Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bratrstvo Rudého Květu

Zpět Obsah Dále

 Modrý rezervista, rudý anarchista,

 v modré dálce rudý květ...

 Fráňa Šrámek

K večeru se vrátil do tábora jeden z chlapců, který byl vyslán na hlídku; za ním se přihnalo asi deset podobných Poláků, pestře vystrojených, dlouhovlasých a rozesmátých. Mnozí měli s sebou psy s úskočnýma šikmýma očima, psy podobné vlkům. Lasęka jim vyjel vstříc a zapadající slunce se zalesklo na jeho rytířském kříži na prsou.

V tu chvíli nastala vřava; seskakovali s koní, prohlíželi si jeho křížek a dotýkali se ho. „Vivat polkównik Lasęka!“ volali. „Jerzy, veď nás na nepřítele!“

Do Jerzyho jako by vjel oheň; vyskočil na nějaký kámen a vykřikoval, mávaje rukama jako ztřeštěnec: „Ano, povedu vás na nepřátele! Slyším vaše hlasy, vidím vaše tváře, vidím zbraně, které máte! Ty zbraně zničí všechny, kdo okupují naši drahou vlast, zničí všechny, kdo chtějí zničit naši svobodu! Vy budete ti, kdo zvítězí nad všemi nepřáteli Boha a Panny Marie, osvobodí zemi našich otců a dědů!“

Tomáš se znepokojeně přiblížil; ale Jerzy neviděl a neslyšel, vykřikoval stále dál svoje útočné výzvy: „Bratři a sestry, ta hodina se blíží! Každým okamžikem jsme blíž a blíž svému cíli, blíž a blíž celonárodnímu povstání! Každým dnem rostou naše řady, každým dnem nám přibývá zbraní, každým dnem se rozrůstá naše moc! Neuplyne dlouhá doba a budeme ozbrojeni válečnou lodí – slibuji vám to!“

Tomáš vyštěkl krátkou ostrou větu v polštině; Jerzy se po něm ohlédl, lehce pokynul rukou a pokračoval: „Ptáte se možná, odkud čerpám svoji sílu a jistotu; je to pomoc templářského řádu, která nám tuto jistotu dává! Hle, vedle mne stojí komthur Střední Evropy Thomas Baarfelt, který vládne nad osudem všech zemí na východ od Německa! Tento muž mi přislíbil svoji podporu a pomoc; jako otec bdí nad osudy Polska! Podívejte se na tuto pušku: je to jeho dar, rychlopalná ručnice, která vystřelí celý zásobník během několika sekund! Co myslíte, dokážeme s takovými zbraněmi vydobýt vítězství?“

Odpověděly mu výkřiky nadšení; Tomáš se tvářil i nadále nedůvěřivě, zatímco Dianu zachvátila všeobecná radost. Také jsme se tam objevili, k dost malé radosti úskočných polských psů.

Jerzy seskočil s kamene, přitáhl Dianu za ruku a křičel: „Pohleďte! Nejen muži, ale i ženy se staví po náš bok; také ženy vezmou do rukou zbraně a budou bít nepřátele! Není to příklad pro naše polské dívky? Mohou vůbec zůstat nečinně ve svých domovech, mohou nám nepřijít na pomoc? Vím, jsou také v našich řadách, ale kolik je jich oproti mužům? Sestry, vy především musíte agitovat, probouzet nadšení mužů, vtisknout jim do ruky zbraň! Musíte jim ukázat cestu do našich řad!“

Přeběhl ke mně a chytil mě za hřívu, takže mi cloumal hlavou do rytmu své řeči: „Pohleďte! Tahle šelma, které se říká tygr, protože je tak pruhovaná, jde taky s námi; i ty druhé dvě, které jsou zase skvrnité! Takových šelem je mnoho set tisíc a všechny nám přijdou na pomoc, jakmile nastane hodina vzpoury!“

Jásot nebral konce; a Jerzy pokračoval: „Svět byl stvořen k tomu, aby byl svobodný a šťastný – avšak zlí lidé jej učinili plným otroctví a nenávistí! Přišel čas osvobodit zemi od bahna a kalu, který ji znečistil! Křídla andělů smetou špínu a zlo, očistný oheň plamenného meče spálí nepřátele! Jsou to naše meče, jež vykonají spravedlnost!

Řeknu vám toto: ať je proklet každý, kdo pozdrží třeba jen o minutu chvíli osvobození! Ať je proklet ten, kdo se jako bahno lepí na nohy našich jezdců a zdržuje je od jejich poslání! Peklo nechť pohltí váhavé, lhostejné, nezúčastněné; nechť zůstanou jen ti, kdož mají srdce ohnivá a jejichž láska očistí svět!“

Vrhli se k němu, objímali ho, křičeli; jen Tomáš ukázněně vyčkával, až vřava pomine. Pak chytil syna za rameno a řekl:

„Nepřehnal jsi to trochu? Slibuješ jim toho trochu moc; ani nevíš, zda to budeš moci splnit!“

„Myslíš? Chceš říct, že mi odepřeš svou pomoc, když to zahájím?“

„Milý chlapče, to není jen vyhlásit něco! Povstání si vyžádá patřičný čas a velké prostředky; také dokonalou přípravu všech zúčastněných! Uvědom si, že chceš bojovat proti třem velmi mocným státům najednou: Rakousku, Rusku a Prusku! Ty tři státy tě mohou rozdrtit jako zrnko písku!“

„Vidím, že ses nikdy nepokoušel rozdrtit zrnko písku. To bys takhle nemluvil! V každém případě přípravy jsou v proudu a kdy vypukne povstání, je jen otázkou výzbroje a peněz.“

„Tak počkej, hochu! O polském povstání rozhodnu já; a to až bude připraveno, rozumíš, dokonale připraveno! Napřed si o tom pohovoříme, až tady bude Skrzetek a ostatní Poláci; ty ještě nejsi celé Polsko. Dále je zapotřebí podpory celého řádu; bojovat bez řádového vojska nemá vůbec smyslu ani ceny. Pamatuj si, že jednou už jsem byl v Polsku bit jako žito!“

„Já vím, Křížový vrch – ale to bylo už dávno, ještě před mým narozením! Všichni bratři v Polsku hoří touhou splatit jim porážku na Křížovém vrchu! A řádové armádě nebude tentokrát velet kondotiér Bascometti, ale ty!“

„Zatím ještě nemám armádu k disposici. Musíme počkat na volby velmistra; teprve až budeme mít jistotu, můžeme něco dělat. Zatím buď rozumný, nevyhlašuj žádné převratné akce, nebo tvým harcerům rupne v bedně a začnou si něco sami!“

„Čekat, čekat, pořád jen čekat! Právem se říká, že Baarfeltové nikdy nejdou do boje, když nemusí! Chtěl jsem tuto urážku smazat, protože to je také urážka mé osoby!“

„To není urážka, to je pravda. Baarfeltové nechodí do boje, pokud nemusejí; jen jeden z nich to udělal a to jsem byl já; udělal jsem to z ješitnosti, z touhy, aby moji vojáci křičeli nadšením nad křížem na mých prsou, aby mi říkali plukovníku, aby harašili zbraněmi a předstihovali se v plnění mých rozkazů! Za to jsem na dvacet let ztratil možnost cokoliv v Polsku dělat, má pýcha zničila celou polskou strukturu. Ty ji máš a máš možnost jí použít, tak prosím tě, měj rozum a nenič ji!“

„Neříkám, že povstaneme hned zítra. Zatím je dost času, ale musíme být připraveni! Pár takových akcí jako ta loď, nějaké zbraně – a hned se bude ta záležitost jevit jinak. Co říkáš?“

„S tím souhlasím. Zajišťujte zbraně, v tom vám i pomohu. Cvičte se v boji a čekejte! Ty možná umíš šermovat, ale kolik tvých chlapců by obstálo v boji proti takovému Schibblovi? Učte se vést válku, to je jediné, co vám mohu poradit!“

Jerzy s tím byl spokojen; Tomáš si však ani zdaleka nebyl jist, že ho syn správně pochopil.

Charry a Diana se zajímali, jak vlastně jsou organizováni řádoví ozbrojenci. To, co jsme viděli před sebou, nám připomínalo spíš loupežníky než armádu. Tomáš požádal Jerzyho, aby to řádně vysvětlil s případnými ukázkami; chlapec to tedy udělal. Vyšlo najevo, že základní jednotkou je jednotlivý bojovník; Jerzy pro ně používal název harcer, což znamená jezdec nebo rytíř, jinde se používaly jiné. Takový člověk mohl bojovat jak v součinnosti s dalšími, tak samostatně. Pokud samostatné činnosti schopen nebyl, nepovažoval se za dokonale vycvičeného. Patřil k němu jeho kůň, případně pes; na stejné úrovni pak bylo služebnictvo nebo další chlapec, jehož zaučoval v boji. Harceři byli schopni dorazit do kraje, který jim byl označen, a tam škodit všemi možnými způsoby, někdy dost rafinovaně. Nepříteli se vysmívali, smrtí pohrdali. Jerzy o nich vyprávěl nejrůznější příhody, které nás přesvědčovaly o jejich hrdinství a vychytralosti; Dianě se moc líbily, ale Charry často reagoval slovem: nezodpovědnost.

Na tom místě u jezera jsme tábořili několik dní; za tu dobu sem přijelo ještě tak třicet Poláků, podléhajících Jerzymu. Také se objevilo několik starších agentů, každý s několika průvodci z řad Lasękových harcerů. Jerzy a jeho chlapci a dívky tábořili dole u jezera, Tomáš a ostatní starší členové řádu poněkud výš u lesa; tam jsme spali také my, ale Diana stejně trávila většinu času dole u mladých.

Byli jsme tam s ní; koupali jsme se v jezeře, hráli všelijaké hry, cvičili se v boji. Tošio Yamanaki zahájil výcvikovou školu jak šermu, tak boje holýma rukama; účast nebyla povinná, ale každý stál o to, aby je přijal a něco naučil. Diana je učila hrát stolní tenis a občas se nechala pohnout, aby ukázala dívkám nějakou svou fintu bojového umění, jíž by případně zmohly muže. Poláci byli většinou světlovlasí, po celém těle opálení, nosili dlouhé kadeře, stále štěbetali a smáli se. Velmi toužili vylepšit svoje tělo o barevné tetování, ale málokterým se přání mohlo splnit. Diana se mezi nimi cítila jako ryba ve vodě, překvapivě rychle se naučila polsky, samozřejmě nejdřív ty nejméně uhlazené výrazy; Tomáš se smál a Jerzy se pokoušel vysvětlit:

„Víš, sestřičko, tvá metoda hovoru s lidmi není nejvýhodnější! Pamatuj, když chceš někomu říct nějakou velkou ničemnost, zvýrazníš to daleko víc tím, že použiješ té nejzdvořilejší formy. Jistě, když na někoho namíříš pistoli, můžeš ho oslovit: »Zvedni ploutve, všiváku, než to do tebe nasypu!« Ale není daleko lepší ho zdvořile oslovit: »Vážený pane, kdybyste laskavě zvedl ty ruce nahoru k obloze, možná bych vás nezastřelil teď hned!« Uvidíš, že to bude mít stejný účinek!“

„No a když ty ruce nezvedne?“ ptala se Diana.

„Tak ho střelím mezi oči – ale zdvořile, vždycky jenom ve vší zdvořilosti!“

Tomáš sledoval různé činnosti svého syna s láskou a obdivem; ale doporučil mu, aby čas od času dělal také přednášky, protože to musí dělat každý rytíř povinně. Jerzy souhlasil a uvažoval, na jaké téma by přednášku vypracoval; zrovna v té době se hovořilo o jejich účesech, takže se rozhodl vyjádřit k tomu. Celý den nad tím hloubal a nakonec šel stejně za Dianou, která mu poskytla rozsáhlý historický přehled ze svých četných vědomostí. Jerzy měl radost a vypracoval tento text:


„Pokud se máme vyjádřit k péči o vlasy z hlediska magie, je třeba se především oprostit od představy, že tato činnost je bezvýznamnou součástí moderní hygieny a že úpravu vlasů určuje současná móda; taková myšlenka je výplodem dnešního zhovadilého materialismu, jako ostatně většina zmatených myšlenek. Především jakékoliv naše konání není zbaveno svého magického významu; dále pak škody (a to i neuvědomělé), které můžeme napáchat bezúčelným počínáním, jsou nedozírné. Vše, co souvisí s vlasy člověka, je důležitou součástí sexuální magie.

Především: hlava člověka je nejcitlivější přijímač jakékoliv energie; prsty člověka jsou její nejdokonalejší vysílač. Ten, kdo se z jakýchkoliv důvodů dotýká hlavy druhého, jej současně ovlivňuje svou energií, ať chce či nechce. Pokud v situaci, kdy provádí úpravu vlasů druhého, vyzařuje kladnou či zápornou energii, nabije jí toho druhého bez ohledu na svoje přání nebo na to, zda o tom vůbec ví.

Dále: vlasy jsou znamením svobody člověka; jejich odstranění je výrazem podřízenosti, poddanosti, otroctví. Ve vlasech čarodějky se udržuje její síla – zbavíme-li ji vlasů, zbavíme ji též podstatné části moci. Od nejprimitivnější doby jsou účesy podřízeny přísným zásadám, jejichž dodržování bylo podmínkou zdárného vývoje dotyčného jedince. Žádná kultura na světě nebyla tak pokleslá jako moderní civilizace, kde úpravu vlasů určuje módní časopis, jehož tvůrci jsou nevědomí a pošetilí lidé bez duchovního vědomí. V žádné kultuře se holiči nevzdálili natolik od svého poslání, aby na ně dokonce zapomněli.

Věnujme pozornost názoru některých dřívějších kultur:

Židé: Úpravě vlasů je věnována ve Starém zákoně pozornost na mnoha místech. Namátkou: Soudci Samsonovi bylo zakázáno stříhat si vlasy od dětských let, aby jeho síla nebyla ohrožena; když jej lstí ostříhala Filištínská čarodějnice Dalila, sílu ztratil a byl přemožen. Když mu vlasy opět vzrostly, přestože byl oslepen, svalil na hlavy svých protivníků chrám a všichni zahynuli.

Oholení hlavy je považováno za jeden z nejdokonalejších očistných obřadů; doporučuje se též při vyléčení z malomocenství. Při svatebním obřadu ortodoxních Židů jsou nevěstě oholeny vlasy na znamení poddanství muži; vdaná žena po zbytek života nosí paruku nebo si hlavu zavinuje rouškou.

Řecko a Řím: V počátečních dobách byla vlasům věnována značná pozornost. Oholená hlava označovala otroka. Rovněž zde bylo zvykem, že dospívající dívky byly stříhány při zahájení milostného života (později při svatbě). Když antická společnost dospěla do své vrcholné (a pokleslé) formy, upustila od starých zvyklostí a zavedla diktaturu módy.

Egypt: Oholená hlava byla znamením kněžského stavu. Egyptská společnost byla teokratickou monarchií, tj. faraón a veškerá šlechta byli současně kněží; takže ve své šlechtické funkci nosili všichni paruky, dokonce umělý vous. Pokud konali službu Bohu, předstupovali s hlavou oholenou. Výjimkou byli kněží zlého boha Sethiho (Sutecha), kterým vlasy rostly volně.

Fénicie, Babylonie, Persie: Znamením šlechtice byly vlasy volně rostoucí po celé hlavě a bradě; kněží byli oholeni. V tomto prostoru vznikla (nebo se rozšířila) zvyklost ostříhat poraženého soupeře na znamení potupy. Vedly se četné války a o podobné demonstrativní akce nebyla nouze.

Indie: Indická společnost je extrémně zbožná; jakákoliv činnost vyšších kast je předepsána ve Védách. Péče o vlasy je zmiňována též v Kámasútře, je to tedy součást sexuálních praktik. Tamtéž jsou definovány (kromě jiného) též požadavky na lazebnici, která byla považována za něco jako lepší prostitutka.

Bráhmanská kultura zahrnuje nejrůznější přístupy k vlasům: od úplného oholení, přes copánek zvaný šikha, který označuje vyšší kastu, po volně rostoucí vlasy, které se nikdy nestříhají. Vždy je ale tento přístup oprávněn Písmy a ten, kdo se tím řídí, je schopen své počínání vysvětlit. Komunita Sikhů považuje zkrácení vlasů bojovníka za trestný čin. Na druhé straně jsou chrámy, kde všichni příchozí, muži, ženy i děti obětují své vlasy s prosbou o ochranu bohyně Kálí či jiných mocných polobohů.

Nejblíže pravdě je, že ten, kdo si nechává růst vlasy dlouhé, spoléhá na vlastní síly, zatímco ten, kdo si hlavu oholí, se zcela podřizuje Bohu a dává se do jeho ochrany. To přechází též do kultury ovládající větší část Asie:

Buddhismus: Oholená hlava označuje služebníka Božího. Osoby, které dávají najevo svobodnou vůli (bojovníci) nosí účes, v němž alespoň jeden pramen je ponechán volně rostoucí (cop u Číňanů, samurajský copánek u Japonců, dva copy po stranách hlavy u Mongolů atd.)

Afrika: Veliká pestrost zvyklostí, lišící se kmen od kmene; není možné v krátkosti definovat společné zásady kromě jediné: každé počínání je podřízeno zvyklostem a tradicím, opřeným o náboženské zásady. Variabilita je značná, avšak málokdy je libovolná.

Amerika: Rovněž v této oblasti se pestrost zvyklostí vzpírá jednoznačné definici; je však nesporné, že ve velkých kulturách Aztéků, Mayů a Inků byla úpravě vlasů věnována velká pozornost. Důkazem jsou vyobrazení, která se zachovala i přes nelítostné pronásledování bílými dobyvateli.

Haiti: Stykem mezi původním indiánským obyvatelstvem, černými otroky přivezenými z Afriky a bílými pány se vyvinul obřad zvaný woodoo, který čaroději dává možnost ovlivňovat zdraví nebo život osoby, jejíž vlasy vlastní. Obvykle takový čaroděj své oběti škodí, ale může ji na dálku i chránit.

Germáni, Vikingové: Ostříhání vlasů znamenalo jednoznačně zhanobení soupeře a zbavení ho jeho síly. Je mnoho dokladů, že se síla osob vyspělých v magii skrývala ve vlasech.

Středověká Evropa: S rytířskou kulturou Evropy souvisí nedílně obřad, jemuž se říká postřižiny, a jemuž se šlechtic podroboval jen několikrát za život. Zásadou bylo, že stříhání vlasů musela provádět žena, která byla k dotyčnému muži vázána milostným vztahem. V případě, že za některých okolností prováděly stříhání vlasů profesionální lazebnice, byly pojímány jako prostitutky. Při postřižinách docházelo také k řadě dalších obřadů, z nichž mnohé měly značnou důležitost.

Zobecnění: Lze mít za prokázané, že činnosti při úpravě vlasů je třeba provádět s vědomím, že se jedná o záležitost důležitou. Není v žádném případě vhodné svěřovat takové činnosti nevědomým osobám. Při každém zásahu je nutno si důkladně promyslet a přesvědčit se v písemných pramenech, zda je žádoucí či dokonce nezbytný, kdo by jej měl vykonat, v jaké době,za jakých okolností. Je lepší, když úpravu vlasů bojovníka provádí žena než muž; lépe čarodějka než prostitutka (profesionální lazebnice). Je prospěšné spojit obřad stříhání s obřadem milostného spojení. V podstatě jediným rozumným důvodem zbavení se vlasů je jejich obětování, ať už výše postavené osobě (pánovi, milence či milenci) nebo přímo Bohu. Jiný důvod je důvod nesmyslný a v důsledku toho spíš škodlivý.“


Tomáš si Jerzyho přednášku vyposlechl, zakroutil hlavou a řekl: „Hm...“

Konečně se tu objevili i závažnější hosté: Béla Karcsagi ze Sárospataku v Uhrách, rytíř Ernö Merzsáros z Budapešti a rytíř Lukáš Vándlik z Nitry; z Kyjeva se dostavil Hryhoryj Dančenko, vypadající jako kozák s dlouhými kníry a rytířským křížem na růženci; z Moskvy dorazil rytíř Semjon Gusjatnikov, který zase vyhlížel spíše jako kupec. Přijel Ilarion Gantiara z Bukurešti, Ivan Arakčev z Varny a Mirko Staffič z Bělehradu; taky tu byl Praxiteles Lamborinakos Eufesis, který byl sice řeckého původu, leč byl počestným občanem města Dubrovníku; naposled dorazil zamračený chlap, kterému říkali Štara bez určení, zda jde o jméno či příjmení, ale byl to Albánec.

Také přijel rytíř Janusz Skrzetek, na něhož všichni tak dlouho čekali. Byl to muž kolem padesátky, v obličeji trochu podobný Tomášovi, ale jinak velmi rozdílný. Především byl obtloustlý, nízký a jako sražený k jedné straně; chodil dosti nahrben či nakloněn nalevo, podle Tomáše měl pošramocenou páteř. Když byl mladý, bojoval v nějaké bitvě a utržil tam pořádnou ránu šavlí, která by jej nadobro zchromila, nebýt řádových doktorů. I tak měl potíže s pohybem, hlavně levé strany těla; pohyboval se většinou krátkými poskoky a spíše než chodil, seděl na zvláštní sedačce, která byla rozkládací a kterou si vozil s sebou. Vůbec se vlastně nejmenoval Skrzetek, jeho jméno bylo Janusz Cziwinski a Skrzetek byla přezdívka, kterou mu udělili pro jeho nízkou a sraženou postavu. Protože však svoje jméno poněkud nechtěně proslavil a byl pod ním dlouhá léta hledán, přijal přezdívku za svou a časem všichni zapomněli, jak k ní přišel.

Na tohoto strýčka Skrzetka dal Jerzy daleko víc než na otce; také Tomáš si nevlastního bratra velmi vážil a dbal na jeho rady. Janusz byl velmi chytrý; ačkoliv se málo pohyboval, věděl o všem a co nevěděl, dokázal velmi rychle a přesně vykombinovat. Každopádně byl platný člen řádu a pro nepřítele byl značným nebezpečím. A bohužel, věděli to i oni.

Tomáš, Skrzetek a Lasęka se sesedli u ohně a dlouhou dobu diskutovali o polských záležitostech; resumé z toho vyplynulo takové, že zatím je ještě skutečně příliš brzy na celostátní povstání. Když to oznámili mládeži, nevyvolalo to žádné nadšení; ale že to řekl Jerzy, byli nuceni se uklidnit.

Pak projednával Tomáš své záležitosti s jednotlivými agenty, většinou se jednalo o finanční operace. Výjimku tvořili Rusové, s nimiž jednal i o politice; kromě jiného také o dodávkách zbraní do Polska, které měli zařídit a připravit tak šikovně, aby je mohli převzít Lasękovi povstalci.

„Jak je vlastně organizováno rozdělení Evropy podle řádových představ?“ ptal jsem se Tomáše. „Lasęka je ostře proti Rakušanům, Němcům i Rusům, kteří mají rozdělenu jeho vlast; přesto se zde s Rusy přátelsky baví a s Německým komthurem Janem Dunbarem dokonce spolupracuje. Jak to tedy je?“

„Řád má rozdělenou Evropu podle toho, jak se vytvořily mocenské sféry v minulosti; nepřihlíží se k tomu, co kdo dobyl v poslední době. Proto ruští rytíři musí souhlasit s tím, že se od nich chce odtrhnout Polsko, které jejich vláda zabrala. Templáři spolupracují, i když vznikne válka mezi jejich státy, jsme nadstátní organizace. V případě, že je to možné, dohodnou se komthurové či rytíři, jak válce zabránit nebo jak dosáhnout jejího rychlého a spravedlivého zakončení. Když se to nepodaří, potom se dohodnou, jakým způsobem válku vést, aby nebyly poškozeny zájmy řádu.“

„Takže když vpadnou Němci do Čech, co uděláš?“

„Pravděpodobně nebude dohoda možná; i když Dunbar a já bychom udělali všechno, abychom zabránili válce. Žádný z nás nemá za současné doby takové postavení, aby mohl svoji vlast zastupovat. V tom případě by se jednalo o to, kdo je na jakém území; kdyby vpadli oni k nám, bylo by mojí povinností bojovat proti nim, neboť rádi ruší pořádek a klid mého území. Dunbar by pak mohl buď varovat svoje lidi, aby na moje území nevstupovali, nebo aby se v případě střetnutí prokázali mým lidem; tak by se zabránilo, aby nebyli při likvidaci nepřátel dotčeni.“

„Aha. Jenže Polsko ani Rusko nemají svého komthura; obě patří do tvé provincie a ty je spravuješ. Co uděláš v tom případě?“

„To je věc, kterou se už dlouho snažím vysvětlit madridskému vedení řádu. Snažím se vyložit, že rozdělení světa na dvanáct dílů je v dnešní době nesmysl a nikdo nedokáže spravovat tak ohromné území, aniž by dělal chyby. Velmistr to nemůže pochopit už dvacet let; vysvětluje mi, že on Španělsko docela dobře ukočíruje. Nikdy nebyl mimo Španělsko, mapu světa si dovede představit jen velmi vzdáleně a o všech, kdo nejsou Španělé nebo Italové, si myslí, že jsou barbaři.“

„Neptal jsem se, co si myslí velmistr. Chtěl jsem vědět, cos dělal ty v rusko-polské válce.“

„Rozdělení Polska proběhlo ve třech etapách: bohužel poslední král Stanislav August byl trapný a neschopný politik. Oč byl lepší vědec a umělec, tím horší byly jeho politické činy a stejně tak byl smutný i jeho konec, když ho nakonec uvěznili v Rusku jako carova dvorního blázna. Řád tehdy nebyl schopen poskytnout mu moc velkou podporu. Byli jsme slabí; já byl tehdy ještě jen toužebným snem svých rodičů. Zdědil jsem provincii už oslabenou; od té doby to zkouším vyřešit.“

„Takže pravdu má Jerzy: je třeba povstání!“

„Pokud by se podařilo, pak ano.“

Nadešla noc schůzky. Už večer vyslal Jerzy svoje harcery na horu Radhošť, která se tyčila před námi; pak se všichni přítomní řádně omyli v jezeře, oblékli řádová roucha a zavěsili na krk svoje kříže. Také my jsme dostali kříže na obojky, abychom důstojně reprezentovali. A pěšky jsme se vydali na horu.

Tam už byla připravena velká hranice dříví; Jerzyho chlapci ji postavili a nyní čekali, až ji budou moci zapálit. Vojáci byli většinou jen v kalhotách a zlaté křížky jim svítily na opálené hrudi. Tomáš vyzval hosty, aby zapálili oheň čtyřmi pochodněmi, které drželi Skrzetek, Merzsáros, Dančenko a Gantiara. Když oheň vzplanul, usedl Tomáš na velký kámen v čele kruhu kolem hranice; ostatní rytíři se posadili na další kameny, také hosté, to jest Diana a Charry; my jsme ulehli u jejích nohou. Jerzy Lasęka zasedal v kruhu poprvé a musel všem ukázat svůj rytířský kříž, aby mu bylo uvěřeno. Tošio měl sice právo také zasedat v kruhu, ale zůstal raději s různými ochránci z doprovodu rytířů, se kterými se hodně sblížil. Rozuměj: většinu času se rvali jako psi, Tošio jim ukazoval svoje finty a oni se ochotně učili.

Povstal Tomáš Baarfelt: „Bratři!“ řekl a jeho hlas zněl velmi slavnostně: „Svolal jsem vás poprvé po sedmi letech, abychom projednali záležitosti mojí komthury; svolal jsem vás v době, která není lehká ani příliš veselá a která mě nutí, abych učinil mnohá závažná a důležitá rozhodnutí.

Všichni jistě víte, že mne potkala těžká ztráta: ztratil jsem svoji ženu Wandu, která byla zavražděna dosud neznámými pachateli v Olomouci, mém sídle. Proto tu není Wanda a proto zasedá na tomto místě rytíř Jerzy Lasęka. Také však zřejmě postrádáte Henryka Wagieru; nemohl se zúčastnit, neboť je v současné době zajatcem mých nepřátel.“

Nastal trochu šum; zřejmě nevěděli, co se děje s Tomášovým statkem a překvapilo je, že se Wagiera mohl dostat do zajetí.

„Ano, je zajatcem – a to navíc na mém vlastním statku! Kdybych vstoupil na půdu svého domu, byl bych možná zajat či zabit i já. Asi by vás zajímalo, kdo jsou lidé, kteří se odváží vztáhnout ruku na majetek komthura řádu. Jsou to docela obyčejní lidé, malí darebáci, policisté či dokonce zločinci, kteří se za policisty vydávají. Vědí zřejmě víc než dost o vraždě, kradou a ničí. A ohrožují můj život.“

„A to si necháš líbit?“ vykřikl někdo. „To nic neděláš?“

„Nenechal jsem si to líbit, o čemž svědčí, že jeden z nich před několika dny zemřel rukou Jerzy Lasęky. Prozatím jsem však nepodnikl frontální útok – z důvodů, které vám hned vysvětlím.

Dlouhá léta jsem komthurem; po prvních neúspěších, na které si doufám už nikdo z vás nepamatuje, jsem upevnil svoje postavení a moc tak, že si už nikdo neuvědomoval, že by se to mohlo změnit. Pokud pamatujete, bylo moje sídlo vždy na mém statku u Olomouce; kdokoliv přišel, byl vítán a pohoštěn a mé postavení bylo pro všechny zárukou stability vedení komthury.

To se teď změní – ačkoliv se vám to možná nelíbí. Za krátkou dobu opustím nejen svůj statek, ale i Moravu a celou monarchii Rakousko-Uherskou. Nevím ještě, kam půjdu; zpočátku budu přítomen na Hůrce, statku svého přítele Charry Guyrlayowa, později možná budu žít v Itálii, Španělsku nebo kdekoliv jinde. Nevylučuji ani, že se usídlím na Balkáně, v Srbsku nebo Bulharsku. O mých přesunech budete informováni, jak jen to bude možné.“

Baarfeltova slova vyvolala živý ohlas a ozvaly se výkřiky: „To je nepředstavitelné! Toulavý komthur bez sídla? Kam ti budeme psát? Kam máme za tebou jezdit?“

Tomáš rázně utišil shromáždění pokynem ruky.

„Nevymyslel jsem si to pro své potěšení! Není pravda, že je potulný komthur tak nepředstavitelný; některé země v nedávných dobách měly komthury, kteří cestovali z místa na místo, někteří dokonce měli značnou část svého území zakázanou! Takto to bude nyní i se mnou; a bohužel to nelze změnit.“

„Ale proč? Cožpak tě někdo vyhání z Rakouska?“

„Ano. Moje činnost je jim zřejmě velmi nepříjemná; a bude ještě nepříjemnější, až ztrestám ty, kdo mi ublížili. Ptali jste se, zda si to dám líbit; to samozřejmě ne, můžete si být jistí! Jenomže moje pomsta bude taková, že zřejmě budu považován za zločince a za nežádoucí osobu ve státě.“

„Nesmysl!“ řekl Karcsagi. „Zabili jsme přece už spoustu lidí a nikdy to nikomu moc nevadilo...“

„Milý Bélo, držel jsem v ruce už nejméně tři zatykače na tvoji osobu spolu se spoustou údajů, které by stačily na tvé uvěznění. To byly důsledky operací v Uhrách a na Balkáně. Díky přátelům se však podařilo zabránit tomu, abys už bručel někde ve Wiener Neustadtu, na Ilavě nebo v Sabinově...“

„Co bys potom musel mít na Merzsárose!“ smál se Karcsagi. „Nebo na kamaráda Mirko Staffiče, který je dokonce členem Černé ruky, všichni to vědí a nikdo mu nemůže ublížit...“

„Měl jsem v ruce zatykače i na tyto pány. Jmenovitě Mirko mne stál osmapadesát tisíc zlatých, kterými jsem musel přispět panu c.a k. Nejvyššímu prokurátorovi Stauffelmannovi.“

Mirko Staffič rozhodil rukama: „Pár šestáků! Však sis namastil kapsu na jiných kšeftech! Pokud mi to chceš mermomocí vyčítat, tak ti je můžu dát!“

„Nemluvil bych o tom; jenom dávám příklad. Beztrestnost pro vás, pánové, není žádná jednoduchá záležitost...“

„Co mám říkat já?“ zatřepal rukama Gusjatnikov. „Tvoje rytíře chrání za mírný úplatek tvůj Stauffelmann. Ale co mohu já, který nemá ani to nejmenší spojení...?“

„A co tvé spojení s Rasputinem, to není nic?“ zaryl si do Rusa Jerzy Lasęka. „Že tě nazývá milým bratrem – to nic?“

„Však mě to taky stálo pěkných pár tisíc! Rasputin je jako počasí: dneska tě objímá, zítra by tě uškrtil!“

„Nechte toho,“ ozval se Merzsáros. „Teď nám jde o to, proč nemůže ten Stauffelmann chránit i tebe. Nejsi na tom tak špatně, aby sis nemohl koupit vlastní beztrestnost, myslím!“

„V posledním případě Stauffelmann zklamal. Podle svědků je hlavou akcí proti mně jistý Joachim Feldsberg, tajný policista z Vídně. Pokud vím, nikdy jsem s ním nic neměl, ale vím o něm, že úzce spolupracoval s prokuraturou. To podle mých předpokladů znamená, že Stauffelmann buď nezasáhl, nebo že o akci proti mně vůbec neví. Nevědět o ní potom může jenom tak, že ho záměrně obešli, neoznámili mu to. Možná proto, že vědí o našem spojení a chtějí je překazit. Pokud došlo k druhé možnosti, že totiž nezasáhl, potom je možné buď to, že nemá možnost a je na tom tudíž špatně, nebo mi pomoci nechce; ale tomu bych se divil.“

„Máš ho za tak dobrého přítele?“

„Především je mi ten muž dlužen spoustu peněz a další peníze má zapůjčeny na moje doporučení od vídeňských bankovních ústavů; kromě jiného od Židů. Dále jsem mu mnohokrát nejrůznějším způsobem pomohl; mimochodem jsem ho dostal i do služeb státní prokuratury a zajistil mu postavení. Nevím, co je ve Vídni nového, ale mám snahu prosadit jej na místo ještě vyšší. Taky jsem několikrát vyžehlil jeho průšvihy...“

„To všechno ještě není důvod, aby tě moc miloval,“ ozval se Skrzetek. „Taky se mohl rozhodnout, že se tě zbaví!“

„To neudělá. Vím toho na něj tolik, že by mu zlomilo vaz, kdybych to zveřejnil v novinách. Není takový blázen; kromě toho ví dost o řádu, nejméně na to, aby si s námi nezahrával. Ví také, že kdyby se mne zbavil, jistě by se mezi mými rytíři našel někdo, kdo by ho za to poslal k jeho předkům. Kromě toho jsem mu nikdy neublížil, vždycky mu jenom pomáhal a může se spolehnout, že mu kdykoliv pomůžu i v těch nejšpinavějších akcích, do kterých strká ruce. Nevím, jak by se bez mých rad a pomoci obešel, až zase spadne do něčeho hodně nekalého. Už se to stalo častěji...“

„Takže soudíš, že tvůj Stauffelmann je odstaven od moci?“

„Kdyby byl odstaven, zřejmě by se na mne obrátil se žádostí o pomoc. Možná se někdo snaží odstranit nás oba dva, nebo Alfréd o tom ještě neví. Jinak si jeho nečinnost nedovedu vysvětlit.“

„A to veškerá tvá moc spočívá jen v tom Stauffelmannovi?“

„Ale ne! Víc než polovina celé společnosti ve Vídni mi má být za co vděčná. Samozřejmě se mohu obrátit na kohokoliv z přátel, ale Stauffelmann je nejvíc informován o mé činnosti i řádových záležitostech. Prozradil jsem mu toho dost; tím chci naznačit, že k němu mám velkou důvěru.“

„Ví toho tedy tolik, že mohl sám uskutečnit akci proti tobě?“ zeptal se tiše Skrzetek. „Například poslat agenty do Německa?“

„Myslíš na to také? To je spíš polehčující než přitěžující okolnost; pokud vím, Stauffelmann nemá žádné styky se zahraničím, ani o žádné neusiluje. Kromě mého statku snad nebyl nikdy mimo Vídeň a nejbližší okolí rakouských měst. Nebyl ani v Praze; jak by přišel na nápad použít českých banditů k boji v Německu?“

„To je jednoduché,“ smál se Jerzy. „Stejně jako ty použiješ v případě potřeby mých Poláků. Vytvořil rozvětvenou organizaci; jak vidno, má k tomu návod, prozradil jsi mu přece leccos o řádu. Mohl si tedy podle našeho vzoru vytvořit vlastní tlupu.“

„Vytvořit tlupu z lidí typu, jaké jsem viděl v Německu, není tak snadné, zvlášť v organizovaném státě. Oproti nám nemají tamti vůbec žádnou mravní úroveň a nedají se použít k ničemu, v čem je možné narazit. Můžeš se spolehnout, že o jejich činech ví okamžitě celé podsvětí; myslíš, že to někdo riskne?“

„Stačí jich přece použít pro jedinou akci. Myslíš, že by je využili podruhé? Naopak, po návratu z akce by je zabili. Alespoň já bych to udělal.“

„No ovšem, ty jsi mladý, divoký a velmi chytrý. Tobě by samozřejmě nikdo nemohl věřit!“

Lasęka se nadšeně vymrštil: „Výtečně! Vlastnímu synovi nevěříš, protože je příliš chytrý! Ale těm lidem samozřejmě věříš jako svatému evangeliu! Myslíš, že jsou hloupí?“

„Kdybych už nemohl věřit svým přátelům, potom se stavba, kterou jsem budoval tolik let, zhroutí jako domek z karet! Alfréd Stauffelmann není špatný člověk; je to můj přítel!“

„Tak důvěrný, že jsi mu dal nahlédnout do tajemství řádu. Ale stejně jsi mu neřekl všechno, to znamená, že mu nevěříš. Nevěříš mu tak, abys ho přijal do našeho kruhu. Proč?“ útočil Jerzy.

„Nemusím snad každému všechno vykládat! Nepřijal jsem jej do řádu, protože pro to nemá předpoklady. Je dobrý jako přítel, ale nemyslím, že by nám prospěl jako bratr.“

Jerzy chtěl něco říct, ale Skrzetek jej zarazil: „Počkej, chlapče. Znám toho Stauffelmanna; nezaměřuj se příliš na jeho osobu. Může to být kdokoliv jiný; nikdy ničím neublížil ani Tomášovi, ani řádu. Příliš se zaměřujeme na odhalení jeho osoby jako nepřítele. Třeba právě on je nevinný!“

„Nemyslel jsem na toho Stauffelmanna, to Tomáš o něm mluvil!“ pokrčil rameny Lasęka. „Měl jsem ho na mysli jako představitele třídy. Co když všichni tví přátelé od dvora tě zradili a chtějí se tě zbavit, komthure?“

„A důvod? Proč by to dělali?“

„Třeba je přestalo bavit dávat si radit a pomáhat od nepřítele! Pochopili, kdo skutečně jsi a jaké jsou tvé záměry s monarchií!“

„Udělal jsem pro tento stát víc dobrého než pro všechny ostatní ze své provincie! Žádný soudný člověk by mě nemohl obžalovat, že jsem mu uškodil!“

„Já jsem moc mladý a nic jsem neviděl, jenom slýchal. Slyšel jsem ale něco o české koruně, ke které ses tuhle nedávno moc lísal. Povídala mi to Diana, řekni, že to není pravda!“

„Každý rytíř je povinen zvyšovat svou vážnost a postavení jak v řádu, tak ve světě. Proč bych nemohl chtít určovat, kdo má nosit korunu na své hlavě? Stejně tak, jako bych chtěl vidět polskou korunu na tvé hlavě, mohu chtít také já něco pro sebe; je snad mezi pány někdo, kdo mi to chce vyčítat?“

„Fantastické!“ zasmál se Dančenko. „To bude snad první případ, že komthur sám sebe korunuje na krále! Že dal korunu někomu z příbuzných nebo přátel, to už tu bylo často; ale tohle bude nový precedent. Pozveš mě taky na korunovaci?“

Tomáš zrudl, ale neztratil klid: „Neříkám, že chci být králem sám. Proč bych ale nemohl přijmout korunu pro svého syna? Mám Denise – proč by on nemohl být českým králem?“

„Fajn!“ zasmál se Merzsáros. „V tom případě chci vědět, kdo je podle tebe vhodným kandidátem na trůn v Uhrách? Snad bys nechtěl, aby to vzal mladý Miklós Ernényi?“

Tomáš sebou zprudka škubl a obrátil se na něho; protože nic neřekl, bylo slyšet tichý hlas Jerzy Lasęky, který se šeptem ptal Lukáše Vándlika, kdo je Miklós Ernényi. Ale Ernö to slyšel:

„To ti povím já, chlapče. Je to mladý muž tak kolem šestnácti let, který má všechny přednosti, aspoň pokud bys ty byl ochoten je za přednosti považovat. Mimochodem je ti taky dost podobný, až na to, že mu raší kníry. Jeho otec hrabě Ernényi měl z toho kluka velkou radost, protože ve svém věku už nedoufal, že se dočká dědice. Ostatně, Tomáš ten rod velmi dobře zná, že?“

Tomáš Baarfelt zhluboka dýchal; zdálo se, že se mu organizace začíná poněkud vymykat z ruky. Ti chlapi si z něj očividně začínali dělat legraci. Přesto řekl klidně: „Ano, Ernö. Povídej ještě o Miklósovi, zajímá mě to!“

„Poslední dobou se začíná točit kolem mojí Eržiky! Upozorňuji tě jako... že mu přerazím nohy, jestli jí něco udělá!“

„Neměj péči,“ usmál se nevinně Jerzy Lasęka. „Určitě jí neudělá nic, co by se jí nelíbilo...“

„Poslouchej, ty klacku...“

„Co máš proti tomu stát se tchánem budoucího krále uherského?“

„Eržice je čtrnáct let! To by mohl pochopit i ten kluk!“

„Pokud vím, vychoval jsi ho a vyrůstali s Eržikou společně! Myslím, že je to jen dětské kamarádství a nikoliv nic vážného.“ soudil Baarfelt. „Kromě toho pan Ernényi si za sebe odpovídá sám a není důvodu, proč bych jej já měl v něčem omezovat. Jestli tvá dcera nemá dost rozumu, aby ho vyhodila ze dveří, je to snad její věc!“

Nastal šum; každý si polohlasně vyjasňoval stanovisko s nejbližším sousedem a zmatek počínal narůstat.

„Tak dost!“ promluvil Skrzetek. „Teď přece nebudeme řešit soukromé záležitosti rodu Baarfeltů! V současné době nemá Tomáš ani pomyšlení na to zasahovat do nástupnických práv Habsburků. Máme dost starostí s jeho komthurskou hodností!“

Praxiteles Eufesis povstal a servilně se uklonil: „Podle mého názoru by bylo vhodné, abychom našeho komthura podpořili ve všem konání. Nabízím mu jako vhodné sídlo malý letohrádek blízko Budvy na Dalmatském pobřeží, který bych mu byl ochoten zajistit za poměrně nepatrnou částku. Myslím, že by to bylo sídlo důstojné muže jeho významu a přitom naprosto bezpečné, neboť letohrádek je nad mořem, dobře opevněný z pevniny i z moře. Také k němu přiléhá přístav pro několik lodí a pár domků obyvatel, kteří jistě nebudou nikde nic povídat, pokud jim komthur nesáhne na jejich výdělky, spočívající v pašování zboží z Itálie do Turecka...“

„Je to letohrádek nebo město?“ ptal se Béla Karcsagi.

„Je to moudré rozhodnutí,“ řekl Ilarion Gantiara. „Nevím, co by bylo lepší než přesídlení!“

„Já vás úplně chápu!“ křičel Ernö Merzsáros. „Chcete komthura mít na Balkáně; doufáte, že pak na sebe strhnete jeho přízeň! Jenomže středoevropský komthur má být ve střední Evropě! Jsem pro to, aby se řád zasadil o uklidnění poměrů komthura Baarfelta a jeho setrvání v Čechách! To by všem vyhovovalo nejvíc!“

„Jak se to bere,“ smál se Hryhoryj Dančenko. „Z našeho hlediska je stejné, když je na Balkáně jako v Čechách. Ačkoliv Balkán by nám skoro vyhovoval víc, máme tam své zájmy!“

„Za polské rytíře odmítám!“ řekl Skrzetek. „V současné době, kdy se připravuje osvobození Polska, musí být komthur nablízku! Já souhlasím s plánem přestěhování do Německa, tomu nic nebrání!“

Arakčev, Staffič a Eufesis vykřikovali nějaké argumenty pro Balkán, ostatní proti; jenom Štara mlčel. Konečně do něho Staffič strčil, aby taky něco řekl – tak Štara vstal a řekl suše:

„Mám za to, že se příliš mluví o zbytečnostech. Nevím, jak si to představují ctění bratři; ale v této chvíli je zbytečné řešit takové problémy.“

„A co je podle tebe důležité?“ vykřikl Jerzy Lasęka.

„Především je nutno vykonat krevní mstu! Ve chvíli, kdy žije vrah Wandy Baarfeltové a nepřítel Tomáše Baarfelta, není možné domlouvat se o dalších cílech řádu! Nestydíte se ani trochu, bratři?“ Sáhl za opasek a vylovil pozoruhodně starou bambitku s dlouhou hlavní; potom vytasil ještě nůž, také dlouhý, zakřivený a velmi ostře broušený; obojím zamával nad ohněm.

„Když jsem se stal mužem, vysvětlil mi otec, že náš rod vede krevní mstu s rodem Ali Haradinů. Řekl mi, že Haradinové zabili dědečka, strýce, mého bratra Simila; a zabijí i mne, pokud já nezabiji Haradiny. Poté se vypravil do města koupit mi ručnici; na té cestě jej zabil Mehmed Haradin ze zálohy, odzadu! Od těch dob lovím Haradiny jako škodnou; zabil jsem jich už šestnáct, se zbylými jsem uzavřel mír a pokrevenství. Zbývají už jen dva, kteří uprchli do Turecka a slouží v pluku janičárů; budou-li chtít bojovat dál, zabiju i ty! Za manželku jsem si vzal dceru Haradinů Zuliku; a mám s ní dva syny, ti už nemají krevní mstu proti nikomu. To jsou moje zvyky! Proto nechápu, proč Baarfeltové nemstí krev svého rodu namísto planého řečnění!“

Nastalo překvapené ticho; pak Jerzy Lasęka dušeně zakašlal, jako by potlačoval chuť promluvit.

Tomáš Baarfelt vyslechl Štarovu řeč vstoje; během ní si založil ruce, protože měl-li je volně, měly sklon svírat se v pěsti. Nyní řekl:

„Máš pravdu, bratře; znám zákony a hodlám se mstít. Ale pro pomstu nesmím myslet jedním směrem, nesmím zapomínat na svoje povinnosti. Rozhodl jsem se vás svolat, abychom se poradili o osudu provincie; jednou z důležitých otázek je sídlo komthura. Vidím jen dvě možnosti: buď abyste mi povolili odejít ze svého území, nebo mne uvolnili a zvolili si nového komthura. V případě, že se tak stane, požádám bratra Charryho, aby mne učinil rytířem ve své komthuře, jakmile se uvolní místo. Prosím, bratři – řekněte svůj soud!“

Nastala vřava; všichni jeden přes druhého vykřikovali svá mínění, až je uklidnil Skrzetek: „Ticho! Je tady někdo, kdo by souhlasil s tím, aby Tomáš Baarfelt odstoupil z funkce komthura?“

Nikdo takový nebyl, takže Tomáš řekl: „Dobrá, děkuji vám. Přejete-li si tedy, abych vás nadále vedl, budete muset přijmout má rozhodnutí bez větších námitek. Vím, že se mnohému nebude líbit, co udělám. Ale nedá se dělat nic jiného!“

„Právě proto, že pod tvým vedením úroveň stoupla!“ volal Ivan Arakčev. „Nechceme, abys odešel!“

„Jenže musím. V této zemi mi hrozí smrt!“

„Alespoň řekni, zda míníš odejít navždy; nebo se vrátit?“

„Samozřejmě se vrátím, jakmile se poměry trochu uklidní. Ale to může trvat velmi dlouho!“

„Tak to budeme muset vydržet,“ usmál se Hryhoryj Dančenko. „Co horšího se nám může stát, než že nám komthur bude radit po vysílačce, místo osobně?“

„Bez komthura nám nebude dobře,“ řekl Gusjatnikov. „Nu, což se dá dělat! Dobrá, souhlasíme s tvým odchodem!“

Po Rusovi nakonec všichni odsouhlasili, aby Tomáš změnil své sídlo dle vlastního uvážení.

„Nyní k dalším otázkám! Před svým odchodem bych rád vyřídil veškeré záležitosti, které nás velmi tíží. Navštívil jsem Prahu a mluvil s Jindřichem Bornem. Má v agendě vzorný pořádek. Což se nedá říct o všech, kteří jsou mezi námi!“

„Co tím myslíš?“ vyjel si Merzsáros. „Myslíš tím mne?“

„Například tebe. V Budapešti je nepořádek značný; třeba proto, že se tam stále ještě potlouká Arpád Vereszényi. Nebo jsi to už vyřešil?“

„Arpád Vereszényi je zrádce, jehož jsme odsoudili dle našich zákonů. Ale co s ním máme dělat? Zatím se nám nepodařilo naložit s ním podle rozsudku.“

„Je snad Arpád Vereszényi nesmrtelný? Nebo nemáš zbraň?“

„Přece ho nemohu zastřelit já sám!“

„Mám snad přijet osobně do Budapešti a strefovat se do toho darebáka z pistole? Nemáš tam nějaké lidi?“

„Co kdyby se třeba Miklós Ernényi obtěžoval a místo schůzek s tvou dcerou šel odprásknout toho chlapa?“ zeptal se Lasęka. „Aspoň by měl večer na práci něco jiného než svádět ti Eržiku!“

Merzsáros se k němu zlostně otočil: „Milý chlapče, připomínáš mi toho kluka natolik, že bych ti nejradši vrazil jednu přes tvoji drzou hubu, jako to dělám jemu!“

„Nepřeju si nic jiného! Jestli umíš bojovat tak, že mě zmlátíš, až by ze mě stříkala krev, až bych se plazil a žebral o milost, tak mi tím způsobíš nezřízené potěšení...“

„Tím se nevyřeší problém Vereszényiho. A nemluvím ani o jiných, kterým jsme dali výstrahu a oni ji nerespektují. Ptám se tě, do kdy chceš těm lidem dávat volnou ruku k páchání ničemností?“ ptal se Tomáš.

„Nemohu to tak rychle zařídit. Nemám svého vlastního střelce! Born má štěstí, že má spolehlivého zabíječe!“

„V Maďarském národě zřejmě není spolehlivý člověk, který je ochoten zabít lumpa. Dobrá, zjistím ti pobyt jistého Gyuly Ártabogyiho; byl námořníkem a vrátil se do Uher po službě u Charry Guyrlayowa. Třeba ti pomůže...“

„Pocházel tuším z města Rosznyó nebo nějaké vesnice kolem,“ řekl Charry. „Ale adresu na něj nemám!“

„Mohl bych pomoci i já!“ řekl Staffič. „Mám pár lidí, kteří umějí tu a tam odpomoci od potíží!“

„No vidíš, stačí jenom se zeptat! Tady Dančenko nemá s ničím problémy, protože zkrátka nemá nepřátele. To zase Gusjatnikov, ten má všechno přímo zahnojené! Hryšo, pošleš mu tam dva lidi, dobře vyzbrojené! Ten svinčík zmizí do konce letošního roku!“

„Nechápu, čemu říkáš svinčík!“ ohradil se Gusjatnikov.

„Hlavní město prolezlé fízly a donašeči, různými zločinci a darebáky. Je nezbytné proti nim zakročit! To platí i o Moskvě a ostatních městech, hlavně velkých. Petrohrad mi leze krkem, rozumíš? Tvého slavného Rasputina mám už taky plné zuby. Ten mnich zmizí; nepůjde-li dobrovolně, zařídíš likvidaci násilím! Jistě se najde někdo, kdo není s jeho tureckým hospodářstvím spokojen. Chápeš to?“

„Ano, komthure. Provedu!“

„Proto! Teď mám kratší promluvu k Balkáncům. Vím, že vy, chlapci, se s nepřáteli Boha a lidstva nemazlíte. Ale taky u vás nepokračuje výstavba škol, nemocnic, divadel, univerzit, vzájemně se podporujících pokladnic! Váš lid chodí nahý a bosý, jí odpadky a umírá na nejrůznější nemoci. A vy neděláte nic, samozřejmě! Gantiara klidně nechá lidi v dunajské deltě umírat hladem! Arakčev si pořád ještě nezvykl, že nežije pod tureckou nadvládou a chová se, jako by mu země nepatřila. O tobě, Štaro, vůbec nemluvím! Krevní msta ti jde, ale pozvednout svou zemi z bídy ti dělá veliké potíže, viď? Pokud vím, na Balkáně se nic nezměnilo od římských dob, pořád od desíti k pěti! Chci dostat na stůl plány na pozvednutí těch zemí; co nejdřív! Chci taky, aby se plnily plány, které už jsou. Proč se nestaví nemocnice? Proč nevychováváte lékaře, učitele? Chcete snad, aby se komthur staral, kdo bude fačovat vašim lidem rány a léčit jejich úplavice a cholery?“

Bylo ticho, tentokrát neřekl nikdo nic. Až za chvíli se ozval Staffič: „Polákům a Maďarům ovšem nevytýkáš nic; a taky se nestarají o takové věci! Maďarsko utlačuje Slováky, to je ti jedno! Ale že já nestavím nemocnice, to vidíš!“

„Vidím všechno. Na to je na Slovensku rytíř, aby se staral o pozvednutí Slováků, řekl bych. Ovšem Lukáš Vándlik má raději pokojné vysedávání v Nitře než snahu udělat něco s neutěšeným stavem Slovenska. Naštěstí je na Slovensku dostatek lidí, kteří se starají o sebe sami, viď, Lukáši?“

„Podporuji Matici Slovenskou, jak mohu, to mi nikdo nemůže upřít!“ zvolal Lukáš Vándlik. „Jezdím po Slovensku a všude podporuji vlastence. Věř mi, komthure!“

„Věřím. Tak víš co? Od této chvíle odevšad, kam přijedeš, budeš posílat hlášení na pohlednicích. Moje hostitelka Diana z Guyrlayowu je sbírá; jelikož se nedostanou nikde jinde, než v určitém městě, budeš tam muset zajet. Tím získáme příkladnou kontrolu, kde kdo byl! To platí pro všechny, drazí bratři! Z každého místa akce pohlednici!“

„Jenže... na Svaté Rusi jaksi... pohlednic není!“ ozval se Gusjatnikov. „Kromě Petrohradu a Moskvy... a snad Kyjeva!“

„To je pravda, u nás taky ne!“ dodal Arakčev. „Kdo kdy o čem takovém slyšel, přátelé?“

„Kromě toho, i kdyby u nás něco takového bylo, obyvatelstvo by stejně nepochopilo, k čemu to slouží!“ řekl Ilarion Gantiara.

„Tak se to zavede!“ řekla Diana. „Bude to sloužit k tomu, aby se mně posílaly pohlednice. Však si lidi zvyknou!“

„Myslím, že by to neměl být špatný obchod,“ řekl Tomáš. „Naše tiskárny by to mohly vzít jako zakázku ve volných chvílích. Co myslíte, pánové?“

„Pokusím se to zařídit,“ uklonil se Eufesis. „Ale nevím, co to přinese. Snad, že bychom pohlednice prodávali hostům!“

„Všude jinde to dělají. Sledujte jenom Dianu; utrácí za pohlednice spoustu peněz. Pár sběratelů a budete bohatí...“

Ozvaly se zas nějaké diskuse, ale Tomáš je rázně uzavřel: „Je pozdě, páni bratři. Řekl jsem vše, co jsem měl na mysli. Teď se můžete vyslovit vy, co chcete ode mne a od řádu. Sdělte mi vaše požadavky!“

Někteří mu předkládali některé drobné problémy; obvykle se týkaly vložení peněz do jistých investic. Tomáš většinou vše schvaloval. Jen Lasęka mlčel.

„Tak,“ uzavíral Tomáš. „Má ještě někdo nějaké přání?“

Chvíle ticha; v poslední chvíli se zvedl Jerzy: „A co se stane s naší ubohou Rzeczypospolitou Polskou? O tu se nepostaráš, otče komthure? Co bude s naší svobodou? Teď je právě čas říct rytířům, aby přispěli na naše povstání, nemyslíš?“

Nastala vřava; většina přítomných byla proti polskému dobrodružství, zbytek proti tomu, aby je řád financoval.

„Dělej si, co chceš!“ vykřikoval Merzsáros. „Ale já nedám ani pengö! Neposkytnu ti vůbec žádnou pomoc při tvém povstání, protože ho považuji za předčasné a neuvážené! Maximálně bych ti mohl poslat Miklóse Ernényiho, tvého skvělého bratříčka! Zachází už v šestnácti se šavlí tak, že by ti byl posilou!“

„Vezmu ho, ale ještě radši bych bral pluk dobře vyzbrojených husarů! Co kdyby mi Uhry přispěly?“

„Nemohu ti dát nic. Jsem pod kontrolou Vídně! Jistěže, naši husaři jsou nejlepší na světě, ale to neznamená, že bych je chtěl poslat do Polska nechat se zabít za tvoje ideály!“

„Dost!“ řekl Tomáš. „O polském povstání budeme mluvit, až k tomu bude vhodná chvíle. Jerzy, nech všech diskusí!“

Jerzy zmlkl, ale tvářil se vražedně. Tomáš uzavřel schůzku.

„A nyní obraťme mysl k Bohu, bratři!“ Uchopil Bibli, kterou měl zasunutu do kabátu, otevřel ji a počal číst; namátkou zvolil knihu Kazatel, kterou měl velmi rád. Začal latinsky, pak přešel na češtinu; bibli Kralickou snad znal zpaměti. Několik veršů řekl německy, a zvláštní bylo, že stejně plynně přešel na maďarštinu a vzápětí řekl několik slov srbsky. Rytíři naslouchali jeho slovům se skutečným zbožným zápalem; když skončil, začal se každý ve svém jazyce modlit. Povšiml jsem si zvláště Rusů, kteří se modlili starověrecké modlitby s prsty složenými do tvaru kříže; od Andreje Rastopčenkova vím, že je to v Rusku zakázáno a sekta starověrců považována za kacíře. Tato mnohojazyčná modlitba zněla zvláštně a téměř nic jsem z ní nerozuměl; ale Bůh rozumí všem svým dětem a tak asi pochopil, oč jde těmto mužům.

Pak sloužil Tomáš na kameni mši svatou; po jejím skončení podal každému žitný chléb a víno ve zlatém poháru; rytíři přijali Tělo a Krev Páně, podali si ruce a rozešli se do svých stanů.


Ráno dorazili do tábora čtyři Poláci; jejich velitel nám byl znám, byl to harcer, který odjel do Polska s nějakou zprávou. Přinesl Tomášovi malou skříňku, kterou vezl opatrně zabalenou, aby se nepoškodila.

„Děkuji,“ řekl Tomáš, když ji dostal. „Jak je zařízena?“

„Při otevření se spustí mechanismus. Výbuch nastane okamžitě. Pojistka je tadyhle; vytáhneš tento hřebík z bedničky, je spojen s mechanikou spouště.“

Tomáš udělal okolo hřebíku půloblouček, potom nakreslil na víko skříňky kroužek s iniciálou V na jeho vrcholu. Na to vzal balicí papír, zabalil balíček a napsal na to adresu Henryka Wagiery. Jako odesílatele uvedl Tomáše Bergera; dalo se to snadno pochopit, byl-li někdo obeznámen se situací.

„Teď potřebuji někoho, kdo to odnese do Žiliny a podá na poštu!“ řekl, když skončil.

Přihlásil se Jerzy a přihlásila se taky Diana. „Radši já! Potřebuji se tam poohlédnout po pohledech a Jirka takové věci nesbírá! Nech jít mne!“

„Ale já pojedu s ní! Potřebuje přece ochranu, nebo ne?“

Tomáš se usmál a jemně objal syna kolem ramen: „Nepotřebuje. Myslím, že se bude umět ochránit sama; taky proti tomu, kdo by třeba měl zálusk... no, však nejsi dnešní!“

„Ale tati!“ usmál se Jerzy nejkrásnějším a nejneodolatelnějším ze svých úsměvů. „Vždyť já bych jí nic zlého neudělal!“

„Ty chceš mermomocí dostat výprask? Myslíš, že by si od tebe dala říct? Maximálně by tě zmlátila. Viděls, jak mává s Charrym! Ostatně, párkrát jsi s ní zápasil u vody a nevyhrál, pokud vím!“

„To je něco jiného! Víš, jsou jisté chvíle...“

„Věřím. Ale radši si nech zajít chuť!“

Jakmile vešlo ve známost, že Diana jede na výlet, Charry už radši sedlal svého koně. Buď nevěřil v počestnost Jerzyho úmyslů, nebo se chtěl taky podívat do Žiliny.

Po jejich odjezdu se Tomáš jal vyřizovat jednotlivé záležitosti s hosty. Hovořil s každým jeho jazykem, což v případě Balkánců byly jazyky velmi nesrozumitelné. Přesto však se zdálo, že všichni se ze schůzky rozjíždějí spokojeni a že Tomášova nadvláda byla rozšířena a upevněna.

Když všichni odjeli, vypůjčil si Tomáš od Jerzyho holicí potřeby, namydlil bradu a oholil si vousy. Ještě nikdy jsme ho bez vousů neviděli, tak nám připadal směšný; hlavně proto, že jeho brada byla velmi světlá proti opálenému obličeji. Takhle vypadal mnohem podobnější Jerzymu, téměř jako starší bratr; pouze vrásky kolem očí a trocha šedin na spáncích dávaly tušit, že je jeho otcem. Jerzymu se Tomáš líbil takto mnohem víc; aby to bylo ještě dokonalejší, dal si od jedné dívky přistřihnout i dlouhé vlasy. Dost se změnil; vysvětlil nám, že to je důvod této změny.

Diana a Charry zatím jeli horami; Tomáš jim nakreslil dosti přesnou mapu a ukázal, kudy se dostanou na státní silnici, která je spolehlivě zavede až do Uher. Bylo to asi pětatřicet mil; dalo se očekávat, že zítra odpoledne se nám zase oba vrátí.

Diana samozřejmě jela vpředu, pokud to jen šlo; ráda se s Charrym honila a že byla lehčí a měla tudíž odpočatější koně, často vyhrávala. Zato ráda zastavovala v různých vesničkách nebo samotách, prohlížela si domky a s potěšením si povídala s lidmi. Charry nerozuměl ani slovo, tak jenom tiše trpěl. Cestování s Dianou se mu občas nezamlouvalo, třeba když trvala na tom, že se najedí v obci jménem Makov, kde nebylo vůbec nic k vidění a jídlo mimořádně nechutné; ale už si zvykl vyhovět všem jejím záměrům.

Tak se rovněž stalo, že se potkali s místním obyvatelem. Byl to výrostek tak čtrnáctiletý a kráčel tímto slzavým údolím s důvěrou a oddaností hodnou filozofa. Jeho domovem byla silnice, někdy města a vesnice, na holi si nesl ranec a v něm dostatečnou zásobu měděného drátu a pastiček na myši, což byla jeho obživa. Momentálně byl navštívit ctěné rodiče, jimž odevzdal poměrnou část výdělku za minulé dva roky; za to byl odměněn zcela novým oděvem, neboť ten starý se stal již vlivem povětrnosti a děr zcela nepotřebným i na strašáka do zelí.

Dostane-li člověk nové šaty, cítí se samozřejmě daleko líp než osoba otrhaná a špinavá; proto mladý pán kráčel nadšeně po silnici, pískal si na fujaru a přemýšlel, jak by se někde zadarmo najedl, neboť měl ukrutný hlad. Ten měl samozřejmě od chvíle, kdy procitl k životu v matčině náruči; nicméně si na něj pořád ještě nezvykl a cítil podvědomě, že někdy by se měl dosyta najíst. Když se proti němu objevili dva jezdci, bystře si je prohlédl a usoudil, že bude vhodné projevit trochu zdvořilosti. Pročež smekl klobouček a prohlásil:

„Kézi csokolom, pánstvo veľkomožné...“

První z jezdců před ním zarazil koně, (jednoho ze dvou, každý měl dva, oba osedlané). Pak jezdec seskočil a zastavil se před chlapcem, takže seznal, že je to dáma. Velmi krásná dáma se zlatými vlasy, v šedivém cestovním oděvu dost zvláštního střihu. Ovšem mladík si odvykl čemukoliv se divit, když by mu údiv nemusel být ku prospěchu.

„Kampak máš namířeno, chlapče?“ zeptala se dáma kupodivu česky, což podle chlapcových představ dámy nemívají ve zvyku.

„Nuž – kade tade,“ odpověděl opatrně. „Do sveta idem!“

„Výborně,“ smála se. „A kdopak vlastně jsi?“

„Nuž, kto bysom? Drotár som, pani veľkomožná...“

„A odkud jdeš?“

„Ztade. Z Oravy.“ ukázal za sebe palcem.

„Tam se nosí takovéhle šaty?“

„Či ste také nikdy nevideli? Všade u nás nosia taký kroj...“

Diana si s nadšením prohlížela vyšívané bělostné kalhoty, ještě víc vyšívanou košili, tmavě hnědou kazajku a klobouček vybíjený cvočky; dokonce i krpce, přivázané řemínky, se jí zamlouvaly. Navíc byl chlapec stejně tak velký jako ona.

„Co bys tomu říkal, kdybych ty tvoje šaty koupila?“

„Čože byste?“ zarazil se. „Kúpiť moje šaty? A to už prečo?“

„Líbí se mi. Dám ti za ně deset zlatých!“

„Desať zlatých?“ nevěřil svým uším.

„Jestli je ti to málo, dám ti dvacet!“

„Dvadsať zlatých? Ale pani veľkomožná, veď toto je predsa...“

„Tak dobře, nebudem se hádat! Třicet, ale ani o krejcar víc!“

„Beriem!“ vyhrkl zprudka. Napadlo mu, že bude-li otálet, ta zvláštní dáma si to rozmyslí a ten neuvěřitelný obchod mu uteče. Přestože nebyl na světě dlouho, nebyl hloupý.

„Dobře. Tady máš třicet zlatých.“ Diana sáhla do náprsní kapsy a odpočítala chlapci šest pětizlatkových bankovek.

Dráteníček se svlékl mnohem rychleji, než kdyby ho čekala milenka; chmátnul po penězích a vmžiku je měl schovány v uzlíku. To, že zůstal na cestě jen v kratičkých soukenných spodkách, mu zřejmě vůbec nedělalo starosti; spíš se chystal zmizet.

„Počkej!“ zarazila ho. „Mohl bys mi pomoci to obléknout?“

„A to už prečo, pani veľkomožná? Veď to je chlapčenský kroj, taký nemôže nosiť taká pani...“

„Třeba aby se mi líp jelo na koni, nemyslíš?“

Nemyslel; taky na koni nikdy nejel. Zůstal vyjeveně stát vedle Diany a přihlížel, jak svlékla šedivý cestovní oděv, složila ho a schovala do brašny, potom se pracně oblékala do jeho kroje. Pomohl jí utáhnout opasek a splést řemínky u krpců; Diana si svázala vlasy do uzlu a schovala pod ten ocvočkovaný klobouček.

„Jaj, ale toto pani veľkomožnej veľmi svedčí!“ pochválil ji.

„Opravdu?“ potěšila se. „Sluší mi to?“

„Nespoznal by som, že ste taká veľká dáma z mesta! Na moju hriešnu dušu, veril by som, že je to niekto z mojích kamarátov!“

Diana k němu pocítila vřelé sympatie. Neuměla je vyjádřit jinak, než že mu přidala ještě dvě zlatky; také ty dráteník schoval tak rychle, až se divila. Pak se zamyslel a podal jí svou fujarku: „To iba tak, aby ste nepovedali, že som pani okradol! Berte, pani veľkomožná, veď ja si čoskoro urobím druhú!“

„Děkuji ti, jsi velmi laskav!“ řekla a nasedala na koně. Kluk se zatím otočil a vydal se rychlými kroky směrem, odkud přišel. Diana popohnala koně za ním: „Hej, kampak? Chtěl jsi přece do světa?“

„Ale, čo bysom sa kade vláčil?“ rozhodil nahými pažemi. „Veď čo bysom robil vo svete, keď mám peniaze? Budem vari najbohatší chlap v dedine – načo bysom teraz kaličil nohy na ceste?“

Diana se rozesmála. „A co ti řeknou, když se vrátíš?“

„Čo už ja viem, čo by mi mohli povedať? Až uvidia toľké peniaze, zmĺknu od radosti!“

Vesele se smál a klusal vedle jejího koně, tak zastavila: „Vylez si na náhradního koně, nechoď pěšky! A je daleko ta tvoje dědina?“

„Ále čoby – kúsok po hradskej a eštie hore kopcom...“

Tak se s nimi svezl kousek po „hradskej“, potom se zdvořile rozloučil a vydal se „hore kopcom“. Diana byla celá nadšená, Charry už méně; soudil, že ze sebe zbytečně dělá šaška.

„Jen počkej, uvidíš, jak se nám bude krásně vyjednávat se zdejšími lidmi, jen co na nějaké narazíme!“ slibovala mu.

Skutečně asi za půl hodiny dorazili k nějaké vesnici; Diana vjela do dvora a zdvořile požádala, zda by nemohli koupit mléko a trochu chleba a masa. Selka málem padla do mdlob, když ji slyšela mluvit tak zdvořile česky; ale jak uviděla peníze, jako by do ní vjel satan. Hbitě snesla „veľkomožnému pánstvu“ všechno, co měla v domě a byla ještě ochotna půjčit si něco na zub i od sousedek, jen aby „mladý pánko“ byl spokojený. Vysloužila si pět zlatých, běžela ještě kousek za nimi, chvalořečila a slibovala pomodlit se k Panence Marii za odpuštění jejich hříchů. Diana to sice moc potřebovala, ale nezastavila.

K večeru zastavili v městečku, které se jmenuje Povážská Bystrica a vyniká tím, že místní kostel má každou věž jinou. Tento zvyk je rozšířen i v mnoha dalších městech tohoto kraje, jen Diana to nechápala. Místní lidé zas nechápali ji, protože sháněla něco k večeři. Jejich rozum možná dovedl pochopit, že člověk má po celodenní cestě hlad; ale nechápali, jak někoho může napadnout chtít jídlo zrovna od krčmáře, který je tu přece proto, aby se všichni přítomní opili do bezvědomí. Nakonec přece jenom přinesli hustou zelnou polévku, do níž byla nasekaná klobása; obojí bylo vynikající a když to doplnili chlebem, najedli se přímo skvostně. Jen chudák krčmář nedokázal pochopit, že ani potom se neopili, jak je v kraji zvykem.

Naopak, pokračovali ještě kousek proti proudu Váhu a zastavili ve vesničce, nad níž se tyčí zřícenina mohutného hradu. V tom hradu strávili noc; možná by se jim bylo podařilo najít nocleh v některé chalupě, ale noc byla krásná a nechtělo se jim někomu vysvětlovat, co tam dělají a proč.

Ráno se pohnuli dál; byli nuceni přebrodit řeku, v těch místech sice dost širokou, ale mělkou. Na druhé straně, poblíž vesnice Súlov se zamotali do rozsáhlého skalního města, kde žily jen lišky a skalní orli; velmi se jim tam líbilo, až na to, že Dianin kůň klopýtl a zřejmě si zranil nohu, takže kulhal. Jela tedy jen na jednom; tak dorazili do městečka, které se jmenuje Bytča a kde se jim zalíbil renesanční zámek; zastavili ale u nějakého domku na předměstí a Diana se vyptávala na cestu. Přestože ti lidé byli na první pohled chudí, ochotně je pozvali přespat a podali jim večeři, sestávající z brambor a mléka; když Diana chtěla zaplatit, hospodář se rozhněval a ostře odmítl.

„Čo byste platili, vari nie sme ľudia? Došli ste ku nám ako hostia; keď my prídeme k vám, dáte nám vy! Hambil by som sa prijať peniaze od ľudí na ceste, ako ste vy...“

Diana se zahanbeně omluvila a připomněla včerejší zkušenost z bohatého statku. „Veď hej, taká pani statkárka by z ľudí aj kožu zodrala! My sice nie sme bohatí, ale aj tak nechceme nič, čo nám nepatrí!“ oznámil jí hrdě hospodář.

Poseděli s nimi dost dlouho; Charry popíjel se starým pálenku a dokonce si s ním po čase začal i rozumět. Diana zatím vyprávěla hospodyni o světě. Oba ti lidé byli prostí, ačkoliv starý byl na vojně dokonce až v Itálii a Německu; časem se rozvzpomenul na nějaká slova, která ho tam naučili. Uměl samozřejmě maďarsky, ale tomu zas nerozuměl Charry ani Diana. Vychovali sedm dětí; dvě z nich bohužel umřely, zbylým pěti se daří dobře, jen se příliš rozběhly po světě. Nejstarší se odstěhoval do Ameriky, druhý syn žije v Prešporku a má se tak akorát. Dcérky jsou vydaté, mají kupu dětí a málo chodí na návštěvu. Jenom nejmladší synek žije doma, dělá pacholka u koní a podporuje staré rodiče. Tak si všichni dobře žijí v bázni Boží.

Právě v té chvíli přišel domů nejmladší syn; po pravdě řečeno, přišel se dvěma kamarády, kteří jeden podpírali druhého a z plna hrdla vyzpěvovali veselé písně. Diana zvědavě vyběhla na zápraží; jak ji viděli, hned se na ni drze a hrubě obořili, co že tu dělá. Protože jí jeden z nich chtěl hned nějakou vrazit, Diana na nic nečekala a párkrát s každým praštila o zem. Pak, když se už nehýbali, je polila vodou z okovu a zase přivedla k vědomí.

Sesedli se potom ve světnici; mládenci byli schlíplí a otec je přísně káral, že došli domů opilí. Chlapci pokukovali po Dianě a nechápali, jak je mohlo děvče oblečené jako kluk všechny tři naráz zmlátit, když oni dokáží sami hravě vymlátit hospodu. Radši šli spát, Diana s Charrym do sena na půdě, chlapci na lavice v kuchyni, hospodář s hospodyní ve světnici na jediné lůžko.

Ráno, když se Diana myla na dvoře u studny, zas se objevili ti tři; zívali na celé kolo a jenom zírali, protože si ještě nestihla obléknout košili. Ale pamatovali se na včerejší výprask, tak se chovali slušně, hlavně proto, že vylezl i Charry. Pomáhali jim postarat se o koně a Charry starostlivě prohlížel nohu tomu zraněnému.

„Co se dá dělat, budu muset v Žilině koupit jiného. To nám snad nemůže udělat škodu, co, Diano?“

Proto také zchromlého koně nechali starému hospodáři na starost; Charry mu vysvětloval, jakým způsobem má na nohu přikládat obklady a starý souhlasně pokyvoval hlavou.

„Hej, dobre. A kedy si veľkomožný pán pre koňa príde?“

„Už nikdy; přece se nebudeme kvůli jednomu koni vracet!“

„A čo ja s ním budem robiť, keď vyzdravie?“

„Jezdit. Je cvičený k jízdě i k tahu, můžete ho používat, na co chcete. Nechte si ho, však se vám k něčemu hodit bude...“

„Ale pánko! Taký kôň predsa stojí peniaze! A veľa peňazí!“

„No ano, proto vám ho tu nechám a nepustíme ho do lesa!“

„Nechte si ho jako odměnu za pohostinství a v upomínku na naši návštěvu!“ dodala Diana.

„Ale veď to je kôň pre grófa a nie pre sedliaka! Vari mi ho len tak nemôžete dať!“

„Môj muž a ja sme grófi z Guyrlayowu!“ pochlubila se Diana.

„Bože môj! A čo teda robíte tu u nás, v Hornom Uhorsku?“

„Jsme hosty knížete Baarfelta.“ řekla neuváženě.

V té chvíli starý klekl na kolena, uchopil její ruku a políbil. Také žena okamžitě klečela na kolenou, mladí alespoň uctivě sklonili hlavy. „Nech Boh Všemohúci požehná palatína Baarfelta! Keby som bol skôr vedel, uctil by som si vás, ako sa patrí; odpustite mi, Vaša Svätosť...“

„Vy také znáte Tomáše?“ podivila se Diana. „Odkud?“

„Počul som jeho meno. Všetci ľudia o ňom rozprávajú, aký je dobrý a jako ľuďom pomáha...“

„A přece je právě nyní v boji proti nepřátelům, kteří mu zabili ženu a uloupili syna. I jeho samého chtějí zabít...“

Starý muž povstal a zahleděl se na věže městských kostelů; rýsující se na obzoru. Pak pozvedl mozolnatou pěst a zahrozil někam do daleka: „Nech Boh ztresce všetkých, čo naňho vložili ruku! Preklínam tých vrahov! Nech ích zasiahne Božia pomsta!“

„Stane se. Proto jsme tady my...“

Stařec ještě jednou políbil Dianě ruku; mladý přiběhl a pomáhal jí do sedla, ačkoliv to vůbec nepotřebovala. Odjížděli, zatímco starý sedlák jim uděloval své požehnání.

Do Žiliny dorazili okolo deváté hodiny ranní, to jest v době, kdy se otevírala pošta i jiné důležité úřady. To město se jim velmi zalíbilo, zvláště Diana se procházela po tržišti, nadšeně si prohlížela kostely a nakoupila pohlednice, jak je jejím zvykem. Také si po cestě obhlédla zámek na předměstí Budatín, ve kterém se nyní nachází posádka husarů v červených kabátcích. Sice by s nimi ráda pohovořila, ale nechtěla být nápadná.

Objevili poštu, Diana sesedla s koně a rázně vstoupila dovnitř. Místnost pošty byla úplně prázdná, okénko spuštěné a na něm pověšená cedulka v řeči maďarské, ale pro méně vzdělané tam bylo tužkou připsáno: „Neklopať, nerušiť – zavreté!“

Diana se nikdy nedala odradit od svého úmyslu; napřed na to okénko zaklepala prstem a když se nic neozvalo, zabušila na ně pěstí a bouchala tak dlouho, dokud se neotevřelo; objevil se postarší úředník a když ji viděl, mohl prasknout vzteky:

„Čože tu rampluješ, fakan akísi? Vari niekde horí?“

„To ne, ale chci poslat balík.“

„Bodaj ťa čerti brali! Čo nevidíš cedulku?!“

„Pokud vím, je tady pošta a ta má být otevřena od devíti! Na dveřích visí úřední hodiny a pokud vidím, je půl desáté!“

„Akýže si chytrý! Akiste vieš aj čítať?“

„No a co má bejt?“

„Tak by si si mohol prečítať, že je zatvorené!“

„Už je hádam otvorené!“ prohlásila Diana a zadržela okýnko rukou, aby je nemohl zabouchnout. Starý pošťák zfialověl.

„Ale už aj sa prac odtiaľto, sopliak! Lebo zavolám žandára!“

„Tvýho žandára se tak leknu! Má být otevřeno, tak jsem tady! Ujišťuju vás, že se odtud nehnu, dokud nepošlu ten balík!“

„Odroň prekliaty! A prečo hovoríš po česky, či hádam po slovensky alebo po maďarsky nevieš?“

„Ale viem... ibaže som... dlouho žil v Čechách!“

„Čvarga sedliacka... nuž daj ten balík, do čertovej matere!“

Diana ho nedala do čertovej matere, ale do okýnka; pohlédl na něj a nejdřív ze všeho si povšiml zřetelného nápisu „Peníze!“, orámovaného červenou tužkou.

„Čože, vari len toto nie su peniaze! A toľký balík?“

„Ano, jsou to peniaze.“

„A kdeže si ích potiahol? Ale už aj volám žandárov; akisto si ích ukradol a chceš ích poslať preč, než sa na to príde! Kde by taký ako si ty nabral toľké peniaze!“

Diana usoudila, že má částečně pravdu. „Ale to nie ja... posílá to môj pán, rozumějte...“

„A kde že je tvôj pán?“

„Tam venku, u koní...“

Poštmistr se osobně došel přesvědčit k oknu, že tam skutečně stojí nějaký chlap s koňmi. „Taký veľký, ako dáky medveď!“ bručel si. „A prečo si sám neprišiel, to je taký veľký pán?“

„Hej, veľký. Gróf!“ pochlubila se Diana.

„A čo ty s ním máš do činenia?“

„Pán gróf neumí ani česky, ani slovensky, jen německy. Tak já mu tlumočím.“ Diana mluvila vždy ráda pravdu, aspoň částečně.

„Nuž... to je možné. Nože ukáž ten svôj balík...“

Položil jej na váhu a poněkud se podivil: „Tie tvoje peniaze sú dáke ťažké! Ako by to bolo železo, alebo čo! A taký balík – veď to by bolo niekoľko desiatok tisíc!“

„Ale ne – oni jsou... v drobných, víte? V mincích!“

„V minciach? Vari len načo?“

„Pán si tak přeje.“

„Parom do tvôjho pána! Nuž dobre. A čo je to ten... Wagiera?“

„To je ten, který má ty peníze dostat.“

„Aha!“ poštmistr si to pečlivě zapsal na nějaký úřední blanket. „A kdo je ten... Berger?“

„To je ten, čo to posiela. Môj pán.“

I to poštmistr zapsal. „A kto si teda ty?“

„Ja som... hen oný – Gašpar Šupka, z Oravy! A prečo?“

Také to poštmistr zaznamenal a ještě červeně podtrhl. „Pre poriadok! Teraz zaplať porto! Lebo neslobodno zadarmo balíky posielať! My sme poštový úrad, rozumieš?“

Diana zaplatila, co jí určil. Poštmistr byl spokojen.

„Nože vidíš! Ale iba sa čudujem tvôjmu pánovi, že si zobral takého hlúpeho somára za sluhu!“

„Jo. Já sa niekedy taky čudujem.“ řekla Diana a šla.

Charry už tušil nějakou čertovinu. „Kde jsi byla tak dlouho? Už jsem ti chtěl jít na pomoc!“

„To jenom pan poštmistr, víš? Přesvědčoval mě, že sis mě neměl brát, že to byla chyba.“

Charry údivem pootevřel pusu: „Prosím tě! Jak to může poznat po tak krátké chvíli?“

Koupili na tržišti koně, sice ne tak dobrého jako ten dřívější, ale nejlepšího z těch, co byli k mání. Diana pobíhala od zvířete ke zvířeti a nevěřila vlastním očím: některá vypadala přesně stejně jako rytiny, které před dávnými věky vytvořili pravěcí umělci v jeskyni Les Combarelles ve Francii. Když to řekla Cikánovi, jenž koně prodával, nechápal sice nic, ale zbystřil pozornost; chtěl za nízkého svalnatého koníka s krátkou naježenou hřívou a úhořím pruhem na hřbetě horentní sumu a zaklínal se všemi svatými křesťanskými i pohanskými. Shodou okolností však, když Charry sahal pro peníze do náprsní kapsy kabátu, uvolnil svůj komthurský kříž na krku a Cikán znamení zahlédl. Vmžiku mu tmavá pleť zešedla hrůzou a v tu ránu slevil na rozumnou cenu. Cikánky s cikáňaty, které čekaly okolo a chtěly žebrat, se na jeho pokyn rozprchly jako hejno vrabců.

Potom se vydali na zpáteční cestu; i když jinou trasou a pomaleji. Diana během cesty zkoušela svého nového koně; přišla na to, že je sice vytrvalý a houževnatý v jízdě, bohužel také v odporu ke všemu, co se mu nelíbí. Nějakou dobu zásadně odmítal poslouchat a snažil se ji shodit, což se mu podařilo vždy v nejnevhodnější chvíli. Časem ho počala podezřívat, že sleduje její počínání a jakmile postřehne, že mu počala důvěřovat, ihned ji shodí, aby ji poučil, že mu není co věřit.

„Prosím tě, co s tím zvířetem pořád děláš?“ zlobil se Charry, když jí ho už popáté musel chytat. „Vypadá to, že neumíš jezdit na koni! Nebo tě tak hrozně baví válet se mu pod kopyty?“

„Zkus to sám, když jseš tak chytrej!“ prskala Diana a škrábala se potměšilému koni na hřbet. „Vidělo by se, jak dlouho by ses na takové potvoře udržel!“

„Kůň je zvíře určené k tomu, aby svého jezdce poslouchalo!“ poučil ji Charry. „Pokud to samozřejmě není kůň divoký, jehož je zapotřebí nejdřív zkrotit a těmto dovednostem naučit. Já už jsem zkrotil tolik koní, že...“

„Si klidně můžeš ještě jednoho!“ zavrčela vztekle. „Ten Dežo tě pěkně napálil, když ti ho prodával! Měl ho prodat do salámu!“

„Tvůj koníček je hodné a přítulné zvíře,“ Charry se naklonil a poplácal její zvíře po krku. „Nemůže chudák za to, že se na něj posadila potřeštěná ženská, která si s ním neví rady!“

Kůň po něm zašilhal jedním okem, zafrkal a kousl ho. Charry počal hovořit směsicí několika jazyků najednou.

„Já se tam vrátím a toho Deža zabiju!“ vyhrožoval.

„Jsme už moc daleko,“ šklebila se Diana spokojeně. „A nejmenuje se Dežo, ale Ištván. Říkal to.“

„To ho neomlouvá! Posadím ho na tu jeho mrchu hubou k ocasu, pak je nakopnu a ať se sveze, mizera podvodnická!“

Diana zatím hladila svého koníčka. „Tohle bude Dežo! Však já si ho ochočím... podívej, jak se to dělá!“ vytáhla z brašny kousek starého chleba a podávala mu ho na ruce. Dežo jej obratně sebral a Diana vítězoslavně ukázala Charrymu: „Vidíš? Chtěl kousnout, ale nekousl, protože jsem šikovná a uhnula jsem včas!“

„Hm... vidím!“ řekl Charry. „Udělej to ještě jednou!“

Diana ochotně a ráda předvedla. Dežo jí skutečně nic neudělal, hlavně ovšem proto, že si dávala dobrý pozor. Charry tedy přiznal, že se jí skutečně podařilo naučit své zvíře základům slušného chování a Diana se chystala nasednout. V té chvíli Dežo využil příležitosti a kousl ji do boku. Byla škoda, že krajina netrpěla suchem; nad jejími nadávkami by se hory zazelenaly.

„A já měl pořád starost, že se po cestě budeme nudit! Vypadá to, že zábavy bude až moc!“ komentoval spokojeně.

„Jo! Tady bude srandy, až se všichni budeme třást děsem!“ řekla a nasedla znovu, tentokrát se vší opatrností.

Chvíli jeli mlčky, pak najednou Diana zajásala; kupodivu se Dežo ani nesplašil, ani nepokusil ji dostat ze sedla. „Já už vím, co s ním udělám! Dám ho darem Jerzymu, ať si užije!“


Jerzy vyčkával v táboře a netušil nic zlého. Jeho harcerů už zase přibylo, teď jich bylo nejméně padesát a měli taky spoustu nákladních koní. Plukovník Lasęka měl dost práce, než své veselé bojovné mládence i těch několik dívek uklidnil; vlkošedí psi se potulovali po táboře a šikmýma zlýma očima úkosem pozorovali, co by kde ukradli.

Tomáš přivítal navrátilce a Diana se dost zarazila, když ho viděla bez vousů.

„Posledních deset let mě v Olomouci nikdo nezná jinak než vousatého. Toto je součást přestrojení. Jeden můj nepřítel Schibbl je mrtev. Druhý Bečka bude co nejdřív, jen co pošta dojde do Olomouce. Mimo nich mě nikdo z nepřátel nikdy na vlastní oči neviděl, není tedy nebezpečí, že by mě poznali.“

„Skvělý!“ zajásala Diana. „Neměla bych se taky přestrojit? Třeba bych si ustřihla vlasy, jako jsem nosila v Arminu, nebo...“

„Opovaž se!“ vyjel na ni Charry. „Nasekal bych ti, pamatuj si!“

„Seš surovec!“ odsekla. „Jinde si mě jinak vážej, víš? Tomáši, co ty si o tom myslíš?“

„Myslím, že v celém státě není jediný člověk, který by mohl dát policii tvůj popis; už proto, že jsi pokaždé úplně jiná. Nevím, jak by se jim podařilo poznat tě podle některého z popisů lidí, na kterých jsi zapracovala.“

To Diana uznala a na přestrojení netrvala.

„Ovšem, ta jizva pod okem působí vyloženě eroticky,“ podotkl Jerzy. „Co to muselo být za borce, že tě přemohl?“

„Budeš se divit, byla to větev borovice. Můj kůň mě o ni sundal; ale není to jizva, jenom drobnej šrám. Chceš taky takovej?“

„S potěšením přijmu každý tvůj dar...“

„Tak tady máš mýho koně. Jmenuje se Dežo a za minulý dva dny mě osmkrát kousl a dvakrát kopl. Víckrát to neudělal, protože jsem si dávala pozor; což však neznamená, že by to nezkoušel při každé příležitosti. Kromě toho má pozoruhodnou představu, že kůň má být špinavý; vysloveně nerad se nechá hřebelcovat.“

„Co se divíš, je to hucul! Takovýho jsem měl a odnaučil jsem ho všem podobným trapným zvykům!“

„To by mě vážně zajímalo, jak jsi to udělal.“

„Dáma chce vidět, oddaný rytíř předvede!“

Jerzy se vydal k Dežovi, počal ho obdivovat a znalecky jej poplácal po krku. Tak skvělou příležitost nemohl Dežo vynechat; chňapl po něm a chytil ho za rameno, ovšem Jerzy se mu současně zuby zahryzl do krku; Dežo překvapením sklopil uši do stran a naprosto nechápal.

„No co – kousl tě, kousni ho taky! Patří mu to!“

Diana se rozesmála; Dežo byl ze situace tak konsternován, že se po zbytek dne choval slušně. I následující den strávili koupáním, opalováním a cvičením, které vedl Tošio Yamanaki. Poláci byli velmi nadaní a ochotně se učili boji šavlemi i rukama, takže se stali ještě nebezpečnějšími; dali by se s chutí i do studia zenové filozofie, kdyby si s Japoncem byli schopni porozumět.

Tomáš nespěchal; soudil, že při jeho druhu podnikání je spěch tím nejhorším rádcem a že by mohli pouze dojít k úhoně.

Příštího rána byl vyhlášen alarm; všichni Poláci sedlali koně a hotovili se k odjezdu. Taky my jsme sbalili věci a vyrazili v čele všech směrem k Olomouci. Tentokrát jsme jeli jinou trasou, vyhýbající se všem osídleným místům; pokud jsme už byli nuceni projít okolo samot či vesniček, vysílali jsme dopředu hlídky, které měly zajistit, aby se nikdo nenacházel v dohledu. Baarfelt sice věřil prostým lidem, že ho neprozradí, ale chtěl zajistit naprostou bezpečnost svého oddílu.

Pozdě odpoledne jsme dorazili na okraj souvislého lesního porostu; byl nařízen odpočinek, Poláci si lehli na zem a usnuli s hlavami opřenými o své vlčí psy. Tak jsme odpočívali až do půl desáté v noci, kdy všichni lidé usínají; my jsme vyjeli a cestovali celou noc ve světle hvězd a srpku měsíce. Projížděli jsme širokými lány sklizeného obilí, poli cukrové řepy a ve vyšších polohách i brambor. Pokud jsme dojeli k vesnici, vyjel dopředu někdo z nás tří a uklidnil vrčením psy, kteří by jinak jistě způsobili poplach. Baarfelt důvěřoval schopnosti Arminů uklidňovat zelenooká zvířata a Jerzy Lasęka se to pilně učil.

Přes den jsme zůstali v rozsáhlém lese uprostřed žírné Hanácké krajiny; nedovolili zapálit oheň a lidé se živili pouze zásobami, neboť kromě několika zajíců tu nebylo zvěře a ti se dali okamžitě na útěk, jak nás zvětřili. Teprve za noci jsme pokračovali dál; tentokrát jsme dojeli k Olomouci a zapadli před ránem do lesního hřebene za Svatým Kopečkem. Původní Tomášův plán byl zmocnit se jeho statku už v noci, ale zabloudili jsme v neznámém a špatně osvětleném terénu a sotva stihli schovat se v lese, než lidé začnou vycházet z domovů.

„Nevadí,“ řekl Tomáš. „Budeme pozorovat statek radši zdálky, abychom se ujistili, jak to tam chodí. Co když po našem objevení nacpali statek vojáky, kteří jen čekají na náš útok?“

Bylo to chytré a Diana taky souhlasila; rozložili jsme se v lese, Tomáš šel ke statku, Jerzy prohlédnout okolí velechrámu, Diana a já s Tannarrem jsme zalehli poblíž křižovatky, kudy jezdili lidé z okolních vesnic do Olomouce. Protože rozcestí bylo u lesního cípu, bylo to bez nebezpečí.

Tak se nám podařilo vyslechnout rozmluvu dvou sedláků, kteří se tam potkali; jeden jel z města, druhý do města a na jeho voze kvičela velmi sympatická růžová prasátka. Až jsem se olizoval!

„Tož dobré deň, kmocháčku! Kde jedete?“

„Pochválené buď Pán Ježíš Kristus, sósede! Tož toť do Holomóca! Jedu tam do trhu, svině prodat!“

„Tož to je dobré nápad! A po čem jako só?“

„No, až uvidím, co trh platí. A co že je v Holomócu novýho?“

„Copak vy to ešče nevíte? Vy nevíte, co je novýho?“

„No bať né – jak bysem mohl vědět? Copak že?“

„To ani nevíte, že rohaté vodnesl pana vládního radu?“

„Ale nepovidéte, kmocháčku! Tož teda povidéte!“

„No bať! Toť to je pravda pravdóci, věřte mně! Vopravdu už jé konečně vzal čert, víte? Teho Bečku zlýho, lakomýho!“

„Tož neé? A jaké čert? Vopravdické, s rohama?“

„Na ja, ten samé! Přímo z pekla!“

„A to jé někdo viděl, nebo co?“

„Tož to né; ale poslóchéte, šak to nemoh bét žádné druhé než ten černé! Jak víte, každé už ví, jak Bečka vokrádal lidi; tož mu zrovna donesli ňáké balík peněz, které kdosi poslal někomu druhému; Bečka ty peníze vodnesl do svýho komptoáru, zalígroval dvéře a že pré žádné nesmí vstópit, dokavád je nespočte...“

„Jaj, to je na ňé podobný! Byl to staré zloděj!“

„A vtém najednó hrozná rana, jak dyž vystřelí z moždířa! Žádné kanón tam ale nebél, to jeném taková řacha! Dvéře a vokna teho komptoáru tó ranó vyražený a všecky lidi se tam nahrnuli...“

„No né! A co von – jako ten vládní rada?“

„Von tam byl dočista mrtvé! Celé černé a potrhané, jak jé ten čert drápal těma spárama hříchu, jak povídá panáček, aby z ňé tu jeho černó dušu dostal ven! A ve stropě vám díra jako studňa; to jak s ňém ten pekelné posel vylít ven!“

„Nepovidéte! A šak sósede, že zrovna von, co? Jakpak to ten černé mohl vědít, že má zebrat zrovna teho néhoršího?“

„No tož... von v kapličce káže velemné pán, že přinde sódné deň a každé bude potrestané! Já sem už kópil tucet svíček a budem je aji s našó staró pálit, aby nám Pámbu vodpustil!“

„Tož to já se pudu taky honem pomodliť za ty naše hříchy! Aby tak ten konec světa přišel dřívejc, než budu vočištěné! Dyť by si ten rohaté moh nakonec přijít pro někeho z nás, že jó?“

„A věříte, že temu někery lidi nechcó věřit? Že pré na to zavolajó komis z Brna, která má vyšetřiť, jak to bylo!“

„A co chcó hledať? Keho chcó sódit? Čerta? Dyť přeci každé vidí, jak je ten zloděj rozervané téma pazórama teho čertiska! Dyť ste sám říkali, sósede, že je tam díra jako studňa!“

„Ale voni povídajó, že pré je jako dyž rozervané vod šrapnelu, co majó vojáci. Že mu tam snad někdo střelil kanónem. Vono to pré néni jenom tak, ty peníze pré patřily... ale to já bysem vám ani snad neměl povědít, kemu!“

„A tož povidéte, kmocháčku, šak já nésu žádné brepta!“

„Že pré...“ sedlák se opatrně rozhlédl. „Baarfeltovi!“

„Jaj!“ druhý se bleskurychle pokřižoval. „Vochraňuj nás Pán Bůh vod hněvu pána Baarfelta!“

„Šak povídám! U nás v dědině vyléčil lidi z horké nemoci aji z jinéch navštívení Pána; bába Šulcka povídala, že pré mu z každé strany stává Anděl Páně, když léči lidi! Takové člověk može aji zavolat třeba deset čertů na ty, co mu něco udělajó!“

„Šak von ví, co dělá; ale my to nevíme, šak jsme jenom hlópi lidi! Tož já jedu, kmocháčku; ale nic jste mně neřek!“

„Tož toť, jako když to zakope do země! A nezapomeňte sa jít podívat na tu velikó díru! Šak tam chodijó lidi jak procesí!“

Práskli do koní a už jeli; Diana se vrátila k Tomášovi s blahým vědomím, že jejich operace měla úspěch.

„Tak už mám zas o jednoho kamaráda míň,“ povzdechl Tomáš. „Pojďte – pomodlíme se za jeho duši!“


Výsledky pozorování Tomášova statku byly docela příznivé; nebylo pozorováno žádné nepřirozené hemžení na dvoře a v okolí, zato jsme však dalekohledem dobře viděli Ahrbecka, který přešel několikrát po dvoře; vždycky byl ozbrojen puškou.

„Zdá se, Charry, že jsi netrefil přesně! V každém případě žije a daří se mu dobře. Teď už bez pušky nevychází ani na dvůr a je zřejmě opatrný...“

„Nevadí, podruhé budu šikovnější! Ale líbí se mi, že nedostali žádnou posilu!“

„Podle mého,“ řekl Jerzy. „Se šéf rozhodl hodit ty dva zkrátka dobře přes palubu. Nechal je tobě jako oběť, aby se jich zbavil. Myslím, že pan Feldsberg se tady už neobjeví; kdo ví, zda nevzal šmíra někam hodně daleko...“

„To se všechno dozvíme. Třeba máš pravdu, Jerzy. V každém případě určíme operační plán. Navrhuji provést útok za noci. Ahrbeck přece spí a statek hlídají jen jeho psi! Šelmy mohou psy snadno zkrotit tím svým vrčením, pak je někam zavřeme nebo přivážeme, vstoupíme dovnitř a zatkneme ho.“

„Co když bude zamčeno?“ ptal se Charry.

„Umím vstoupit do svého domu i jinak než dveřmi! Bohužel tu zeď musíme přelézt, chtěl jsem ji opravovat a pořídit do ní vchod, ale už na to nedošlo...“

„Nemůžeme se dostat přímo do statku? Nějakou chodbou?“ ptal se Jerzy. „U nás doma máme chodbu přímo z vesnice, z kostela. Matka v ní chladila víno a ukládala uzené...“

„Existuje tajná chodba tam z chrámu na Kopečku; ale její vchod je uzavřen a myslím, že ho mniši zazdili. Nevěděli, že se tudy dá jít do chodby, mysleli, že je to obyčejný sklep. Dávno jsem v té chodbě nebyl, naposled ještě jako kluk.“

„Kdo bude v útočné skupině?“ ptal se Lasęka. „Navrhuji, aby to napřed prošli moji harceři...“

„Ne. Půjdu já, Charry, Diana, kočky. Z Poláků jenom ty. Potom přivoláme ostatní. Myslím, že nedojde k boji a chtěl bych, aby při tom bylo co nejvíc Arminů, kvůli psům...“

Jerzy se podřídil, tak jsme celý den čekali. Nebylo to čekání moc příjemné, protože odpoledne se spustil pořádný liják s hromy a blesky. Pro Dianu a polské dívky postavili stany, ale prosté přístřešky je přece jen dokonale neochránily. Poláci se svlékli a šaty schovali, aby nepromokly; seděli potom nazí na patách pod stromy a mlčky čekali. Bohužel bouře se změnila ve vytrvalý déšť, který ustal až za soumraku. To už byli všichni promoklí a zkřehlí, choulili se k sobě jako koťata. Také jsme nebyli moc nadšení; studené deště Evropy nám nesvědčí jako teplé monsuny.

Připravili jsme se k boji a čekali dál; teprve po půlnoci dal Tomáš příkaz k útoku. Vyběhli jsme ke statku přískoky; neměli jsme žádné zbraně, lidé jen revolvery a nože, protože dlouhé ručnice by jim v boji překážely. Ke zdi jsme se dostali bez nejmenších obtíží; psi nás sice zvětřili a ohlásili se, ale na naše vrčení se rychle uklidnili.

„V pořádku!“ šeptal Baarfelt. „Teď rychle přes zeď!“

Vyhoupl se nahoru první ze všech; ale stará omítka se s ním utrhla, také nějaká cihla se vyviklala a pán tohoto stavení s mohutným žuchnutím spadl zpět na zem. Jerzy se zasmál.

„Podívej, takhle se přeskakuje!“ Vymrštil se, zachytil rukama horního konce zdi, vytáhl se a po hlavě skočil do tmy. Vzápětí se odtamtud ozvalo hrozivé vrčení a hluk, jak se Jerzy bránil proti psům, kteří ho napadli; vyskočili jsme a pospíšili mu na pomoc.

Skočil jsem se zdi; jeden pes se vrhl proti mně. Byl ohromný, větší než většina psů, snad dánská doga či co. Zavrčel jsem na něj, ale nic nedbal a zakousl se mi vztekle do husté hřívy okolo krku; viděl jsem jen jeho zlostné, krví podlité oči. Spatřil jsem, jak Ao Harrap skočil na jiného, svalil ho na zem a snažil se rozervat mu hrdlo, také Charry se vrhl na dalšího psa, chytil ho za krk a rdousil. Zatím co jsem se snažil rozervat toho svého drápy, povšiml jsem si Lasęky, který ležel na zemi a bránil se rukama proti útokům čtvrtého psa; vtom seskočila se zdi Diana a zasadila psovi několik bodných ran svou perleťovou dýkou.

Vtom se otevřely dveře; hluk psího útoku zřejmě probudil jejich pána a ten se objevil na prahu s puškou v rukou.

„Trhej, kousej, zakousni ho!“ řval; povšiml si nějakého stínu, snad Diany, zvedl pušku a vypálil tím směrem. Vtom na něho dopadl Tannarr, úderem tlapy mu vyrazil ručnici a strhl ničemu k zemi. To už tu byl také Tomáš.

Můj pes se konečně přestal hýbat; nechal jsem ho a vstal. Jerzy už taky stál na nohách, ruce držel vztažené před sebe a kapala mu z nich krev. Diana byla zakrvácená celá, jak bodala do toho psa. Charry svého hroznou silou uškrtil, taky Ao Harrap už byl hotov. Jen Tannarr ležel zatím na své kořisti, výhružně vrčel a nejevil ochotu chlapa pustit.

„Tak dost,“ řekl Tomáš. „Pusť ho! Světlo!“

Charry posvítil kapesní svítilnou, Tomáš zvedl zajatce ze země, chytil ho za vlasy a prohlížel si ho. „Ty jsi Ahrbeck? Jsem Tomáš Baarfelt. Zatýkám tě pro loupežné přepadení mého domu...“

Ahrbeck nebyl příliš starý; jeho tvář odpuzovala ani ne tak hrubostí rysů, jako zlovolně nepřátelským výrazem. Mrkal překvapeně ve světle lampy; neviděl nic a nebyl si jist, kdo ho přemohl a kolik útočníků.

„Zaveď ho dovnitř, Charry! Rozsviť v chodbě... A vůbec, všichni dovnitř! Jerzy, co je s tebou?“

„Má dokousané ruce,“ oznámila Diana. „Co chceš?“

„Přivolej světlem chlapce! Dej jim signál místo něho!“

To už se lidé ze statku také probudili; nejdřív ze všeho se hrnul statný chlap s prošedivělými světlými vlasy, který se vrhl k Tomášovi a objal jej samou radostí. „Konečně! Už jsem se bál, žes odešel a nás nechal tady!“

„Neboj se, Henryku!“ oplatil mu přátelský stisk Tomáš. „Věděl jsem, že se na tebe mohu spolehnout!“

Tomášovi lidé se seběhli okolo, dotýkali se komthura, vítali ho a o překot si stěžovali na Ahrbecka a jeho hospodářství.

„Věřím vám, přátelé! Děkuji vám za věrnost, kterou jste mi prokázali. Zatím však prosím, abyste zanechali zbytečných řečí; jsou tady moji hosté, o které se musíme postarat, jak o lidi, tak o šelmy. Zítra ráno vám všechno vysvětlím. Pojď, Henryku!“

Šli jsme také; v chodbě svítila elektrika, zase po dlouhé době pořádné světlo. Charry zavedl Ahrbecka do salónu, my šli tedy za ním. Tomáš zaregistroval, že v chodbě chybí koberce a lovecké trofeje, které visely po stěnách. Když vstoupil do salónu, zarazil se na prahu, protože mu zřejmě nepřipomínal reprezentační síň jeho domova. Nebyly tu koberce, namísto krásných křesel s vetkanými znaky obyčejné židle. Podlaha byla politá kořalkou a válely se po ní zbytky jídla, zrcadla na stěnách rozbitá, po obrazech zůstaly na tapetách jen světlejší obdélníky. Velký křišťálový lustr z Kamenického Šenova rovněž zmizel a bílé koule se žárovkami na stěnách zůstaly jen proto, že nikdo neměl tušení, jak je odmontovat. Po historických zbraních zbyly háky ve zdi.

„No, tady to vypadá!“ řekl Tomáš a ohlédl se na Ahrbecka: „Pěkně jste to tady zplundrovali!“

Ahrbeck uděšeně mžoural očima; Charry ho pořád ještě svíral mohutnou pěstí a to nebývá příjemné. Když jsme se protáhli kolem lidí k němu, ulekaně ucukl a zašeptal: „Um Gottes willen! Raubtiere!“

„Ja! Und du bist Raubmensch!“ odsekl mu Ao Harrap.

Henryk Wagiera postoupil dopředu a ukázal na Ahrbecka: „To je Simon Ahrbeck, podle dokladů policejní vyšetřovatel. Obsadil statek a spolu se svými komplici vyloupil vše, k čemu se dostal...“

„A co depozitáře?“ zeptal se Tomáš.

„Neví o nich. Nikdy se k nim nedostal.“

Baarfelt se obrátil k Ahrbeckovi; pohrdavě se usmál, pak ukázal prstem na parketovou podlahu. „Jestli myslíš, že jsi dokázal ukrást všechno, co jsem tu měl, mýlíš se. Jak často jsi chodil po této podlaze? Myslím, že denně. A vůbec jsi nepřišel na to, jak se dostat pod ni. Možná by tě obsah sklepa zajímal...“

Ahrbeck zlostně koulel očima; Tomáš přešel ke stěně, pak se ale vrátil a zastavil u Jerzyho. „Co máš s rukama? Pokousali tě?“

„Trochu. Naštěstí mám na zápěstích kožené chrániče, ale i tak mě dorvali. Myslel jsem, že budou klidní...“

„Nedovedu si to vysvětlit,“ řekl Charry. „Přece jsme je uklidňovali, já i kočky! Nevím, proč neposlechli...“

„Žijí dlouho mezi lidmi,“ pronesl Ao Harrap. „Když šelmy žijí dlouho s lidmi a jsou... kříženy podle lidských norem, stanou se z nich šílenci. Stává se to psům a koním, když je lidé neuváženě kříží. Takoví psi pak neposlouchají nikoho, jen svého pána; vybírají si z lidí toho nejzvrhlejšího. Také tady jsme měli co dělat se šílenci. My to známe; setkali jsme se s tím, když jsme pluli po mořích...“

Diana se zatím hrabala v jediném kusu nábytku, kterým byl renesanční sekretář, příliš těžký, než aby jej mohli odvléci.

„Nemáš tady někde lékárničku? Obvázala bych mu to...“

Tomáš se usmál; přikročil k jednomu osvětlovacímu tělesu, uchopil je za mosaznou konsoli a otočil doleva. V tapetách se objevila rýha, za kterou chytil prsty a otevřel ve stěně dosti velkou a dobře zásobenou lékárnu. „Ani na to jste nepřišli? Zařídil jsem si to, protože tu mám některé prudké jedy a drogy. Vyrábím z nich léky pro své nemocné, nebo trest pro nepřátele. Ale něco na vyčištění ran tady taky bude...“

Vzal lahvičku s peroxydem vodíku a hadřík a podal Dianě. „Tím mu to vyčistíš. Potom mu namaž ruce tímhle. Ale neplýtvej tím, je to peruánský balzám a mám ho teď málo...“

Diana očistila Jerzyho rány; nebyly naštěstí tak zlé, jen krvácely. Pak je namazala balzámem a Tomáš vrátil lahvičky do své podivné lékárny.

„Co je to za knihu?“ ukázala Diana na starý spis vázaný v kůži s mosazným kováním. Kniha měla v lékárně přesně vymezené místo, orámované dřevěnými lištami. Tomáš knihu vytáhl, otevřel ji a zálibně se probíral pergamenovými listy.

„Jak známo, Alexandro Borgia se ve chvílích, kdy nevládl církvi svaté jako papež, také snažil stát populárním a mocným. Ježto si nemohl všechno sám pamatovat, sepsal nejlepší recepty svoje a svých blízkých příbuzných i přátel do takovéhle knížky. Ten pán měl totiž mnoho různých nepřátel a měl ve zvyku vařit jim chutné pamlsky dle vlastního receptu. Sice už nemohli vydat svědectví o chuti jeho cukroví, ale jinak dosáhl cíle, než mu jiní oplatili stejným. Toto je jeho kuchařská kniha. Moji předkové, Bůh jim dej nebe, ji někdy užívali, když chtěli připravit pohoštění svým bližním.“

Ahrbeck zbledl jako křída. „Chcete říct, že to jsou jedy? Snad dokonce... Borgiovské jedy?“

„Nikdy jsem ty recepty nevyzkoušel. Nicméně když už jste mne navštívil, mohl bych to dát třeba ochutnat vám!“ odpověděl Tomáš. Vrátil knihu do skříně a nechal lékárnu otevřenou.

„Jerzy, ať někdo, nejlépe z dívek, tu lékárnu vybere, pečlivě zabalí všechny lahvičky a uschová do brašen. Odvezete je. Budu pravděpodobně svoji lékárničku potřebovat.“

Jerzy tu už měl několik harcerů, mohl rozkazy předávat dál.

„Nyní si prohlédneme depozitáře. Dívejte se dobře, Ahrbecku, o co všechno jste přišel!“

Tomáš přistoupil ke zdi, poklekl a hmatal po parketách; všímal si těch, které byly jen poloviční a zabíhaly pod dřevěnou lištu u stěny. Jednu z nich stiskl; o kousek dál se vysunula o několik milimetrů jiná, celá parketa. Tomáš ji uchopil, vyviklal z podlahy a odložil stranou. Pak vsunul ruku do mezery, vytáhl odtamtud železný kruh a pokoušel se něco zvednout.

„Chtělo by to železnou tyč! Nebo... Charry?“

Charry přikývl, uchopil kruh do ruky, zatáhl a pomalu zvedal celý díl parketové podlahy, až konečně odhalil poklop, vedoucí někam dolů. Ten poklop byl celý železný a vevnitř vysypaný pískem – jednak aby nezněl dutě, jednak proti ohni. Z otvoru to zavanulo jako z dlouho nevětrané prostory.

„Nuže, prosím!“ Tomáš se sehnul a ve stěně rozsvítil vypínač, čímž dole zařídil světlo. Objevily se schody dolů, sice dosti strmé, ale ne dlouhé. „Doufám, že chodba je dostatečně široká; ostatně jsem tudy stěhoval dost veliké věci...“

Sestupovali jsme dolů; Yamanaki vedl Ahrbecka, který se udiveně rozhlížel po betonovém sklepení. Bylo tu ideálně sucho a dost zima; také tu bylo dost prachu, ale žádné myši.

„Moje depozitáře mají čtyři oddělení. Chtěl jsem přistavět páté, ale přišli jste mi do toho.“ zahájil Baarfelt prohlídku.

Odsunul těžké ocelové dveře a pustil nás dovnitř. Elektrické světlo vrhalo matné pablesky na nejméně tisíc pušek, zavěšených na stěnách, mezi nimi velmi krásné historické zbraně; také tu byly šavle, meče a spousta jiných sečných zbraní. Poláci začali nadšeně štěbetat a prohlížet ty ručnice.

„To je má zbrojnice. Jerzy, označím ti, které zbraně si chci nechat, ty dopravíš na Hůrku. Ostatní si můžeš vzít pro svoji armádu. Stejně jsem ti je chtěl dát. Podívej: tady v těch bednách je uloženo stopadesát amerických rychlopalných karabin, jakou jsem ti dal. Padesát dopravíš na Hůrku, sto si necháš. V těchto bednách je střelivo, tady výbušniny. Tady ty roury jsou lehké přenosné kanóny, stačí jim pořídit lafety a do nich je upevnit těmito šrouby, to jistě dokážeš. Náboje do nich nemám, ale dám ti adresu zbrojovky, ve které je dostaneš a jméno našeho člověka, který tam pracuje.“

Ahrbeckovy oči šmejdily po koutech. „Vidím, pane Baarfelte, že jste skutečně zrádce a buřič! Nevěřili jsme, že připravujete povstání, teď to vidím na vlastní oči!“

„A co jste myslel? Že nedokážu prosadit svou vůli vojensky? Ovšemže, v dávných časech jsem chtěl provést státní převrat a vládnout. Teď už mám jiné prostředky, jak prosadit svou.“

„Vaše obvinění se tedy zakládá na pravdě! Upozorňuji vás, že budete postaven před soud a pravděpodobně oběšen.“

„Když, tak zastřelen – jsem kníže. Nevím ale, kdo by to mohl před tím soudem dosvědčit. Tito pánové a dáma jsou mí přátelé; a vy už zakrátko stanete před jiným soudem. Božím.“

Ahrbeck překvapeně zamrkal. „Vy mne chcete zabít?“

„Víte snad nějaký chytřejší způsob, jak se vás zbavit?“

„Jsem policejní důstojník! Reprezentuji tady stát!“

Tomáš přistoupil ke stěně a sejmul z ní revolver a šavli. „To jsou zbraně policejního důstojníka Hermanna Lörffera, kterého jsem zabil v souboji, když mi bylo pětadvacet. Pamatuji se na to proto, že to byl můj první souboj s policajtem. Od té doby jsem jich musel zabít víc. A nejsou poslední.“

„Ale to je zločin, pane Baarfelte!“

„Zabít člověka jako jste vy není zločin, pane Ahrbecku. Je to dar lidstvu, protože je zbavím hnusného parazita.“

Tomáš udělal pár kroků a sejmul se zdi široký opasek, v němž se matně leskly bronzové rukojeti dýk. „Diano, vhodný dárek pro tebe: jsou to vrhací nože Alí Hasana Fahda, saracénského piráta z osmnáctého století. Pohleď: na každé čepeli je vyryta jedna súra z koránu. Bylo jich dvanáct, teď je jich jenom jedenáct. Dvanáctý si vrazil Alí Hasan do srdce, když jej dopadli benátští námořníci. Jejich velitel, můj pradědeček, mu ho nechal a pohřbil jej s tím jeho nožem...“

Diana přijala opasek; s díky si jej připjala, potom vytahovala jeden nůž po druhém a nahlas četla arabské nápisy na čepelích.

„Půjdeme dál. Druhou místností mých sklepení je obrazárna.“

Obrazárna byl dost velký sál; obrazy nebyly zavěšené na stěnách, ale uložené ve velkých dřevěných policích. Tomáš na jednotlivé ukazoval a říkal nám jména malířů:

„To maloval Sandro Boticelli; toto Rembrandt van Rijn... studie a obraz, bohužel nedokončený, pochází od Leonarda da Vinci. Toto je studie Michelangela, kterou namaloval při výzdobě Sixtinské kaple, původní nákres Stvoření Adama. Také tato soška pochází od Michelangela. Ten svitek obsahuje Leonardův rukopis o válečných strojích a výstavbě městských hradeb. Ty čtyři obrazy jsou od Petra Brandla, dvě sošky ze zlata práce Benvenuta Celliniho. Ale mám i novější obrazy; například tento dostal můj předek od Francisca Goyi za to, že mu pomohl utéct ze Španělska před Svatou Inkvizicí.“

Ahrbeckovi mohly vypadnout oči; tyto obrazy, a bylo jich tu na čtyřicet, byly mnohem cennější než vše, co ukradli v pokojích nahoře. Kromě toho tu byly sošky, pocházející většinou z doby renesanční, částečně však též z antických časů.

„To by byly obrazy. Nyní přejdeme do klenotnice. Pozor prosím; někdy od toho trochu bolí oči...“

Štěstí, že nás upozornil. Vstup do klenotnice se rovnal ráně přes oči, zvláště tak citlivé jako naše. Celá ta místnost, sice menší než obrazárna, ale přesto dost velká, byla naplněna zlatými šperky, drahokamy a perlami. Bylo tu několik desítek monstrancí, kalichů, zlatých křížů; byly tu nejrůznější šperky od královských až po ozdoby dávné antiky, drahokamy Orientu a perly Tichomoří. Přibližnou cenu toho všeho by si netroufal tak najednou odhadnout ani nejodvážnější klenotník. Jisté bylo, že stačilo strčit si něco nenápadně do kapsy a člověk nemusel celý život pracovat.

„Můj rod shromažďuje tyto šperky už pět set let. V dobách svého mládí jsem odtud leccos ještě odnesl, abych to vhodně umístil... byl jsem mladý a potřeboval získat přízeň svých bližních. Později jsem ovšem zas ledacos uložil...“

Jerzy Lasęka při tom pohledu propadl těžkomyslnosti. „Ach tatínku! Takové bohatství máš – a mne jsi nechal chodit s holou zadnicí! Nestydíš se aspoň trochu?“

„Je mojí zásadou dopřát svým dětem, aby se vzmohly samy, pokud to dokážou. Úplně stačilo, že jsem zaplatil dluhy, které až do své smrti soustavně dělal tvůj otec... totiž ten pán, který se za tvého otce považoval. Ostatně, co se stalo s těmi věcmi, které měla tvá matka ve skříňce ve zdi své ložnice?“

„Jsou tam, kam patří! Já je odtamtud nevezmu, dokud nepřijde pravý čas. Nicméně proti tomu zde je to hanebně málo!“

„Máš zdravé ruce a bystrou hlavu. Však si taky vyděláš!“

„Zajisté, ale přesto... převážet ti takové bohatství a ani si nenechat nic na památku? Nemyslíš, že to je pro člověka z tvé krve příliš velké pokušení?“

„Milý chlapče, Baarfeltové sice nikdy moc neplakali nad cizím majetkem, ale na druhé straně nikdy neokrádali příbuzné, tím méně rodiče. To bys mohl vědět.“

„Neboj se, nevezmu si nic. Jen jsem chtěl vědět, zda bys mi z toho něco dal, kdybych potřeboval.“

„Pokud to bude na rozumnou věc, tak ano.“

„Láska – to je rozumná věc?“

„Matka tvého syna, nebo nějaká jiná?“

„Není vyloučeno, že i ta jiná se stane matkou...“

Tomáš se usmál, sáhl někam a vytáhl briliantové náušnice a čelenku s velkou růžovou perlou uprostřed. „Bude to té dívce stačit, nebo se bude zlobit, že je to málo?“

Jerzy se také usmál a schoval šperky do kapsy kabátu. „Myslím, že jí to bude muset stačit. Napřed se musím přesvědčit, že mě má opravdu ráda. Abych to náhodou nevyhazoval jen tak zbůhdarma.“

Tomáš sáhl do pokladů ještě jednou a dal Jerzymu prsten a náhrdelník z rubínových přívěsků: „Tohle dej té dívce v Bieszczadách. Sluší se to. Ale pamatuj si, že už ti nic nedám, pokud budeš mít ještě někde třetí lásku...“

„Děkuji, to mi úplně stačí. Můžeme jít radši dál...“

Tomáš položil ruku na kliku, ale neotevřel. „Trochu se stydím vstoupit; možná mne budete považovat za sentimentálního nebo jemnocitného, ale zřídil jsem si také... malé muzeum činnosti své a svých předků. Takové... zkrátka, uvidíte!“

Otevřel dveře. Ta místnost byla nejmenší, stěží jsme se všichni vešli. Byly tu zbraně, nějaké obřadní předměty a veliká pancéřová skříň zamčená na klíč, který trčel v zámku. Ve skleněné vitríně byla rudá sutana podobná kardinálské; na prsou byl pak na černém podložení z rubínů vyšit osmihrotý kříž komthura, v jehož středu byl perlami vyložen blesk. K tomu přináležela zlatá maska, posázená na rtech rubíny a na obočí černými diamanty.

„To je obřadní roucho komthura řádu. Měl jsem je oblečeno zatím jen několikrát v životě, ale doufám, že je brzy opět obléknu, až pojedu do Španělska k velmistrovským volbám. Je to předepsaný oděv, ačkoliv se to už dávno nedodržuje. Charry si jej bude muset také dát ušít. Také maska se už dlouho ve shromáždění nenosí...“

„Tak zvláštní rubíny jsem ještě neviděl,“ řekl Jerzy Lasęka. „A to jsem jich viděl už dost, přece je pašujeme z Ruska do Skandinávie. Co je to za druh?“

„To nejsou rubíny. Jsou to české granáty, ty nejkrásnější a největší, jaké byly vytěženy. Jsem komthur českomoravský, mám právo na kameny, které se zrodily v této zemi.“

„Vypadá to jako kardinálský oděv.“ soudila Diana.

„Komthur templářů je roven hodností kardinálovi katolíků. To jsi nevěděla? Velmistr řádu je potom roven papeži.“

Ahrbeck při těch slovech uznal za vhodné se pokřižovat.

„Správně,“ souhlasil Tomáš. „Je dobré pomodlit se k Bohu, když stojíme na prahu smrti.“

„Co schováváš v té skříni?“ ptal se Jerzy.

Tomáš odemkl a otevřel dveře; byly tu různé přihrádky a v nich svazečky písemností nebo i jednotlivé listiny. Tomáš je zběžně přehlédl, jako by se ubezpečoval, že se mu v nich v době jeho nepřítomnosti nikdo nehrabal.

„To jsou moje dokumenty. Jsou tam zaneseny skandály a tajné dohody různých panovníků; někteří jsou ovšem už mrtví a jejich listiny tudíž bezpředmětné. Jsou tu též opisy diplomatických smluv, které byly uzavřeny mezi státy; kdybych je zveřejnil, mohlo by vypuknout několik velmi zajímavých válek mezi těmi nejbližšími spojenci...“

„Hleďme! A něco, co by pomohlo mně, nemáš?“

„Ve vhodný čas bys mohl někomu ukázat toto,“ sfoukl Tomáš prach z jedné listiny. „Opis tajné dohody mezi kancléřem Bismarckem a ruským carem o pomoci Pruska Ruskému carství v případě konfliktu Ruska s Rakouskem. Tohle kdyby dostal Franc Procházka do ruky, tak žene Prušáky svinským krokem, namísto co by se s nimi bratříčkoval.“

„Jak jsi to dostal?“

„Diplomati jsou jenom lidé; někteří z nich za nějaký ten tisíc opíší tajné protokoly a prodají třeba ďáblu, natož vcelku dobrému člověku, který nikomu nepoví, od koho ten papír koupil.“

„To je dobré pro případ války. Ale třeba pro můj boj v Polsku, nemáš tady něco?“

„Jistě, že mám. Podívej, plány téměř všech pevností Rakousko-Uherska, včetně označení slabých míst obranných systémů. Jsou rozděleny na jednotlivé kraje, přičemž Polsko je zvlášť. Tady to máš, prostuduj si to a můžeš si podle toho pořídit operační plány. Tady v této složce jsou pevnosti v německé části Polska. Tohle jsou ruská opevnění, ale nezaručuji jejich přesnost – jsou nějaký rok staré a mohly se změnit. Ale ty jsi šikovný chlapec, jistě si zjistíš skutečný stav.“

Jerzy si prohlédl plány a hvízdal údivem.

„Tady v bedně jsou prostředky, kterými zjišťujeme různé potřebné věci. To je například fotoaparát, trochu menší než normálně, viď? Vejde se pohodlně do kapsy a dá se jím vyfotit osmnáct snímků na jeden film. O vyvolání tě příležitostně poučím, až bude trochu času.

Tohle zase páskový fonograf. Viděli jste už všichni Edisonův fonograf? Toto je něco podobného, jenže namísto na válec se nahrává na pásek, který se navíjí na cívku. Dá se nahrát přibližně patnáct až dvacet minut rozhovoru. Většinou by to mohlo stačit; ostatně Henryk nám pustí záznam hovoru tady pana Ahrbecka a Hartmanna, který pořídil.

O ostatním nebudu moc povídat; tajné inkousty a šifry ty jistě znáš a vysílačkám taky rozumíš, viď, Jerzy? Charry a Diana už taky něco vědí, o ostatním je poučím, až bude třeba.“

Hlavní, kdo na to zíral, byl Ahrbeck; vůbec si připadal jako Alenka v říši divů, jenom ho mrzelo, že pravděpodobně přijde za tu podívanou o hlavu.

Jerzy si zatím prohlížel zvláštní věc, která tam ležela na tvrdé kožené podušce: byla to ohyzdná hranatá přílba z oceli natřené tmavou barvou, rytířská přílba gotického tvaru s hledím a očkem, do něhož se vsazoval chochol z peří. Na čele byl zlatem vytepán osmihrotý kříž.

„Co je tohle? Rytířská přílba...?“

Tomáš uchopil tu hranatou, masivní věc, která se tak podivně nehodila do prostředí přepychu, zlata a drahokamů. Pozvedl ji a na chvíli si ji vsadil na hlavu; rázem se změnil, vypadal divoce a nebezpečně.

„To je moje přílba z Křížového vrchu.“ opět ji sňal a podal Jerzymu. „Už je mi skoro malá. Když už dávám každému nějaký dárek, dám tu přílbu tobě. Jsi velitel; nos ji, až povedeš své oddíly proti nepříteli.“

Jerzy vzal přílbu a chvíli nejistě prohlížel. „Slyšel jsem, že řádový komthur nosí přílbu v bitvě. Proč?“

„Ne komthur. Vrchní velitel nosí přílbu, to může být rytíř stejně jako velmistr. Ale je to vrchní velitel vojska.“

„To mi povídal Skrzetek. Já chci jenom vědět, proč!“

„Mně to taky nikdo nevysvětlil; ale já to pochopil a povím ti to. Pochopil jsem to tam na Křížovém vrchu. Před bitvou ji nosí proto, aby mu vojáci neviděli do tváře. Aby nepoznali, že velitel má možná hrozný strach.“

„Strach? To nevím, co je – myslím, že nebudu mít strach ani před bitvou! Na to nepotřebuji přílbu!“

„Možná. Ale v bitvě je zapotřebí mít zakrytou tvář. Abys náhodou nezpůsobil, že by viděli ve tvé tváři hrůzu, víš? Hrůzu z toho, co jsi učinil z lidí...“

„Nerozumím...“ zvážněl Lasęka.

„Ty jsi ještě nebyl v bitvě, neviděl umírat tisíce kamarádů i nepřátel. Já ano; na Křížovém vrchu a pak ještě mnohokrát. Naučil jsem se nevidět nepřátele, ale lidi. I nepřítel je člověk a já lituji života toho, koho jsem zabil. Je mi líto i tohoto Ahrbecka, protože je člověk a stalo se jen zlou náhodou, že způsobil zlo, za něž zemře...“

Ahrbeck sebou škubl. „Lítost? Co je mi platná vaše lítost, Baarfelte? Chcete mne zabít – a na to nemáte žádné právo, jenom svoji vůli! Jste nepřítel státu, mnohem nebezpečnější než jsem myslel! Kdybych byl našel tuto vaši podzemní skrýš, byl bych vás musel udat; potom byste byl zatčen, postaven před soud a odsouzen k smrti!“

„No vidíš,“ řekl Tomáš s úsměvem. „Právě proto musíš ty podle mé vůle zemřít. Ačkoliv je mi to velmi líto.“

„Což neuznáváte právo a zákony státu? Nevážíte si své vlasti?“

„Stát je pro mne méně než prach, po kterém šlapu. Jsem komthur templářů, zástupce Boží na zemi.“

„Cože, zástupce Boží? Chcete snad říct, že vám patří celý svět? Že vnutíte svoje pošetilé představy všem lidem světa?“

„Nepatří mi svět; ale patří mi střední a východní Evropa. Nad tou jsem byl z vůle Boží a vůle řádu ustanoven správcem; spravuji ji, jak mi velí čest a svědomí. A nezodpovídám se při tom nikomu kromě velmistra a bratří v řádu. To bys měl vědět.“

„A co úřady? Zemská rada? Co... Jeho Veličenstvo císař?“

„Jeho Veličenstvo císař je člověk jako ostatní. Ani jemu nejsem ničím povinen. Byl jsem jeho přítelem a pomáhal mu v jeho záležitostech; ale postavil se proti mně. Doposud mi neublížil natolik, abych se stavěl proti němu; avšak kdyby se tak stalo, je mou povinností nezastavit se ani před ním.“

Ahrbeck byl sinalý; tak nebezpečná řeč zřejmě ještě nikdy nepronikla do jeho uší. Tomáš ukázal na věci, které nás obklopovaly: řádové insignie, trezor, bednu s pomůckami pro špionáž, železnou přílbu na kožené podušce.

„To zde jsou odznaky mé moci; přijde chvíle, kdy je ponesu veřejně. Teď víš, kdo jsem a proti komu ses postavil. Chtěl jsi to. Teď půjdu já do horních pokojů, abych viděl zase tvoje dílo. Potom budu soudit.“

Ahrbeck chtěl něco říct, ale Baarfelt jej zdrtil pohledem tak velitelským, že raději zavřel ústa.

Tomáš vyšel z poslední místnosti a řekl Lasękovi: „Ať se chlapci najedí a podle potřeby si odpočinou. Během dneška musí všechno tohle zabalit do beden, připravit k transportu a do večera odvézt ze statku.“

„Ano, to je možné.“ řekl Jerzy.

„V pořádku. Teď pojď s námi nahoru.“

Vyšli jsme zase do salónu; Poláci už si prohlíželi ručnice a dohadovali se nad nimi, zvlášť se jim líbily ty nové.

„Rozkaz, Jerzy: Ať chlapci začnou balit. My se půjdeme podívat nahoru.“

Vstoupili do ložnice. Tomáš si okamžitě všiml, že chybí koberec a většina ozdob: obrazy, svícny, stolní stříbro a vzácné nádobí, které většinou zdobilo příborník.

„Vestavěný nábytek je dotčen?“ ptal se Tomáš.

„Ne, neobjevili ho.“

Tomáš přistoupil k nočnímu stolku, stiskl jednu z lišt ve dřevěném obložení stěny a otevřel malý příruční trezor, ve kterém se zaleskly šperky. „To jsou šperky mé ženy, její osobní, které měla nejraději. Proto je měla tady, aby je mohla kdykoliv nosit. To jsi také nevěděl, Ahrbecku, jinak by tady už nebyly.“

Tomáš vytáhl kazety ven; jednu z nich, z rudého safiánu, otevřel a chvíli hleděl na soupravu briliantové čelenky, náušnic, náramků a prstenů. „To jsou rodinné šperky Jastrzebowských. Wanda je měla na naší svatbě a pak při největších událostech. Nechtěla by, aby je nosila... Eva, co myslíš, Jerzy?“

Jerzy se usmál, dost diskrétně, protože o Evě s ním Tomáš nikdy nemluvil a chlapec nechtěl dát najevo, kolik toho o ní ví.

„Tak. Ty šperky musí přejít do rukou někoho jiného. Diano, nikdy jsem ti nedal žádný dárek. Vem si to na památku, prosím!“

Diana vydechla překvapením; vzala kazetu do ruky a trochu udiveně si prohlížela krásné brilianty.

„Myslím, že bude nejlépe, když si neponechám nic z toho, co mi zůstalo po Wandě. Jerzy, máš mezi svými vojáky také dívky. Rozděl to mezi ně podle vlastního uvážení. Jen mezi ně! Ne mezi svoje milenky; mezi dívky, které bojují za řád a za Polsko!“

Jerzy přikývl a předal ty věci jednomu ze svých pobočníků; ale dodal: „Nemiloval bych ženu, která by horoucně nemilovala Boha a svoji polskou vlast! O čem bych si s ní povídal?“

Tomáš zatím otevřel druhou skrýš na druhé straně lůžka; tam našel pouze vysílačku, kterou s ním hovořil Wagiera.

„Nu, dobře. Půjdeme se podívat ke mně.“

Nevyšel z pokoje, jak Ahrbeck čekal; naopak přistoupil ke stěně a uchopiv ozdobný hák na zavěšení nočního oděvu, zatočil jím a potom zatáhl. Dveře zaskřípěly a otevřely se; a Tomáš vstoupil rázem do vedlejšího pokoje.

„Proboha, tady je tajný vchod?“ vyděsil se Ahrbeck. „Věděl o něm... pan Wagiera?“

„Ovšem. Bohužel, zapomněl naolejovat panty.“

„To znamená, že mohl kdykoliv vstoupit do mého pokoje?“

„Samozřejmě. Mohl tě dokonce i zabít; bohužel to neudělal.“

Ta místnost vůbec nepřipomínala pokoj, v němž mohl žít člověk Tomášova formátu. Lůžko připomínalo spíš chlívek, který obývalo prase, podlaha pokrytá skvrnami a popelem z cigaret. Tapety naproti oknu byly prostříleny, ale to udělal Charry. Psací stůl v rohu byl vypáčen a téměř rozštípán na třísky, to jak se hledaly peníze. Také ostatní cenný nábytek byl dost poničen. Knihovnička vypleněna, některé knihy ležely na podlaze, pošpiněné a potrhané. České knihy, které Ahrbeck četl jenom s obtížemi, pro jistotu spálil v krbu.

„No, pěkně jsi to tu zřídil! Už jen za to zabíjím lidi. Ale naštěstí jsi nepřišel na další zařízení.“

Tomáš otevřel stejné dvě skrýše, jaké byly u Wandy; z jedné vytáhl několik knih, z druhé revolver, láhev koňaku a příruční pokladničku. Tu otevřel; byly v ní řádové prsteny, kříže a nějaké listiny, potom také několik tisíc zlatých v bankovkách.

„Taky by se vám to hodilo, že? A po tomhle jste jistě taky pásli, to je seznam mých lidí v Rakousko-Uhersku, na Balkáně, v Rusku a Polsku. Taky adresy všech přátel ve světě, rytířů a komthurů, pokud jsem s nimi měl co činit. Pro podruhé už to nikdy nenechám tak na očích všem nezvaným hostům...“

Ahrbeck jen zíral; Tomáš vzal ze skříně kufřík, do kterého si někdo zabalil různé drobnosti z jeho majetku, vysypal to na zem a naklidil do něj řádové předměty. Knihy prohlédl, pak je také dal do kufříku.

„Pro jistotu se půjdu podívat ještě do Denisova pokoje a do knihovny. Ale i tohle by stačilo.“

Denisův pokoj byl další v řadě za Wandiným; Tomáš otevřel a nahlédl dovnitř. Na stěně tam visel obraz, který mohl bez obtíží představovat Jerzy Lasęku za mlada, ale podle rusých vlasů to byl někdo jiný. Také tu byl menší obrázek, který ukazoval podobného chlapce s vlasy ještě o stupeň světlejšími.

„Tohle je můj syn Kryštof, bohužel je mrtev. Tenhle menší je Denis; už je to rok, co ho Wanda namalovala.“

„Tvoje žena malovala obrazy?“ divila se Diana.

„Jen členy rodiny a přátele. Ostatně, kam zmizely obrazy z mého a jejího pokoje, Ahrbecku?“

„Nevím. Nezajímal jsem se o to, kam přišly.“

Tomáš zprudka vymrštil pravici a dotkl se jeho čela. „Spi! Teď pověz, kam zmizely ty obrazy!“

„Odnesl je pan Feldsberg.“

„Proč?“

„Představovaly vaše přátele a členy rodiny. Pan Feldsberg prohlásil, že podle obrazů bude identifikovat další podezřelé.“

Tomáš nezřetelně zavrčel, dotkl se Ahrbecka a řekl: „Probuď se. A už mi nelži! Vidíš, že se dozvím všechno.“

Ahrbeck se probíral dost ztěžka; při uspání si nestačil ani uvědomit, co se s ním děje, tak se teď tvářil zmateně. Tomáš zatím vzal se země rozházené knížky a prohlížel je.

„I Denisovy pohádky se vám zdály podezřelé? Ale jeho soubojové pistole jste tu nechali...“

„Soubojové pistole?“ Ahrbeck se zarazil.

Tomáš přistoupil ke stěně a uchopil dvě ohnuté rukojeti starobylých pistolí, které vyčuhovaly ze zdi jako věšáky; lehkým zatáhnutím je dostal ven a ukázal, že jsou to skutečné zbraně, i když menší a lehčí než normální. Vypadaly na sedmnácté století, ale udělal je Wagiera pro Denise jako dárek.

„Můj syn jistě ocení vaši laskavost. Učil se s nimi střílet a docela přesně zasahoval. Ještě nikdy sice nestřílel na člověka, ale jistě by vás zasáhl, kdyby to bylo třeba.“

Tentokrát zabručel Ahrbeck; Tomáš však už zase šel dál, až na konec chodby, kde byly dveře do knihovny. Tam otevřel a vešel dovnitř. Celá místnost (a nebyla tak malá) byla plná regálů, na nichž ležely knihy: latinské, německé, české, anglické, francouzské, polské, maďarské, italské, libri prohibiti a kdoví jaké ještě. Některé chyběly a Tomáš se nad tím dost zamračil, ale většinou byla knihovna v pořádku.

„Pravděpodobně neumějí číst.“ komentoval to Lasęka, když Tomáš pronesl svoje mínění.

„Doufám, že taky neumějí hrát na housle.“ Tomáš přistoupil k nosnému sloupu, který držel strop a otevřel v něm malou zásuvku – vyňal housle, přejel po strunách a pak vzal do ruky smyčec.

„Mimochodem, Ahrbecku, doufám, že rozumíš hudbě natolik, abys věděl, že ty housle jsou od Stradivariho. Taky by stály pár tisíc zlatých.“

Přiložil je pod bradu a zpaměti hrál, s očima upřenýma do nenávratna. Byla to tesklivá a bolestná píseň; a náhle Tomáš umlkl v půli akordu a odložil housle. „Ne, na to přijde čas až potom! Viděli jsme dost. Jerzy, ať toho člověka zavedou do sklepa a tam ho zavřou; je tam doufám ještě dost pevné vězení pro moje nepřátele. Henryku, ukaž mu, kde to je.“

„Ale... pane Baarfelte!“ pozval se Ahrbeck.

„Nerozčiluj mne ještě víc! Buď rád, že tě nezabiju rovnou. Až přijde čas, chci si s tebou ještě promluvit...“

Jerzy popadl Ahrbecka za krk a už ho hnal ze schodů.

„Prosím vás, přátelé: prohlédnu si svoji knihovnu a rozhodnu, co s ní. Charry, Diano, dohlédněte prosím na zabalení ostatních věcí, zvlášť z depozitářů. Chtěl bych... chvíli zůstat sám.“

Vyšli jsme všichni z knihovny a sešli se schodů; sotva položil Charry nohu na první schod, ozvaly se z knihovny opět Tomášovy housle...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:21