Bez COOKIEs je omezený přístup!

Andělé si hrají

Zpět Obsah Dále

Nové koště dobře mete. Nový komthur Svatojiřského řádu Lukáš Anczewski zahájil zametání podřízených důkladným připomenutím, že jestli doteďka odpočívali a jen se bavili, od této chvíle to bude jinak a každý bude pracovat, až se z nich bude kouřit. Za několik dní má první skupina vyplout na moře, což neznamená, že lodě jsou dokonale připraveny; ale budou, protože čas letí, zima se blíží a je nutno být v Arminu co nejdřív. Všichni to věděli a souhlasili s tím, takže nevznesli žádné námitky; přesto se Lukáš zapsal do dějin tím, že kamarády různě zmrzačené vyzval: „Vy si taky nemyslete, že se budete ulejvat! Nikdo se nebude flákat jenom proto, že mu chybí nějaká ta ruka nebo noha! Máme taky spoustu práce, která se dá dělat vsedě a jednou rukou!“

Nicméně přesně tenhle přístup se všem líbil; byli pyšní na to, že se oddělili od šedivého davu bezvýznamných blbů a stali se nejvznešenějšími z lidí, služebníky Božími z řádu Templářů. Ať si o tom hrabě Feroz myslí co chce; řád Svatého Jiří je skutečná templářská lóže a žádný šmejd!

Julie Baarfeltová ráno zaspala budíček, což ji potěšilo. Nebo se ani žádný nekonal? To nevěděla; tak se jen sladce zavrtala do spacáku a v polospánku uvažovala o situaci vesmíru všeobecně a své obzvlášť. Došla k názoru, že zatímco svět je v nepořádku, její situace se jeví docela zábavně.

Líbilo se jí tady. Bylo tu rušno, měla zajímavé kamarádky a budoucnost slibovala další nová vzrušení. Například dneska se stane rytířem řádu Svaté Jadwigy. Dost zajímavá situace, zvlášť proto, že předevčírem neměla o podobné možnosti tušení a před měsícem by se možná i vyděsila. Teď se těší. Čekají ji velice zábavné potyčky s děvčaty, které jí tak zoufale závidí nádhernou černou hřívu, že ji přesvědčují zuby nehty, aby se dala ostříhat jako ony. Tak to teda ne, panenky! Julietta je svérázná osobnost a zlomit se nedá, ať si Feroz myslí, co chce!

Feroz, jo? Diana mu nevěří a má pravdu, je to syčák. Ovšem zábavný syčák; na rozdíl od Jana Dunbara, který je tak šlechetný a čestný, že Julka má chuť mu něco provést. No fuj, takovéhle myšlenky? Že se nestydíte, mladá dámo! Jak je to dlouho, co sis stěžovala, že svět je na tebe zlý a krutý a všichni jsou ničemové? Teď předstíráš spánek a vymýšlíš, komu co provést ve svůj nejvznešenější den! Pěkná řeholnice!

Julie se zamýšlela nad situací ostatních děvčat. Jenomže ony už jsou vdané nebo se těší na svatbu, bez ohledu na to, že mnohdy ještě jsou děti; a já jsem panna! Mé tělo je čisté, nedotčené rukou muže. A nemuselo by takové být, stačilo by projevit trochu vstřícného zájmu a... Jenže Feroz? Je krásný, dobře si ho prohlédla včera v sauně. Líbí se jí a zároveň ji odpuzuje. Cítí z něj nebezpečí! Je horší než dravá šelma; tedy, dravé šelmy jsou většinou ohavní lenoši a nejhorší ze všech lev Džaín, dělá vůbec něco jiného než spí a cpe se? Feroz je jako černý panther, silně připomíná Dévi...

Panna. Jaké by bylo přestat být pannou? Celý život ji učili střežit svou čest, svět je plný zlých mužů, kteří se chystají jí ublížit. Její kamarádky si s tím nedělají hlavu. Zamilovávají se bezhlavě a ztřeštěně, okamžitě to dávají najevo, bez kněze a svatební smlouvy, bez souhlasu rodičů. Arminský zákon považuje každý milostný vztah za svatbu, jak jednoduché! Nikdo by jí nic neřekl, naopak všichni by s ní souhlasili. Diana, Charry, bráška Denis i otec Tomáš; uspořádali by slavnou svatbu. A její čisté nedotčené tělo by konečně poznalo, oč přichází...

