Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příchod zla

Zpět Obsah Dále

Nemuseli jsme čekat dlouho. Počínaly žně a všichni byli velmi unaveni, neboť pracovali celý den a sotva se najedli, už se rozešli na lůžka. My jsme samozřejmě taky pracovali jak se dalo a byli jsme utahaní, tak jsme hlídku nechali kocouru Chírrovi a sami jsme šli spát.

Asi o půlnoci nás probudil kocour Moritz a hlásil: „Chírra vzkazuje, že se okolo statku pohybuje nějakej chlap. Vypadá to, že má s sebou zbraň. Máte se připravit...“

„Jednoho chytil Aflargeo, druhého já,“ řekl Tannarr. „Teď je řada na tobě, Ao Harrape. Ulov si toho syčáka, ale živýho, ať má Charry příležitost mučit ho, aby se přiznal!“

Ao Harrap se jenom tiše smál. Vyplížil se ven a my ostatní za ním; rozešli jsme se, schovali a pozorovali, co se bude dít. A skutečně, nějaký člověk se k nám plížil sadem zezadu, aby nevzbudil pozornost. Slyšeli jsme, jak přelézá zeď, potom jak o něco zakopl a zaklel, při čemž kov zazvonil o kámen. Měl tedy zbraň, zřejmě takovou, jaké máme už dvě schované ve stodole v seně. A měl taky smůlu – muže se zbraní nemáme rádi.

Když přelezl plot na dvůr a blížil se k nám, pohnul se také Ao Harrap; krátce se plížil, potom najednou skočil. Muž se stačil otočit k němu, ale leknutím ztuhnul jako patník; jaguár na něj dopadl a rázem ho srazil k zemi. Muž omdlel, ani se ho nemusel moc dotýkat těžkou tlapou. Okamžitě jsme mu sebrali všechny jeho zbraně, potom jsem ho vzal opatrně do zubů a zanesl do jídelny. Tannarr běžel vzbudit lidi, Ao Harrap přinést dopis a zbraně.

Charry se objevil, zívaje na celé kolo. „Vy jste se určitě zbláznili, budit člověka o půl jedné v noci! Jestli je to nějaká blbost, tak vás zpráskám, že...“ pak se zarazil, poklekl k chlapovi, obrátil ho a prohlédl. „Zaplať pámbu, žije! Kde jste ho našli a co jste mu udělali, vy šašci?“

V té chvíli se objevil Tomáš; už tu byla Diana a Eva, Franzl a Gréta i Janek s Toničkou, Pépi a vůbec všichni. Tomáš přišel blíž, prohlédl muže a zdálo se, že se mu situace nelíbí. Potom vzal samopal, který jsem měl s sebou a prohlížel si ho se zřejmým znepokojením.

„Co to máš?“ ptal se Charry. „Pch – to je nějaká hračka?“

Tomáš kývl na Evu, ať otevře okno, namířil zbraň ven a zmáčkl spoušť. Samopal zarachotil a vychrlil přehršli střel oknem ven; zároveň z něho vyletěla hrst nábojnic a praštila mne do boku. Charry úžasem otevřel ústa.

„No ne! Malá strojní puška! Kde jste to vzali?“

V té chvíli Ao Harrap hodil na zem další dvě a v zubech podával Tomášovi dopis. Tomáš jej mechanicky položil na stůl.

„To je samopal. Třicet ran v jedné pušce. Je to zbraň zbabělců nebo mizerných střelců. A zdá se, že jich tady bylo už víc. Kde jsou majitelé těch bouchaček, kočky?“

„V bažině. Přečti si dopis, pochopíš to!“

Tomáš otevřel dopis a přečetl všem a nahlas:

Protokol o případu Hanse Birgera & Gustava Marratha včetně uzávěrů a vyřešení.

Dne 18.6.189.. jsem obhlížel statek Hůrku, na němž se konaly volby severoevropského komthura a příslušné oslavy. Při té příležitosti jsem byl upozorněn ryt. Ao Harrapem na cizí osobu, muže, který byl zadržen ryt. Aflargeem se zbraní v ruce na území komt. Rithera-Guyrlayowa. Na vyžádání těch rytířů jsem provedl výslech dotyčného zajatce a seznal:

Muž se jmenuje Hans Birger, je řemeslným zločincem a vrahem. Byl najat mužem zvaným Mungo, vl. jménem Gustav Marrath, pruským agentem tajné policie, aby zabil komt. Baarfelta a komt. Guyrlayowa za odměnu 10.000 marek. Kromě toho má Birger na svědomí dva další lidské životy, dle soudních protokolů, k čemuž se přiznal v hypnóze. Odsoudil jsem ho k smrti, rozsudek provedli ryt. Ao Harrap, ryt. Aflargeo a ryt. Tannarr. Dal jsem jim pokyn, aby se o případu nešířili ani velitelům.

Dále byla dána výstraha odsouzením k smrti a likvidací Gustava Marratha, kterou provedl ryt. Viktor Ylle. V případě, že tato výstraha nebude přijata s patřičnou úctou, prosím komt. Guyrlayowa o zařízení dalšího postupu, jak je zvykem. Tento dopis dostane komt. Guyrlayowe v případě, že bude chycen další agent nepřítele.

Vyšetřující soudce a inkvizitor:

ryt. Horacio Almetta

Charry se zarazil a s údivem pohlédl na ležícího zajatce; ten se ještě neprobral, asi ho Ao Harrap moc praštil.

„Na druhé straně je ještě dovětek,“ řekl Tomáš. „Dle vyjádření ryt. Tannarra byl podobný člověk chycen už před časem a při zadržení usmrcen. Po poradě s ryt. Yamanakim byl odklizen a bylo rozhodnuto se o případu nešířit.“

„Tak!“ řekl Charry. „Tady si někdo zabije člověka, dokonce asi nepřítele, a nic se mi o tom neřekne! To je pěkný pořádek! Čí vy jste vlastně poddaní, moji nebo Almetty? Proč jste mi neřekli už o tom prvním, co? Já vás myslím zbouchám, že se nepoznáte!“

Vztekal se hodně a asi opravdově. V každém případě z něho šel strach a Tannarr začal couvat směrem k Dianě, doufaje, že mu nedá ublížit a ochrání ho před výpraskem.

„Počkej,“ řekl Tomáš. „Almetta se zachoval správně, až na to, že nás zřejmě nechtěl rušit. V případě, že to byla ojedinělá akce toho Munga, bylo v pořádku ho zlikvidovat a nechat to být. Ale jak se zdá, je to organizováno zeširoka. Měli jsme vědět o tom prvním. Proč jste nám to neřekli?“

„Charry nechce, aby se zabíjeli lidi!“ vysvětlil Tannarr. „Báli jsme se, že by nám třeba nadával!“

„To taky jo! Ty skvrnitej darebáku, já tě dokonce seřežu! A na Dianu nespoléhej, ta ti ještě přidá!“

„Opravdu, nebylo to správné, čičinky!“ řekla Diana pohoršeně. „Podruhé už to nedělejte! Ale snad se tolik nestalo...“

„Určitě ne, jak by mohlo! Oni si zabijou dva lidi a... co když je někdo bude hledat?“

„Ty nikdo hledat nebude,“ řekl Tomáš. „Vím, kdo jsou. Pépi, pojď sem! Ty jsi přece příslušník pražského podsvětí, byl jsi dokonce v kriminále, tak povídej: znáš tohoto?“

„Ne! Prohlížím si ho už chvilku, ale neznám ho, opravdu ne! Snad jestli... ale to by byla moc velká náhoda a moc divná věc! To by snad nebylo ani možný...“

„Všechno je možné,“ řekl Tomáš. „Tak kdo by to mohl být?“

„Jestli to není mladej Birger! Já ne, že bych se s ním znal, ale viděl jsem Hanse Birgera, jak o něm píšou v tom liebesbriefu od pana Almetty. Tohle by mohl podle podoby v ksichtě bejt docela dobře Karl Birger, jeho mladší brácha. Byl to prej takovej poděs praštěnej; na toho by to bylo podobný, aby se dal na takovou habaďůru nachytat...“

„A co je ten mladší Birger zač? Starší byl lupič a když se mu někdo postavil do cesty, i zabíjel. Čím se živil tenhle?“

„Pokud jsem slyšel, dělal bráchovi zeď.“

„Abyste rozuměli: dával pozor, jestli někdo nejde,“ přeložil Tomáš do řeči obecně srozumitelné. „Pan Nekvinda v rozrušení hovoří kriminálnickou hantýrkou. Co ještě?“

„Prej měl nějaký techtle mechtle s holkama. Snad dělal pasáka, nebo obtahával holky a pak je naháněl pasákům, či co. Takovýho něco. Myslím, že ho za to zašili na bůra nebo vo chlup míň.“

„Totiž, zavřeli na pět let,“ řekl Tomáš, protože Diana lapala každé slovo s pozorností hodnou lepší věci. „Prosím, Diano, nikdy nepoužívej takové výrazy, nebo tě budou považovat za zlodějskou milenku. Ne, že by tvá čeština byla podle Bible Kralické, ale to je přece jen moc. Stačí, když to známe my policejně vzdělaní.“

„Almetta mluvil taky všelijak,“ řekla Diana. „A já jsem dítě pařížský ulice, dovedu mluvit různě! Neměj o mě péči!“

Tomáš ji ale neposlouchal, pokoušel se přivést k vědomí pana Birgera mladšího, pokud to byl on. Podařilo se mu to dost rychle; Karl Birger otevřel oči, zrovna je vyvalil, protože spatřil mne a Tannarra; Tošio ho vzal za ramena a rázně postavil na nohy.

„Tak povídej, chlapče!“ řekl Tomáš. „Copak jsi tu hledal?“

„Já... já o ničem nevím!“ řekl rychle ten člověk.

„Aha – byl jsi na jahodách, napil ses a zabloudil! To si teda nech pro svou obrmutru, frajírku, nekul nás, nevysypali jsme se zrovna krávě z pr....! Klop, co víš, a fofrem!“

Tomuhle podivnému slovníku rozuměl ten chlap dokonale.

„Já... já nic nevím, šéfe!“ řekl rychle. „Já jsem tady čistě nějakým vomylem! Já nemám vo ničem povědomost...“

„Snad si vzpomeneš aspoň na svý ctěný jméno. Abysme ti měli co napsat na pomník!“

„Já se jmenuju Vilík! Wilhelm Rohrbach, pocestnej tovaryš, na cestách za vejdělkem. Zámečník, prosím pěkně...“

„Aha, a tohle je tvůj vercajk!“ Tomáš mu strčil před oči hlaveň strojní pušky, ničema sebou cukl a pokusil se rychle uhnout od nebezpečné zbraně. „Že se ti huba nezkřiví, takhle sprostě lhát! Co takhle: nejsi třeba Karl Birger, výtečnej bratříček ještě výtečnějšího Hanse Birgera, kterýho už jsme měli tu čest poznat?“

V té chvíli se chlapova tvář zkřivila nepříčetným vztekem: „Tak je to pravda? Vy jste to byli, ty křiváci, co zkrouhli našeho Hanse? To ty budeš asi ten všivej Baarfelt, co ho voddělal jako psa, přitom úplně nevinnýho! A tenhle dlouhej bude nejspíš ten Rither, co ti ho pomáhal zamordovat!“

„Kdopak ti to napovídal?“

„A co by sem ti to říkal? Nic ti po tom nejni! Jeden hodnej pán, kterej o tom ví!“

„Ví o tom jenom proto, že zřejmě přes jednoho svého známého poslal tvého bratra Hanse, aby mne a pana Rithera zavraždil, jako jsi nás chtěl zabít ty! Jenomže jemu nenabulíkoval nic o pomstě za ubohýho bratříčka; jemu chtěl chlap, co se jmenuje Mungo, dát za naše životy deset tisíc marek!“

Karl Birger se udiveně rozhlédl z jednoho na druhého.

„Cože – takový peníze za dva chlápky, a oba křiváky? Vo tom bych snad musel něco vědět! Ty mě valíš, frajere!“

„Zrovna tak, jako Mungo valil tvýho bráchu. Slyšel jsi o tom?“

„Něco jo. Brácha něco povídal, že mu chlap, kterýmu říkají Mungo, pomůže k poctivýmu životu. Ten Mungo je nějakej moc dobrej kámoš a vostrej týpek. Vytáh Hanse z díry a umožnil mu, aby mi poslal vzkaz po jednom dalším kámošovi. Tak to vím, já Hanse ani neviděl, dokud mi neřekli, co jste s ním udělali!“

„Tvůj bratr Hans je mrtev. Je to pravda; zahynul v bažinách, když utíkal před trestem za svou špatnost. Přišel nás zabít; tak jsme se mu pomstili. To snad můžeš pochopit i ty, Karle Birgere!“

„Voddělali jste ho!“ řekl Karl sveřepě. „Na ničem jiným mně už nezáleží! Kdybyste to neudělali, moh bejt ještě živej!“

„To těžko. Ten Mungo byl pruský agent tajné policie. Pokud jsem o něm slyšel, málokdy nechával naživu svědky, jak to či ono zařídil. Asi by tvého bratra zabil sám. Zeptat se ho ovšem nemůžeme; taky nežije, dostal, co mu patřilo. Spravedlnost má dlouhý ruce, každýho jednou dosáhne.“

„A to máte recht, pane! Však vona na vás ta spravedlnost taky jednou přijde! Pak se můžete setsakra těšit! Však já vím, že půjdu za bráchou šňupat hlínu; ale nebudu poslední, koho pošlou! Nemylte se, pane Baarfelt, však voni zas někoho najdou a nebude to takovej vůl, aby se nechal chytnout jako já! Však vás ta kulka, co vám po právu patří, taky jednou dostihne!“

Tomáš Baarfelt se mračil čím dál víc.

„Vyhrožuješ mi? A při tom já tě nechci zabít, ani ti nechci ublížit. Dokonce ani nesouhlasím s tím, že byli zabiti ti dva první. Nebyl bych tvého bratra odsoudil, kdyby padl do mých rukou, nejsem ani žalobce ani soudce a ponechávám soud tomu, komu náleží. Je pravda, že tvůj bratr zasloužil smrt; ale já ho nezabil ani jsem k tomu nedal rozkaz. Tvoje nenávist ke mně je zcela zbytečná a marná.“

Karl Birger se zamračil – a mlčel.

„Poslouchej mne dobře, protože co ti povím, budeš opakovat těm, kdo tě poslali! Propustím tě, i když jsi mi ukládal o život. Je to poprvé, co dávám někomu milost; a je to proto, že už nechci zabíjet. Už nebudu zabíjet, řekni jim to, aby to věděli. Nemám nic proti nim a věřím, že nebudou mít oni nic proti mně. Dávám ti svobodu, abys mohl odejít.“

Karl Birger trochu zbystřil pozornost; nebyl příliš rychle chápavý, konečně byl ubohý ničema, ale možnost, že si zachrání život, ho rychle přivedla k vnímání.

„Řekni jim, Karle Birgere, že jsem se odnaučil zabíjet. Za poslední měsíce jsem si zvykl žít na jednom místě a nechtít odejít. Zvykl jsem si, že mne nežene nic sem tam, jako po celý můj život. Nejsem už tím, kým jsem býval; bojí-li se mne, můžeš jim říct, že jsou přede mnou bezpečni. Odejdu z Evropy a budu žít jinde, kde budou bezpečni před mým hněvem. Svět je dost veliký pro mne i pro ně, ať to vědí. Řekni jim...“ Zaváhal, potom řekl: „Řekni jim, že jsem se už odnaučil nosit s sebou zbraň. Řekni, že na polích Hůrky jsem do této chvíle chodil beze zbraně. Záleží jenom na nich, na tom, jak se bude vyvíjet jejich zloba a nepřátelství, zda ještě někdy do ruky zbraň vezmu!“

Karl Birger se zprudka zamračil a ve tváři mu zacukalo. Chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a raději mlčel. Napadlo mu, že komthur by ho mohl ztrestat za to, co chtěl povědět.

„Vím,“ řekl Tomáš. „Patrně jsi mne někde v polích sledoval; teď lituješ, že jsi nevystřelil, bál ses mých revolverů. Neradím ti, abys bojoval, Karle Birgere; smrt přichází rychle a znenadání a mohla by to být tvoje smrt. Já si nepřeji konec tvého života; naopak, přeji ti vše dobré. Přej i ty mně klid...“

Karl Birger se mračil a mlčel.

