Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pátrání soukromého detektiva

Zpět Obsah Dále

O tři dny později vystoupil z rychlovlaku, přijíždějícího od Aussigu (Ústí nad Labem) na pražské nádraží Františka Josefa I. mladý muž s malým elegantním kufříkem z vepřovice a pouzdrem na housle, zavěšeným na rameně. Kromě toho měl také hůl s mosazným knoflíkem, dost těžkou a pádnou. Oblečen byl elegantně, ne příliš výstředně, ani jeho oděv nenaznačoval přílišné bohatství. Zato tvář byla odhodlaná a tvrdá jako u muže prošlého životními zkouškami, u jiných lidí neobvyklými. Nosiče odmítl, stejně jako pominul drožkáře, čekající před nádražím na výdělek; vydal se pomalým, volným krokem ke Koňskému trhu a pak dolů na Příkopy. Rozhlížel se okouzleně po pražských domech, jako by o nich dlouhou dobu jenom snil; a když slyšel českou řeč, mimovolně se usmál jako člověk, který byl dlouho v cizině.

Když se dostatečně unavil, vzal si přece jen drožku; nechal se zavézt do Karlína, kde si vyhlédl jeden z malých hotýlků, ne drahý, ale taky ne nejhorší zapadák. Byl to hotel přiměřený jménu a povolání, které zapsal do hotelové knihy: Joseph Neckermann, Berlín, soukromý detektiv. Číšníci i hostinský s ním hovořili německy; hostinský lepší, číšníci horší němčinou s mnoha českými výrazy, když si nedovedli vzpomenout. Nicméně rozuměl přesto velmi dobře a když ho pokojská (tak asi pětačtyřicet, nastrojená a nalíčená na sedmnáct) zaváděla do pokoje a mluvila na něj česky, klidně jí německy odpovídal. Omluvil se, že půjde spát a probudí se až večer; zamkl se a taky hned usnul.

Večer sešel dolů, navečeřel se a vyrazil pěšky do ulic; měl s sebou jen svoji těžkou hůl. U trafikanta na rohu si koupil české noviny, sedl si na lavičku, zapálil lulku a s požitkem četl dost naivní denní zprávy. Seznal z toho, že nového není prakticky nic; toto poznání jej potěšilo.

Zvedl se a vydal se pěšky, různými ulicemi, na Žižkov; nikdo si ho zvlášť nevšímal, i když on zpod střechy svého tvrďáku bleskl po každém pozorně očima a hodně často se nenápadně rozhlížel, zda někoho známého neuvidí. Když došel k cíli své cesty, malé hospůdce zastrčené ve slepé uličce, tiše se zasmál.

Vstoupil dovnitř; zápach piva, laciných cigaret a doutníků i neidentifikovatelný pach špíny ho přímo praštil do nosu, ale nezdálo se, že by ho to zvlášť odrazovalo. Spíš ho překvapilo, když se k němu nejbližší hosté zaraženě otočili a ztichli, z kouře se vynořil odrbaný hostinský a slušně pozdravil.

„Dobrej večír... copak si přejou, mladej pane?“

„Nedělej, že mě neznáš!“ řekl mladík docela dobrou pražštinou. „Tak moc jsem se snad nezměnil!“

Smekl tvrďák a mile se usmál na svoje bývalé kamarády.

„Pámbu mě netrestej!“ řekl hostinský. „Dyť to je... hrom do bubnu, to je Pépi Nekvinda, ať mě čert sebere, jestli né!“

„Šak právě,“ řekl Pépi. „Jsem to já, jenom maličko starší, než když jsme se naposledy viděli!“

„No jo,“ zachrčel vazák u blízkého stolu. „Ale jak seš divně vyfešákovanej, Pépi! To bysem nikdá nevěřil, že z toho votrhanýho sígra může bejt takovej štramák. Vážně, potkat tě v temný ulici, tak tě líznu po šišce a voberu!“

„Tak to bych ti neradil. Nejenom že jsem se vohák, mládenci; já jsem taky povýšil!“

„Na copak, bych rád věděl?“ zachechtal se hubený mladík s vyraženými zuby. „Nejspíš na vládního radu?“

„Podržte se všichni toho, co máte po ruce! Stal se ze mě soukromej detektýv! A nevěřili byste, pro koho dělám!“

„Fuj,“ lekl se starý sešlý dědek u nálevního pultu. „Pépi, co to tu plácáš za blbiny? Ty ses stal na starý kolena fízlem?“

„Jak seš starej, tak seš blbej, Chromajzle! Depák fízlem, co donáší chlupatejm; to mě snad přeci znáš, nebo ne? Jsem soukromý vočko; takovej, co hledá až najde a nepoví žádnýmu, leda svýmu šéfovi. Piš si, že jsou věci, který se poldíkům nepovídaj!“

„To teda žasnu,“ řekl Chromajzl. „Přesto nevěřím; jak mohli ňákýmu takovýmu, jako seš ty, dovolit dělat privátní vočko? Kdo tě tam prosím tebe vyzved?“

„Hele, Chromajzl, umíš německy, tak si to přečti!“ Pépi mu podal malý průkaz ve tvrdých deskách. Stařík ho otevřel a zvolna, s obtížemi slabikoval: „Jo-se-ph Nec-ker-mann. To máš bejt jako ty?“

„No bodejť! Nevypadám na to?“

„To se teda divím,“ řekl vazák. „Že si to někde votočil?“

„Ale kdepák, Baldo, co tě vede? Jen jsem se seznámil s lidma, který dovedou takový věci zařídit. Jsem teď něco úplně jinýho než kriminálník. Zíráte svejma vyjevenejma vočima na člověka řádnejch mravů a počestnýho povolání!“

„To jsem teda neslyšel, že by fízlovina bylo počestný povolání, i když jen privátní,“ řekl hubený mladík. „Ale jistě jsi při tom našel taky ňáký mergle, nebo né? Jakpak seš na tom?“

„Tak, že můžu zaplatit každýmu, na co má chuť. Což tímto činím a voznamuju, že jsem rád, že jsem zas mezi svejma, i když ne na dlouho, protože by si mě tu taky mohli nechat na dýl, kdyby něco vylezlo ven. Doufám, že tady nejni žádná krysa, co by se zvedla a letěla na mě bonzovat, že jsem se ráčil vrátit.“

„Co si to vo nás myslíš, Pépi?“ řekl Balda. „Dyť víš, že jsme vždycky rádi, když se ty vokážeš mezi kamarádama! Tak hospodo, nos na stůl; já mám žízeň, že bych se vo ni moh vopřít!“

Pépi usedl k jednomu stolku, kde mu honem udělali místo a hostinský před něho postavil orosenou sklenici. Pépi mu vrazil do ruky padesátku a řekl: „Taky jsem ti mně se zdá něco dlužnej od dřívějška. Tak abys neškodoval...“

„Koukám, poctivost se ti nezavařila,“ pravil hostinský. „To už asi bude konec světa, když Pépi Nekvinda platí, co je dlužnej! On se teď celej svět halt točí vzhůru nohama...“

Mezi stolky se protlačil rozložitý chlap hrubé zarostlé tváře, ale kupodivu chytrých modrých očí; plácl Pépiho po rameni a rozesmál se. Taky Pépi se zasmál a podával mu ruku.

„Těbůh, Honzo! To jsem rád, že seš tady taky. Fakt rád, chtěl jsem s tebou prohodit pár slov.“

Honza, řečený Zvoník, si k němu přisedl a chvíli se mlčky usmíval; potom vzal Pépiho pravici a obrátil ji dlaní vzhůru.

„Poslouchej, jakpak dlouho seš tím detektývem? Asi moc dlouho ne – není to ani tejden, cos ještě dělal se železem; vůbec jsi celou dobu tvrdě makal. To já bych poznal, kdyby ses dal na fajnovou práci; takový mají ručičky běloučký a měkoučký jak dětská prdýlka. Ale ty máš ruku jako struhadlo!“

„Jo, kamaráde, vono to jináč při mým kšeftě nejde. Tobě to můžu povědět: dělám u jednoho chlápka na statku a to v Německu; je to řádnej a počestnej sedlák, pan Rither. Tohle je jenom takovej melouch pro jednoho jeho známýho.“

„Ty a dělat u sedláka? To se divím ještě víc! A co to je za sedláka, že tě může poslat přes půl Evropy pro nějakou prkotinu?“

„Vona to není jen tak prkotina; von taky není jen tak ňákej sedlák. Je to celý zamotaný; je to vlastně nějakej hrabě...“

„Teď už mě valíš! Děláš si ze mě srandu?“

„Ale ne, fakt je to divný. Nebudeš mně to věřit, já jsem taky nevěřil. Ten chlap o sobě říká, že je hrabě; ale dělá jako sedlák a připlul z moře, kde se toulal dlouhý roky, tam si taky sehnal ten titul. Ale je to chlap z naší branže, na to bych dal krk; protože když mu tam přijde ňákej sígr, tak ho zabije, jako když zhasneš svíčku. Slyšel jsi o Hanesu Birgerovi?“

„Jo. Dost jsem toho slyšel o tý svini donašečský. Bodejť by ho černá zem pohltila! Bacha na něj, je to lump.“

„Neproklínej ho. Už ho zem pohltila, líp řečený pohltila ho bažina za naším statkem. Jeho bráchu Karlíčka s pěti dalšíma jsme rozstříleli na hadry, když k nám přišli nás vobrat. A ještě dalších pět lotrů jsme rozstříleli minulou neděli; totiž pan hrabě, paní hraběnka, jejich šelmy a pan Baarfelt.“

„Co... Baarfelt?“ zarazil se Honza Zvoník. „Co vo něm víš?“

„Proč – ty ho znáš?“

„Ne. Ale znám chlápka, kterej mi jednou řekl: Honzo, jak někdy uslyšíš jméno Baarfelt, tak vem klobouk a mazej vod toho! To jméno smrdí krchovem. To už je lepší jít proti celý vládě než proti Baarfeltovi. Tak proto jsem se lek.“

„Já jdu s ním,“ řekl Pépi klidně. „To von mě najmul. Je to mýho šéfa velkej kámoš. Nemůžu ti říct, přes co se tak pokámošili, ale je to přes jednu společnou partu.“

„Čím míň toho vím, tím míň ze mě vymlátěj.“ zasmál se Honza.

„Jo, tak ti mě poslali. Mám se poptat po nějakejch lidech, po kterých Baarfeltovo srdce touží, asi jim chce dát pusu a poptat se po jejich zdraví. Jeden z nich je nějakej Sontágg, Karlíček Sontággů. Neslyšel jsem vo něm nikdy, ty jo?“

„Ne. A ani vo to nestojím.“

„No a druhej je Anton Knobek.“

„Anton?“ opakoval zamyšleně Honza Zvoník. „Toho samozřejmě znám a ty přeci taky. Anton bejval rovnej chlap. Ale slyšel jsem vo něm povídat, že když ho pak dostali, práskl něco na druhý a šel bručet, tuším někam na Moravu. Škoda Antona. Co měl vyvést?“

„Vypadá to na hnusnou věc: mord, Honzo. Loupežnej. Měl zamordovat starou toho Baarfelta.“

„Ale fuj! Anton Knobek? To bych se teda hodně divil. Anton nebyl úplnej gauner, to teda ne, to bych mu křivdil. Měl svý chyby jako každej. Ale aby vraždil ženský? Proč vlastně?“

„Kvůli kobylám. Že chtěli utýct s tím Sontággem do Uher.“

„Blbost,“ řekl Honza rázně. „Anton by nebral čáru do Uher, aspoň ne bez prachů, co má ulitý u Pihatý Máři. To vymyslel ňákej blb.“

„To je verze policie. Tak to prezentovali jeho známejm. Von tomu taky moc nevěří.“

„Ani se nedivím, je to celý na levačku. To bych nesežral ani za prase. To on je ten Baarfelt takovej kámoš s policajtama?“

„Ani bych neřek. A můj šéf Rither, ten teprv ne. Když přišli vyšetřovat ten přepad, byl s nima takovej tlamatej, malej šedivej skrček s vočima jako ještěrka. Ten šéfa naštval; věřil bys, že je Rither vyrazil s flintou v ruce? Vyhrožoval jim, že je postřílí; všichni jsme vzali flinty a strčili jim je pod frňák. Já byl štěstím bez sebe, že můžu namířit bouchačku na fízla!“

„To je teda kořen!“ řekl Zvoník vážně. „To se musí nechat. Pro takovýho chlapa bych taky udělal první poslední. Co bylo dál?“

„Nic, vypadli a pak přišli ty další, co je srovnali v neděli. Jenže večír oznámili Baarfeltovi, že mu krouhli starou. Vypadá to tak, jako kdyby to bylo širší; že těch pět poslali, aby se o tom nedozvěděl, aby ho jako kuchli dřív. Tak teď poslal mě, abych se mu po tom podíval.“

„Hm,“ řekl Zvoník a napil se pořádně piva. „Myslím, že by bylo účelný voptat se Pihatý Máři. Ta vo tom bude něco vědět.“

„Je furt tam, co bejvala? Nezdejchla se?“

„Já se vo ni nestarám. Ale řek bych nevím, proč by tam neměla bejt.“

„Tak to se nedá svítit. Musím jít za ní.“

„Neblbni, to přeci nemůžeš! Vona dělá v nejlepším salónu, tam takovýho votrapu jako seš ty nemůžou pustit. Když nezazvoníš prachama, tak ti daj akorát do čuchometru!“

Pépi se mírně usmál. „Počkej, koukni na mě líp! Vono je na mně nějak vidět, že nemám zlatý doly? Baarfelt mi dal pěkný školení a mám dojem, že to na mým zevnějšku zanechalo stopy. Kromě toho, už delší čas se nenajde mezi normálníma lidma nikdo, kdo by mě dokázal zmlátit!“

„No, dobrý,“ zdálo se, že Honza mu tak moc nevěří. „Tak si teda jdi! Ale nepočítej, že ti budu dělat zeď!“

„Neva. Ale můžem se vidět zejtra, co ty na to? Já se na tebe přijdu podívat a povím ti, co jsem zjistil.“

„Budu ti vděčnej. Kdyby něco, tak jsem pořád k disposici Tvýmu Veličenstvu, je to jasný?“

„Právě na tebe jsem extra spolíhal. Tak ahoj, Honzo; buďto jsem tady zejtra, nebo už nikdy.“

„Ahoj,“ řekl Honza Zvoník a díval se za Pépim, dokud nezmizel ve dveřích. Potom si přetřel čelo a zhluboka se napil piva.

Starý dědek Chromajzl se u něj objevil jako stín.

„Hele, vyval to, Honzo! Co po tobě chtěl?“

Honza Zvoník se k němu natočil a významně mu ukázal pěst. „Hele, Chromajzl, jestli někde cekneš vůbec vo čemkoliv, cos tu viděl, tak ji poznáš! A vostatní taky, když budou mít moc řečí! Pépi jde po veliký věci; po něčem, co si spunktovaly ty veliký svině, co seděj navrchu a vysávaj nás malý lidi dole. A jestli Pépi najde toho, kdo to všecko zplichtil, tak bude vo ňákou svini míň. Jasný?“

Dědek Chromajzl si utřel fousy a povzdechl si.


Pépi Nekvinda kráčel svižným krokem s kopce dolů; mířil do vnitřní Prahy. Když proti němu šel policajt s kohoutím ocasem na helmě, na chvíli dostal chuť zmizet v průjezdu; pak si uvědomil, kdo je a co je, tak se namísto toho nafoukl, pevněji sevřel hůl a prošel okolo strážníka klidným krokem gentlemana na procházce. Taky si ho policajt ani nevšiml; věnoval veškerou pozornost babě hadrářce, která se potloukala s nůší po protější straně ulice a zřejmě hledala, co by si přivlastnila. Policajt zas čekal, na co položí ruku, aby ji za to sebral. Inu, přísnost na chudej lid musí bejt.

Náhle zaslechl Pépi nějaký hluk a když zvýšenou rychlostí zahnul kolem rohu, spatřil kuriózní scénu: tři mladíci, poměrně slušně oblečení, obstoupili mladou dívku, podle oděvu zřejmě se vracející z fabriky; teď ji nechtěli pustit a kladli jí milostné návrhy, dost sprostými slovy i posunky. Jeden jí dokonce sebral kabelku; dívka prosila, křičela a taky je častovala různými přívlastky v rodné řeči žižkovské.

Pépi došel až k nim a pronesl: „Sbalte svejch pět švestek, frajeři, a vodprejskněte!“

Zarazili se a obrátili k němu. Jeden z nich si podržel dívku za copánek, aby mu zatím neutekla, i když druhý měl její kabelku.

„Co to máš za fóry?“ ptal se ten největší. „Děje se tobě snad něco? Jdi si po svejch, nádhero!“

„Povídal jsem, abys vodprejsk! A tendleten navalí tu handtašku, než mu jednu ubalím! Jste pěkný čuňata, když se votíráte vo holku!“

„Halts maul, du Tschechische Hund!“ zahudral ten, který držel dívku. „Vý Tšéši ste fšecky z jedny svinácky kref!“

„Se mnou můžeš klidně mluvit německy, mně je to jedno. I když, viděl jsem víc sviní Němců než Čechů!“

Mladík pustil dívku a vrhl se na Pépiho; vzápětí mu šel i ten druhý na pomoc. Pépi se rozmáchl holí, těžkou rukojetí zasáhl Němce do nosu, až mu vytryskla krev a vzápětí dal druhému koncem hole do břicha; třetí dostal rukojetí přes ruku, takže pustil kabelku a dívka ji rychle sebrala. Mladík s krvácejícím nosem vyrazil kupředu; dostal kopanec do břicha a když se zkroutil, dopadla těžká rukojeť hole jako kyj na jeho zátylek a ničema se složil k zemi jako prkno.

„Dobytku!“ vykřikl druhý. „Tys ho zabil!“

„Žádná škoda takový verbeže. Můžeš bejt další, jestli vo to stojíš!“ řekl Pépi. A protože třetí otvíral pusu, aby něco řekl, vrazil mu do ní zaťatou pěst a mladík se už k řeči nedostal. Naopak se otočil a mazal odtamtud, jako by mu za patami hořelo. Poslední zjistil, že zůstal sám, vzdal to a urychleně se stahoval pryč.

Pépi chvíli mlčky stál a pozoroval, zda se nevrátí; dívka se schovávala za stromem, rozšmudlávala si slzičky a nevěděla, zda má podlehnout strachu a utéci, nebo zvědavosti a zůstat.

Pépi se k ní obrátil: „A vy, slečno, byste si měla uvědomit, že noční ulice není vhodné prostředí pro mladou dívku! Nezapomeňte, že s podobnými zjevy se můžete setkat dnes a denně!“

„Jo,“ pípla. „Jenomže my u nás ve fabrice děláme do devíti! Za to dostáváme dvacet halířů příplatek...“

„Dvacet halířů? Ujasněte si, jestli vám to stojí za to nechat se obtěžovat za ty peníze od takových...“

„Jo, jenže my... já musím pomáhat mamince živit rodinu! My jsme chudý, pane, víte? Táta je nemocnej a nedělá, máma taky není moc zdravá. Já a máma pracujeme, ostatní jsou moc malí, aby něco dělali. Napřesrok bude Petrovi čtrnáct, půjde taky do fabriky.“

„Hm...“ zahudral Pépi. „Kolik máte sourozenců?“

„Čtyři. Vlastně pět, ale Tonča už u nás není. Ta je nejstarší, už je vdaná a odstěhovaná. Ale oni taky nic nemají.“

V Pépim se hnulo svědomí. „Dovolte... doprovodím vás!“

Dívka mu ochotně přikývla a když ji vyzval, zavěsila se do něho. Byla drobná, útlá a křehká jako ptáček. Když procházeli pod lampou, viděl její dětskou tvář, ušmudlanou od slz.

„Kolik je ti vlastně let?“ zeptal se.

„Sedmnáct. Za dva měsíce...“

„Aha. A kde děláš?“

„V textilce. U stroje. Ale to jenom... čtvrt roku. Předtím jsem pomáhala. Teď to Voráčkový utrhlo ruku, tak mě dali místo ní. Však už jsem si to zasloužila. Dvakrát mě přeskočili, že jsem slabá...“

Pépi se mračil. Nezdálo se mu to. „Copak to jde? Co je to za svět, kde může stroj člověku utrhnout ruku? Vašemu továrníkovi patří zakroutit krkem, darebákovi, za takový podmínky! I za těch jeho špinavejch dvacet halířů, za který nutí takový děvčata dřít až do tmy!“

„Ale... co to povídáte?“ vyjekla. „Vždyť... pan továrník nám dává práci! Kdyby nebylo jeho, umřeli bysme hlady!“

„A kdyby nebylo vás, takových děvčat jako jsi ty, chcípnul by hlady on, svině nenažraná! Většinu výdělku si nechává pro sebe!“

„No – to už je takovej život!“

„Houbeles! To je jenom hloupost lidí, že se mu neumějí vzepřít! Vysvětlit mu, že okrádat nikoho nesmí!“

„Jakpak mu to chcete vysvětlit?“

„Však já už bych si nějaký způsob našel!“

„Vy... vy jste...“ hlas se jí zatřásl. „...sociálista?“

„Ne. No a kdyby, tak co?“

„Takový řeči vedou sociálisti! Pan mistr říká, že když někdo má takový řeči, že s ním nemáme mluvit. A máme mu to okamžitě ohlásit. Sociálisti nesmějí bejt!“

„Protože kdyby byli, tak bys měla víc peněz a míň dřiny! Bože, ty seš ale hloupá! Tak mu řekni, že jsem s tebou mluvil, ať na mě přijde! Rozbiju mu hlavu jako támhletěm.“

Cítil, že se otřásla, jako by na ni sáhla smrt. Zmlkla a cupala vedle něho drobnými ptačími krůčky, jako by se bála. Tak došli až do kolonie drobných zchátralých domků; před jedním zastavila a zapípala: „Tak... tady bydlíme.“

„Hm... no dobře. Jak se vůbec jmenuješ?“

„Anča. Anča Horáčková.“

„Dobře, Aničko. Tak se rozloučíme.“

„Nebo... jestli chcete trochu kafe...“ řekla váhavě.

„No, možná. Podívám se na tvého otce; znám člověka, který by mu třeba mohl pomoci.“

Anička otevřela vrátka a vpustila ho dovnitř; Pépi se sice udeřil o horní rám dveří do hlavy, ale pak už si dával pozor, aby dveřmi procházel v předklonu. Temnou zatuchlou chodbou prošli do kuchyňky, osvětlené petrolejkou, taktak skomírající; okolo stolu tam seděla udřená žena se šedivými vlasy, dva kluci a dvě dívenky jako schůdky; všichni vyhublí a ošumělí. Ve starém vypelichaném ušáku u kamínek seděl muž; olysalá lebka a svraštělé tváře dělaly dojem starce, ačkoliv sotva překročil čtyřicítku.

Anička pozdravila, Pépi také; všichni se otočili a udiveně na něho zírali. Potom žena pozdravila a ostatní po ní.

„Maminko, ten pán se mě zastal, když mě obtěžovali takoví tři chlapi,“ řekla Anička. „Je moc hodnej...“

Žena vstala a otírala si ruce do zástěry: „Prosím vás, nedívejte se na tu bídu kolem! Nezlobte se, nemám vás ani kam posadit; muž je nemocnej, nic nemáme a ještě jsme se zadlužili! Děkuju vám, že jste pomohl Anči, víte, dneska se už málokdy najde dobrej člověk...“

„Ano.“ řekl Pépi. Rozhlížel se a zdálo se mu, že neviděl ubožejší místnost. Zdi plné plísně, holá prošlapaná podlaha, rozviklaný stůl, židle pro matku, bedničky, na nichž seděly děti. Vedle byly dveře do dalšího pokoje, zřejmě ložnice celé rodiny. Byl tu odporný zápach všech možných směsic pachů; přítomnost tolika lidí na malé ploše a otcova nemoc tomu jen přidávala.

„Chtěl jsem jen vidět prostředí, ve kterém... je Anička nucena žít. Totiž... je to velmi nepříjemné, že mladá dívka, která má právo na lepší život, musí...“ Pépi zaraženě zmlkl.

„Tak jako my žijou tisíce lidí,“ řekla matka. „Já vím, že by si Anča zasloužila lepší život. Všichni bysme si zasloužili něco lepšího. Jenže co mám dělat? Jsem na všecko sama, jenom s Ančou. Muž... pořád postonává. Tak co mám dělat?“

„Co vám je?“ ptal se Pépi starce; vzal lucernu a posvítil si na něj. Muž zamrkal a rozkašlal se.

„Tuberkulóza,“ řekla žena. „Co se s tím dá dělat?“

„Aha,“ řekl Pépi. „Proti tomu nezmůže nic ani pan Baarfelt.“

„Však vy, bohatý, byste se měli přičinit, aby bída nebyla! Místo těch sladkejch řečí! Vy jste taky boháč, pane!“

„Jsem dělník jako vy; zámečník. Můžete se mi podívat na ruce! Jenom jsem si našel pána, který není ničema, to je celé. Když se necháte vykořisťovat a neuděláte se svým panstvem pořádek, tak se nelze divit, že nic nemáte!“

„To není jen tak,“ povzdechl si starý. „Vy si to představujete moc krásně. Vy máte asi plnej žaludek, pane. My nemáme čas přemejšlet nad tím, kdo nás okrádá. My musíme shánět chleba.“

Pépi se zamračil. „Mezi jednu z mých povinností patří pomáhat svým bližním. Tady máte sto zlatých, paní.“ Vytáhl ze šrajtofle bankovku a podal ji ženě.

Vytřeštila na bankovku oči a zírala v němém úžasu. „To... to je...“ zakoktala a zmlkla.

Anička jí nahnula hlavu přes ruku a taky se udiveně dívala. „To je sto zlatejch? Nikdy jsem takový peníze neviděla...“

„Poníženě děkujem, milostpane!“ pravila žena, která konečně našla řeč; pokusila se kleknout na kolena a políbit Pépimu ruku, což ovšem on nepřipustil.

Starý zachrchlal a připoutal na sebe jejich pozornost.

„To není dobrej nápad, mladý pane! Takový peníze nejsou na nic. Nemají prosím jich menší peníze? Na tohle nám nikdo nedá nazpátek; v celý kolonii asi nikdo neviděl takový peníze. A Žid nás při měnění okrade. Lepší, když byste nám to dal po drobnejch, nejvíc po deseti zlatkách...“

„A potom,“ dodala žena. „Jsou všelijaký lidi. Někdo se to dozví a ještě nás okrade. Lidi jsou špatný!“

Zatím Anička přistoupila k Pépimu. „To od vás nemůžeme vzít!“ řekla přísně a její hezká tvářička se stáhla v odmítavou masku. „Odpusťte matce i otci, pane, jsme chudí; ale nemůžeme si vzít tolik peněz. Museli bychom se stydět, kdybychom je přijali.“

„Proč? Dávám je rád, protože si myslím, že dívka jako ty by neměla živořit v takových podmínkách. Mám dost peněz, Aničko, neboj se, že bych snad zchudnul. A dobrým lidem je dávám rád! To je... víš, mám to tak nařízeno.“

„Nevěřím! Nikdo nemůže nikomu nařídit, aby byl dobrý a laskavý k lidem. Jaký by to musel být člověk?“

„Je to muž, který je nejlepší na světě: komthur řádu Blesků pan Baarfelt, můj pán. Slyšela jsi někdy takové jméno?“

„Ne... já neznám nikoho z velkých pánů. Kdo je ten váš pán? Je taky továrník?“

„Ne. Nemohu ti nic říct o něm ani o ostatních. Jeho síla není ve slovech, která o něm lidé říkají, ale v jeho skutcích. Naučil mne, že je třeba konat dobro; a já plním jeho rozkazy.“

„Ať je požehnána jeho štědrá ruka!“ řekla žena a usmívala se, dle Pépiho názoru trochu licoměrně. „Ať je požehnán ten, který dává, když druhý potřebujou. Mlč a buď ráda, Ančo, že je pán k nám tak hodnej; stejně je první a poslední!“

„Proč si to myslíte, paní? Co když takových lidí jsou tisíce; a vy jenom neznáte cestu k nim?“

„Vždycky, vod malička co žiju, byl každej člověk jenom zlej a špatnej. Všecky lidi jsou svině, pane. Jenom vy jste hodnej; ale to kdoví, proč. Já vám děkuju z celýho srdce, ať vám požehná Panenka Maria; ale neuvěřím tomu, že takovejch je víc, dokonce spousta, jak říkáte vy!“

„Maminko!“ vykřikla Anička. „Neurážej pána!“

Žena se zarazila, pochopila, že asi přestřelila a že se s pány takto jednat nedá, tak rychle otočila: „Ale že jsme trumberové! Já vás tady nechám stát, vzácnej pane, ani vám nic nenabídnu! Chcete trochu kafe... nebo snad něco ostřejšího?“

„Děkuji, raději nic. Musím jít, mám ještě práci; chtěl jsem jenom doprovodit vaši dceru domů...“

„Však my jsme vám za to vděčný!“ rozplývala se žena. „A co, že vy pracujete dokonce i v noci?“

„My pracujeme po celý život. Od svítání do soumraku, každý den. Každodenně je třeba něco vykonat; ve chvíli, kdy druzí lidé spí spánkem spravedlivých, nás očekává práce, ať už na kterékoliv vinici Páně...“

„Jo ták,“ řekl muž. „Vy jste... velebnej pán?“

„Ne,“ řekl Pépi s úsměvem a vztáhl k němu ruce. „Jsem dělník. Každý z nás je dělník; ale každý koná jinou práci. Jsem jenom sluha svého pána, nic víc. Přišel jsem, abych vykonal svou práci tady, v Praze.“

„Jak se jmenujete, vzácnej pane?“ ptala se žena. „Abychom jako věděli, komu máme blahořečit za to dobrodiní!“

„Nekvinda. Josef Nekvinda.“ Uvědomil si, že jeho obvyklé jméno Pépi by neznělo tak vznešeně jako jeho předešlá prohlášení, takže snad poprve řekl, co měl v křestním listě. Anička se uculila.

„Budu si to jméno pamatovat do konce života!“ řekla žena.

„Není třeba,“ usmál se Pépi. „Půjdu...“

„Ale vždyť nespěchejte! Jsme tak rádi, že jste mezi námi, že ani nevíme, co říct dřív...“

„Pane Josef... nechoďte ještě!“ řekla Anička.

„Já se ještě vrátím. Na shledanou!“

„Ani nevím, jak se vám odplatíme!“ řekl muž.

„Ne mně! Až potkáte potřebného, prokažte mu dobrodiní! Tím splatíte svůj dluh. Dluhy je třeba platit těm, kdož jsou na tom ještě hůře než vy; ne těm, kterým se žije lépe. Přeji vám štěstí a dobrou noc...“

Uklonil se a vyšel ven; propletl se tou černou chodbou a za ním vyběhla Anička s lucernou, rychle, aby posvítila, ale to už byl u dveří. Rychle jej doběhla.

„Pane Josef... totiž... řekl jste, že se sejdeme! To jste myslel vážně?“ a v rozpacích si škubala copánek.

„Přijdu. Snad zítra večer. Možná pozítří, nevím, ale ještě jednou přijdu. Ostatně, jak se jmenuje ta vaše textilka?“

„Firma Štarman. A proč?“

„Jen tak. Dobrou noc, děvče. A dobře spi, ať tě chrání andělé Boží a ať se ti zdá něco pěkného!“

„Dobrou noc, pane Josef! A... přijďte! Prosím...“

Pépi Nekvinda vyšel z dělnické kolonie se srdcem bušícím nadšením a s rozpáleným čelem, kolem kterého viděl tvořit se začínající svatozář. Cítil nezvyklou pýchu sám na sebe; na to, že poprvé v životě vykonal čin hodný rytíře Blesku, způsobil dobro, jak ho nabádal Baarfelt. Mluvil k těm lidem Baarfeltovými slovy, dokonce napodoboval jeho gesta; a ti lidé mu viseli na rtech jako panu farářovi. Dělat dobro bylo lehké a veselé a Pépi Nekvinda byl stvořen k tomu, aby rozzářil oči nějakého děvčete jako oči Aniččiny. Náhle cítil, že je reprezentantem řádu; a kdo se mu postaví, pocítí na své drzé hubě ocelovou rukavici rytíře.