„Hodláš se tady válet až do poledne?“

Tak tohle je chyba tohoto statku; kdo si vzpomene, ten tě seřve, úplně klidně za cokoliv. Ale tohle už je moc, děcko tak sotva deset, je to vůbec kluk nebo holka? Asi holka, má dvě náušnice. Kluci teď taky nosí náušnice, ale většinou jednu nebo obě na jedné straně... Že bych si nechala propíchnout ještě jednou ucho, vypadá to nezvykle?

„Co ječíš? Však už vstávám... a co ty tady?“

„Máme umejt podlahu, ne?“

Julie s povzdechem vylezla a sbalila se. Šílená situace. Komtesa la Venzini, která doma vlastní čtyři služky jen pro svou osobní potřebu. Rozcuchaná, vykulená, neumytá po ránu. A ještě je v dívčí ubytovně veliké zrcadlo, aby se na tu krásu mohla podívat a zděsit se! Tak rychle, než to někdo uvidí...

„Maryša a Halina tě prosej, jestli s náma půjdeš do sauny,“ hlásila dívka s koštětem, „Že se chtěj prej na něco zeptat. Ty seš dovopravdy Italka, nebo jsou to ňáký kecy?“

„Já jsem doopravdy Italka,“ povzdychla si Julka, „A koupat se s nima klidně půjdu... Ale teď snad ještě ne?“

„Prý po snídani. Chtějí si čerstvě udělat hlavu.“

Udělat? Aha, oholit břitvou. Takže zas bude hádka. Doufejme, že se budou chtít hádat; Julietta má hádky moc ráda, zvlášť když nehrozí, že by podlehla. V tomhle případě rozhodně nehrozí. Ani kdyby se Diana postavila na uši; co se na tom Dianě tak líbí?

Julie bloudila statkem, umyla se, chvíli předstírala, že ji mrzí neúčast na rozcvičce a potom sledovala trénink. Samozřejmě, Feroz cvičil s lidmi jako Tošio, Zdravko, Charry, Viktor... a šlo mu to! Teď zrovna se oháněl párem klacků svázaných k sobě, kterým se říká nunčaky. Tošio ani neměl, co mu vytknout.

Přednáška. Feroz, to snad není možné? Včera se říkalo, že nikdy nedává přednášky. Jo tak, o struktuře templářského řádu, to snad... ještě ke všemu vezme harmónium a hraje na začátek Jaya Rádha Mádhava, což si jinak dovolí jedině Diana! Ten chlap se opováží provokovat i Boha, hrozné... Diana samozřejmě plná nadšení, že se hraje její oblíbená muzika, cinká mu k tomu na kartály a je štěstím bez sebe!

Feroz přednášel o historii, rozvoji a úpadku, znovuvzkříšení a současném stavu řádu, němčinou lepší než byla její, Julie ale neposlouchala. Přemýšlela, co by mu nejhoršího mohla provést; ne že by se vůči ní něčím provinil, ale zkrátka existuje! Taková drzost skutečně zasluhuje krutý trest.

Maryša a Halina byly jedny z nejdospělejších polských dívek, organizátorek řádu; spolu s nimi přišly další tři, které se jmenovaly Baška, Tonia a Jagna. Bohužel je Julie nedokázala od sebe rozeznat, ani když seděly před ní, protože byly všechny modrooké a ostříhané; zvlášť když v sauně bylo přítmí.

„Chtěly jsme se tě na něco zeptat,“ zahájila jedna, „Je to pravda, že seš čarodějka, nebo ne?“

„Nejsem. A proč?“

„Ale... seš přece panna!“

„To s tím snad ani nemá co dělat!“

Koukaly jedna na druhou a očividně nevěřily. Snad všechny jsou vdané, ovšem která za koho, to Julie nemá zdání. Těžko by se taky v tomto prostředí dokázaly nevdat.

