Bez COOKIEs je omezený přístup!

Denis

Zpět Obsah Dále

Pokud Diana očekávala, že Denis Baarfelt při spatření našeho auta počne tento technický zázrak obdivovat, hluboce se zmýlila; chlapec si automobil sice prohlédl, ale nevyjádřil nad ním žádný údiv ani překvapení, že taková železná věc jezdí sama od sebe. Až doposud každý se automobilu podivoval a varoval Dianu, aby v zájmu vlastní bezpečnosti do auta nesedala; ale Denisovi zřejmě nebylo žádnou novinkou.

„Tak co, jak se ti líbí naše auto?“ zeptala se ho konečně, dychtiva po jeho názoru.

„No, pěkný.“ kopl do pneumatiky a přejel zkoumavě prstem po reflektoru. „Takový se hned tak nevidí. To jste si dali dělat na zakázku?“

„Ano... jak to víš?“

„Protože druhej takovej typ na světě není. Navrhoval ho táta nebo někdo jinej?“

„Ano, a taky tadyhle Vítek. Vyrobili ho v Mladé Boleslavi...“

„Jo, to jsem si taky myslel. Pojedem?“

„Ano, jen co Vítek nastartuje. Ale můžeš už vlézt dovnitř...“

Denis skutečně vlezl do auta, usadil se vpředu vedle šoféra a spokojeně se uvelebil, aby se mu cestovalo co nejpohodlněji. Diana si sedla k němu, ostatní se jakž takž poskládali na svá sedadla. Místo Pépi Nekvindy zůstalo prázdné... jen jeho kufřík tady přetrval svého nešťastného pána.

Vyjeli jsme směrem na Wiener Neustadt. Denis koukal z okénka a usmíval se, až ho Diana oslovila: „Poslyš, jsi zvyklý často jezdit autem?“

„Ne, jedu poprvé. Nikdy jsem v žádném neseděl.“

„Opravdu? Ale chováš se, jako bys auta znal!“

„Tatínek mi o nich povídal; a doma jsme měli katalog různých typů, s obrázky. Proto to znám.“

„Vypadá to, že toho znáš opravdu hodně. Povídej mi o tom, jak ses měl v kriminále...“

„No, jako v kriminále. Jestli jsi někdy seděla, tak bys to měla vědět. Špatná strava, surové zacházení a trvalý vztek. Chtěl jsem utéct; ale k vám do Německa je daleko a jiné adresy jsem neznal.“

„Ty by ses odvážil utéct z vězení?“

„Přece tam nezůstanu? Ale věděl jsem, že mi tatínek pomůže, tak jsem čekal. Přece mne tam nemohl nechat... Člověk musí být trpělivý...“

Diana se už počínala smát. „Je vidět, že jsi velice samostatný! A ničeho se nebojíš.“

„Samostatný? No, snad ano. Matka dbala na to, abych se o sebe uměl postarat sám. Ona... možná tušila, že se jednou budu muset starat, to u nás není nic zvláštního. Tatínek pořád pryč, tak musela všecko vyřizovat sama. Pomáhal jsem jí, jak jsem mohl...“

„Tvojí matky je mi velice líto, chlapče...“

„Mně také. Nejdřív jsem moc plakal... ale pak mi řekla, že se mnou zůstane a bude mne chránit. Tak jsem se uklidnil.“

„Kdo ti to řekl?“

„Maminka, přece...“

„Ona je... ty myslíš, že je stále s tebou?“

„Poprosila o odklad, dokud nebudu dospělý. Dovolili jí, aby mne doprovázela a střežila. Tak směla zůstat...“

Diana zaváhala a rozhodla se změnit téma.

„Obdivovala jsem, jak ses vůbec nebál, když tě Feldsberg hrozil zabít. Nekřičel jsi, ani se nezkoušel mu vytrhnout...“

„Co by mi bylo platné, kdybych křičel? Věděl jsem, že otec mi pomůže. Třeba by ho zastřelil. To bylo jasné. Nejlepší je se nehýbat, aby mne nezasáhla zbloudilá kulka. Otec mi vyprávěl o Vilému Tellovi; nechtěl jsem věřit, že Tell dokázal sestřelit kuší svému synovi z hlavy jablko, tak mi sestřelil z hlavy jablko z malorážky...“

„Proboha! No, věřím tomu, Tomáš má ocelové nervy. Ale nebál ses ani trochu?“

„Ne. Předtím mi předvedl, že vždycky zasáhne cíl; šlo jenom o to nehýbat se, když míří.“

„Máš tatínka rád?“

„Ano. Je to nejlepší člověk na světě!“

Chvíli celá posádka mlčela; až se Diana zeptala: „Není ti líto, že se už nevrátíš domů?“

„Ne. Věděl jsem, že se nevrátím. Věděl jsem, že otec se bude mstít; potom bude samozřejmě muset utíkat. Víš, jako když se mstil Rinaldo Rinaldini; taky se nesměl vrátit domů, jakmile vstoupil na cestu ušlechtilé pomsty...“

„Rinaldo Rinaldini? To byl nějaký bandita, ne?“

„Ano. Šlechetný vůdce loupežníků, lidový hrdina Itálie. Bohatým bral a chudým dával. Pohádal se kvůli ženské s nějakým vévodou. Nečetla jsi to? Mám o něm doma osmisvazkový román...“

„To jsi všechno přečetl? Vidím, že asi rád čteš knihy...“

„Ovšem! Může být na světě něco krásnějšího než číst knihy? Ale taky je krásné knihy psát...“

„Přečetl jsi hodně knih?“

„Moc ne. Sotva čtvrtinu otcovy knihovny. Bohužel, neumím všechny řeči, ve kterých je psaná. Diano, jak vlastně mluvíš svou mateřštinou?“

„Francouzsky.“

„To je fajn, tak mě budeš zkoušet ze slovíček. Učil jsem se fráninu, ale máma moc dobře neuměla, tak mi to šlo pomalu. Jak mluví strýček Charry? Německy a ještě nějak jinak...“

„Keltsky. To se neuč; to by ses mohl rovnou naučit japonsky jako kníže Yamanaki...“

„Proč ne? On je Japonec, skutečně?“

„Ano, to vidíš na kroji; to je japonské kimono. Jestli sis všiml, jak zachází s mečem...“

„Ano, velmi. Strýčku, to bys mne mohl naučit!“

„Neumí česky. Hovoří německy, ale nijak zvlášť dobře. Kromě japonštiny umí čínsky a arminsky.“

„To je dost špatný, neumím jedno ani druhé. Můžeš mi tlumočit?“

„S radostí. Co mu chceš říct?“

„Jestli by mi mohl vyprávět nějakou japonskou pohádku. Ještě nikdy jsem žádnou neslyšel.“

Když Tošiovi Diana přeložila chlapcovo přání, dost se zarazil; pak odpověděl, že žádnou pohádku nezná, lépe řečeno nepamatuje si. Od dětství slýchal pouze historky, které se skutečně staly.

„Tak ať povídá něco, co se opravdu stalo!“ rozhodl to Denis. „Třeba to bude taky zajímavé!“

Tošio Yamanaki se chlapci uklonil; Denis se mu poklonil také, pak si přelezl naproti němu a díval se, jak si Japonec pohodlně sedl s nohama křížem na podlahu, složil ruce na prsou a počal něco melodickým tónem vyzpěvovat. Diana překládala, jak jenom mohla; bylo to vyprávění o nějakém knížeti z města Eda, který se dostal do války proti jinému knížeti. Postupně zamíchal do té záležitosti asi dvacet dalších samurajů, ale nevedlo to celé k žádnému konci a děj se čím dál víc zamotával. Denis však poslouchal napjatě a vůbec mu nevadil monotónní Japoncův hlas a složitá, špatně tlumočená souvětí. Když se dostali asi do poloviny války, aniž však bylo jasné, kdy a jak může skončit, zachrastilo to v motoru a auto se zastavilo.

„K čertu!“ řekla Diana. „Zrovna teď! Co je s tím střepem?“

Vítek vylézal z auta a prohlížel si motor. „Nic hrozného; musím jen chvíli spravovat. Za hodinu to bude v pořádku...“

„Víš snad o tom, že spěcháme?“

„Vím. Neboj, budu dělat, jak umím.“

Denis byl první venku z auta; vyběhl do stráně, natáhl se tam do trávy a blaženě se převaloval.

„Počkej, ty dostaneš, když se umažeš!“ hrozila mu Diana. „To se dělá, válet se po trávě?“

„Tohle není vycházkový oblek. A co se umaže, dá se zase vyprat! Nezlob se a pojď si taky lehnout, je tady přece krásně...“

Přiblížil se Tošio; protahoval se a tvářil se rozmrzele nad přerušením svojí balady. Denis se zvedl a přistoupil k němu.

„Poslyš, strýčku Tošio, tys řekl, že samuraj Kidži Kumura přemohl tři nepřátelské vojáky chvaty jemné cesty. Co to je?“

„To ti můžu vysvětlit sama. Judo, jemná cesta, je japonský styl zápasu, jemnější než karate. Tošio mne to učil...“

„Mohl by to naučit taky mě?“

„Ovšem... tedy počkej, jsi na to ještě trochu malý! Mám strach, aby ti nezlámal kosti...“

„Mně? Náhodou, já cvičil pilně i ve vězení, naštěstí jim nenapadlo dát mi okovy. Podívej se!“

Chlapec udělal přemet, pak druhý a třetí; vzápětí salto dozadu, salto dopředu, několik hvězd, pak se postavil na ruce a zůstal tak chvíli stát, celý zrudlý námahou. „Tak co – umím cvičit?“

„Výborně, šikovný jsi, to se musí nechat. Ale ke cvičení bojového umění je třeba daleko větších schopností. Například, máš vůbec nějakou sílu? Víš, v boji je zapotřebí...“

„Pojď se přetlačovat!“ smál se. „Umíš? Postavíš se proti mně a opřeme se rukama. Kdo druhého vytlačí z jeho stop, zvítězí!“

Diana skutečně přijala a přetlačovali se; Denis sice samozřejmě nedokázal Dianu odstrčit, ale i ona s ním měla co dělat.

„Cvičil jsem každé ráno a večer s mámou. Chtěla, abych uměl zápasit! Tak jsme to zkoušeli, takhle i jinak. A s kluky jsem se pral! Jednou jsem zmlátil kluka o tři roky staršího!“

„Ty? Vždyť jsi hubený jako špejle! V pase bych tě objala dlaněmi! Jsou na tobě jenom kosti...“

„I kdepak, taky svaly, sestřičko! Sáhni si mi na ruce, jsou jako konopné lano! Podívej se...“ Očividně měl radost, že ho někdo obdivuje, předváděl se a nakrucoval.

A Diana smíchy slzela. „Tak dobře, řeknu Tošiovi, aby tě začal cvičit. Chceš vidět, jak se zápasí po japonsku? Kdybych měla kalhoty, vyválela bych tě po trávě sama, ale takhle o to musím požádat Tošia...“

Yamanaki se zdvořile uklonil před Denisem; pak chlapce uchopil za ramena a několikrát složil na zem. Denis se smál a vyptával se, jak to dokáže; Japonec mu trpělivě vysvětloval a předváděl, jak se používají ruce a nohy, jak se docílí, aby soupeř vlastní váhou přepadl a rozplácl se na zemi. Denis byl chytrý a učenlivý; za tuto lekci se naučil alespoň částečně jednu akci, přehození protivníka přes rameno; když se Tošio nebránil a nechal se sebou zacházet jako s pytlem brambor, dokázal ho dostat na zem.

