Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po oslích stezkách

Zpět Obsah

Balkánské cesty jsou vynalezené spíš pro osly než pro vozidla. Proto jsme příští dny trávili tím, že jsme se probíjeli neuvěřitelně vyprahlými horami, v nichž jsme nepotkali víc než dvacet lidských sídel za jeden den. Jsou to ubohé chaloupky, jejichž obyvatelé se ani neodvážili jít na nás podívat.

Chýlilo se k večeru, když jsme daleko před sebou v nějakém horském údolí spatřili domky a nad nimi bělostný minaret; většina lidí jsou muslimové. Vítek tam zamířil a rozjel se po klikaté horské cestě tak rychle, že jsme měli strach, abychom se někde nerozbili.

„Proboha, radši trochu zabrzdi!“ radila mu Diana.

„To bych moc rád,“ procedil Vítek skrze sevřené zuby. „Bohužel to nejde! Vypověděly mi brzdy...“

Charry počal sprostě klít, Henryk se snažil lézt dopředu, aby se pokusil pomoci, ale nemělo to smysl. Řítili jsme se tedy stále dál a dál; potkali jsme vesničana, který jel na oslu a za ním pěšky cupitala žena s nůší věcí; když osel spatřil divoce jedoucí auto, zahýkal a pokusil se vylézt na nejbližší skálu. Podařilo se mu to, až na to, že jeho pán z něj spadl a teď se zoufale drápal za ním. Žena se přitiskla ke skále; udělala nejlíp, protože jsme se jí krásně vyhnuli a hnali se dál.

„Vesnice je blízko!“ volala Diana. „Jenom, jak zastavit?“

Vítkovi tekl po čele pot; náhle strhl volant doprava, sjeli jsme s cesty, přejeli malou louku a zapadli až po nápravy do potoka. To však konečně rozkurážený stroj zastavilo, Vítek vypnul motor a zhluboka si oddechl.

„Tak jsme dojezdili. Co teď?“ ptala se Diana.

„Je potřeba vyhrabat auto z potoka a dostat do vesnice. Já bych ho snad opravil, ale vytáhnout se nám ho nepodaří.“

Denis ochotně první vyskočil dvířky; protože všude kolem byla voda, rázem se do ní propadl až po břicho. Než se vyhrabal ven, dvakrát uklouzl a byl blátem olepený až za ušima; naštěstí si z toho docela nic nedělal. Charry vyskočil rovněž, ale chytřeji; zůstal stát po kolena ve vodě a pomohl Dianě. Opřel se do auta, ale seznal, že to nemá cenu a že bude nejlepší na to vzít chlapy se sochory a provazy.

„Uděláme to takhle: Vítek a Henryk se pokusí opravit brzdy, aspoň provizorně. Já a Diana s Tošiem zajdem do vesnice a zkusíme sehnat nějakou pomoc. Kočky, vy vylezte ven a zatím se schovejte; není nutno nahánět lidem hrůzu...“

Bylo to schváleno, jenom s tím, že se k Charrymu a Dianě přidružil také Denis. Tošio byl ochoten jít kamkoliv a dělat cokoliv; zbylí dva se dali do provizorní opravy.

Do vsi skutečně nebylo daleko; dokonce to bylo město, ačkoliv to na pohled nebylo poznat. Když tam klopýtali, předjel je muž na oslu, divoce gestikuloval a nadával v řeči, které nerozuměl ani Denis; dali se s ním do řeči, ale záhy zjistili, že to nemá cenu. Domorodec byl stár kolem čtyřicítky, oblečen do špinavých hadrů, ohavně páchl a neustále se rozčiloval; nakonec taky on pochopil, že jeho řeči postrádají účel, naskočil na svého osla a tloukl ho větví po zadku tak dlouho, až se dal do běhu.

Jeho počínání však zřejmě nějaký smysl mělo; mezi chalupami se strhl virvál a hluk, a naproti Charrymu se vyřítil dav lidí, asi čtyřicet mužů, starců a chlapců, zatímco ženy a děti je sledovaly z bezpečné vzdálenosti. Obklopili je, pokřikovali, gestikulovali a vzývali Alláha; Charry a Diana použili veškerých jazykových znalostí, aby jim vysvětlili, co se stalo, ale nezdálo se, že by došlo k nějakému porozumění. Nakonec Charrymu napadlo rozdávat drobné peněžní částky; když pak naznačil, že potřebuje lana, páčidla a krumpáče, rozběhli se do chalup a přinesli motyky, tyče a provazy. Ochotně se vydali s nimi až k autu, pobíhali sem tam, křičeli a hádali se, jak auto z potoka dostat. Charry se ujal velení, ukazoval, předváděl a snažil se pomáhat, což nakonec mělo úspěch. Spojenými silami vytáhli železný předmět zpátky na cestu, kde Vítek a Henryk začali spravovat.

Úspěch akce všechny naplnil radostí; Charry a Diana usoudili, že jejich křik a brebentění nejeví známky nepřátelství, naopak to vypadá, že jsou spokojeni. Vydali se tedy směrem ke konaku, jak se v tom kraji říká hostinci. Byla to stavba dost zvláštní: na kamenné podezdívce, do níž byly zasazeny schody na zapuštěných trámech, byla ještě cihlová podezdívka, bíle omítnutá; teprve na ní ve výši asi tří metrů začínala dřevěná konstrukce. Podle Denise to bylo opatření proti tureckým vpádům, ale dle Dianina názoru to mohlo zrovna tak dobře sloužit k likvidaci příliš nepozorných opilců. Vystoupali po tom strmém schodišti nahoru a vešli do hostinské místnosti.

Především tu byl kouř, který se dal krájet a přes který téměř nebylo vidět. Kouř vytvářela jednak kamna, která neměla důkladný tah do komína, jednak společnost, která tam seděla a pokuřovala, popíjejíc k tomu těžké husté červené víno. Ti muži byli zarostlí a zamračení, s tmavými hrubými tvářemi a červenými fezy na krátce ostříhaných hlavách. Ačkoliv vlasy měli v ošklivosti a snažili se jich zbavit, jak jen mohli, téměř každý měl důkladný černý knír, který byl u mnohých zakroucen vzhůru do špiček a dodával jim bojového vzezření. Mnozí měli za pasem dlouhé dýky, jeden dokonce bambitku s dlouhou hlavní. Vypadali jako loupežníci.

Hostinský, který nevypadal o mnoho lépe, se vybatolil odněkud z kouře a slušně se ptal, co si přejí. Diana zkusila, zda neumí německy; naštěstí znal jiddiš. Zeptala se, zda by mohl poskytnout naší společnosti ubytování a stravu a vzápětí mu ukázala peníze (sice jen bankovky, ale rakouské měny). Jak viděl peníze, ochotně souhlasil se vším; dokonce požádal panstvo, aby usedlo k tomu nejlepšímu stolu, od něhož předem vyhnal pár otrhaných banditů.

Sotva se usadili, už tu byl opět a přinášel víno; ani mu nenapadlo, že by Denis snad pít neměl. Taky přinesl chleba a pořádný kus slaniny spolu s lupičským nožem, kterým si měli pochoutku ukrajovat. Rovněž prohlásil, že večeře bude hned. Tošio nicméně prohlásil, že půjde raději zpátky k autu vysvětlit, co a jak.

Diana si všimla muže, který seděl v koutě u stolku opuštěn a sám; také to byl krajně podivný chlapík. Zatímco ostatní měli na hlavách strniště, možná i vši, tento muž měl hlavu i obličej vyholené do hladka; tak vynikla široká rudá jizva, která se táhla od temene lebky přes čelo a kořen nosu i přes tvář k bradě. Ten chlap mohl mít přes dva metry a sílu jako býk; měl na sobě jen lehkou kazajku, na prsou rozepjatou, takže bylo vidět mohutné svaly. Namísto úzkých soukenných kalhot měl široké mohamedánské šarvary, svázané pásem, za nímž měl nůž a pár pistolí. Nohy měl ovšem bosé, ale na jedné měl uvázánu primitivní ostruhu. Zvolna a rozvážně upíjel ze džbánku vína.

Lidé v krčmě nebyli zřejmě nijak zvlášť rádi, že jim přibyli takoví hosté jako Charry a Diana; hovor uvázl, jednotliví mluvčí se nakláněli blíž k posluchačům a hovořili šeptem. Tu a tam vybuchly prudké nadávky, kterým však nikdo nerozuměl. Někteří vstali a šli si je prohlédnout víc zblízka; neudělali ale nic a šli si zase sednout.

Večeře trvala dlouho a pořád nic nenesli. Charry se už chtěl zvednout a jít se podívat, když se najednou zase otevřely dveře a vstoupil nějaký muž. Kráčel rovnou doprostřed místnosti. Bylo mu mezi čtyřicítkou a padesátkou, byl městsky oblečený, pečlivě učesaný a s pěstěným plnovousem; nevypadal, že by měl zbraně ani nevyhlížel jako lupič. Nesl si nějakou tašku, ve které snad měl knihy nebo něco podobného. Jeho pohled byl pánovitý a sebevědomý, zřejmě byl zvyklý poroučet všem.

„Živio, druže Drago!“ volali na něj všichni. „Dobro došli, Dragoljub Pŕtič!“

„Živeli, drugovi!“ odpověděl jim přátelsky; některým podal ruku, pak zamířil k onomu holohlavému muži a také jemu nabídl pravici. Ten muž se mu uctivě uklonil. Potom se příchozí obrátil k Dianě a Charrymu, ostře si je prohlédl a přistoupil k nim blíž:

„Co děláte na tomto místě? Kdo jste?“ ptal se německy.

„Nevím, co je vám po tom,“ řekl Charry. „My jsme tu byli a vy jste přišel! Snad byste se mohl představit!“

„Jsem Dragoljub Pŕtič, učitel.“

„Hrabě Guyrlayowe; toto je má žena, hraběnka Diana. Cestujeme do Sarajeva a porouchal se nám automobil.“

Dragoljub Pŕtič pohlédl na Charryho zkoumavě, potom svezl zrak na jeho revolver, který se rýsoval pod rozepjatým kabátem.

„Proč se zbraní? Přišli jste špehovat?“

„Pokud vidím, většina mužů tady nosí zbraně!“

„Protože jsou tady doma. A vy jste cizinci!“

„Nepopírám, jsme cizinci. A co má být? Přišli jsme, protože nám vypovědělo službu auto. Zase odejdeme...“

„A povíte o nás nejbližšímu rakouskému veliteli četníků nebo dokonce vojska! To nedovolím!“

„Nejsme spřízněni s rakouskou státní správou a nedonášíme jí nic. Nežalujeme na bandity, dokonce ani na spiklence!“

„Aha!“ vykřikl Pŕtič. „Takže víte dobře, kdo jsme! Teď ses odhalil, ničemo; nevyjdeš odtud živý!“

Charry přeskočil jedním skokem stůl a chytil učitele pod krkem: „Ty skopová palice! Co je mi po tobě a tvém spiknutí? Já chci jen večeři a nocleh, žádný vaše komploty mě nezajímají!“

Ovšem řeči už byly zbytečné; hovořily činy. Muži povstali a hrnuli se na Charryho; ten odrazil pár chlapů pěstmi, vzápětí se vedle něj objevila Diana a počala se rovněž rvát jako tygřice. Denis, kterého Tošio každé ráno učil zápasu, skočil pod nohy dvěma útočníkům a dostal je tím na zem, bohužel třetí mu dal kopanec, že přeletěl celou krčmu, zastavil se o zeď a začal kňourat. Diana se zatím bránila úspěšně, ale Charry na tom byl zle od chvíle, kdy do boje zasáhl ten holohlavý divoch.