„Nežádám od tebe slib, že nebudeš bojovat proti mně; vím, že bys mi ho nedal a kdyby, tak bys ho porušil. Jenom jim řekni, co jsem ti řekl já. To mi bude stačit.“

Karl Birger posupně mlčel. Tomáš si povzdechl, pak ukázal na dveře. Na to Birger pohrdavě škubnul tváří.

„Tošio, doprovoď ho na hranice obce a dohlédni, aby mu nenapadlo se vracet. Tvůj samopal si samozřejmě necháme. Můžeš vyřídit tomu, kdo ti ho dal, že z něj dostane půl zásobníku do břicha, jestli pošle ještě jednoho vraha!“

Birger se otočil a vypadl, jako by mu hořelo za patami. Ani mu nenapadlo poděkovat; a měl za co! Tošio vzal od Tomáše samopal, pověsil si ho přes rameno a vyšel za ním. Zdálo se sice, že nesouhlasí s tím, aby Birger dostal milost, ale mlčel.

Tomáš za nimi hleděl z okna; pak se obrátil, mluvil ke všem, ale díval se na Evu-Marii: „Vím, není správné dát mu milost. Měl zemřít; už proto, že nás viděl a mluvil s námi. Ale já už nechci zabíjet. Odnaučil jsem se to, když jsem mezi vámi. Možná to není správné...“

„Ani já nechtěl, aby zemřel.“ řekl Charry. „Nechci žádnou smrt na své půdě. Od chvíle, kdy jsem přišel, jsem nikoho nezabil a nikdy už nechci bojovat. Je příliš zlé střílet na lidi; já toho za svůj život zažil až dost. Války v Arminu, Indočíně, Japonsku; to mi stačilo jednou pro vždycky. Tohle je můj domov a já bych nechtěl, aby mne z něho vyhnaly potoky prolité krve. V této zemi nikdy neumírali lidé v boji; nechci, aby se to změnilo mým přičiněním.“

„Ano, vím. Jenže má země se kdysi dávno naučila jiné filozofii: jen tam budou lidé žít v míru, kde se postaví se zbraní v ruce proti válce. Moji Moravu měli nepřátelé sklon napadat zbraněmi; jen ti jí nestačili způsobit bolest, kteří tam padli. Proto vím, že za štěstí je třeba bojovat. Kdo přijde jako nepřítel, musí odejít nebo zemřít. To je zákon, víš? Má babička pocházela ze Slovenských hor, tam tento zákon platí odedávna. Každý nepřítel musí zemřít v těch horách.“

„Přesto jsi udělal dobře. Už nikdy tady nesmí téci krev!“

„A přesto poteče! Obávám se, že přijdou opět, znovu a znovu. Když jsi na sebe vzal řádový kříž, vzal jsi na sebe i řádové prokletí: nenávist všech hlupáků. Znovu přijdou a budou chtít zabíjet. Snad je zadrží moje slovo, když je nezadržela Almettova výstraha. Ale je třeba být na stráži!“

„Dobrá, to lze zařídit. Máme šelmy, které tak skvěle osvědčily svoji bdělost. Nebudu vás trestat za to, co jste provedli, stalo se, dobrá. Ale za trest budete hlídat! A budete hlídat tak, aby žádný nepřítel nemohl ublížit našim lidem. Jejich zbraně dostanou naši pacholci; možná bude třeba, abychom se bránili všichni, když jich bude víc.“

„Tak se stane,“ řekl Tomáš. „Pojďme spát; co bylo třeba, je vykonáno. Tošio už dohlédne, aby mazal ke svým bez všeho zdržování...“


Tentokrát netrvalo čekání tak dlouho; nepřátelé přišli po osmi dnech. A ne jeden muž; Karl Birger zřejmě dokázal velmi dobře spočítat, kolik je na statku ozbrojenců. Kromě toho věděl o nás; to stačilo, aby dostali strach.

Té noci měl hlídku Ao Harrap; kromě toho seděl Tošio Yamanaki nahoře na půdě u pozorovatelny. Dokáže mimo jiné spát vsedě; protože neměl ženu ani jinou zábavu, nedělalo mu potíže přespávat tam. Zato mohl mít s sebou nejlepší Charryho ručnici. My jsme spali na našem obvyklém místě, v seně ve stodole.

Probudil mne jeden z kocourů a oznámil, že se objevili nějací lidé; Chírra je objevil, když chytal myši dole na poli. Je jich pět a snaží se proniknout nepozorovaně, velikým obloukem, ke statku. Obcházejí celé naše pozemky až k lesu, jako by to bylo co platné; Chírra už upozornil ostatní, dokonce i lidi probudil.

Vyšel jsem ven a odebral se na obvyklé stanoviště, střechu konírny. Ao Harrap byl schován za hromadou palivového dříví u dveří kuchyně, Tannarr měl své místo na střeše kurníku. Charry, Tomáš, Pépi a Franzl s Jankem už byli taky vzhůru, Charry šeptem rozděloval místa: Franzl a Janek měli samopaly a byli uloženi jeden za roh stáje, druhý do kůlny k oknu. Pépi měl své místo v kuchyňském okně, Charry ve dveřích do domu, Tomáš ve dveřích konírny. Diana se taky hlásila o příděl; ale Charry ji zahnal spát, takže ohrnula nos, přeleštila rukávem pažbu své karabiny a zmizela uvnitř. Eva-Marie předvídavě přinesla do kuchyně Tomášovu lékárničku. Tošio byl nahoře na pozorovatelně.

Muži se opět blížili přes zahradu; Chírro přiběhl před nimi a hlásil Charrymu, jak se rozdělili: tři měli proniknout do dvora, další dva je budou zajišťovat od zahradní zídky a od rohu konírny – to znamenalo, že ten na rohu bude patřit mně. Nebylo možno s tím dělat nic jiného; musel jsem mu skočit na krk. Pokud nepřežije, Bůh buď milostiv jeho hříšné duši.

Jak se dohodli, tak taky udělali: dva zůstali na místech, na která byli posláni, zbylí tři vlezli do dvora. Po čichu jsem poznal, že jeden je Karl Birger. Zastavili se a nerozhodně se rozhlíželi.

„Napřed je potřeba sklidit ty kočky!“ zašeptal některý z nich. „Ty jsou nejnebezpečnější! Jinak se to nepovede!“

„Myslím, že spí ve stodole,“ řekl tiše Birger. „Snad...“

V té chvíli se rozsvítil na pozorovatelně reflektor; Charry vykoukl ze dveří a křikl: „Stát! Ruce vzhůru! Odhoďte zbraně!“

To ovšem neudělali; naopak počali všichni naráz střílet ze svých samopalů. Byl to rámus, jako když se valí plně naložený žebřiňák po kamenité cestě; ale škody to mnoho neudělalo, byli oslepeni světlem.

Charry vypálil z ručnice; jeden pustil samopal a se skučením se svalil na zem, měl prostřelenou pravou ruku. Birger udělal hbitě přemet dozadu a zalehl za koryto, ve kterém jsme koupali děvčata o velikonocích; druhý ničema taky udělal skok do tmy. Jeden z chlapů u zahradní zdi vypálil dávku po světlometu a podařilo se mu roztříštit žárovku, ale současně ho Tomáš zastřelil z pušky. Janek, Franzl a Pépi taky stříleli, ač zhola zbytečně; já zatím skočil gaunerovi u zdi konírny na krk a rázem ho strhl. Žil ale, dokonce se pokusil vytáhnout revolver. Pevně jsem skousl zuby, muž zachrčel a přestal se bránit.

Zbývali dva a jeden raněný. Ten, co se někam schoval, křikl na Birgera: „Střílej! Nedovol jim vystřelit!“

Sám přeskočil plůtek, chtěl oběhnout dům a asi zmizet. Objevil se před ním Tannarr; muž po něm vypálil dávku a leopard zmizel, jako by ho sfoukl. Karl střílel jako blázen; když vypálil první zásobník a měnil ho, zkusil po něm Franzl skočit, ale druhý vystřelil a některá kulka asi Franzla škrábla, zůstal ležet na zemi a jen se pomalu plížil do bezpečí. Tošio shora vypálil dvě rány – jedna zasáhla Karla.

V té chvíli byl už třetí ničema u zahradní zdi; náhle odtamtud vypálil z revolveru, raněný muž uprostřed dvora se prudce vzepjal a pak se natáhl. Karl Birger udiveně otočil hlavu tím směrem a snažil se pochopit, proč střílí do vlastních; dostal další kulku z revolveru přímo do čela, ani nestačil vykřiknout, jen se svalil. Muž se otočil a chtěl přelézt zeď, ale Charry střelil a darebák se u zdi zkroutil. Viděl jsem, jak levičkou vytáhl cosi z kapsy, vytrhl zuby pojistku a rozmáchl se. Vtom se ale zaleskl vrhací nůž a zasekl se mu do paže; nehodil, pustil tu věc na zem. Vzápětí se ozval strašlivý výbuch a poslední z vrahů klesl rozerván sloupem ohně. Ta věc byl ruční granát.

Nastalo ticho, jen Franzl tiše sténal. Eva-Marie vyběhla a zatímco jí Tonička svítila a Gréta hlasitě naříkala a lomila rukama, ohledávala ránu. Charry a Tomáš s puškami v rukou postupovali vpřed a opatrně se rozhlíželi; Diana se vynořila za rohem s karabinou a s nadšeným výrazem ve tváři. Na čele měla krev, jak ji škrábl úlomek kamene.

„Žabaři! Nebýt mě, vyletěli jste všichni do vzduchu! Už si chystal handgranát!“

Hledala svůj nůž a s nelibostí konstatovala, že se poškodil při výbuchu. Nebyl to naštěstí její parádní s perleťovou rukojetí, ale i tak ji to mrzelo.

Charry prohlížel Birgera a dalšího muže, kteří byli zastřeleni z revolveru; ukrutně se mračil: „To nepochopím! Ten mizera sám postřílel raněný, aby nemohli vypovídat! Hnusný mravy!“

„Ano, to jsou jejich mravy,“ řekl Tomáš. „Chtěl utéct, až mezi námi vybuchne ten granát. Myslel, že nás tím zadrží.“ Nahnul se nad zbytky roztrhaného těla a zkoušel vypátrat, jaký měl bandita obličej, ale nedalo se to.

„Každopádně se bude pruský stát velice divit.“ konstatoval.

„Myslíš, že to jsou Prušáci?“ ptal se Charry.

„Evidentně. Podívej se na ty zbraně; já sám před touto akcí viděl jen dva samopaly, a ty přivezl z Ameriky jeden bratr, speciálně zatížený na sbírání bouchaček. Oni se s nimi rojí jako kobylky, kdoví, kolik jich mají. Navíc tenhle byl vyzbrojen handgranátem a Birger má ještě dva za opaskem. Jsem zvědav, kdy na nás pošlou tank.“

„Co je to tank?“ ptala se Diana.

„Opancéřované vozidlo. V podstatě automobil se železnými pláty, aby byl neprůstřelný. Vyrábějí to Angličané.“

Zatím se k Hůrce stahovali vesničané; střelba a rámus na našem statku probudily celou vesnici a tak se muži a zpovzdálí i ženy hrnuli blíž, vidět, co se děje. Charry poslal Janka, aby je zadržel a pouštěl sem jenom ty, kterým po tom něco bylo, to jest skoro nikoho. Tomáš nařídil Tošiovi sebrat všechny střelby schopné samopaly a schovat je co nejpečlivěji.

„Není zapotřebí, aby je tady našla vyšetřovací komise. Zabavila by je a nám se budou hodit...“

„Jaká komise? Nebudeme žádnou shánět!“

„Když se něco stane příslušníkům řádu, objeví se vyšetřovatelé jako na koni. Snad střelba po našich rytířích přitahuje komise jako vosy med. Uvidíš, zítra se tu někdo objeví a bude mít spousty nepříjemných otázek!“

„A co, když sem nikoho nepustíme?“

„Bude to policie a státní úředníci. Přece se jim nemůžeš stavět na odpor! Ostatně, mrtvoly si klidně můžou odvézt...“

Střelby neschopné samopaly byly dva: velitele banditů, který byl poničen výbuchem granátu a Jankův, tomu se při střelbě roztrhla hlaveň. Tyto byly dány padlým a doplněny nejhoršími revolvery a puškami, jaké jsme měli. Bojiště bylo pokud možno rychle poněkud upraveno a všem zakázáno vydávat jakákoliv svědectví o boji; příkaz zněl na nic se nepamatovat.

Ráno si u nás dala sraz celá vesnice; všichni chtěli vidět ty hrozné rabiáty, co nás v noci přepadli. Charry je chtěl vyhnat, ale Tomáš vpustil naopak dovnitř všechny, vodil je sem tam a líčil jim boj několikrát za sebou; lidé se rozbíhali po dvoře a zahradě, očumovali, ohmatávali díry po kulkách, málem rozkradli i nepřátelské zbraně, pečlivě vyrovnané na zahradním stolku. Vedli spoustu řečí, vypili spoustu piva a vína a ti zasloužilejší dostali dokonce po odlivce kořalky; samozřejmě všichni vychvalovali naši statečnost a bojeschopnost, když jsme dokázali odrazit takových pět lumpů.

Okolo desáté se objevil kočár s komisí, o níž hovořil Tomáš; opravdu je nikdo nemusel volat. Bylo jich pět: náš starý známý vrchní strážmistr Dauge, pak starý, tlustý a otupělý policejní komisař, jehož jméno jsme neznali, a dva strážníci. Pátým mužem byl pomenší prošedivělý pán, zřejmě z té pětice nejchytřejší. Jeho zlé oči přejely celý statek jediným pohledem a zdálo se, že si rázem udělal o všem obrázek. Protože nás Charry zahnal do stodoly, nemohli jsme vidět, co se děje, ale samozřejmě jsme všechno slyšeli. Lidé, když viděli policii, počali se kvapně rozcházet do svých domovů; ženy zjistily, že mají namočené prádlo nebo buchty v troubě, muži neměli na práci nic důležitějšího než jít na druhý konec vesnice na pole něco zařídit. Komisař dal příkaz, aby několik nejbystřeji vyhlížejících sedláků zůstalo tady a vyptal se jich, co se v noci dělo a co by k tomu mohli říct, kdežto Dauge se napájel ze džbánu pivem a šedivý pán kroužil po dvoře a čenichal. Výsledkem komisařova šetření byl zajímavý fakt, že všichni vyslýchaní neviděli vůbec nic, v noci tvrdě spali, probudili se až ráno a přišli před chvílí, když už tu byla celá vesnice, takže nemohou vůbec nic dosvědčit ani podat žádnou informaci. Komisař si povzdechl a doporučil jim, aby se klidili ke všem čertům.

„Snad by bylo dobré, aby statek opustili všichni, kdo tu nemají co dělat,“ doporučil Charrymu. „Jak jistě chápete, musíme v tomto případě provést vyšetřování a při tom jsou cizí lidé úplně zbyteční. Byl bych vám povděčen, kdybyste poslal pryč všechny, kdo na statku nežijí!“

Charry odpověděl, že to není tak těžké, vzhledem k tomu, že už všichni odešli a byli by dávno pryč, nebýt toho, že se jich pan komisař na něco vyptával. Komisař potřásl hlavou a pravil:

„Nicméně přesto se mi zdá, že je tady příliš mnoho lidí! Kdo je například tento pán?“

„To je pan Tomáš Baarfelt, můj přítel a host, který tu bydlí. Má právo tu zůstat.“

„A tato dáma?“

„To je jeho snoubenka.“ řekl Charry klidně; šedivý pán, který vůbec neposlouchal, co se povídá, se ostře otočil a šlehl po nich pohledem svých zlých očí; pak se ale zas věnoval prohlídce.

„Aha,“ řekl komisař. „Tenhle mladík je tu zaměstnán?“

„Ano, je to můj kočí.“ bránil Charry Pépi Nekvindu.

„Aha. A ten pán... nevím, zdá se, že není bílé rasy...“

„Pan Tošio Yamanaki, Japonec. Je u mne zaměstnán.“

Opět se šedivý pán otočil; prohlédl si Tošia velmi nepřátelským pohledem, ale neříkal nic. Zato komisaři se to nezdálo.