Když se mu to podařilo, výskal, skákal a dával najevo takovou radost, že i přísný Japonec nevydržel a zasmál se. Slíbil, že ho bude každý den cvičit a naučí všem svým tajným chvatům a úderům; taky Diana slibovala všechno na světě, protože se jí malý Baarfelt velmi líbil.

Vítek sice auto spravil, ale mračil se jako ďábel. „K hranicím dojedeme, i kdybych měl ten plecháč strkat. Ale jak daleko dojedeme v Maďarsku, to na mou duši nevím!“ vyjádřil se.

„No sláva – tak jedem!“

Tentokrát už jsme nejeli tak rychle; Denis požádal, aby Tošio dovyprávěl svoji příhodu, neboť se mu moc líbila. Ale Tošio byl trochu jiného názoru: „Zpívat takhle bez hudby nestojí za nic. Bylo by třeba doprovázet tuto píseň hrou na šamisen.“

„Co to je?“ zajímal se Denis.

„Hudební nástroj,“ vysvětlila Diana. „Vyrábí se z kočičí kůže. Viděla jsem ho, ale hrát neumím.“

„Jak vypadá a jak se na něj hraje?“

„No, asi jako na housle. Vypadá... je to strunný nástroj, ale místo ze dřeva je z kůže kočky; kocour to být nesmí, protože má poškrábanou kůži, jak se pere. Aspoň tak mi to vyprávěli.“

„Ale zabíjet kvůli tomu kočku je škoda, ne?“ řekl Denis. „To si Japonci neváží koček?“

„Samozřejmě ano!“ bránil se Tošio. „Vážíme si jich velice, přinášejí nám štěstí. Zvláště vzácné jsou kočky, které mají jedno oko žluté jako zlato a druhé šedivé jako stříbro. Námořníci zas věří v kouzelnou moc koček, které mají hlavu a ocas černé...“

Denise to velice potěšilo a naléhal na to pokračování; přivinul se k Dianě a poprosil: „Moc bych se chtěl naučit japonsky! Mohla bys mě uspat, abych líp vnímal jeho řeč?“

„Co tím myslíš?“

„Umíš přece vyvolat aktivní polovědomí, ne?“

Bohužel neuměla; chlapec si povzdechl a prohlásil: „No, zkusím to tedy sám; někdy se mi to povede...“

„Počkej! Mohl bys mi to aspoň vysvětlit?“

„No... já o tom sám moc nevím, jen co mi táta říkal; je to asi tak, že člověk, když má vnímat, tak musí... aktivovat takový ty... v mozku ty buňky, chápeš? Táta to tak dělal, když mě učil číst nebo cizí řeči. Jenže táta ví, kam přesně pustit energii, co odblokovat a tak. Já myslel, že ty to umíš taky.“

Diana stručně vysvětlila Tošiovi, že by měl se svým vyprávěním počkat; pak pokračovala: „Počkej hochu, to mě dost zajímá, co mi tu povídáš. Co tě konkrétně táta učil tímhle způsobem?“

„No... když jsem chtěl číst nějakou knížku, tak mě tak trochu zhypnotizoval. Ale ne úplně, abych nemohl vnímat, můžu otáčet listy, dokonce když se něco důležitýho děje, tak to poznám a hned se probudím. Proto se tomu říká aktivní polovědomí, ne?“

„On s tebou dělal nějaký pokusy?“

„Ne. Pokusy jsem dělal já s klukama, když jsme pásli krávy.“

„Co dělal on, to pokusy nebyly?“

„Ne. Táta to umí.“

Diana se zatvářila rozpačitě. „A ty to umíš taky, říkáš?“

„Ne. Já to jenom zkouším.“

„Tak jo, tak to teda zkoušej,“ vzdala Diana diskusi.

Denis se opřel hlavou o Tošiovo koleno, zavřel oči a naslouchal jeho zpívanému vyprávění. Diana automaticky překládala a hlavou jí táhly úvahy, zda Denis něco chápe a vnímá, nebo už usnul. Za této příjemné zábavy jsme dojeli do Wiener Neustadtu, kde bylo nutno zastavit, protože z motoru se kouřilo jako z vápenky.

Denis šel doprovodit Dianu na nákup pohlednic; tato zvláštní záliba jej velmi zaujala a okamžitě slíbil, že jí bude pomáhat ve shánění. Když mu vyložila, jak organizuje sbírku a co s pohlednicemi dělá, byl nadšením téměř bez sebe; první člověk, který měl pro Dianiny nápady bezvýhradné pochopení. Taky jsme se v Neustadtu najedli; už jsme měli pořádný hlad.

Když jsme vyjeli, Denis prohlásil: „Myslím by bylo nejlepší, že bych se na cestu přes hranice schoval, aby mě nenašli celníci.“

„Proč? A kam by ses chtěl schovávat?“

„Jistě po nás pátrají. Budou chtít hlavně mě, protože mají můj popis. Když se schovám tady dolů mezi kočky, jistě mě nenajdou a budou si myslet, že jsem zůstal v Rakousku!“

„Vždyť by ses tam ani nevešel!“

„Ale ano; když se všichni skrčíme, vejdu se tam krásně! Můžu si lehnout na kočky...“

„Copak se jich ani trochu nebojíš?“

„Ne. A proč bych se měl bát?“

Otevřel si poklop v podlaze a slezl mezi nás. Udělali jsme mu místo, i když jsme se tam už teď tísnili; Denis si lehl do kouta, opřel hlavu o Ao Harrapův hřbet a zřejmě se cítil docela dobře.

„Je to rozumný a dobře vychovaný chlapec,“ usoudil Ao Harrap, když jej očichával. „Pěkně voní trávou a hlínou. Líbí se mi...“

„Povídej tak, abych rozuměl!“ přál si Denis. „Ty přece umíš německy, mluvil jsi tak!“

„Nauč se arminsky,“ navrhl jsem. „Budeš to stejně potřebovat. A není to nic těžkého...“

„Tak dobře. Ale někdo mi ze začátku musí překládat, co se povídá. Já už si nějak zvyknu...“

„Říkal jsem, že pěkně voníš.“ řekl Ao Harrap.

„Já vím, špínou! To nevadí; neměl jsem zatím možnost se vykoupat, ale až se někde usadíme, budu se moci umýt...“

„Tak to nemyslím. Lidé jsou hloupí; každý se snaží, aby byl cítit jinak, než je jeho přirozenost. Z toho vznikají všelijaké divné pachy, které se nám nelíbí. Ty voníš tak, jak má vonět správná šelma. Žádné mýdlo, žádná voňavka. To je správné...“

Denis potřásal hlavou a pochechtával se. „Jak pozoruju, musím se opravdu vykoupat co nejdřív...“

„A nechceš, abychom tě umyli my?“ ptal se Tannarr. „Jestli se cítíš špinavý, můžeme tě olízat...“

„No... to snad radši ani ne!“ zaváhal.

„Ale jo,“ rozhodl Tannarr. „Ao Harrape, podrž ho.“

Jaguár nemusel moc zasahovat, Denis se stejně nemohl v těsném prostoru nijak hýbat. Leopard mu vyhrnul košili a začal drsným jazykem přejíždět po žebrech; Denis naproti tomu začal vřískat, jako když ho na nože bere. Až to zarazilo Dianu, otevřela poklop a zjišťovala, co tak hrozného se děje.

„To nic!“ ujistil ji. „My si tady jen tak hrajem...“

„Tak neječ jako lodní siréna!“ doporučila mu. „Vypadalo to, že už tě požírají zaživa!“

„No... něco podobnýho...“

„Dobrý, tak si hrajte, ale nedělejte rámus.“

Chvilku jsme váhali, co dělat dál, ale Denis řekl: „To vaše olizování je bezvadný! Dělej, olízej mě celýho!“

„Já vím – a ty budeš zase řvát!“

„No jo... protože to hrozně lechtá!“

„Poprvé vidím člověka, kterému je příjemné olizování,“ řekl Ao Harrap. „Naše mláďata se myjí ráda, ale lidé nás urážejí tvrzením, že máme jazyk jako rašpli a že je to bolí!“

„Nesmysl,“ Denis se snažil svléknout košili. „To jsou jen takový blbý řeči. Naopak, je to bezva masáž!“

„Tak dobře; my tě olížem, ale nesmíš už tak vřeštět!“

Denis to slíbil, takže jsme ho skutečně celého olízali. Tannarr vyřešil problém tak, že sotva počal ječet, zacpal mu packou pusu, kluk se začal dusit a lapat po dechu, řvát už ale nemohl. Když jsme skončili, byl spokojen.

„Tohle mi můžete dělat častěji! Je to bezvadný...“

„Ale jo, stačí říct. My bysme rádi byli lidem užitečný, ale když oni se brání a hrozně řvou!“

Tannarr očichával Denisovi hlavu. „Stejně seš cítit divně! Ta vodička, co sis s ní namatlal vlasy...“

„Ach – to je od toho, jak mi myli hlavu petrolejem, když mě ostříhali. Ve vězení stříhají lidem vlasy, víte? Předtím jsem nosil dlouhé, delší než táta. Přes uši a vzadu na krku až přes límec... To nic, však mi dorostou!“

„To je velmi nepříjemné, když stříhají chlupy,“ řekl Tannarr. „Když jsem byl zraněn, ostříhala a oholila mi Diana srst okolo rány, asi to bylo potřeba. Potom mi ještě ránu vymyla nějakým hrozným smradem a fialovou vodou. Říká se tomu jód. Jako kdybych se nedokázal olízat jako pořádná kočka!“

„Nejhorší je, že mý vlasy si někdo nechal. Kdyby věděl k čemu jsou dobrý, mohl by mě zabít. Ale snad neumí čarovat...“

„Ty to taky umíš?“

„No jasně. Může na mě přivolat nějakou zlou nemoc, dokonce smrt, když má součást mýho těla. Je to dost jednoduchý, udělá si z hlíny loutku, vlasy do ní nalepí a probodává jehlama. Samozřejmě se při tom musí taky něco povídat... Majitel vlasů padne mrtvej a je to. Když nechceš, aby byl mrtvej na místě, můžeš loutku máčet v jedovatým vývaru nějakých rostlin nebo udit v kouři; člověk onemocní a zemře postupně, třeba až ty budeš daleko pryč. To je úplně jednoduchý...“

„Vidím, že seš znalej,“ řekl Ao Harrap. „Vzpomínám si, že když si Tomáš oholil vousy a ostříhal vlasy, házel všechno okamžitě do ohně. Diana to dělá taky, když stříhá sebe nebo Charryho.“

„A třeba už tvoje vlasy ani nemají,“ řekl Tannarr. „Třeba ani nevěděli, na co jsou dobrý a spálili je. Nejsou to Indiáni, aby si schovávali skalpy nepřátel...“

„Kde se ti to stalo?“ ptal se Ao Harrap.