„Zachovejte paniku, drahé dámy,“ vyzvala je vlídně, „Nedělala jsem nikdy žádnou takovou práci a vůbec jí nerozumím, takže nemám pro vaše účely sebemenší význam!“

„Ale jsi přece Baarfeltova dcera!“

„To snad ještě ano. A co?“

„Tomáš je největší čaroděj, který v Evropě žije!“

„Feroz nám včera jasně vysvětlil, že čarodějnictví neexistuje.“

„Feroz je uhlí!“ řekla jedna rázně a ostatní kývaly vyholenými hlavami na souhlas.

Julie se s nimi rozhodně nehodlala přít.

„No ale stejně, potřebovaly bysme někoho, jako seš ty! Olgierd říká, že bys mohla být strašně dobrá, chápeš to?“

„Co o tom Olgierd ví? Já o tom nic nevím a vůbec si nejsem jistá, jestli tomu věřím! Slyším spoustu protichůdných informací, někdo říká tohle, druhej tamto... jako v blázinci!“

„Ty bys s námi asi stejně nejela... tam na Ostrov, že?“

„Rozhodně ne!“

„A nevíš o někom, kdo by jel?“

„Nevím.“

„Tak přemýšlej...“

Julie se opřela hlavou o prkna sauny a zavřela oči. Nehodlala s nimi diskutovat, nejlíp vůbec o ničem. Ale náhle jí bleskla hlavou myšlenka – nebo vzpomínka? Viděla sama sebe, jenomže měla ostříhanou hlavu, vychrtlé tělo, tenký ptačí krk a vykulené oči; vypadala přesně jako dívky naproti ní. Lekla se a vyskočila.

„Já už z toho všeho blbnu!“ konstatovala.

„Co je, co se stalo?“ vylekaly se.

„Ale nic; jenom se mi na chvíli udělalo blbě...“

„To bude dobrý,“ řekla ta nejmenší, „Třeba seš těhotná...“

„A ty seš blbá!“ zakřikla ji jiná.

Julie koukala s otevřenou pusou, jak dívka vysvětluje: „Nemůže být těhotná, když je panna, chápeš to, ty telátko?“

„Já vím... ale říkali, že když mi bude špatně...“

„A ty snad seš těhotná?“ zeptala se Julie, „Vypadáš jako děcko; už ti bylo aspoň patnáct?“

„Bude, za tři měsíce!“ prohlásila hrdě.

„A dost!“ zavřískala Julka, „Seberte se a mazejte na ten svůj Ostrov, jak nejrychlejc můžete! Tohle už není duševní úchylka, to je samostatný způsob myšlení. Ale lidi to asi nepochopí!“

Vyměnily si pohledy a ta dívčinka se přitulila jako ztracené štěně. „Ty seš na nás taková hodná!“

Julie projevila duševní převahu a vydržela si s nimi povídat; pak se tam nahrnuly menší děti, tak vypadla a šla do statku vyrábět zbrusu nové arminské dokumenty. Ta práce ji bavila, taky jí šla docela od ruky, takže na tom strávila několik hodin v poměrném klidu, pokud nepočítáme rutinní vyslýchání těch občanů ohledně rodinných poměrů, které zaznamenávala.

Potom ji zavolali k obědu; seděla se štábem a poslouchala při jídle diskusi mezi Tomášem, Janem a italským lékařem ohledně zdravotního stavu dětí z nemocnice matky Clemenzie. Nebyl to moc povznášející námět, naopak vyvolával u všech ponurou náladu. Postupně se přidávali další: Charry požadoval, aby byly děti odeslány do Arminu co nejdřív, Ital tvrdil, že by cestu těžko přežily a musejí se nejprve zotavit. Padaly různé návrhy, okamžitě zamítané jako nesmyslné.

Až promluvil Feroz: „Nechoďme kolem horké kaše, bratře Tomáši! My všichni víme, že by to mohlo být vyřešeno... během týdne.“

Ostatní po něm překvapeně obrátili zraky.

„Co všichni víme?“ zeptal se Charry.

„S výjimkou těch, kteří nemají patřičné vzdělání,“ opravil se Feroz, „Teď jsem měl na mysli hlavně vysokopřeosvíceného velmistra...“

Charry měl chuť vypěnit, ale ovládl se.

Tomáš se mračil. „Nevím, co máš na mysli!“

„Víš to moc dobře! Ví to tvůj vrchní čaroděj Olgierd a taky ti, kterým to mezitím vykecal; tak to řekni všem!“

Tomáš potřásl hlavou a napil se čaje.

„Kdybys projevil snahu se dohodnout, mohli jsme přivřít oko; dokonce ti pomoci!“ vtíral se Feroz, „Jenže to bys musel přiznat, že tam ve Španělsku jsme přece jen o trošku vyspělejší...“

„Přiznal bych ti cokoliv, kdyby se jednalo o reálnou možnost a ne o pochybné pokusy! Ty sám přece říkáš...“

„Vysvětlí mi někdo, o co jde?“ ptal se Charry zvýšeným hlasem.

Feroz mávl odmítavě rukou. „Přece existují tajemství, o kterých neví ani velký čaroděj Baarfelt, ani Voglariho škola!“

Do rozpačité nálady řekl Dunbar: „Jedná se o Živý oheň?“

„Velice správně, vévodo!“ ušklíbl se Feroz.

„Tak proč se to neřekne hned?“ uklidnila se Diana a věnovala se dál tvarohovému koláči, „Nebo proč ho někdo neudělá?“

„To znáš taky z Indie?“ usmál se na ni Feroz.

„Ne, z Moravy. Tam to dělala jedna holka...“ postřehla rozpaky kolem sebe, zvedla hlavu a dodala: „Kněžna Libuše. Na divadle.“

„No proto! Už jsem se začal obávat!“

„Ale já taky nechápu, o co jde!“ řekla Julie.

Feroz ji něžně pohladil po vlasech: „To si ani nepřej vědět. Až se to dozvíš, přijdeš o tu svou parádní hřívu!“

„Hele, mě vynech! Teď mě dopoledne lámaly přes koleno holky, mám slušnej trénink a nikdo, slovy nikdo mě ničím nezblbne!“

„Ty ráda používáš taková slova, že: nikdy a vždycky...“

„Neměla bych?“

„Měla bys vědět, že jsi v tomto světě podmíněná duše a podléháš rozhodnutí vyšších sil. Když rozhodnou, neubráníš se!“

„Nejsem blbá a vím, že Bůh může rozhodnout jinak; myslím tím ale, že se nenechám zlomit žádnou menší mocí!“

„Vedeš opovážlivé řeči, panno. Nebojíš se trestu?“

„Vyhrožuješ nebo co?“

„Byla jedna nesmírně krásná panna. Taky Italka, taky krásná a taky papežova dcera. Lucrezia Borgia. Byla poněkud drzá a podle toho dopadla; stala se milenkou svého bratra, manželkou několika bohatých vznešených pánů a hříčkou v rukou svého zvrhlého ctižádostivého otce. Chceš si zahrávat?“

„A ty chceš říct, že mne otec hodlá ze zištných důvodů provdat a bráška Denis znásilnit? Dovol, abych se zasmála!“

„Kromě toho není papežova dcera!“ zastal se jí Denis, když už je vyzván.

„Jako by se stalo, miláčkové. Váš vznešený rod taky pěkně provokuje pekelnou moc; co když vám ďábel vezme všechno, co máte? Není tak mocný jako Bůh, ale je mocnější než vy!“

„Ty snad věříš v ďábla? Vedl jsi včera takové řeči...“

„Nebo ho dokonce ovládáš?“ dodala Diana.

„Co když on sám je ďábel?“ řekl Denis.

„Nedivila bych se, je mu dost podobnej!“ řekla Julie.

„Vsadíme se, panno? Pro začátek o ty tvoje krásné vlasy!“

„Sázka?“ zaváhala, „Nevěděla jsem, že se taky sázíš!“

„Vidím, že jste moc chytří a pěkně provokujete. Zasloužíte si všichni trest. Jeho znamením bude vaše hříva. Dokud se jí nezbavíte, bude vás stíhat... ne, prokletí to nebude. Jen taková malá výstraha!“

„Blafuje, frajer,“ zasmála se Diana, „Julko, neposlouchej ho, blbne ti hlavu a vypadá to, že tě navrtal!“

„Máte jedinou šanci: hlavičku pěkně pod dva nože a dát se vyholit do hladka. Daň Ďáblu. Kdo to udělá, bude mít pokoj. Ty ostatní budu pronásledovat za jejich hříchy. Co vy na to?“

„Beru!“ řekl Denis, „Teď ještě dokaž, že jsi skutečně čert!“

„Zklidni hormony, bráško,“ řekla Julie, „Jestli něco nemám ráda, tak když ze mě někdo dělá blba. A Feroz to právě zkouší!“

Feroz neřekl nic; ale šklebil se polovinou tváře, což z něho dělalo satyra ohavného jako gotický chrlič.

„Za dávných časů,“ promluvil Jan Dunbar, „Se konala taková hra: Daň Ďáblu. Kdo složil tuto daň, ďábel se spokojil s uznáním své moci a už mu víc neškodil. V řádu byla dost oblíbená.“

„Takže teď to na nás zkouší Feroz?“ řekl Charry, „No, pokecali jsme; já teď jdu spát a kdyby něco, tak do mě kopněte. A prosil bych vzbudit o půl čtvrtý odpoledne, mám ještě jet do města.“

„Tebe se to taky týká!“ řekl Feroz.

„Jo? Tak až budou stříhat Dianu, vemte mě při jednom.“ pronesl Charry a opustil jídelnu.

Diana se zasmála. „To je nějaký pokus, abych tady chodila v šafránovým rouše. Ty děti v modrých košilkách u matky Clemenzie se mi nesmírně líbí a už bych málem... ale tak teda ne! Když se někdo pokouší mi zblbnout hlavu, tak se ráda peru!“

Feroz je sledoval uštěpačným pohledem. „Dohodneme se. Teď vám dám chvíli pokoj; můžete zatím přemýšlet a domlouvat se na taktice proti mně. Však na moje slova dojde...“

Chtěl odejít, ale Denis vstal současně s ním. „Drahý tatíčku, dovolíš mi, abych přednesl zásadní stanovisko?“

„Prosím!“ pokynul mu Tomáš.

„Jde o tohle: já jsem tady dítě a mám svoje práva. Jestliže se někdo pokouší mi tvrdit, že je ďábel, čert, démon a vůbec něco v tom smyslu, měl by dodržovat pravidla, ne? Takže vyžaduju, aby takový čert měl všecky náležitosti jako rohy, kopyta, ocas... Snad mám právo na trochu pečlivější vizáž, ne?“

Ferozovi začala cukat tvář; napil se a málem se zakuckal.

„Nezapomínej prosím, že jsem tě viděl v sauně bez oděvu, bratře Guy. Vím tedy pozitivně, že nevlastníš žádný z atributů, kterými má být vybaven ďábel a nepovažuji za možné, abys tento handicap nějak nahradil. Jak za těchto okolností můžeš očekávat, že budu věřit tvému pekelnému původu; dokonce se bát, jak je přirozenou povinností dítěte?“

Feroz zaklepal klouby prstů o stěnu. „Fajn, dítě, vzdávám to. Jseš dobrej, nemám na tebe, stačí?“

„Jo, dík. Ale tvý sázky jsou fakt dobrý...“

Rozcházeli se; Denisův zásah atmosféru prudce zlepšil, dokonce ani Julie už tolik nezuřila. Šli po své práci a zároveň chystali večerní program. Chybou bylo, že většina hostů už opustila statek a spěchala pochlubit svými zážitky dalším lidem. Výhodou bylo, že ti nejdůležitější zůstali.

Diana přišla pomáhat Julii s administrativou. Protože tak nikdy nečinila, pochopila Julie okamžitě, že má něco za lubem.

„O co jde? Úvodní kecy přeskoč!“

Diana se posadila. „Mám hlavu v pejru. S tím pasováním.“

„Kde je problém? Já vidím jedinej v tom, že je tu spousta holek a nikdo vhodnej, aby to provedl.“

„Přesně. Nic tě nenapadá?“

„Že to bude hrozná ostuda.“

„Těch holek je osmdesát sedm. Podotýkám, že se jedná jenom o první vlnu, ty co už aspoň vědí, o co půjde. Na ostatní vůbec neberu zřetel. Vzít si na starost takovou spoustu nezkušenejch ženskejch je o hubu.“

„Máš nějakej nápad?“

„Jasně. Píchneš mi.“

„Já? Když to tak proberu, co mám s tvým řádem společnýho?“

„Chceš se hádat?“

„Ale... jenže nechci, aby nás někdo napadl! Feroz a tak; ona i matka abatyše Clemenzia kouká jako sůva z nudlí. Jakou to bude mít váhu, když vůbec nejsem v řádu?“

„Od teďka seš. Půjdeš na výřad první... ne, to nejde, tak teda desátá, no. Postavíš se vedle mě a budeš koukat, jak to dělám. Zasvětím vás třicet, pak ti to předám a ty uděláš dvacet dalších, rozumíš?“

„Dokonale. Celkem to je padesát.“

„Potom se musí postarat ty holky, co tě hecovaly ráno. Nezdá se ti to, já moc dobře vím. Ale jinou šanci nemáme.“

Julie potřásala hlavou a rovnala si papíry.

„Tobě se to moc nelíbí, viď?“

„Diano, já... je pro tebe důležitý, co si myslím?“

„Skoro dost.“

„Já jsem taky... tak trochu... jako věřící, víš? My tu vedeme řeči, že sloužíme Bohu. Fakt sloužíme, nebo si hrajeme?“

„Připadá ti, že je to jen hra?“

„Ne, právě proto! Jak může provádět pasování holka, která přijela jenom tátovi na svatbu? Přišla jsem na výlet nebo... co já vůbec jsem? Obyčejná holka z Itálie, na kterou kamarádka najednou chce naložit zodpovědnost komthura Templářů? Chápeš vůbec, jakej mám strach?“

„Chápu. Proto taky věřím, že to zvládneš.“

„Mluvit do tebe, to je jako do dubu, že?“

„Ty holky za pár dní odjedou. Potřebujou vědět, že Bůh nad nima drží ochranou ruku. Že ty a já a ostatní řád se o ně stará...“

„Co je to – ostatní řád? Kdo je to?“

„To je jedno, Julko. Zkrátka ostatní...“

„Není žádnej! Jsme jenom my dvě – a to ještě já nemám ponětí, co bych v tý věci měla dělat!“

„Já vím.“ řekla Diana sklesle.

Julie chvíli rovnala svoje kartičky. „Musíme... něco udělat. Sehnat aspoň nějaký lepší lidi!“ řekla po chvíli.

Diana zvedla hlavu a usmála se. „Myslíš?“

„No jestli! Trochu mě dojalo, jak včera vyhlásil Tošio tu svou lóži pro jednoho člověka. Ať je to jak chce... no ale, potřebujem něco podobnýho taky.“

„Znáš nějaký holky, který by do toho šly s náma?“

„Ani nohu. Všecko jsou to pitomý slepice. Teta Margo o nich říká, že... Vlastně ano, tetička Margo! Ta by se nám hodila!“

„Nepřipadá ti trochu stará?“

„Stáří nechrání člověka před pošetilostmi. To říkala taky.“

„Sežeň mi nějaký šikovný holky, Julko! Potřebujem je!“

„Tak jo. Ale ty mě nauč lítat na koštěti, abych to stihla!“

Diana ji objala a sevřela v náručí. „Díky, že mi píchneš s tím pasováním. Ostatním necháme po deseti, to už se nějakým způsobem zvládne. A Feroz, když se mu to nebude líbit, ať si trhne nohou a zakokrhá!“

Když Diana odběhla, pracovala Julie ještě nějakou chvíli a měla ohromnou náladu. Pak došla k názoru, že je vhodná doba trochu prohnat svoje ovečky, zvedla se tedy a šla s nimi promluvit. Měla pravdu, lítaly sem tam a byl nejvyšší čas to zorganizovat. Byly to skvělé dívky, ale jejich chybou bylo, že rozhodovací pravomoc u nich měli vždy kluci a dívky nebyly zvyklé přijímat žádnou zodpovědnost a důsledně se starat. Julie se jim věnovala asi hodinu, pak si musela pro něco dojít, ale na dvoře se vyčerpaně zastavila a obdivovala Džaína, který přes veškerý zmatek dokázal klidně spát před dveřmi do kuchyně.

„Starosti, slečno komthure?“ zarazil ji výsměšný hlas.

Ohlédla se. Hrabě Feroz stál kousek od ní a kouřil dlouhé černé cigáro. Oči mu blýskaly škodolibostí.

„Ani ne.“ řekla znechuceně a chtěla odejít, ale Feroz ji neměl v úmyslu jen tak pustit.

„Netušil jsem, jak jsi ve skutečnosti odvážná... Hraješ si s ohněm, děvenko; víš o tom vůbec?“

„Copak? Někdo mě chce udat inkvizici za překročení pravomoci?“

„Tohle není legrace. Myslíš, že nevím, o co jde? Císařovně teče do bot, tak shání posily. Hledá někoho, kdo by se v tom vymáchal s ní, aby všechno neodnesla sama...“

„Kdo má právo ji z něčeho obžalovat? Kdo mi co bude vyčítat?“

Feroz mlčky ukázal prstem nahoru k obloze.

„Vyčte mi, že přijmu přísahu Jeho služebníků?“

Feroz se ušklíbl a stejně mlčky ukázal prstem dolů.

„Už ti začínám věřit, že jsi skutečně ďábel! Člověk by nemohl být tak... nemohl by... táhni mi z očí, ty!“

„Zdá se, že už jsi nalomená,“ řekl klidně, „Jen pokračuj. Brzo poznáš, co je to bát se. A potom budeš mít takový strach, že bez váhání uděláš všechno, co řeknu. Jen aby ses zachránila!“

„Už abys byl zpátky v tom pekle!“ zaječela.

Feroz se usmál a odcházel, vyfukuje dým svého cigára.

Julie začala brečet; plakala tam hezkou chvíli, než se dokázala natolik vzpamatovat, aby šla zase po svých.


Diana pocítila únavu a chtěla si na chvilku odpočinout. Šla si sednout na dvůr, potkala tam Julku a zatoužila s ní pokecat, ale přišel Feroz. Bylo jasné, že bude provokovat, a Julie se už těšila, jak se zase hezky pohádají, ale on zaútočil na Dianu.

„Slyšel jsem, že jsi žila nějaký čas v buddhistickém klášteře...“

„Jenom chvilku. Ale líbilo se mi tam.“

„A že jsi tam měla za úkol stříhat holky, co přicházely jako novicky. Prý jsi byla docela šikovná...“

Julie zbystřila pozornost. Ještě nepochopila, kam míří, ale bylo jí jasné, že je to něco proti ní.

„Jak rychle dokážeš oholit takový holce hlavu?“

„No... záleží, jak dobrou bych měla břitvu. Nebo cokoliv ostrýho...“

„Hodila by se ti na to moje dýka?“

Ta dýka byla nádherná, orientální, s vlnitou, modře lesklou čepelí.

„Já rozhodně odmítám, aby se to zkoušelo na mně!“ vyjela Julie, když Diana těkala očima z dýky na její hřívu.

„Můžeš to předvést na komkoliv jiném...“ usmíval se Feroz.

Šla zrovna kolem jedna z polských děvčátek, odhadem tak třináctka, něžná blondýnka s tváří jako andílek. Diana na ni zavolala, aby šla blíž.

„Mám náladu oholit ti hlavu. Měla jsi v úmyslu dát se ostříhat?“

Holka zamrkala modrýma očima a váhala, co říct. Někdy v budoucnu to určitě v úmyslu měla, ale nehodlala to nijak uspěchat. Ovšem odmítat císařovně se nesluší...