„Moc by mě zajímalo, k jakému užitku může být statkáři jako vy taková žlutá opice! Vypadá jako vrah; a řekl bych, že se nedovede na pořádnou práci ani podívat! Skutečně, copak mu svěřujete za úkoly, aby to vůbec dokázal zvládnout?“

„Nestarejte se, já už pro něho nějakou práci najdu. Vzhledem k tomu, že ho platím já a ne vy, je vaše otázka čistě irelevantní a není snad zapotřebí, abych vám to detailně vysvětlil...“

„Možná,“ řekl šedivý pán, který se znenadání objevil. „Pokud je to tak, pane Rithere, snad bude dobré, aby ti lidé šli po své práci a nás nechali o samotě. Vaše ctěná paní choť by snad také nemusela být přítomna vyšetřování. Zbytečně moc lidí rozptyluje pozornost bezpečnostních orgánů!“

Diana otevřela pusu, ale Tomáš promluvil dřív: „Snad by někteří měli zůstat; bude třeba jejich svědectví, ne? Paní Diana je spolumajitelkou statku, má právo vědět o všem. Pan Nekvinda a pan Yamanaki zastávají místa předáků...“

„Nicméně by bylo lépe, aby odešli!“ řekl šedivý pán. „Chceme mluvit jen s panem Ritherem. Rovněž také ne s vámi, pane!“

„Pan Baarfelt zůstane, je kromě jiného mým právním zástupcem.“ prohlásil Charry. „Pan Nekvinda se vzdálí a setrvá tam ve dveřích domu. Pan Yamanaki zůstane zde, ostatně nerozumí německy, takže můžete mluvit před ním. Má žena samozřejmě zůstane také. Slečna Eva je sekretářkou pana Baarfelta, pokud se bez ní obejde, může ji zatím propustit!“

„Neobejde,“ řekl Tomáš. „Naopak, nutně ji potřebuji.“

„Vy jste mi asi nerozuměl!“ řekl varovně šedivý pán. „Já jsem žádal, aby v zájmu vyšetřování odešli!“

„A já žádám, aby zůstali.“ řekl Charry.

Šedivý pán bleskl očima po komisaři; ten si povzdechl a pokrčil rameny. Na to šedivý pán rovněž pokrčil rameny. „Dobrá, zahájíme tedy vyšetřování v jejich přítomnosti. Upozorňuji však, Rithere, že to je poslední benevolence, které se ode mne můžete dočkat!“

Charry pokrčil rameny.

Komisař nadiktoval jednomu ze strážníků začátek protokolu; ten muž si sedl ke stolku na zahradě a psal, až se z něj kouřilo. Komisař diktoval, jak se dostavili na místo činu k ohledání, kde nalezli pět chladných mrtvol, uložených v řadě u zdi; z nich jedna byla rozervána výbuchem k nepoznání.

„S dovolením,“ řekl šedivý pán. „Co to vlastně vybuchlo?“

„Podle mého názoru ruční granát,“ řekl Charry. „Nešťastnou náhodou vypadl tomu muži z ruky, když jím chtěl hodit po nás.“

„Pokud vím, mají granáty dřevěnou rukojeť, která dobře sedí v dlani! Jak mu mohl vypadnout?“

„Vším způsobem tak, že paže toho muže byla probodnuta nožem, vrženým po něm mojí ženou. Lekl se a pustil ho.“

Pohled, který vrhl šedivý pán po Dianě, bodal určitě víc než ten nůž a nebyl ani trochu láskyplný. Nevšímal si jí však, zatím se soustředil na Charryho: „Jak vidím, přemístili jste těla zabitých. Proč?“

„Na dvoře panoval značný zmatek. Nebylo možno chodit a pořád je překračovat. Uvědomte si, že tu byli hosté!“

„Ano, vypadá to tu, jako by tu dupalo stádo slonů! Ti lidé zničili všechny stopy, které tu byly. Jste si vědom, že bylo vaší povinností nepustit sem nikoho až do příchodu vyšetřujících orgánů? Velmi jste nám ztížil práci s pátráním, když jste připustil, aby lidé chodili sem tam, ničili stopy a přidělávali nové!“

„Netušil jsem to. A nechápu, na co je třeba pátrat po stopách. Bylo tu pět banditů; a všech pět tady leží. Nevím, co je ještě třeba vypátrávat.“

„Policejní pátrání je příliš složitá věc, než abyste tomu vy mohl porozumět!“ vyjel si šedivý pán. „Nekritizujte laskavě naši práci; sám jste pokazil, co se dalo!“

„Omlouvám se! Ostatně byl tady značný nepořádek. Nemohli jsme sem pustit vyšetřovatele, aniž bychom uklidili...“

„Vy jste dokonce uklízeli? To je svévolné ničení stop, Rithere! To je trestné, nevíte o tom?“

„Samozřejmě nevím. A ještě jednou opakuji, že není po čem pátrat. Sepište protokol a můžete si ty mrtvoly odvézt.“

Šedivý pán chtěl pokračovat v diskusi, ale komisař ho zarazil: „Nechte toho, Haupte! Ten člověk to myslel dobře...“

Haupt se zamračil a přešel ke stolku se zbraněmi.

„Tohle jsou zbraně těch zlodějů?“

„Ano.“ řekl Charry pevně.

Haupt vzal opatrně do ruky starodávný revolver a prohlížel ho. Kromě toho, že z něj nebylo vůbec stříleno, byl rezavý jako liška a Pépi se nenamáhal ho pořádně vyčistit.

„Jste si tím úplně jist? Nebylo třeba těch zbraní víc? Nenechali jste si například nějaké?“

„Ne, proč? Máme snad svoje vlastní...“

Ukázal na stojan, na kterém stály a ležely pušky a revolvery, kterých jsme použili při boji. Ovšem nebyly tam samopaly, které jsme měli z dřívějška, ani zbytek těch od útočníků.

„Jsem přesvědčen, že se zřejmě mýlíte, Rithere! Ti lidé byli přece všichni vyzbrojeni takovými automatickými puškami! Samopaly se tomu říká...“

„Co vás vede k takové domněnce?“ zeptal se Tomáš klidně.

Haupt se na setinu vteřiny ocitl v rozpacích.

„Zdá se mi podivné, že by dva z nich byli vyzbrojeni nejmodernějšími zbraněmi, zatímco druzí tři starobylými vergly. Kromě toho mne mate, že obě moderní zbraně vzaly v boji za své! To je velmi zvláštní – můžete mi to vysvětlit?“

„Byli to zloději,“ řekl Charry. „Pravděpodobně ty dva samopaly někde ukradli. Lidé ukradnou všechno, co není přibité!“

„Nojo, nejspíš je ukradli!“ ozval se Dauge. „Lidi kradou jako straky, věřte mi, pane! Byli to přeci zloději!“

Haupt pohlédl na Dauga, jako by mu chtěl dát do nosu. Nicméně pronesl, nutě se ke klidu: „Jsem si téměř jist, že samopalů bylo víc!“

„Já jich víc neviděl. Pokud nějaké měli, pak by tu musely někde být!“ rozhodil Charry rukama, aby se Haupt třeba porozhlédl sám.

Tak chytrý byl Haupt taky, aby věděl, že nic nenajde.

„Pokud jste nám nějaké zatajil, pane Rithere, musím upozornit, že je to trestné! Jsme povinni všechny zbraně těch lidí zabavit a předat k expertíze! Ptám se vás ještě jednou; pokud máte v té věci čisté svědomí, nemáte se přece čeho bát a můžete nám ty věci klidně vydat!“

„Nechovám jiného přání než spolupracovat s policií, pane,“ řekl mile Charry. „Ovšem lituji, víc jich opravdu nebylo. Nevím, kde svoji jistotu čerpáte, ale je mylná. Snad byste mi mohl naznačit, odkud berete ty informace.“

To právě Haupt udělat nemohl. „Pokud jsem slyšel, ozýval se prý tady rachot nejméně několika těch zbraní! Lidé z vesnice vypověděli, že to bylo velké množství výstřelů; větší než ze dvou samopalů!“

Charry věděl zrovna tak dobře jako on, že lidé z vesnice ani neblefli; většinou slyšel jejich výpovědi.

„Dva samopaly nadělají velký rámus! Zvlášť, když jste daleko, jako ve vesnici. Tady se všechno hodně rozléhá, to jsou ty zalesněné kopce. Máme tu několikanásobnou ozvěnu!“

Haupt sebou ošil, jako by na něho chtěl skočit. „Vyšetřování je vážná věc, Rithere! Mám za to, že to neberete tak vážně, jak se sluší!“

„To by mne ovšem moc mrzelo!“ řekl Charry zkroušeně.

Haupt přešel k mrtvým a zamračeně na ně hleděl. „Jsem povinen se vás zeptat, zda některé neznáte nebo jste s některým předem nemluvil!“

„Ne. Neznám žádného, nemluvil jsem s nimi.“

Haupt se zastavil u mrtvoly Karla Birgera; kulka mu pronikla čelem a v zátylku vyrvala pořádnou díru, ale obličej byl jasně patrný. „Schválně se podívejte ještě jednou, zda vám některý někoho nepřipomíná! Třeba jste ho viděl jednou v životě na krátký čas, proto se nemůžete upamatovat...“

Charry přistoupil blíž a díval se z jednoho lotra na druhého. Ale řekl pevně: „Neznám nikoho. Ovšem, mrtvolná ztuhlost lidi pozměňuje. Nevylučuji, že jsem někoho z nich někdy potkal, ale vím jistě, že jsem s nimi nikdy neměl nic společného.“

Haupt se zamračil a odvrátil se. „Docházím k názoru, že nemáte nejmenší chuť spolupracovat s vyšetřujícími orgány! Vy nejste dobrý občan, Rithere. Asi nevíte, že každý občan je povinen spolupracovat s vyšetřovateli! A neuposlechnutí se trestá!“

„Já dělám, co jen můžu, abych vám pomohl!“

„To právě zrovna ne!“ řekl Haupt zostra. „Uvědomte si, pane Rithere, že my nejsme vaši nepřátelé, naopak vám chceme pomoci! Víte vůbec, co všechno děláme pro blaho občanů? Staráme se o jejich klid a bezpečnost, bezpečnost státu, udržujeme pořádek, pečujeme o všelijaké zpustlíky a darebáky, hlídáme noční klid a doprovázíme opilce z hospody. A vy nám ještě za to všechno házíte klacky pod nohy!“

„Nemyslím, že zrovna vy byste vodil opilce z hospody domů, ale přesto: jak vidíte, umím se o svůj život a majetek postarat sám. Ti muži přišli krást; jak vidíte, víckrát už krást nebudou. Ztratili jste pět svých nejlepších zákazníků, které byste museli živit a šatit po kriminálech, nehledě na to, že by se s nimi musela otravovat policie, prokuratura, soudy, kriminál, soudní lékař a kněz, který připravuje odsouzence na poslední cestu, nemluvě už o katovi. To všechno jsem vám ušetřil – a vy mi za to ještě nadáváte!“

Haupt se zatvářil, jako by měl spolknout živou ještěrku.

„Vy berete do svých rukou zákon, který má právo uplatňovat jen policie! Uvědomujete si, Rithere, že zákon vlastně přestupujete? Vy jste měl namísto přestřelky s těmi ubožáky zavolat naše policejní orgány, které by je zlikvidovaly samy, příslušnou zákonnou cestou! Vy jste je místo toho surově pobil a ještě nám při vyšetřování děláte obstrukce! Měl byste se stydět, pane!“

„Inu, to jsem skutečně měl. Jenže ono to nešlo, víte? Oni by nás asi byli postříleli, kdybychom nebyli zabili my je.“

„Vida – už přiznáváte, že měli převahu! Čím by vás postříleli? Těmi dvěma porouchanými samopaly nebo starými puškami?“

Myslelo mu to rychle, jen co je pravda.

„To víte, ve spánku lze lehce zabít člověka,“ řekl Charry. „To bylo štěstí, že jsme se probudili a mohli se bránit.“

Haupt se škrábal za uchem a moc se mu to nelíbilo.

„Stejně by mě zajímalo, jak je možné, že jste se tak rychle připravili k obraně! Přiznejte se, člověče: vy jste je čekali! Že vy jste byli připraveni a rozstříleli jste je ze zálohy?“

„Snad nás nechcete obvinit, že jsme přepadli my je? Poslyšte, nejste proti nám trošičku zaujat?“

V té chvíli promluvil zase komisař; nějak se mu směr rozmluvy nezamlouval. Haupt skutečně vypadal, jako by fandil nepřátelům.

„Poslyšte, Haupte, nehádejte se přece s panem Ritherem! On za nic nemůže, je to poctivý loajální občan, který byl napaden, tak se bránil. Nemůže za to, že nemá kriminalistické vědomosti. Jednáte s ním už poněkud nevlídně!“

Haupt udělal zlý obličej, zamračil se a chvíli sbíral síly do další hádky. Charry byl ve střehu.

„Nicméně přesto je velmi zvláštní, že jste těch pět mužů tak rychle zlikvidovali a sami máte jen jednoho raněného,“ řekl Haupt přemýšlivě. „Poslyšte, to míváte zbraně neustále při ruce? Nebo snad s nimi dokonce i spíte?“

„Až doposud ne. Ale od teďka budu mít pušku vždycky postavenou vedle postele. Člověk nikdy neví.“

„Pravděpodobně vás upozornily vaše šelmy – nebo ne? Ostatně, nikde je nevidím...“

„Zavřel jsem je prozatím do stodoly, aby se nepletly. Nemýlíte se, skutečně nás upozornily. Ony totiž vidí, slyší a cítí nepoměrně lépe než lidé.“

„Slyšel jsem, že máte tři velké a nesmírně nebezpečné bestie. Je to skutečně pravda?“

„Můžete se podívat.“ otevřel Charry vrata do stodoly. Vyšli jsme na dvůr a zastavili v bezpečné vzdálenosti, aby se lidé nepolekali. Polekali se skutečně všichni, až na Dauga, který nás už viděl.

„Proboha!“ řekl komisař. „To jsou velmi nebezpečné bestie! Je velká nezodpovědnost nechat je volně pobíhat! Mají být v kleci!“

„Nejen to,“ řekl Haupt. „Je třeba je okamžitě zastřelit! Hrubě ohrožují bezpečnost občanů!“

„Nikoho neohrožují,“ řekl Charry. „Jak vidíte, chovají se velmi zdvořile. Skoro lépe než někteří lidé!“

„Přesto trvám na tom, aby byli okamžitě postříleni! Zastřelte je! Teď hned!“ pokřikoval Haupt.

Zastřelit nás mohli buď policisté nebo Dauge; ovšem jeden policajt psal u stolku, druhý pil s Daugem pivo u jiného stolku a jejich ručnice byly postaveny ve trojhranu dost daleko. Potom měl revolver taky komisař, ale ten by nejspíš nestřílel. Haupt si uvědomil, že jeho rozkaz je dost těžké provést.

„Poslyšte, Haupte, já si myslím...“ řekl Charry, ale nedořekl. Haupt si rozepjal kabát a sáhl na pouzdro, visící mu na opasku a dovedně skryté před zraky lidí. Než je však stačil otevřít, spatřil těsně před svýma očima hrot japonského meče. Polekal se, to nečekal; Tošio Yamanaki sice měl meč po ruce, opřený o stěnu, ale Haupt asi myslel, že je to nějaký klacek. Teď stál Japonec proti němu, mlčel, zíral nepohnutě šikmýma očima a tou hroznou zbraní byl připraven podříznout mu hrdlo.

„Co... co to má znamenat? To je útok na úřední osobu! To vás přijde draho, Rithere!“

„Před chvílí se pan komisař ptal, zač platím pana Yamanakiho. Tohle je například jeden z jeho úkolů: dohlížet na dodržování pořádku na mém statku. V případě, že někdo z ctěných pánů hostí sáhne po zbrani, podřízne mu Yamanaki bez říkání krk. Je to velmi spolehlivé, protože pan Yamanaki neví, co k tomu koho vedlo, neuměje německy ani jakkoliv jinak. Koná svou práci velmi rychle a přesně, jak sami vidíte.“

„Ať to dá okamžitě pryč!“ nařizoval Haupt.

