Bez COOKIEs je omezený přístup!

Balada o komthurovi

Zpět Obsah Dále

 Kterýž činí posly své duchy,

 služebníky své oheň plápolající.

 Žalm 104.

Z Prahy jsme jeli starou, tak zvanou císařskou silnicí; bylo to moc pohodlné cestování, jet si automobilem, zvláště pro lidi, kteří seděli nahoře v kabině. Automobil jel rychle, skoro jako čtyřspřežní kočár. Dělal ovšem dost velký rámus, takže nám každý, kdo jel po silnici, šel urychleně z cesty; koně se plašili a jejich vozkové nadávali dosti hrubě, takže Diana měla možnost se něčemu případně přiučit. Nepříjemný byl také zápach spáleného benzínu, který za námi zůstával; jedna z dalších chyb cesty byla, že pravidelně každých dvacet kilometrů se vyvařila voda v chladiči, bylo nutno zastavit a dolévat novou; to ovšem předpokládalo nejméně půlhodinovou zastávku, aby se motor ochladil na přípustnou mez.

První zastávku jsme učinili ve vsi jménem Horní Počernice; Diana si vesnici prohlédla a neseznala ji nijak zajímavou. Sedla si tedy na stupátko, rozložila na kolenou mapu a počala v ní studovat, kudy se vlastně pojede. Pak se Tomáše vyptávala, kde se co zajímavého nachází a činila si do mapy poznámky.

Během další jízdy se ve voze převlékla, takže když jsme museli zastavit ve vesnici jménem Sadská, byla už v kalhotách a kazajce mužského střihu, navíc s čepicí se štítkem, pod kterou schovala vlasy. Když se v místním konzumu zeptala, zda mají nějaké pohlednice, oslovovala ji prodavačka bez váhání „mladý pane“ a Diana to akceptovala.

Příští zastávka bylo město Poděbrady; zastavovat jsme tam nemuseli, ale Diana si to poručila, ježto jí Tomáš vyprávěl o místních lázních a zámku. Lázně jsou dost nové a velice hezké; zvlášť se všem líbily parky se spoustou květin a okrasných keřů. Zámek působí mohutným dojmem, stojí za náměstím a přímo před ním je veliká bronzová socha Jiříka z Poděbrad. Tomáš nám vyprávěl o tom králi, který byl z prostého šlechtice zvolen králem a vládl velmi moudře, čímž si získal proslulost i zaživa. Bohužel po jeho smrti jím zavedené reformy a různá zlepšení upadly v zapomenutí.

Během doby, kdy Vítek uváděl automobil do chodu, se okolo shromáždili lázeňští hosté; všichni patřili do vyšší společnosti a mnozí měli o auta zájem, neboť je hodlali koupit; ovšem ještě nikdy neviděli takové. Diana se vmísila do diskuse s velkou ochotou, vzala si na starost asi šest velmi noblesně nastrojených dam, které se jí poněkud podivovaly. Napřed jim vysvětlila výhody oděvu, jaký má na sobě a pak přednesla několik vět ze svých znalostí motoristických; to vše dámy přesvědčilo, že mají před sebou osobu sice výstřední, ale nade vší pochybnost urozenou a velmi bohatou. Protože při řeči přiznala, že je Francouzka, přičetli všechno zvláštní na vrub jejímu původu.

Vítek objevil na stroji nějakou závadu; když to bylo sděleno společnosti, pozvali všechny lidi na slavnostní oběd do nejlepší lázeňské restaurace. Diana se na to bleskově převlékla do dívčích šatů a mezi čekáním na jednotlivé chody oběda bavila společnost vzpomínkami na pobyt v Asii. Starší přítomné sice občas napadaly mdloby, ale mládež se okolo Diany shromáždila a rázem ji učinila svým idolem.

Potom jsme si prohlédli i ten zámek; společnost nedala jinak a kastelán, který v nepřítomnosti majitelů obhospodařoval objekt, byl vpádem asi čtyřiceti lidí z lepší společnosti tak překvapen, že se vůbec nebránil. Pak jsme se teprve rozloučili a mohli jet dál.

Další zastávkou bylo město Chlumec nad Cidlinou; také tam se nachází zámek, zvaný Karlova Koruna. Tomáš líčil Dianě, že se zde v sedmnáctém století odehrála velká selská vzpoura, potlačená v krvavém boji na hrázi místního rybníka; proto se říká dopadl jak sedláci u Chlumce. Do zámku jsme nešli, Tomáš chtěl být před večerem v Hradci Králové; přesto si Diana zakoupila nějaké pohlednice.

Kousek před Hradcem nám vypověděl službu motor; Vítek jej za Dianiny asistence půl hodiny spravoval, pak to vzdal a vůz byl dotažen do Hradce volským spřežením, které ochotně zapůjčil jeden z místních sedláků. Ubytovali jsme se všichni v nejlepším z místních hotelů; majitel nás osobně přišel uvítat a respektoval přání, abychom my šelmy byli přítomni v pokojích panstva. Vítek spravoval auto, Tomáš s Charrym a Dianou se šli projít po městě. To se skládá především ze starého náměstí; jsou na něm dva chrámy, gotický Svatého Ducha a barokní jezuitský. Dále Bílá věž, z níž je daleký rozhled; ale poněvadž se blížil večer, nevystoupili tam. Tomáš vyprávěl, že v chrámu Svatého Ducha byl pochován český národní hrdina Jan Žižka z Trocnova, kterého už Diana znala jednak z vyprávění, jednak proto, že její oblíbená hrdinka Jana z Arcu kdysi napsala husitům do Čech sprostý dopis, když se jí činnost Žižkových bojovníků nezamlouvala.

„Hlavně se tady nezmiňuj o Pardubicích,“ radil Tomáš. „Abys rozuměla: Hradec a Pardubice jsou dvě vzájemně nepřátelská města a nemají se rádi. To rivalství pochází z velmi dávných dob; kdysi byl totiž Hradec věnným městem českých královen, tudíž svobodný, kdežto v Pardubicích vládl šlechtický rod Pernštejnů. Obě města si výhody a nevýhody toho zřízení vyčítají dosud.“

Diana si ponaučení uložila do paměti; samozřejmě je při první příležitosti použila. Ta příležitost nastala, když se při večeři dostavil hoteliér a tázal se, jak se vzácnému panstvu ve městě a hotelu líbí.

„Město i hotel jsou skvělé! Kdyby nebylo těch drobností...“

„Och; smím vědět, co vyvolalo nelibost Vaší Milosti?“

„Zajisté. Například, že jsem v celém městě sehnala jenom jednu pohlednici a to ještě díky tomu, že měli náhodou otevřeno. Jinak kde nic tu nic. Dá se říct, že jsem dopadla jak sedláci u Chlumce.“ mluvila německy, jen poslední větu řekla česky, což hoteliéra zarazilo.

„To je zřejmě tím, že Vaše Milost ráčila dorazit do města příliš pozdě,“ omlouval se. „Kdybyste se byli dostali do Hradce dříve, zajisté by bylo vše k vaší plné spokojenosti...“

„Jistě,“ ohrnula Diana nosánek. „Pevně věřím, že například v sousedních Pardubicích by se něco takového stát nemohlo...“

Hoteliér se zatvářil, jako by kousal šťovík. „Myslíte-li si, paní hraběnko, že v Pardubicích je to lepší...?“

„Každopádně se domnívám, že si tam více váží svých hostů a ochotněji jim plní jejich přání. Lidé z měst, která si zvykla na lepší společnost, bývají většinou dobře vychovaní...“

„Madame nás považuje za nějaké neotesané venkovany?“ urazil se hoteliér. „Chcete snad říct, že jsme nějací...“

„Křupani... tak se to myslím řekne česky? Ale to ne, říkám jen, že jsem v celém městě sehnala jedinou pohlednici! To by se ve skutečně kulturně vyspělém městě stát nemělo...“

Hoteliér obrátil oči k nebi, zdvořile se omluvil a odebral se do kuchyně, kde měl dlouhý rozhovor s pikolíkem. Ten čiperný mládenec zakrátko opustil hotel a běhal po celém městě sem tam; takže asi za hodinu se hoteliér opět objevil a s vítězoslavným úsměvem předložil Dianě hrst tuhých kartiček:

„Prosím, madame – doufám, že teď už budete spokojena!“

Bylo těch pohlednic sedm, Dianina osmá; spokojeně je rozložila po stole a nešetřila chválou. „Výtečně; co jsem dlužna za vaši námahu?“

„Ponechte si je, prosím, jako dar a připomínku našeho města, které máme rádi a na které jsme pyšní!“ uklonil se.

Diana zářila a chválila Hradec Králové i laskavého hoteliéra, který rovněž zářil.

Ráno jsme vyrazili brzy; Tomáš původně chtěl jet na Holice a Vysoké Mýto, ale Diana prosila, abychom se podívali do těch Pardubic, takže se stalo a jeli jsme tím směrem. Ovšem dojet tam nebylo nejjednodušší; už zdaleka jsme viděli nějaký kopec se zříceninou hradu Kunětická hora a Diana trvala na tom, že se zajedem podívat. Když Diana na něčem trvá, pak se to vždycky stane; vystoupili jsme dokonce i my a prolezli všechno. Byl to rozlehlý a krásný hrad, to je vidět i na zbytcích; místní okrašlovací spolek právě dává dohromady hlavní věž a přilehlou obytnou budovu. Dědek, který tam hlídal, málem omdlel, když nás viděl, ale jak dostal nějaký ten peníz, ochotně se probral a provedl nás.

Také samotné město Pardubice má hrad, původně Pernštejnský; podle Tomáše byli Pernštejnové moravský šlechtický rod a jeho vzdálení příbuzní, takže podle nás by vlastně mělo město i hrad patřit Baarfeltům. Diana se pokusila jít se tam podívat, dostala se ale jen na stísněné nádvoří, kde se právě všechno opravovalo, tak odtamtud rychle utekla. Zato se jí líbily staré uličky a hlavně Pernštejnské náměstí s renesančními a barokními domy a Zelenou bránou, na níž je vyobrazeno, jak Pardubice přišly ke svému znaku, což je přední půlka koně v červeném poli. To totiž jednou někdo z Pernštejnů dobýval město Miláno v Itálii a oni mu spustili mříž zrovna za zády a přesekli jeho koně vejpůl. Nevím jak on, ale já bych se asi naštval, což nikomu nepřeju.

Pak jsme už zase jeli; tentokrát byla cílem naší cesty Chrudim. Také toto město je starobylé a má mohutný gotický kostel se zázračným obrazem, probodnutým od Švédů v době třicetileté války. Ten obraz léčí nemocné a přináší štěstí; nám ovšem štěstí moc nepřinesl, neboť naše auto počalo opět vypovídat službu.

Stěží jsme dojeli do Vysokého Mýta; toto dávné královské město je pozoruhodné jen gotickým chrámem s vysokými špičatými věžemi a znakem, na němž je vyobrazen Svatý Jiří zabíjející draka; konečně jsem někde viděl, jak vlastně vypadá takový drak. Zatímco Vítek dával dohromady auto, vyprávěl Tomáš o všech možných dracích z dějin i legend a dost nás tím pobavil, draky máme v oblibě už z Dianiných příběhů.

Potom jsme se vydali na další etapu cesty do města Litomyšle. Tam lidé poobědvali v hotelu na náměstí a že se Tomáš znal s místními, provedli je zámkem. Ten zámek je moc krásný, renesanční s arkádami na nádvoří a cenným vnitřním vybavením. Taky se nám líbila stará renesanční radnice a místní specialita, podloubí okolo celého dlouhého náměstí. Je velmi pěkné, když lidé postaví v přízemí domu ještě jednu průchodní ulici nebo chodník, kam neprší a kudy se může chodit za nepohody. V létě se tam zas drží stín, jsou tam trhovci a o překot nabízejí svoje zboží. Doma v Arminu si musíme taky pořídit nějaké chodníky se střechou. V Litomyšli se narodil pan Smetana, od kterého je opera Libuše a bydlela tu spousta chytrých a slavných lidí. Všem se nám tu velice líbilo a Tomáš tvrdil, že je to poslední české město, které vidíme.

Pak jsme jeli dál, ačkoliv stav auta byl nadále povážlivý; tak jsme dojeli sotva do města, které Tomáš nazýval Svitavy, zatímco místní obyvatelé Zwittau. Tomáš řekl, že tudy probíhá českomoravská hranice; samotné Svitavy jsou pak prvním městem Moravy. Město samo je velmi staré; založili je patroni říše světci Cyril a Metoděj, o kterých nám už také povídal a na Dianinu prosbu to opakoval.

Byli to bratři z města Thessaloniki v Řecku, zvaného křesťansky Soluň, mniši řecké církve. Na prosbu moravského knížete Rostislava byli vysláni byzantským císařem Michalem III. na Moravu, aby tady obrátili místní pohanský lid na pravou víru, což také činili, k velké nelibosti kněží německých, kteří chtěli získat Moravu pro sebe. Nedivím se, taky bych ji chtěl. Po čase, když už byli Moraváci dostatečně zbožní, vzpomněl si český král Spytihněv, že by chtěl být také křesťanem a pozval si věrozvěsty do Čech. Když cestovali hvozdem na hranicích, přepadli je právě v tomto místě loupežníci a o všechno obrali; a protože svatí toho moc nemají, přinutili je alespoň, aby je pokřtili, ať z toho taky něco mají. Cyril a Metoděj jim kázali a učili je, loupežníkům se to líbilo, takže raději to, co ukradli, vrátili a rozhodli se, že si založí město. A protože jim zasvítilo světlo nové víry, rozhodli se pojmenovat to místo Svitavy. Potomci oněch loupežníků jsou dnešními počestnými občany města.

Toto vše nám Tomáš vyprávěl, když jsme sjížděli z Javornického kopce dolů k městu; pak jsme vjeli branou dovnitř a zjistili, že má rovněž krásné, ba ještě krásnější podloubí než Litomyšl. Tomáš tvrdil, že je to tady častěji; také vyprávěl o městě jménem Telč, které se též chlubí touto kuriozitou.

Město samo neoplývá přílišnými půvaby, hodilo se sotva k tomu, abychom tam přespali. Obyvatelstvo se skládá většinou z Němců a Židů, Čechů je zde pomálu; Tomáš se také dlouho s nikým nebavil. Večer se Charry a Diana prošli po celém náměstí, potom se vrátili do hotelu, aby šli spát. Tomáš seděl u stolu a četl něco v Bibli; když vešli, zavřel knihu a povstal.

„Osud nás přivedl na místo, které je posvěceno dávnými věky! Zavedu vás dnes v noci do jiného chrámu, než ve kterém jsme byli v Praze; arci jenom ty, kteří budou chtít...“

Přihlásila se Diana, tudíž šel s sebou i Charry; Vítek a Pépi souhlasili rovněž, Tošio Yamanaki následuje všude svého pána. My tři jsme se samozřejmě přidali. Tomáš kývl hlavou a řekl, abychom všichni ulehli; lidé mohou zůstat oblečeni, protože v noci je Tomáš vzbudí a půjdeme ven z města.

Místní lidé chodí spát brzy, už o desáté byla všude tma a pusto. Tomáš nás vzbudil v jedenáct a tiše jsme sešli se schodů. Dveře byly zamčeny, ale jednoduchý zámek otevřel Tomáš obyčejným drátem. Hlavní brána, kterou jsme vjeli, byla zavřena, ale v hradbách je spousta zřícených míst a jedním jsme se dostali opět na pražskou silnici.

Kráčeli jsme asi hodinu; Tomáš se orientoval podle mapy a nesl s sebou nějaký balík. Konečně jsme se dostali k lesu, k němuž od silnice vedla odbočka osázená stromořadím bílých bříz; na tento lesík ukázal:

„To je posvátný háj; nyní mu říkají Háj hrdinů a tvrdí, že pochází z doby germánského osídlení, ale je mnohem starší. Před Němci sloužil Slovanům, předtím možná Keltům; možná je to onen, který navštívili Cyril a Metoděj, dřívější město stálo na místech, která jsou dnes zarostlá lesem a kde pramení řeka Svitava. Je to v tom lese napravo, na kameni nad pramenem je ještě vyryto runové písmo, dnes už ovšem nečitelné.“

Tomáš zastavil u altánku na pokraji lesa a položil svůj balík. Rozbalil jej a bílé plátno, které tvořilo obal, vytřepal; pak se k údivu všech lidí svlékl a zahalil jenom do tohoto kusu bílého plátna. Z vavřínového věnce ulomil dvě větvičky a ty si vpletl do vlasů jako věnec. Takto upraven vypadal zcela proměněn; jako by mezi nás sestoupil skutečný Keltský druid, pohanský čaroděj, který svými podivnými kouzly ovládá svět a podřizuje jej své vůli.

„Za dávných časů vstupovali lidé na tato místa bez oděvu a s věnci vavřínu ve vlasech. Diano, ty znáš obřady dávných lidí a projevila jsi přání stát se čarodějkou; chceš mi pomáhat?“

„Ráda!“ řekla Diana rychle. „Ale... já o tom četla celé knížky a často jsem o tom mluvila; a ty ses nikdy nepřiznal, žes o tom taky slyšel! Proč?“

„Znám to odedávna.“ Baarfelt udělal pohyb rukou, jako by se bránil podezření. „Nechtěl jsem mluvit o věcech, které nedovedu ovlivnit. Umím něco, ale to nejdůležitější mi uniká. Také co chci udělat dnes, možná nebude k ničemu, možná se mi ani nepodaří. Ale zkusím to...“

Diana se rychle svlékla a zapletla si do vlasů větve vavřínu. Také ostatní muži se svlékli do košil a vzali si listí toho keře; jen Tošio Yamanaki odložil veškerý oděv. Chtěl si ponechat jen samurajský meč, ale Tomáš řekl: „Nesmíš vstoupit se zbraní na posvátné místo!“

Vešli jsme do lesa; Tomáš si nesl věci z balíku, svázané do své košile. Tannarr proběhl okolní křoviska a prohlásil, že zvěř se tady nevyskytuje; ostatně Tomáš by mu jistě nedovolil lovit.

Občas jsme viděli mezi stromy divné stavby; obelisky a mohyly, tu a tam kamenné oltáře s nápisy v kurentu. Tomáš si jich nevšímal, maximálně prohodil něco o účelu, ke kterému slouží. Zřejmě se vyznal v posvátných hájích, neboť nás vedl bez váhání přímo ke středu hájku.

Tam se nacházel jakýsi pahorek zarostlý travou; Tomáš vytáhl z balíku něco mezi mačetou a širokým nožem a počal na tomto místě hrabat a kopat; zakrátko odkryl vrcholek velikého balvanu.

„To je obětiště; tady dávní Keltové obětovali lidi svým bohům. Ti dnešní už to nevědí. Ten kámen smočila krev...“

Vyňal z balíku bronzovou mísu se třemi nožičkami a postavil ji na kámen. Pak nasbíral suché větvičky, polámal a vložil do mísy. Poklekl a my jsme se shromáždili okolo; Tomáš pozvedl ruce nad mísu a dlouho se šeptem modlil v neznámém jazyce, pak uchopil křesadlo, vykřesal jiskru a zapálil jí kus suchého mechu, ten vložil do mísy a rozfoukal oheň. Větvičky zapraskaly a vzplanuly.

Opět se modlil, tentokrát stále hlasitěji, až mluvil téměř jako jindy; přesto však nikdo ničemu nerozuměl. Oheň v míse přestal praskat a hořel teď jasným rudým plamenem, ale žádal si další potravy; Tomáš chvíli mlčky hleděl do ohně, jako by se odhodlával sáhnout rukou do plamenů. Pak ucukl zpět a mezi očima a na čele se mu objevila ostrá zlostná vráska.

„Neposloucháš mne!“ zašeptal. „Ty, který víš vše a můžeš mi pomoci, slituj se nade mnou! Tolik let se snažím pochopit tě, stát se tvým přítelem; ale ty se ke mně nesnížíš, nechceš mi pomoci. Svatý ohni, který dáváš život a můžeš život vzít; prozraď mi alespoň, zda se zdaří dílo, které nyní podnikám...“

Plameny se chvěly jeho dechem, neboť mluvil z bezprostřední blízkosti, skoro tak blízko, že mu oheň málem připálil vousy. Hleděl do těch plamenů; snad v nich něco viděl, ale nikdo jiný nemohl říct, zda obdržel odpověď. Diana měla široce rozšířené oči a vzrušeně dýchala, Charry jí něco šeptal, ale zřejmě nevnímala.

„Bože Pane a Vládče! Proč Jsi stvořil ke Své chvále kouzla, když nechtějí sloužit Tvému služebníkovi? Proč Jsi mne nechal tak dlouho naživu, proč Jsi mne trápil tisíci bědami, když jsem se stále ještě nedostal k cíli? Dosáhl jsem nejvyšších stupňů, jaké mohou být mezi lidmi; ale stále ještě musím prosit o pomoc síly nad člověkem; nemohu je požádat jako svoje bratry...“

Klečel na zemi, šeptal modlitby a hleděl do plamenů ohně, který hořel v bronzové míse; vzpomněl jsem si na kouzlo ohně, které předváděla dávná kněžka tohoto lidu tam na divadle a zdálo se mi, že je to tentýž záměr, tytéž čáry.

„Rozumíš mi? Vidím to; ty víš, kam jdu a co chci učinit! Víš, že chci prolít krev, že proliju krev všech svých nepřátel; víš, že nebudu mít slitování, dokud nebude ukončena má pomsta! Lidé, kteří mi ublížili, musí být potrestáni; a já tě přišel prosit, abys mi dal sílu je ztrestat...

Jsem jenom člověk; moje ruce jsou slabé a mé srdce měkké. Pláču nad těmi, kdož umírají, neboť jsem se naučil dávat lidem život a znám jeho cenu. Zabil jsem dva z nepřátel; ale to není konec cesty a neznám ani počet, ani stav těch, kteří ještě padnou mojí rukou. Mám strach, bratře. Jsem slabý...

Přicházím do své země; vstupuji na půdu Moravy. Opět se budu dotýkat chodidly země, své matky, která mne zrodila a která mi dávala jíst. Ještě jsem nemluvil a nechodil a už jsem se dotýkal půdy; při mém zrození mi otec podle obyčejů vložil do dlaně hrst hlíny, aby mi dávala sílu...“

Tomáš nabral do obou dlaní černou, teplou lesní zem; pozvedl sevřené pěsti nad oheň a sypal v rytmu slov hlínu do plamenů:

„Hlíno mé země, po tobě chodí ti, kdo se dopustili vraždy! Znáš je, cítíš jejich kroky tak jako kroky moje; věřím, že dle starých legend tě bolí krok člověka, který se dopustil zločinu. Pomoz mi zbavit tě nohou lidí, kteří tě poskvrňují! Pomoz mi, učiň, aby je země pálila do nohou jako řežavé uhlí, aby nepoznali klidu, dotýkají-li se půdy, na níž prolili krev! Učiň, aby byli hnáni jako prach z místa na místo a nenacházeli útočiště, kde by složili hlavu! Vydej mi je, jako vydáváš plod ze svého lůna, vydej mi je, abych je mohl ztrestat...“

Hlína byla dosypána; Tomáš si otřel ruce a potom je položil na hladký kámen vedle bronzové mísy s ohněm.

„Skálo, ty jsi částí hor mé země; hor, které ji obtáčejí jako prsten a chrání proti všem nepřátelům! Hory, vás jsem miloval pro vaši hrdost a touhu jít vstříc nebesům, pomozte mi! Volám vás všechny ku pomoci, všechny, kteří jste mými bratry! Sněžníku s bílým čelem, který stojíš na hranicích Kladska! Praděde, na kterém se točí bouře a větry a kam se na Petrovy kameny slétají čarodějky! Všichni bratři z Jeseníků, kam jsem jezdil v dětství! Znám vaše stráně a holé vrcholy, rozvzpomeňte se i vy na moje kroky! Posvátný Radhošti, horo zasvěcená bohům! Bratři z Beskyd, kteří víte, co je to čest a právo, kteří jste bojovali tisíciletí! Javorníku, který chráníš zemi na východě! Javořino, princezno štítů malých Karpat, která rodíš víno a písně! Hory Vysočiny, které z kamení dáváte vyrůstat obilí a kráse! Bílá Pálavo, která jsi viděla můj lid, když přicházel na Moravu, čarodějná skálo, která víš víc než kdo jiný, která znáš i tajemství, jež já neznám! Volám vás všechny, sestry a bratři, posvátné kameny mé země! Braňte svého bratra, pomozte mi v boji, podepřete mne a podpořte můj spravedlivý boj!“

Z vaku vytáhl polní láhev; byla v ní voda, on tu vodu nalil do rukou a přeléval z dlaně do dlaně, zatímco říkal:

„Prosím vás, všechny řeky mé země; dáváte jí pít, zavlažujete její úrodná pole a omýváte ruce, na nichž ulpěly stopy pilné práce! Daly jste mi sílu, napájely mne v dávných dobách i v této chvíli; buďte mi milostivy i nyní! Svitavo, která prameníš pár kroků od nás, z níž jsem vzal tuto vodu! Svratko, její sestro, která se s ní stékáš pod věžemi Brna! Sázavo, posvátná a tající své vědění! Jihlavo, Olšavo – tajemná Dyje, která odvádíš jejich vody do posvěcených míst! Odro, sestřičko, která odcházíš do bratrské polské země! Ostravice, Moravice! Bečvo z krásných beskydských hor! Desná, ve které jsem se koupal v dětství! Moravo, má matko, která jsi viděla moje zrození; věčná nevěsto Dunaje, dcero Praděda, který bdí nad zemí po tobě pojmenovanou! Moravo, proudíš kolem mé kolébky; ty první a nejmocnější, ty musíš bdít nad mírem a láskou, kterou jsem doma zanechal! Tebe nejvíc urazila ta krev, která byla prolita; ty první se musíš pomstít!“

Vylil vodu do ohně, ale ta jej neuhasila, jen několikrát zapraskal. Tomáš sklonil hlavu a mlčel, pak znovu pozvedl ruce nad plameny:

„Země – hory – řeky! Vy všichni, kdo tvoříte moji vlast! To vás urazil odporný vrah v mém jménu; dnes dopadla jeho ruka na mne, zítra sáhne po vás, pošpiní a poskvrní vaši čest a vaše práva! Táž ruka, která ublížila mně, zkalí vody, rozryje zemi válkou, zneuctí posvátné kameny hor! Vy jste byli jako já uraženi, vám bylo ublíženo, vy jste se stali obětí! Také vy se musíte pomstít; naše pomsta musí postihnout všechny, kdo nám ublížili!“

Zvrátil hlavu k nebi a hleděl na hvězdy, které přihlížely jeho počínání. Pomalu, mimovolně spouštěl ruce – ani si nevšiml, jak se ty ruce dotkly špiček plamenů, jak se do nich ponořily a jak je posvátný rudý plamen obtékal a laskal. Diana se zachvěla jako v horečce, nemohla odtrhnout zrak od těch rukou ponořených v ohni. Ale náhle se probral z vytržení, s úlekem vytáhl ruce z plamenů a přitiskl je k tváři.

Počal zpívat; ten zpěv byl smutný a tesklivý jako vytí vlka a neměl melodii ani slova, jimž by se dalo rozumět. Byl to pláč; pláč opuštěné duše, která v hrůze osamění křičí světu do tváře svou bolest. Pochopil jsem duši toho muže; člověka, který musel dlouhá léta nést na vlastních bedrech starost o osud světa, řídil osudy jiných a přitom se nikdy nemohl spolehnout na nikoho, kdo by pomohl osudu jeho. Tomáš byl komthurem řádu, správcem obrovské provincie; v této zemi mu vše podléhalo, musel svou mocí řídit osudy lidí, musel jim pomáhat proti jejich škůdcům a proti jejich osudům; a co za to měl? Nic! Měl ženu a dítě; ty mu vzal nepřítel, kterému Tomáš možná věřil a kterého měl rád. Teď tu stojí, pán nad životem a smrtí srdce Evropy: stojí tu s prázdnýma rukama a prosí dávné bohy země, aby se nad ním slitovali. Klečí nyní před posvátným ohněm a skučí jako vlk, pohanský kněz s vavřínem ve vlasech a v bílé říze, člověk pocházející současně ze století vědy a techniky i z dávných tisíciletí minulosti.

Charry první nevydržel; zvolna ustoupil zpět do lesa, s ním Vítek a Pépi. Diana a Tošio zůstali a my tři jsme hleděli na svého přítele a chápali ho. Té noci byl jedním z nás, naším bratrem; také v něm se soustředila moudrost tisíciletí. Teď vládl náš zákon, zákon šelem, zákon krve – Tomáš byl součástí toho zákona, šelma, které bylo ublíženo a která se vydala pomstít na svých vrazích. Diana to chápala, Tošio chápal; možná i Charry to chápal, neboť i on je naší krve. Vítek a Pépi nechápali nic; měli jen strach z toho, co právě viděli.

Potom plamen v bronzové míse zčistajasna vyšlehl vzhůru a pak pohasl; to probralo Baarfelta ze strnulosti. Zvedl hlavu a rozhlédl se; chvíli mlčky hleděl na skomírající plamínek, pak jej náhle zakryl rukama a počkal, až dohořel. Rychle schoval bronzovou mísu, v níž nezbylo nic, ani jediný prášek popela, schoval i všechno ostatní, sbalil to a spěchal k okraji tohoto zvláštního háje. Ostatní šli za ním a mlčeli; stejně tak mlčky se i oblékli a vyšli za mlčícím Tomášem k městu.

Jenom Diana objala Tannarra kolem krku a plakala mu do hřívy: „On je čaroděj... on je skutečný čaroděj, skutečný keltský druid; on to dokáže – já si na čarodějku jen hrála...“

Tannarr chápal, proč pláče, i my jsme to chápali. Ao Harrap jí olízl slzy a řekl: „Ty budeš, paní! Jsi jedna z nás, rozumíš řeči větru a řeči trávy a řeči vody. Budeš čarodějka...“

Nevím, zda uvěřila; ale otřela si slzy a šla s námi do města, nad nímž se už rozléval první ranní úsvit.


Ráno jsme vyjížděli trochu později, ale v tomto městě nejsou lidé zvyklí příliš časně vstávat. Diana si sotva stačila koupit pohlednice a už jsme vyráželi k Moravské Třebové; teď se silnice točila hustými lesy a v tom nejhustším u vesnice Krásný Hřebec nám Charry výjimečně dovolil strhnout si srnu; kus z ní lidé taky opekli na ohni k svačině. Díky tomu jsme nemuseli zastavovat na oběd v Moravské Třebové, velmi pěkném městečku s renesančním zámkem a radnicí, ani v Mohelnici s gotickým kostelem a vysokou špicí; tam jsme zastavili jen kvůli vodě do chladiče a Dianiným pohlednicím. O včerejšku nikdo nemluvil, Tomáš byl veselý a bavil Dianu povídáním o hradu, který jsme viděli na obzoru a který měla na pohlednici; jmenuje se Bouzov a patří řádu Německých rytířů, Tomášových velkých konkurentů. Taky jsme jeli kolem věznice Mírova, odkud utekli ti dva lotři, Tomáš nám ho ukázal, ale nijak se o tom nešířil, radši vypočítával všechny ničemnosti a křivdy, jichž se dopustili Němečtí rytíři na Templářích; za této příjemné zábavy jsme dojeli do Litovle.

Na Moravě si lidé potrpí na pořádnou výšku svých staveb; tady je zase vysoká radniční věž. V okolí jsou krásné jeskyně, ale nemohli jsme si je prohlédnout, neboť jsme spěchali, abychom byli před večerem v Olomouci. Zvláště Tomáš spěchal; jakmile jsme projeli lužními lesy a ocitli se na rovině, už zdálky vyhlížel vysoké olomoucké věže a byl také první, kdo nás na ně upozornil. Ale když jsme se přiblížili k městu, jeho nadšení rázem ochladlo a vystřídaly je obavy.

„Bohužel, zde končí zábavná projížďka s exkurzemi po starých městech. Je pravda, že jsem tady doma; ale také se mi zdá, že mne tady očekávají, a to nikterak s otevřenou náručí. Do města s vámi samozřejmě pojedu, ovšem nemohu vám poskytnout žádné služby při jednání a tak dále. Spíše se budu držet v ústraní; doufám, že nevzniknou žádné nepříjemnosti jenom z toho, že se ubytuji s vámi v hotelu...“

„Proč nemůžeme jet s tebou na tvoji farmu?“ ptala se Diana.

„Jak víš, je tam nasazená hlídka; obávám se, že bychom s nimi měli značné nepříjemnosti, zvláště teď večer. Nechtěl bych svůj majetek obsazovat střelbou a násilnostmi...“

„To mně by nevadilo!“ prohlásila Diana.

„V Olomouci je dost silná vojenská posádka a velmi šikovná a schopná policie. To vím zcela jistě a mohu to dosvědčit, protože jsem ji sám cvičil.“

Diana zkrotla a zlostně bručela. Přiblížili jsme se k městu a vjeli do předměstí; minuli jsme mohutný hradní komplex a Tomáš se neudržel, aby řekl: „Tohle je Hradisko, bývalý klášter, nyní přeměněný na kasárna s vojenskou nemocnicí. Kdyby nás zavřeli sem, ničeho se nebojte, odtud umím odejít!“

„Co je tam ta mohutná čtyřhranná věž?“ ptala se Diana. „Vypadá to jako Bastilla na starých obrazech!“

„Chrám Svatého Mořice. Ty tři věže, to je Svatý Václav a kupole je barokní jezuitská katedrála. A ta vysoká je radniční věž.“

Přejeli jsme řeku Moravu a pak bránou do vnitřního města; rázem jsme se ocitli v úzkých uličkách a těmi prokličkovali na náměstí. Hlavní náměstí Olomouce je dost rozlehlé, uprostřed vylepšené radnicí s vysokou věží; v ní jsou krásné veliké hodiny, kterým se říká orloj, jaké jsme viděli už v Praze; Vítek schválně zastavil a počkali jsme pět minut, až bude bít celá hodina. Nechodí tam ale apoštolové jako v Praze, jenom nějaké jiné figurky, které jsem na tu dálku nemohl rozeznat.

V rohu náměstí je ohromný morový sloup; je tak veliký, že bych se v něm mohl pohodlně schovat v různých prolézačkách. Moc se mi líbil a ostatním šelmám taky. Úplně v rohu je pak hotel, kde jsme měli spát; projeli jsme průjezdem rovnou do dvora a tam teprve lidé vystoupili.

Hoteliér byl vzácnou návštěvou hrabat z Guyrlayowu radostně překvapen. Tomáše představil Charry jako tajemníka a tlumočníka jménem Julius Ratzeg; zůstal skromně v pozadí. Vítek a Pépi byli představeni pod svými jmény. My kočky jsme sice hoteliéra poněkud vyděsily, ale souhlasil dost ochotně, že nás ubytuje s panstvem.

Tomáš okamžitě zmizel ve svém pokoji, ani na obvyklou večerní procházku s Dianou a Charrym nešel. Diana si prohlédla město se všemi jeho náměstími a kašnami a bránou Marie Terezie, prolezla kostely a jezuitské koleje, prošla se také po nádherných parcích, které obklopují starobylé hradby – a byla unešená. Taky si povídala s lidmi a sdělila, že se jí zdají milí a přátelští; od někoho se doslechla o chrámu na Svatém Kopečku a protože už o něm slyšela od Tomáše, naléhala po návratu, kdy tam pojedeme.

„Samozřejmě tam půjdeme, protože tím směrem je můj statek; zítra to spojíme.“ sliboval Tomáš.

Na druhý den nás především zavřeli v pokoji. Nelíbilo se nám to a protestovali jsme dosti ostře, ale Tomáš řekl: „Nedá se nic dělat, tady nejsme v Praze, kde na ničem moc nezáleželo! Obávám se, že jsme se dostali do války; musíme dodržovat kázeň!“

„Jsme-li ve válce, tím víc nás můžeš potřebovat!“ řekl Ao Harrap. „Pokud vím, jsme v boji dost užiteční...“

„Na všechno dojde. Napřed průzkum bojiště, pak útok!“ rozhodl Tomáš a s tím jsme nemohli než souhlasit.

Protože náš automobil je poněkud nápadný, vzali si Tomáš, Diana a Charry k výletu na Svatý Kopeček kočár s dvojspřežím; byl velmi krásný den a tak koně čiperně klusali; nebylo třeba se skrývat, takže dokonce udali cíl cesty i v hotelu.

Chrám na Svatém Kopečku je mohutná barokní stavba se dvěma věžemi, které svítí svojí bělostí do kraje již téměř tři staletí. Mohutnosti a kráse vnějšku odpovídá, ba ještě jej mnohem předčí nádherný vnitřek; nástěnné malby, obrazy a sochy jsou jedny z nejcennějších na celé Moravě a byly vytvořeny a pořízeny z darů věřících, kteří se na tom místě shromažďují hlavně v době poutí. Desetitisíce lidí se sejdou, aby oslavily velikost Boží a poděkovali za dary, které Boží ruka tak štědře uděluje zvláště těmto pohostinným rovinám. Lid této země je pracovitý a zbožný, pilnýma rukama vzdělává úrodnou zemi; Tomáš tento lid miloval a ctil a snažil se mu ze všech sil pomáhat.

Charry a Diana si prohlédli krásný chrám a Diana nakoupila spoustu pohlednic, zpodobňujících jej ze všech světových stran. Pak přikázali kočímu, předem nakloněnému značnou zálohou, aby čekal a zatím občerstvil sebe i koně; rozuměl tomu tak, že se usadil v zájezdní hospodě a dával si v pravidelných intervalech nosit plné sklenice dobrého vína. Koně dostali ovšem jen vodu.

Lidé prošli vesnicí a vstoupili do lesa, který se táhne po celém hřebeni kopce; v jednom místě vybíhal dolů dlouhý jazyk a o několik stovek metrů dál byly vidět bílé zdi rozlehlé selské usedlosti; Tomáš si půjčil Dianin dalekohled a pozoroval tuto stavbu dlouho a pozorně.

„To je ten tvůj statek?“

„Ano.“ Tomáš ukazoval rukou: „Ten kus lesa je můj, louky při něm a pole až tam dolů k řece. To je všechno moje. Zdá se, že sklizeň dopadla dobře a je už po dožínkách; ale zdá se mi taky, že ruch na dvoře nějak ochabl!“

„Vidíš něco podezřelého?“ ptal se Charry. „Já ne!“

„Ani bych to nepředpokládal. Z téhle dálky bychom mohli něco vidět, jen kdyby nepřítel byl úplně hloupý. A to bohužel není. Mám za to, že máme co dělat s velmi chytrými lidmi, kteří se nehodlají jen tak prozradit...“

Tomáš zastavil zrak na pasáčkovi, který u lesa pásl tři kozy. Delší dobu ho sledoval, pak řekl: „To je Martínek Tomšů, sirotek. Žije s babičkou tam v tom malém přístavku. Jeho otec se zabil v lese a matka zemřela na tuberkulózu. Pracovala ve městě. Trochu jsem je zaměstnával, když bylo třeba. Promluvím s ním...“

Opatrně sešli lesem dolů se stráně; ještě chvíli pozorovali okolí, pak vystoupili z lesa. Pasáček je neviděl, seděl na mezi a pískal si na dřevěnou píšťalku jednoduchou melodii. Rohaté kozy s dlouhými bradami se klidně pásly.

Najednou Martínek přece jen něco zpozoroval; zprudka se otočil a vyskočil na nohy. Bleskurychle přehlédl příchozí a když poznal Baarfelta, radostně se usmál. „Stréčku!“ natáhl k němu ruce. „Ať je pozdravené Pán Bůh a Panenka Mária, že seš zasék tady!“

„Buď zdráv, Martínku,“ řekl Tomáš. „Vidím, že se ti nedařilo špatně ani v mé nepřítomnosti...“

Chlapec si prohlížel Charryho a Dianu a oni jeho; byl maličký, sotva metr třicet od země a mohlo mu být tak jedenáct let. Oděn do košile kdysi bílé, nyní roztrhané, a kalhot, z nichž mu lezla kolena a zadnice. Zřejmě mu to však nevadilo, ani to, že ty kalhoty jsou o pár čísel větší a v pase převázané konopným provazem. Také si zřejmě nedělal nic z bosých a velmi špinavých nohou ani z toho, že na košili ani kalhotách mu osud neponechal jediný knoflík. Na střapatých vlasech měl naražen kdysi velmi elegantní dámský klobouk se širokou střechou, která byla nyní místy utrhaná; zřejmě kvůli ventilaci jevil klobouk řadu trhlin a děr, kterými dovnitř proudilo zdravé povětří.

„To jsou moji přátelé, Charry a Diana Ritherovi. Charry mluví jen německy, ale s Dianou se snadno dorozumíš česky.“

Martínek si otřel špinavé ruce o špinavé kalhoty a pak každému ruku velmi zdvořile podal. Kromě toho se taky představil, Dianě česky a Charrymu dost pochybnou němčinou.

„Můj syn učil kdysi Martínka vybranému chování.“ řekl Tomáš.

Při zmínce o synovi Martínek znatelně ožil: „Kde je Denis? Víš o ním něco, stréčku Tomáši?“

„Ne. Myslel jsem, že Henryk Wagiera dělá nějaké pátrání v tom směru! Cožpak se o Denisovi nic neví?“

„Pán Wagiera se dozvěděl akorát to, že je Denis zavřené ve vychovatelni v Náměšťu. Ale nechceli ho za něm pustit a odmítli vypustit Denise ven.“

„Velmi zvláštní. Jak se vlastně daří Henrykovi?“

„Dost zle. I když teď už líp, nebyl dlóho u véslechu...“

„Henryk chodí na výslechy? Proč?“

„Nevím. Beró jé občas. Potom přicházijo... ty lidi.“

„Myslel jsem, že je někdo na statku trvale!“

„Ja, pán Ahrbeck. V dědině je potém pán Hartmann, kterýmu nosí pán Ahrbeck zprávy vo všeckým, co sa stane. Ale jináč chodijó aji iný lidi. Jak víš, že só tade?“

„Vím, že jsou tady nasazení a všechno hlídají. Potřeboval bych si o tom pohovořit s Wagierou. Mohl bych se dostat do statku v noci? Myslíš, že by si toho mohli všimnout?“

„Určitě. Krom teho by ťa pokósali pse.“

„Blázníš? Moji psi nikoho nekousnou, tím míň mne samotného!“

„Tvoje pse? Tvý pse dal přeci pán Ahrbeck zastřeliť! Teď tam só štyry veliky chlupaty s velkéma zubama! Pokósali děvečku Frónu, když šla večír ven. Večír je pán Ahrbeck póšti a žádné se nesmí hnót, až ráno dyž jich zas uváže. Poslóchajó akorát jé...“

„Cože? Ahrbeck dal zastřelit moje psy?“ Tomáš zrudl a pěsti se mu zaťaly. „Hlídací i loveckého? Neuvěřitelná drzost! Zabiju ho; psa za psa! Cožpak tomu nemohl Henryk zabránit?“

„To bel zrovna zavřené! Dycky jé zavřó, potom přijedó s vozem a vodvezó, co sa jim lúbi. Tak též vodvedli tři tvý koně...“

„Cože, jezdecké koně? Jak se opovážili?“

„Nevim. Henryk to ví, ale nechce nám nic řéct.“

„Dobře!“ Tomášovi se vařila krev. „Co ještě chybí?“

„Odnesli všecky te krásny obraze, co bele v salóně a ložnici. Též všecky zbraně. Zbrojnica je úplně prázdna, zvostale akorát pána Denisa bambitky a kordy. Nevím, či to nevodnesó příště...“

„Moje obrazy! Moje zbraně! Nedá se říct, že bych měl vždycky úctu k cizímu majetku, ale nekradl jsem ještě jako straka!“ rozčiloval se Baarfelt, mávaje vztekle pěstmi.

„Ja. Straku a eště štyry kráve prodal pán Henryk na trhu.“ řekl kluk, uškubl si stéblo trávy a počal je kousat.

„Cože, Wagiera? Proč proboha prodával krávy? Co ho to napadlo? Snad se nechce taky přiživit na mém majetku?“

„Tož to nevím – leda aby měl na zaplacení čeledi o žňách.“

„Nechal jsem přece doma dost peněz na žně! Wanda měla několik tisíc zlatých ve svém psacím stole! Kromě toho Henryk přece může vybírat z mého bankovního konta ve městě!“

„Povidám, že nevím. Vím akorát, že neměl čím zaplatit.“

„Tak!“ Tomáš spráskl ruce a obrátil se k Ritherům. „Nezbývá než vyhlásit amnestii na můj majetek! Pokud se vám něco líbí, klidně si to vemte, dokud ještě něco zbude; jinak nepřátelé ruku v ruce s přáteli rozeberou všecko do poslední třísky!“

„Nerozčiluj se,“ řekl Charry. „Přece se nemohlo všecko jen tak ztratit! Copak tvůj Wagiera je slepý nebo hloupý, aby nedokázal ochránit majetek?“

„Ne, spíš jsou tady mazaní a vysoko postavení zloději! Nevíš, Martínku, kdo byli ti lidé?“

„Tož, nevím. Myslím, že někeréch sem u nás viděl, ale nésu si tém jisté. Žádné z nás nesměl ven, když tam bele; museli sme bét doma a mět zavřený vokna.“

„Správně, kdo nic neví, nic nedosvědčí! A co Henryk; nevíš, zda on o nich něco ví?“

„Těžko řéct. Moc teďkaj s náma nemluvi. A nikdá vo ničem, co sa týče téch lidi.“

Baarfelt pokyvoval hlavou, Henrykovo jednání bylo rozvážné. Pak se zas obrátil k chlapci: „Ten Ahrbeck je na statku i teď?“

„Tož ja, nikdá nikde nechodí.“

„Co dělá?“

„Skorem porád sedí u vokna ve vrchní jizbě a vyhlédá na dvůr. Nekdy sende aji důle a obchází dokola, zande do chlíva, do stáje, do čeledníka a všade. Někdy sa aj nekeho vyptává.“

„Na co?“

„Tož všelijak. Néčastěš na takový věci, ktery nevíme a kdybysme věděli, tož nepovíme.“

„Řekl jsi v horním pokoji. Ale to je přece můj pokoj!“

„Tož ja; tam teď bývá. V jizbě paní žije Henryk. To proto, aby nikdá nemohl vodejít, aby vo tém pán Ahrbeck věděl.“

„Brzy bude poledne. Když se Ahrbeck naobědvá, spí potom?“

„Dříme v hópaci sesli na verandě. Ale jak de někdo kolem, hned sa probere, protože začnó ščekať pse. Pse cítijó všecko a žádné si jich nevochočí.“

„No... to se zkusí! Jsi si tedy jist, že nelze projít dovnitř? A co dělá Henryk?“

„Henryk je skorem porád ve svý jizbě. Pán Ahrbeck nemá rád, když chodí ven. Henryk néspiš spí.“

Tomáš se zamyslel. „Zanesl bys mu lístek?“

„Tož né moc rád! Pán Ahrbeck nás nekdy prohlídá, když přindem zvenka. Bojí sa, že by si pán Henryk s nekým moh dopisovať. Majó strach, že sa vo nich dozviš, stréčku Tomáši...“

„Nedám ti dopis, který by on mohl najít. Použiju starého, ale osvědčeného triku z římských dob. Můžeš být s Henrykem sám?“

„Tož ja, proč né? Když pán Ahrbeck néni při tém, můžem mluviť. A když bude důle na verandě, možu přindót k pánu Henrykovi po schodoch a žádné to nemusi vědět!“

„Výtečně, chlapče! Svlékni si košili!“

Martínek se trochu podivil, ale jen zcela nepatrně; odložil opatrně klobouk a svlékl rozervané cáry. Tomáš jej otočil zády k sobě a nakreslil mu na tělo podivné značky:

B! ! W – + !!

„Zajímavé,“ řekla Diana, která přihlížela. „Co to znamená?“

„Vidím, že přece jen neznáš všechno! Je to tajný kód, kterému však bude Henryk rozumět. Přečtu ti to:

Baarfelt přichází. Pozor! Musím mluvit s Wagierou. Pošli vysílačku! (symbol uší) O zlodějích a nepřátelích. Velmi nutné!“

„To je nádherné! Umím číst egyptské hieroglyfy, ale tvoje obrázkové písmo je ještě dokonalejší! B a W rozumím, vykřičníky taky; ale co znamenají ty šipky?“

„Šipka zleva doprava označuje mne, zprava doleva příjemce, tedy jako tebe. Například obrázek rtů se šipkou doprava znamená říkám či řekl jsem, doleva řekl jsi. Obě šipky znamenají mluvit spolu. Šíp s křidélky: poslat. Škrtnutá ruka značí zloděje, škrtnutý člověk nepřítele.“

„Výtečně! Je víc takových značek?“

„Ano, mnoho a různých. Taky se je naučíš. Některé máme jenom já a moji lidé. To jsou tajné kódy, které jsem sám vymyslel.“

Martínek si zatím natáhl košili. „Pokavád chápu, tož mám zajít za Henrykem a vokázat mu hřbet. Co potém?“

„Buď ti něco dá, nebo napíše odpověď. Potom se uvidí.“

„Tož ja. Pohlédáš mě zatím koze?“

„Ovšem; snad to ve třech zvládneme.“

Martínek se hotovil k odchodu; avšak v té chvíli začali na Kopečku zvonit poledne. Martínek se podíval na slunce, usmál se a pak usedl na mez. Vytáhl zpod keře uzlík a z něj kus chleba a sýr, načež ukázal na zem okolo sebe.

„Dámo a páni, ste moje hosti. Čas k dílu, čas k jídlu! Néprv v bázni Boží pojíme z Jeho Darů. Potém pudu.“

Tomáš Baarfelt nezaváhal, došel k chlapci a usedl na zem na zkřížené nohy. Stejně tak Diana, ač překvapena dost; jen Charry, než usedl, se zeptal: „Nezdá se ti, že vyřízení tvé zprávy je důležitější než oběd toho chlapce?“

Martínek Tomšů pozvedl oči od chleba, který si právě upřeně prohlížel v naději, že se změní na něco lepšího: „Dokavád sa na statku bude jesť, sténě nemužu přindót. Pán Ahrbeck vi, že sem dostal s sebó jesť. Zlobil by sa, zbil by mňa. Krom teho Henryk sedává s ňém u stola, nemohli bysme mluviť.“

Tomáš zatím vytáhl svůj zářivě bílý kapesník a rozložil na zem mezi ně. Martínek lámal rukama chléb a spravedlivě jej dělil na čtyři díly; potom stejně rozdělil i kus sýra. Charry a Diana koukali na to pohostinství malého otrhánka dost nedůvěřivě, ale Tomáš se choval, jako by byl na recepci. Martínek vytáhl z roští otlučený plechový hrnek, došel k největší koze a zručně ji podojil; s plným hrnkem se vrátil a postavil ho doprostřed šátku. Nato usedl a vztáhl nad ubohý oběd ruce, jako to činil Baarfelt:

„Ve jménu Boha Pána a Vládce! Bože, požehnaj nám techto darů, kterých budem požívati. Jezte, bratři a sestro, Bůh vám žehnaj!“

Vzápětí se vrhl na svůj díl a počal jej zdravými zuby žvýkat. Diana a Charry nevěděli co počít, ale Tomáš vzal svůj díl, ukousl z chleba i sýra a pak vzal hrnek s mlékem a napil se. Nezbylo tedy než jíst také; avšak Diana přece řekla:

„Jenže chlapče, tohle měl být přece jen tvůj oběd! Nebude pro tebe málo ta čtvrtina, kterou sis ponechal?“

Chlapec rozhodil rukama. „Tož ja, ale co na tém? Já su jako ty vtáci, vo keréch Pán Jéžiš povidá: Aj, vizte ptáky nebeské, oni nesejí ani nežnou a přece Pán ví čeho potřebují a živí je. Aj vizte lilii polní; je oděna prostě a přitom ani král Šalamoun nechodil v takové nádheře jako jedna z nich...“

Diana v rozpacích hleděla na Tomáše, ale ten se nedal rušit a soustředěně žvýkal svůj podíl.

„Stejně budeš mít hlad! Není možné, abys nejedl!“

„Tož, nebudu mět hlad poprvni. Často jsem jídával chléb pána svojeho...“ ukázal na Tomáše. „Nyní bude jísti on chléb můj, když nadešla hodina jeho ponížení...“

Charry nebyl hloupý a naučil se za těch pár dnů trochu česky; ale chlapcovy biblické obraty mu byly cizí a nedovedl pochopit, o čem je řeč. Diana mu tiše překládala, pak se zeptala Tomáše:

„To ten kluk nemá ze sebe; kde bere tyhle rozumy?“

Tomáš odpověděl francouzsky, jak začala: „Přátelil se s mým Denisem; ten rád cituje Bibli a Martínek se to naučil od něho. Neošklíbej se nad jeho pohostinstvím, je hrdý a sebevědomý a teď je šťastný, že může hostit lidi, které má rád. Vyrovnám se s ním, neboj se...“

Dojedli v povznesené náladě; Martínek postřehl, že hovoří cizí řečí a ptal se jakou; pak si povzdechl: „Jaj, též bysem sa chcél podívať do sjeta. Kdybysém mohl...“

„Budeš moci; jen co přijde chvíle...“

„Stréčku Tomáši... my sme teď v boju?“

„Ano... určitým způsobem je to boj, Martínku.“

„Dež to je tak: platijó slova tvyho syna Denisa? Aji takovy, že mňa učinil svojím rytířem?“

Tomáš zaváhal; Denis ještě sám neměl žádné zasvěcení.

„Co řekl Denis, platí. Postarám se, aby to platilo.“

„Tož to su rád.“

Martínek se natáhl do trávy a podepřel si bradu rukama. „Teďkaj počkéme, až pán Ahrbeck zaspí. Jejich oběd bévá o chvílu delší.“

Tomáš se znovu natáhl do trávy a tak Charrymu a Dianě nezbylo, než jej následovat. Tomáš udělal ještě víc, zakryl si obličej kloboukem a zdálo se, že dokonce usnul. Ani Martínek nejevil známky nějaké překotné činnosti; ležel, kousal stéblo trávy a pozoroval mráčky, které se kupily nad lesním hřebenem.

Asi po půlhodině vstal a přistoupil k Tomášovi; ten pozvedl klobouk s tváře a Martínek mu sdělil: „Tož já du. Dávé pozor na te koze!“ Tomáš něco zabručel a znovu přikryl tvář kloboukem, Martínek Tomšů pokývl hlavou, narazil si svůj elegantní klobouček a nevzrušeným pochodem vyrazil ke statku.

Charry byl přece jen trpělivější než Diana; ta nevydrží klidně čekat. Napřed oškubávala maliny a borůvky a cpala se jimi, pak našla u okraje lesa pohozené dvě dlouhé hole a vyprovokovala Charryho, aby se s ní cvičil v boji. Tak se stalo, že přehlédla chlapcův návrat a zaznamenala ho, když už byl v půli cesty mezi statkem a jimi. Oznámila to Tomášovi, ale ten neprojevil žádné vzrušení a klidně ležel dál.

Martínek se vrátil s nevyzpytatelným výrazem tváře; nenesl ale nic, co by mohlo vypadat jako vysílačka. Tomáš, když to viděl, se nezdržel zlostné nadávky; leč Martínek přišel blíž a prohlásil klidně: „Tož, já su tade.“

„Mluvil jsi s Henrykem?“

„Tož ja, chvílu. Je rád, že seš tade.“

„A posílá mi něco?“

Chlapec uchopil svůj klobouk a sňal jej z hlavy; obratně chytil nepříliš velký předmět, který při tom zpod hučky vypadl. Podal ho Baarfeltovi a pak vytáhl z kapsy stočený kus pevného drátu, který se rázem vymrštil do rovna.

Tomáš neutajil radost, když přebíral tu věc a nasazoval do ní drát, který měl být pravděpodobně anténa. „To jste ještě neviděli – vysílačka stejná jako velká, ale má doslech nejvýš pět kilometrů. Proto je menší. Tadyhle se do ní mluví. Martínku, kde je Ahrbeck?“

„Sedí v sesli na verandě a hlédá. Mně se zdá, že už chrní.“

„A Henryk?“

„Ve svojí... totiž, v jizbě paní Wandy.“

„Aha! Tahle věc a ještě jedna stejná byly uloženy ve zdi mezi mým a Wandiným pokojem,“ vysvětlil Tomáš. „Nevěděl jsem, zda na ně při prohlídce nepřišli. Je to dobré, domluvíme se.“

Stiskl knoflík na vysílačce; na druhém konci to asi zapískalo, protože se ozvalo cvaknutí a vzrušený hlas: „Slyším! Vítám tě, Tomáši! Zaplať Bůh...“

„Buď zdráv, Henryku! Slyšíš dobře? Já ano...“

„Dokonale. Můžeš mluvit, jsem sám!“

„Monočlánky jsou tedy v pořádku. Henryku, říkal ti Martínek, co jsme mluvili? Myslím o mém majetku...“

„Ne, moc jsme se nebavili. Řekni mi to sám!“

„Přijel jsem s několika přáteli zjistit, co se tady stalo. Matěj Vlček mi přesně vypověděl, jak došlo k vraždě Wandy; teď chci vypátrat, co se stalo s mým synem. Pátral jsi po něm?“

„Pátral! Myslíš, že můžu po něčem pátrat? Zdvořile jsem se dotázal pana vládního rady Bečky a on odsekl, že mi po tom nic není! Až po dlouhém přesvědčování se dal slyšet, že je v Náměšti na Hané ve vládní vychovatelně. Chtěl jsem tam jet a podívat se, jak se mu daří. Ahrbeck sice říkal, že by mi to nedoporučoval, ale já přesto jel. Ani mě nepustili dovnitř, nějaká bába mi řekla přes bránu, abych si sehnal povolení od zemské rady ve Vídni. Ani nečekala, co já na to a bouchla okýnkem, málem mi urazila nos!“

„To je dost zvláštní chování; řekl jsi, že jsi můj přítel?“

„Jak se zdá, od jisté doby tvoje jméno nikde nic neplatí! To vidíš i na tom, že nemůžeš na svůj vlastní statek!“

„Jen počkej, to se ještě neví! Co se mi může stát, když přijdu? Co proti mně zmůže Ahrbeck a ti ostatní?“

„Můžeš přijít, ale bojím se, že budeme muset bojovat. Totiž ty budeš muset bojovat. Ahrbecka a ty druhé budeš muset zastřelit! Já nemám skoro žádné zbraně.“

„Je pravda, že vykradli zbrojnici?“

„Ano. Všechny tvoje pušky zabavili a odvezli do Olomouce. Zbyly jenom ty... uložené. Musel bych je napřed vyzvednout... a kdyby na to Ahrbeck přišel...?“

„Zatím je nech, kde jsou! Co by se stalo, kdybych Ahrbecka zabil, třeba v přestřelce? Nebyl by první a nikdy se nikdo neodvážil mi něco vyčítat!“

„Ahrbeck má takový papír, je na něm razítko státní prokuratury ve Vídni. Nečitelný podpis. Je tam napsáno, že se Ahrbeck zmocňuje k vykonávání vyšetřování v případu vraždy Wandy Baarfeltové a všichni jsou povinni bezpodmínečně poslouchat, ať nařizuje cokoliv. Velmi ostře psané lejstro!“

„Prokuratury...?“ zašeptal Tomáš a tvář se mu zachmuřila. „Jak vypadalo to vyšetřování v případě Wandy?“

„Zajímavě. Třikrát si mě pozvali k výslechu; vyslýchal mě buď vrchní komisař Schibbl, nebo dokonce jednou vládní rada Bečka. Přes noc mě nechali zavřenýho. Během noci přijel na Baarfelt krytý vůz a nějací lidé naložili, co se dalo. Ukradli ti všechny obrazy, vzácné tisky z knihovny, stříbrné příbory, koberce; no zkrátka co se dalo. Ondřej jim chtěl bránit, ale zbili ho, že jsem ho skoro nedal dohromady; ještě pořád naříká, že mu pošramotili žebra. Ostatní zahnali do čeledníku a zamkli. Odvedli taky tři ze tvých koní. Jezdecké, ty nejlepší!“

„Taky jsem slyšel něco o prodaných kravách.“

„Souhlasí. Ty jsem ale prodal já, abych měl peníze na výplaty pro lidi, co u nás pracovali o žních. Já vím, že jsi tu nechal peníze, ale po Wandině smrti udělali domovní prohlídku a všechny peníze odnesli. Neměli jsme vůbec nic, prodal jsem napřed jednu krávu, abych měl na provoz. Potom byly žně; musel jsem prodat další tři, abych zaplatil lidi. Čekal jsem peníze za úrodu, prodal jsem ji stejným lidem jako obvykle a peníze si nechal poukázat na poštu. Jenomže zatím jsem žádné nedostal. Na poště jsem se dozvěděl, že dostali příkaz předávat všechnu poštu pro mne včetně peněz vrchnímu radovi Bečkovi. Mluvil jsem s ním o tom a on se mi vysmál, že žádné peníze nedostal. Poštu prý musí posílat tomu Feldsbergovi, který vede vyšetřování...“

„Feldsberg? Myslel jsem, že vyšetřování vedou Ahrbeck a ten druhý... nevím, jak se jmenuje.“

„Hartmann. To je Ahrbeckův velitel, ale taky jen malá ryba. Feldsberg je chlap z Vídně, byl tady asi dvakrát. Mimochodem, vypili ti skoro všechno víno a koňaku zbývá sotva dvacet lahví. Uvažoval jsem nasypat jim tam jed na potkany!“

„Čert vem víno! Ale poslyš, ty přece můžeš vybírat z mého konta v bance! Nebo snad ukradli i ty peníze?“

„Naštěstí ne, ačkoliv moc nechybělo. Zapřel jsem, že z něho můžu vybírat, řekl jsem jim, že jsi s ním mohl disponovat jenom ty a Wanda. Naštěstí ředitel banky jim odepřel veškerou pomoc, prohlásil, že žádné peníze z konta nedá, dokud nedostane od tebe jasný příkaz. Feldsberg mu namluvil, že jsi mrtev a takový věci; ale ředitel se zachoval jako chlap a řekl, že uvolní konto až po roce od tvého zmizení a to na přímý příkaz císařské a královské kanceláře ve Vídni. Tak museli odtáhnout.“

„Takové povolení mohou získat během pár hodin!“ Tomáš se zlostně hryzal do rtů. „Pokusili se ještě o něco?“

„Ano, napsali si příkaz k výplatě. Ten Hartmann umí vyrábět falešné doklady líp než ty. Napsal falešný šek a šel s ním do banky. Vyhodili ho, protože ředitel zaregistroval zprávu o tvé smrti a prohlásil, že nic na podezřelé šeky nevydá. Zdá se, že se ještě pamatuje, cos pro něj udělal.“

„Jako jeden z mála, viď? Kdo ukradl můj majetek, nevíš?“

„Mám o tom přesný záznam. Když tady byl Feldsberg naposledy, to bylo před čtrnácti dny, seděli dlouho do noci v jídelně a popíjeli. Mne zamkli v pokoji, nahoře u Wandy. Nastěhoval mě tam Ahrbeck, aby mě měl po ruce. Hlupák; žije tam a nenaučil se doposud pokoje používat. Neví vůbec nic o depozitářích ani průchodech. Sešel jsem dolů do zrcadlové stěny a celou dobu poslouchal; nejzajímavější části jsem dokonce nahrál na páskový fonograf. Ovšem teď už toho nemůžeme použít, někdo z nich totiž v opilosti hodil láhev do benátského zrcadla a roztříštil je. Sotva jsem stačil zasunout desku obložení. Ostatně, od té doby tu Feldsberg nebyl a Ahrbeck chodí za Hartmannem do vesnice.“

„Zdá se, že ti moc nedůvěřují – přes tu přísahu...“

„Ze začátku mi věřili dost, ale potom, když jsem vyslal Matěje, něco postřehli. Přijel Feldsberg a řval na mě jako na kluka, že jsem je podvedl a on dobře ví, že jsem poslal někoho k tobě. Zapíral jsem a tvrdil, že nic nevím, že jsem přece slíbil věrnost. To ho uklidnilo; řekl, že toho chlapa, co nesl zprávu, chytili a že mě s ním budou konfrontovat. Že se přiznal a já se mám přiznat taky. Zatloukal jsem statečně dál; ostatně neznal ani jméno. Potom mi řekl, že o té přísaze se Baarfelt dozví a že si to se mnou vyřídí, to mi osobně zaručuje!“

„Který z nich přijal od tebe tu přísahu? Feldsberg?“

„Ne, Hartmann. Znal dokonce dost přesně i text řádové přísahy a naše obyčeje. Musel jsem přísahat na dýku.“

„Máš ji?“

„Ano. Nenapadlo ho, aby mi ji sebral. Teď jsem ji schoval.“

„To je v pořádku; věděl jsem, že jsi chytrý.“

Chvíli oba mlčeli; pak řekl Tomáš: „Schválně, kdo se podílel na těch krádežích?“

„Něco málo ukradl Schibbl, ten bral hlavně hotové peníze, jen tu a tam něco malého. Myslím, že to byl on, kdo sebral pozlacené svícny ze salónu.

Stříbrné příbory ukradl Ahrbeck a poslal je své rodině. Taky ukradl troje povlečení a dvě duchny z postelí.

Hartmann ukradl tři malé obrázky z jídelny; ale až potom, co vykradli obrazárnu. Taky sebral nějaké další drobnosti, nestojí to za řeč; myslím, že i jeden koberec.

Koně ukradl rada Bečka; pokud vím, hned je prodal. Taky ukradl část peněz při domovní prohlídce a samozřejmě peníze za úrodu. Taky odnesl něco z knihovny, většinou Denisovy knížky.“

„Kdo se odvážil koupit koně s mojí značkou?“

„Nevěděli, žes to nedovolil. Hartmann udělal Bečkovi povolení napsaná na tvém losinském papíře a tvým rukopisem. Nepoznal bych je od pravých. Jednoho koupil Berger z Olomouce a přišel se zeptat, je-li ten papír pravý. Ukázal mi ho, než mu Ahrbeck stačil vynadat a vyhnat ho.“

„Bergerovi ho nechám, je to poctivý muž. Ostatní jsou kdo?“

„Nevím, ale jedním je náš soused Ratzke. Ale ten už ho nemá; ukradli mu ho.“

„Ukradl mu ho kdo?“

„Nevím. Všichni – i já – podezřívají Lasęku.“

Tomáš sebou škubl, jako by ho švihnul. „Lasęka? Copak Jerzy byl někde tady?“

„Myslel jsem, žes ho poslal,“ divil se Wagiera. „Nemluvil jsem s ním, nešlo to; přišel žádat o práci, ale Ahrbeckovi se nějak nezdál, tak ho vyhodil. Pracoval čtrnáct dní u Ratzkeho a obhlížel to tady. Potom Ratzke zjistil, že za těch čtrnáct dní mu stačil svést dceru a chtěl ho dát zavřít. Lasęka sebral Hamida a přes noc se ztratil. Říkali to Ahrbeck a Hartmann; ovšem nevím, zda mluvili o Jerzym. Ale popisovali ho dost přesně.“

Tomáš se tiše smál do hrsti. „Poznávám ho podle skutků. Co ještě provedl?“

„Napsal mi na zeď dopis. Sliboval, že zabije Ahrbecka i ty psy, budu-li chtít. Zakázal jsem mu to. Ptal se, co má dělat, tak jsem řekl, že rozhodneš ty.“

„Ahrbeck si nevšiml značek?“

„Ne. Lasękovi se to nelíbilo, myslel jsem ale, žes ho poslal ty, tak jsem se nesnažil spojit. Říkáš, že přišel o své vůli?“

„Oznámil jsem Skrzetkovi, co se stalo, aby můj statek vynechal. Zřejmě to řekl Lasękovi a ten se rozhodl přijet podívat, co a jak. Šikovný chlapec...“

„Moc. U jedné tancovačky se v sobotu porval s nějakými kluky až od Přerova a dost je zřídil. Taky při tom dal najevo, že je Polák – pak naštěstí zmizel, protože když se to dozvěděl Hartmann, začal okamžitě větřit.“

„Tak! Nevíš, zda se vrátil do Polska?“

„Nevím. Na Hamidovi se dostane všude a každá dívka mu poskytne ráda přístřeší. Třeba se potuluje kolem a hledá, kde zaútočit! Jeho nápady jsou stejně divoké a nepředvídatelné jako tvoje...“

„Ano, ovšem. Za tuhle zprávu ti děkuju! Ještě mi řekni, kdo může za ty obrazy. Tomu totiž osobně zakroutím krkem!“

„Myslím, že to je někdo z Vídně. Narazili na to v rozhovoru, ale Feldsberg se tomu vyhýbal jako čert kříži. Jinak mluvili dost jasně; například vím, že Ahrbeck i Hartmann byli při vraždě. Taky tam byli jiní lidé...“

„Sontágg a Anton Knobek?“

„Myslím, že je tak jmenovali. Jsou to zločinci, kteří snad měli Wandu zabít kvůli koním, na nichž chtěli uprchnout.“

„Prošetřil jsem to. Zdá se, že tam opravdu byli, ale zda to provedli, nemám zdání...“

„Jeden z nich určitě ne. Říkali „ten zbabělec“ a naznačovali, že se s ním něco stalo. Zřejmě ho někdo zabil.“

„Tomu bych věřil. Co ještě víš?“

„Skoro nic. Co teď uděláš, komthure?“

„Ještě nevím. Kdo jsi říkal, že bere peníze na poště?“

„Rada Bečka. Ale asi je nedostaneš; dává je prý okamžitě svým věřitelům. I peníze za koně hned vrátil; teď se však zdá, že má všechny svoje dluhy splaceny...“

„Jak ho znám, udělá nové. Už třikrát jsem mu pomohl z dluhů, tady je jeho vděk. Dobrá, potrestám ho. Pošlu ti balíček, bude označen jako peníze. Dávej pozor na značku, kdyby se ti náhodou přece jen dostal do rukou. Platí značka, ne slova.“

„Rozumím. Myslím, že ho to odnaučí otvírat cizí poštu!“

„Taky myslím. Teď dávej dobrý pozor: Zítra udělám nějakou akci ve městě, chtěl bych dostat Denise z ústavu a pokusím se získat peníze z banky. Možná při tom dojde k nepříjemnostem, v tom případě uteču. Ty sám nedělej nic, zase se vrátím, nemám ve zvyku nechávat případ otevřený. Pravděpodobně po mně budou pátrat. Až přijdu, ohlásím se. A ještě něco: vezmu s sebou Martínka. Co tomu říkáš?“

„Klidně si ho vezmi. Co umřela stará Tomšová, nemá už kluk na světě nikoho. Vem ho s sebou hned, potřebuješ-li ho. Ale hrozně rád bych byl na jeho místě s tebou! Tady do vypadá spíš na provaz než co jinýho...“

„Myslím, že se o tebe brzo přestanou zajímat. Kdyby něco, tak se drž a pamatuj si: buď přijdu já, Charry a Diana Ritherovi de Guyrlayowe, nebo možná Lasęka. Kromě nich věř už jen šelmám: tygr, leopard, jaguár – to jistě poznáš!“

„Rozumím. Hodně zdaru, komthure!“

„Pomáhej ti Bůh, Henryku!“

Ve vysílačce to cvaklo a byl konec; taky Tomáš ji vypnul a vymontoval anténu. Pak usedl na zem se zkříženýma nohama a chvíli mlčky přemýšlel, než se obrátil na Martínka:

„Tvoje babička umřela?“

„Tož ja... už to je měsíc. Myslel sem, že víš...“

„Dobře, půjdeš se mnou. Koupím ti lepší šaty... ostatně, proč nosíš tak hrozně roztrhané hadry?“

„Te druhy si šetřim na svátke,“ vysvětlil chlapec. „Už sa nemám vracet na Baarfelt? Co bude s kozama?“

„Koza,“ poplácal Baarfelt tu nejbližší po hřbetě. „Je tvor inteligentní. Trefí domů sama. Ty půjdeš se mnou!“

Opustili Tomášovy pozemky a vrátili se do Olomouce. Po cestě se stavili u Židovského obchodníka, kde pořídili Martínkovi oblek, jaký jim připadal vhodný. Klukovi se moc líbil, ale nemohl si ho hned obléci, nejdřív se musel řádně vykoupat. I tak se na něj v našem hotelu tvářili dost divně.

Skoro tak divně, jak se tvářil on, když nás spatřil. Diana mu sice řekla, aby se nebál, ale stejně se necítil jistý, když jsem přistoupil a očichával ho; Diana předvedla, jak mne hladí, tak se konečně opovážil taky.

„Tož von Denis nekecal!“ konstatoval. „Vono to existuje!“

„Co ti o nás vyprávěl?“ zeptal jsem se ho pokud možno vlídně, aby se nelekl. Většina lidí se vyděsí, když mne slyší mluvit, ale Martínek se kupodivu uklidnil.

„Tož co; von teho povídal víc! Též to, že dobré Pánbůh nám nedá zahynót v zajetí Babylonském; že sešlé svéch andělů, aby rozbile naše okovy a řetěze a vyvede nás na svobodu!“

Tannarr a Ao Harrap byli zvědaví, co chlapec povídá, ale já jim to nedokázal dost jasně vyložit; takže Tomáš řekl: „Martínek se často vyjadřuje v biblických podobenstvích; to jak poslouchal různé příběhy. Ani já nevím, o čem mluví...“

„Tož tak,“ vysvětloval Martínek. „Denis vykládal, že pré přindó sily pekelné a vodvedó jé do zajeti. Ale Bůh sešlé svéch andělů; šak ste to vy, nebo neé?“

„Ne... myslím, že nejsme andělé; i když Diana tak vypadá...“

Diana se momentálně zabývala napouštěním vody do vany. Martínek zjistil, že se bude moci vykoupat v horké vodě, což ho naplnilo nadšením. Na Baarfeltu měli koupelnu, i když ne tak přepychovou. Když mne slyšela, cákla po mně vodou.

„Aflargeovi nic nevěř!“ poučila Martínka. „On hrozně lže!“

„Tož... vo tem andělovi neé! Ty seš moc krásná, sestro... a já bych moc chcél takové vobrázek, jaké máš na ruce...“

Diana si přejela rukou po vytetovaném drakovi.

„To by nebylo snadné; je to vypíchané jehlami. Koukni se na Tošia, ten má tetování mnohem víc...“

Tošio se Martínkovi taky líbil; prozatím se však s rozkoší ponořil do horké vody a Diana dohlížela, aby se pořádně vydrhl. Protože to dle jejího názoru nedělal pořádně, vrhla se na něj, namydlila ho a začala dřít kartáčem; podle toho, jak se dotýkala jeho kůže, jak se s ním přímo mazlila, bylo vidět, jak velice touží mít vlastní dítě. Dítě se ovšem začalo zuřivě bránit, když mu drhla uši a krk, a Diana ho z lásky málem utopila.

„Udělej mu taky něco s vlasama!“ navrhl Tomáš, když ho Diana důkladně vysušovala froťákem. „Vypadá hrozně!“

„No ale...“ začal se vzpouzet Martínek. „To přeci nende! Já su voják a podlivá fermanu mám mět vlasy dlóhy...“

„To ti taky říkal Denis? A o pár fackách náhodou nemluvil?“

„Tož toť; ale je to pravda či neé?“

„Heleď, leda že bych ti nechala cop jako Tošiovi!“ Diana se ozbrojila důkladnými nůžkami a hledala, odkud začít.

„Jé... tož to ja! To by sa mně lúbilo!“

Dianě není třeba říkat dvakrát. Vmáčkla ho do židle a konečně jednou povolila uzdu své fantazii. Za chvíli neměl Martínek na hlavě nic kromě rozježené štětky na temeni, takže podle každého rozumného člověka vypadal příšerně. Navzdory tomu byl nadmíru spokojen a obdivně se prohlížel v zrcadle.

„No, co je? Nechceš to ještě ke všemu vyholit?“ ptala se Diana.

„Tož... dybysi bela taká dobrá...“

Tomáš mávl rukou. „Mezi lidma bude nosit čepici, tak co...“

Diana se zasmála a počala mu mydlit hlavu. Během cesty nabrala znalostí, jak se zachází s dětskými vlasy všude v Evropě; obvykle tak, že když majitel dítěte dojde k názoru, že je to třeba, dá je ostříhat co nejvíc, aby to dlouho vydrželo. Kdyby bylo třeba, bude možno Martínka jeho copu snadno zbavit; takže mu vyhověla. Teď se teprve sám sobě líbil! Urychleně si oblékl tmavé kalhoty a bílou košili a připadal si téměř dospělý a velmi nebezpečný pro všechny nepřátele.

Avšak Tošio Yamanaki přihlížel a nesouhlasil. Zadržel Martínka, ovinul mu okolo pasu širokou hedvábnou stuhu (se kterou občas cvičil škrcení nepřítele) a za stuhu zasunul dýku zvanou tantó. „Nesluší se, aby bojovník chodil beze zbraně.“ vysvětlil. „Až se opět přestrojíš za dítě, smíš ji odložit. Ale tady jsi ve společnosti rytířů Bušidó!“

Zatím nám všem přinesli bohatý oběd, takže Tomáš měl možnost oplatit Martínkovi jeho chléb, sýr a kozí mléko. Kluk se nacpal k prasknutí, dorazil to zmrzlinovým pohárem a byl šťasten.

„A teď zahájíme válečnou poradu,“ pravil Tomáš. „Rozhodl jsem se provést zítra dvě velmi závažné operace. První operací bude osvobození mého syna Denise, druhou vyzvednutí peněz z banky. Kdyby bylo po mém, chtěl bych být osobně u obou akcí; avšak jsem povinen uvažovat logicky a bez osobních vazeb. Proto navrhuji, aby byly vytvořeny dvě skupiny.

První skupinu budu tvořit já, Pépi Nekvinda a Tošio Yamanaki. Ta navštíví banku; Tošio obsadí vchod, Pépi zaujme místo v hale s přepážkami. Oba budou vyzbrojeni samopaly; ne kvůli boji, ale samopal má velký psychologický účinek na lidi. Já sám navštívím ředitele banky, který je mým přítelem, ale během poslední doby jsem počal nedůvěřovat přátelům. Pokusím se dostat peníze po dobrém; v případě, že se to nepodaří, budeme nuceni banku obsadit a vzít si svůj majetek násilím.

Pro tento případ je ovšem zapotřebí mít připraven povoz, kterým po skončení akce okamžitě opustíme město, nejlépe do Německem obsazeného Polska. Najmu drožku, případně ji koupím; řídit ji bude Martínek, protože rozumí koním. Doufám, že to zvládne.

Druhou skupinu bude tvořit Diana, Charry a Vítek; tato skupina zajede do Náměště a pokusí se... ne, vyzvedne mého syna Denise z ústavu. Velitelem skupiny jmenuji Dianu. Dávej pozor, bude to trochu složité.

Budeš přestrojená a vybavena doklady francouzské vychovatelky kněžny von Adlersfeld-Ballenström z Vídně; je to má velmi vzdálená příbuzná. Budeš mít dokonce příkaz k převzetí Denise von Baarfelta od c.k. státní vychovatelny ve Vídni. Všechno to ti vystavím. Ten příkaz jim tam můžeš nechat, ale svoje doklady jim v žádném případě ponechat nesmíš. Tvoji skutečnou totožnost nesmějí poznat, doporučuji, aby ses chovala uhlazeně a zvlášť jim nic nevyprávěla o své minulosti. Lhát můžeš cokoliv, jenom to musí vypadat pravděpodobně. Charry tě bude zajišťovat jako tvůj komorník, Vítek jako šofér. Dostanete přiděleno auto.

Je všem jasný jejich úkol?“

„Ne zcela,“ řekl jsem, aby mne nikdo nepředešel. „Co budeme při tom všem dělat my? Nikde ses o nás nezmínil!“

„Ano, to je velmi důležitá otázka. Myslím, že by bylo nejlépe, abyste byli připraveni pro případ konfliktu jako záloha.“

„Další dotaz,“ ozval se Tannarr. „Když Diana bude mít auto, to my poběžíme pěšky? Neříkám, že neumím chodit po svých prackách, ale daleko myslím nedoběhnu...“

„A ještě jeden dotaz,“ dodal Charry. „Řekl jsi, že po akci se ztratíme za hranice; očekáváš, že nás nebudou pronásledovat?“

„Spíš myslím, že ano!“

„A myslíš v tom případě, že se jim nepodaří lehce identifikovat naše auto, když je dost nápadné? A pak: chceš přejít přes hranice po řádné cestě nebo tajnými stezkami?“

„Už chápu, myslíš, že s autem budeme těžko přecházet hranice. Máš pravdu, potřebujeme koně; mínil jsem je koupit cestou.“

„To je skoro zbytečné. Myslel jsem, že máš koně!“

„Ovšem, ty nejlepší z nejlepších; ale jsou na statku.“

„Byl by takový problém je odtamtud dostat?“

„Jak dostat? Ahrbeck ti je asi nevydá!“

„Nikdo neříká, že ho chci o ně žádat!“

Tomáš se pleskl do čela. „Chceš je odvést bez jeho vědomí?“

„Tak něco: chci je ukrást! Ten Polák Lasęka přece jednoho sebral a utekl s ním, aniž někdo mohl co dělat. Já mám v plánu vzít všechny tvoje koně a odjet na nich na určené místo, kde se sejdeme a všichni přesedneme. Bude-li mít Ahrbeck nějaké námitky, myslím, že svět se bez něj snadno obejde – a my taky!“

„Velmi dobrý nápad! Ano, to by šlo! Ale sám?“

„Vezmu si kočky. V pohotovosti můžeme být i tam, jako tady ve městě. Myslím, že ty to pořídíš bez obtíží...“

„Nakreslím ti plánek, kde se nacházejí konírny. Ukazoval jsem ti přece, že jsou asi stopadesát kroků od hlavní budovy; avšak na vchod je vidět z mého okna, u kterého obvykle bývá Ahrbeck!“

„Ukaž mi, které okno to je! V případě potřeby ho zastřelím!“

Tomáš nakreslil celý plán statku a ukázal, jakým způsobem lze akci provést. Charry to přijal s radostí.

„Dobrá, tak trochu pozměníme sestavu skupin. Diana pojede jen s Vítkem, to bude stačit. Martínku, ty budeš držet koně jen do té doby, než získáme peníze; pak vezmu otěže sám a ty doběhneš na prostějovskou silnici a budeš čekat na Dianu. Oznámíš jí, jak jsme dopadli a navedeš ji na silnici směrem na Bruntál. Já s vozem pojedeme na místo, které ti určím na mapě, Charry; je to v lese, tam budeš čekat. Přeložíme věci z vozu na koně a vůz... Vůz potom odveze Martínek zpátky do Olomouce. Dám ti ještě jeden úkol, ale až podle situace. To už s námi bude i Diana.

Teď ještě něco: mám pětadvacet koní; tedy měl jsem, tři jsou už prodaní. Jednoho má sedlák, kterému ho nechám, druhého sebral Lasęka, o třetím zatím nevím. Bude jich tedy značný počet. Jsou mezi nimi koně jízdní i nákladní a taky tažní...“

„Pojedeme každý na dvou, jako jsme jezdili!“ navrhla Diana.

„To je v pořádku, ale i tak je jich moc. Časový plán určovat nebudeme, to není dost dobře možné. Stanovím jenom, že na nikoho se nečeká déle než do setmění. Pak vyrážíme k hranicím a kdo zůstane zpět, musí se o sebe postarat sám. Je to jasné?“

„Jasné!“ řekli jsme všichni najednou.

„Dobrá. Jsou všem známy jejich úkoly? V pořádku, tak půjdeme brzo spát. Musíme se dobře připravit na zítřek!“

Zbytek odpoledne a večer jsme věnovali přípravám; Tomáš vyráběl dokumenty pro Dianu a další písemnosti, čistili a nabíjeli jsme zbraně, Vítek promazával auto; Tošio se rozhodl naučit Martínka zacházet s mečem, což mu moc nešlo, a některým fintám ze sebeobrany, což se mu líbilo podstatně víc. Pépiho poslal Tomáš nakoupit nějaké věci na převlečení pro Denise, neboť tušil, že nebude mít nic na sebe. Diana si chystala parádní převlek za vychovatelku. Všechen náš majetek byl spakován do několika jezdeckých brašen, které se přehodí přes hřbet koně.

Ráno jsme se probudili velmi brzy a hned zahájili činnost. Nejdřív se Diana přestrojila; byla to velmi zajímavá maska. Tomáš jí dal nějakou mastičku, po níž pleť ztemněla a zvráskovatěla, takže vypadala o dvacet let starší. Na nos si nasadila skřipec, na hlavu černý klobouček se závojem, jaký nosí staré panny. Tmavošedý dvouřadový kabátek, stejná sukně až k zemi a černá pelerína tvořily oděv; k tomu černé paraple mnohem odpudivějšího tvaru, než paraplíčka pražských holek, a objemná kabela černé barvy. Jenom na nohy si natáhla důkladné šněrovací boty, které se připnutím ostruh daly přeměnit na jezdecké. Dýku si schovala do rukávu a klobouk připnula svou ostrou jehlicí.

Úderem osmé vyrazila Dianina a Charryho skupina automobilem z hotelu. Charry předtím vyrovnal účet se spropitným, které jistě pomohlo zaměstnancům zapomenout, že by u nás viděli něco divného. Zatím jsme se skrývali v autě a teprve za městem jsme vystoupili a vydali se ke statku. To už auto pokračovalo k Prostějovu.

Charry přímo zářil nadšením; po dlouhých měsících, kdy musel používat spíš intrik a různých náznaků, se dostal do poctivého boje a mohl využít svých schopností. Na rozdíl od Tomáše či Diany nikdy nebyl mistr klamu a úskoků; jeho taktika je převaha síly a čestného boje muže proti muži.

Museli jsme obejít část vesnice mezi lány polí; Charry nás zajišťoval, my přebíhali od jednoho úkrytu ke druhému. Tu a tam bylo ještě obilí, což bylo nejlepší, neboť jsme mohli ve skrytu mezi klasy přeběhnout velký úsek cesty. Baarfeltovo však bylo už sklizené, tam jsme museli dávat pozor.

Konírna byla, jak řečeno, asi stopadesát kroků od statku; bylo to dlouhé stavení, v němž dole byli koně a nahoře skladiště sena. Částečně nás konírna kryla před pohledem od statku, to byla výhoda, jíž jsme museli využít. Nepříjemné bylo, že z této strany tam nebyl žádný vchod a museli jsme vyjít na oči všem.

Na statku nebylo nijak moc lidí; ačkoliv byl větší než Hůrka, nezdálo se mi, že by oplývali čeledí. Tomáš tvrdil, že má hodně lidí, ale podle těch pár pacholků, co na konci u řeky kosili louku, se mi nezdálo. Byla to ostatně pravda; Ahrbeckovo hospodářství už několik čeledínů z Baarfeltu vyhnalo a ani ostatní se tu necítili moc dobře.

Přískoky a plížením jsme pronikli až k zadní stěně konírny a schovali se do kopřiv, které tam rostly. Charry se připlížil do rohu a obhlížel situaci; moc se mu to asi nezdálo. Přišel k nám zpátky a při tom prohlížel zadní stěnu.

„Myslím, že se protáhneme oknem,“ ukázal na jedno z oken ve stěně, které bylo trochu větší.

„Mám dojem, že je zamřížované!“ řekl Ao Harrap.

Charry mi pokynul, abych se postavil pod okno; stoupl mi na hřbet, uchopil mříže v okně a napjal všechny síly. Druzí dva pozorovali, jak se jedna železná tyč pomalu ohýbá. Druhou přímo vyrval ze zdi a ohnul nahoru; byla tu ještě třetí, také tu ohnul k okraji okna. Byl to otvor, kterým se štíhlejší člověk nebo šelma dokázali protáhnout. Taky to Charry ihned dosvědčil tím, že po hlavě vpadl dovnitř.

Uslyšeli jsme ržání koní a Charryho hlas, který je uklidňoval. Neumí však uklidňovat zvířata hlasem jako my, takže Tannarr prolezl okýnkem a vydával hluboké prsní vrčení; koně se postupně přestávali plašit. Ao Harrap mi ukázal nahoru; vyskočil jsem a chytil se tlapami za okno, ale protáhnout se dovnitř mi působilo trochu potíže, přece jen jsem větší než ostatní. Jaguár se ovšem dostal dovnitř lehce; kudy projdu já, projde on taky.

Charry klečel u vrat a vyhlížel do dvora; připlížili jsme se k němu a on pokynul, abych šel blíž. Před konírnou bylo hnojiště, u něj stál chlap s fajfkou a házel hnůj na trakař. Byl postarší a když chodil, zdálo se mi, že kulhá.

Charry ukázal dál dozadu; tam byl statek a musím říct, že spíš zámeček než selská usedlost. Krásně vyštukované zdi svítily jasnou bělostí, jen nad hlavním vchodem byl zasazen kamenný znak a nad okny římsy s nějakými sochami. Myslím okna prvního patra, které se zvedalo nad větším přízemím; nahoře nad patrem byla ještě věžička. Ale Charry mne upozorňoval na okno v prvním patře, u kterého bylo vidět postavu nějakého muže; podle plánku to bylo okno Ahrbecka.

Vše bylo tedy jasné, až na Charryho záměry; ty se hned objasnily, když mi nařídil zavolat na toho muže kydajícího hnůj. Podle Tomášova popisu to mohl být kmotr Martin, řečený Kulhavý; tak jsem na něj polohlasně zavolal: „Hej – Martine, pojď sem!“

Překvapeně se otočil. „Kdo tam je?“ Zapíchl vidle do hnoje, přehodil fajfku do druhého koutku a přišel ke vchodu. Vtom ho Charry chytil do náruče a vtáhl dovnitř.

„Ticho! Nekřič, nebo...“

Martin se jistě polekal, když viděl cizího člověka, ale ještě víc se lekl, když spatřil nás. Potom však se rychle uklidnil a dokonce usmál: „Já vím! Kdo jste a co tu chcete?“

„Mluvíš německy?“ ptal se Charry, Martin přikývl a Charry mu ukázal svůj řádový kříž.

„Ach – dokonce komthur? Pan Guyrlayowe?“

„Jo, to jsem já. Jak to víš?“

„Slyšel jsem o těch velkých kočkách. Baarfelt o nich psal. Co si přeješ, komthure? Přicházíš od Baarfelta?“

„Ano. Kde je Ahrbeck; je to on tam v okně?“

„Jo, je!“

„Baarfelt mi dal příkaz odvést koně.“

„Všecky koně! Zaplať Bůh, to je dobře! Už tři ukradl pan rada Bečka a prodal je! Jak je chcete odvést?“

„Jsme na to čtyři, já a tři kočky. Koní by mělo být dvaadvacet, takže je svážem po pěti a odvedem za sebou...“

„To byste jistě taky chtěli sedla, že jo?“

„Byl bych moc rád!“

„Jsou na půdě. Počkej chvíli, dojdu pro ně...“

„Není třeba. Aflargeo, Tannarre, skočte tam!“

Vyběhli jsme po žebříku na půdu a snesli dolů všechny postroje; Charry, Martin a Ao Harrap zatím sedlali koně, nasazovali uzdy, odvazovali koně od žlabů a svazovali je dohromady.

„Jak se má pán? Je zdravej? Nechybí mu něco?“ ptal se Martin. „Mohli bysme pro něj něco udělat?“

„Dá vám vědět! Už mluvil s Wagierou, co nevidět přijde, ale zatím musí utíkat – asi za hranice.“

„To je dobře! Poslyš, komthure, když přišli zabavovat jeho zbraně, něco jsem odtamtud odnesl; dám ti to!“ Martin odešel do kouta stáje, odhrabal starou slámu a vytáhl kufřík, dost veliký a těžký. Otevřel ho a my spatřili krásnou ručnici, rozloženou na jednotlivé díly.

„To je Tomášova karabina; umím ji složit dohromady. Jsou tu i náboje. Bude mít jistě radost...“ radoval se starý muž.

Charry složil karabinu dohromady; konstrukce byla trochu zvláštní, zespodu se do ní vrážel zásobník jako do samopalu.

„Dá se z ní vystřelit šest ran za deset vteřin! Kdybych ji vzal na toho lumpa, rozstřílel bych ho na kusy!“ chlubil se Martin.

„Tak to udělej!“ poradil Charry.

„Pan Wagiera doposud nedovolil!“ pokrčil Martin rameny. „A já... byl jsem sice ve válce, ještě v Itálii, ale ani tam jsem nikdy nikoho tak docela nezabil. Já neumím zabít člověka!“

„Dobře, třeba to udělám já. Děkuju ti, Martine; řeknu Tomášovi, jak jsi nám pomohl!“

„Ale... jenom bych ještě prosil, komthure, kdybys mě mohl svázat. Jako že jsem dobře hlídal a ty že jsi mě přemohl...“

„Máš pravdu!“ Charry vzal starou oprať a omotal ji starci kolem těla a rukou. „Je to v pořádku?“

„Ještě víc utáhni! To je málo!“ řekl Martin. Charry utáhl, zavázal a pak ho povalil do slámy.

„Děkujem a na shledanou!“ řekl, vzal do ruky karabinu a nasedl na koně. My ostatní jsme taky nasedli a Charry vyrazil do dvora. Nastal zmatek a křik; děvečky, které krmily slepice, ulekaně vyjekly, pacholci se zarazili a vyjeveně na nás zírali. Ahrbeck v okně cosi řval a vytasil se s puškou, ale to už Charry v plném trysku namířil Baarfeltovu karabinu a pálil po něm ránu za ranou. Roztřískal sice Tomášovi všechno sklo v okně, ale Ahrbeck zmizel, jako by ho to sfouklo.

„Myslím, že je od něj pokoj!“ zvolal Charry. „Máš pravdu, to je spíš strojní puška než ručnice!“

Vyrazili jsme ze statku a prchali směrem k lesu.


Tomáš Baarfelt vystoupil se svými dvěma průvodci z drožky a vstoupil do banky. Tošio zůstal stát hned u vchodu vedle vrátnice; vrátný se sice pokusil s ním vlídně pohovořit, ale když viděl jeho asijskou tvář, nechal toho. Pépi zůstal stát u stěny v síni s přepážkami, zatímco Tomáš přistoupil přímo ke dveřím do ředitelovy kanceláře.

Starý pokladník, který byl nejblíž, se k němu otočil; otevřel ústa, vyvalil oči a zesinal, jako by viděl strašidlo.

„Potřebuji mluvit s ředitelem!“ řekl Tomáš.

„To nejde – zakázal, aby byl rušen...“ vykoktal pokladník.

„Jsem Thomas Baarfelt. Přijme mne.“ Tomáš velitelsky ukázal na dveře. Pokladník vešel, za patnáct vteřin byl zpět a zdvořile podržel Tomášovi kliku.

Ředitel banky Daniel Abraham Teichelmann byl pán kolem padesátky, velmi štíhlý a úhledný; z téměř stříbrných vlasů mnoho nezbylo, ale dlouhé kotlety mu dodávaly vznešeného vzhledu. Oblečen byl v bezvadný černý oblek se zářivě bělostnou košilí a diamantovou jehlicí ve vázance. Živé černé oči, tmavá pleť a velký zahnutý nos prozrazovaly příslušníka národa izraelského.

Daniel Abraham znal Tomáše od dětství; otec pana Teichelmanna byl bankéřem otce Baarfelta. Kromě toho tento moudrý muž, který přibyl do Olomouce před dávnými časy pěšky v ušmudlaném kaftanu s malým ranečkem v ruce, sdělil svému synovi v poslední hodince:

„Můj jediný a draze milovaný synu, pamatuj si dobře, co ti teď povím: Naplnil se můj čas a musím opustit svoje obchody, avšak vychoval jsem tě dobře a věřím, že banku, kterou jsem svou pílí založil a vzdělal, ty rozšíříš a zvětšíš. Ty víš, milý synu, že Hospodin ve své neskonalé dobrotě ráčil stvořit různé lidi; dal každému, co ve své moudrosti uznal za dobré. Proto také Čechové rozumějí práci a řemeslu, Němci poroučení a válce. Nám, skromným dětem národa vyvoleného, dal Adonnai do vínku umění rozumět obchodům; a já věřím, že ty budeš dobře zacházet s penězi a že se tvoje kšefty vždycky zdaří.

Jenom jedno ti chci povědět: je člověk, který je Čech a nosí německé jméno Baarfelt; ty ho dobře znáš. Tento člověk, ačkoliv je gój, pro tebe musí být stejně posvátný, jako by byl tvým bratrem. Je ještě mladý, ale já velmi často spolupracoval s jeho otcem i s ním a vím, že je chytrý a že ti pomůže zbohatnout.

Pamatuj si, kdykoliv bude Baarfelt cokoliv chtít, musíš mu to dát; a jeho rady poslouchej jako pokyny Šalamounovy. Pověří-li tě správou svých peněz, poděkuj v bázni Hospodinovi, protože tím ti pomůže k bohatství. Jenom si pamatuj, že tento gój rozumí penězům a ví o každém haléři, který vydává; jestli se pokusíš ho podvést, je veta po tvých obchodech!

Milý synu, okradl jsem ve svém životě mnoho lidí; ale nelituji toho, byli to hloupí gójové a ty není třeba šetřit. Avšak nikdy jsem neokradl Baarfelta; ba byl-li sporný v našem obchodě třeba jen krejcar, raději jsem mu ho dal. Kdykoliv bylo možno, prokazoval jsem mu dobrodiní, ať o tom věděl či nevěděl a chránil se mu to připomenout; neboť každý dobrý čin pro toho muže se ti desetkrát vrátí. Chceš-li poslouchat moje rady, čiň tak i ty a dobře se ti povede na zemi...“

Mladý Daniel Abraham poslechl svého otce jako dobrý syn a záhy se přesvědčil o správnosti jeho rad. Tomáš měl veliké styky v Rakousku i ve světě; díky němu se spojila Teichelmannova banka s řadou známých bankovních domů, měla nyní spojení s polovinou světa a její jmění a vliv utěšeně vzrůstaly. Také Teichelmann osobně zbohatl; z malého domku v židovském ghettu, kde žil jeho otec, se nastěhoval do pěkného domku na náměstí a jeho choť, tlustá a pyšná dcera rabína z Mikulova, chodila jen v hedvábí a atlasu. Zakrátko se Teichelmann seznámil osobně i s Baarfeltem samotným; když se lépe poznali a bankéř několikrát zbohatl na Tomášových obchodech, vytvořilo se mezi nimi pevné přátelství. Daniel se málokdy zajímal, odkud pocházejí Tomášovy peníze a za co je vydává; svému synovi a nástupci jednou poradil, aby se zásadně nezajímal o výsledky Baarfeltových obchodů.

„Milý synu, nezabývej se nikdy příliš smyslem těch věcí; nemohl bys pak třeba v noci spát! A když se náhodou dozvíš nějaké Tomášovo tajemství, ihned je zapomeň a vzpomeň si na ně jenom, budeš-li mu moci nějakým způsobem prospět...“

V poslední době se Teichelmannův klidný spánek zdál ohrožen; vysoce postavení lidé vztahovali ruce po Tomášově jmění a Daniel věděl, že kdyby vydal jeho majetek, vystavil by se Baarfeltově pomstě. To neměl v úmyslu; kromě toho cítil k Baarfeltovi skutečné přátelství, mnohem větší než k těm, kteří jím pro jeho židovský původ stále pohrdali.

Teď tedy radostně vstal a pospíšil Tomášovi vstříc; ten už na vyzvání usedl do křesla a přijal skleničku koňaku.

„Jsem moc rád, že se pověsti o tvé smrti ukázaly být nepravdivými!“ řekl bankéř. „Jsem šťastný, že tě mohu přivítat. Doufám, že účel tvojí návštěvy je příznivý!“

„Bohužel, Danieli,“ Tomáš smutně zavrtěl hlavou. „Přivádí mne k tobě velmi nepříjemná věc. Přicházím, abych zrušil svoje konto a vybral všechny své peníze.“

Daniel Abraham Teichelmann zbledl; skutečně, rty se mu zachvěly a jemné štíhlé ruce se zlatými prsteny se zatřásly.

„Zrušit... konto? Vybrat? To znamená – konec?“

„Ano, bohužel. Odcházím z Olomouce a možná i z Rakouska.“

Teichelmann složil zničeně ruce v klíně.

„A bohužel, musí to být rychle. Ještě teď!“ dodal Tomáš.

„Tak!“ řekl sklesle Daniel. „Jenže... já nemám tolik peněz!“

„Je to asi šest miliónů zlatých, že?“

„Šest miliónů čtyři sta třicet tisíc, nepočítáme-li poměrnou část úroků za letošní rok.“

„Úroky si nech jako odškodné. Nemám čas čekat, až budou spočítány. Ale nutně potřebuji celou sumu – chci si ji odnést, a to hned s sebou!“

„Proboha, jak?“ bankéř rozpřáhl ruce. „Máš na to snad formanský vůz nebo co? Víš, kolik by to bylo v bankovkách?“

„To je pravda,“ přiznal Tomáš. „Poslyš, mohli byste mi provést převod nějaké části na jinou, zahraniční banku?“

„Ovšem, to by nebylo nic těžkého... Stačí, abys nám napsal převodní příkaz!“

„V tom případě bych vzal s sebou jen část, tak tři milióny. Kolik mi z toho můžeš dát ve zlatě?“

„Ve zlatě? Ty si chceš odnést všechny zlaté zásoby banky?“

„Většinu tvého zlata jsem si tu uložil já sám!“

„To je sice pravda, ale... zlatou rezervu nesmím jen tak vydat! Nesmím jí disponovat bez souhlasu správní rady banky!“

„Bohužel, budeš asi muset. Potřebuju zlato víc než bankovky. Pokud vím, zlatá rezerva banky je milión. Dáš mi ho. Kromě toho milión a těch čtyři sta třicet tisíc v bankovkách. Ostatní převedeš na zahraniční banky podle mých disposic.“

„Spravedlivý Bože!“ Teichelmann nechal ruce spadnout na stůl. „To je konec platební schopnosti mé banky, chápeš?“

„Banka má přece mnohem víc jmění než mých šest miliónů!“

„Ale takovým náhlým odčerpáním financí budu rázem na mizině! Většinu ostatních peněz mám v různých pohledávkách; rozuměj, obchoduji neustále a tím vzniká značný pohyb oběživa!“

„Obávám se, že by ten pohyb peněz mohl také přestat. Konkrétně v mém případě došlo k částečnému bankrotu; potřebuji své peníze, abych se vůbec udržel nad vodou.“ vysvětlil Baarfelt.

„Ano, já to chápu – ale je to velmi ztrátový obchod!“

„Až doposud končily moje obchody vždycky ziskem. Budeš muset umět přijmout i finanční ztrátu, jako jsem musel já!“

„Zajisté vím, že i když jsme někdy při našich záležitostech utrpěli ztrátu, byla vyvážena mnohonásobným ziskem při dalších obchodech z toho vyplývajících. Můžeš mi přislíbit alespoň nějaké odškodnění v budoucnosti?“

„To bohužel nemohu. Tentokrát je to bankrot se vším všudy.“

Teichelmann pozvedl ruce k nebesům. „Spravedlivý Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Jákobův! Tomáši, takhle nesmíš mluvit s příslušníkem národa Izraelského! Cožpak mi nemůžeš dát alespoň nějakou naději na zlepšení této katastrofální situace? Nemůžeš mi slíbit nějaký dobrý obchod?“

„Nikdy jsem ti nelhal, nebudu to dělat ani teď. Bohužel budeš muset nést ztrátu; a co víc, také riziko s ní spojené!“

„Ještě riziko! Jaké, prosím tě?“

„Nelibost vlády a jejích představitelů tady v Olomouci.“

„Ještě tohle! To už je moc; kdybys nebyl můj přítel, musel bych tě s takovou věcí vyhodit!“

„Kdybych nebyl tvůj přítel, odešel bych a oznámil tvoje jednání všem svým zahraničním obchodním partnerům. Obávám se, že bys při tom přišel o většinu svých dobrých kontaktů.“

„Aha!“ Teichelmann si třel zahnutý nos. „Ještě štěstí, že my dva jsme tak dobří přátelé, viď? Nedá se svítit, budu asi muset ty peníze vyplatit, jak si přeješ!“

„Ano, a pokud možno rychle. Já totiž dost spěchám, do tmy chci být u hranic říše.“

Teichelmann zacinkal na zvonek; vstoupil mladý písař a tomu dal příkaz: „Pošli sem mého syna a vrchního pokladníka – a zařiď, aby všichni zákazníci opustili banku. Budeme vyplácet větší částky!“

„V prostoru banky jsou dva moji lidé,“ řekl Tomáš. „Nekvinda a Yamanaki, Japonec. Ti musejí zůstat. Budou mi pomáhat při přepravě.“

Písař se uklonil a odešel, Teichelmann řekl: „Doufám, že ti dva jsou ozbrojeni!“

„Americkými samopaly. Strojními puškami v malém.“

„To je dobře. Cestovat se dvěma a půl milióny není myslím úplně nejbezpečnější!“

„Jsem si vědom tohoto rizika.“

Vstoupil mladý muž výrazně izraelského obličeje; Tomáš ho znal, byl to Teichelmannův syn a dědic.

„Poslyš, Ervíne! Viděl jsi zatím svého otce, kterak provádí dobré a výhodné obchody. Teď tě naučím královskému umění, jež není dáno každému: naučím tě dělat špatné a nevýhodné obchody. Toto je pan Baarfelt, jehož jistě znáš. Vyplatím tomuto pánovi dva a půl miliónu a zbytek jeho jmění převedu na cizí banky.“

„Ale...“ mladík se zajíkl. „Tím značně klesne naše platební bilance, tatínku! Kromě toho... tak velkou částku nemůžeme vyplatit bez souhlasu správní rady!“

„Správní rada bude muset bohužel souhlasit až dodatečně. Pan Baarfelt potřebuje ty peníze hned teď. Budeš nyní mně a jemu k disposici při počítání peněz!“

Vstoupil vrchní pokladník.

„Panu Baarfeltovi bude vyplacen milión čtyři sta třicet tisíc zlatých v bankovkách rakouské měny a milión ve zlatě! Oznamte to prosím všem zaměstnancům; ať okamžitě ukončí všechny ostatní práce a připraví se k předání této částky!“

Vrchní pokladník byl starý a už ledacos viděl; kromě toho měl přehled o Baarfeltovských financích a tak neočekával od toho pána nikdy nic dobrého. Mlčky se uklonil a odešel.

„Teď ty převody. Zbývají čtyři milióny; tady jsou formuláře převodních příkazů. Ervín je vyplní dle tvého přání...“

„Půjde to rychle. Dva milióny na Rotschildovu banku v Paříži. Milión na některou švýcarskou banku a milión na anglickou City Bank v Londýně. Švýcarskou vyber podle svých obchodních styků.“

„Vyhovovala by ti Lammergaartova v Curychu? Je to Izraelita, velmi zkušený v obchodním podnikání. Už jsem s ním spolupracoval a mám k němu plnou důvěru...“

„V pořádku. Vypiš převodní příkazy, podepíšu je!“

V té chvíli se otevřely dveře a vstoupil vedoucí účetní.

„Pane řediteli, řekli mi, že jste dal příkaz k výplatě dvou miliónů čtyři sta třiceti tisíc zlatých! Je to pravda?“

„Ano.“

„Z toho milión ve zlatě!“

„Ano.“

„A to k tíži konta Baarfelt!“

„Ovšem.“

„Ale konto Baarfelt je přece zablokováno až do rozhodnutí c. a k. Říšské policejní rady...“

„Zde je přítomen jeho majitel osobně. Je třeba zrušit blokaci a vyplatit tu sumu. Konto Baarfelt bude převedeno a zrušeno.“

„Ale... pan vrchní rada Bečka zakázal jakékoliv transakce s tím kontem!“

„Platím vás já nebo vrchní rada Bečka?“

Vedoucí účetní rozčíleně pohlížel z bankéře na Baarfelta. Ruce se mu klepaly a nevěděl, co by namítl. „Ale... je tady přece ten příkaz! To nemůžeme udělat... kromě toho, takovou výplatu nemohu provést jen tak, v této chvíli! Musela by se udělat kompletní inventura! Tak rozsáhlá transakce si vyžádá několik dní příprav!“

„Provedete výplatu okamžitě!“ řekl Teichelmann klidně.

„To je nemožné! Podle vžité bankovní praxe... to nemohu!“

„Nemůžete?“

„Ne! A neudělám to!“

Teichelmann zůstal ledově klidný. „V tom případě mi okamžitě předejte klíče od trezoru a od skříně se spisy. Vaši výpověď očekávám do konce pracovní doby.“

„Výpověď?“

„Ano. Použil jste výrazu nemohu. To slovo já neznám! Kromě toho nepotřebuji účetního, který nedokáže vyplatit částku, kterou mu vyplatit nařídím!“

Vedoucímu účetnímu se počala klepat i brada. „Pane Teichelmanne, toho budete litovat! Oznámím vaše jednání příslušným místům...!“

„Oznamte to, komu chcete. Ale zapamatujte si, že se postarám o to, abyste nebyl přijat v žádném peněžním ústavu ani jako poslíček! Rozumíte? Vaší povinností je starat se o finanční transakce, nikoliv o příkazy cizích lidí, kteří nepatří k vašim nadřízeným. Jděte, prosím a předejte mi ty klíče!“

Vedoucí účetní pozvolna bledl a fialověl. „Pane Teichelmanne... zmýlil jsem se! Myslím, že mohu vyplatit ty peníze okamžitě!“

„Myslíte?“

„Tedy... ne, vím to určitě! Vyplatím je, pane!“

„Dobrá, děkuji vám. Dejte se do toho ihned!“

Vyšli do haly; přepážka byla otevřena a mimo bankovních úředníků tu byli pouze Pépi a Tošio. Pépi si odložil samopal na stolek a připravoval kožené brašny.

„Do těchto brašen uložte bankovky!“ nařídil Baarfelt. „Pépi, postarej se o to. Já půjdu zatím dolů do trezoru.“

Sešli po schodišti o patro níž, do studeného sklepa; tam se nacházel trezor zazděný do betonu, s mohutnými železnými vraty. Teichelmann, vrchní pokladník a vedoucí účetní odemkli tři jeho zámky, Teichelmann nastavil číselnou kombinaci a trezor otevřel. Zasvítil na ně chladný lesk zlata; napravo byly srovnány zlaté pruty, nalevo sloupečky zlatých mincí rakouské měny. Stříbrné mince byly uloženy ve spodní části trezoru.

„Prosím! Zlaté pruty jsou označeny rakouskou státní mincovnou, ražba je jasně patrná pod zvětšovacím sklem. Kdo bude kontrolovat punc a kdo bude ukládat pruty do tašek?“

„Puncu věřím. Já a ty budeme počítat pruty, ostatní je mohou vkládat do brašen. Prosím, aby to šlo rychle!“

Bylo to sice zcela proti bankovní praxi, ale vyhověli; účetní a pokladník vybírali zlaté pruty a vkládali do brašen, Tomáš a Daniel počítali, Ervín zaznačoval počet na papír. Když naložili všechny pruty, spočítal Tomáš počet mincí v jednom sloupečku a když souhlasil, spočetl sloupce, odsouhlasil to a pak shrnul všechno bez počítání do dalšího vaku.

„Dobře, to je tedy v pořádku. Půjdeme...“

Vaky byly čtyři, dva a dva spojené řemenem. Tomáš je uchopil po dvou do ruky a vyšel s nimi přes tíhu zlata lehce z podzemí. Trochu při tom zrudl, ale položil je u Yamanakiho nohou.

„Tak to je v pořádku! Jak jste daleko s bankovkami?“

„Máme zatím plný jeden pytel. Jde to dost pomalu!“ hlásil Pépi. „Oni bankovky v každým svazku přepočítávají, tím se to zdržuje!“

„Kolik je v každém balíčku?“

„Deset tisíc,“ řekl vrchní pokladník. „Ale počítat to musíme!“

„Nemusíte. Naházejte to do pytle a spočtěte jenom balíčky. Na nějaké té tisícovce vůbec nezáleží, přišel jsem už o víc!“

Pépi se ujal práce sám, vybíral z nedobytné pokladny balíčky a bez počítání je házel do pytle. Bankovní úředníci zůstali na to jednání jen koukat.

„Podepíšu ti doklady o převzetí.“ řekl Tomáš.

„Ještě to není skončeno! Nevíš, zda to bude souhlasit...“

„Nemám čas si to ověřovat. Dej to sem!“

„Pojďme do kanceláře!“ prosil Teichelmann.

Usedli znovu ke stolu, Tomáš podepsal všechny papíry a pak učinil ještě jednu podivnou věc: vytáhl z kapsy dámskou pudřenku, která však byla napuštěna podivnou černou kapalinou a smočil si v ní palec, který otiskl na všechny doklady vedle svého podpisu.

„Tím se zabrání zfalšování dokladů. V poslední době nějací lidé (jsou to ti, kteří se usídlili na mém statku) vydávají falešné dokumenty s mým podpisem. Upozorni prosím tě všechny obchodní partnery, že neplatí žádný z dokladů mnou podepsaný a datovaný později než 1.května tohoto roku.“

„To znamená, že by nesouhlasily ani kupní smlouvy, které mi předložil rada Bečka? Jsou to smlouvy na koně a nějaké obrazy z tvého majetku; byly na nich podpisy. Pak to prodal dál a právě v těchto dnech mám provést platby těch lidí Bečkovi...“

„Ve vlastním zájmu je neprováděj! Ať si ti lidé nechají peníze a pokusí se raději zjistit bezpečně původ těch věcí. Kromě toho akcie pana vrchního rady Bečky budou brzy silně nevýhodné!“

„Děkuji za upozornění. A akcie ostatních?“

„Nedoporučuji ti žádné obchody s lidmi, kteří jsou odpovědní za smrt mé ženy a rozkradení mého jmění. Raději zkus od nich dostat svoje pohledávky. Abys neutrpěl ztrátu!“

„Děkuji ti, děkuji! Nějaké příkazy od tebe?“

„Zkus vypátrat, kam se ztratily cennější předměty z mých sbírek – hlavně mi jde o obrazy. Platil jsi je, víš, které to byly. Možná, že se vrátím, pak by se mi to hodilo.“

Teichelmann se široce usmál. „To znamená, že počítáš s další spoluprací?“

„Nevím. Možná přijde někdo jiný. V každém případě se budu snažit všemi způsoby ti pomáhat...“

Podali si ruce a rozloučili se; potom, protože převzetí peněz bylo již skončeno, vzal Baarfelt a jeho muži vaky a odnesli je do čekající drožky. Tomáš vyskočil na kozlík, švihl do koní a vyrazili co nejrychleji z města.

Teichelmann a Ervín stáli u okna a hleděli za nimi.

„Až uděláš tak špatný obchod jako já dneska, bude se ti moc dobře spát, hochu!“ řekl bankéř. „Víš, přece jenom, kdybych ho zradil a odepřel mu to, dokázal bych těm nahoře, že Žid je pes, do kterého může každý kopnout. Ukázal bych lidem, co mi svěřili své peníze, že mi nemohou důvěřovat. Protože bankéř, který nesplní svůj závazek kvůli někomu třetímu, koho se bojí... obchodník, na kterého si může kdokoliv na světě dupnout a poručit mu, není hoden, aby mu lidé peníze svěřovali. Pamatuj si to, můj drahý hochu...“

Baarfelt odjížděl v drožce z města; zastavil jenom, aby mohl vystoupit Martínek a běžet na hlídku k prostějovské silnici.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:21