„V pevnosti ve Wiener Neustadtu. Už je to nějaký čas; třeba to vážně nebude mít žádné nepříjemné následky...“

„Když by to někdo zkusil, obrať se na nás!“ řekl Ao Harrap. „Taky ledacos dokážeme, neboj se! Máme kamaráda Takheo-Kwenga, to je korejský pirát, ten ti tetovacíma jehlama udělá na tělo takový obrázky, že už na tebe žádnej duch nemá nárok!“

„Jo, říká se tomu jantra.“ dodal jsem. „Diana se to od něho naučila taky, ale zatím to nikdo nepotřeboval.“

„Dobrý! Ukáže mi to?“

„Teda nevím... Ale třeba Tošio, vypadá to, že si tě oblíbil. Všiml sis, co má na těle nádhernejch kreseb?“

„Jasně! Diana taky... já bych chtěl takovýho draka!“

„To právě dělal ten Takheo-Kweng, ještě v jižních mořích.“

Ao Harrap si vzpomněl ještě na něco: „A kdybys náhodou přece jenom onemocněl, tak my známe takovou jednu mantru; pro jistotu ti ji zazpívám hned kvůli ochraně.“

»Óm namo bhagavate tubhyam purusaya mahátmana

naraye'dbhuta-simhaya brahmane paramatmane...«

„To je sánskrt, že?“ zbystřil Denis pozornost. „To se vyučuje v internátní škole... táta slíbil, že mě tam pošle, ale zatím jsem na to ještě malej a nic neumím. Dělají se tam přijímačky...“

Diana zabouchala na poklop: „Hele, bavíte se dobře? Tak toho nechte a Denis ať si zaleze dozadu. Blížíme se k hranicím...“

Ačkoliv to byly jen hranice mezi dvěma částmi téhož státu, byly přesto střeženy; ani ne tak vojskem, jako spíš celníky, neboť se na hranicích vybíraly celní poplatky. Charry měl různé průvodní dopisy a povolení, dokonce pravé, kde měl zapsáno i nás, takže ho tu a tam považovali za kočovný cirkus. Ale Denise tam neměl.

Celníci se chovali k panu hraběti uctivě, do vozu jen nahlédli a zjistili, že žádný kontraband neveze. Jeden z nich chtěl vidět naši ubikaci; Charry mu otevřel dvířka, Tannarr se na něj příjemně usmál, celník dvířka urychleně zabouchl a dal nám pokyn, abychom co nejrychleji odjeli.

A už jsme byli v Uhrách; Charry prohlásil, že mu spadl kámen se srdce a Vítek, že jemu taky, ježto se auto každou chvíli zastaví. Doufal jenom, že se nám podaří dojet až do Šoproně.

Doufal však marně; asi osm mil před Šoproní to v autě zase zarachotilo a po dalších sto metrech se vozidlo zastavilo s konečnou platností. Vítek vylezl ven, otevřel přední kapotu a z ní se vyvalil oblak černého kouře. Vítek statečně vrazil nos do motoru a pilně hledal závadu; ale na Dianinu otázku jenom rezignovaně rozhodil rukama.

„Bude to chtít dílnu, vercajk a den času!“ vyložil. „Dali jsme tomu teď moc zabrat... Nedá se nic dělat, musíme to do Šoproně nechat odtáhnout. Nejlíp pomocí koní.“

Říct to bylo ovšem snadnější, než vykonat; široko daleko nebylo vidět lidské obydlí, až někde na obzoru se krčily ubohé chaloupky malé vesničky. Denis prošmejdil okolí a objevil jednu lidskou a několik vepřových bytostí o kus dál; Diana s Charrym se tam hned vypravili.

Na stráni se tam páslo stádo prasat pod bedlivým dohledem pasáka, který po celodenní dřině odpočíval pod hruškou ve stínu a tvrdě spal. Prasata na to byla asi zvyklá, neboť pobíhala po okolí a pilně ryla v kukuřici; nedalo se říct, že by jí to moc svědčilo. Pasákovi to zřejmě nekalilo radost ze spánku; spal tak tvrdě, že se probral až na několikeré Dianino zatřepání.

Potom se pohnul, sňal si z obličeje klobouk a upřel na ni oči černé jako uhlíky. Byl to mládenec kolem pětadvaceti, urostlý a hezký, až na řeznou ránu na tváři, poměrně čerstvou. Pronesl něco maďarsky, podle Denisova úsměvu asi nic zdvořilého; vzápětí se chystal zase usnout. Diana na něj mluvila německy, pak česky; nerozuměl ničemu. Až promluvil Denis, který lámal maďarštinu; na jeho obšírný dotaz pasák vysvětlil, že ve vesnici by se mohl najít potah, schopný odtáhnout auto do města. Když mu vyložili, co je to auto, vstal, protáhl se, oklepal ze sebe špínu a šel se na ten zázrak podívat. Obešel auto ze všech stran, zanadával a pak se posadil pod nejbližší strom a přihlížel.

„Nejlepší bude zajít do vesnice požádat o pomoc,“ řekla Diana. „Denis umí maďarsky, tak tam se mnou může dojít...“

„To je dobrý nápad! Zaběhněte tam!“ řekl Charry.

Po jejich odchodu se zvedl pasák, přistoupil k nim a něco povídal; Vítek, který taky rozuměl trochu maďarsky, prohlásil, že chce tabák nebo víno. Když nedostal jedno ani druhé, odplivl si a opět se uvelebil ve stínu pod stromem.

Uplynula asi hodina, když se na cestě od vesnice ukázal podivuhodný průvod: v jeho čele majestátně kráčeli dva mohutní voli s dlouhými zakroucenými rohy a smutnýma očima; za nimi šel poháněč a vedle něho Denis, který mu udával směr. Za těmi kráčel ještě důstojněji starosta obce s mohutným břichem a kníry stejně zakroucenými jako rohy těch volů; vedle něho šla Diana a snažila se nešlápnout do výkalů dobytka, které hojně zdobily silnici. Potom šli občané vesnice v pořadí podle stáří a důstojnosti a nakonec pestrobarevné klubko žen, dětí a psů. Ženy brebentily, děti vřískaly, psi ňafali, sedláci pokuřovali a povídali si, jenom ti voli, vědomí si své důstojnosti, hrdě mlčeli. Za všemi lidmi šli ještě Cikáni, Cikánky a Cikáňata, které ale počestní občané odháněli, aby něco neukradli.

Trvalo dobu, než se sem průvod dokolébal; to si ho už taky všiml pasák prasat, čiperně vyskočil a jal se vyhánět svoje svěřence z kukuřice; nebylo mu to ale nic platné, protože starosta, jakmile ho jenom spatřil, už měl v ruce bič a jak mládence mlátil, tak ho mlátil, až z něj chlupy lítaly.

Když voli, tvořící čelo průvodu, došli až k nám, starosta pronesl kratší nesouvislou řeč, v níž nás uvítal na území obce a vyslovil řadu všelijakých přání; Charry mu dal menší obnos, nad kterým pan starosta zajásal a jal se velebit nebesa. Zatím byli voli připřaženi a vydali se pozvolna kupředu; ježto bylo auto těžké, nařídil Charry, abychom vystoupili a šli pěšky. Naše objevení vyvolalo trochu rozruchu, ale brzy se vesničané vzpamatovali a už se nás nebáli. Tak jsme se v pomalém průvodu blížili k Šoproni, která se za čas zjevila na obzoru.

Šoproň byla v té době dost malé město, vynikající středověkou architekturou centra a krásnou renesanční radnicí, stojící uprostřed náměstí. Kromě ní je tu několik kostelů s renesančními věžemi a též podobné domy; všeobecně se tam podepsala renesance víc než na jiných maďarských městech. Také se lišila od jiných měst tím, že aspoň honorace rozuměla německy.

Jakmile jsme se přiblížili k městu, vydal se nám naproti průvod, avizovaný několika mládenci, kteří utíkali napřed. Bylo slyšet hudbu cikánské kapely a rozjařené výkřiky; potom jsme viděli, jak v čele průvodu jede Žid s vozíkem taženým oslem, na vozíku byl sud vína a Žid za jízdy naléval, zatímco Židovka od lidí inkasovala peníze. Za vozem šla cikánská kapela, která pilně vyhrávala houfu čumilů, kteří se na nás přišli podívat.

Spojení obou průvodů byl pohled pro bohy; ti, co nás doprovázeli, měli hroznou žízeň, ale žádné peníze, takže o překot žebrali; Charry jim dal nějaké mince, což je potěšilo, Cikáni si polili jazyk, počali hrát čardáš a za chvíli už všichni tančili, jen se z nich pot lil. Kupodivu nejvíc elánu projevoval pasák prasat, který zřejmě nechal vepře osudu a utekl za námi. Henryk Wagiera prohlašoval, že místní lidé mají ve zvyku přes den odpočívat a celou noc tančit.

Konečně jsme vjeli do města; v jeho středověkých uličkách nás hodně průvodců opustilo, takže jsme k místnímu hotelu dojeli jakž takž v klidu. Hostinský a všichni číšníci se nám klaněli až k zemi a vítali nás řečí, o níž se domnívali, že je to němčina; vykázali nám apartmány, dokonce byli ochotni ubytovat rozumně i nás šelmy. Jakmile zjistili, že Charry a Diana mají peníze, projevili ochotu se třeba přerazit při uskutečňování jejich příkazů. Diana se zajímala o pohlednice; domnívala se, že vzhledem k pokročilé hodině budou už všechny obchody zavřené, ale bylo otevřeno až pozdě do noci; místní občané zřejmě nepociťovali potřebu spát.

Denis, pamětlivý naší diskuse, se sháněl po koupelně; hostinský chvíli nevěřil vlastním uším a pak mu nabídl umývadlo nebo řeku. Umývadlo bylo oprýskané a špinavé, řeka byl úzký špinavý potok, který tekl do nedalekého rozlehlého, avšak mělkého a dost kalného jezera. Denis mávl rukou a vzdal se svých nepředložených záměrů.

„Kdyby nebylo tak pozdě, jeli bychom se vykoupat do jezera!“ slibovala Diana. „Ale teď to nemá cenu. Ještě by nás tam sežral krokodýl!“

Denis vyprskl smíchy a během čekání na večeři tahal z Diany rozumy o krokodýlech v Egyptě a způsobu jejich lovu. Na večeři jsme čekali dost dlouho, ale byla chutná a na poměry ve Vídni dost laciná. Krčmář byl bez sebe štěstím, že k němu vůbec zavítali tak vzácní hosté.

Večer se v hostinci hrálo a tančilo, takže tam Diana a Charry zůstali hodně přes půlnoc, ostatní do rána. Trochu nás rušili ve spánku, ale lidé většinou nemají soucit se svými bližními.

Ráno vstal jako první Denis; byl zvyklý nespat dlouho a dost se podivoval, že celé město ještě spí spánkem spravedlivých. Pokusil se pohnout Dianu, aby s ním jela k tomu jezeru se koupat; když ho vyhodila z pokoje, umyl se na dvoře v napajedle pro koně a trochu si tím spravil náladu. Šel se shánět po snídani; taky bychom si dali říct, ale hostinský, když byl nalezen a probuzen, nebyl překvapením mocen slova. Trvalo do desíti hodin, než se vůbec odhodlal nám něco dát; už jsme hlady šilhali a Ao Harrap prohlašoval, že nedostaneme-li hned něco k jídlu, sníme krčmáře. Možná mu to Denis přeložil, protože potom nás obsloužil čiperněji, než je v kraji zvykem.

Diana se počala při snídani zajímat, co budeme celý den dělat; Vítek a Henryk měli o práci postaráno, spravovali v místní kovárně auto, za bedlivého přihlížení místních pomocníků. Takže se jednalo o Dianu a Charryho, Denise, Tošia a nás.

„Co kdybysme si zajeli na zámek Fertöd?“ navrhoval Denis. „Je to velice krásný zámek a není odtud daleko...“

„No a pustí nás tam vůbec?“

„Patří hrabatům Észterházyi; snad nebudou tak nezdvořilí, aby nás vyhodili. Já se s nimi už nějak domluvím!“ soudil chlapec.

„To já taky!“ řekla Diana. „Jeden Észterházyi mi byl představen na plese u císaře. Jedeme!“

„Jde jenom o to, jak,“ podotkl Charry. „Auto není pojízdné, spravují ho...“

„Vypůjčíme si koně! Denisi, dokážeš vyjednat půjčení koní?“

„Pořádnej kluk dokáže všechno. To je zásada, kterou mne táta naučil vůbec jako první!“ prohlásil hrdě Denis a šel vyjednávat s hostinským.

Hostinský se především zhrozil, na co chceme sedm jezdeckých koní; když mu to Denis vysvětlil, prohlásil, že to nejde a trval na svém názoru, dokud nedostal spropitné. Pak vyletěl z hotelu jako splašený švec a za půlhodinku se vrátil s tím, že koně jsou obstaráni a přivede je pacholek, jen co se panstvo připraví.

Takže se Charry, Diana a Tošio oblékli, pokud možno elegantně. Rovněž Denis se hodlal obléknout elegantně; avšak ke své hrůze nenalezl v tlumoku, který mu nechal Baarfelt, ani jediný oblek hodný jeho vznešenosti. Sice tam byl jeden hnědožlutý cestovní oděv, ale ten se hodil spíš na Balkán než do společnosti.

„Snad by bylo možno ho použít,“ váhal Denis. „Ale nemám ani jedinou krajkovou košili! Viděl to kdy někdo – jít na návštěvu bez krajkové košile?“

„Ano, to je ovšem skutečně frapantní!“ řekla Diana soucitně. „Co si počneš, ubohý hochu?“

„Budu nucen nahradit nedostatek elegance kultivovaností svého vystupování.“ řekl Denis tak vznešeně, že se nezdržela smíchu.

Když se konečně ustrojil, nevypadal ani zdaleka tak jako na obraze v Baarfeltově sídle; ostříhané vlasy, nepříliš elegantní oblečení a celkově pošramocený zjev se mu taky vůbec nezamlouval. Diana zoufale přemýšlela, čím by mu zvedla sebevědomí; pak na to přišla: „Včera, když jsme šli tady po ulici, jsem viděla ševcovský krám, kde prodávali takové holínky. Mám dojem, že jedny by ti padly. Co říkáš?“

Denis se podíval na svoje boty, které sice nebyly příliš sešlapané ani děravé, přesto nevynikaly elegancí. „Byl bych ti vděčen...“

„Tak pojď!“ řekla Diana a šli.

Švec byl návštěvou potěšen; přinesl holínky, černé a lesklé jako zrcadlo, a pomohl je Denisovi navléknout. Byly mu jen o maličko volnější; největší radost měl z polovysokých podpatků, díky kterým měl zase o palec blíž k nebesům. Diana zaplatila a Denis ji za to objal a políbil, takovou měl radost. Cestou domů kráčel s nově nabytou důstojností a rozhlížel se po světě z výšky – hned se cítil být větším pánem.

V hotelu mu Diana ještě věnovala ostruhy; byly její, kdysi dávno vykované Charrym v jeho dílně v Arminu. Denis si je nadšeně připjal a potěšilo ho, že při chůzi pěkně cinkají.

Koně, které nám přivedli, nebyli zrovna nejvybranější ukázkou koňského národa. Do plnokrevníka jim chybělo hodně, ale lepší nebyli a tak lidé souhlasili s nájmem. Před námi se koně trochu plašili a byli jsme nuceni svoje oře pokrotit; to ovšem vyvolalo nový sběh lidu, který na nás zíral s nelíčeným údivem.

Sotva jsme vyjeli, zajímala se Diana, kde vlastně ten zámek leží; Denis nevěděl, tak se po cestě zastavil v knihkupectví a koupil si tam mapu celého okolí. Kromě toho také objevil knihu Synové muže kamenného srdce v maďarštině.

„Co s tím budeš dělat?“ ptala se Diana. „Umíš číst maďarsky?“

„Ne – ale budu se učit! Na to mám tu knížku.“

„O čem to vůbec je?“

„Nevím, nečetl jsem ji; otec říkal, že pro mne není vhodná a že na politické boje mám dost času. Tak jsem ji koupil až teď.“

„Tak až to přečteš, můžeš mi vyprávět stručný obsah. Myslím, že se nebudu učit maďarsky!“

„Proč? Je to krásný a velmi lehký jazyk...“

Diana se zasmála a Tošio Yamanaki zabručel: „Evropa je divná země. Jakmile se naučíš trochu rozumět jednomu jazyku, už jsi v zemi, kde mluví zas jinak. Že se ti lidé nedokážou domluvit na jednotné řeči...“

Na zámek Fertöd jsme přibyli asi okolo jedné hodiny, zrovna k obědu. Je to zámek krásný; připomíná trochu Schönbrunn a podle Diany taky Versailles; Denis zastoupil tatínka i v tom, že nám vyprávěl o rodu Észterházyi a jak si tento zámek postavili jako protiklad k sídlu Habsburků. Észterházyiové jsou totiž velmi starý a slavný rod a nemají rakouské císaře nijak v lásce.

„Tak to si budeme rozumět!“ usoudila Diana.

Přijala nás úctyhodná stará dáma, matka hraběte Észterházyi, s nímž se Diana seznámila ve Vídni. Když seznala, že jsme známí jejího syna, přivítala nás s velkou radostí, která se nezastavila ani před naším poněkud kuriózním zjevem. Denis nedošel uplatnění, protože hraběnka mluvila i německy; leč velmi se podivila, když Diana řekla:

„Musím vám také představit tohoto chlapce; je to Denis, syn knížete Baarfelta. Možná jste už o něm slyšela...“

„Oh! Tento hoch že je synem... ano, zajisté, je tu jistá podobnost ve tváři! Proboha, tak Baarfelt už je zase u moci? Slyšela jsem, že ho zabili. Ubohý chlapče, jak těžké máš mládí!“

Denis ji uchopil za ruku a zdvořile jí políbil konečky prstů. „Nedovedete si představit, jak těžké, drahá paní hraběnko! Jenom doufám, že teď, když se můj otec vypořádal se všemi nepřáteli, to už bude o něco lepší – aspoň myslím.“

„Inu, teď, když se Baarfelt opět stane oblíbencem císaře, se to dozajista změní...“

„Pochybuji, že by se stal oblíbencem císaře,“ řekla Diana. „Alespoň císař se nezdál být nijak nadšen jeho návratem, když jsem s ním o tom mluvila...“

„Vy jste měla tu čest být přijata Jeho Veličenstvem v soukromé audienci?“

„Ani ne, jenom se mnou tančil na plese a pak jsme si chvíli povídali...“

Hraběnka byla značně překvapena. „Musela jste mu říkat skutečně zajímavé věci, když s vámi vydržel hovořit déle než tři věty!“

„Možná ho to zajímalo; poradila jsem mu, jak zlepšit chatrný stav impéria. Obávám se, že jsem ho trochu rozladila; snad jsem mu neměla říkat, že se o zemi vůbec nestará...“

Hraběnka vypískla vysokým hlasem a objala Dianu kolem krku. „Vy jste mu řekla, že se nestará o říši? To jste se odvážila?“

„No... a není to snad pravda?“

Hraběnka se rozhlédla kolem a ztišila hlas: „Má milá, proboha, mluvte raději francouzsky, pokud umíte! Někteří naši sluhové jsou jistě podplaceni našimi protivníky! Vaše politické názory jsou tak správné, že by nebylo ani vhodné je rozšiřovat dál! Mohu vás zajisté pozvat na skromný oběd...“

Diana ochotně souhlasila s francouzštinou i obědem. Ten skromný oběd měl patnáct chodů a trval i se zákusky a vínem tři hodiny; za tu dobu stačila Diana s hraběnkou Észterházyiovou probrat všechny klepy o dvoru a jeho význačných postavách za posledních deset let. Samorostlé Dianiny názory byly přijaty s pochopením, ba nadšením, a když se zmínila o tom, že by Uherská říše měla být opět samostatná, stala se rázem jednou z nejlepších přítelkyň staré hraběnky. Upřímně řečeno, byla hraběnka intrikánka, která si moc nezadala s Baarfeltem; chyběly jí jen jeho možnosti. Taky cítila k Tomášovi upřímný obdiv a vřelé přátelství, což přenášela i na ostatní.

Denise se zatím ujala její vnoučata; chlapci o rok a dva starší a holčička o půl roku mladší, kteří tu trávili smutné dny pod komandem švýcarské vychovatelky. Denis pro ně byl darem z nebes, jinak zábavu postrádali; vychovatelku obdařil zdvořilým a složitým pozdravem ve francouzštině, čímž se stal navždycky příkladem hodným následování, pak s ní krátce pohovořil o záležitostech, které zajímají starší dámy; nakonec požádal, zda by nemohla pro něho sehnat nějakou bílou košili s krajkovým límcem a manžetami. To už jím byla tak okouzlena, že mu byla ochotna sehnat i modré s nebe. Vysvětlil jí, jak těžký je osud prince, který při sobě nemá patřičné vybavení; zaštkala, poměřila si ho rukama a šla diskutovat se služebnictvem. Mládež toho využila a zmizela do krásného rozlehlého parku, kde je pak slečna vychovatelka dlouho marně hledala.

Denis a jeho přátelé strávili rozkošné odpoledne tím, že se vykoupali v rybníku, krmili labutě a kachny, jezdili na ponících, potom proklouzli do šermírny a trénovali boj krátkými cvičnými kordy. Denis prokázal, že dokáže zacházet se zbraní líp než hoši, kteří měli dokonce na šerm učitele; taky předvedl, že umí střílet z pušky do terče. Dívenka byla sice rozladěna, že se baví víc s kluky; ale když ji obdařil nevinným pohledem svých krásných modrých očí a dokonce jí políbil ruku, zadala mu okamžitě svoje nevinné srdéčko. Ba co víc; když se opět setkala s hraběnkou, oznámila jí s přímostí svých devíti let a graciézností princezny:

„Chére Grand-maman, rozhodla jsem se, že se provdám za knížete Denise Baarfelta. Myslíte, že by moje rodina mohla mít proti tomu nějaké námitky?“

Hraběnka pohlédla na vnučku, na Denise, který se tvářil nevinně, na svoje dva vnuky, kteří se zdáli sympatizovat s tímto plánem a potom řekla s povzdechem Dianě:

„Proboha – oni to snad mají v rodině!“

„Obávám se, že Denis se zatím nebude moci oženit,“ pravila Diana maličké komtesce. „Nemyslíš, že je na to ještě příliš mladý?“

Malá si prohlédla Denise zkoumavým pohledem. „Snad bychom mohli být pro začátek pouze zasnoubeni!“ připustila. „Zveřejnit se to může až později...“

„Denisi, co ty na to vlastně říkáš?“

Malý gentleman se obrátil ke komtesce a jeho modré oči vyjadřovaly nevinný smutek. „Je mi velmi líto, ale doposud podléhám schválení svého otce; v současné době, kdy náš rod stojí v nepřímé opozici proti zeměvládci monarchie, nemyslím, že by bylo zapotřebí přivolávat na rod hrabat Észterházyi ještě další nelibost podobným sňatkem!“ pravil, přičemž zvedl ručku malé komtesky ke rtům a dvorně ji políbil.

„Já na tebe počkám!“ pronesla zjihle. „Budu čekat, až si vybojuješ, co ti náleží...“

Hraběnka pro jistotu obrátila oči k nebi.

„Myslím, že raději pojedeme,“ řekla Diana. „Není snad třeba, abychom přijeli do Šoproně za tmy. Děkuji vám mnohokrát za pohostinství, drahá hraběnko – a buďte ujištěna...“

Loučení proběhlo podle všech pravidel; Diana dokonce získala nějaké pohlednice tohoto zámku a Denis čtyři zcela nové krajkové košile, což ho opět utěšilo. Potom jsme nasedli na koně a vyrazili ze zámku, jako by za námi měl spadnout.

„Poslouchej kluku!“ začala Diana, jen co byl Fertöd za námi. „Tohle řeknu tátovi! Jak tě napadlo začínat si pletky s tou jejich holčičkou? Máš vůbec nějaký rozum?“

„Bože můj!“ obrátil Denis oči k nebi. „Copak jsem si s ní něco začínal? Napřed se mne vyptávala, co se mi stalo tak zlého během poslední doby; tak jsem jí vyprávěl o svém uvěznění a o osudech hraběte Monte Cristo. To přece můžu, nebo ne?“

„No, to snad ano. Doufám, že jsi ji pobavil...“

„Spíš dojal, rozplakala se. Snažil jsem se ji utěšit... nemůžu vidět ženy plakat! Potom jsme zkoušeli šerm; ona mi začala fandit! A když bylo jasné, že vyhraju, tak navrhla jako cenu pro vítěze svůj polibek. Taky že jsem to vyhrál...“

„A líbal ses s ní! Co tomu říkali kluci?“

„No – ne, že by se jim to moc líbilo, ale co mohli dělat? Ukázal jsem jim, jak mne Tošio učí zápasit; ona začala najednou povídat, že bych jistě přemohl každého, kdo by se proti mně postavil. Tak jsem jí vyprávěl, jak otec vyřizuje svoje protivníky. Moc ji to zajímalo.“

„Ani se nedivím. Opravdu, upřímnost je tvá slabá stránka! A co dál?“

„Potom mi začala vykládat, jak byla na nějaké svatbě; taky navrhovala, že bychom se měli vzít. Co jsem s ní měl dělat?“

„Tak jsi pro jistotu přijal.“

„Ne – samozřejmě, že jsem to nepřijal!“

„Ale taky neodmítl.“

„Co jsem mohl dělat? Je to dáma; nesměl jsem ji přece urazit hrubým odmítnutím!“

„A co když otec rozhodne, aby sis ji tedy vzal za ženu? Co uděláš potom?“

Denise ta možnost trochu vyplašila; podíval se na Dianu zkoumavě, ale pak mávl rukou: „On už to nějak srovná! Cožpak on si vždycky vzal každou ženu, které to slíbil?“

Diana se rozesmála a vzdala se další diskuse.

Když jsme se vrátili, byl Denis na vrcholu blaha; rozložil si svoje košile po lůžku, prohlížel je a polohlasně počítal: „Takže košile bych měl, boty taky... ještě nějaký slušný oblek a budu se moci ukázat ve společnosti.“

„Třeba něco dostaneš od příští nevěsty!“ rýpla ho Diana.

„Ach Bože!“ rozhodil chlapec rukama stejně, jak to dělal jeho otec. „Tady alespoň vidíš, jak se muži z našeho rodu nezaviněně dostávají do neštěstí! Ještě mne obviníš, že snad já somruju od žen dárky...“

Diana se zarazila; nebylo jí doposud známo slovo somrovat a teprve Denisovým výslechem zjistila, že se jedná o něco jako žebrat nebo loudit; nicméně dala už Denisovi pokoj.

Auto bylo opraveno, alespoň natolik, že jsme jím mohli dojet do Budapešti, kde je dobře vybavená autodílna. Vyrazili jsme nazítří brzy z rána, nicméně přesto nás přišla polovina města doprovodit, což se neobešlo bez tance a cikánské muziky. Vůbec se nám Šoproň zdála velmi pohostinná a neradi jsme se s ní loučili.

Příštím velkým městem byl Györ, zvaný prý Maďarské Benátky, neboť leží na ostrovech pospojovaných řekou Rábou. Tam jsme velmi dobře poobědvali v csárdě, nacházející se nablízku krásné rozlehlé radnice. Diana původně uvažovala, že tam budeme spát, ale že auto jelo skvěle, rozhodli nakonec, že se pojede až do Budapešti. Tam jsme také pozdě odpoledne dorazili a ubytovali se v jednom z nejlepších hotelů.

Město Budapešť je rozlehlé a krásné; vlastně to jsou města dvě, Pešť a Budín, každé na jednom břehu řeky Dunaje, kterou už známe z Vídně a Bratislavy. Tady je ovšem Dunaj velmi široký, dokonce vytváří v řece ostrovy jako Vltava v Praze. Největší ostrov je Margaretin; kdysi se jmenoval Zaječí a stával na něm klášter, který za krále Přemysla Otakara II. pomáhal dobývat a plenit jeden z Baarfeltových předků.

Obě části města se ani dost málo nepodobají; Budín je rozložen na horských hřebenech, z nichž na jednom je pevnost zvaná Citadela; kopec se jmenuje Gellértův podle biskupa, kterého na něm pohané zatloukli do sudu a pustili s kopce do řeky. Za to mu potom postavili veliký pomník. Na dalším kopci je hrad, postavený Marií Terezií; protože pochází od Rakušanů, nechali jej Maďaři uboze zpustnout, takže je to bída a utrpení. Část hradu však pochází i z dřívějších dob; hlavně tady stavěl Matyáš Korvín, český král Vladislav II. a taky Zikmund Liška Ryšavá, který vedl v Čechách válku proti Baarfeltovi a husitům. Denis všechny tyhle věci znal jako když bičem práská; vysvětlil nám, že tatínek mu to mnohokrát vyprávěl, až se to dokonale naučil. Taky je na tom břehu nádherný korunovační chrám krále Matyáše, gotická stavba, kterou si však dle svého vkusu vylepšili Turci, když měli Budapešť nějaký čas v držení; například pomalovali zdi svými ornamenty, neboť z kostela udělali mešitu a věž přeměnili na minaret.

Pešťská strana je zato úplně rovná a plochá a zastavěná mnoha velkými a vysokými domy; vévodí jí mohutná stavba v neogotickém slohu, zvaná Orságház nebo-li Parlament. Je to dům veliký jako celá vesnice; taky stál tolik jako menší městečko, včetně projektů a všeho ostatního, co k tomu patří. Přesto měli Maďaři ještě na to, aby naproti postavili stavbu, která získala v soutěži na parlament druhou cenu; teď je v ní Nejvyšší soud. Taky hezká, ale samozřejmě se s tím parlamentem nemůže měřit. Kdyby byl s námi Tomáš, jistě by nás provedl i vnitřkem; ale nebyl, tak jsme si museli prohlédnout stavbu jen zvenku.

V Pešti je vůbec všechno zastavěno památkami; například je zde katedrála, která je též ohromná, ještě větší než kostely v Praze. Kupodivu zevnitř už tak veliká není; to proto, že tu mají ve zvyku stavět všechno se silnými zdmi. Taky není tak vznosná a světlá jako třeba Svatý Mikuláš; ale každý nemůže mít všechno a portál i kopule téhle katedrály působí impozantně. Kus dál mají Náměstí Hrdinů; nedávno na něm postavili pomník, když oslavovali tisíc let trvání svého státu. Jistě, kdybychom my měli oslavovat každých tisíc let Arminu, byla by země zapomníkovaná od moře k moři; ale lidé nejsou na světě tak dlouho a ještě si pořádně nezvykli. Postavili si tam vysokánský sloup a na něm Bohyni vítězství, která vypadá jako anděl nebo obyčejná holka s křídly. Okolo jsou sochy jednotlivých náčelníků, kteří před těmi tisíci lety přivedli Maďarský národ ze stepi, kde je vytlačovali nějací jiní kočovníci. Jejich náčelník Arpád je vedl pořád dál, až se zarazil u veliké řeky a hor za ní a usoudil, že dál už to nepůjde; tak se usadil na opuštěném římském tábořišti a založil svůj vlastní stát. Jak šla léta, vládli Maďarům různí polodivocí králové, kterým taky postavili pomník, a sice do sloupořadí za tím pomníkem. Jenom jejich patron Svatý Štěpán má pomník na Budínském břehu u Matyášova chrámu.

Ale to pořád ještě není všechno; za sloupořadím se nachází místo, kde se konala u příležitosti tisíciletí všeobecná výstava. K tomu účelu si tady Maďaři postavili hrad; možná se vám to zdá divné, ale je to tak. Hrad se jmenuje Vaydahunyad a je to kopie hradu, který stojí někde na jihu Uher; pochází odtamtud jejich král Matyáš a aby lidé nemuseli jezdit až tam, pořídili si kopii přímo v Budapešti. Taky postavili ještě jednou jeden kostel, původní stojí ve Vácu a je z románské doby s moc pěkným portálem. Pak ještě kus paláce Fertöd; viděl jsem i originál a jsou si hodně podobné. Je to výtečný nápad, až se vrátíme do Arminu, navrhnu nejvyšší radě postavit v Aurrgharru pražský Svatovítský chrám. Jistě získám podporu veřejnosti, protože Dianě se tento zvyk taky moc líbil.

Vítek zavezl auto do dílny a tam rozebral ty části, které se bál rozebrat v Šoproni. Seznal, že putování po cestách necestách dalo mechanismu pořádně zabrat; pak si prohlédl mapu cest, kterými hodláme jet dál a svolal poradu o stavu vozidla. Informoval nás, že se obává vyrazit na Balkán, dokud nevymění všechny opotřebované části, neuvede vše do dokonalého stavu a nezásobí se náhradními díly, protože po celé cestě až do Itálie stěží narazíme na dobře vybavenou dílnu. Charry souhlasil, dal mu potřebné peníze a svolení k celkové rekonstrukci. Načež Vítek prohlásil, že bude trvat možná víc než týden. Charry řekl, že si tedy dopřejeme v Budapešti dovolenou.

Očekával nás tady dopis od Baarfelta; byly v něm instrukce pro další cestu a platební příkaz pro banku: zrušení konta, na kterém bylo pět set tisíc rakouských zlatých a vybrání jistiny. Všechny potřebné papíry byly přiloženy, takže to proběhlo hladce. Tomáš taky přikazoval, aby deset tisíc z toho bylo použito na zabezpečení potřeb jeho syna, to jest oblečení a vybavení; Diana se tomu zasmála a řekla, že všechno pořídí za tři stovky.

Denis si dal šít oblek, který mohl nosit do společnosti: kalhoty a kabátek z černého sametu, připomínající Tomášův oděv, v jakém přišel na Hůrku. Kromě toho koupil ještě jedny boty, taky jezdecké; byly ostře žluté s červenými koženými chrániči, prakticky nezničitelné; mohl v nich chodit trním nebo po kolena bahnem a nemohlo se jim nic stát. Denis tvrdil, že se k cestování úžasně hodí. Dále koupil jezdecké kalhoty a kazajku z kůže, včetně jezdeckých rukavic a klobouku se širokou střechou; tvrdil, že jen takto je třeba jezdit na Balkán. Nicméně přesto pobíhal po městě bos a v hadrech, v nichž se nelišil od domácích uličníků; zastával názor, že přes den lépe chodit oblečen nenápadně a účelně, teprve na návštěvy se oblékat elegantně.

Diana byla přijata do společnosti díky doporučujícím dopisům, které rozeslala na všechny strany hraběnka Észterházyiová. Místní honorace z nich zvěděla leccos o Dianiných politických názorech a rozhodla se svobodomyslnou hraběnku zvát velmi ochotně na všemožné slavnosti; Diana samozřejmě v Tomášově nepřítomnosti bez váhání dala průchod svým názorům na hospodářství, náboženství i politiku a stala se velmi rychle idolem vší mládeže.

Bohužel, po pěti dnech nás navštívil rytíř Merzsáros s tváří velmi ustaranou; aniž pronesl zdvořilostní formule a bezobsažné řeči, oznámil Dianě: „Byl bych rád, sestro a bratři, kdybyste se sbalili a odstěhovali zas o číslo dál. Stojíte mne už trochu příliš moc peněz!“

„A prosím tě!“ řekla Diana. „Platíme snad za sebe sami, nebo ne? Jak tebe můžeme stát peníze?“

„Nevím, milá sestro, zda sis uvědomila, že na tebe a tvoje druhy je vypsán zatykač vládou ve Vídni. Je samozřejmě pravda, že Uherské orgány nemají nejmenší snahu chytat pánům ve Vídni jejich politické nepřátele; ale hlavní město je přece jen prolezlé rakouskými špicly, ti už zaregistrovali tvoji přítomnost a hlásí ji výš. Během tvého pobytu mne navštívili čtyři vysocí vojenští a policejní hodnostáři a požadovali více či méně zastřeně jistý obnos za to, že nebudou brát tvoji přítomnost na vědomí. Nemohl jsem jim dost dobře odmítnout, když vyhrožovali zatčením. Taky nemůžu dovolit, aby se na mém území někomu něco stalo. Zaplatil jsem už pěknou sumičku a nerad bych platil ještě někomu dalšímu. Jestli ti to nic neudělá, radši odjeď někam jinam...“

„To ovšem chápu,“ řekla Diana. „Ovšem, odjedeme; ale naše auto bohužel není ještě pořád v pojízdném stavu...“

„Nevadí. Mohli byste si zatím dopřát dovolenou u Blatenského jezera – Baláton tó. Mám tam přátele a mohu vás tam dopravit pomocí formanů. Tam byste mohli počkat na svoje auto...“

Diana přijala, neboť chtěla poznat to slavné jezero; takže nám druhý den ráno přistavili formanský vůz a vyjeli jsme z Budapešti směrem k západu, téměř tam, odkud jsme přijeli. Pokud se našel ještě nějaký hodnostář, ochotný shrábnout úplatek, mohl mu Merzsáros jen doporučit, aby si nás koukal najít sám.

Toho dne jsme dojeli do města Székesfehérváru; formanský vůz jel pomalu a kočí často zastavoval u domků podél silnice, aby nalil koním vodu a sobě víno. Charrymu víno chutná taky, dokonce se při něm s formanem domluvil bez ohledu na to, že ten dobrý muž uměl pouze maďarsky. I Dianě chutnalo, takže se ani nezlobila, že se jede tak pomalu.

Székesfehérvár je jedním z pěti nejstarších měst Uherska a v té době nebyl ještě příliš rozlehlý; nicméně bylo tam několik zajímavých kostelů, mimo jiné památných obranou města proti Tureckému vpádu. Charry se považuje za znalce v chovu koní; povážlivě kroutil hlavou, když si prohlížel pomník vítězství, zpodobněného nahým mladíkem, sedícím na koni s mečem v ruce. Ten kůň má totiž v poměru k tělu značně velkou hlavu a jinoch drží meč za zády tak, že by jej nejspíš neuzvedl, naproti tomu přepadl dozadu a zasekl špičku koni do zadku. Za městem je hrad s alejí, která zobrazuje všechny hrdiny z města a okolí; taky se tam provádějí vykopávky starého římského města, které tu kdysi bylo. Všechno jsme si prohlédli a Diana má dokumentaci na pohlednicích.

Druhý den jsme jeli dál a šťastně přibyli k Blatenskému jezeru. Je dlouhé pětadvacet kilometrů, široké sedm až jedenáct; my se však usídlili v nejužším místě, na poloostrově Tihany, na kterém stojí zdaleka viditelný barokní chrám. Naším hostitelem byl velmi bohatý sedlák jménem Szárvas; byl už o nás zpraven a tak nás ochotně přivítal, aniž se polekal nás šelem. Byl řádovým bratrem, proto nás hostil, aniž požadoval jakoukoliv odměnu, jak se slušelo a patřilo.

Nastaly nám krásné a veselé dny; Denis byl neustále u vody nebo ve vodě, celé dny běhal nahý, hrál si s rybářskými kluky a živil se rybami a praženou kukuřicí. My jsme chodili s ním; ryby jsou velice chutné a rybáři nás velmi ochotně krmili.

Jenomže třetí den našeho pobytu se strhl dole ve vesnici poprask; když se Szárvas odtamtud vrátil, kroutil hlavou a bručel si pod vousy: „Pane Bože! Také niečo by človek nepovedal!“

„Čo by nepovedal?“ zajímala se Diana. Szárvas mluvil slovensky, tak si s Dianou dobře rozuměli.

„Nuž – dolu v dedine sa dievčence pobili o vášho malého!“

„Propána! Snad ne!“

„Nuž hej! Také dve soplaně sprosté: Aranka Halászová a Eržika správcovie; bili sa, až kým ích paholok remeňom rozohnal!“

„A o čo šlo?“

„Eržika dala vášmu malému vyšívanú šatku. Neviem prečo, alebo ju chcel, alebo samej prišlo na um, že tak mu treba. Bohvie, čo jej po rozume chodí. Aranka povedala, že taký cancúr zasmolený je pre Denisa málo a že by ju mal zahodiť. Eržika, že vraj je hus sprostá a že mu posúchy nosí, aby s ňou hovoril. Aranka povedala, že je krava, ak sa nazdáva, keď jej tato je správcom na pánskom, že má byť na čo pyšná! Eržika ju potiahla za cop a už boli v sebe, len tak z ních chĺpy lietali... Nuž, smial som sa, až sa mi brucho triaslo! Tebe sa to nevidí smiešne?“

„No... spíš tragické! A čo na to objekt sporu, Denis?“

„Ten? Ani sa po ních neobzrel! Chalani ho pozývali, nech ide s nimi ryby chytať; nechal všetkého, zobral siete a už sú niekde na vode. Naučil ích, ako narábať s plachtami, aby loď išla rýchlejšie, nože ho uznávajú aj takí o dve hlavy väčší...“

„Len počkaj! Já už ho srovnám, len čo sa vráti...“

Jenže Dianě musela pomstychtivá nálada vydržet až do večera, ježto Denis se neráčil zbytečně vracet dřív. Diana ostatně celý den byla buď na pláži, nebo pomáhala domácím lidem v různých pracech, převážně na vinici. Zajímavé uplatnění našel Charry; protože byl mnohem silnější než všichni ostatní, vymýšleli si úporně důvody, aby někam odnesl nebo vyzvedl něco hodně těžkého. Tošio Yamanaki nedělal nic a ani neměl v úmyslu něco dělat.

Denis se tedy vrátil, když se slunce už chýlilo k západu. Nesl si v ruce svázané čtyři velké ryby, které tvořily jeho podíl na úlovku; byl do tmava opálený a jeho kůže byla ještě lesklá od posledního vykoupání. Usmíval se a zdálo se, že je sám se sebou spokojen. Přes rameno si nesl pletenou tašku, ve které schovával ručník, nůž, ráno svačinu a tak podobně.

„No jen pojď, miláčku paní a panen,“ uvítala ho Diana. „Čekáme už na tebe – co to zas bylo s těmi děvčaty?“

Denis udělal ty nejnevinnější modré oči, jakých byl schopen.

„No, mám na mysli tu aféru se šátečkem!“ vysvětlovala.

Denis se usmál, sáhl do tašky a vytáhl vyšívaný šátek. „No, že je pěknej?“ pronesl klidně.

„A co ta hádka? Ta se ti taky zdála pěkná?“

„Jo! Jenže to nebyla hádka, ale rvačka.“

„Ale! A pročpak asi?“

„Já nevím – já se nepral!“ řekl diplomaticky.

„Ale bylo to kvůli tobě! Co jsi těm holkám sliboval?“

„Já nic! To spíš ony slibovaly mně všelijaké věci... já od nich samozřejmě radši nic nechtěl...“

„Máš štěstí, že jseš tak malej! A co ještě chtěly?“

„Nic. Jenom se mnou chtěly kamarádit, to se snad smí? Trochu se mi to zdálo divný, protože jedna pomlouvá druhou, a to vůbec není hezký... Ale ony děvčata jsou někdy divný...“

„O svatbě jste doufám nemluvili?“

„Ne... tedy, ne o naší. Vyptávaly se mě, samozřejmě...“

„Jak na to přišly?“

„Tak, při řeči... povídal jsem jim pohádky.“

„Copak jsi jim ještě vyprávěl?“

„No... já si honem nemůžu na všechno vzpomenout. Povídal jsem jim, taky četl... Oni tady neumějí číst, víš?“

„A to stačilo, aby tě všechny dívky vyznamenávaly svou přízní? Dokonce se kvůli tobě porvaly?“

„Já je nepřemlouval! Ale ty sama jsi říkala, že sport je velice zdravý i pro dívky...“

„Já ti dám záhlavec! Denisi, zakazuji ti nadále mluvit vůbec se všemi děvčátky, se kterými se kdy potkáš! Nevšímej si jich, nemluv na ně, na otázky neodpovídej, nic od nich neber a nic jim nedávej! Je ti to jasné?“

Denis s moudrostí svých devíti let mávl rukou. „To nebývá vůbec nic platné. Ony vždycky nějaký způsob najdou. Ženské jsou hrozně rafinované, víš?“

Diana obrátila oči k nebi, mávla rukou a šla po svých. Nedalo se nic dělat, Denis odpovídal na všechny výtky nevinně, vyhýbavě, pořádně vynadat se mu nedalo; kromě toho v něm Diana neustále viděla obdobné chování Tomáše a Jerzyho a musela přiznat, že na některý typ mužů ženy zkrátka trpí od nejútlejšího věku.

Alespoň se tedy rozhodla, že pro jeden den Denisovi zamezí styk s místním obyvatelstvem a prohlásila, že se pojede na výlet do zámku Keszthely, který se nachází na západním konci jezera. Szárvas sehnal jezdecké koně pro všechny, tak se nazítří jelo.

Protože jsme vyráželi v devět ráno, mohla si nás celá vesnice pořádně prohlédnout, když jsme projížděli. Cožpak o nás, to už viděli, i Dianu a Charryho; ale Denis je pořádně překvapil. Celou dobu chodil buď nahý, nebo v krátkých soukenných gatích pod kolena – a najednou se objevil v bílé krajkové košili, černém sametovém obleku, kloboučku s kohoutím peřím a červenožlutých botách. A aby to Eržiku potěšilo, měl okolo krku uvázán její vyšívaný šáteček a v ruce držel elegantní bičík na koně, kterým zdravil kolemjdoucí. Přirozená vznešenost, zděděná po předcích, se konečně mohla pořádně projevit.

Ve vesnici to vyvolalo pozdvižení; Denisovi kamarádi, už zase v rozedraných kalhotách a bosí, zírali vyjeveně, až nám jich bylo líto; zato Eržika vypadala, jako by ji zvolili královnou, když se jí Denis v jízdě uklonil a položil ruku na její šáteček. Sedláci, kteří v minulých dnech zkoušeli natřít Denise holí po hřbetě za krádeže lusků hrachu nebo hroznů vína, šli do sebe a seznali, že ho zřejmě neměli napadat pro takovou hloupost jako obyčejné kluky; a jejich ženské repetily mezi sebou a zřejmě hned věděly o všem spoustu drbů.

„Prosím tě, kde ses naučil takové nedbalé eleganci?“ ptala se Diana, když už jí Denisův způsob jízdy šel obzvlášť na nervy.

„To mě naučil tatínek. Učil mě jezdit, když jsem byl ještě úplně malý; posadil mě před sebe na sedlo a vozil po kraji. Proto jsem se naučil jezdit na koni skoro líp než chodit. Potom mi ukazoval, jak jezdit elegantně...“

Skutečně to mohla být pravda; jak jsme byli za vesnicí, už se Denis změnil, odložil eleganci a jezdil maximálně účelně, aby neunavoval sebe ani koně. Jeli jsme podél břehů jezera, okolo kopců porostlých vínem a domky jednotlivých vinařů; trvalo dost dlouho, než jsme dojeli do Keszthely.

Zámek v Keszthely je barokní, leží uprostřed města v rovněž barokní zahradě a patří hrabatům Festéticům. Mimo jiné je v něm proslulá knihovna, jíž se říká Helikon; uvítal nás ovšem jen správce, neboť panstvo nebylo právě přítomno, ale správce nás ochotně provedl po celém zámku a samozřejmě vyhověl Dianě, když po něm chtěla pohlednice.

Potom jsme jeli zase zpátky; po cestě jsme se zastavili na oběd v csárdě pod kopcem Badacsony a ochutnali tamější skvělé víno, hlavně ovšem Charry; takže jsme zpátky do Tihany dojeli dosti pozdě odpoledne. Denis, ačkoliv byl poněkud unaven od jízdy, nedal to na sobě znát; rychle se svlékl, uložil parádní oblečení a už mazal za kamarády.

Ale přesto měl Dianin nápad něco do sebe; od chvíle, kdy jej viděli jako lenního pána, si kluci uvědomili od Denise svůj odstup a měl co dělat, aby ho nepovažovali za zhýčkaného panského chlapečka, kterému se nesmí nic stát. Takže nastal kýžený klid.

Až zase za tři dny navštívil Szarvás Charryho a zahájil s ním vyjednávání německy, protože jinak by se nedomluvili: „Teda, já nevím, jaký příkazy jste dali tomu vašemu malýmu...“

„Copak,“ vmísila se Diana. „Zase problémy s děvčátky?“

„To ani ne; holčiček už si nevšímá a ony jeho taky ne, protože dostaly doma nářez. Teď dělá... já tedy nevím, jestli to náhodou nedostal od vás nebo od Baarfelta nařízený, ale stejně...“

„Určitě ne! Tak co teda provádí?“

„Zakládá námořní flotilu.“

Charry nepochopil; Diana ano, ale jen se začala smát.

„Na tom není nic k smíchu! Když ho kluci viděli jako pána, byli zvědaví, co je ve skutečnosti zač; a on jim začal vyprávět o řádu a naší armádě. Kdyby byl dospělej chlap, tak by se to dalo taky hodnotit jako prozrazení služebního tajemství, jenomže kluci tomu naštěstí nejsou schopni porozumět. Ale hrát si na to můžou...“

„Aby ne; a že se jim to líbí, co?“ smála se Diana.

„Kluci mají dvě rybářský loďky, takový starší a děravý, co už dospělý chlapi nepotřebujou. Denis jim nařídil, aby ty lodě dali do pořádku a chystali se k boji. Učí je používat meče a tesáky, taky všelijaký vychytralý finty... včera zajeli do Balatonfüredu a ukecali kluky odtamtud, aby se k nim přidali. Mají tři lodě...“

„Uklidni se, bratře Aladáre,“ šklebila se Diana. „Na celým světě si děti přece hrají, to není nic zvláštního...“

„Na celým světě nezakládají děti pobočky Templářského řádu!“

„Děti si hrají na to, co dělají dospělí, to je přece známo. Když je Denis Templář, zakládá pobočky řádu, to je přece...“

„Takže ty si myslíš, že to je v pořádku?“

„Nepochybně. Ale neboj se, promluvím s ním.“

Charry k tomu kýval hlavou, takže Szárvas pokrčil rameny a šel.

Diana se až do večerních hodin žhavila a chystala se, co klukovi řekne. Přišel soumrak a se soumrakem Denis, očividně velmi spokojený se svým dnešním počínáním.

„No jen pojď, ty ozdobo světa,“ uvítala ho vlídně.

Denis zbystřil pozornost. „Co jsem zase provedl?“

„Nevíš? O založení odbočky Templářského řádu taky nic?“

Denis se okamžitě rozzářil, jako kdyby měl dostat vyznamenání. „Tak především: nezakládám nic, co by mělo jakoukoliv spojitost s řádem Templářů. Zakládám docela nový řád Zlatého draka, který bude pokračováním toho, který měl císař Zikmund v patnáctém století a jehož příslušníkem byl transylvánský kníže Vlad Tepes IV., zvaný Dracula, ten co potom strašil v Londýně...“

„Denisi, ve vzduchu se vznáší facka. Kam asi dopadne?“

„Dobrá, mučte mne a týrejte! Snášet veškerá protivenství se muži sluší s hrdinskou odevzdaností!“

„Nekecej a povídej o řádu Zlatého draka; jinak...“

„Je mi líto, ale nesmím prozradit nic, protože to je tajemství utajené před každým, kdo není členem řádu; a ty jím být nemůžeš, protože jsi holka a holkám je vstup zapověděn, podle tvé směrnice ohledně styku s holkami...“ Denis se obratně vyhnul pohlavku.

„Heleď, za pár dní odjedeme; co bude s tvým Zlatým drakem?“

„Ano, právě samostatnost a soběstačnost řádu je mým cílem; proto jsem povinen vychovat si patřičné komthury, rytíře, vojáky a všechny ostatní členy, aby přežili i bez mé přítomnosti...“

„Ty jsi velmistr?“

„Zastupující velmistr.“

„Aha... a ten hlavní je kdo?“

„Vlad Tepes IV., Dracula.“

„Ten je snad už mrtvý, ne?“

„No... to právě není tak docela jisté. Za určitých okolností je možné vyvolat jeho ducha a přijímat od něho rozkazy...“

„Nesouhlasím. Dracula nebyl hoden velet řádu!“

„Proč? Byl to statečný muž a vyháněl ze země Turky! Naopak, já si myslím, že právě on je ta nejsprávnější osoba. A kluci si to taky myslí, takže řádová Nejvyšší rada to schválila...“

„Dobře, to je mi taky jedno! Kdo bude velet řádu fakticky?“

„Ernö Ladomér Király Szarvás, syn našeho hostitele.“

„Blbost! Tomu jsou čtyři roky!“

„Dal jsem komthurům přísný příkaz vychovat jej jako velitele; slíbili mi, že o něho budou pečovat...“

„Denisi, jestli se z tebe vzteknu, tak tě pokoušu!“

„Proč? Já myslím, že to zvládnou...“

„Jak se budou vybírat ti komthurové?“

„Podle schopností; to musejí kluci zvládnout sami. Těm prvním dám zasvěcení zítra v noci, ostatní už si zařídí...“

„Ty dáš někomu zasvěcení? Sám žádné nemáš!“

„Teď nemám, ale míval jsem...“

„Kdy? V nějakém minulém životě?“

„Ano.“ usmál se Denis klidně. „Říkal mi to Jerzy Lasęka.“

„Nelži, kluku! S Jerzym jsem mluvila, v životě tě neviděl!“

„To vím taky; ale já se v meditaci spojil s jeho duchem. Povídal mi spoustu věcí... víte třeba to, že Jerzy je částečná inkarnace archanděla Michaela?“

„Jerzy Lasęka, pokud vím, je mazaný dobrodruh, který má snahu osvobodit Polsko. O svém spojení s archandělem neříkal nic!“

„Protože ve své hmotné podobě to neví, to je samozřejmé; jenže jeho astrální tělo má samozřejmě vědomí nebeské osobnosti, takže může vysvětlit také jiným astrálním tělům, co...“

„Kde prosím tě bereš tyhle hefty? Co ty můžeš vědět o astrálním těle, inkarnacích a minulých zrozeních?“

„Od začátku mi o tom přece vykládáš, ne?“

Dianě napadlo, že by měla počítat do deseti, než ho praští. Pak v ní zvítězila přirozená zvědavost. „A tys doopravdy zkoušel meditovat? A šlo ti to, měl jsi nějaké výsledky?“

„Už jsem přece říkal, když spím, dokážu opustit svoje hmotné tělo a spojit se s vyšším vědomím; to jsem dělal, když jsem byl ve vězení, tak to můžu dělat i teď, ne? Aspoň si víc odpočinu!“

„Energie máš skutečně až příliš; nejspíš ti přiškrtím kyslík, drahoušku. Ale dá se těm tvým vizím skutečně věřit?“

„Nechápu, proč zrovna tebe musím přesvědčovat!“

„Dobře, tak mě přesvědč! Řekni mi jediný konkrétní fakt, který by mě přesvědčil, že si nevymýšlíš nebo neblázníš!“

Denis zaváhal a Diana si libovala, jak na něj vyzrála; konečně řekl: „Mohla bys mi udělat mléčné kuličky burfi, které ses učila vařit v klášteře v Barmě, když jsi tam byla mniškou?“

Dianě ztuhly rysy. „Jak o tom víš?“

„Viděl jsem to, dokonce jsem sledoval, jak to všem chutnalo. Taky vím, že ti to slušelo v šafránovém rouchu... Ale nemohl jsem ochutnat, protože astrálním tělem to nejde...“

Diana horečně přemýšlela. „Někdo ti to vykecal? Charry, Tošio nebo kočky? Ti tam byli taky, přinesla jsem jim ochutnat...“

„Můžu ti jmenovat dobroty, které jsi tam vařila a které jsi nikomu nedala. Třeba pakory a samosy, smaženou zeleninu...“

Diana jen potřásala hlavou. Denis postřehl, že zabodoval a že se dostal do vedení. „Víš, já bych potřeboval pro kluky uspořádat aspoň malé pohoštění. Mohla bys opravdu udělat nějaké sladkosti?“

„No... konečně, když to bude na rozloučenou...“

„Ne, bylo by to na tu slavnost. A taky... kdybys to mohla potom obětovat; tak, jak se to dělá tam v klášteře.“

Diana zaváhala. „No... v podstatě bych mohla, ale... ty opravdu chceš uspořádat zasvěcování? Spíš by se hodilo pasování na rytíře podle řádových zvyklostí, ale...“

„Ano, to mám v úmyslu. Uděláme to nahoře za klášterem, je tam jezero, kterému se říká Malý Balaton. Tam uděláme oheň...“

„Zítra v noci? Neměla bych... víš jistě, že to zvládneš?“

„Musím to zvládnout. Jinak bude můj život v tomto zrození zbytečný a vůbec jsem nemusel přijít na svět...“

Dianu ovládlo dojetí; objala chlapce a přitiskla si jeho vyhublé tělíčko k hrudi. „Já se na tebe vážně nezlobím, Denisi! Když je to tak, dělej si, co chceš... ale prosím tě, aspoň to nikomu neříkej! Lidé by to nemuseli pochopit!“

„Až se moji rytíři rozletí jako andělé pomsty celým světem, uvidí to oči všech lidí!“ připomněl vážně. „Já vím, možná dost riskuju, někteří z kluků odpadnou, zapomenou nebo zradí, že beru na sebe jejich karmu a za to budu možná odsouzen; ale já to pro ně musím udělat, chápeš? Nemůžu dovolit, aby i jejich životy byly zbytečné a marné!“

„A tímhle myslíš nebudou?“

„Dostanou šanci zúčastnit se velkého Božího boje za očištění světa! To je snad málo?“

„Tak jsi jim to říkal? Rybářským a vesnickým klukům?“

„Nezáleží na tom, kdo se narodil v jaké rodině. Šrí Hanumán se narodil v rodině opic, a stejně sloužil Pánu Rámovi, když bojoval s démonem Rávanou o svoji Sítu...“

„Já vím. Prosím tě, jdi už radši spát...“

Denis mírně přikývl hlavou. „Pořád ještě mi nevěříš?“ usmál se téměř shovívavě. „Tak dobře; způsobím, aby ses dnes v noci ve snu přenesla do toho kláštera. Aspoň si oživíš recepty...“

„Tak dobře! Uvidíme, co dokážeš...“

Szárvas si neodpustil dotaz, jak se svým svěřencem pořídila, Diana ale působila roztěkaným dojmem a jen pokrčila rameny. Zato ráno se probudila ve čtyři hodiny a už se jí nepodařilo usnout, neboť v tuto dobu vstávala v klášteře; a Charrymu řekla:

„Tak nevím. Buď jsem úplně blbá, nebo ten kluk fakt něco umí!“

Potom skutečně celý den vařila; večer Denis přišel kupodivu dřív než jindy a dokonce šel bez zdráhání spát, což nebývalo zvykem. V noci se však probudil; pomohli jsme odnést to všechno na místo, kde přes den připravili dříví. Když na věžích chrámu Tihany odbíjelo jedenáct, byl zapálen oheň; všichni přítomní se očistili ve vodě a poté Denis vykonal jejich pasování na rytíře Řádu Zlatého Draka. Použil téměř stejného rituálu jako Tomáš při pasování Templářů, ale přece jen některé detaily byly jiné.

Kluci se chovali, jako by je ovládal nějakou magickou mocí; když se na ně Denis obrátil, cítili se vyznamenáni jeho přízní, věřili mu každé slovo a byli ochotni za něj skutečně bojovat. Přednesl jim velice extatickou řeč, v níž je vyzval, aby smetli z povrchu zemského hřích, ničemnost a zločin a bojovali za nastolení Božího království; to je přivedlo do takového nadšení, že kdyby se ve shromáždění vyskytl nějaký hříšník, určitě by ho na místě roztrhali na kusy.

A přestože jsme se vrátili ve velice pozdní hodinu, vypadal ráno Denis tak čerstvě, jako kdyby celou noc tvrdě spal.

Toho dne přijel Vítek a automobilem, jedoucím ještě líp než kdy jindy. Kromě jiného k němu připojil velké nádrže na pohonné hmoty, neboť na Balkáně nic takového určitě nebude k sehnání. Odpočinul si u Szarvasových a my všichni jsme se přichystali na zítřejší cestu. Nejsem si jist, ale mám dojem, že řadě lidí ve vesnici Tihany spadl naším odjezdem kámen ze srdce.

Brzy ráno jsme vyrazili na další pouť, tentokrát přímo k jihu; tam sice bylo jezero, ale přívozem jsme přejeli do vsi Siófoku a odtamtud zamířili na Nagykaniszu.

O městě Nagykanisza nemůžu mnoho říct, už proto, že nás ani nepustili z auta a jenom lidé prošli městem a prohlédli je. Tvrdí se, že je to centrum většiny loupežníků a kriminálníků z celých Uher; nicméně na Charryho a Dianu si nikdo netroufl, takže nemohou tu pověst potvrdit. K nemalé Denisově radosti tam objevili knihkupectví; knížky, které nakoupil v Budapešti, už všechny přečetl a obával se, že po cestě Balkánem už nesežene ke čtení nic. Tituly knih, které tam koupil, si nepamatuji; byly to spisy maďarských autorů v originále, to je jediné, co vím.

Posledním uherským městem, které jsme viděli, byl Varaždín; tam jsme zastavovali na pozdní oběd. Je větší než Nagykanisza a všem se líbilo; místní lidé vyprávěli Dianě, že nejparádnější je zde místní hřbitov, uspořádaný jako obrovský park. Dianě napadlo pár lidí, které by tam s chutí pohřbila, ale nerealizovala to.

Tam jsme překročili hranici Chorvatska; od teďka nemluvili už lidé maďarsky, ale chorvatsky, což je jazyk slovanský, podobný češtině či slovenštině, takže Diana se mohla vyřádit. Silnice tam však mají ještě bídnější než v Uhrách; ploužili jsme se sotva krokem a na noc byli nuceni se utábořit v lese v pohoří, kterému se říká Medvedica; bohužel, žádného medvěda jsme nepotkali, ačkoliv si to Denis moc přál.

Ráno jsme pak už jeli s kopce až do velkého města Zagrebu; tam byli lidé příjemně překvapeni civilizovaností města, které má dokonce divadlo, několik kostelů a dvě katedrály: na jednom kopci barokní chrám Svatého Marka na Starém městě, na druhém gotickou katedrálu, původně z roku 1096, ale přestavěnou po posledním zemětřesení v roce 1880. Staré město je kouzelné; Henryk nás zavedl k zázračné Panně Marii, které se říká Matka Boží od Kamenjih vrata a bydlí v obyčejném průjezdě, celém vyzdobeném tabulkami lidí, kteří jí děkují za zázrak. Poprosili jsme ji, aby nás ochraňovala, neboť jsme měli tušení, že to budeme potřebovat. Příjezd automobilu do města vyvolával bouři nadšení, všichni členy výpravy srdečně vítali a zvali je, aby zůstali co nejdéle. Bohužel jim nebylo moci vyhovět, Chorvatsko patří ještě Rakousku a tak jsme museli dál.

Do večera jsme dojeli až do města Karlovace; o tom nemůžu říct nic zvláštního, nad městem je sice jakýsi hrad, ale nikoho z nás nepustili dovnitř. Přespali jsme tam, lidem usmažili kuřata a nám je dali syrová, což nás potěšilo. Zapili to vínem a šli spát.

Další den jsme se tloukli polními cestami pořád k jihu; teče tam řeka, která vytváří u vesnice Plitvice rozsáhlý komplex jezer a vodopádů. Dorazili jsme tam večer, vykoupali se a najedli v místní hospodě; druhý den jsme si pak celý ten kraj prošli, protože se nám tam moc líbilo. Protože jsme oznámili židovskému krčmáři, že tam budeme spát ještě jednu noc, celý den i se svou ženou vyvářeli, aby nás pohostili. Lidem to moc chutnalo a byli velmi spokojeni; my ostatně také.

Během příštího dne jsme překročili hranice do Bosny. Tato země byla podle Henryka Wagiery zmítána všemožným neštěstím od dávných časů. Když patřila Srbsku, zaútočili na ni Turci a na místě zvaném Kosovo Pole pobili celou srbskou armádu, aby si mohli ve městě Sarajevu zařídit pašalík. Od té doby tam žijí muslimové a křesťané pohromadě, občas se hádají, občas perou a někdy jsou dokonce chvíli přáteli; v nedávné době na ně přitáhla rakouská armáda, dobyla Bosnu a Hercegovinu a způsobila při tom lidem tolik různých příkoří, že ji okamžitě všichni začali svorně nenávidět. Z toho důvodu nemají rádi nikoho, kdo mluví německy, s čímž se svezli i Charry a Diana. Do místního vývoje zasahuje taky Srbsko, v poslední době čím dál odvážnější; založilo v Bosně organizaci zvanou Černá Ruka, která má v úmyslu zemi osvobodit ode všech. Lid je tam drsný, odvážný a ovládaný jistou svéráznou představou o čestném jednání; z toho důvodu jsme se nemuseli obávat ani tak místních obyvatel, jako spíš rakouských četníků a vojáků.

Ale tak jednoduché to nebylo; když jsme té noci tábořili a my se vydali do okolních skal na lov, objevili se čtyři otrhaní chlapi, kteří vehementně žebrali o nějaké jídlo nebo o peníze. Charry jim dal něco z našich zásob, načež ti chlapi začali popuzeně vykřikovat a žádali ještě peníze. Charry jednoho z nich praštil pěstí do nosu, oni se sebrali a utekli pryč. Za chvíli se však odněkud ozvala střelba z ručnic a ti chlapi se na ně opět hnali, tentokrát ozbrojeni po zuby. Všichni naši zahájili rovněž palbu ze všech hlavní, dokonce i Denis střílel z pistole. Rychle jsme se vrátili a s řevem na ně zaútočili; vylekali se tak strašně, že nechali útoku a ztratili se ve tmě.

„No... tak to byl uvítací výbor.“ konstatovala Diana.

„To nic,“ odpověděl na to Charry. „To bylo jen tak, abychom zbytečně nepropadali optimismu o své bezpečnosti. Od teďka radši budeme spát v bezpečných hostincích...“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:21