Byl to chlap veliký a těžký; rozhrnul svoje kamarády prackami, sáhl po Charrym a přitáhl ho k sobě jako panenku. Charry sice chlapa setřásl a zahodil někam do kouta, ale vzápětí mu někdo rozbil o záda stoličku, takže letěl za ním. A ještě nějaký lotr mu dal po hlavě láhví; Charrymu vytryskla z hlavy krev a začal zuřit. To už holohlavý vstal a znovu se na něj hnal; Charry jej chytil, zkroutil a praštil s ním pořádně o zem, jenže holohlavec nebyl jen tak někdo a rval se o život; podrazil Charrymu nohy, srazil jej a několikrát udeřil pěstí do obličeje. Potom vytáhl dlouhý křivý nůž, chytil Charryho za límec a chystal se vrazit mu nůž do hrdla. Při tom mu roztrhl košili; komthurský kříž se uvolnil a učitel Pŕtič jej spatřil. Zařval, holohlavec se zarazil v pohybu, zatímco Charry jej nabral koleny a hodil někam za sebe i s jeho nožem. To už ale přestali bojovat i ostatní, stáli jen ve střehu. Charry se zvedl, vztekal se, ale když viděl, že se už nebojuje, taky neútočil.

„Počkat,“ řekl učitel Pŕtič. „Kdo opravdu jste?“

„Už jsem sakra řekl – hrabě Guyrlayowe!“ prskal Charry.

„Jak to, že nosíš kříž jako Baarfelt?“

„Co je ti po tom, blbče? Je můj a mám na něj právo!“

„Kde jsi vzal kříž pana Baarfelta?“ vykřikl Pŕtič. „Řekni, kde je Baarfelt – nebo tě zabijeme!“

„Co já vím, kde je? Ale ten kříž je můj, jsem sice přítelem Tomáše Baarfelta, ale jeho kříž jsem mu nevzal...“

„Jak to můžeš dokázat?“

„K čertu... támhleten kluk je Baarfeltův syn Denis!“

Učitel Pŕtič přistoupil k Denisovi, chvíli si ho prohlížel a potom dal příkaz, aby mu rozvázali ruce. „Proč nepřišel sám? Co se mu stalo? Kde je?“

„Tak počkej!“ začal Charry přicházet k sobě. „Především ty řekni, co je ti po tom, co Baarfelt. Pamatuj si, že nedáváme informace jen tak každému hej nebo počkej! Kdo jsi a co máš s Tomášem?“

Učitel především odeslal svoje bandity zpátky ke stolkům; šli docela rádi, Charry a Diana jim nepřipadali jako snadní protivníci. Dragoljub Pŕtič si sedl k Charryho stolu a na jeho pokyn přisedl i holohlavec.

„Jste v naší moci a proto odpovídejte podle pravdy! Napřed vám povím, kdo jsem: Dragoljub Pŕtič, učitel a zároveň rajónní vůdce Černé ruky v tomto kraji. Tento muž se jmenuje Zdravko; víc nemusíte vědět. Je Černohorec, ale musel svůj kraj opustit. Nebudu vám povídat, proč.“

„Pravděpodobně někoho zabil,“ řekl Charry. „Nezajímám se o to. Co je to Černá ruka?“

„Černá ruka je organizace vlastenců Bosny a Hercegoviny, která usiluje o svržení habsburského jha! Já jsem přišel jednak na schůzku členů Černé ruky, jednak k vyučování psaní a čtení; tito lidé jsou negramotní a já je učím vzdělanosti...“

„To teda skutečně potřebujou!“ souhlasila Diana.

„V tomto kraji je zvykem, že ženy mlčí a nepletou se do hovoru mužů!“ řekl přísně učitel.

„U nás v kraji je zas zvykem, že sprosťáky mlátíme po nose!“ řekla Diana. Pŕtič se zamračil, tak vytáhla zpod košile svůj křížek a ukázala mu ho; učitel se zarazil a neochotně sklonil hlavu. „Vidím, že tvá žena patří ke spolku. Dobrá, budu s ní mluvit, jako by byla mužem...“

„Ty víš, k čemu patří tento kříž?“ ptal se Charry.

„Patří nějaké podobné organizaci, jako máme my. Lidé označení křížem nám prodávali zbraně. Také Tomáš Baarfelt, či kníže Sorroni z Itálie, který se občas ukáže, aby nás poučil, nosí takový kříž. Myslel jsem, že je jeho; nikdy jsem u jiného neviděl kříž s červenými kameny...“

„Je jich ještě několik, označují vyšší důstojníky. Jsem Baarfeltův přítel, na té úrovni co on. Cestuji s jeho synem a z jeho příkazu do Benátek; tak jsme to vzali přes tento kraj, který se nám až do včerejška zdál přátelský a pohostinný.“

Pŕtič vyskočil a vydal řadu příkazů; vmžiku tu byl krčmář, přinesl nový svícen s lepšími svíčkami, lepší víno a během pěti minut zde byla chutně upravené večeře. Pŕtič na všechno dohlížel; řekl: „Omlouvám se vám, přátelé, za utrpěné příkoří! Neprokázali jste se svými znaky, tak jsem vás považoval za rakouské špióny. Jste-li ale přátelé knížete Baarfelta...“

„Dokonce i my prcháme před rakouskou policií,“ pochlubila se Diana. „Trochu jsme se pohádali s císařem...“

„Vy jste hovořili s tou kreaturou, která svým mrzkým pachem pošpinila trůn říše?“ zvolal učitel.

„Pcha! Já s ním dokonce tančila!“

„Och Bože!“ vykřikl Pŕtič a spráskl ruce. „Taková příležitost! Jak můžeš dopustit, aby se k uzurpátorovi dostala žena, která nemá dost odvahy vykonat ten hrdinský čin?“

„Jaký hrdinský čin máš na mysli?“

„Měla jsi ho zabít, sestro! Probodnout, zastřelit, hodit na něj bombu! Byl by konec našeho utrpení!“

„Mýlíš se, kamaráde, císař za všechno nemůže. Jistě, něco taky má na svědomí on; ale většinu zavinili druzí, jeho ministři, diplomati a poradci. On sám je více méně neškodný stařík, ani moc chytrý, ani moc rozhodný. Nemůže za to, co se děje...“

„Jak tohle můžeš říct? Nepřítel vlasti je pro tebe neškodný stařík? Zrazuješ vlast a ještě se tím chlubíš!“

„Ale běž! Především nejsem občanka Rakouska ani Bosny, takže je mi to srdečně jedno. A potom, po něm by přišel někdo jiný a možná ještě horší než on!“

„Zabijeme i jeho! Je ještě dost odhodlaných junáků, aby vybojovali vlasti vytouženou svobodu!“

„Dobře, o tom se teď nebudeme bavit.“ mávl rukou Charry.

„Naopak, o tom se především musíme bavit! Ta myšlenka se musí stát vůdčí ideou všech srbských vlastenců!“

„Prosím tě, pochop: odstraněním císaře nedosáhneš ničeho, jen represálií a zatýkání, možná dokonce věznění nebo poprav!“

„Jsme odhodláni zemřít za svou svobodu!“

„Ale to byste zemřeli zbytečně! Je třeba bojovat chytře; všeobecným povstáním. Zvyšovat počet odhodlaných mužů, shánět zbraně, munici, obklíčit rakouské posádky! Taková akce se musí připravit, ne se do ní hrnout jako telata na jatka! Cesta, kterou jsi zvolil ty, je správná: učit lidi je třeba, beztak to budou v životě potřebovat. Je zapotřebí vysvětlovat jim boj, učit je zacházet se zbraní. Podívej se, jaké mají starodávné bambitky, oproti mému revolveru směšné! A to rakouská armáda má ještě lepší zbraně, než jsou ty naše!“

Tomuhle argumentu Pŕtič rozuměl; rozpřáhl ruce a hlučně je spráskl. „Možná máš pravdu, i Baarfelt na schůzi takto mluvil. Viděl jsem, jak ses bil ty a tvá žena... i ten kluk. Kde jste se naučili tak bojovat?“

„V Japonsku. Ostatně, mám s sebou jednoho muže, který nás to naučil. Ovšem trvá to dlouho a my nemáme čas.“

„Kam spěcháte?“

„Především opustit Rakousko, než se policie vzchopí, aby nás zatkla. Máme schůzku s Baarfeltem v Benátkách v Itálii. Tam se musíme dostat.“

„To je jednoduché. Můžeme vám pomoci dostat se do Ragusy nebo Spalata. Odtamtud pojedete do Benátek pašeráckou lodí. Vyhovuje vám to?“

„Samozřejmě, velice. Pochopitelně rádi zaplatíme...“

„Bratře!“ učitel vyskočil. „To bys mne urazil! Jste samozřejmě hosty Černé ruky, našimi bratry; a mezi bratry se neplatí! Museli bychom tě zabít, kdybys nám nabízel peníze!“

„Tak ti teda děkuju, bratře. Ale nejsme tu jen my tři; u auta je náš šofér Vítek, Tošio Yamanaki a Henryk Wagiera, Baarfeltův správce. A máme s sebou tři šelmy, takové velké kočky...“

„Wagiera? Baarfeltův Polák? Toho znám; kde je?“

„Vyprošťuje s několika lidmi naše auto z potoka.“

Pŕtič se obrátil na Zdravka a dal několik ostrých rozkazů. Obrovitý Černohorec se zdvihl a zahalasil na celou hospodu; vzápětí se víc než polovina mužů zvedla a spěchala na pomoc našemu nešťastnému vozidlu.

„Samozřejmě ti pomůžeme!“ řekl učitel s radostí.

Vítek a Henryk zatím dospěli k názoru, že přestože auto stojí na pevné cestě, není možno je uvést do chodu; důvod jim nebyl jasný. Sedláci stáli kolem, přihlíželi a dohadovali se, jak asi by se taková železná obluda měla léčit. Někteří z nich měli své zkušenosti s léčbou ovcí, koz, oslů a dokonce krav a koní; jenže si nebyli jistí, zda to platí i pro plechové příšery.

Zdravko situaci vyřešil tak, že doporučil odtáhnout auto do města. Vítek souhlasil a počal shánět potah, ale Zdravko se jenom zasmál, uvázal lana k přednímu nárazníku a zapřáhl se do nich. Ostatní tlačili a tak krok za krokem dotáhli auto před krčmu.

Rozruch nastal, když jsme s autem přišli my; lidé o překot prchali do svých barabizen, ozbrojení muži připravovali k boji svoje směšné ručnice. Ale Charry byl při tom a zahulákal na ně, aby zanechali svého počínání. Potom jim učitel vysvětlil, jak si situace stojí; na to se ozval mohutný jásot, kterým ti dobří lidé dávali na vědomí, že s námi se už nebojí ani rakouského vojska.

Po zdárném dokončení díla byla v hostinci zahájena oslava, spočívající v nemírném pití místního hustého červeného vína a též silné pálenky rakije, hlasitém vyzpěvování a bojovnými projevy; jediná přítomná žena byla Diana, neboť zdejší lidé nepopřávají ženám práva zúčastnit se zábavy mužů. Kupodivu vůbec se nerozpakovali nad Denisem; byl sice dítě, ale muž a měl tedy mnohem větší práva než kterákoliv ženská osoba.

Denis se ale brzo vytratil; zalezl k nám do stodoly a tam ulehl na můj kožich. „S těmi tady není vůbec žádná zábava!“ žehral. „Abychom už byli co nejdřív pryč!“

„Nemáš náladu?“ ptal se Ao Harrap.

Denis jen mávl rukou; pak ho něco napadlo a začal si svlékat košili: „Olízejte mě! Ale pořádně, ať budu řvát, jak chci!“

„Neboj se,“ řekl Tannarr. „Nebudeš řvát. Nedostaneš šanci!“

Zatímco Tannarr držel jeho zmítající se tělo, olízali jsme ho důkladně od hlavy až ke špičkám prstů; je to zdravé a prospěšné pro tygří mláďata, takže i pro lidská. Denisovi nevadila bolest, ale strašně ho ničilo lechtání, stačilo zlehka mu přejet po žebrech a už se smál, až se ohýbal.

„Nedalo by se to nějak odstranit?“ ptal se Ao Harrap. „Třebas v hypnóze, kdyby sis uvědomil, že to ničemu nevadí...“

Denis se zamyslel. „No jistě, dalo. Jenže, to už nemám mít na tom světě žádnou zábavu?“

Potom si lehl a zavřel oči. Už jsme věděli, že se obvykle snaží odpoutat ve snu od svého těla a potulovat se někde mimo; říkal nám, že tělo si tak lépe odpočine, i když je potřeba dávat pozor a kdyby mu začaly chladnout ruce a nohy, rychle ho probudit. Na to ale dokážeme dát pozor. A Denis je disciplinovaný, jeho duše se vrací do těla v pravidelných intervalech.