„To asi neudělá. Pan Yamanaki nemá rád, když někdo ohrožuje život a zdraví jeho přátel. Kromě toho má svoje rozkazy.“

„Nechtěl jsem střílet na nikoho z lidí! Chtěl jsem zlikvidovat jenom ty hrozné bestie! Za to mne nemůže ohrožovat zbraní!“

„Pan Yamanaki, stejně jako my ostatní, považuje rovněž tyto šelmy za svoje přátele. Tošio, všechno je v pořádku. Jestli se ten člověk dotkne svého revolveru, usekni mu ruku v zápěstí!“

Tošio neřekl nic – jenom pomalu sklonil hrot meče, aby mířil na zápěstí Hauptovy ruky.

„To si přece nedáme líbit! Uvědomujete si, Rithere, že hovoříte s policisty? Pánové, zbraně do rukou; nedáme si tím zabedněným křupanem poroučet!“

„V pořádku,“ řekl Charry. „Diano!“

Diana totiž stála u stojanu s našimi zbraněmi; chytila jednou rukou Charryho ručnici, druhou Tomášovu, a hodila jim je. Potom podala pušku taky Pépimu, vzala si svou a zacvakala uzávěrem. Než se policisté vzpamatovali, mířily na ně čtyři hlavně, o jejichž přesné mušce se nedalo pochybovat.

„Jenom chci říct,“ pronesl Charry vážně. „Že jestli se někdo opováží vystřelit na mém území, bude ležet támhle jako šestý! To platí pro bandity i pro lidi, kteří s nimi sympatizují!“

Komisař se dusil vztekem, Dauge rezignovaně poodstoupil a zvedl ruce, dva policisté se rovněž vzdali. Haupt pochopil, že je to špatné a raději vzdálil ruku hodně daleko od revolveru.

„A nyní,“ řekl Charry. „Aby byl obnoven mír mezi námi a diskuse se opět vrátila na přátelskou úroveň, bude dobré, když vám zbraně odebereme. Zajisté je dostanete, až budete od nás odcházet. Teď by bylo zbytečné, abyste je měli. Tady jste pod mojí ochranou, nepotřebujete být ozbrojeni.“

„Vy nám chcete vzít... naše revolvery?“ zeptal se komisař ohromeně. „To snad nemyslíte vážně?“

„A víte, že jo? Diano, odzbroj je!“

Diana podala svou pušku Tošiovi, sebrala revolver komisaři, Daugovi a oběma strážníkům a odložila je na zídku pod ochranu Pépi Nekvindy. Potom vzala revolver i Hauptovi.

„Prohledej ho,“ řekl Charry. „Třeba má ještě nějakou zbraň.“

Diana poslušně přejela dlaněmi darebákovi po kapsách; to už nevydržel a ve vhodné chvíli ji vší silou udeřil loktem pravice do břicha. Nehledě k tomu, že to bylo velmi nezdvořilé k dámě, to bylo i nesmyslné, protože takových ran dostávala od Tošia víc než dost a uměla je snášet. Taky jí úder nijak neublížil; vzápětí mávla nataženou dlaní a Haupt se složil k jejím nohám jako prkno. Ani nevykřikl, jenom se svíjel a lapal po dechu.

„No madam – to snad už je příliš!“ řekl komisař uraženě.

„Taky myslím,“ konstatovala Diana. Sehnula se, sáhla Hauptovi za kabát a vytáhla odtamtud malou, černě lesklou pistoli. Podívala se na ni a hvízdla jako uličník.

„Walter 0,36, nejlepší německá pistole! To je můj sen vlastnit takovou bouchačku. Vyložila bych si pažbu perletí, aby mi šla k vrhacímu noži. Ovšem takovou zbraň dostávají na příděl jenom agenti pruské tajné služby a ke koupi není vůbec. Škoda!“

Haupt vyskočil na nohy; zdálo se, že se na Dianu vrhne, ale ta se usmívala tak, že musel čekat v případě útoku kulku z vlastní pistole mezi oči.

„Zajímavé,“ řekl Tomáš Baarfelt. „Jaké zvláštní zbraně nosí lidé, kteří nás navštěvují. Samopaly, granáty, teď Waltera...“

„Co tím chcete říct?“ vyjel si Haupt. „Ovšem, že je to německá pistole. Však jsem ji také osobně zabavil člověku, který s ní přišel z Německa. Ostatně pruská říše není tak daleko a i my jsme příslušníky německého národa!“

„Až na to, že žijeme na svobodném území,“ řekl Charry. „A já nejsem Němec. Jsem Kelt a všichni tady jsou Keltové. Na pobřeží nežijí jenom říšští Němci.“

„Na pobřeží žijí i příslušníci Pobaltských Slovanů,“ řekl Tomáš. „Rujana, ostrov Rügen, jak vy říkáte, byl přece kulturním centrem Slovanů, mých příbuzných. Myslím, že by si Němci neměli dělat nároky na svobodná území na pobřeží!“

„To není naše starost,“ řekl komisař. „Prosím, to teď necháme stranou! Z toho, že pan Haupt má Waltra, nemůžeme nic vyvozovat!“

„Já z toho taky nic nevyvozuju.“ řekl Tomáš.

Diana zatím vzala košík, do kterého jinak Gréta dávala vajíčka od slepic a vysypávala tam ze všech revolverů náboje.

„Snad si to potom sami dokážete nabít! Já věřím jenom těm zbraním, které nejsou nabité.“

Haupt přistoupil k Tomášovi: „Poslyšte, pane! Vy jste už takový revolver viděl, že? Přiznejte se, kdy a kde jste ho viděl!“

„Bohužel ne; ale viděl jsem z něho trosky. Tohle byl Walter, jaký máte vy. Zbraň velitele těch banditů.“

„Ano, to bude pravda,“ řekla Diana. „Škoda, že se zničil. Až sem přijde další lump s takovým revolverem, zamlouvám si ho pro sebe. Ulovím si ho a revolver si nechám!“

„Madam!“ řekl Haupt. „Vy se opovažujete veřejně vyhrožovat jinému člověku zabitím? Vy chcete říct, že byste byla schopna zabít někoho; i kdyby to byl zloděj?“

„V tu ránu! Člověk, který vstoupí neoprávněně na naši půdu, se tím odsuzuje k smrti. Jak vidíte, rozsudky provádíme spolehlivě a rychle. Můžete si to pamatovat.“

„Zdá se, že se nedomluvíme,“ řekl komisař vážně. „Mám dojem, pane Rithere, že nemáte ani ten nejmenší zájem pomoci policii ve vážném díle ochrany lidí a jejich majetku. Naopak, snažíte se co nejvíce nám uškodit. V tom případě nebereme ovšem záruky za váš život a majetek. Následky si přičtěte sám!“

„Klidně. Pokud budete chtít, můžete si vždycky po návštěvě podobných lidí přijet pro jejich tělesné pozůstatky. Myslím, že jsem od vás nežádal víc, než abyste si tyhle mršiny odvezli.“

„Buďte ujištěn, Rithere, že si tenhle váš dům a všechny jeho obyvatele budu dlouho pamatovat!“ řekl Haupt zostra. „Abychom si spolu ještě někdy nepromluvili!“

Vtom promluvil Ao Harrap, naštěstí arminsky: „Řekni mu, Charry, že pokud ještě jednou vstoupí na naše území, zabiju ho. Vlastními zuby ho zakousnu!“

Charry mávl odmítavě rukou; ale jaguár řekl:

„Ten muž zaslouží smrt! Dovol, abych ho zabil na místě!“

„Ne, až příště! Mlč!“

Haupt se na ně pozorně zadíval; nelíbilo se mu to jejich vrčení. Odvrátil se a věnoval se zbraním banditů.

„Samozřejmě zabavujeme všechny ty zbraně! Kromě toho se nám ani trochu nelíbí přebytek zbraní, které máte na statku. Nač vlastně potřebujete tolik pušek a revolverů, nehledě k ostatnímu?“

„Jak vidíte, občas se nám k něčemu hodí. Nezapomínejte, že musíme chránit ženy a děti, které tady žijí.“

Ty děti tu byly sice jen v jednotném čísle, malý Gerd vdovy Blumové; už běhal, i když byl ještě ovázaný a ruku měl v dlahách. V současné chvíli se schovával za kuchyňskými dveřmi, odkud ho sice Gréta už jednou zahnala, ale kam se hned vrátil. Bylo ho ale vidět a Charry na něj ukázal rukou.

„Děti?“ komisař přistoupil blíž a vytáhl malého Gerda z chodby ven. „Vidíte – máte tady děti a přitom tu necháváte volně pobíhat takové divoké bestie!“ (to jsme byli zase my)

Gerd se rázem ocitl ve středu dění a samozřejmě se polekal. Haupt k němu přistoupil blíž – Gerd ustupoval až ke zdi.

„Pověz mi, maličký – nemáš strach z těch hrozných zvířat?“

Gerd se rozhlédl, potom udělal tři bleskurychlé skoky a už se schovával za Ao Harrapem. „Ne! Oni nejsou zlí!“ křičel. „To ty seš zlej! Táhni pryč!“

„To snad přece ne! Já přece...“ Haupt se odvážil přistoupit o krok blíž k Ao Harrapovi, který výstražně zavrčel; ale Gerd rychle přeběhl, chytil mě za krk a zplna hrdla křičel: „To je zlý člověk, špatný, hnusí se mi! Aflargeo, zakousni ho! On je zlej, nechci ho! Vyžeňte ho pryč, ať na mě nesahá, bojím se špatných lidí!“

Haupt se nerozhodně zastavil a Charry udělal krok blíž: „Zdá se, že to dítě dovede daleko lépe odhadnout charakter člověka, než my dospělí. Slyšel jste doufám jasně, pane Haupte, co chlapec řekl. A teď řeknu něco já: Skončete, prosím, svoje vyšetřování co nejrychleji!“

„Už jsme hotovi.“ řekl komisař.

„V tom případě mi bude potěšením vás vyprovodit!“

„Dobře, jak chcete. Bude vás to mrzet, Rithere!“ řekl Haupt a odvrátil se. Chtěl jít ke zbraním, ale Diana mu strčila pod nos hlaveň své pušky.

„Ještě podpisy, prosím!“ řekl policista, který dělal protokol. Charry přistoupil a bez čtení podepsal; Tomáš si však protokol pečlivě přečetl, než přidal svůj podpis.

„Ještě na druhé straně!“ řekl policista a opět se podepisovalo. Pak Charry poodstoupil stranou a přihlížel, jak policisté přenášeli mrtvoly do svého vozu. Teprve když odjížděli, vydala jim Diana zbraně a košík s náboji.

Odjeli bez diskusí tak rychle, jako by se něčeho báli; všichni jsme si oddechli, když byli pryč.

„Proč jsi ho chtěl zabít, Ao Harrape?“ ptal se Charry. „Je to policista, nesmíš mu ublížit. I když nám není sympatický, zatím nám nic neudělal!“

„Ten člověk zaslouží smrt! Já to vím, cítím to! Je špatný; nosí druhým zlo! Slouží tomu zlu! Nezasluhuje nic jiného, než abychom ho na místě zabili, vím to!“

„Je to pravda,“ řekl Tannarr. „Taky já to cítím. Podíval jsem se mu do očí; je zlý jako samo peklo. Měl jsi ho zabít!“

„Nevím,“ řekl Charry v rozpacích. „Co říkáš ty, Aflargeo?“

„Zaslouží smrt. Zeptej se kohokoliv z nás, my všichni to víme. Je horší než ti vrazi, kteří přišli. Má oči jako jedovatý had. Tebe oklamal; ale nás nemůže oklamat.“

„Nikomu z nás není sympatický,“ řekl Tomáš. „I Gerd si toho povšiml. Je pravda, že mu nesmíme ublížit, ale jestli ublíží on nám, zabiju ho bez váhání. Taky cítím, že zaslouží smrt.“

„Já myslím, že patří k našim nepřátelům,“ řekla Diana. „Že to byl on, kdo na nás poslal vrahy.“

„Samozřejmě k nim patří,“ řekl Tomáš. „Věděl velmi dobře, kolik samopalů bylo celkem, věděl všechno, na co se tě ptal. Proto se vztekal, že mu lžeme do očí. Muselo ho to velmi štvát! Ale nemohl nám nic dokázat, i když věděl, že lžeme.“

„Myslíš, že ještě něco udělá?“

„Nemyslím. Snad ještě jeden nebo dva útoky by mohly přijít; ale víc už nemůže. Uvědomte si, jaké lidi posílá: zločince, řemeslné zabijáky, lupiče. I když projde všechny věznice v Prusku, nenajde jich tak moc, protože většinou se takoví lidé nedostanou do vězení, ale na šibenici. Poslal jednoho, pak druhého; Karl Birger nezapadá, je to jen malý ničema a přišel spíš pomstít bratra než co jiného. Teď jich přišlo pět; ale ten poslední pravděpodobně už nebyl zločinec, ale někdo z vyšších šéfů, možná dokonce agent. Uvědomte si, nelze jen tak poslat řemeslné zabijáky na akci; je třeba taky hlídat, aby se po cestě nerozutíkali. Sestavit z takových lidí jednotku o více lidech je velmi těžká práce, nemají moc chuti se s námi střílet. Zločinci jsou většinou zbabělci a hlupáci. Nejlehčí by bylo poslat vojsko nebo policii, ale řádní vojáci a policisté se nikdy nesníží k podobné špinavé práci. Pravděpodobně na to berou lidi, kteří nemají moc čistý charakter, všelijaké poskoky a tajné. Vybrat vhodné lidi je těžké a my jsme jim už pár těch nejlepších zabili. Na to nesmíte zapomínat.“

„Takže není čeho se bát?“

„To neříkám. Tak málo lumpů zas na světě není. Birgera si například dokonce vypůjčili v Praze; tam si mohou půjčit i další vrahy. Takoví jako naši nepřátelé se dokážou spojit i přes hranice států; jeden se snadno dohodne s druhým, i když třeba jejich vlády spolu neudržují přátelské vztahy. Myslím, že nám sem ještě pár mužů pošlou. Musíme být připraveni.“

„Ale proč to všechno dělají?“ ptala se Eva-Marie.

„Protože jsme Templáři. Kdyby řád ovládl některý stát, byl by konec panství hlupáků. Ten konec se blíží a přinesou ho lidé jako my, i když to nebude brzy. Bůh si přeje, aby lidé poznali pravdu; a pravda je největší nepřítel hlupáků. Hlupáci budou chtít pravdu zničit; při tom poteče krev, množství krve. Ale zvítězí lidé, dobří, prostí lidé, dělníci a zemědělci, kteří rukama vytvářejí obživu pro sebe a svoje děti. Ti v uniformách, se zbraněmi v rukou, mají svůj osud už zpečetěn; a stejně tak ti, kdo chtějí okrádat druhé. Vždy v dějinách stáli zločinci, policie a vojsko proti sobě; v nastupujícím století se dostanou na jednu loď, budou držet spolu proti lidem, kteří otevřeli oči. Právě jsme spatřili počátek toho společenství.“

„Ale... my snad nejsme proti vládě!“ řekl Charry.

„Mýlíš se. Ty jsi námořník a sedlák, a přitom se neskláníš uctivě před pány. Já jsem taky sedlák, navíc si ještě činím nárok na titul vědce, vzdělaného a myslícího člověka. Vítek je dělník. Každý z nás pracuje, rukama či hlavou, ale pracuje. Při tom ale máme vlastní názor a ten se nelíbí těm, kdo nepracují a chtějí žít z naší námahy. Proto poslali tyhle, aby je chránili. Bojí se nás, bojí se řádu, Charry. Bojí se toho, co by se stalo, kdyby i jiní zvedli hlavu, jako jsme ji zvedli my.“

„Přemýšlíš o věcech, nad kterými jsem neuvažoval,“ řekl Charry. „Nikdy jsem nešel proti pánům. Sám jsem chtěl být pánem!“

„Vím, já přece tvůj život znám. Slyšel jsem, jak se chudý kadet vyhozený ze školy dal najmout na polorozpadlou loď Atlantik, s neschopnými veliteli a ničemnou posádkou; vím, jak se snažil tu loď zachránit a jak mu za to jeden ničema rozbil hlavu a nechal ho na ostrově na pospas dravé zvěři. Mýlil se, ten chudý kadet našel přátele a vlastní prací i vlastním rozumem se vzmohl, až ho zvolili Vládcem, císařem jeho země. To všechno vím. Znám i příběh o tom, jak se vynořil hrabě Guyrlayowe v anglických državách na Dálném Východě. Velký, hezký, s dlouhými černými vlasy, v elegantní uniformě a křižáckým mečem po boku; představuješ si tak hraběte, viď? S ním krásná žena, skoro ještě dítě, za kterou se nicméně všichni točili a kvůli níž nemohli v noci spát... Říkám to dobře nebo jsem něco vynechal?“

„No... myslím, že je to dobře. Ale co na tom?“

„Povím ti, co viděli ti druzí, co na tebe nehleděli jako na zázrak, ale na realitu. Viděli chlapa jako hora, který se neumí pohnout, aby něco nerozbil nebo aspoň nepovalil, pod kterým praskají prkna podlahy i židle a který se navíc chová, jako kdyby právě utekl z kriminálu. Zrovna tak neurvalý a nevychovaný jako hezký, elegantní a bohatý. Kdosi tvrdil, že jsi pirát; všichni si to mysleli a tys tak skutečně vypadal, i teď se chováš jako dobrodruh, když na to přijde. A tvá žena: stejně málo rozumná, stejně neurvalá, nevychovaná, navíc se slovníkem, který se hned tak neslyší. Ty myslíš, že společnost vás přijala a obdivovala se vám? Ovšem, že se divila, byl to trochu strach a trochu zájem a trochu... nuda. Jenomže všichni poznali, že jsi tím hrabětem velice krátce a tvoje ruce dobře znají tvrdost práce i hořkost bídy a utrpení. Pohrdat tebou jako pohrdají jinými chudáky se neodvážili; jsi příliš neurvalý a máš příliš mnoho peněz. Měli vás za zábavnou kuriozitu, za něco k obveselení přítomných, asi jako tvoje šelmy. A vysmáli se vám, jen jste odešli.“

Charry měl zaťaté pěsti; kdyby tady byl někdo z těch, které Baarfelt demaskoval, byl by ho asi praštil mezi oči.

„A co mám tedy dělat? Naučil jsem se už chovat jako pán! Jsem skutečně Vládce, věř mi to...“

„Nedělej nic. Nikdy se toho nezbavíš, nikdy nebudeš pánem jako oni. Chybí ti jeden základní předpoklad: nevíš, co je nuda. Oni jsou úplně jiní; žijí na terasách svých domů, v rozzářených sálech, nechávají se obskakovat služebnictvem, vedou nekonečné řeči a spřádají složité intriky. Kdybys přijel, aby sis sedl do křesla, popíjel mírně svou whisky se sodou, nezávazně konverzoval a sháněl ženy ke vzájemné nevěře, zkrátka nedělal absolutně nic, věřili by, že jsi pán. Ale ty jsi nechtěl lenošit; vnášel jsi neklid do toho jejich zahnívajícího skleníku, chtěl jsi jet dál, byl jsi netrpělivý, chtěl vidět svět a poznat ho, zvednout kotvy a nechat se nést větrem – to neuměli pochopit.“

„Má práce je plout po moři. Jejich práce je být úředníky svého státu, to musím chápat. Ale oni přece také plují po mořích, dokonce cestují i pro zábavu!“

„Ale jenom proto, aby zjistili, že všude je to stejné. Pro tyto lidi je všechno stejné. A jejich práce? Myslíš, že guvernéra nějakého města či státu bolí ruce nebo hlava? Ten muž v Hongkongu nedokázal najít ani vlastní dceru... vlastně myslím, že to byla jiná příbuzná, ale co na tom záleží? Neudělal vůbec nic; jen se rozzlobil a svolával všechny na pomoc. To je vrchol jeho aktivity, jinak nedělá ani to. Všechno za něho udělají jiní; jenže on je pán, je tam šéfem a jemu patří sláva a uznání. Tvůj přítel Andrew Green šel s tebou do boje. Ale udělal tam skutečně něco účelného? Nikoliv, jenom tam byl a možná ještě kazil, co se dalo, protože vše nešlo podle jeho představ. Tohle dělal pro dívku, kterou miloval; pro někoho jiného by ani nehnul prstem. Takoví jsou lidé, kteří si dělají nárok na vládu nad světem!“

„Přesto – jaký mohou mít zájem na našem zničení?“

„Veliký. Vzpomeň si na Hongkong: jak jim hrabě Guyrlayowe začal najednou vadit, když ho nebylo potřeba. Náhle nevěděli, jak odkázat toho chlapa do příslušných mezí, vadil jim, protože už ho nepotřebovali, byl protivný se svým neurvalým chováním a svými názory. Vyhnali tě jako nepřítele, Charry; a ty sis marně lámal hlavu, proč. Přitom je to tak jednoduché: dáváš špatný příklad. Dával jsi příklad námořníkům z ostatních lodí, viděli, co to udělá, když nějaký muž zvedne hlavu a s hrdostí a nadšením hraběte Guyrlayowa řekne svůj názor a vrazí pár facek těm, co s ním nesouhlasí. Ti námořníci, kteří tě chápali, dokonce udělali v Hongkongu malou vzpouru; kdyby ses postavil do jejich čela, zlikvidovali by celou správu ve městě. Toho se páni lekli!“

„To bylo v jižních mořích. Teď jsme v Evropě.“

„Ano, ovšem. Tak dobře: Charry Rither, světoběžník, ale místní rodák, kterého si pamatují jako malého chlapce. Hospodaří na velkostatku; nabral si nejlepší pacholky a děvečky, platí jim víc než jiní a jedná s nimi jako se sobě rovnými. Navíc se ještě zdá, že výnosy jeho hospodářství budou lepší než u jiných. Mnoho sedláků ve vsi už po tobě obrací oči a hledá, jak se ti vyrovnat, nebo tě aspoň napodobit. Tvoje slovo začalo být bráno na váhu; teď ses ještě vypořádal s bandity, kterých se jiní báli. Až se zas něco stane, budou lidé čekat, co řekneš; jednou může přijít doba, že když vezmeš do ruky pušku, postaví se ti lidé vedle tebe. Haupt mluvil o sjednocení, lépe řečeno zabrání tohoto svobodného území velkou Pruskou říší. Kdyby ses postavil proti, moc lidí by šlo s tebou. Mnoho lidí by pod tvým vedením šlo bránit svou ohroženou vlast!“

„To je na mě moc vysoká politika! A pak, nehodlali zabít mne, ale tebe. Já měl být jenom na přídavek!“

„Žádná politika není tak vysoká, aby se nás netýkala. Něco ti budu povídat: dva státy, Prusko a Rakousko, se chystají na válku. Ta válka je pro ně jedinou spásou; válka proti východním národům, v Rakousku je to Balkán, v Prusku Polsko, obsazené teď Ruskem, a Pobaltské státy. Tato válka je pro císaře Františka Josefa I. a Viléma II. nadějí, jak zůstat na trůnu a ještě zvětšit vlastní území. Nemohou si dovolit, aby pod koly dějin, která je vezou, něco skřípalo. A my skřípem hodně hlasitě!“

„To snad jedině ty, já o ničem takovém nevím! Co vlastně může bránit Rakousku ve válce z tvé strany?“

„Rakousko si nemůže dovolit knížete Baarfelta. Nemůže si už dovolit muže, který má vlastní názor a který se s ním netají; komthura, který podporuje národní hnutí ve všech zemích Rakouska, v Uhrách, Čechách, na Slovensku, v Polsku; podporuje dokonce dělnické hnutí, které se rozvíjí v nově vznikajících továrnách. Zdá se ti to nadnesené? Myslíš, že se jen chlubím? Uvažuj: mám dvanáct rytířů, každý z nich zná mnoho bratří a přátel, které ovládá, dává jim rady a pomáhá jim, a oni zpětně pomáhají jemu. Opředl jsem zemi svou sítí; dokud ta síť bude existovat, mohou lidé, o které se chci starat, zmizet úřadům z dohledu a přemístit se na druhý konec říše nebo i za hranice; mohou ovládat různé velkopodniky, i když třebas pan továrník nebo správní rada o tom nemá ponětí. Kontroluji například zbrojní výrobu v celé zemi, vím o každé pušce, kterou vyrobí v mých továrnách. Vím taky, jak je organizována armáda a mám v ní svoje lidi. Není jich mnoho, to je samozřejmé; ale jsou tam a dozvím se všechno, co vědí. Mám svoje lidi v policii a dozvím se, jako Jan Dunbar, o každé akci proti řádu. Mám svoje lidi dokonce v císařském paláci; některé z nich možná poznáš, až mne navštívíš ve Vídni. Celá ta mašinérie může být na můj rozkaz spuštěna; může pozvolna ovlivnit veřejné mínění i lidi, na kterých záleží. A konečně mám prostředky, kterými mohu ty, kdo by se stavěli proti mým záměrům, zničit; ty prostředky nejsou o nic méně účinné než muži, které na mne poslali oni.“

„Jak to, že se pak mohou odvážit na tebe zaútočit?“

„Neútočí na mne, posílají vrahy. Oni vědí, kdo jsem a vědí, jakou mám moc, vědí o mých názorech, vědí, že třebas na rozkaz císaře obrátí řeky směr a slunce bude svítit v noci, ale Tomáš Baarfelt neuposlechne rozkazu, s nímž nebude souhlasit. Vědí, že se zodpovídám pouze Bohu a pouze Jeho uznávám za svého pána. Vědí ale také, že mne nemohou obžalovat a postavit před soud. Protože není jediný důkaz o mých činech a jediný svědek, který by chtěl vypovídat proti mně. Řád má tolik síly, že mne může dostat i z vězení, jako já dostal ven Jastrzebowskiho. Nemohou zaútočit přímo; proto sem posílají ty muže. Jednoho po druhém; a budou je posílat, dokud budou nějaké mít. Jsem na to už zvyklý, před pár lety je taky posílali, dokud jsem si nezajistil přátele, kteří mne před nimi mohou ochránit. Jako ty máš přítele Dauga, který ti pomáhá jak může, dokonce v našem střetnutí s Hauptem byl na tvojí straně, tak se já přátelím s krajským velitelem policie celého Olomouckého kraje, vrchním komisařem, dokonce mám přátele i na prokuratuře ve Vídni. To je značná záruka, málokterý zločinec se odváží na člověka s takovými známostmi. A kromě toho: každý ví, kdo je to Baarfelt a hodně jich zná moji tvrdou ruku.

Teď využívají toho, že jsem tvým hostem, kde mne nikdo nezná; od chvíle, kdy vypátrali můj pobyt, se snaží mne zabít. Zatím se jim to nepodařilo díky tvým šelmám; a nyní teprve ne, i když budeme muset vykonat patřičné přípravy. Nezničí mne, nezničí tebe; a já ti pomohu vybudovat stejné impérium, jaké mám já! Třetí bude Dunbar; doposud nemohl plně rozvinout své schopnosti, ale už začal budovat silnou agenturu v Německu, sílu schopnou konkurovat i císaři! Sevřeme naše provincie jako pěst, namířenou proti každému nepříteli, ať je jak chce vysoko postaven! Severní Evropu zkonsoliduje Knassen, na toho se můžeme spolehnout a opřít se o něho; a my, naše tři komthury, se mohou směle pustit do boje za záchranu světa před temnotou nevědomosti! Zničíme všechny žaláře tmy a vpustíme světlo do kobek, kde úpí nevinní lidé! Pak dosáhneme ideální vlády, protože my sami budeme vládnout!“

Charry kroutil hlavou – tohle pro něj byla moc vysoká hra.

„No, snad je to pravda. Ale přesto všechno jsem jen nevzdělaný sedlák, krátkou dobu v řádu a ještě kratší dobu komthurem. Musíš mi pomáhat, dokonce mi musíš pomoci i chápat to, cos mi právě vysvětlil. A především mi budeš muset pomoci v boji s policií. Mám dojem, že nebudou moc rádi, že jsme je takhle vyhodili.“

„Není to poprvé ani naposledy. Ať to někam jdou povídat; každý se jim vysměje! Ten Haupt je sice práskaný ničema, ale legální cestou zatím nic nepořídí. Bude nás muset oklamat nebo použít nějaké nezákonné cesty. Mám dojem, že po tom, co tu viděl, si to dobře rozmyslí!“

„Takže uděláme co?“

„Takže splníme svou hrozbu. Od této chvíle budou lidé z Hůrky neustále chodit ozbrojeni. A to tak, aby to každý viděl, aby se to roztroubilo. Vedle kozlíku vozu bude viset pouzdro s ručnicí, budeme nosit revolvery na opascích jako Američané; mám dojem, že v Jižních mořích jsi tak chodil i ty. Okolo statku uděláme pár zákopů, to působí dobře psychologicky. A mezi jednotlivé budovy budeme na noc stavět obrněné vozy, žebřiňáky se silnými fošnami a pláty železa na bocích. Statek musí vypadat jako pevnost.“

Většina obyvatelstva Hůrky přijala Baarfeltovo rozhodnutí s nadšením; hlavně Diana, která se za chvíli objevila v kalhotách a s pásem na revolver po boku. Eva-Marie se samozřejmě nenechala přemlouvat, aby ji napodobila; kalhoty měla na sobě poprvé v životě a považovala to za strašnou nemravnost, ale co žila mezi námi, líbilo se jí vše, co tak hloupí lidé nazývali. Charry a Tomáš začali taky nosit revolvery a ven ze statku nevycházel nikdo bez pušky. Tomáš ukázal čeledínům, jak vyrobit závěsné fošny na boky žebřiňáků a obít je plechem; Diana vlastnoručně vyzkoušela neprůstřelnost takového štítu tím, že vypálila do boku vozu šest kulí z revolveru a usoudila, že by se za to dalo schovat v případě nějakého boje.

„Bodejť ne,“ smál se Tomáš. „Na takových vozech bojovali moji předkové proti obrněným rytířům – a dokázali je porazit!“

Jenom mami se ty přípravy vůbec nelíbily; v noci se probudila střelbou a jen to, že ji tati zadržel, jí zabránilo vyběhnout na dvůr. Už nešla spát; poklekla před svaté obrázky v pokoji a až do rána se modlila za spásu duší padlých a odpuštění jejich hříchů; ačkoliv to nikomu neřekla, modlila se asi i za to, aby milosrdný Bůh odpustil hříchy jejího syna. Teď přišla a když viděla Charryho s revolverem, řekla:

„Byla bych raději, synáčku, kdybys nenosil zbraň. Bojím se, že uděláš něco zlého, že se dopustíš zločinu!“

„Já nepřišel zabíjet, mami! Tohle je ale moje půda a oni přišli, aby mne zabili. Bránil jsem se; zabíjet v sebeobraně není zločin. Také teď nosím zbraň jen proti svým nepřátelům!“

„Já ti rozumím, synku,“ přejel si starý Rither neholenou bradu. „Ono se za všecko musí bojovat. Neplač, ženo; náš syn dobře ví, co dělat!“

Ve vesnici bylo pozdvižení; rozneslo se, jak Charry vyprovodil policisty a když teď projížděl někdo z našich návsí, pozdravovali ho jako hrdinu. Ostatně všichni byli u nás podívat se na zabité bandity; až ovšem na Müllera. Ten zůstal v hrdé opozici proti vlastní dceři a na Hůrku nepřišel.

Pouze Tannarr našel při ranní obhlídce terénu dole u vrbin stopy, které byly cítit Müllerovým pachem. Podle těch stop běžel Müller hned v noci, když se střílelo, nahoru do stráně a chvíli se zastavil za vrbinami, aby si odpočal; nedokázal tak rychle běžet. Tannarr tvrdil, že vedle sebe do měkké půdy něco postavil, snad to byla pažba pušky. Ale než jsme to stačili prozkoumat, slunce odpařilo jemné bláto a otisk pažby zmizel. Nikomu jsme o tom neřekli.

Příští neděli jsme se chystali do kostela obzvlášť nadšeně; dalo se čekat, že se na Charryho a Tomáše budou upírat zraky celé vesnice. Charry se oblékal do slavnostního kroje, Tomáš do sametového černého kabátce; když potom Charry bral svůj revolver, povšimla si toho mami a hned spustila lamentaci.

„Pro všechny svaté, synku, co ti to zas plete hlavu? Copak ty se odvážíš znesvětit Boží chrám tím, že bys do něj přinesl tak ohavnou věc? Pistole v kostele! Ať ti Bůh odpustí takový hřích, že jsi na to jenom pomyslel! Vždyť by to byla svatokrádež!“

„A co když si někdo usmyslí napadnout nás po cestě do kostela nebo dokonce přímo tam? Co potom?“

„To ani neříkej!“ zlobila se mami. „Toho by se přece nikdo nedopustil, tak špatní lidé na světě nejsou! A kdyby, Bůh je přece laskavý, ten by nedopustil tak hroznou věc! Jistě by je zdrtil svým bleskem a zničil je za tu svatokrádež!“

Charry bručel, ale odložil revolver na stůl a nechal ho tam. Tomáš se oblékal ve svém pokoji a my jsme si dobře všimli, že má svoje revolvery v tajných pouzdrech, našitých na kabátě. Vlastně, Charryho revolver taky nějak zmizel; snad si ho nenápadně schoval do kapsy, když se mami nedívala.

Potom jeli do kostela; Charry už věděl, že tam chodíme taky a nesháněl se po nás, takže jsme obvyklou cestou běželi dolů, prolezli okýnkem a nahoru na půdu. Tam jsme si sedli a dívali se škvírami, co bude.

Charry a Diana i Tomáš a Eva-Marie byli radostně pozdravováni ze všech stran. Sedlák Müller se ženou se tvářili, že je nevidí, ale to vůbec nic nevadilo, ostatní si pokládali za čest, že je Charry oslovil. Taky tam byli nějací cizí lidé, kteří se velmi pozorně dívali na Charryho; pravděpodobně přišli z jiných vesnic, kam se to už zatím taky rozneslo. Někteří se zdravili s místními a domlouvali se o úrodě, cenách obilí a o dobytku.

Mše svatá proběhla důstojně a klidně; farář byl potěšen, že má v kostele víc lidí než jindy, tak kázal obzvlášť dlouho a krásně, i pan regentschori se překonával a hrál na stařičkých varhanách, jako by zpívaly kůry andělské. Když potom bylo po mši, lidé se rozcházeli z kostela ven.

Charry s Dianou se trochu opozdili, Charry musel něco říct jednomu sedlákovi. První proto vyšli tati a mami, za nimi Tomáš s Evou-Marií. Charry šel za nimi s Dianou. Dveře byly úzké, mohla jimi projít jen jedna dvojice; ti, co prošli, se stavěli stranou, aby mohli projít další, a rozmlouvali.

Sotva se Tomáš ocitl venku a nasadil si klobouk, rozhlédl se opatrně kolem sebe – a postřehl podezřelý pohyb nějakého chlapíka v dlouhém kabátě, který se na něj díval. Tomáš okamžitě reagoval – odhodil prudce Evu-Marii stranou a udělal dva skoky na druhou stranu. Zakopl sice a upadl do prachu, ale dávka ze samopalu, která mu byla určena, zarachotila na kamenném gotickém portálu dveří. Současně však dva další cizinci vytáhli samopaly; Tomáš udělal přemet, pak druhý a složil se za omšelým náhrobkem, z něhož vzápětí kulky nepřátel vyštípaly kousky kamene. Kromě toho Tomáš i vystřelil: první ze samopalníků se zkroutil, klesl na kolena a přestal střílet. Zbylí dva pálili dál, jeden z nich po kostelním portálu, odkud zrovna vycházel Charry.

Charry už ovšem taky střílel; Dianu zahnal dovnitř. Chtěl jsem se podívat, co udělá Diana, tak jsem se nahnul nad díru; tam jsem spatřil, jak ze staré zpovědnice v rohu, kterou už nikdo nepoužíval, vylézá jakýsi ničema. V ruce měl taky samopal. Rychlými kroky se dostal do uličky za Charryho záda a v chůzi si připravoval zbraň; lidé, co tam zůstali, překvapením nevydali ze sebe ani hlásku, ostatně ani by to nebylo slyšet v pekelném rachotu samopalů zvenčí.

Ve chvíli, kdy se ocitl pode mnou, jsem vší silou skočil na prohnilá, polámaná prkna. Ta pod mou vahou povolila a já proletěl stropem chrámu dovnitř. Dopadl jsem chlapovi na hlavu a ve vzteku, že se odváží střílet na mé přátele, jsem si neuvědomil, že by ho třeba chtěli živého. Než mohl použít svou zbraň, rozdrtil jsem mu vaz v čelistech. Lidé zděšeně křičeli a neuměli si ujasnit, odkud jsem se najednou vzal. Potom jsem pospíšil k Charrymu, který stále střílel z revolveru. Samopal jsem vzal s sebou, třeba se bude hodit.

Ao Harrap a Tannarr se zatím rozhodli dostat ven z půdy a ty muže napadnout odzadu, i když to nebylo prosto nebezpečí. Raněný taky ještě střílel, Charry mu tedy prohnal kulku hlavou ve chvíli, kdy muž, který ho držel v šachu, měnil zásobník. Tomáš, když jeho strážce přestal střílet, vypálil zase několik ran; jedna přibila Charryho nepřítele ke zdi a rázem ho zahubila.

V té chvíli se však ozval jakýsi hlas, který vykřikl velmi hlasitě česky: „Baarfelte! Komthure Baarfelte! Podívej se!“

Nějaký muž stál uprostřed davu, vyděšeně zírajícího na boj; držel za cop Evu-Marii a v ruce držel revolver, namířený na její hlavu. Tomáš přestal střílet.

„Komthure Baarfelte, vzdej se a zvedni ruce nad hlavu!“ nařídil ten muž. „Nebo ji zabiju! Počítám do tří!“

Tomáš nemohl střílet; jeho nepřítel toho využil a přeběhl rychle víc ke zdi, kde se mohl lépe krýt. Velitel, který držel Evu-Marii, vypadal jako ničema, který snadno mohl hrozbu vyplnit. Charry stál v portálu a nevěděl, o čem je řeč, protože česky nerozuměl.

„Počítám! Jedna – dvě...“

Místo třetí číslice pozvedl revolver nahoru a vypálil do vzduchu; ve tváři se mu objevil výraz bolesti a zděšení, pustil Evu-Marii a udělal krok dopředu. Potom klesl tváří k zemi a všichni spatřili dýku s perleťovou rukojetí, zaraženou až po jílec mezi jeho lopatky.

Poslední střelec zvedl zase samopal; nevím, na koho to chtěl střílet, ale nedostal se k tomu, protože ze zdi na něj skočil Tannarr. Nějakou chvíli se muž a šelma váleli po zemi v jednom klubku, pak leopard vstal a muž zůstal ležet v kaluži krve.

V nastalém tichu vystoupila zpoza rohu Diana; sukni pomačkanou a ve vlasech pavučiny, čepec někde ztratila. Přešla k veliteli banditů a rázně mu vytáhla ze zad svůj nůž. V tu chvíli se pohnul a tak ho obrátila na záda. Pohlédl na ni s nenávistí, která by dokázala vraždit. „To ty...?“ zachrčel. „Ty... čubko...“

„Ještě nikdy nikdo nezabil před očima Diany z Guyrlayowu jejího přítele! A taky nezabije. Nikdy – rozumíš?“

Zkřivil obličej bolestí; něco řekl, zřejmě to byla hodně sprostá nadávka. „Baarfelta! Chci mluvit s Baar...“

Tomáš už stál vedle; sametový kabát měl špinavý od prachu.

„Poslouchej, ty pse! Vyhrál jsi, ale... budeš brečet, až se dozvíš... budeš...“ bolest zavřela muži ústa; ještě jednou se vzepjal a zachroptěl: „Proklínám tě, komthure Baar...“ nedořekl, zvrátil hlavu dozadu a z úst mu vytryskl pramínek rudé krve. Všechno to řekl česky, takže mu nikdo z lidí okolo nerozuměl.

Eva-Marie přistoupila k Dianě a objímala ji.

„Diano, proboha... vždyť tys mi zachránila život!“

Diana škubla ramenem a jemně se jí vyvinula.

„Řekla jsem, že tomu, kdo se ještě jednou opováží přijít sem s revolverem značky Walter, vrazím do těla nůž! A taky jsem to udělala. To je všechno.“ Sebrala ze země revolver, který ničemovi vypadl z ruky, zatočila jím na ukazováčku a pak si ho zastrčila za košili. Nůž otřela o šaty mrtvého a rovněž schovala – do prostřižené sukně, asi ho nosila za podvazkem.

Teď už se pohnuli lidé; jeden přes druhého se hrnuli k našim, gratulovali a obdivovali je; nějaký vykuk prohledal rychle jednoho z padlých a když našel revolver, schoval ho do kapsy. Všichni zdejší občané jsou částečně pytláci a zbraně byly jejich koníčkem. Na samopaly se zatím přece jen neodvažovali sáhnout.

Charry rychle vydával rozkazy. Muže přetáhli ke hřbitovní zdi a vzali jim zbraně; jiných věcí ti lidé neměli, až na velitele, ten měl u sebe malý kovový odznak s pruskou orlicí, zašitý do límce. Ale Charry jej přesto našel a dal Baarfeltovi. Tomáš jen potřásl hlavou a odznáček schoval.

Starý kněz se přišoural, lomil rukama a z plna hrdla hořekoval nad hroznou událostí, která se sběhla v jeho počestném kostelíčku – když viděl mrtvé, poklekl a začal se modlit.

Tomáš Baarfelt udělal dva kroky k němu, smekl klobouk, poklekl vedle něho a modlil se také; postupně, jeden po druhém klekali další a další lidé, až klečelo celé shromáždění a všichni se hlasitě modlili za spásu duší nešťastníků, kteří v tom boji padli. Bylo to dojemné a zbožné; ani my se neodvážili nějak porušit tu chvíli proseb za nehodné.

Konečně pastor povstal; i Tomáš vstal a protože bylo ještě napjaté ticho, všichni slyšeli, jak řekl: „Otče, prosím, abyste se postaral o křesťanský pohřeb těchto nešťastníků!“ Sáhl do kapsy a vytáhl nějaké bankovky, které předal pastorovi. Potom se rozhlédl a dodal: „Samozřejmě uhradíme také škody, které tito hříšníci napáchali střelbou ze svých zbraní.“

Pastor se dojatě vysmrkal do kostkovaného kapesníku; pak řekl dost smutně: „Bohužel, ani to neodčiní nenapravitelné znesvěcení, jehož se dostalo našemu ubohému kostelu. Nejen že se ti ničemové odvážili přijít do chrámu Páně se zbraněmi v rukou, dokonce jej poškodili střelbou a jeden z nich v něm byl zabit, ač nikoliv člověkem, nýbrž šelmou. Taková svatokrádež bohužel nedovoluje, aby toto místo nadále bylo uznáno domovem Božím. Bude nutné tento chrám znovu vysvětit...“

„Ach ovšem, zajisté. Lituji velice, že jsme nechtěně zavinili tuto nepříjemnost. Ovšem neměli jsme ponětí, že ti muži přijdou, aby nás zabili. Dovolím si zařídit ty záležitosti s vaším arcibiskupstvím...“

„Vy se snad znáte s někým z arcibiskupství?“ zeptal se udiveně starý pastor. „Samozřejmě, že bych byl velmi rád, kdybyste jim vysvětlil, jakým způsobem se ta politováníhodná událost přihodila; obávám se, že by mi ji jinak kladli za vinu...“

„Zařídím to. Mám známé, kteří se s nimi znají.“

Müller, který do té chvíle přihlížel, se rozvzpomněl na svoje povinnosti starosty obce a přistoupil blíž:

„Kromě záležitostí Božích jsou tu ovšem i záležitosti světské! Bude zřejmě třeba zavést o tom vyšetřování, aby se objasnilo, co se tu stalo. Sousede Rithere, budete asi muset vysvětlit, proč na vás ti lidé stříleli!“

„Předpokládám, že to byli lupiči. Myslím, že nikdo jiný by nic tak špatného neučinil.“

„Proč potom ale chtěli zabít moji dceru? Děkuji vám, sousedko Ritherová, že jste ji zachránila, i když se mi odvděčila hrubým nevděkem! Ostatně... proč vlastně jí chtěli ublížit?“

„Těžko říct,“ řekl Charry. „Neporozuměl jsem tomu člověku. Nemluvil žádným z jazyků, kterým rozumím.“

„Myslím vycítil, že patří k nám,“ řekla Diana. „Chtěl na pana Baarfelta zapůsobit, aby přestal střílet!“

„No... v každém případě odmítám mít s touto záležitostí cokoliv společného! Chci jenom vědět, jaké vysvětlení mám podat policii, až se mne na to jako starosty obce bude vyptávat!“

„To je jednoduché. Vypovězte jim přesně, jak se celá přestřelka seběhla; všichni to viděli a dosvědčí vám jistě, co se tu dělo. Na příčiny už se budou ptát přímo mne.“

„Děkuji,“ řekl Müller. „Ostatně myslím, že není třeba, abychom tu déle setrvávali. Spánembohem, sousedé...“

Otočil se a v tu ránu byl pryč. Ostatní ho následovali, jak nejrychleji mohli; zůstalo jen pár pacholků a děveček a nějaká mládež, která byla zvědavá, co se bude dít.

„Diano, jak ses vlastně dostala ven z kostela a jak jsi přišla na to, že ten člověk chce Evě ublížit?“ ptal se Charry.

„Tannarr se mi svěřil, jakým způsobem se dostávají do kostela oni. Prolezla jsem tím samým okýnkem. A ten chlap? Však přece mluvil česky, ne? Já tomu jakž takž rozumím, pěknej jazyk. Tak když mi došlo, co má v úmyslu, hodila jsem po něm nůž.“

„Kdo to asi tak mohl být?“ váhal Tomáš. „Pépi, ty bys mohl znát kdekterýho lotra, podívej se na ně, poznáš-li je?“

Pépi si prohlédl všech pět, ale nepoznával žádného. Na jednu chvíli zaváhal u muže, kterého jsem zakousl v kostele, protože měl pohříchu obličej rozerván mou prackou, jak jsem si ho podržel; podle tetování na ruce se mu zdálo, že poznává známého pražského lupiče, ale nebyl si jist. Taky pastorovi to vrtalo hlavou a otázal se Baarfelta pokorně:

„Mohu alespoň vědět, jaké jméno mám těm nešťastníkům dát napsat na náhrobky?“

„Nevím. V případě, že sem přijde jako vyšetřovatel jistý pan Haupt, zeptejte se jeho. On ta jména bude jistě velmi dobře znát. Jinak by to mohla vědět pruská nebo rakouská tajná služba.“

Pastorovi se to ani dost málo nelíbilo; ale neptal se na nic a odešel se modlit. Tomáš rozdal revolvery banditů a jejich nože pacholkům, kteří mu pomohli s jejich odklízením; kromě toho našel Janek vzadu za hřbitovem u jednoho stromu uvázáno pět koní, zřejmě patřících těm mužům; Tomáš je odvázal a nařídil, aby byli rozdáni pěti nejchudším chalupníkům v obci. Také peníze a jiné věci, nalezené v sedlových brašnách, nařídil rozdat chudým, s výhradou, aby vše rychle odnesli a dobře schovali; doklady a jiné charakteristické věci nebyly nalezeny.

„Sluší se pomáhat chudým. Ti muži tímto darem jistě poněkud zmírní Boží hněv, který je stihne za jejich hříchy.“

Potom jsme odjeli na Hůrku; samopaly jsme vzali s sebou a rozhodně je nehodlali vydat. Už jsme jich měli slušnou zásobu; naši pacholci byli vyzbrojeni lépe než většina armád.

„Ještě pár přepadů a vyzbrojíme celý regiment!“ smál se Charry. „Pak ať si na nás někdo přijde!“

Jenom mami plakala a nebyla k utišení; pořád opakovala, jak zlí lidé to teď chtějí zabíjet a vraždit lidi, které si vybral za přátele její syn. „Nevěřím, že mají lidský cit! Nevěřím, že to vůbec jsou lidé!“

„Ano, jsou to lidé,“ řekl Tomáš, který se mračil a zdálo se, že je vyveden z rovnováhy. „Ale vypadá to, že zoufale potřebovali zbavit se nás co nejrychleji. Nevím, co je přimělo k takovému spěchu; přímý útok bývá to poslední, co dělají, a toto byl přímý útok, navíc před stovkou cizích svědků! Divím se, že se vůbec odvážili takového činu; taky se mohlo stát, že by je lidé pobili motykami, utloukli holemi a kamením za to, že se odvážili střílet u kostela. Očekávali, že aspoň nás zabijí a pak uprchnou, ale jejich zásada zabíjet za tmy a beze svědků musela vzít za své. Nechápu proč, mám za to, že jen velký strach je k takovému činu mohl přimět. Jen nevím, čeho se tak hrozně bojí.“

„Možná během několika dnů vyjde najevo něco, co by je nějak mohlo poškodit,“ soudil Charry. „Nebo případně pomoci nám. Tak chtěli, abychom byli mrtví dřív, než se to dozvíme.“

„Nečekám žádné převratné události. Ty víš, Charry, že vím skoro o všem, co se chystá; ani Rakousko ani Prusko nepodnikají nic tak velkého, aby nás kvůli tomu museli mít z cesty. Tvůj vliv ještě není takový, abys musel bezpodmínečně zemřít před vpádem na toto území, nemáš ani armádu, které by museli bát. Ani já tu nemám žádný velký vliv, tak se divím, že pruská tajná služba tak usiluje o můj život. Doma v Rakousku bych to chápal víc; zdá se, že tam něco provedli. Něco, co se nebude líbit řádu a co bych musel ztrestat. Bojí se, abych se to nedozvěděl? Tím si ale nepomohou; jakmile vyjdou jejich zločiny najevo, nebudu je moci přehlížet a budu nucen zasáhnout.“

Tímto resumé skončily diskuse a všichni jsme se rozešli; ale na Hůrce vládla stísněná nálada, která dávala tušit, že se něco zlého děje. Lidé počali nosit zbraně už nejen jako vnější odznak, ale z potřeby. Zdálo se, že pacholci a děvečky se začínají bát; ale žádný to nedal najevo ani se nepokusil z ohroženého statku odejít. Jako by neštěstí všechny ještě víc semklo dohromady.

Odpoledne odjel Charry s Dianou a Tomáš s Evou-Marií na chvíli do hostince, kam se dostavil taky Dauge k sepsání protokolu. Tentokrát nepřijela komise, jen vrchní strážmistr s jedním policajtem, který hned zakotvil u nálevního pultu a nemínil se odtamtud před setměním hnout. Dauge se přátelsky přivítal s pány, dal se pohostit a sepsal protokol tak záviděníhodnou rychlostí, že se až všichni divili. Taky nebylo potřeba ho podepisovat po obou stranách, protože byla jen jedna strana. Po zbraních, koních a jiném majetku se ani neptal.

Vzdor obvyklým zvyklostem se všichni vrátili velmi brzy, už na počátku večera, nezvykle střízliví; Tomáš a děvčata si dali každý sklenici piva, Charry si dopřál odlivku pálenky, ale to pro něj není žádný alkohol. Podle Pépiho, který je vezl, v hostinci byla nálada dost pozdvižená a nikdo nechápal, proč se panstvo z Hůrky tak rychle sbírá domů; někdo dokonce vykřikoval, že až příště někdo přijde navštívit rod Ritherů se zbraní v ruce, bude mít tu čest se utkat s pytláckými ručnicemi celé vesnice; nicméně Charry jen suše poděkoval za prokázanou přízeň a odjel s ostatními.

Spát jsme šli poměrně brzy, až na Tomáše, který ještě něco rýsoval ve svém pokoji. Snad se pokoušel vytvořit z jednoho samopalu stabilní strojní pušku, jaké byly na Griissirnovi. Ale i u něho se o desáté hodině zhaslo a nastal klid; pouze my jsme bděli a dohadovali se o pořadí hlídek. Zmatky dělal samozřejmě Tannarr, který chtěl jít ulovit zajíce a Ao Harrap, který chtěl jít ulovit srnce. Snažil jsem se jim domluvit, ale bylo to jako když hrách na stěnu hází. Tak jsme se dohodli, že půjdeme na srnce a statek necháme hlídat Chírrovi, ale vtom jsme zaslechli cvakání kopyt na kamenech stezky: někdo jel na Hůrku.

Aby někdo jel v noci na Hůrku, to nebylo v pořádku a patřilo k našim povinnostem takového člověka zadržet. Okamžitě jsme tedy zaujali výchozí postavení. Byl to ale jen jeden jezdec, tak jsme nedělali poplach; zdálo se, že se snaží dostat na Hůrku tajně, což bylo podezřelé, ale jednoho jsme se nemuseli tak bát.

Muž dojel až ke statku a obhlížel ho; povšiml si zřejmě vozů stojících mezi budovami a dost ho to zarazilo; uvázal koně k jednomu z nich, prolezl pod vozem a dostal se do dvora. Teď jsme si ho mohli prohlédnout; byl to vysoký statný chlap, skoro tak veliký jako Charry. Oblečen byl do kožených jezdeckých kalhot a tmavého kabátu, na opasku měl pouzdro s revolverem a na druhém boku dýku. Na hlavě měl podivně vytvarovanou čepici a pod ní ještě nějaký obvaz z kusu kůže, který mu po straně visel dolů. Choval se rázně a nesnažil se skrývat; obhlížel jen dvůr statku, jako by se sem chtěl nastěhovat. Nikde jsme neviděli žádný samopal a taky pach toho člověka nebyl nepříjemný.

Nicméně Ao Harrap se chystal, že mu skočí na záda, když ten muž přistoupil k oknu do kuchyně a zlehka zaklepal. Usoudili jsme, že zřejmě přichází v míru; tak jsme opustili úkryty a přišli blíž.

Asi něco zaslechl; otočil se a bleskurychle hmátl po revolveru, ale Ao Harrap promluvil německy: „Nestřílej, nebo tě zabiju! Jsem rychlejší než ty!“

Pustil revolver, ale současně vyvalil oči a pronesl česky:

„Panenko Hostýnská! To mně žádné nebude chcet věřit, že takový kocúr mluví toť jak člověk!“ A vzápětí řekl dle vlastního názoru skoro totéž i v řeči německé: „Du, das sprache du, katze?“

Ao Harrap neuměl česky tak jako například já nebo Diana, ale přece jen poznal, že se jedná o tuto řeč; ohlédl se na mne a ještě jednou se pokusil dohovořit německy: „Kdo jsi a co tady hledáš?“

„Ich... ich wünsch sprache mit... mein Herr. Herr Baarfelt.“ řekl s obtížemi a doplnil českým: „Bodaj ťa husa nakopla; co sa ja mám ausgerechnet kvůli tobě učit německy?“

„Není třeba,“ řekl jsem. „My rozumíme i česky!“

Otočil se ke mně a chvíli nevěřícně zíral; asi si nebyl docela jist, že to skutečně vyšlo z mých úst. Potom se plácl rukou do stehna, až to zadunělo: „Ja, tož to už je lepší pěsnička! Tak si měl začít, mourovatej, a byli sme doma. Ty budeš ňáký chytrý kocúr, dyž tak pěkně po česky povídáš!“

„No, nevím... až na to, že ti nějak moc nerozumím. Kdo jsi a co tady vlastně chceš?“

„Matěj Vlček, k službám panstvu,“ smekl svou podivně tvarovanou hučku. „Že su tak smělý, vostává tu pan Baarfelt?“

„Ano. Zavedu tě k němu, ale až ráno; teď pán spí a nevím, zda by byl rád, kdybys ho probudil.“

„Vším pádem nevíš, s kým máš tú česť! Já su jeho sluha a mám ku němu právo přijít dycky, dyž sa neco zemele. Až sa pán Baarfelt dozví, co mu du povědít, na to šup se zbudí, to ti možu slíbit.“

Pokusil jsem se přeložit svým druhům, o čem je řeč; Ao Harrap byl toho názoru, že by se měl Tomáš zavolat, zatímco Tannarr byl ostře proti a taky to zkusil Matějovi vysvětlit:

„Ale pan Baarfelt není sám; je se svou snoubenkou a nebyl by rád, kdybychom ho vyrušovali kvůli nějaké maličkosti!“

Matěj zřejmě Tannarrově němčině moc neporozuměl, ale jasně si uvědomil, co to znamená, když se na něj vycení zuby. Avšak mělo to na něj úplně opačný účinek než na ostatní lidi:

„Co sa na mňa bude taký kocúr čapatý sápať?“ naježil se. „Ja ťa chytnem za tú oháňku a mignem tebú o futra, že z tebja jen kostičky a ten fajnový strakatý kožuch zvostanú!“

Naše diskuse byla asi dost hlučná, protože se otevřely dveře a objevil se v nich Pépi Nekvinda, v podvlékačkách a se samopalem na krku. Spatřil Matěje a zeptal se zostra, ovšem německy:

„Kdo to je? Co tu chcete?“

„Guten tag!“ řekl Matěj. „Ich wünsch sprache mit herr Baarfelt, aber schnell! Sagen Ihm, den Matthias Lupus als Mathes Wolf oder Matěj Vlček gekommen.“

„Matěj Vlček?“ podivil se Pépi. „Aber das ist ein Tschechische Name! Ale to je české jméno!“

„Tož ja,“ souhlasil Matěj. „Aber ich bin von Moravien!“

„Tak co to neřekneš hned a děláš si ze mě psinu?“ zeptal se Pépi a pověsil si samopal pohodlněji. „Tak polez dál! Vy, kočky, zůstaňte venku a dávejte pozor, jestli se tu nevyvrbí nějakej darebák! Tohle je krajan, z toho nemějte strach!“

„Šak sem povidal, že su pana Baarfelta známé!“ řekl Matěj. „Tutaj ten pruhovaný kocúr rozprávjá dosť dobře po česky, aji mu je některýma místama rozumět..“

„Skoro víc než tobě,“ řekl Pépi. „Prosím tě, pojď!“

Charry, který měl lehké spaní, už taky vstal a teď čekal v pokoji; Diana za dveřmi vystrkovala nos zvědavostí. Taky sem už došel Tošio, který si prohlížel hosta se zřejmou, leč u něho obvyklou nevraživostí.

„To su rád, že su konečně mezi dobréma lidma! S téma nakřápléma Němcama néni žádné bešprechung, dyť ty hlavy skopový nerozumějú poctivý řeči ani zbla; a to nésu žádné trúba, trocha po německy sem už též pochytal!“

Ta slova přiměla Dianu, aby vylezla zpoza dveří: „No ne! Jakou řečí to prosím vás mluvíte? To je nějaká čeština, viď, Pépi, ale já rozumím každý třetí slovo! To mě musíš naučit!“

„Prosím tě!“ ohrnul Pépi nos. „Ňáké Moravák! Vůbec neumí pořádně česky, to jenom tobě se ta jeho hatmatilka zdá pěkná! Normální člověk mu vůbec nerozumí!“

„Ty sa na mňa nevyvyšuj!“ vztyčil se Matěj Vlček v celé svojí impozantní výšce. „U nás na Moravě sme byli vyspělý a kultúrní lidi, dyž vy Čížci ste ešče lozili po stromoch ta jak vopice! U vás ešče běhali medvědé po lesách, dyž Velká Morava...“

V té chvíli vstoupil Baarfelt; jak ho Matěj Vlček spatřil, poklekl na jedno koleno a sklonil před ním uctivě hlavu.

„Matěj?“ zeptal se udiveně Tomáš. „Co ty tu děláš?“

„Ať mně Tvoja Svatosť odpustí... Neodvažuju se ani povědět, co ti pan Henryk vzkazuje...“

„Přicházíš od Henryka? Ne od Wandy?“ Tomáš zvedl Matěje a téměř ho dotlačil na židli. V Matějově tváři byl velký strach a obavy z budoucnosti; pravděpodobně měl před Baarfeltem velký respekt.

„Pane komthuře... pani Wandu... zabili...“

Tomáš vypadal, jako by se před ním naráz otevřelo peklo.

„Cože?“ vykřikl a chytil Matěje za ramena. „Co jsi to řekl?“

„Pani Wanda je mrtvá, pane! Zabili ju; a tvojeho synka Denisa odvedli s sebú, nikdo nězna, kde sa ztratil!“

Tomáš strašlivě zbledl, na obličeji se mu objevil výraz hrůzy a bezmocného vzteku; otočil se, zaťal prsty do zdi a opřel se o ni čelem. Mezi sténáním zachrčel:

„Trest! Boží trest za to, že jsem... nebyl dost silný!“

„To ni, pane! Já nevim, jak co trest; ale byla to vražda!“

Tomáš se zarazil; zvolna se otáčel, jako by ani nechtěl věřit vlastním uším. „Vražda? Vražda Wandy... a já měl být taky zabit! Mluv! Řekni, jak se to stalo!“

„Tož ja u teho nebyl! Jenom, co sem začul od Henryka...“

„Přesto... počkej, proč poslal zrovna tebe? Proč nepřijel někdo ze statku? Proč nepřijel sám, nebo nezavolal aspoň vysílačkou?“

„Tož to je ňák moc dotazů naráz... Vší způsobou to je tak, že sa ze statku nedá odejít! Všade vartujú žandáři, žádnyho nechcú pustit, aby taj šel. Rádiovú skříňku mu zebrali, majú ju zavřítú v Olomócu ve skřini. Pan Henryk nesmi odejít ze statku.“

„Co to plácáš za nesmysly? To přece není možné! Jak může hlídat policie můj statek, když mám mezi nimi dobré přátele? Henryk to dobře ví, zná je stejně jako já! A vůbec, co udělala v té věci policie? Kdy se to stalo?“

Matěj chvíli vzpomínal, než řekl datum; byl to tentýž večer, kdy nás přepadla pětice ničemů na statku. Tomáš se zamračil a chtěl vědět, jak to bylo.

„Tož... to on žádné pořádně neví! Akorát sa ví, že paní Wanda se sebrala a jela do Olomóca do banky. To bylo tak kolem třetí vodpůldne. Jel s ňó Francek Vrbátkůj. Ale do města nedojela a nazpátky též né. Dyž sa do súmraku nevrátila, jel Henryk za nima; a taj už kolem kupa lidů. Paní Wanda byla mrtvá v bryčce a Francek ležál kus dál na zemi. Pan Denis... totiž, vona s sebú vzala aj malýho – ten zmiznul a žádné nevi, kde sa ztratil...“

„Wanda neměla zbraň? Jak to?“

„Zbraň? Ta jako pistol? Ja... tož to nevim. Ale myslim, že najistotně ja! Šak pani Wanda nikdá nejezdila bez pistole!“

„Francek taky nebyl dnešní, jezdil u mne tři roky a za tu dobu se naučil, co a jak! To tam nebyla nikde ani jedna mrtvola těch, co je přepadli? To je podezřelé!“

„Tož bať! Šak von pan Denis taky dokázal střílat z pistolky, jen fčelky hvízdaly! Sám's ho učil, ta jak sem byl u vás! Maličky je, ale šumny, teho by přeci jen tak nechytli! A to se mně vůbec nezdálo divný; až teďkaj, dyž to povídáš!“

„Mně zas od první chvíle! K čertu, Wanda střílela stejně dobře jako já! Není možné, aby se dala zabít, aniž by aspoň vystřelila! A co policie? Co ta dělala?“

„Tož... přijel k temu pán vládni rada Bečka aji s komisařem Schibblem a s nima spústa úředních pánův. Všeci si prohlédali mrtvých, moc sa o tem mluvilo a popísalo spústa papíru. A potem řikali, že to snád museli udělat tý trestanci.“

„Jací trestanci?“

„Voni utekli z Mírova; pré že byli dva a při tem útěku sebrali jednému žandárovi pistol. Tak pré to bylo; že chceli zebrat koně a vůz, že by mohli utíkat dál do Uher...“

„Proč tedy nesebrali? Koně a vůz se přece našli, ne?“

„Enem vůz. Koně zmiznuli a žádné vo nich nic neví. Snad to vopravdu museli byt ty lupiči...“

„Ví Henryk, jak se jmenovali?“

„Ja, samo sebú. Pan vrchní Schibbl mu to povidal. Že pré nějaké Anton Knobek a Karlíček Sontágg. Voba byli vodsúděný na dvacet roků a sú to nějací hrozný lotrasi...“

„Najdu je!“ zavrčel Tomáš. „Najdu je, i kdyby přede mnou utekli na konec světa! A zabiju je jako psy! I všechny, kdo jim pomáhali! Věřte mi, má pomsta bude strašná!“

„S dovolením, pane,“ ozval se Pépi Nekvinda. „Mohl bych k tomu taky něco říct?“

„Ovšem, mluv! Co ty o tom víš?“

„Sontágga neznám; ale Antona Knobka dost dobře. Byl to pražskej kasař, dělal káči jen to břinčelo a nosil u sebe stříkačku, kdyby ho zabásli. Prej dokonce vodrovnal jednoho práskače v Židovskejch pecích, ale to jen kudlou a stejně mu to nemohli přišít, anžto zatloukal a nic na něj neprasklo. Pak se ztratil, snad ho zašili do chládku...“

„Věřím tomu. A co má být?“

„No... že bych věděl, kdo by o něm mohl slyšet.“

„Ven s tím!“

„Pihatá Mářa... to je taková saze z Prahy, tančila u Šenfeldů a potom se udělala pro sebe, je to náramně drahá dáma, nóbl, která hned tak s každým...“

„Zkrátka prostitutka! Jasné. Dál!“

„Vona byla na Knobka moc zatížená. Milovala ho jak pes patníky, jestli chápete... Knobek by nikam jinam nešel, než k ní, určitě aspoň sebrat prachy, co u ní schovával. To není jinak možný!“

Tomáš chvíli přemýšlel s přimhouřenýma očima. „Děkuju, Pépi. Pak si promluvíme. Pokračuj, Matěji, co je s hlídáním statku!“

„Přijel ňáké pán z Vídně. Langr nebo Hartl, nebo Hartmann, tak nějak. Že ze státní bezpečnosti, mluvil dokonce o panu Denisovi. Že pré ho majú v Náměšti na výchově v óstavu; našli ho hrozně zbídačenýho u řeky, bečál a zhlédal, ta jak dyby utek z pekla a všeci čerti jé chytali. Tam pré zvostane, dyž nemá tatu ani mamu a Henryk že pré by jé akorát zkazil. Teďkaj si to pré veme na starost stát, tak pré se Henryk nemá vo nic starat...“

„To si Henryk nenechal líbit!“

„Taky že né! Hádal se, že sce hned pana Denisa vidět. A že ho odtamtáď veme pryč. Ale ten pán že pré ne a že moc dobře ví, co je Henryk zač: aji že je rytíř Blesku.“

„A Henryk?“

„Ten chlap mu povidal moc divnó věc. Že pré ty, pane, seš dávno mrtvé, že ťa zabili ňáky zbojníci v Německu a že pré teď néni ten statek ničich. Mohla by ho dostat tvá vzdálená přízeň, ale ta že je ve Vídni a nechce to, anžto na nich je to daleko a selský řemeslo je na ně moc sprostý. Henryk tvrdil, že je to divný a že přeci statek patří panu Denisovi; ale ten chlap že než pan Denis doroste do jednadvacíti rokův, uteče móře vody; a jestli by pré nechtěl Henryk zvostat na statku jako správec pro pana Denisa. A to by se jé nikdo nevyptával ani na výnosy statku a na to, co se stalo s penězma, který se zarobily...“

„Podívejme se! A co Henryk?“

„Henryk povidal, že néni jisty, co je s tebó. Ten chlap povidá, že mu seberú rádiovú skříňku, aji když s ňó neumijú zaobcházat, tak nemožú dopustit, aby s ňó vysílal Henryk. A taky jo, hned ju zabavili a už ju měli ve voze. A že Henryk se može ve vopačným pádu dostat před stanné súd, že mu hrozi šibenica nebo aspoň dlúhy roky kriminálu; tak že se má rozhodnúť.“

„A Henryk?“

„Henryk se ptal, co že jako za to. Ten chlap že nic; akorát dyž přinde ňáké člověk, co patří k řádu, aby mu ho voznačil a že se dál vo nic nemusí starat. A dyby nechtěl, tož se mu zle povede; je přeci Polák a v Rakúsku jen na tvú dobrú vůlu. Že ten chlap se bude skrývat blízko v jedným malým baráčku v dědině. Že mu má skázat po novym chasníkovi, kterýho k nám poslali. Je to ňáké... ja, Šimon Antek mu říkajú a nevěďá pré, co je méno a co přímeni. Teď je na statku a nic sa bez něho nesmí. A žandáři pré budú hlídať, dyby sa někdo ze statku chcel zdéchnuť. Tak ať sa Henryk rozhodne: či spolupráca a či kriminál.“

Tomáš se otočil k Dianě, která naslouchala a tiše překládala Charrymu a Evě-Marii, která teskně plakala: „Člen řádu smí slíbit spolupráci, když je ohrožen. Slib vynucený nepřítelem není třeba plnit. Co udělal Henryk?“

„Henryk slúbil. Ale ten chlap musel vědít, že je takové zvyk, tak povidá, že pré Henryk musí přísahať. Že řádová přísaha je posvátná věc, že ju nikdo nesmi zradiť. Tak Henryk přísahal na svú dýku, že opustí řád a dá sa k nim.“

„A ten muž tu přísahu přijal?“ Tomáš zbledl a oči mu zle zablýskaly.

„Na ja!“

„Ubožák! Dobře, má co chtěl. Sám se odsoudil. Co Henryk?“

„Poslal mně vzkázáni po Katryně, když šla prodávat do města véce. Ten nové Šimon pré prohlížal každy véco zvlášť, esli v něm něco néni. Katrynu nepodezíral, ona též nic nevěděla, akorát že mám přivízt dřeva. Tož sem hned přijel.“

„Jak to tam vypadá? Viděl jsi policajty?“

„Toť, že jo. Chytli mňa hned u řeky a že pré kam jedu a jestli nésu ňáké pazúr. Nechali mně složit všecky klády z voza důle, pak zas naložit. Ničeho nenašli, tak mňa pustili. Domlúvali sa mezi sebú, ale nevim co, bylo to po německy. Ale povidali, že su jenom dummkopf a eine tschechische schwein. To znám eště z časů, když sem slúžil císařovi pánovi jako infanterist.“

„Mluvil jsi s Henrykem?“

„Jenom chvílu. Všecko mně to povídal Kulhavé Martin, když sme skládali to dřevo. K temu sa ten Šimon neukázal, co smrdí robotú, do teho sa nežene. Potom si mňa zavolal Henryk a povidá: »Pojedeš do Německa za pánem.« Dal mně tutoť adresu, »Všecko mu vypovíš. Tady máš peníze za dřevo, to tě snad bude stačit. Kdyby byl pán opravdu mrtvé, stav sa u pána Janka Dunbara v Berlíně, ten sa o tebja postará a mně sám dá ňákú zprávu. Ale dyž žije, že su tu a vím, co je moja povinnosť. Tak mu to pověz!« Tak to povidám.“

„Děkuji ti, jsi statečný chlap! Před chvíli jsem měl srdce těžké jako kámen; ale teď cítím jenom nenávist! A pomstím se, všem se pomstím, těm co ji zabili i tomu podvodníkovi, který chtěl získat Henryka! Každý dostane svůj díl! Ještě mi pověz, zda jsi se v pořádku dostal přes hranice a jestli tě nic zlého nepotkalo; jak bych mohl přejít i já.“

„Tož to asi ne, pane. Nic ve zlým, ale stala sa mně taková malá nehoda. Když sem šel k hranicám, tak sem sa zeznámil s takovým divným paskřivcem; nebyl zhola špatné, ale něco v něm bylo zly, co mňa trocha vartovalo, že mu nemám věřit. Ale já neměl ničeho, co by mně mohl zebrat a za zbraň akorát nůž; ty peníze, co mně dal Henryk, bych si snad dokázal vobránit.

Tak sme sedli do šenku a on mi tam povidá, že pré jde přes hranice, že ho hledajú; že nic zlýho neudělal, ani by to pré nedokázal, že sa eném dal na polityku a že má za to trpěť. On je takové příkaz: pomáhať potřebném, který teho zaslóžija; tož sem sa jé ptal, zač to bylo. On vykládal o tej polityce a mně sa zdálo, že to bere za správné konec a že to je dobré Čech, aji když mluvil trocha po pražsky, ale kemu to vadí? Řek sem mu, že by to třeba aj šlo; von znal vo všelijakých našich takové věci, že sem mu na chvílu aj uvěřil. Šli sme do paluše, co v ní vždycky spávame; ale néni tam náš staré šenkýř, pré utek a nechal ju Bohu na starosť. Myslim, že sa na ňé něčeho domákli, tož utek. Je tam nové a já mu moc nevěřím.

Tak sme pojedli večeřu a šli s tým chlapem navrch do jizby. Tam von na mně vytáh pistolu. Tudlectu. Že pré mám dať pryč všecky svý zbraně, nebo že střelí. Tak sem mu dal svůj nůž. Von mně to nechcel věřit, že pré řádové rejtar nikdá nechodí přes hranicu jen s nožem. To už sem začnul větřit, že to je špatný. Chvílu sem sa vykrúcal, ale nebylo to kór nic platný.“

„Naletěl jsi fízlovi!“ řekl Tomáš.

„Ja, tak to je. Potom mně postavil ksichtem ku zdi a že mám dať ruky navrch a vopřít vo stěnu; prohledával mňa a zas nic nenašel. Tož povidá: »To bysem nikdá nevěřil, že Baarfeltův honicí pes sa vydá přes hranice bez pistole. Asi nebudeš nic cennýho.« »Šak nésu,« povídám já, »Ani žádnýho takovýho pána neznám a nechodím přes hranicu pro žádnýho, ale pro seba, že je tam cukr laciňéši.« A on povídá: »Tak vidím, že seš jenom hloupej Valach!« No a jak tam stál, tož sem ho praštil pěsťů přes palicu a ten revolvér mu vykop kolenem. V tu ránu ležál na zemi, šahal sice po nožu, ale já mu šláp na ruku a povidám mu: »Možná su jenom hlúpé Valach – ale celé život dělám v lesi, sekám dřevo, který ty bys nedoved ani vzít do ruky. Tož ti vokážu, že milostivé pán poslali s tým vzkázáním dobrýho.« A pak sem ho zbúchal, že ostal ležať.“

„No, když ty někoho zbúcháš, tak obvykle ostane,“ řekl Tomáš. „Dobře jsi udělal, Matěji.“

„Ja – a zebral sem mu tú pistolu. Eště co sem neřek: jak sem ho praščil, tož stihl střelit, mám tutaj na hlavě vo kúsek masa a pár vlasů míň. Ale dyž tehdá na mňa padl ten strom a ty si mňa vykurýroval, tož to bylo horší. Enem sem to vobvázal a mohl sem jít. Též sem mu sebral všecky peníze, bylo to pět set dvanáct rakúských zlatek. Já vím, že se to nemá, krásť; ale von mňa chcél zabiť! Já mu povídám: »Šak ty seš fízl, kurva chlap – tobě dajó jiný peníze a nám, hlúpém Valachům, všeci jenom beró. Tož se mně to bude hodiť víc jak tobě.« A šel sem. Von tam zvostal ležat; čítám, že sa tak do dvůch měsíců na nohy nepostaví. Ať si dobře pamatuje, kemu nemá nadávať.“

„Dobře jsi udělal! To nebyla krádež, Matěji. Byl to nepřítel. Měl jsi ho zabít!“

„A tož... víš, pane, vono to není takový lehký.“ řekl Matěj a promnul si ruce. „Já ešče nikdá žádnýho nezabil. Zmlátit, tož to ja, to jde; ale zabíjať, to sa nemá. Takový sú voni, že zabíjajú nevinných lidí. My sme přeci lepší než ňáké žandár...“

„Dobře, Matěji, děkuju ti. Udělal jsi pro mne mnoho; zůstaň tady a odpočiň si u nás. Pépi!“

Pépi Nekvinda přistoupil blíž. Očividně se rozlíceného komthura trochu bál, ostatně Tomáš vypadal dost strašně.

„Poslouchej dobře, Pépi, co ti povím! Tys byl dlouhá léta zločincem z povolání; vím, dělal jsi kasy, podváděl, kradl jako straka. Teď se z tebe stal poctivý člověk a já ti věřím. Uděláš pro mne něco? Upozorňuji tě, bude to těžké a možná budeš muset jít proti svým bývalým kamarádům a proti... je možné, že i proti policii. Ale věřím, že to dokážeš!“

„Ano, pane komthure!“ řekl Pépi. „Chci dokázat, že nejsem tak špatnej chlap! Že nejsem křivák... A když ne tobě, tak svýmu pánovi, Charry Ritherovi. A paní Dianě!“

„Pojedeš do Prahy, Pépi. Já vím, je to nebezpečné; znají tě tam a možná tam máš svoje nevyřízené účty. Ale neboj se, dostaneš falešné papíry, dokonce licenci soukromého detektiva. Budeš tam hledat informace o těch dvou: Sontággovi a Knobkovi. Všechno, co o nich víš, hlavně kde se skrývají. Smíš použít všech prostředků, které máš možnost využít. Peníze ti dám, chytrost máš vlastní. Taky dostaneš zbraň, jeden ze samopalů, složíš si ho do pouzdra na housle. Dávej dobrý pozor, ať se ti něco nestane. Všechny svoje postřehy oznámíš panu Bornovi; je to můj pražský agent, ten mi to oznámí. Kdybys ty chlapy našel, nesmíš se prozradit; přijdu si pro ně sám. Souhlasíš?“

„Ano, pane! Udělám to tak...“

„Odjedeš zítra, ranním dostavníkem. Pak vlakem do Berlína k Dunbarovi, ten ti dá další instrukce. Rozumíš?“

„Ano, pane. Provedu!“

Pépi i Matěj odešli; Tomáš zůstal sedět proti Charrymu, Dianě a Evě-Marii. Teď se opět překvapivě změnil; jako by v něm zhasla životní jiskra. Seděl u stolu, opíral se o něj křečovitě lokty a vypadalo to, že bez opěry by spadl na desku stolu. Tvář měl ztrhanou a jakoby zestárlou.

„Wanda... prožil jsem s ní celý život! Ona mě naučila být člověkem – a teď ji zabili! Kvůli mně!“

„To si neber!“ řekl Charry. „Nezabili ji kvůli tobě, ale kvůli těm koním. Lupiči – co chceš?“

„Nevěřím! Na nás taky přišli lupiči; některé Pépi poznal! Jenže ti lupiči museli vědět, koho mají zabít; zřejmě ten přepad provedli tak, že se má Wanda nemohla ani bránit. A Denis... Denis přece musí vědět, jak to bylo! Proto ho drží v zajetí... Ale já ho najdu! Svého syna jim v rukou nenechám, nedám jim ho, těm vrahům, těm ničemům... těm...“

„Ty víš, kdo to byl? Víš, kdo je poslal?“

„Oni! Proto chtěli, abych zemřel dřív, než se to dozvím! Protože tohle bude stát život všechny, kdo s tím měli něco společného! Půjdu po nich jako honicí pes – a všechny je zničím, ať je to kdokoliv! Mám přátele, pomohou mi; mám vás, o které se mohu opřít! Ještě poznají, kdo je to Tomáš Baarfelt! Poznají, komu to vyhlásili válku!“

„Myslíš, že dokážeš všechny porazit?“

Tomáš zavřel na pár okamžiků oči.

„Já ne – ale Bůh. Zapomněl jsem na nějakou chvíli, že nejsem pánem, ale sluhou svého Pána. Proto přišel trest; ale poučil jsem se. Přišel čas, abych prosil o ochranu a pomoc. Nastane chvíle, kdy můj Pán bude soudit; a Jeho soud bude strašlivý!“

Zvedl se; odpotácel se do svého pokoje a zabouchl se tam. Zamkl dveře na klíč a ani nedbal, že Eva zůstala venku.

„Nechoď k němu,“ pošeptala jí Diana. „Dneska zůstaň spát jinde. Potřebuje být sám...“

Zakrátko se statek Hůrka opět ponořil do tmy.

 


Zpět Obsah Dále

01.08.2020 20:34

Errata: