Bez COOKIEs je omezený přístup!

Co zůstane

Zpět Obsah Dále

Ráno nás Martin odvezl do města na nádraží. Charry si objednal soukromý vagón, kterým jsme jeli až do Brna. Opět se stal vůdcem výpravy, Tomáš se snažil vystupovat maximálně skromně. Přibyl nám Henryk Wagiera, cestoval však jen s malým kufříkem, neboť všechen majetek poslal po Polácích na Hůrku. Henryk nebyl nijak nápadný, většinou mlčel a poslouchal, co mluví druzí; promluvil obvykle jen na přímou otázku. Byl spíše mužem činu než slov a s Tomášem si rozuměl bez řečí.

Opět jsme byli panstvo; poznalo se to podle toho, že Diana přestala nosit kalhoty a oblékla šedivý cestovní kostým. Baarfelt jako by ani nebyl psancem, všichni s ním jednali velmi uctivě a dávali mu najevo, že si ho váží. Olomouc a statek spolu s nepřáteli zůstaly za námi; příští místo, kde budeme nuceni být opatrní, bude až Vídeň.

„Co řeknou, až najdou ty mrtvé?“ ptal se Charry.

„Řeknou, že jsem je zabil. Nemohli ani čekat nic jiného. Možná zavedli vyšetřování, už kvůli zmizení Schibbla a podivné smrti Bečky. Ale pokud to budou provádět lidé, kteří už o mně slyšeli a nejsou členy spiknutí, mám za to, že počkají s konečným verdiktem, dokud nebudu dost daleko.“

„Myslíš, že se tě ještě všude bojí?“

„Rozhodně vědí, že pomlouvat mne není opatrné, dokud se mohu vrátit. Až budu bezpečně za hranicemi, pak mohou vykládat komu chtějí, že Baarfelt je vrah a všechno možné. Ale dokud jim mohu oplatit jejich činy, budou mlčet a raději počkají.“

„Takže případ Bečka zatím uložili k ledu?“

„Předpokládám, že jakmile se seznámili s pozadím případu, odebrali se do lázní, nejlépe hodně vzdálených, a rozhodli se léčit si nervy, dokud si nebudou jistí, že jsme pryč. Rozhodně kdyby měli jen trochu snahy, museli by se objevit na statku. A to neudělali, to znamená, že mají rozum a vědí proč.“

„Připadá mi to divné; přece mohli najít někoho, pro koho jsou zákony důležitější než vlastní prospěch; takový by snadno přišel na to, kdo stojí za všemi těmi událostmi. Potom by svolali soud a předvedli tě, aby se všechno odhalilo...“

„A co by měli odhalit? Že policie najala trestance, aby zabili nevinnou ženu, když si netroufali na jejího muže? Hlavním předpokladem úspěchu bylo, že já budu mrtev, zahynu někde daleko v cizině, třeba na Hůrce. Proto poslali tolik vrahů; když se mohu vrátit, mohu i mluvit. To nesmějí dovolit; proto raději předstírají, že o ničem nevědí...“

Za příjemné konverzace jsme dojeli do Prostějova, kde se půl hodiny stálo, takže si Diana stihla doplnit sbírku pohlednic. Pak jsme zase jeli, byl to rychlovlak, takže nikde nezastavoval, až ve městě jménem Vyškov; také tam jsme stáli dostatečně dlouho a pak už jsme se pomalu šinuli k Brnu.

Město Brno je rozloženo mezi kopci jako Praha, ale je mnohem menší; v poslední době se začíná rozrůstat i mimo hradby, zvláště se tam staví všelijaké továrny, jejichž kouř nás už zdálky informoval. Nad městem se tyčí dva hlavní pahorky; na tom větším je rozložena mohutná pevnost, hrad Špilberk, na druhém se nachází chrám Sv. Petra a Pavla, zkráceně Petrov. Ovšem nelíbilo se nám, že ke své elegantní gotice nemá žádné věže; Tomáš nás informoval, že se připravuje dostavba věží, které budou velmi vysoké a budou tvořit dominantu města.

Z nádraží jsme se nechali odvézt do místního hotelu Grand; tam jsme se setkali s Vítkem a Pépim, kteří si užívali dobrodiní nečinnosti. Tak úplně nečinně však Vítek sedět nevydržel: projel okolí a trochu vylepšil naše auto. Nejradostněji se s ním vítala Diana, protože jí přivezl pohlednice ze spousty krásných a zajímavých míst: Bruntálu, Rýmařova, Šumperka a Velkých Losin, odkud Tomáš bral papír na dopisy, Zábřeha, Jevíčka, Boskovic, Letovic, Blanska a přilehlých jeskyní, poutních chrámů Křtiny, Vranov a Šlapanice. V Brně už nekupoval nic, předpokládal právem, že si sama sežene všechno, co chce.

Taky to udělala; Tomáš je jako obvykle prováděl po městě, ukázal jim Zelný trh a krásnou barokní kašnu zvanou Parnas se spoustou soch i náměstí s vysokými měšťanskými domy a přilehlé kostely na starém městě. Zvlášť je vedl do chrámu Svatého Jakuba, který se tyčí do neuvěřitelné výšky svou ostrou špičatou věží; je to prý proto, aby se tak přiblížil kapitulnímu chrámu na Petrově, na který navíc vystrkuje andělíček na portálu holý zadeček. Tomu se Diana moc smála; pak jim Tomáš ukázal také radnici s vysokou věží, jejíž portál je zdoben gotickými věžičkami, ze kterých ta prostřední je pokroucená. Pověst tvrdí, že kameník, který portál dělal, nedostal za svoji práci poctivě zaplaceno, proto učinil věžičku pokroucenou a prorokoval, že se narovná, až na té radnici bude sídlit poctivá městská rada. To se však zatím nestalo, takže je věžička křivá. V průjezdu visí brněnský drak, který je ale velkým krokodýlem; také je tam dřevěné kolo, které před lety dokutálel jeden bednář z Lednice do Brna ještě před zavřením bran; a to ho ještě stačil od rána udělat z úplně čerstvě pokáceného stromu. Také tady mají zvláštnost, že se poledne zvoní v jedenáct hodin; to je od švédských válek, kdy švédský generál Torstenson prohlásil, že upustí od dobývání města, jestli se Brno udrží do poledne. Brňákům to někdo ochotně donesl a oni, když viděli, že se neudrží, nechali na Petrově odzvonit poledne už v jedenáct. Generál si jen odplivl, obrátil koně a odtáhl vyplenit radši něco snadnějšího.

Tomáš byl tady pánem a dokázal to tím, že nám zařídil další divadelní představení; bylo to v novém divadle už za hradbami, velmi krásném, zvláště zevnitř imponujícím zlatem a mramorem. Protože to je divadlo německé, jednalo se také o německou operu, Wagnerova Bludného Holanďana. Děj velmi zaujal Charryho, který dobře zná příběh Hendricka van den Deckena, holandského kapitána, který přísahal, že bude bloudit po mořích, dokud se mu nepodaří obeplout Hornův mys. Protože žádal o pomoc i peklo, byl odsouzen, aby plul do konce světa po mořích se svou strašidelnou lodí plnou mrtvých námořníků a nesměl nikde zastavit; jen láska nevinné dívky ho mohla spasit. Smí vystoupit na břeh pouze jednou za sto let; tentokrát to učinil a poznal v domě bohatého rejdaře jeho dceru Sentu, která se do něj zamilovala. Bohužel to dopadlo jako obvykle u lidí: protože žádný nevyslechl druhého až do konce, hned se urážel a podezříval ho z nevěry, pohádali se a Senta ze zoufalství skočila do moře a utonula. Přesto však byl Holanďan zachráněn a mohl přestat se svou strašidelnou plavbou. Charry však tvrdí, že to není pravda a van den Decken jezdí po mořích dodneška.

Ačkoliv jsme na Tomáše moc naléhali, nevyhověl nám a nevzal nás po představení mezi herce, abychom si s nimi zase popovídali a zazpívali. Tvrdil, že ty lidi sice zná, ale ne tak dobře, aby jim mohl představit tři takové kočky, jako jsme my; ale slíbil zajistit, abychom se mohli na další operu podívat v Pressburgu, městě na Dunaji, kde se chtěl zastavit. Za tím účelem poslal telegram nějakému svému příteli, aby nám zajistil lístky. Vyptával se, co bychom tak asi nejraději viděli; zřejmě má v tom Pressburgu tak silnou pozici, že si může vybírat, co chce vidět. Nepřišli jsme na nic, tak vybral další německou operu od Wagnera, Valkýru; věděl, že ji mají na repertoáru, tak dal příkaz, aby ji v den našeho příjezdu předvedli.

„Máš skutečně velké schopnosti, Tomáši,“ chválila ho Diana. „Co nám necháš zahrát ve Vídni?“

„Ve Vídni půjdeme na císařský ples. To ti nestačí?“

„To bude v neděli. Ale co budeme dělat v sobotu?“

Tomáš uznal, že je to pravda. V sobotu už do Vídně přijedeme a mohlo by se stát, že bychom se nudili. Navrhl jít se podívat na Straussovu operetu, nejlíp na Cikánského barona, ve kterém je valčík Na krásném modrém Dunaji, který Diana tak ráda tančí.

„Ovšem, že bych to ráda viděla! Můžeš to zařídit?“

„Já ne, ale mám tam člověka, který to zařídit může. Bude to možná trochu... ale to nevadí. Stačí říct, zajistím to.“

A poslal další telegram, tentokrát do Vídně. Diana byla spokojená a nic víc Tomáš nechtěl.

Druhý den jsme vyjeli z Brna dál, už zase automobilem; jel nyní skoro rychleji. Stavili jsme se v zámeckém komplexu knížat Lichtensteinů v Břeclavi, Poštorné, Lednici a Valticích; Diana si ty zámky a přilehlé rozsáhlé parky chtěla prohlédnout. Jak už jsem řekl, celý ten kraj patří knížatům Lichtensteinům, ale ti byli buď ve Vídni, nebo ještě v Itálii, kam jezdí na letní byt. Na zámku byl jen správce a s tím to Tomáš sehrál úplně jednoduše: představil se jako hrabě Ernényi, maďarský šlechtic, hovořil s nosovým přízvukem a udivil správce podrobnostmi ze života knížat Lichtensteinů, takže ten dobrý muž vzácné německé panstvo, hraběte a hraběnku z Guyrlayowu, ochotně provedl a dokonce i povozil po rozsáhlých parcích. Bohužel, my jsme si mohli všechno prohlédnout jen zvenku; život mezi lidmi má některé nepříjemné stránky. Bylo to první místo, kde Diana nemusela za pohledy platit, správce jí je ochotně dal zadarmo a přidal pár fotografií dalších Lichtensteinských hradů a zámků po celém Rakousko-Uhersku i Německu, které kníže osobně pořídil a při návštěvách rozdával svým hostům.

Potom Tomáš nařídil odbočit z cesty; z neznámých příčin se namísto k Vídni, případně Prešporku, jelo směrem na Nikolsburg, česky Mikulov. Diana po cestě rozkládala pohlednice a ukazovala nám, jaká je to nádhera; moc se jí líbila umělá zřícenina, kterou si postavili a také turecký minaret v zámeckém parku. Při jeho prohlídce udivila pana správce vyprávěním o minaretech a mešitách v Egyptě, kde pobývala; jeho úcta k tak zcestovalé dámě okamžitě o stupeň vzrostla. Taky se jí líbila kaple v Lednici, zařízená jenom sochařskou výzdobou z bílého mramoru; ve Valticích se jí líbily zas fresky na stropě. Vyprávěla nám, že je tam bohyně, která má ve svém průvodu též velmi chlupatou mourovatou kočku, snad divokou, která by se nám jistě líbila. Tomáš povídal o zámku v Bučovicích, který má na stropě namalovanou celou válku zajíců proti myslivcům; potom si dělal z Diany legraci, že na ni zřejmě Lichtenstein myslel, protože nechal postavit taky Dianin chrám ve stylu římského triumfálního oblouku. Diana se napřed naježila, ale pak se začala smát a vyhrožovala, že se tam zajede podívat a podepíše se knížeti Lichtensteinovi na zeď. Neudělala to však, naopak se začala vychloubat svými znalostmi kultu bohyně Diany, který poznala v Řecku a pak v Římě. Když byla v nejlepším vypravování o životě Měsíčních panen, dojeli jsme do Mikulova.

Město leží pod mohutnými kopci Pavlovských vrchů a vévodí mu mohutný zámek s kulatou renesanční věží. Jako by to nebylo dost, je tam ještě na okraji města Kozí hrádek a nahoře na nejbližším kopci poutní chrám. Pak jsou poblíž ještě dva hrady, Děvičky neboli Dívčí hrad a Sirotčí hrádek. Tomáš si prohlížel kopce Pálavy se zvláštním zaujetím; ani nestačil poslouchat Dianu, jenž rozvíjela zajímavé úvahy o zdejším pěstování vína. Zato Charry slyšel dobře a při večeři splatil zdejším pěstitelům, co se slušelo a patřilo; i Diana něco vypila a chlapci také. Jediný, kdo zůstal naprosto střízlivý, jsme byli my tři.

Spát jsme šli asi o osmé; ostatně, popíjeli už od šesti a to skoro stačilo. Sotva jsme však usnuli, už nás Tomáš zase budil; bylo krátce po desáté a prohlásil, že půjdeme na důležitou schůzku. Vítka a Pépiho nechal spát, taky Tošio zůstal, kde byl. Šel Tomáš, Charry s Dianou, Henryk a my tři; Tomáš si opět vzal svoje zavazadlo s různými rituálními pomůckami a vypadalo to, že se bude zase něco zajímavého dít.

Vyšli jsme z města zadní brankou a vydali se nahoru po svahu kopce; když jsme na okamžik odpočívali, vyprávěl Tomáš:

„Tady kolem je centrum dávného osídlení; celý ten kraj byl v dávných dobách sídlem mohutné Velkomoravské říše. Lidé, kteří tu žili, byli mnohem kulturnější než okolní barbarské kmeny, Češi na Západě a Slováci na Východě, nemluvě už o hordách, které se toulaly po Rakousku a Uhrách; to byli Hunové, Avaři a zbytky kulturních Keltů a Římanů, avšak zbytky hodně degenerované a téměř úplně zdivočelé.“

„O tom jsem četla,“ přiznala Diana. „Moc mě to zajímalo! Kde žili ti lidé, Tomáši?“

Baarfelt ukázal do tmy: „Tady všude kolem. Trosky jejich vesnic jsou skryty pod tisíciletými nánosy bahna. Kdybychom zde hledali, najdeme jejich pozůstatky. Bohužel zdejší lidé mají jiné starosti a vláda nemá peníze ani zájem, aby poznala pradávné obyvatele těchto krajů...“

„A jak to víš ty?“ ptal se Charry. „Když to nikdo neví...?“

„My víme všechno. Je to historie našeho rodu, učíme se ji už jako děti. Sám pocházím z krve lidí, kteří žili na Velké Moravě.“

„Opravdu? Ale to je hrozně zajímavé!“

„První Baarfelt, o kterém víme, přišel z Itálie jako člen rytířské družiny Theodorika Velikého. Jak jistě víte, byl Theodorik král Gótů, který v pátém století dobyl Řím a stal se jeho pánem. Ten můj předek se jmenoval snad Bharwald nebo tak nějak; byl to divoký Seveřan, který se nejraději oháněl mečem a neznal zřejmě vůbec žádné vyšší cíle. Ale byl zřejmě dobrý válečník, chytrý chlapík a snad dokonce kovář, postupně se domohl vyššího postavení a jako vyslanec Gótů se vydal s obchodní karavanou na sever, do okrajových částí Římského impéria. Tak přišel první Baarfelt na Moravu.“

„Skutečně? Ale... je to zcela jisté, že ten Bharwald existoval a cestoval po těchto krajích?“

„Naše rodinná kronika, kterou jste viděli v mém depozitáři, cituje latinskou kroniku, kterou psal Bharwaldův římský písař. Můj předek byl zřejmě negramotný, jak se v těch dobách slušelo a patřilo, ale otiskl prý na tu listinu palec jako své znamení. Ta kronika popisovala jeho cestu po těchto končinách. Bohužel, originál byl zničen v pozdějších válkách; nejstarší naše listiny byly ztraceny ve válce třicetileté.“

„To je dost škoda, ne? Co se dělo dál?“

„Bharwald se usadil někde na Moravě, postavil si tu hrad a pak zplodil nějaké děti; protože jeden z jeho potomků se stal později velitelem vojska knížete Mojmíra I. Taky o tom jsme měli písemný doklad, ovšem psaný hroznou latinou. Je o tom citace v mojí rodinné kronice. Například naše jméno se tehdy psalo zase jinak, možná Bahardwel...? Moravané neměli rádi němčinu a to jméno jim kroutilo hubu...“

„To víš úplně jistě?“

„Mám záznam, že jeden z Baarfeltů byl členem poselstva, které vyslal moravský kníže Rostislav k byzantskému císaři Michalovi, když ho žádal o vyslání učitelů na Velkou Moravu. Jako jeden z mála tam totiž dokázal trefit a domluvit se s národy, které žily po cestě. Není už doloženo, ale říká se, že byl spolu s dalšími pokřtěn už tam v Konstantinopoli, snad dokonce v chrámu Boží Moudrosti, který je dneska největší mešitou.“

„To je fakt, já tam byla!“ hlásila se Diana.

„A vidíš, o pár století později se jim jeden z jeho potomků odvděčil tím, že pomáhal vydrancovat Konstantinopol při křížové výpravě. Ty byzantské ikony, co jsi viděla v mé pokladnici, jsou částí kořisti. Ne že bych na tohle dobrodružství byl nějak obzvlášť pyšný.“

„A co bylo pak?“

„Pak jsme žili. Moji předkové měli zřejmě blahodárný zvyk mít více dětí, takže se vždy našel nějaký Baarfelt, který i během válek a bouří udržel kontinuitu rodu. Víme přibližně, co dělali naši předkové v tom kterém století. Taky víme, že jeden z nás... už se psal Baarwelt... vstoupil v jedenáctém století do řádu Templářů. Pak tam byli posíláni vždycky ti přebyteční členové rodu. A když byl řád zrušen, přešel někdo z nich i do tajného seskupení, kterým je teď řád Blesků.“

„To ale... je tvůj rod mnohem starší, než třeba vládnoucí rod Habsburků! Dokonce starší než rod Přemyslovců, kteří vládli v Čechách! Proč se nestal králem země někdo z Baarfeltů?“

„Proč, proč! Habsburkové jsou švýcarští bandité a lupiči, byli jen loupeživí rytíři, než se z nich stala rakouská knížata. Přemyslovci jsou potomci sedláka a dcery náčelníka kočovného kmene. Ale já jsem potomek válečníků z kmene Gótů, věčný a údělný pán této země, protože jsem ji přišel dobýt se zbraní v ruce! V mých žilách tepe krev, která vytekla tisíckrát za tuto zemi! Proto se tak vzpouzím odejít odtud...“

Tomášův hlas zněl hořce; neviděli jsme mu do tváře, ale cítili jsme, že dnešní noc bude něčím zvláštní, že se odhalí něco, co si Tomáš nechal na poslední den svého pobytu na Moravě.

„Přišel jsem sem, abych se dozvěděl, co bude dál. Chci vědět, zda je tato země ztracena navždy, nebo zda mi bude dále patřit. Chci vědět, zda se sem ještě někdy vrátím...“

„Já bych se vrátila,“ řekla Diana. „Kdybych byla k nějakému místu tak osudově připoutána...“

„Já se vrátím! Musím se vrátit; je to má země, patří mi, je částí mého těla! Baarfeltové tisíckrát odcházeli do světa; ale pokaždé zůstal někdo z nich, kdo se vrátil. I já se vrátím, možná v některém ze svých dětí, ale bude to moje krev, moje... chápete to?“

Chápali jsme; ale Baarfelt namísto dalšího pokračování v rozhovoru zprudka povstal a vyrazil opět dál, po hřebeni hory. Kráčel rychlými kroky, dokud se nedostal na samotný vrchol. Tam teprve zastavil, odložil ranec a poklekl na tu kamenitou zem.

Byli jsme vysoko nad krajem, nade vším okolo nás. Svítily hvězdy, ale ne měsíc; v tom svitu hvězd jsme viděli širou rovinu pod námi jako vytepanou ze stříbra. Diana se rozhlížela po kraji, hádala, kde je Vídeň a Břeclav a Brno a tvrdila, že vidí minaret v lednickém parku. Tomáš odpočíval; potom vyňal z rance už známou bronzovou mísu, trhal trávu spálenou sluncem a házel ji do mísy.

Odložil oděv a propletl si vlasy věncem z divokého vavřínu; teď byl opět druidem pradávného kmene, možná jedním z Gótů, kteří přinesli do této země své divoké zvyky plné krve. Modlil se nad mísou, až posléze zapálil posvátný oheň a jeho rudý přísvit ozářil okolí vrcholku hory.

Tomáš čekal. Klečel před mísou, modlil se, ale jen šeptem a bez charakteristických proseb, jako by oheň zaklínal; čekalo se na něco a my nevěděli, co to bude. Noc byla tichá – jenom zdálky se ozvalo zaržání koně.

A pak jsme náhle zaslechli klapot kopyt po kamení; za okamžik vyjel ze tmy bělouš, na němž seděla žena. Jela na koni obkročmo, bez sedla, široká rudá sukně za ní povlávala stejně jako dlouhé rudé vlasy. Vypadala jako součást toho ohně; v rudých vlasech měla zasazenu těžkou čelenku ze zlata, z níž vybíhaly po stranách obličeje křídla jakoby ptačí; dolů pak visely těžké cinkající přívěsky. Kromě té rudé sukně měla na sobě jen bílou blůzku, svázanou koženým řemínkem.

Seskočila u našeho ohně a nechala svého koně jít, kam se mu zlíbí; přistoupila k Tomášovi, který vstal, objal ji a políbil. Napřed jsme mysleli, že je to někdo z jeho dětí, ale její tvář neměla baarfeltovské rysy. Ta tvář byla dokonale klidná a chladná jako maska; jako by z ní vyprchal všechen život a zůstala jedině odlidštěná krása. Pozdravila všechny, chladně a odměřeně; pohlédla krátce i na nás, ale neuznala za vhodné se ani zeptat, kdo vlastně jsme.

Přistoupila k ohni a chvíli mlčky hleděla do plamenů; pak si náhle rozepjala a spustila sukni a přes hlavu přetáhla blůzku. Zůstala úplně nahá; tělo jako vysoustruhované z ušlechtilého dřeva, opálené a souměrné jako antická socha, která se jen nějakým kouzlem pohybuje. Pod levým prsem měla starou, dávno zašlou jizvu, také na nohách jsme si povšimli jizev; ale zřejmě jenom my, lidé neviděli tak nízko.

Poklekla u ohně a počala se tlumeným, melodickým hlasem modlit ve starobylé, dávno zapomenuté řeči. Snad jí rozuměl Tomáš, snad ani on ne; ale nám se zdálo, že nás ty zvuky podivně rozechvívají a vzrušují. Také na oheň její zaklínání působilo; náhle počal zářit mnohem jasněji, všechno dřevo naráz shořelo a plamen nyní hořel jaksi z ničeho. Tehdy vztáhla ruce a vnořila je do plamenů až po lokty; udělala vlastně to, o co se pokusil Tomáš tam na hranicích Moravy, ale ji oheň nepopálil, její ruce procházely plamenem, jako by se nořily do vody. Udělala ještě víc: vztáhla před sebe ruce sepjaté do misky a oheň hořel v těch dlaních, ačkoliv neměl z čeho hořet.

„Ano, tak je to správně,“ zašeptal Tomáš. „To je Živý Oheň! Jsi jediná čarodějka, která to dokáže, Kateřino!“

Dívka Kateřina neodpověděla, vztáhla jenom ruce s ohněm k němu, Tomáš vnořil do ohně ruku a pak si jí otřel tvář. Zřejmě ani jeho oheň nepopálil. Potom podala Kateřina oheň Dianě; ta kurážně provedla totéž co Tomáš, pak s trochou váhání Charry a nakonec Henryk Wagiera. Také nám podala oheň; první to zkusil Ao Harrap, přičichl k němu a zřejmě si nespálil čenich. Také jsem to zkusil, oheň sice hřál, ale nepálil mne, ani když jsem se jej dotkl tlapkou. U normálního ohně bych se to neodvážil, mám svoje špatné zkušenosti, už jsem se spálil víckrát.

Když Kateřina vrátila oheň do mísy, obrátila se k Tomášovi:

„Volal jsi mne. Co si přeješ vědět?“

„Ano, volal. Chci vědět, kdo je vinen mým neštěstím. Kdo je to, kdo si přeje mne zničit! Kdo dal zabít Wandu a unést mého syna Denise. To je to, co chci vědět!“

Dívka Kateřina vykouzlila na sošných rtech tichý úsměv.

„Ty to přece víš i beze mne. Stauffelmann!“

„Jsi si tím jistá?“

„Nikdy se nemýlím.“

Tomáš si sevřel spánky dlaněmi. „Proč?“

„Proto, že žiješ. Že jsi.“

„Nikdy jsem mu ničím neublížil! Vždycky jsem pro něho dělal jen to nejlepší. Za všechno, čím je a co má, vděčí mně!“

„To je přece dostatečný důvod...“

„Nevěřím! Musel jsem někde udělat chybu, udělat něco proti němu, aby byl proti mně, nemyslíš? Chtěl jsem pro něho jenom to nejlepší. Chtěl jsem ho udělat ministrem spravedlnosti!“

„Ano, byl by ministrem; ale stále ještě by ti byl podřízen. Ty si neuvědomuješ, že pro něho je strašně těžké být ti zavázán? Že dostat ministerské křeslo z tvojí ruky pro něho bylo tak hroznou možností, že se rozhodl tě zničit?“

„Myslíš, že proto?“

„Zatím je nejvyšším prokurátorem, ale kdykoliv se v celé říši něco stane, přijdeš za ním a žádáš: Propusť toho a toho, ututlej tu a tu aféru, zatkni a uvězni mého nepřítele toho a toho! Žádáš, prosíš a předkládáš dokumenty, které ti hrají do ruky; ale on vidí, že si děláš, co chceš a opřádáš ho sítí, která jej svazuje. Možná to myslíš dobře s tímto státem a s lidmi v něm; nikdy to ale nemůže být dobré pro samotného Stauffelmanna!“

„Ty taky víš, proč to dělám!“

„Samozřejmě, že to vím. A to je ještě horší. Jsi čaroděj, Tomáši. Předstupuješ často před tvář Nejvyššího a hovoříš s ním. Všichni Jeho služebníci se předhánějí, aby ti mohli sloužit. Když promluvíš Slovo, uposlechne tě Země, Nebe i Peklo. Dokud si Stauffelmann myslel, že to jsou jen podvody a triky, že máš zájem získat politickou moc a vydělat na tom spoustu peněz, považoval tě za svého přítele a spojence, líbilo se mu to. Potom pochopil, že je to zcela jinak; že ty skutečně stojíš před tváří Boží a zodpovídáš se Jemu. Tehdy dostal strach.“

„Z čeho?“

„Je to snad poprvé, že démoni dostali strach, když do jejich temných slují vstoupil paprsek božské energie? Stauffelmann nejdřív váhal; ale z mnoha stran dostával náznaky, že jsi víc než obratný podvodník. Tvá chyba je, že jsi až příliš zvýšil jeho inteligenci, dal mu příliš nahlédnout do tajných věcí. Nakonec pochopil a zachvátila ho hrůza.“

Tomáš potřásl hlavou. „Jak to začalo?“

„Když jsem vycítila smrt Wandy, podívala jsem se. Viděla jsem ho, jak přemýšlí, jak má strach. Pak za ním přišel generál G. Ano, bývalý poručík, kterého jsi udělal plukovníkem. Teď je generálem a chce se tě zbavit. Mluvil o tom, že jsi odešel do Německa a tam kuješ nějaké pikle s hrabětem Guyrlayowem.“

Charry slyšel svoje jméno a zvedl hlavu; Kateřina se na něj chladně usmála a pokračovala:

„Charry de Guyrlayowa v Rakousku ještě neznají; jenom o něm tu a tam slyšeli. Považují ho za piráta a dobrodruha, který kdesi v jižních mořích získal bohatství a taky nějaké zkušenosti v boji. Považují ho za primitiva; ale počali se ho bát, protože ve spojení s tebou, Tomáši, může být hroznou silou, která by mohla poškodit zájmy Německé říše.“

„Co v tom má co dělat Prusko?“

„Generál G. je už dávno pruským agentem. Německý velvyslanec ve Vídni s ním jednal o spojení Baarfelt-Guyrlayowe. Bojí se. Domlouvali se, jak zničit oba najednou. Pruská strana trvala na zničení Baarfelta samotného; Němci mají v plánu využít bratra Charryho, pro svoje plány.“

„Rozumím,“ řekl Tomáš. „Kdo ještě je v tom zapleten?“

„O tvém zavraždění se rozhodlo na schůzce tajného kabinetu za přítomnosti samotného císaře. Bylo při tom asi dvacet lidí; některé ani neznám jménem. Mohu ti je ukázat, poznáš je...“

„Není třeba. Každý si sám stanoví svůj osud; oni se rozhodli jít proti mně, tak dobře. Kdo vedl spiknutí?“

„Stauffelmann. Vystupoval jako organizátor a byl posléze těmi ostatními pověřen a přímo jmenován jako velitel.“

„Co na to řekl císař?“

„Pamatuji si přesně ta slova: »Kníže Baarfelt je náš poddaný jako jiní. Byl naším přítelem a věrným služebníkem naší koruny. Ale nyní se poddaný stal nebezpečným pro stát a proto je nutno jeho moc zlomit. Dělejte si s ním, co chcete.«

„Velmi hezké! Ale co mohu čekat od bývalého přítele?“

„Řekl pak ještě Stauffelmannovi mezi čtyřma očima: »Přeji si, aby Baarfelt byl poražen.« Stauffelmann řekl: »To znamená mrtev!« Císař: »To jsem neřekl. Dělejte si, co chcete, ale pamatujte, že dojde-li k nepříjemnostem, všechno záleží na vás; já nebudu o této naší rozmluvě ničeho vědět!«

„Ano,“ přikývl Tomáš. „Totéž mi řekl, když jsem zničil jeho nepřítele knížete Palmira Vinciniho po jeho prohrané italské válce. Říká vždycky totéž. Pochopil jsem, Kateřino.“

„Stauffelmann to potom zorganizoval. Víš už, jak to bylo?“

„Vím toho dost, ostatní ani nechci vědět. Mám dost špinavostí, které si říkají lidé mezi čtyřma očima. Nechci vidět ty nejhorší ničemnosti na vlastní oči...“

Kateřina vztáhla ruku a dotkla se jeho čela. „Chlapče! Díváš se na ně sotva čtyřicet let! Co bys říkal, kdybys viděl špinavost světa za tisíc let?“

Tomáš si zhluboka povzdechl. „Myslel jsem, že mám přátele! Přece jsem nejvíc v životě udělal pro ně! Pomáhal jsem jim, jak jsem uměl. Opravdu se mezi nimi nenašel nikdo, kdo se postavil za mne?“

„Postavil. Mnozí lidé protestovali, ale zastrašili je. Mnozí se báli o své postavení; podplatili je. Někteří se báli tvého trestu – ty donutili. Někteří vytrvali. Máš tam přátele, kteří litují, že odejdeš a necháš zemi na pospas jejím neschopným vládcům. Bojí se – a bojí se právem...“

„Co bys radila ty? Co mám dělat?“

„Odejít.“

„Ty bys odešla?“

„Jsem stále na cestě.“

„Odejdu. Ale chci svého syna! Kde je?“

„Ve vězení. Byl ve Wiener Neustadtu. Odvezli ho jinam.“

„Do pevnosti ve Wiener Neustadtu mohu vstoupit, kdykoliv se mi zlíbí a odvést odtamtud kohokoliv. Velitel pevnosti se neodváží mi odporovat, má strach...“

„Nemluvíš pravdu. Nemá strach z nikoho a ničeho; ale je to muž čestný a spravedlivý, pamatuje si, co jsi pro něho udělal a má tě svým způsobem rád. Je to jeden z těch, kteří tě nezradili.“

„Schäffer? Tomu bych nevěřil! Je to přece člověk nevalného rozumu a bezbožný ateista!“

„Vidíš; ale přesto je tomu tak. Když je sám, občas se mu stává, že se zarazí a přemýšlí. Ale neříká nikomu nic, má strach. Máš víc přátel; bohužel na nejvyšších místech jsou tví nepřátelé.“

„Nevadí. Kde je teď Denis?“

„Neznám to místo. Je to vězení. Ale nevím, jaké...“

„Chci to vidět! Můžeš mi ukázat Denise?“

Kateřina přikývla. „Chtějí to vidět i ostatní?“

„Jsou to moji nejbližší. Věřím jim!“

Kateřina přešla k ohni a poklekla; Tomáš poklekl naproti ní, vedle Kateřiny Diana, pak Charry a na druhé straně Henryk.

„Aflargeo, Tannarrwaghirre, Ao Harrape!“ řekla Kateřina. „Pojďte ke mně a pohleďte mi do očí!“

Nikdo jí neřekl naše jména, ale vyslovila je dokonce i se správným přízvukem, který obvykle dělá lidem potíže. Přistoupili jsme k ní a ona se nás dotýkala rukama, hladila nás a hleděla nám do očí. Její tvář byla tváří mladé dívky, ale ty oči hleděly moudře a tajemně, jako by do sebe vsákly moudrost mnoha staletí.

„Jste schopni vidět, co ukazuje Oheň? Cítíte také úctu před mystériem? Cítíte, jak vás prostupuje energie, kterou spolu můžeme mluvit, aniž byste promluvili slovo?“

„Já ten pocit znám,“ řekl Ao Harrap. „Otec mne zasvětil. Ti dva nejsou zasvěcení, ale jsou schopni to pochopit.“

„Potom jste jako my lidé. Vidíte věci, které se staly dávno v minulosti nebo které se stanou v budoucnosti?“

„Můj otec to dokázal. Já jsem to ještě nikdy nepotřeboval.“

„Naši čarodějové to dokážou.“ řekl Tannarr.

„Také jsem o tom slýchal.“ dodal jsem.

„Stůjte tedy vedle mne tak, abyste se mne dotýkali, a sebe navzájem. Lidé, podejte si ruce a potom podejte ruce mně... tak, aby vytvořily kruh. A dívejte se do plamenů...“

Hleděl jsem do plamene, který plál v bronzové míse; hrál nejrůznějšími barvami, třásl se jako živý a poskakoval, jako by si chtěl jenom hrát. Najednou jsem pocítil něco jako závan studeného větru, který mi zježil srst na hřbetě a krku; bylo to jako před zemětřesením na Filipínách, ale tentokrát nehrozilo nebezpečí. Jenom jsem cítil Něco. I ostatní cítili Něco.

Najednou jsem zřetelně viděl v tančících plamenech ohně temnou kobku se železnými dveřmi a mříží v okně. Byla tam postel, dost špatná a stará, na ní ve špinavých povlacích spal chlapec s rysy Baarfeltovského rodu. Měl světlé vlasy, dost dlouhé a rozhozené po polštáři. Spal klidně, jako by nebyl v žalářní cele, ale ve svém pokoji na Baarfeltu.

„Jak klidně spí...“ zašeptal Tomáš. „Co se mu zdá?“

„Zdá se mu o tobě.“ řekla stejně tiše Kateřina.

„Ach Bože můj! Denisi... synáčku drahý!“

Vtom se chlapec vymrštil na svém lůžku a ulekaně se rozhlédl kolem; viděli jsme jeho vyděšené modré oči. Tomáš sebou trhl, cítili jsme to všichni, a pomyslel si: „Proč se probudil?“

„Probudil jsi ho ty sám. Oslovil jsi ho...“

Tomáš sebou znovu trhl, tentokrát tak silně, že jednu ruku vyškubl z Charryho ruky a tím rozpojil kruh; obraz zmizel a zbyla tu opět jenom hra plamenů.

„Cožpak on cítí... je s námi spojen?“

„Nevěděl jsi to? Tvůj syn tě přece cítí neustále; vidí téměř všechno ve snu. Ať jsi kdekoliv, je s tebou pořád spojen. Kdybys měl jeho schopnosti, mohl bys s ním kdykoliv promluvit...“

„Netušil jsem, že je tak schopný...“

„Dodržoval jsi přece už před jeho narozením veškeré předepsané rituály; k čemu by bylo všechno očišťování a zasvěcování, kdyby nemělo žádoucí účinek? Ano, tvůj syn je dokonalá osobnost už od svého dětství, přesně tak, jak jsi to chtěl...“

„Mohla bys mne zhypnotizovat? Spojit nás spolu?“

„Ne, nemohla. Tvoje osobnost je příliš silná, nedovedu ji ovládnout. A kromě toho: přej chlapci klid. Je velmi citlivý...“

„Dobře. Tak mi ještě řekni, která je to pevnost!“

„Spojte ruce. Zkusím ji najít.“

Znovu jsme se spojili do kruhu; a znovu nás prostoupilo ono zvláštní fluidum. Tentokrát se obraz vytvářel mnohem pomaleji a obtížněji. Kateřina šeptem upozorňovala: „Uklidni se, Tomáši! Jsi rozčílený... soustřeď se!“

Byla to podivná sražená pevnůstka, obestavěná zdí s mohutnou železnou bránou; nad bránou věžička se stráží, také v každém ze čtyř rohů byly strážní věžičky. Pevnost stála mezi lesem a nad ní se zvedaly dosti příkré kopce.

„Neznám to tady,“ řekl Tomáš. „Kde je to?“

„Ani já to neznám.“

„Ukaž mi velitele pevnosti! Snad ho poznám...“

„Bude to těžké. Nechce poslouchat, cítí cizí lidi...“

„Popros ho! Prosím tě, udělej s ním něco...“

Pomalu se rozestoupila zeď, bylo vidět nádvoří s vojáky, kteří chodili sem tam s ručnicemi. Pak se otevřela stěna a byli jsme v místnosti, kde spal už na pohled nepříjemný chlap zavilého snědého obličeje; vypadal jako Ital či Španěl. Když se ve spánku převalil, viděli jsme, že má pod polštářem revolver.

„Neznám,“ řekl Tomáš. „Ukaž mi ještě...“

„Nemohu! Odmítá mne poslouchat...“

„Ať mi ještě ukáže syna! Prosím, jeden pohled na Denise!“

Stěna jako by se probořila; opět jsme byli v kobce, chlapec už zase spal, ale dýchal přerývaně a těžce a převaloval se ze strany na stranu, sny jej zřejmě trápily...

„Uklidni se,“ zašeptal Tomáš. „Ať máš jen krásné sny...“

Kateřina v té chvíli rozpojila ruce; oheň zprudka vyšlehl a pak se jakoby stáhl, takže sotva osvětloval okolí.

„Děkuji,“ šeptal Tomáš. „Děkuji ti za to, Kateřino!“

„Ne mně. Jemu poděkuj!“ odpověděla. Tomáš vztáhl ruce nad oheň a něco šeptal tak tiše, že jsme nerozuměli.

Kateřina se obrátila k Dianě a položila jí ruku na rameno.

„Povím ti, jak to dělám. Zaklínám Živý Oheň. Mám sedmé zasvěcení, jsem čarodějka. Proto.“

„Neptala jsem se...“ řekla Diana zmateně.

„Já cítím i tvoje myšlenky... když jsme spojeny rukama. Teď je můžu taky číst, ale nevím, zda to chceš...“

„Tak mi řekni, jak ses to naučila!“

„Ach děvče! Chceš být čarodějkou a při tom nemáš ani základní svěcení! U ničeho nevydržíš, studuješ chvíli to a chvíli ono. Knihy o čarodějnictví jsi přečetla a nic jsi z nich nepochopila; jenom sis hrála na čarodějku!“

„Já vím; ale přesto jsem skutečně chtěla vědět...“

„Ty chceš vždycky všechno vědět! Ale na to základní zapomínáš: Moc získáš vždycky jen tehdy, když ji budeš používat v souladu s Nejvyšší Vůlí. To přece víš, tak proč to neděláš?“

Diana popotáhla nosem; nemá ráda ostré výtky.

„Jsi chytrá, dokázala bys to! Až přijdeš někam do sídla řádu, vyhledej si v knihovně svazky, označené znakem Tří plamenů. Taky Tomáš má v knihovně něco se Třemi plameny. Přečti si je, potom třeba poznáš a pochopíš, jak zacházet s Ohněm!“

„Oheň je... jedna z inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství. To jsem se dočetla ve Védských písmech...“

„Tak vidíš. Největší problémy lidé mívají s pochopením, že všechno je Jedno; každý atom je součástí Nejvyšší Osobnosti. Ty to přece víš; tak proč ještě vidíš nějaké rozdíly?“

„Tys četla Védy, Purány a Sútry?“

„Naučila jsem se to z jiných, velmi starých spisů. Jenomže ty už asi nikde nenajdeš. Ztratily se během let a nikdo, ani já, nevíme kam. Škoda, kdybys je našla, pochopila bys lépe...“

„Co je vlastně základem tvé moci?“

Kateřina vztáhla ruce k ohni: „On. Živý Oheň, který se mnou hovoří. V každém ohni je obsažen, ale jen někdo Jej umí probudit a získat Jeho ochranu. Za mých časů uvazovali čarodějky ke kůlu, obložili hranicí a zapalovali, aby zjistili, zda je dívka skutečně čarodějkou, nebo si jen hraje a není nic. To ti nepřeji. Pálí to. Strašně moc to pálí...“

Škubla tváří, snad poprvé za celou dobu.

„Nerozumím! Myslela jsem, že upálení byl trest pro čarodějnice! Tak se o tom píše v knihách!“

„To napsali lidé, kteří nic nevědí. Já... bylo mi třináct, když jsem se stala pannou a otec mne omyl v Ohni. Potom jsem se učila pod jeho vedením a získala zasvěcení. Třikrát jsem se dala připoutat ke kůlu a viděla, jak zapalují hranici; ale dokázala jsem probudit Živý oheň. Tak jsem dokázala, že jsem čarodějka.“

Její oči zářily ve tmě podivným svitem; Diana se celá chvěla, když poslouchala její tichý, chraplavý hlas.

„Nebudu vzpomínat. Už jsem to pak nikdy nedělala, od té chvíle, kdy mne sami připoutali... když jsem neměla sílu. Ale oni... oni to nepochopili! Pálili potom všechny. Ty dívky hořely po tisících, zbytečně! Jen jedna z tisíce vyšla z Ohně... Jen jedna z tisíce! A všechny jsou už mrtvé, všechny!“

Tomáš během té doby stačil přemoci pohnutí; teď vstal a mlčky se dotkl Kateřiny – ta sebou škubla a vstala. „Ano, bratře?“

„Děkuji ti za to, cos mi řekla. Vím už, co mám učinit. Osvobodím Denise, potrestám vraha Feldsberga a bývalého přítele Stauffelmanna. A odejdu. Navždy odejdu z Moravy...“

Kateřina se už zase dokonale ovládala. „To tě trápí nejvíc, že musíš odejít? Neboj se, Tomáši; země si pomůže sama, jako vždy! Baarfeltové odcházeli, ale země zůstávala. Je silnější než Bharwaldův rod...“

„Řekni: vrátíme se ještě někdy? Vrátí se sem někdy Baarfeltův rod? Moje krev...“

„Tvá krev!“ Kateřina se rozesmála. „Tisíc let se mísí krev mužů tvého rodu s krví zdejších žen; kolik lidí na Moravě ji už má v žilách, co myslíš? Možná několik miliónů lidí na světě nosí v sobě kapku krve toho divokého jezdce, který sem přišel od Theodorikova dvora! A ty se ptáš, zda se tvá krev vrátí? I kdyby se nevrátila, vždyť odtud nikdy neodešla, je tady, zůstává přes všechny věky! Ty jsi srostl se svojí zemí; co je na tom, že teď odejdeš, když jsou tu tvoji bratři a sestry? Tos nepochopil? Vždyť všichni lidé jsou bratři a sestry, jejich krev je stejná, rudá... a tolik je v ní ohně! Ty sám jsi jedním z lidí, stejný jako oni! Neboj se, všechno zůstane tak, jak to bylo a je už po staletí. Jsi součástí své země...“

Tomáš pokývl hlavou. Usmíval se, ale byl to hořký úsměv.

„Jsi pořád ještě potomek Gótů! Jsi pořád ještě pohan, i když nosíš na prsou kříž. Zachováváš pohanské zvyky, uctíváš Odina proléváním krve nepřátel, uctíváš bohyni plodnosti Astarté, sotva se jen dotkneš ženy. Jsi bludný rytíř, jako všichni z tvého rodu. Tak jdi rozsévat svou vzácnou krev třeba do Arminu; i kdyby zašlo tvé jméno, tvá vznešená vůle, kterou sis přinesl ze Skandinávských skal, tě přetrvá!“

„Vyčítáš mi, že nezachovávám zákony?“

„Ale ano; zachováváš svoje zákony, jako já své! Taky pocházím z pohanských časů, jako ty. Proto s tebou souhlasím. Jen jdi, válečníku; jsi stejný jako ty šelmy, které tě obdivují, stejný jako tvůj přítel, který je přes všechnu výchovu polodivoký Kelt, stejný jako tahle dívka, která je spíš kněžka Měsíce než křesťanka. Jdi si k nim, patříš tam! Bůh tě provázet nemusí, protože ty sám jsi svým bohem...“

„Posmíváš se mi?“

„Už je mi líto slov, která vám tolik staletí povídám! Říkala jsem to už Jakubu Molayovi; a myslíš, že poslechl? Každý z vás slibuje, že bude pomáhat světu se očistit a plnit vůli Boží; ale představujete si to tak, že budete soustřeďovat ve svých rukou co nejvíc peněz, moci, vědění! Teprve když se topíte v přepychu, začnete uvažoval, že byste pro ty chudáky v podhradí postavili nějakou školu nebo nemocnici! Co vůbec doopravdy děláte? Touláte se, mluvíte, plánujete, že až jednou, až se dostanete k moci, tak celému světu předvedete, jak si představujete ideální společnost. Tak teď máš šanci, Charry ti dává celý ostrov, ukažte se! Teď ať tedy ten svět zírá na vaše schopnosti!“

Tomáš rozpačitě přikývl. „Ano... na to se chystáme...“

„Ne! Ty se chystáš diskutovat, kdo bude velmistrem řádu, zda Voglari nebo Mendoza. Řeknu ti to: ať to bude kterýkoliv z nich, nestane se vůbec nic. Dál se budete scházet a ušlechtile žvanit. Občas některý z těch mladých přiběhne a bude se rozčilovat, že potřebuje pomoci v tom či onom; jenže než to projednáte a než se k jeho žádosti vyjádříte, rozsekají ho nepřátelé na kousky nebo někam vyženou, a on bude mít šanci dvacet let bloudit po světě a stěžovat si, jak ho řád nechal na holičkách...“

„Tak co tedy od nás chceš?“

„Od tebe už nic! Tys tu šanci měl a promarnil ji. Udělal jsi ale přece jen něco dobrého: přivedl na svět děti a těm svěřil divoký plamen svého mládí. Na ty se soustřeď, oni ještě mají šanci...“

„Skoro to vypadá, jako bys znala Jerzy Lasęku...“

„Znám je všechny. Nerozčiluj mne, Tomáši; tvůj řád mi jde na nervy už osm století! Nemyslíš si někdy, že i moje trpělivost má nějaké svoje hranice?“

„Neumím si představit, co bys s tím mohla udělat...“

Kateřina dvakrát zhluboka vdechla a vydechla. Podívala se po nás ostatních, jako by váhala, kolik toho prozradit.

„Tomáši Baarfelte, ty si zřejmě vůbec neuvědomuješ, kdo jsi a jaké jsou hranice tvé moci! Počínáš si, jako bys nevěděl, že tvoje vůle je nebezpečnější než stepní požár nebo větrná smršť! Kdybys svou moc skutečně použil a ne jí plýtval na zbytečnosti, prosviští touhle Evropou taková bouře...“

„Jerzyho andělská křídla?“

„Jerzy je jenom součástí té moci. Není sám a ty to dobře víš. Udělej jednou to, k čemu ses zaslíbil, vykonej vůli Boží! Nebo jestli se bojíš, vykoná ji někdo druhý; a bude to tvoje krev! Svět zhyne v krvi a znovu se zrodí v očistném ohni!“

„To by však znamenalo také smrt...“

„Smrti se nevymkne nikdo, ani ty ne. Každý, kdo se na tomto světě narodil, také zemře. Ale ještě předtím může buď splnit svůj úkol, nebo jej nesplnit. Mysli na to. Tvé děti na to myslí dnem i nocí... I tomu malému Denisovi se o tom zdává!“

Tomáš jen odvrátil hlavu a zakryl si oči dlaněmi.

Kateřina mávnutím ruky uhasila Oheň. Pak sebrala se země svoje šaty a rychle se oblékla. Zahvízdla a její bělouš se vynořil ze tmy; vyskočila na něj a řekla zvesela:

„Hodně štěstí, Tomáši Baarfelte! Až mne budeš potřebovat, jenom zavolej...!“ Pobídla koně, ten vyrazil po hřebeni kopce a než jsme se vzpamatovali, ztratila se ve tmě.

„Ach,“ řekla Diana, pořád ještě zmatená. „Kdo to byl?“

„Neptej se, nevím. Však se to jednou dozvíš...“

„Přesto! Kdo je vlastně Kateřina?“

„Čarodějka. Nejspíš... má sestra. A už se neptej!“

Na východě počala obloha blednout v prvním úsvitu.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:21