Bez COOKIEs je omezený přístup!

Lov na Růžového Čuníka

Zpět Obsah Dále

Dopoledne se konala válečná porada. Byl tam Tomáš, pan Born, Pépi a ještě dva další pražští bratři; napřed mluvili o vládním radovi Jungovi, ale toho hodlali nechat na středu. Pak se dali do řeči o továrníkovi Štarmanovi.

„Podařilo se nám zjistit si jeho finanční situaci; pokud víme, není tak růžová, jak se na první pohled zdá. Štarman má značné pohledávky u svých odběratelů, ale taky spoustu dluhů; ty nejen u dodavatelů, ale i u jiných lidí, finančníků i profesionálních hráčů. Štarman má jednu slabost: rád hraje karty. Pokud vím, hrává v úterý v klubu na Starém Městě a když na to přijde, dovede prohrát i vyhrát značné částky. Je to dobrý hráč, avšak ani ten nejlepší nevyhraje, když se dostane ke stolku s profesionálem, to víte. Proto taky má Štarman dluhy z karet.“

„Kolik dohromady?“

„Mluví se o mnohatisícových částkách. Přesně to nevím.“

„Zjistit by se to nedalo? Případně skoupit jeho směnky...“

„Proboha... snad bys nechtěl...?“ zarazil se Born.

„Ano,“ řekl pevně Tomáš. „Nebudu se s ním špinit. Mám až po krk těch všelijakých továrníčků a podnikatelů, co odírají své zaměstnance a mě nutí se hrabat v jejich ničemnostech. Mám jich už dost a dám všem výstrahu tím, co udělám se Štarmanem! Nemám čas vést s ním poziční válku, dávat mu různě na vědomí, co chci a co nechci a poslouchat jeho vykrucování. Zničím ho!“

„Rozhněval ses, komthure!“

„Ano. Rozhněval jsem se ve chvíli, kdy jsem zjistil, že má provincie není v takovém pořádku, jak jsem vždycky tvrdil. Teď si to vyřídím se všemi, s jedním po druhém. Mluvil jsem s Janem, je připraven; máš štěstí, Jindřichu, že nenecháváš nic na příště a vyřizuješ své případy hned. Druzí to nedělají; Poláci, Rusové, Maďaři, Rakušáci. Dám jim co proto, hned jak se vrátím domů. Svolám si je a vyřídím všechny případy najednou, vezmu to po pořádku a dám každému, co mu patří. Mám po krk všelijakých lumpů. Všechny je pohltí peklo; možná zemřu nebo budu muset opustit svou vlast a chci ji zanechat svému nástupci čistou!“

Born zprudka dýchal. „Jde z tebe strach, když se rozzlobíš!“

„Jeho problém. Takže rozuměli jste: skoupit všechno! Uvidíme, co se stane se Štarmanem; rozhodnu se, až ho uvidím.“

„Teď příznivější zprávu,“ řekl Born. „Dostal jsem ráno zprávu od tvého rytíře Vítka Jeřábka: jede sem, během dneška se tu má objevit. Zpráva přišla z Benešova, tady má Diana pohlednici, na které byla napsána. Dnes dopoledne má přijet. Čeká ho můj člověk a zavede ho sem.“

To potěšilo hlavně Dianu; celá nadšená se začala vyptávat, jak bude auto vypadat a na Charryho byla milá, až to bylo nápadné.

Před polednem automobil dorazil a opět jsme měli možnost vidět Vítka. Tvářností se nezměnil, zato chováním; tvářil se vznešeně, jako by spolkl všechnu moudrost světa, hovořil spisovně a nosil buřinku a žaket. Celou osobností dával najevo, že je mijnheer Wittus van Geerschaabeck, zástupce Löwenbeckovy banky, žádný malý uličník. Diana se mu smála, když ho viděla a vykřikovala: „Proboha Vítku, co se ti stalo? Vypadáš, jako bys spolkl pravítko; nebolí tě v krku, když tak nosíš hlavu nahoru? Nebo, nechtěl by sis zahrát ping-pong?“

Vítek odmítl, ostatně tady na to nebyli zařízení. Zato roztál, když jsme se začali zajímat o jeho automobil; vmžiku byl zase tím starým rošťákem. Ochotně nám podal o všem vysvětlení a Dianě ukázal různá tajemství motoru, která kromě něho nikdo nechápal.

Automobil to byl krásný; všem se moc líbil. Byl pořádně veliký, však se tam mělo vejít osm lidí včetně řidiče a dole pod sedadly pro cestující byl prostor pro nás. Sice nebyl nijak zvlášť velký ani pohodlný, ale vešli jsme se, my velké pohodlí nepotřebujem. Když bylo třeba, mohl jeden jet nahoře v kabině pro cestující, taky se odtamtud dalo poklopem v podlaze prolézt do naší kabiny. Na střechu se upevňovala zavazadla, po stranách visely kanystry, do nichž se nalévala odporně páchnoucí pohonná směs; ta musela být, protože auto na ni jelo.

Tomáš byl s vozidlem velmi spokojen; sám ho projektoval a radil Vítkovi, který byl šéfem při výrobě. Taky Diana byla spokojená, Charry už méně, zvláště když se dozvěděl, co ho to všechno bude stát. Ale na jeho řeči nebral nikdo ohled, neboť kdo platí, se vždycky rozčiluje. Mimo to všechny platby vlastně nesla na bedrech Löwenbeckova banka.

Diana trvala na tom, že se chce jet někam podívat; to proto, že bylo nutno vyzkoušet, jak je auto dobré. Tomáš souhlasil dost ochotně a navrhl hrad Karlštejn. Protože Diana vždycky prosadí svou a Charry nebyl nijak proti, jelo se.

Netvrdím, že jsme nikdy neviděli hrad, ale hrad jako Karlštejn, to tedy kam se hrabe Charryho Guyrlayowe! Sice jsme ho stavěli vlastníma rukama, ale přece se nám nepodařilo postavit něco tak nádherného, jako dokázal Karel IV. Na hradě bylo sice v pondělí zavřeno, ale pro Tomáše neexistují žádné překážky, stačilo dát něco kastelánovi a ukázat mu Tomášův křížek a už nás prováděl s nevšední ochotou. Tomáš tvrdil, že řád daroval nějakou větší částku na opravu hradu, když ji prováděl svépomocný spolek pro povznesení české historie.

Hrad je velký skoro jako vesnice a má množství komnat; ale to nejkrásnější, co na něm je, je kaple Svatého kříže a přilehlé komnaty. Tam bývaly uloženy korunovační klenoty Karla IV., aspoň po nějaký čas. Proto je hrad tak přepychově vyzdoben zlatem a drahokamy, jedna stěna také českými polodrahokamy, které se nacházejí v Podkrkonoší. Na stěnách jsou zasazeny obrazy, které malovali různí slavní mistři dávných věků; ti lidé už dávno zemřeli a nezůstalo po nich nic, ani kožešina jako po nás, jen jejich dílo žije dál a lidé se mu obdivují.

„Nemyslíte, že je lepší zanechat po sobě obraz než kožešinu? Kožešina jednoho tygra je stejná jako kožešina druhého; jen jejich nejbližší přátelé a příbuzní si vzpomenou, kdo ji před deseti lety nosil. Ale práce, kterou člověk vykoná, jej přežije, je-li dobrá. Není nic krásnějšího než vidět po letech něco, co jsi vlastníma rukama udělal; to, co chceš zanechat lidstvu, až odejdeš do nenávratna.“

„Zanechal jsi toho ty sám hodně?“ ptal se Charry.

„Ne – a lituji toho. Mé činy jsou stopa nože ve vodě; projde a zmizí. Přicházím a odcházím, toulám se po světě jako Cikán; tu vykonám něco dobrého, tu uškodím. Ale nic za mnou nezůstane, jen někdy pár slov, která lidé za čas zapomenou nebo všelijak překroutí. Snažte se všichni, aby po vás něco zbylo. To je jediná cenná věc na životě.“

Než jsme prohlédli celý velký hrad, trvalo to dlouho; ještě déle, než se vracet domů, protože někde po cestě se něco pokazilo a Vítek musel spravovat. Jezdit v autě není jako jet na koni, který si vybírá cestu a kam nechce, nešlápne. Auto nemá rozum, co chvíli mu něco je a nedá se jen tak poznat, co; musí se ven, otevřít kapotu a spravovat. Vítek se s tím mořil hodinu a to mu pomáhala Diana i Tomáš a taky Pépi, ale ten mu moc nerozuměl. Taky s námi byla Anička, ta se tvářila vystrašeně a pak přiznala, že se auta moc bojí a kdyby s ní nebyl Pépi, určitě by do něj nevlezla. Tak jsme se vrátili až za soumraku.

Očekávali nás dva pánové, kteří dle svého tvrzení přicházeli z filozofické fakulty Karlovy university a přáli si, aby Tomáš udělal přednášku jejich studentům. Doslechli se o jeho vzácné přítomnosti a že byl znám jako osobitý znalec teologie a filozofie, hodlali využít příležitosti. Dohodli se na středu dopoledne; pak se ještě domlouvali na tématu přednášky a protože tvrdili, že v současné době se mezi jejich studenty začínají rozmáhat destruktivní názory, Tomáš souhlasil, že je v přednášce rozdrtí na prach. Odešli spokojeni, Tomáš se smál.

Dalo by se očekávat, že se bude připravovat na přednášku, ale když se ráno probudili, zabývali se činností docela jinou: Charry, Diana a Tomáš si sedli na zahradě ke stolku, rozložili po stole několik balíčků karet a hráli. Potom se k nim přidal Vítek; napřed si psali výhry na papír, pak někdo přinesl zápalky a hráli o ně. Charry prohrál během půlhodiny čtyři sta tisíc zlatých, Diana dva a půl tisíce a Vítek pětadvacet tisíc; potom Charry praštil s kartami a prohlásil, že to nemá žádný smysl.

„Nemá to smysl, protože neumíš hrát karty!“ vysvětlil Tomáš.

„To ne, ale neumím hrát, jak chceš ty! Tobě každá karta v rukou jen sviští, děláš si s nimi, co chceš! Nevím, jak dokážeš vždycky vyhrát; mám takový dojem, že hraješ trochu falešně!“

Tomáš se jenom smál. „Falešná hra neexistuje. Hra v karty je sama o sobě falešná, je to okrádání lidí, kteří hrát neumí těmi, kdo se to naučili. Já sám to umím, ale nikdy nehraju, jak víte. Za dobu, co jsem u vás, jsem hrál třikrát – jednou mne Diana přinutila, to jsem ji obehrál, že málem brečela; podruhé když jsem vám ukazoval, co s kartami umím a potřetí v hospodě, když pršelo a nechtělo se nám domů. Tam jsem viděl, že jsem mezi samými poctivými strejci a co jsem vyhrál, zase jsem zařídil, aby se jim dostalo zpátky.“

„Takže přece jen hraješ falešně!“

„Hraju tak, že přinutím karty, aby dělaly, co chci. Kdo má vyhrát, vyhraje, kdo má prohrát, prohraje. Diana už si trochu všimla, co dělám, ne?“

„Snažím se! Aspoň už mě vždycky neobehraješ, jak chceš!“

„Když jsem sám proti vám všem, jde to těžko; Charry hraje sice tak poctivě, že mu vždycky uhodnu list předem, ale Vítek to zřejmě umí a je těžké dostat se mu na kobylku; Diana má veliké kombinační schopnosti, v tom je tvá cena.“

„Já už jsem kdysi tohle dělal,“ řekl Vítek. „Jenže to jsme měli na rubu každé karty malou značku. Tyhle poznamenané nejsou; nemysli si, mám dobré oči a umím hledat. Nevím, jak to děláš... znám jenom ty základní triky...“

„V pořádku. Charry, tebe už nebudu trápit; stejně z tebe nikdy nebude hráč. Diana má štíhlé zlodějské prsty, bude naše volavka. Vítek bude nezúčastněný hráč, cizinec. Já sám hru povedu. Musíme se naučit, jak si vzájemně pomáhat proti čtvrtému. Rozumíte?“

„Ne,“ řekl Charry. „Kdo bude ten čtvrtý? Já?“

„Ale ne,“ usmál se Baarfelt. „Jakub Štarman.“

Dianě se zaleskly oči. „Kdy a kde?“

„Dnes večer v tajném hráčském klubu na Starém Městě. Každé úterý tam chodí hrát – a dnes v noci prohraje všechno.“

„Výtečně!“ řekla Diana, ale Charry ji přerušil:

„To je hanba! Ty chceš toho člověka okrást, Tomáši!“

„Nebudu ho nutit hrát, může kdykoliv odejít. Bude tam z vlastní vůle a z vlastní vůle prohraje. Hodlám na něm vyhrát tolik, abych ho přinutil plnit moje příkazy. Nedělám to pro sebe, ale pro ty ženy, co dřou za žebráckou mzdu v jeho fabrice jen proto, aby on mohl házet tisícovkami po zeleném stole v herně!“

„Já s tím taky souhlasím!“ řekla Diana. „Je to zloděj; a kdo okrade zloděje, má tisíc let odpustků! To je španělské přísloví!“

„Znám to přísloví,“ usmál se Tomáš. „Takže dnes večer se budeme bavit karetní hrou...“

Dopřáli jsme si však také výlet, do parku zámku v Průhonicích. Obyvatelé byli zatím na dovolené v Itálii, ale Tomáš promluvil se správcem a ten nás pustil do nádherného parku plného cizokrajných květin a stromů. Tomáš se tady vyznal jako všude jinde a prováděl nás; u jezírka jsme si potom sedli a pokračovali ve své karetní výuce. Tomáš se už dokázal bleskurychle domluvit očima s Dianou i Vítkem, jeho ruce jim nepostřehnutelně karty přihrávaly jako jejich jemu; když člověk neměl důvod je sledovat, ani si toho nevšiml. Pro naše obveselení Tomáš předvedl ještě pár karetních triků: na požádání nalezl kartu, o které věděl jen někdo druhý, vyměňoval jednu kartu za druhou nebo nechával zmizet a objevit se karty na nejrůznějších místech. Byl obratným kouzelníkem; při diskusi s Honzou Zvoníkem mu předvedl, jak mu dokáže vytáhnout z kapsy všechno co chce, včetně revolveru, který Pépiho kamarád nosil. Samozřejmě to taky učil Dianu; ta se pak v příštích dnech bavila tím, že brala Charrymu nepozorovaně z kapes jeho věci a smála se, když je marně hledal. Charry se zlobil; tvrdil, že podobně vycvičeným lidem se říká kapsáři a že by měli být zavíráni do kriminálu. Jenže Diana se všemu jeho horlení jenom ze srdce smála.

Večer se všichni elegantně oblékli a vyrazili; nejdřív Vítek, potom Diana a Charry s Tomášem. Před odchodem Tomáš vydal ještě poslední instrukce: „Takže: pro dnešní večer se známe jen zběžně. Například si budeme vykat a oslovovat se paní a pane. Diano, necukej obličejem. Je to nutné z konspiračních důvodů!“

„Já se nezlobím. Velmi ráda si pro jeden večer zahraju na cizí lidi, kteří se s vámi neznají, pane Baarfelte...“

„Kníže Baarfelt, smím-li prosit. Oslovování pane kníže, paní hraběnko. Vítek je pan bankéř. Je to jasné?“

„Dokonale. Kdo odpíská konec akce?“

„Já, až bude třeba. Diano, konec hry bude označovat, až vsadíš prsten, co máš na ruce, s tím diamantem. Od té chvíle hrajeme všichni proti Štarmanovi. Chápete?“

Všichni to potvrdili a rozešli se. My jsme šli spát.

Herna byla v nenápadném, nijak neoznačeném domě; kdyby ji Tomáš neznal, nebyli by ani věděli, kde to je. Nechali se tam dovézt obyčejnou drožkou a hned zaplatili, aby drožkář odjel; za rohem bylo stanoviště. Tomáš přistoupil ke dveřím a třikrát zaklepal klepadlem v určitých intervalech, na to se dveře otevřely a vyhlédl mohutný chlap s tváří řemeslného ničemy.

