Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy

(Charry de Guyrlayowe V.)

(Arminská sága 5)

 

Fantasy

Mojmír Kříž

© 1974 Mojmír Kříž

Nakladatelství: Autobus


Cesta do Prahy

Obsah Dále

 Miluji všechny ty, kdož jsou jako těžké krůpěje,

 ojediněle padající z temného mračna, jež visí nad lidmi;

 zvěstují, že přijde blesk, a jakožto zvěstovatelé zahynou.

 Friedrich Nietzsche

Charry rozhodl, aby Tomáše Baarfelta nikdo nerušil, dokud se sám nebude chtít ujmout svých povinností. Ale sám toto pravidlo porušil, když přijel nějaký sedlák z okolí a úpěnlivě prosil pana doktora, aby pomohl jeho ženě, která upadla na kosu a vrazila si ji ostřím do břicha; Tomáš se okamžitě vydal se sedlákem a ženu ošetřil. Eva-Marie fungovala jako ošetřovatelka. Tomáš se choval vlídně k ní i ostatním a ničím nedával najevo, že by trpěl; ale když mu pak nabídli něco k jídlu, vlídně se omluvil, že nemůže pít alkohol, jak je v kraji zvykem.

„Moc vás prosím za prominutí, ale v současné době nesmím ničím ohrozit svou koncentraci. Mohl bych způsobit neštěstí...“

„A to snad né!“ šťastný sedlák, který si pilně naléval už před a během operace, aby překonal šok ze spousty krve, a teď znovu z radosti, že jeho žena žije, to odmítal pochopit. „Jak by mohla něčím uškodit kapička domácí kořalky? Však já nemyslím moc...“

„V poslední době, bratře, se musím zříkat mnohých potěšení, která mi dřív činila radost,“ řekl mírně Tomáš. „Podléhám určitým usměrňovacím zásadám chování, které mi mohou pomoci či uškodit. Je to velmi složitý systém a těžko bych ti ho vysvětloval; takže je jednodušší odmítnout, i když mne to mrzí.“

Sedlák samozřejmě nepochopil nic; ale nenaléhal. Tomáš se vrátil na statek a od té chvíle začal pracovat jako ostatní; nic na něm nebylo znát, jen občas považoval za potřebné vzdálit se od ostatních a v osamění meditovat.

Došlo hlášení od Pépi Nekvindy z Prahy; Tomáš si je přečetl a dlouho nad ním uvažoval, pak zapnul vysílačku a vydal do světa řadu instrukcí. Volal různé lidi, kterým dával příkazy, další tlumočil přes Jana Dunbara. Pépimu poslal dopis, aby se do ničeho dalšího nepletl a očekával v Praze našeho příjezdu, který mu ohlásíme. Zatím aby pracoval na akci ve Štarmanově fabrice a pokusil se navázat spojení se socialistickým hnutím. To se Pépimu dost líbilo, ježto boj s továrníkem Štarmanem se stal díky Aničce jeho koníčkem.

Druhého dne dostal Tomáš na některé dotazy odpověď; vyslechl ji, aniž nám co řekl, ačkoliv na něj mluvili v jazycích, které neovládáme. Vzápětí se obrátil na Charryho:

„Jakmile bude po žních, hodlám se vrátit na Moravu a vyřešit ten případ. Nabídli jste mi pomoc; stále ještě na té nabídce trváte?“

„Samozřejmě! Jsem ti plně k disposici a všichni moji lidé taky, cokoliv si budeš přát...“

„Dobře. Počítám s tímto týmem: Ty, Diana, Tošio, Pépi a Vítek. Rovněž mi nabídl službu Dunbar, ale mám za to, že nebude jeho účasti zapotřebí. Odjedeme do Prahy, kam nám Vítek přistaví automobil a kde se přidá Pépi. Vyřešíme operaci s vládním radou Jungem a budeme pokračovat do Olomouce, kde si zjistím další; předpoklad doby akce čtrnáct dní až tři týdny. Další návrhy?“

„Já!“ řekl jsem. „Kde jsme zůstali my? Chceme jet taky s tebou, Tomáši. Já, Tannarr i Ao Harrap.“

Tomáš si rozpačitě poškubával vousy. „Nemohu říct, že bych vaši nabídku neočekával. Ale jste si zcela jistí, že z vás bude větší prospěch, než způsobí vaše přítomnost škody a obtíží?“

„Pokud vím, nejsme na škodu ani k obtížím!“ řekl Ao Harrap. „Prosím, nechceš-li, můžem zůstat zde nebo se případně vydat na tvoji Moravu sami. Projeli jsme už hezký kousek světa a vyznáme se. A upozorňuji tě, že nenecháme svého císaře jít do boje bez naší ochrany! Je to naše povinnost a my ji splníme!“

„Kromě toho,“ řekl Tannarr. „V autě je na nás udělaná speciální boudička. Na co tam teda je, když nemáme jet?“

Tomáš chvíli přemýšlel. „Neočekávám žádné válečné střetnutí; podle zpráv je můj syn ve vychovatelně v Náměšti, odkud by nemělo být těžké jej získat. Ovšem může se stát, že se proti nám postaví nějaký nepřítel. Původně jsem mínil přesunout na místo dvacet svých polských vojáků; ale trváte-li na své účasti, možná by šlo vzít vás s sebou!“

„Já bych byla taky pro,“ řekla Diana. „Aspoň se kočky kouknou do světa. A užitečné tam budou, to se neboj!“

„Dobře. Tak pojedete s námi.“

„Takže jediný, kdo zůstane doma, jsem já,“ řekla Eva-Marie. „Není to nespravedlivý? Proč nemůžu jet s tebou, Tomáši?“

„Ne, ty ne!“ řekl Baarfelt rázně. „Nechci tě vystavovat tomu, co se odehraje tam na Moravě. Nechci, abys při tom byla...“

„Proč ne já, když může Diana?“

Tomáš vstal a přistoupil k ní. Chytil ji za ramena: „Zabila jsi už někdy někoho? Viděla jsi umírat nepřítele? Jednou u kostela, viď? A to ses třásla a bylo ti zle jen při pohledu na mrtvé, co jsme zabili my. Teď bude třeba zabíjet; Diana bojovat umí, o tu nemám strach, ale tys dosud nikoho nezabila a já nechci, aby ses to učila právě teď.“

Poodstoupil od ní, obrátil se k oknu a mluvil tišeji: „A kromě toho: toto je můj boj, který musím vybojovat sám. Ty, Evo, jsi moje láska, má... budeš má žena, vrátím-li se. Pamatuj si, že tam jedu i kvůli tobě; abych čestně uzavřel to, co bylo. Zvítězím-li, vrátím se; ale nepodaří-li se mi to, potom...“ odmlčel se a dodal: „Nechci, abys mne viděla umírat.“

„Ne, ty se vrátíš!“ řekla Eva. „Vím, že se vrátíš; protože tě mám ráda a chci, aby ses vrátil!“

„To rozhodne Bůh. V každém případě se nevrátím, dokud nenajdu vrahy a neztrestám je. Neuvidíš mne, dokud neuzavřu svůj předešlý život. Až potom budu hoden tebe a tvojí lásky...“

„Už to chápu...“ zašeptala Eva.


Žně skončily velkým úspěchem, neboť všechno zrno bylo svezeno do stodol řádně a beze ztrát. Kupci si u nás podávali dveře; ale na většinu obilí byly uzavřeny kontrakty s řádovými obchodníky, kteří měli přednost a bez diskusí nám správně zaplatili. Výnos byl značný; přesné vyčíslení mělo přijít z banky Jaakoba Löwenbecka po provedení všech transakcí. A jelikož Löwenbeckovi agenti platili dobře, skoupili zároveň množství obilí i od ostatních sedláků a tím je před nosem vyfoukli agentům pruských obchodníků, kteří hodlali naším obilím nakrmit věčně nenažrané krky Němců. Sedláci byli spokojeni a chválili Charryho i jeho dobré obchodní spojence.

Dožínky byly skutečně pompézní; Charry zaplatil dostatek jídla i pití, pečlivě se vyvářelo a připravovalo. Při tom se zároveň připravila naše cesta. Charry tentokrát víc naléval a přiťukával si, než pil, Tomáš nepil vůbec. Všichni naši dělníci stálí i sezónní se dobře napili, najedli i vytancovali, v následující horké a krásné noci přišly o poctivost všechny dívky, které ještě nějakou měly. Studenti nebyli dnešní a uměli využít situace; ony se dívky ani moc nevzpouzely.

Ráno, dokud ještě všichni spali zmožení alkoholem i ostatním, jsme opouštěli Hůrku. Měli jsme svoje zbraně i další osobní potřeby, jinak jsme vše nechali na místě. Matěj nás odvezl na voze do města, kde jsme vsedli na vlak a odjeli do hlavního města našeho státu. Bohužel jsem z něj moc neviděl, ani ostatní kočky, takže popis uvedu někdy jindy. Hned na nádraží nás čekal pan přednosta a zavedl nás ke zvláštnímu vagónu připojenému za rychlovlak, který měl za hodinu odjet. Náš vagón byl salónní, uzpůsobený pro nás všechny, dokonce jsme tam měli pohodlná lůžka, měkce vystlaná. Charry, Diana, Tomáš a Tošio měli pohovky, aby mohli za jízdy spát. Tomáš s tím projevil souhlas a na místě přednostovi řádně zaplatil, čímž v něm vzbudil ochotu k dalším službám podobného druhu.

Sotva Charry stačil sehnat občerstvení a Diana pár pohlednic, už se jelo. Charry ukazoval Dianě na pohlednicích městské pamětihodnosti: budovu parlamentu vylepšenou čtyřmi masivními schodišti na každé straně a vysokou věží s velkými hodinami, jejichž zvon se rozléhá po celém městě; katedrálu ze třináctého století, přestavěnou však ve století patnáctém, sedmnáctém, osmnáctém i devatenáctém, takže se původní charakter docela ztratil, a několikrát přešlou z rukou víry katolické do víry protestantské a naopak, čímž přišlo vniveč vzácné vnitřní zařízení; dále čtyři další kostely různě staré, ale vesměs historicky cenné, městskou radnici ze století šestnáctého, vyhořelou ve století sedmnáctém a vybitou vzbouřenými sedláky v roce 1848, načež kompletně přebudovanou; bývalý zámek místního velkoknížete, dnes ústřední nemocnici; staroslavnou universitu, která kupodivu od svého založení v šestnáctém století nebyla ani jednou zničena požárem, vojskem či změnou ideologie, zato v současné době utěšeně chátrá, nemaje peněz na opravy; Charry na ní kdysi chtěl studovat, ale vzhledem k trochu nekonvenčnímu zakončení kadetky to nepřicházelo v úvahu.

Než jí to všechno ukázal a vyložil k tomu svoje postřehy, byli jsme už daleko a hnali se mezi poli. Bylo to jiné cestování než na koních! Jízda vlakem je pohodlná a poměrně dost příjemná, až na některé drobné závady; například těžko lze odbočit stranou či prohlédnout si něco v okolí cesty a těžko honit srnky, které se pásly u lesa a byly tak drzé, že po vlaku ani neotočily hlavu.

Na hranice jsme přijeli k polednímu; celní prohlídka byla však odbyta během chvilky. Charryho a Dianin švédský pas udělaly na celníky takový dojem, že jen salutovali. Tomáš jim ukázal svoje papíry a také vzbudil patřičnou úctu, takže jen nad Tošiem kroutili hlavou a rýpali se v jeho anglicky psaném arminském pasu dost dlouho, než pochopili, co je zač. Tošio se choval klidně, povznesen nad takové věci, jako je nechápavost a drzost celníků; takže konečně zasalutovali a přešli k nám. Pohled na naši trojici je dost překvapil a zdálo se, že i vyděsil; Charry se však vytasil s jakýmsi povolením s mnoha razítky, že můžeme do Německa s ním, ježto jsme jeho majetek. Byl na tom nahoře pruský orel, dole opět razítka s orlem a podpisy vznešeně znějících pánů, tak brali ten papír vážně. Nemohli vědět, že ho zajistil Charrymu Dunbar a podpisy velkoryse napodobil Baarfelt. Razítka potom přenesl pomocí rozkrojeného bramboru; byla sice trochu bledší než originál, ale to ničemu nevadilo.

Den jsme zakončili v Hamburku; byli jsme očekáváni jedním z Jankových lidí, který nás ubytoval v pensionu zřejmě patřícím řádu, neboť se nás tam nikdo nebál a všichni nás brali jako samozřejmost. Charry a Diana si prohlédli městské památky i přístav a Charry přerazil čelist nějakému opilému námořníkovi, který se dle jeho názoru nechoval k Dianě dost uctivě. Opilců tam konečně byly celé houfy, všeho druhu. Diana byla spokojená, sehnala poměrně dost pohlednic.

Druhý den připřáhli náš vagón zase k jinému rychlovlaku a jelo se dál; měli jsme dorazit až do Berlína, ale ve Schwerinu nás odstavili, neboť na lokomotivě se poškodil kotel a hrozil roztržením. Pan vlakvedoucí se přišel uctivě omluvit za vzniklé zdržení; Charry mu začal vykládat, jak byl kapitánem na parníku a jakým způsobem se tam zacházelo s lodními kotly, když se jim něco takového stalo; vydali se k tomu kotli, ale než tam došli, kotel s rachotem vybouchl a Charry sotva stačil strhnout vlakvedoucího za kupu beden. Výbuch to byl velký, raněný byl naštěstí jenom topič, zato ale vážně popálen. Tomáš jej podle možností ošetřil, avšak obával se o jeho život, neboť popáleniny jsou velmi nebezpečný úraz a neumí jej s úspěchem vyléčit. K nádraží se seběhli místní občané a někdo počal vykládat ostatním o nebezpečnosti železnic; Charry jej někam poslal a byla z toho hádka, ale tu jsme díky Dianě vyhráli.

Město Schwerin leží u jezera a samo o sobě nestojí za mnoho, avšak přiléhá k němu krásný zámek; tam jsme přespali u současného majitele, který byl hrozně rád, že se k němu přistěhovalo tak vzácné panstvo. Charry se choval noblesně až blazeovaně, Tomáš se přemohl a hovořil se zámeckým pánem o hospodářství a politice, Diana poučovala jeho dceru o francouzské módě, částečně dle vlastní fantazie. Jenom s námi to dopadlo špatně: zavřeli nás na zahradě do klece a každý chodil kolem po špičkách a vystrašeně. Tak jsme poznali, že cestování mezi lidmi přináší také obtíže.

Teprve následujícího dne jsme jeli do Berlína; to už s Jankem Dunbarem. Přijel na motocyklu brzy ráno, protože se dozvěděl o železničním neštěstí a chtěl vědět, jak to s námi vypadá. S domácím pánem se velmi rychle seznámil a udělal na něho velmi dobrý dojem, protože jeho politické názory byly ještě radikálnější než onoho gentlemana.

Do Berlína jsme přibyli bez komplikací a nastěhovali se do útulného domu nedaleko Brandenburgské brány; komu patřil, nevím, snad dokonce Dunbarovi. Charry a Diana nás vzali na prohlídku Ostrova Museí, kde se Diana vyznala, byla tam jako dítě, zrovna když se to zakládalo. Taky byli večer v Opeře, ale tam nás nevzali; Baarfelt slíbil, že půjde-li to, vezme nás do divadla v Praze, kde se zná s místními veličinami.

Další den jsme byli ještě v Berlíně; Baarfelt a Dunbar věnovali den politickým jednáním a diskusím s různými přáteli. Přidělili nám jako průvodce sympatického mládence jménem hrabě Wittorf, který nás odvezl krytým kočárem do Potsdamu, abychom si prohlédli nádherné královské paláce. Byl to hezký den; na jeho závěr nás Wittorf vzal do Köpenicku a ukázal nám zámek s místní radnicí, kterou nedávno obsadil jeden potměšilý švec; převlékl se za hejtmana armády a podařilo se mu přesvědčit vojáky, aby ho poslouchali. Sebral tam městskou pokladnu, pozatýkal pány radní a zmizel, což se nám líbilo. Ostatně hrabě Wittorf je potomkem velmi pozoruhodného rodu: vyprávěl nám, že jeho zakladatel se domohl značného jmění jako loupežník na českosaském pomezí pod vedením vyhlášeného lupiče Filipa von Mengstein.

Hrabě Wittorf nás doprovázel druhého dne do Drážďan; jeli jsme přes Míšeň, kde je jednak parádní gotický hrad, jednak velmi slavná porcelánka. Diana by se byla moc ráda podívala do obou, případně něco nakoupila, ale tolik jsme se zdržovat nemohli. Drážďany jsou krásné město a moc se nám tam líbilo, zvláště honosné paláce Zwingeru. Taky jsme si prohlédli nádherný zámek Moritzburg, na který nás Wittorf zavezl. Měli jsme sice jet dál, ale Charry zařídil, abychom v Drážďanech přespali a pokračovali zase až další den. Takže jsme odpoledne zajeli přece jen do té Míšně a veškeré Dianiny touhy byly plně uspokojeny.

Následujícího dne byla sobota a my jsme konečně přejeli německé hranice do říše Rakousko-Uherské, nebo jak říkal Tomáš, do Čech. Stalo se tak v místě zvaném Bad Schandau u řeky Labe, která nás věrně provázela už od Hamburku; Tomáš tvrdil, že se s ní budeme setkávat až do města Hradec Králové, kde se musíme rozloučit. Bad Schandau je maličké město pitoreskních domků ztracených mezi fantasticky krásnými pískovcovými skalami. Myslím, že v těch skalách by mohl žít celý rod tygrů a nemusel by se ničeho bát; sám bych se tam s dvaceti jezdci ubránil celé armádě. Musí tam být spousta zvěře – škoda, že jsme nemohli lovit.

Od chvíle, kdy jsme vyjeli, seděl Tomáš u okna a hleděl na řeku; přidali jsme se k němu a prohlíželi si fantastické tvary skal. Pak se objevilo několik domků a Tomáš řekl:

„Tady je to. Už jsme v Čechách, děti...“

„Jsi rád, že se vracíš domů?“ ptal se Ao Harrap. „Až já se budu vracet domů, budu šťastný...“

„Představoval jsem si návrat jinak,“ odpověděl Tomáš. „Nepřicházím do své vlasti v míru. Přicházím vykonat pomstu; a děsím se krve, která vyteče.“

„Nebude-li to naše krev, pak je to dobré!“

„To je tvůj zákon, zákon jaguárů. My nechceme prolévat krev; proto jsme smutní, když musíme.“

Po chvíli jízdy jsme se přiblížili k městu, prvnímu na české půdě. Podle mapy se jmenuje Bodenbach, ale Tomáš říkal Děčín; v Čechách se spoustě míst a věcí jinak říká a jinak se jmenují oficiálně. První ze všeho jsme viděli rozlehlý zámek za řekou, pyšně se vzpínající k nebi svou vysokou věží. Jinak samo město není nijak valné. Na druhé straně nad námi se tyčila vysoká skála a na ní je jako vlaštovčí hnízdo přilepeno bílé stavení.

„To je jenom letohrádek, říká se mu Pastýřská stěna. Tady to moc neznám, byl jsem tu jednou, ale do zámku jsem se nedostal. Povídá se, že jsou tam krásné francouzské zahrady.“

Dráha se kroutila podle řeky; Tannarr nás upozornil na vory, které po ní plavili osmahlí polonazí muži a ptal se, kam jedou.

„Do Německa. Plaví dřevo se Šumavských lesů, plují po řece Vltavě, která se vlévá do toho Labe u města Mělníka; ještě dnes ho uvidíme. Vltava omývá břehy města Prahy, kam jedeme. Je jednou z posvátných řek mé vlasti...“

„Proč říkáš, že jsou řeky posvátné?“ ptal jsem se.

„Za dávných časů lidé věřili, že v řekách, horách a v lesních houštinách sídlí ochranní duchové země. Kdo je urazí, zemře; ale kdo je ctí, tomu pomáhají. Dnes na to už lidé zapomněli; duchové jsou však věční a nikdy nezapomínají...“

„To je pravda?“ zbystřila pozornost Diana. „Věříš na ty duchy?“

„Ne... aspoň jsem se se žádným nesetkal. Můj syn Kristián jim věřil. Když jsem ho viděl naposled, požádal, aby se směl rozloučit s řekou, u které vyrůstal, protože ji už nikdy neuvidí. Nevěřil jsem tomu a on tvrdil, že mu to řekla. Nechal jsem ho omýt v jejích vodách. Potom ho zabili – náhodou.“

„Myslela jsem, že se to stalo někde v Itálii!“

„Ve Španělsku. Ale Kristián se mohl vrátit, protože řeka, hory a lesy mu poskytly ochranu. Je v této zemi, spojil se s ní. Když někdo někam patří, potom odtamtud nemusí odejít...“

Blížili jsme se k dalšímu městu, opět mělo dva názvy; na mapě bylo Aussig, Tomáš mu říkal Ústí nad Labem. Mimo špičaté věže kostela nevynikalo ničím, ale na ostrohu nad řekou stál vznosný hrad Střekov, dnes však dost pobořený. Vypadá trochu jako Charryho hrad Guyrlayowe nad řekou Charraggem.

„Tady jsou všude hrady nebo jejich trosky,“ odpověděl Tomáš na Dianinu otázku. „Hrady, zámky, opevněná města, dokonce opevněné kostely. Uvidíš to často...“

„Cožpak se tady vedlo tolik válek?“

„Má země vypila už mnoho krve za ta staletí; často se tudy přehnaly války a v nich umírali nejlepší lidé národa. Proto si vážíme krve lidí a neproléváme ji zbytečně.“

„Ty také zabíjíš!“ namítla Diana.

„Jsem teprve na začátku cesty. Než skončí, vyteče mnoho krve. Ale netoužím po zabíjení; nikdo, kdo zkusil zachránit lidský život, nemůže mít radost ze zabíjení. Přicházím, jako přichází zákon, potrestat ty, kdo se provinili. Přicházím zastavit zlo, které oni vypustili na svět.“

Dívali jsme se z okna na pahorkatinu u řeky, podle níž se kroutila dráha. Tak jsme projeli několik měst a vesnic, až jsme se dostali do Mělníka. Také toto město se pyšní hradem s vysokým gotickým chrámem a spoustou vinic okolo. Tomáš nám vysvětlil, že se tu stékají posvátné řeky Vltava a Labe, Charry s Dianou šli zatím nakupovat. Diana přinesla spoustu pohlednic, Charry několik láhví místního znamenitého vína Ludmila. Zastávka trvala tři hodiny; zatím jsme se naobědvali, Tomáš přijal svého agenta, který nás očekával a poslal po něm zprávu do Prahy. Všichni lidé tady mluvili česky; byl jsem tomu rád, aspoň druzí dva viděli, že jsem se neučil česky zbytečně.

Zbytek cesty uběhl rychle a vesele. Charry a Diana popíjeli víno, Tomáš nám vyprávěl o posvátné hoře Řípu, na kterou přišel se svým národem starodávný praotec Čech, aby tu založil mocnou říši. Pak ještě vyprávěl o náčelníku Krokovi a jeho dcerách, o založení státu knížetem Přemyslem, za kterého se jedna z nich dost zvláštním způsobem provdala a nejstarších Vládcích. Jeden z nich byl svatý Václav, kterého vychovávala babička Ludmila právě na Mělníku; po ní se jmenuje to víno, poněvadž ji tam zabili. Václava později taky, ale ve Staré Boleslavi. Jestli se po něm něco jmenuje, ještě nevím.

Právě když nám vyprávěl o založení města Prahy, objevilo se to město před námi. Rozkládá se mezi několika pahorky v údolí řeky Vltavy; nad městem se ve zlatých paprscích odpoledního slunce vznášel bělostný hrad, korunovaný nádhernou gotickou katedrálou s jednou věží zakončenou renesanční kulatou špičkou; pod ním se pak rozlévalo moře kamenných domů a paláců, mezi nimiž se tyčily špice spousty kostelů; Tomáš tvrdil, že je tady sto věží.

„To je hrad českých králů! Tam sídlili Vládcové mé země za časů, kdy byla svobodná; a v katedrále kladli na jejich hlavy korunu Otce vlasti Karla. V kryptách pak našli tito králové svůj poslední domov...“

„A nyní?“ ptal se Tannarr.

„Nyní nám vládnou cizinci, rakouští císařové. Porazili nás, tak zabrali naši zemi, i když je nikdo nechce a lid touží zbavit se jejich nadvlády...“

„Kdy jste s nimi svedli poslední bitvu?“

„To už je dávno, skoro tři sta let. Bylo to na Bílé hoře za Prahou; tam padl taky jeden z mých předků, byl mezi třemi sty Moravany, kteří vydrželi proti přesile nejdéle.“

„Tři sta let!“ ohrnul pohrdavě pysky Ao Harrap. „Povím ti, co bych udělal, být Tomášem Baarfeltem, komthurem řádu Blesků, a mít za přítele Vládce Nebe a Země! Dobyl bych ten hrad tam za řekou a vsadil na svou hlavu korunu, o které jsi mluvil. Postavím ti tři sta jezdců, nejlepších, jaké mám; a padneš-li, vyzkouším si, jak by ta koruna slušela hlavě jaguára!“

Tomáš jej pohladil po bílé náprsence: „Ale můj milý, to by znamenalo válku; a má země prožila už tolik válek, že si nepřeje žádné další. Chtěl bys, aby se všechno to, co vidíš, proměnilo na sutiny a zkázu jen proto, abych se já mohl ozdobit korunou? Ne, chci dobýt tuto zemi bez boje a dát jí svobodu! Císař nad Dunajem je starý a jeho moc je vratká; věřím, že ho dokážu porazit, aniž bych prolil krev. Tvých tři sta jaguárů je příliš málo proti všem lidem, kteří by proti nám šli; pouze kdyby lid této země zvedl prapor vzpoury, mohl bych vzít do ruky meč a pomoci mu!“

Jaguár vzrušeně dýchal a hleděl na blížící se město: „Dělej, jak rozumíš; já jsem připraven vždycky!“

Snad od té doby se traduje mezi Arminy legenda o Zaslíbené zemi Čechách, které jsou určeny jako pozemský ráj všech spravedlivých. Po mnoho generací si budou předávat knížata jaguárů tajemství, zprávu o této zemi, protože Ao Harrap jednou navrhne v radě toto království dobýt a dát ji nejlepším lidem světa jako dar. Proto je v korunovační přísaze knížete jaguárů od těch dob věta: Budu chránit štěstí a blahobyt země českomoravské. Proč? To už nikdo neví. Ale Ao Harrap se na této cestě zamiloval do Čech a Moravy a Ao Harrapa jaguáři považují za světce.

To už jsme dojížděli na nádraží; tam nás očekával nějaký mladý muž, který přivezl před nádraží zavřený kočár a tam nás rychle přemístili, než zapříčiníme shluk lidu. Přesto se lidé srotili a udiveně si nás prohlíželi; Tomáš však požádal policajta s kohoutím peřím na klobouku, aby zjednal pořádek, lidé se počali handrkovat se strážníkem a my se zatím ztratili.

Tomáš nám ukázal velkou novou budovu Národního musea a před ní pomník patrona Země České Svatého Václava, kterého zabil vlastní bratr u kostela v Boleslavi; spousta českých světců byla nějak zabita, asi je to v Čechách zvykem. To byl ten chlapec, co ho vychovávala Ludmila na Mělníku, tak vida, že se po něm něco jmenuje: tohle náměstí! Taky existuje proroctví, že nebude dobře v Čechách, dokud zas nebude Václav králem, ale to se načekáme!

Potom nás zavezli přes staré město na Staroměstské náměstí, aby nám ukázali radnici, před níž sťali po bitvě na Bílé hoře sedmadvacet českých šlechticů; mezi nimi dva rytíře řádu, Jáchyma Ondřeje Šlika a Matesa Thurna. Další z tehdejších účastníků té války byli přátelé a využívali služeb řádu při svých cestách, třeba doktor Jan Jessenius, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a Václav Budovec z Budova. Tomáš líčil tehdejší události jako spleť fantastických intrik, do kterých nějak patřil taky švédský král Gustav Adolf, vévoda Frýdlantský Albrecht z Valdštejna nebo Jan Ámos Komenský. Bude asi nutno, aby nám to vyprávěl celé.

Na radnici je krásný velký orloj, jeden ze dvou v zemi, druhý je samozřejmě v Olomouci. Tenhle vyrobil mistr Hanuš, ale ten nebyl sťat, jenom mu vypíchli oči. Zato Jana Husa, který o kousek dál kázal v Betlémské kapli, zaživa upálili. To se tedy stalo až v Německu ve městě Constanzia, ale tady má pomník. Taky jsme viděli chrám Panny Marie před Týnem, velmi krásný a vznosný, s náhrobky mnoha slavných mužů, z nichž málokterý zemřel přirozenou smrtí. Potom jsme jeli kolem university založené Karlem IV. mnoha úzkými uličkami až k mostu, který také nechal postavit ten Karel. Je dlouhý a moc krásný, na každém pilíři jsou po obou stranách sochy různých svatých. O jednom nám Tomáš vyprávěl, že ho utopili za to, že něco neprozradil; Tannarr se mu smál, že leopardi zas topí ty, kdo moc mluví. Po obou stranách mostu jsou vysoké věže, které v dávných dobách měly chránit most před nepřáteli, jichž v Praze bylo vždycky dost a dost.

Na druhé straně řeky se rozkládá pod Hradem Malá Strana, kde jsme měli bydlet v nějakém paláci; nevím, který to je a komu patří, ale bylo to nedaleko nádherného chrámu svatého Mikuláše, kam nás zavedli. Kostelník za malou úplatu a zablýskání Tomášovým řádovým křížem nás vpustil dovnitř, když tam nikdo nebyl, abychom si prohlédli úžasně vysokou kupoli chrámu a krásné sochy a obrazy, jimiž je vyzdoben.

Potom nás nechali doma a Tomáš vedl Charryho a Dianu na hrad nad městem; vrátili se až večer a zřejmě se jim to moc líbilo. Mrzelo nás, že hrad neuvidíme, ale Tomáš řekl, že nic není tak těžké, aby to nebylo možné; hrad českých králů stavěli řádoví stavitelé a jeden z nich nás může provést po paláci, aniž by o tom měli lidé ponětí.

Vypravili jsme se tam v noci. Charry a Diana šli s námi také, ale Tošio Yamanaki prohlásil, že bude raději spát. Tentokrát jsme šli pěšky, Diana první a když se blížil nějaký chodec, museli jsme se my tři schovat do nějakého průjezdu nebo za roh, aby nás neviděl a nepolekal se. Tomáš sice tvrdil, že v Praze je asi tisíc strašidel a že by si lidé mohli zvyknout, přesto nechtěl dělat zbytečný rozruch.

Prošli jsme strmou Ostruhovou ulicí (kde se prý narodil nějaký pan spisovatel Neruda, kterého Tomáš měl rád), pak se po schodech dostali na Hradčanské náměstí. Tomáš šel ke dveřím jednoho malého domku, zaklepal na dveře a ty se bez řečí otevřely. Vstoupili jsme dovnitř a majitel zamkl. Byl to nerudný chlap zarostlé tváře, navíc sražený ke straně a na zádech měl hrb, jako mají tharrové. Pozorně si nás prohlédl, zakroutil hlavou, ale neřekl na nás nic; jenom šeptem sdělil Tomášovi nějaké instrukce. Potom vzal lucernu a svazek klíčů a vedl nás do sklepa, kde se nacházelo několik sudů s vínem; jeden odvalil a objevila se chodba, zakrytá železnými dvířky.

Chodba nevedla ani moc daleko a rozdělovala se ve tři proudy. Tomáš řekl, že jeden vede do hradu, druhý do arcibiskupství, třetí do Schwarzenberského paláce. My jsme šli cestou do hradu; byl tam těžký studený vzduch a páchlo to tu, ačkoliv tam nebyly žádné myši. Byli jsme rádi, že jsme tak malí, protože Tomáš, Diana a zvláště Charry se museli hluboko shýbat. Hrbáč kráčel vzpřímeně a ještě stačil svítit v místech, kde lidé neviděli. Byli jsme všichni šťastní, když konečně osvítil schody a my po nich vystoupali nahoru a uviděli další dveře. Hrbáč za ně vzal, aby se otočily; bez zaskřípění, mechanismus byl dobře naolejován.

Stáli jsme v přepychové síni, na jejíž zdi mne hned upoutaly znaky předních českých rodů. Byly tu lavice a nějaký trůn, na zdi obrazy habsburských císařů. Jinak byly zdi opatřeny dřevěným obložením, v němž se právě otevřely dveře, jimiž jsme prošli.

„Vědí o této tajné chodbě i jiní lidé?“ ptala se Diana.

„Nestavěli jsme ji proto, aby o ní věděli. Toto je síň desek zemských; za dávných časů tu byly uloženy desky, na nichž bylo zapsáno vlastnictví jednotlivých českých rodů. Nyní... nyní je to obyčejná pisárna...“

Hrbáč nás vedl do dalšího sálu; ten byl rozsáhlý, největší, jaký jsem kdy viděl. Na stropě se rýsovala gotická žebra jako v kostele, na jedné stěně byla velká renesanční okna. V čele sálu stál trůn a nad ním byly nakresleny znaky Čech, Moravy, Slezska a Lužice. Diana si vyzkoušela, jak se na něm sedí.

„Tohle je Vladislavský sál. Dal ho postavit Vladislav Jagiello, český král, proto jsou na stropě iniciály W. Tady zasedal český sněm. Z tohohle okna vyhodili v sedmnáctém století místodržící Slavatu a Martinice i jejich písaře, protože nestydatě okrádali lid. Dnes vyšší státní úředníci nikdy k tomu oknu nechodí, protože okrádají lid ještě daleko víc.“

Vrátili jsme se do síně Desek, z ní pak šli širokým schodištěm s velmi nízkými schody dolů.

„Tohle bylo schodiště pro koně. Jezdili sem do síně rytíři na koních a bojovali tam v turnajích. Proto je to tak nízké!“

„No fajn, to by se mělo zkusit!“ navrhla Diana, ale zůstala se svým přáním osamocena.

Odtud jsme prošli do staré části hradu, postavené Václavem IV., Karlem IV. a jeho otcem Janem Lucemburským. Tomáš nás prováděl starými klenutými místnostmi, studenými jako pravé sklepy a povídal nám o slavných dobách těchto míst.

Když jsme všechno prošli, vraceli jsme se; náhle v jedné stěně nalezl hrbáč průchod, otevřel dvířka a my prošli do další chodby.

„Kam jdeme teď?“ ptal se Charry. Nechtělo se mu do sklepa.

„Do chrámu.“ řekl Tomáš a vydal se první do chodby; hrbáč za námi musel pečlivě zavřít dveře, aby si jich nikdo nevšiml.

Chodba byla úzká; navíc se hrbáč musel protlačit před nás, aby mohl včas najít a otevřít dveře. Když jsme došli na místo a prošli dveřmi, ocitli jsme se v nízké gotické prostoře, v níž se nacházelo jenom několik kovových nebo kamenných sarkofágů.

„To jsou hroby králů české země! Nacházíme se v kryptě chrámu Svatého Václava, který byl předchůdcem dnešního Svatého Víta. Byl ale menší a jinak stavěný, podobně jako katedrála Svatého Jiří, které patří ty bílé věže, na něž jsme se dívali z mostu.“

Tomáš přešel k sarkofágům a ukazoval: „Tady spí Karel IV., Otec vlasti; tady jeho syn Václav IV. Tady císař Zikmund, který nepochopil, čeho si žádala doba a obrátil se proti svému národu. Tady je Rudolf II., velký vědec a alchymista, ale už ne tak dobrý panovník. A tady... zde odpočívá Svatý Václav, patron zemský...“

Prohlédli jsme si ty staré rakve; hrbáč však už čekal u schodů nahoru do chrámu. Vyšli jsme před oltářem, za velkým kamenným náhrobkem. Byla to také ohromná prostora, navíc znásobená úžasně vysokými sloupy a celkově krásnou výzdobou. Měsíc procházel okny z barevných vitráží a kreslil na dlaždicích podivné skvrny. Klouzali jsme tiše po mramoru a Tomáš nám vyprávěl o divech a skvostech tohoto chrámu.

Přešli jsme ke Svatováclavské kapli pod věží; tam je nejstarší část chrámu. Dvířka do kaple byla zamčená, ale to není pro řádové bratry ničím důležité; hrbáč je odemkl, Tomáš nás zavedl dovnitř a vysvětloval nám obrazy ze života Svatého Václava, namalované na stěnách.

Pak nás zavedl ještě nahoru, k jiným dvířkům; byla pevná, celá obitá železnými pláty a měla dvanáct otvorů pro klíče, tedy dvanáct jednotlivých zámků. Tomáš nám vypočítával, kdo všechno vlastní ty klíče: některý panovník, jiný arcibiskup, rektor Vysokého učení a jiní hodnostáři.

„Za těmito dveřmi odpočívají korunovační klenoty České země. Proto jsou ty dveře tak pečlivě zamčeny a muži, kterým jsou svěřeny klíče, je bedlivě střeží. Kdo by se zmocnil korunovačních klenotů, mohl by způsobit zemi nedozírnou škodu.“

Pokynul, hrbáč sáhl do záňadří a vytáhl odtamtud silný svazek klíčů. Bylo jich dvanáct, Tomáš je vzal a osobně odemykal zámek za zámkem.

„Jak to, že ty klíče máš ty?“ ptala se Diana.

„Kdyby byly korunovační klenoty v nebezpečí, dřív než budou sehnány všechny klíče, projde chodbou do chrámu náš člověk a odnese je do bezpečí. Máme klíče od všech dveří; kromě toho umíme otevřít všechny zámky. Chrám stavěli řádoví stavitelé, kteří znali své povinnosti.“

Poslední zámek cvakl a Tomáš otevřel dveře do kaple.

Byla to jen prostá kobka a jejím jediným zařízením byl malý oltář. Na oltáři, ve skleněné vitríně na rudém polštáři pošitém znaky českého království, stříbrným dvouocasým lvem, ležely ty věci: jak je hrbáč osvítil svou lucernou, zaleskly se drahokamy koruny i zlato žezla a říšského jablka.

Tomáš vstoupil dovnitř a malým klíčkem otevřel vitrínu; vyňal z ní korunu a ukázal Ao Harrapovi:

„Toto je koruna, o níž jsi mluvil – posvátná koruna králů České země. Ještě si myslíš, že by slušela náčelníkovi jaguárů?“

Ao Harrap tu těžkou zlatou věc opatrně očichal.

„Je krásnější než koruna arminských císařů, kterou má Charry. Jak dlouho ji má tvůj národ?“

„Pět set let. Dal ji vyrobit Karel IV.“

„Naše koruna je stará patnáct tisíc let. Nech si ji, je tvoje.“

Tomáš zhluboka povzdechl a otáčel korunou v rukou; drahokamy zářily do temného chrámu a staré zlato vrhalo odlesky do našich tváří.

„Je tvoje,“ řekla Diana. „Neváhej, bratře! Vem si ji spolu se svou zemí, touží po tom ti patřit!“

„Ne! Ne tady a ne takhle! Tam před oltářem ať mi ji nasadí na hlavu arcibiskup; až si lid bude přát, abych ji nosil! Potom bych ji přijal a splnilo by se moje největší přání v životě. Ale nemohu ji ukrást jako zloděj. To přináší jen neštěstí.“

„Mocní čarodějové tě ochrání od neštěstí!“ řekl Tannarr.

„Kdo si vsadí tuto korunu na hlavu neoprávněně, do roka zemře. To je zákon mé země, víš? Strážní duchové chrání spravedlnost a nedovolí, aby někdo pohrdal jejich právy...“

Teď už jsme všichni mlčeli; Charry si prohlížel korunu a drbal se na bradě; pak řekl: „Když Wiirrta, Aflargeův otec, vstupoval na trůn tygrů, požádal, aby tygři projevili souhlas s jeho volbou řevem. Bude-li ten řev slyšet z nádvoří až v síni paláce, tehdy volbu přijme. Chápu, Tomáši, že nechceš jednat proti volbě lidu.“

„Chtěl jsem jenom ještě jednou vidět tyto klenoty. Vím, že odejdu ze své země a už nikdy se sem nevrátím. Už nikdy neuvidím Prahu ani tento hrad a chrám. Proto.“

„Proč si to myslíš?“

„Až zabiju svoje nepřátele, budu psancem v celé zemi; kdybych se tu ještě jednou ukázal, zahynu hned na hranicích. Budu muset prchat ze své vlastní země; možná se budu muset probít násilím. Víš, jak bylo d'Enghiemovi, když na celém světě nebylo místo, kam by se mohl ukrýt? Taková je i moje cesta...“

„Prchat z vlastní země jako zloděj? Neříkám nic, poskytneme ti rádi útočiště v Arminu, staneš se naším bratrem; ale příčí se mi odejít z domova a nesmět se tam vrátit!“ řekl Charry.

„Poznáš to sám, než se rok sejde s rokem,“ povzdechl si Tomáš. „Ty sám budeš muset utéci ze své vlasti. Tvoje i moje vlast je nyní ostrov Armin, tam je jediné místo, kam smíme utéci. Když se nám to nepodaří, pak máme už jenom jednu možnost...“

„Myslíš-li to, co já...“ řekla Diana.

„Každý z nás nosí u pasu dýku. Jestli se mi nepodaří zvítězit, jestli neosvobodím syna a nepomstím se, zemřu touto dýkou. Je to má povinnost a jediná možnost, jak ochránit svoje jméno od hanby. To zná každý řádový rytíř; říkají tomu vyrazit na poslední křížovou výpravu...“

Vstoupil zase do kobky, vzal žezlo a jablko, hladil je a laskal se s nimi; prohlédli jsme si ty klenoty také, než je zase uložil na rudou podušku. „Je tady ještě jeden z korunovačních klenotů. Ten, ke kterému vzhlížím nejčastěji. Pohleďte!“

Tomáš sáhl dozadu za vitrínu a vyňal starobylý rytířský meč v kožené pochvě; vytasil jej a světlo se zalesklo na čepeli.

„To je korunovační meč českých králů. Zbraň, po které se mi tak často stýská. Ach Bože, kdybych směl tím mečem setnout hlavy všem, kdo utiskují mou zemi, vysávají ji, rdousí; kdybych jí mohl vydobýt svobodu! Ta zbraň už zapomněla chuť krve, je stará a líná – ale je zde, může ještě bojovat a já věřím, že by bojovala, kdybych ji vzal do ruky!“

Vrazil meč zpátky do pochvy, jen to třesklo.

„A já musím zabíjet dýkou! Bože můj, ještě jednou se tak pustit do boje jako tehdy na Křížovém vrchu, mít na hlavě řádovou přílbu a za sebou rytíře, ještě jednou jít do boje čelem proti čelu, ne se plížit jako had tmavými podzemními chodbami! Od té doby jsem nikdy nestál proti nepříteli čelem, vždycky jsme se napadali odzadu, vraždili si svoje lidi, bojovali proti sobě úkladně vraženou dýkou, kulkou z pistole s tlumičem, jedem v šálku čaje, zlým slovem ve vhodnou chvíli, balíčkem peněz... nejhnusnějšími způsoby odporného vraha! Dobrý Bože, dopřej mi alespoň jednou stát muž proti muži proti nepříteli, dopřej mi zabít ho vlastní rukou, poctivě jako chlap!“

Málem se rozplakal; ale ve chvíli byl opět ledově klidný, meč uložil na místo a znovu vzal do ruky korunu. Ještě jednou přejel prsty po zlatě a drahokamech, pak se sklonil, políbil tu dávnou zlatou čapku a uložil ji zpět na místo.

„Půjdeme. Učinil jsem pro tuto zemi, co bylo možné. Padnu-li, musí se o sebe postarat sama...“

Zamykal rychle jednotlivé zámky, pak podal svazek hrbáči, který stál po celou dobu nehybně a oddaně jej pozoroval.

„Nepotřebuje mne,“ řekl potom, když skončil a zahleděl se do výšky chrámové lodi. „Namlouvám si, že jsem pro svoji vlast nějak důležitý, ale není to pravda. Má země bude svobodná a šťastná i beze mne. Sama si vybojuje svoji svobodu a štěstí; rozeseli jsme zrno a ono vzejde, až my tu nebudeme. Brzy nadejde nové století; v tom čase padnou okovy českého lva a bude to lid, který je rozlomí. Celý život jsem toužil prospět té zemi, chránit ji, dát za ni život. V této chvíli vidím, že jsem pro ni neučinil nic.“ Přetřel si tvář dlaní a dodal: „Taky jeden z důvodů, proč odcházím...“

Vrátili jsme se stejnou chodbou, kterou jsme přišli; hrbáč nás vedl temnými nízkými chodbami zase až do svého domku a teprve tam sfoukl svoji lucernu a schoval svazek klíčů.

„Svatosti... než odejdeš... chtěl bych...“

„Ano, bratře. Jak si přeješ.“

Hrbáč nás odvedl do kuchyně, rozsvítil lampu a usadil nás okolo stolu. Na tento stůl postavil džbán vína, půlku chleba a česky psanou Bibli Kralickou. Pak rozsvítil trojramenný svícen a sfoukl lampu. Tomáš otevřel Bibli a četl z proroctví Svatého Jana:

„Potom viděl jsem nebe nové a zemi novou. Nebo první nebe a první země byla pominula, a moře již nebylo.

A já Jan viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sstupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému.

I slyšel jsem hlas veliký s nebe, řkoucí: Aj, stánek Boží s lidmi, a bydliť bude s nimi, a oni budou lid jeho, a on Bůh s nimi bude, jsa Bůh jejich...“

Když dočetl, pronesl krátkou latinskou modlitbu. Hrbáč mlčel, naslouchal s hlavou sklopenou, až posléze řekl: „Očistěme se, bratři a sestro. Je před námi mnoho dnů a v nich boj a nenávist; musíme být čistí před tváří Hospodinovou.“

„Já první,“ řekl Tomáš. „Jsem nejstarší.“

Hrbáč pokynul.

„Já, Tomáš, sluha Boží, vyznávám se Bohu a vám, bratři, že jsem zhřešil pýchou, když jsem se chtěl stát králem země a vést ji, aniž mi k tomu dal souhlas Bůh a lid této země. Vyznávám se, že po tom doposud toužím, ač vím, že je to touha hříšná. Je psáno: Nebo nečiním dobrého, kteréž chci, ale činím to zlé, jehož nechci. A poněvadž pak, čehož já nechci, to činím, tedyť již ne já činím to, ale ten hřích, kterýž ve mně přebývá.

Dále vyznávám, že jsem zhřešil nenávistí; z té nenávisti jsem zabil mnoho lidí, jejichž počet mi řekne Pán v den posledního soudu. Dále vyznávám, že doposud cítím nenávist k těm, kteří napadli a na smrt zabili Wandu, moji manželku a matku mých dětí; protože ačkoliv má láska k ní pohasla a já přijal za ženu před Bohem jinou, je to Wanda, která mi první podala svou ruku; a pro mne vytekla její krev. Vyznávám, že zabiju toho, kdo jí sebeméně ublížil a nebudu se ohlížet na jeho stav, rod, majetek, jméno či přátelství, které nás kdy vázalo. Zákon krve není dosud naplněn – ale já jej naplním.“

Zmlkl; hrbáč měl ruce sepjaty k modlitbě a hleděl do plamene svící, teď se však zvedl: „To nestačí. Můžeš mluvit o té dívce?“

„Ano, mohu o ní hovořit. Nemusím se bát. Jmenuje se Eva-Marie a byla pannou. Setkal jsem se s ní a zatoužil po ní. Byl jsem si vědom, že ji nemám právo chtít, proto jsem ji chtěl vychovat a potom uvést do řádu, aby si tam nalezla muže podle svého srdce. Z vůle Boží se však stalo, že i ona nalezla zalíbení ve mně a dala mi to častokrát najevo. Ležel jsem s ní a Bůh to viděl. Není má milenka, je to má žena před Pánem. Až vykonám pomstu, vezmu si ji i podle lidských zákonů.“

„To postačí.“ řekl hrbáč. „Očišťuji tě ve jménu Páně.“

Učinil mu na těle kříž pravou rukou; po něm tak učinil Charry, Diana a pak také my tři tlapkami.

„Teď ty, Charry!“

„Nevím o ničem, co jsem kdy spáchal zlého. Od kdy to má být?“

„Naposledy ses zpovídal, když jsi vstupoval do řádu. Od té doby...“ vysvětlil Tomáš.

„Těžko říct. Zabil jsem několik lidí; ale byli to nepřátelé, nezasloužili si nic jiného a bylo to v boji. Nelituji žádného a kdybych potkal dalšího takového, zabiju ho taky.“

„Je to pravda,“ řekl Tomáš. „Souhlasím s ním.“

Hrbáč kývl hlavou a chtěl se k němu natáhnout, aby jej poznamenal křížem; ale Charry mu zadržel ruku. „Vzpomněl jsem si na něco, co jsem učinil a čeho lituji. Bylo to v první den mého příchodu do Arminu: zabil jsem leoparda.“

Hrbáč se podíval dost udiveně; sice chápal, že jsme rozumní jako on, ale nebyl si zcela jist, jak to Charry myslí.

„Prolil jsem jeho krev zbytečně, jen proto, že jsem nepochopil, že mi nabízí přátelství. To je můj zločin; od té chvíle jsem neukřivdil žádné šelmě – a lidem jen těm, kteří to zasloužili.“

Hrbáč přikývl. Pak mu učinil na těle znamení kříže.

Diana nervózně poposedla na židli.

„Když jsem měla být zasvěcena, hovořili jsme celou hodinu o mých hříších; ale každý můj čin jsi schválil, Tomáši. Necítím v sobě vinu před Bohem ani před lidmi; udělala jsem vždy to, co jsem cítila jako správné. Je to zlé?“

„Myslím, že není,“ řekl Tomáš. „Myslím, že jsi udělala dobře. Zabila jsi hodně lidí; cítíš snad, že někdo to nezasloužil?“

„Ano, bylo jich dost, neumím je ani spočítat. Ten první zemřel, když mi bylo čtrnáct, na toho jediného si pamatuji. Pak už nevím, vždycky se to stalo rychleji, než jsem si to stihla rozmyslet. Měla bych snad slíbit, že ty příští už zabiju... uvážlivěji? Že se budu rozmýšlet, koho zabít a koho ne?“

Tomáš pohlédl na hrbáče; ten pokrčil rameny. „Žiješ podle svého zákona, sestro. Nerozumím tomu, co říkáš, ani jak myslíš. Zřejmě však víš, co podnikáš.“

„Obvykle mi všichni vyčítají, že podléhám impulsům. Moudří lidé si nejdříve rozmyslí, co udělají, a pak to vykonají. Já nejdřív udělám, co mi napadne a pak si to teprve rozmýšlím. Obyčejně mám štěstí a dopadne to dobře. Až to jednou nezvládnu...“

Hrbáč chvíli uvažoval. „Říká se o tobě, že jsi velmi vzdělaná. Řídíš se při svém počínání zněním Písem?“

„Vzdělaná... no, určitě jsem. Přečetla jsem toho hodně. Dokonce když se zamyslím, tak přesně vím, jak by se měli chovat ostatní. Jenže když mám něco udělat sama, tak reaguju spontánně.“

„Ztřeštěně, jsi chtěla říct.“ zasmál se Charry.

„Počkej, bratře,“ řekl hrbáč mírně. „Je-li situace skutečně taková, jak ji sestra popisuje, pak jsou tu zřetelné příznaky vedení Duchem Svatým. Jsou případy, kdy nejsprávnější je učinit přesně to, co dělá sestra Diana, nepřemýšlet a vykonat, co právě v současné chvíli považuje za potřebné.“

Diana se tvářila spokojeně; málokdy ji někdo pochválil.

„Tvoje činy bude soudit Bůh,“ řekl hrbáč a poznamenal její tělo znamením kříže. „Jsi čistá, sestro.“

Poté jsme projevili my tři, že si nejsme vědomi žádných hříchů; ani to nikdo neočekával a dali nám rozhřešení.

Potom promluvil hrbáč:

„Naposledy jsem očistil svou duši před rokem. Od té doby jsem bojoval a zabíjel. Zabil jsem Jana Rippla, policejního špicla, který mi přišel na stopu. Okradl jsem jeho mrtvolu a zahrabal ji v pískovně v Berouně, kam jsem ho vylákal. Na příkaz bratří jsem vykonal v Jindřichově Hradci rozsudek nad Filomenou Borkovou, vdovou, která se zabývala lichvou a vydírala peníze z chudáků; daroval jsem jí smrt a zničil její dlužní úpisy. Dále jsem smrt daroval Ondřeji Vávrovi z Plzně; nevím, co spáchal. Dále jsem třikrát otevřel věci zavřené a odnesl z nich cizí majetek. Jeden trezor, dva byty.“

„Bral jsi peníze?“

„Z trezoru. Byl to muž, který hodně dlužil řádu. Věděl, že jsme to byli my a věděl, proč se to stalo. Kromě toho jsem předstíral stopy loupežné vraždy v případech provedení rozsudku, aby policie byla uvedena v omyl. Získaný majetek jsem věnoval chudým.“

„V tom případě je to v pořádku.“

„Potom...“ hrbáč se trochu zarazil, ale hned pokračoval: „Zabil jsem jednoho muže o své vůli, bez rozkazu. Bylo to, když jsem se vracel z Jindřichova Hradce; přestoupil jsem příkaz k okamžitému návratu, protože jsem v jedné vesnici musel ošetřit raněného, pokopal ho kůň. Z toho důvodu bych už nesplnil časový plán, tak jsem se rozhodl zůstat s muži, kteří mi pomáhali, v místním hostinci; přijal jsem jejich pohostinství. Tam se hovořilo o jistém Adamu Hadačovi, sedlákovi z vedlejší vesnice; řeč o něm byla ve spojitosti s katastrofou, která se udála před několika dny. Jistá vdova, která dlužila onomu Hadačovi peníze, byla exekučně vystěhována z domu, který jí patřil, a veškerý majetek dán do dražby. Ta žena spolu se třemi malými dětmi byla vyštvána na silnici prakticky bez jakékoliv možnosti obživy; navíc nemocná a práce neschopná. Hadač, který zastával místo v obecní radě, znemožnil i podporu, kterou jí obec mohla dát. Nešťastná žena zanechala děti u příbuzných a vydala se pěšky za nějakými dalšími lidmi, u kterých doufala získat pomoc. Bylo však zjištěno, že tam vůbec nešla, za vesnicí si uvázala na krk kámen a utopila se v rybníku. Její mrtvola byla právě před několika dny nalezena; následkem toho její děti byly dány pod správu c.k. vychovatelny a nešťastnice pohřbena u hřbitovní zdi bez řádných církevních obřadů, jak jsou trestáni sebevrazi.

Nedal jsem najevo, že se o tu událost zajímám, ale rozhodl jsem se využít svého práva konat činy. V noci jsem opustil onu hospodu a vydal se ke statku Adama Hadače; žil sám se svou ženou, byli bezdětní. Vstoupil jsem do jejich statku a pak do ložnice, kde spali. Ta žena byla starší než Hadač, zřejmě si ji vzal, jak říkali lidé, pro peníze. Také ona byla značně lakotná. Uspal jsem ji obvyklým způsobem; na to jsem probudil Adama Hadače a vyzval ho, aby mne následoval. Vzpíral se, proto jsem mu pohrozil zbraní a policejním odznakem. Šel se mnou do pokoje, kde jsme spolu mluvili. Nařídil jsem mu sepsat prohlášení, že velmi lituje svého zločinu, kterým zbavil nešťastné sirotky možnosti obživy a proto se rozhodl darovat jim část svého majetku a věnovat na jejich řádnou výchovu; po delší rozmluvě takovouto listinu sepsal. Nato jsem jej vyzval, aby vyšel se mnou k olši na návsi; tam jsem mu přehodil přes šíji konopný provaz a daroval mu smrt. Tělo jsem zavěsil na větev této olše a vytvořil stopy, nasvědčující sebevraždě. Pak jsem se vrátil do hospody a vytvořil zdání, že jsem tam byl celou noc. Ráno jsem opustil tento kraj, aniž jsem se dále o případ zajímal; avšak dle dalších zjištění byl mrtvý nalezen důvěryhodnými lidmi, byl nalezen i dopis a přes odpor vdovy byla poslední vůle vykonána.“

Hrbáč zmlkl; chvíli bylo ticho a všichni hleděli na jeho tvář, hluboce zbrázděnou utrpením. Představil jsem si, jak asi hovořil s tím mužem a jak bylo darebákovi, když umíral; ale souhlasím s trestem, který hrbáč vykonal. Bylo to dle našich zákonů. Bylo to správné.

Potom Diana zvedla ruku a učinila našemu hostiteli na těle znamení kříže. „Jsi čistý, bratře!“ řekla vyzývavě.

Tomáš Baarfelt sejmul hrbáčovy hříchy vzápětí po ní a poté všichni ostatní.

„Učinil jsi správně, bratře.“ řekl Tomáš.

Potom jsme všichni chvíli mlčeli; až Tomáš opět promluvil: „Očistili jsme svoje duše, bratři. Nyní pojezme krev a tělo Pána našeho Ježíše Krista.“

Vztáhl ruce nad chléb a víno a šeptem pronesl krátkou modlitbu. Uchopil chléb a se slovy: „Vezměte a jezte, toto jest Moje tělo.“ kousek odtrhl a vložil do úst. Podal chléb Dianě, ta utrhla nejen pro sebe, ale i pro nás. Pak vzal Tomáš pohár a pravil: „Pijte z něho všichni, neboť toto jest krev Má, která se za vás vylévá.“ Napil se a po něm všichni ostatní.

Když jsme to dělali poprvé, neproběhlo to tak hladce, neboť my šelmy nemáme příliš rádi suchý chléb a víno nepijeme vůbec, pro alkohol v něm obsažený. Tomáš nám však vysvětlil, z jakého důvodu se tato hostina koná a proto jsme si zvykli přijímat jako lidé.

Když bylo přijímání skončeno, četla ještě Diana z Bible. Potom Tomáš řekl: „Posilnili jsme svoje duše, bratři; teď se rozejdeme, abychom se možná již nikdy nesešli. Sbohem, bratře Jene; konej dál čestně svůj úřad a vzpomínej na nás v dobrém!“

Hrbáč povstal také. „Bratře komthure, ty odcházíš, vím to; vím také, že jdeš bojovat a že možná padneš nebo budeš muset odejít a už se nevrátíš. Prosím tě proto o požehnání.“

Poklekl na jedno koleno; Tomáš jej požehnal znamením kříže: „Buď ti Bůh milostiv a ochraňuj tvé kroky, bratře!“

„Děkuji, bratře komthure. Ať Bůh ochraňuje tvoje kroky a ať je milostiv duším tvých nepřátel. Neboť kráčíš ve stínu křídel spravedlnosti – a spravedlnost je neúprosná.“

„Tak jest. Nuže, půjdeme...“

Odešli jsme z toho domu, vrátili se opět nočními ulicemi do svého obydlí a šli spát. Od té doby jsem už nikdy neviděl starý hrad Českých králů, katedrálu Svatého Víta ani korunu té země; neviděl jsem ji nikdy na Baarfeltově hlavě, a je to jedna z mála věcí, jichž je mi v životě líto.


Ráno bylo krásně, svítilo slunce a po ulicích chodila spousta lidí, neboť byla neděle. Ale my museli čekat, až se probudí lidé, protože ta noční procházka je poněkud zmohla a museli dlouho odpočívat. Tomáš nám pak vysvětlil, že se stejně ti lepší lidé probouzejí až k jedenácté, takže se nic hrozného nestalo.

V plánu byla schůzka s Pépi Nekvindou; včera nás sice na chvíli navštívil, ale protože spěchal na schůzi socialistického spolku, neměl moc času. Tak jsme se dohodli, že se sejdeme v Divoké Šárce ve výletní restauraci. Tam jsme tedy nyní měli jet.

Diana se zoufale prohrabovala ve dvou velkých kufrech, které obsahovaly její garderobu a hledala, co na sebe. Tomáš jí zhruba vypodobnil, jak asi vyhlížejí nedělně oblečené měšťačky v Praze, taky je obhlédla z okna a usoudila, že nic podobného nevlastní. Většina žen nosí dlouhou černou či tmavou sukni, květovanou či jinak pestrou blůzičku, šál nebo velký šátek na ramena a na hlavě klobouk téměř mužského střihu, ozdobený květinami nebo závojíčkem. Pokud se v davu nalezly dámy s kloboukem hrncovitým a jinak podivně tvarovaným a vyzdobeným spoustou velikých květů či případně kašírovaným ovocem, byly to příslušnice svobodného podnikání, což se Tomášovi zdařilo Dianě vysvětlit.

Nedalo se nic dělat; oblékla se do svého vkusného a noblesního šedého cestovního obleku s kloboučkem tvaru cylindru se závojem pouze proti mouchám, ačkoliv takto vypadala mezi Pražačkami přece jen poněkud zvláštně; nevtíravá elegance není v tomto městě ceněna. Tomáš slíbil, že si Diana může během cesty koupit něco, v čem by byla od pražské dívky k nerozeznání.

Charry zatím diskutoval s námi o tom, co budeme dělat. Soudil, že Pražané by nebyli moc příjemně překvapeni, kdyby nás vypustil na ulici a nechal volně kráčet; možná by se dokonce polekali nebo na nás nechali vytáhnout ostrostřelce. Tomáš se smál; nechal předjet náš kočár a prohlásil, že se tam usadíme a v případě potřeby sám dohodne s okolními lidmi, aby se nás nebáli.

A už se jelo; trochu jsme se dívali ven a nějaká starší dáma omdlela. Zato se k nám seběhly děti, smály se a něco křičely; byl bych si s nimi rád popovídal, ale nesměl jsem vystoupit. Diana a Charry zapadli do obchodu a nakupovali, pak se Diana vrátila navýsost šťastná.

Sehnala sukni, která jí sahala do poloviny lýtek a byla tmavě hnědá, což se nosí. K tomu si natáhla modré punčochy, což byla provokace tak hrozná, že dobře vychovaní občané odvraceli studem zraky; Tomáš vysvětlil, že modré punčochy jsou odznakem moderních emancipovaných dam, které bojují za ženská práva a zrovnoprávnění s muži; což tedy Diana skutečně byla. Kromě toho je zvykem těchto dam nosit spodničku delší než sukni, takže její okraj malinko vyčuhuje; scházejí se v ženských klubech, pijí kávu a vydávají ohnivá provolání, jak je muži utlačují. To všechno by se Dianě velmi líbilo, ale neměla zrovna čas navazovat s takovými kluby spojení. Blůzičku sehnala co nejpestřejší, s krajkovým límcem a manžetami, namísto šálu výrazně kostkovaný pléd, připomínající skotský tartan. Zato místo toho nevýrazného klobouku si nasadila něco, co tady doposud nebylo viděno: baret s přehršlí peří po straně, takže vypadala jako myslivecký mládenec. Za celý den jsme kromě ní viděli v Praze jen tři dámy s takovým baretem, vesměs příslušnice vyšších vrstev: jedna byla baronesa, jedna malířka a jedna Židovka.

„No tak!“ pravila se zadostiučiněním. „Teď se konečně můžeme vydat na výlet bez obav!“

„Taky si myslím,“ řekl Charry. „Doufám, že se budeš chovat uhlazeně; tím myslím, že se nebudeš hádat ani prát...“

„Mám tě po ruce, nebudu se muset s nikým dohadovat,“ Diana pohladila Tannarra po hlavě: „Kromě toho mám svoje kočičky. Jistě mě ochrání, kdyby se něco dělo...“

Slíbili jsme jí to. Pak už jsme vyjeli z města a vesele klusali po silnici plné podobných kočárů, jako byl náš. Po stranách šli lidé pěšky, všichni veselí a šťastní; ženy vlekly koše s jídlem, muži nesli láhve, děti se honily a strkaly. Nějací mládenci hráli na kytaru a pěli písně, o kterých Tomáš soudil, že jsou policejně zakázané.

V restauraci, kam jsme dojeli, byla hlava na hlavě; nebýt toho, že pro nás Pépi zabral stůl, neměli bychom si kam sednout. Tomáš především zašel za hostinským a jemně ho upozornil, že přijdeme i my; šéf se napřed lekl, ale rychle se vzpamatoval. Zašel k hudbě, která trůnila na pódiu pod dřevěnou stříškou, nechal zahrát tuš a slavnostně oznámil, že na jeho velké prosby jsme jej ráčili navštívit a že se p.t. obecenstvo nemá bát, ale naopak se těšit z té krásné příležitosti vidět šelmy ze země „indočínské“, jaké se jinak dají vidět pouze za tučný peníz v c.k. cirkuse. Načež přestala zábava a každý se k nám točil, takže jsme majestátně vyšli z vozu a lidé nám velmi ochotně dělali místo až k našemu stolu. Chvíli trvalo, než se přestali bát, ale potom se někteří odvážili na nás i sáhnout. Sbíhali se sem za chvíli z celého okolí a hostinský pilně točil pivo. Muzika hasičského sboru hrála, až to ohlušovalo, mládež se točila v kole – chlapci a dívky křičeli a výskali a vůbec se slavilo jako při velkém svátku u nás ve vesnici.

Pépi měl u stolu nějaké hosty: bledolící dívenku v chudobných šatech a vysokého blonďáka v pruhovaném tričku, jaké nosí námořníci. „To je Honza Zvoník, můj kamarád... a tohle Anička!“ trochu zaváhal, když představoval dívku, a ta zčervenala.

„To mě moc těší,“ řekla Diana a hned se k ní hrnula. „Tak ty seš ta holka, co v ní našel náš Pépi zalíbení? Tak dobrý, zaplať Pánbůh za to, už jsem myslela, že zůstane navěky sám!“

Anička se dost zarazila, když ji oslovila tak přátelsky a hlavně lidovou češtinou tak skvěle vystrojená dáma; chvíli koukala vyjeveně, pak zapípala: „Já... mám taky radost, že jich poznávám, milostpaní...“

„Ale běž! Co si budeme vykat, nebo co? Tykej mi a říkej Diano! Já ti přeci taky tykám!“

„Diana... to je moc pěkný jméno!“ pochválila Anička. „Takový fajnový, žejo? Voni... ty seš zdaleka, nebo né?“

„Z Francie. Ale Diana je jméno římské, víš?“

„Jo... v Římě, tam sídlí pan papež, žejo?“

„No, teďkom ano. Ale když tam uctívali bohyni Dianu, tak ještě papežové nebyli. To bylo za pohanskejch dob, před narozením Krista...“ nevynechala Diana příležitost poučit nevzdělané.

„Ježíšmarjá!“ Anička se hrozně lekla. „Vona byla taky ňáká paní bohyně, když eště nežil Kristus pán?“

„No jejda, a kolik; v každý zemi jich byla fůra. Třeba v Egyptě za doby faraónů; vykopala jsem jednou stélu, na který je oslavná óda na bohyni Hathóru, to byla patronka města Memphisu; obvykle ji zpodobovali s hlavou krávy...“

V té chvíli Tomáš zakašlal a kopl Dianu do kotníku. Ta to nečekala, tak jen vyjekla: „Au! Co je?“

Tomáš promluvil francouzsky, aby Anička nerozuměla: „Sama seš kráva! Okamžitě nech těch řečí a nějak to zamluv; to dítě nemá ani ponětí o starém Egyptě! Teď z toho bude mít v hlavě guláš!“

Anička se zatím malinko vzpamatovala, takže mohla říct: „Nojo Egypt, to já přeci znám z náboženství! Tam utekla Svatá rodina s Jezulátkem; a Mojžíš, když ho ten zlej faraón honil, tak ho nechal utopit v Rudým moři. To jsme se všecko učili v katechismu. Ty ses to taky učila?“

„Ne, já tam byla osobně... ale máš vcelku ve všem pravdu. To se stalo ještě, než se Ježíš narodil...“

„Tak to je dobrý!“ zářila Anička štěstím, že byla pochválena.

„Jestlipak víte, proč se tohle místo jmenuje Divoká Šárka?“ snažil se Tomáš odvést řeč stranou. „Pamatujete se, jak jsem vám vyprávěl o praotci Čechovi, co přišel na Říp? A o Vyšehradu, kde sídlila kněžna Libuše, než založila Prahu? Tak když ta kněžna zemřela, dívky, které tvořily její dvůr, se začaly bát, že ztratí svůj vliv a že si je muži rozeberou za manželky. A mnohým se to nelíbilo a chtěly se bránit...“

„Tak to byly husy,“ komentovala Diana. „Vdávat se je zábava! A co to povídáš o jejím dvoře, ona měla partu dívek? Co dělaly?“

„Vcelku nic; bylo jich tam tak třicet a občas některá udělala nějaké drobné práce, ale více méně se učily od paní moudrosti, šikovnosti a domácím pracem. Ty nejchytřejší taky věštily, léčily lidi a čarovaly. A vládly zemi podle přání své panovnice, vlastně to bylo její, toho Přemysla si jenom vzala za muže...“

„Fajn,“ řekla Diana. „To si pořídím taky! Povídej dál...“

„Když kněžna Libuše umřela, začaly se dívky bát o svá práva. A že se jim muži jenom smáli, postavily si naproti Vyšehradu vlastní hrad Děvín, opevnily se tam, ozbrojily se a podnikaly výpravy do okolí proti mužům. Když nějakého dopadly, zabily ho a jeho ženu přinutily, aby se k nim dala. Tak bojovaly pořád a zemí se šířil strach a nenávist...“

„A co dělaly v noci? Bez mužů to přece musela být otrava!“

„Prosím tě, Diano! Když to neznaly, tak co měly dělat? Ony byly tak trochu vyšinuté, víš...?“

„Věřím; já bejt bez chlapa, tak se zblázním taky. Ještě že Charry má rozum a nikam beze mne nechodí!“

Tomáš jen mávl rukou a pokračoval: „Jejich velitelka Vlasta totiž původně chtěla být kněžnou, vzít si vdovce Přemysla a panovat jako Libuše. Jenže Přemysl na ni nezabíral, tak byla nucená dělat takovéhle vylomeniny. A ještě jeden chlap byl ostře proti těm bojovným holkám: nějaký Ctirad, mladý hezký bojovník, ale doposud nepokažený nemravností. A toho si Vlasta umanula zlikvidovat, jen co to půjde...“

Diana otevřela pusu, ale Tomáš se podíval výhružně, tak ji zase zavřela, aniž promluvila.

„Vlasta vybrala ze svých děvčat tu nejhezčí, jménem Šárku; tady v tom údolí ji přivázala ke stromu a dala jí roh a láhev plnou medoviny. Věděly, že Ctirad pojede kolem, tak se schovaly do křoví a dávaly pozor. Ctirad samozřejmě se svou družinou přijel a když viděl u stromu uvázanou takovou krasavici, dost se divil. Ona mu vykládala, že ji takhle uvázaly Vlastiny holky, že s nima nechtěla držet, protože se jí líbí víc chlapi než děvčata; tak ji Ctirad pustil a jak byla opravdu moc hezká, ohlásil přestávku na oběd a sedl si s ní u stromu do trávy. Šárka mu nabídla občerstvení z té flašky a když se napil, taky jeho lidem. Tak tam seděli v trávě a popíjeli a povídali si. Slovo dalo slovo...“

„To si myslím! Dovedu si představit, co to udělá, když hezká zdravá holka potká po dlouhým půstu pěknýho mladýho kluka! Ještě k tomu ten alkohol – to by udělalo svý i s úplným beránkem!“

„Slovo dalo slovo a ti dva se do sebe zakoukali. A jak se Šárka zamilovala do Ctirada, vyklopila mu i to, že její kamarádky jsou všude kolem a čekají jenom, až jim zatroubí na roh. Ctirad byl sice varován, ale nelekl se a prohlásil, že se přece nebude bát pár děvčat – tak jim zatroubil sám.“

„To mi povídej!“ komentovala Diana. „Celej můj muž! Aspoň je vidět, co dělá z lidí alkohol!“

„No a v tu ránu se vyhrnuly děvčata z křoví a vrhly se na muže. Ovšem ne tak, jak myslí Diana, naopak je začaly zabíjet meči; jak byli muži opilí, nechali se podřezat jako kuřata. Ctirada dívky odtáhly na svůj Děvín, tam ho vpletly do kola a nechaly na potupu knížeti v tom kole s přelámanými kostmi umírat. Jenže Šárka se trápila a hádala dokonce s Vlastou, že si to takhle nepředstavovala; a jelikož měla nějaké divné řeči o tom, že to povídání s Ctiradem nebylo tak špatné a že by to doporučovala zkusit i ostatním děvčatům, tak ji Vlasta, aby nerozvracela morálku, nechala veřejně popravit.“

„A ta kočka se nechala?“

„No, co mohla dělat proti velitelce?“

„Já bych ji zkusila prohodit zavřenejma dveřma. Potom bych ji trochu poválela po cvičáku, vymáchala v řece a viděly bysme, co by z ní bylo. Šárka byla malinko slabší na myšlení, ne?“

„Ony to byly vůbec divný časy, tenkrát. Ale od té doby se tohle údolí jmenuje Šárka. To je vlastně, co jsem vám chtěl povídat!“

Tomáš si utřel šátkem pot z čela a důkladně se napil piva. To pro Charryho bylo pokynem, aby si objednal další, už třetí; nějak moc mu chutnalo. Tomáš tvrdil, že je ze Smíchovského pivovaru a že lepší už je jenom z Plzně. Pili ho všichni, dokonce i Dianě chutnalo, a ta má nějak mlsný jazyk!

„Stejně to byla príma legrace,“ řekla Diana. „Znáš ještě víc takových zábavných historek?“

„Znám, ale ty ti budu povídat až někdy jindy. Teď mě to malinko vyčerpalo a pak, ty máš ke všemu trochu svérázný komentáře...“

Diana si pohrdavě odfrkla a opřela se lépe o židli. Naklonila se k Aničce a ptala se: „Co tobě, jak se ti to líbilo? Co bys ty dělala na místě tý Šárky?“

„Já?“ Anička se ulekla. „Já nevím. Ale vona to přeci byla dáma, nebo né? Když byla u kněžny a ještě na vyšším místě...?“

„Co je to na nás nějaká kněžna!“ mávla rukou Diana. „Takovejch dam jsem už v životě viděla a představ si, jsou to obyčejný holky jako jseš ty nebo já. Když je hodíš do řeky, vypadají jako zmáčenej potkan zrovna jako každej jinej.“

„To říkáš! Ale viděla jsi ty někdy dovopravdickou dámu? Moje tetička sloužila u jedný paní baronky, na zámku, víš?“

„No a co? Já jsem hraběnka z Guyrlayowu; myslíš, že je to něco moc? Furt ještě ne tolik, aby za mě někdo poklízel koně!“

Anička se mírně zapotácela, jak se o ni pokusily mdloby. „Ne... pro Krista Pána, milostpaní, voni jsou hraběnka? To já bych si nikdá nedovolila, pro všecky svatý na nebesích...“

„Co zas je, děje se něco? To snad přeci není nic tak zlýho, že jsem hraběnka! Co se cukáš?“

„Ježíš Marjá, milostpaní, voni se snad spletli! Dyť já sem jen vobyčejná holka z fabriky, dělám celý dně a mám za to jenom pár šestáků; voni si snad myslej, že jsem ňáká lepší dáma, že jsou ke mně taková dobrá! Ale já fakt...“

Diana se ohlédla na Tomáše. „Nerozumím já jí nebo ona mně?“

„Totiž,“ řekl Tomáš s potutelným úsměvem. „Ona se ještě nikdy nepotkala s hraběnkou, víš? Ona je obyčejná dívka a má ještě před šlechtici velikou úctu. Nevím, co s ní udělat; musíš ji nějak uklidnit, nebo ti uteče a Pépi se bude vztekat...“

Pépi, který poslouchal rozpravu dost nechápavě, pohladil Aničku několikrát po rameni: „No tak Anči!“ zabručel. „Dyť se nedělej... Je to pravda, Diana je hraběnka, ale vidíš, že jí tykám a kamarádím se s ní jako s každým. My jsme teď taky lepší lidi; ty seš... teda, když si mě vemeš, tak budeš žena rytíře, víš, budeš taky dáma a proto...“

„No vidíš, nedělej fóry!“ dodala Diana. „Tady máš šnuptychl, votři si oči a napij se, to ti udělá dobře. A zapomeň na všecky ty pitomý cancy o nadřazenosti šlechty; vůbec žádnej člověk není lepší než jinej, to tvrděj jenom takový ty...“ nemohla si honem vzpomenout na správné české slovo.

„Paďouři.“ napověděl jí Tomáš. Diana to sice ještě neslyšela, ale zvukomalebně se jí líbilo, tak to opakovala.

Anička jektala zuby a utírala si slzičky; rozrušilo ji to trochu a mně jí bylo líto. Aby už neplakala, otřel jsem se jí hlavou o ruku a řekl pokud možno něžně: „Tak už nebreč, lidská dívko! Vždyť se vůbec nic neděje. Podívej, my tygři jsme všichni šlechtici a taky se s tím nikde nevytahujem...“

Myslel jsem to dobře; čekal jsem, že ji to uklidní, ale ona, jak mě slyšela, se zapotácela a už se zas kácela dozadu. Tomáš se jenom smál, tak ji musel chytit Pépi; Diana taky koukala udiveně, co se holčičce zase stalo.

„Diano, vedeš o dva body!“ řekl Tomáš. „Jestli se ti povedlo, aby ji ranila mrtvice, tak tě přerazím!“

„Já nevím, co jsem udělala! Já se chovám, jak můžu nejvíc uhlazeně a vlídně – takhle to dopadá! To by člověk už nesměl ani otevřít pusu!“

„Člověk snad; ale Aflargeo neměl mluvit!“

„Proč ne? Rozumný člověk se přece nemůže bát tygra! U nás ve vesnici si na mne všichni lidi už zvykli!“ řekl jsem.

„Mlč už, proboha! Diano, musíme tady udělat nějaký pořádek; Anička nám omdlívá, Pépi se vzteká, Charry nerozumí česky a Aflargeovu pomoc bych radši ani nežádal. Musíme to tady nějak uklidnit. Víš co, já ji vezmu tančit a ty si skoč s Pépim. Ale opatrně, prosím tě, ať neztropíte nějakou rotyku!“

Diana ochotně vstala a všichni čtyři odešli na parket. Charry se jen zasmál a pozoroval, co se bude dít. Dokud tancovali v té sestavě, bylo vše v pořádku. Tomáš tančil s Aničkou a něco jí vemlouvavě povídal, což na ni zřejmě mělo dost účinek, přestala natahovat a začala trochu normálně myslet. Diana protáčela Pépiho a ten musel hodně přemýšlet nad tancem, aby jí stačil. Diana tančí vášnivě ráda a velice dobře, což kvitovalo uznáním i přítomné obecenstvo. Potom se vyměnili; Anička už byla veselejší, jak si začala zvykat, točila se v kole a usmívala se na Pépiho. Diana s Tomášem si při tanci rozumějí už od nás, tak jim to šlo jedna radost. Potom tančila Diana s Charrym, ale to nebylo ono; Charry přece jenom není v tanci tak zběhlý jako ona, zvlášť jej pletl nezvyklý rytmus české dechovky, odlišný od jakékoliv jiné muziky. Tomáš tančil s nějakou cizí dámou.

Když se zas sešli všichni u stolu, bylo to už v pořádku; Anička si zvykla tykat i Baarfeltovi a Dianu brala jako kamarádku, jen se občas zarazila, když Diana řekla něco příliš odvážného. Ale Diana si dávala pozor na jazýček, protože se pilo to pivo a Charry s Pépim si zašli na „náprstek hořké“; Diana by se taky dala pozvat, ale na dámu se to neslušelo.

„Chtěla bych umět tak krásně tančit jako ty!“ přála si Anička.

„Ale běž; vždyť mi Pépi ani nestačil! On tě už naučí, jestli spolu zůstanete...“

Anička se začervenala. „Myslíš, že mě bude chtít?“

„A proč by neměl? Jseš hezká holka a kdybys byla trochu víc... načančaná, byla by z tebe kočka jedna báseň!“

„Šak podívej, jakej mi koupil krásnej šátek!“ pochlubila se Anička; šátek byl červený s drobnými kvítky a když se točili v kole, poletoval jí na ramenou jako plamen.

„Pěknej! Ale to ho musíš uhnout, aby ti nakoupil víc! Koukni, dneska jsem od muže dostala všechny tyhle šaty a když bude potřeba, dostanu další! Až někam půjdeš, vem mě s sebou a já už na něj dohlídnu, aby si tě pořádně ošatil!“

Anička zrudla ještě víc a přitiskla si pěstičky na obličej. „Ale to přeci nejde; on ani není můj muž! Pořádný děvče nemůže nic vzít od cizího mužskýho, to by byla hrozná ostuda!“

„Prosím tě! To chceš vedle něho chodit jako chudá příbuzná? Však na to má, aby platil; Pépi není žádnej trapnej voleza, ale solidní kluk, tak není nic zlýho si od něj vzít pár šestáků. Až si tě vezme, stejně bude tvůj i s prachama...“

„Von mi teda chtěl koupit ňáký krásný šaty; ale já se bojím, co by tomu řekli lidi! Dyť by mě možná i pomluvili!“

„A co máš z toho? Mě lidi pomlouvaj pořád a... Kdo ti co dal, ten ať tě kritizuje. Ostatním dej leda do nosu. Máš ho ráda?“

„Mám... ale to se tak přece neříká!“ zakryla si tvář Anička.

„Ale jdi, malá! Jseš jednou jeho děvče a máš svý práva. Taky právo říct všem, že ho máš ráda! Tak se za to nestyď!“

„Když... když ty seš taková rázná; jenže já se bojím! Kdybysem byla jako ty, tak bysem... jenže já jsem chudá holka a nikdá jsem neměla ani co do pusy. A doma taky žádnej nic nemá...“

„No bóže! Kolikpak ti je, sedmnáct? Když mi bylo sedmnáct, tak jsem taky neměla vůbec nic...“

„Nepovídej, byla jsi hraběnka! To už je dost...“

„Nebyla. Byla jsem obyčejná holka a kočovala s leopardy, takovými jako tuhle Tannarr. Jezdila jsem s nimi po stepi na koni, neměla co si obléct a k jídlu, co jsem si ulovila nebo co mi donesli. Všechno, co mám dneska, jsem dostala od nich nebo si to vybojovala... ani můj muž nikdy nic neměl. Když se stal... když začal vládnout svému panství, měl koně, meč, dvě pušky a revolver. S tím vládl pár tisícům tygrů...“

„Nojo,“ popotáhla Anička. „Jenomže to jde někde v jižních mořích. Tady to nejde, tady je jinej svět...“

„Tak ho musíte změnit!“

„Co, změnit svět? Ty mluvíš jako ty... sociálisti!“

„Socialisté chtějí, aby vládli dělníci a rolníci, jako seš ty. Docela dobrá myšlenka; proč by z vaší práce měl být živ nějakej otrapa Štarman a ty bys neměla ani na kloudný šaty?“

„To říká Pépi taky; já se bojím, aby si o něm někdo nemyslel, že je taky ten sociálista!“

„No a co? Já jsem anarchistka!“

A přece měl Tomáš pravdu; o Aničku se pokusily mdloby do třetice všeho dobrého. Diana už zas nepochopila, co se děje; doma k nám chodívali dělničtí předáci z přístavu, kterým radil Tomáš, někdy různí řádoví agenti, taky mu přinesli knihy, o něž si psal Andrej Rastopčenkov; Diana si přečetla Marxův Kapitál a moc se nad ním bavila. Od té doby občas kázala anarchii a počítala se ke komunardům. Anička to ovšem nemohla vědět, měla ze všeho podobného nesmírný strach.

„Pro pána Boha!“ vydechla. „Nejseš ty z těch, co nosej s sebou levorvéry a házejí bomby na císaře pána?“

„Revolver jsem nechala v kufru doma a bomby už jsem házela, ale ne na císaře, jenom na piráty. Co se klepeš?“

Baarfelt zaznamenal, že došlo zase k nějaké rozepři a honem Dianu upozorňoval, že přestřelila. Jenže nebylo třeba, Pépi jí přišel na pomoc a společně Aničku přesvědčovali, že její strach je úplně zbytečný. Už zas se rozbíhaly diskuse nebezpečných směrů a začínalo se zacházet do extrémů.

„Holky, nežvanit a tancovat!“ nařídil Baarfelt. „Jdem!“

„Co řeknu, všecko je špatně!“ rozčilovala se Diana. „Já nevím, co už bych lepšího tady povídala!“

„Nejlíp uděláš, když budeš mlčet!“

Během tance se dostavil pan Jindřich Born, pražský rytíř; uvítal se s Baarfeltem a přisedl si k našemu stolu. Charry a Pépi s nimi vytvořili čtveřici a Pépi začal podávat hlášení o svém pátrání ve věci Baarfelt i o akci Štarman. Mluvili ovšem německy, takže to Aničku nebavilo; Dianu taky ne, tak obě rády přijaly pozvání k tanci i od cizích pánů. Chlapců se k nim hrnulo dost, zvláště na Dianu se lepili jako vosy na med. Diana se s nimi skamarádila tak záviděníhodně rychle, že to ti dost prostí mládenci nedovedli ani pochopit; tancovala s neutuchající energií a vymýšlela všelijaké finesy, které vyvolávaly nadšení a snahu napodobit ji u pražských dívek. V přestávce zapadla mezi partu studentů a nedala se moc pobízet, aby se pochlubila svými názory; tito mládenci se nezhrozili jako Anička, naopak se smáli a pobízeli, aby povídala dál. Za deset minut pausy se jim podařilo dokonale probrat celou světovou politiku a v příštích chvílích už Dianiny řeči letěly celou hospodou a každý, kdo s nimi sympatizoval, se k nám sbíhal jako myši na špek.

Bolela mne hlava z toho ruchu a hluku; vyplížil jsem se za prkenný plot, který ohraničoval zahradní restauraci a když to ani tam nebylo lepší, odtáhl jsem se mezi křovinami do lesa. Tam tolik lidí nechodilo, takže jsem se natáhl na zem a odpočíval. Asi pět minut.

Potom se z lesa vyřítilo pět kluků; když mě viděli, zůstali zaraženě stát a zírali. Až ten nejmenší křikl: „Ale, toho se nebojte! To je ta kočka, co ju vokazovali v hospodě! Ta nám nic neudělá, klidně si ju pojďte pohladit!“

Přišel ke mně a začal mě hladit po hlavě a tahat za uši. Nechal jsem ho; zbylí tři přišli také, jen poslední zůstal o kus dál a asi se bál. Rozhodl jsem se říct mu: „Neboj se! Já ti opravdu nic neudělám!“

„Jé, vono to mluví!“ rozkřičeli se. „To je príma čičina! Ty, nechtěl by sis s náma hrát?“

„Klidně – na co?“

„Páni, to je přeci kočka! Von si s náma bude hrát!“ křičel ten nejmladší, chytil mě za krk a cloumal se mnou; totiž byl by cloumal, kdyby byl větší nebo já menší.

„Doteďka jsme si hráli na Indiány.“ vyložil ten největší.

Hru na Indiány ovládám, hrál ji Gerd a kluci ze vsi. Spočívala v tom, že se všichni pomalovali dostupnými prostředky, oškubali peří z hus a slepic a zastrčili si je do vlasů, nebo uvázali k hlavě, pokud měli vlasy tak krátké, že jim nedržely. Pak lítali po vesnici s klacky v rukou a strašlivě ječeli. Jednou se dostali do sporu s kluky ze sousední vesnice a byla z toho rvačka; potom se do nich pustil Ao Harrap a ti přespolní utekli jako králíci, ani jim nemusel nic udělat.

„To by bylo v pořádku,“ řekl jsem. „Ale myslel jsem, že Indián má být pomalovanej a mít ve vlasech peří!“

„Von je chytrej!“ vyjekl jeden kluk. „Von je ještě chytřejší než ty, Vašku! Pojďte, namalujem se! Ty, kočko, čímpak?“

„Malej Gerd se mazal blátem a peří měl z krocana. Nevím, jestli to tady taky znáte...“

Největšímu zablýskalo v očích a prohlásil tajuplně: „Tam na druhým konci lesa leží pan četnickej závodčí a spí! Když se mi povede sebrat mu z klobouku chochol, budu náčelník, jo?“

„Spolehlivě, budeš!“ slíbili mu rukoudáním.

„Tak tady na mě počkejte! Zatím se můžete pomalovat!“ dovolil blahosklonně a zmizel v křovinách.

Než se vrátil, rozrostly se řady Indiánů o další tři kluky; starousedlíci jim vysvětlili, kdo jsem a že se mne nemusí bát; tou dobou se objevil i leopard Tannarr, tak bylo radosti daleko víc. Jediná chyba spočívala v tom, že Tannarr neuměl česky a muselo se mu překládat.

Vašek se vrátil trochu smutně. „Nepude to! Von ho má moc blízko sebe. Dyby mě chytil, ještě by mě zřezal. A to nechci...“

Tannarr si nechal vysvětlit, oč se jedná. Trvalo mu trochu déle, než pochopil, zato potom byl pln nadšení. „Slepici chytím, kdy si vzpomenu! To by bylo, abych nedokázal dostat z kohouta obyčejnej ocas!“

Vašek mu to chtěl ukázat, ale nebylo potřeba; Tannarr si k němu jen čichl a už byl na stopě. Za chvíli byl zpátky a vítězoslavně předal Vaškovi černý lesklý chochol z kohoutích ocasních per. Vašek podělil jedním pérem tři své pobočníky, zbytek zastrčil za slaměný klobouček.

„Tak! Já jsem teďko váš náčelník a povedu vás na výpravu proti zrádnejm bílejm tvářím! To ste už všecky?“

„Támhle kousek tábořej ňáký kluci z Libně; ale jsou to hrozný sígři a je jich nejmíň pět,“ hlásil jeden z nových. „Možná, že by si dali říct s náma...“

„Nás je víc!“ řekl Vašek, když nás spočítal na prstech. „A máme ty kočky, budou se nás bát! Di pro ně a řekni jim to!“

Než se vrátili, bylo nás už zas víc o dva kluky a Ao Harrapa. Kluci z Libně vypadali dost překvapeně, ještě nás neviděli.

„Ale že to jde, kočka velká jako tele?“ ptal se ten největší. „Není v tom ňákej švindl? Není v něm někdo zašitej? Já jednou viděl komedianti a ty měli s sebou vopici, která vypadala přesně jako náš pan ředitel školy...“

„To voni nejsou jen tak kočky!“ vysvětloval důležitě Vašek. „Voni jsou chytrý jako lidi. Eště chytřejší!“

„Jo. Tak pudem.“ řekl Libeňák a šlo se. Museli jsme přejít potok po kládě; větší kluci přešli, menší jsme museli převézt na hřbetě. Vyhnuli jsme se spícímu četníkovi, který by v případě probuzení přišel na ztrátu chocholu a vydali se tam, kde tábořili dobře živení páni fabrikanti a jejich dětičky; kluci je provokovali ječením a házením blátem i kamením, a když se po nich lidé rozběhli a nadávali jim, dělali na ně dlouhý nos a utekli.

Mimo nás tam provozovali tuto činnost ještě tři ošlehaní kluci v otřepaných šatech; že byli jen tři, vypravila se proti nim horda deseti měšťáckých kluků za účelem zahnání. Ti tři ustupovali do lesa, banda za nimi a my jsme jim odřízli cestu a na Libeňákův rozkaz je napadli odzadu; kluci se dali naráz na útěk, ani nečekali; mazali jako střelení, sám nevím proč. Jednoho z nich chytili ti tři, napřed ho ztloukli a pak vymáchali v bahnité louži, než ho pustili pryč.

Na nás se tvářili rezervovaně; pak jeden objevil mezi kluky z Libně známého a pozdravili se; tím bylo sjednáno přátelství a my se dozvěděli, kdo ti tři jsou. Pocházeli z Podskalí a jmenovali se Joska, Ferda a Tonda. Na rozdíl od ostatních chodili bosí, měli záplatované kalhoty na kolenou i zadnici a když jsme přecházeli potok, klidně zašli v kalhotách do vody hluboké až nad kolena.

„To nic není,“ řekl pohrdavě Joska. „Dyž nás nepustěj přes most, kliďánko přeplavem řeku...“

Ferdovi chyběl vpředu zub, měl ho vyražený a dokázal proto plivat skrze zuby. Zatahal mě za ucho: „Páni, tohle by bylo něco na traufy! Nechceš jít s náma?“

„A co je to traufy?“ ptal jsem se; Podskaláci se začali rozohňovat, ulehli s námi na vyhřátou stráň a jeden přes druhého vykládali:

„To je taková naše válka; vedem ji se Smíchovákama a Nuselákama a Malostraňákama a se všeckejma vostatníma. Tyhlety Žižkováci a Libeňáci jsou naše kamarádi, teda někdy, ale zase jindá je s nima príma mlata. To je něco jinýho než ty uřvaný mazánkové z Vinohrad nebo židáčci z Novýho města!“

„My se nejvíc perem na mostě nebo dole na nábřeží; ale to je naše a tam na nás viděj fotři, a ty nemaj rádi, když traufujem místo práce. To není žádná sranda, my musíme dělat dyž jdou vory, ne že bysme se jenom bavili. Při tom kolikrát padne do vody i dospělej, což teprva my, tak se nebojíme vody. Zato když chytnem Smíchováka a trochu ho namočíme ve Vltavě, tak hnedka řve a volá maminku!“

„To je tím pivem! Voni maj na Smíchově pivovar, tak nejsou na vodu zvyklý! A Nuseláci se bojej vody jako krysy, co je s nima to jejich město prolezlý. To vůbec nemluvím vo těch panskejch parchantech z Vinohrad a Novýho Města. Takový žídě když chytnem, tak mu vořežem všecky knoflíky na gatích a nařežem mu a pošleme ho zpátky domů, ať si brečí jak chce!“

„Šak, Žižkováci to znaj a proto maj gatě svázaný jenom špagátem a to ještě ukradeným! Hele, tenhle zub mně vyrazil jeden hnusnej Žižkovák jenom za to, že jsem mu řek ty smrade žižkovskej! Bylo jich moc, tak jsem musel pěkně zdrhat, aby mě nezřezali!“

Povídali jsme si toho moc a všechno s divnou výslovností; však poslouchali i samotní Pražáci.

Potom nastal ale hukot; objevilo se tady několik matinek, hledajících svoje nezbedné ratolesti, takže jsme radši zmizeli do křoví. Ony matky ani u nás doma neměly rády, když jejich děti byly s námi; a tady na nás lidi nebyli ještě tak zvyklí. Joska Podskalák dostal záhlavec od nějakého pantáty, že si z něj dělal švandu, ale vůbec mu to neubralo na náladě. Seděli jsme s těmi zbylými ještě chvíli a povídal jsem o Arminu; poslouchali pozorně, jenom tři Podskaláci se polohlasně dohadovali, jak by se tam dalo dostat. Byli zvyklí plout po řece a marně jsem jim vysvětloval, jak se pluje po moři. Možná mi tak úplně nevěřili, ale byli nadšení.

Pak jsme se raději vrátili, však už se po nás Charry sháněl. Nálada začínala být trochu napjatá, částečně že Diana se svou partou počali mít čím dál víc protistátní řeči, a pak proto, že při tanci si jeden kluk dovolil na ni nějak nepěkně šáhnout. Diana bývá někdy divná; když se jí člověk na některých místech dotkne, hned se rozčílí. To dívky ve vesnici, když je kluci tak tiskli, se smály a občas vypískly, pouze na Dianu smí šahat jen Charry a nikdo jiný. Ten kluk byl opilý a trochu si moc dovolil, Diana zapomněla, kde je a švihla s ním do záhonku růžiček. Naštěstí si nikdo nevšiml, jak to udělala a dotyčný byl natolik napitý, že ho vůbec nenapadlo, že tam nespadl sám.

Každopádně Tomáš rozhodl, že jedeme domů. Taky proto, že se připozdívalo a jemu dohodil pan Born možnost navštívit představení opery v Národním divadle.

Koukal z toho nudný večer, kdy zůstaneme sami a Charry s Dianou se svátečně nastrojí a půjdou „mezi lidi“; ale Tomáš navrhl vzít nás s sebou. V Národním to dobře znal a měl tam spoustu známých, kromě toho nám pan Born věnoval svoji lóži a Tomáš řekl, že se v ní klidně můžeme schovat a až bude v sále tma, vystrčit hlavu a dívat se. Do lóže nás zavede postranními chodbami během předehry, kdy už lidé nechodí.

Těšili jsme se moc, taky Diana a Charry. Hned jak jsme přišli domů, si Diana vlezla do vany a celá se vydrhla; pak se začala strojit. Oproti odpoledni si tentokrát vzala široké nadýchané bílé šaty se spoustou krajek a různých ozdob, do uší si zavěsila náušnice, na ruce náramky, na krk náhrdelník z perel a na hlavu diamantovou čelenku; zářila na všechny strany. Charry si oblékl frak a získal tím neobvyklou důstojnost, i Tomáš byl ve fraku. Škoda, že my jsme se nemohli nějak důstojně vyzdobit; rozhodně by se slušelo, abychom reprezentovali naši zemi a svůj šlechtický stav. Tomáš nás však ujistil, že kdybychom někoho potkali, jistě na něj zapůsobíme už jen kožešinou.

Jeli jsme uzavřeným kočárem jako jindy. Tomáš po cestě vyprávěl o Národním divadle: „Divadlo, kam jedeme, je národní památkou; vybudoval si je sám lid za svoje peníze, vláda na to nedala ani pětník. Lidé kupovali cihly, někdo deset, někdo dal na víc, taky někteří čeští páni. Vláda tomu nepřála proto, že nechtěla, aby se v Praze hrálo česky v kamenném divadle.“

„Proč si dáte líbit takovou vládu?“ ptal se Ao Harrap.

Tomáš jenom pokrčil rameny. „Udělali ještě víc. Když bylo divadlo dokončeno, těsně před premiérou poslali svého agenta. Jmenoval se Rudolf Leschke, byl to pražský Němec a kriminálník. Podařilo se mu dostat se do divadla a zapálit je. Bohužel v téže době magistrát povolil cvičení pražských hasičů za městem a tak se hasiči dostavili napřed pozdě a pak bez stříkačky. Všechno shořelo. Mysleli, že tím zlomí národu sebevědomí a oberou je o českou kulturu. Ale lidé vybrali na divadlo znovu; a postavili je ještě krásnější.“

„Co se stalo s tím... Leschkem?“ ptala se Diana.

„Rudolf Leschke...“ Tomáš se odmlčel a rozpačitě se podrbal ve vousech. „Ten muž dneska spí pod... jedním ze základních kamenů ve sklepě divadla. Pohřbil jsem ho tam.“

„Co je to základní kámen?“ ptal jsem se.

„Tam dole jsou základní kameny; přivezli je z celých Čech, když se konala zakládací slavnost. Jeden z nich, ten nejlehčí, zvedl Jan... ten hrbáč z hradu. Shodil jsem Leshka do prohlubně, která po kameni zbyla, a Jan kámen pustil. Zaklel jsem ho, aby věčně střežil tuto stavbu; teď ji hlídá jeho duch...“

Diana rozpačitě ztichla, Charry se tvářil nejistě. Ao Harrap řekl: „Za starých časů můj národ také tak trestal zrádce. Mnozí spočívají pod základy pyramid v Americe...“

K divadlu se nedalo jen tak projet; přijížděly kočáry z celého okolí, diváci se tlačili na chodnících. Ne, že by všichni šli do divadla, mnozí jen čuměli na panstvo, které se tam sjíždělo. Před vchodem lidé vystupovali a tím se zdržoval provoz.

„To nic není,“ řekl Tomáš. „Když je premiéra nebo se hraje něco obzvlášť pozoruhodného, není tady k hnutí. Charry s Dianou vystoupí a půjdou hlavním vchodem. My počkáme u bočního a až to trochu utichne, provedu šelmy do naší lóže.“

Stalo se, jak řekl. Charry a Diana vystoupili a šli majestátním portálem. Každý jim dělal místo, lidé se otáčeli, hlavně aby si prohlédli Dianu. Diana se usmívala a chovala se ke každému mile; s uvaděčkami hovořila česky, Charrymu musela překládat.

Zatímco jsme čekali, zeptal se Tannarr, co vůbec hrají.

„Bude to opera od Bedřicha Smetany. Znal jsem toho pána, byl to zakladatel české národní opery. Dnes uvidíme jedno z jeho nejlepších děl, operu z dávných českých dějin Libuše. Přečtu vám pak z programu, o čem se v ní jedná, až u toho bude Diana.“

„Povídej hned,“ řekl jsem. „Diana si to přečte sama!“

„Odehrává se to před tisíci lety, když do Čech přišel český národ v čele s praotcem Čechem. Po něm vládl vladyka Krok, ten měl tři dcery: Kazi, Tetu a Libuši. Protože neměl syna, tehdy to chodilo tak, že panství zdědila nejmladší a nejchytřejší, Libuše. Ta potom vládla.“

„Tos už povídal,“ upozornil Tannarr. „Když jsi vykládal o dívčí válce. To bude jak umřela a jak se pak holky vzpouzely?“

„Ne, tohle bude o tom, jak se provdala za knížete Přemysla. Přemysl, zakladatel české královské dynastie, byl původně oráč. Rolník, oral na poli, když pro něho přišli, aby dělal knížete.“

„No a co? Charry je taky rolník. To není snad nic divného...“

„Pro tebe. Mezi vysokým panstvem je to zvláštnost; například zakladatel dynastie Habsburků, která teď vládne, byl švýcarský loupeživý rytíř. Všichni vládcové byli většinou původním povoláním zloději. To je právě v Čechách ta zvláštnost.“

Nekomentovali jsme to; dávno víme, že lidé jsou zvláštní.

„Kněžna Libuše musela soudit spor dvou bratří o dědictví po otci a ten, kterému se rozsudek nelíbil, ji urazil a posmíval se jí. Libuše nebyla jako Diana, která by si to s ním vyřídila na místě a vlastnoručně. Proto se rozhodla, že se vdá, aby si to s ním vyřídil její manžel. A tak se taky stalo.“

„To je myslím správné,“ řekl Tannarr. „Kdyby Diana nestačila, on by jí Charry jistě pomohl...“

„Tak to je ve stručnosti obsah. Ovšem není to všechno; pak vás upozorním na některé árie, to jsou zpěvná čísla. Například Libušina modlitba, árie Přemysla nebo Libušino proroctví, to jsou hudební skvosty; Aflargeo rozumí česky, zapamatuj si, co se zpívá a potom to ostatním vysvětli. Budeš tak laskav?“

„Ale klidně. My máme dobrou paměť...“

Ruch ve vstupní hale pozvolna utichal; Tomáš otevřel dvířka a šel dovnitř, kde promluvil s vedoucím uvaděčem. Ukázal mu řádový kříž, muž kývl hlavou a dal příkazy svým podřízeným. Všichni dohromady se potom postavili do hloučku a zírali na nás, když jsme vyšli z kočáru a prošli po schodech nahoru. Vedoucí uvaděč nás vedl po točitém schodišti vzhůru, kde nám ukázal, do které chodby. Tam se nás ujal jiný a zavedl nás do naší lóže. Všichni ti lidé kráčeli velmi tiše po kobercích, které tam jsou, ale tak tiše jako my chodit neuměli.

Seděli jsme v lóži rytíře Borna; Diana a Charry už tam byli, ale malovaná opona byla ještě spuštěná a dole v orchestřišti hrála hudba. Jsme zvyklí na hudbu od nás z vesnice, dokonce jsme tam měli i muziku, ve které hrálo sedmnáct hudebníků, ale tady jich bylo tak velké množství, že se to skoro nedalo spočítat; mnozí hráli na nástroje, jaké jsme ještě neviděli. A všechno to dohromady znělo nádherně; tak krásně, jako když jsme chodili na půdu našeho kostela poslouchat varhany. Tomáš se po nás díval, ale my si ho nevšímali; líbilo se nám to a když se nám něco líbí, nemáme zájem o nic dalšího.

Potom se zvedla ta malovaná opona, po ní i červená sametová a objevila se scéna: byl tam trůn, ale nebyl ze zlata jako trůn mého otce Wiirrty, jen ze dřeva a ozdobený řezbami. Stál na nádvoří hradu; byl to Vyšehrad, který nám Tomáš ukazoval, ale ještě dřevěný a asi dost nepohodlný. Právě přicházely dívky v bílých řízách a za nimi kněžna; přistoupila k trůnu, jedna kněžka jí podala bronzovou mísu a kněžna v ní zapálila posvátný oheň. Pak se začala modlit; zpívala velmi krásně a prosila bohy, aby chránili její zemi a pomáhali lidu ke štěstí. Tomáš měl pravdu; je to krásná árie. Tannarr si zapamatoval nápěv a tiše si jej notoval spolu s ní, ale Tomáš to zaslechl a přísně ho klepl ukazováčkem za ucho, aby mlčel.

Potom se odehrával ten soud; oč se ti dva vlastně hádali, jsme nepochopili. U nás je zvykem, že majetek patří celému kmeni a když někdo něco odkáže svým synům, je to jejich společné a jen těžko se to dá rozdělit. Zřejmě byla tehdy země ještě tak velká, že otec mohl dát každému synovi kousek a nikomu to nevadilo. Ale kdoví, oni se ti dva hádali spíš o jednu z Libušiných dívek a jak každý ví, pro ženu se udělá leccos, někdy se prosazuje i zbytečný a hloupý protest proti zavedeným zvykům.

Pak byla přestávka. Sotva to skončilo a rozsvítilo se, Tomáš nám nařídil, abychom se schovali za okraj lóže a neodvážili se dívat do sálu; v opačném případě nás vyhodí z divadla. To se nám nelíbilo a radši jsme zůstali schovaní.

„Poslyš,“ vyptávala se Diana. „Ona byla čarodějka?“

„Ovšem. Za těch časů dívky uměly čarovat.“

„S ohněm! Nikdy jsem ještě neviděla kouzla s ohněm. Co to s ním vlastně prováděla?“

„To je kouzlo Ohně. Říká se, že kdysi uměly čarodějky vyvolávat Živý Oheň, který planul, aniž popálil svou paní, aniž mu dávali potravu a říkal čarodějkám, co nevěděly.“

„Dalo by se to naučit?“

Tomáš dost dlouho váhal, než řekl: „Myslím, že ano. Totiž, je jedna žena, která to umí dělat. Ovšem já sám to nedokážu. Uměli to rytíři sedmého zasvěcení. To já nemám.“

„Kdo je to? Chci ji poznat a chci se to naučit...“

Tomáš opět rozpačitě mlčel, teprve pak řekl: „Možná ji poznáš – nepůjde-li to jinak.“

Diana celá oživla; chtěla se vyptávat dál, ale Tomáš už řekl jen: „Neptej se. To ti nemohu říct.“

Další jednání se odehrávalo na starém hřbitově. Dívka Krasava se svěřovala svému otci Lutoborovi, který měl nějakou vyšší funkci u dvora, co provedla těm dvěma bratřím, Chrudošovi a Štáhlavovi. Když se starý dozvěděl, že spor se vede vlastně o jeho dceru, dost ho to vzalo. Ale pak si to navzájem vysvětlili a oba bratři se smířili, jenže co to bylo platné, když už byli špatně zapsaní u své kněžny? Diana by jim asi odpustila, ale určitě by si to s nimi přes všechno vyřídila, až by jim z toho bylo horko. Ta Libuše nemohla být jiná.

Následovala hlavní přestávka; Tomáš nám nařídil zůstat na místech a sám odešel provést Dianu a Charryho po divadle. Chtěli jsme s ním, ale zase to nešlo. Slíbil nám však, že nám všechno ukáže, až bude po představení.

Diana a Charry se při procházce ve foyeru seznámili se všemi váženými lidmi, kteří byli v divadle a znali Tomáše. Tomáš má výtečnou paměť na lidi a zná téměř každého; rovněž tak znal lidi ve Vídni a Krakowě, Budapešti nebo třeba v Petrohradě. Mnohým povídal novinky, které sami nevěděli a během chvilky se dokázal od druhých ledacos dozvědět. Diana směla dát průchod své češtině, ale ta slavnostní atmosféra ji tak ohromila, že hovořila vybraně a získala si všeobecný obdiv.

„Ona není nevychovaná,“ řekl Tomáš, když jsme o tom mluvili. „Ona je jen hrozně přizpůsobivá. Když je v nějaké společnosti, dovede se jí tak přizpůsobit, až člověk žasne. A vždycky chce mít ve všem navrch!“

Diana byla šťastná; opět ji zvali do nejlepších domů na různé večírky a podobné věci a jen díky tomu, že jsme měli za pár dní odjet, se jí dařilo odmítat. Jinak chvála její osobnosti nebrala konce; o Charrym si už nebyli tak jistí, i když se choval vzorně, avšak u něho vzorné chování znamená, že stál prkenně, odpovídal po důkladné úvaze a vzbuzoval tak dojem, že přítomnými pohrdá a straní se jich. Ve skutečnosti se bál výrazněji projevit, aby nedal najevo svůj plebejský původ.

Když se vrátili, básnili o tom, jak je foyer krásně vyzdoben. Rozhodl jsem se přinutit Tomáše, aby nám ho ukázal. Ale to už zas začínala hra: tentokrát to bylo ve vsi Stadicích, kde Přemysl oral pole a jeho čeledínové a děvečky mu k tomu zpívali. Potom odešli a Přemysl zpíval píseň o lípách; to jsou stromy, které v Čechách zhusta rostou a jsou posvátnými stromy Čechů, jako v Německu dub. Tentokrát jsem měl chuť zpívat tu árii já, ale mlčel jsem, pamětliv Tomášova zákazu.

Přišlo poselstvo od kněžny Libuše a žádali Přemysla, aby se ujal vlády; Přemysl slíbil a hned odpřisáhl, že bude vzdělávat zemi a proti jejím nepřátelům i bojovat; doslova řekl: „pozvednu ostrý meč!“ Na ta slova se ozval nahoře na galerii potlesk, Tomáš se usmál a řekl: „Studenti!“

Národ Přemysla povolal k vládě a on odjel na Libušině koni; pak byla zase krátká přestávka a poslední dějství se opět odehrálo na Vyšehradě jako první. Napřed Libuše čekala Přemysla, přivítala ho a svolila, že si ho vezme a dá mu svoje knížectví. Taky skončil ten spor s rozvaděnými bratry; nespokojený Chrudoš se podrobil, kníže jej docela chytře přivolal ke svému dvoru a dal mu vysokou hodnost. Zdá se, že už vím, odkud bere Tomáš svou chytrost; u nich doma byli takoví odjakživa.

Potom nastalo to proroctví: opět byl zapálen posvátný oheň, ale teď do něj něco hodili, co vytvářelo silný kouř. Kněžna Libuše hleděla do toho kouře a věštila, co všechno čeká český národ. Mluvila o knížeti Břetislavovi, jak unesl svou nevěstu princeznu z Německa a připojil k Čechám Moravu; potom o Jaroslavovi ze Šternberka, který porazil a rozdrtil Tatary (u Olomouce, jak povídal Tomáš), o slavných králích Karlovi IV., Václavovi IV. a jeho manželce Žofii, o Božích bojovnících, kteří chtěli pomstít svého upáleného Mistra Jana Husa a vyhnali z Čech všechny nepřátele a o králi Jiříkovi z Poděbrad, který byl vyvolen národem, aby byl králem, ačkoliv byl obyčejný zeman z Kunštátu u Letovic. O tom všem nám Tomáš vyprávěl a známe to; potom, když mělo přijít vyprávění o Habsburcích, přestal oheň ukazovat a kněžna už mluvila jen o strašné zkáze a o zlých časech, které přijdou; ale přesto se odvážila vyslovit optimistické vyznání:

„Můj drahý národ český neskoná, on všechny pekla hrůzy slavně překoná...“

Přál bych vám slyšet, co se v té chvíli dělo v divadle; nahoře na galerii potlesk, dupot, hlasitý zpěv, který opakoval spolu s kněžnou toto její vyznání; dole se chovali rezervovaně, okolo nás v lóžích se to někomu nelíbilo, ale Tomáš mimovolně zpíval s nimi a tleskal; Diana samozřejmě taky. Zkusil jsem zazpívat a tentokrát se nikdo nezlobil; škoda, že divadlo už končilo.

Mnohokrát museli herci vyjít před oponu a klanět se; dostali spoustu košů s květinami a kytic. Tomáš poslal hlavní představitelce kytici jménem hrabat z Guyrlayowu; on sám posílal květiny jen při premiérách, většinou s nějakým zvláštním lístkem; často mnohem cennějším než gratulace ostatních. Na Tomášových lístcích totiž obvykle stály zprávy o událostech, které byly pro herce životně důležité; občas se stalo, že dokázal někoho z herecké družiny varovat těsně předtím, než ho přišla pro nějaké protistátní řeči sebrat policie. Herci věděli, kdo je Tomáš Baarfelt, jak jsme se mohli za chvíli přesvědčit.

Čekali jsme, až se všichni rozejdou; teprve potom nás Tomáš zavedl do toho foyeru, který se tak líbil Dianě. Je to místnost vydlážděná barevnými dlaždicemi, na nichž nám klouzaly tlapky, se sloupy z barevného mramoru, zlacením a pestrobarevnou malbou; zvláště vynikaly obrazy na stěnách a vysoko nahoře pod stropem, obrazy polokruhového tvaru, kterým Tomáš říkal lunety. Vysvětloval nám, co obrazy představují; vtom ale Tannarr objevil na jednom kočkovitou šelmu, podobnou trochu nám, a už nás k ní volal.

„To je Reort! Nic jiného to nemůže být! Sice jsem nikdy živého Reorta neviděl, ale kožešiny tak vypadají...“

„To je lev. Tyto obrazy jsou alegorií českých dějin; jak jsem vám už říkal, Čechové mají ve znaku lva se dvěma ocasy...“

„Proč?“ ptala se Diana. „Lev přece dva ocasy nemá!“

„Je to šlechtická výsada. Nevím, kdy to vzniklo, jeden císař nám takhle polepšil erb, ale nepamatuji si, kdy. Byl to odedávna znak Lucemburků, kteří přišli po Přemyslovcích. Jenže tehdy byl lev v jiných barvách: v modré na stříbrné s červenými pruhy. Jan Lucemburský ho přivezl do Čech. Do té doby byla znakem Čech plamenná orlice černé barvy, se zlatými znaky a rudými plamínky. Štít byl stříbrný...“

„Já bych chtěl mít dva ocasy!“ zasnil se Tannarr. „Jako ten heraldický Reort! To by byla paráda!“

„A já bych tě mohla tahat oběma rukama najednou!“ zatahala ho Diana za ocas. Vzhledem k vážnosti místa jí to prominul.

„Teď se podívejte na ty lunety; namalovali je malíři Mikoláš Aleš a František Ženíšek. Ale nebyli by lidé, kdyby se o jejich autorství nepohádali. Ještě žijí a mohli byste se s nimi setkat, ale nemáme čas je hledat. Námětem cyklu je život dávného slovanského bojovníka. Podívejte: tam na tom obraze naslouchá ještě jako chlapec vyprávění starých lidí, proto se obraz jmenuje Pověsti a zkazky. Tam na obraze Rudohoří mu kovají meč, na obraze Chrudimsko si vybírá koně. Támhle, kde je Stráž na Pomezí a Severní průsmyky, už bojuje. To bylo tam, kudy jsme my prošli do Čech, jsou tam hranice s Německem...“

„A s čím se to tam pere? To není arminská šelma!“ ukazoval Ao Harrap na protější stěnu.

„To je drak. Sídlil v Trutnově, hrdina Trut ho zabil a založil tam město. Je to pod horami jménem Krkonoše. A protože byl hrdina raněn, ošetřuje ho na obraze Krkonoše čarodějka.“

„Já to nepřežiju!“ vyjekla Diana. „Tady v Čechách umí kdekdo čarovat! Jenom já ne! To je zřejmá nespravedlnost!“

„Teď už ani tady čarodějů tolik není,“ uklidňoval ji Tomáš. „Nesmíš hned všemu věřit...“

Diana měla ještě nějaké připomínky, ale Ao Harrap požadoval, aby Tomáš vysvětlil ty ostatní obrazy; tak nám vyprávěl o Otavě, kde se těžilo zlato, o Jizeře a Táboře a ostatních lunetách. Na konec si nechal obraz, na němž bojovník odjíždí k zapadajícímu slunci, kam mu ukazuje žena s přísnou tváří.

„To je Žalov. Tady odjíždí bojovník po vykonaných činech vstříc smrti. Ta žena je Morana, bohyně smrti, která mu ukazuje, že už prožil svůj život a že musí zemřít.“

Diana přistoupila blíž a oživla: „U vás taky existuje představa konce života po vykonaném díle? Myslela jsem, že zahynula spolu s antikou; tehdy přece lidé věřili, že teprve když člověk splní všechno, co měl, má právo zemřít!“

Tomáš napřed chvíli přemýšlel. „Slyšel jsem, že někdo zemřel, když dokončil dílo. Je taková legenda. Ale také opačná: že člověk nesmí zemřít, dokud svoje dílo neskončil.“

„Zajímavé!“ řekla Diana. „A krásné...“

Tomáš vyčkal, až jsme si všichni foyer prohlédli. „Slíbil jsem, že vás přivedu do šaten. Mluvil jsem s herci a prý by vás rádi poznali. Řekl jsem jim, že mluvíte, tak se můžete chovat volně.“

„Proč jsi to prozrazoval?“ ptal se Charry. „Muselo to být?“

„Herci nás nezradí, jsou naší krve. Kromě toho vyprávějí tolik věcí, že jim nikdo nevěří. Já věřím hercům a mně také nikdy nelžou, stejně jako já nelžu jim. Být hercem je veliká a krásná práce; jsem rád, že jsou mými přáteli.“

Šli jsme. V divadle už bylo pusto, jen uvaděči se potloukali sem tam a uklízeli. Tomáš to tu dokonale znal, nějakými dveřmi se dostal do prostoru, kam diváci nesměli. Tady byl velký ruch, sboristé a statisté pobíhali, kulisáci vláčeli stavby, technici balili aparatury nebo připravovali pro zítřejší použití. Odněkud se objevil inspicient, vůbec se nás nepolekal a na místě Tomášovi vyčinil, že se plete; Tomáš se ale jen usmíval a nebral ho vážně. Na něco se zeptal, pak nás vedl k jedné šatně.

Seděl tam v županu herec, který hrál Přemysla; spolu s ním tu byl maskér a nějaký hudebník ve fraku, který zuřivě gestikuloval a něco mu vysvětloval. Když vešel Tomáš, všichni ho pozdravili, ale když jsme se protáhli my, na chvíli strnuli překvapením.

„Dobrý večer,“ řekl jsem. „Nelekejte se, prosím...“

Herec se rozesmál, druzí dva byli ještě překvapenější.

„To je to překvapení, které jsi nám slíbil? Takhle imitovat hlas někoho druhého jsem tě viděl už mockrát!“ smál se Přemysl.

„Tentokrát se mýlíš! Skutečně to nemluvím já, ale tygr! Podívej se, hýbá tváří, když mluví! A zeptej se ho na něco, odpoví ti!“

„Tak schválně: je pravda, co povídá pan Baarfelt, nebo si z nás dělá legraci jako vždycky?“

„Nevím, proč Tomášovi nevěříš,“ řekl jsem. „Tomáš vždycky mluví pravdu; alespoň pokud já vím. A skutečně to mluvím já a nikdo jiný. Druzí dva vůbec neumějí česky...“

Herec se trochu zarazil, pak se zas smál. „Výtečně! Myslím, že se ti povedlo ho dokonale vycvičit, Tomáši. Dokonce jsi ho naučil svému způsobu mluvy... Pověz, kočko, jak mluví ti dva druzí, když ne česky?“

„Můžeš se s nimi domluvit docela dobře německy, když umíš. A taky rozumějí anglicky, francouzsky a japonsky, Ao Harrap trochu rusky. Některé další jazyky jen zlomkově.“

Herec plynně přešel na němčinu: „Všechno jazyky, kterým rozumí i Tomáš. Až na tu japonštinu, ale tu si zase nemůžeme ověřit. Dokonalá iluze, jako vždycky všechno, co Baarfelt dělá!“

„Proč říkáš, že je to iluze?“ ptal se Ao Harrap. „Samozřejmě, vše je iluze, smyslový klam; ale lidé to většinou popírají!“

Stručně jsem vysvětlil, z čeho Tomáše podezřívá; oba se smáli, ale herec při našem arminském rozhovoru zpozorněl.

„Vidím, že mají jména jako lidé a vůbec všechno... Tak mi teda chlapci řekněte, jak se vám líbilo v divadle a co říkáte opeře!“

„Je velmi krrááásná,“ protáhl Ao Harrap. „Hudba se mi moc líbí; doma jsme chodili poslouchat v kostele varhany. Vy lidé umíte krásně zpívat... skoro jako jaguár!“

„Já taky umím zpívat!“ pochlubil se Tannarr. „Kdyby mě Charry nechal, mohl bych taky zpívat v divadle!“

„Proboha, radši ne! Jsou tu lidé a mohli by se polekat!“ ozval se Charry. „Držte se zpátky!“

„Proč?“ pokrčil herec rameny. „Tady zpívají všichni! A co by se vám tak nejvíc líbilo ke zpěvu – třeba ty, Aflargeo?“

„Moc se mi líbila ta tvoje písnička. Víš, jak tam je:

Ó vy lípy, ó vy lípy – praotců ruka vsadila vás

jak pne se vznešeně k nebesům hlava vaše – skýtajíc vůni

lahodnou skýtajíc včelám stravu – a člověku stín!“

zazpíval jsem, sice bez hudby, ale pokud možno přesně.

Herec se zarazil a zůstal s otevřenými ústy; potom je sklapl a vykřikl: „Tomuhle už teda nevěřím! Tomáši, to bys nedokázal! K čertu, co jsi to s tím zvířetem udělal?“

Ale Tomáš byl stejně překvapen jako on. „Aflargeo, cos to udělal? Ty jsi zpíval!“

„No ano – vždyť jsi to chtěl!“

„No dobře; ale ty jsi zpíval správně!“

„Zpíval jsem jenom tak, jako on!“ bránil jsem se.

„Jenže on je přece zpěvák, dělá to léta a má krásný školený hlas! Tebe jsem vždycky slýchal jen řvát! Dovedeš si představit, že jsi přesně napodobil hlas člověka, dokonce i některé tóny hudby, které tam zněly? Zpíval jsi tak, jak to Smetana napsal!“

„No ano – a jak bych to měl zpívat? Vždycky mluvím a zpívám všechno tak, jak to slyším!“

„Tak dost,“ řekl herec. „Tomáši, ty tvrdíš, že zpíval tvůj tygr a ne nějaká mechanická hračka, kterou schováváš v kapse? Dokonce chceš tvrdit, že je schopen zazpívat cokoliv, co mu dám?“

„Nevím. Slyším to poprvé.“

„Ale ovšem,“ řekl jsem. „My všichni umíme zpívat! Například Tannarr zpívá krásně, jen kdyby ho nechali! Ao Harrap má trochu hrubý hlas a já zpívám moc hluboko, to vím. Dalo mi velkou práci přezpívat tvoji písničku, není psaná na můj hlas. Líp by se mi zpívalo Lutobora.“

Herec horečně hledal ve svém stolku; na jeho rozkaz odstranil sluha kryt z pianina v koutě šatny a mladý hudebník k pianinu usedl; herec mu podal podobný sešit, otevřený na jedné stránce: „Doufám, Tomáši, že umějí taky číst?“

„Zajisté, dokonale; ovšem česky jen tygr.“

„Tak dobře – troufal by sis zazpívat tohle, tygře?“

„Snad; ale nerozumím, co jsou puntíky na těch linkách. Nevím taky, na jakou se to zpívá melodii. Mohu zpívat jen to, co jsem slyšel; někdo by mi to musel zazpívat...“

„S radostí!“ řekl herec a povstal. Hudebník začal hrát a ten muž zpíval: „Jen jedenkrát mne ženy krásná tvář tak dojala...“ Tomáš později tvrdil, že je to árie z Čertovy stěny.

„No prosím,“ řekl, když dozpíval. „Teď máš možnost!“

Opakoval jsem tu árii; ačkoliv také nebyla napsána a posazena na můj hlas. Lidé na mne udiveně hleděli a hudebníkovi se pletly ruce na černých a bílých klávesách pianina.

„Fantastické!“ vydechl herec, když to skončilo. „A tvrdíte, že ti druzí umějí taky zpívat? V jaké řeči?“

„Nejlíp německy, jsme na to za poslední dobu zvyklí.“

Vytáhl Lohengrina. Ao Harrap se ho ochotně ujal a po předvedení mu zazpíval jednu z árií tak čistě, že se to líbilo i nám. Kromě toho přezpíval kousek árie z Čertovy stěny, sice komolil česká slova, ale zpíval lépe než já.

Tannarr už nedočkavostí kníkal jako kotě; herec mu našel taky něco, árii z Mozartova Dona Giovanniho, v italštině. Přezpíval mu to a Tannarr ochotně zpíval italsky, ačkoliv uměl z té řeči jenom pár nejběžnějších slov.

Během této árie se otevřely dveře; vstoupila herečka, která zpívala Libuši a s ní druhá, která hrála Krasavu. Spolu s nimi přišel herec, který zpíval Radovana. Ve dveřích se trochu zarazili, ale pak odhodlaně vešli dovnitř.

„Já poslouchám, co se to tady děje a zatím si hrajete s nějakým kočovným cirkusem!“ ozvala se herečka Libuše. „To je tvoje, viď, Tomáši? To je ti podobné...“

„Ne, Mařenko, tady hraběte a hraběnky z Guyrlayowu. Já je jen doprovázím, právě předvádíme Otakarovi, jak umějí kočky zpívat!“

„Ale jdi, nevěřím, že by zpívali oni! To nějak dělá Tomáš!“

Opět se rozvinula známá diskuse o našich schopnostech; skončila tím, že si Mařenka přála zazpívat s někým z nás třeba duet, aby to vyzkoušela. Navrhli Věrné milování z Prodané nevěsty; je to psáno pro tenor, tak se toho ujal Tannarr. Musel si to napřed vyposlechnout, protože český text mu byl španělskou vesnicí; ale potom zpíval s tou herečkou duet a velice mu to šlo. Pak jsem si s ním ještě zazpíval já:

„Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty -

a chalupu, a chalupu dostane od táty...“

Potom se předvádělo všechno možné a různě jsme to opakovali; bylo to dost těžké, těžší než ostatní, ale zvládli jsme to. Během času přišli další herci, hudebníci, sám kapelník; počali se hádat, kdo to vlastně zpívá a jak jsme to dokázali.

„Nesmysl!“ křičel kapelník. „Opakuji vám, kdyby to záleželo na mně, nechal bych je zpívat nahoře na prknech! Jsou to ohromné talenty, během doby, co je poslouchám, se lepší árii od árie; myslím, že mají hudební sluch a schopnosti, které by jim leckdo z vás mohl závidět!“

Jiní mu zase odporovali, až se nakonec ozval jeden z nich, mladý, už trochu zavalitý člověk s tmavým vousem: „Dobrá, uděláme zkoušku! Napsal jsem operu, líp řečeno část opery a mám kousek s sebou. Ať někdo z pánů Mistrů zazpívá árii Vodníka z té opery; potom ji může zazpívat jedna z těch koček. Jestli to dokáže, já uvěřím tomu, co povídají!“

Vytáhl partituru, sám sedl k pianinu a jeden herec zazpíval z listu árii. Dobře jsem poslouchal, protože to bylo česky a psáno pro bas, tedy pro můj hlas.

„Tak prosím! Teď má možnost maestro Aflargeo!“

Nadechl jsem se, přešel k pianinu a zazpíval:

„Běda – běda – ubohá Rusalko bledá, v nádheru světa zakletá!

Celý svět nedá ti nedá, vodní čím říše rozkvétá;

stokrát bys byla člověkem, ve jhu jsi spjata odvěkém,

byť měl tě člověk stokrát rád, navždy ho nemůžeš připoutat...

Až se zas vrátíš k družkám svým, budeš jim stínem smrtícím;

vrátíš se žitím uvadlá – prokletí živlů jsi propadla!“

Všichni zírali. Tentokrát s nelíčeným ohromením.

„To je hlas!“ pronesl skladatel obdivně, když jsem skončil. „To je přece hlas! Kam se všichni lidé hrabou!“

„Tak to je konec,“ konstatovala Mařenka. „Když nějaká šelma dokáže mistrovsky provést to, co se lidé s obtížemi pokoušejí, potom už není u nás místo pro lidi! Měli bychom to tady zavřít a nechat zpívat tygry a leopardy! Poslouchej, umí taky někdo z vás zpívat soprán?“

„Nejsem si jist, ale možná by to některá leopardice dokázala. Není to nic tak těžkého zpívat jako ty, ale my na to nemáme správně posazené hlasy...“

„No výtečně!“ řekl Otakar. „Co provedeme, dámy a pánové?“

„Přijmeme tyhle tři za řádné členy opery Národního divadla!“ navrhl kapelník. „Přesvědčím ředitele, aby jim dal smlouvu! Víte, co by to byl za poprask v hudebním světě?“

„Bohužel, my nemůžeme,“ řekl jsem. „Bylo by nám to arciť velkou ctí, ale musíme dál, protože naše cesta nečeká...“

„Ať je to jak chce,“ řekl Otakar. „Jsou lepší než my!“

„Kdykoliv uslyším árii z Lohengrina, budu vždycky vidět toho skvrnitého kocoura se stužkou na krku!“ řekla Mařenka. „Udělal jsi nám zase pořádnou ostudu, Tomáši Baarfelte!“

Tomáš jí položil ruku na rameno: „Nezlob se, Mařenko; nebylo mým úmyslem tě nějak poškodit. Nechci nikomu ublížit, jenom jsem se chtěl pochlubit. Sám jsem nevěděl, že to dokážou, nikdy to nepředváděli...“

„To je jasné,“ vysvětlil jsem. „Protože nám nikdy nikdo nepředzpěvoval. Sami od sebe to nemůžeme dokázat!“

Herci se smáli; ještě asi hodinu nám předváděli árie z různých oper a my to po nich opakovali. Potom jsme usoudili, že se blíží ráno a že by bylo lépe jít spát. Rozloučili jsme se tedy s těmi milými lidmi a odjeli domů.

 


Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:21