoji, ale bylo otevřeno, tak jsem vešel. Tomáš se totiž nikdy nezavírá, tak k němu můžeme. Ani se na nás nezlobí, když přijdeme, zvlášť na mne ne, protože s ním mluvím česky a to on má rád. Bylo už zhasnuto, Tomáš ležel na posteli, ale když jsem vstoupil, zvedl hlavu a podíval se, takže nespal.

„Co bys rád, Aflargeo?“

„Jestli se ti nechce spát, tak s tebou hodlám vážně promluvit. Totiž, je to moje povinnost!“

Tomáš se na posteli posadil a tvářil se udiveně. „Tak to je vážné! Nemám na to radši rozsvítit? Tak se posaď ke mně, ať na tebe dosáhnu. Ale pozor, nezalehni mne!“

Vyskočil jsem na postel a lehl si k němu. Postele na Hůrce jsou postavené tak, aby na každé mohli spát dva lidé. Jsem sice trochu těžší než člověk, ale to nevadí, bývají pevné.

„Tak, co bys rád?“ ptal se Tomáš.

„Chci vědět, cos udělal Evě-Marii. Plakala, byla moc smutná. Chtěla skočit do vody a nadávala na tebe.“

„Tak počkej... jsi si jist, že je ti něco po tom?“

„Ano! Protože mám Evu rád a nechci, aby jí někdo ubližoval. Ty jsi šikovný a schopný a dobře bojuješ. Tebe můžu docela dobře zmlátit packami, aniž se ti něco stane. Takže mi buď řekneš, cos jí udělal, nebo tě zmlátím. Vyber si.“

Tomáš se tvářil velmi rozpačitě; potom mne pohladil po hlavě: „Neudělal jsem jí nic. Víš, Aflargeo, nevím, jestli to pochopíš, ale já a Eva... no, stala se taková divná věc. Myslím, že Eva... mne má ráda. A co horšího, já ji taky.“

„Ano. To povídala i ona.“

„Bohužel to není možné. Mám ženu a syna. A nechci zkazit život dívce jako Eva. Mám ji skutečně rád, radši než sám sebe. Ať raději trpím já, než aby ona... měla být nešťastná.“

„Jenomže ona už je. Má tě ráda a vypadá to, že už by s tebou chtěla mít mládě. Nedá se svítit, ale myslím, že by ses s ní měl oženit. Nebo aspoň ji mít rád. Protože ona to chce.“

„Ach bože, Aflargeo! To přece nejde jako u tygrů, pomilovat se s kým chceš! Mám přece ženu!“

„Ta je daleko a Eva je tady. Tvoje žena by měla pochopit, že máš rád ještě někoho. Ji jsi měl rád před čtyřiadvaceti lety, teď zase máš rád Evu. To není nic tak neuvěřitelného. Když to té své ženě vysvětlíš, jistě to pochopí. Copak jsi nikdy neměl rád žádnou jinou ženu než ji?“

Tomáš chvíli mlčel. „Když jsem si ji vzal, měl jsem ji strašně rád. Jenomže oni mě udělali komthurem; musel jsem lepit dohromady otřesenou provincii starého Jastrzebowskiho. To znamenalo jezdit sem tam a hovořit tu s tím, tu s oním: Warszawa, Kraków, Praha, Olomouc, Brno, Poszony... česky Bratislava, Wien, Salzburg, Štýrský Hradec, Budapešť, maďarská města... Pak do Madridu, Paříže, Valencie, Říma a Florencie, jak bylo potřeba. Pořád na cestách – a Wanda byla doma a chovala Kryštofa, mého syna. Já ji měl rád, samozřejmě; ale zvykl jsem si být doma hostem. Dnes už je to jiné. Ani vlastně nevím, kdy jsem ji naposled políbil. Pořád jezdím sem tam po Evropě. Ale neopustím ji, nemůžu ji opustit, i kdybych k ní už nic necítil. Je tady Denis.“

„Denis je kdo?“

„Víš, Aflargeo, měl jsem dva syny. Kryštof se nám narodil hned po svatbě; ale už nežije. Zabil se pádem z koně, když mu bylo čtrnáct let, při cvičení v řádové škole. Chtěl dokázat, že je nejlepší jezdec ze všech, vnuk starého Jastrzebowskiho a syn Baarfelta; vsadil se, že projede určenou trasu rychleji než ostatní. Byl by to dokázal, ale kůň se něčeho lekl a shodil ho. Spadl a zlámal si vaz. Bylo to zlé...“

„Škoda ho. A ten druhý?“

„Denis. Teď je mu devět. Je to člověk, kterého mám na světě nejraději. I kdybych se měl vzdát všeho, nevzdám se nikdy Denise; je moje krev, pokračování mého života, on ponese jméno Baarfeltů a možná i můj komthurský kříž. Vidím svého syna jen málokdy, dopřávám mu, aby žil klidně na mém statku, jako jsem žil já. Vlastně, přicházím domů jen kvůli němu. Až bude větší, budu ho vozit po světě, jako otec vozil mne. Je to můj syn, víš, Aflargeo – kvůli němu nesmím chtít Evu.“

Mlčel jsem. Věděl jsem sice, co poradit; ale lidé by asi neposlechli. Ale přece jsem se zeptal:

„To jsi za celou tu dobu – neměl jinou ženu než Wandu?“

„No... po pravdě řečeno, ano. Jezdil jsem přece na řádové akce po Evropě. V Itálii, Španělsku, Francii... tam se konají různé schůzky, oslavy a tak... to jinak nejde. Společenská povinnost. Wanda to jistě věděla, ale ví taky, že to tak dělají všichni, že se tomu nemohu vyhnout. Jenže Eva-Marie je něco jiného. Eva není taková dívka, s jakými jsme se koupali ve zlatém bazénu v Segovii nebo slunili na pláži u Trogiru. Eva je... Evu mám skutečně rád a nechtěl bych jí po takové noci dát navždy sbohem. Evu bych si vzal, kdyby to šlo.“

Mlčel jsem. Ono je někdy lepší nemluvit.

„Když jsem Evu potkal, byla mi sympatická. Chtěl jsem zlepšit její život, udělat z ní jiného člověka. Nepočítal jsem s tím, že se zamiluji a ona se zamiluje do mne! Chtěl jsem z ní udělat dámu, představit ji v řádu a provdat za nějakého mladého chlapce, který toho bude hoden, který ji bude mít rád a ona jeho. Dneska bych ji už nedal ani nejlepšímu příteli. Nevím, jak se to stalo. Teď bych ji chtěl sám a nemohu spát, když na ni myslím. A v noci se mi o ní zdává... Včera se mi zdálo, že jsme byli spolu, vezl jsem ji na loďce po Lago di Como, tom italském jezeře. O Wandě se mi takhle nikdy nezdálo.“

„Máš ji rád. To já znám; to se lidem stává.“

„Ano. Mám ji rád.“ vzdychl.

„Ona tebe taky. Povídala to. Chtěla zemřít, protože si myslí, že tě nemůže mít.“

„Bože můj, to jsem přece nechtěl! Eva... no ovšem, mám ji rád, ale nemůžu ji přece přivést do neštěstí! Kdybych neměl ženu, už dávno bych jí to řekl. Vím, že nebudu šťastný, nebudu-li ji mít, ale – nesmím. Mám svoji povinnost.“

„Pokud se pamatuju, někdo ti to předpovídal. Ta stará Cikánka říkala, že budeš mít rád mladou dívku. A vidíš, splnilo se ti to. Taky ti předpověděla, že budeš velmistrem řádu.“

„Já vím! Ale nevěřil jsem tomu. Teď mám strach, že se všechno splní. Mám strach ze všeho. Nevím, co přinese zítřek, ale jistě to nebude nic dobrého. Buď poruším povinnost, nebo ztratím Evu. Obojí je zlé. Rozumíš mi?“

„Ano, rozumím. Takže, co chceš dělat?“

„Co bys mi radil ty?“

„Milovat Evu a nepřemýšlet nad tím. Proč nemůžeš mít dvě ženy najednou? Tamtu sis přece vzal už dávno, Eva ještě ani nebyla na světě. Teď jsi ji poznal, to je dobrý důvod, abys ji miloval. Té první to potom nějak vysvětlíme...“

„Ach Bože, s tebou je taky řeč! Hned je vidět, že jsi tygr a nerozumíš ničemu. Jsou tu přece taky ostatní lidé!“

„No, právě! Konečně bude nějaký rušno...“

„To by teda bylo... proč to chceš?“

„V příbězích lidí, když někdo svede nějakou lidskou dívku, tak se začnou dít zajímavé věci. Souboje, spory, hádky, intriky, války a jiné zábavy. Už bych rád, aby se něco dělo.“

Chvíli na mne s úžasem zíral. Byla tma a on neviděl výraz mého obličeje, ale já jeho docela dobře. Byl ohromený.

„Ty seš přece tak blbej!“ zasténal.

„Diana říká, že jsem velmi inteligentní. Jenom hravej.“

„No, právě! Prosím tě, jdi radši spát nebo lovit nebo co chceš. Nezatěžuj si svou pruhovanou hlavu hloupými lidskými problémy, nestojí ti to za to.“

Poslechl jsem jeho rozumný návrh a odešel. Měl pravdu.

Druhý den jsem Evu-Marii neviděl; vlastně ano, jen na chvíli, když jsme se potkali ve vesnici, ale ani se na mne nepodívala, protože šla s matkou a já měl taky co na práci, tak jsem běžel kolem a jen pozdravil. Tomáš jednal s Almettou a Charrym, pak pustili vysílačku a dlouho si povídali. Aha, už vím, proč jsem tak spěchal: poslali mne, abych hodil dopisy do poštovní schránky na hospodě, než je vybere poštmistr; proto jsem se nemohl s nikým zastavovat. Charry a Tomáš psali ostatním rytířům, aby k nám přijeli na hostinu. A taky na poradu.

Druhý den přijel Jan Dunbar. Přivezl s sebou veliký dopis, opatřený pečetí a předal ho Almettovi; byl to list Wittenberského komthura profesora Hartwiga a žádal, aby řád konečně vyřešil otázku jeho osoby a správy německé provincie.

Jakkoliv jest všem v řádu již dlouhou dobu známo, že stav velkoněmecké komthury jest velmi špatný a mé schopnosti a síly na pokraji vyčerpání, jeví se mi, že Jeho Svatost Velmistr nemá nejmenší zájem řešit situaci, pokud je možno udržovat ji v tomtéž stavu. Pravdou je, že jsem stár a nemocen a mého života jest namále; kromě toho nejsem v stavu udržovat záležitosti provincie na patřičné výši, jak by se slušelo, ač mi v tom pomáhá z vlastní dobré vůle rytíř Jan Dunbar.

Ujal jsem se správy komthury před lety na výslovnou žádost vysokých úředníků řádu, přičemž mi bylo slíbeno, že to je na dobu pouze přechodnou, jakž v současné době není lepšího člověka, jenž by tímto mohl být pověřen. Namítal jsem, že nejsa diplomat politicky ani hospodářsky vzdělaný, leč vědec, který má kromě řádové činnosti také svou práci vědeckou, jíž bych se chtěl cele oddati; na to mi přislíbeno, že řád mi vypomůže, jak jen bude moci a že mi přidělí člověka, který by za mne vykonával práce, na něž pro slabost těla a zemdlenost ducha nepostačím; ale nestalo se ničeho, jak jest v řádu dlouholetým zvykem, neboť dokud člověk pověřený úkolem žije, nikdo se nezajímá, je-li či není-li schopen úkoly plnit.

Pravdou je, že veškerou moc výkonnou v řádových věcech koná rytíř Dunbar; stejně tak obstarává veškeré cesty a styky s ostatními rytíři provincie a já nevím, co bych si bez něho počal. Pravdou však je rovněž, že jeho situace je velmi ztížena tím, že není touto prací pověřen a zřejmě nebude, dokud nezemřu já. Je situace velmi trapná, že moc je svěřena člověku, který ji nemůže vykonávat, zatímco ten, který ji vykonává, ji dánu nemá a jedná vlastně na svoji pěst. Řád by se měl zamyslet nad tímto stavem, sejmout ze mne břemeno výkonné moci a přidělit ji jinému, nejlépe onomu Janu Dunbarovi; myslím, že jsem pro řád udělal už dost, aby mi mohlo být umožněno zanechat podružností a věnovat se pouze vědě. Podotýkám, že nemám ni politické, ni společenské znalosti a styky, jimiž se může prokázat Jan Dunbar; a že bych bez jeho pomoci zůstal opuštěn a sám mezi nepřáteli, což by nijak neprospívalo řádu ani mně.

Prosím proto důtklivě Jeho Svatost Velmistra, aby vyřešil tuto neudržitelnou situaci pokud možno dřív, než mne přemíra starostí sklátí do hrobu. Situace řádu je už tak dost špatná a já se domnívám, že není bezpodmínečně nutné, abych ji ztěžoval svými starostmi ještě já...

Almetta si supliku přečetl, kroutil hlavou a prohlásil, že ji předá velmistrovi; potom se ptal Dunbara, zda náhodou sám nezavinil komthurovu nechuť spravovat provincii, či se nejedná o Jankovu chuť uchvátit místo komthura. Jan Dunbar se s ním ostře pohádal a řekl, že si o žádnou milost nekoleduje; kdyby řádoví úředníci nebyli líní jako vši a přijeli se podívat do Wittenbergu víckrát než jednou za deset let, viděli by sami, v jakém stavu je profesor Hartwig a v jakém stavu jsou úřední záležitosti; poněvadž Almetta je první, kdo se kdy obtěžoval objet provincie, pravděpodobně jsou neutěšené záležitosti této části světa pro panstvo velikou novinkou. Řekl mu toho ještě víc, než ho Diana uklidnila; uspořádali spolu velký turnaj ve stolním tenisu. Almetta se moc rozčiloval a když viděl Dianu a Janka hrát v jejich tričkách a trenýrkách, potřásal hlavou a řekl, že tohle by se ve Španělsku přes všechnu tolerantnost řádu stát nemohlo.

Odešel jsem radši, abych se setkal s Evou-Marií; nalezl jsem ji na kamenech, kde se před dvěma dny sešla s Tomášem, seděla tam a zřejmě na někoho čekala, možná dokonce na mne. Přivítala mě s úsměvem a ptala se, co je nového.

„Mluvil jsem s Tomášem. Má tě rád, nemysli si! Jenom ti nechce kazit život. Je na tebe velice hodný!“

„Je to můj život! Mohl by si uvědomit, že taky já mám právo něco chtít a nechtít. Naučil mě, abych si dělala, co chci. Možná, že tím bude překvapen!“

Mluvila klidně a rozvážně, s jistou nadřazeností; nepropadala podivným výlevům citu, jaké jsou mezi lidmi obvyklé a její chování se počalo podobat chování Diany nebo Charryho.

„Přemýšlela jsem o Tomášovi a o mně. Rozhodla jsem se, že pokud nelze naše vztahy rozřešit legálně, bude zřejmě zapotřebí porušit zákony, které existují. Co ty na to?“

„Velmi správně. U nás je tomu taky tak. Když nám zákony nevyhovují, neposloucháme je. Jsi chytrá, Evo-Marie.“

„Naučil mě to Tomáš. Uvidíme, co na to řekne. Mám ho ráda; chci být jeho a taky rozhodně budu. Považuješ to svým kočičím rozumem za hodně zkažené?“

„Ne, já s tím souhlasím. Tomáš tě má rád; říkal jen, že kvůli lidem by ti nechtěl ublížit. Má strach, aby ti nepokazil život. Víš, myšlení lidí je někdy zvláštní!“

„Je to můj život! Pamatuj si kočko: se svým životem si udělám, co budu já chtít! Pan Baarfelt mi může poradit nebo pomoct; ale ať si laskavě uvědomí, že největší díl odpovědnosti spočívá na mně; a já si to se svým životem vyřeším!“

Mluvila velmi podivně a odvážně. Radši jsem mlčel, protože jsem si nebyl jist, jak to myslí.

„Co vlastně teď dělají?“

„Tomáš nedělá nic, Charry se baví s naším hostem Almettou a pije pivo; Diana hraje s Jankem Dunbarem stolní tenis.“

„Aha, tak půjdeme. Doufám, že se Tomáš nebude moc divit.“

Ani se moc nedivil, když jsme vešli do dvora; jenom se mu roztřásla ruka a postavil sklenici na stolek. Diana se po nás otočila a zakřičela: „Ahoj! Chce se ti hrát s náma? Tošio říkal, že bysme si zahráli čtyřhru, ale ti lenoši tvrdí, že to neznají. Tak šli s Viktorem cvičit do zahrady s mečem. Jestli si troufáš, tak se převleč a nastoupíš s Tošiem proti nám dvěma...“

„Klidně,“ řekla Eva-Marie. „Ahoj, chlapci; to vás baví se koukat, když ostatní cvičí, že? A samozřejmě pivo! Na to vás užije všechny. Můžu se trochu napít?“

A než kdo stačil něco říct, vzala Tomášův půllitr a upila z něj; pak si utřela pusu a odběhla se převléci. Tomáš za ní zíral v němém úžasu, asi si nedovedl ujasnit, jak se tak rychle uklidnila. Zakýval na mne: „Poslyš – říkala něco o mně a o ní?“

„Nijak zvlášť. Jenom, že cos ji naučil, to bude dělat.“

Baarfelta to překvapovalo; zamyšleně zíral do piva, než se Eva vrátila, v tričku a trenýrkách; hned se chytila pálky a už hráli. Hrála z nich čtyř nejhůř, zato s vervou. Tomáš z ní celou dobu nespustil oka a sledoval její hru s větším zájmem než jakoukoliv jinou. Almetta si toho taky všiml.

„Kdo je ta maličká? Patří k řádu?“

„Mohla by k němu patřit. Je to zdejší dívka, ze selského rodu. Znám se s ní.“

„Je hezká a šikovná. Mám dojem, že se ti líbí. A chová se, jako by ses líbil ty jí.“

„Jsem ženatý člověk a otec rodiny! Nebudu ke všem svým proviněním přidávat ještě... tohle.“

Almetta dlouho mlčel; pak řekl tiše španělsky, aby tomu nikdo nerozuměl: „Řád by zřejmě mnohem víc uvítal nějaké to galantní dobrodružství než tvoje pokusy ovlivňovat politiku. Dobře víš, že jsme nikdy nebyli proti milostným pletkám svých členů. Jistěže, je to odporný hřích, ale v případě, že by se ti ta holčička zalíbila víc, než je slušné, mám právo dát ti rozhřešení hned na místě a třeba i předem. Přemýšlej o tom, zda by ti víc než starost o některé otázky řádové politiky nevyhovovala kratší či delší dovolená s touhle holčičkou... nebo nějakou podobnou.“

Tomáš se na Almettu podíval dost nevraživě. „Milý příteli, nezaměňuj laskavě pletky s děvčaty z Valencie a podobnými s tím, co se děje s touto dívkou. Jenom ti mohu prozradit, že kdybych se rozhodl něco s ní začít, neznamenalo by to, že ztratím ze zřetele nápravu nepořádků v řádu. Doporučuji ti, aby ses o to nestaral, konečně rozhřešení by mi mohl dát i kdokoliv jiný než ty.“

„Tak,“ řekl Almetta. „Jak jsi s ní daleko?“

„Nejsem nikde a ani být nechci! Prosím, aby ses nezaobíral myšlenkami na takové věci!“

„Jak chceš. Řád by to posuzoval jistě příznivěji než to, co děláš doposud. Milý komthure, tvá usilovná snaha vyřešit sám všechny problémy ti dělá nepřátele, zatímco milostný poměr, třeba ještě vylepšený nějakým tím nemanželským potomkem, by ti získal jenom sympatie.“

Tomáš zprudka vstal a přistoupil k hráčům.

„Diana a Janek proti Evě a Tošiovi, to není rovná hra! Dunbare, jdi si laskavě odpočinout, zahraju si sám! Pokud nebude nikdo mít nic proti tomu. Jenom se svléknu...“

Janek si šel sednout, Tomáš se svlékl do plavek a hrál s nimi; asi tak stejně mizerně jako Eva, takže dívce stouplo sebevědomí. Charry se začal hádat s Dunbarem o stavu svých polností, Almetta jim pomáhal; potom se dostali na karty, někdo přinesl čertovy obrázky a už mazali mariáš. Charry hrál docela rád, ale Diana mu v tom bránila a většinou neměl s kým. Leda s Vítkem, ten se ukázal jako bezkonkurenční mistr. Teď tvrdě vyhrával.

Eva-Marie díky Tošiovým schopnostem a Baarfeltově nešikovnosti zvítězila a protože Japonec byl neuvěřitelně slušný a vyzvedával její podíl víc než svůj, zářila radostí, kdežto Diana se vztekala a to byl pro Evu velice příjemný pohled. Takže se všichni šli vykoupat do bazénu; taky Charry, Janek, Vítek a my kočky. Jen Almetta se nekoupal a tvrdil, že by dostal rýmu, kašel, zápal plic, malárii, mor a černé neštovice, neboť se koupe pouze v jižních mořích, kde je teplo. Eva byla veselá, posmívala se Dianě a vyprovokovala ji ke rvačce, do níž byli postupně zataženi všichni ostatní; k Tomášovi se chovala důvěrně, ale ani slůvkem nenarazila na jejich rozmluvu. Tomáš byl rozpačitý, proti její bezprostřednosti neměl naději se nějak bránit.

Další den jsme všichni pracovali na poli, celý den až do oběda; pak jsme se šli vykoupat do řeky a zas tam byla Eva a zas nic. Odpoledne jsme taky pracovali a večer se měla konat slavnost, totiž přijetí Tošia a Vítka do řádu a pasování na rytíře Blesku; tím stoupl jejich počet na jedenáct, pokud měl být Charry komthurem, na deset. Almetta naléhal, aby Tomáš vynalezl ještě jednoho člověka, aby jich konečně bylo dvanáct, ale Tomáš tvrdil, že nemá nikoho vhodného po ruce.

„Že ne? A co ta tvoje holčička? Nebylo by dobré ozdobit ji nějakým křížem, než ji někde povalíš do mechu?“

„Nehodlám nikoho povalit do mechu! Mluvíš o ní, jako by byla mojí milenkou; to není! Varuju tě, Almetto, zacházíš trochu daleko a mohlo by tě to mrzet!“

„Neboj se, nebude. Co by se například mohlo stát?“

„Například bych tě mohl vyzvat k boji.“

„Krásné! To by bylo něco! Komthur Baarfelt vyzývá rytíře Almettu, který je o dvacet let starší, na souboj pro čest dívky! Jak skvělý příklad pro mládež! Myslím, že tvoje akcie u rytířů by tím značně stouply; jestli to uděláš, zvlášť v téhle společnosti, řád se to dozví a tvoje sláva nebude mít konce.“

Tomáš znatelně ochladl. „Přesto prosím, aby ses o ní vyjadřoval poněkud slušněji!“

„Neřekl jsem zatím nic, co by bylo podle řádových zvyklostí nepřijatelné. Navíc se stalo, že ty, komthur, jsi se urazil; což je něco, co není v řádu ani obvyklé, ani přípustné. Zdá se, že jsem se dotkl něčeho, co ti není milé, totiž že po tom děvčeti toužíš. V tom případě je mou povinností ti umožnit ji získat.“

Tomáš zavřel oči, zaťal pěsti a počítal do desíti.

„Jak chceš,“ usmál se Almetta. „Ovšem myslím, že by bylo vhodné ji přijmout do řádu v hodnosti rytíře. Co o tom soudí ostatní severoevropští rytíři?“

Soudili, že to není špatný nápad, zvlášť Diana a Charry. Vítek se tomu smál a Tošiovi to bylo jedno. Tomáš vlastně taky nebyl zásadně proti; měl jen jednu námitku:

„Tady se má stát rytířem dívka, aniž by věděla vůbec cokoliv o řádu? Nemá zatím ani potuchy o jeho úkolech a činnosti, vlastně neví vůbec nic a nejsem si jist, zda má o nějakou službu zájem!“

„To se snadno dozvíme, když se jí zeptáme,“ řekla Diana. „Ale podle mého ví víc, než si myslíš. Je poměrně zvědavá a třeba z Vítka dokáže jistě vytáhnout víc, než dokázal Janek.“

„Slyšíš, Tomáši? Jdi se jí zeptat a když bude chtít, tak ji zrovna přiveď s sebou!“ rozhodl Almetta.

„Ani mě nenapadne za ní jít!“ řekl Tomáš nezvykle zostra. „Ať za ní jde někdo jiný. Třeba se jí zeptej sám!“

„Ne; ale fascinuje mne váš systém využívat k různým delikátním posláním vaše šelmy. Všiml jsem si, že jim dáváte vyřizovat věci, při kterých by se lidé červenali, proto si dovolím požádat pruhovaného pana Aflargea, aby se laskavě obtěžoval...“

„Už letím! Buď bez starosti, já ji přesvědčím...“

Eva-Marie krmila králíky, když jsem přišel. Totiž, přelezl jsem plot a ona, když mne viděla, zavřela rychle králíkárnu, i když jí bych nikdy žádného nesebral.

„Co bys rád, Aflargeo? Jistě nejdeš jen tak!“

„To rozhodně ne. Přišel jsem si s tebou vážně promluvit. Ne o Tomášovi. O tom, jestli se nechceš stát rytířem řádu Blesků, jako už je Diana a Charry a bude Vítek a Tomáš.“

„Vždycky jsem obdivovala, jak umíš všechno říct stručně, avšak výstižně. Co je to prosím tě za spolek? Je v tom Tomáš taky? Totiž, jak jsi na to vlastně přišel?“

Krátce jsem jí vysvětlil, co vím o řádu a jeho záměrech, jak jsem si je zapamatoval. Poslouchala napjatě, občas se na něco zeptala; dost si už dala dohromady nebo se někde dozvěděla. Konečně řekla: „Tušila jsem, že jste všichni členy nějakého spolku. Tomáš mi to dal párkrát najevo. Neočekávala jsem, že mi nabídnou členství, ale samozřejmě souhlasím a jsem ráda, že jste si vzpomněli. Chci to, tygříku.“

„Tak víš co? Jestli máš na sebe něco, co ti sluší a je to černý nebo hodně tmavý barvy, tak si to obleč a pojď se mnou. Oni by tě chtěli hned přijmout. Ale budeš muset odpřisáhnout poslušnost a... ještě spoustu dalších věcí. Když nechceš, nemusíš...“

„A víš, že docela jo? Tomáš je toho velitel, to mi stačí. Počkej na mě chvíli tady, hned jsem zpátky!“

Taky tady za chvíli byla, oblečená do oděvu, který se nosil většinou na pohřeb, černé sukně a černého živůtku přes bílou blůzku. Souhlasil jsem s tím, tak Eva-Marie přelezla taky přes plot a šla se mnou k nám na Hůrku.

„Je vidět, že dovedeš vyřídit složité záležitosti!“ řekla.


Na Hůrce nás všichni čekali v trapném mlčení, zvlášť Tomáš, který si naprosto nebyl jist, zda je vhodné, aby se provozovalo cokoliv s Evou. Jediný klidný člověk byl Almetta, přátelsky Evu přivítal a odvedl ji do svého pokoje, aby s ní pohovořil. Eva se chovala důstojně, Tomáš už méně; vypadalo to, že poslední události ho dokonale vyvedly z klidu.

Chtěl jsem se vyplížit za nimi, ale Tomáš si toho všiml a přišlápl mi ocas, abych musel zůstat s ním. Nepočítal ovšem, že nás je víc a dovedeme se domluvit, aniž bychom spolu hovořili; stačilo mrknout na Tannarra a ten vyjel ze dveří jako lasička. Jistěže, Almetta za sebou pevně zavřel dveře, ale my máme zvyk dobře slyšet i přes stěnu.

Tannarr tam přišel, když Almetta vysvětloval Evě-Marii účel a poslání řádu. Z toho si moc nezapamatoval, už proto, že přesně nevěděl, co má vlastně sledovat a proč; taky už to slyšel mockrát jindy. Jen se mu zdálo, že Almettovo vysvětlování je ještě zmatenější než obvykle.

Eva-Marie byla dost rozrušená; jednak tím, co se mělo dít, jednak Almettou, který v řádovém oděvu a s kněžskými odznaky vyhlížel velmi zvláštně. Byl jí sympatický, přesto se ho dost bála; jeho výřečnost a umění ovlivňovat lidi ji znepokojovaly. Chápala, že ten muž je kněz nebo něco podobného a nebyla si jista, zda není nadřízený všem ostatním, včetně Tomáše, kterého kromě zamilovanosti také velmi uctívala.

„Možná bych ti měl připomenout, drahá dcero, že učinit závažný životní krok, jakým slib řádu bezesporu je, by nikdo neměl ve stavu těžkého hříchu. Nevím, jaké máš v tomto směru představy, co je to hřích; pro jistotu ti nabízím svoji pomoc.“

„Nevím, je-li to hřích nebo ne, ale cítím, že mám ráda Tomáše Baarfelta. Ačkoliv už mi bylo řečeno, že má ženu a děti a ačkoliv vím, že takový vztah se příčí manželské věrnosti. Není mravné milovat ženatého muže. Ale nemůžu si pomoci, mám ho ráda.“

Almetta jí položil dlaň na čelo, jako to činíval Tomáš; také ovládal umění odnímat bolest.

„Milá sestro, jistě víš, že našimi city nevládneme tak, jak bychom si přáli. Jsi mladá, nezkušená a zřejmě jsi doposud nepoznala lásku. Což není přirozené, že jsi svůj cit věnovala člověku, který si to zaslouží? Znám Tomáše Baarfelta a vím, že je to jeden z nejlepších lidí, které znám; chápu, že jsi okouzlena jeho osobností a přála by sis získat jeho lásku. To je přirozená touha mladé dívky.“

„Vy mne tedy neodsuzujete?“ ptala se překvapeně.

„Milá sestro, už jsem ti řekl, že mi máš tykat a oslovovat mne bratře. Neodsuzuji tě, už proto, že nemám právo tě soudit, aniž nikdo z lidí. Jen Bůh soudí lidské činy; a ty jsi se neprovinila ničím proti zákonu Božímu.

Říkáš, že máš Tomáše ráda; ale přesto jsi mu doposud svou lásku nedala, nezhřešila jsi před tváří Hospodinovou. Ovládla jsi svůj cit a svoji vášeň, bráníš se tomu; ačkoliv i kdybys tak učinila, nedopustila by ses ničeho zlého. Bůh dal lidem lásku jako dar; neučinil to proto, aby své lásce kladli překážky a aby se trápili nad tím, že ji nemohou vyplnit. Bůh je nanejvýš milosrdný a laskavý, přeje si, abys byla šťastná a můžeš-li být šťastna jen po boku Tomáše Baarfelta, potom je vůle Boží, abys byla jeho.“

„Já myslela, že jste kněz! Ale vy mne svádíte ke hříchu! Vy mne přímo přesvědčujete, abych zhřešila!“

„Přesvědčuji tě, aby ses nevzpírala citu. Nevím, zda to cítíš jako hřích, ale pokud tvé svědomí cítí, že by ses nezachovala podle příkazů Božích, pak si uvědom, že pokáním lze odčinit vše, co člověk spáchal. Mohu z tebe sejmout tíhu hříchu; to učiním dnes večer, neboť ten, komu se dostává milosti zasvěcení, musí být čistý. Stane-li se, že bys poskvrnila svou duši hříchem (ačkoliv my to nepovažujeme za hřích), potom ti kterýkoliv řádový kněz může udělit rozhřešení po příslušném pokání, a tak tě očistit...“

„Přesto, přestupovat vědomě zákony Boží, cožpak to není strašný hřích? Cožpak Bůh může odpustit tomu, kdo vědomě a záměrně poruší jeho přikázání?“

„Milá dcero, Bůh denně odpouští tisícům lidí, kteří činí horší věci než to. Nezažila jsi ještě mnoho zlého; nesetkala se s vrahy, lupiči, sprostými ničemy bez kousku svědomí, kteří také na světě žijí. Neviděla jsi zabité muže, ženy, děti, kteří zemřeli pro svůj ubohý kousek majetku, nebo třeba jen pro rozkoš ze zabíjení ohavného vraha. Neviděla jsi lidi, kteří vysávají jako upír moc a bohatství z jiných. Neviděla jsi křivopřísežníky, zrádce, zločince, kteří nejen sami činí zlo, ale svádějí k němu i druhé; a Bůh těm všem odpouští jejich zločiny a dává jim život, přesto, že si jej tisíckrát nezaslouží. Ne, sestro, ty ses neprohřešila a neprohřešíš takovými zločiny; nad tebou se může Bůh jenom shovívavě usmát a přijmout tě do ráje svých andělů. A nevěř nikomu, kdo by ti snad tvrdil opak...“

Eva-Marie naslouchala jeho uklidňujícímu, přátelskému hlasu a cítila, že tomu podivnému člověku věří. „A lidé?“

„Ano, lidé,“ řekl s povzdechem. „Máš raději Tomáše nebo lidi? Vím, že lidé tě odsoudí; protože Bůh je spravedlivý a dobrý, ale lidé jsou zlí a pomstychtiví. Lidé budou proti tobě; musela by ses postavit proti nim. To by chtělo člověka, který je vnitřně silný a dokáže se postavit proti lidem. Takovou sílu ti může dát jenom láska; ale nejsem si jist, zda je tvá láska tak silná, aby to dokázala.“

„Nejde jen o to! Co se se mnou stane, učiním-li to? Nejen, že za mnou lidé plivnou, že mi dají ošklivá jména a budou mnou pohrdat; ale otec mne vyžene ze svého domu, všichni se ode mne odvrátí a já zůstanu sama, bez možnosti obživy, bez možnosti překročit ještě někdy práh počestného domu! Přestože bych obětovala Tomášovi svůj život, bojím se života padlé ženy; bojím se, jaký osud by čekal mne a co horšího, i naše děti. Věčné pohrdání a věčná nenávist čeká člověka, který se nezrodí na manželském loži; takový osud přece nemohu připravit dětem, které miluji! Jak by o mně soudily, kdyby pochopily, že pro vášeň jejich matky musejí nést prokletí nelegálního zrození?“

Almetta se usmál a pohladil ji po vlasech.

„Ubohá holčičko! Nemáš zřejmě lehký život a nemáš lehké ani toto rozhodnutí. Ale mohu tě ujistit, říct ti, že ne každý, kdo se narodil na nemanželském loži, musí prožít svůj život v bolesti a strádání. Já sám jsem nepoznal svého otce a moje matka nikdy nebyla vdaná; vychovala mne úplně sama a já vyrůstal pod její péči a pod péčí řádu; přesto jsem nikdy nepoznal ústrky ani ponížení. V našem středu není nemanželský původ pohanou; do té míry, že jsem v mladých letech nosil na košili znak šikmého břevna a psal se „bastardo“, když jsem se představoval dívkám. V tehdejších dobách (je to už pěkných pár let), se v lepší společnosti považoval nemanželský původ za něco zajímavého, pikantního. Musím přiznat, že mi v počátcích kariéry historky o mém zplození udělaly jistou reklamu a pomohly zaznamenat moje jméno do povědomí společnosti. A ještě jedna maličkost: já sám jsem se dopustil tak hrozného hříchu, že jsem zvýšil počet nemanželských dětí, což mi Bůh odpusť a ty mi dej rozhřešení...“

Eva-Marie dost rychle nepochopila, tak se usmál: „V případě, že se tvůj spolubratr přizná k hříchu, sluší se učinit mu napřaženou dlaní kříž na těle a tím jej zprostit viny. Takto...“

Eva se dotkla dlaní jeho čela, prsou a obou ramen, ale pak řekla: „Ovšem, bratře; ale to se zřejmě stalo ve vznešené společnosti, mezi pány a dámami, které si to mohly dovolit. Jenže já jsem selská holka, která žije a bude žít v této vesnici; tady jsou morální zákony přísnější, než u dvora někde ve Španělsku nebo Francii. Zde je jiný svět, bratře Almetto.“

„A kdo tvrdí, že musíš zůstat tady? Nemysli si, řád neopouští svoje věrné! Dnes složíš přísahu a od té chvíle se budeme starat o tvoje kroky my; a taky ty budeš pomáhat nám. Viděla jsi jistě, že jsme leccos učinili pro Charryho a Dianu; teď mohou udělat oni něco pro tebe. Poskytnou ti obydlí a obživu a spolu s námi ti zajistí odpovídající práci, jejíž pomocí si vyděláš na obživu. Tomáš mi řekl, že mu pomáháš při lékařských pracích; není nic snadnějšího, než si udělat lékařský kurs a léčit sama nemocné, až on odejde. Lidé, kteří tě budou odsuzovat pro lásku, velmi rychle změní názor, až je vyléčíš; nebo až zachráníš jejich ženu či dítě od jisté smrti. Domnívám se, že jsi schopna takové práce; a jistě by ti vynesla i slušný zisk.“

„To myslíš vážně? Já – a doktorka?“

„Proč ne? Jsi chytrá a šikovná a máš na to vlohy, jak zjistil Baarfelt. Je mnoho žen, které dovedou léčit nemoci. Mohla bys být jednou z nich. Nebo můžeš dělat cokoliv jiného; je přece spousta činností, v nichž člověk může vyniknout a současně posloužit svým bližním. Jsme tady my, kteří ti pomůžeme v začátcích tvého snažení; neboť neopouštíme své bratry a sestry.“

Eva-Marie kroutila nedůvěřivě hlavou. „Radíš mi, abych se stala Tomášovou...“ zaváhala: „milenkou? Co tě vede k tomu, abys mi usnadňoval takovou cestu a pomáhal mi? Co tě vede k tomu, abys mi vymlouval moje přesvědčení a dával mi k takové cestě sílu?“

„Povinnost pomáhat. A taky starost o tvoje a Tomášovo štěstí. Chci, aby se z vás dvou stali šťastní lidé. Mám povinnost vám pomoci!“

„A co ona? Co jeho žena – i ona bude šťastná, když Tomáš bude žít se mnou? Co udělá, až se dozví, že její místo zaujala jiná? Nebude se hněvat – na mne a na něho?“

„Ona už získala, co získat mohla. Žije na světě už velmi dlouho a mohla pochopit, že co má, není navěky. Jistě už tuší, že Tomáš si někdy najde jinou. A je-li moudrá, pochopí, že ho už nebude moci mít jen pro sebe. Bude to muset pochopit. Co z toho vyvodí, nevím, ale nebude se smět zlobit na tebe, protože ty máš právo na lásku. Jsi mladá a krásná – máš právo milovat.“

Eva-Marie zamávala rukama a zalapala po dechu.

„Prosím, nech mě aspoň chvilku vydechnout! Mám pocit, jako kdybych se topila!“

„Ale ano, prosím...“

„Musím si to nějak srovnat v hlavě. Ty jsi přece kněz, sloužíš Bohu! Ale na kněze vedeš velmi zvláštní řeči. Napovídal jsi spoustu slov, zřejmě je to v řádu zvykem. Snažíš se přesvědčit mě, získat, ukecat. Určitě nelžeš, to Templář nesmí. Ale je v tom nějaká maličkost, nějaký fígl, který musím prokouknout...“

„Můžu tě ujistit, že ti nelžu.“

„Nedávno se tady stavoval takový divný chlap, od vandráka pouhým okem k nerozeznání. Ale dělal nám přednášku o logice, taky jsem na ní byla. Nic jsem z toho nepochopila, jenom že logika něco porovnává s něčím a posuzuje to z hlediska zdravého rozumu. Já to teda zkusím, jo? Ono to sice vypadá, jako kdybych byla hrozně hloupá a ty jsi mě zkoušel oblafnout, ale to jistě nebude pravda. Já tedy jsem hodně hloupá a důvěřivá, ale přece jenom ne zas tak moc. Církev je církev a morálka je morálka, s tím se nic moc dělat nedá.“

„Prosím. Rád ti odpovím na tvoje otázky.“

„Až doposud jsem žila klidně, nic mi nechybělo. Pak jsem se zamilovala do Tomáše. Ale to snad ještě není zločin? Zjistila jsem, že je něco velmi zvláštního, co mě zároveň přitahovalo i děsilo. Ostatní to dělají taky, ale zůstávají v klidu, zvykli si. Možná si taky zvyknu, až do toho budu víc vidět. Teď žádáš, abych se k tomu přidala. Jistě je to správné, když to dělá Tomáš. Ale je otázka: Zvládnu to já? Jaké v tom budu mít vlastně úkoly? Mluvíš hodně, ale na to jsi mi neodpověděl.“

„Úkoly dostaneš, ode mne, od Tomáše nebo od Charryho a Diany. Zatím nemáme žádnou konkrétní práci. Je toho moc, co potřebujeme, většina se týká zlepšování chodu světa, pomoci lidem a tak.“

„Ty mi líčíš svůj svět jako bezbřehou toleranci. Ať se dopustím čehokoliv, ty to přejdeš úsměvem a smažeš mávnutím ruky. Ale je to tak skutečně, nebo jsem něco přehlédla? Platí to pro každého, nebo jen pro mne? A když, tak proč? Zasloužila jsem si to sama, nebo je to jen proto, že jsem pod ochranou privilegovaného pána? Já totiž vím, že když se holka zalíbí pánovi, tak může najednou skoro všecko. Jenomže to nepotrvá věčně. Jednou to její výsadní postavení skončí, přestane se líbit nebo její místo obsadí nějaká jiná a potom...“

„Dostaneš možnost vybudovat svoje vlastní postavení, nezávislé na postavení tvého ochránce. Jedním z účelů tvé řádové výchovy je zajistit, abys už nikdy nepotřebovala ničí přízeň a ochranu. Naopak, abys byla schopna tuto pomoc poskytovat jiným.“

„Zní to hezky. Ale pořád ještě se v tom nemůžu vyznat. Tomáš se mnou vždycky zacházel normálně. Ty předstíráš, že jsem něco víc, něco lepšího. Ještě ráno jsem byla vesnická holka, bezvýznamná, nedůležitá. Večer se mám stát rytířem Templářského řádu. To je hodnost, o kterou se usiluje, po které se touží, někdy dlouhá léta a marně. Já ji dostanu zadarmo? Za účast, jenom že jsem byla po ruce? Není to divné?“

„Jsi velmi schopná a inteligentní. Už to, že takhle uvažuješ, je toho důkazem. Máme povinnost vyhledávat schopné a inteligentní lidi a dávat jim šanci se ještě zlepšovat...“

„Dobře. Tomáš se ke mně choval bezvadně, nikdy se ani stínem nepokusil mě svádět nebo nějak podvést. Všechno jsem si zavinila sama, to já se do něj zamilovala jako malá holka. Když mě přesvědčoval tygr Aflargeo, abych s ním začala žít jako žena, tak jsem to mohla brát s humorem. On je jistě velice chytrý, ale ta jeho pruhovaná hlava určitě všecko nechápe tak, jak to berou lidé. Ale ty to myslíš vážně! Strkáš mě Tomášovi do postele? Proč? To za něj děláš špinavou práci? Nebo to dokonce on ani neví? Není to nakonec něco proti němu?“

„Myslíš, že bych chtěl ublížit vlastnímu řádu?“

„Jistě ne. Ale co je vlastně zájmem řádu? Existuje Templářský řád jenom proto, aby si jeho velitel Tomáš Baarfelt užil něco s hloupou vesnickou holkou? Jeden z nejvyšších představitelů se v zájmu přátelství stává kuplířem?“

Eva očekávala, že se Almetta urazí, ale nestalo se tak. Naopak, usmíval se pořád stejně vlídně a laskavě. Jenomže, právě to ji přesvědčilo, že v tom nějaký problém bude.

„Dobře, proti řádu to tedy není. Je to něco proti Tomášovi?“

„Ne. Tomáš je můj přítel, nikdy bych mu neublížil.“

„Tvůj přítel... takže když ho chceš zabavit, předhodíš mu mne? Jako hračku nebo jako oběť?“

„Proč si to myslíš? Máš mě za takového ničemu?“

„Rozhodně ne. Věřím, že děláš skutečně to, co říkáš. Chráníš řád a chráníš Tomáše. I za cenu zkázy jedné šachové figurky. Smůla je, že tou figurkou mám být zrovna já.“

„Chceš říct, že to odmítneš?“

„Ne, přijmu. Vidím, že pojímáš moje poslání v řádu jako nějakou hru, třeba jako jsou šachy nebo Dianino čínské domino. Já si ale taky ráda hraju, jenom jsem zatím vždycky prohrávala a ještě mi říkali, že jsem hloupá. Teď chci hrát a vyhrávat! Ty máš zřejmě svá vlastní pravidla, takže já budu hrát zase podle svých. Co ty na to?“

„Čiň, co je ti libo.“

„Co na to řekne řád?“

„Když mu to bude ku prospěchu, schválí to.“

„Co je řádu ku prospěchu?“

„Všechno, co je ku prospěchu lidstvu. Včetně jeho členů.“

„Pěkně řečeno, ale smyslu to nemá. Odpovídej bez vytáček! Když mi dáš rytířské zasvěcení, bude to platné?“

„Ano.“

„Je platné zasvěcení, i když nový rytíř absolutně neví, oč jde?“

„Ano.“

„Vyplývá z toho, že musím plnit nějaké povinnosti?“

„Ano.“

„Ale nedozvím se předem, jaké jsou?“

„Ne. Jsou příliš složité.“

„Kdo mne potřebuje? Ty, řád, Tomáš...?“

„Nejvíc to potřebuješ ty. Bude ti to ku prospěchu.“

„Co znamená prospěch v tomto případě? Bohatství, moudrost, moc nebo třeba štěstí?“

„Co si dokážeš získat a udržet, to bude tvoje. Já přece nevím, o co ti jde především. Zda o bohatství, moudrost nebo moc.“

„Hm. Položím ti dotaz na jedno slovo: nebezpečí.“

„Ano. Nebezpečí existuje.“

„Jaké?“

„Zneužití toho všeho, co nabízíme.“

„Aha. Konečně začínám chápat. Dáš mi všechny možnosti. Ale když jich budu používat špatně, bude to moje zkáza. A možná zkáza řady dalších lidí, kteří v tom pojedou se mnou. Je to tak?“

„Může to tak být. Ale věřím, že škodu nezpůsobíš.“

„Vybral jsi mne proto, že předpokládáš, že svou činností způsobím zkázu komthura Baarfelta?“

„Myslíš, že v tom případě by s tím Tomáš souhlasil?“

„Jednáš se mnou v jeho nepřítomnosti. Kdyby byl u toho, hovořil bys stejně jako teď?“

„Ano. Nejspíš bych řekl přesně totéž.“

„Takže: jsou dvě možnosti. Buď Tomášovi pomohu, nebo to zničím. Tys to na základě svých rozsáhlých a dlouholetých znalostí poznal. Chceš tomu pomoci, takže mi nabízíš členství v řádu?“

„Není to přesné, ale je to výstižná formulace stavu věcí. Dalo by se říct, že takhle nějak to je.“

„Takže jsem to konečně pochopila. Teď se musím rozhodnout?“

„Ano. Proto s tebou mluvím.“

„Kolik na to mám času?“

„Moc už ne. Chceš-li, můžeš mluvit o všem, co jsme si říkali, žádné tajemství to není. Ale pokud nechceš, já o tom neřeknu ani slovo nikomu, ani Tomášovi. Dělej, jak ti velí tvůj cit, neboť jím promlouvá Boží vůle. A nedej na lidi, kteří ti nejsou rovni. Nezapomeň, že dnešním dnem přestaneš být obyčejným člověkem; budeš vyvoleným Božím, rytířem řádu Blesků. Každý z nás je roven císařům a králům, jako by byl z jejich rodu. Baarfelt ti slíbil, že budeš princeznou. Tak to bude dnes.“

Eva se nadechla. „Ano. Chci být princeznou.“

Vyšli z pokoje; když vstoupili do jídelny, očekával Evu Tomáš Baarfelt v rudém oděvu řádového komthura, s tváří neproniknutelně zachmuřenou. „Nuže?“ otázal se.

„Rozhodla jsem se,“ řekla Eva-Marie pevně. „Víš dobře, že jsem si vždycky přála pomáhat všem potřebným...“

Diana jí padla kolem krku a začala ji přesvědčovat, jak je to dobře, že bude mít v řádu kamarádku. Zřejmě to ani nemyslela tak falešně, jak se dalo očekávat. Eva se chovala vstřícně.

Tomáš nenásilně odvlekl Almettu stranou. „Co jsi chtěl Evě? O čem jsi s ní mluvil?“

„Poučil jsem ji o právech a povinnostech řádové dámy. Co tě na tom překvapuje?“

„Jen tě chci varovat. Jestli jí chceš něčím ublížit, dopadneš špatně. Všechno si přece jen líbit nenechám...“

„Ona neví, že ji máš rád? Myslel jsem, že právě to je její utkvělá myšlenka. Ovšem to ty musíš vědět líp, komthure. Zdá se, že se začínáš hněvat pro maličkosti.“

Tomáš poodstoupil. Zamračil se ještě víc, ale řekl klidně: „Odpusť, bratře, nechal jsem se unést hněvem. Nevím, jak se mi to mohlo stát. Nikdy jsem se takhle nechoval, však ty víš.“

„To je pravda; byl jsi vždycky vzorem slušnosti a vychovanosti. Najednou se chováš jako... jako bys žárlil! Považuješ to za správné a přiměřené?“

„Ne, ovšemže,“ řekl Tomáš netrpělivě. „Prosím tě, Almetto, nech Evu na pokoji a mne také! Ještě mám možnost se z toho dostat. Za pár dní bude Charry komthurem, už mě nebude tak nutně potřebovat a já odjedu pryč; snad se pak všechno uklidní. Jistě, bude ji to mrzet, mne také, ale nestane se nic neodpustitelného, co nechci, aby se stalo! Vydržel jsem žít bez opravdové lásky dvacet let a dokážu to i nadále, rozumíš?“

„Rozumím, jen se nerozčiluj. Jenže řád tě potřebuje tady. Jsi povinen zůstat s bratrem Charrym, i když bude komthurem. Velmi nutně ho potřebujeme, ty sám víš nejlíp, proč a sám ses přihlásil na tu práci. Nezbývá ti, než sloužit; nejméně ještě půl roku.“

„Za tu dobu se může leccos stát. Vím už, Almetto, co řád chce. Přeje si, abych se zamiloval do Evy Müllerové a ztratil zájem o velmistrovské volby. Vlastně ne, ty to chceš, jako věrný sluha velmistra. Nebo dokonce dona Diega? Baarfelt, který se drží sukně nějaké panenky, to by se vám hodilo – a na nejbližším shromáždění byste mi to připomněli, viď? Chápu, kdyby věděli, jistě by tě podpořili ve tvém úsilí; jenže já nejsem takový, jak si všichni myslíte. Jsem silný a pevný, byl jsem vždycky silný a pevný; nevydám se všanc pro tvoje intriky. Eva-Marie se stane rytířkou, to je správné, ačkoliv já bych dal pro začátek přednost nižším hodnostem. Ale kříž, který jí dáš, ji zároveň ochrání, před... mou slabostí. Nevylučuji, že přijde taková chvíle; ale připomenu si, že nesmím ublížit člence řádu, že nesmím udělat nic, co by jí neprospělo, a to mne ochrání. Vím už ledacos o lásce, Almetto; ale také o odpovědnosti.“

„Cloumá tebou bezmocný hněv, bratře,“ pokývl hlavou Almetta. „Nevím proč. Zajisté, víme všechno, ale nikdo tě z ničeho neobviňuje. Snad bys mohl uvěřit, že nejsem tvým nepřítelem, ani don Diego není tvým nepřítelem a velmistr tě má rád, tak rád, že dokonce uvažoval i o tom, že by tě učinil svým nástupcem. Snad jsem neměl mluvit o dávných událostech, neměl jsem připomínat tvoje mládí, komthura Jastrzebowskiho a to ostatní. Rozhněval ses zbytečně, protože ne řád, ale neschopnost Bascomettiho a tvoje mládí způsobily to neštěstí. Také teď nejsou naše úmysly tak zlé, jak se domníváš; naopak chceme ti pomoci! Tvůj soukromý život patří jen tobě, máš pravdu; ale budeš-li šťastný a spokojený, budeš moci lépe pracovat pro řád! Proto ti chci ulehčit cestu. Mám tě rád, Tomáši, a pomáhám ti, i když tomu možná nevěříš.“

„Děkuju ti. Ale čas ubíhá a my musíme provést náš veliký úkol. Děkuji ti, že jsi Evu-Marii poučil. Nyní půjdeme na místo.“

Eva-Marie jim samozřejmě nerozuměla, dohadovali se španělsky. Charry u toho nebyl a Diana, ačkoliv rozuměla, se netvářila nijak, takže Eva neměla zdání, na čem vlastně je. Odešli jsme na kromlech, kde všichni tři noví rytíři složili přísahu stejným způsobem, jako to udělal Charry a Diana. Obřad byl důstojný a nebyl ničím narušen; mši sloužil Almetta a teprve slavnostní přísahu a předání odznaků měl na starosti Tomáš Baarfelt.

Potom jsme se vraceli domů; Eva-Marie se přitočila k Tomášovi a zeptala se ho tiše: „Jsi se mnou teď spokojen?“

„Ano. Nyní jsi dosáhla nejvyššího vrcholu, jakého může člověk dosáhnout. Jsi šťastná?“

„Ano, jsem. Co bude dál?“

„Nic. Budeš žít jako předtím, jen budeš směřovat stále výš, k dobru. Pokusím se pro tebe něco udělat; získáš řádné vzdělání, půjde-li to. A bude-li souhlasit tvůj otec.“

„Musí; to už je má starost. Jen ještě něco chci vědět – a prosím, abys mi to řekl.“

„A to je?“

„Nazval jsi mne kdysi princeznou a řekl jsi, že splníš každé moje přání. Platí to i nadále?“

„Ano.“ zaváhal trochu, ale opakoval: „Ano. Co si přeješ?“

„Jak ještě dlouho?“

„Dokud... dokud budu žít. To jsem slíbil.“

„Připomenu ti to, až přijde čas. Čekej!“

„Co to bude, Evo? Nebude to něco, co bych nemohl splnit?“

„Řádový komthur přece může všechno. A ty jsi slíbil!“

„Ano. Slíbil a splním; nebo zemřu. Co je to?“

„Čekej!“ zašeptala. „Dozvíš se...“

U statku se s námi rozloučila a utekla domů.

Celý zbytek večera uběhl dost rychle; já a druzí dva jsme se rychle vyplížili, protože pořád ještě jsem si nevyposlechl, o čem se vlastně bavil Almetta s Evou. Tannarr nám to přesně vypověděl; Ao Harrap to prohlásil za bezvýznamné a šel spát. Tannarr šel chytat ryby k řece, protože na ně měl chuť a já šel s ním, ježto nikdy netrhám partu, když se něco loví. Vrátil jsem se trochu později, bylo už zhasnuto, jenom v kuchyni někdo svítil svíčkou. Tannarr šel do stodoly, zanést ryby Ao Harrapovi (aby věděl, že jsme lepší než on) a já vstoupil dovnitř.

U stolu seděl Tomáš Baarfelt s hlavou v dlaních. Před ním na stole stála láhev a sklenice a vzduch byl naplněn ostrou vůní alkoholu. Tomáš měl rozcuchané vlasy i vousy, košili rozepjatou u krku a politou pálenkou. Hlavu si podpíral rukama a jeho oči byly podivně otupělé, téměř necitelné. Přistoupil jsem k němu blíž; znám takový stav, Charry někdy taky takhle pil a i já to jednou zkusil, ale nelíbilo se mi to. Charry v takovém stavu byl veselý, až někdy rvavý a útočný; Tomáš byl ale tichý a klidný a ani neotočil hlavu, když mne viděl.

„Tomáši,“ oslovil jsem ho. „Nepůjdeš spát?“

Natáhl ruku, nalil si do sklenice pálenky a naráz ji vypil. Pustil sklenici, až se odkutálela; otočil se ke mně a zakryl si tvář rukama: „Jsem u konce! To je konec, Aflargeo. Já už dál nemůžu!“

Neřekl jsem nic, jenom jsem přišel blíž a připravil se pomoci mu, kdyby to potřeboval. Nepotřeboval; sklouzl ze židle a posadil se na zem, aby měl oči v úrovni mého obličeje. Opřel se zády o nohu od stolu a začal pomalu, jako pro sebe mluvit:

„Sloužím řádu čtyřiadvacet let! Nikdy jsem neučinil nic nečestného, nikdy jsem neudělal nic, zač bych se musel stydět! Všechno, co jsem udělal, bych udělal zase; a rád! Ani den ze svého života bych nechtěl změnit! Věříš mi?“

„Věřím.“ řekl jsem, abych něco řekl.

„Ale teď už dál nemůžu! Jsem vyčerpaný, starý, zničený! Kdyby někdo přišel, aby mne zabil, už bych se nebránil. Jsem u konce se silami. Je toho na mne moc, Aflargeo. Na tebe toho nikdy není moc, viď? Jsi tygr a jsi mladý, tak nádherně mladý! Já už nejsem mladý, i když bych chtěl být; a ona je, je mladá, je lepší než já... ona je budoucnost, a já... já končím!“

Mlčel jsem.

„Ona mi to řekla!“ položil mi ruku na hlavu. „Předpověděla mi to, řekla, že najdu dívku... a já ji našel! Řekla mi taky, že získám velmistrovský kříž a já mám strach, že i to se splní, protože Almetta... Almetta má pravdu, není nikdo, kdo by měl být velmistrem, budu to muset být já, budu muset, protože nikdo jiný není schopen... Ale Eva... co bude s Evou?“

„Eva tě má ráda.“

„Já vím! Miluji Evu víc, než všechno na světě; ale co s tím mám dělat? Co vůbec můžu dělat? Já to přeci nechtěl, já nechtěl, aby se do mne zamilovala, já chtěl jenom její dobro, chtěl jsem, aby byla jiná, lepší, nejlepší na světě! Chtěl jsem, aby se vdala za někoho z řádu, za člověka, který by byl čestný a spravedlivý, lepší než ti lidé tady, za nějakého mladého rytíře, kterému by byla manželkou a přítelkyní, chtěl jsem její štěstí, rozumíš?“

„Řekl jsi jí, aby si vybrala toho nejlepšího. A ona to udělala, Tomáši. Jenže si vybrala tebe.“

„Bože můj, smiluj se nade mnou!“ řekl tiše. „Aflargeo, já přece nikdy nic zlého neučinil! Až teď; co chystám, je první zlá věc v mém životě, chystám se spáchat zlo, rozumíš! Kráčím ke zlému a není nic, co by mne mohlo zadržet! Řekl jsem Almettovi, že mám silnou vůli; ale má silná vůle je nanic, není dost silná, aby vnutila mé vlastní zákony mně samotnému! Dokonce jsem zkusil se opít, Charry ani nepozná, když se mu jedna láhev ztratí... Pil jsem, zkusil zapomenout, ale... já nemůžu zapomenout! Mám strach, strach o Evu, strach, že jí ublížím! Já jí nechci ublížit, rozumíš? Nechci, aby někdy byla nešťastná!“

„A co ta druhá? Co Wanda?“

„Wanda...“ opakoval; chvíli mlčel, než řekl: „Věř mi, Wandu jsem taky miloval, nevzal jsem si ji proto, že byla dcera starého Jestřába, vzal jsem si ji z lásky, miloval jsem ji, i když byla taková... Byla vždycky o stupeň výš! Rozumíš tomu?“ nenechal mne odpovědět a pokračoval: „Wanda všechno věděla, všemu rozuměla a při všem si věděla rady. Já byl devatenáctiletý komthur, všem v řádu pro smích, mysleli si, že takový kluk nemůže mít rozum, dělali si ze mne legraci, jak jsem jen promluvil! Ale měl jsem ženu, bylo jí už pětadvacet a byla rozumnější než já. Dávala mi rady, všechno mě učila, vysvětlovala, chápeš to? Oni mi dali úkol a Wanda si to vyposlechla a určila: »Půjdeš tam a tam, řekneš tomu a tomu to a to, učiníš to takhle a takhle!« Já to udělal a v řádu řekli: »Ten mladý Baarfelt je sice zbrklý a vůbec hlava skopová, ale je mazaný a všechno se mu daří!« Všichni mne chválili; ale zatím to všechno byla práce mé ženy! První léta jsem ji poslouchal na slovo. Potom se narodil Kryštof a já... chtěl jsem být s ním, ale byly tady povinnosti a Wanda mi nedala odpočinout. Práce pro řád, to měla být moje cesta a křeslo velmistra můj cíl. Kolikrát jsem chtěl zůstat doma, být s ní, žít jako normální člověk; ale vždycky tady byl nějaký úkol a Wanda mi připomínala, proč s ní být nemohu. A já šel a splnil jsem úkol. Tak jsem si navykl nebýt doma, nikdy nebýt doma, toulat se jako osamělý vlk z jihu na sever a z východu na západ, pořád dál a dál, bez oddechu, jíst a spát v hostincích nebo v řádových sídlech, mluvit různými jazyky, brát rozum v cizích knihovnách; dokonce jsem si navykl objímat cizí ženy, když jsem někdy zatoužil po lásce. Dívky na jednu noc; víš vůbec, co to je? Ona to věděla, ovšem že to musela vědět, byli tu jiní, ale nešlo jí o nic. Šlo jí jenom o to, abych se stal velmistrem...“

„Ty už ji nemáš rád!“

„Nevím. Vždycky jsem myslel, že ano. Já ji miloval, Aflargeo, věř mi; měl jsem ji rád víc než svůj vlastní život, raději bych zemřel, než abych ji ztratil. Ale teď nevím, zda ji mám rád nebo ne. Vím jen jedno, mám rád Evu-Marii. Je to strašné, ale nemohu to popřít. Eva... je mladá! Nyní jsem já ten, kdo je moudřejší z toho páru. Teď já otvírám dveře do světa jí. Možná, že už chápu, jak bylo Wandě, když si vzala za muže chlapce a učila ho žít. Chápu ji. Chápu všechno; ale nemůžu zabránit tomu, abych nemiloval...“

„A proto piješ. A jsi smutný.“

„Nevím, co mám dělat.“

„Jít za ní. Když tamtu už nemiluješ...“

„Mám syna. Měl jsem dva syny, Kryštofa jsem ztratil, zabil se. Mám už jen Denise, o toho nesmím přijít. Denis je budoucnost, moje všechno! Mám jenom jeho; on ponese jméno a slávu rodu Baarfeltů, rozumíš? Je moje krev, moje tělo, má duše; Denise se nevzdám kvůli žádné ženě. Ani kvůli ní. A Wanda mi Denise nedá, kdybych... odešel.“

Natáhl ruku po láhvi a napil se přímo z hrdla.

„Wanda... Wanda by mi dovolila Evu-Marii. Vím, kdybych jí napsal, že budu teď žít nějaký čas s cizí ženou, jen by stiskla rty a odepsala, že je to má věc a prospívá-li mi to, ať to udělám. Ale ať nezapomínám na svůj úkol! Vlastně ne, plácám nesmysly, Wanda už dávno nemluví o úkolu. Už mi to tak přešlo do krve, že stačí, aby se na mne podívala a já vím, co po mně žádá. Je dcera Jastrzebowskiho a rozhodla se. Její otec udělal vždycky to, k čemu se rozhodl. Wanda buduje můj velmistrovský trůn, ať spolupracuji či nikoliv; někdy z ní mám strach. Víš, co to je, žít se ženou, která vždycky ví všechno lépe, která nikdy neudělá chybu a přehlíží všechny chyby tvoje? Je dokonalá, Aflargeo. Ale dokonalost nevzbuzuje lásku; nebo alespoň si ji nedovede udržet. Já miluji tu, která není dokonalá. Ani já nejsem ideálem člověka; to vidíš tady, když piju, dokonce tolik, že se mi točí hlava. Jsem slabý tvor, můj milý, člověk... a chci zůstat člověkem. Chápeš to? Můžeš to pochopit?“

„Mohu. Jsi nešťastný...“

„Vždycky jsem byl silný! Vždycky jsem věděl, co je správné a co ne. Nikdy jsem neudělal nic závadného. Teď jsem na prahu cesty, která nevede vzhůru. Abych získal Evu, musím překročit svoje zásady. Chápeš, jak je to těžké?“

Mlčel jsem. Opět vzal láhev, ale zjistil, že je prázdná.

„Můj Bože! Půjdeme spát. Je to strašné, Aflargeo. Jdu po ostří nože. A nevím, kam ta cesta vede!“

„Říká se: Jdi a neptej se, kam vede cesta. To bylo heslo otce Ao Harrapa, knížete Griissirna.“

„A kam došel?“ zeptal se otupěle Tomáš.

„Na konec. Zahynul v boji; pro Charryho.“

„Škoda; rád bych ho byl poznal. Bůh buď milostiv jeho šlechetné duši. Pojď, pomoz mi vstát. Půjdu...“

Šel jsem s ním. Ve svém pokoji Tomáš usedl na postel a chvíli mi hleděl do očí. Potom se pomalu položil na záda a řekl:

„Víš, proč to všechno dělají? Já do nich vidím! Kdybych se stal velmistrem, zavedu v řádu pořádek! Konečně někdo zavede pořádek do těch jejich... Však oni to dobře vědí!“

Pokusil jsem se pomoci mu se svléknout; chvíli to trvalo, než jsme to společně dokázali. A on řekl: „Řekla mi, že by změnila moje srdce v kámen, abych necítil bolest. Škoda, že to nedokázala. Rád bych teď byl kamenem!“

Potom usnul. Odešel jsem. Bylo už pozdě; a bylo třeba taky jít spát.

 


Zpět Obsah Dále

01.08.2020 20:34

Errata: