Bez COOKIEs je omezený přístup!

Křídla andělská

Zpět Obsah Dále

Stavba sauny pokračovala skvěle; vypadalo to, že nebude třeba ani čekat tři dny na otevření. Vikingové si skvěle rozuměli s Matějem Vlčkem; ačkoliv ten dobrý muž neuměl žádnou řeč kromě rodné valašské moravštiny, dorozuměli se okamžitě, jakmile zasekl sekeru do dřeva. Když jim pak ukázal, jaké umí strouhat kapesním nožem figurky, nepotřebovali už o ničem mluvit; poznali, že mají před sebou mistra, jakými byli i oni. Lidé, kteří mají ruce ztvrdlé od práce, se domluví vždycky, i kdyby ani jazyk neměli.

Sauna bylo podivné stavení celé ze dřeva; domeček, ve kterém nebyla okna, jen dveře a ve stropě díra, kudy unikal kouř, neboť se tam prudce topilo. Střecha byla vysoko zvednutá a nesená dvěma trámy, vyřezávanými do podoby dračích hlav. Sám Theobarr je vyrobil sekerou, jak je zvykem u nich doma. Málokdy používali hřebíky, většinou byla stavba pospojována klínky z tvrdého dřeva, trámy vysekané přesně do sebe zapadajícími vruby. Hřebíky použili vlastně jen na přibití pantů na dveřích a podobných věcí. Matěj s nimi plně souhlasil, byl toho názoru, že dřevěná stavba se může železem jen pokazit.

K sauně přiléhala koupelna se sprchami, kde se před vstupem měl každý důkladně umýt. Přestavěl se na to dosavadní stan, přesněji řečeno postavil se zcela nový a starý se měl zrušit. Všichni při tom pomáhali a velmi se těšili. Rada rozhodla, že při spoustě lidí na statku je přísná hygiena jediná možnost, jak zabránit šíření nemocí; a skutečně, většina zachráněných Poláků byla nějak nemocná a chránit se před epidemií bylo nanejvýš nutné.

Theobarr vybral osobně v lese vhodné stromy na topení; taky svázal březové větvičky na šlehání, i když už na nich nebyly listy. V sauně bývá zvykem prokrvit kůži spráskáním březovými košťaty; Denis měl slíbeno, že ho sešlehají do krve za jeho četné lumpárny a moc se na to těšil. Theobarr počítal s kapacitou sauny najednou tak pětadvacet lidí. Vysvětloval, že ve Finsku je zvykem chodit do sauny zhruba po třech dnech, pokud přijdou hosté nebo je to zapotřebí, pak i častěji. Vyhrožoval, že se vytvoří teplota přes sto stupňů, avšak v absolutně suchém prostředí, což se dá skvěle vydržet. Když už lidé vydržet nemohou, vyběhnou a skočí rovnou do studené vody, v zimě se vyválí ve sněhu. Jak je tělo rozpařené, vůbec mu to nevadí a člověku ani není zima. To celé se opakuje dvakrát až třikrát, dokud nejsou unaveni. Skandinávci užívají dobrodiní takové lázně od dětství až do smrti a nemoci se jim vyhýbají, netrpí rýmami, nachlazením a podobně. Sám Theobarr se prý v sauně narodil, protože to bylo k tomuto účelu nejvhodnější a nejčistší místo jejich statku.

Ve středu se zahájilo. Jako první to vyzkoušeli samozřejmě Diana a Charry, Denis, Tomáš i Eva (Theobarr tvrdil, že jí to nebude vadit, naopak prospěje), Julie, Dimitrij, Jan Dunbar. Taky Olgierd jako vrchní správce sauny a Matěj se Zdravkem, aby se ji naučili obsluhovat a topit v ní. Připojil se taky Lukáš a někteří další Poláci.

Theobarrovi chlapi napřed dlouho v sauně topili; pobíhali kolem domečku nazí, pot se z nich lil a něco si povídali, čemu ovšem rozuměl snad jenom Charry. Podle Theobarra bylo nutné vyčkat, až se rozžhaví velké kameny kolem ohniště; když se tak stalo, uhasili oheň, vyvětrali a Theobarr oznámil, že ji mohou jít vyzkoušet. Všichni už na to čekali, tak se hrnuli dovnitř; první Denis a poslední děvčata, neboť je Theobarr zastavil a nařídil jim odložit taky náušnice a prstýnky. To všechno by se horkem rozžhavilo a svoje nositele pěkně popálilo. Pak si tedy sedli na lavice a prohřívali se.

S tím nastal jeden problém, zvlášť pro Julii: jak se chovat, když musí být delší dobu nahá s dalšími nahými lidmi. Předtím při koupání se sice taky svlékala, ale v ranním zmatku měl každý dost starostí sám se sebou a moc si ty druhé neprohlížel. Tady seděli uvolněně a koukali jeden na druhého, nepřicházelo tedy do úvahy, aby se vzájemně neprohlédli. Mluvit o tom začal jeden z polských chlapců a jako pokaždé, když si nevěděl s něčím rady, zeptal se Olgierda. Ten řekl:

„To ničemu nevadí. Naopak, je to v pořádku.“

„Já vím, ty to schvaluješ! Ale většina lidí by byla proti... kluci a holky pohromadě a nazí...“

„Pokud vím, patříš ke šlechtě; je tvou povinností se dřív nebo později oženit a mít děti. Máš už dívku?“

„Ne...“ chlapec upadl do rozpaků, ale to nebylo vidět, ježto tváře zčervenaly v tom horku všem.

„Je nanejvýš vhodné, aby sis dívky pořádně prohlédl a ony si prohlédly taky tebe. Aby sis mohl vybrat...“

Julie si na něj už delší dobu chystala přehršli otázek, tak teď vyrazila do útoku: „Ty jsi přece mnich, Olgierde, ne?“

„Dá se to tak říct. Mnich nejsem, ale patřím do té skupiny.“

„V tom případě bys měl považovat tělesnou lásku za hřích, ne?“

„Ty jsi katolička, že? Zapomeň na takové hlouposti.“

„Učení katolické církve je podle tebe hloupost?“

„Jak kdy a jak v čem. Je přáním Božím, aby se rodily děti; to se stane, když se nějakému muži zalíbí žena a ženě muž, milují se a ty děti zplodí. To je nanejvýš správné a blahodárné.“

„Po řádném církevním sňatku!“

„Svatba rozhodně není ničemu na škodu; ale jestli k ní dojde předem, dodatečně či vůbec ne, není pro zdraví dětí rozhodující. Mnohem důležitější je, aby rodiče byli zdraví a dávali zdatné a životaschopné potomstvo.“

„Ty o tom mluvíš jako o křížení koní!“

„Správně. Co bys řekla o chovateli, který by pěstoval ubohé herky jen proto, že je to vhodné ze společenských důvodů?“

„Takovým uvažováním bys zdůvodnil všechno; dokonce i to, že by žena měla patřit tomu muži, který si ji vybojoval v souboji!“

„Prvotním účelem takového počínání skutečně bylo získat zdravé potomky. Je nesporné, že lépe přežívající děti se rodí schopným rodičům. Ale je ještě druhý požadavek, na jejich morální vlastnosti. Já dávám přednost tomu druhému...“

„Tak dobře; a co láska? Když se mi bude líbit někdo, kdo třeba není tak úplně dokonalý – to ho mám opustit a vzít si jiného?“

„V každém případě si máš vzít toho, koho chceš. Kvůli tomu láska vznikla; brát si někoho, koho nemáš ráda, je přestupek.“

„To by měl slyšet můj otec! Ten má přesně opačné názory!“

„Tomáš Baarfelt?“

„Ne, hrabě la Venzini. Tedy... manžel mé matky!“

„Je pro tebe důležité, co o tom soudí?“

„Poměrně dost. Může o mně rozhodovat až do mé plnoletosti.“

„Máš smůlu, ale asi se s tím nedá nic dělat.“

Promluvil ten chlapec, který diskusi zahájil: „No jo – ale co když se mi líbí víc děvčat, ne jenom jedna?“

„Mám dojem, že tobě se ve tvém věku líbí všechny dívky, ne?“

„No právě! Tak co bych měl... nesmějte se, to je pravda!“

Olgierd se taky usmíval, ale řekl: „Poradím ti něco, nad čím možná některá dáma vyskočí vzteky: sbal každou, která je ochotná s tebou něco mít. Abys získal zkušenosti.“

Pohoršení to vzbudilo především u Evy-Marie; Diana se řehnila, Julie blýskala očima a nebylo jasné, zda se zlobí či baví.

„To myslíš vážně? Jako kněz mi radíš hřešit?“

„Stejně to budeš dělat, ať ti to poručím nebo zakážu. Dodám k tomu, že za to poneseš následky; ale to ty jistě víš!“

„Arminské zákony říkají, že každá holka, se kterou se vyspím, je má zákonitá manželka. To bych měl za chvíli dvacet žen!“

„Ty, jo?“ zeptal se někdo pochybovačně, „Že je už nemáš!“

„No, kdybych dostal každou, která se mi líbí...?“

„Jsou někteří lidé, kterým vyhovuje být věrní jedné ženě. Jsou další, kterým nevadí partnery střídat. Myslíš, že někdo se změní a zanechá svých zvyků, když pozná jejich nesprávnost?“

„Ale... co na to řekne Bůh?“

„Myslím, že mu je to ve skutečnosti jedno.“

Teď už se naježila většina přítomných. Padaly různé námitky.

„A co když mi pak za to někdo rozbije hubu?“

„To je Bohu taky jedno. Patří ti to.“

„Existuje tedy vůbec nějaká morálka, nějaké zásady?“

„Morálka je v tobě. Považuješ-li za správné milovat všechny ženy bez rozdílu, nezáleží na tom, zda to skutečně děláš nebo si to jen myslíš. Ale během života můžeš přijít na to, že skutečně to správné není a zanechat toho. Záměrně a s plným vědomím, že se něčeho vzdáváš, abys něco cennějšího získal.“

„Takže ve skutečnosti to chyba je!“

„Je. Ale proč by sis s tím měl v šestnácti dělat starosti?“

Potom se začali hádat každý s každým a Olgierd se jen smál. Diana už byla bystřejší, stáhla Julii z oběhu a poradila jí, aby mlčela a nechala ho, protože provokuje hlavně mládež, aby si něco uvědomila. A dodala, že to nakonec dělá dobře.

Potom navrhl Theobarr, aby se šli vykoupat. Vyběhli ven a vrhli se do studené vody; kupodivu jim vůbec nepřipadala tak hrozná, vesele se smáli, stříkali po sobě a prali se. Pak je roztřásla zima, tak se velmi rádi vrátili zpátky do sauny.

Možná kvůli uklidnění někdo nanesl téma, zda je správné své tělo zdobit; poukázal na Dianino tetování a všichni si důkladně prohlédli všechny kresby na její kůži.

„Nevím, proč by to nebylo správné a vhodné. Sluší jí to.“

„Co kdybych si nechal taky něco vytetovat?“

„Počkej s tím do Arminu,“ poradila Diana, „Číňané a Korejci to tam umějí podstatně líp než kdokoliv tady...“

„Stejně tam budeš chodit nahý! Tak aby ses líbil holkám, ne?“

„Děvčata taky můžou mít tetování,“ namítla Julie, „Jako Diana! Ačkoliv... nebolí to?“

„No... teda dost,“ přiznala Diana, „Ale to se vydrží...“

„Je správné, kdybych si nechal vytetovat na zápěstí kříž?“ ptal se někdo, „Viděl jsem to u toho kluka z Itálie...“

„Nemyslím, že by to mohlo něčemu vadit.“

„Mohlo; napíšou ti to do papírů jako zvláštní znamení kvůli policejní identifikaci!“ radil někdo zkušený.

„A co kdyby jich mělo víc stejný znamení?“

„Jú... a co kdyby...“ řekl ten chlapec a zajíkl se.

„No řekni to; už jsi dneska nažvanil nesmyslů víc!“

„Co kdybysme si nechali vytetovat na zápěstí kříž všichni?“

„Všichni... jak a proč?“

„No, rytíři Svatýho Jiří! Jako poznávací znamení... chápeš?“

„Jako povinný, jo?“ ohrnul někdo nos.

„No jasně! Jako symbol zasvěcení... to by bylo bezva!“

„Nemyslím. Co říkáš, Olgierde?“

„Každá povinnost je špatná. Když se někdo rozhodne dobrovolně, je správné, aby to znamení nosil. Ale povinně ne.“

„Do řádu vstupuje každej dobrovolně – tak co?“

„Nebuď fanatik, bratře; nenařizuj a nezakazuj. Kdo cítí touhu něco udělat, stejně to udělá, i když ho nebudeš nutit. Kdo takové přání nemá, tomu to k ničemu nebude...“

„Ale když já bych chtěl, aby to na nás bylo na první pohled vidět! Abysme měli uniformy, označení, zvláštní účes a tak...“

„Co chceš dělat s účesem?“ ptal se někdo varovně.

„Ale, jen tak... zkrátka, abysme nebyli jako ostatní!“

Nastala hádka a nakonec se zeptali Olgierda, co on na to.

„Pokud vím, existují v tom směru nějaké předpisy. Že, Diano?“

„Existují; ale ty se nemusejí týkat konkrétní skupiny. Naopak, zákon říká, že pokud někdo náleží k určitému sdružení, přednostně musí dodržovat jeho předpisy!“

„Tak vidíš! Co si odhlasujem, to budeme mít!“

„Když jste se mě zeptali,“ zvýšila Diana hlas, „Ráda bych jenom řekla, že všeobecně pro šlechtu platí, ať jste ostříhaný jak chcete, jeden pramen vlasů by měl vždycky zůstat dlouhej. Jako mají Číňani cop nebo Tošio ten copánek...“

„Co teda platí pro mnichy?“

„Ti by se měli řídit podle zvyklostí své církve.“

„A obyčejní lidé?“ řekla jedna dívka.

„Těm vládne hloupost, vyjádřená módními trendy.“

„Proč nad obyčejnými lidmi není zákon jako nad náma?“

„Protože je jim dovoleno zůstat hloupými.“

„Tak co, jak se rozhodneme?“ ptal se Lukáš, „Nebo se kvůli tomu porvem mezi sebou?“

„Byl by to dobrý důvod k boji.“ usmál se vlídně Olgierd.

„A pěkně blbý prohlášení od tebe!“

„Proč? Předpisy šlechty doporučují vítat každý důvod k boji, pokud napomáhá k lepšímu rozvoji jejich umění bojovat. Není nic špatného na tom, když se bojovníci cvičí...“

„Tím, že se budou rvát o hlouposti?“

„Skuteční bojovníci mají cvičit každý den. Jestli kvůli něčemu nebo jen tak pro zábavu, to je jedno. Ostatně, každý takový spor by měl být součástí zábavy.“

„I třeba rvačky o holky, jo?“ vykulil oči jeden kluk.

„O holky, o názory, o účes, tetování... to je více méně jedno.“

„A co když to někdo bude brát vážně?“

„Když to bere vážně, je to bojovník. Když si je vědom, že každý takový spor je ve skutečnosti nesmyslný a slouží jen k jeho zábavě, dostal se nad úroveň nevědomosti.“

„Ale přesto se může rvát jako ostatní!“

„Pochopitelně.“

„Tak jdem ven,“ řekla Julie, „Mně je už hrozný vedro; jdem se zchladit a ty si piš, že tě v tom bazénu utopím!“

„Ty – mě?“ vyvalil ten kluk oči, „Za co?“

„Za to, jak na mě pořád čumíš!“

„A co? Můžu za to, že se mně líbíš? Jseš moc hezká...“

„Jo hezká, jo?“ To už byli venku, Julka po něm skočila a strhla ho do vody, „Jenže ty nejseš hezkej ani trochu. A takový je potřeba okamžitě utopit jako krtky!“

Byla silnější než on; ale taky postřehl, že je to pro něho příležitost se jí dotknout, první za celou dobu, takže mu to ani tak moc nevadilo. Nastala všeobecná vřava a chumel mládeže, která řádila ve studené vodě; pak se na Julii soustředili ještě další, ona začala prohrávat a ječet o pomoc. Vrhl se mezi ně Denis, toho ovšem smetli jako hrst plev, takže zasáhl Jan Dunbar, rozházel je a napolo utopenou Julku osvobodil.

„Až ty dostaneš rozum, to se všem uleví!“ vzdychl.

„Proč bych měla mít?“

„Tobě to dělá dobře, rvát se s těmi kluky!“ obvinil ji.

„A co kdyby?“

„Za to bys zasloužila... nevím, co ti udělat!“

„Taky nevím – ale můžeš si něco vymyslet!“ odsekla.

Vrátili se zpátky do sauny a věnovali se diskusi o šlechtických mravech a obyčejích; Olgierd zastával jednoznačný názor, že jsou tím lepší, čím složitější a nesmyslnější pro obyčejné lidi a že je přímí účastníci musí brát vážně, avšak kněží a nadřízení nikoliv; Charry nad tím mávl rukou, Lukáš se trochu zlobil, ale pro mladé to odstartovalo vlnu diskusí a hádek, která v krátké chvíli měla přinést ovoce.

Především rozhodli, že znakem řádu bude modrý osmihrotý kříž na všem, co jím vůbec lze vyzdobit. I barva uniforem bude modrá (šmolkového barviva bylo dost, až příliš). Čím dál víc se mluvilo o tetování na zápěstí; ten mladík z Itálie přiznal, že mnozí ve Voglariho škole něco takového mají a na požádání předvedl. Taky se zjistilo, že to umí udělat; avšak kvůli odlišení prosazovali někteří, aby kříž nebyl jen naznačený, ale modrou barvou po celé ploše vyplněný!

„To snad ne!“ namítl jim, „To bude hrozně bolet!“

„No právě!“ řekl chlapec, který na to přišel.

Během úterka a středy dorazilo na statek přes dvacet dalších lidí, z toho šest žen. Všichni mladí, tím či oním způsobem patřili k řádu a měli jediné přání: být přijati mezi arminské občany a posláni tam první lodí. Dozvěděli se o té možnosti od členů řádu a rozhodli se začít v novém světě. Důvody byly náboženské nebo politické přesvědčení, ale taky obtížná situace v původní zemi a touha uvidět svět. Pocházeli z Německa, Rakouska a Severní Evropy, tedy území našich komthurů.

Charry se chytal za hlavu. „To snad není možné! To si z nás už Bůh opravdu tropí žerty!“

Zaslechl to Olgierd Zajac a vlídně se na něho usmál: „Přeháníš, komthure. To, co vidíme, jsou zatím žerty našeho svatého patrona Jerzy Lasęky. Až začne žertovat Bůh, bude to větší!“

„To doufám nemyslíš vážně! Už teď se sem nevejde navíc ani myš! Jestli se sem pokusí vetřít ještě někdo, bez milosti ho vyženu!“

„Vznešený komthure, neměl bys používat tak rozhodné výroky! Pamatuj, že nad námi je řada mnohem mocnějších osobností, které by ti mohly dokázat, že to neuděláš!“

Charry na něj vykulil oči a jen lapal po dechu.

„Ty něco víš?“ zeptal se Lukáš, který byl při tom.

„Nevím samozřejmě nic. Jenom to, že založením řádu Svatého Jiří jste uvedli do pohybu mocné síly. Poprosili jste Jerzy Lasęku, aby vám prokazoval svoji milost. Jerzy zřejmě získal dovolení od Pána Věčnosti, aby nám činil dobrodiní. Tak to dělá...“

„A my to máme pokorně a vděčně přijímat?“ vrčel Charry.

„Odmítnout dar by bylo velmi nepěkné...“


Olgierd se přesvědčil, že horký vzduch mu dělá skutečně dobře na jeho zničené plíce, takže setrvával v sauně, kdykoliv se mu hodilo. Během doby, kdy se nová skupina myla a svlékala, uklidil celou místnost, dával pokyny, jak přiložit a staral se, aby se všem v sauně líbilo.

S rozhodnutími, která byla učiněna předtím, však někteří lidé nesouhlasili. A co víc, rozhodli se říct k tomu svoje, takže při nejbližší příležitosti zaútočili otázkami:

„Ty jsi zakázal všem členům řádu stříhat vlasy, Olgierde?“

„Nic jsem nezakázal nikomu na světě, tudíž ani členům řádu.“

„Ale řekl jsi, že to je nesprávné!“

„Ani to jsem neřekl. Prohlašuje to císařovna Diana.“

„Co si o tom myslíš ty?“

„Myslím, a to jsem také řekl, že nevidím důvod, proč by mělo něco být nařízeno nebo zakázáno. Každý příkaz či zákaz vede dříve nebo později ke snahám o jeho porušení; který udělají bohužel často ti, kdo mají nejvyšší úroveň ze všech možných. Kdybychom zavedli nějaký závazný stav, budou to právě ti nejlepší a nejdokonalejší, kdo budou toužit zákon porušit.“

„Proč si to myslíš?“

„Nemyslím si to, vím to jistě. Zkušenosti.“

„Můžeš v tom směru vydat vůbec nějaké rozhodnutí?“

„Jenom velmi nerad. Mohu říct svůj osobní názor; který však by neměl být v žádném případě brán jako závazný pro ostatní.“

„Tak co si o tom opravdu myslíš?“

„Mohl bys mi položit konkrétnější otázku?“

„O čem se bavíme? Jaké máme nosit účesy!“

„Pokud vím, v tom směru byl proveden jistý rozbor, dokonce se o tom mluví v arminských zákonech. Já bych to bral za závazné a radši už s tím nic nedělal.“

„Existuje rozbor císařovny Diany, jak si počínaly velké lidské civilizace; taky doporučení, aby se při stříhání postupovalo opatrně a nedovolilo dotknout hlavy žádnému nepříteli nebo cizinci. Ale Diana sama ten zákon porušila; v buddhistickém klášteře si dala hlavu vyholit!“

„To dokazuje, co jsem řekl před chvílí.“

Jeden z chlapců ztratil trpělivost: „Takhle bychom se nikam nedostali! Chci si nechat ostříhat vlasy; mám to udělat?“

„To je záležitost tvé volby; nemůžu tě ovlivňovat...“

„Tak jinak. Můžu to udělat? A jak to mám vysvětlit Dianě?“

„Rozumím-li ti dobře, přeješ si změnit účes, ale nechceš, aby se ti posmívala Diana nebo kdokoliv jiný. Takže vlastně chceš, abych ti pomohl najít důvod, který by opravňoval tvoji svévoli!“

„Když chceš, můžeš to brát i takhle.“

Olgierd se zamyslel; potom řekl: „Prvotním účelem odstranění vlasů z hlavy je očištění. Pokud považuješ za důležité očistit se rituálním způsobem, pak to můžeš udělat.“

„Očištění? Myslíš ve fyzickém nebo morálním smyslu?“

„V obojím. O fyzickém se nebudeme bavit. Myslím morální.“

„Řekni to ještě jasněji! Ať tomu porozumíme i my tupci!“

„Tento způsob očištění nechť podstoupí ten, kdo si je vědom, že jeho život byl zatížen velkým množstvím škodlivých událostí; když provede dokonalé očištění, bude považován za nového člověka, ne zcela totožného s tím předešlým; jako když se motýl vylíhne ze své kukly. Je blahodárné, učiní-li tak u příležitosti nějakého význačného slibu; třeba vstupu do řádu. Má právo být považován za nedotčeného všemi svými předešlými hříchy; avšak už nikdy se jich nesmí dopustit. Jinak by jeho vina byla tím větší.“

„Myslíš, že tento rituál je účinný i v případě vraždy?“

„Může být účinný i v závažnějších případech; třeba když někdo z pohodlnosti či zbabělosti dopustil škodu osobám, které měl chránit; když nesplnil nějaký slib nebo ublížil lidem, kteří jej milovali. To jsou případy horší než zabití nepřítele.“

Chlapec sebou škubl, jako kdyby jej udeřil. Vytřeštil oči: „Jak víš, čeho jsem se dopustil, bratře Olgierde?“

„Nevím nic. Mluvil jsem všeobecně.“

Ten mluvčí chvíli lapal po dechu. „Chci být očištěn!“ vyhrkl pak a téměř se zakoktával, „Dopustil jsem se tak ohavných věcí, že se stydím říct je i zpovědníkovi... ale...“

„Bůh zná všechny tvoje hříchy, bratře,“ položil mu Olgierd ruku na rameno, „Svěř se Jemu, ne nějakému člověku. Možná by ti někdo z lidí mohl pomoci najít způsob, jak je odčinit...“

„Nelze; pokud neumí někdo vzkřísit mrtvé. Prohlašuji před vámi, bratři: nezasloužím si, abych byl považován za čestného muže!“

„Pokud vím, bojoval jsi statečně,“ řekl nějaký jeho kamarád, „Jsi si jist, že se neobviňuješ zbytečně?“

„Odpustí mi Bůh, když se očistím, bratře Olgierde?“

„Bůh ti odpustí, budeš-li žít po zbytek života čestně. Ale tím způsobem mu to můžeš dát na vědomí.“

„Ano, udělám to. Děkuji ti, pomohl jsi mi...“

Olgierd Zajac šel na chvíli ven, zkontrolovat přikládání dříví; zřejmě při tom meditoval, protože když se vrátil, prohlásil:

„Zřejmě bych vám měl něco říct, bratři a sestry:

Jsou tři stupně očištění: očištění železem, očištění ohněm a očištění krví. Očištění železem je to, o čem jsme právě jednali – druhý stupeň možná někteří z vás poznají. Třetí stupeň je smrt za cíl vznešenější než život, který je obětován.“

Toto poučení všem stačilo a skupina s ním byla spokojena; avšak nebyl spokojen Lukáš a jeho důstojníci. Například Gyula Ártabogyi, nadšený obránce víry a arminských zákonů.

„Ty jsi dovolil členům řádu ostříhat si vlasy?“

Tak si Olgierd povzdechl a vysvětlil situaci. Gyula, ač je to k nevíře, pochopil, dokonce souhlasil. Vydal dobrozdání, že rady vydané Olgierdem jsou oprávněné, moudré a pro všechny závazné.

„Mají při tom být dodrženy nějaké zásady?“

„Ano, myslím, že by to bylo dobré. Především, tu práci by měla provést osoba, která není zatížena těžkým hříchem; nejlepší by bylo dítě, které se dá považovat za nevinné. Protože to většinou nelze realizovat, doporučuje se, aby to vykonala dáma stejně vznešená jako ten, kdo se tomu podrobuje.“

„Ano, to chápu. Co potom s těmi vlasy?“

„Myslím, že by bylo vhodné je okamžitě spálit; nepovažuji sice za možné, že by někdo z přítomných jich chtěl použít k nekalým účelům, ale zcela vyloučit se to nedá. Raději vhodit do ohně.“

„To je to očištění ohněm, o kterém jsi mluvil?“

„Rozhodně ne. Očištění ohněm je něco daleko víc.“

„Kdyby se stříhání provádělo v lázni, bylo by to dobré?“

„Bylo by nejlepší, kdyby bylo provedeno mezi prvním a druhým pobytem v sauně. Dotyčný by se nejdřív očistil tělesně, potom byl očištěn rituálně a pak by prošel ještě jednou tělesnou očistou. Tím by se celý proces stal téměř dokonalým.“

„Skvělé! Jak staré by mělo být takové dítě, kdyby to chtělo dělat? Totiž myslím, že naše děti by to bavilo...?“

„Dítě znamená člověka, který ještě nevykonal intimní styk. Pokud té podmínce vyhovují, mohou to dělat.“

Gyula byl velmi spokojen a vydal v tom směru okamžitě příkazy. Na statku byla řada dětí, které už byly příliš velké na zahálku, ale ne ještě dospělé. Zatím se nudily a vyváděly alotria, ale jak Gyula očekával, ta myšlenka je nadchla. Okamžitě jich několik přiběhlo, přichystaly si nástroje a čekaly, co bude.

Jenže jakýsi mladík položil doplňující otázku: „Říkal jsi, že je možné vlasy použít k poškození nepřítele. Jde to i opačně? Myslím nějak prospět tomu, komu vlasy patřily...“

„Ano.“ odpověděl Olgierd.

„Jakým způsobem?“

„Podívej, daruješ-li někomu třeba kadeř svých vlasů, dáváš mu tím část sebe; jste spojeni určitým poutem. Proto bývá zvykem, že když jde chlapec do boje, dává mu dívka prstýnek svých vlasů, aby jej chránil. Ta ochrana však platí jen do chvíle, dokud jej dívka miluje; když dá svou lásku druhému, ochrana též pomine.“

„Je dobré dát někomu kadeř svých vlasů?“ ptala se jedna dívka, velmi zamilovaná a krátce před svatbou.

„Nejúčinnější je uplést z vlasů tenký copánek, který chlapec nosí s sebou. Na klobouku, na kabátě uniformy nebo (což považuji za nanejvýš blahodárné) kolem krku tak, aby jej nikdy nesundal. Je možné, aby si muž a žena vlasy vyměnili; potom jsou neustále duševně spojeni...“

„Jé... to uděláme!“ vzdychla a pohlédla na svého milého.

„Platí to i pro něco jiného než lidi?“

„Ano. Pramen vlasů je součástí ochrany domu, aby do něj nemohlo vstoupit nic zlého. Nebo se dá chránit loď, aby se nepotopila. V těch případech se doporučuje umístit ochranné kadeře na místo, o kterém ví co nejmenší počet lidí. Kromě toho, kdo ochranu poskytuje, třeba jen jedna osoba, která ví, kde jsou ukryty.“

„Diana vykládala, že za starých časů dávaly dívky svoje vlasy na tětivy luků; to je pravda?“

„Nejen to. Taky se z nich dělaly škrticí smyčky.“

„To já bych spíš chtěla svého kluka chránit! Mohla bych?“

„Dej mu svou lásku; pak ho bude chránit každá věc z tvého těla, kterou bude vlastnit...“

Také tyto Olgierdovy poučky se okamžitě roznesly. Diana byla požádána o vyjádření, ale pokud někdo doufal, že na ní zahlédne třeba jen stín nesouhlasu, byl krutě zklamán. Řekla:

„Olgierd Zajac je veliký světec. Pokud on něco řekne, pak je to velmi správná a účinná rada...“


Ve čtvrtek ráno připlul do města Tošio Yamanaki s lodí plnou žen a dětí; muži byli jen lodníci a několik strážců, poraněných, unavených a vyčerpaných. Na statek vyslal posla s hlášením, že se jedná asi o tři sta osob, ale z určitých důvodů jim doposud nedovolil, aby opustili loď. Je třeba je okamžitě hospitalizovat, pokud možno do izolace.

Charry zíral na kluka, který s tou zprávou přijel, jako by se před ním objevilo strašidlo. Dal si to dvakrát opakovat, ačkoliv mladý Polák uměl velmi dobře německy.

„Tři sta lidí, jo?“ vyjektal, „A všichni nemocní? Co s nima asi mám dělat? To Yamanaki neříkal?“

„No... povídal, že jim máš zachránit život.“

Zatímco Charry zíral, řekl Olgierd Zajac: „Uklidni se, Vládče! To pořád ještě nejsou žádné tragické události...“

„Ale... kam je dáme? Co s nimi vůbec uděláme?“

„Pojedu se tam podívat,“ rozhodl Lukáš Anczewski, „Prozatím se tady připravujte, kam je uložíme. Na lodi zůstat nemůžou...“

„Vůbec si to neumím představit!“ řekl Charry.

„Bude-li třeba, Bůh pomůže.“ řekl Olgierd.

„To by musel udělat zázrak!“

„Ano. To mám na mysli...“

Lukáš vyjel do města okamžitě a sháněl se co a jak. Zjistil, že Tošio zakotvil u nejvzdálenějšího mola, aby nepřekážel nikomu a ničemu; když přišly úřední osoby, upozornil je, že nevylučuje zamoření lodi nebezpečnou nákazou, ačkoliv nikdo z posádky ani cestujících zatím není víc nemocný, než obvykle. Pánové situaci nepochopili ani se o to nepokusili; pouze vrchní strážmistr Dauge směl vstoupit na palubu a jednat s Tošiem, teď čekal na někoho z Hůrky, potřásal hlavou a tvářil se povážlivě.

Druhou nejvýše postavenou osobou na lodi byla jeptiška matka Clemenzia; ta hovořila s Daugem a teď také s Lukášem, Tošio se staral jen o doplutí lodi a strážní službu. Clemenzia byla rázná žena okolo padesátky, jejíž zásadou bylo za všech okolností plnit své povinnosti; totéž požadovala od tří mladých jeptišek, které tam byly s ní a vlastně od kohokoliv, kdo se ocitl nablízku. Nedělalo jí potíže prosadit svou i u Tošia; označovala ho „ten pohan“, avšak to nebylo nic zvláštního, neboť podle ní byli pohani téměř všichni v jejím okolí a zvykla si.

V kraji zvaném Pomorie, téměř na hranicích Běloruska, odedávna stál klášter; byl založen slavným králem Přemyslem Otakarem, když tamtudy táhl na křížovou výpravu proti pohanům, měl nádhernou katedrálu v gotickém slohu a v současné době v něm živořilo pár posledních sester Clarisek. Po několik století býval klášter centrem kraje, jeptišky pečovaly jak o tělesné, tak duševní blaho obyvatel, vesměs chudých a zabedněných. Zvykly si žít v chudobě, pilně pracovat a napravovat chyby druhých. A byly tak šťastné.

Potom přišly nové časy, oblast připadla pod správu ruského cara a do kraje se postupně začaly stěhovat carské úřady. Předtím byli státní úředníci chamtiví, neteční, opilí a neschopní; avšak co přišlo teď, jejich ničemnost bohatě překonávalo. Téměř každý, koho sem guberniální správa poslala, tu byl za trest; pokud dělal jinde hrubé chyby, nedalo se očekávat, že by se tady napravil. Naopak, počínali si ještě svévolněji a mstili se domácímu obyvatelstvu i za to, že existuje.

Kláštera se toto zacházení zprvu netýkalo; pak si úředníci povšimli, že sestry jsou víry římsko katolické, kdežto oni (pokud se na to pamatovali) pravoslavné. Aby situace byla ještě složitější, fungovala v okolí ještě církev řeckokatolická, zvaná Unie. Klášter nebyl po chuti těm ani oněm. Kromě toho tam byly sestry národnosti německé i jiné, což zjevně souviselo s jejich katolictvím. Nějakou hlavu důvtipnou napadlo, že kdyby klášter zmizel nebo byl přeměněn na něco účelnějšího, ztratili by místní Poláci ideovou oporu a ještě rádi by se stali věrnými carovými poddanými.

Jenže, co s takovým klášterem? Zasáhnout mocí proti nim nešlo, přece jen existovaly nějaké zákony. Ale šlo udělat toto: klášter spravoval také malý špitál, kde se soustřeďovali jak nemocní, tak chudí a zbídačelí, které někdo našel po cestách. Jeptišky pečovaly o tyto ubožáky hlavně v zimě, kdy by asi nepřežili bez jejich pomoci, a dělaly to rády. Když se dozvěděly, že by se měly postarat ještě o další osoby, přijaly to velmi ochotně.

Jednalo se o ženy a děti osob, zatčených carskou správou za nejrůznější přečiny, často politické. Některé ženy byly vdovy, jiné měly manžela na Sibiři či podobném místě vyhnanství. Dalo se předpokládat, že bez živitele budou trpět hladem a posléze se ony i jejich potomstvo zařadí mezi kriminální živly; aby se tak tedy nestalo, byly odeslány do klášterního špitálu.

Jeptišky, jak řečeno, svůj úkol ochotně přijaly; léčily nemocné, vyučovaly děti a ženám daly možnost obživy při práci na klášterních polích. Když se některé rodině podařilo najít domov jinde, rozloučila se a odstěhovala, ale přicházeli sem zase noví, neboť buřičů neubývalo a soudy pracovaly snad jediné se skutečným úsilím.

Svět kláštera se měnil postupně a téměř neznatelně, avšak když se sestry ohlédly za minulostí, mohly si to uvědomit. Nevšímaly si politického ani národnostního dění; teď se o něm dozvěděly, neboť musely pochopit, proč jim sem úřady posílají čím dál víc nešťastníků. Zhoršovalo se to rok od roku; tím víc, když sem poslali nového gubernátora, rozhodnutého vyhladit všechno polské, katolické a buřičské. K němu se připojili místní úředníci; společně vymýšleli, čím by zbožné sestry ještě víc popudili a znesnadnili jim život.

Malý špitál už dávno nestačil; ženy a děti bydlely teď skoro v celém klášteře, sestrám zbývaly jen cely v patře. Děti hlučely, neposlouchaly, při svých hrách ničily, co se dalo. Spousta žen byly ateistky a jejich děti nebyly o nic lepší; určitá část také patřila skutečně mezi kriminální živly a jejich muži trpěli za opravdové zločiny. Sice byly vděčné jeptiškám za obživu, ale jejich názory považovaly za pošetilé a zpátečnické. Mnozí lidé se snažili odtud dostat a dělali v tom směru rozličné pokusy; ty měly za důsledek další policejní šikanování. Pořád byly nějaké problémy, vyšetřovatelé a různí dohlížitelé přicházeli jeden po druhém a každý z nich jiným způsobem jeptišky znechutil. Staré sestry se Pán rozhodl vysvobodit z tohoto slzavého údolí a tak je povolal k sobě; namísto nich sem přišly další z jiných klášterů a taky z jiných řádů, které rovněž vymíraly a stejně trpěly zvůlí carových úředníků.

Dalším problémem byly nemoci. Ačkoliv sestry měly medicínské vzdělání a dodržovaly přísnou kázeň a čistotu, byl to neustálý boj s nemocemi: hrozil tyfus, cholera, úplavice a podobně. Razie na vši, blechy a hlodavce bylo nutné opakovat zhruba jednou měsíčně; každý, koho sem dodala carská policie, musel být nejdřív odvšiven, než ho vůbec pustili dál. Řeholnice si povzdechly, tiše se pomodlily a snášely to s naučenou trpělivostí.

Povstání, jež rozpoutal Jerzy Lasęka, znamenalo rozsáhlou vlnu zatýkání; protože se jednalo většinou o mladé lidi, poslali sem také jejich mladé pozůstalé. Mladší sourozenci zatčených a ženy s malými dětmi, možná nadšení pro svoji věc, ale velmi naivní, co se týkalo ničemnosti světa. Přibylo jich naráz hodně a úřady sem posílaly stále nové a nové. Zároveň došlo k vážnému ohrožení zdravotní situace: městského lékaře zatkli za spikleneckou činnost, předešlého dali do penze a poslali někam za příbuznými až k Sandoměři. Namísto nich byl úředním lékařem ustanoven těžký alkoholik, poslaný sem z Ruska z trestu; jeho názorem bylo, že kdo onemocní, měl by mít tolik vkusu, aby zemřel co nejrychleji a bez obtěžování svého okolí. Pokud to byl nějaký Polák, byl doktor ochoten se na něj podívat, povzdychnout si a podepsat úmrtní list; jednalo-li se o Žida, nebyl ochoten se ho ani prstem dotknout. Nebylo jasné, co proti Židům měl, ale hrozně je nenáviděl a nejradši by pobil všechny.

Matka abatyše uznala za vhodné svolat do konviktu všechny sestry, které jí mohly být něčím k užitku. Konstatovala, že se situace kláštera zhoršila téměř k neudržitelnosti. Úřady denně dodávaly další internované ze všech koutů; mnozí byli nemocní a lékařská pomoc prostě neexistovala. Pokusila se jednat o tom, dokonce opustila klášter a jela dva dny k samotnému gubernátorovi, ale ten ji ani nepřijal a nějaký drzý mladý koncipista jí sdělil, že kdyby všichni internovaní vychcípali i se zbožnými sestrami, bylo by to nejlepší, co se může stát.

„Co tedy budeme dělat, matko abatyše?“ zeptala se Clemenzia.

„Budeme se modlit.“ rozhodla matka představená.

Třetí noc poté měla sestra Agáta, nejstarší žena v klášteře, zjevení. Sestra Agáta byla řeholnicí od dětství, pracovala celý život od svítání do soumraku a nebylo pamětníka, že by ji někdy zajímalo něco jiného než povinnosti. Teď ulehla a očekávalo se, že brzy zemře. Věděli to všichni a věděla to i ona; tak ležela a modlila se, očekávajíc s důvěrou konec. Když se ráno probudila, se slzami v očích poprosila, aby k ní přišla matka představená; když se tak stalo, svěřila se jí se svým viděním.

Spatřila anděla se zářící tváří, který k ní přišel ve svitu blesků a sdělil jí, že brána nebeská je otevřena a očekává její příchod; avšak ještě předtím musí vyřídit matce abatyši vzkaz. Může zachránit mnoho žen a dětí; přijde muž z daleké země, který jim může pomoci odejít na druhý konec světa, avšak musí vykonat mnoho věcí obtížných a nepříjemných. Matka abatyše vyslechla její slova; zpočátku nevěřila a nechápala, nicméně odešla do své cely a tam setrvala na modlitbách. Sestra Agáta od té chvíle nepřijala žádný pokrm, pila jen vodu, modlila se a těšila se na smrt; ta ji ovšem nenechala dlouho čekat.

Matka abatyše navštívila mladého faráře, který byl posledním katolickým knězem v širém okolí a poradila se s ním; byl vzdělaný a její slova nejen pochopil, ale něco pro ni také udělal. Využil svých známostí a poslal několik vzkazů. Tehdy řekl abatyši slovo, které ji vyděsilo: Templáři.

Byla zbožná katolička, také kněz byl zbožný muž. Věděli, že řád Templářů byl v dávných dobách papežem zrušen a zakázán, lidé, kteří k němu patří dnes, jsou obskurní sekta se zvláštními, možná kacířskými zvyklostmi. Nebyli by se spojili s takovými lidmi; ale šlo o život. Matka abatyše se modlila, kněz jednal; potom klášter navštívil a sdělil jí, co se dozvěděl.

Matka abatyše po krátkém, leč intenzívním duševním boji povolala sestru Clemenzii a řekla jí:

„Drahá sestro, jsi poslední z našeho řádu, komu bezvýhradně věřím; považuji tedy za nutné, abych ti dala pokyny a přeji si, abys je splnila, jak nejlépe umíš. Co od tebe žádám, nebude jednoduché; dokonce ti musím připomenout, že jsme složily sliby poslušnosti a musíme plnit své povinnosti, ať jakkoliv těžké.“

„Splním všechny tvoje příkazy, matko abatyše!“ řekla Clemenzia.

„Potom slyš: rozhodla jsem se poslat ty ženy a děti, které jsou doposud zdravé a mají naději přežít, do cizí, daleké země. Víš, že jsem hledala pomoc; nalezla jsem jedinou pomocnou ruku, a je to ta, o které mluvila ubohá sestra Agáta: Templáři.“

„Ach!“ pravila sestra Clemenzia.

„Vím, co mi chceš říct. Jsou to kacíři, čarodějníci a říká se o nich mnoho zvláštních věcí. Ale pomohou nám, zatímco ostatní by nás nechali na pospas smrti. Já se nebojím a zůstanu na svém místě, jak mi velí povinnost. Ty odejdeš se ženami a dětmi; někde na druhém konci světa je ostrov, jehož vladař jim nabídl domov. Je to pravděpodobně nevěřící pohan, ale má ušlechtilé srdce a je nakloněn být jim otcem. Tvojí starostí bude, aby tito lidé nezapomněli na svou křesťanskou víru ani na to, že jsou Poláci, dědici slavného a vznešeného národa. Nežádám od tebe, abys moji vůli odsouhlasila: splníš ji!“

„Učiním to, matko představená!“ sklopila Clemenzia hlavu.

„Přijdou sem nějací muži; povstalci. Odvedou ženy a děti někam k moři, kde bude čekat loď. To vše je proti carským úřadům; my, kdož zůstaneme, za to budeme pravděpodobně potrestáni. Pošlu s tebou poslední tři mladé sestry, které máme; nemusí je potkat náš osud. Pošlu pryč všechny, kdo budou moci odejít. Bojím se, že je to poslední naděje, jak jim zachránit život.

Ten pohanský vládce, ovšem... bude mít pravděpodobně zákony, které se od našich budou lišit. Budeš s nimi muset souhlasit. Máš samozřejmě právo vyjednávat, ale nakonec se musíš dohodnout. Snad nám dovolí postavit si v jeho zemi vlastní klášter a začít znovu, od výchovy novicek. Ty budeš představenou. Odpovídáš za vše, co se tam stane, za všechny ty ženy a děti.“

„Ano, matko představená.“

„Děkuji ti. Teď začneme připravovat transport.“

Skutečně to dělaly; přivolaly několik starších a rozumnějších žen a svěřily se jim se svými záměry, pak oznámily část těch plánů ostatním ženám a starším dětem. Většinou byly nadšeny; jejich otcové, bratři a snoubenci byli v boji a teď mohly také ony zkusit bojovat. Hned se daly do práce.

Ale během téhož dne dorazil do kláštera další transport zoufale zubožených lidí, hlídaný oddílem zvlášť surových kozáků; jejich esaul si vynutil jednání s abatyší. Oznámil jí, že tuhle skupinu do kláštera musí přijmout, ať se vejde nebo ne. Abatyše namítla, že tam skutečně místo není; esaul se zachechtal: „Bez obav, ty svatá kozo! Brzo bude místa habaděj, jenom co ta pakáž začne chcípat. Nedělej si starosti...“

Abatyše sepjala ruce a obrátila oči k nebi.

„No co? Nemysli, že nevím, co povídám. V ostatních táborech už je to v poklidu; Bůh se sám postará, aby vaše hadí plemeno zašlo a pochcípalo. Cholera, mátuško; víš, co to znamená?“

Abatyše si jen povzdechla.

„Nejdřív půjdou raněný, nemocný a hladový; pak malý děti. Máte dost jídla? To jsem si mohl myslet, že ne. No, potěš vás pánbůh, dlouho to trvat nebude. Máš nějaký chlapy na kopání hrobů? Nevadí, tak si je vykopete samy. Pamatuj si: každou mrtvolu zasypat nehašeným vápnem, hadry spálit. Je to předpis; my to budeme namátkově kontrolovat...“

„Vy... zůstanete tady v klášteře?“ zalekla se.

„Ještě to tak – myslíš, že chceme chcípnout nebo se nechat ošálit vašimi čarodějnickými rejdy? Nezapírej, všechny jste čarodějnice! Na hranici s váma nebo kámen na krk a do vody! Budeme hlídat tady kolem, aby někdo nezkusil utéct. Pamatuj si, jak někoho uvidíme, hned ho z pušky zastřelíme!“

„Ale... proč?“

„Co se ptáš, co ti je po tom? No, řeknu ti to: objevili se v kraji banditi. To tě bude zajímat: vede je sám ďábel! Je to jakýsi pohan nečistý, klaní se mohamedánským modlám, poctivé křesťany hubí a zabíjí. Viděla jsi někdy ďábla? Tak si to nepřej, krk by ti podřezal, jak jsi stará a ošklivá...“

Abatyše neřekla nic.

„No neboj se, stará, nic se ti nestane! Moji stateční kozáci tě před tím nečistým ďáblem ochrání; a taky tvoje nemocné, dokud si je Pánbůh nevezme. Ale už aby to bylo!“

Esaul odešel se smíchem a ponechal ženy a děti v péči sester. Hned se začaly starat, jak uměly; jedna žena pocházela z Varšavy a byla učitelkou, měla tedy dostatečné znalosti. Řekla:

„Lže v tom, že bychom byli nemocní; když dovolil svým kozákům znásilnit ženy i starší dívky, cholery se nebál. No ano, donutil nás všechny, abychom jim byly po vůli; ty rány v obličeji mám od toho, že jsem se bránila. Mnohé dívky jsou ještě děti a stalo se jim to poprvé; buďte k nim laskavé, nemohou za to...“

„Je mnoho zla v tomto světě,“ vzdychla matka abatyše, „Ale je v něm také naděje. Možná se to podaří...“

„Taky já věřím v Prozřetelnost Boží; ale bylo by dobré, aby přišla co nejrychleji. Mám za to, že se rozhodli nechat nás tady bez pomoci zemřít; i s vámi. Na našem životě jim nezáleží, stačí poslat mezi nás někoho nakaženého a postupně zemřeme všichni.“

„Bůh se postará!“ řekla pevně matka abatyše.

Příští noci přepadlo klášter komando povstalců. Abatyše dlela na modlitbách a když slyšela křik, vyhlédla a spatřila, jak na kozácký tábor útočí nějaké podivné stíny. Vzbudila svoje sestry; to už kozáci ve zmatku prchali a cizí jezdci je pobíjeli jako škodnou. Abatyše spatřila muže, který se střetl s pěti zkušenými rváči, ale jeho meč se blýskal jako stříbrný bič a každý zásah znamenal smrt jednoho nepřítele. Kozáci ustupovali ke klášteru, cizí jezdci je pronásledovali; esaula zardousila skvrnitá šelma velká jako jalovice přímo v klášterním dvoře, před očima probuzených žen a dětí.

Vzápětí spatřila matka abatyše poprvé tváří v tvář ďábla. Byl to muž střední postavy, snad kolem třicítky, měl žlutou pleť, část hlavy vyholenou a vlasy stažené do divného copánku. Nosil jezdecké kalhoty a vysoké boty s ostruhami, ale přes to kimono s rodovými odznaky, na krku buddhistický růženec a osmihrotý kříž s černými kameny. Za pasem pak nápadný meč, kterým tak zdařile pobíjel zkušené a v boji ošlehané kozáky. Choval se zdvořile, před každým oltářem se poklonil a s abatyší hovořil podivnou, ale dosti srozumitelnou němčinou.

„Jsem kníže Tošio Yamanaki, důstojník arminského císaře. Přišel jsem do této země, abych pomáhal svým přátelům osvobodit se od jejich nepřátel. Požádali mě, abych ochránil tyto ženy a děti a pomohl jim dostat se do bezpečí.“

„Jsem vám velmi vděčná, pane,“ abatyše byla velmi překvapena jeho vzhledem, chováním a celkovou vznešeností, „Ale smím se vás zeptat, proč to všechno děláte?“

„Jsem Templář,“ položil dlaň na svůj kříž, „Sloužím Bohu.“

Jeho muži byli mladíci drsných tváří, dokonce i dvě dívky. Byli podivuhodně postrojeni a každý nosil na pásu šavli, měl dobrou pušku, revolver... někteří byli přímo ověšení zbraněmi. Také měl každý z nich na krku nějaký kříž, mnozí i několik.

„Jsme křižáci, služebníci Boží.“ řekl jeden.

„Máme naspěch,“ pravil Yamanaki, „Do rána musíme být daleko odtud. Pobili jsme kozáky a vezmeme si jejich koně. Také vozy... připravte ženy a děti k převozu. Ale nezastírám, že to bude velmi těžká cesta, možná budeme muset i bojovat...“

„Matka Clemenzia se bude starat o všechny nemocné,“ řekla matka abatyše, „Jsme připraveni... a děkujeme vám, pane.“

„Nic jsem pro vás neudělal. Pouze dávám své tělo k dispozici Bohu, aby jím vládl podle Své vznešené vůle.“

Sledovala, jak ti mladí muži laskavě pomáhají dětem a ženám při nastupování do vozů a nasedání na koně. Yamanaki bedlivě na všechno dohlížel, jeho skvrnitá šelma pobíhala kolem a střežila pořádek. Děti už přišly na to, že se jí nemusejí bát, veliká kočka se jim líbila a odvážily se ji pohladit.

„Tak tohle je ďábel,“ řekla si matka abatyše, „Zvláštní... mám dojem, že jsem rozhodla dobře.“

Rozloučila se s Clemenzií; pak všichni vyrazili na cestu a ti, kteří zůstali, poklekli a modlili se za jejich životy.

Yamanaki postupoval tak rázně, jak jen se dalo; střetli se sice s jakýmsi strážním oddílem, ale zlikvidovali jej tak rychle, že se matka Clemenzia nestihla ani pomodlit. Zjistila, že samuraj se rozhodně s nepřáteli nemazlí; ale k nevinným se choval nesmírně laskavě a ohleduplně. Dbal, aby jeho muži nepili alkohol, starali se jen o ochranu skupiny a loupili jen co nezbytně potřebovali. Když se dozvěděl, jak zacházeli kozáci se ženami, upozornil své jezdce, aby nešťastné oběti neděsili ani svou přítomností.

„Časem se všechno vyřeší.“ řekl.

Když dorazili k pobřeží, nalezl tam ruskou válečnou loď a na ní několik povstalců – mnozí byli raněni. Yamanaki naléhal, aby se nalodili a odjeli co nejrychleji. Prozatím nebylo zaznamenáno žádné nebezpečné onemocnění, ale bylo třeba zachovávat opatrnost. Všichni tedy vstoupili na palubu a vyrazili na širé moře. Tošio ponechal na břehu jen několik mužů, kteří měli organizovat další ubohé zbytky povstalců a umožnit jejich útěk.

Matka Clemenzia se stala představenou plovoucího kláštera; hned začala plnit svoje povinnosti, ošetřovat raněné a nemocné. Další tři sestry jí poslušně pomáhaly, námořníci a strážní si jeptišek vážili. Velitel Clemenzii příjemně překvapil; především svou zbožností. Měl ve své kabině malý oltář s buddhistickými božstvy, ke kterým se pravidelně modlil. Byl možná pohan a ďábel, ale ušlechtilejší než mnozí křesťané, kromě toho byl také rozvážný a pečlivě se o všechno staral. Mořeplavec nebyl největší, ale měl určité zkušenosti a dokázal vést loď podél pobřeží a vyhýbat se nepřátelům. Lepší námořník než on byl rudovlasý Viking Bjarne, který patřil taky ke křižákům, ačkoliv o jeho víře bylo lépe nic nevědět. Matka Clemenzia se pro jistotu modlila za všechny.

Všechny děti a většina žen se na moři roznemohly; ani jeptiškám nebylo dobře. Clemenzia měla podezření, že mnozí jsou nakažení, rozhodla se tedy bojovat posilujícími léky a přísnou hygienou; když zjistila, že některé děti jsou zavšivené, nařídila všechny ostříhat dohola a sama šla se sestrami příkladem. Poslechli ji dokonce někteří strážní, ale velitel Tošio se jen usmál a řekl, že on o svou čistotu pečuje. Také poručila spálit oblečení, které jí připadalo neschopné vyčištění; byla by vydezinfikovala nejradši celou loď, ale to nebylo možné. Během plavby zemřely dvě malé děti; pomodlila se za ně a těla svěřila moři.

Za těchto okolností dorazili k nám a tak také situaci vyložila Lukášovi. Pochopil, povzdechl si a vrátil se vyřídit to Charrymu. Ten se už trochu vzpamatoval a nabral rozvahu.

„Potřebujeme objekt, který použijeme jako nemocnici. Měl by být hned v sousedství, ale měl by se dát oddělit od ostatních. Jenže si neumím představit, jak ho tak narychlo postavíme...“

„Bůh se postaral o lidi,“ řekl Olgierd, „Bůh se postará také o nemocnici. Věř v Jeho ochranu...“

Charry se asi půl hodiny zmítal mezi vztekem a nadějí; když se začal uklidňovat, vstoupil do dvora soused Habermann, místní sedlák rozvážné povahy a poněkud pomalejšího myšlení.

„Pozdrav pámbu, sousede Rithere,“ pravil a rozhlížel se, „Chtěl jsem... teda... jako něco... jenže, jestli nemáte zrovna čas... vypadá to, že je tady spousta... já teda přijdu jindy!“

„Když už jste tady, tak řekněte, oč vám jde,“ vyzval ho Charry vlídně, „Myslím, že horší už to být nemůže.“

„No... tož tak, žejo. Víte, vy máte... ty sám i ti tvoji hosti, jako že... všelijaký známosti, viď že?“

„Ale jo, to taky. Co potřebujete?“

„Jestli nevíš vo někom, kdo by koupil můj barák.“

„Cože by?“ zařval Charry překvapeně.

„No jestli... já teda né!“ Habermann se ulekl a počal couvat, „Já jenom tak... jako že kdyby... nemusí to bejt hned, že... ale kdybys o někom věděl, tak že já bych... nechci za to moc, ale...“

„Mluvte, proboha! Řekněte mi to od začátku!“

Sedlák začal vysvětlovat, že jeho manželka, která pochází z té vesnice za kopcem, tam měla strýce. Ten strýc měl syna, jenomže ten syn se vystěhoval do Ameriky, kde teď má svoji farmu kdesi v Montaně a vrátit se rozhodně nechce; takže strýc teď umřel a to svoje hospodářství, tak asi dvakrát větší, nechal neteři. Sedlák Habermann by tam chtěl odejít, statek je to pěkný, pole úrodná, lepší než tady... ale obojí si držet nemůže, tak co má chudák dělat? Kromě toho potřebuje hotové peníze a co nejdřív; napadlo ho tedy, že kdyby někdo třeba chtěl koupit jeho dům?

„Sousede, koupím ho já a to hned! Kdy se můžete vystěhovat?“

„No teda... jako, vlastně, nějaký věci bysme... zabalit a tak, musím sehnat povoz, aby nám to odvezl a nějaký lidi na naložení, ale jinak bych mohl třeba hnedka...“

„Lidi vám dám a povoz taky. Hned je pošlu.“

„Vůz a lidi? Jo – a taky koně?“

„Samozřejmě. Denisi, ať okamžitě zapřáhnou! Jediný problém je se zaplacením... musím sehnat nějaké peníze...“

Poblíž Charryho stál Dimitrij Astarov; slyšel Lukášovo hlášení a Julie mu přeložila, co chce ten sedlák ve svátečním obleku. Teď tedy Míťa pronesl: „Dovolil bys, abych si to vzal na starost?“

„Prosím?“ otočil se Charry zmateně.

„Jak jsem slyšel, těm lidem ubližovali Rusové, poddaní cara. Je nanejvýš třeba, aby jim někdo dokázal, že všichni Rusové nejsou ničemové. Koupím tu nemocnici – a okamžitě zaplatím!“

Sedlák Habermann opatrně vyslovil cenu; očekával, že se bude smlouvat a dostane tak nanejvýš dvě třetiny, ale vznešený cizinec přinesl svoji tobolku a rozložil na stůl vějíř tisícovek. Habermann je shrábl, pomyslel si něco o pitomcích a spěchal podepsat kupní smlouvu, než si to pán rozmyslí.

„Lukáši, zařídíš to?“ ptal se Charry.

„První skupina pomůže sedlákovi sbalit a opustit objekt,“ začal Lukáš vypočítávat na prstech, „Okamžitě potom začnou další dům upravovat na špitál. Vyklidit všecko zbytečné, postavit lůžka, ordinace... můžeme používat saunu?“

„Jistě ano...“

„Představuju si to tak: skupinu těch žen a dětí převezeme sem, naženeme do sauny a tam se důkladně umyjí, vydezinfikují... zatím spálíme jejich hadry a po očištění vyfasují všechno nové. Půjdou tam do té nemocnice a ta jeptiška dohlédne na pořádek.“

„Souhlasím. Dejte jí to vědět.“

Lukáš kývl spokojeně hlavou. „Charry... když to stihneme, mohli bychom dodržet náš plán? Dnes večer je úplněk a já bych chtěl přijmout první rytíře do řádu Svatého Jiří...“

„Ano, Lukáši. Věřím už všemu: že to stihnete i že Bůh přeje tvému řádu. Věřím v ochranu Jerzy Lasęky a věřím... děkuju ti. Děkuju ti za to, že budu mít v Arminu lidi jako jsi ty!“

Lukáš se usmál a potřásl hlavou. „Ale prosím tě! Vždyť já jsem jenom obyčejný kluk... dělám, co je potřeba!“

„Právě za to ti děkuju.“

Potom už se všichni celý den nezastavili; dva vozy přivážely z přístavu ženy, děti i raněné muže, Olgierd a jeho pomocníci je brali rovnou do sauny a očistili tak důkladně, že se víc nedalo. Kromě několika osobních věcí, které byly pečlivě vydezinfikovány, bylo vše spáleno; pak dostali nové oblečení a byli převezeni do Habermannova statku. Bylo to od nás přes sad, dvojí pole a ještě jednu zahradu, celkem asi míli. Lukášovi vojáci oddělili statek od vesnice a bránili každému, aby tam náhodou přišel.

Matka Clemenzia přijela s druhou várkou; byla to přísná stará ženská, která tušila předem problémy. Setkání s Charrym, Tomášem a Dianou její černé tušení jen posílilo: všichni tihle lidé byli pohané, kacíři a bludaři a jejich zvyklosti byly příšerné. Ale byla nucena se podřídit, šlo o životy těch dětí. Byla také nucena uzavřít s tím hrozným císařem smlouvu o svém novém klášteře.

Charry krčil rameny a obrátil se na Tomáše. Odpověděli, že klášter v Arminu samozřejmě povolí a pomohou se stavbou; každé její přání nadšeně vítali a souhlasili s ním. Matka Clemenzia se zděsila, bylo to horší, než myslela: ti pohané absolutně nemohli pochopit, že se nacházejí v bludu a ona jim přišla pomoci, brali ji jako další pestrý kamínek do mozaiky svých náboženských spolků. Jak jim vysvětlit, že ona je jediná v pořádku a oni se zmítají v osidlech ďáblových?

Když spolupracovala s Lukášovými chlapci, povšimla si modrých osmihrotých křížů, které měli na všem: na kabátech, na košilích, dokonce vytetované na rukou. Otázala se, co to znamená, i bylo jí vysvětleno; zděsila se ještě víc, protože Templářský řád si pořídil novou pobočku, stejně kacířskou jako ty předešlé. Navíc do svých řad hodlal brát muže, ženy i děti, možná dokonce také ty pruhované a skvrnité kočky, které všude pobíhaly. Nikdo si neuvědomoval, že dělají chybu; když jim to řekla, smáli se.

„Ale to je strašné!“ řekla, aby je probudila.

„Já vím – ale co se dá dělat?“ řekl jí lázeňský Olgierd, mladý muž s hlavou vyholenou do hladka, který chodil nahý a holil hlavy dětem, když procházely očistou.

Matka abatyše tedy sepjala ruce a modlila se k Bohu, aby jí dal sílu. Také žádala, aby poslal svého anděla ku pomoci, ale nebyla si jista, zda její přání splní.

Během dne potkali ve městě muže, který se obrátil na Lukášovy chlapce a žádal, aby ho vzali na Hůrku. Sdělil jim, že je Španěl, jmenuje se Feroz a jede za Tomášem. „Jsi lékař?“ ptali se.

„Jsem řádový jezdec. Lékař také.“

Nic nedal na podezření z infekce a prohlédl nejbližší nemocné. Jedno dítě mělo kašel, Feroz mu položil dlaň na čelo a na malou chvíli zvedl jeho tělesnou teplotu, pak ji zase srazil. Přestalo kašlat a udělalo se mu lépe – od té chvíle věděli, co je zač.

Podle Tomáše byl hrabě Guy Feroz osobním tajemníkem velmistra dona Francisca di Arroyo; přicházel ale od valencijského komthura dona Diega Mendoza di Castro. Přivezl svatební dar pro Evu-Marii, krásnou soupravu šperků; Tomášovi pak zajímavé zprávy. Řád se rozhodl pomoci bratru Charrymu s kolonizací; ve Středomoří se připravuje loď, která nabere různé lidi, kteří tam chtějí odjet, převážně Italy, Dalmatince a obyvatele Rakouska-Uherska, kteří si přejí vystěhovat se se svým komthurem. Jsou ochotni pomoci při všech dalších akcích; hrabě Feroz byl překvapen, jak skvěle si zde Charry vede a co lidí už nabral.

Řekli mu samozřejmě také o řádu Svatého Jiří; cítil se velmi poctěn, že bude pozván na jeho vyhlášení. Litoval, že se nebude moci zúčastnit jeho přítel, vévoda Miguel Pablo Goméz Fereira d'Escambrray, též zvaný vévoda d'Estragon. V každém případě posílá své hluboké poklony a doufá, že se někdy někde sejdou.

Pozvali ho na oběd. Při jídle velmi dvorně rozmlouval s Julií a bavil ji vyprávěním o zážitcích v Jižní Americe, kde obchodoval se smaragdy a studoval dávné indiánské civilizace. Dianu jeho zážitky nesmírně zajímaly a podněcovala ho, Julie se na něj usmívala a Dunbar se mračil. Dokonce se stručně zmínil, že někteří lidé mají čas cestovat po zajímavých místech, zatímco jiní se musejí zabývat správou svých provincií, takže podobná dobrodružství prožívat nemohou. Byl to ojedinělý případ Jankovy špatné nálady a všechny dost překvapil.

Poté si hrabě Feroz přál shlédnout nemocnici a přesvědčit se, že je skutečně o nemocné řádně postaráno; to si přálo víc lidí, takže se utvořila inspekční skupina: Charry, Diana, Tomáš, Denis, Feroz, Julie, Dimitrij a Jan. Matka Clemenzia měla právě plné ruce práce a vzácnou inspekci neuvítala; zato jedna z mladých jeptišek zastoupila panstvu cestu a s klepajícími se koleny jim sdělila, že do nemocnice je zakázán vstup každému, kdo nemá hlavu dohola a oblečení prošlé dezinfekcí. Matka představená zakázala!

Charrymu bylo jasné, jaká bude reakce Diany; a nespletl se. „To má ale pravdu! Děcka, pojďte se ostříhat!“

Stejně tak se dalo očekávat, jak bude reagovat Julie. A opravdu hned podrážděně vykřikla: „Tak to já teda ne!“

„A proč?“ divila se Diana, „Mně to náhodou moc slušelo...“

„Já říkám, že nesouhlasím! A v životě se ostříhat nenechám!“ vykřikovala Julka a potřásala svou dlouhou černou hřívou.

Hrabě Feroz uchopil její ruku a přitiskl si ji k ústům. „Bojuj ze všech sil, princezno!“ vyzval ji melodickým, vroucím hlasem, „Je vznešené a ušlechtilé, že bojuješ za svoji krásu...“

Ale Julie postřehla v jeho hlase náznak pobavení a horká italská krev se v ní vzbouřila. „Jaké bojuj? Bojovat znamená připustit možnost porážky; a to nehrozí! Já odmítám bojovat a taky o tom odmítám vůbec diskutovat...“

„Nechápu proč,“ popichovala ji Diana, „Kdybys to třeba jednou zkusila, poznala bys, že je to fajn. Nic ti nepřekáží...“

„Já znova opakuju, že nikdy...!“ trvala na svém Julie.

„Ale drahé dámy!“ vzdychl Feroz, „Proč marníte energii hloupými a zbytečnými hádkami? Myslíte, že překonáte vlastní osud?“

„Ty mluvíš, jako kdybys věděl něco dopředu!“ ječela Julie.

„Ach, jak bych mohl? To bych musel být jasnovidec...“

V tu chvíli přišla matka Clemenzia; ujistila hosty, že nařízení se na ně nevztahuje a vedla je dovnitř, aby se pochlubila. Všude byly položené rohože a různá lehátka a na nich posedávaly děti ve stejných bleděmodrých košilkách, o které se staraly ženy, rovněž v bleděmodrých košilích a ještě tmavomodrých sukních. Vzadu hrčel šicí stroj, na kterém se upravovaly bleděmodré košile armádního střihu pro ty děti, které je ještě nevyfasovaly.

„Krásný,“ ocenila Diana, „Kdyby místo bleděmodrý barvy byly ty hábity oranžový, tak je to tady jako v buddhistickým klášteře!“

Děti na ně kulily oči a přemýšlely, zda mají začít brečet, protože z některých hostí šel strach. Především Feroz vypadal na pohled nebezpečně: měl tmavou tvář, dost dlouhé černé vlasy, také pěstěné černé vousy. A jiskrné, do hloubky se propalující oči; tak si někteří malíři představují ďábla Astarotha.

„Ano...“ přejel dlaní nejbližšímu dítěti po hlavičce, „Přiznávám, že dojde-li k vyholení hlavy velkého množství nic netušících nevinných obětí, lze v tom najít jistý zvrhlý půvab.“

„Pravděpodobně nejsem dostatečně zvrhlá!“ nasupila se Julie.

„Už jsem řekla, tento předpis neplatí pro návštěvy,“ řekla rychle abatyše Clemenzia, která hodlala předejít nelibosti nových nadřízených, „Týká se samozřejmě jenom řeholních sester!“

„Ale my jsme všechny řeholní sestry!“ prohlásila Diana vážně.

Abatyše si dovolila nechápat.

„Chci říct, že jsem řádně pasovaným rytířem řádu Templářů. Také sestra Julie patří do řádu a zasloužila by si nosit rytířský kříž – budeme s tím muset co nejdřív něco udělat, ne, Tomáši?“

Tomáš zrozpačitěl, protože vedle něho stál Feroz a špicoval uši jako dobrman; Diana si nemohla vybrat lepší chvíli.

„Řeholnice – vy, madam?“ žasla matka Clemenzia, „Ale pokud vím, jste snad dokonce vdaná!“

„A čemu to vadí?“ nechápala zase Diana.

„Obávám se, že tak docela nechápu tento systém!“ urazila se.

„Pokud to bude zapotřebí, mohu jej vysvětlit!“ řekl Tomáš.

Matka Clemenzia bojovala těžký duševní boj. Na jedné straně vyjednávala s císařem a jeho prvním náměstkem či duchovním rádcem – na druhé straně měla pravdu a nesměla ji zapřít. A co horšího, hrabě Feroz sledoval její rozpaky a nádherně se bavil.

„Jsem vedena upřímnou snahou... pomoci vám! Pravděpodobně máte o řeholní službě určité... zvláštní představy!“

„Určitě ano,“ přiznala Diana, „Já byla v klášteře akorát týden, pak jsem dostala doživotní dovolenou...“

„To tedy určitě nebyl náš klášter!“

„Ne, patří mahájánovým buddhistům; moc prima holky. Chovaly se tam ke mně skutečně skvěle, ráda se tam někdy vrátím...“

„Domníváte se, císařovno, že do kláštera lze jen tak vstoupit a kdykoliv z něj zase odejít?“

„Domnívám se především, že bys mi měla tykat; co se týče tvé otázky, nechápu, proč by to nešlo.“

Matka abatyše se rozhodla. Navrhla, že by s nimi o tom nesmírně ráda mluvila, ale ta řeč bude delší. Zavedla je do své cely, dříve komory pro děvečku u Habermannů. Tam jim vysvětlila, jaké jsou její představy řeholního života, opírající se o zvyklosti křesťanské Evropy – a čekala, co to s nimi udělá. Neudělalo to s nimi nic, Diana jen pokývla hlavou a řekla:

„U nás to je tak, že když člověk zrovna neví, kam tu holku šoupnout, strčí ji do kláštera sestřičkám a starejte se, dámy! Však ony už ji tam vychovají, aby z ní něco bylo!“

„No ovšem – ale to je pouze na vychování, v žádném případě není jeptiškou! Až potom může složit slib jako novicka, to už sice do řádu patří, ale může si to rozmyslet... jsou dočasné sliby, pak se musejí opakovat a nakonec se složí definitivní...“

„Ach ne, proč tak složitě? V té době už patří do řádu; dokonce když sleduju Julčiny reakce, tak váhám, jestli nezapracovat do stanov, aby jim přelízli hlavu. Ale kašlu na to, necháme každýmu svobodnou vůli, proč bych měla vypadat jako nějakej zvrhlík, co? Tak zkrátka, až se bude cítit vychovaná dost, tak vypadne. Zatím si během vycházek najde kluka a vdá se...“

„Vycházek? Chcete ty nešťastné dívky pouštět ven?“

„Ale, to jen tak občas, do divadla nebo na tancovačky a tak; aby se mohly společensky otrkat, ne? Potom se teda vdá a prožije si svůj život v rodině. A když zestárne, manžela jí zabijou, děti se vystěhujou do světa a je sama, vrátí se do kláštera, složí ty tvoje definitivní sliby a zůstane tam. Jednoduchý, ne?“

„Ano, značně. Obávám se, že jsem to pochopila.“

„To je taky dobře.“

„Bude aspoň ten ženský řád oddělený od mužského?“

„Rozhodně ne... i když vlastně, proč? Ale ano, bude! Ty máš skvělej nápad, Clemenzie, rozdělíme to! Dívčí řád by mohl být... třeba nějaké oblíbené polské svaté... co říkáš, Denisi?“

„Svaté Jadwigy?“

„Co je to německy, Hedwig? Správně, berem. Jdem a vyhlásíme to, nebo ještě líp, řeknem Lukášovi, ať to vyhlásí on. Děkuju ti mockrát, matko abatyše, dala jsi mi dobrou radu!“ A spokojená Diana prosvištěla špitálem a zbytek inspekce s ní.

Matka abatyše sklesla na svou židli. „Ach, Bože!“ pravila.


Lukáš Anczewski byl unaven. Většina lidí na Hůrce byla unavena, ploužili se sem tam a tvářili se rozmrzele. Z přístavu právě přivezli poslední dávku dětí, pokud se tak ještě dali označit; samé drsné jedince, výrostky obojího pohlaví, kteří si zakládali na tom, že pracují a baví se jako dospělí. S nimi se stáhli již nesporně dospělí muži z hlídek, ve skutečnosti jen o málo starší. Společně pracovali celý den, plnili své povinnosti a přitom si vzájemně povídali, takže mládež byla velmi dobře informována o řádu Svatého Jiří. Zájem o vstup projevila jednomyslně a každý měl hned svoje plány, co tam bude podnikat. Většina těch plánů byly do nebe volající nesmysly. Čímž není řečeno, že by se nedaly při troše štěstí a notné dávce odvahy uskutečnit.

Společně s nimi už začínaly přijíždět první kočáry a povozy hostí z města. Charry a Tomáš měli řadu přátel, kteří nás během času postupně navštěvovali, seznamovali se a nyní byli tedy pozváni, když se konala význačná slavnost. Lodní kapitáni a jiní důstojníci měli slavnostní uniformy, také vrchní strážmistr Dauge a část jeho četníků; další hlídali v přístavu naše lodě, protože Lukáš stáhl skutečně všechny hlídky; ale hned po pasování se tam chlapci měli vrátit.

Přijížděli také četní novináři. Tomášův pokyn zněl netajit se před nimi s ničím kromě způsobu, jak najít Ostrov; což nikdo ani vykecat nemohl, protože to vědělo jen pár jedinců. Možnost, že žurnalistům bude někdo vykládat všelijaké nesmysly, samozřejmě byla zakalkulována v předpokladech a nikdo se tím vážně nezabýval. Informační šum bývá obvyklý, ale není jisté, zda je vždy na překážku. Lidé mají nesmysly rádi.

Mládež se nahrnula do sauny; na tohle se těšili celý den. Kluci si dělali legraci z děvčat, dívky se samozřejmě nemohly nechat zastínit jejich vtipností. Všichni byli z hygienických důvodů ostříháni matkou představenou, ale to ještě v době, kdy byli na útěku z vlasti, třásli se o život a netušili nic o nádherných možnostech řádu. Teď se dávali vyholit s potěšením z koupání, vůně mýdla, vzájemné přítomnosti – a především bezpečí. Došli na konec cesty, zachránili se, na rozdíl od těch, kdo zůstali doma v Polsku, živí či mrtví. Spadla z nich tíha, uskutečňovali právě svůj vstup do nového života a děly se kolem nich věci; jak by tedy nebyli naplněni nadšením?

Strážní prožívali naopak duševní boj, zda se dát ostříhat nebo ne; byla to důležitá otázka a během dne se o to nesčetněkráte pohádali, protože všichni byli odborníci a každý měl svůj názor. Všichni tady byli čarodějové a znali důsledky každého ze svých skutků; ten druhý byl naopak nedouk, šarlatán a šílenec, jehož mínění je třeba potřít nejdřív slovně a pokud nechce uznat pravdu, třeba fyzicky. Rvát se ovšem taky nemohli, neměli na to ani sílu; tak si jen vyhrožovali:

„Počkej zítra! To už budem rytíři, já tě seřežu, že se tejden nezvedneš! Nechápu, co se vzpouzíš, stejně půjdeš do špitálu za malejma a matka Clemenzia si tě vychutná...!“

Lukáš sledoval jejich žertování a tiše se usmíval. Došel k němu Olgierd a taky se zastavil; nikdo ho nepotřeboval, mladí si plně stačili sami. Oba na sebe mrkli a rozuměli si beze slova: nejlepší bojovník a nejmoudřejší čaroděj nového řádu.

„Mám dost.“ konstatoval Lukáš, vlastně jen vydechl.

„Nedivím. Přijď potom, až je vykoupou, odpočineš si...“

„Musím, ty blázne; jsem jako prase, lepím špínou...“

„Taky tady lítáš jako urvanej vagón, nediv se.“

Lukáš potřásl hlavou; dva jeho jezdci na sebe hulákali, dívky kolem vřeštěly a všichni se smáli. Zauvažoval, jestli mezi ně nemá vlítnout, ale usoudil, že to není třeba; jenom relaxují.

„Co se to tady kolem nás proboha děje?“ zeptal se.

„Taky koukám.“ souhlasil Olgierd.

„Myslíš, že to ještě máme pod kontrolou?“

Olgierd zamrkal. „Myslíš, že nám to ujíždí?“

„Snad ani ne... ale nerad bych něco přehlíd.“

„Neboj. Já to hlídám. Zatím žádný problémy.“

„Ještě že tak.“

„Stejně sis tohle odjakživa přál!“

„Přál. Škoda, že se toho nedožil Jerzy.“

„Spousta se jich toho nedožila.“

„Vím. Ale já bych je tak strašně rád měl v řádu!“

Olgierd chvíli mlčel. Pak řekl: „To můžeš.“

Lukáš sebou trhl. „Jak?“

„Těžký a složitý. Ne dneska; ještě nejsi komthur. Já vlastně ani nevím... ale někteří jsou možná tady. Nebo přijdou.“

„Přijdou? Kdy a kam?“

Olgierd rozhodil rukama. „Tam, kam jim velí povinnost. Sem... a potom do všech bitev, které povedeme.“

„Co pro to musím udělat?“

„Nevím přesně; možná budeš muset pronést jejich jména. Ještě o tom budu uvažovat, hledat... Je tady také jejich právo volby. Nech to na zítřek; uvidíme, co bude dneska...“

„Dík, Oli. Já se pak přijdu vykoupat. Vyžeň je rychle!“

„Nech je, ať si hrají! Taky na to mají právo...“

Tato skupina byla poslední, které bylo dovoleno řádit v sauně, jak si přáli. Potom Olgierd vydal jasný příkaz: „Je pozdě a čas nás tlačí! Jedno kolečko – a žádný stříhání!“

„Taky dobrý!“ stáhla Diana obočí.

„Taky dobrý!“ konstatovala spokojeně Julie.

Neboť obě dámy se hodlaly očistit před oblečením do slavnostní róby; totéž chtěli učinit všichni vyšší důstojníci. Sešli se tedy v reprezentační sestavě a hodlali pokračovat v rozjednaných sporech. Hrabě Feroz nabídl Julii, že ji bude obsluhovat, což ji překvapilo víc než obvykle.

„Je přece zvykem, že kavalír pečuje o dámu v lázni!“ smál se.

„To je jistě příjemné... ale tak nějak nezvyklé!“

„Nevadí. To si rychle zvykneš!“

Když se Feroz svlékl, některé překvapilo jeho tělo: četné šrámy po ranách bodných i sečných, ale také zvláštní tetování, jaké se v Evropě tak často nevidí. Diana zbystřila pozornost.

„Jak vidím, byl jsi dokonce na Tichomořských ostrovech!“

„Byl jsem leckde; moje povinnosti jsou rozsáhlé...“

„Taky v jižní Asii? Indie, Čína?“

„Mám zasvěcení ve Varanásí.“ Ukázal si na čele tři příčné pruhy, jak se značí oddaní Šivy.

„Dost dobrej!“ vydechla uznale.

Olgierd obsluhoval; přistoupil k Ferozovi, aby mu odnesl šaty a při tom mu pohlédl do očí. „Kdo ty vlastně jsi?“

„Přesně to, co myslíš.“ usmál se Feroz.

Usedli na lavice, vlastně spíš na ně upadli; všichni měli dost. Řeč se vedla pořád o tom samém: o mystickém významu různé úpravy vlasů a o tom, je-li lépe nechat je růst nebo ostříhat. Tak se na to zeptali samozřejmě taky Feroze.

„Je to úplně jedno.“ odpověděl naprosto klidně.

„No počkej! Třeba Sikhové mají názor, že přijímají pomocí svých vlasů a vousů energii z kosmu a kdyby si je ostříhali, nemohli by jí dostávat patřičné množství! Co o tom soudíš?“

„Je to jejich názor.“

„A buddhisté se holí každý třetí den, pokud nejsou v tom směru laxní a nenechávají to zarůst...“

„To je zase jejich názor.“

„Ale který názor je správný?“

„To je jedno. Je to jenom názor.“

„Co je tedy pravda?“

„Není žádná pravda. Není žádné objektivně správné řešení.“

„To je nesmysl!“ přemohla Diana svoji únavu, „Nějaká správná verze přece musí existovat! Kdybychom prozkoumali jejich písma, určitě bychom nalezli důvod, proč se tak děje...“

„Jejich písma jsou jen slova na papíru. Nic víc.“

„Oni by mohli říct, že Bible jsou taky jen slova!“

„Mají pravdu.“

Teď už pěnila nejen Diana, ale skoro všichni přítomní.

„Neuznáváš, že je to Slovo Boží?“

„Bibli nenapsal Bůh, ale lidé. Nikdo nemůže potvrdit, že ve všech případech zaznamenali správnou verzi.“

„Psali to muži inspirovaní Duchem svatým...“

„I kdyby, stejně to nemá žádný smysl; kdo to čte, rozumí podle svého rozumu. Takže stejně čte nesmysly.“

„Podle čeho se řídíš ty?“

„Podle toho, co je nutno učinit.“

„Věříš vůbec v Boha?“

„Ano. Proč?“

„A podle čeho děláš přednášky?“

„Nedělám přednášky.“

„Každý člen řádu by si měl čas od času připravit přednášku!“

„Proč bych měl přednášet hlupákům?“

„Chceš říct, že všichni kromě tebe jsou hlupáci?“

„Všichni jsou hlupáci včetně mne. Já sám jsem hlupák. Proč by měl hlupák přednášet hlupákům? Zbytečná námaha.“

Někteří mu začali jeden přes druhého nadávat. Kupodivu se k nim nepřidala Diana ani Julie; Diana poslouchala jejich řeči a hbitě přemýšlela, co tím ten chlap míní. Usoudila, že je to nějaký jeho způsob rozčilování veřejnosti, takže se uklidnila.

Nějaký chlapec se zeptal Lukáše, jakým způsobem si budou na Ostrově připravovat přednášky, když tam nebude nikdo, kdo by měl na to dostatečné vzdělání. Lukáš využil situace a otázal se, zda jim řád poskytne v tom směru nějakou pomoc.

„Určitě ne,“ řekl Feroz, „Proč by to dělal?“

„Templářský řád by měl pečovat o podřízené lóže, ne?“

„Podle čeho soudíš, že jsi mu nějak podřízen? Ty zajisté ano, jsi rytíř, jak jsem si všiml; ostatní nemají s řádem Blesků absolutně nic společného.“

„Domnívali jsme se, že řád ustavení naší lóže uvítá!“

„To je ovšem hluboké nedorozumění. Řád Blesků prozatím nevzal existenci nějakého řádu Svatého Jiří vůbec na vědomí; i kdyby, je mu to srdečně jedno.“

„Bratře Tomáši!“ vykřikl Lukáš, „Co ty na to říkáš?“

„Pokud bratr Guy soudí, že je to tak, zajisté k tomu má důvod.“

„Takže Templáři nám neposkytnou žádnou pomoc?“

„Za prvé,“ usmál se Feroz, „Na světě neexistuje nic, čemu by se dalo říkat Templářský řád. Jsme řád Blesků; s Templáři máme snad společné jen to, že náš a jejich znak je podobný. Taky jsme po nich zdědili nějaký majetek, ale to byla soukromá záležitost několika lidí, kteří do našeho řádu přestoupili...“

Padala řada vzrušených otázek; Tomáš řekl: „Má pravdu.“

„Ale předtím jsi říkal něco jiného!“

„To je také pravda. Co říká hrabě Feroz, je oficiální verze pro jakékoliv úřední orgány. Každou realitu je možné pochopit různými způsoby: doslovná skutečnost je přesně taková, jak říká Guy.“

„Čím se ale máme řídit my?“

„Olgierde, jak ty rozumíš skutečnosti?“

Olgierd chvíli uvažoval, pak předstoupil a oči mu planuly: „Řád Svatého Jiří a Řád Svaté Jadwigy se stanou mocnou silou, která si postupem času vybuduje takové postavení, aby je bylo nutno brát vážně. Toto postavení nezíská ani od nadřízených, ani od nějakých vyšších sil. Získá je od vás, členů řádu. Až takové postavení budeme mít, budou nás muset brát vážně i Templáři.“

„Chceš říct, že nás Feroz nebere vážně?“

„Tobě připadá, že ano? Chová se, jako bychom byli malé děti, které si hrají na vojáčky. Ano, miláčku, zajisté jsi generál; ale teď si utři nos a jdi se vyčůrat, abys mohl jít spát...“

Feroz neřekl nic, jen se ušklíbl.

Poláci se začali dohadovat; Lukáš však mlčel, sledoval jejich diskusi a mračil se. Konečně, když už nemohl vydržet, se obrátil na Tomáše s otázkou: „Tak jak to tedy je? Má naše práce nějaký smysl, nebo je to jen dětská hra? A co všechno je hra – třeba jak se kluci s nadšením stříhají a holky jim pletou copánky, aby je chránily... má to smysl, nebo je to jen dětské bláznění?“

Baarfelt neodpověděl hned; až po chvíli řekl: „Co uděláme nebo neuděláme, je náš pokus něčeho dosáhnout. Jestli se to podařilo nebo ne, dozvíme se až později. V lepším případě podle výsledku, v horším až před soudem na Věčnosti. Tam se také dozvíme, jestli sama naše víra byla správná. Vědět jistě nemůžeme nic.“

„A Feroz může jistě říct, že nic neexistuje?“

Tomáš se hluboce zamyslel. Ale namísto něho odpověděl Olgierd: „Obávám se, že může.“

Lukáš neřekl nic, ale necítil se nejlíp; ostatně, prohřáli se už dostatečně a druhé kolo jim nebylo povoleno, zájemců ještě bylo hodně. Vykoupali se v bazénu a pospíchali se oblékat; ale Jan Dunbar stejně zadržel Tomáše:

„Kdo je ten Feroz? Znáš ho? Proč je tady?“

„Obávám se, že ti na to nemůžu odpovědět.“

„Připadá mi, že sem přišel všechno rozvrátit!“

„Nevylučuji, že to má v úmyslu. A co?“

„Jestli si něco dovolí, tak ho...“

„Rozbiješ mu hubu, nebo co?“

„Nevím, co s ním udělám. Ale pomstím se mu!“

„Hlavně buď opatrný. Je skvělý šermíř; býval zabíječem, než se stal tím, čím podle všeho je.“

„A čím tedy proboha je?“

„Velkým Inkvizitorem.“

Jan vzdychl; Tomáš odešel, všichni odešli. Feroz také odcházel, jenom Olgierd se ho zeptal:

„Jak se vlastně někdo jako ty stane Templářem?“

Feroz se usmál: „Jednoduše. Požádá o službu.“

Diana měla na starosti chrámovou místnost; zaběhla tam tedy, ještě než se šla převléknout, aby dohlédla na děvčata, která tam dělala výzdobu. Všechno schválila, vypadalo to skutečně skvěle: oltář zdobený čerstvými květinami, všechny potřebné náležitosti ke mši, chlebové placky, víno. Zkontrolovala, pochválila a chtěla jít, ale zastavila se ještě u hudebních nástrojů a diskutovala o něčem s chlapcem, který je měl na starosti.

Vtom vstoupil hrabě Feroz, převlékl se velice rychle. Měl úzké černé kalhoty s přiléhavými nohavicemi, i jeho kabátec byl černý a vyšívaný stříbrem. Na jeho oděvu se nenacházela jiná barva než černá a stříbrná; pouze osmihrotý kříž na hrdle byl zlatý a v něm zasazeny černé kameny rytíře. Feroz vypadal přísně a nesmlouvavě, ale Diana si byla nucena uvědomit, že je velmi hezký.

„Ještě je dost času,“ řekla Diana skoro rozmrzele, „Přišel jsi trochu brzy, všechno ještě není přichystáno...“

„Směl bych ti snad s něčím pomoci?“ usmál se přívětivě.

„Nevím o ničem, co bych ti mohla svěřit...“

Feroz přistoupil k ručnímu harmóniu a na zkoušku pohnul měchem.

„Mohl bych třeba zahrát!“ nabídl se.

Diana znejistěla; Feroz usedl, přejel prsty po klávesnici a pak zahrál, zřejmě taky kvůli zkoušce. Ale Diana vykulila oči, neboť začal hrát Hare Haraye namah, nejkrásnější indickou píseň, jakou znala. Chvíli myslela, že špatně slyší, ale potom začal i zpívat; měl krásný hlas a dokonale ovládal text v sánskrtu, takže zůstala okouzleně stát a naslouchala.

„Odkud znáš tohle?“ vzdychla.

„Neřekl jsem ti snad, že jsem tam byl?“

Diana jen potřásla hlavou a běžela se převléct. Když si přes hlavu natahovala košili, vrzly dveře, ale byla to Julie, oblečená do bílých slavnostních šatů. Velice jí slušely k černým vlasům.

„Kdo to hraje?“

„Ten Španěl Feroz.“ Diana byla ráda, že jí Julie může zapnout šaty na zádech. Julie to udělala a spiklenecky zamrkala.

„Ale je hezkej, viď?“

„Feroz? No, na svůj věk je slušně udržovanej, to jo...“

„Jak myslíš, že je starej? Vypadá sotva na třicet...“

„Potom toho do tý doby pozoruhodně dost stihl. Kecá, jako kdyby objel svět třikrát dokola...“

„Co proti němu máš? Tobě se nelíbí?“

„Hlavně, že se líbí tobě, ne?“

Julie se začervenala a neřekla nic.

„A Honzík Dunbar, ten už se ti nelíbí ani trochu?“

„Já nechápu, jak to myslíš!“

„Do dneška rána mezi váma bylo takový jakýsi jiskření...“

„Jsme kamarádi, co má bejt?“

„Ale nic, klidně buďte. Tvoje věc.“

Julie potřásala hlavou. „Já tě nějak nechápu, Diano. Tváříš se, jako kdybych ti hluboce ublížila. Ale co jsem udělala?“

„Ještě nic; jenom mám obavu, že se chystáš nalítnout pěknýmu podvodníkovi. Ten Feroz je vometák a... zkrátka je divnej!“

„Divnej je, to jo. Ale hezkej!“

Diana se oblékla; zvolila si řádový oděv, ve kterém sama přijala pasování. Nezáleželo na tom, neměla při dnešním večerním programu žádnou výraznou úlohu. Polské dívky se oblékaly do toho, co měly nejslavnostnějšího; ty, které neměly vlasy, si uvázaly na hlavu pestrobarevné šátky. Dnes večer měly spoustu úkolů a to, že jejich slavnostní vyhlášení se bude konat až zítra, se nakonec ukázalo jako rozumné řešení.

Ferozovy názory se během chvíle rozšířily mezi všechny a vyvolaly značné pobouření, nesouhlas a odpor. Tváří v tvář jeho nevíře a nihilismu se dal dokonce Olgierd Zajac přesvědčit, aby se vyjádřil jasně; takže Lukáš Anczewski svolal radu budoucích komthurů svého řádu a oslovil je:

„Páni bratři, ať je ten člověk světec jaký chce, dělá dojem, že ho sem poslalo samo peklo, aby nám překazil slavnost! Nepodaří se mu to; jsme řád bojovníků a dostali jsme za úkol, abychom šířili víru a chránili všechny dobré lidi před každým, kdo jim chce ublížit. Třeba i před Templářským inkvizitorem!“

Taková řeč se všem líbila. Komthurům i rytířům, kteří prozatím stáli kolem a špicovali uši.

„Brzy opustíme tento pohostinný statek a vyplujeme na moře, abychom si nalezli nový domov na druhém konci světa. Nevíme, co nás tam čeká; možná boj, ale především spousta práce a úsilí, než kolonizujeme divoký kraj. Proto je třeba, aby každý rytíř řádu Svatého Jiří vynikal obzvláště příkladnými morálními vlastnostmi; a považujeme za správné, aby to dával najevo svým zevnějškem.“

„Správně!“ potvrdili posluchači.

„Tělo každého z nás je maličkým chrámem Božím, neboť do každého toho těla vdechl Bůh nesmrtelnou duši. Je proto správné, abychom o svá těla pečovali a zdobili je, aby na nich mohlo oko spočinout se zalíbením. Ať si lidé ze světa myslí, cokoliv chtějí: my se připravíme, aby Pán mohl přijít, kdykoliv vstoupit do našeho těla a použít je podle Své vznešené vůle!“

„Chrám má být označen křížem,“ řekl jeden chlapec, „Dovolíš nám modré kříže na zápěstí?“

Lukáš se usmál a vyhrnul si rukáv košile. „Ano.“

„Chrám může být vyzdoben malbou,“ dodal další, „Dovolíš nám také tetování po celém těle?“

Lukáš si vzpomněl na Ferozovo ornamentální tetování; bylo na první pohled vidět, že je vytvářeli domorodci na nějakém nesmírně vzdáleném místě. Také na Dianina barevného draka a květiny...

„Ano. Není to povinné pro toho, kdo se bojí bolesti nebo se mu to nelíbí; také to není podmínka služby. Ale je to hezké...“

„Jaké smíme nosit oblečení?“

„Oděv je určen k tomu, aby chránil tělo před zimou, které je tady v kraji dost. Ale tam na jihu bude teplo a příležitostí sehnat nové oblečení velice málo; považuji proto za správné, aby se slavnostní obleky co nejvíce šetřily a používaly především při velkých svátcích, návštěvě chrámu a tak. Je nesporné, že pro ženy je správné a přirozené zdobit se co nejvíce; budiž jim tedy umožněno, aby vhodným oděvem zdůrazňovaly svou krásu, kterou jim dal Bůh. Muž by měl k této záležitosti přistupovat s rozvahou a moudře posoudit správnou míru věcí.“

„Tam na jihu to bude fajn,“ zasnil se nějaký chlapec, „Je tam teplo, každej den se budeme moct koupat...“

„Ano, udržovat se v čistotě je chvályhodné; sami poznáte, jaké jsou místní podmínky a jak je třeba si počínat. Doporučuji řídit se zkušenostmi těch, kdo tam přišli před námi.“

„Co zbraně?“ nadhodil kdosi.

„Zbraň je pro bojovníka nejcennější ozdobou. Některé zbraně už máte, jiné získáte v budoucnosti. Dostanete je darem od svého velitele, koupíte si je sami nebo ukořistíte nepříteli. Každý způsob je správný, je však vhodné a správné, aby zbraň byla co nejdřív obětována na oltáři a získala vyšší vůli, která jí zabrání konat nespravedlivé činy.“

„Mluvil jsi o ženách; jak to bude s nimi?“

„Základem každého řádového sídla je rodina. Rodině patří dům, pole, hospodářské zvířectvo a všechno kolem. Z vůle Boží sestoupí požár lásky na muže a ženu a zažehne v nich milostný cit; v tom okamžiku, kdy dojde k jejich tělesnému spojení, se stává jeho právoplatnou manželkou a on manželem, jehož si vyvolila. Nemůžeme zavírat oči před pravdou a víme, že lidská mysl je vrtkavá a srdce nestálé; zajisté často bude docházet ke sporům a hádkám, neboť tento svět je divadlo a lidé nesmírně touží hrát na něm své pošetilé role. Považuji za správné, aby se spory řešily uvážlivě a s ohledem ku prospěchu celku.“

„Jaký je podle tebe správný přístup?“

„Ten, kdo přichází, má více práva než ten, kdo odchází. Když někdo zatouží zrušit předchozí sliby a změnit vyhovující stav věcí, je rušitelem pokoje a bořitelem hrází; má tedy mít méně práva než ten, kdo přichází tvořit a stavět.“

„Je-li právo, je i vina; a je-li vina, musí být i trest! Jak trestat ty, kteří boří a nestavějí?“

„Trest poskvrní vždy každého, kdo s ním přijde do styku; proto je třeba trestat až naposledy. Nejlepší je vyřešit vše smírem; není důležitá moje nebo tvoje vůle, ale vůle Boží. Bůh sám odmění či potrestá ty, kteří jednají proti Jeho přání.“

„Jsi tedy proti tomu, abychom trestali?“

„Ne svoje bratry! Dítě je nevinné a nepodléhá trestu; žena je tvor křehký a mělo by jí býti více odpuštěno než muži, protože může být snadněji obelstěna nástrahami zlovolných démonů. Muž by měl za svoje činy odpovídat; ale přimlouvám se, aby také jeho provinění bylo posuzováno mírně, pokud jej zmátla nevědomost.“

„Avšak co s těmi, které démon popouzí, aby se stále dopouštěli zlých útoků proti spravedlivým?“

„Je naším úkolem vychovat je, aby tak nečinili. Samozřejmě je čas od času nutné poskytnout jim výchovnou lekci; ale pamatujte si: Bůh se raduje nad obráceným hříšníkem. Je naší povinností ty hříšníky obracet na správnou cestu a neměli bychom litovat námahy, abychom o ně takto pečovali.“

Tato řeč se všem líbila; někteří už se rozhodovali, koho si vyberou, aby mu projevili svou péči a lásku. Ale jeden chlapec si ještě vzpomněl, že nevyřešili důležitou otázku:

„Jak to bude s těmi vlasy?“

„Řekli jsme: tělo člověka je malý chrám. Na vrcholu chrámu má vlát vlajka, aby bylo patrno, komu patří. Považujeme za vhodné, aby také vrchol našeho těla zdobila vlajka.“

„Ale...“

„Zajisté je však možno říci: Pane, prosím posečkej se vstupem, neboť Tvůj chrám se právě uklízí a zdobí. Až bude dokonale vyzdoben ke Tvé chvále, bude mi potěšením Tě v něm uvítat.“

„Aha! Takže...“

„Takže teď,“ Lukáš přejel chlapci po ostříhané hlavě, „Právě teď je čas, kdy chrám prochází důkladnou očistou. Až bude uveden do správného stavu a zasvěcen, bylo by nezdvořilé žádat Pána, aby odvracel svůj zrak a činit dokonalé nedokonalým.“

„Tím chceš říct, že jestli se někdo ještě chce dát ostříhat, měl by to udělat teď, před zasvěcením. A potom už víckrát ne?“

„V každém případě je to lepší.“

„No ale,“ namítl kdosi, „To nebude vůbec nikdy situace, kdy by si člověk mohl dát přistřihnout vlasy? To je trochu divný, ne?“

„Takové situace zajisté nastanou; jako jsou situace, kdy se stahuje vlajka. V případech, kdy se stane takové neštěstí, že chrám přestane být čistým. Může to být vykonáno z důvodu zločinu, mrzkého počínání nebo smutku z něčí smrti; může být výrazem hlubokého žalu nebo pokání za svoji chybu. Také se to může stát znamením, že se naprosto odevzdávám Pánově vůli a pokorně očekávám Jeho trest. V žádném případě by to neměl být zbytečný, hloupý či neuvážlivý skutek. Stáhnout vlajku, zavřít chrám z nějakých směšných či pošetilých důvodů, to se nedělá!“

„A co nemoc, jak říká matka Clemenzia?“

„Nemoc lze považovat za hluboké neštěstí.“

„Kníže Tošio Yamanaki nosí takový zvláštní copánek...“

„Jeho vlajka má takový tvar, jaký mu doporučuje tradice jeho kultury. Diana jasně řekla, že postačí jeden dlouhý pramen vlasů; to není nic špatného ani nečestného.“

„Někdo tady říkal, že když se nějací bojovníci chystali odejít do války v daleké zemi, ustřihli si vlasy a ponechali je doma, aby se jich nezmocnil nepřítel. Je to správné?“

„Je to především jejich zvyk; sluší se dodržovat staré tradice. Byl to způsob, jak odejít a přesto zůstat; proč ne?“

„Co když později zjistíme ještě něco, co jsme nevěděli předem a učinili z toho důvodu chybu?“

„Stále se učíme. Není nutné, abychom byli dokonalí hned; avšak je správné, abychom o dokonalost usilovali.“

S tím se rozešli; mnozí se ještě potřebovali podrobit poslední očistě, dokud je to možné. Všechny ovládla slavnostní nálada; dnes už toho zvládli takovou spoustu, a den ještě nekončil!

Nad lesem na východě pomalu vystupoval kulatý měsíc, veliký a nádherný. V tu chvíli v chrámové místnosti začali hrát a zpívat a lidé se tam postupně scházeli. Především hosté; protože by se všichni nevešli, byl dán pokyn, aby především jim bylo umožněno všechno dobře vidět a přímí účastníci se střídali.

Hrabě Feroz si zatím dokonale nacvičil hru na ručním harmóniu, ostatní se k němu připojili svými kytarami, flétnami, harmonikami a bubny. Hudba a zpěv zbožných písní všechny přilákaly; hostům se tu líbilo, tiše žasli při pohledu na zvláštní vzhled a zvyklosti domácích a mnozí se pokoušeli přijít na to, proč tomu tak je. Už se jim podařilo pochopit, že nic není samoúčelné.

Slavnostní latinskou mši sloužil Tomáš Baarfelt; v bílém ornátu zdobeném zlatem a drahokamy, který patřil do rodinného pokladu. Denis mu u oltáře přisluhoval, požádal o to. Všichni hodnostáři měli slavnostní uniformy, dámy nejkrásnější možné šaty.

Čtením evangelia byli pověřeni mnozí význačnější přítomní, každý četl kousek. Slavnostní kázání přednesl Jan Dunbar a bylo na téma věčné služby Bohu. Když pak byly chlebové placky a víno proměněny v Tělo a Krev Páně, předstupovali uličkou mezi hosty budoucí členové řádu Svatého Jiří a přijímali chléb i víno.

Hosté patřili k různým církvím; mnozí z nich nesouhlasili ze zásady s interpretací, které dávali přednost Templáři a hrozili se takového kacířství. Matka Clemenzia napočítala během této mše sedmatřicet hrubých prohřešků; pokud nebrala v úvahu fakt, že Tomáš Baarfelt jako kněz byl ženat, má zde přítomné děti a hodlá se pozítří oženit znovu, aniž by zanechal služeb Božích. Podle ní to byl smrtelný hřích; další hosté byli zase protestanti, kteří za smrtelný hřích považovali jeho krumplovaný ornát, obrazy po zdech a nádhernou zlatou monstranci, jíž žehnal přítomným.

Ale Bůh miluje všechny svoje děti; Jeho všeobsahující moudrost přijala ve své dobrotě upřímné modlitby všech, kdož tu byli a nedělala mezi nimi rozdílu. Jen lidé jsou tak pošetilí, že považují věci dočasné za důležité a věčné za nepotřebné. Takové jsou nerozumné děti. My všichni jsme nerozumné děti...

Po mši se konala hostina, avšak té se nezúčastnil nikdo, kdo měl přijmout zasvěcení; budoucí rytíři obsluhovali hosty, avšak sami se zdržovali jídla. Lukáš navrhl chlapcům, kteří také chtěli vstoupit do řádu, že se mohou najíst, ale odmítli a rozhodli se dodržovat odříkání jako dospělí. Někdo z nich se dal slyšet, že se nacpou zítra, až budou pořádat hostinu dívky.

Venku za statkem se zatím stavěla hranice ke slavnostnímu ohni; dohlížel na to Tošio Yamanaki, který měl rozsáhlé zkušenosti. Jeho názor, že slib před ohněm je posvátný, neboť oheň je jednou z podob Boha, byl všeobecně přijímán za závazný. Hostina trvala dlouho; ale protože se nepodávala ani kapka alkoholu (kromě toho mešního vína) a v jídle nebylo žádné maso, byli všichni čiperní a těšili se na další program.

Kolem jedenácté byli hosté požádáni, aby přešli k hranici; zapálení bylo svěřeno Dunbarovi, Ferozovi, Theobarru Wulffssonovi a Dimitrijovi Astarovovi. Některé překvapovalo, že Míťa není Templář; Tomáš klidně odpověděl, že nezáleží na složení slibu, ale na čistotě srdce a mysli. Mohlo se stát, že by zažehnutí ohně bylo svěřeno pouze hostům; ale ti to bohužel neuměli.

Tomáš Baarfelt, nejvýznačnější osoba z přítomných, oznámil všem, že shromáždění se sešlo, aby bylo svědkem založení nového rytířského řádu Svatého Jiří; jenž bude sloužit k ochraně všech nevinných před nástrahami zlého světa. Přednesl krátký projev, v němž zdůraznil povinnosti nových rytířů. Potom vyzval Lukáše Anczewskiho, aby předstoupil.

Lukáš vykonal vše, jak se sluší a patří. Před několika okamžiky se ponořil do vody, aby se naposledy očistil, ačkoliv byla velice chladná. Teď stanul před ostatními v záři ohně, bosý, bez oděvu a beze všech ozdob, jako by se právě zrodil.

„Bratře Lukáši,“ oslovil ho Tomáš Baarfelt, „Přišel jsi sem, abys přijal službu. Věčnou službu Bohu, která nebude trvat jen po dobu, dokud bude trvat tvé tělo, ale pro všechny časy, ať budeš na jakémkoliv místě a v jakémkoliv postavení. Projev své přání: chceš to učinit?“

„Ano, chci.“

„Pak poklekni, polož ruku na čepel meče a vyslechni slova přísahy:

Ve jménu Boha Pána a Vládce!

Přísahám, že zbraň, kterou nosím,

pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.

Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám.

Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému,

při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.

K tomu mi dopomáhej Bůh.“

 

„Přísahám!“ pronesl Lukáš Anczewski pevným hlasem.

Tomáš se dotkl jeho ramenou čepelí meče ve jménu archanděla Gabriela, archanděla Michaela a Svatého Jiří, jenž je patronem řádu. Pak jej pozvedl a objal.

Dvě dívky přinesly slavnostní roucho: obyčejnou vojenskou košili z režného plátna, dosahující až ke kolenům. Nakoupili jsme jich velké množství od armády, čistě vyprali a nabarvili na modro, barvou moře a oblohy. Měl dostat rytířský pás, ale neměli jsme dost pro všechny, tak bylo rozhodnuto, aby při pasování byli všichni rytíři přepásáni jen konopným provazem. V této chvíli byla jejich údělem chudoba; až později dostanou příležitost se vybavit něčím lepším.

Poté Lukáš ustoupil stranou, po bok Tomáše Baarfelta; od té chvíle bylo jeho povinností představovat ostatní, kteří žádali o přijetí. Nejdříve předstupovali ti, kteří měli zastávat místa komthurů; v té chvíli ovšem nebyli ještě jmenováni, proto konali pasování dosavadní Templáři. Prvních dvacet pasoval Baarfelt, pak odstoupil a jeho místo zaujal Charry; také on provedl pasování dvaceti nových rytířů. Třetím byl Jan Dunbar; bylo to proto, aby byla jasně dána najevo jednomyslná vůle přijmout nové bratry.

V té souvislosti nastala drobná pochybnost, zda požádat o pomoc též Feroze. Hodností si to samozřejmě zasloužil, ale některé jeho zvláštní názory působily protichůdně a byla obava, zda by rytíři byli ochotni přijmout od něho zasvěcení. Feroz však byl rytíř, stejně jako Vítek, Tošio, Theobarr, dokonce Lukáš a Denis. Bylo tedy rozhodnuto ponechat jej na konec pro případ, že by bylo jeho služeb zapotřebí. Zatím přijímal přísahy Vítek.

Snad by bylo dobré vysvětlit: rytíř Blesku měl právo přijmout hodnost v dalším, podřízeném řádu nebo lóži, dokonce o stupeň vyšší než ve své původní. Proto mohl rytíř Blesku Lukáš zastávat místo komthura řádu Svatého Jiří; ale protože byl zároveň jakýmsi hostitelem, slušelo se dát přednost vznešeným hostům. Denise požádali polští kluci, aby do jejich řádu vstoupil také; čistě proto, že ho měli rádi a chtěli, aby byl s nimi. Komthurskou hodnost mu (snad) přidělit nechtěli.

Další, kdo měl právo pasování provádět, byly ženy s rytířskou hodností: Diana a Eva-Marie. Diana se chystala na své sólo zítra, Eva byla ve značných rozpacích, protože provádět jakékoliv obřady se bála a necítila se k tomu kvalifikovaná. Nastávala otázka, kdo to vlastně bude provádět. Bylo by možné požádat o pomoc muže, ale Lukáš a Olgierd rázně rozhodli, aby řád Svaté Jadwigy nebyl přímo svázán s jejich a měl vlastní strukturu.

Dunbar dokonce prohlásil, že veškeré problémy vyplývají z jediné povážlivé skutečnosti: v řádu je již dlouhá desetiletí strašlivý zmatek. Správně má být u Templářů mužský a ženský řád rozdělen, dokonce vytvořena organizace pro děti s vlastní pravomocí. Denis s tím nadšeně souhlasil, protože v takovém dětském spolku by se mohl patřičně vyřádit. Dunbar dokonce opatrně nadhodil, že řád Blesků je mnohdy veden pošetilou snahou, aby se vlk nažral a koza zůstala o hladu; v tomto případě dovolit veřejnosti, aby kecala Templářům do života a ovlivňovala je. Z toho důvodu taky poklesl na úroveň stolní společnosti, která komentuje svět okolo sebe, ale nesnaží se s ním něco udělat.

„Co bys chtěl?“ zeptali se ho, „Vzepřít se zákonům?“

„Cizí zákony jsou jenom prach pod mýma nohama.“ řekl Dunbar.

Denis přijal zasvěcení od Tošia; ten to dělal poprvé, ale zvládl to naprosto dokonale. Julie s sebou měla Denisův rytířský kříž, zavěsil si jej tedy na krk a byl připraven dělat to sám. Oči mu jenom blýskaly a nesmírně se těšil.

Ukázalo se, že jeden z Theobarrových mužů je také rytířem, ačkoliv pouze krátkou dobu a nikdy nic oficiálně neprováděl; ale bylo zdvořilé požádat ho, aby to učinil. Byl překvapený a nejistý, ale kupodivu »jeho« rytíři to přijímali s pobavením a fandili mu; zcela jinak, než by přijali Feroze.

Teprve po něm nastoupil Lukáš Anczewski. Rytířů v modrých košilích kolem už byl pořádný houf, sice jim byla zima (taky postupně odbíhali obléci se tepleji nebo si vzít aspoň boty), ale sledovali dění a Lukáš cítil jejich podporu. Starší a v bojích zkušení už zasvěcení dostali, teď se hlásili především chlapci, nedospělí, ale plní nadšení.

Když přišla řada na Denise, stala se nálada málem rozvernou; Denis svou roli samozřejmě pojímal vážně a jeho rytíři snad ještě vážněji, ale dospělí se bavili. Některým hostům to připadalo jako dětská hra, ale mladí si říkali: »Jen si to klidně myslete! Však uvidíte, jak si pohrajeme!«

Zvláštní shodou okolností na Denise vyšlo sedmnáct posledních kluků; byla určitá snaha sehnat ještě tři, aby byl počet doplněn, ale z nějakých důvodů to nešlo, buď byli příliš malí, nebo tak nemocní, že by nevydrželi a podobně. Lukáš na to řekl: „Nechte to tak; zřejmě je to v pořádku. Není naše věc to posuzovat. Můžeme to pochopit taky tak, že Denis má ty tři muže dluh a měl by je v budoucnu někde sehnat.“

Zdálo se, že tím celý obřad skončí; avšak Lukáš Anczewski se uklonil před Baarfeltem a řekl: „Otče komthure, dospěli jsme k názoru, že bychom měli prokázat poslední službu svým bratřím, kteří se nedožili tohoto dne; neboť jsme nezvratně přesvědčeni, že by si přáli být tady s námi a dokonce vstoupit do našeho řádu. Dovolíš, abychom tu přednesli jejich jména?“

„Ano; to je velmi správné. Ti muži položili své ušlechtilé hlavy a prolili svoji vzácnou krev také za to, abychom tady dnes mohli založit náš řád; je správné, aby byla připomenuta jejich památka. Prosím, taste meče na jejich počest!“

Každý, kdo měl zbraň, ji vytasil a vztáhl čepel k nebi. Lukáš přednesl první jméno: Jerzy Lasęky. Potom další členové řádu, jeden po druhém, jmenovali svoje padlé kamarády. Denisovi se zdálo, jako by se zvedl vítr a svištěl v korunách stromů, jako by se ptáci probudili a vykřikli, jako by z hrotů jejich mečů sršely modravé plamínky. Ale snad to ani nebyla pravda.

Tomáš poděkoval všem, že řádně vykonali svoji povinnost; avšak v té chvíli před něj předstoupil Tošio Yamanaki.

„Dovol mi přednést prosbu, komthure!“

„Zajisté, mluv!“

„Přál bych si poskytnout rytířské zasvěcení ještě jednomu muži, který si je dle mého názoru zaslouží. Avšak nejsem si jist, zda by bylo vhodné, aby byl členem řádu Blesků nebo Svatého Jiří.“

„Proč? O koho se jedná?“

„O Zdravka. Je muslimské víry, ale je to čestný muž a oddaný služebník Boží. Do řádu podle mého soudu patří.“

„Ano, to je pravda. Avšak... kam ho chceš zařadit? Leda, že bys vytvořil nějakou zvláštní lóži pro nekřesťanské Templáře...“

„Existují v tom nějaké překážky?“

Tomáš se rozhlédl kolem a jeho oči se setkaly s výsměšným zrakem hraběte Feroze. Velký Inkvizitor dokonce zkřivil koutky úst a vyčkával, co na to Tomáš řekne.

„Ne, není žádná překážka. Ale jak se ta lóže má jmenovat?“

„Lotosový květ.“

„Vykonej to, bratře Tošio.“

Yamanaki povolal Zdravka; ten byl velmi rozpačitý a nejistý, zvlášť po tom, co viděl předtím. Poklekl a když mu Tošio přednesl text řádové přísahy, pravil:

„Ve jménu Alláha všeslitovného a milosrdného!

Přísahám, že zbraň, kterou nosím, pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.

Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám.

Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému,

při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.

K tomu mi dopomáhej Alláh a Mohamed, jeho Prorok.“

Tošio se dotkl jeho ramenou svojí katanou. Svatého Jiří ku pomoci nepřivolával, ačkoliv v archanděly Zdravko samozřejmě věřil; Gabriel nebo-li Džebrail se kdysi zjevil Mohamedovi a nadiktoval mu Korán.

Potom se všichni odebrali zpět do statku; rytíři Svatého Jiří, aby se nasytili zbytky po slavnostní hostině, hosté aby ulehli ke spánku, bylo dost pozdě.

Hrabě Feroz se povážlivě šklebil; měl ke zdejšímu prostředí řadu podstatných připomínek. I když jedna věc se mu tady přece jen líbila. Měla moc hezké černé vlasy až na záda a vzdor panujícímu šílenství si je odmítala ostříhat. Dost dobrý důvod, aby se zdržel a pomohl jim v těch pošetilostech, ne?

Tomáš Baarfelt se taky usmíval. Ale spokojeně.

„Olgierde,“ oslovil muže, který se právě stal rytířem a měl se podle přání ostatních stát kazatelem ostatních, „Myslíš, že je s námi dneska Bůh spokojen?“

„Nevím.“ řekl Olgierd, „Ale moc bych si to přál.“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:26