„Kam se dneska chystáš?“ ptal jsem se.

„Nevím; chtěl bych zjistit, jak se má bráška Jerzy. Zabývá se zajímavou akcí, založil stejný řád jako já na Tihany, ale má tam trochu starší kluky. Když se to podaří, dobudeme celé Polsko!“

„Ty mu s tím nějak pomáháš?“

„No... zkusím to!“


Ráno se vyjíždělo; Vítek s Henrykem přece jen auto přes noc spravili. Napřed se však musely uspořádat mohutné oslavy naší přítomnosti v kraji; vyrukovaly k tomu i ženy ve slavnostních pestrých krojích se spoustou peněz různých národů, které měly nahoře provrtány a pak našity na halence i na šátku, kterým si zavinovaly hlavy. Starší a úctyhodné ženy mají těch mincí na sobě i deset kilogramů a dělá jim dost potíží se pohybovat; ale vzhledem k tomu, že jejich tance jsou pomalé a vláčné, to dokážou. Muži spíš skákali, mávali kolem sebe dýkami a bojovně křičeli; nejvíc a nejlépe tančil Černohorec Zdravko, jehož dlouhý zahnutý kinžál se mi zdál taky nejvíc nebezpečný.

V přestávkách mezi oslavami zkusili někteří zvlášť schopní muži junácký zápas s Charrym a Tošiem; ale byli biti, dokonce mohutný Zdravko, který jinak všem naháněl strach. Tošio prohlásil, že by se z něj mohl stát schopný zápasník a svolil, že mu ukáže některé tajné chvaty.

Neboť učitel Pŕtič a Zdravko měli jet s námi; za tím účelem jim přivedli dokonce koně, kdežto ostatní muži v tom kraji jezdí na oslech a mezcích. Zatímco Pŕtič se sotva držel na svém zvířeti, Černohorec byl skvělý jezdec; podle svého tvrzení se živil jízdou na koni a bojem od malička. Vyrazili jsme tedy na další cestu, provázeni dvěma jezdci na koních a mnoha na oslech; všichni byli po zuby ozbrojeni bez ohledu na to, že jejich špuntovky byly proti jakémukoliv vojenskému seskupení zcela neškodné.

Tak jsme cestovali horami; už o nás leckde věděli, přicházeli nám naproti a vítali nás; přinášeli jídlo, pití a vše, o čem soudili, že bychom mohli potřebovat. Doprovod se každou chvíli střídal, lidé z nových vesnic zaujímali místa starých a doprovázeli nás, seč měli jejich šediví oslíci síly. Naštěstí auto jelo i přes opravu pomaleji než obvykle, téměř krokem.

Když jsme zastavili v nějaké větší vesnici na oběd, Diana se odvážila požádat Pŕtiče, zda by nebyly k mání nějaké pohlednice; učitel se dost zarazil, chvíli se vyptával, co to je a pak s politováním sdělil, že nikoliv. Diana tedy posoudila úroveň kraje velmi nelichotivými slovy, naštěstí arminsky.

Taky se stal drobný incident; Diana totiž poručila jednomu z klackujících se chlapů doprovodu, aby donesl ještě jedno vědro vody; slyšela ho mluvit německy a tak se odvážila říct mu to bez Pŕtičova tlumočení. Chlap na ni vytřeštil oči jako na zjevení; potom zamručel: „Nějaký muž ti poručil, abys mi to vyřídila?“

„Ne, já ti to říkám! Chci si umýt ruce a tahle voda je špinavá, že by se to nezdálo ani praseti!“ odpověděla příkře, protože chlap se jí pro svou špinavost a hrubost nezamlouval.

Ozbrojenec na ni zíral jako s nebe spadlý. Konečně řekl dost hrubě: „Přines si vodu sama – babo!“

„Bylo mi řečeno, že nás máte obsluhovat a pomáhat nám!“

„To je možný – ale ne ženským! Já ženský sloužit nebudu. Táhni, nebo tě přetáhnu bičem!“ Dotkl se karabáče, který měl v holínce, spíš jen pro pořádek, neboť byl zvyklý poroučet a nepamatoval, že by ho kdy nějaká ženská neposlechla.

Diana se rozhněvala; všechna příkoří, jež byla nucena snášet v této barbarské zemi, jí vehnala krev do tváří. Vyštěkla: „Ale už se seber a mazej k potoku – a hned! Nebo zbiju já tebe!“

Chlap udiveně zahekal a rozmáchl se rukou; Diana jej chytla za tu ruku, škubla a mrštila jím do hnojiště, které bylo příhodně umístěno uprostřed dvora. Chlap sebou plácl do žumpy a překvapeně se zvedal, sakroval a sahal po noži.

„No, zkus to!“ Diana položila ruku na svůj nůž. „Vytáhni to svý párátko a máš tohle v žebrech!“

Chlap si to radši rozmyslel; hrabal se z močůvky a bručel si pod nos: „Allah akbar! Takový ženský aby šejtan sebral!“

Příhoda se rychle roznesla po doprovodu; všichni chlapi ji dávali k lepšímu, hlučně se chechtali a hanobili postiženého nešťastníka. Ale žádný se už neodvážil Dianě v čemkoliv odporovat a plnili její příkazy se vzornou rychlostí.

Tak jsme konečně dorazili do blízkosti města Sarajeva, první oázy civilizace; když jsme je spatřili z nějakého okolního kopce, spadl všem kámen ze srdce. Zatímco každá vesnice v této zemi mívá jednu až dvě mešity, Sarajevo jich má alespoň padesát a nad každou vysoký minaret. Učitel Pŕtič nám ukazoval ty nejvýznačnější: Kuršumli džamiju s olověnou střechou, Begovu džamiju, Karadžičovu džamiju. Diana znala několik mohamedánských měst, takže nám s potěšením líčila krásy Modré mešity v Káhiře a Aja Sofie v Istanbulu. Protože při tom citovala i korán v arabštině, Černohorec Zdravko jí zbožně naslouchal a po skončení citátů se před ní uklonil a políbil jí ruku.

Dianu to udivilo víc než veškeré hádky a rvačky s polodivokými domorodci. Udiveně pohlédla na Pŕtiče, ale ten se divil rovněž a nebyla s ním žádná řeč. Avšak nějaký mladý muž ze skupiny místních komandantů Černé ruky, kteří nás přišli uvítat, řekl:

„Zdravko je mohamedánského vyznání jako mnozí jeho krajané. Černá hora je samozřejmě křesťanská země a on byl určitě pokřtěn, ale když jsi recitovala části koránu, považoval tě za muslimského mullaha nebo ulema, učence...“

Diana se k němu otočila, údivem otevřela ústa a vyjekla: „Kdo... kdo jste?“

Neboť proti ní stál Jerzy Lasęka ve studentské uniformě, s knírkem a krátce ostříhanými vlasy; teprve po chvíli si všimla trochu širší brady, šikmějších očí, jiného typu pohledu. Hlavně však, zatímco Jerzy byl štíhlý a pružný, postava toho mladíka jevila sklon k hřmotnosti až medvědovitosti; takže pochopila, že má tu čest s další odnoží Baarfeltova ušlechtilého rodu. Jelikož studentská uniforma měla vyšity místní ornamenty, byl to zjevně tuzemský exemplář.

Student smekl čapku a neodolatelně se usmál: „Dragutin Dimitrijevič, k službám milostivé paní! Ale říkají mi Apis; to je taky moje jméno v Černé ruce...“

„Apis... to byl posvátný býk v Egyptě!“ řekla Diana.

„Ano, to je pravda,“ usmál se. „Je vidět, že tvoje vzdělání, sestro, je na vyšší úrovni, než je v kraji zvykem.“

„Tvoje taky. Jak pozoruju, mluvíš dobře německy!“

„Dělám, co můžu. Jsem přidělen k vaší skupině jako tlumočník pro cestu do Dubrovníku; doufám, že s tím budeš souhlasit.“

„Ale jistě, s radostí...“

Apis se představil i ostatním; jen u Denise na chvíli zaváhal, také chlapec se zarazil, když jej spatřil; pak si ale nevlastní bratři stiskli ruce a usmáli se na sebe. Vzhledem k tomu, že Apis na sobě nedával znát, že by mu jméno Baarfelt říkalo víc než jiné, nemluvil o tom nikdo.

V Sarajevě získala Diana pohlednice; jakmile se o tom zmínila, Apis vydal rozkazy, jeho lidé proběhli celé město a snesli vše, co bylo k sehnání. Taky pozval Dianu a Charryho na prohlídku místních památek, zejména malebné turecké čtvrti se spoustou mešit a tržištěm zvaným Baščaršija; Diana tam prolézala maličké krámky, brebentila arabsky a mazlila se s toulavými kočkami. Taky utrácela peníze, vesměs za nesmysly, ale Charry byl spokojený, že všichni přežili ve zdraví cestu přes hory a nic jí neodepřel.

Vítek objevil v Sarajevě dobře zařízenou dílnu, kterou vedl nějaký Čech; okamžitě tam zavezl auto a strávili celý den jeho opravou a diskusemi o samohybných vozidlech, těžkém osudu Čecha v cizině a národním uvědomění; ježto ten muž byl inteligentní a vhodný k zapojení, Vítek mu dal spoustu doporučení na lidi, kteří mu mohli různě pomoci; spokojeni byli oba.

Denise si vzal na starost Zdravko, který si jej na první pohled velice oblíbil. Zavedl ho na návštěvu ke svým příbuzným, nebo jak říkal, pobratimům; byli to Černohorci, které spojovala společná nenávist či krevní msta k nějakým nepřátelům a tudíž cítili potřebu vytvořit zde rodinu. Uvítalo ho několik mužů od výrostků po starce, všichni obrovští, tmaví, hluční a kníratí; uvedli ho do domu téměř bez nábytku, jen se spoustou koberců a polštářů, na něž usedli a ženy jim přinesly svačinu. Zdravko vyprávěl přátelům, co zažil, jak přišel k Denisovi a co hodlá počít dál – mezitím chlapci rozehřáli tureckou lázeň, neboť Zdravko se hodlal umýt. Denise pozvali taky; v horké páře se mu zalíbilo, jenom si odmítal dát oholit hlavu, což Zdravko nechápal. Oproti vžitým názorům jsou muslimové velmi čistotní a turecké lázně stavějí všude, kam přijdou.

Po koupeli přinesli Denisovi čisté šaty, turecký kroj jednoho z kluků rodiny; pak šel s nimi do jídelny, kde se konal oběd a v jeho průběhu muži jeden přes druhého vyprávěli příběhy plné hrůzy, krve a násilí; pokud bylo záměrem Denise řádně vyděsit, nesplnily ty příběhy účel. Zřejmě považoval všechno za pohádky, ačkoliv věřil, že se jednalo o osobní zážitky zúčastněných.

Po hostině, která trvala tři hodiny, si šli všichni lehnout; ani se jinak nedalo. Ale Denisovi otrnulo rychle; brzy ho kluci vylákali do sadu za domem, protože se mu hodlali pochlubit svou bojovností. Zřejmě pochopili, že obdivuje muže silné, statečné a připravené bojovat vždy a všude; takový byl každý z nich, také při různých příležitostech získali všelijaké šavle, kinžály, nože a podivné předměty nezjistitelného účelu; tím vším se chtěli pochlubit. Denisovi se to samozřejmě líbilo; domlouvali se lámanou hatmatilkou ze všech různých řečí, občas rukama i nohama. Pak je bohužel napadlo předvést mu svoje bojové umění v praxi a Denis to považoval za výzvu. To se mu líbilo taky – Tošio ho každodenně cvičil a Denis litoval, že nemá vhodného soupeře. Teď ho měl; suverénně přemohl i kluky o dvě hlavy větší a nic si nedělal z křiku a virválu, který to působilo. Chvíli to vypadalo, že se na něj vrhnou všichni a podřežou ho, ale randál probudil a přivolal muže a ti usměrnili rozdivočelou mládež několika bezohlednými kopanci, načež se všichni uklidnili a Denis vysvětloval smějícím se chlapům, jak ke sporu došlo. Chválili jeho i svoje ratolesti a jako ocenění jeho schopností mu věnovali nádherný kinžál s rukojetí zdobenou slonovinou a čepelí z ušlechtilé damascénské oceli, popsanou citáty z koránu.

Zatímco Zdravkovo náboženské přesvědčení je neurčité, jeho příbuzní byli pravověrní muslimové; Denis jim udělal radost, když projevil přání zúčastnit se s nimi večerní modlitby v místní mešitě. Považovali sice šmahem všechny křesťany za ďžaury, psy nevěřící, ale vzhledem k Dianiným citátům z koránu si nebyli jistí, co jsou hosté zač. Denis nevěděl, jak si počínat, takže ho ochotně poučili; nejdřív si umyli ve fontáně na nádvoří mešity nohy, ruce a obličej, bosí a se šátkem na hlavě vstoupili dovnitř a postavili se do řad. Mullah, stojící proti nim ve výklenku zvaném mighráb, zazpíval jednu súru z koránu, potom přednášel modlitby a všichni se současně klaněli do pasu, padali na kolena a na tvář a opět vstávali. Trvalo to přes půl hodiny; jiné denní modlitby lze všelijak ošidit, ale tato je nejdůležitější a kdo by se jí plně nevěnoval, zcela jistě by si vysloužil Alláhovu nelibost.

Denis byl velmi spokojen a líbilo se mu to; poněkud méně již mullovi, který si ho přes své zaujetí modlitbou povšiml. Málokterý muslim v Bosně má totiž světlou pleť a blonďaté vlasy; takže mullah poslal muezzina, svého pomocníka vyvolávajícího obvykle z minaretu, že nadešel čas modlitby, aby je zadržel a případně přivedl. Muezzin to splnil a hostitelé se zalekli, ale Denis šel nadšeně, zvědav co zajímavého prožije. Mullah byl starý a měl dlouhé bílé vousy; všichni k němu pociťovali úctu a obdiv a pokorně mu vysvětlovali, co a jak. Pak se ukázalo, že svatý muž hovoří také německy; jak se to Denis dozvěděl, naplnilo ho to nadšením a vychrlil na něj několik teologických otázek, na které mu nedokázala dát odpověď Diana.

Mullah původně hodlal Černohorce pokárat, že vzali na modlitby nevěřícího; teď však zaváhal, neboť to byl skutečně moudrý muž. Pokusil se objasnit Denisovi první jeho otázku; to však vyvolalo další dva dotazy po detailech a bylo znát, že Denis všechno, co se mu vysvětluje, skutečně chápe a přijímá. Mullah zaváhal; mluvil s Denisem ještě asi půl hodiny, pak řekl:

„Zdá se, chlapče, že bylo skutečně správné, že mi tě přivedli; záměry Alláhovy jsou neproniknutelné a já nejsem oprávněn soudit, co je Jeho vůlí. Nedomnívám se samozřejmě, že bys odpadl od své křesťanské víry; avšak také vím, že věříme v jednoho Boha a tvůj Ježíš byl jedním z proroků, kteří předcházeli Mohameda. Snad je Alláhova vůle, abychom byli bratry...“

„Tomu věřím také já, vznešený...“ uklonil se Denis.

Mullah vstal a chvíli hledal ve své knihovničce; našel německy psaný korán, který sehnal a používal ještě v mládí za svých studií v Heidelbergu. Podal jej Denisovi:

„Byl bych rád, kdyby sis pečlivě prostudoval tuto knihu. Vím, že jsi ještě malý chlapec a mnohé, co je v ní psáno, nepochopíš; ale vyrosteš a staneš se mužem. Pokud ti jen jediná myšlenka té knihy bude k užitku, bude to pro mne štěstí...“

Denis jej uctivě vzal za ruku a přiložil si ji k čelu.

„Jdi, chlapče. Nevěřím, že bys ještě někdy přišel do Sarajeva; jsem také starý a nebudu už dlouho žít. Ale setkáš se s jinými lidmi; oni ti pomohou v hledání tvé cesty...“

Denis vřele poděkoval a opustil mešitu. Když viděli, jak přívětivě s ním jednal mullah, cítili k němu i Černohorci větší úctu a rádi by ho zdrželi na noc, ale uznali, že se musí vrátit domů, aby se o něj Diana nebála.

Denis byl spokojen; našel přátele. Svět je plný přátel.


Nazítří jsme opět vyrazili; namísto učitele Pŕtiče jel s námi Apis, po většinu času v automobilu, takže velitelem ochranné čety byl pouze Zdravko. Jakmile se Apis uvelebil dostatečně pohodlně, zeptal se: „Nemýlím-li se, je Denis synem Thomase Baarfelta, velkokomthura řádu Blesků. Pŕtič mi řekl, že jste rovněž rytíři řádu, proto nepovažuji za vhodné dělat tajnosti. Jsem zasvěcen jako voják a Tomáš mi slíbil rytířský kříž, až přijde čas!“

„Nepochybuji o tom,“ řekla Diana. „Jsi schopný...“

„Neměl jsem doposud příležitost to prokázat. Chtěl bych vědět: kde je teď Tomáš Baarfelt?“

„Sami nevíme. Nevím, kde je ani co dělá. Víme jen, kde se s ním máme sejít, až skončí práci.“

„Tak,“ Apis si přejel prsty knírek. „Potom vím, co dělá. Rozděluje svoje impérium, svoji moc. Každý dostane kousek. Jako by mi sám neřekl, že část moci je žádná moc!“

„Jaké impérium? Co tím myslíš?“ ptal se Denis.

„Baarfelt vládne nad střední a východní Evropou jako zástupce Boží; skoro jako Bůh sám. Je to neviditelné impérium, které mu podléhá. Nyní se to impérium musí zhroutit; a on, který je postavil, je sám musí zrušit. Chápu to; každý z nás dostane kus moci, dokonce i já. Ale zůstaneme sami. Nebude už pána, který by nás chránil. Budeme sirotci...“

„Je ti to tak líto?“ ptala se Diana.

„Je to zlé, zůstat sám; my Srbové to dobře víme. Vždycky jsme stáli proti světu sami, teď nás opustí i Baarfelt. Budeme muset vzít sami vládu do svých rukou.“

„Chceš říct: ty ji budeš muset vzít!“ řekl Denis.

„Ano, chlapče, když to chceš vědět. Já budu muset vzít do rukou osvobození našeho království. To je těžký úkol. Mám právo být na chvíli smutný z takové práce.“

„Chceš se stát králem?“

„Ne, krále už máme. Chci se stát velitelem Černé ruky, vůdcem všech osvoboditelů. A stanu se jím. Zúčtuji s tyranií, kterou představuje Rakousko. To přísahám a to taky splním!“

(Mlčeli jsme; ale vzpomněl jsem si na jeho slova, když v roce 1914 padly v tomtéž Sarajevu výstřely a zabily následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho choť Žofii Hohenbergovou. To už byl dávno mrtev nešťastný slabošský princ Rudolf, který se zabil se svojí milenkou Mary Wetserovou v zámečku Mayerlingu; a císař František Josef byl nemohoucím starcem, zlomeným a duševně otupělým.

Tehdy se uváděl jako organizátor a iniciátor atentátu právě Dragutin Dimitrijevič, zvaný plukovník Apis, tajný rada srbského krále a vrchní velitel Černé ruky, proslulý svou rozhodností a také skandály s krásnými ženami. V době, o níž vyprávím, jsme o těchto událostech ještě neměli ani ponětí; Apis byl ještě veselým mladým studentem.)

Cestovali jsme tedy divokými horami; mířili jsme do Mostaru, kde měl Zdravko další příbuzné. Rakušané začali mezi těmi dvěma městy stavět novou silnici, zvanou císařská, používali k tomu trestanců a ty hlídaly četné vojenské a policejní oddíly. Nebylo zdrávo, abychom se tamtudy pustili, takže nám vybrali jinou trasu přes hory. Taky jsme se na chvíli zastavili v lázních Ilidža, kde pramení řeka Bosna, abychom se tam vykoupali.

Hory té země jsou divoké, téměř neproniknutelné; zvláště pro automobil. Cesta do Mostaru trvala skoro dva dny, ale byli jsme odměněni pohledem na kouzelné staré město v tureckém slohu, jehož největší pamětihodností je most, zmíněný v názvu; postavený z kluzkého mramoru, je opatřen žlábky, aby se noha poutníka měla o co zabrzdit a nesklouzla až dolů. Lidé jsou tu přívětiví, laskaví a pohostinní; navíc když jsme se blížili, povšimli jsme si hrozivě se kupících černých mraků nad městem a jen jsme sjeli s kopce do úzkých uliček, dalo se do prudkého lijáku a rázem bylo kolem jedno jezero. Děti se vyhrnuly z domků, honily se v dešti, skákaly do louží, podrážely si nohy a ráchaly se ve vodě; zdálo se nám to zvláštní, ale Apis se jen smál:

„Nedivte se jim! Tady v kraji už nejmíň tři měsíce nepršelo a všichni jsou šťastní, že skončilo sucho; kdyby to dospělým nepřipadalo hloupé, vyváděli by takhle taky...“

Denis cestoval oblečený jen do krátkých spodků; už chvíli se snažil nás přesvědčit, abychom ho pustili ven. Děti se zarazily, když ho viděly, ale když se přidal k jejich honičce, nedivily se. Avšak během pěti minut bylo po dešti, mraky odtáhly dál a slunce znovu vysvitlo; voda z louží rychle odtékala.

„Aspoň se trochu rozvodní řeka.“ konstatoval Apis. „Uvidíte zdejší slavné skokany; pro místní mladíky je největší hrdinství skočit z jejich slavného mostu do řeky. Je to pěkně vysoko, takže to určité hrdinství je...“

Zavedl nás podle řeky až k tomu slavnému mostu; jako v mnoha místech v Bosně se nás lidé nebáli, když jim někdo z místních dal ujištění o naší neškodnosti. Skutečně přiběhlo několik mladíků a nabízeli se, že za mírný obnos předvedou, jak se do řeky skáče; Diana jim ochotně zaplatila, ale škemrala, že si chce skočit taky, stěží se nám podařilo jí to rozmluvit.

Zdravko vyjednával s nějakými Turky a vrátil se k nám s čelem podmračeným a se zprávou, že se jeho příbuzní odstěhovali neznámo kam, zřejmě z dobrých důvodů; po poradě se lidé rozhodli dojet ještě dnes až do městečka Počitelje, kousek od Mostaru. Což skutečně učinili.

V Počitelji se nacházejí zříceniny hradu, křesťanský kostel ve stavu doposud použitelném a přehršle mešit; taky hospoda, jejíž majitel byl návštěvou nesmírně potěšen. Zatímco jsme jedli večeři, zašel Zdravko do vesnice a vrátil se za dvě hodiny, už spokojenější než v Mostaru; navrhl však, abychom nejezdili do Dubrovníku, ale raději do Splitu, italsky zvaného Spalato. Diana byla nadšeně pro; ve Splitu bydlel římský císař Dioklecián a postavil si tam rozsáhlý palác, dnes v ruinách. Na poradě to bylo schváleno a šli jsme spokojeně spát.

Příští den jsme jeli podle řeky až do vesnice Ploče, kde se vlévá do Adriatického moře; Denis se těšil už hodinu napřed a vyhlížel, kdy uvidí nedozírnou modrou hladinu. Už sice u moře byl asi před dvěma lety, ale slaná voda jej neodolatelně přitahuje. Je jedním z mála lidí, kteří dokázali celé hodiny poslouchat Charryho nesouvislé postřehy o lodích a námořní plavbě, aniž by se nudili nebo rozčilovali. Dokonce, jak Charry s nadšením zaznamenal, byl schopen si tu a tam něco zapamatovat, což nebývá častým zjevem; už proto, že Charryho výklady jsou obtížně pochopitelné i pro odborníka.

Když jsme skutečně vyjeli na mořskou pláž, nebyl už k udržení. Jen auto zastavilo, vyskočil a rozběhl se přímo do vln, ještě že tam nejsou skaliska jako na většině jiných míst. Zaběhl do příboje, vyskakoval a vrhal se do vln a nedbal, že ho Diana volá a vyhrožuje mu, co mu udělá, až ho chytne. Dokonce se posmíval, až si pro něj došla a vytáhla ho z vody za ucho. Ještě dlouho pak upozorňoval, že je to vůči němu veliká nespravedlnost.

Dojezdem na pobřeží jsme se ocitli v jiném světě. Místo vyprahlých rozeklaných hor téměř bez vegetace a bez vody se tu rozkládaly háje oliv a tamaryšků, spousty barevných květin a políčka místních obyvatel. Sem na pobřeží jezdí často cizinci, za obchodem či trávit svou dovolenou, takže místní si zvykli chovat se mnohem kulturněji; hovoří aspoň částečně řadou jazyků, nabízejí hostům řadu pochoutek v malebných hospůdkách, stále se usmívají a mají dobrou náladu. Po drsných málomluvných horalech, téměř divokých a zcela zbídačelých, to bylo příjemné překvapení; ševelila tu italština, španělština, angličtina, francouzština i němčina, ale dalo se zaslechnout i jazyky arabské a turecké, řečtina a ruština.

A když jsme dojeli do města Splitu, ocitli jsme se po řadě dní opět v rušném obchodním centru. Pestré kroje domácích se mísily s uniformami námořníků, dokonce jsme tu viděli i černochy, kteří pomáhali s nakládáním nějaké lodi. V přístavu se kupily plachetnice od krátkých rybářských loděk až po dvojstěžníky; byl tu dokonce jeden parník, ale odplul téhož dne, kdy jsme přijeli. Charry zavětřil jako šelma; okamžitě byl ve svém živlu a nadšeně posuzoval lodi, které tady viděl.

Ubytovali jsme se na starém městě; auto jsme nechali na plácku, kde na něj viděl prodavač pochutiny zvané čevabčiči, což je plát skopové sekané, opečený na dřevěném uhlí a vložený mezi dvě půlky též opečené housky. Přidává se k tomu hrst cibule a všem nám to velice chutnalo. Prodavač tam byl skoro pořád, takže mohl hlídat a zároveň nabízet těm, co přišli auto okukovat. Dům, v němž jsme spali, postavili původně Římané, později jej vylepšovali Byzantinci, Řekové, Turci a piráti. Diana vlezla do sklepa, oškrabovala nános špíny na starobylém portálu a luštila velmi špatnou latinu, kterou tam původní majitel něco napsal. Denis jí pomáhal stejně nadšeně, jako dělal vše ostatní; společnými silami usoudili, že nápis původně znamenal zprávu, že dům postavil Titus Flavius Kostadinis, obchodník a mořeplavec; což je jméno napůl latinské, napůl Makedonské. Dále tento muž proklínal všechny, kdo by tomuto domu a rodu, který v něm sídlí, nějak ublížili a přivolával požehnání Boží na svoje obchody.

Majitel domu byl Řek, ale vypadal jako Žid a měl podobný obchodní talent. Vehementně se snažil prodat nám všechno možné za horentní ceny; nakonec musel Charry požádat Ao Harrapa, aby neodbytnému domácímu vysvětlil, že nic nechceme. Apis sice trochu strachu Řekovi naháněl, ale vzhledem k tomu, že jeden potřeboval druhého, nemohl ani Apis zakročit rázněji. Náš domácí byl totiž překupníkem pašovaného zboží od lodníků, kteří nás měli dopravit do Itálie.

Dozvěděli jsme se, že budeme muset několik dní čekat; to tím stylem, že vždycky večer jsme se dozvěděli, že se loď doposud neobjevila, a je nutno vyčkat další den. Ten první strávila Diana prolézáním ruin Diokleciánova paláce; bohužel, táboří v nich větším dílem Cikáni a podobná verbež. Objevila sfingu z černého kamene, pocházející z římských časů, bohužel s hlavou uraženou neznámým vandalem; šli jsme se v noci podívat a je to krásná kočka, ať ruce upadnou tomu, kdo ji poškodil. Tentýž den navštívili také vykopávky starého římského města kousek od toho dnešního; Diana si tam velice zajímavě popovídala se starým dánským profesorem, zatímco Denis se cachtal v moři.

Další den Diana rozhodla, že se trochu projedeme po pobřeží; na sever od města se nachází Kašteljanská riviéra, souvislý pás sedmi paláců, dosud ve velmi dobrém stavu. Výlet jsme zakončili ve městě Trogiru, velice krásném a jako správné hnízdo pirátů obestavěném důkladnými hradbami. Diana začala plánovat, že si něco takového postaví v Arminu a Apis vytahoval rozumy, kde ta země je a jak to tam vypadá s výstavbou. Denis se koupal; vlastně se koupali všichni, ale u Denise Diana nařídila důkladnou prohlídku, zda mu mezi prsty nezačaly růst plovací blány. Jenom Zdravko se tiše rozčiloval; neuměl totiž plavat a žral se zlostí, že kdyby se Denis topil, nemohl by mu přijít na pomoc.

Na příští den nám Apis zajistil rybářskou bárku, jejíž majitel byl ochoten zavézt nás na blízký ostrov Hvar do města stejného jména. Vydělal si tím víc, než kdyby celý den pilně lovil ryby, takže jsme během cesty chytali jen na pruty. Nad městem Hvarem se samozřejmě tyčí zříceniny pevnosti; samo město je však maličké a obyvatelé byli značně překvapeni naším příjezdem. Plavba se všem líbila, až na Charryho, který měl řadu připomínek vůči naší lodi; jenže, co může člověk chtít od rybářské bárky?

Další den se konečně dostavil náš kapitán; jmenoval se Miloš Dravič a vypadal jako pirát. Dlouho smlouval s Apisem a Charrym o ceně za převoz; vypili při tom tři džbány rakije a desetkrát si vyhrožovali zabitím, přičemž skvělý kapitán i mával nožem okolo nosu svých protivníků; nakonec se však dohodli na rozumné ceně, protože konec konců Dravič potřeboval Černou ruku a Černá ruka kapitána Draviče.

Ale pořád ještě se nejelo; čekalo se na loď. Denisovi to bylo jedno, koupal se celé dny v moři a toulal s místními kluky, s nimiž si obdivuhodně rozuměl. Protože nebylo co dělat, většinou jsme chodili s ním; děti se nás nebály jako dospělí, ačkoliv zdejší rybáři nás po chvíli váhání ochotně přijali. Denis vyložil klukům, že zatímco oni pasou ovce a kozy, on pase tygry a leopardy; je to snad něco divného?

Konečně loď připlula; Charry ji šel s Dianou a Apisem prohlédnout, samozřejmě se přidal i Denis. Od něho vím, jak probíhalo jednání na palubě té skvělé lodi, pyšnící se názvem Dcera Poseidonova.

Loď to byla spíše nižší a širší, dvojstěžňová, přičemž zadní stěžeň byl ke všeobecnému podivení vyšší než přední. Nedá se říct, že plavidlo vynikalo nějakou obzvláštní krásou; spíš vyhlíželo, že je vytvořil nějaký zcela nevzdělaný lodní tesař v záchvatu deliria tremens, komplikovaném mírnou slabomyslností. Posádka se skládala ze šesti chlapů, vypadajících jako piráti stejně jako jejich kapitán. Jeden měl pásku přes oko, druhý dřevěnou nohu a další místo levé ruky hák; jiný přišel aspoň o tři prsty na pravé ruce, šrámů a drobnějších poranění měl každý bezpočet. Nejinteligentněji vypadal kormidelník, který dokázal s obtížemi slabikovat jednodušší nápisy.

Charry vystoupil po nakloněných prknech na palubu a zkoumavě se rozhlédl po nepořádku, co tam panoval. Přešel palubu, odklopil průvlak do podpalubí a nahlédl, čímž způsobil paniku mezi tisícem myší, které tam pobíhaly. Odplivl si, pokrčil nos a zamířil na můstek; stoupalo se tam po žebříku, který se pod jeho váhou prolomil a Charry sletěl zpátky na palubu, jen to žuchlo, provázen smíchem námořníků.

Okamžitě vyskočil a velice sprostě zaklel; vzápětí chytil kapitána pod krkem a zařval: „Co je tohle? Necky nebo loď?“

„To je má loď, pane!“ urazil se kapitán. „Co se Vaší Milosti nelíbí na tak krásné lodi?“

„V první řadě se mi nelíbíš ty! Pak se mi nelíbí, že ta tvá skořápka je prohnilá a ztrouchnivělá nadranc!“

„Jak tohle můžeš říct? Tahle loď je náhodou jedna z nejlepších, co jsem kdy viděl; sotva kde existuje lepší!“

„Proboha! Ať se propadnu, jestli ta kocábka je schopná doplout do Itálie!“ zaklel Charry, udělal krok, zakopl o lodní lano, odkopl je a vztekle dupl; v té chvíli se skutečně s hrozným praskáním propadl do podpalubí. Diana zaječela, kapitán vyvalil oči, přikročil blíž a zíral do díry, v níž zmizel jeho host.

Napřed se z díry ozvaly drsné nadávky, pak se objevily ruce a nakonec se vysoukal Charry, poněkud pošramocený, špinavý a umáčený; Diana první propukla v smích, za ní Denis. Ty nemohl Charry potrestat, zato se přímo vrhl na námořníky, kteří se samozřejmě rovněž chechtali. Ten smích je přešel, když se střetli s jeho pěstmi; rozprášil to hejno flákačů, jako když kočka skočí mezi vrabce. Posléze vytáhl za límec kapitána, držel ho jako utopenou krysu a hulákal:

„Ty mi chceš tvrdit, že ta shnilotina, ta troska nepodařených necek, se má dostat do Itálie? Táhni mi z očí, mořská obludo! Ty nejen že nejsi kapitán, ty nejsi ani pořádný námořník; kdoví, jestli jsi vůbec kdy viděl moře, ty suchozemská kryso!“

Kapitán sebou škubal, protože ho to škrtilo a nemohl odpovídat; Charry se trochu uklidnil, zahodil ho jako kus hadru a dodal: „Aspoň kdyby sis to dal opravit – hovado!“

Dravič pomalu vstával a třel si krk; zřejmě poznal, že není radno se s Charrym hádat. „I kdybych chtěl, pane; v celé posádce není nikdo, kdo by dokázal takovou opravu provést...“

„Pořádnej námořník dokáže všecko!“ křičel Charry. „Já bych na svý lodi takovej svinčík netrpěl!“

„Pane,“ pronesl kapitán. „Jak vidím, je Tvoje Milost taky námořník, nebo si to o sobě aspoň myslí. Dokázal bys ty opravit tuto krásnou loď, pane, nebo se jen tak vychloubáš?“ A už se tratil, než po něm Charry zase skočí.

Ale Charry zrudl zlostí z jiného důvodu. „Ty myslíš, že ne? Myslíš, že jsem nějaký zatracený Dalmatinec, co se jen povaluje a chlastá rakiji? Myslíš, že neumím vzít do ruky sekeru?“

„Pane, ty nás urážíš! My umíme pracovat!“ ujišťoval kapitán.

„...že to nikde není vidět! Chtěl bych jednou spatřit na vlastní oči pracovat někoho z těch tvých banditů; pokud vůbec ví, co je práce!“

„Ano, my to víme; ale jestli pan hrabě z Guyrlayowu umí víc, než se chlubit, to bysme rádi viděli zas my!“

Charry zaryčel jako tygr; rozepjal si kabát a hodil na zem, svlékl košili a počal rozšněrovávat boty. Dianě, která ho udiveně pozorovala, řekl: „Vylez na stožár a podívej se, v jakém stavu jsou plachty. Apisi, ty zaběhni do města a pošli sem všechny naše lidi. Dáme jim tu bednu do pořádku, nebo ať se... hm, ať mě vezme čert!“

„Ale pane...“ zarazil se kapitán. „Ty skutečně chceš...?“

Charry spustil kalhoty a zůstal v krátkých spodkách, takže se mohli přesvědčit o síle jeho svalů pod opálenou kůží.

„Podívám se napřed, v jakém stavu je loď zespodu. Zdálo se mi, že do ní teče jak do řešeta; jestli má vůbec cenu to spravovat. Denisi, pohlídej mi pro jistotu hadry, ať z nich tahle banda něco neukradne. Ano, tou bandou míním tebe a tvoji posádku, milý kapitáne! A půjčte mi někdo nůž!“

„Pane, my nekrademe!“ prohlásil kapitán uraženě.

„Tím bych si nebyl tak jist!“

„Aspoň neokrádáme lidi, kteří jsou našimi zákazníky!“ slevoval Dravič. „Ale řekni mi, jak si chceš prohlédnout loď?“

„Potopím se a prohlédnu si kýl. Nůž potřebuju na očištění prken od nánosu; určitě to bude zaprasené až hanba...“

„Cože? Ty chceš říct, že dokážeš podplavat loď?“

„A co má být? Tebe ještě nikdy neprotáhli pod kýlem na laně? To si říkáš námořník? Takovými kousky nás bavili na kadetce...“

Charry vytáhl z opasku jednoho chlapa nůž a skočil po hlavě do vody. Námořníci se vyklonili přes zábradlí a vyjeveně sledovali, jak se potopil a leze pod vodou po boku lodi. Za chvilku se vynořil, nadechl a zas zmizel. Pak už ho neviděli, až šplouchnutí na druhé straně jim řeklo, že loď podplaval. Denis obdivně hvízdl, bleskem ze sebe shodil košili a kalhoty a už byl ve vodě; sice se nepotápěl, ale plaval kolem a koukal, co Charry dělá.

Když jsme doběhli k lodi, seděl už na palubě a vysvětloval něco Dravičovi. Šlo o to, že navrhoval vytáhnout loď na břeh a opravit v suchém doku; některá prkna se mu zdála příliš shnilá a mosazné obití popraskané, na některých místech úplně scházelo. Charry se obával, že by se loď taky mohla na moři potopit; Dravič usoudil, že zřejmě skutečně hovoří se zkušeným námořníkem a jeho obavy přijal.

„Jenomže, tady nikdo nedokáže vytáhnout loď na břeh! Nemáme žádný jeřáb ani vrátek a dobytkem bysme to asi nedokázali!“ namítal. „Museli bychom do některého italského přístavu, kde je zařízení na opravy... a to nechceš!“

Charry chvíli uvažoval, pak se obrátil na Vítka: „Co myslíš, dokázal bys autem vytáhnout loď po kůlech na mělčinu?“

„Ovšem, to není nic těžkého. Jen řekni kde a sežeň dost dlouhé lano.“

„No výborně! Můžem to udělat tam dole, jak je pláž. Ať někdo z chlapů sežene dostatečné množství kulatiny. A vůbec, natáhněte plachty a plujem k pláži. Vítku, ty přivez auto...“

Chlapi se vrhli k plachtám; o jejich úrovni ani nemusela Diana vydávat svědectví, úplně stačilo, že při jednoduchém manévru se napřed přetrhlo lano, potom se jedna plachta rozpárala a když se snažili je skasat při dojíždění k pláži, prasklo jedno z ráhen, stěží že někomu nespadlo na hlavu a nezabilo ho. Charry se vztekal, ale námořníci soudili, že to jde až příliš dobře.

„Především se zbavíme obou stěžňů,“ řekl Charry. „Jak vidím, stojí hlavní sotva za fajfku tabáku, i zadní už má něco za sebou. Vztyčíme nové a lepší; taky nové plachty by jim slušely. K čertu, copak se o to vůbec nikdy nikdo nestaral?“

„Nové plachty stojí peníze, pane!“ vysvětloval mu kapitán. „Ty nemáme...“

„Hm. Tak na to dám z Baarfeltova a pak mu to vrátím. Až bude po opravě, nějaké plachty koupíme. Teď všichni do vody a připravit se k vytažení lodi na břeh...“

Námořníci zatím sehnali dostatečné množství kulatých klád z tvrdého dřeva a spoustu zevlounů, kteří nadšeně zírali, jak je loď pokládána, jak je vázáno lano a jak potom Charry skácel stěžně i s plachtovím a shodil je do vody. Několik rybářů, sotva zjistili, že Charry nehodlá nic ze starých stěžňů použít, se na ně vrhlo a téměř se o ty napolo ztrouchnivělé zbytky porvali. Potom Charry dal pokyn, Vítek spustil motor a automobil pozvolna vytahoval bárku po kulatině na břeh. Námořníci žasli a lid jásal, když se podařilo vyvléci plavidlo a zapřít je břevny, aby se neskácelo; někteří z nich pochybovali, že se Dcera Poseidonova ještě někdy dotkne vody.

„Zatím pořádně oškrabte všechen nános z trupu!“ nařídil Charry. „A dělat, ne se flákat! Já zatím seženu pořádná prkna...“

Vzal si Apise jako tlumočníka a Zdravka jako nosiče a jel. Ke cti námořníků třeba říct, že vydrželi poctivě pracovat asi dvacet minut; potom pozvolna odpadávali, až se konečně sešli ve stínu u láhve rakije. Protože na sedm chlapů byla jedna flaška málo, hotovili se odejít do hospody, ale objevila se Diana a s jekotem je hnala do práce lodním lanem. Byli jsme nablízku a dokázali ji účinně podpořit; když se ozval svým něžně vemlouvavým hlasem Ao Harrap, nedokázali chlapi odolat a už se zase hnali k užitečné činnosti.

Charry se vrátil za tři hodiny; přivezli plné auto prken a za nimi poklusávalo pár pobudů, jež hodlal využít při skládání. Ukázal jim, kam je mají složit a šel se podívat na postup práce. Nezdálo se mu, že by pokročila dostatečně; zato námořníci byli unavení až k smrti.

„No, mně je to jedno!“ řekl klidně Charry. „Pro mě za mě tady budete třebas do půlnoci! Ale do večera bude ten trup oškrábaný a zítra za svítání budeme spravovat. Dělejte si to, jak chcete!“

Vzal páčidlo, vylezl na palubu a začal trhat ztrouchnivělé desky; pomáhal mu Tošio a Zdravko, zatímco Vítek, Henryk a Apis prohlíželi trup zevnitř. My pomáhali vynášet věci, které se tam válely a které tam nepatřily; Tannarr, známý lovec myší, se tam s chutí nasvačil. Diana a Denis byli pověřeni úkolem nachytat ryby pro všechny, což nebylo těžké, ryb je v moři spousta; když Denis zasáhl harpunou asi pětikilového mečouna, bylo o večeři postaráno.

Charryho domluva zaúčinkovala; s naší pomocí byl trup do večera očištěn, ačkoliv chlapi skuhrali, že je bolí celé tělo. Charry se však zachoval jako gentleman a doplnil smažené ryby celou baterií baňatých láhví; to všechny patřičně nadchlo a smířilo je s jeho zvláštními pracovními metodami.

„Je to náš člověk!“ prohlásil kapitán Dravič. „Umí dělat a umí pít; živijo, brate!“

Následující den práce na opravách pokračovaly; Charry otrhal mosazné obití a spousty desek z trupu, dokonce prohlásil, že by neškodilo vyměnit i jeden ze svorníků; po důkladné prohlídce jej však nechal být. Potom přibíjel nové desky důkladnými podkováky; udivil všechny tím, že dokázal dlouhý hřebík zarazit do dřeva třemi ranami sekery, zatímco ostatní jej zatloukali dvaceti ranami a ještě se kolikrát netrefili. Okolo naší improvizované loděnice se shromáždil dav čumilů, kteří komentovali a oceňovali práci a většinou chválili. Charry se napřed mračil, pak se rozhodl těm, co se nejvíc přiblížili, přidělovat pomocné práce; od té chvíle se stáhli do bezpečné vzdálenosti a my měli klid.

Třetí den jsme obíjeli loď mosaznými deskami; staré dal Charry na méně exponovaná místa, na nejdůležitější části pořídil nové. Čtvrtý den vysekával celý den kormidlo, zatímco ostatní dávali nová prkna na palubu a do podpalubí. Pátý den jsme vztyčili stěžně a ráhna, šestý den koupili a napjali nové plachty. Sedmý den jsme zavěsili lana a provedli dokončovací práce, jako čištění, úklid a výzdoba lodi vlajkoslávou. Ve chvíli, kdy slunce zapadlo, zasekl Charry sekeru do špalku a prohlásil, že oprava je skončena.

Dcera Poseidonova se změnila k nepoznání; ačkoliv trup zůstal stejně široký a bachratý, nové vyšší stěžně a kvalitní oplachtění trochu jiného typu, než bylo původní, ji změnily na elegantní plachetnici, která se mohla stát ozdobou každého přístavu.

Na počest zakončení opravy byly zahájeny obrovské oslavy. Sešli se téměř všichni lodníci z pobřeží, rybáři, dokonce nějaké ženy zřejmě ne nejlepší pověsti, neboť se bez rozpaků pohybovaly mezi muži a dokonce se samy dávaly do hovoru. Víno i kořalka tekly proudem; několik mužů nabízelo Charrymu peníze i všechno ostatní, co měli, jen aby i jejich lodě spravil jako Poseidonovu Dceru; ale Charry jejich nabídky s politováním odmítal.

„Udělal jsem to proto, že se potřebuji dostat do Itálie,“ vysvětloval. „Obraťte se na kapitána Draviče, jeho námořníci se při práci jistě leccos naučili a rádi vám pomohou...“

Námořníci kapitána Draviče se sice mnoho nenaučili následkem vrozené lenosti a nešikovnosti, leč přesto jejich pověst značně stoupla a vážnost se zvýšila. Dravič prohlásil Charryho za svého bratra a přísahal, že kdykoliv se dostane do Splitu, bude jeho hostem. Samozřejmě nechtěl ani slyšet o placení dopravy do Itálie; dobře dělal, protože oprava nás stejně přišla na víc, než bychom dali za tu cestu.

Ráno byla loď slavnostně spuštěna na vodu a vyzkoušena při první plavbě; při té příležitosti zjistil Dravič, že mu jede mnohem rychleji a manévruje obratněji, než dřív. I zajásal ten dobrý muž, poklekl před Charrym na kolena a pravil s dojetím:

„Ach drahý bratře, způsobil jsi mi největší radost v mém životě! Teď už se nemusím obávat, že mě chytí nějaká celnická hlídka, nemusím se obávat policejních lodí, co křižují v pobřežních vodách a číhají na mne! A co víc, mohu bezpečně přistávat i u hodně nedobrých přístavů, abych naložil své zboží! I kdybych se za tebe každý den modlil, nedokážu ti splatit dobrodiní, jaké jsi mi způsobil!“

„Tak vidíš,“ smál se Charry. „Představ si, že by ses s takovou lodí dokonce mohl stát počestným obchodníkem, vjíždět do přístavů za bílého dne a k hlavnímu molu a nemusel se obávat policejních lodí!“

„Ach bratře!“ zaštkal Dravič. „Ale čím bych živil svoje ubohé děti, kdybych se dal na poctivou cestu? Je ti jistě známo, že z poctivé práce ještě nikdo nezbohatl; a silně pochybuji, že bych zrovna já byl tou jedinou výjimkou na celém Balkánu...“

Charry jeho důvody uznal, poklepal mu na rameno a řekl: „Když jsem mluvil o poctivém obchodu, nechtěl jsem tě připravit o živobytí! Jistě je velmi krásné mít lodní prostory naplněny poctivým zbožím; proto jsou pod skladišti dvojitá dna, do kterých lze velmi snadno uložit zboží, které má ujít zrakům celníků. Doufám, že pochopíš, k čemu takové zařízení je...“

Dravič objal Charryho kolem krku, líbal jej na tváře a slzy mu tekly po rozježených vousech. „Ach bratře! Kdybys zůstal tady a vedl moji loď, jistě bychom za krátký čas zbohatli; neboť jsi stejně chytrý jako silný a šikovný! Jistě by z nás byli nejbohatší lidé na celém pobřeží, nikdy by nás nechytili celníci a nevsadili do vězení...“

Potom jsme se nalodili; auto vjelo po dvou kládách přímo na palubu. Provázeni nadšeným máváním lidí na pobřeží jsme odrazili od břehu.

Přestože Charry si přál jet do Benátek, zamířila loď k jihu do města Ragusy čili Dubrovníku. Diana se smála, že je to v pořádku, neboť Dubrovník založili Benátčané a odjakživa jim patřil. Charry neměl nic proti historickým reminiscencím a chápal, že si Diana chce prohlédnout všechno, co se dá. Doprovázeli nás Zdravko a Apis, který chtěl v Dubrovníku vystoupit. O Zdravkovi řekl, že je ve stejném nebezpečí na kterémkoliv místě své vlasti.

Charry se zajímal, v čem vlastně to nebezpečí spočívá; Apis ochotně vysvětlil: „Totiž, Zdravko je hledán policií téměř všude; v Rakousku pro odboj v Černé ruce, v Černé Hoře za odboj proti Turkům a v Srbském království kromě politiky taky za vraždu.“

„Hleďme! A koho zabil?“

„Nevím, jak se ten chlap jmenoval, nebylo to z našeho příkazu. Byla to krevní msta.“

Charry znal zákony krevní msty, ale my jsme je tehdy ještě tak neznali, tak jsem se zeptal, oč vlastně šlo. Zdravko přišel k nám a sice nepříliš ochotně, leč přesto vysvětlil:

„Náš rod má krevní mstu s rodem Karavadži. Mého otce zabili Karavadži, jeho otce a předtím strýčka a všechny mužské příbuzné, kam až paměť sahá. Karavadži jsou ničemové, lupiči a vrazi; kromě toho donášejí v posledních sto letech Osmanským úřadům. Měl jsem ženu a dvě děti; taky slušné jmění; ale když jsem byl nucen je na čas opustit, přepadli je bandité, ženu a moje děti zabili, peníze ukradli a dům zapálili; přišel jsem domů a našel všechno v troskách. Zapřisáhl jsem se v mešitě, že dostanu ty vrahy. Pronásledoval jsem je čtyři roky a když jsem dopadl jejich vůdce, přiznal se mi s nožem na krku, že mu o mém majetku řekl Sulejman Karavadži. Uřízl jsem mu hlavu.“

„Banditovi nebo Sulejmanovi?“ ptal se Denis se zájmem.

„Oběma. Napřed náčelníkovi banditů, pak Sulejmanovi. Sulejman byl ale bohatý, ctihodný občan, dokonce zástupce starosty; musel jsem utéci nejen před mstiteli, ale i před policií. Pak jsem žil v Bělehradě, ale dostihl mne Sulejmanův syn Alí. Byl jsem silnější, zvítězil jsem; ale musel jsem utéci i z Bělehradu. Teď se toulám, kam je třeba a čekám, až mě dostanou.“

„Karavadži nebo policie?“

„To už je jedno. Jsem poslední z rodu Adžaků; jen moje sestra žije, je vdaná a má děti; těm jsem nechal zbytek svého majetku. Až mne zabijí, nebude už na světě žádný Adžake...“

„Kam bys musel jít, aby tě nedostali?“

Zdravko se křivě usmál: „Na konec světa!“

„Tam právě jdu,“ řekl Charry. „Pojď se mnou!“

„Kam?“

„Napřed do Německa. Potom na moře a nakonec do mojí země. Tam je klid a nebudou tam žádní Karavadži. Co ty na to?“

Zdravko seděl na pytli; teď sklouzl na kolena a sklonil před Charrym svoji oholenou hlavu. „Jdu s tebou, pane!“

Tak bylo jedinou větou dohodnuto jeho účastenství. Apis samozřejmě souhlasil a my získali dalšího člena našeho spolku. Se Zdravkovým rozhodnutím souhlasil především Tošio Yamanaki; Zdravko si získal jeho úctu zdravě nekompromisními názory i svou silou a rváčskou dovedností. Taky Denis měl z Černohorce radost, Zdravko k němu velmi přilnul a rád mu povídal pohádky, občas promíšené skutečnými příhodami z jeho pestrého a velmi nebezpečného života. Taky nám se zamlouval.

Město Dubrovník je nádherné, plné renesančních paláců po těch Benátčanech. Je chráněno mohutnými baštami proti pirátům; sice zlé jazyky prohlašují, že to bylo opatření bezúčelné, neboť piráti bydleli přímo ve městě, ale to jsou zlovolné pomluvy. Prošli jsme starým městem, Diana nakoupila všechny pohlednice, které tu měli a uspořádala rozloučení s Apisem. Mladý muž byl, jak se zdálo, dost nerad, že se musíme rozloučit, a ptal se:

„Tak co, jak se vám líbila moje země? Ale chci pravdu!“

„No, víš...“ řekla Diana. „Je krásná; ale jak se zdá, neoplývá příliš bohatstvím...“

„Máš pravdu. Viděli jste to i za těch pár dní. Já vidím tuhle zemi od narození a znám ji víc než vy. Vidím propastnou bídu, otřesnou chudobu a příšernou nevzdělanost. To všechno spolu souvisí: bez bídy by nebylo nevzdělanosti, bez neznalosti by nebylo bídy. Můj nešťastný národ trpěl dříve pod nadvládou Turků, nyní trpí pod nadvládou Rakušanů a Italů. Okupanti ukradli vše, co jen mohli a zničili, co ukrást nemohli. Vykáceli lesy na našich horách a déšť odplavil úrodnou půdu do moře; zůstalo kamení a naši lidé musí z toho kamení dobývat chléb. Ale není daleka doba, kdy náš lid bude pánem své vlasti, bude svobodný, bude si sám řídit své záležitosti a bude moci učinit něco pro zlepšení hospodářství. Přísahal jsem, že osvobodím svou zemi od tyranů; a tu přísahu splním!“

„Pomohl bych ti, kdybych uměl,“ řekl mu Charry. „Ale nevím, jak to učinit. Musíš si pomoci sám!“

„Vždycky jsem byl sám,“ mávl rukou Apis. „Jsem na to zvyklý. Až se má vlast osvobodí, přijď; budeš vítán jako náš bratr!“

Stiskli si pevně ruce; pak jsme nastoupili na Poseidonovu dceru a naposled opustili půdu Balkánu.

Následovala dlouhá klidná cesta po moři, kterou si pochvaloval především Denis; mohl chodit celý den nahý a když chtěl, mohl se koupat v moři, protože mu Charry udělal vlečné lano, aby kluka táhlo za lodí, jako jsme měli na Griissirnovi. Ve volných chvílích ležel na palubě a četl si knížky, nebo si dal od námořníků vyprávět všelijaké smyšlené i skutečné příběhy. Takový život se mu velmi zamlouval.

Denis Baarfelt kráčel životem v pevném přesvědčení, že svět je stvořen výhradně pro jeho zábavu. V případě, že se mu něco nelíbilo, považoval to za zdržování a snažil se najít způsob, jak to co nejrychleji odstranit. Vyprávěl nám, že se čtyřikrát pokusil o útěk z vězení; proto byla bezpečnostní opatření při jeho uvěznění tak přísná. S hořkostí vzpomínal, že při svém zajetí ještě neznal údery karate, kterým ho teď učí Yamanaki; kdyby se s bojovým uměním seznámil dříve, dokázal by možná přemoci své strážce a utéci sám. Nyní už pro něj vězení bylo jen zábavnou epizodou a ochotně a rád líčil všechna příkoří, kterým byl vystaven, v blahém vědomí, že se tam už nevrátí.

Cestování a pestrá společnost mu byly vrozeny; také Tomáš žil potulným životem a synek to zdědil po něm. Rovněž zdědil poněkud svérázný náhled na veřejnou morálku; její předpisy si vysvětloval po svém bez ohledu na mínění, které o něm měli jeho bližní.

Těžko pochopit, proč tedy o něm neustále kolovaly tak divné povídačky; například třetí večer plavby, kdy se Zdravko dostal do konfliktu s námořníkem původu zjevně neurčitého, který byl snad původem Syřan, Peršan nebo něco takového; Diana tvrdila, že je nejspíš Féničan. Když jsme doběhli přilákáni křikem, držel Zdravko Féničana za krk a hrozil, že mu ho zakroutí.

„Nech toho,“ řekl Charry rázně. „Co ti vůbec udělal?“

„Mně nikdo nikdy nic neudělal!“ funěl Zdravko jako rozzuřený býk. „Ale urazil Denise! Říká, že je to šejtanův syn!“

„Když chce, tak ať to tvrdí,“ mávl Charry rukou. „Nemůžeme přece trestat lidi za to, že jsou hlupáci a říkají nesmysly!“

„To není nesmysl!“ vřískal Féničan. „Říkám, že ten kluk je ničemný čarodějník – a na tom trvám!“

„Ale ne!“ zasmála se Diana. „A proč to?“

„Copak jste všichni slepí? Nevidíte, co dělá celé dny? Chodí docela nahý, jenom na krku nosí všelijaké amulety; pořád si něco brblá pro sebe, v noci pozoruje hvězdy a přes den krmí delfíny, kteří plujou za lodí! Neublíží mu žádné zvíře, netrpí žádnou nemocí! To proto, že je pod ochranou mořského ďábla!“

„Kecáš blbosti,“ řekla Diana. „Nepůjdem radši spát?“

„Ale on se teď ještě přiznal, že skutečně ovládá duchy a strašidla!“ vykřikoval Féničan. „Dokáže přičarovat někomu štěstí a jinému zas neštěstí! Tak mu uvažte na krk kámen a šup s ním přes palubu, do moře! Než způsobí zkázu celé lodi!“

„Mlč, hlupáku,“ řekl Charry znechuceně. „Jenom naprostý idiot ještě věří na duchy, strašidla a podobné nesmysly! Kdybys míň chlastal a víc přemýšlel, věděl bys to!“

„Okamžik,“ řekl celkem rozumně kapitán Dravič. „Znám ho už pár let a námořník je to dobrý, i když rozumu moc nepobral. Když říká, že se něco takového děje, potom má jistě pravdu!“

Zdravko počal výhružně mručet nesrozumitelné muslimské kletby, Dravičova posádka pronášela rovněž něco, co by Diana za jiných okolností přijala s potěšením a okamžitě zaznamenala; každý z lodníků měl s ochranou proti černé magii své osobní zkušenosti a jejich pověrčivost byla proslavená.

„Tak klid,“ řekl Charry. „Denisi, snad bys je mohl uklidnit a slíbit jim, že nic takového dělat nebudeš...“

Denis nevypadal, že by měl větší strach z tolika rozhořčených mužů; když byl vyzván, nervózně zamrkal a řekl: „Nechtěl jsem nikdy ublížit lodi ani nikomu, kdo se na ní plaví! Proč bych to taky dělal, že? Jsem tady přece taky...“

„No vida,“ řekla Diana. „A můžem jít spát.“

Jenže Denis dodal: „Ale nemůžu ručit za ty bytosti, které tady byly už předtím, než jsem přišel na palubu.“

Načež nastala vřava ještě větší; zejména Féničan vykřikoval čím dál víc a méně srozumitelně; podle Diany jména démonů.

„Co tím myslíš?“ zeptal se výhružně Dravič.

„Že přízrak ženy s modrými korálky ve vlasech jsem nepřivedl na loď já. Ale je tady a na něco čeká...“

V tu chvíli začali vyřvávat snad úplně všichni; Féničan padl na kolena, spínal ruce k nebi, drmolil modlitby a mezi tím bušil do prken pěstmi; ještě že je Charry dal opravit. Kupodivu, teď už to nebylo zaměřeno proti Denisovi, ale zřejmě proti někomu docela jinému; naši se uklidnili, muži z posádky se hádali mezi sebou.

„Chci vědět, o co jde!“ trval na svém kapitán Dravič.

Denis se zřejmě cítil pod ochranou Zdravkových mocných paží dost bezpečně, aby řekl: „Na každém místě jsou různé bytosti; dobré či zlé. Se mnou také chodí... dva andělé. Znám je, je to můj bratr, který zemřel už dávno... a teď také moje matka.“

O osudu Wandy Baarfeltové Dravič už něco slyšel, mluvilo se o tom, když jsme večer odpočívali po práci. Zeptal se: „Myslíš, že tvoji andělé naši loď chrání?“

„Chrání mne. Dokud jsem na palubě, chrání tedy i loď.“

„No dobře. A co ta žena, o které jsi mluvil?“

Denis pohlédl na Féničana; ten ještě vykřikoval svoje kletby, i když druzí se spíš uklidňovali, zajímalo je, co Denis povídá.

„Nevím, zda to mohu říct. Ale je tady, mluvil jsem s ní.“

„Je to žena? Jaká žena?“

„Je odněkud z Orientu; mladá, krásná... velmi zbožná. Zemřela, když ji opustil muž, co ji svedl. Zabili ji její bratři. Ukamenovali; to je u nich předepsaný způsob trestu. Zákon zvaný šaríja to nařizuje.“

„Proč nám chce ublížit?“

„Ona nechce nikomu ublížit. Naopak, chrání toho, pro kterého musela zemřít. Je smutná, protože je nešťastný. Stále ještě ho má ráda...“

Féničan klesl na palubu, válel se po ní a řval s pěnou u úst. Denis k němu přistoupil, poklekl u něho a vložil mu ruce na hlavu – pak pronesl něco v jazyce, jemuž nikdo nerozuměl.

Féničan zařval jako raněné zvíře; pak ztichl.

Denis vstal a rozhlédl se kolem. „Čeho se bojíte, muži? Na vaší lodi nejsou zlé přízraky. Jenom křídla andělů se vznáší nad vašimi hlavami; proč tedy mít strach?“

„Jen nepovídej!“ řekl nějaký další lodník. „Nechceš nám snad tvrdit, že nejsou zlí duchové, kteří nás ohrožují?“

„Ano, to tvrdím. Všechny vyšší bytosti jsou dobré.“

„A ďáblové?“

„Démon ublíží jen tomu, kdo si ho přinese s sebou.“

Teď bylo ticho; Charry, Diana a Zdravko se domlouvali pohledy, co budou dělat, kdyby je někdo z posádky napadl, ale nezdálo se, že by to ještě měli v úmyslu. Tošio jediný nepromluvil ani slovo, ale ruku měl pořád poblíž svého meče.

A tehdy řekl Féničan do toho ticha: „On má pravdu.“

Všichni se k němu naráz otočili.

Féničan vstal; vypadal teď docela klidně. A taky klidně mluvil: „To byla její slova. Ano, ona zemřela, když jsem utekl na moře. Bylo to tak, jak říká ten chlapec.“

Ucouvli; znali ho a věděli, že jej něco trápí po dlouhá léta, ale nesvěřoval se jim, žádný nevěděl, co to je. Teď to věděli a nezdálo se, že by se jejich vztah k němu změnil.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se Féničan. „Můžeš mi pomoci?“

Denis se dvakrát nadechl a vydechl. „Nevím... snad. Já nejsem ten, kdo vnucuje... svou vůli druhým. Já cítím... jejich vůli.“

„Stejně. Viděl jsi ji? Jaká je? Taková, jako byla, nebo...“

„Ona nemůže zestárnout. Není tělo, jen...“

„Mohl bych ji vidět?“

„Nevím. Já jsem ji viděl, protože mi to dovolila. Obrátila se na mou matku, aby jí pomohla. Spojení mezi různými bytostmi... bývá někdy velice obtížné...“

Přestože lodníci poslouchali s velikým zájmem, kapitán Dravič se rozhodl zasáhnout: „Tak snad půjdeme spát, ne? Chlapče, když chceš, můžete jít do mé kajuty a tam si popovídat. Ale dělat tady na palubě divadlo snad není potřeba...“

„To je fakt,“ řekl Charry. „Ostatně mám ten dojem, že mi zbyla ještě jedna láhev z těch, co jsme koupili ve Splitu; nebo víc? Kdo mi pomůže ji vypít?“

Odešli; Denis se rozhodl přijmout nabídku, ale kývl na mne, protože jsem byl nejblíž, abych šel s nimi. Věděl jsem proč: byl velmi nejistý. Málokdy vykonával práci, která byla povinností jeho otce.

„Jak je možné, že vidíš věci, které já nemůžu?“ ptal se muž.

„To je tím, že jsem ještě malý; až vyrostu, přestane to. Říkal mi to tatínek; on jako dítě taky vnímal víc věcí.“

„Tvůj otec je prý velice mocný čaroděj. Mohl by mi pomoci?“

„Mohl. Ale je daleko odtud. Nikdy se nesejdete.“

„Zaplatil bych mu! Mám uloženo hodně zlata...“

„Můj otec nestojí o tvoje zlato. Kromě toho, tvé zlato je velká překážka mezi tebou a Bohem. Dokud je budeš hromadit, bude příčinou tvého strachu. Stále se bojíš, že ti je někdo vezme.“

„To víš, že bojím! Lidi jsou zlí, hned by mě okradli!“

„Proč je shromažďuješ? Nemáš přece děti.“

„Co pro děti? Ale chtěl bych si něco užít... až budu starý!“

Denis se opět několikrát nadechl a vydechl. „Nebudeš starý.“

Féničan sebou škubl jako v křeči. „Co to říkáš?“

„Tvoje zlato je tvoje zkáza. Lidé ti je chtějí vzít. Jednou se jim to podaří. Tehdy zemřeš.“

„Jak můžeš něco takovýho říct?“

„Obrátil ses na mne. Musím ti říct pravdu.“

„Kdy to bude? Kdy mě zabijou?“

„Nevím. Žiješ už stejně delší dobu, než ti bylo určeno.“

Féničan jenom třeštil oči. Cítil jsem, jak je Denisovi zle, celý se klepal utajenou horečkou. Vytušil jsem, že ho budeme dnes v noci muset zase pořádně olízat.

„Delší dobu... jak to myslíš?“

„Tvoje žena ti už dvakrát zachránila život; dvakrát odklonila smrtící zbraň, aby tě jen zranila. Může to udělat třikrát.“

Féničan si sevřel hlavu rukama. „Ano, už dvakrát mě chtěli zlí lidé zabít... Ale jak ty to můžeš vědět?“

„Nevím nic. Vím, co ví ona. Je teď s námi, tady v kajutě. Vidíš, jak se mému tygrovi ježí srst na krku? To proto, že taky on ví, že nejsme sami. Dotýká se nás... všech, i Aflargea dokáže pohladit. Měla vždycky ráda dotek kočičí srsti...“

„Třikrát... zachrání mi život ještě jednou?“

„Ano. Ale tehdy... její poslání bude skončeno. Bude muset odejít. Pak budeš sám... proti celému světu!“

„Proč se mi o ní v noci zdává?“

„Protože ve snu k tobě smí přijít tak, abys ji vnímal. Chce ti říct, že tě má ráda. Ale ty se jí bojíš...“

„Strašně jsem jí ublížil! Musela kvůli mně zemřít!“

„Kvůli mnohým z nás někdo zemřel. Taky ty jsi někoho zabil; ale to bylo v boji, už je to smířeno. Jenom ještě kvůli tomu vytrpíš trest, ale to bude... až někdy. V budoucnu.“

„Co mám udělat, abych... se smířil?“

Denis zaváhal. „To je moc těžká otázka. Já nevím... vlastně, to ti těžko někdo může říct. Musel by ses zeptat... někoho jiného!“

„Ptám se tebe! Ústy dítěte hovoří Bůh!“

„Já bych... asi bych se svěřil Bohu.“

„Myslíš, že mám jít za nějakým... páterem? Jenže já nevěřím těm křesťanským farářům! A našim ajatolláhům už teprv ne!“

„Je jedno, zda je někdo křesťanský kněz nebo muslimský mullah. Takový člověk by tě možná mohl pochopit a dát ti radu... ale dost dlouho by trvalo, než bys našel někoho, komu můžeš věřit.“

Denis sklopil hlavu a přemýšlel. Féničan vzrušeně dýchal, ale neříkal nic. Až konečně Denis opět promluvil: „Co je to Athos?“

„Takový klášter v Řecku... leží na poloostrově, dá se tam dojet jen lodí a žijí tam jenom mniši; proč?“

„Je to... takové místo. Už jsi tam někdy byl?“

„Jednou, ale nemělo to účel. Tam se toho nedá moc prodat ani koupit, mniši jsou skromní... Ty chceš, abych tam šel a stal se mnichem?“

„Ne, to ne. Nedokázal bys žít jako mnich. Ale... mohl by sis pořídit bárku. Převážet lidi mezi jejich klášterem a pevninou. Mám pocit, že je to zapotřebí.“

„Tam bych toho ale moc nevydělal!“

„Tvoje peníze jsou příčinou tvé zkázy. Lidé tě chtějí okrást, napadají tě, ohrožují. Tam by tě neohrožoval nikdo.“

Féničan kroutil hlavou, zjevně nechápal tu myšlenku.

„Ona může udělat ještě jeden dobrý skutek,“ řekl Denis tiše. „Třeba si můžeš ty sám určit, co to má být. Buď tě ochrání před nepřáteli... nebo ti pošle někoho jiného, kdo tě bude chránit. Víš, tam na Athos ona nesmí, tam smějí jen muži. Bylo by to ale správné místo, až... už tady nebude.“

Féničan sevřel hlavu do dlaní a tiše zaplakal.

„Jestli svolíš, bude se od této chvíle tvůj život vyvíjet podle jiných záměrů,“ pokračoval Denis. „Nevím, co se stane; ale budou to takové události, které ti umožní, abys tam odešel. Budeš konat práci pro mnichy; služba služebníkům Božím očistí každého. Třeba tam najdeš mír i pro svoji duši.“

Ten muž, drsný a po dlouhá léta strádající nepřízní života, se teď chvěl jako třtina a ramena se mu otřásala pláčem. A Denis jej objal rukama a řekl:

„Jdi teď spát. Zítra se ti bude zdát, že nic takového nebylo. Ale stejně si občas vzpomeneš na to, co jsem ti říkal. Jestli si to něčím nepokazíš, bude se tvůj život od této chvíle vyvíjet jinak. Poděkuj své ochránkyni...“

Féničan se zvedl a skutečně odešel. Ani nepoděkoval; klopýtal jako opilý a chytal se zábradlí. Tušil jsem, že je mu hrozně.

Po jeho odchodu se zhroutil i Denis. Odvlekl jsem ho do naší kabiny; moje tušení mne neklamalo, bylo třeba mu pomoci.

„Co jste to s ním vyváděli?“ ptala se Diana, když jej prohlédla; jako obvykle kladla všechno za vinu mně.

„To ne my, to on sám!“ bránil jsem se. „Měl takovou práci... templářskou, víš?“

„No, koukám! Teď je zralej na psychiatra!“ vrčela. „Zítra mu vůbec nedovolím se zvednout z postele! Takovej malej a vyvádí... co bude dělat, až vyroste?“

„To nevím,“ řekl moudře Ao Harrap. „Ale myslím, že si s tím už nemusíš dělat starosti. Zítra stejně dojedeme do Benátek...“


Tím končí druhá z knih o Rytířích Blesku.

 

Konec

Zpět Obsah

© 1974 Mojmír Kříž

Následuje:

Rytíři Blesku 3 - Diplomati

(Charry de Guyrlayowe VI.)

Knihy skupiny

Arminská sága


01) Ostrov Armin

02) Do zlého světa

03) Napravovatelé světa

04) Rytíři Blesku 1

05) Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy

06) Rytíři Blesku 3 - Diplomati

07) Rytíři Blesku 4 - Velmistr

08) Rytíři Blesku 5 - Jízda Walkýr

09) Rytíři Blesku 6 - Dcery Živého Ohně

10) Rytíři Blesku 7 - Zimní válka

Titul: Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy

Podtitul: (Charry de Guyrlayowe V.)

Autor: Mojmír Kříž


© 1974 Mojmír Kříž

Skupina: Arminská sága - (5)

Nakladatel: Autobus

Žánr: Fantasy

Téma: Rytíři-blesku-2

Errata:

Připomínky


Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

23.05.2020 20:21


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od knihomol: 12/8 v 19:38 na téma: Závodí : Vida, stačí slovo Dukovany a světový ochránce demokracie cení zuby.   =*=   13.08 SW : To "ochránce demokracie" bych dával zásadně do uvozovek...:-( ;

Domů
Statistiky

"Rytíři Blesku 2 - Cesta do Evropy (Charry de Guyrlayowe V.)" (komentáře)

Téma=Rytíři-blesku-2

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat!

2. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

Téma: Admin

12.08.2020 v 12:47 id: 1335866

Napadlo mě malé vylepšení. Možná jste si toho všimli už u ankety. Je tu nová ikonka, , kliknutím na ni se objeví(nebo skryje) prodloužení textu. Je to zatím v anketě a v seznamu knih, kde se tím zkrátily dlouhé sloupce skupin. Od každé anotace se tu zobrazí jen první odstavec, další text je "skrytý". Řekl bych, že se to tím zpřehledňuje. Je snad někdo proti?



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek


Přílepky dnes: Závodí včera: