Bez COOKIEs je omezený přístup!

Škola na Lago di Como

Zpět Obsah Dále

Po večeři jsme se opět usadili ve Voglariho pracovně; všichni měli dobrou náladu, ačkoliv Charry ke své škodě zjistil, že na území komthurského sídla se nenachází jediná kapka alkoholu, ba ani cigarety, doutníky a jiné škodliviny. Ale měli tu bylinkový čaj, což ho zajisté potěšilo.

„Je to trapné, ale budeme se muset vrátit k penězům,“ pravil Tomáš, „Je jasné, že don Francisco di Arroyo seděl odjakživa na penězích a když ulehl, sedí na nich Diego Mendoza di Castro. Ale proč máme finanční problémy řádu řešit my? Nejvyšší almužník je Dino Raoul de Montaignac, myslím!“

„To bych snad ještě věděl; jenže Dino není k nalezení a nikdo neví, kam se poděl. Poslední zpráva říká, že byl zatčen ve Francii, když tam likvidovali řád; ale z vězení se samozřejmě dostal během čtyřiadvaceti hodin. Kde teď je, nemáme zdání, snad dokonce ve Španělsku. Každopádně odmítá dát komukoliv peníze, bez ohledu na jeho důvody.“

„To potěší!“ dal Tomáš najevo rozhořčení, „Já se tady snažím jako blázen, jezdím po všech čertech a dám na sebe střílet od banditů i od policistů; a don Gino si klidně sedí někde v díře a jen se směje! Když to vypadá takhle, zajedu osobně do Madridu a udělám tam pořádek!“

„Nenamáhej se, Tomáši. Byl tu před měsícem Almetta; dokonce viděl příjezd těch dětí. Vyprávěl o všech tvých dobrodružstvích nahoře na severu. Děláš zajímavé věci a podařila se ti velká věc tuhle s bratrem Charrym. Musíme si o tom ostrově Arminu promluvit – skutečně věříš, že by se mohl stát novou základnou řádu?“

„Dokonce se jí musí stát. Je to jediná možnost, jak zachránit nejen řád, ale i nás osobně. Podívej se například na mne: můj osud závisí na tom, zda půjdu do Arminu nebo ne. Už delší čas bylo mé postavení dost vratké a já to vím. Měl jsem dvě možnosti: buď provést polské povstání nebo odejít ze své komthury. Povstání je značně nejisté bez podpory řádu; a podpora řádu je nejistá v situaci, kdy mu vládne přes dona Francisca don Diego. To jistě uznáš. Kromě toho... ta akce proti mně nebyla inspirována nahodilým nápadem, ale zřejmě dlouho připravována. A postavili se jí do čela lidé, jež jsem považoval za přátele.“

„To jsem pochopil z hlášení, která rozeslal řád o tvé akci. Ale to platí pro Rakousko; a tady jsme v Itálii!“

„Situace ve tvé Itálii není o nic lepší než v mém Rakousku. Mimochodem, nabídli mi kardinálský klobouk a slíbili možnost kandidovat na papeže, když se mi podaří stát se velmistrem řádu. Co ty říkáš?“

Voglari zprudka zamrkal řasami. „Hleďme! Na copak to přišli za nápad? Vykoumali něco proti nám nebo nás chtějí využít?“

„Podle mého to vypadá takhle: svatá stolice se silně kácí od doby, kdy Garibaldi sjednotil Itálii a omezil moc papežského státu na jednu městskou čtvrť. Zřejmě zjistili, že se zas něco chystá proti církvi a potřebují se o někoho opřít. Už delší čas pozoruji, že otcové jezuité chodí s prosíkem; dokonce zoufale shánějí přátelství i těch členů řádu, kteří jsou jim obzvlášť protivní, jako jsem já nebo Charry. Církev se rozhodla řád legalizovat a dovolit nám, abychom dostali do čela někoho rozhodného a energického. Očekávají, že řád zachrání otřesenou pozici církve. Jenže se obávám, že přišli pozdě.“

Voglari se zamyšleně škrábal na bradě a mlčel.

„Dovedeš si představit, že by kardinálové nabídli členství v konkláve někomu z řádu před padesáti lety? Nebo se odvážili mluvit o tom, že by uznali jeho platnost? Naopak, když jsi byl mladý, chtěli tě zničit, vyprávěl jsi mi to. Dnes se situace změnila natolik, že řádový kříž se stal odznakem, kterému se klanějí. Příčina může být jen jedna: slabost jejich a předpoklad síly u nás. Chtějí nás získat pro sebe!“

„Nehodlám je z ničeho tahat,“ řekl Voglari, „Oni sami nás od sebe odvrhli; oni nás pronásledovali celá staletí. Teď pro ně neudělám nic zase já!“

„Jenže představ si, že jim to řekneme! Jejich síla se soustředí na to, aby nás rázem smetli z povrchu zemského; už jen z uražené ctižádosti. Všelijak nám pomáhají, při tom získali o řádu spoustu znalostí. Nabídnou-li je nepříteli, jsme ztraceni. Musíme pryč, musíme ode všech; hraje se o život a já, i když hraju o život od mládí, už toho mám dost. Všichni komthurové, ty, Castro, Barrancho, Raddley; všichni získali postavení, rozšiřovali jmění, zakládali školy a vědecké ústavy, věnovali se bádání a zkoumání, vytvářeli hodnoty. Jen já jsem celý život bojoval – a nevybojoval jsem si ani odpovídající postavení, jako ostatní. Podařilo se mi způsobit, že se můj stát nedostal do konfliktu s ostatními a konflikty, které jsem nemohl zažehnat, jsem alespoň urovnal smírem. Nicméně nedokázal jsem zajistit výchovu řádových dětí, nedokázal jsem vlastně udělat pro řád ve středovýchodní Evropě vůbec nic. Už toho mám dost; chtěl bych jednou mít místo, kde bych mohl působit bez obav, že mne moji vlastní lidé zavrhnou.“

„Takhle jsi nikdy nemluvil!“

„Já vím. Taky jsem neměl nikdy čas přemýšlet nad tím, jakou stopu zanechávám. Měl jsem příliš mnoho práce a příliš mnoho starostí. Rozhodl jsem se dopřát si odpočinek, jít k Charrymu a žít na jeho statku až do doby, kdy bude sám umět řídit svoji zanedbanou komthuru. To jsem chtěl; ale jakmile jsem se jen trochu vzdálil, začali na mne posílat vrahy. Nakonec zabili mou Wandu a zajali mi syna. Rozzlobil jsem se, Gierolammo. Potrestal jsem je, ale taky jsem něco pochopil: že nestačím na řízení středoevropských záležitostí. Rozhodl jsem se odejít; tak odejdu, ať se stane cokoliv.“

„A co když tě zvolí velmistrem?“

„Velmistrem je don Francisco di Arroyo. Na jeho smrt čekají všichni už několik let; zápasí se smrtí, ale neumírá. Věřím, že i tenhle rok ještě přežije a pořád a pořád budeme čekat. Kromě toho, kandidátem radikálního křídla řádu jsi ty!“

„Jsi na omylu, Tomáši. Podle mého se situace radikálního křídla, jak ty říkáš, změnila. Máme nové komthury: Charryho, Ludvíka d'Enghiema, Jana Dunbara. To jsou tvoji lidé, ne moji. Já sám budu podporovat tvou kandidaturu, až ta chvíle přijde. Teď musíš velet řádu ty!“

„Ale já nechci velet řádu!“

„Chtěj nechtěj, lepšího nemáme. Nebo: di Castro.“

„Ne, to nechci!“

„Pak se musíš stát velmistrem sám. Máš zajištěny hlasy od pěti komthurů, možná více. Pro Castra bude on, Barrancho, Raddley, Dangger; pravděpodobně i von Ahlbeck, Adalbert de Lorre, Dino de Montaignac. Jistých má sedm hlasů. Všech hlasů dohromady je šestnáct, musíš tedy získat čtyři muže, kdežto on dva. Ty čtyři pro tebe, to znamená Thor Knassen, Llago di Rienzi, Luigi Pietrangelli a ten, kdo přijde na místo komthura pařížského.“

„Složitá situace – nevýhodná pro nás. Kdo má jít do Paříže?“

„Mario di Carialti. Ital, můj žák; velmi chytrý, ctižádostivý a bezohledný. Jaký názor má na záležitost voleb, nevím.“

„Měl bych ho vyhledat?“

„Můžeš. Promluv s ním, co on myslí. Je to talentovaný mládenec, možná bude mít pochopení spíš pro tebe než pro di Castra.“

Charry až doposud tiše naslouchal; teď řekl: „Jak to tak říkáte, se mi to spíš jeví jako osobní spory jednotlivých členů řádu, než jako spor o koncepci. Co když se podaří někoho z těch lidí přesvědčit záměry, které jim předložíme?“

Voglari se k němu udiveně otočil; chvíli překvapeně zíral, potom řekl: „Upřímně řečeno, i to je možné; ale každý už přece záměry všech ostatních zná a teď se musí rozhodnout, zda s nimi souhlasit či nikoliv. Záměrem di Castra je nechat vše při starém a hrabat peníze. Záměrem Baarfelta je řád změnit v organizaci, která by shromažďovala moudré a zbožné lidi a účelně je vychovávala. V poslední době dokonce objevil cíl svého snažení, tvůj Armin.“

„S tím bych souhlasil; ale proč je proti tomu di Castro?“

„Di Castro nemá nic proti Arminu; klidně tam pošle Baarfelta, třeba i další, ale nesouhlasí s tím, aby velmistr nebyl přítomen v Evropě. Chce, aby byl Armin provincií a ne sídlem řádu.“

„V tom případě by se řád musel rozdělit.“ řekl Charry.

Nastala dlouhá chvíle trapného ticha; přerušil ji Voglari.

„Ano, rozkol v řádu. To je hrozba, kterou jsme vytahovali na světlo vždy, když bylo nutno potřít protivníka. Vytáhli ji na světlo, už když jsem chtěl být velmistrem já; zastrašili mé voliče tou hrozbou. Vzápětí jsem zastrašil já je rozdělením řádu, když chtěli dát velmistrovství di Castrovi. Tvá slova svědčí o neznalosti našich poměrů!“

„Rozdělení je veliký strašák,“ dodal Tomáš, „Ale co když to ani není tak hrozná možnost, jak se zdá? Co by se stalo, kdyby se řád rozpadl na dvě poloviny?“

„Chceš rozkol? Nejednotné vedení? Potom která strana má být vůdčí a která podřízenou? Jak si to představuješ?“

„Nepředstavoval jsem si to nikdy. Ale mluví-li se o rozkolu, potom chci vidět to nebezpečí zblízka a rozhodnout, jak s ním mám bojovat. Nebojím se bubáků, které na mne někdo strojí...“

Voglari opět dlouho přemýšlel. „Rozkol v řádu by znamenal zánik slabší části. Nepřátelé slabší část zničí; to nesmíme připustit.“

„Setrvání pohromadě by mohlo znamenat zničení celého řádu. Ztratili jsme už Paříž, ztratili jsme Vídeň; situace v Londýně a Berlíně není růžová, i tady v Římě se naše postavení houpe. Co s tím můžeme dělat?“

„Má Itálie je pevná! Myslíš, že když padla tvá moc v Rakousku, musíš vidět nepřátele všude? Ale já se nebojím nikoho, já stojím na své půdě pevně. Spíš se podívej na Dunbara; jeho situace je vratká, protože Dunbar se nikdy neměl stát komthurem!“

„Neznám nikoho lepšího k řízení Německa, než je Dunbar.“

„Možná; ale on není lepší než jiní. Dunbar je možná vzdělaný, chytrý, rozhodný... ale zaslepený nenávistí k lidem. Jistě, teď je ten nejlepší; mnoho ví, má všude přístup, kontroluje nejvyšší místa. Ale nenávidí všechny, které má v moci, nenávidí státní správu Německa! Ty jsi posuzoval Rakouské pány chladným rozumem dokonce i tehdy, když jsi měl právo být k nim krutý za vraždu své ženy. Ale Dunbar je nenávidí, i když mu neubližují. Nenávidí z principu, chce je zničit, protože žije mezi nimi!“

„Vím,“ povzdechl si Tomáš, „Jeho nenávist je známá. Nevěřil jsem, že ještě trvá, doufal jsem, že... se uklidní.“

„Dunbar se neuklidní, dokud se nepomstí. Buď ztrestá své nepřátele, nebo dopadne jako von Rhode. Věřím Dunbarovi, že svou nenávistí chrání řád; ale nemůže nám pomoci uspořádat poměry v Evropě.“

„Dobrá, souhlasím s tebou. Ale co ostatní? Co Raddley?“

„Londýnský komthur? Starý, slabý, nevšímavý. Anglie odpadne během deseti let, nedostane-li jiného komthura. Raddley je nafoukaný na svou moc, pyšný na postavení i na peníze, které má. Almetta jej navštívil, Raddley ho hostil na svém zámku a snažil se omráčit ho přepychem. Představil mu spoustu lidí z vysoké šlechty, které hostí; ale jeho služebnictvo mu vyká. Obklopuje se cizími lidmi a se svými rytíři jedná jako s nějakými pacholky. Je otázkou času, kdy se přestane starat o svoje území úplně a nechá všechny dělat si, co umějí.“

„Dobrá. Sir John A.Dangger, Amerika.“

„Zbrojař a kapitalista. Nevím o něm nic, nikdo to neví. Co zjistila Knassenova expedice, není známo, nevím ani, zda se mladý Knassen a jeho loď vrátili. Charry by to měl vědět, je to jeho loď.“

„Regina? Nevím o ní nic.“

„Musíme počkat. Nebo tam případně někoho poslat.“

„Jenom ne mne, proboha!“ Tomáš rozhodil rukama, „Neberu už žádné operace na svá bedra! Raději povídej o Llago di Rienzim!“

„Káhirský komthur je mladý a schopný, ale velmi lehkomyslný a silně zorientalizovaný. Nemusí nic dělat, to ho ničí. Ztratil už většinu zájmu o práci, to je škoda. Nevím, co by se s ním mělo stát; nikdo v řádu nechce jeho flákání vidět.“

„Wolmarr von Ahlbeck, velkokomthur africký.“

„Hledá a brousí drahokamy a prodává je do Evropy. Vynáší mu to tak skvěle a Afrika je tak klidná, že mu vůbec nepřijde na mysl se o cokoliv starat. Když byl mladý, byl ochoten k velkým činům; ale vývoj jižní Afriky jej dokonale zklidnil. Teď mu stačí ke štěstí diamanty.“

„Adalbert de Lorre, polní zbrojmistr.“

„Adalbert!“ Voglari se zamračil a zahleděl se z okna, „Ten sedí ve Španělsku a je tam šťastný. Připravuje se dvacet let na válku; ale protože žádná nepřišla, nepodařilo se nám doposud zjistit, jak se vlastně připravil. Polekal se, když jsi ho vyděsil svou polskou operací; myslel, že bude konečně muset vytáhnout do boje. Sešlo z toho a on je rád. Neviděl jsem ho už hrozně dávno – prý dost zchátral.“

Tomáš mávl rukou. „Tak to tedy vypadá: rozklad a morální bahno na všech stranách! A náš řád do toho jde s takovými komthury! Není lepší utéci do Arminu a nechat to být?“

„Je to možná lehčí, Tomáši. Ale nejlepší je vychovat nové rytíře a nové komthury pro řád. To dělám já.“

Tomáš trochu vyjasnil tvář. „Krásně řečeno! Spoléháš tedy na to, že až staří zemřou, přijdou mladí a schopní. Máš tady někoho, kdo projevuje dobré výsledky?“

„Mám ledaskoho. V dětech je síla, Tomáši; vychovám-li je k sebevědomí, rozhodnosti a hlubokým znalostem, nahradí nás lépe, než si sami myslíme. Ukážu ti svoje děti, můžeš je posoudit. A jedním bych ti chtěl pohrozit: příštím středoevropským komthurem, odejdeš-li ty a Denis do Arminu, bude Pietro Soica!“

„Cože – ten kluk z polepšovny?“

„Je chytrý a rozhodný, jak si přeješ. Pravda, neuměl ani pořádně číst a psát, když přišel; ale má snahu se to všechno naučit a také to využívat. Tvůj Martínek je také chytrý a má dost velké znalosti, ale jeho zástupce Pietro ho už překonal, dokonce si dokázal zjednat respekt u ostatních kluků ve škole!“

„Fantastické! A to mi nadáváš, že jsem ti ho poslal!“

„Bodejť ne! Poslat mi na krk patnáct křupanů z nějaké díry na Moravě, ještě divokých jako vlčata! Naše děti se jim smály, když je viděly poprvé; a měly pravdu! Věřím pevně, že ten Pietro je sem přivedl jako svoji armádu, aby mohl ostatním vnutit svou vůli. Je na to dost chytrý, chápu to. Ale ty děti vůbec nejsou hloupé, až příliš chytré na to, odkud přišly. Však počkej, až ti je ukážu...“

„Tak dobře, ukaž nám tu svoji školu! Moji přátelé ji doposud neviděli, dokonce ani Denis ne, i když jsem mu vyprávěl...“

„S radostí; ale pod jednou podmínkou: každý z vás si připraví pěknou ranní přednášku pro moje děti. Souhlasíte?“

„Jistě. Na libovolné téma?“

Voglari začal Tomášovi vysvětlovat, co od něho očekává; během té diskuse došlo Charrymu, že se přednáška očekává i od něho, což ho vyděsilo. Doma na Hůrce občas přednášel, ale ne před cizími. Diana se nabízela, že to vezme za něj, ale Voglari se vyjádřil naprosto jasně:

„Účelem přednáškové činnosti není pouze předat dětem informace, ale také umožnit jim pobývat alespoň dočasně ve společnosti velkých světců, vznešených učenců a podobných lidí, což má na ně velmi blahodárný vliv. Potěší mne, zůstanete-li mezi námi pokud možno co nejdéle a děti se s vámi budou moci stýkat.“

„Neboj se,“ řekla Diana, „Já mu s přednáškou pomůžu.“

„O čem budeš přednášet ty?“ ptal se Tomáš.

„Já? Mně je to jedno, můžu o čem chci. Třeba o buddhistické nebo védské filozofii, to bude tak nejvhodnější...“

„Dobře. A bratr Tošio?“

„Tošio si vezme na starost rozcvičky jako doma; co říkáš?“

„Ano, bojová průprava je velice důležitá...“

„Bojovat bych je mohl učit taky!“ navrhl Charry.

„Jistě mohl; ale stejně bude lepší, když připravíš přednášku.“

„Mohl bych se zapojit také?“ zeptal se skromně Ao Harrap, „Snad by nevadilo, kdybych přednesl kratší přehled dějin jaguárů...“

„To bude skvělé!“ nadchl se Voglari, „Samozřejmě nás zajímají také dějiny tygrů a leopardů, případně vaše kultura...“

„Tak moment!“ zasáhl Charry, „To vypadá na delší pobyt!“

„Vy někam spěcháte?“

„Snad ani ne, ale...“

„Na Lago di Como se vám bude líbit.“

S touto prognózou jsme si šli lehnout; ráno se vstávalo velmi brzy. Voglari vydal svým podřízeným příkazy ohledně zajištění potravin a nám slíbil, že nás provede Florencií, což potěšilo Dianu.

Ale ještě předtím se konala snídaně; při ní nás požádal Velký čaroděj Pietrangelli o rozmluvu. Nebylo to obvyklé, stařec býval většinou po dlouhé hodiny ponořen v meditacích, proto všichni okamžitě předstoupili, když je vyzval.

„Uvažoval jsem o existenci rozumných šelem. Včera se hovořilo o černé leopardici Dévi; nelze vyloučit, že mezi lidmi se nachází větší množství těchto šelem. Je nutné je shromáždit a nabídnout jim přepravu domů na Ostrov nebo jiné odpovídající zacházení.“

„Ano, to máš pravdu, Mistře.“ řekl Gierolammo, „Vydám okamžitě příkaz všem našim podřízeným.“

„Když nic jiného, jsou tu alespoň Dévini rodiče a sourozenci. I když uplynulo několik let, možná někdo z nich doposud žije. Možná by se dala vysledovat jejich stopa...“

„Dévi o svých příbuzných nic neví; byla od nich oddělena jako docela malé kotě. Bylo by velice obtížné po tom pátrat...“

„Vytvoř instrukci, jak poznat takovou šelmu a rozešli to po služebnách. Kdo objeví takovou bytost, musí ji okamžitě odkoupit od dosavadního majitele. Myslím, že je povinnosti bratra Charryho takovou akci financovat.“

„Ano, to samozřejmě je!“ souhlasil Charry, „I kdyby ne, mohu se obrátit na jejich příbuzné doma v Arminu...“

Pietrangelli spokojeně přikývl a dal jim na srozuměnou, že řekl vše, co chtěl; poklonili jsme se mu a odešli.

Po snídani jsme odjeli do Florencie; původním účelem bylo, aby Voglari nakoupil potřebné věci pro svou školu, zejména potraviny, ale ochotně nám ukázal zdejší pamětihodnosti. Jako ve většině italských měst nám bylo dovoleno chodit volně, nanejvýš na vodítku, což bylo jen symbolické gesto. Gierolammo zná téměř vše z dějin nejen toho města, ale celé Itálie a umí velmi zajímavě vyprávět; nedivím se, že ho žáci rádi poslouchají. Před Michelangelovým Davidem nám dlouho a důkladně líčil všechny jeho osudy, vyprávěl o podivuhodných činech Benvenuta Celliniho, jehož Perseus rovněž stojí před slavnou florentskou Signorií; vyprávěl o rodu Medicejských, do jejichž paláce nás dokonce zavedl. Při tom prozradil, že sám pochází z nemanželské větve rodu Medici, dokonce snad od samotného Lorenza il Magnifica – což není vyloučeno, neboť v renesanční době měli ti lidé veliké množství milenek a četné potomstvo. Bohužel nepřichází v úvahu, aby uplatňoval dědické nároky.

Během prohlídky města nám místní velkoobchodník připravil požadované zboží; tam jsme také poznali Voglariho automobil, první náklaďák, jaký jsme kdy viděli. Řídil ho mladý černoch, což ani kupci ani jeho příručím nepřipadalo divné. Zúčastnili jsme se také diskuse o cenách a splatnosti různých pohledávek; v té diskusi se ukázalo, že Voglariho platební bilance je značně napjatá a s obtížemi platí svoje dluhy. Charry zaváhal, potom projevil ochotu přispět, takže ho Voglari hbitě umluvil, aby zaplatil aspoň dnešní nákup, namísto co by byl dluh připsán na účet. Charry tak učinil a kupec byl viditelně spokojen.

A už jsme mohli vyjet na Lago di Como; Voglari si sedl k nám do auta, náklaďák jel za námi řízen černochem a ještě jedním mladým mužem, kterého jsme pobrali po cestě. Gierolammo opět vyprávěl o všem, co jsme cestou potkávali; došli jsme k názoru, že Itálie je jeho největší životní láskou a ví o ní absolutně všechno.

Jezero Como je jedno z nejkrásnějších míst, jaká vůbec v Itálii mají; je roztaženo v mnoha horských údolích a odrážejí se v něm vysoké štíty Apenin. Už cesta k němu stála za to, ačkoliv ji dal Voglari nějakými machinacemi za vládní peníze upravit; přesto se vine skalami, občas je na jedné straně sráz nahoru a na druhé propast. Charry řídil a občas klel, Denis nadskakoval na sedačce a vyzvídal, jestli dojedem ještě dneska a jestli se ještě před večeří stihne vykoupat.

„Jak uvidíme vodu, hodím tě tam a zašlapu do hloubky, aby ses utopil!“ vyhrožoval mu Charry.

„Fajn! O co, že utopím já tebe?“

Voglari byl ovšem naprosto klidný; sliboval, že večeři ještě pohodlně stihneme a že bude všem velice chutnat. Diana se předem olizovala, ale nás zachvátily černé obavy.

„To zas bez masa?“ ptala se opatrně Dévi.

Opakoval jsem její otázku nahlas; poklop v podlaze byl otevřen, takže nás Voglari slyšel, zasmál se a souhlasil.

„Tak to já lovit!“ oznámila Dévi rázně a pokoušela se za jízdy otevřít dvířka.

„Opovaž se!“ vykřikl Charry, který jí rozuměl, „Žádný lovení!“

„A co teda já jíst?“

„To, co ostatní! Nebudeš si vybírat...“

Gierolammo postřehl vzrušenou diskusi a vyzvídal, co se děje. Charry mu to objasnil, poněkud vzteklým tónem.

„V jezeře je spousta ryb; kočky snad mají ryby rády!“

„Já ne kočka!“ vrčela Dévi, když jsme jí to přeložili, „Ryby fuj! Šupinatý sliz!“

„Schválně Dévi, jedla jsi už někdy rybu?“ vyzvídal Denis.

Nemůžu říct, co to vlastně pronesla; do té chvíle jsem neměl tušení, že umí taky nadávat. Denis se řehtal, až se kácel.

Projeli jsme nějakým městečkem a zabočili na cestu podél břehu; tam jsme přibrzdili před závorou, u které stáli hlídači se psy, ale když jim Voglari dal pokyn, okamžitě otevřeli. Náklaďák jel za námi, ten dobře znali. O kus dál byla na silnici další hlídka a pak ještě jedna; mladí muži v jednoduchých vojenských uniformách, s puškami přes ramena. Klid školy byl dobře střežen.

Škola se skládala z řady objektů; ten největší byla vila v secesním slohu, jak se slušelo a patřilo, připomínala zvenčí lázeňský penzion se štukaturou, věžičkou s hodinami a všelijakými ozdobami. V průčelí byla velká mozaika, představující rytíře na koni, jak zabíjí nádherného draka; zřejmě to měl být svatý Jiří. Okolo bylo několik dalších mozaik s vojenskými a loveckými náměty. Objížděli jsme vilu dozadu, abychom vjeli do dvora, asi hlavně kvůli složení nákladu; tak jsme mohli vidět, že zezadu se vysoko ve výši klene kupole ze zeleného skla, jejíž účel nám naprosto nebyl jasný.

Příjezd automobilů vyvolal velkou pozornost; odevšad se sbíhaly děti zhruba od deseti let až po mládež kolem dvaceti. Všichni lidé tu byli oblečeni téměř stejně, do tunik bez rukávů dosahujících nad kolena a v pase svázaných páskem. Na některých tunikách bylo vidět, že jsou používány už dlouho; původně byly zřejmě bílé, pak byly obarveny a ještě později vybledly. Někteří, zvláště ti starší, na nich měli vyšité značky, co už dokázali, mladší je měli bez ozdob. Zhruba třetina přítomných byly dívky, ale ustrojené stejně jednoduše jako kluci.

Zastavili jsme na dvoře a Voglari vystoupil; okamžitě k němu přišlo několik lidí, hlavně dospělí. Vydal jim příkazy, zatímco my jsme vystupovali; děti před námi sice ucouvly, ale ne zas tak daleko. Byly to pěkné děti, štíhlé, opálené, se silnými, sportem vypracovanými svaly. Naprosto nepřipomínaly špatně živené děti pracujících nebo naopak bledničkovité a nevyvinuté dětičky »lepších lidí«. Necítily žádný ostych před cizími, mluvily volně a bez zábran, i když většinou nic zvlášť chytrého; dospělých si všímaly jen letmo a neprojevovaly žádné zvláštní rozpaky.

„Tohle je hlavní budova,“ vysvětloval Gierolammo, „Budeme v ní bydlet, jsou tam místnosti pro hosty. Děti většinou bydlí venku v pavilónech, kromě zimního období; to jich mnoho jezdí domů. Tehdy taky používáme ten zimní bazén, na který se díváte...“

„Támhleto je bazén?“ ukázala Diana na kupoli ze zeleného skla; všimla si, že jsou tam nějaké skákací můstky a reflektory, které zřejmě při napuštění prozařují hladinu.

„To proto, aby se dalo plavat, i když je venku sníh.“

„Tak ohromné koupaliště jsem ještě neviděla!“ nadchla se Diana, „Jak to, že to udrží?“

„Železobeton. Beton jistě znáš a nosníky jsou vyztužené železnými pruty, které snadno udrží váhu kupole. Střecha je značně vylehčená, není ze skla, ale z umělé skloviny; říká se jí plexiglas a myslím, že ve světě ještě není moc rozšířena. Máme to dva roky; zimy tu sice nejsou tak kruté jako v Evropě, ale nedá se koupat pod širým nebem...“

Během jeho výkladu se děti přiblížily ještě víc; některé se už pokoušely zjistit, zda jsme nebezpeční. Dévi prskala a couvala dozadu, ale nebylo jí to nic platné, Denis ji podržel za kůži na krku a nedovolil jí zalézt zpátky do auta.

„Jistě, můžete si je pohladit,“ řekl Voglari dětem, „Nebojte se a moc se nedivte, ty kočky kromě jiného taky mluví...“

Musím přiznat, tolik lidských rukou na mě ještě v životě nesahalo. Všechny si mě chtěly pohladit, tahaly mě za uši a za hřívu na krku a pronášely všelijaké poznámky. Nám se mazlení líbí, ale Dévi, chudáček, velice trpěla.

„Tak dost, mládeži!“ Voglari zatleskal rukama, „Zůstaneme tu několik dní, všichni budou mít možnost se seznámit! Kdo nepatří do zásobovací skupiny, nepleťte se tady, máte snad co dělat?“

Děti se postupně rozcházely; starší chlapci se dali do skládání potravin z náklaďáku a spouštěli je pomocí nákladního výtahu do sklepa. Dospělí, kteří patřili k personálu, se shromáždili a dali se do řeči s Voglarim; ten na jednoho kývl.

„Renato je učitel, provede vás po zahradách a hřištích, abyste viděli, jak děti odpočívají. Teď odpoledne už mají většinou volno, výuka se koná ráno. Ale učitelé zůstávají stále s dětmi, dokonce si s nimi hrají; posiluje to vzájemný kontakt.“

Renato měl na sobě stejnou tuniku jako děti; kromě toho upřímný pohled a klidný úsměv. Jak jsme se později přesvědčili, jeho práce vyžadovala také neotřesitelný klid za všech okolností; měl na starosti třicet rozjívených výrostků obojího pohlaví, z nichž žádný se nedal považovat za hodné a poslušné dítko.

„Klademe důraz na přirozený a zdravý vývoj lidské osobnosti. Současná společnost se velice vzdálila od toho, co považovali za normální třeba v antických dobách.“ vysvětloval nám, „Dopřáváme dětem maximum volnosti a dáváme jim možnost rozvíjet individuální sklony a zájmy. Je to obtížné, ale lepší než je omezovat.“

„V každém případě se ty děti nechovají jako blbečkové.“ řekla Diana spokojeně, „Většina dětí ve světě začne zmatkovat, když je osloví dospělý. Vychováváš je skutečně skvěle...“

„Tvoje uznání mě zvlášť těší!“ usmál se učitel.

Vedl nás dál do zahrady; tam bylo hřiště, na kterém kluci hráli nějakou míčovou hru, okolo stáli další a hlasitě jim fandili. Někdo posedával na lavičce s knížkou, někdo se bavil, děvčata seděla v kruhu na trávě a zpívala při kytaře. Kluci, kteří přímo hráli, byli nazí, jenom okolo čela měli ovázánu barevnou pásku, aby se rozeznali.

„Kalokagathia, vyvážený rozvoj ducha i těla podle starořeckých zásad,“ pokračoval ve výkladu Renato, „Jak jste si jistě všimli, vychováváme tady chlapce i dívky pohromadě. Neděláme mezi mužem a ženou jiné rozdíly než ty, které jsou dány biologicky. Jinde je doposud zvykem, že dívky nejsou schopny se ve společnosti domluvit bez gardedámy a nejsou zvyklé na přítomnost mužů. Z toho vznikají jen nepříjemnosti; dívky z naší školy znají chlapce od malička a umějí s nimi taky patřičně zacházet.“

Dianě se to moc líbilo a dala svůj souhlas najevo.

„Ráda bych mluvila se dvěma chlapci. Kde je Martino Tomasi a Pietro Soica?“

Renato kývl na jednoho kluka a položil mu tu otázku.

„Před chvílí tu ještě byli, trénovali na atletické dráze. Snad se šli dolů k jezeru vykoupat...“

„Sežeň je, mají tady přátele. Pokud možno okamžitě!“

Chlapec odběhl, my jsme scházeli cestou k jezeru.

„Ti čeští kluci jsou šikovní a nadaní,“ soudil Renato, „Škoda, že byli tak neuvěřitelně zanedbaní. Nechápu, jak tam učí svoje děti, vůbec to na nich nezanechalo stopy!“

„Protože je nikdo neučil! To je holt ta výchova ve světě!“

„Lidé se chovají ke svým dětem skutečně nelidsky; potlačují jejich přirozenou touhu po vědění a snaží se vychovávat je ke stavu, který se snad ani nedá nazvat obrazem Božím. Například já byl původně vychován v semináři.“

„Ach, proboha! A jak to, že jsi teď tady?“

„Utekl jsem; potkal jsem se s kamarádem, který mne dostal do řádu. Vychodil jsem potom tuhle školu, už jako starší; mohl jsem odejít, ale když jsem viděl ten blázinec venku, vrátil jsem se za čtrnáct dní; radši jsem tu zůstal jako učitel.“

Dlouhými skoky k nám přibíhali dva kluci; nepovažovali za nutné se obléci a nestačili se ani otřít, na těle se jim třpytily kapky vody. Poznali jsme v nich Martínka Tomšů a Petra Sojku, ale vypadali podstatně líp než doma v Olomouci, i když měli skutečně podivné účesy; taky měli oba na rameni vytetované draky, i když méně parádní než Diana. Petr se okamžitě postavil do pozoru, Martínek o něco pomaleji; oba koukali na Baarfelta, jako by od něho očekávali pár facek.

„Tak,“ řekl Tomáš, když si je prohlédl, „Tak se zase vidíme, pane kapitáne a pane poručíku. Jak se stalo, že pánové tak značně rozšířili svou armádu během doby, co jsme se neviděli?“

Petr Sojka vypálil okamžitě a bez rozmýšlení: „Považovali jsme za svoji povinnost chránit řád, otče komthure! Jak známo, naši nepřátelé se stále rozmnožují a sílí; proto musíme sílit a přirozeně zvětšovat počet také my...“

„Velmi krásně! A kdepak jste ty vojáky vzali?“

„Měl jsem nějaké známé a věděl, jak se na ně obrátit. Dovoluji si poznamenat, že jsme využívali služeb řádu jen tehdy, když jsme se tomu nemohli vyhnout. Cestovali jsme načerno, přešli hranice pěšky přes hory a naši kluci si obživu získávali sami, aby nezneužívali vaší velkorysé dobroty!“

„Předpokládám, že tu obživu jste získali krádežemi?“

„Nenazýval bych to tak hrubým slovem, otče komthure. Dalo by se to mnohem vhodněji nazvat znárodněním majetku.“

„Musím přiznat, že tvoje myšlenkové pochody sice obdivuji, ale dost dobře nechápu!“

„Vycházím z myšlenky, že každý člověk má právo v přiměřené míře užívat blahodárné péče rodného státu. Například já jako občan Rakousko-Uherské říše bych měl dostat alespoň jednou denně pořádně najíst a neměl by mi lézt zadek z kalhot. To považuji za rozumné a humánní. Bohužel rakouský stát o mne nepečoval tak, abych měl tyto potřeby zajištěny; proto jsem byl nucen vyžádat si od lidí, kteří mají víc než potřebují, aby přispěli státu na moji výživu a ošacení!“

Tomáš se rozesmál. „To máš takový přirozený dar výřečnosti, nebo sis to uspořádal už předem?“

Petr trochu vypadl z tempa. „Už jsem to několikrát vysvětloval jiným. Ale je to naprostá pravda!“

„Možná. A co bys dělal, kdyby tě při tom chytili?“

„Především je potřeba dávat bacha, aby člověka nechytili. Když ho přesto chytnou... no, snažit se z toho vymotat. Nejlepší je se pěkně potichoučku ztratit.“

„A nemyslel jsi na to, že těm lidem způsobíš škodu? Oni přece nemohou za to, že jsi jim sebral jejich majetek!“

„Otče komthure, to je jen a jen jejich vina! Nikdo nemá právo vlastnit žádný majetek v přebytečné míře. Kdyby neměli nic, co bych jim mohl vzít, tak bych jim samozřejmě nic nevzal!“

„Výborně. Uvědomil sis, že i já mám větší majetek, než si podle svých představ myslíš? Jak se to shoduje s tvými zásadami?“

Petr zrozpačitěl, ohlédl se na Martínka a ten pokračoval:

„Tvůj majetek, otče komthure, je pro nás nedotknutelný, neboť je to majetek řádu, jehož součástí jsme i my. Nesmíme zmenšovat majetek řádu, naopak je naší povinností podle svých sil zvětšovat jej tím, že získáme do osobního vlastnictví co nejvíc!“

„To je pravda!“ souhlasil Tomáš.

„Kromě toho,“ pokračoval Martínek směleji, „Je povinností nás jako členů řádu konat dobro; při té příležitosti musíme posuzovat zodpovědně, jakými prostředky tak učiníme a když bylo rozhodnuto, použít ty prostředky bez ohledu na skutečnosti, které našemu rozhodnutí brání. To je ve stanovách!“

„No, přibližně tak nějak to tam stojí. Ale řekl jsi, že člen řádu koná dobro. To jste nedělali!“

„Jak to? Konali jsme dobro tím, že jsme dopravili patnáct lidí do řádové školy! Jestli tohle pro ně nebylo dobré, tak už na mou duši nevím, co bysme mohli pro lidstvo víc udělat!“

Tomáš překonával chvíli smích, ale opravdu jen chvíli. „Dobrá, vidím, že jste se oba zasloužili o lidstvo. Pro jistotu zakazuji až do odvolání získávat další vojáky a to jak vám, tak i vašim podřízeným. Mohlo by se stát, že by se vaše armáda zvětšila ještě o takových dvacet lidí a to už by Voglari nesnesl!“

Chlapci očividně upadli do rozpaků. „Totiž...“ řekl Martínek, „Ono by se to i mohlo stát... my jsme jim totiž poslali dopisy, jak se tady máme. Není vyloučeno, že když je dostanou, mohli by klidně... pojmout úmysl...“

„Zkrátka a dobře jste je pozvali, že? Jak jste si to mohli vzít na zodpovědnost bez dovolení?“

„Ale... my jsme to odhlasovali! Rada pluku...“ řekl Petr.

„Rada pluku! Jak může něco odhlasovat nějaká rada pluku? Nemáte ani velitele toho pluku, jste jen kapitán a poručík a sám Bůh ví, kdo vás tím jmenoval!“

„To se dá rychle napravit!“ ožil Martínek, „Totiž, plukovníkem je přece Denis! Pamatuješ se, že jsi mi to slíbil? Říkal jsi: až budu mít vlastní pluk, budeš v něm kapitánem. Později tě povýším ještě víc. Nepamatuješ se?“

„Pamatuju,“ řekl Denis, „Je to pravda, otče!“

„No vidíš! Tak teď teda máš pluk... nebo aspoň základ. Patnáct lidí, to už je vojenská jednotka. A kdyby nám komthur dovolil, my bysme sebrali v krátký době i víc lidí...“

Tomáš se kousal do rtů, ale mluvil přísně: „No, pane plukovníku Baarfelte! Co ty tomu říkáš?“

„Ale tati, to by přeci bylo krásný, kdybych já měl svůj pluk! Co by tomu vůbec bránilo? Budu ho možná potřebovat, až budu aspoň o trochu větší. A Martínek s Petrem jsou dobří důstojníci!“

„Přímo výteční, nemůžeš si přát lepší. Ale pluk se musí taky živit, to ti nenapadlo?“

„To by ti snad nedalo tolik práce to zaplatit!“

„Nedalo; ale o účelnosti té akce mám jisté pochybnosti.“

„Jaké pochybnosti? Za deset let budu potřebovat dobře vycvičené vojáky; a jako bych je našel!“

Tomáš zíral přemýšlivě na svého syna a jeho důstojníky a neměl tušení, co s nimi udělat; vtom protlačil Ao Harrap svou krásnou ušlechtilou hlavu mezi Denise a Martínka a řekl:

„Kolik by stálo vydržování takového pluku pro Denise? Kdyby někdo z přítomných šlechticů přispěl polovinou, jsem já ochoten zaplatit druhou polovinu té částky se svého státního pokladu!“

Jeho pyšná tvrdá němčina zazněla mezi lidmi jako úder zvonu. Renato se k němu udiveně otočil, taky Petr i Martínek otevřeli údivem pusy; zato Denis objal Ao Harrapa kolem krku a nadšeně mu děkoval za jeho rozhodnutí.

Tomáš nevydržel; rozesmál se a mávl rezignovaně rukou: „Jednou z povinností rodičů je platit zábavy svých nezvedených dětí. Předám Voglarimu dispoziční právo na jedno svoje římské konto. Denis si ovšem musí uvědomit, že se tím o patřičnou částku sníží jeho dědictví. Každá zábava něco stojí!“

„Já to beru na vědomí,“ řekl Denis důstojně, „Ostatně, než se tak stane, ty ještě stačíš ty peníze nějakým způsobem vydělat. A nepřátel se nebojím, ti jsou na nás takhle krátcí!“

„No dobře, dobře! A mohl bych tu tvoji armádu aspoň vidět, abych věděl, co jsem vlastně koupil?“

„Ale jistě,“ Denis byl ochota sama, „Martínku, kde jsou?“

„Takhle se to nedělá, musíš rázně zavelet! Kapitáne!“

„Ano, pane!“ Martínek se taky uměl postavit do pozoru.

„Nech nastoupit mužstvo!“ velel Tomáš.

„Ano, pane! Všechny, nebo jenom naše?“

„To má znamenat co?“

„Totiž... jestli všechny členy řádu Draka nebo jenom ty, co přišli s náma z Moravy...?“

„Jenom ty, co jim platíme pobyt. Těch tvých patnáct!“

„Ano, pane!“ Martínek švihl pravicí k hlavě, „Poručíku! Mužstvo nastoupit!“

„Ano, pane!“ zaječel Petr jako polnice, otočil se a rozběhl se pryč. Tomáš si znaveně setřel z čela pot.

„Vysvětli mi zatím, co je to řád Draka a jaké má členy!“

„Řád Draka... no, to je taková věc... povídala Diana, že drak je takovej... no, symbol. Proto máme některý draka vytetovanýho na ruce, že... jako třeba Tošio nebo tak.“

„Vidím, že bez tvého zástupce se přestáváš vyjadřovat plynně a s vojensky rázně. Ale pokračuj!“

„Když jsme to o našem řádu Draka vysvětlili kamarádům, mnozí zdejší se k nám přidali. Teď už je nás... osmadvacet.“

„Jaký to všechno má mít účel?“

„Máme několik plánů. Plán jedna: pomstít se Rakušanům za to, že jsme odtamtud museli utéct. Budeme podnikat vpády na jejich území a tam jim všelijak škodit. Plán dva: budeme přepadat polepšovny a verbovat v nich další lidi, kteří by chtěli jít s námi...“

„A až vás budou milióny, zaútočíte na Vídeň, co?“

„Péťa to spočítal, že by nás stačilo dvacet tisíc.“

Diana se už nějakou chvíli šklebila; teď už to opravdu nemohla vydržet.

„A jestlipak víš, že v Uhrách na Balatonu máte taky námořní flotilu?“

To Martínek samozřejmě nevěděl. Denis ano, takže poněkud zrudl.

„No jo, vážně!“ pokračovala Diana, „Denis je tam zverboval!“

„Ale to je bezva! Můžem je taky zařadit do stavu?“

Tomáš se chytil za hlavu; jeho zrak padl na Renata, který se smál a nezdálo se, že by mu to dělalo těžkou hlavu.

„Klid, komthure,“ řekl, když si všiml Tomášova pohledu, „Takové plány má tady ve škole kdekdo!“

„Tobě to zřejmě starosti nedělá!“ zavrčel Tomáš, „Stalo se ti už někdy, že se tvoji žáci rozhodli vyhlásit někomu válku?“

„Zhruba jednou do měsíce. Kluci od moře zas chystají výpravy na objevitelské plavby a ti, co mají kamarády černochy, plánují výpravy do nitra Afriky. Zlato země Ofir ti něco říká?“

„Mně jo!“ přihlásila se Diana, „Ty o něm něco víš?“

„To ne, ale kluci mají přesně zmapovaný, kde ho budou hledat. Zatím to naštěstí vždycky vzdali před realizací.“

To už se vracel Petr; stihl někde najít svou tuniku a hodil druhou Martínkovi, který si ji hbitě natáhl. Zároveň se sbíhal houf chlapců a taky několik dívek, přicházeli ze všech stran a stavěli se do jakž takž neurovnané řady. Na Baarfelta a hlavně na nás koukali dost vyjeveně; sice od Martínka slyšeli ledacos, ale slyšet a vidět na vlastní oči, to je přece jen dvojí.

Tomáš sledoval ten nástup s pobaveným úsměvem; když byli Denisovi poddaní nastoupeni, zavrtěl hlavou: „Tohle není armáda, ale banda loupežníků. Doporučoval bych ti, plukovníku, abys je preventivně seřval. Snad to pomůže...“

Denis byl dost v rozpacích; velení pluku či jakémukoliv jinému vojenskému seskupení mu bylo cizí. „Nešlo by to, tatínku, abys to tentokrát udělal ty za mne?“

„Šlo. Ale podruhé už to bude na tobě!“ Tomáš přistoupil ke klukům a řekl: „Kapitáne! Tohle je nějaká řada? Takhle se stojí v pozoru při slavnostním nástupu? Prsa vypnout, břicho zastrčit, paty k sobě, špičky od sebe! Je to jasný?“

Martínek zamlel naprázdno čelistí, otočil se k Petrovi a něco chtěl říct; to už se ale Petr rozkřikl jako na execírce:

„Jak to stojíte, vy paviáni mořský? Ty chomoute, dřeváku vesnická, copak nevíš, co je slavnostní postoj? Dám vás uvázat ke kandelábru, vy chrapouni, až budete černý! Nepřejte si mě, až se jednou rozčílím a vyřídím si to s váma! Takovou ostudu chcete dělat před naším panem plukovníkem a Jeho Svatostí komthurem Baarfeltem? Já vás myslím...“

„Stačí,“ řekl Tomáš, „Šlo by ti to. Kde ses to naučil?“

„V jedný polepšovně jsme měli za dozorce bývalýho zupáka. Chlastal a kradl jako straka, tak ho vylili a šel k nám. Náhodou já mám vojenský vzdělání dokonalý...“

„Vidím. Tak dej rozchod! Denisi, jestli chceš jít s kluky si hrát, klidně jdi. Kočky taky nedržím. Do večeře máte ještě skoro hodinu, můžete se jít vykoupat...“

Denis se zasmál, kývl na nás a rozběhl se s kluky dolů k vodě; šli jsme s nimi, zatímco Tomáš, Diana a Charry se vraceli zpátky do zámku a Tomáš oslovil Voglariho: „Poslyš, uvažoval jsem o tom, že bych ti tu Denise nechal – alespoň na nějaký čas!“

„Moc rád bych nebyl. Je ještě velice malý a slabý!“

„Právě proto. Situace v Německu je vážná, sám jsi to říkal. Bojím se, aby se Denisovi něco nestalo; ty útoky na mne by mohly pokračovat a bojím se, aby chlapec... chápeš?“

„Chápu; kdyby bylo bezpodmínečně nutno, musel bych k tomu přivolit, ale je ještě tak mladý! Kdyby mu bylo o dva tři roky víc... nebo aspoň o rok!“

Tomáš nezřetelně zabručel. „Dobrá. Vezmu ho s sebou do Německa. Ať si zvyká na tvrdý život...“

Denis si zaplaval v jezeře, pak vylezl a sušil se společně se svými vojáky. „Jsou na vás stížnosti, pánové! Od včerejška neslyším nic jiného než stesky na vaše účesy a tetování!“

„Pěkný, ne?“ ušklíbl se spokojeně Petr, „Jestli chceš, udělají ti holky taky takový. Účes hned, tetování později...“

„Už jsem byl varován, abych se neopovažoval. Nejdřív musím tátu trochu nalomit, aby zuřil jen v rámci nutnosti!“

„Kvůli vlasům snad nic říct nemůže, máš je dost krátký; stačilo by jenom takhle ostříhat a uprostřed nechat, abys mohl nosit copánek, až bude z čeho ho udělat...“

„Pokud vím z odborný přednášky brášky Jerzyho, kterou má Diana stenograficky zaznamenanou, copánek mají právo nosit jenom ti, co mají nějaký zasvěcení. Nepamatuju se, že bych ho dostal...“

„Zasvěcení? Co je zas to?“

„No, třeba pasování na rytíře. Jerzy povoluje klukům dlouhý vlasy, ale copánky jenom rytířům!“

„Tím chceš říct, že bysme měli bejt pasovaný na rytíře?“

Denis rozhodně chtěl říct něco jiného než zrovna tohle; ale ten nápad ho zaujal. „Vlastně... i tak by se to dalo vyřešit. Kdyby ovšem... jde o to, jak to udělat. A kdo by to měl provést.“

„To je jednoduchý. Jsme tvoji důstojníci, ne?“

„Sám žádný zasvěcení nemám; jak bych ho mohl rozdávat?“

„Zamysli se... třeba by to nějak šlo!“

Denis měl chuť vyprávět, jak zakládal řád v Uhrách a jaký z toho byl průšvih, ale rozmyslel si to, protože se od zámku ozvala trubka a ohlásila, že je čas k večeři; všichni se hrnuli domů, Denis jim sotva stačil. Před večeří se konala krátká pobožnost, které jsme se rovněž zúčastnili; potom nám rozdávali jídlo, které bylo skutečně bez jediného kousku masa, takže obavy chudinky Dévi se dokonale naplnily.

Denisovi bylo dovoleno spát s kluky v pavilónu, takže se samo sebou rozumělo, že tam můžeme spát taky my. Jenom Charry se staral, jestli se vejdeme; Renato mávl rukou a prohlásil, že tam se vejde ještě spousta dalších. Nemýlil se – pavilón byl ve skutečnosti dlouhý dřevěný barák nejjednodušší konstrukce, podél obou stěn pryčny ve dvou řadách nad sebou a uprostřed ulička. Na uložení osobních věcí sloužily papírové krabice, které se zasunovaly pod dolní pryčnu; jak je snad z popisu patrno, moc se tam nevešlo, ale žáci neměli příliš mnoho věcí; někteří vyloženě žádné. Každý dvě, možná tři tuniky, lehké střevíce, nějakou knížku, pár věcí z domova; bylo mi vysvětleno, že vše ostatní mají uloženo v osobních skřínkách v zámku, které se dají i zamykat. Na stěně nad lůžkem každého jednotlivce byla na hácích zavěšena jeho osobní zbraň: dýka, u starších dokonce meč. Zbraním se věnovala velká pozornost a musely být ve vzorném pořádku.

Postup činnosti při ukládání ke spánku byl takový: když se vrátili od večeře, svlékl každý svoji tuniku a vymáchal ji ve vodě; u pavilónu bylo kamenné koryto, do kterého přitékala voda akvaduktem, jenž vypadal, že pamatuje římské časy. Potom pověsil tuniku na šňůru, aby uschla, a zároveň si vzal druhou, která tam schla po předchozím vyprání. Kdo chtěl, mohl se ještě jít vykoupat, zvláště když byl tak hezký den jako dneska.

Denis dostal příkaz jít si vyfasovat na zítřek tuniku, aby se neodlišoval od ostatních; stejně tak všichni ostatní hosté včetně samotného Voglariho. Diana projevila obavy, zda Denisovi nebude trochu zima, když bude celé dny pobíhat jen v takové lehké košili, ale učitel Renato jí vysvětlil:

„Klademe důraz na otužování jednotlivců; v zimním období sice chodíme víc oblečení, ale je-li teplota na odpovídající úrovni, nevidím k tomu žádný důvod. Konečně, zvířata také nenosí oděv; lidé zbytečně zchoulostivěli.“

„Jak se takové zacházení líbí tvým žákům?“

„Občas jsem nucen je krotit, aby se chovali mírněji. To víš, jsou to bojovní mniši...“

Dianě a Charrymu byl statut bojovných mnichů vysvětlen poněkud ve zjemnělé formě, ale nám bylo dopřáno být s kluky, když na ně nedohlíželo přísné oko Mistra. Je pravda, že v pavilónu s nimi bydleli učitelé; kromě Renata ještě vedoucí výcviku starších chlapců, který měl přezdívku Odin, ačkoliv se jmenoval určitě jinak. Důvodem byla jizva, kterou kdysi utržil v nějaké potyčce, táhla se přes celou tvář a způsobila, že neviděl dobře na jedno oko, ačkoliv je měl. Mohlo mu být tak ke třicítce, nosil dlouhé světlé vlasy i vousy a tvrdil o sobě, že ačkoliv je Ital, pochází od Germánů, které kdysi za císaře Augusta zajali Římané v boji, přivlekli v řetězech a potom zařadili do palácové stráže. Ježto tito Germáni vynikali kromě zvířecí síly též velkou sexuální náruživostí, chovaly k nim vznešené dámy značný obdiv a zakrátko se počaly rodit plavovlasé a nezkrotné děti. Mistr Odin toho o sobě povídal víc a o mnohém se dalo pochybovat, pokud by se to ovšem někdo opovážil; vyjádřit pochybnost nahlas mohlo znamenat střetnout se s ním v boji a být zesměšněn, jelikož Odin bojový výcvik vedl a vynikal v něm.

Pokud jsme to mohli posuzovat, vztahy mezi mladými mnichy byly složité. Cílem každého jednotlivce bylo vypracovat se k lepšímu postavení, jaké měli učitelé, mistři a rytíři. Dosáhnout toho bylo možné několikaletým výcvikem; za závažnější chybu mohl být provinilec vyřazen a poslán domů. Vsadím se, že to byla jediná možnost, které se kluci skutečně báli. Bydleli spolu bez rozdílu věku, starší i mladší, navíc se mohli různě přeskupovat s jinými, pokud chtěli z nějakého důvodu přejít. Byli rozděleni na třídy, ale ty se nekryly s věkem studenta ani s délkou jeho pobytu, byly stanoveny zásadně dle fyzické a morální vyspělosti. Snahou každého bylo dostat se o třídu výš; toho mohl dosáhnout, pokud dal najevo, že tam patří, schopností v boji nebo vysokou inteligencí. Za těchto okolností bylo zájmem každého předvádět se v každé situaci těm starším v nejlepším světle.

V kasárnách, internátech a školách dochází často k nadvládě starších nad mladšími, což se souhrnně nazývá šikanování; tady se projevovalo určitě taky, ale zcela jinou formou. V zásadě si starší mladších nevšímali; bylo na menších klucích, aby si nějak vynutili jejich pozornost a přiměli je, aby jim dovolili občas se zúčastnit svých akcí. Kdo dal najevo nezpůsobilost, zapříčinil si na delší dobu pohrdavý nezájem; zato kdo prokázal, že je silný, obratný, mazaný, chápe na první pokus, mohl se dočkat shovívavého úsměvu a možnosti, že si ho starší kluci vybrali, když bylo na něco zapotřebí. Mezi kluky vznikaly čas od času žertovné potyčky, více méně podporované učiteli jako součást výcviku; zásadně však napadal vždy slabší silnějšího, takže proslulejší jedinci dost trpěli, pořád je někdo obtěžoval a byli nuceni občas ty nejdrzejší srovnat, aby si zajistili klid.

Ještě jeden důležitý rozdíl tu byl: někteří odjížděli za svými rodinami, jiní nikoliv, třeba ani neměli kam odejít. Do určité míry byli za vyspělejší považováni ti, kterým byl jediným domovem řád; projevovalo se to i tím, že nemuseli brát ohled na poměry panující venku, mimo území školy. Patřili k nim Petr, Martínek a jejich mužstvo a projevovalo se to kromě jiného na účesech a celkovém tělesném vzhledu. Chlapci ze slušných rodin si takové změny dovolit nemohli.

Denis se tedy vrátil, svoje oblečení nechal v autě a přinesl si dvě zcela nové tuniky; protože je nemusel prát, uložil je do Martínkovy krabice a pak očumoval, co dělají ostatní. Odběhli se taky vykoupat, voda byla na místní poměry příjemně teplá a Dévi se podařilo za spolupráce kluků chytit rybu, kterou na místě zkonzumovala; nechutnala jí moc, ale byla přece jen lepší, než vegetariánská strava.

U vody byli taky starší kluci, ale Denis jim věnoval pozornost, až když jeden z nich znenadání zamířil k němu. A hrklo v něm, neboť to byl sám Mistr Odin. Jeho klenutý hrudník, vypracované svaly a stopy jizev z různých zápasů dost jasně hovořily o tom, co je zač; když si prohlédl Denise, jehož tělíčko přes všechnu péči připomínalo kostru nedbale potaženou kůží, shovívavě se na něho usmál a posadil se, aby si mohli koukat z očí do očí.

„Ty jsi syn komthura Baarfelta, viď? Pokud jsem viděl, přijel jsi s těmi hosty...“

Denis odpovídal, zatímco u místních kluků jeho význam značně narůstal; nebylo zvykem, aby mistr poctil nováčka zájmem.

„Společně s vámi přijel také Japonec, samuraj. Slyšel jsem o něm, nedávno se tu stavoval Viktor.“

„Ano. Kníže Tošio Yamanaki.“

„Mohl bych ho požádat, aby mi prokázal tu čest a dal mi několik lekcí výcviku? Slyšel jsem, že je nepřekonatelný v boji rukama i samurajským mečem...“

„To je; komthur Voglari s ním dohodl, že povede cvičení, dokud tady budeme; řeknu mu, aby se ti věnoval.“

Mistr Odin spokojeně přikývl; pak však pokračoval v dotazech: „Pověz mi, co o něm víš. Slyšel jsem, že jeho bojové umění se zakládá na nějaké speciální filozofii. Chtěl bych o ní něco vědět, aspoň natolik, kolik jsi z toho pochopil ty.“

Denis se dal do vysvětlování; stejně jako ostatním, bylo mu jasné, že právě skládá před Odinem určitou zkoušku. Když mrsknul okem kolem sebe, povšiml si, že ho poslouchá daleko větší počet posluchačů, než by se slušelo. Odin pozorně naslouchal, občas se zeptal na nějaký detail, třeba když se Denis nevyjádřil správně italsky. Když už se začal do svých řečí zaplétat moc, usmál se a vlídně mu pokynul: „Děkuji; promyslím to a zeptám se buď tebe, nebo přímo knížete Yamanakiho.“

Vstal; Denis se též zvedl, ale Odin si ještě na něco vzpomněl: „Taky jsem si všiml jeho účesu; tady se poslední dobou pořád kecá o všelijakých copánkách, to jsou fantasmagorie tvých kluků nebo to má skutečně nějaký význam?“

Denis stručně vysvětlil situaci; Odin naslouchal a potřásal hlavou, ozdobenou dlouhými kadeřemi. Nakonec pokrčil rameny a šel po svých; starší kluci položili Denisovi ještě pár doplňujících otázek a pak se rozhodli jít taky spát. Denis si lehl mezi Petra a Martínka, zabalil se do přikrývek a rychle usnul; měl toho za celý den dost. My jsme si našli místo v uličce na zemi, nejsme tak strašně nároční.

Ráno za svítání nás probudily trubky ze zámku; bylo pět a celá škola vstávala. Všichni otužilí studenti vyskakovali ze svých lůžek, běželi na břeh jezera a skákali do vody šipkou. Kdo byli uvážlivější, nebo snad méně tělesně vyspělí, šli za nimi volnějším krokem a nejásali tolik nad studenou vodou. Teď ráno byla sprostá zima; podle řečí starších kluků přijde brzy doba, kdy budou při ranním koupání muset rozbíjet vlastním tělem ledovou skořápku u břehu. Všichni dávali najevo, že je pro ně rozkoší, když jim z nahého těla stoupá pára a dech se sráží do kapiček. Stejným způsobem se chovaly dívky, které se snažily ze všech sil vyrovnat klukům; celkový náš dojem byl, že se pokouší vytahovat každý před každým.

Koupat se šli všichni, taky Voglari, Tomáš, Charry a Diana. Tošio Yamanaki si byl vědom svého významu: po koupeli odešel na cvičiště, vyčkal, až se shromáždí všichni účastníci a začal jim předvádět svoje sestavy; Diana překládala. Během rozcvičky zvolna stoupalo slunce; pohyb všechny rozehřál a ti, kdož nedávali dost jasně najevo tělesnou zdatnost při ranním koupání, měli teď možnost všem ukázat, že je jim skvěle a právě tohle je pro jejich tělo ta správná rozkoš.

Po cvičení, které trvalo asi hodinu, se všichni vrátili zpátky do pavilónu; kdo chtěl, mohl se ještě vykoupat. Teď si také vzali čisté tuniky a upravovali svůj vzhled k dokonalosti. Potom se postupně přesunovali do paláce, kde se měla konat první ze série přednášek. Přednášející: Tomáš Baarfelt, téma: Úkoly řádu Templářů v dnešním světě. Předběžný komentář zkušenějších studentů, když se to dozvěděli: „No nazdar! To zas bude nářez!“

Jejich očekávání bylo uspokojeno; Tomáš měl příležitost mluvit k velkému počtu posluchačů, u kterých předpokládal totožný zájem, takže se rozjel a vykreslil jim vizi, jak uspořádat svět. To, jak je svět uspořádán doposud, šmahem zamítl a řekl jasně:

„Jsme to my, kterým Bůh svěřil povinnost uskutečnit dokonalou společnost; je naší povinností ukázat ostatním, jak by mohli žít, kdyby se dokázali zbavit svého sobectví, chamtivosti, přežitků, které je svazují. Zakrátko přijde den, kdy nám už dosavadní struktura společnosti nebude překážet při realizaci našich plánů; buďme připraveni ukázat, co umíme!“

To všichni uvítali bouřlivým jásotem a potleskem; existovaly jen určité pochybnosti, jaká bude realizace. Ale diskutovat nyní na to téma je zbytečné, příležitost se blíží, ale ještě tady není, takže řeči se vést mohou, leč nemají význam.

Po přednášce se podávala snídaně; díky Bohu, všichni už měli strašlivý hlad. Dévi se nám svěřila, že v křoviskách u břehu jezera objevila stopy nějakých zajíců, kteří tam byli v noci; taky je možné, že to byli divocí králíci, ale to poznáme, až je vystopujem a ulovíme. Po zralé úvaze jsme loveckou výpravu zamítli, bylo nutno důkladně ji připravit, aby nám prošla.

Denis splnil slib a seznámil Odina s Tošiem; proto Tošio přišel po snídani do našeho pavilónu. Denis při tom musel být, jinak by si ti dva rozuměli každé desáté slovo; hovořili na nejrůznější témata a Odin se velmi zajímal o Tošiův náhled na svět. Vysvitlo, že díky Viktorovi a dalším řádovým jezdcům se jeho sláva šíří také na místa, kam doposud nezabloudil, dokonce i do Španělska, kde je řádové ústředí. Denis měl s překládáním plné ruce práce, občas nestíhal, občas plácal nesmysly, ale posluchačům to zas tak moc nevadilo; všechno pro ně bylo nové a občas nechápali.

V průběhu diskuse vyšlo najevo, že Odin má před sebou důležitý krok: rytířské zkoušky a pasování, což je nesmírná čest a pocta jak pro něho, tak pro jeho žáky. Tošio vyjádřil překvapení, že Odin rytířem doposud není, ačkoliv je na vyšší úrovni duchovní i tělesné než mnozí, kdož rytíři jsou; na to Odin odpověděl, že mu to nemůže vysvětlit, aniž by se dopustil kritiky poměrů řádu. Tošio odpověděl, že klidně může; jeho názor na řádové poměry je taky značně kritický.

Vyšlo najevo toto: mnoho italských členů řádu je v postavení jezdce, což je něco mezi vojákem a rytířem; vychází ze statutu římských jezdců, což byla šlechtická hodnost mezi občanem a senátorem, v průběhu dějin se měnící a z dnešního hlediska ne dosti vyjasněná. Stejně nevyjasněné je postavení jezdců mezi templáři; v mnoha případech mají důležitější povinnosti než rytíř, ale musejí při tom poslouchat kdejakého šaška. Tošiovi to připadalo divné, Odin s tím vřele souhlasil. Nakonec se dohodli, že až bude zvolen nový velmistr, musí se s tím něco udělat.

Tošio zastával názor, že rytířem je třeba učinit každého, kdo je k tomu způsobilý, bez ohledu na počet dosavadních nebo jeho věk, společenské postavení atd. Vysvětlil, že rytířská hodnost by se měla rovnat prvnímu zasvěcení v asijských duchovních řádech; komthurská samozřejmě druhému, takže komthur je roven bráhmanovi či Zenovému Mistrovi. Komthur má právo dát zasvěcení každému, kdo se mu na to zdá vhodný a zodpovědný je pouze Bohu; orientačně se říká, že mistr má mít tolik žáků, kolik má prstů na rukou, ale není to doslovně závazné. Jakmile dá některému druhé zasvěcení, může dát dalšímu první. Kdy a jak může co udělovat, bylo velmi složitě vysvětlováno, zvlášť proto, že Denis nestíhal překládat.

Potom se Tošio zeptal, zda jeho výklad náhodou nezdržuje od nějaké výuky. Odin vysvětlil, že to, že jsou všichni shromážděni kolem a naslouchají, je součást vyučování a on jako učitel má právo stanovit, co se kdy bude dělat. Tošio se tedy uklidnil, složili si vzájemně poklony a pokračovali.

Bylo nutno, aby Denis vysvětlil co nejdokonaleji arminský kastovní systém. Vzhledem k tomu, že o něm měl velmi matné ponětí, byl to úkol krušný, ale Tošio ho znal dokonale. Studenti z toho pochopili jen to, že všichni patří ke šlechtě, konkrétně kastě kněží nebo bojovníků, a stojí tím pádem nesmírně vysoko nad obyčejnými lidmi zvenku. Vzhledem k tomu, že si to odedávna mysleli a někteří jiní jim to rozmlouvali, byli spokojeni. Každý, kdo patří k vyšší kastě, má zajisté právo dávat to nějak najevo; jednak tím, že nosí meč, jednak oděvem, účesem a ozdobami. Avšak to je právo, nikoliv povinnost; pokud šlechtic vystupuje kvůli nějakým důvodům v přestrojení, může vypadat jako obyčejný člověk, aspoň potud, než tyto důvody pominou.

Zmínka o účesu znamenala návrat k otázce: copánek ano či ne? Tošio se vyjádřil jako správný Zenový mistr: každý nechť učiní, co chce nebo může. Kdo si může dovolit nosit vlasy upravené jako šlechtic, nechť tak učiní; kdo tak učinit nemůže, musí se zatím podřídit společenským zvyklostem. Jeho slova a Denisův poněkud zmatený a tendenční překlad vyvolaly bouřlivé reakce mezi všemi; Odin to postřehl a nařídil pro uklidnění trochu cvičení.

Tošio samozřejmě cvičení vedl; ale zabránil klukům, když se chtěli k boji svléknout. V některých případech je důležité, aby soupeři měli na sobě oděv, který budou běžně nosit, aby bylo možno se uchopit za šaty. Odin souhlasil, dokonce zauvažoval, zda by v rámci výcviku neměli nosit vojenské uniformy; Tošio mu popsal oblečení japonských ozbrojenců a Odin prohlásil, že vypracuje návrhy v tom směru. Zatím se cvičilo v tunikách; teprve po cvičení se všichni šli vykoupat, při tom svoje oděvy vyprali a rozvěsili po okolním křoví, aby proschly.

Cvičení v bojovém umění však neznamenalo dosažení shody ve věci copánků; takže byly položeny další dotazy, některé nesmyslné. Tošio byl vyzván, aby se vyjádřil jednoznačně, ano či ne. Takové výzvy považoval za nesmyslné a taky to řekl. On copánek nosí a nosit bude; jediná možnost, kdy by se ho zbavil, je návrat do buddhistického kláštera, kde byl jako kluk vychován a kam se klidně vrátit může, kdykoliv usoudí, že svět kolem mu jde příliš na nervy. Jediné, co může udělat, je upravit si hlavu znovu a dokonale přede všemi, což je už stejně potřeba, protože mu na hlavě narostl zbytečně moc velký porost. Požádal Renata, aby mu půjčil svoje toaletní potřeby a Denise, aby mu asistoval; potom se dal do práce.

Nejdřív ze všeho si rozpletl copánek a rozpustil vlasy; při tom vyšlo najevo, že mu dosahují do půlky zad a jsou tedy daleko delší než Odinovy. Dokonale si je umyl, přičemž zazpíval také ochranné modlitby. Vysvětlil, že to není zvykem u všech lidí, ale v situaci, kdy dochází k zásadní úpravě na hlavě, je dobré požádat dobré duchovní bytosti o ochranu a těm zlým dát jasně najevo, že ačkoliv si dává rozpustit vlasy a je tím pádem snadněji napadnutelný, není přece jen bez ochrany. Jmenoval některé dobré polobohy a strašlivé démony, kteří krouží neustále kolem lidí a snaží se mít na ně vliv; kdyby byl přítomen nějaký bezbožný ateista, asi by dospěl k názoru, že je Tošio blázen.

Po umytí nechal vlasy rozpuštěné, aby uschly; zatím mu Denis rozdělal mýdlo, kterým si natřel tvář i bradu a potom si vyholil obličej a přední část hlavy až k temeni. Také k tomu bručel ochranné modlitby. Denis měl právo mu pomáhat; na otázku, zda je pravda, že se hlavy šlechtice nesmí dotknout kastovně nižší osoba, Tošio odpověděl, že je to samozřejmé; avšak může se ho pochopitelně dotknout otrok, protože přestože je právně zcela mimo kastu, jako sluha šlechtice ke kastě patří. Všichni to pochopili, jak jim rozum kázal.

Když Tošiovi vlasy uschly, natřel je vonnou mastí; pak je s Denisovou pomocí začal splétat do copu, který natočil dopředu na pleš, pak dozadu a štětičku na konci ještě jednou dopředu. Vše pevně utáhl, takže cop trčel na vyholenou přední část hlavy a ani se nepohnul. Prohlédl se v zrcadle a seznal, že je zcela a naprosto dokonalý; jak byl, se mohl klidně objevit i před císařem a nevzbudil by jeho pohoršení.

Mezitím čas pokročil a Tošio usoudil, že je vhodné objevit se před Charrym a zeptat se, není-li jeho nepřítomnost něčemu na závadu; čímž prakticky naplnil předchozí prohlášení o vstupu na císařský dvůr. Když odešel, Odin dal svým žákům rozchod a pokyn, aby odpočívali a cvičili; sám šel s Tošiem, vyptat se na něco Charryho a Diany, nejspíš z Denisova překladu nemohl leccos pochopit. Tímto odchodem umožnil žákům uspořádat názorovou bitvu, která během krátké chvíle přerostla ve fyzické potyčky.

Tošiovo školení mělo zhruba stejný efekt, jako by mezi ně hodil granát; během chvilky se odlišné názory soustředily do hesla: „Já mám pravdu a můj učitel s tím souhlasí; kdo se opováží myslet si něco jiného?“ Skutečně se několik odvážlivců našlo; když dostali po právu po čenichu, svolali své přívržence a nastala rvačka, která se posléze změnila ve všeobecnou; dokonce pozapomněli na zásadu neubližovat slabším a děvčatům a každý bez milosti seřezal toho, s kým nesouhlasil.

Komthur Gierolammo Voglari měl jako zodpovědný muž přehled o všem, co se ve škole dělo. Takže mu samozřejmě hned ohlásili, co se přihodilo; Charry očekával, že se rozzlobí a bude hledat původce incidentu, ale on se jen dobrotivě usmál a ptal, zda jsou nějací ranění, kteří vyžadují ošetření.

„To ne... pár klukům teče červená z nosu, jinak nic!“

„Tak to je ještě málo. Je třeba, aby se serval každý s každým a pořádně, aby měli nač vzpomínat. Dodržovali v boji pravidla?“

„No... v podstatě ano.“

„Tak to se zatím nestalo nic hrozného.“

Komthurův názor vešel ve známost v průběhu oběda, který byl opět společný a vegetariánský. Někteří nechápali, co si o tom mají myslet, jiní naopak pochopili až moc rychle. Je zvykem, že při obědě je jídla dost a každý se patřičně nasytí; takže po najedení se chvíli odpočívá, nejlíp u vody. To také udělali a na břehu se v diskusi pokračovalo, ovšem mírně a bez rvačky; byli najedení a měli dobrou náladu. Řešila se otázka, zda je správné učesat si stejný copánek, jaký má Tošio; i kdyby to správné bylo, nebylo z čeho, vlasy jako on nikdo neměl. Pročež některá důvtipná hlava vytyčila heslo: „Nejsme Japonci, jsme templáři; každá škola má právo na vlastní způsob!“

Od té chvíle byla situace jasná: kdo má z čeho, bude nosit copánek. Nejjednodušší je svázat vlasy dozadu a stáhnout v týle do culíku, ale to mnohým připadalo příliš normální a nijak provokační; zvlášť těm, co měli v úmyslu předvést světu, že na společnost kašlou a nikdy v životě už nechtějí opustit školu a řádové území. Co je lepšího než vyholit si hlavu tak, aby se před lidmi bez skandálu ukázat nemohli? Denisovi kluci prosazovali hřebínek uprostřed hlavy a kupodivu jim bylo popřáno sluchu, takže se rozhodlo takto: vlasy se nechají volně růst od čela do poloviny hlavy; tam se svážou a dozadu na krk bude volně splývat cop. Je možné všelijak jej vylepšovat ozdobami, také je možné držet ho sponou, kterou daruje bojovníkovi jeho vyvolená slečna (dámy ochotně souhlasily). Vše ostatní se vyholí a bude čas od času udržovat, aby vzniklý účes vyvolával co největší pozornost cizích lidí.

Zkušenost velela studentům vykonávat svá rozhodnutí hned, než jim je někdo rozmluví nebo zakáže, takže práce byly zahájeny okamžitě. Zbývalo ještě překonat odpor několika trapných jedinců, kteří poukazovali na nutnost předvést se zrakům svých rodičů či příbuzných ve formě více se blížící normálu; bylo jasné, že ty se přesvědčit nepodaří, ale byla řada kolísajících, náchylných podlehnout všeobecné psychóze. S viditelným potěšením se nechal ukecat Denis; jedna z moravských dívek se mu ochotně věnovala a zakrátko mu zůstal uprostřed hlavy jen hřebínek, který zato vypadal dost nápadně. Taky vyšlo najevo, že uši mu krásně odstávají do stran a nahoře jsou zašpičatělé, takže někteří usuzovali, že by mohl být upír. Denis neměl námitek a spokojeně se šel předvést dospělým. Tomáš se smál, Diana ho pochválila, že mu to sluší, takže efektu nebylo dosaženo.

„A můžu si nechat vytetovat na ruku draka?“ zeptal se rychle.

„Je to tvoje tělo; proč ne?“ pokrčil rameny Tomáš.

Denis pochopil, že mu otec skutečně cokoliv dovolí. Překvapeně zamrkal dlouhými řasami a pak se rozběhl ke klukům. Diana se nějakou dobu smála a pak se ptala, proč je tak benevolentní.

„Že se ptáš zrovna ty! Ráno při cvičení si tvoji počmáranou kůži mohla důkladně prohlídnout celá škola; jak dlouho myslíš, že bude zdejšímu osazenstvu trvat, než tě napodobí? Zejména spoléhám na mladé dámy, ty jsou tu ze všech největší blázni. Kdybych teď Denisovi cokoliv zakazoval, bude to z mé strany jenom trýznění, když ostatní můžou všechno.“

Denis oznámil svůj záměr ostatním a ty to potěšilo. Takže přichystali jehličky, dívka si položila jeho paži do klína a dala se do práce. Jenže vyvstal nepřítel, s jehož zásahem se předtím nepočítalo; na dívku padl veliký stín a když zvedla oči, krev jí ztuhla v žilách, protože jí přímo do tváře vrčel černý leopard.

„Co... co se děje?“ zarazila se vyděšeně.

„Zbláznila ses, Dévi?“ vykřikl Denis, „Co zas máš?“

Dévi se vyjádřila velmi stručně a ne zvlášť pochopitelně, ale Denis pochopil: nesouhlasí s tím, aby mu kdokoliv dělal bolest.

„Ale já jsem si to sám poručil! Mně to nevadí!“ vysvětloval jí.

„Nesouhlasím! Kousnu!“ varovala odhodlaně.

Denis ji začal přesvědčovat; trvalo to dlouho a museli jsme se do toho zapojit i my, Dévi vrčela a prskala a nechala se konečně přesvědčit, až když ji Denis ujistil, že mu bolest působí rozkoš. Pak odešla na deset metrů od nich, lehla si, položila hlavu na přední tlapy a sledovala, zda nedá najevo známku nelibosti; tehdy byla ochotna kohokoliv okamžitě rozsápat.

Denis měl dva problémy; jak skutečně překonat bolest, kterou mu působilo píchání jehlou, a jak viditelně předvést, že se mu toto zacházení líbí. Dívka pracovala rychle, z pochopitelného důvodu: být za svoje úsilí odměněna zuby a drápy černého leoparda není moc žádoucí. Tutéž kresbu už dělala několikrát (sama ji taky měla na rameni), takže jí to dost šlo. Když skončila, Denis vstal a šel si ochladit ruku do jezera, protože ho skutečně bolela. Pak si lehl na břeh a odpočíval, přesněji řečeno snažil se ovládnout hysterický třas ve všech údech. Dévi ho sledovala jako stín, její zlaté oči jej neustále pozorovaly a byla ochotna udělat pro něj, co bude zapotřebí.

Jenže Denis zpozoroval, že skutečně dochází k efektu, o němž slyšel a který nepovažoval za možný: bolest mu pomáhá dostat se do transu, soustředit myšlenky, dosáhnout vytržení. Když si to uvědomil, počal náhle bez zřejmého důvodu zpívat; bylo mu nádherně. Objal Dévi kolem krku a vůbec mu nevadilo, že se od něj odtahuje a snaží se bránit.

„Dokázala bys mě olízat? Důkladně promasírovat jazykem?“

Olizovat Denise pro ni byla nejlepší zábava; podržela si ho tedy prackou, aby se nebránil, a dala se do toho. Obvykle při tom vřískal, protože ho to lechtalo, ne-li bolelo, ale teď jen sténal – nebylo jasné, zda pouze rozkoší. Když skončila, zůstal nehybně ležet, zavřel oči a Dévi jej pozorně hlídala. Všichni usoudili, že usnul, což by nebylo divu. Ostatní měli dost svých starostí, každý se zabýval vylepšováním svého těla způsobem, jaký se mu zdál v tu chvíli nejvíc vhodný. O potyčky žertovné i vážnější nebyla nouze, ale Denise nikdo neobtěžoval, stačilo se podívat do očí Dévi a rozmyslel si to.

Asi dvě hodiny Denis odpočíval. Potom se zvedl a aniž si všímal čeho v okolí, šel do zámku; Dévi za ním, čenich přilepený k jeho patám. Nezeptal se, kde je Tomáš, bez váhání prošel do Voglariho pracovny, zastavil se na prahu a vyčkával, až si ho otec všimne. Oči měl rozšířené a pohled vytřeštěný; Tomáš zbystřil pozornost, když ho spatřil.

„Tatínku... chci nakreslit obraz.“ řekl Denis tiše.

„Obraz? Jaký obraz?“ nechápal Tomáš.

„Zdálo se mi.“ Denis mluvil téměř šeptem, jako přiškrceně.

„Gierolammo, bylo by možné... máš tady malířské potřeby?“

„Jistě, máme tady všechno... chceš kreslit na plátno nebo stačí papír? A techniku – tužkou, olejem, temperou?“

„Barvami. Na plátno.“ řekl Denis, jako by odříkával nějaký vzkaz; až potom soustředil oči na Voglariho a dodal: „Prosím...“

Komthur měl určité zkušenosti; ohlédl se na Tomáše, pak vydal příkaz jednomu staršímu studentovi. Jedna z místností v podkroví byla zařízena jako malířský ateliér, byla tam i připravená plátna a všelijaké potřeby. Denis šel s nimi, ale pohyboval se jako náměsíčný, rozhlížel se, dotýkal se konečky prstů předmětů.

„Vyhovuje ti to?“ ptal se Tomáš.

Denis neodpověděl; seznamoval se s věcmi kolem.

„Má někdo zůstat s tebou, nebo chceš být sám?“

„Dévi mi pomůže.“ zašeptal chlapec.

„Dobře. Večeři ti přineseme...“

„Nebudu jíst.“

Oba muži v rozpacích opustili ateliér; Voglari se ptal Tomáše: „Myslíš, že se skutečně dostal do transu?“

„Myslíš, že vypadá jako blázen? Občas bývá divný...“

„Měl někdy potřebu malovat?“

„Kreslí hezky, to ano. Ale líp, když chce sám, než když to po něm Wanda chtěla. Od její smrti maloval jen občas nějakou věž kostela nebo minaret; to hlavně kvůli Dianě, když někde nesehnala pohlednice. Jako pro zábavu...“

„Bude nejlepší nechat ho, viď?“

„Dévi by nás upozornila. Strašně ho miluje.“

K večeři Denis nepřišel, dokonce ani Dévi, ačkoliv ta má hlad téměř neustále. Nikdo je nepostrádal; kulminovala hádka ohledně účesů. Ti všelijak upravení se pyšnili svým vzhledem, ostatní jim tiše záviděli, takže se snažili je kritizovat. Chvílemi to skoro vypadalo, že se dají do rvačky hned při večeři. V několika případech došlo ke skutečnému vyzvání; to když se dva chlapci rozhodli vyřešit vzájemný spor bojem až do rozhodnutí.

„To je dovoleno?“ ptal se Charry.

„Podle rozhodnutí mistra. Většinou ano, pokud existuje rovnost schopností. Je to lepší, než kdyby svými nesváry chtěli otravovat dlouho do budoucnosti. Kluci se občas vyzvou; koná se to následující den dopoledne přede všemi. Vybojovat souboj, zvlášť se silným soupeřem, je bráno za čest.“

Odin dodal k Voglariho výkladu: „Jsou určité zásady; jedna třeba je, že se další souboje nesmějí konat dřív než po třech měsících. To proto, aby si dva kluci nerozbíjeli huby obden, když se nějak vzájemně nenávidí.“

„A s jiným soupeřem můžou?“

„Klidně; jsou takoví, co provokujou pořád. Můžu to potvrdit, já byl přesně takovej. Dokud jsem nedostal nářez, tak jsem měl pořád pocit, jako kdyby mi něco chybělo...“

„To ses docela vypracoval!“ pochválila ho Diana.

„Zestárl jsem,“ pokrčil Odin rameny, „Pomlouvají mě, že jsem taky zmoudřel, ale to je taková hloupá řeč! Ve skutečnosti vím, že nemám poznání ani abych si mohl troufnout k oltáři.“

Tošio Yamanaki něco pronesl a Diana s chutí přeložila: „To je právě důkaz, že tvoje poznání se značně rozvinulo!“

Po večeři jsme si šli chytit nějakou rybu; lov na králíky, po kterém toužila Dévi, se nekonal, protože zůstávala s Denisem. Ten neopustil ateliér a v jeho oknech se svítilo. Tomáš se nějakým způsobem ujistil, že je všechno v pořádku, zato kluci se starali; ubezpečili jsme je, že Dévi se postará. Takže všichni šli klidně spát, včetně nás; ale občas jsme se vyšli porozhlédnout.

Ráno Denise nevyrušily ani trubky budíčku ani snídaně; zůstal v ateliéru i přes přednášku, kterou tentokrát vedla Diana, byla o Védském učení a vyvolala řadu dotazů během jídla i po něm. Takže dnes měla Diana o zábavu postaráno, celý den se dohadovala se studenty, kteří něco nemohli či nechtěli pochopit.

Denis se vyplížil ze svého ateliéru okolo jedenácté; nohy se pod ním podlamovaly, vypadal jako pouhý stín. Někdo mu přinesl misku zeleninové kaše a pár kousků sladkostí, lhostejně a téměř mechanicky to snědl, pak zalezl do kouta a tam usnul. Vystřídal jsem Dévi, aby si mohla odpočinout a hlídal ho až do odpoledne, kdy přišel zase Ao Harrap. Denis spal jako zabitý, neprobudil se ani při našem olizování.

Tomáš a Gierolammo se pospíšili podívat, co namaloval. Když vešli do ateliéru, užasli, protože Denis vytvořil na nejširší plátno obraz skupiny divokých koní. Někteří se pásli, dva hřebci spolu bojovali, další koně se provalovali ve vodě na mělčině. Místy byl obraz nedokončený, linie jen zběžně načrtnuté; co bylo uchvacující, byly výrazy jednotlivých zvířat, dynamické pohyby a především barvy. Směs nejfantastičtějších kombinací jak na srsti koní, tak na trávě, rozbouřené vodě, dokonce na mracích, kupících se na obloze, jako by se blížila bouře.

„To je nádhera...“ vydechl Gierolammo Voglari.

„Jak to mohl dokázat?“ žasnul Tomáš, „Chodil jsem s ním od mala do galerií, ale tohle není klasická malba... podobá se to tomu způsobu malování, co dělají ti šílení Francouzi...“

„Impresionismus?“

„Snad; ale to jsem přece Denise nikdy neučil, většinou se mi nelíbí! U nás se tak začíná taky malovat, ale... Nechápu to! Jen se podívej na ty barvy! Kde mohl něco takového vidět?“

„Tvůj syn zřejmě vidí svět jinak, než myslíš. Ty barvy jsou nádherné! Vůbec je to úžasný obraz!“

„Myslíš, že ho mám nechat malovat?“

„Sám si řekne. Zřejmě to má nějakou spojitost s jeho vytržením; pro jistotu se připrav, že tvůj syn bude občas dělat věci, které tobě budou připadat zvláštní!“

„Chápu. Ale myslíš, že je to dobře?“

„Třeba nedosáhne tak rychle hodnosti komthura, jak chceš. Ale na tom nezáleží. Bude umět něco jiného. Je jiný než ty!“

„Rozumím. Nebudu ho k ničemu nutit; sám si řekne, co chce.“

Protože jsme byli při posuzování Denisova obrazu, vyptávali se nás mnozí, co a jak. Něco jsme vysvětlili; kupodivu většina lidí pocítila k Denisovi tím větší obdiv.

„Není to bojovník, je umělec,“ vyjádřil se Odin, „Pamatujte si, vy bando mizernejch rváčů, že mu nesmíte ublížit! Jestli se doslechnu, že se k němu někdo choval jako hovado, tak si to s ním vyřídím sám – ať si mě nepřeje!“

Ovšem Denis spal po celý zbytek dne; až ráno se probudil při troubení budíčku, vyskočil a běžel se vykoupat jako ostatní. Měl skvělou náladu, zúčastnil se přednášky (Diana = druhý díl, do prvního se nevešly všechny její rozsáhlé znalosti) a při snídani se cpal jako nezavřený. Působil dojmem, že je mu skvěle.

„Díval jsem se na ten tvůj obraz,“ řekl mu Tomáš, „Zdá se mi, že jsi maloval něco, co neexistuje; alespoň nevím, kde je taková krajina a co je to za koně...“

Denis zaváhal a pokrčil rameny; potom projevil zájem podívat se na svoje dílo. Když tam přišli, tvářil se, jako by je viděl poprvé a chválu přijímal s viditelnými rozpaky.

„Není to dobře namalováno,“ řekl nejistě, „Oni takhle vůbec nevypadali! Byli mnohem... divočejší. Nikdy neviděli člověka.“

„Kde jsi je viděl?“

„Zdálo se mi o nich. Pásli se, hráli si...“

„Jsou divocí a krásní! Na támhletom hřebci bych si přála se svézt!“ zatoužila Diana.

„Nikdy na žádném nikdo nejel. Zemřeli dřív, než do jejich země přišli lidé.“ řekl Denis skoro šeptem.

Tomáš mu položil ruku kolem ramen. „Umíš vnímat mrtvé?“

„Cítím... to, co zůstalo. Radost, bolest... jejich touhy, sny, obavy, přání... všechny ty věci. Zůstalo to uloženo; navždy.“

„Cítíš to taky u lidí?“

„Někdy.“

Denis zůstal do oběda v ateliéru; tentokrát maloval pouze tužkou a zpaměti a nakreslil jen jednoho koně: hřebce s kratičkou ježatou hřívou a masivní hlavou, připomínajícího spíš mezka. Někdo z mužů tvrdil, že podobně vypadají divocí koně ve stepích Mongolska; Denis jen pokrčil rameny.

„Mrtví jsou všude kolem nás. Někteří nám chtějí něco sdělit; jiným je to jedno. Kdo nesplnil svůj úkol, musí zůstat, dokud se jeho záležitost nevyřeší. Je mnoho takových, co touží nalézt klid a vyřešit svoje problémy.“

„Můžeš jim nějak pomoci?“ ptal se Voglari.

„Nevím. Možná.“

„K tomu spojení s minulostí došlo proto, že sis dal vytetovat na ruku draka?“ ptala se Diana.

„Ne. Už delší dobu jsem cítil, že se stane něco takového. Tohle jen urychlilo reakci. Bolest... je skutečně příjemná. Nedokážu to jasněji vysvětlit, ale mně se skutečně líbí, když pociťuji bolest! Budu dělat pokusy. Možná mi to nějak pomůže.“

„Hlavně buď opatrný!“ řekl varovně Tomáš.

A Denis řekl: „Hm...“

Celý zbytek dne bloumal bezcílně sem tam; jenom když potkal Odina, velice zdvořile ho požádal, zda by s ním mohl mluvit. Odin se zarazil, ale okamžitě ho vzal trochu stranou, aby nebyli při své rozmluvě rušeni. A tam Denis řekl: „Prosím tě, nejezdi do Afriky!“

Překvapení, které dal Odin najevo, bylo nelíčené.

„V krátké době tě někdo pozve, abys mu přijel pomoci. Možná to bude Llago di Rienzi, káhirský komthur. Nebo někdo z jeho rytířů. Budou chtít, abys jim tam zařídil školu nebo něco takového. Ale nejezdi tam. Čeká tě tam neštěstí a smrt.“

„Jaké neštěstí? Smrt při jaké příležitosti?“

„To nevím. Jenom vím, že něco tam je, co tě ohrožuje. Určitá shoda okolností... skutečně nevím.“

„Když tam nepojedu, budou to považovat za zbabělost!“

Denis jen pokrčil rameny.

„Jestli budu mít úkol, co můžu dělat? Požádá-li mne komthur Llago, je věcí mé cti úkol přijmout – i kdyby byl nebezpečný.“

„Ten úkol není nebezpečný. Bude to něco jiného, něco, co se týká jen tebe. Zapleteš se do věci, která tě zahubí.“

Odin chvíli přemýšlel. „Díky, chlapče. Budu si dávat pozor.“

Denis uchopil jeho ruku a chvíli držel; pak zavřel oči. Když promluvil, hlas se mu třásl: „Teď jsem... tě na chvíli ochránil. Dal jsem ti... průvodce. Není člověk, je... něco jiného. Duch. Jestli tě ochrání, nalezne klid. Ale nevěř tomu přespříliš!“

Odin se usmál. „Jsi skutečně zvláštní kluk, Denisi. Jsem rád, že jsem tě potkal...“

Zbytek odpoledne a večer proběhly bez problémů.

Na příští ráno chystal Charry přednášku. Po pravdě řečeno, neočekávali od něho zvláštní výkony, ale doufali, že to aspoň nebude ostuda. Charry se připravoval velmi zodpovědně a vkládal do své práce dost úsilí; když vstoupil na řečnický pult a spatřil kolem hustě zaplněnou posluchárnu, na chvíli se zajíkl, potom si odkašlal a řekl:

„Požádali mne, abych vám něco řekl. Myslím, že nejsem nijak moc dobrý řečník; ale snad bude stačit, když se s vámi podělím o své přesvědčení, ke kterému jsem dospěl během života:

Věřím, že je jediný Bůh.

Věřím, že kdysi dávno stvořil svět a doposud mu vládne podle Své vznešené vůle.

Věřím, že ze Své bezpříčinné milosti stvořil živé bytosti, neboť si nepřál být sám a usoudil, že by mu mohly poskytnout rozptýlení tím, že by se zúčastňovaly Jeho zábav.

Věřím, že Bůh je dokonalý, avšak živé bytosti jsou nedokonalé. Byly takto stvořeny a Bůh dobře věděl od počátku, že každá živá bytost bude v průběhu svého života neustále dělat chyby. Tyto chyby jsou zdrojem Pánových zábav.

Věřím, že každá živá bytost je služebníkem Boha, ať o tom ví či nikoliv. Některé bytosti slouží Bohu pod nátlakem okolností, neboť žijí v nevědomosti. Jiné Mu slouží z lásky, neboť si uvědomily svoje skutečné postavení, když jim je ze Své milosti objasnil. Žádná živá bytost však nemůže jednat nezávisle, i když se to ve své pošetilosti domnívá.

Věřím, že každá živá bytost má duši, která byla kdysi dávno stvořena Bohem a potom vložena do těla, aby mohlo žít. Ve chvíli smrti se tato duše navrací k Pánovi a On s ní naloží podle Své vznešené vůle.

Věřím, že od počátku světa byl vypracován plán, který umožní každé individuální duši vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu. Pro jedny je ta cesta přímá a rychlá, pro druhé dlouhá a klikatá. Je na vůli Boží, jakou které osobě umožní. O tomto plánu získaly živé bytosti částečné poznání a mnohým bylo umožněno na něm spolupracovat. Ty jej nazvaly Velký Plán Spasení.

Věřím, že Bůh si přeje, aby každá živá bytost byla spasena. Z tohoto důvodu jí dává příležitost každý den a každou vteřinu dne, aby mu mohla oddaně sloužit. Protože však živé bytosti žijí v nevědomosti, považují Jeho plány za náhodu.

Věřím, že láska Boží je nekonečná. Jako matka miluje své děti, i když jí působí utrpení a bolest, stejně Bůh dává živým bytostem lásku najevo neustále, ať si počínají jakkoliv pošetile.

Věřím, že Bůh miluje také mne, ačkoliv jsem Ho tolikrát zklamal a nemohu zodpovědně slíbit, že už nikdy žádnou chybu neudělám.

Věřím, že mi odpustí a dá znovu příležitost: zítra, pozítří, v příští chvíli, každou vteřinou až do skonání světa. Neboť tak rozsáhlá je Boží láska.

Věřím, že pro tu lásku posílá Bůh některé ze Svých služebníků k živým bytostem žijícím v temnotách, aby jim pomáhaly osvobodit se od nevědomosti a přijmout z lásky oddanou službu. Tito Jeho služebníci jsou nesmírně vznešené osoby, které dosáhly vysokého poznání a předávají je druhým.

Věřím, že Bůh poslal tyto Své služebníky nadané moudrostí během světových dějin ke všem národům a kulturám, aby je přivedli zpátky domů. Důsledkem činnosti těchto Jeho vznešených služebníků bylo vytvoření různých náboženství, která jsou v různé míře naplněna poznáním, ale jejich konečný cíl je společný: návrat k Bohu.

Věřím, že každá živá bytost má svoji individuální cestu zpátky. Na této cestě může přijmout pomoc druhých a kráčet s nimi jejich cestou. Avšak každý krok na této cestě musí každý učinit sám. Protože živé bytosti přicházejí z různých stran, mohou se jejich cesty jevit protichůdné. Avšak žádný nemá právo kritizovat cestu druhého, protože jej nemůže dokonale znát a nemůže vědět, odkud přichází a proč jde právě takto. Jenom Bůh zná všechny.

Věřím, že každá z cest spásy je přáním Božím. Živá bytost je zaslepená a žije v hlouposti. Proto nepodaří-li se, aby kráčela jednou cestou, dopřeje jí Bůh, aby poznala jinou cestu. Tak bude konat až do chvíle, kdy budou spaseny všechny bytosti.

Věřím, že jednou z bytostí, které slouží Bohu, je také Satan. Pokud se jeví lidským bytostem jako nepřítel Boží a vládce Zla, potom je to pouze nedokonalost poznání, neboť žádná bytost nemůže být Bohu nepřítelem a před tváří Boží neexistuje zlo. Satanovi byla svěřena moc nad všemi hříšnými a nevědomými lidmi, avšak nebylo mu dáno právo vládnout těm, kteří nalezli poznání a jsou si vědomi svého postavení služebníka Božího. Jediné právo, které vůči nim má, je právo vyzkoušet sílu jejich oddanosti. Jakmile se přesvědčí o upřímné snaze této bytosti nalézat Boha, musí odejít jinam.

Věřím, že když Bůh seznal, že řada pošetilých lidí zbloudila na cestě k Němu, poslal Svého syna, aby jim ukázal světlo. Tehdy se sám Bůh stal tělem, člověkem, přebýval mezi námi. Přišel mezi lidi jako Ježíš Kristus, aby vykoupil všechny obětováním Sebe Sama. Tuto oběť učinil za mne, za tebe, za každého člověka, který je schopen a ochoten pochopit dosah Jeho díla.

Věřím, že Bůh ve Své nekonečné milosti neponechá bez pomoci ani ty, kteří Jeho oběť nepřijmou. Také pro ně vytvořil cestu a také k nim Je ochoten sestoupit každou vteřinou. Jestliže tito lidé nechápou Jeho dílo, je nutno je litovat, avšak není správné je odsuzovat nebo nenávidět. Také oni jsou děti Boží.

Věřím, že také mně bylo dáno právo sloužit Bohu. Také pro mne připravil na dnešní den službu a já Jej prosím, aby mi zjevil Své záměry a zapojil mne do Svého díla. Jen při práci na Jeho vinici mohu být skutečně šťastný.

Věřím, že dojde-li ke konci světa, budu mezi těmi, kdož spatří Pánovu tvář. Mnozí říkají, že se blíží doba konečného střetnutí mezi vojíny Božími a silami zla. Říkají dokonce slovo Armageddon, představují si velikou bitvu a slavné vítězství.

Věřím, že nastane-li tato bitva, bude to pouze jedna z velkých zábav našeho Pána, protože On je tvůrcem všech osudů a On také dává lidem vítězit nebo být poraženi ve všech bitvách. Chci stát v řadách Jeho vojáků, ať ta záležitost dopadne jakkoliv.

Věřím, že v Jeho službě budu šťastný, ať mne umístí do jakéhokoliv postavení. I kdyby mne poslal do nejhlubšího pekla, budu tam moci být šťasten, pokud budu vzpomínat na Něho a konat službu Jemu. Chci jít tam, kde žije nejvíc nešťastných bytostí, doposud zaslepených nevědomostí, abych jim mohl pomoci, neboť oni všichni jsou moji bratři a já je miluji.

Věřím, že Bůh mi dopřeje konat tuto službu den za dnem, vteřinu za vteřinou, do skonání světa. I kdyby mne zaslepil nevědomostí, budu Jej neustále hledat, pokud vzpomínka přetrvá v mé duši a já se k Němu budu moci modlit. O to jediné prosím: abych na Něho nikdy nezapomněl.“

Charry skončil proslov; jeho posluchači si zvykli na Dianiny přednášky a proto to považovali jen za úvod, byli tedy poněkud na rozpacích, když složil papíry a chystal se odejít. Někdo se dokonce zeptal: „To je všecko?“

„Myslím, že to stačí.“ pokrčil Charry rameny, „Podle těchto zásad žiju a konám svou práci. Ano... myslím, že to stačí.“

A skutečně opustil řečniště. Za potlesku všech mladých.

Po této přednášce Voglari zaváhal, zda ještě od Charryho žádat nějaké další. Rovněž zapochyboval, zda požadovat přednášku o filozofii Zen-buddhismu od Tošia; nepochyboval sice, že Tošio téma dokonale ovládá, ale vyžadovalo překlad, nejspíš Dianin a mnozí si všimli, že Diana nepřekládá, spíš sama koná přednášky na téma navozené předchozím řečníkem. Takže když jsme mu připomněli, že také my máme připravené přednášky o dějinách a kultuře našich národů, choval ty nejčernější obavy. Avšak Ao Harrap přednesl svoji řeč v dokonalé němčině a občas použil jednu či dvě italské věty, což se posluchačům velmi líbilo. Zůstali jsme tedy i nadále a také já a Tannarr jsme udělali přednášku; potom si vzpomněla Diana na další díl svých vzpomínek, pak se konal seminář k předešlým přednáškám, ve kterém jsme objasňovali ty problémy, které posluchači nepochopili. Zkrátka, dny ubíhaly a nám se zdálo, že si začínáme ve škole skvěle zvykat.

Až na chudáčka Dévi, ovšem. Vegetariánská strava ji ničila, maso vyžadovala tvrdě a neústupně a kromě toho měla pocit, že jejího miláčka Denise tady týrají. I kdyby mu skutečně nějak ubližovali, pochybuji, že by si toho všiml nebo mu to vadilo, Denis měl velmi otužilou náturu, přestože byl malý, slabý a na pohled křehký. Všichni ostatní soudili, že kluka spíš rozmazlují; jakožto nejmenší a nejslabší mohl beztrestně napadat kohokoliv a když se mu podařilo někoho vyhecovat, aby mu jednu natáhl, okamžitě ho někdo jiný začal bránit. Denis tuto situaci bystře vypozoroval a začal jí využívat, štval jednoho proti druhému a bavil se tím, jak se rvou mezi sebou.

Tošiova cvičení měla kromě jiného i ten účel, že se nás kluci přestali bát. Tedy, strach z nás neměli ani ze začátku, jakmile pochopili situaci, ale přece jen se neodvážili s námi bojovat. Když jim Tošio ukázal, že na nás platí rychlost a hbitost, začali nás samozřejmě vyzývat, ale to bylo pořád jen cvičení. Potom jim však došlo, že zatímco my si hrajeme, Dévi bere vše smrtelně vážně. Teprve teď to byla správná hra; Dévi je navíc nesmírně vznětlivá, chytá na první našlápnutí, ačkoliv jsme jí častokrát vysvětlovali, jaký rozdíl je mezi hrou a skutečným útokem. Klukům stačilo ji třeba zatahat za ocas nebo lehce nakopnout, a už po nich vztekle vyrazila; zuby, drápy, všechno jí bylo jedno, jak někoho chytla, už z něj stříkala krev. Do té doby jsme neměli tušení, že mladým bojovníkům nevadí roztržená kůže; jenomže oni se všemu pouze smáli a chlubili se jeden druhému, jak je ta černá kočka zase dorvala. Když jich kolem bylo tak pět šest, nestíhala je chytat ani Dévi, jen se krčila, prskala a sekala kolem sebe packami; a oni se chechtali a dráždili ji.

Četná drobná, ale nápadně viditelná zranění nakonec naštvala Odina; byl kromě jiného instruktorem lékařství se specializací na chirurgii. Přednesl závažnou přednášku, v níž vysvětloval, že všechny škrábance a tržné rány je třeba důkladně ošetřit, vydezinfikovat a zabránit v další infekci. V každé třetí větě potom připomínal, že dráždění leopardů je nečestné, nesportovní a mladého templáře morálně nedůstojné; zapomněl však, že bohužel technicky možné. Kluci si z toho vzali jen poučení, že si mají rány ošetřovat.

Někdo z učitelů, specialista na chemii, vynalezl k tomu účelu speciální dezinfekční přípravek; byl v něm zcela určitě jód, chlórová voda a ještě něco dalšího, co působilo jako žíravina. Ošetření rány tím (váhám použít slovo lékem) znamenalo prudkou intenzívní bolest po dobu nejméně půl hodiny a doufalo se, že to alespoň ty mírnější odradí. Avšak nestalo se, samozřejmě; kluci přišli na to, že desinfekce způsobuje zvýraznění jizev proti okolní kůži a počali vhodné příležitosti ještě víc vyhledávat.

„Vidím vás tady všechny rád,“ pravil Gierolammo Voglari, když seděli s ostatními po obědě na terase a odpočívali, „Ale táhněte už konečně všichni k čertu, než rozvrátíte morálku v celé škole! Nechápu, jak se to stalo, ale co jste tady, je všechno vzhůru nohama. Doufal jsem, že přivedete k rozumu ty svoje přední hlídky... jenže namísto toho – hanba mluvit!“

„Ach ano,“ pravil zadumaně Charry, „A věřil bys, že takhle to dopadá všude, kam přijdeme? Někdy mě to samotného překvapuje!“

„Chtěl bych vidět, jak to vypadá v té vaší zemi!“

„Tak přijeď; rádi tě uvidíme. Vem s sebou pár kluků...“

„To se nesmějí nikdy dozvědět! Jinak začnou okamžitě plánovat expedici na tvůj ostrov a nikdo je neudrží. Nechápu, jak dokážou být tak bezstarostní a lhostejní ke svému vlastnímu prospěchu.“

„Vědí, že nejsou toto tělo!“ podotkla Diana; měla na očích černé brýle a všichni doufali, že spí.

„Jsou mladí,“ soudil Tomáš, „Až vyrostou, dostanou rozum!“

„To těžko; spíš si najdou jiné způsoby zábavy. Děsím se chvíle, kdy se vrhnou na skutečně vážné zájmy...“

„Už začali. Vyptávali se mě, jak zajistit hospodářský rozvoj, aby mohli nějak sehnat peníze. Pak začnou podnikat a jak přijdou k majetku, chtějí se dát na politiku...“

„Třes se, Evropo!“ zavrněla Diana.

„Já mám strach spíš z takových, kteří se dají na vědu.“ soudil Voglari, „V poslední době se vyskytlo tolik převratných objevů!“

„Nadchází věk Vodnáře, kdy moudrost světa bude vylita na lidstvo.“ konstatovala Diana, „Tos přece už musel slyšet!“

„Zdrž se komentářů, prosím tě! Ta snaha o podnikání, Tomáši, je zřejmě důsledek informace o neutěšených ekonomických poměrech naší školy; proniklo to mezi kluky a oni se rozhodli, že se budou starat. Rád bych věděl, kdo jim to prozradil.“

„Hm... já. Netušil jsem, že je to tajné!“ řekl Charry.

„Není to zvlášť tajné, ale vyžvanit jsi to nemusel. Obávali jsme se, že by na ně taková zpráva mohla mít zhoubný vliv.“

„No. A měla?“

„Měla, ale zcela jinak. Chystají se shánět peníze. Prozatím měli dojem, že žádné starosti nemáme, tak si z ničeho nedělali hlavu a vesele utráceli. Teď chtějí zavést úsporná opatření.“

„Zřejmě mají svou školu rádi...“

„Slyšel jsem verzi, že nikde na světě není taková legrace, jako právě tady. Rozhodně odtud nechtějí pryč...“

„No jo. Kam by taky šli?“

„Taky začali řešit otázku dalších přírůstků. Jak jsi jim předal tu instrukci nebrat všelijaké příchozí, Charry?“

„Myslím, že jsem to řekl dostatečně jasně: Škola nemá na to, aby chytala po ulicích toulavé děti a kradla je ze sirotčinců. Nadále můžeme přijímat jenom takové, které někdo bude živit!“

„Pochopili to tak, že zjišťují, kolik dětí by ještě dokázali uživit. Už v tom směru podnikají průzkumy...“

„Blázny živí Bůh!“ poznamenala Diana.

Voglari jí kopl do lehátka. „Ještě jednu připomínku, zavleču tě do jezera a utopím tě tam jako kočku!“

Diana si sundala z nosu černé brýle. „Vážně?“ zjišťovala.

„Ech!“ mávl rukou, když postřehl její nadšení.

„No, já věděla, že to budou zas planý sliby...“

„Je to fakt,“ povzdechl si Tomáš, „Budeme muset jet dál...“

„Ještě něco,“ vzpomněl si Gierolammo, „Od který doby se kluci šmahem označují za rytíře?“

Nikdo neodpověděl, takže upřesnil: „Kolují mezi nimi řeči, že podle kastovního zákona je každý, koho se rytíř dotkne rukou, taky od té chvíle rytířem. Diano, co ty na to?“

„No, že to je snad pravda, ne?“

„Není to pravda ani v Indii; tam naopak šlechtic, kterého se dotkne šúdra, může kastu ztratit. Chápu, u vás v Arminu je to možná jinak, ale tady vaše zákony neplatí!“

Diana chtěla říct, že arminské zákony platí všude, kde dojde k výskytu aspoň jednoho arminského občana; ale zatajila to.

„Je v tom rozdíl, říkal Tošio.“ vzpomněl si Charry, „Neznamená to, že jsou rytíři řádu; to by nejdřív museli dostat pasování. Ale když na ně vloží ruku komthur, tak rytíři jsou!“

„Co že říkal Tošio?“

„Nepřichází do úvahy, aby rytíř bojoval s někým, kdo rytířem není. Dotek ruky šlechtice šíří jeho kastu...“

„A platí to v boji, tak to říkali. Mám tomu rozumět tak, že ta informace pochází od Yamanakiho?“

„Asi. Snad nelze pochybovat o tom, že kníže Yamanaki je vysoce urozený šlechtic a měl by o tom mít přehled.“

„Váš Yamanaki je utajený humorista. Netušil jsem to, ale čím víc ho pozoruju, tím častěji si toho všimnu!“

„Chtěl bych se podívat do Říma,“ prohlásil Charry zcela od věci a vypadalo to, že podřimoval, „Je to prý fajn město...“

„Zajedeme tam,“ souhlasil Tomáš, „Chtěl bych, aby ho Denis taky viděl; musí získat přehled. Potom se ještě stavíme ve Florencii a pak už opustíme Itálii. Máš radost, Gierolammo?“

„Zase se navlíkat do šatů!“ kňourala Diana, „Já si tak skvěle zvykla chodit v té vaší tunice! Antika má svý výhody, já to říkám pořád...“

„A máš pravdu,“ uzavřel Tomáš, „Tak pozítří odjedem!“


Jednu věc řádoví rytíři ve zvyku nemají: sáhodlouze se loučit. Jak nadšeně a s radostí se vítají, tak klidně a věcně se dokážou rozcházet, když jim třeba jede vlak. Připomenou si navzájem, co domluvili do budoucna, s kým kdo má jednat a co u něj vyřídit, podají si ruce a odejdou, aby se už třeba nikdy neviděli. Charry tvrdí, že se vlastně nikdy ve skutečnosti nerozejdou; jenom svoje panství jdou rozšířit na další území a další lidi. Když jsme tedy oznámili svůj odchod kamarádům ze školy, nevyvolalo to žádný smutek ani slzy; spíš nám záviděli a plánovali, kdy a kde se zase sejdem. Na pevno nic nedohodli, ale těšili se všichni.

Během dne jsme vyřídili všechny záležitosti; ráno, po koupeli a rozcvičce, jsme dostali snídani ještě před přednáškou a zatímco se všichni shromažďovali v posluchárně, my jsme nasedli do auta a vyráželi na jih. Denis byl asi pět minut smutný, potom se však začal těšit, co ve světě zas uvidí.

Jako jediný cestoval ve školní tunice, ačkoliv i ostatní lidé si je mohli nechat (za ten štědrý příspěvek, co jim dal Charry). Dítě oblečené jen v košili se dá připustit, u dospělého by to vypadalo divně.

Řím je nádherné město; strávili jsme tam dva dny a prohlídka pamětihodností nám je zcela zaplnila. Bydleli jsme u jednoho rytíře, starého kněze jménem Andronikkos, v malém domku blízko silnice Via Appia. Původem byl Řek, s Dianou taky řecky hovořil a byl velmi rád, když v ní našel pozorného posluchače. Diana byla ve svém živlu, prováděla nás po troskách Kolossea, Fora Romana a jiných antických vykopávek, četla všelijaké nápisy a diskutovala s odbornými průvodci. Tomáš znal zase spíš dějiny křesťanské éry, takže se vhodně doplňovali.

O naší návštěvě se dozvěděli novináři a diplomaté; Charry však rázně odmítl o čemkoliv s kýmkoliv jednat s vysvětlením, že je zde na dovolené jako soukromá osoba. Tomáš odmítl vyjednávat dokonce i se zástupcem Svaté stolice, čímž vyvolal v kruzích blízkých Vatikánu značný rozruch. Prohlásil, že je zde pouze na soukromé cestě za účelem vzdělávání svého syna. Samozřejmě tomu nikdo neuvěřil a každý trnul hrůzou, co si na ně nebezpečný kníže Sorroni zas vymyslí.

Po návratu do Florencie jsme zůstali jeden den u Voglariho, který se už také vrátil ze školy. Potom jsme vyrazili na Pisu, Livorno a přes La Speziu do Janova. V Pise jsme vystoupili na Šikmou věž, přičemž Tannarr se urazil, když viděl tu slavnou památku a prohlásil, že v jeho sídle Tisíc věží je z těch tisíce nejmíň sto daleko křivějších a nikdo si je nechodí prohlížet.

Jak jsme cestovali krásnou Itálií a nechali se poloostrovem okouzlovat, začínala být Dévi jednoznačně nadšená; konečně měla Denise pro sebe, nikdo ho nerozptyloval a nezlobil ji. A dostala ke každému jídlu maso, o což se řádně staral Charry. Jediné co jí kalilo náladu, byla vzpomínka na surového majitele cirkusu, kterého by moc ráda zakousla, a kula proti němu pomstu. Vzdala se už myšlenky, že si ho najde a srovná si to s ním, ale pořád ještě litovala a otravovala nás kňouráním, že mu nemůže zlámat vaz. Ao Harrap jí slíbil pomstu na jiných lidech, kteří jsou stejně špatní, leč ona soustřeďovala svou nenávist jen na něho.

Když jsme projeli Janovem a blížili se už k hranicím Francie, uložili jsme se jedné noci v penziónu nějakého řádového člena, kde rytíři obvykle přespávali. Automobil jsme zanechali na dvoře, jako obvykle bez dozoru. Šli jsme klidně spát, ovšem až na Dévi, která přišla na myšlenku jít na lov, aspoň myší. Prohlašovala, že nevydrží v uzavřeném prostoru a bude spát raději venku na střeše kůlny; ten její zvyk Charryho dost dráždil a neměl z něj radost, ale Dévi stála na svém a měla pro to vědecké vysvětlení, ve škole to nazývali klaustrofóbií. Takže jí to bylo dovoleno.

Dévi si tedy udělala pelíšek na půdě kůlny, kam vlezla dírou ve střeše; bylo tam seno a dalo se tam spát docela dobře. Leopard je ovšem zvyklý spát na půl ucha a tak se stalo, že se nějakým šustotem na dvoře probudila, zvedla a nasála do čenichu vzduch. Zarazila se a zježila srst na hřbetě; neboť jí do chřípí vnikl pach, který nemohla s ničím zaměnit, charakteristický pach nepřítele. Opatrně pootevřela tlapkou dveře a vyhlédla na dvůr.

Nějaký muž se opatrně kradl k autu a v ruce držel jakousi krabici. Dévi jej pozorovala zvědavě, neboť chtěla vědět, co bude dělat. Poznala, že to je její bývalý pán a srdce se jí na chvíli zastavilo radostí. Vyplížila se z úkrytu a opatrně se mu kradla za záda – a čekala. Čekala dlouho, naučila se číhat. Muž zatím vlezl pod auto a něco tam kutil, pak vylezl, rozhlédl se a chtěl se rychle ztratit přes zeď.

Dévi skočila. V poslední chvíli ji uviděl, strašlivě zařval a chránil si rukama hlavu, ale její skok byl neúprosný a stejně neúprosné bílé tesáky, které se zaryly do jeho měkkého hrdla a jediným chřupnutím mu zlámaly vaz. Stačil naposledy vykřiknout; pak se natáhl a zůstal ležet bez hnutí.

Charry vyběhl z domu sice bez oděvu, zato s puškou; taky my jsme se vyřítili a zakrátko byli na dvoře všichni. Tomáš si překvapeně prohlížel mrtvého, pak vlezl pod vůz a požádal Dianu, aby mu svítila baterkou; za chvíli vylezl a ukázal nám kovovou krabičku, z níž čouhal drátek a dalšími dráty byla připevněna k podvozku auta.

„To je výbušnina!“ vysvětloval, „Podívejte: tady je pojistka, dost volná a zaklíněná mezi spoušť. Až se auto rozjede, otřesy na hrbolaté půdě se pojistka pomalu vyklepe a auto vylítne do povětří. Je to chytře uděláno; kdyby vybuchlo, jen co se spustí motor, zabilo by to jen řidiče, ale takhle se zpožděním by nás to zabilo všechny...“

„Zajímavé!“ řekla Diana, „Kdo to vymyslel?“

„Nevím, ale byli to Rakušané. Pomsta za Franze Merwarta. Nehodlám pátrat po původci té věci; chápu, že to mysleli jako odvetné opatření a nebudu dělat další potíže. Už proto, že jsem je to kdysi sám naučil v policejní škole. Inu, mstí se mi to.“

„Proč ale poslali toho Angelo Mollinariho?“

„To je důsledek Charryho kamarádčoftu s Mafií. Od chvíle, kdy Charry veřejně ukázal, že se přátelí s lidmi jako Vito Leone, si žádný italský bandita nedovolí zkusit ho zabít. To je jasné. Proto museli poslat toho ubožáka. Jistě měl pro ně pochopení; chtěl se pomstít za bití od Charryho i za urážky, které utrpěl.“

„Ale... vždyť jsem mu zaplatil!“

„Oni mu jistě zaplatili také; nebo to aspoň slíbili. Budiž mu země lehká! Inu, Dévi, srovnala sis účet ještě před odjezdem z Itálie...“

Dévi očichala mrtvého a řekla: „Udělala, co potřeba! Dluh krve je zaplacen. Teď Dévi šťastná!“

Výbušninu jsme nechali našemu hostiteli; třeba se mu bude někdy na něco užitečného hodit. Následujícího dne jsme opustili pohostinnou Itálii a dorazili do Monte Carla.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:26