„Dobrý večer, příteli,“ řekl mu Tomáš. „Je dnes možné navštívit pana Gaimmarka?“

Ničema si ho chvíli prohlížel. „Vy jste jeho přítel?“

„Byl jsem tady už několikrát. Tady je... má vizitka.“

Nebyla to vizitka, byl to kousek tuhého papíru s nějakým podivným znakem. Ale ničemovi byl znak zajisté srozumitelný.

„Pán a dáma jsou vaši přátelé?“

„Ano.“

„Tak račte dál, pane.“

Vedl je temnou nízkou chodbou ke dveřím, sestupujícím pod zem; tam otevřel dveře a náhle se ocitli v klenutém sklepení, dobře ozářeném plynovými lampami, vybaveném tlustým kobercem a docela moderním nábytkem. Vstříc jim vyšel mladší muž s velmi kudrnatými vlasy, dlouhým doutníkem, olivovou pletí a zženštilými rysy tváře; byl přehnaně elegantně oblečen do fraku s barevnou vestou, měl bílé rukavičky a řetízek k hodinkám z těžkého zlata s nějakými přívěsky; v kravatě měl jehlici s diamantem, na pravé ruce stříbrný řetízek a silně páchl drahou voňavkou. Tomáš stačil zašeptat jen jedno slovo: „Změna!“

„Dobrý večer, pánové a dámo!“ zubil se na ně ten chlapík. „Čemu vděčíme za tu šťastnou náhodu, že vás smíme u sebe uvítat? Jaký šťastný osud k nám zavál tak vzácné hosty?“

Tomáš bez váhání odpověděl, leč kupodivu italsky: „Buď zdráv, kamaráde; přišli jsme a ty dobře víš, proč. Buď mi nápomocen v tom, co zamýšlím...“

Muž se očividně zarazil, ale okamžitě promluvil také italsky: „Dobrý večer, příteli; ale proč nenosíš odznak? Neznám tě natolik dobře, abych ti mohl věřit na slovo...“

Tomáš sáhl do kapsy u vesty a vytáhl řetízek, stejný jako měl ten Ital na ruce; jen mu ho ukázal a zase schoval. „Jsem kníže Sorroni.“

Ital se zarazil ještě víc, ustoupil o krok a trochu sklonil napomádovanou kudrnatou hlavu. „Ach... signore il principe...“

„Klid,“ řekl Tomáš. „Přišel jsem se svými přáteli,“ přešel zase na němčinu. „Hraběnka a hrabě z Guyrlayowu, velmi bohatí šlechtici...“

Ital si o tom myslel svoje, ale mile se usmál. „Angličané?“

„Pán je Angličan, hraběnka Francouzka. Hovoří německy, ale italsky nerozumějí, proto se přidržíme němčiny. Paní hraběnka vášnivě ráda hraje... s dobrými partnery!“

„Přátelé pana knížete Sorroniho jsou i našimi přáteli,“ ukláněl se Ital. „Přeji paní hraběnce výbornou zábavu...“

„Málo koho tady znám; jsou tu dobří partneři?“

„Zajisté, jen ti nejlepší; mohu vás seznámit s výkvětem šlechty celého království, několika bohatými vysokými důstojníky, jedním panem biskupem a také samozřejmě s bohatými průmyslníky... ti všichni nás pravidelně navštěvují...“

„Nežijete si špatně! Například co takhle... slyšel jsem o nějakém Štarmanovi, že dobře hraje...“

„Štarman?“ Ital se zatvářil překvapeně. „Ale to se Vaše Jasnost zřejmě zmýlila... to je jen průměrný hráč...“

Tomáš zprudka trhl rukou nahoru a do strany. „Slyšel jsem, že je dobrý hráč,“ řekl důrazně. „Rád bych si s ním zahrál!“

„Ano ovšem, Štarman, jeden z nejlepších... samozřejmě. Nerozuměl jsem Vaší Jasnosti dobře. Není dosud přítomen, ale pravděpodobně přijde během hodinky... chodí vždycky v úterý.“

„Hraje se stálými partnery?“

„Nikoliv... totiž, s panem Štarmanem někteří lidé nehrají rádi. Není to člověk, se kterým...“ Ital byl v rozpacích.

„Stačí. Zajisti nám nějaký stůl!“

Ital odběhl. Diana se natočila k Tomášovi a řekla arminsky: „Neřekl jsi, že se jmenuješ Sorroni!“

„Nevěděl jsem to. Ten muž je Ital. Na Sicílii a v části Itálie jsem kníže Sorroni, znají mne tam pod tím jménem.“

„Máš jich víc?“

„Ano. A už mlč.“

„Přesto: co znamená ten řetízek?“

„Organizaci. O té jsi asi neslyšela.“

„Co když jo? Cosa Nostra...“

„Mlč, proboha!“

„Chci být taky členka Mafie! Chci...“

„Nejde to. A mlč, nebo to odtroubím!“

„Dobře, budu hodná.“ Ale očima blýskala jako sám Belzebub.

Ital se vracel a šveholil něco neurčitého; doprovodil je ke stolku, zařídil jim sklenice sherry a vyptával se, co ještě si přejí. Tomáš se rozhlížel po sále, kde u hracích stolků seděli muži a hráli; také tu byly dvě dámy, ale obě staré a ošklivé, ruská hraběnka a nějaká Židovka. Na Dianu se lidé otáčeli, ale ona se ani neohlédla.

„Než přijde pan Štarman, nepřejete si nějakého partnera?“

„Hm... třeba tam ten pán nemá partnera. Kdo je to?“

„Nějaký holandský bankéř – má doporučení, ale neznám ho.“

„Zkusím to s ním.“

„Výborně. A čtvrtý – nebo bude hrát pan hrabě?“

„Chceš si zahrát ty?“

„Když Jasnost dovolí...“

„Tak prosím.“

Ital odběhl a za chvíli přivedl Vítka; ten se tvářil obvykle blazeovaně, jen se trochu divil, když Ital představil Tomáše jako knížete Tomaso di Sorroniho. Ale přešel to mlčením, nebyl dnešní ani včerejší. Ital přinesl karty, nechal je Tomášovi prohlédnout a zručně zamíchal.

„Jak se jmenuješ?“ ptal se Tomáš.

„Giulio. Giulio Montegna...“

„Di Montegna?“

„Bohužel nikoliv, nemám tu čest... nejsem jaksi... při mém zrození nebyl přítomen rodinný kněz. Ale jsem s tou rodinou úzce spřízněn...“ Chápali, že tím myslí nemanželský původ; Tomáš taky neměl zájem pátrat po tom, je-li to pravda.

Hráli a už první partie vynutila na Italově čele studený pot. Tomáš cvičil, prsty se mu pohybovaly zvolna a obratně, ale s jistotou a Giulio, ačkoliv možná tu a tam něco postřehl, se nedokázal bránit. Za chvíli vysoce prohrával.

„Jasnosti, kdybyste se mi byl nepředstavil, poznal bych ruku knížete Sorroniho podle Vašeho způsobu hry!“ lichotil mu. „Jsem si jist, že byste dokázal dnes večer udělat bank!“

„Štěstí...“ pokrčil rameny Tomáš.

„Doufám, že nehodláte připravit moji ubohou rodinu o obživu!“ pokračoval Giulio. „Můj patron nemá rád, když prohráváme; Vaše Jasnost snad nebude tak krutá, aby na nás uplatňovala výhru!“

„Ale pročpak ne? Vy byste mi ji odpustili, kdybych prohrál? Naopak, vymáhali byste to do poslední liry!“

„Signore il principe!“ spráskl ruce Giulio a zase mluvil italsky: „Přece se nebudeme ve famiglii navzájem okrádat! Vidíme si přece na ruce a víme, že Vaše Jasnost dělá věci, které se nedělají! To je neoddiskutovatelné a moje maličkost...“

„Chceš mne snad obviňovat?“ zamračil se Tomáš.

„Ani zdaleka ne! Jenom pokorně prosím o shovívavost...“

„Budeš chtít provizi za to, co dnes získám?“

„Oh, signore! Brát provizi je přece naším svatým právem; musíme také z něčeho žít a naše děti...“

„Nemáš děti a nikdy nebudeš mít, postavíš-li se mi do cesty. Chceš-li provizi, pak musíš platit také ty, co jsi prohrál. Nebo jsi snad slyšel, že bych někomu něco odpustil?“

Ital to vzdal; sepjal ruce a volal ku pomoci Madonnu. Pak řekl: „Dobrá, vzdáváme se provize, promluvím o tom s patronem! Ale ať Vaši Milost ďábel sebere za vaši lakotu!“

„Máš zbožná přání! Už ses někdy setkal s nožem mezi žebry, miláčku Giulio? Co by tomu řekli tvoji dobří kamarádi, kdyby se už s tebou nesetkali? Neplakali by pro tebe třeba?“

„Ach signore!“ Ital znovu sepjal ruce. „Nebudu se s Vaší Jasností hádat, vidím, že by to nebylo ode mne moudré. Přeji Vaší Jasnosti úspěch a štěstí, protože támhle už jde Štarman.“

Jakub Štarman byl obtloustlý padesátník nepříjemně buldočího zjevu; ale pod odulou a tupou tváří se skrýval bystrý a neústupný mozek. Tomáš hned odhadl, že toto není hráč ze záliby, nehrál pro radost ze hry, ale pro peníze, byl si jist svou chytrostí a tím, že musí vyhrát velkou sumu na jiných. Kromě toho byl patřičně omezený a velmi nevzdělaný; asi to nepotřeboval. Byl ženat s dámou o deset let starší, velmi hádavou a protivnou, navíc ještě rozmařilou a lakotnou ke služebnictvu. Jediný potomek rodu, syn Adolf, byl už sedmnáct let studentem na různých školách, v poslední době ve Vídni; namísto studia rozhazoval tatíčkovy peníze, čímž přispíval k neutěšené situaci firmy. To vše věděl Tomáš od Borna a opakoval si to, zatímco pozoroval Giuliovo dohadování se Štarmanem.

Štarman přišel ke stolku a zdvořile se uklonil; usedl na Giuliovo místo, Ital se zastavil mezi ním a Dianou a přihlížel. Na začátek se Štarman řádně napil sherry, ale prohlásil, že je místo této břečky zvyklý na ostřejší alkohol a slíbil, že až vyhraje prvních deset tisíc, koupí šampaňské.

„Jste si jist, že vyhrajete deset tisíc?“ ptal se Tomáš.

„Zajisté, pane,“ usmál se Štarman. „Jsem zvyklý hrát vysoko; pokud se chcete držet při zemi, nejste pro mne partner...“

Tomáš pokrčil rameny; tak hráli. Štarman měl štěstí, karta mu padala; bankéř van Geerschaabeck většinou mnoho neztrácel ani nezískával, zato hraběnka Diana krvácela z těžkých ran; za chvíli prohrála deset tisíc a Štarman objednal šampaňské. Také Tomáš silně prohrával; Giulio si zamnul nos a odešel raději pryč. Diana se dostávala do formy, jednou dokonce v zápalu boje promluvila česky a Tomáš ji musel krotit.

Po hodině hry se vrátil Giulio a zjistil, že před Štarmanem se vrší hromada peněz a dokonce i dlužních úpisů. Diana prohrála všechno, co měla při sobě, kromě toho už vydala za sto tisíc rakouských zlatých úpisů; bankéř Geerschaabeck prohrál padesát tisíc a nejhůř byl na tom Tomáš; jeho dluhopisy se už blížily dvěma stům tisícům zlatých. Štarman byl rudý jako vařený rak, Giulio spočítal láhve šampaňského a potřásal pochybovačně hlavou. Vzápětí Tomáš znovu prohrál a úpis na dalších třicet tisíc zlatých se stěhoval ke Štarmanovi. Giulio vrtěl nesouhlasně hlavou, ale tušil, že činy a skutky knížete Sorroniho jsou jeho soukromou záležitostí.

V té chvíli prohlásila Diana, že se ocitla na dně prostředků, které má k disposici a protože Štarman ztratil všechen ostych a dovolil si říct několik slov o žebráckých poměrech šlechty, stáhla s prstu diamantový prsten a vsadila ho. Giulio se podrbal ve vlasech a několikrát přejel prsty po své vyšívané vestě; zvláštní shodou okolností na ní byly vyšity emblémy podobné karetním. Tomáš se neznatelně usmál a naznačil mu, že pomoc nepotřebuje; přesto prohrál, zato Diana tentokrát shrábla padesát tisíc i se svým prstýnkem a skoro dětsky se rozjásala. Tomáš ji kopl pod stolem do kotníku a Charry počal mít zase naději, že neprohraje všechen svůj majetek za jediný večer následkem své nezodpovědné choti.

A jakoby se štěstí obrátilo: hromada peněz se počala stěhovat od Štarmana k Baarfeltovi, potom k Geerschaabeckovi, nakonec se spousta nastěhovala k Dianě, ale platil pořád jen Štarman. Během hodiny ztratil vše, co předtím vyhrál; počal dosazovat tisícovky a k půlnoci to už vypadalo tak, že začal psát úpisy. Tomáš, který právě vyhrával, poručil další šampaňské, ale Štarman odmítl, nechal si uvařit černou kávu a přinést koňak. Giuliovi se to nezdálo, Tomášovi také ne; Štarman ale trval na tom, že co vyhrál jednou, vyhraje zas.

Lidé u ostatních stolků přestávali hrát a rozcházeli se, však bylo pořádně pozdě. Někteří se shromažďovali u jejich stolku a sledovali hru; mnozí se tvářili povážlivě. Štarman ztratil všechnu soudnost, zoufale psal a vrhal do hry nové a nové úpisy na desetitisícové částky, ale ty úpisy končily bez nejmenší změny u jednoho ze tří zbývajících. Štarmanovy ruce se chvěly jako v horečce, když napsal další úpis na padesát tisíc; hráli, Tomáš opět vyložil vyšší karty a s ledovým úsměvem shrábl úpis na svoji hromadu.

„Kávu pro všechny!“ poručil. „Silnou. Končíme...“

„Nesmysl!“ vyjekl Štarman. „Hrajeme dál! Vsázím dalších padesát tisíc zlatých!“

„Okamžik! Jste si zcela jist, že ještě máte padesát tisíc?“

„Mám majetek a svou továrnu! Celkové moje jmění se blíží sedmi stům padesáti tisícům zlatých! Mám tři čtvrtě milionu, chápete? Nějakých padesát tisíc mi nezlomí krk!“

„Nicméně já jsem přesvědčen, že v této chvíli už nemáte nic,“ pronesl chladně Tomáš. „Napijte se kávy, prosím!“

Přinesli kávu; pili všichni, tiše a klidně. Diváci vycítili, že hra končí a vytráceli se; Tomáš dal příkaz Giuliovi a ten je taktně vyprovodil ven. Čtveřice osaměla s mladým Italem, který se opíral o stěnu u vedlejšího stolku.

„Skončíme to,“ řekl Tomáš klidně. Podal šálek od kávy Giuliovi a shrnul Dianinu a Vítkovu hromádku před sebe. Italovi mohly vypadnout oči, Štarman něco zajektal, ale příští Tomášovo počínání mu vyrazilo dech úplně: „Giulio, popelník a svíčku!“

Ital bleskurychle přinesl obojí a postavil doprostřed stolu. Tomáš vzal do ruky jeden ze Štarmanových úpisů a přečetl cifru, pak jej podal Dianě, ta jej uhladila a položila na stůl. Několik bankovek podal Tomáš Vítkovi, který je také skládal na stole; pak dostal Tomáš úpis Dianin, klidně jej zapálil a nechal shořet v popelníku; stejně zacházel i s úpisy Vítkovými. Pouze ty Štarmanovy se skládaly před Dianou: tisíc k desetitisíci. Tomáš se tvářil klidně, vypadal jako účetní, který provádí nějakou běžnou kalkulaci.

„Ale... co to děláte, pane?“ ptal se Štarman udiveně. „Proč pálíte dlužní úpisy, které mají desetitísícovou cenu?“

„Jsou moje, mohu s nimi dělat, co chci. Peníze pana bankéře a paní hraběnky jsou jako moje, patříme k sobě.“

Giulio se na hořící papírky díval smutně; napadlo mu, že získat aspoň jeden z nich, mohl si dopomoci k penězům. Tolik peněz se tu dnes točilo – a kníže Sorroni je pálí jako smetí!