„Jsem Templář!“ opakoval si tiše. „Jsem jeden z vyvolených! Budu-li takový, dá mi Baarfelt rytířský kříž. Konečně, proč bych já nemohl být rytířem? Když jím může být Vítek, mohu i já; zatím jsou místa obsazená, ale rytíři Blesku se málokdy dožívají vysokého věku; a já už jsem vojákem! Jednou se může stát, že mne Baarfelt vyznamená svou přízní. Jsem toho hoden a budu toho hoden! Od teďka budu konat dobro!“

Ve chvíli, kdy se takto rozhodl, přecházel okolo malého parčíku – spíš houštiny než stromů. V zamyšlení sotva stačil uhnout kameni, který odtamtud vyletěl; i tak mu kámen srazil z hlavy buřinku. Současně vyskočil za nejbližším stromem jakýsi chlap; Pépi se sehnul pro svůj tvrďák, ten muž přes něj přeletěl a rozplácl se jako žába. Ale to už z parčíku vyrazili další čtyři; Pépi stačil sotva poznat, že útočník je jeden z trojice, kterou zahnal na útěk.

Tentokrát to bylo horší, ale také jednodušší. Neměl s sebou Aničku, která by mu byla na obtíž a mohl s nimi patřičně zatočit: jednoho, který se neopatrně přiblížil, udeřil rukojetí své hole přes hlavu, dalšího kopl vysokým bočním kopem do hlavy; a jednoho, který mu skočil na krk, přehodil přes hlavu, až to zadunělo. Tošio Yamanaki nevyučoval svoje umění nadarmo; Pépi byl sice jen prostřední žák, ale i tak byl rovnocenným soupeřem těm pěti povalečům.

Stačil taky zjistit, jaká sorta jsou ti dva, kteří rozmnožili řady útočníků: suroví flákači bez domova a poctivého zaměstnání, kteří se práci pokud možno vyhýbali a protloukali se, jak se dalo. Za pár šestáků byli svolni přepadnout a ztlouci kohokoliv.

Jednoho z nich Pépi uzemnil dokonalou ranou rukojetí hole do zátylku; ale ten druhý sáhl do boty a vytáhl odtamtud ostře broušený nůž. Sadisticky se usmíval, byl ve střehu a chránil se přijít do cesty Pépiho holi; asi pochopil, že s ní není všechno v pořádku. Ostatní ztichli a jen přihlíželi.

V jedné chvíli se Pépi rozhodl zaútočit; začal klamným útokem holí a když chlap nastavil ruku s nožem, prudce ho švihl z druhé strany. Bohužel nezasáhl zápěstí, jak chtěl, chlapík mu dokonce dokázal hůl odrazit. Zřejmě taky nebyl dnešní; vzápětí zaútočil. Pépi odrazil jeho ruku s nožem, ale v té chvíli chlap zachytil levačkou jeho hůl a vyškubl mu ji z ruky. Potěžkal ji a zlostně zafrkal, pak ji odhodil stranou a jeden z jeho druhů se jí okamžitě zmocnil.

Teď byl Pépi proti jeho noži beze zbraně; nadechl se a čekal, vzpomínaje na cvičení s Yamanakim. Ničema zaútočil, ale Pépi byl připraven: odrazil tu ránu vysokým kopnutím do mužovy paže, chlap zakolísal, v té chvíli Pépi chytil ruku svírající nůž a zkroutil ji; ničema zaječel, Pépi vzal tu ruku a několikrát jí udeřil o koleno. Chlap se polekal, že mu paži zlomí, tak raději nůž pustil. Pépi jej udeřil dlaní do zátylku, což ho na chvíli ochromilo; padl na zem a jen sebou škubal.

To už útočil ten, který se zmocnil Pépiho hole; byl to onen Němec a už zas mu tekla z nosu krev. Neuměl ale s holí zacházet, mávnutí šlo vedle, Pépi ho chytil, pozvedl nad hlavu a praštil jím o zem; vzápětí zase uchopil hůl a bránil se proti ostatním.

V té chvíli se ozvalo pískání a dupot; přibíhali sem dva chocholatí policajti. Povaleč se pokusil utéci, ale hloupě jim naběhl zrovna do rány; zapracovaly pendreky a on byl v tu ránu zboulován k nepoznání.

„Hej, co je to tady?“ křičel jeden ze strážníků. „Co to má znamenat? Hergot, nechte se! Jménem zákona!“

Ten největší z mužů okolo sebe pořád ještě divoce mlátil pěstmi; teprve tahle výzva a důrazná rána pendrekem přes hlavu ho uklidnily.

„Promiňte, pánové,“ řekl Pépi, „tihle muži mne přepadli, já jsem se jim jenom bránil...“

Vzhledem k tomu, že dva útočníci leželi na zemi bez vlády a třetí se sotva plazil, usoudil strážník, že se mu to nezdá.

„Člověče, vy teda máte kuráž! Pustit se do boje proti pěti darmošlapům, to chce chlapa! Jak jste to dokázal?“

„Štěstí a cvik, strážmistře; jsem trochu obeznámen v boji...“ Pépi proti němu natáhl svoji hůl, policajt ji vzal a potěžkal; údivem hvízdl a mávl jí ve vzduchu.

„Člověče, vždyť vy máte rukojeť vylitou olovem!“

„Nikoliv, je celá olověná. Zbytek je mahagon. Ujišťuji vás, že když s tím někdo dostane, chvíli leží...“

„To bych řekl! Kde jste k tomu přišel? To jsem ještě neviděl!“

Než mohl Pépi odpovědět, ozval se dupot z druhé strany; přibíhali sem dva další strážníci a s nimi chlap v civilu. Doběhli a civilista se ptal, co se tady děje.

„Hlásím, pane inspektore, že tihle chlapi přepadli pokojného chodce!“ řekl strážník, slušně salutujíc. „Zřejmě loupežné přepadení. To se v těchhle končinách stává...“

Inspektor rozsvítil baterku a posvítil si na padlé i zadržené. Kroutil nevěřícně hlavou. „Který z nich je ten přepadený?“ ptal se, panorámuje po ležících zříceninách.

„Tento pán, prosím,“ řekl policajt. „On se ubránil. Totiž... ten pán má hůl s olověnou rukojetí!“

Světlo vyhmátlo Pépiho poněkud pošramocenou fasádu.

„Vy, pane, jste...“ řekl inspektor a pak se najednou rozesmál na celé kolo. „Ale podívejme, pokojný chodec! Jestli to nevíte, strážmistře, tak tenhle pán je náš starý známý! Jakpak se máš, Pépi, když tě zrovna nepřepadávaj?“

„Děkuju, dobře. Ale asi si mě s někým pletete, inspektore. Nepamatuju se, že bychom si tykali...“

„No no! Pépi Nekvinda, kasař, podvodník a poberta všeho druhu! Známá firma! Tvou vizáž nezapomenu do konce svýho života!“

„Promiňte. Jsem Joseph Neckermann, soukromý detektiv z Berlína. Tady jsou moje papíry. Myslím, že jste na omylu, pane!“

„Na Němce mluvíš slušně česky! Tak davaj!“ Inspektor prohlížel papíry a kroutil nad nimi hlavou. „Promiňte mi, Herr Neckermann,“ řekl pak podstatně mírněji. „Došlo patrně k trapnému omylu... ostatně toho vašeho... dvojníka jsem tu už delší dobu neviděl. Avšak jak to, že mluvíte česky?“

„Mluvím také německy. A rovněž trochu keltsky, jestli tomu rozumíte. Člověk mojí branže musí umět ledacos!“

„Promiňte, prosím,“ inspektor se už vzpamatoval. „Situace není zcela jasná. Byl byste tak laskav a doprovodil mne na direkci? Musíme sepsat protokol o přepadení za účelem potrestání těch lidí; kromě toho by vás asi rád viděl pan vrchní komisař Bucek.“

„S radostí. Ovšem, od potrestání těch lidí bych upustil; jejich trestem bylo už to, že se vůbec se mnou setkali!“

Inspektor se nutil do úsměvu; vydal se první, s Pépim po boku, na cestu, zatímco strážníci sebrali potlučené obejdy, postavili je jakž takž na nohy a strkali na komisařství. Byla to smutná cesta a Pépi rekapituloval, co dělat. Obával se konfliktů s policií, která by nemusela jeho dokladům věřit; ale ještě horší by bylo teď utéci. Ostatně věděl, jak rychle se policie dovede v Praze otáčet, aby někoho dopadla.

Inspektor se s ním přátelsky bavil; chtěl vědět, jaká je úroveň zločinnosti v Berlíně a tak mu Pépi povídal, co se za svého pobytu v tom městě dozvěděl od Dunbara.

Když vcházeli do budovy komisařství, Pépi se trochu zachvěl; nevyvolávalo to v něm ty nejlepší vzpomínky. Nicméně se choval zmužile a přátelsky žertoval s inspektorem. Chlapy zavřel nějaký strážník do separace, aby se trochu vzpamatovali, Pépiho vedl inspektor nahoru, do vyšetřovny pana vrchního komisaře Bucka. Pépi to tam už znal, ale nedal to najevo.

Vrchní komisař Bucek byl kulatý pán s brejličkami, vypadající dobromyslně a přátelsky. Pod uhlazeným zevnějškem se však skrýval bystře pracující mozek perfektního kriminalisty; to věděli všichni, kdo s ním kdy přišli do styku.

Inspektor požádal Pépiho, aby počkal na chodbě, až ho ohlásí; potom vstoupil dovnitř a zdvořile se uklonil.

„Máme tady Pépi Nekvindu,“ řekl, když byl vyzván. „Ale je to s ním nějaké divné. Tvrdí, že je nějaký Neckermann z Berlína, soukromý detektiv. A když vidím jeho oblečení, chování a tak, skoro bych mu to věřil. Ale ta vizáž – ta je Pépiho.“

„Zajímavé,“ řekl pan Bucek. „Pusťte ho dál! Rád si zase jednou prohlédnu starého známého. Ostatně, kdepak byl Pépi doteďka? Už moc dlouho jsem o něm nic neslyšel!“

„Byl za čárou, to jistě. Ale že by tam tak rychle získal papíry soukromého detektiva? A proč by to dělal?“

„Uvidíme. Pusťte ho dál... a můžete jít. Děkuju vám!“

Inspektor vpustil Pépiho dovnitř a zmizel. Konečně, ať se s tím otravuje starý. Inspektor neměl rád hádky s různými neprávem zadrženými lidmi. A tohle na to vypadalo.

Komisař pečlivě pročetl Pépiho doklady; chvíli se díval na Pépiho, potom na fotografii v průkazu, a kroutil hlavou. Konečně promluvil, velmi dobrou němčinou:

„Je to zvláštní, pane Neckermanne, ale vy mi velmi připomínáte jednoho z našich dávných klientů, jistého Nekvindu. Přestože tyto papíry jsou beze sporu pravé, mohl bych si u někoho ověřit vaši totožnost? Jistě vám věřím, ale chápejte, služba...“

„Ovšem. U pana vyšetřujícího komisaře Dunbara v Berlíně, třeba. To je můj přítel.“

„Dunbar?“ zeptal se komisař protáhle. „To je zvláštní, někde už jsem to jméno slyšel. Není to ten, který rozstřílel Stecherovu bandu? Sám odstřelil tři z těch sedmi lotrů v přestřelce a zbytek se dvěma strážníky pozatýkal. Není to on?“

„Nevím o tom nic, ale jak tak Janka znám, docela bych tomu věřil. Je výtečný střelec.“

Komisař Bucek natáhl ruku k telefonu, ale zas ji spustil. „Teď ovšem bude pan Dunbar jistě mimo svou kancelář! Pochybuji, že bychom se domluvili...“

„To nic. Když se dovoláte do Berlína na komisařství, přepojí vás služba domů. On má domácí telefon. Ovšem obávám se, že se nedovoláte v tuhle hodinu z Prahy do Berlína. Telefonizace Evropy je zatím dosti nedokonalá.“

Komisař Bucek se usmíval jako sluníčko: „Což samozřejmě dokazuje, že vy jste Joseph Neckermann?“

„Myslím, že by to tak mělo být. Pokud nevěříte úřední osobě, pak ovšem nevím, jak vás přesvědčit, pane!“ řekl Pépi hrdě.

Komisař Bucek posmutněl. Potom začal česky: „Podívej, Pépi, nebudem si tady nic malovat. Já věřím, že by mi pan Dunbar nebo kdokoliv jiný ochotně a rád potvrdil tvoji totožnost; já dokonce věřím i tomu, že tohle jsou pravé papíry na tvoji osobu. Ale to všechno nemůže splést starého kozáka jako jsem já; protože ty mě přece znáš, seděli jsme takhle proti sobě už víckrát. Ať už máš papíry na co chceš, jsi Pépi Nekvinda, můj starý klient!“

Poklepal ukazováčkem na Pépiho doklady na stole:

„Tohle dokazuje jenom jedno: že totiž pruská tajná služba si z nějakého důvodu přeje, abys byl Neckermannem. Je mi tě upřímně líto, Pépi. Myslel jsem, že ses nám definitivně ztratil ze světa a musím se ti upřímně přiznat, že jsme toho ani moc nelitovali. Myslel jsem, žes začal nový život; ale tys zatím spadl rovnýma nohama do ještě většího ksindlu, než jsi byl tady. Tos tedy ani nemusel utíkat!“

„Jak to myslíte, pane vrchní?“ podivil se Pépi; poprvé použil oslovení, kterého užívali příslušníci galérky.

„Koukni na sebe, člověče!“ Bucek se čím dál víc rozohňoval. „Podívej se na to elegantní kvádro, co máš na sobě, na olověnou hůl, kterou se oháníš; vsadím se, že máš taky stříkačku, když ne tady, tak ve svým zapadáku. Vypadáš jako krejcarovej sňatkovej podvodník, ty hnuse! Ale sňatkovej je ještě rovnej chlap proti křiváctví, co děláš ty! Zeblil bych se z tebe, Pépi, věř mi to!“

„Tak to zas pr, pane vrchní!“ ozvala se v Pépim nově nabytá sebedůvěra. „Žádný křivárny na svědomí nemám od tý doby, co jsem dal sbohem Praze! Skoro bych řekl, že se vám klidně můžu podívat do očí!“

„Jo, to všechno vím! Vím taky to, že zítra dostanu od někoho nahoře možná nos, že jsem tě sebral, když ne zítra, tak do tří dnů, viď? A ty se teď budeš vytahovat na starýho policajta, kterej zešedivěl ve službách zákona, protože ses náhodou dostal mezi ksindl, nad kterým by i prase ohrnulo rypák!“

„Já teda nevím, vo čem mluvíte, pane vrchní...“

„Ale víš! A vůbec... ještě ti dám jednu otázku a když mi na ni odpovíš, budu vědět, co si o tobě mám myslet. Naše vztahy teď závisí na jednom jménu!“

„No a na jakýmpak, že jsem tak smělej?“

„Baarfelt.“

Pépimu se nepodařilo skrýt náhlý úlek, když to zaslechl. To komisaři Buckovi úplně stačilo, aby byl přesvědčen.

„Tak,“ řekl. „Zklamal jsi mě, Pépi Neckermanne.“

„Zapírat to nebudu,“ řekl Pépi zprudka. „Nemám se zač stydět!“

Komisař Bucek se opřel pěstmi o stůl a postavil se; teď z něho šla najednou hrůza:

„Tak si pamatuj, co udělám, Pépi Nekvindo! Tímhle ses nadobro odepsal ze seznamu lidí, se kterými jednám jako s lidmi! Nebudu zapírat, že jsi mi byl dřív sympatický, přesto, žes byl lump; nebyl jsi jako ti ostatní, měl jsi v sobě přece jen něco dobrého. Ale tímhle ses postavil na druhou stranu; už sem nepatříš! Měl jsi zůstat v Německu, mezi svými přáteli z tajný služby! Přišel jsi sem a tím udělal chybu; a já tě zničím, Pépi, ať nad tebou drží ruku sama vláda! Vím, že tě musím pustit, možná jsi teď dokonce víc než já; ale jsme sami a ty mi nikdy nedokážeš, co jsem ti řekl!

Zničím tě, Pépi! Nemám k tomu moc ani prostředky, ale má je galérka; mají je ti, se kterými jsi to dřív táhl a které jsi tak sprostě podtrhl. Taky galérka jde po svých nepřátelích a ty k nim teď patříš! Řeknu jim, že jsi jeden z těch; a buď si jistej, že tě co nejdřív někde najdou s kudlou v žebrech. A já tvýho vraha nenajdu, Pépi, i když se ještě nestalo, aby mi někdo udělal v mým rajónu mord a já ho nedostal. Byl jsem vždycky poctivej starej policajt a nesnáším křivárny; ale ve tvým případě to nebude křivárna, nýbrž poctivej soud. Soud zákonů, který jsi ty sám uplatňoval, když jsi tu byl!“

Pépi se pousmál; zdálo se mu, že se s ním všechno točí.

„Galérka mi neublíží, pane vrchní. Už jsem s nima malinko pohovořil. Jdou se mnou!“

Vrchní komisař Bucek ztěžka dosedl do křesla; nevěřícně hleděl Pépimu do tváře a na čele se mu prohlubovala ostrá vráska.

„Tak je to teda? Dobře. Potom už záleží jen na tom člověku! Pamatuj si, Pépi, stejně pojdeš! Zdechneš jako krysa, jako chcípl Birger a jeho bratr i ten mizera s tetováním na prackách, nevím už, jak se jmenoval; a možná i ti další! Ten Baarfelt bude konec vás všech, rozumíš? A já mu fandím, protože takovej ksindl si nic lepšího nezaslouží. Doufám jenom, že umí střílet líp než všichni, co na něj ještě půjdou...“

V té chvíli se Pépi Nekvinda rozesmál. A smál se jako blázen, zatímco komisař rudnul vzteky; konečně pochopil. Když si ale povšiml komisařova zlého pohledu, rázem zmlkl a řekl:

„Ano, umí výborně střílet. Ubrání se každému, vím to. Stál jsem vedle něho, když střílel po těch posledních.“

Vrchní komisař Bucek se zarazil; teď zas nechápal on. Pépi Nekvinda vstal a rozkládaje rukama, promluvil:

„Byl jsem při tom, když Baarfeltovi lidé chytili Birgera, sám jsem jim řekl jeho jméno. Byl jsem při tom, když chytili Karla Birgera, jeho bratra. Byl jsem při tom, když Karel přivedl ty čtyři a mám dojem, že jsem jednoho dokonce trochu osolil. A byl jsem při tom, když dostal posledních pět.“

Komisař Bucek na něj hleděl jako na archanděla Gabriela.

„Tím chceš říct, že znáš toho člověka osobně?“

„Ano, právě to. Chci říct, že jsem v jeho službách už od jara, kdy k nám přišel. Jeho a svýho pána, hraběte Guyrlayowa. Je na tom něco divnýho?“

„Pro pět ran do palice!“ komisař Bucek sevřel hlavu do dlaní a chvíli jí kroutil sem a tam. „Teď mi prosím tě jasně řekni, a to na rovinu, co a jak! Mám dojem, že buďto jsem se spletl, nebo je v tom nějaká syčárna navíc!“

„Pane vrchní, bohužel je to tak, že o tom nemůžu nic povídat. Ale pravda je, co jsem řekl: jsem v Baarfeltových službách a do Prahy mě poslal on. Víc říct nesmím.“

„Můžeš. Proč?“

Pépi se nadechl – vsadil všechno na jednu kartu. „Vy jste byl vždycky taky rovnej chlap, pane vrchní. Přišel jsem, abych vypátral Antona Knobka a jakýhosi Sontágga, který jsou důvodně podezřelý z vraždy Wandy Baarfeltové v Olomouci, o čemž jste asi taky slyšel.“

Komisař Bucek řekl jenom: „Sakra!“

„Nevím, kolik toho víte vy. Ale pravda je, že Baarfelt nevěří tomu, co se povídá, totiž že to udělali ti dva na útěku z vězení kvůli koním, na kterých chtěli utéct. Baarfelt nevěří, že je policie dostane. Baarfelt je chce dostat sám. Chce je ztrestat. Chce jejich hlavy.“

Komisař Bucek zvedl oči a chvíli hleděl mlčky. „Chce hlavu vraha nebo chce jen tak nějakou hlavu?“ zeptal se uvážlivě. „Přesně řečeno: spokojí se s těmi dvěma, nebo bude pátrat dál a hledat další viníky?“

„Říkáte to, jako kdybyste mu mohl ty dva doručit na stříbrným podnose! Ne, myslím, že se s tím nespokojí a že půjde po stopách, které objevím já nebo on sám, až na konec.“

„To je zlé! Sedni si, prosím tě; nebudu na tebe koukat nahoru! To je moc zlý, cos řekl. Kdyby chtěl jenom krev těch dvou, bylo by to lehké, ti kdo to všechno spikli, by mu předhodili dva lotry, kteří určitě nezaslouží nic jiného než smrt, aby si je třeba umučil. Jenže on chce jít po stopách! Tomu ty nerozumíš, Pépi; tohle jeho přání může znamenat veliké a nepříjemné starosti pro hodně vysoce postavených lidí! Rozuměj mi, Pépi, já na nikoho neukazuju. Já mu nesmím pomoci, i kdyby místo tebe přišel sám. Nesmím mu nic prozradit. Přísahal jsem to. Nesmím říct nic, i když ti, kdo jsou proti němu, jsou horší než on!“

„Koukám, že toho víte zatraceně mnoho!“

„Bohužel vím. Vím taky to, že když se někdy někde stala vražda, šel jsem po vrahovi a dostal jsem ho. Ti mladí jsou dnes jiní; ti nejen že vrahy nechytají, dokonce sami organizují vraždy. To já nikdy nedělal – a nebudu! Hnusí se mi lidé, kteří shánějí po celé Evropě nejhorší gaunery, aby je poštvali na toho jediného muže! Neznám Baarfelta a nevím, čím se provinil; ale je špinavost chtít ho zavraždit, když ho nemohou odsoudit! Možná si zaslouží trest, ale já nesouhlasím s tím, aby proti němu nebo proti komukoliv používali lidi, jako byl Birger nebo Knobek! Proto jsem se na tebe rozzlobil; myslel jsem, že i tebe zlákali, abys na něj verboval chlapy z galérky. Ostatně, jak je teda možný, že se přátelíš s pruskými agenty?“

„Dunbar je Baarfeltův přítel. A možná je to stejně poctivý policajt jako vy. Pomohl mu vybavit mě papíry na tuhle cestu. Ti druzí ovšem o mém poslání nevědí nic.“

„Tak mi teda promiň, Pépi. Jsi první z tvojí branže, koho kdy žádám o odpuštění, že jsem o něm měl špatné mínění. Možná seš lepší, než jsem si myslel; a určitě lepší než tamti. Pomohl bych ti, kdybych mohl; ale nemůžu, musím mlčet a nechat tě, aby sis našel správnou cestu sám. Ale povím ti jedno: před časem si ode mne vyžádal jeden člověk papíry k případům několika velkých es, co jsou v kriminále, mimo jiné Birgera. Pročítal je asi pozorně, protože někde si v nich podtrhával věty a dělal si výpisky. Potom vybral Birgera. Před čtrnácti dny si zas vzal nějaké spisy a tentokrát asi vybral Knobka. Chápeš to?“

„Chcete říct, že ten dotyčný pravděpodobně dodával typy na vhodné lidi výš?“

„Nevím. To už si urči sám, seš chytrej kluk. Jenom ti řeknu, že ten člověk mi nařídil, abych mu ty papíry dal.“

„Právo nařizovat vám mají vaši nadřízení! Chápu. Budu asi muset zvedat oči hodně vysoko, když budu chtít něco uvidět. Dobrá, pane vrchní komisaři...“

„Ještě pár slov o těch lidech. Karlíček Sontágg, jak jsem tak slyšel, pochází z Vídně a byl taky nějaký čas v Pressburgu; teď se tomu říká Bratislava. Tam bys po něm našel nějaký stopy. Co se týče Knobka, prý měl tady v Praze nějaké děvče...“

„Že by? Teda, taky jsem něco slyšel, ale...“

„Jmenuje se Marie Krátká. Ale ty ji budeš znát pod přezdívkou. Pihatá Mářa.“

„Děkuju. Vypadá to, že máme stejné informace...“

Vrchní komisař Bucek vstal a Pépi rovněž. Komisař přistoupil blíž a natáhl pravici: „Podej mi ruku, Pépi!“ A když ji Pépi stiskl, podržel ji a hovořil naléhavě: „Pamatuj si, chlapče: poctivej policajt nestrpí ve svým rajónu žádnou špinavost! To si pamatuj, jestli chceš... bejt to, co říká tvůj průkaz. A jestli něco zjistíš, tak až bude po všem... přijď mi to říct!“

„Přijdu. Slibuji!“ řekl Pépi – a pustili si ruce.

Pak komisař Bucek zazvonil na inspektora.

„Propusťte pana Neckermanna! A už ho neobtěžujte! Nikdy!“

Teprve když Pépi opustil budovu komisařství a ocitl se zase na čerstvém vzduchu, počal chladně uvažovat a opustilo ho předešlé nadšení. Uvědomoval si, že se mu podařil královský tah: nedostal se do vězení, jak právem očekával při prozrazení svého poslání, byl propuštěn. Nicméně je na svobodě na základě osobních pohnutek vrchního komisaře Bucka, nikoliv na základě shovívavosti zákona. Bucek je sice vrchním komisařem, ale podle jeho vlastních slov lidé, proti kterým Pépi jde, stojí ještě výše a kdyby se dozvěděli jen to, že osobně zná Baarfelta, pravděpodobně by se mu špatně dařilo.

Při tom ani přízeň komisaře Bucka nemusí být věčná; může se docela dobře stát, že svůj názor změní. Pépi nedůvěřoval policejním úředníkům ani za mák a když na něj náhodou byli laskaví, nepředpokládal, že to tak bude vždycky. Bucek má nějaký důvod držet s Baarfeltem; podle jeho vyjádření to je profesionální čest starého policajta, nepřipouštějícího, aby v jeho okolí někdo chladnokrevně vraždil, tím méně ženy. Bohužel Pépi je vyslán právě proto, aby našel vrahy a vydal Baarfeltovi; zřejmě také k likvidaci. Při prvním výstřelu z Baarfeltovy strany v Praze se komisař Bucek podle stejné profesionální etiky může obrátit proti němu. To bylo jasné.

Kromě toho je taky možné, že o něm už všechno vědí; že by jim to donesl někdo z galérky, je téměř vyloučeno, neboť o tom ví jen Honza Zvoník a ten by nic nevyžvanil; ale nedá se vyloučit, že na něj nasadili agenta už v Berlíně. Co když někdo z nadřízených vyčmuchal spojení Dunbara s řádem a teď dává sledovat všechny Dunbarovy hosty? A komisař Bucek hraje s Pépim nějakou svoji hru? Ne, věřit se mu nedá, i když se chová přátelsky. Ostatně, Pépi mu toho taky moc neřekl.

Po bedlivém uvážení situace se rozhodl jít této noci už spát, nechat další operace na zítřek. Kromě toho se rozhodl poradit se s moudřejším a svoje další činy zkoordinovat s pražským zástupcem řádu.

Ten se jmenoval Jindřich Born a byl to starý bělovlasý pán důstojného zevnějšku, obývající jeden z nových domů na Korunní třídě, na Královských Vinohradech. Žil z renty, nebyl ženat a zachovával přísné mravy, mnohem přísnější, než je v řádu zvykem. Byl znám jako člověk neúchylně čestný a spravedlivý, v celé jeho minulosti nikdo nemohl najít sebemenší poklesek. Vystudoval na universitě práva a v mládí vykonával i praxi, později vložil získané peníze do jistých státních akcií a nyní žil z výtěžku svého jmění. Arciť nebylo velké; ale pan Born nepotřeboval mnoho prostředků a většinu příjmů věnoval na konání dobra.

Pépi se k němu vypravil nazítří dopoledne; než tam šel, bedlivě prošel ulicemi a sledoval, zda se mu někdo nelepí na paty. Když si byl jist, že ho nikdo nesleduje, zamířil teprve na Vinohrady a než se odvážil k domu, obešel pro jistotu jednou blok.

Když zazvonil, otevřel mu svalnatý chlapík neurvalé tváře, leč kupodivu s dosti ochotným výrazem; tázal se, čeho si pán přeje. Pépi se představil a požádal, aby mohl mluvit s pánem; sluha ho odvedl do pokoje zařízeného tím nejprostším nábytkem a požádal, aby počkal; odešel a teprve po chvíli se vrátil.

„Pán má o tobě zprávy. Dokaž, že jsi to ty!“

Pépi mu ukázal znamení prsty a potom malý křížek, jaký nosili řádoví vojáci. Sluha si křížek pečlivě prohlédl a kývl hlavou:

„V pořádku. Odlož zbraně a pojď se mnou!“

Pépi skutečně odložil revolver i hůl a šel se sluhou nějakou chodbou. Zamířili do prvního poschodí, kde sluha otevřel dveře do pracovny a vpustil Pépiho dál.

Pracovna pana Borna byla velmi střízlivě vybavena přísně účelným nábytkem z ušlechtilého dřeva: knihovnami, psacím stolem, konferenčním stolkem u dveří a registraturou. Křesla byla čalouněná, šéfovské křeslo za psacím stolem dokonce se zlatými ozdobami. Na stole stál telefon a dva stříbrné svícny; na konferenčním stolku broušená váza s růžemi. Stěny byly čistě bílé a od té běloby se odrážely rozvěšené zbraně a obrazy. Za zády rytíře nad stolem visel štít se řádovým znakem.

Za stolem stál důstojně vyhlížející pán v černém oděvu zdobeném červenou stužkou nějakého vyznamenání, s bílým plnovousem. Když Pépi vstoupil, usmál se a vlídně mu pokynul: „Vítám tě, bratře! Byl jsem informován, že přijdeš. Usedni, prosím!“

Ukázal na křeslo, postavené naproti jeho u psacího stolu. Pépi usedl, udiveně se rozhlížeje kolem sebe.

„Prosím, bratře, poslouchám.“ řekl vlídně pan Born.

„Totiž... dobrý den, pane.“ promluvil konečně Pépi. „Přišel jsem za vámi v jisté věci... nevím, je-li vám známo...“

„Zajisté,“ usmál se pan Born. „Vidím, bratře, že jsi doposud velmi krátce v řádu, na což jsem byl ostatně upozorněn. Doufám víš, že mi máš tykat a oslovovat mne bratře. Je mi známo, že jsi vyslán bratrem komthurem s tajným pátráním po osobách, které se odvážily urazit řád a dopustit se vraždy na paní Wandě.“

„A... ano. O tom jsem chtěl mluvit.“

„Dobře. Co tedy žádáš ode mne?“

„Chtěl... chtěl jsem se s tebou poradit. Bylo mi řečeno, že mám vyhledat tvoji pomoc, nebudu-li si vědět rady; ten případ je tady. Nějak jsem se do toho zapletl...“

„Vzhledem k tomu, že o tom vůbec nic nevím, bude nejlepší, povíš-li mi vše od začátku.“

Pépi si oddychl a pak mu podal krátké resumé svojí činnosti, vyjma obšírnějších informací o Aničce; předpokládal, že tyto podrobnosti nejsou pro případ důležité.

„Inu ano,“ řekl pan Born. „Jsi si jist, bratře, že sis počínal skutečně zcela opatrně? Nedomnívám se, že tvůj spor s těmi lidmi a následující diskuse s policií byly zcela nevyhnutelné. Uvědomil sis, že jsi tím ohrozil nejen splnění úkolu, ale i svou vlastní bezpečnost?“

„Ano, teď to chápu. Ale byl jsem přepaden; to mě snad omlouvá!“

„Zajisté, bratře, je ti to jistou omluvou. Konečně, radit či pomoci je vždy rozdílně obtížné; možná, že i já bych v podobném případě učinil nějakou chybu.“

„Taky myslím,“ řekl Pépi. „Naštěstí to dobře dopadlo. Jaké má řád zprávy o panu vrchním komisaři Buckovi?“

„Bucek...?“ pan Born povstal, vytáhl jedno šuple registratury a přejel palcem po kartičkách, které tam byly úhledně srovnány; jednu z nich vytáhl.

„Ano, Bucek František, padesátčtyři let, vrchní vyšetřující komisař. Zdá se, že tvůj Bucek je docela slušný člověk; ženatý, dvě děti, není o něm známo nic pohoršujícího. Dvakrát přeskočen při povyšování, ačkoliv je znám jako perfektní odborník. Ne zcela loayální k monarchii, se sklonem vyvyšovat záležitosti Pražského obvodu na úkor snižování důležitosti celostátních. Sklon sympatizovat s osobami českého původu. Ve finančních otázkách zcela korektní. Ve službě neústupný, avšak nevyhledává zbytečných komplikací situace.“

„No, myslím, že ho to vystihuje.“

„Tedy, tvůj Bucek je poctivý starý policista každým coulem. Nemůžeme ho kontaktovat, pravděpodobně by nás udal nadřízeným; ale přesto se nesnaží komplikovat nám život, ani organizaci, ani jednotlivým členům. Ve skrytu duše je stoupencem federalizace Rakousko-Uherské monarchie se zřízením samostatného českého státu; proto ho taky asi dvakrát přeskočili při povyšování. Myslím, že mu můžeš věřit.“

„To jsem rád. Chtěl bych dnes večer navštívit tu ženu. Možná, že má o svém bývalém příteli nějaké zprávy.“

„To ti chválím, bratře. Učiň tak.“

„Dobře. Až něco zjistím, opět přijdu. Teď bych měl ale ještě jednu malou otázku. Potřebuji... mohl by mi řád zjistit něco o firmě Štarman nebo snad Starrmann? Je to textilní továrna někde na předměstí...“

„Nemýlím-li se, kdesi v Karlíně nebo v Libni. Ovšem, můžeme zjistit cokoliv, co si budeš přát. Souvisí to nějak přímo s akcí Baarfelt?“

„Ne. Jedná se o jinou záležitost.“

„Aha. A je výslovným přáním komthura Baarfelta, aby ta druhá záležitost byla řešena současně s první?“

„Ne,“ řekl Pépi upřímně. „Je to moje vlastní akce. Baarfelt o tom nic neví.“

„Jsi si jist, že Baarfelt s tím bude souhlasit, až se to dozví? Myslím, že by uvítal, kdybychom se zabývali výhradně jeho akcí!“

„Tomáš mne vždy učil, že nejdůležitější je konat dobro! Pokud tomu tak není, pak ovšem musím ustoupit; akce proti Štarmanovi je podle mého názoru potřebná, ale...“

„Dobře, rozdělíme se. Ty půjdeš za akcí Baarfelt, protože jsi o tom lépe informován a máš konexe na ty lidi. O Štarmanovu záležitost se postarám sám. Oč vlastně běží?“

Pépi mu v krátkosti vysvětlil, jaké poměry panují ve Štarmanově továrně. Pan Born naslouchal pozorně, avšak mlčky; pak se usmál:

„Poznávám komthurovu zásadu pomáhat lidem! Zajisté, Baarfelt by něco v té věci udělal. Já ovšem nevidím možnost nápravy pomocí našeho řádu; vyjma snad nápravy celkové, nápravy mravů veškerého společenského systému. Jakých prostředků užiješ?“

„Co například soudíš o stávce?“

Pan Born potřásl hlavou, zjevně znechucen: „Připadá mi to nízké a barbarské; je ovšem pravda, že někoho to tu a tam donutí se zamyslet nad způsobem obohacování, který provozuje.“

„Jaký návrh bys měl ty?“

„Přísnou domluvu. Navštívit toho pana Štarmana a vysvětlit mu, že pokud bude pokračovat takto i nadále, vzbudí nelibost nejen naši, ale také nespokojenost Boží. Dřív to na leckoho platilo.“

„Mám strach, že nás dá vyhodit nebo na nás zavolá četníky. To těm lidem asi moc nepomůže. Má řád tolik síly, aby ho k něčemu mohl donutit? Je továrník a sám Baarfelt už přiznal, že musel leckdy kapitulovat před mocí peněz. Baarfelt uznává stávku jako zbraň!“

„Dobrá, v tom případě tedy souhlasím i já. Ovšem nechtěj, abych to organizoval; dám ti kontakty na lidi, kteří pracují v hnutí socialistů, spoj se s nimi a oni ti pomohou.“

Pépi poděkoval – bylo to víc, než čekal.

„V poslední době zbožnost lidu valem upadá; s ní upadá rovněž celková mravnost společnosti,“ konstatoval Born. „Jak jistě víš: zbožný člověk ve všech případech mravný být nemusí, avšak bezbožný ateista skutečně mravný být nemůže.“

„Jo, to vím. Ale co se s tím dá dělat?“

„Naše neštěstí je v tom, že bohužel nic.“

„Hm... a co takhle... peníze? Můžeš mi nějaké dát?“

„Rozumně odůvodněné náklady samozřejmě hradím. Kolik potřebuješ pro sebe na režii?“

„Na to mi dal Baarfelt. Myslel jsem pro podporu těch dělníků; bude to asi zapotřebí.“

„Do deseti tisíc zlatých... stačí?“

„Teda... děkuji. Myslím, že to postačí!“

„Navštiv mne zítra v tuto dobu. Připravím ti materiály o akci Štarman a ty mi předáš informace o akci Baarfelt.“

Pépi odešel od pana Borna s novou chutí a energií; šel si na čas odpočinout, aby k večeru mohl vyrazit s elánem do ulic. Tentokrát zamířil k přepychovému salónu, kterému se říkalo Růžové hnízdečko a kde se nikdy předtím neobjevil z toho prostého důvodu, že na to neměl. I teď se snažil zachovávat prkennou a tím vznešenou důstojnost, když přecházel přes práh toho velkopanského světa. Vrátný si jej důkladně prohlédl krhavýma očima a neshledal na něm závad; Pépi odpověděl na jeho pozdrav německy a vstoupil dovnitř s nonšalancí denního hosta.

Vstříc mu vyšla nalíčená dáma víc než středních let s dlouhou cigaretou mezi krvavě rudými rty. Tvářila se otráveně; a zřejmě taky byla. „Máte přání, pane?“ zeptala se úslužně.

Pépi se rozhlédl po intimně zšeřelé hale, kde sedělo něco křiklavě oblečených dam ve společnosti dokonale oděných pánů; popíjeli a bavili se sice dost rozjařeně, nicméně zcela korektně.

„Rád bych si promluvil s jednou dívkou, která by se tu měla zdržovat. Pravděpodobně ji budete znát: Pihatá Mářa...“

Tohle řekl česky – dáma jej provrtala pohledem jako nebozezem: „Hleďme pána! Tak víš co, chlapče? Vypadni odtud, než tě vynesem! Pro tebe tady žádná Pihatá Mářa není...“

„Vopatrně, stará!“ upozornil Pépi. „Neboj, nejsem žádnej libovej frajer. Nedělej na mě ramena...“

„Á, teď ses projevil po svým! Stejně, povídám ti zmiz, dokud seš celej! Žádná Pihatá Mářa tu není, nebyla a nikdy nebude!“

„Nevím, jak si teď říká; ale pokud vím, jmenuje se Marie Krátká. A měla by tu být.“

Dáma se zarazila a opět si jej prohlédla. „Snad nebude tak zle! Vy račte být... pan inspektor od mravnostní? Že vás neznám...“

Pépi potřásl hlavou. „Ne; jenom bych rád něco slečně vzkázal. Od jejího přítele. Jedná se o jednoho člověka...“

Dáma si očividně nebyla jistá. „A jméno toho člověka?“

„Knobek. Anton Knobek.“

Rychle přelétla očima po sále. „Počkej chvilku! Marion má teď návštěvu. Až skončí, řeknu jí. Co je s Antonem?“

„Nerad bych ti moc povídal. Namočil se do škaredýho maléru... nic o něm nevíš, jasný?“

„No jasan!“ řekla obstarožní dáma. „Margitko! Postarej se zatím o pána a bav ho chvíli, než se uvolní Marion! Ale... klidně, jo?“

Dívka Margitka byla poměrně mladá, s tuctovým obličejem, který si vytvářela ze spousty líčidla. Odvedla Pépiho ke stolku, zařídila nějaké víno, dráždivě usedla naproti němu a bez přestání tiše šveholila nějaké hlouposti; při tom se pokoušela poodhalit svůdné prádélko růžové barvy, téměř bezvadně čisté. Pépi jí neodpovídal, nebo jen několika slovy, ani si jí příliš nevšímal; Margitka byla poněkud zklamaná. Asi po půlhodině se znovu objevila madame a kývla na Pépiho. „Marion je volná! Pověděla jsem jí o tobě. Souhlasila, že tě přijme...“

„Je to v jejím zájmu. Doufám, že jí nebudu kazit kšefty...“

„Tohle je na její účet; nic od tebe nechci, byl jsi náš host! Jenom nevím, kdo vlastně máš být. Známe se z dřívějška?“

„Určitě ne. Pépi... Nekvinda nebo Neckermann, podle toho, kde se právě nacházím. Poslední dobou privátní detektiv a tak různě.“

„Divnej detektiv! Smrdíš kriminálem...“

„To buď ráda. Můj šéf smrdí krchovem.“

Pihatá Mářa byla dívka, která již překročila první rozpuk mládí a blížila se věku usedlé ženy. Nicméně i přes odpuzující nalíčení a ustrojení byla stále ještě dost hezká a působila sympatickým dojmem, který jí zajišťoval příliv zákazníků. V jejím budoáru bylo vedro k padnutí a silná vůně voňavek, která by dokázala člověka dorazit; navíc byl přecpán všelijakými tretkami a Marion trůnila na haldě polštářů s vyšívanými potahy na tureckém otomanu. Když Pépi s madame vstoupili, vyskočila.

„Ty seš ten, co mi nese něco od Antona?“

„No – spíš něco vo něm. Ale chtěl bych si o tom popovídat jenom s tebou. Je to tak trochu...“

„Vypadni, mutrle!“ vyštěkla Mářa. „Nebo tě vyrazím na to šup! Nemusíš tady šmejdit jak mlsná čubka!“

Madame ohrnula nos a vypadla; Pépi zavřel pečlivě dveře, přešel k čalouněnému křesílku a usedl.

„Co víš o Antonovi? Kde je? Co je s ním, že o sobě nedá vědět?“

„Asi tě moc nepotěším. Víš, děvče drahý, s tvým Antonem je to na levačku, a moc! Vypadá to, že spadl do velikýho průšvihu a že se z něj jenom tak lehko nevyhrabe. Potřebuju tvoji pomoc...“

V obličeji Pihaté Máři se objevil podivný číhavý výraz; usedla zase, ale ne koketně, normálně jako děvče.

„Jde o tebe nebo o Antona?“

„O oba. Poslouchej mne, co ti povím: je to čistá pravda a čím víc mi budeš věřit, tím líp pro tebe i tvýho šamstra!

Jmenuju se Pépi a patřím ke galérce. Svýho času jsem Antona znal od vidění a i když on o mně asi moc neví, já o něm slyšel dost a dost. Shodou okolností jsem se nachomejt k tomu, když se o něm mluvilo. Vypadá to, že tvůj Anton se nechal naverbovat na sprostej mord; a že si ten mord odskáče.“

„To není pravda!“ vykřikla. „Ty lžeš, ty špinavej smrade! Ty mě chceš vyhecovat!“

„Tvůj Anton byl zašitej na Mírově, tadyhle kousek od Olomouce. Povídá se, že ještě s jedním podobným utekli z toho lochu a po cestě odkrouhli jednu ženskou a jejího sluhu. O sluhu by ani tak nešlo; ale ta ženská je mrtvá a podle všeho to udělal Anton.“

„To není možný! Anton by nikoho nevoddělal. A zvlášť ne ženskou! Kecáš a špiníš ho, že tady není. Kdyby tu byl, nedovolil by sis to!“

„Ta ženská,“ pokračoval Pépi neochvějně. „Byla žena moc velkýho pána, mýho šéfa. On se zlobí, a to moc. Chce si to srovnat s tím, kdo to provedl. To znamená, že tvýmu Antonovi se povede zle!“

„Tak ať to práskne! Klidně, ať na Antona pošle fízly! Anton je nevinnej a nikdo mu nic nedokáže, rozumíš? Ani ten tvůj šéf!“

„Můj šéf neposílá na nikoho fízly. Tos mi špatně rozuměla. Můj šéf má vlastní bouchačku a dovede si svý účty srovnat líp než nějakej volezlej fízl. Můj šéf tvýho Antona odkrouhne.“

„Kecáš!“ zneklidněla. „To je blbost! Tvůj šéf je nějakej velkej hlavoun, jestli tomu trochu rozumím. Znám je; ti brečej u fízlů a dovolávaj se zákona, ale sami nic neudělaj. Poslal tebe, ježto se znáš s galérkou, abys něco vyšpicloval. Ale já ti něco poradím, vořechu: vodprejskni a nestrkej do toho svůj blbej šňupák! Nebo by si mohl taky dostat přes něj, právě vod těch fízlů, kterejm nás chceš prásknout!“

„Nerozumíš mi. Můj šéf nepotřebuje ke svejm akcím fízly ani soudy. Má svý zákony a svou spravedlnost! On tvýho Antona prostě sejme a nebude o tom nikde povídat. Nikdo se to ani nedozví!“

„To by si netroufl! Kdo je tvůj šéf, že je tak mocnej? To by byl víc než císař pán, kdyby nemusel poslouchat zákony...“

„On je víc než císař.“ řekl Pépi klidně.

Marion se zachvěla; její tvář trochu pobledla a ona se tiše zeptala: „Kdo to teda je? Řekni mně jeho jméno!“

Pépi chvíli přemýšlel, pak kývl: „Povím. Jmenuje se Baarfelt.“

Mářa se zachvěla, jako by zimou. Přitiskla si ruce na tváře a chvíli mlčela, jenom její oči bloudily po pokoji. Potom se otřepala a řekla: „Anton Knobek že zabil ženu člověka, kterej se jmenuje Baarfelt? To mi kecáš. To je blbost jako tenhle barák! Tak pitomej Anton není!“

„Ty znáš Baarfelta?“

„Ne, chraň Pánbůh!“ vykřikla. „Jenom... když jsem byla mladší, šla jsem jednou na funus jednomu chlápkovi. Byl to... byl z galérky a měl nějaký věci na triku. Povídalo se, že něco věděl a šel to prásknout fízlům. O dva dny pozdějc ho našli ubodanýho nahoře na Petříně, zrovna u cesty za křovím; ještě měl kudlu ve hřbetě. Anton mi o tom povídal a potom říkal: »To je ruka knížete Baarfelta. Děvče, ať se stane co chce, chraň se přijít do cesty Baarfeltovi! To už je lepší, kdybys skočila se šutrem na krku do Vltavy!« Proto nevěřím, že to udělal!“

„A přesto je Baarfeltova žena mrtvá a tvůj Anton utekl z Mírova s jedním rabiátem. Třebas vo tom nevěděl, koho jde krouhnout. Třebas... třebas na to přišel ten druhej!“

„Houbec! Povím ti to teda, když mermomocí chceš. Anton neutekl, pustili ho; anžto udělal nějakou službu jednomu velkýmu zvířeti vod policie...“

„A když ti řeknu, že jsem jich pár viděl, co nás přišli voddělat? Že Baarfelt osobně zastřelil pár vrahů, který si najali poldíci? Že jsem na vlastní oči viděl Hannese Birkmanna, kterej na nás přišel?“

„Hannes? Ten všivák, co držel s fízlama? Ale co můj Anton; ten přeci nebyl práskač, Pépi! Anton byl vždycky poctivej kasař, přísahám na svou duši a na sto hříchů! Nebyl policejní špic!“

„Kdo ho naverboval na tu křivárnu, za kterou ho měli pustit? Nebyl to taky policajt?“

Mářa sklonila hlavu; potom vyskočila a počala se hrabat ve svém toaletním stolku. Vztyčila se, zamávala Pépimu před nosem jakýmsi pomačkaným papírem: „Tohle je moták, kterej mi Anton poslal! Z toho vím, co se s ním stalo. Přečti si ho a uvidíš!“

Pépi rozbalil papírek a četl dost naškrábané písmo:

„Moje milá Mařenko, posílám ti nastotisíc pusinek a pozdravů a zděluju ti, že už brzo budu z díry venku. Buď narychtovaná a vyzvedni mergle, abysme je jen čapli a zdejchli se, než se budou po nás zhánět. Ale zděluju ti, že to je sichrový, ančto ten kořen, co co mě pomůže z díry je velký zvíře. Mám pro něj eště sjedným něco zmáknout, ňákou drobnost, nic moc. Von si to může lajznout, ančto je to velkej chlupáč a sice Růžovej Čuník, víš vo koho de. Doufám, milá Máří, že si mi vostala věrná, že dobře hlídáš mý mergle a nenarazila sis ňákýho frajera, ančto bysem ti musel roztrhnout hubu. Jináč tě pořád eště moc miluju, nejvíc na celým sjetě, a seš má jediná a veliká láska. Závěrem tě tisíckrát líbám a přeju Tě šecko dobrý Tvůj Anton.“

Pépi prohlížel ten zvláštní písemný výplod, klepal se zamyšleně prstem do čelisti a uvažoval. Pak zvedl hlavu:

„Kdy jsi to dostala?“

„Už je to... no, víc jak tři neděle. A splnila jsem, co po mně chtěl, i ty prachy mám schystaný; jen co se objeví...“

Pépi vstal, přistoupil k oknu a díval se mlčky ven. Mářa něco řekla, ale on jí na to neodpověděl a zeptal se: „On ví, co tady provozuješ? Totiž, zdá se, že dost žárlí...“

„Vo to mu nejde,“ mávla rukou. „Jenom vo libový frajery, co by neplatili a užívali. Tohle jsou hosti; ty vobsloužím, vodplivnu si a zas jedu dál...“

Pépi mlčel a díval se z okna. Nevydržela to.

„Tak pořád čekám! Co myslíš, kdy se Anton objeví?“

Pépi se otočil a jeho tvář byla velmi zamračená, když řekl: „Nechtěl bych tě strašit; ale bojím se, že se tvůj Anton už neobjeví. Nikdy. Není vyloučeno, že už je po smrti.“

„Cože?“ vykřikla jako zvíře a skočila k němu, hotova počít ho škrábat dlouhými rudými nehty. „Co to říkáš? Myslíš, že ho ten tvůj Baarfelt voddělá – nebo co?“

„Uvažuj trochu, holka!“ řekl Pépi posmutněle. „Růžovej Čuník – za mejch časů se tak říkalo vládnímu radovi Jungovi. Byl to takovej nenažranej hajzl, dělal do ku... do děvčat.“

„Jo, ten samej. Vím to. Ale co...?“

„Jung neorganizuje akci Baarfelt; ten jenom dodával tipy. To už taky vím. Byl to někdo, kdo stojí výš; ten dotyčnej pověřil Čuníka, aby mu našel někoho vhodnýho a zpracoval ho. Čuník našel tvýho Antona a slíbil mu, že ho pustí za nějakou maličkost, jak Anton říká. Ta maličkost byla vražda Wandy Baarfeltové. Tvrdíš, že by to tvůj miláček neudělal, já nevím, ale je možný, že i jo. Ale není možný, aby to udělal a přežil to. Protože ti chlapi si nedovolej nechat za sebou svědka.“

„Nechali by ho přeci zmizet – to stačí, ne?“

„Blbost. Baarfelt ho najde všude, i když uteče do Ameriky. Hledal by ho tak dlouho, až by ho našel; pak by z něj dostal, kdo ho najal a kdo mu šéfoval. Oni vědí, že Baarfelt se vždycky dozví, co chce vědět. Proto měli jen jednu možnost: zkrouhnout Antona i Karlíčka Sontágga.“

Mářa klesla zničeně na taburet a zakryla si oči rukama. Zavyla jako zvíře a její skučení se ozývalo nepřetržitě po dlouhou chvíli, přičemž se jí ramena třásla jako v horečce. Konečně zvedla hlavu a podívala se na něj tak hrozným pohledem, že otrlému mládenci zmrzla v žilách krev.

„Kdo ho zabil? Pověz mi ještě, kdo to byl a já ho sejmu jako krysu!“ Sáhla do nočního stolku a vyhrabala z jeho útrob malý dámský revolver Browning, kterým mu zamávala před očima.

„Kdybych věděl, kdo ho zabil, nebyl bych tady. To už není moje věc, to je věc Baarfelta. Ten toho vraha najde, půjde po něm, až ho dostane. To si můžeš bejt jistá! Není potřeba, aby ses ty sama do toho pletla...“

Mářa pustila revolver a opět se rozeřvala.

„Ty myslíš, když jsem... tohle, že nemůžu mít ráda? Ale já nebyla vždycky děvka a Antona jsem milovala, už léta letoucí byl má láska a měl mě taky rád! Nemysli, že jsem tak špatná, jak vypadám! A i kdyby na mně nebylo nic dobrýho, pořád ještě nejsem taková špína, abych nepomstila chlapa, kterýho miluju! Chci mluvit s tvým Baarfeltem. Ať mi řekne, kterej parchant zabil mýho Antona – a já ho sejmu! To přísahám při Panence Marii, mojí svatý patronce, a při všech svatejch!“

Pépi se poškrábal na bradě. „Jenže tímhle mý poslání končí; za Jungem jít nemůžu, ptát se ho, co udělal s Antonem Knobkem. A ty taky nemůžeš, musíš čekat. Až přijde Baarfelt, řeknu mu o tobě. Třeba ti řekne, co a jak. Než se to stalo, byl... byl laskavý k lidem. Sbohem, Marie – a buď trpělivá...“

„Sbohem, Pépi! Vyřiď tomu tvýmu Baarfeltovi, ať přijde... ať letí! Řekni mu, že já... že jsem Antona milovala; a kdo mu ublížil, ten za to ponese trest...“

Stiskli si ruce; podala mu ruku jako muž, pevnou a upracovanou. Potom Pépi vyšel ven a kráčel po schodech dolů, zapaluje si cigáro. Madam pozdravil nedbalým cvrnknutím do klobouku a ulehčeně vydechl, když byl zase pod jasnou oblohou plnou hvězd. Chvíli zhluboka dýchal a pak se vydal směrem k Příkopům.

Marie Krátká, zvaná Marion nebo Pihatá Mářa, ho sledovala pohledem, dokud nezmizel za rohem; potom klesla na podlahu a propukla v tichý, ale o to bolestnější pláč...

 


Zpět Obsah Dále

01.08.2020 20:34

Errata: