Bez COOKIEs je omezený přístup!

Něco pod povrchem

Zpět Obsah Dále

Charry se probudil poměrně dost brzo, stejně tak i Diana; napřed si šli zacvičit a vykoupat se a pak, jelikož jsme měli hosty, přistrojili se oba do lepších šatů a zahájili přípravy na ranní přednášku a snídani. Ta snídaně měla být pokud možno reprezentační, aby si páni rytíři nemohli stěžovat, že jsme se o ně řádně nestarali. Dalo se očekávat, že se nebudou cítit nejlíp, až se proberou ze svého ošálení.

My jsme samozřejmě už od časného jitra pobíhali sem a tam; já chtěl zajít k Tomášovi, ale dveře byly zavřené na klíč a to mne překvapovalo, protože se nikdy nezamykal. Usoudil jsem, že to je opatření v souvislosti s hosty.

Ještě než vůbec všichni vstali, objevila se návštěva: na Hůrku se hrnul sedlák Müller a v chůzi si pošvihával bičem na psy; rozběhl se do kopce jako mladík a vůbec nedbal svého věku, což zapříčinilo, že než vyšlapal k nám, byl celý zpocený a uštvaný a vůbec mu to nepřidalo na důstojnosti.

Tannarr odběhl říct to Charrymu; Charry pro jistotu vyšel na zápraží a objevili se i ostatní: Vítek, Tošio, Janek Dunbar, Diana a tak dál. Chyběl pořád ještě Tomáš, ačkoliv ten většinou u ničeho neschází.

Müller vpadl do dvora jako velká voda; bičem švihal ještě pořád, ale už s menší vervou. Byl celý vzteklý a vypadal, jako by chtěl celý statek vyvraždit.

„Dobré jitro, sousede Müllere!“ pozdravil ho zdvořile Charry. „Co tak brzo po ránu? Co byste si od nás přál?“

„Dceru!“ vybafl Müller zostra; pořád nemohl popadnout dech.

„Já... já ale nemám dceru!“ řekl Charry dost nedůvtipně.

„Svoji dceru! Evu-Marii hledám! Ta ničemná holka utekla a já nevím, kam! Jestli je tady, okamžitě mi ji dejte, nebo bude zle!“ a na dotvrzení svých slov švihnul bičem do vzduchu.

„Nevím nic o tom, že by tu byla Eva-Marie,“ řekl autoritativně Charry. „Večer se rozloučila a odešla, od té doby jsem ji neviděl...“

Zato Diana se domnívala něco jiného. Kývla na Tannarra: „Vzbuď Tomáše, rychle! A řekni mu, co a jak...“

Tannarr zapadl do domu, Müller zatím křičel: „Možná že to nevíš ty, Rithere; ale jestli o tom třebas neví ten černej ptáček, co ho tu schováváš! Jestli to neví ten zázračnej doktor Baarfelt!“

Charry si všiml, kam šel Tannarr, proto v té věci nic neudělal, jen důstojně řekl: „Záležitosti pana Baarfelta jsou jeho soukromá věc. A vůbec, Müllere, nedělejte tady divadlo. Nebo se vám budou smát!“

To nebylo vyloučeno, protože odněkud se jako čertík z krabičky vynořil Almetta a potom zbývající severoevropští rytíři, vyjevení a rozespalí, zívající na celé kolo. Poslední se objevil Tomáš, oblečený ve velkém spěchu; jen v kalhotách a košili, navíc rozepjaté, takže bylo možno prohlédnout si osmihrotý zlatý kříž s rudými kameny komthura.

„Aha, tady je!“ křičel Müller. „Tak mluv! Kde je moje dcera?“

Tomáš Baarfelt se zatvářil kamenně a neproniknutelně. Almetta se zato zašklebil jako nějaký uličnický skřítek.

„Jsi si jist, že máš nějakou dceru?“ zeptal se Tomáš.

„Co? Ještě řekni, že ji neznáš! Celá vesnice ví, že se s ní veřejně vodíš už od jara, darebáku!“

„Zřejmě myslíš Evu-Marii. Samozřejmě ji znám. Ale slyšel jsem, že jsi ji zavrhl a vyhnal ze svého domu!“

Tváře všech rytířů se rozšklebily; dělalo jim dobře, že nějaký civil dostane od pana komthura pořádně na pamětnou. Müller cítil, že tady nemá nikoho na své straně, vyřešil tedy situaci s taktem sobě vlastním, rozmáchl se bičem a švihl po Baarfeltovi. Tomáš vymrštil ruku a konec biče se omotal kolem jeho dlaně; pak škubl, vytrhl sedlákovi z ruky bič a hodil ho Tošiovi.

„Opatrně, mohl byste si ublížit. Vidím, že oproti včerejšku jste poněkud jiných názorů. Dokonce se hněváte!“

„Ona je tady!“ křičel vztekle Müller. „Je tady a vy ji přede mnou schováváte!“

„Je tady. A taky tady zůstane, dokud se jí nezlíbí jít někam jinam. To už je teď pouze její věc.“

„Lžeš! Chci to slyšet od ní! Je pořád ještě moje dcera!“

„Může být. Hned přijde...“

Ostatně už přišla; vlastně stála ve dveřích, oblečená do domácího kroje, ale s vlasy rozpuštěnými a bez čepce. Tvářila se hrdě, jako by vyhrála milión a když procházela mezi děvčaty, všechny jí uhýbaly. Zastavila se vedle Tomáše Baarfelta.

„Ano – jsem tady a zůstanu tady, dokud nebudu chtít odejít a dokud tady pro mne bude místo. Pravděpodobně budeš chtít vědět, kde a jak jsem strávila noc. Byla jsem u svého milého.“

Bylo jasně slyšet, jak v Müllerovi hrklo. Hleděl po přítomných, z jednoho na druhého, ale nikdo z nich s ním nesympatizoval, zdálo se, že všichni jsou při Evě-Marii.

„Ty ses odvážila... Přivedla jsi hanbu na celou naši rodinu, ničemnice! Ty už nejsi má dcera!“

„To nejsem už od včerejška, od chvíle, kdy jsi mne udeřil. Vyhnal jsi mne a zapřel – šla jsem tedy tam, kde mne mají rádi. Nejsem vinna; to ty jsi mne vyhnal a odsoudil!“

Ticho padalo na Müllera jako těžký balvan. Byl sám, sám proti všem – i jeho dcera byla s ostatními proti němu.

„Odpustím ti, jestli se okamžitě vrátíš a vezmeš si Baumanna! Snad se mi podaří ho přimět, aby tě ještě chtěl!“

„Doufám, že už mě chtít nebude. A i kdyby, vyženu ho ze dvora; třeba takovým karabáčem, jaký sis přinesl na mne!“

„Tedy se nevrátíš domů?“

„Ne.“

„Chceš žít v hříchu s tímto člověkem?“

„Ano.“

„V tom případě tě už víckrát nechci vidět!“ vykřikl Müller. „Neopovažuj se už nikdy vrátit domů; moje dveře jsou pro tebe navždycky uzavřeny a já už nechci nikdy slyšet tvoje jméno! Nemám už dceru a ty nemáš otce, rozumíš?“

„Ano,“ řekla už ne tak pevně. „Lituji toho, co se stalo, tatínku; ale nemohu dělat nic jiného a ty to pochopíš, jestli jsi kdy koho miloval.“

Müller o krok poodstoupil a vztáhl ruce: „Dobrá! Ale poslouchej teď ty, bídný ničemo, který jsi ji svedl, pošpinil její čest a pokazil jí život! Ještě není konec naší rozmluvy; pomstím se ti, jak budu moci a moje pomsta bude strašná! Pamatuj si to!“

Almetta potřásl hlavou: „Poslyšte, Müllere, rozhodněte se, jestli hrajete Rigoletta nebo Monterona. Oba najednou nemůžete! Trochu úcty ke klasikům bych prosil...“

Chladný, neúčastný hlas starého pána Müllera zarazil, ačkoliv si nebyl jist, co mu to vlastně povídá. Pohlédl na Almettu a všiml si jeho pohrdavých očí; odplivl si, otočil se a odcházel. Tošio jej doběhl a vracel mu jeho karabáč; Müller jej chytil do ruky, otočil se a ještě jednou na nás všechny zahrozil; potom se otočil a pádil, jako by mu paty hořely. Rytíři se tiše smáli a Almetta řekl: „Finita la commedia. Konec představení.“

Všichni se opět rozešli po svých; Charry chytil Tomáše za ruku a řekl mu dost zostra: „Poslouchej, tohle se mi ani dost málo nelíbí! Víš, jakou budeme teď mít pověst ve vesnici? Jsi si jist, že jsi se zachoval správně, když jsi ji sem přijal a když s ní chceš žít pod mojí střechou?“

„Neudělal jsem správně, vím to. Ale nemohl jsem dělat nic jiného. Nehněvej se na mne. Chceš nás vyhnat?“

„To ne. Jsi mým hostem, ty i ona. Žijte si tu, jak se vám zlíbí – jenom bych rád věděl, co tomu řeknou lidé.“

Zatím se však pořádala důležitější věc; Almetta při přednášce oznámil, že se komthur Charry rozhodl vyhovět prosbě svých rytířů, kterou mu včera písemně předali a pasovat mne a Tannarra na rytíře Blesku, zatímco Ao Harrapa pasuje Jan Dunbar. Nastalo neuvěřitelné vzrušení a všichni vyjeveně zírali na papír se svými podpisy – sice si trochu pamatovali, že si z toho někdo dělal legraci, ale naprosto to nebrali vážně a divili se, že to někdo brát vážně může; Charry však, posílen Tomášovým příkladem, nepřipustil žádnou diskusi a klidně oznámil, že to zařídí sám a pány bratry s tím seznámil jen kvůli pořádku; ostatně jejich písemný souhlas úplně postačí.

Pak oznámil Tomáš, že pro dobro věci je třeba aby si svá území trochu zkonsolidovali; to znamená získali v nejkratším čase vliv ve státních úřadech včetně vlády, bankách a jiných velkých hospodářských uskupeních, případně v církvi, školství a armádě. Každý z nich vyhledá nejméně dvanáct nových přátel, které bude kontaktovat a které si případně zaváže k poskytování různých drobných úsluh, buď nějakou výhodou nebo přímou či nepřímou půjčkou, na jejímž splacení samozřejmě nebude trvat. Pokud se někomu podaří zkorumpovat přímo presidenta, ministerského předsedu nebo krále, bude mu vysloven zvláštní dík řádu.

Dále je zapotřebí získat dvanáct vojáků; nemusejí být nijak zvlášť chytří, stačí když jsou spolehliví a budou průběžně cvičeni v boji se zbraní. Asi tak za rok udělá Charry nebo někdo z jeho podřízených pořádnou revizi všech těchto vojáků a vysloví svou spokojenost či nespokojenost s jejich stavem.

Do třídy bratří je vhodné přijmout lidi, kterým by se výhledově mohlo dát rytířské křeslo; v naší provincii sice není mnoho starých osob, ale opatrnosti nikdy nezbývá. Také v tom směru ať páni rytíři vyvinou patřičné úsilí; výsledky budou okamžitě hlásit k nám na Hůrku, aby komthur byl neustále informován.

Když se to všechno dozvěděli, měli z toho hlavu jako škopek; Charry jim každému stiskl ruku a poslal je zas domů, což rádi udělali; po návštěvě u novopečeného komthura a všech ostatních událostech jim bylo, jako by je vykoupal ve vřelé vodě. Rozprchli se zase domů a byli rádi, že z toho tak vyklouzli.

Zároveň se vydal domů i Jan Dunbar; na rozloučenou řekl:

„Mám dojem, že jste mi dali užitečnou radu, jak na to; teď to roztočím já v Německu. Uvidíme, jestli se to podaří!“

Okamžitě svolal všech zbývajících devět rytířů do Wittenbergu; tam je posadil kolem stolu jako Charry naše a oznámil jim, že starý profesor Hartwig se rozhodl složit funkci pro stáří, nemoc a spoustu jiných povinností, týkajících se vědecké práce, že by se měl zvolit nový komthur, a to hned. Hartwig navrhl Jana Dunbara, ostatní to radši rychle odsouhlasili a oba pánové si vyměnili kříže i místa; od té chvíle byl Janek komthurem, zatímco profesor obyčejným rytířem. Janek se mu taky odměnil: okamžitě ho zbavil všech povinností, starý pán se zavřel do své knihovny a byl upřímně rád, že se mu to konečně podařilo. Horacio Almetta, který Jana doprovázel, potvrdil tato rozhodnutí autoritou řádu a všichni dohromady poslali Jeho Svatosti Velmistrovi dopis, v němž mu děkovali za dobrotu, se kterou vyřešil dlouholetý zapeklitý problém. Velmistr si sice nebyl vědom, že by něco takového chtěl, ale poněvadž už se stalo, nezbylo mu než s tím souhlasit.

Tím byly všechny starosti v této části světa z krku, takže se Almetta vrátil do Španělska s pověstí dobrého diplomata, která mu ostatně právem náležela.

Zakrátko se objevil Knassen; přinesl Charrymu a Dianě zbrusu nové doklady, které je prohlašovaly za švédské občany, hraběte a hraběnku de Guyrlayowe. Byly skutečně pravé a vystavil je jeden z vyšších důstojníků švédské policie, takže nebylo možno o nich pochybovat. Měl jen jednu výhradu, že švédské království rozhodně odmítá brát odpovědnost za jejich činy v jiných částech světa.

Taky Vítek dostal nové doklady, holandské; takže když se za krátký čas se svitkem plánů odebral do Čech, nebyl už Vítek Jeřábek, podezřelý tulák bez papírů a bez domova, ale pan Wittus van Geerschaabeck, vrchní prokurista bankovního domu Löwenbeck z Amsterodamu. Taky nejel na ose pod vagónem, ale cestoval jako pán dostavníkem a později vlakem v kupé, za úcty všeho personálu. Nebyl samozřejmě oblečen do roztrhaných kalhot a otřepané kazajky, nemluvě už o košili jen vzdáleně připomínající čistou běl; nyní měl na sobě bělostnou hedvábnou košili s tvrdým límcem a manžetami, tmavý žaket, cylindr, svoje věci vezl v koženém kufru a měl také elegantní hůl; že v ní byl ostře broušený kord, nemusel nikdo vědět. Vypadal velmi úctyhodně, když jsme se s ním rozloučili u dostavníku.

Vezl si s sebou roli plánů; tyto plány byly dílem jeho práce, dílem Tomáše Baarfelta, neboť oba pánové si zřídili projekční kancelář v Charryho jídelně, kde instalovali stůl s poklopnou deskou a pořádný reflektor, aby viděli na práci. Tomáš si chtěl postavit dokonce šibenici s příložníkem, aby samostatně držel směr pravítka při rýsování, ale uznal, že na tak krátkou dobu to není zapotřebí. Eva jim brousila a podávala tužky, vařila kávu a udiveně koukala, jak malují podivný automobil.

Bylo to vozidlo, jaké asi ještě nikdy nikdo neviděl; později se takovým začalo říkat mikrobus. Měl vpředu níže položenou kabinu pro řidiče, kam se vešel ještě spolucestující, vzadu byla výše postavená kabina, kde mohla být sedadla pro šest lidí; pokud by nebyli nároční na prostor, dala se sedadla od přední stěny posunout a do vzniklé mezery vlezli další tři lidé, takže se tam i se šoférem a spolujezdcem vešlo jedenáct osob. Dole pod kabinou se nacházel prostor s velkými kulatými okny, do něhož se mohli směstnat tři tygři; protože Ao Harrap a hlavně Tannarr jsou menší než tygr, bylo to pro nás docela pohodlné obydlí. Bylo ovšem uzavřeno, aby na nás lidé neviděli; asi by se nás poněkud báli, kdybychom mohli dle jejich názoru volně vylézat ven.

Motor toho auta musel být arci pořádný; taky ho Tomáš objednal v Anglii a nařídil, aby ho poslali do Čech, do města jménem Mladá Boleslav tak, aby ho tam Vítek co nejdřív měl. V tom městě se měl spojit s jedním člověkem z továrny, který byl přítel.

Nějaký čas nebylo jisté, jak se zachová veřejné mínění k novému vztahu Tomáše a Evy-Marie; pravdou je, že starý Müller uznal za vhodné opít se v hospodě a stěžovat si každému, kdo ho chtěl poslouchat, jak ho dcera zklamala a její nápadník rozzlobil – ale poněvadž Müllera neměl nikdo rád, všichni mu to přáli. Jistě, souhlasili s tím, že takové jednání je veliká ničemnost a že by ten „černej pán“ měl být potrestán; ale samozřejmě nikdo nehodlal se na tom nějak přičinit.

Ovšem byl vyhlášen bojkot Charryho domu, neboť dopouští, aby se taková nepravost páchala pod jeho střechou. Matky dospívajících dcer zakázaly svým ratolestem, objevovat se u našeho statku, mluvit s Dianou či Evou a vůbec se dívat, když se někdo z nás objeví nablízku; to přimělo ty nevinné dívčí duše, aby si představovaly samy sebe na místě Evy a noc co noc všechny snily, že si Tomáš vybral je. Dívky, jak jen mohly, se zkoušely dostat blíž k Hůrce, pokud jim strach dovolil; kdekoliv se dámy objevily, stíhaly je obdivné pohledy ze všech stran.

Jen sedláci a selky se tvářili pohrdavě; a když se jednou Eva-Marie objevila ve vsi, mnoho lidí ji demonstrativně neodpovídalo na pozdrav. Eva si z toho nic nedělala, čekala to; Tomáš jen pokývl hlavou a řekl, že je to normální. Vzal Dianinu motorku a zajel s Evou do města nakoupit nějaké šatstvo; co měla, nebylo nic příliš nóbl, což se Tomášovi nezdálo. Takže jí koupil šaty, v nichž vypadala jako dáma a po kratším výcviku od Diany se v nich taky uměla jako dáma pohybovat a chovat.

Bojkot trval do chvíle, kdy jednu ze selek nabrala při dojení na rohy kráva; roztrhla jí břicho, nešťastná žena teď ležela a svíjela se bolestí. Její muž utíkal na Hůrku, co mu nohy stačily a prosil Baarfelta na kolenou, aby mu ženu zachránil. Tomáš okamžitě sedl na motorku, Eva za něj, a už jeli; odbyla se další operace, při níž Eva pracovala jako školená ošetřovatelka a vše se odbylo rychle a bez komplikací. Selka byla jednou z těch, které Evu-Marii nepozdravily; teď, když se probrala, jí s pláčem líbala ruce, než jí v tom Eva zabránila. Zvěst se rychle rozlétla po vesnici a od té doby se nikdo nechoval nepřátelsky, naopak kamkoliv Tomáš s Evou přišli, byli srdečně zdraveni od všech občanů.

Zakrátko si všichni na tento stav věcí zvykli; taky proto, že vše bylo prodebatováno a ti dva se vůbec netvářili provinile ani se neskrývali. Ke klepům a osočování vede hlavně to, že někteří lidé se snaží svoje poklesky utajit; jsou-li ale vystaveny na světlo, stanou se brzy zřejmými a obvyklými, zakrátko jsou vyzvednuty zase jiné ctnosti, v jejichž světle se stane poklesek zanedbatelným. Tak se stalo i s Tomášem a Evou; a oba si žili na naší Hůrce šťastně a spokojeně.


Jedním z rysů lidské povahy je neschopnost oddělit zlo od dobra a zvyk spojovat jedno s druhým, takže se jedno druhým dá ovlivnit. My zlo a dobro nespojujeme, nýbrž pojímáme každý z těchto jevů osamoceně jako důsledek příčin. Proto jsme také včas nezaznamenali, jak se zlo rychle a krutě svírá okolo nás všech. Možná to byla chyba; ale my jsme učinili, co jsme učinit mohli a pokud to je špatné, pak musíme přiznat, že jenom naše neschopnost zavinila, že se zlo mohlo rozšířit.

První stopa se objevila dávno, ještě když u nás nebyla Eva a Charry nebyl komthurem; bylo to v noci, kdy všichni lidé spali, ale my jsme nespali; totiž nespal Tannarr, který byl něco chytat. Vracel se z lesa domů a zjistil, že někdo se plíží po zahrádce před okny. Tannarr má velice rád Dianu a ví, že Diana nese velmi nelibě, šlape-li někdo do květin v její zahrádce; zvláště, je-li to cizí člověk. Proto se Tannarr rozhodl tomu člověku domluvit, aby to nedělal, neboť mu napadlo, že by Diana mohla přijít na myšlenku, že za to může a vyprášit mu kožich. Tannarr se tedy tiše připlížil až k plotu a zkoumavě začenichal, aby zjistil, kdo ten muž je. V té chvíli pocítil zřetelný pach zlého a pochopil, že to není nikdo z vesnice; že je to nepřítel.

Byl to chlap v obnošených šatech, žádném kroji; měl kárované sako, kostkovanou čepici a měkké boty, v ruce nesl něco kovového, co vypadalo jako zbraň. Tannarr pochopil, že ten muž chce někomu z našich lidí ublížit, proto vyskočil na plot a skočil mu na záda. Člověk údivem upustil svou zbraň, ale hned Tannarra shodil na zem, vytrhl dýku a zkusil ho bodnout. Tannarr ale není dnešní, aby se nechal takovým halamou zabít; uhnul, ale dýka jej přesto trochu škrábla na krku, což leoparda rozzlobilo; sekl po chlapovi tlapou a zasáhl ho do zátylku. Muž jenom zaskučel a složil se na zem. Tannarr chvíli čekal, co bude, pak ho očichal a zjistil, že je mrtev.

Tannarr nás rychle zavolal; spali jsme, ale na jeho kňučení jsme samozřejmě přišli. Tannarr vypadal velmi nešťastně a zdálo se, že mu to není milé.

„No nazdar!“ řekl jsem. „Ty to od Charryho schytáš! Víš, že nechce, abychom zabíjeli lidi!“

„Já ho nechtěl zabít! On mě chtěl probodnout, touhle dýkou! Taky sám měl zbraň, podívej...“

Ao Harrap vzal tu věc do zubů, vynesl ji ze zahrádky a venku ji pečlivě očichal. „Střelná zbraň to je, ale moc divná! Nevypadá jako Charryho puška. Nevím, co to je a jak se z toho střílí!“

„Musíme někoho zavolat. Charryho?“

„To ne, zbil by mě! Povídám, nechme to! Ale ten člověk jistě není zdejší, je to nějaký ničema! Čichněte si!“

„Je to lotr,“ řekl Ao Harrap. „Ale to neznamená, že by se Charry nerozzlobil. Musíme zavolat někoho jiného. Například Tošia Yamanakiho. Ten má mnohem rozumnější přístup...“

Probudit Tošia nebylo těžké; vyšel s Tannarrem ven a prohlížel si darebáka. Při prohlídce kapes našel kromě dýky ještě revolver a podivné pouzdro na náboje, které patřily k té zbrani; jedno takové v ní bylo zasunuto. Zkusil, jak se z toho střílí, ale nepovedlo se mu uvést zbraň do činnosti, tak ji raději schoval ve stodole za trámem.

„Udělali jste dobře! Byl to jistě zločinec; jiný by se neplížil za noci po květinových záhonech. Už jen za to, jak polámal křehké stonky těch krásných květů, si zasloužil smrt. Jiná věc však je, že ve zdejší zemi je zakázáno zabíjet lidi. Ale nikdo ho nezná; myslím, že bude nejlépe mrtvolu někam šikovně schovat.“

„Do bažin!“ navrhl jsem. „Tam se za chvíli potopí a bude od něj pokoj! Pojďte, odneseme ho tam!“

„Správně,“ řekl Tošio. „Odneste ho a zkuste to všechno uklidit, než se Charry a Diana probudí. A pro příště radši hlídejte; možná je to sice první, ale ne poslední nepřítel.“

Tak jsme hlídali; a taky jsme se dočkali, neboť přišel další. To v den, kdy se Charry stal komthurem a Tomáš získal Evu. Bylo to v době, kdy rytíři spali, pozdě v noci; povšiml jsem si, že se za stodolou krčí nějaký cizí člověk, tak jsem na něj skočil. Nedal jsem do úderu tlapou takovou sílu, jaká by ho zabila, tak se jen složil a z ruky mu vypadla další podobná zbraň. Současně se objevil Ao Harrap.

„Je mrtev? Snad jsi ho nezabil?“

„Ne, jenom omráčen. Koho zavoláme?“

„Nejlíp Charryho nebo Tomáše. Ale Charry zřejmě hodně pil a Tomáš teď nemá čas. Že by zas Tošia?“

S Tošiem spal v pokoji Viktor; probudili se oba. Viktor svítil ničemovi do tváře elektrickou svítilnou, prohledal mu kapsy a našel v nich revolver, ale žádný dokument. Chvíli váhal:

„Je to jasné, nepřátelský agent. A dokonce se samopalem, to je velmi zvláštní. Na první pohled zločinec. Počkejte tady a pozor, aby se neprobral...“

Za chvíli se vrátil spolu s Almettou, ale přivedli taky Pépi Nekvindu: „Podívej se! Pověz, jestli ho neznáš!“

Pépi sice hodně popíjel, ale teď rázem vystřízlivěl: „Jasně, znám! Hans Birger, zvaný Rabiát – je Němec, ale nedávno měl nějaký kšefty i v Praze. Zahlídl jsem ho tam, ale nikdy s ním nic neměl. Je to prej vrah a lupič! Ale povídalo se... že snad taky donáší na policajty!“

„Rozumím. Ničema zůstane ničemou, ať pracuje pro kohokoliv. Děkuji, Pépi!“ Almetta se dotkl mladíkovy hlavy konečky prstů a dodal: „Jdi teď spát a na všechno zapomeň!“

Pépi poslušně odešel; očividně spal už nyní.

„Provedeme výslech,“ rozhodl Almetta. „Vem ho, Viktore!“

Odnesli jsme Birgera dozadu do zahrady. Almetta vzal jeho hlavu do dlaní a téměř něžně ji hladil prsty; přitom na něj tiše a konejšivě mluvil, dokud muž nepřišel k vědomí.

„Jak se cítíš?“

„Je mi zle,“ zachrčel muž. „Bolí mě hlava...“

Almetta se jej znovu dotkl rukou. „Už je to lepší?“

„Ano. Už mě nic nebolí.“

„Tak odpovídej na moje otázky. Jak se jmenuješ?“

„Hans... Hans Birger.“

„Kdo tě sem poslal?“

„Nevím, jak se ten muž jmenuje. Říkají mu Mungo.“

„Co o něm víš?“

„Je Němec. Z Berlína. Viděl jsem ho několikrát.“

„Co jsi tu měl udělat?“

„Zabít muže s černými vousy. Jmenuje se Baarfelt. Také muže, co mu patří tento statek. Rithera.“

„Myslíš, že bys to dokázal?“

„Ano. Dostal jsem novou zbraň. Automatickou pušku.“

„Dal ti ji ten Mungo?“

„Ano. Říkal, že si ji můžu nechat. Je to moc dobrá puška.“

„Až to uděláš, kam mu máš dát zprávu?“

„Sejdeme se za tři dny v baru Fénix v Berlíně. Bude tam na mne čekat a já mu předložím důkazy. Potom dostanu peníze.“

„Kolik?“

„Pět tisíc marek, když zabiju Baarfelta. Dalších pět tisíc za Rithera. Za ostatní po tisíci.“

Almetta za hněvivě zašklebil. „Už jsi někdy někoho zabil?“

Birger sebou zaškubal, něco zamumlal, nebylo mu rozumět. Almetta se dotkl dlaní jeho čela: „Odpověz!“

„Zabil jsem služebnou továrníka Bauma, když mne přistihla v domě při krádeži. Potom jsem zabil jednoho muže ve Sternově klenotnictví. Hlídal tam, musel jsem ho sejmout.“

Almetta kývl na Viktora.

„Ano, to je pravda,“ potvrdil Viktor. „Loupež továrníka Bauma, to bylo v Praze. Vyloupení Sternova klenotnictví ve Vídni. Četl jsem o tom v policejním věstníku. Vraha nechytili.“

„Birgere, odpověz: Jak se jmenuje Mungo?“

„Nevím. Neřekl mi jméno. Jednou jsem zaslechl, že ho jmenovali Gustl. Gustl Mára nebo tak nějak.“

„Gustav Marrath,“ řekl Viktor. „Bývalý kriminálník, nyní agent pruské tajné policie. Slyšel jsem o něm.“

Almetta položil ještě několik otázek, ale odpovědi už pouze upřesňovaly ničemovu výpověď. Žádná další důležitá fakta nevěděl, jak se ostatně dalo předpokládat. Agenti tajné policie nebudou svěřovat svá tajemství lidem, kteří jen plní jejich příkazy.

Almetta se dotkl dlaní Birgerova čela. „Probuď se!“

Hans Birger se probíral k vědomí; otevřel oči a překvapeně zíral na Almettu, Viktora, Tošia; potom si povšiml naší trojice, vyděšeně vyskočil a hmátl po revolveru; ale ten tam nebyl.

„Hansi Birgere,“ řekl Almetta. „Vstaň!“

Ve zločincových očích se objevil strach. „Já... já se nejmenuju Birger! Vy... nevím, kdo jste a co mi chcete udělat! Co tady dělám? Já nechtěl, milostpane, věřte mně, já tu nemám co pohledávat, já jsem...“

„Hansi Birgere, jsi usvědčen z pokusu o vraždy Tomáše Baarfelta a Charry Rithera! Dále je známo, že jsi zabil služebnou továrníka Bauma a hlídače ve Sternově klenotnictví. Dopustil jsi se vraždy a loupeže; za to zasloužíš trest smrti!“ Almettova vrásčitá tvář se stáhla do úšklebku jako tvář zlého skřítka.

„Já...“ zakoktal Birger. „Já nevím, co to povídáte, pane!“

„Velmi dobře víš. Mungo tě sem poslal, abys zabil dva lidi! Chceš to popírat? Sám jsi nám to přece řekl.“

„Jak můžete... to jsou všecko blbosti! Lžete, to není pravda, já nejsem Birger a nic nevím, jsem tady omylem! Nevím, jak jsem se sem dostal! Třeba jsem byl opilej!“

„Až bys bral od Munga v baru Fénix deset tisíc, to už bys byl zase střízlivý, že? Věřil jsi tomu Mungovi skutečně natolik? Jsi tak hloupý, že myslíš, že bys to přežil?“

„Mungo? Jaký Mungo... neznám žádnýho...“

„Je to pruský policejní agent. Zřejmě si tě vybral podle záznamů mezi galerkou, abys za něj udělal špinavou práci.“

„To znamená, že... mě práskl? Ten hajzl mizernej! Sám si mě na to najal, milostpane! Já bych v životě nikomu neublížil!“

„Mungo poslal už jednoho vraha. Ten vrah spí věčným spánkem na dně bažiny. Ty budeš brzo spát vedle něho. Bůh buď milostiv tvojí hříšné duši...“

„Milost! Proboha, nechte mne žít, pane, prosím vás na kolenou! Nezabíjejte mne, budu vám sloužit, budu...“

Almetta se otočil a ukázal prstem na nás:

„Je to vaše kořist. Udělejte si s ním, co chcete!“

Birger rozuměl, co řekl; pohlédl na nás a v očích se mu objevil panický strach. Vyskočil na nohy a rozběhl se pryč. Tannarr chtěl na něj skočit, ale Ao Harrap jej zarazil:

„Ne, zaženeme ho k bažině! Ať ho nemusíme tak daleko nosit!“

Tannarr vyrazil vpřed; obloukem ho předhonil a když Birger pochopil, otočil se a prchal opačným směrem. K nám nemohl, z druhé strany ho štval Ao Harrap; taky já vyrazil vpřed. Měl volnou jen jedinou cestu: k lesu, k bažinám.

Almetta se obrátil k Viktorovi; jeho tvář měla výraz skřítka:

„S tím Marrathem nebude řeč. Pamatuj si: Gustav Marrath, bar Fénix, Berlín. Ode dneška za tři dny. Je třeba zabít hada.“

„Ano, pane.“ řekl Viktor. „Had zemře.“

Almetta vztáhl pravici a učinil jí ve vzduchu znamení kříže.

„Bůh buď milostiv duším hříšníků. Já jim milost dát nemohl.“

Birger prchal; běžel jako šílený černou lesní tmou, klopýtal a padal, rozdíral si ruce o trny a ostré traviny, dokonce si rozbil i hlavu o nějakou větev trčící do cesty; ale běžel dál a dál, běžel poslední a největší závod v životě, závod se smrtí, která na měkkých tlapkách lehce běžela za ním. Slyšeli jsme jeho přerývaný dech a tiché kletby; občas se zastavil a ohlédl, ale stačilo, aby se jeden z nás objevil v jeho zorném poli a už se opět dával do svého zoufalého a zbytečného běhu o život. Netušil, že kdybychom chtěli, dopadli bychom ho už třetím skokem; myslel, že uprchne, že zvítězí. Nevěděl, že smrti nelze uniknout.

Konečně se před ním otevřela pláň zalitá sinalým měsícem: pláň bažin. Birger se bez rozmyšlení rozběhl tou cestou; poznal, že se půda pod ním zhoupla, ale nevšímal si toho, když viděl nás, jak se v trojúhelníku ženeme za ním a vedle něho. Netušil ani, že dáváme pozor, kam šlápneme; on pozor nedával a nevěděl, na jak zrádné půdě se nachází. Zarazil se teprve, když mu uklouzla noha a rázem zapadl do půli stehen; pokoušel se osvobodit nohy, ale nebylo čeho se zachytit, stébla ostřice mu rozdírala ruce a trhala se – a on zapadal hloub a hloub.

Přišli jsme pomalu k němu a zastavili se od něj pár kroků. Obrátil k nám tvář ztrhanou únavou a strachem; už pochopil, že jsme jej tam zahnali; už věděl, že zahyne.

„Tak jste to vyhráli... dostali jste mě! Tak mě zabte!“

„Ne,“ řekl Ao Harrap. „Zabije tě bahno. Zahyneš v něm.“

Muž zesinal ještě víc. „Chcete mě nechat zemřít... takhle? Vy nejste lidé, když můžete...“ najednou vyrazil zděšený výkřik: „Pro Boha živého! Kdo to promluvil? Copak jsem se zbláznil?“

„Ne, to byl můj hlas. Jsem Ao Harrap, kníže jaguárů, soudce a strážce zákona.“

„Jste zvířata nebo duchové? Přece šelmy nemohou mluvit! Nebo už jsem se zbláznil úplně?“

„Já jsem Aflargeo, syn Vládce tygrů.“ řekl jsem.

„Já jsem Tannarrwaghirr, zástupce leopardího národa.“ řekl Tannarr, švihaje vzrušeně okolo sebe oháňkou.

„Ať jste kdo jste – máte-li lidskou duši, nenechte mne zahynout tak strašlivým způsobem!“

„Vzpomeň si na lidi, které jsi zabil!“ řekl Ao Harrap. „Na tu ženu a toho muže. Ani oni nechtěli zemřít. A zemřeli!“

V té chvíli se Hans Birger rozplakal; vzlykal jako dítě, zatím co se potápěl stále hlouběji do bažiny. Už v ní byl po prsa, když řekl, najednou velmi zostra a vztekle: „Ale vám přece nic není po tom, koho jsem kdy zabil! Proč mne právě vy chcete zabít? Proč mne necháváte zemřít?“

„Protože jsi chtěl zabít Charry Rithera, hraběte de Guyrlayowe, našeho pána. A také Tomáše Baarfelta, jeho a našeho přítele. To nemůžeme dopustit. To neodpouštíme.“

„Tak? V tom případě však nesmí uniknout trestu ani skutečný viník! Ať zemře taky Mungo, ten mizernej hajzl, co mě najal!“

„Jeho život je jako plamen svíce. Jediný závan větru a Mungo zemře. Předejdeš ho na cestě do pekla jen o několik kroků.“

Birger už byl po ústa v bažině; teď naposledy zvedl hlavu a zvolal daleko slyšitelným hlasem: „Proklínám! Proklínám všechny, kdo mě přivedli až sem! Vás i jeho... ať všichni...“

Hlas se mu zlomil ve výkřiku; zmizel ve vzdutém bahně, jen ruce se ještě vymrštily v marné křeči. Zatočil se vír a život Hanse Birgera, vraha a lupiče, skončil.

Když jsme se vraceli, čekal nás Almetta na prahu. V ruce držel dopis, zalepený a opatřený pečetí.

„Dám jim výstrahu. Pokud uposlechnou, bude dobře. Ale jestli neposlechnou a jestli se tu objeví další, chytíte ho jako ty dva předešlé. Buďte stále na stráži; když chytnete dalšího, dáte Baarfeltovi tento dopis a jejich zbraně. Rozumíte?“

„Ano, pane. Proč nemáme nic říct dřív?“

„Protože ti, kdo způsobili zlo, jsou mrtví. Přej mrtvým jejich klid, Ao Harrape. Teprve kdyby zlo povstalo z mrtvých, bude třeba bojovat. Pojďme spát, bratři. Přeji vám klidný spánek...“


O tři dny později večer vstoupil mladý, černě oděný muž do baru Fénix, zůstal stát blízko dveří a hleděl na pět spoře oděných tanečnic, které právě na pódiu tančily oslnivý kankán. Úslužný vrchní se u něho zastavil a zdvořile se uklonil.

„Přejete si stůl, pane?“

„Mám tady někde přítele. Gustava Marratha.“

„Ach ano, zajisté! Sedí támhle u stolku pod pódiem; říkal, že na někoho čeká...“ usmál se vrchní.

„Zanesete mu lístek.“ Mladý muž vytáhl z kapsy lístek papíru a podivné plnicí pero, nakreslil osmihrotý kříž a něco pod to napsal. Vrchní stačil, když to nesl Marrathovi, přečíst jen první větu:

„Birger je mrtev, všechno řekl. Řád tě...“

Potom už byl u stolku, sklonil se a uctivě podal lístek panu Marrathovi. Ten se s nechutí odtrhl od tanečnic, vzal lístek a přečetl si jej; strašně zbledl, vyskočil na nohy a ohlédl se.

V ruce muže u dveří se leskla pistole. Třikrát za sebou vystřelil. První rána srazila Munga na stůl, druhá jej skácela dozadu s řinčením sklenic a láhví. Třetí jej dorazila, když už ležel na zemi.

Nastal zmatek; tanečnice ječely, hudba přestala hrát, hosté se zvedali ze svých míst. Černě oděný muž zmizel, jako by nikdy ani nebyl; jenom vrchní skočil po lístku a chvatně si jej prohlédl. Nevěřil svým očím: lístek byl úplně prázdný.

Než přišla policie, nezůstali tam ani svědci.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:20