Pak Baarfelt skončil účetnictví. „Tak; kolik, Diano?“

„Čtyři sta osmdesát dva tisíce rakouských zlatých. Nepřihlížíme k hotovým penězům, ty má Vítek.“

„Nebudeme je počítat; jsou moje, tvoje i Vítkovy. To teď není důležité. Kolik jste řekl, Štarmane, že máte svého jmění?“

„Řekl jsem sedm set padesát tisíc! Ale... to není možné, abych prohrál tolik peněz! Vždyť jsem měl ještě padesát tisíc v bankovkách, ty jsou tady také! Nepsal jsem tolik úpisů!“

„Jsou na nich vaše podpisy? Kromě toho tento pán je svědek, dosti často přihlížel naší hře...“

Giulio ochotně přisvědčil. Třeba přece jen něco vydělá.

„Dobře,“ nevzdával se Štarman. „Přesto mám ještě víc než dvě stě padesát tisíc zlatých; hrajeme dál! Štěstí se přece musí jednou obrátit! Hrajeme dál, k čertu! A přineste mi další koňak, ať spláchnu tu špatnou slinu!“

„Přines mu koňak, ale na můj účet.“ řekl Baarfelt. „Mýlíte se, Štarmane. Nemáte čtvrt miliónu.“ Sáhl do kapsy a vytáhl odtamtud ještě další cenné papíry, které rozložil před sebe. „Dnes ráno jsem zakoupil od různých věřitelů vaše směnky v úhrnné hodnotě tři sta dvanáct tisíc. Podle vašeho vyjádření jste měl po odečtení prohraných peněz částku dvě stě šedesát osm tisíc. Ptám se vás tedy, jakým způsobem mi hodláte splatit dlužnou částku čtyřiačtyřiceti tisíc zlatých, která zbude po odečtení všeho vašeho – tedy nyní mého – majetku?“

Štarman hleděl na chladnou Tomášovu tvář očima vytřeštěnýma doširoka; vypadal, jako by na něj sáhla smrt. Giulio zíral na knížete Sorroniho podobně, něco takového ještě neviděl. Ruka, v níž držel podnos s koňakem, se mu třásla, postavil koňak před Štarmana a ten do sebe nalil sklenici jedním douškem.

„To... to je nemožné!“ vydechl potom.

„Jsou to fakta a hovoří jasně. Nebudete-li s tím srozuměn, vysvětlí vám to kterýkoliv soud. Veškerý váš majetek, včetně továrny, patří teď mně. Možná se vám podaří získat těch čtyřicet tisíc, prodáte-li svůj dům a šperky milostivé paní...“

„Ale – v tom případě jsem žebrák!“

„Ach ne! Kterýpak žebrák má ještě čtyřiačtyřicet tisíc dluhů?“

„Nemám nic! Proboha, jak budu žít bez peněz? Jak vůbec můžu žít, když nebudu mít žádné peníze?“

„Zkuste se zeptat svých dělníků; ti tak přežívají dlouhá léta. Rozumějte, Štarmane, nejsem váš nepřítel. Budu vám vyplácet plat ve výši platu vaší dělnice Aničky Horáčkové, nevěsty jednoho mého zaměstnance. Budete s tím muset vyjít, ta dívka musí za peníze, které jí platíte, živit celou rodinu. Uvidíme, jak si s nimi poradíte vy...“

Štarman si zakryl tvář a rozbrečel se jako děcko; padl hlavou na stůl a srdcervoucně řval. Tomáš se otřásl odporem.

„Giulio, ještě kávu! Ten člověk nemá vůbec žádnou odolnost... Tak Štarmane, vzchopte se přece; jste průmyslník, rozhodný muž, skvělý finančník – pro vás přece nemůže být překážkou žít jako stovky vašich dělníků!“

Giulio s kávou přímo docválal; Štarman hltavě pil a zuby mu cvakaly o okraj šálku: „Smilujte se... Slitujte se nade mnou!“

„Může být. Tyhle vaše směnky si samozřejmě ponechám; schovám si je a budu sledovat vaše počínání. Očekávám, že provedete rázné změny v odměňování svých zaměstnanců a péči o ně. Teď se mi nejedná o tu dívku, ale o všechny, Štarmane! Chápete to?“

„Ovšem!“ řekl průmyslník rychle. „Té dívce vyměřím samozřejmě osobní plat podle vašeho přání – třeba tři sta zlatých týdně! To je apanáž mého syna a myslím...“

„Nemyslete! Dělá se mi z vás špatně, vy zrůdo! Ta dívka už nepotřebuje vaši apanáž, já žádám, abyste dával slušné platy všem! To děvče nemá před sebou víc než půl roku života a ani já se vším svým uměním ji nedokážu zachránit! Víte, co jsou to souchotiny, člověče? Viděl jste někdy člověka, který vykašlává svoje plíce po částech? Ta dívka umírá a vy jste ji zabil, vaše dřina a vaše nelidské pracovní podmínky! Zabil bych vás za to, co jste udělal jí a jiným podobným; zabil bych vás za to, jak týráte děti a mladé lidi, jak je okrádáte jen proto, abyste mohl hodit na tenhle stolek dlužní úpis na deset tisíc zlatých! Zabil bych vás, kdybych se chtěl poskvrnit krví takové odporné kreatury! Varuji vás, Štarmane: jestli řeknu svému příteli, který má tu dívku rád, co jste jí udělal, zabije vás, jak zasloužíte!“

Štarman na něho hleděl jako na anděla pomsty; potom zvolna klesl na kolena a rozbrečel se znovu.

„Vstaňte, člověče! Ach Bože, jak se mi hnusíte, Štarmane! Vysáváte mou zemi jako upír, vy a stovky vám podobných! Až se jednou rozhněvám, pobiju vás všechny jako hmyz! Vstaňte, chlape a dívejte se mi aspoň do očí, když s vámi mluvím!“

Štarman povstal; hrůza v jeho očích mu nedovolovala nic, než poslouchat Baarfeltovy příkazy.

„Zítra provedete moje pokyny. Zvýšíte dělníkům plat, zlepšíte jejich pracovní prostředí. Přestanete zaměstnávat děti a každému z nich budete vyplácet pravidelnou rentu v hodnotě jejich dosavadní mzdy. Dále věnujete podle vlastního uvážení částky na podporu školství, nemocnic a dobročinnosti; pokud se mi budou tyto částky zdát malé, vyřídím si to s vámi příště!“

Štarman se při těchto příkazech trochu uklidnil.

„Ale pane... potom zůstanu úplně bez prostředků! Nebudu mít vůbec na obživu... a moje rodina...“

„Myslíte na karty? No, jak chcete. Zítra zajdu s těmi směnkami k soudu a budu vás žalovat. To není žádný problém...“

„A když udělám, co chcete – vrátíte mi je?“

„Jsem hlupák? Maximálně, kdybyste je dokázal vyplatit. Schovám je do trezoru; ve chvíli, kdy porušíte moje příkazy, předám je soudu a budu žádat splacení dluhu. Rozumíte?“

Štarman ztěžka klesl do židle. Úplně otupěl, díval se na svoje ruce, které se třásly horečkou. Tomáš se znechuceně odvrátil.

„Giulio, dáš mu, co bude chtít, ať se dá dohromady. Tady máš na případné výlohy...“ Tomáš podal Italovi tisícovku, kterou předtím na Štarmanovi vyhrál. Giulio se usmál a pokusil se políbit mu ruku, ale Tomáš ji odtáhl.

„Děkuji mnohokrát, pane! Budu šťasten, když nás navštívíte...“

„Tohle mi stačilo. Doprovoď mne!“

Vycházeli pomalu z herny; Giulio se držel Baarfelta jako klíště a přemítal, co ještě od něj chce.

„Vídáš se občas s Antoniem Pedrottim?“ ptal se Tomáš italsky.

„S Velkým šéfem donem Antoniem?“ ubezpečoval se Giulio; bylo vidět, že má před tím pánem velkou úctu.

„Ano, s tím mizerným zlodějem a lhářem! Až ho uvidíš, vzkaž mu ode mne toto: Vždycky jsem ho měl až po krk a dělalo se mi zle, jen jsem uslyšel jeho jméno. A jestli si myslí, že tím, že udal moje lidi v Paříži, si to nějak senzačně vyžehlil, tak se mýlí. Řekni mu, že jestli se opováží ještě jednou mne rozzlobit, roztrhnu mu hubu od ucha k uchu a pak ho rozsekám na mraky!“

„A... ale signore, tohle mám říct donu Antoniovi?“

„Ano. Nezapomeň tomu všivákovi říct, že toho malýho hajzlíka Gilettiho, kterého mi pověsil na paty, si může hledat v Marseille u přístavu; je ale pořádně zatížen starou kotvou, aby nevyplaval. Myslíš, že to don Antonio pochopí?“

„Si, signore! Arrivederci, signor il principe Sorroni...“ Mladý Ital se očividně klepal strachy.

Baarfelt jenom zlehka trhl bradou, přijal od Giulia svůj plášť a hůlku a nasadil si klobouk. Diana si neodpustila malý žertík; když jí podával její pláštěnku, řekla: „Grazzia, Giulio! Líbilo se mi, jak ses snažil nám zalíbit. Pozdravuj doma v Itálii!“

Když Giulio slyšel její vybroušenou italštinu, zarazil se ještě víc a pohlédl na ni s úžasem; ale Diana se už vzdalovala za Tomášem a Charry si Itala jenom nepříjemně přeměřil.

Bylo tak pozdě, že jsme neviděli žádnou drožku, ale Tomáš řekl: „Půjdeme pěšky, abychom si provětrali hlavu! Už dávno jsem se tak nerozčílil. Ach Bože, jak já toho člověka nenávidím!“

Diana rozpačitě klapala podpatky mezi nimi; pak se otočila na Tomáše: „Myslel jsi to vážně, s Aničkou? Je skutečně tak nemocná, jak jsi říkal?“

Tomáš se zachmuřeně otočil: „Dobře poslouchejte, všichni tři! Uklouzlo mi to, nechtěl jsem to původně říct, ale je to pravda. Pépi prozradil Aničce, že jsem lékař, tak se mne ptala na radu. Vykašlává krev a má strach, tak jsem ji prohlédl; bohužel má rychlé souchotiny a zbývá jí maximálně půl roku života. Neřekl jsem jí to; je to prosté děvče a trápila by se ještě víc než takhle. Žádám vás, abyste to neprozrazovali jí ani Pépimu. Nesmějí se nic dozvědět...“

Diana měla v očích slzy. „Ubohá holka... Nejsem si jistá, že jsem na ni byla úplně hodná; trochu jsem ji dráždila...“

„Tak počkej! Nesmíme na ni být ani přespříliš hodní. Poznala by, co se děje. Možná něco poznala i na mně, když jsem ji prohlížel. Kdyby se s ní teď Diana mazlila – konec!“

Ale Dianu už přešla lítost. „Ale to jsme ho neměli jen tak pouštět! Bylo naší povinností potrestat ho smrtí!“

„To ne, Diano; nejde nám jenom o Aničku. Takových děvčat tam má stovky. Je naší povinností pečovat o všechny, ne jen o jednu!“

„Ale jak? Ty jsi tak klidný, Tomáši, tak lhostejný! Copak tě nerozčiluje, že chceš bojovat a nemáš čím? Nezlobí tě, že máš jen prázdné ruce a nemůžeš proti takovým lidem nic udělat? Klidně si rozprávíš, hraješ s ním karty, namísto co bys mu zakroutil krkem! Musí být přece ztrestán za to, co způsobil!“

„Bude, spolehni se! Přijít o peníze je pro něj nejhroznější trest. A s mým klidem se mýlíš, Diano. To, co udělal on, není ještě tak hrozné jako vina, která spočívá na mně.“

„Ty? Co jsi udělal?“

„Nedokážu jí pomoci! Jsem lékař, mám šesté zasvěcení řádu; přitom ji nedokážu vyléčit! Jsem člověk a mám povinnost pomáhat trpícím; a stále ještě jsem neobjevil lék na nemoci, kterými trpí milióny lidí na celém světě. Co je platné, že dovedu spravovat rány; to dokáže každý kluk, řezat a sešívat lidi. Ale postavit se proti nemocem, které lidi trápí, je úkol, který stojí před námi. A já prohrál, byl jsem poražen, musím bezmocně přihlížet, jak zemře mladé děvče! Ztrestat Štarmana je důležité, ale pomoci jeho obětem důležitější! A to jsme nedokázali!“

„Není to jen tvoje vina. Je celého řádu,“ řekl Charry. „Kromě toho – copak jsi měl na to čas?“

„Co je to čas? Namísto mých cest po celé Evropě a vyřizování cizích záležitostí jsem se měl starat o svoje! Vždyť to, že se ještě může takhle chovat, je moje hanba! Jsem komthurem této provincie, jsem pánem Čech; přitom jsem dopustil, aby někdo v srdci mé země páchal zlo! A to není jedinec, takových je tady spousta; všichni, které jsme dnes viděli, zaslouží smrt! Ale já nemohu vzít železné koště a bít je; nesmím! Nemohu je ztrestat, musím to strpět, protože čím výše kráčím, tím větší ničemnost a špínu nacházím! Musel bych začít odshora, od nejvyšších hlav říše; tam je kořen zla – a tam nemohu zasáhnout!“

„Staral ses o nás a tady ti zatím práce utíkala pod rukama,“ řekla Diana. „Je mi líto...“

„Ale ne,“ řekl Tomáš unaveně. „Tento svět je starý a zničený a já už nemám sílu uchopit celou zemi a převrátit ji. Teď už chci jenom jedno: vidět Armin v takovém stavu, v jakém si řád přeje mít svět. Potom budu šťastný a budu moci učit jiné, jak učinit totéž na celém světě, i v mých Čechách. Odejdu odtud, nechci tu být. Ať se lidé sami starají o své věci! Dokážou to, jen se nebát – viděli jsme ty socialistické spolky, viď, Diano?“

„No, jsou výteční! Škoda, že je jich tak málo!“

„Je jich málo, ale jsou. Jejich počet stále vzrůstá; až jich budou milióny, změní svět sami, bez nás. Udělal jsem pro ně, co bylo v mých silách, teď už si poradí sami. Oni nedovolí, aby mladí umírali na nemoci, které si přivodili v nezdravých fabrikách. Nedovolí, aby děti pracovaly čtrnáct hodin denně; oni chtějí zákonnou pracovní dobu deset hodin, ale já mířím dál: chci osmihodinový pracovní den, jak navrhují radikálové v Londýně a Paříži. Ostatně, jak dlouhá je zákonem stanovená pracovní doba v Arminu, Charry?“

„Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. My jsme pracovali od slunka do slunka.“

„Podle rozumných lidí je správné pracovat osm hodin, osm hodin spát a osm hodin odpočívat.“

„V pořádku. Diano, pamatuj si to a jak přijdeme domů, zanes to mezi zákony. Pošleme to nařízení Andrejovi, ať to vyhlásí. Jen co budeme posílat nějakou poštu...“

„Není třeba, Ludvík už to určitě zařídil. Děkuji ti, Charry, že jsi pochopil, co od tebe chci.“

Kráčeli potom dlouho mlčky, až se Vítek zeptal: „A co u nás na statku; o žních se přece dělá celej den! To po osmi hodinách to zapíchneme a půjdeme domů?“

„V případě, že je třeba, se může pracovat déle; ovšem je třeba pracující mzdově zvýhodnit... tedy jako dát jim nějaký příplatek ke mzdě. Říká se tomu přesčasový příplatek.“

„Ale klidně, s tím souhlasím.“ řekl Charry. „Ať je každý placen podle toho, kolik udělá. Taky je podle toho platím!“

„Víte co, jsme doma,“ uzavřel Baarfelt. „Půjdeme co nejrychleji spát; však už je skoro ráno...“


Dnes měl Tomáš přednášet na filozofické fakultě, takže nařídil, aby byl včas probuzen. Ale probudil ho Vítek; přiběhl s novinami a očima navrch hlavy, když ukazoval titulky:

Záhadná sebevražda – proč zemřel továrník Štarman?“

Tomáš okamžitě zabavil noviny pro sebe a četl:

 

„S největším překvapením jsme přijali zprávu, že známý, všemi oblíbený člen pražské společnosti, pan továrník Štarman, majitel textilní továrny a známý bonviván, provedl po návratu včerejšího dne do svého domova sebevraždu výstřelem z revolveru. Nešťastník zanechal po sobě zapečetěnou obálku s poslední vůlí a dosti nesrozumitelný dopis na rozloučenou, v němž se obviňuje z nějakých ne dost podložených zločinů a krutého zacházení se svými dělníky, z čehož byl snad někým obviněn. Toto neuvěřitelné prohlášení je zřejmě výsledkem propagandy nepřátelských anarchistických a socialistických sil, která na tomto dobrotivém a šlechetném muži zanechala značné stopy. Vždyť jak všem poctivě smýšlejícím lidem je známo, byl pan Štarman člověk laskavý a štědrý, který byl svým zaměstnancům skutečným otcem. Pan prokurista Kosek, synovec drahého zesnulého, rázně popřel, že skutečnosti uvedené v dopise, týkající se špatných pracovních podmínek a onemocnění zaměstnanců, by byly pravdou. Z jiných dobře informovaných zdrojů se dozvídáme, že neštěstím stíhaný továrník prohrál včerejšího dne značnou částku v kartách s neznámým cizincem, knížetem Sorronim, proslulým italským boháčem; vyslovuje se pochybnost, zda jeho těžká melancholie nebyla způsobena touto drobnou finanční ztrátou. Vdova paní Julie Štarmanová však rázně vyvrátila pochybnosti o stabilitě a dobré finanční prosperitě firmy, když prohlásila, že naopak hodlá podnik zvelebiti a rozšířiti, čímž se zajisté dostane dalších pracovních příležitostí pro množství strádající chudiny z dělnických kruhů. To je jenom dokladem veřejné dobročinnosti naší ctěné domácí buržoazie a krutou ranou všem nepřátelům státu a rozkladným živlům...“

Tomáš zdrceně položil noviny. „Porážka!“ zašeptal.

„To je výtečné!“ vykřikla Diana. „Dostal, co mu patřilo! Sám vykonal rozsudek nad svou ničemností!“

„Ale ne,“ mávl rukou Tomáš. „Prohráli jsme a on zvítězil, naposled nad námi vyhrál! Unikl mi a já už nemám možnost ho dostihnout! Jeho vdova nebude chtít plnit, co jsem nařídil a jeho obvinění prohlásili za pominutí smyslů! A co víc, dozvěděli se, s kým hrál; teď už nemůžu předstoupit před soud a ukázat svoje směnky, které vystavil v herně! Chápej, Diano, nemohu na soud se jménem knížete Sorroniho a s karetním uměním, které jsem se naučil! Mohl jsem mu tím vyhrožovat, ale splnit to nemohu, protože mám nepřátele a ti čekají jen na to! Dohrál jsem, jsem poražený, zničený, rozumíš? Ten chlapík si to možná uvědomil nebo mu nezáleželo na životě tak, jak jsem si myslel. V každém případě zvítězil; a my jsme bojovali nadarmo...“

„Ach! A co Anička?“ ptal se Pépi.

„To už teď musí vyřešit Born; o tvou Aničku se postaráme, to se neboj. Ale můj královský trumf, pomoc všem dívkám z té továrny, se nezdařil. Teď zbývá úporná snaha vymačkat z nich peníze, které jsme dali za směnky z dřívějška. Co se směnkami ze včerejší hry, to nevím; je pravda, že jsme nic neztratili, ale ani nic nezískali. S vdovou a panem synem bude zapotřebí se soudit a dohadovat, nic pro nás. Já jsem prohrál a nejsem v stavu něco v té věci udělat.“

Byl zničen; zdálo se, že něco v něm vyhaslo, oheň skomírá a nedá se oživit. Diana se rozhodla připomenout mu přednášku, Tomáš roztržitě přikývl a neurčitě koukal do zahrady; konečně vstal a řekl: „Dobře, případ Štarman se nevydařil. Zbývá vyřešit případ vládního rady Junga. A toho zničím dnes večer!“

„Co máme v té věci zařídit?“ ptal se Charry.

Tomáš nás pokynem ruky svolal k sobě a vysvětlil plán:

„Podle toho, co jsem se dozvěděl, vládní rada Jung, zvaný též Růžový Čuník, má zajímavý zvyk: každou středu odchází jeho paní manželka do ženského spolku a její manžel krátce poté do kavárny na Národní třídě, kde hraje biliár s některými podobnými vysoce postavenými pány. Ve skutečnosti však koná v té době obchůzku, zdánlivě služební, po třídě Příkopy; při této obchůzce zvláště věnuje pozornost jistým ženám, jež veřejnost nazývá souhrnně Madame de Zabůra. Tyto dámy jej dobře znají a nemají o něm nijak dobré mínění. Při této obchůzce si vybere jednu z nich a odjede s ní v nejbližší drožce do některého z drobných hotýlků nevalné pověsti. Podle vyjádření oněch dam se chová tak, že si vysloužil onu prasečí přezdívku; také dámy nevzpomínají na důvěrnosti s ním rády. Kromě toho má ve zvyku neplatit, pouze oznámit svoji totožnost a policejní příslušnost; v případě, že si některá z dam stěžuje, je v příštím týdnu zatčena a dopravena do ženské káznice, k čemuž má Jung ostatně právo. To je situace.“

„Výtečně,“ řekl Charry. „Vysvětlil jsi to jasně. A co chceš dělat? Vyžádat si pomoc některé z těch ženských?“

„Nikoliv. Hodlám mu naopak podstrčit ještě jednu novou.“

Charry to nepochopil, zato se zdálo, že začíná chápat Diana.

„Myslíš na mne?“ ptala se a v očích jí začalo hrát.

„Tak to teda ne!“ vyjel Charry. „To nedovolím!“

„Proč? Myslíš, že se mi něco stane?“ ptala se se smíchem. „Neboj, já se o sebe umím postarat!“

Charry měl spoustu protestů, Tomáš ho nechal vymluvit, pak nechal průchod Dianiným poznámkám a nakonec řekl:

„Zamýšlím patřičně vystrojenou Dianu postavit někam do blízkosti Prašné brány v době, kdy Čuník začne s obchůzkou. Ví se, že si potrpí na nové a mladistvě vyhlížející holky, což Diana rozhodně splňuje. V případě, že nezabere, musí se mu vnutit. Snad ti to nebude dělat obtíže? Za rohem bude čekat fiakr; jeho kočím bude Vítek. Charry bude zpovzdálí sledovat Dianu jako její ochránce, tak zvaný pasák. Kdyby se dostala do nějakých nesnází, věřím, že jeho pěsti ji spolehlivě ochrání; kromě toho bude aspoň nad ní mít kontrolu. Přisedne na kozlík fiakru. V této sestavě odvezete Junga do určeného domu, kde budeme čekat my ostatní. Má někdo nějaké námitky nebo dotazy?“

„Mně se to moc líbí!“ řekla Diana. „Charry, netvař se tak příšerně! Je to docela fajn zábava...“

„Příčí se mi myšlenka nechat tě samotnou beze zbraně na pospas tomu praseti!“

„Na jednoho stačím i beze zbraně!“ holedbala se Diana.

„Tak docela beze zbraně nebudeš,“ řekl Vítek. „Myslím, že jsem ti ještě nepředal svůj dárek. Podívej se!“

Sáhl do rukávu a vytáhl asi třicet centimetrů dlouhou ocelovou jehlu. Hrot byl ostře nabroušen, což dosvědčil tím, že jej zarazil do stolu. Jehla byla velmi pružná a vypadala, že může být i nebezpečná.

„Ve volném čase jsem ti to vyrobil; má to pěknou špičku a když to do někoho zabodneš, spolehlivě se mu to líbit nebude. Můžeš si tím připíchnout klobouk k účesu jako jehlicí...“

Diana se radostně chopila zbraně; s překvapením zaznamenala, že je dost těžká. „Juj, tím by šlo i házet! Je to krásně vyvážené!“

„Snažil jsem se...“

Diana se rozhlížela, na čem to zkusit; dveře zavrhla, byly příliš cenné, tak raději vyběhla na zahradu. Šli jsme všichni a usadili se v altánku, kde bylo daleko příjemněji; až na Tomáše, který pospíchal na tu přednášku. Diana několikrát zkusila hodit jehlicí na cíl, kterým bylo staré prkno; podařilo se jí to, takže jásala.

„Až budu mít čas, udělám ti sadu vrhacích nožů,“ slíbil Vítek. „Dvanáct i s opaskem, abys to mohla nosit s sebou!“

„Budeš fajn! Jsi opravdový kamarád! Charry, že mi teď už dovolíš sbalit toho Junga?“

„Asi bych s tebou nevydržel! Ale dávej si pozor, ať se ti něco nestane! Budu sice s tebou, ale mohlo by se stát, že bys třeba padla do oka někomu jinému než Čuníkovi...“

Diana se ale jenom smála; šla cvičit vrhání jehlice.


Tomáš Baarfelt přednesl na universitě následující projev:

 

V poslední době se někteří lidé pokoušejí ovládnout síly, které by jim dle jejich názoru mohly přinést nějaké hmotné či jiné výhody. Opírají se o filozofii, které se říká »satanistická«. Nemám samozřejmě přesný přehled, oč jde a obávám se, že ani oni to přesně nevědí – avšak mám určité zkušenosti z jiných obdobných oborů, třeba Černé magie. Prakticky jsem se tou oblastí doposud nezabýval, veškeré moje realizace patří k Bílé magii a osobně považuji Satanismus za ztrátu času.

Zdůvodnění:

Satan je nejmocnější ze stvořených bytostí.

K té definici možno dodat: rozuměj bytosti dostupné v našich podmínkách. V jiných kulturách můžeme poznat bytosti a démony, kteří mají obdobnou nebo i větší moc, avšak komunikace s nimi je mimo oblast běžného člověka a vyžaduje určitou odbornou průpravu. Komunikaci se Satanem zato snadno zvládne i člověk bez základních vědomostí, možno říct úplnej blbec. To je také pravděpodobná příčina, proč tato filosofie přitahuje mnoho dnešních lidí.

Z Bible je známo, že Satan je nejmocnějším z tzv. padlých andělů, bytostí, jež záviděly Bohu schopnost Tvoření a pokusily se Ho napodobit. Protože však konaly svoje dílo na velmi nízké úrovni, došlo k morálnímu poklesnutí do tzv. pekla, jež je definováno jako nejnižší hmotná úroveň. V tomto prostředí se může projevovat jejich určitá moc, dokonce se za těch okolností mohou jevit jako velmi mocné proti lidským bytostem. Je snadno zjistitelné, že limitem jejich schopností je hmotná úroveň. Povznést se nad ni se jejich schopnostem vymyká.

Pokud se hodlá člověk zabývat jakýmikoliv záležitostmi duchovními, velmi brzy přijde na to, že mu Satanismus v té oblasti nemůže přinést žádný užitek. Pokud tak bude činit i nadále, dojde k poklesnutí na hrubou hmotnou úroveň, což skutečně myslící bytost nemůže uspokojit.

V oblasti hmotné je samozřejmě pomoc Satana velmi účinná. Je schopen poměrně snadno uspokojit zájmy člověka, pokud se týče drahého jídla, vybraného pití včetně alkoholu, přítulných žen, dobrého bydlení atd. Vše realizuje prostřednictvím peněz, kterých osobě oddané Satanovi soustavně přibývá. Především proto, že tato osoba se o peníze výhradně zajímá a snaží se je získat, ať už jakýmkoliv způsobem. Dále pak proto, že dle učení Albigenských jsou peníze Satanovou modlitební knížkou. Je samozřejmé, že i osoby s vyššími ambicemi se musejí dotýkat peněz (výjimku tvoří někteří indičtí bráhmani, kteří dotyk peněz striktně odmítají a drží si za tím účelem osobní sluhy, kteří se tak nízkými činnostmi zabývají). Také já mám v této chvíli při sobě v peněžence několik těchto předmětů zasvěcených Satanovi, a nepovažuji to za příliš velkou závadu v duchovním uvědomování. Zdá se, že stupeň oddanosti Satanovi je v přímé závislosti na množství bohatství vyjádřeném v penězích, tedy že osoby, které buď velký majetek mají, nebo po něm touží, jsou náchylnější ke službě této bytosti.

Pokud někdo má v úmyslu získat bohatství, je pro něho přirozeně nejjednodušším způsobem uctívání Satana a vykonávání činností k jeho spokojenosti. Většina lidí takto orientovaných si neuvědomuje, že za každý zisk, kterého dosáhnou, je nutné odpovídajícím způsobem zaplatit. Také za zisky prostřednictvím Satana se platí, a to především postupnou autodestrukcí osobnosti. Osoba, která požaduje od Satana určité služby, mu jako odměnu poskytuje části sebe sama – duševní potenciál, čas, změnu orientace myšlení, různé činnosti v hmotné kvalitě vášně nebo nevědomosti, omezení činností v kvalitě dobra. Postupně se člověk začíná měnit i fyzicky, je mnohem méně disponován, je náchylný k alkoholu, drogám, hrubým hmotným požitkům. Postupně klesá až na úroveň nižších zvířat, což se projeví zejména v budoucích životech. Existuje určitý předpoklad, že i náchylnost k Satanovi je karmického původu, totiž dědictví z minulých životů, ale současně je pravda, že i tak nebezpečnou orientaci je možné myšlenkovou činností změnit.

Osoba, jež si přeje zabývat se černou magií, by tedy především měla zvládnout základy karmanového zákona a být si vědoma toho, co způsobuje kterou svou činností. Je pochopitelné, že určité karmické důsledky má i bílá magie, to jest činnost obracející se k Bohu a vyšším duchovním bytostem, avšak následky černé magie jsou nesouměřitelně nepříjemnější. Pochopitelně každá výhoda, které je dosaženo v tomto zrození, bude následována určitým poklesem hmotného postavení ve zrozeních následujících, ovšem to skutečného Satanistu nesmí znepokojovat. Postupně je možné dostat se až do postavení skutečného démona, tj. spoluorganizátora činností Satana a přímé služby. Nevím, jsou-li démoni šťastní, ale rozhodně se nacházejí v postavení, ve kterém se na jejich názor nikdo neptá.

Značná část činnosti Satanisty je věnována boji proti Bohu jako principu Dobra a příklonu k Satanovi jako principu Zla. Což je tak trochu nesmysl. Satan není Zlo, Satan je přísně jednoúčelová bytost, vytvořená Bohem a nadaná určitou mocí k plnění příkazů, které mu Bůh dal. Každý z nás je nadán mocí vykonávat hmotné činnosti, nejen pro sebe, ale i pro ostatní živé tvory. Satan je jistě mocnější než my, ale není všemocný! Jaký má tedy smysl obracet se na služebníka, navíc velmi nedokonalého, když máme možnost projednat své záležitosti přímo s Pánem? Kdo nám může dát víc, ten, komu byla propůjčena část moci, nebo ten, kdo mu ji propůjčil? Navíc jeho moc končí před skutečně duchovně vyspělými osobami – jednak proto, že se tyto osoby dokáží díky svým znalostem bránit (a bránit i jiné osoby, které jsou jim blízké nebo je o ochranu požádají), jednak jsou přirozeně chráněny v případě, že se nacházejí v oddané službě Bohu. Také přispívá oslabení nebo naprostá absence hmotných tužeb. Skutečně duchovně vyspělý člověk netouží po ničem hmotném, alespoň ne v takové míře, aby byl napadnutelný.

Metoda tzv. Ďáblových nástrah je následující: Satan či bytosti jemu podřízené prozkoumají touhy konkrétní lidské bytosti a stanoví, v jakém směru se tato bytost hodlá realizovat. Například zda v myšlení dotyčného převládá touha po bohatství, moci, slávě, ženách, pohodlném životě atd. Další eventualitou je jemnější forma hmotné závislosti: touha po kráse, po poznání, po uspokojování tužeb vyššího řádu. Těmito touhami trpí i vysoce vyspělé osoby, umělci, vědci, lidé konající dobré skutky. Podle Véd jsou právě tyto touhy nejnebezpečnější, protože vedou k filosofické spekulaci a nedodržování usměrňovacích příkazů. Ze své zkušenosti mohu ty teze potvrdit, sám jim doposud podléhám. Pokud by mi tedy byla položena otázka, zda jsem i já doposud napadnutelný démonskými bytostmi, musím přiznat, že ano. A ve skutečnosti nemohu jmenovat žádnou známou osobu, o níž bych mohl s jistotou tvrdit, že je proti tomu imunní.

Jestliže jsme tedy všichni pod přímým vlivem Satana a démonů, potom se některé z vývodů těch pánů jeví jako pravdivé. Ovšem důsledky, ke kterým docházejí, jsou poněkud zcestné. Především pokusy přesvědčit lidi, aby se odvrátili od Boha a přimkli se ještě těsněji k Satanovi, jsou nesmysl. Kdo to udělá, poklesne na hrubou hmotnou úroveň a těžko se z ní vymaní. Je to metoda učinit zlé ještě horším. Pokud je to něčí přání, těžko mu to ovšem budeme rozmlouvat.

Karmajóga, kterou se zabývám, je činnost, při níž osoba zůstává součástí hmotného světa, ale snaží se být si vědoma důsledků svých činů. Je pochopitelné, že se to nedaří tak snadno, jak bych si přál já nebo kdo jiný. Každý čin ve třech kvalitách hmotné přírody vede k setrvávání na hmotné úrovni. Pokud konáme činnosti v kvalitě dobra, může dojít k jistému vzestupu; pokud se zabýváme činnostmi v kvalitě vášně, zůstáváme v původním postavení; činnost v kvalitě nevědomosti vede k rychlému poklesu. Upozorňuji, že se nejedná o žádný trest, ale o pouhé umožnění konkrétnímu jedinci realizovat se v oblasti, kterou si zvolil. Tělo, jež dotyčný obdrží ve svém příštím zrození, je obvykle uzpůsobeno k realizaci jeho cílů lépe než tělo lidské. Příklad: kdo cítí touhu zabíjet, dostane tělo šelmy, která je k zabíjení jiných živých tvorů přímo uzpůsobena.

Takže i ten, kdo obdrží jako důsledek svých činností v příštím životě tělo démona, si je samozřejmě zaslouží. Pokud mu v tom těle nebude tak dobře, jak se domníval, bude to pro něho sice dost nepříjemné překvapení, ale co se dá dělat? Řekl si o to.

Každý člověk je v plné míře zodpovědný za všechno, co se mu v životě přihodí.

Vysvětlení této teze není zcela snadné, ale je zhruba takové: Mozek každého z nás vysílá určité vlny. Existují dokonce vědecké metody, jak toto vlnění měřit, ovšem nacházejí se v pokusném stadiu. Každý jedinec má tendenci vyhledávat si v prostoru vlny příbuzného charakteru a spojovat se s nimi. Tím vznikají případy náhlých a nevysvětlitelných sympatií nebo antipatií k jinému člověku nebo případy, kdy nás někdo na první pohled fascinuje svou osobností, aniž bychom mohli konkrétně stanovit, čím.

Kvalita těchto vysílaných vln je ovlivnitelná myslí, ovšem není možné uskutečnit to tím, že bychom se rozhodli vyslat do prostoru příznivé vlny a očekávali okamžitou reakci. Je to záležitost dlouhodobého tréninku a vnitřního ukázňování osobnosti. Pokud se to nedá provést jednorázově a ihned, bude to pro většinu lidí možná příliš obtížné, ale pro člověka, který má tendenci zkoumat vlastní osobnost, to může být docela zajímavá hra.

Člověk s negativní, pesimistickou orientací uvažuje asi takto:

»Ach, zase už jsem se probudil do dalšího ošklivého dne! Co asi hrozného se mi dneska stane? Město je ošklivé a odporné, všichni lidé, které potkám, mi budou chtít ublížit, jsou hloupí, chamtiví a zkažení, není v nich nic dobrého. Dokonce i ten pes, který pobíhá u rohu, je odporný a hnusný, a určitě mě kousne!«

Ano, pokud člověk uvažuje tímto způsobem, je téměř jisté, že vše, co si pro tento den předurčil, se stane. Den bude skutečně ošklivý, lidé mu budou ubližovat, možná ho kousne i ten pes. Když si o to řekl, proč by se to nemělo stát?

Duševně vyspělý jogín by měl zkusit uvažovat asi takto:

»Opět jsem se probudil do dalšího dne. Jistě, v tomto dni nebude vše tak ideální, jak bych si přál, ale jsem člověk nadaný tvůrčí silou od Boha a mám možnost i v tomto dni něco změnit. Jistě se mi tento den přihodí mnoho krásných věcí, i já budu mít možnost prokázat mnoho dobrých činů ostatním lidem. Možná se setkám s lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu orientováni negativně a budou mi chtít ublížit. Ale to jsou lidé zaslepení májou, smyslovým klamem, žijí v nevědomosti a nemají tušení, jaké je jejich skutečné postavení v tomto hmotném světě. Nemohu se na ně zlobit za to, že to nevědí, naopak měl bych jim pomoci uvědomit si svoji situaci. Možná budu mít dokonce to štěstí a potkám se s někým, kdo je duševně vyspělejší než já a poskytne mi poučení, po kterém toužím. Ale i když se to nestane, jsem si vědom, že jsem věčným služebníkem Boha, a chci mu sloužit.

Lidé, kteří mi chtějí ublížit, se hluboce mýlí, protože se jim to nijak nemůže podařit. Oni se domnívají, že mohou nějak uškodit mému tělu, ale já nejsem toto tělo! Jsem Duše, která je věčnou součástí Boha a byla do tohoto těla jen umístěna na nějakou dobu. Proto mne to, co se stane s tímto tělem, trápí asi tak jako nepříjemnost, která se stane mému oděvu či věcem, které dočasně používám. Je to možná nepříjemné, ale není to zásadní katastrofa. Bůh je se mnou, poskytuje mi ochranu a dává sílu, abych nejen sám přežil tento den, ale pomohl přežít i dalším, se kterými se setkám.«

Je pochopitelné, že k tomuto způsobu myšlení se člověk nemůže dopracovat naráz. Ale je moudré vzít v úvahu i takový názor. Satanista buď neví, nebo nechce vzít v úvahu existenci duše, soustřeďuje se na záležitosti těla. Možná je skutečně přesvědčen, že jeho tělo má nějakou cenu, když mu chce působit tak mnoho radostí. Jak by se postavil ke skutečnosti, že toto tělo má propůjčeno maximálně na sto let, a potom je bude muset opustit, vrátit se k Bohu a přijmout jiné tělo? Nebude jemu a jeho následovníkům líto, že věnovali tolik úsilí něčemu, co budou muset zanechat v tomto hmotném světě?

Vím, že kdyby se nějaký člověk podíval na mne, mohl by si říct: Proč vlastně ten hlupák setrvává v tomhle hmotném těle? Je staré, ošklivé, zmrzačené, trpí nemocemi, velmi málo se hodí k životu. Když má navíc na toto tělo takový názor, jaký jsem popsal před chvílí, proč v něm zůstávat, proč je neopustit například sebevraždou? Jenže: proč bych to dělal? Není pro mne důležité, v jakém těle se právě nacházím. Nevím, jaké tělo bych dostal ve svém příštím životě, a rozhodně nejsem na takové úrovni, abych mohl očekávat nějaké dokonalejší. Pokud mi toto tělo slouží, je správné, abych v něm zůstal a využíval je ke službě Pánu podle svých nejlepších možností. Až mi tělo sloužit přestane, chtěl bych je opustit bez lítosti. Možná mne to bude trochu mrzet, ani staré boty nevyhazujeme bez pocitu, že je jich škoda, ještě jsme je mohli užívat. Ale těším se na svou příští existenci a chci věřit, že v ní budu moci pokračovat v duchovním uvědomování, které jsem nestačil dokončit nyní.

Nežádám od nikoho, aby se k tomuto názoru přiklonil. Postačí mi, když se o něm pokusí uvažovat. Nevymyslel jsem si ho sám, tyto základní myšlenky byly přijaty osobnostmi mnohem vyspělejšími ve velmi dávných dobách a jejich správnost je denně ověřována praxí. Pokud si někdo nepřeje je slyšet, nemohu mu je vnucovat. Chce-li je někdo vzít v úvahu, potom ho čeká velmi zajímavý život.

 

Už během přednášky nastal mezi studenty rozruch a profesoři se tvářili dost povážlivě. Když skončil, potlesk se mísil s pískáním a nadávkami; Tomáš zůstal naprosto klidný a oznámil, že hodlá odpovědět na případné otázky. Takže vstal jeden z důstojných pánů profesorů a požádal o ticho.

„Pane Baarfelte, domníváte se, že jste morální člověk?“

„Ano. Proč?“

„Ve své přednášce jste sice Satanismus odsoudil; ale spíše jste se mu posmíval a prohlásil jej za neúčinný, než abyste poukázal na jeho strašlivou a odpornou škodlivost! Je to záměrné?“

„Ano.“

„Považujete tento svůj názor za přijatelný pro křesťana?“

„Ano. Mohu ho říct i stručněji: Satanismus je nesmysl, všichni jeho přívrženci jsou blbci. Stačí vám to?“

„Satan je největším nepřítelem všeho stvoření! Jeho záměrem je pomlouvat Boha, pokoušet se učinit z něj lháře, škodit lidem! Vaše znevažující mínění je zcela nesprávné!“

„Nepopírám to, co o něm říkáte; je to pravda. Já jenom říkám, že na Satana a na jeho přívržence kašlu. Nemají mi co nabídnout, nemají mi co dát. Pohrdám jimi natolik, že bych se tou otázkou ani nezabýval, kdybych nebyl vyzván!“

„To vypadá, jako byste pohrdal i celou lidskou společností!“

„Ano, pohrdám jí. Pohrdám většinou lidí; zejména těmi, kteří jsou schopni se dát nachytat na primitivní nástrahy. Takoví lidé si nezaslouží, aby mne znečistil jejich stín!“

„Jaký vztah má toto vaše mínění k soucitu s trpícími?“

„Mám soucit s lidmi, kteří se dostali do takové situace. Nabízím jim pomoc, pokud si ji přejí. V některých případech jim pomáhám i tehdy, když nechtějí.“

„To by znamenalo použít v tom případě násilí!“

„Ano. Jsem schopen použít i násilí, pokud je to třeba. Chirurg také provede operaci, když to považuje za nezbytné.“

„Pane Baarfelte...“ rozkřikl se předseda. Pokusil se vzít v té chvíli Tomášovi slovo, ale Tomáš hovořil dál a studenti se přímo překřikovali dotazy; pokud staroslavná universita stála o pořádný skandál, měla ho mít.


V době, kdy Tomáš Baarfelt drtil na kusy sebevědomí některých svých posluchačů a pozvedal náladu druhých, Vítek čistil a ostřil zbraně a Diana šla s Charrym a Pépim nakupovat nějaké vhodné šaty. Tentokrát to byly odstrašující hadříky, příšerně nevkusné a navíc křiklavě barevné. Vrcholem hrůzy byl hrncovitý klobouk s prolamovanou střechou, ozdobenou krvavě červenými třešničkami z příšerné umělé hmoty; třešniček byla spousta a vyhlížely tak nepřirozeně, jak jen mohly. Charry se zděsil, když se nastrojila; a Tomáš, když přišel, se smál.

„Vypadáš jako coura!“ vztekal se Charry. „To je hrůza!“

„Šak to je v rychtyku! Mám tak bejt, né?“

„Jenomže pořád ještě to není ono,“ upozornil Tomáš. „Nalíčila ses na to trochu moc decentně. Pamatuj si, tyhle dámy si nepotrpí na jemný dívčí půvab, spíš dávají přednost novému obličeji ze samého líčidla!“

Diana ochotně poslechla; napajcovala se krémem, narůžověla tváře, vytáhla černě obočí a rty si namalovala krvavou rtěnkou, takže měla ohromná rudá ústa, jako by se napila krve.

„Takhle ty holky vypadají,“ souhlasil Tomáš. „Můžete vyrazit. Charry, Vítku: na start!“

Charry se oblékl nevtíravě; narazil si do čela kostkovanou čepici, na košili natáhl vestu s barevnými proužky a do koutku úst si vrazil růži, kterou sebral někde v zahrádce. Přidáme-li k tomu jeho ostře řezanou osmahlou tvář, byl to zjev, který by leckoho vylekal.

Stmívalo se a začínal noční život velkoměsta; když se dostali na místo, potkávali občas podobné zjevy jako Diana. Nikdo se jí nedivil, jen občas některé podobné sledovaly bystrým zrakem novou konkurenci. Místo bylo přesně vybráno, ale bohužel již obsazeno; chodila tudy černovlasá utahaná coura, která vypadala přibližně na čtyřicítku, ačkoliv jí ještě nebylo třicet. Opodál se flákal chlápek v oranžové košili, zelené vestě, černém kloboučku divné fazóny a s hůlkou; k tomu měl kostkované kalhoty a psí dečky. Zřejmě Charryho kolega, jen trochu líp vystrojený. Charry zapadl do stínu, nebylo třeba se zatím angažovat.

Diana došla k místní okrase a postavila se vedle ní; Pražačka ji přelétla ostrým pohledem a vyštěkla: „Co taj děláš?“

„Skorem to, co ty!“ řekla Diana.

„A cák taj máš co bejt? Todle je mý místo!“

„Neječ, nejsem na to zvyklá. Šak je dost placu pro vobě!“

„A to je ňáký divný! Kerápak ty seš, že tě neznám?“

„Já jsem tady jenom na dneska, pak zas vypadnu,“ ubezpečovala ji Diana. „Potřebuju si tady jenom něco zařídit...“

„Tak to teda né, todle je mý místo! Ty bys mně vyžrala všecky kloudný kunčafty! Vo to tě nestojím! Pakuj se vocáď, nebo si to šeredně vodskáčeš!“

„Ale di, snad by ses necukala? Dyť ti to nevobsadím navěky!“

„A vodkáď si sem přišla? Proč nejseš tam, co si byla dycky?“

„Věř nebo nevěř – ale já to dělám poprvně.“

Podivná dáma se zarazila a vyvalila na ni oči. „Prvně – zrovna tady? To... to snad nejni možný! Co seš zač? Jak ti říkaj?“

„Diana. Dál nemusíš vědět.“

„Diana! To tě tak věřím! Seš ňáká vesnická husa! Já bejvala Leonora, když sem dělala v salóně; ale jináč sem Madla. Jakpak tobě říkají dovopravdy?“

„Já... vážně, jsem tak křtěná! Na ten jeden den mi nestojí za to dávat si jiný jméno.“

„No no! Mluvíš s divným přízvukem; vodkáď vopravdu seš?“

„Já jsem původem Francouzka, víš?“

„Pcha! Já se snad potrhám smíchy! Eště řekni, že seš bejvalá hraběnka a já už prasknu docela!“

„Když to chceš vědět, já jsem hraběnka eště furt!“

„Tak to je na dobrý cestě,“ smála se Madla. „Seš pěkný číslo, holka; ale radši vodpal, protože se blíží můj starej!“

Její »starej« se přibližoval zvolna a zřejmě Dianu odhadoval. Měl v těch věcech patrně dost zkušeností a možná se mu zdálo, že tady něco nehraje, protože si ji napřed z obou stran prohlédl, než na ni spustil: „Tak copak tady pohledáváš, křepeličko?“

„Hádej, můžeš třikrát!“ odsekla Diana, potěšená, že se může hádat ještě s někým jiným než s tou 'kolegyní'.

„Madlí, řekla si jí, že to je tvůj flek? Co vona na to?“

„Vona se cuká. Vona si myslí, že taj může bejt! A dělá divný a práskaný fóry. Dělá ze sebe něco hoch nóbl!“ vysvětlila Madla.

„To je ňáký divný! Co ty na to, malá?“

„No – vcelku to pasuje.“

„Takže ty se nehneš, jo?“

„A vidíš ňákej důvod, abych se hejbala?“

„Jo!“ Chlapík jí vrazil před nos zaťatou pěst.

Diana ji mírně odsunula stranou: „Já ani ne!“

„Nehraj si se mnou!“ zavrčel vztekle. „Nebo tě zlískám!“

„Tak to už sem hodně dávno nezažila!“

Rozmáchl se a hodlal jí vrazit facku; jenže uhnula, chytila ho za ruku a přehodila přes hlavu na zem, až to bouchlo; vzápětí jej chňapla za druhou ruku, zkroutila mu ji dozadu, čímž ho pozvedla na nohy a vymetla s ním chodník, načež jej pustila hlavou přímo do kandelábru, až to zadunělo. Zvedl se a nemotorně se potácel; chytila ho za kabát, podtrhla mu nohy a praštila jím o zem do třetice všeho dobrého. Tím ho odrovnala úplně; zůstal ležet roztažený jako žába a jenom těžce lapal po dechu.

„Tak co?“ ptala se Diana. „Jak ti je, malej? Jak ti říkají?“

„Ber... Bertík.“ řekl zpitoměle; chtěl říct ještě něco, ale nezmohl se ani na slovo.

Madla stála zkamenělá úžasem; tohle ještě v životě neviděla a nepředpokládala, že by to bylo jen tak beze všeho možné.

„Panenko Marijá, co si s ním udělala? Snad si mi ho nezabila?“

„Bohužel asi ne! Vstávej, frajere, už ti nic neudělám! Budem už kamarádi? Nebo jestli se chceš prát dál, tak pojď někam bokem, tady vyvoláváme moc velkej cirkus!“

Bertík se za Madliny pomoci sbíral ze země; jeho elegance vzala podstatně za své a chování se změnilo o dost k lepšímu. „Máš... pravdu, seš... lepší! Máš právo tady bejt! Pojď pryč, Madlí...“

„Ale co by, já tu nebudu dlouho!“ řekla Diana. „Klidně pobuďte, voba dva. Ráda si povídám s příjemnejma lidma!“

„Stejně se ti divím,“ řekla Madla. „Že když todleto dokážeš, že to nepředvádíš u cirkusu! Dyť bys tím získala hrůzu peněz a vůbec bys nemusela na ulici!“

„Jo, holka, některý věci musej bejt tak, jak jsou. Já potřebuju něco vyřídit s jedním chlápkem, víš? A proto musím bejt tady, co sem, a nikde jinde. Vo peníze se mi nejedná.“

„Tobě nejde vo prachy? Tak proč se cpeš sem, abys nám tu kazila kšefty? Kvůli tobě třeba přijdu vo ňákýho pracháče!“

Diana měla dobré srdce; sáhla do skryté kapsy v rozparku sukně a vytáhla bankovku: „Hele, na – a už neřvi! Z tebe by se taky jeden zbláznil! To máš jako vodškodný, že ti tady budu zaclánět...“

Madla uchopila bankovku a pozvedla ji proti světlu; v té chvíli se jí ve tváři rozhostila hrůza, udělala dva kroky zpátky a rozklepala se na celém těle: „Ale to je... padesát zlatejch!“

„Ti to snad je málo, nebo co? Já nevím, kolik tady vyděláváš, ale řekla bych, že za hodinu nebo dvě je to snad dost!“

„Šmarjá Jozef, milostpaničko!“ Madla uchopila Dianu za ruku a políbila ji. „Tolika peněz já viděla naposledy... no, dávno!“

Diana rychle ucukla. „Hele, nešaškuj, nešaškuj! Nedělej si ze mě legraci, to bych si vyprosila!“

Madla ustoupila a bystře uvažovala: „Teda, teď už vám věřím, milostpaní, že néste jen tak ňáká obyčejná coura. Vodpusťte mi prosím vás všecko, co sem povídala předtím; a vodpusťte taky tomu troubovi Bertíkovi, že na vás byl takovej! Jestli chcete, my vodejdem a nebudem milostivou rušit!“

„Dost! Přestaň bláznit, nebo se dožeru! A nikam nechoď!“

„Jak je libo... já netušila, že máte tolika peněz!“

„Ale hrome! Přestaň mluvit o penězích, copak nemůžeš myslet na nic jinýho? A přestaň mi vykat! Jmenuju se Diana, už jsem ti to snad řekla. Tak mi tak říkej!“

„To si nemůžu dovolit! Milostpaní je zřejmě dáma a já...“

„Hergot, dělej co povídám, nebo to bude nápadný!“

„A tak jó, dyž to musí bejt! A co mám jako... čím můžu bejt užitečná?“

„Hele – znáš vládního radu Junga?“

„Ne!“ z Madly to vyletělo jako kule z kanónu.

„Taky mu říkají Růžovej Čuník.“

„Ne! V životě sem vo takovým neslyšela!“ řekla Madla pevně.

„Tak se sbal a můžeš plavat. Škoda, mohla sis vydělat.“ řekla Diana chladně a otočila se zády.

Madla udělala dva kroky směrem pryč, potom chvíli uvažovala a zase se vrátila. „A kdybych ho znala, tak co s ním má bejt?“

„Když ho neznáš, tak nic.“

„Dejme tomu, že sem o něm slyšela.“

„A víš, jak vypadá?“

„No... měla bych to vědět, žejo?“

„Tak proto! Už tudy dneska šel?“

„Ne, ještě ne.“

„Ale chodí tady! Každou středu?“

„Jo. To je jeho stará někde uvázaná, tak má fraj.“

„A je pravda, že začíná obchůzku tady?“

„No... většinou jo.“

„Jaký si vybírá holky?“

„Většinou takový, co eště nezná.“

„Ty si s ním byla?“

Na tuto klidně položenou otázku Madla zčervenala: „No a co má bejt? To si musí vodsloužit každá, to jináč nejde...“

„Dokázala bys mi poradit nebo pomoct, aby si všiml právě mne?“

„Ne!“ Madla zase pro změnu zbledla. „Ty chceš začínat... zrovna s Růžovým Čuníkem? Ty to nemáš v hlavě v pořádku! Ježíšmarjá, promiňte, milostpaní!“

„Naopak, tvoje poznámka mi lichotí. Ano, chci. Na tom závisí, abys dostala přesně takovou bankovku, jakou už jednu máš.“

„To nejni nic tak těžkýho, máš pěknou tvářinku, jistě si tě všimne; od brány sem sou jenom starý známý, ty mu jistě půjdou z cesty. Ale... nevím, jestli ti nemám říct, co von je zač!“

„To je mi úplně jedno. Povídej, jak s ním mám mluvit!“

„Jestli si tě všimne, bude se ptát na jméno. Ale... bude chtít vědět pravdu, o Dianě a francouzský hraběnce radši nemluv, to ti neuvěří.“

„Tak mi poraď nějaký hezký jméno!“

„Ty se tak vážně menuješ? To je těžký... něco radit...“

„Nevadí, já si něco vymyslím. Co potom?“

„Potom se ptává, vodkáď seš.“

„Z Amiensu. Jenže...“

„No právě. Musíš znát ňáký český město. Řekni třeba, že seš z Nymburka nebo z Mladý Boleslavi...“

„Dobře. Co dál?“

„Pak se zeptá, kdys přijela do Prahy. Řekneš před tejdnem a že si tu měla sloužit, ale panička vonemocněla a vodjela. Dělej ze sebe malou hloupou husičku, na takový von letí. Profesionální holky z ulice moc rád nemá, ačkoliv... jak kdy. Ale na venkovský buchty letí vždycky. Když teda tak moc chceš...“

„No, dobrý.“

„Potom se ptá, za kolik. Ať řekneš, co chceš, upozorňuju tě, že ti stejnak nic nedá. Ale to by tobě snad nemělo vadit.“

„Jaká je cena?“

„Ty neznáš cenu? Jo tak, vlastně... řekni si o pětku. Ale to by ti stejnak nedal nikdo ani z pánů kunčaftů. Tak maximálně tři až pět zlatejch – a to se musíš pořádně snažit!“

„No a potom? Co bude pak?“

„Pak se zeptá, kam pojedete. Kdybys nevěděla, odveze tě s sebou do některýho z těch hotýlků. Máš kam zapadnout?“

„Jo.“

„Tak mu to řekneš. Von veme fiakr a pojede se tam.“

„Já mám fiakr vlastní.“

„Propána... to neříkej! Fakt máš připravenej fiakr?“

„Tady za rohem.“

„Tak to řekni, žes ho za rohem viděla. Poslechni, to je ale sakra divná věc, co ty podnikáš!“

„Viď – já si taky myslím!“

„Ale přeci jenom bych ti měla říct, co on s holkama dělá, když je jako... víš, myslím v posteli.“

„Tak daleko se nedostanem!“ mávla Diana rukou.

Madla se zarazila. „Propána! Tak na co potřebuješ Čuníka, když ho nechceš... co vlastně s ním chceš províst?“

„Třeba pořádám vepřový hody!“ smála se Diana. „Povídej teda co dělá, ale... třeba to pošeptej!“

Madla k ní naklonila hlavu a něco šeptala; Diana se rozesmála a přerušovala její líčení poznámkami: „Jo? Vážně? Fakt? A to von jako... jo? No né! To je teda...“

Pak Madla skončila a Diana se pořád ještě smála.

„No, to je teda opravdu pěkný prase!“ ocenila. „A to si nechají ty holky líbit? Já bych ho prohodila zavřeným oknem!“

„No jo, ty!“ pokrčila rameny Madla. „A co s ním budeš dělat na tom privátě? Myslíš, že se s tebou bude modlit k Panence Marii?“

„To už bude mít docela jiný starosti! Neboj se, když se pokusí na mě šáhnout, tak mu přerazím pracku!“

„Ty mu... fakt mu chceš něco udělat?“

„Jenom si s ním budu chvíli povídat. A vůbec, nic ti po tom není, co spolu máme. Třeba sem se do něj vášnivě zamilovala!“

„Já jenom... že kdybys ho chtěla zviksovat jako tuhle Bertíka, že by ti bylo pěknejch pár holek moc vděčnejch. On je moc velký prase... a víš, von...“

„To nezáleží na mně. A už se nevyptávej...“

Taky nebyl čas, protože se přiblížil nějaký nafintěný švihák ze středních vrstev; prohlédl si bez valného nadšení Madlu, pak se obrátil na Dianu; ta se mu zřejmě zalíbila víc. „Hele malá, co takhle jít si trochu zašpásovat?“ zeptal se protáhlým hlasem s německým přízvukem. „Co by řekla na trochu zábavy, no?“

„Vodprejskni!“ požádala ho Diana slušně. „Nikdo na tebe nejni zvědavej, vometáku!“

„No páni! To slyším poprvé, aby ňáká nechtěla! Seš ňáká vadná?“

„Nemám na tebe čas ani náladu! Seber se a di po svejch!“

„Hele, estli myslíš, že nemám, tak se mejlíš, já náhodou mám, hele...“ vytáhl z kapsy hrst drobných a zaštěrchal jimi.

„Aspoň víš, kam si je máš strčit! A už mazej!“

Švihák se zakymácel jako osika ve větru. „Tohle mě teda ještě žádná neřekla! Co si myslíš, ty couro, že seš? Tak na, nažer se toho, abys viděla, co sou poctivý peníze!“ S těmi slovy mrštil hrst drobných Dianě do obličeje.

Dianiny obranné reakce byly překvapivé a spolehlivé. Ještě než se jí první mince dotkla, kopla jej kolenem do podbřišku; vzápětí mu vrazila pěstí takovou ránu do tváře, že se zatočil jako káča a narazil hlavou na tentýž kandelábr, co předtím Bertík. Zřejmě se Dianě zalíbil kovový zvuk, který narážející hlava působila.

Sebral se; klopýtal k ní, koktaje: „Co... co to... já...“ Diana s ním neměla trpělivost, natočila si ho a mrštila jím přímo do náruče Charrymu, který ve stínu uvažoval, nebude-li ho třeba k zásahu. Když dostal tenhle příděl do rukou, vrazil mu z každé strany jednu, natočil ho do ulice vedoucí na Staroměstské náměstí a nakopl odzadu, až šel a šel a šel.

„Bože můj, ty máš ale způsoby!“ řekla Madla dost rozčarovaně. „Takovej hezkej chlapec! Nebylo ti ho líto?“

„Škoda rány, která vedle padne!“ uplatnila Diana svoji znalost přísloví. „Když si chtěl zachovat fazónu, tak neměl zaclánět zrovna před mejma vratama...“

„Když ty každýho tak vodbydeš! Dyť voni ani tak nic zlýho nechtěj; trochu něžnosti a... ty bys místo toho každýmu dala do nosu! Mysli na to, proč tady seš...“

„No, však právě!“ řekla Diana zostra.

Zatím se blížil další zajímavý zjev: tentokrát to byl hřmotný postarší strážník s kohoutím ocasem na klobouku, obtloustlý tatík kolem padesátky s mocným knírem a velkým pendrekem. Vynořil se z houfu lidí a zamířil přímo k nim.

„Dobrej večír, Madlo,“ zahučel. „Jakpak jdou obchody?“

„Nevalně, pane vachmajstr,“ uklonila se Madla jak nejlíp uměla. „To vědí, kdo co dá chudý holce?“

„Povídali mi, že je tu nějak moc rušno!“ prohodil, obhlížeje zkoumavě Dianu. „Tak žádný výtržnosti, holčičky! Bejt tady máte povolený magistrátem, ale kdybyste se chovaly nějak nevhodně, tak bych vás musel sebrat; to bys přeci nechtěla, viď, Madlo?“

„Šmarjá, táto, jak mě by napadlo něco vyvádět?“ zalomila Madla rukama. „Dyť mě znají dlouhý léta, že sem slušná, neé?“

„Jo, znám; a máš tady dokonce kamarádku, co? Tebe jsem tu ještě neviděl, maličká; jakpak že to?“

„Vona je nová, pane vachmajstr, vědí... vona je eště trochu nezkušená! Vona je z vesnice!“ zachraňovala to Madla.

„Jo ták! Vodkuďpak seš, děvče, že sem tak smělej?“

„Já... já sem Dornička Kovářojc... z Jindřichovýho Hradce!“ prohlásila Diana, pokoušeje se o roztomilý úsměv.

„Ale jdi, děvče! Já měl tetku v Třeboni, to je hnedka vedle, dej jí Pámbu nebe! Znáš Třeboň?“

„Nojo!“ řekla radostně Diana. „Tam je Schwarzenberská hrobka v neogotickým slohu, že? A moc pěknej renesanční zámek; patřilo to všechno původně Rožmberkům, ti taky nechali postavit gotickej kostel... já to mám všechno na pohlednici!“

Strážník se trochu zarazil; u vesnické holky ho tak suverénní určení stavebních památek dost překvapovalo: „Po... pohlednici? Co máš jako na pohledech?“

„Ále, skoro půlku Evropy!“ pochlubila se Diana. „Já už jich mám 312, s těma, co jsem sehnala v Praze...“

„Ach tak!“ Nechápal vůbec, co mu povídá. Na to, že měla být chudou hloupou holkou z vesnice, byla její tvrzení málo přiléhavá. Pro jistotu natáhl mohutnou chlupatou ruku a poplácal ji po zadku.

„No jo, panenko – a to ti s tím souhlasej páni rodičové?“

„Já jsem sirotek!“ řekla rychle.

„Ale jdi! Tak to je zlý! No dobrý, holčičko, jen se teda řádně chovej a nebuď vlezlá k zákazníkům, to bych se musel zlobit!“

„Já se vynasnažím chovat řádně!“ prohlásila Diana. Dost se ošívala, jeho ruka na jejím těle jí nebyla moc příjemná.

„Nojo,“ zasmál se. „Ale seš eště moc hubený pískle! Já na takovýhle malý vyzáblý nejsem, já mám rád holky, který je aspoň za co chytit, víš?“ Při tom natáhl opět ruku, vzal do dlaně jedno z Dianiných poodhalených ňader a přes blůzičku zmáčkl.

„Ne!“ vyjekla Madla a zachytila Dianě ruku, která se rozpřáhla dost známým způsobem; však to bylo v poslední chvíli.

„Co né?“ divil se strážník, vůbec netuše, před čím byl právě zachráněn. „Povídám, mám radši holky při těle; tak to je pravda! Ale ty mladý si potrpěj na takový nevopeřený ptáčata. Tak já jdu dál, no... dobrý kšefty, děvčata...“

A rázně se kolébal dál; teprve teď pustila Madla Dianinu ruku. „Toho ne! To je táta Mrázek, je moc hodnej, nikomu dovopravdy neublíží!“

„To je jedno,“ vzkypěla Diana. „Neměl na mě šahat! Ještě nikdo na mě nešáh, abych ho nesrovnala!“

„Šmarjá Jozef – ty na sebe vůbec nedáš vod nikoho šáhnout?“

„No, vod jednoho jo. Mám přece muže – ale žádnej jinej si ke mně nebude nic dovolovat!“

„Páni zlatý! Dyť seš tady vod toho, pořád ti to povídám! To přeci musíš občas snýst, dyť ti toho zas tolik neudělal! Některý páni jsou větší prasata... a když se chceš dát do party s Čuníkem – ten tě bude voplácávat všude už ve fiakru, s tím můžeš na pevno počítat...“

„Tak mu přerazím pracku!“

Madla se už zase smála.

„Vážně, přerazím mu ji vejpůl! Chceš vidět, jak?“

„To bysem teda byla moc žádostivá!“

Diana se rozhlédla; po švihákovi tady zůstala ležet hůlka, španělka z dost tvrdého dřeva s černým knoflíkem nahoře. Diana ji sebrala, opřela jedním koncem o spáru ve zdi a řekla: „Koukej!“

Rozpřáhla se dlaní; pak ta dlaň zasvištěla vzduchem a hůl zapraštěla. Madla vyjekla leknutím: „Proboha, dyť si rozbiješ ruku!“

Hrana Dianiny dlaně podruhé dopadla na hůlku a ta tentokrát praskla vpůli; Madla chytila jednu půlku do ruky a prohlížela si ji, pak hvízdla obdivem: „Ty bys mohla tou rukou i zabít!“

„To nejni žádný umění. Já už...“ Diana se zarazila, Tomáš jí jednou provždy zakázal vyprávět, jak bojovala v jižních mořích s různými nepřáteli. Tomáš jí vůbec ledacos zakázal, jenže neměl tak bujnou fantazii, aby dovedl předvídat, co všechno je Diana schopna vyžvanit během deseti minut. Kdyby neměla každým svým prohlášením budit pozornost, nesměla by mluvit vůbec.

Madla se chystala k dalšímu projevu, ale místo toho ukázala do davu: „Hele – tam je tvůj Čuník!“

Diana se zprudka otočila: „Kterej?“

„Ten v buřince a nóbl raglánu. S doutníkem v hubě, jak se na nás tak nestydatě kouká...“

Vládní rada Jung, zvaný Růžový Čuník, byl pán mezi čtyřiceti a padesáti lety, zjevem skutečně připomínající prase. V těle ani nebyl tak tlustý, jako v obličeji, na první pohled vyhlížejícím jako prasečí rypák; odstálé uši a zježené štětiny na hlavě dokázal naštěstí dost vylepšit tvrdou buřinkou. V hubě měl vražený dlouhý drahý doutník a ve tváři výraz pohrdání světem. Zato kabát měl opravdu krásně šitý a stejně tak i dokonalý tmavý oblek.

Kráčel k nim; prohlížel si je, ale zdálo se, že nejeví zájem. Diana však přistoupila přímo k němu a otázala se s úsměvem, který sama považovala za neodolatelný: „Nemáte dnes večer čas, pane?“

„Víc, než potřebuju! A pročpak, maličká?“

„No... kdybyste měl taky ještě deset zlatých, mohli bychom to dát dohromady! Třeba bych vás nějak zabavila...“

Vládní rada Jung si ji pečlivě prohlížel.

„To se na tolik oceňuješ? Skromná právě nejsi...“

„Já se musím nějak živit, pane...“

„A jakpak ti říkají, děvenko?“

„Dornička Kovářojc... z Jindřichovýho Hradce...“

„Ale... hleďme! Pročpak jsi přijela do Prahy?“

„Já... víte, já jsem sirotek! Vychovávala mě zlá teta a ta mě tloukla a nedávala mi nic jíst! Tak jsem jí utekla a přišla sem do Prahy. Jenže teď nemám kde spát ani co jíst!“

„Zajímavé, zajímavé!“ kroutil očima Čuník. „To chceš říct, že jsi ještě nikdy... takhle s nikým nebyla?“

„I kdepák, pane!“ Dianě se úspěšně podařilo začervenat.

„Ale chlapce jsi už měla, ne?“

Diana se snažila zrudnout ještě víc a klopit oči. „A to já jo; u nás doma na seníku! Ale von mě nechal... takovej byl!“

„Aha!“ Čuník se už mlsně olizoval nad představou nevinné, životem dosud nezkažené holčičky. „A co takhle pět zlatek?“

„No... tak jo!“ udělala na něho Diana svůdné oči.

„Tak já vezmu fiakr a pojedeme někam, kde se budeme mít dobře!“

Diana honem pronesla: „Za rohem jsem viděla drožku!“

„Tak dobře, vezmem ji! Pojď, maličká...“

„Já jenom... vrátím kapesník!“ Diana sáhla do kapsy, strčila Madle další padesátku a zašeptala:

„Děkuju! A mlč, nikomu nic nevykládej!“

Pak už se nechala vést k fiakru. Charry se plížil za nimi stínem jako kočka; Diana a Jung vlezli do kočáru a Jung dal kočímu Vítkovi nějakou adresu; Vítek na to nebral vůbec ohled a jel svou cestou. Charry vyskočil v jízdě na zadní stupátko.

Jung se rozvalil v kočáře, objal Dianu kolem pasu a přitáhl k sobě; druhou ruku jí položil na koleno a jel přes sukni po noze výš. Diana se zachvěla odporem. „Dej pryč tu ruku!“ varovala.

„Ale jdi! Snad by se nestyděla, maličká? Za chvíli ti to bude stejně jedno, tak se nech aspoň obejmout a dej mi pusinku...“

Objal ji a chtěl políbit; vytáhla z klobouku jehlici a nasadila mu ji na krk. „Jak se mě dotkneš, vrazím ti to do krku!“ řekla klidně a realisticky. „Seď a drž hubu!“

Jung klesl dozadu a vyvalil na ni oči; potom vykřikl: „Okamžitě to dej pryč! A vůbec, ven z kočáru! Ty drzá náno, co si o sobě myslíš, že seš? Dej pryč tu jehlici, nebo... Kam vlastně jedeme? Kočí, hej, kočí!“ rozhlížel se udiveně.

Diana se natáhla a přitáhla záclonky na obou dveřích.

„To už není má starost. Mám za povinnost dopravit tě tam, kam je potřeba. Tak se moc necukej, nebo poskočíme na nějakým výmolu a vrazíš si tuhle jehlu do krku na to šup!“

Vládní rada Jung seznal, že tady něco nehraje.

„Tak počkat, madam! Nevím, na co si to hrajete, ale upozorňuju vás, že ta hra vám může přijít draho! Okamžitě řekněte, co je to za opičárnu; a hlavně dejte pryč ten zabiják!“

Diana se krátce zasmála. „Když se budete chovat slušně, nic vám neudělám. Jenom se půjdeme někam podívat.“

Jung zmlkl; až po chvíli se zeptal: „Vy jste špiónka, madam? Co chcete, abyste mne pustila?“

Diana odpověděla tím nejvýmluvnějším způsobem: mlčením.

„Jestli vám jde o peníze,“ ozval se po chvíli Jung. „Tak si klidně vezměte všechno, co mám! Ale jestli jde o výkupné, musím vás upozornit, že moje žena zřejmě nebude mít zájem platit...“

„Drž zobák!“ řekla znechuceně.

Dorazili; Jung se zaraženě rozhlížel, ač nemohl nic vidět. „Kde to jsme? Kam jste mne to zavezla? Co tady budeme dělat?“

„To víš, že matračku ti dělat nebudu! Vysyp se z tý popelnice!“

„Prosím?“ (téhle formulaci nerozuměl, byla totiž doslovně přeložená z francouzštiny.)

„Abys vylezl ven, hašašíro!“ otevřela mu dvířka. Venku čekal Tošio s černou maskou na obličeji; též Charry a Vítek měli přetaženy přes hlavu černé kukly. Diana to neměla zapotřebí; takhle zmalovaná a nahastrošená nebyla k poznání.

Jung vystoupil; možná se chtěl o něco pokusit, ale byli tu tři muži, tak celkem ochotně vstoupil do dveří, do nichž ukazovali. Tošio ho vedl chodbou, Charry, Diana a Vítek zatím vešli do pokojíku, kde se všichni, zvláště Diana, převlékli do tmavých plášťů. Zde si také Diana smyla svou masku.

Junga zavřeli do jedné místnosti a Tošio jej hlídal; zatím do převlékárny vstoupil Tomáš a ptal se Diany: „Jak to šlo? Jsi si jistá, že je to ten pravý?“

„Spolehlivě. Dala jsem se do party s jednou pravou holkou, ta mi ho ukázala.“

„Konflikty nebyly?“

„Jenom drobné. S jejím ochráncem a pak jedním frajerem. Ale nic moc jsem jim neudělala. S holkou jsem se vyrovnala, dostala malej bakšiš a bude jistě mlčet!“

„Kolik jsi jí dala?“

„Dvě padesátky. Je to málo?“

Tomáš se mimovolně usmál. „Tolik v životě neviděla! Mělas jí dát dvě desítky. Obávám se, že tuhle příhodu rozkecá po celé Praze, než se rozední...“

„Já nevím, kolik takový holky berou! Já myslela, že se taxa pohybuje tak kolem tisícovky; já bych rozhodně za míň nešla!“

„Jak jsi přišla na takovou cenu? Je vidět, že o těch ženách nic nevíš. Tisícovka, úplný nesmysl!“

„Náhodou, já četla Dámu s kaméliemi a Lesk a bídu kurtizán! Je to sice už dávno, bylo mi tak dvanáct, ale pamatuju se, že si nežily zrovna špatně!“

„Mezi Margueritou Gautierovou a pražskou Madame de Zabůra je snad nějakej rozdíl, ne? Tohle jsou ubožačky; ty lepší se houfují v salónech, tam už se platí víc; ovšem ty, co jsi o nich četla, byly milostnice králů a velmožů, ty si mohly říkat o tisíce! Tyhle holky mají radost, když se najedí...“

„No – tak má aspoň na jídlo!“ trhla Diana rameny.


Jung prožil za tu chvíli očistec; pokusil se obrátit na Tošia s různými dotazy, ale Japonec neodpovídal, už proto, že nerozuměl ani slovo. Jednou se Jung pokusil opustit místnost; když mu Tošio vkročil do cesty, chtěl ho napadnout pěstí. Tošio jej lehkým pohybem složil na zem, uchopil za krk a posadil na židli uprostřed pokoje. Za tuto židli se postavil a mlčky stál, připraven k dalšímu zásahu.

Konečně se objevil Vítek; řekl Tošiovi, že je vše připraveno a Junga vyzval, aby šel za ním. Tošio kráčel za zajatcem, hotov jej přemoci, kdyby se pokoušel vzpouzet. Mířili do salónu toho domu; byl to původně hodinový hotel, ale Tomáš jej najal na celou dnešní noc a požádal původního majitele, aby s rodinou a přáteli vyjel na kolektivní výlet do Plzně; aby se tam snažil zapsat do paměti pro případ, že by potřeboval dosvědčit alibi. Majitel byl chápavý a učinil, co mu poradili.

Teď byla celá místnost zšeřelá; jediné světlo vycházelo ze sedmiramenného svícnu, postaveného na stole s bílým ubrusem. Na stole byl kromě svícnu zlatý krucifix a Kralická Bible; za stolem pak seděl Tomáš Baarfelt, Jindřich Born, Charry de Guyrlayowe a Diana; kromě nich tu byl Pépi a tři další vojáci řádu Blesků. Vítek a Tošio zůstali stát vedle odsouzence před stolem, my jsme seděli u stěny a když na nás Jung pohlédl, celý se rozklepal strachem. Všichni lidé měli na hlavách masky z otvory pro oči.

Tomáš vstal. Ve světle svící se zaleskl zlatý kříž s rubíny na jeho prsou, kříž komthura Templářů; všichni rytíři měli svoje kříže viditelně zavěšeny na prsou.

„Jste Adolf Josef Jung, zvaný Růžový Čuník, vládní rada a šéf vrchní policejní direkce v Praze, bývalý vyšetřovatel deliktů proti mravopočestnosti, v současné době přednosta evidence tohoto úřadu, sekce závažných přečinů?“ ptal se Baarfelt.

„Ano, to jsem!“ řekl Jung. „Ale nechápu, jakým právem jste se opovážili mne unést! A prohlašuji, že nepovažuji za šlechetné, když využíváte služeb prostitutek a jejich pasáků!“

„Otázky klademe my!“ řekl příkře Tomáš. „Jen bych rád vyjasnil, že ta dáma nikdy nebyla tím, čím si myslíte vy. Odpovídejte prosím na to, na co budete tázán!“

„Neodpovím na žádné otázky! Kdo jste a co po mně chcete?“

„Znáte Antona Knobka a Karla Sontágga?“

„Ne!“ Jung to přímo vyhrkl; zdálo se, že ta dvě jména v něm vyvolávají leknutí. Zřejmě pochopil, že tito lidé přišli ztrestat jeho zločiny a vědí, co kdy spáchal.

„Navštívil jste onoho Antona Knobka ve věznici Mírově na Moravě a slíbil mu svobodu v případě, že se dopustí jednoho zločinu, který mu nařídíte vy nebo někdo z vašich spřeženců. Se stejným úmyslem jste navštívil i Karla Sontágga!“

„Ne!“ vykřikl Jung a na čele se mu objevily kapky potu.

„Dále jste doporučil svým spřežencům služby mužů provinilých proti zákonu, jmenovitě Hanse Birgera a dalších. Stupeň vašich styků s těmi lidmi neznám, ale není v této chvíli rozhodující.“

„To není pravda! Nevím nic o tom, co povídáte! Jsou to lži a nesmysly, nikdy jsem o takových lidech nic neslyšel!“

„Nevěděl jste, že ti dva, Sontágg a Knobek, jsou určeni, aby surovým způsobem zavraždili Wandu Baarfeltovou, manželku Thomase Baarfelta, usídleného na statku u Olomouce?“

„Svatý Bože!“ vydechl Jung a zakryl si oči rukama; zdálo se, že to leknutí v něm vyvolalo Baarfeltovo jméno.

„Povězte, zda je to obvinění pravdivé!“ pokračoval Tomáš neúprosně. „Jak vidíte, víme toho dost!“

„Ne!“ řekl pevně Jung. „Nic z toho není pravda!“

Tomáš si sňal z hlavy černou kápi. „Jsem Thomas Baarfelt.“

Jung proti němu vztáhl ruce jako na obranu; ale Tomáš kráčel přímo k němu, pozvedl pravou ruku a dotkl se Jungova čela. „Spi! Ale pamatuj si, co se bude hovořit!“ nařídil.

Jung se zachvěl, jako by dostal elektrickou ránu; ale pak se jeho tvář uklidnila a zůstal stát nehybně jako kamenná socha. Tomáš se postavil přímo proti němu.

„Mluv! Znáš Karla Sontágga a Antona Knobka?“

„Ano.“ řekl Jung hlubokým klidným hlasem.

„Jak ses s nimi seznámil?“

„Nalezl jsem jejich jména a činy v kartotéce vrchního komisaře kriminální služby Bucka.“

„Na co jsi je potřeboval?“

„Měl jsem příkaz vybrat vhodné osoby a oznámit jejich jména a charakteristiky člověku, který mi to poručil.“

„Kdo je ten člověk?“

„Úředník tajné státní policie z Vídně.“

„Jak se jmenuje?“

„Joachim Feldsberg.“

„Jednal z vlastní vůle nebo z popudu jiných?“

„Jednal z příkazu vyšších míst.“

„Koho konkrétně?“

„Nevím. Neřekl mi jména. Jsou to vysoce postavení lidé a mohou dosáhnout mého povýšení a přeložení do Vídně. Slíbil mi to.“

„Řekl ti ten Feldsberg, nač potřebuje ty lidi?“

„Naznačil mi, že je použije k tajným akcím.“

„Co víš o povaze těchto akcí?“

„Nic. Nestaral jsem se o to. Nebylo to v mém rajónu.“

„Kdo u policie o tom ještě věděl?“

„Téměř každý z vyšších důstojníků.“

„Znáš jméno Baarfelt?“

„Ano.“

„Kdy a kde jsi je slyšel?“

„Mnohokrát, při různých příležitostech.“

„Víš, kdo jsem?“

„Ano. Jsi pánem všeho, co se stane v Rakousko-Uherské říši. Jsi vůdcem organizace, která proti nám bojuje a stojí v pozadí každé nepřátelské akce. Muži kolem tebe jsou jejími členy.“

„Mýlíš se. Nebojuji proti říši; trvám však na tom, aby byly napraveny zlořády a špatnosti. Viděl jsi mne někdy?“

„Ne.“

„Věděl jsi, že ti lidé mají bojovat proti mně?“

„Ne. Nevěděl jsem to jistě.“

„Řekl ti někdo něco takového?“

„Naznačil mi to. Řekl, že se brzy zbaví největšího nepřítele; ať se tedy snažím v té věci udělat co možná nejvíc.“

„Kdo to řekl?“

„Vrchní rada Vilém Bečka.“

„To není možné!“ Baarfelt se zarazil. „Opakuj: kdo to byl?“

„Vrchní rada Vilém Bečka.“

„Vždyť je to můj přítel!“ Tomáš se rozhlédl po nás, jako by se ubezpečoval, že jsme to také slyšeli.

„To je pravda, pane. Avšak tvoje přátelství není pro každého člověka příjemné. Je to spíše trest než výhoda.“ pronesl Jung.

Tomáš se po něm ponuře ohlédl. „Kdo to řekl?“

„Vrchní rada Vilém Bečka.“

„Víš snad také, proč mne tak nenávidí?“

„Ano. Půjčil jsi mu peníze a on je ti nyní dlužen.“

Všiml jsem si, že se Tomášovi chvěje ruka. Jeho tvář už nevypadala tak suverénně jako před chvílí.

„Za to, že jsem mu pomohl, když to nejvíc potřeboval, mne ten muž chce zničit? Moje přátelství je mu neštěstím?“

„Ty nemáš přátel. Jsou pouze ti, kdo se tě bojí a proto se neodvažují odmítnout tvé přátelství. Všichni tví přátelé tě zradili a prodali; jen proto, že jsi jejich přítelem!“

Tomáš se otočil a zlostně skřípal zuby; měl chuť Junga udeřit, ale nemohl: v hypnotickém stavu odpovídal zajatec čistou pravdu, jak se mu jevila a jak ji znal. Proto se zlehka dotkl jeho čela: „Probuď se!“

Jung sebou opět škubl; současně se v jeho tváři objevil strach a počal couvat dozadu. Zadrželi ho, takže se najednou vrhl před Tomášovy nohy, objal je a křičel: „Milost, komthure! Nechtěl jsem vám ublížit! Jsem nevinný, nevěděl jsem, že ti lidé mají bojovat proti vám a vaší ženě! Nevěděl jsem, nač je chtějí!“

„Ale tušil jsi to! Provinil ses; budeš potrestán, jak si zasloužíš!“ řekl Baarfelt nemilosrdně.

„Ne!“ zaječel Jung. „Jakým právem byste mne chtěl trestat? Kdo jste, že máte právo vynášet rozsudky? Jste poddaný Rakousko-Uherské monarchie jako já; já navíc přísahal císaři a jenom jím mohu být odsouzen! Pouze císař má právo potvrdit můj rozsudek!“

„Já jsem ten, který soudí zemi i císaře!“ řekl Tomáš pochmurně. „Každý, kdo žije na zemi, dostane svůj díl spravedlnosti, jak se sluší a patří dle zákonů Božích i mých. Ty ses provinil a budeš odsouzen.“

„Chceš mne zavraždit?“

„Chci osvobodit tvoji nesmrtelnou duši od trýzně setrvávat v hříšném těle. Pomodli se, neboť zemřeš v této chvíli!“

Namísto modlitby počal Jung proklínat; řval surové nadávky a kletby všem do tváře. Tomáš vztáhl ruku, ale Jung odmítal dotek jeho prstů na svém čele, škubal sebou a zuřil. Tošio jej chytil za vlasy a strhl na kolena, teprve pak se Tomáš dotkl prsty jeho čela a nařídil: „Spi!“

Jung se uklidnil; Tomáš mu poručil, aby usedl ke stolu a napsal na list papíru:

„Nemohu už déle žít. Každým dnem dostávám stále větší strach z odhalení svých činů. Prosím svoje přátele a kolegy, aby zachovali mé jméno čisté, vyjde-li některý z mých skutků náhodou najevo. Děkuji. Adolf Jung.“

Odsouzenec napsal ta slova bez hnutí tváře; stejně klidně potom vzal šňůru od závěsu, přistavil židli a uvázal šňůru ke zdobenému lustru, potom na ni vystoupil a dal si na krk smyčku. Tomáš jej pozoroval zachmuřeným pohledem a dával mu rozkazy.

„Probuď se!“ řekl; Jung sebou škubl a rozhlédl se udiveně kolem sebe.

„Adolfe Jungu, stojíš na prahu smrti!“ oslovil ho Tomáš. „Smíš spatřit tváře mých druhů. Mysli na to, že brzy zemřeš a snaž se usmířit Boha, jehož jsi rozhněval!“

Rytíři Blesku stáhli z hlavy svoje kápě; Jung zlostnými zraky prohlížel jednoho po druhém a zarazil se, když spatřil Dianinu tvář. „To vy jste... mne sem přivedla?“

„Ano.“ přikývla, tvářila se však vážně a smutně.

„Pojďte blíž! Chci se na vás dívat... až přijde ta chvíle. Chci vidět vaši tvář...“

Přistoupila; teď bez líčidla, krásná a něžná, se zlatými vlasy okolo tváří. Stála těsně před ním a hleděla na něho.

„Škoda... jste krásná!“ řekl Jung a náhle zprudka kopl okovanou botou do té krásné tváře; Diana taktak stihla padnout na záda. Jungova bota kopla do prázdna, ztratil rovnováhu a druhá noha mu uklouzla po židli, která se skácela; vládní rada se prudce zhoupl na smyčce a ve tváři se mu objevil příšerný předsmrtný škleb.

„Bůh buď milostiv jeho hříšné duši!“ řekl Tomáš Baarfelt; poklekl a tiše se latinsky modlil; ostatní rovněž poklekli.

Zbývalo poklidit všechny věci, co po nás zbyly; to si vzali na starost pražští vojáci řádu. My ostatní jsme se rychle vytratili a Tomáš ještě naaranžoval dopis na rozloučenou, aby byl co nejdříve nalezen.

Odjeli jsme do našeho dočasného domova, abychom se uložili ke spánku. Ještě předtím dal Tomáš příkazy ohledně zítřka: náš pobyt v Praze končil a podle zákonů rozumu i řádu bylo vhodné rychle se vypařit, než si někdo povšimne divných okolností Jungovy smrti.

„Pépi, chceš jet se mnou nebo zůstat se svou Aničkou? Nechci tě k ničemu nutit; pokud uznáš za vhodné usadit se tady, předám tě Bornovi. Jistě ti sežene rozumné zaměstnání, abys mohl být se svou dívkou. Oženíš se a...“

„Víš, komthure,“ Pépi se rozpačitě škrábal za uchem. „Praha je krásná a mám ji rád, ale zůstat tady není nejchytřejší. Daleko radši bych odjel s Aničkou nahoru k Charrymu; jistě by to šlo! Mluvil jsem s ní, souhlasí, abych jel s tebou až na konec. Pak se pro ni vrátím...“

„Jak si přeješ. Jen jsem chtěl, abys věděl, že nebudeš-li moci jet se mnou, nebudu tě postrádat. Mám ještě jiné...“

„Ne, pane! Jsem zvyklý dokončit, co jsem začal. Jsem tvůj voják – a půjdu s tebou, dokud nezvítězíš. Ani Anička by nemohla mít nic proti tomu, že splním svoji povinnost.“

Tomáš mu podal ruku a Pépi ji silně stiskl. „Chceš-li, jdi se s ní rozloučit. Zítra o desáté vyrazíme na cestu. Kdybys náhodou nepřišel, budu myslet, že jsi zůstal s ní; tehdy zajdi k Bornovi a řekni mu to. Dám mu vysílačkou patřičné instrukce...“

Pépi odešel a my šli spát.

Ráno bylo krásné a slunečné; Vítek se od osmi hrabal v motoru a kontroloval jeho činnost, zatímco místní bratři snášeli různý proviant a ostatní potřeby. O půl desáté přišel Pépi, sice nevyspalý, zato šťastný. Hlásil se Tomášovi a ten ho přijal bez rozčarování, ale také bez nemístného nadšení.

„Rozhodl ses – dal jsi přednost povinnosti. Děkuji ti, dej se do práce!“ To bylo vše, co mu řekl.

O tři čtvrtě na deset přinesl někdo noviny; už tam psali o Jungově sebevraždě. Tomáš na chvíli zastavil přípravy a spolu s užším kroužkem četli o nálezu mrtvoly a o údivu, který vyvolal. Nikdo naštěstí nevyslovil žádné nesmyslné podezření.

„Je to v pořádku. Zanechali jsme za sebou pečlivě smazané stopy. Pojedeme!“

V deset hodin a pět minut byl automobil připraven k odjezdu. Pépi vyšel ven, otevřít velká vrata vjezdu do dvora; sotva ale otevřel domovní dveře, zalekl se a ustoupil udiveně zpět. Za ním vešel kulaťoučký pán v buřince a s těžkou holí v ruce, kterou právě Pépiho vtlačil dovnitř. Zastavil se ve dveřích do dvora a přejel nás všechny pátravým pohledem. „Chci mluvit s mužem, který se jmenuje Tomáš Baarfelt! Který z vás to je?“

Tomáš se otočil od zavazadel, které kontroloval.

„Já jsem to. Přejete si, pane?“

„Jmenuji se Bucek. Vrchní komisař Bucek z policejní direkce. Snad jste už o mně slyšel?“

„Ano. Co si přejete, prosím?“

Budek přistoupil blíž, sevřel pevněji svou hůl a pronesl dobře slyšitelným hlasem: „Jste vrah, Baarfelte! Sprostý, surový vrah!“

Tomáš zůstal klidný jako ledová socha. „Jaké důvody máte pro toto tvrzení?“

„Přišel jsem vám říct, že vím, kdo zabil továrníka Štarmana; vím, kdo je tajemný kníže Sorroni, který hraje karty tak, že vyhrává, co chce. Vím, že jste ho obehrál o všechny peníze a tím donutil spáchat sebevraždu! Vím i to, kdo byli vaši společníci!“ Bucek ukázal holí na Dianu a Charryho a pak se zaváháním i na Vítka.

„Hrát karty o peníze není trestné,“ řekl Tomáš. „Ani vyhrávat není trestné; chcete-li mne obžalovat z podvodné hry, musíte mi to nejdříve dokázat. Štarmana jsem nezastřelil ani jsem mu neposkytl zbraň, aby to udělal. Co tedy chcete?“

„Chci říct: vím, kdo zabil mého šéfa, vládního radu Junga!“ rozohňoval se Bucek. „Vím, kdo mohla být falešná prostitutka, která ho vylákala do toho hotýlku a vím také, že jste tam na něj zřejmě čekali vy. Nevím, jak jste dokázali nahrát jeho sebevraždu – ale lidem jako vy není nic nemožné...“

Tomáš na něho hleděl mlčky, Bucek však nalezl blízko sebe Dianu a obrátil se k ní: „Vyprávěla jste toho moc, paní hraběnko de Guyrlayowe! Ta dívka nemlčela; taky bodejť, když dostala tolik peněz! Ještě v noci se opila jako zvíře a vypověděla to nejméně padesáti svým kolegyním, jejich pasákům i hostům. Vzhled sice nesouhlasil, ale mám zkušenosti a vím, jak se dovede člověk změnit pomocí líčidla a přiléhavých šatů. Poznal jsem vaši ruku; velmi dobře vím, kdo může být žena, která zahubila Junga!“

Opět mu odpovědělo mlčení, obrátil se tedy na Tomáše:

„Vím také, že jediný, kdo mohl proti Jungovi něco mít a mohl zorganizovat takovou akci, jste vy, kníže Baarfelte! Také vím, že jste jeden z mála lidí v zemi, kdo dovede chladnokrevně zabít a nehne při tom ani brvou! Vy jste ten vrah!“

Teprve teď Tomáš promluvil: „Víte-li všechno, pak také víte, proč se to stalo. Ten muž poslal vrahy proti mně a mé ženě. Víte to, sám jste to řekl mému člověku. Dokonce jste mu slíbil pomoc, pokud vím...“

„Ano, slíbil! Protože jsem věřil, že přijdete-li, budete jiný než oni! Slýchal jsem jméno Baarfelt současně se slovem spravedlnost; věřil jsem, že Baarfelt je muž, který zavede právo a pořádek do této země! Všichni kolem zabíjejí, šílení krví! Krev, krev, jenom pořád další krev! Věřil jsem, že muž jménem Baarfelt přijde a zavede zákon!“

„Zavedl jsem jej. Svůj zákon!“

„Zákon krve! Zákon nenávisti a vraždy; to je váš zákon? Já vám chtěl pomoci; byl bych pomáhal ze všech sil, kdybyste předstoupil před soud a tam přednesl svou při! Ale vy místo toho zabíjíte; jako oni! Jste stejný jako Jung!“

„Ne,“ řekl Tomáš smutně. „Můj spor nemůže vyhrát žádný, ani ten nejspravedlivější soud. Moji nepřátelé jsou příliš vysoko a nikdy by nedovolili, aby jejich jména padla při soudním přelíčení. Věříte ve spravedlnost; ale já soudy znám a vím, že bych neobstál! Já si musím svoje právo zjednat sám a nejde-li to jinak, potom třeba i krví!“

„Odejděte! Odejděte z této země, než ji poskvrníte ještě víc než doposud! Jste její hanbou; poskvrnil jste ji krví! Už je dost krve, tak táhněte odtud!“

„Jsem teprve na počátku cesty. Vyteče ještě daleko více krve, než budu na jejím konci. Lituji, bratře; vy jste poctivý člověk a věříte ve spravedlnost, ale musím vám říct, že můj soud pokračuje a bude pokračovat!“

„Štarman, pak Jung; chcete snad zabít i mne? Jistě, je to vaše právo zabíjet koho chcete, že? Tak prosím, klidně mne zabijte! O krev jednoho muže víc nebo méně, co na tom záleží?“

„Ne, vás zabít nesmím. Jste nevinný, Bucku. Já smím zabíjet jenom ty, kteří propadli ďáblu!“

„Vy sám jste ďábel, Baarfelte!“

„Jsem bohužel jen člověk. Loučím se s vámi, protože už asi víckrát neuvidím Prahu. Teď musíte pečovat o moje město vy! Braňte svoji spravedlnost; věříte ji, máte ji rád. Přeju vám štěstí a odcházím; i se svými zákony.“

Všichni jsme nastoupili do vozu. Bucek stál vedle a hleděl na nás s nenávistí v očích. „Sbohem, kníže Baarfelte! Vím, kdo jsou vaši nepřátelé – jak vysoko postavení. Jak daleko chcete dojít?“

„Až na sám konec; i kdyby to mělo být u trůnu. Sbohem, bratře; ať ti Bůh přeje štěstí na tvých cestách...“

Bucek už neodpověděl; stál tam jako omšelý černý balvan a pozoroval nás, jak jsme se rozjížděli. Teprve potom pokrčil rameny a řekl pro sebe:

„Chraň Bůh tvoji spravedlnost – komthure Baarfelte...“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:21