„Pojď blíž a drž. To je fajn, že máš mokrý vlasy, to bude stačit...“

Povšimly si toho další dvě, podle tváře nejspíš sestry. Jedné mohlo být tak čtrnáct, druhé jedenáct, možná i míň. A spolu s nimi přišli dva kluci. Šli ze sauny a měli dobrou náladu.

„Tak co říkáš? Dokázala bys oholit všech pět během půlhodiny?“ dorážel Feroz.

„A když to dokážu, tak co?“

„Ale když to nedokážeš, něco si na tebe vymyslím!“

Jejich pohledy se zkřížily a chvilku zkoušeli jeden druhého přemoci. Julie to chvíli vydržela, ale potom vybuchla:

„Vy se tady sázíte – a těch dětí se ani nezeptáte?“

Diana se překvapeně ohlédla; děti přišly blíž a vypadaly, že nemají nic proti troše zábavy. Ani teď se jich nikdo neptal; Diana si prostě tu holku podržela nohama, vybídla ji, aby se skrčila, a začala jí škrábat hlavu od temene dopředu k čelu. Bylo vidět, že takovou práci nedělá poprvé, jela krátkými, ale jistými tahy a za ostřím její zbraně zůstávala čístá bílá kůže. Oběť se nepokusila utéct ani bránit, naopak tiše kňučela jako štěně, když si s ním člověk hraje, až se rozesmála.

„To je bezva!“ oznámila kamarádům, „Krásně to škrábe...“

Feroz měl krásné kapesní hodinky se stopkami; vytáhl je a ve chvíli, kdy se Diana poprvé ostřím dotkla kůže, stopky zmáčkl.

Patřili ke strážnímu oddílu. Kluci byli už dost staří, aby bylo možno jim svěřit nějakou práci a doufat, že ji provedou, jak mají. Zcela samozřejmě nosili zbraně a byli hrdí na to, že ochraňují malé děti. Proto taky nespadli do první vlny, kdy děti odvšivovala matka Clemenzie a její jeptišky. Jeden z nich naznačil, že se na ostříhání těší, ale starší dívka ho okřikla:

„Teď jsem na řadě já!“

Diana jela. Prozpěvovala si při tom nějakou mantru, občas holku pochválila, že pěkně drží a bude jí to slušet. Holka se smála už zcela nezastřeně, a když to bylo hotovo, osahávala si hlavu a líbilo se jí to. Taky ostatní si ji pohladili a schvalovali to. Feroz se usmíval. Julie se tvářila... vlastně se netvářila nijak. Odmítala reagovat.

Diana se taky usmála. Znovu se přiblížila ostřím k dívčině hlavě, řekla: „Drž!“ a dvěma tahy jí oholila obočí. Holka vybuchla smíchem.

Matka Clemenzie stříhala děti ručním strojkem, případně nůžkami na tak krátko, jak se dalo, ale stejně ještě nějaká srst zůstávala. Diana ji vyholila úplně do hladka, prostě dokonale. Líbilo se jim to. Starší dívka sice trvala na tom, že nejdřív jde na řadu ona, ale stejně postrčila dopředu sestřičku. Ta měla pečlivě upletené copy, tak Diana začala od pěšinky středem hlavy a za cop si ji podržela. Holka poslušně držela. Ještě si to nevychutnávala tolik jako ta starší, byla zřejmě zvyklá dělat, co řekli dospělí, a neuvažovat o tom. Kdyby nebylo sestry, určitě by se do strážního oddílu nedostala, ale dělala, co jí poručili. Diana jí oholila půlku hlavy a cop jí dala do ruky; pak holila druhou půlku.

Mezi oběma kluky a starší dívkou fungovalo jakési jiskření. Samozřejmě byli kamarádi, ale taky soupeři, a cenou pro vítěze byla ona. Určitě zůstanou přáteli a spolubojovníky, ale nevadilo by, kdyby se o ni poprali, pokud bude třeba. Jistě by se však spojili, kdyby o ni usiloval někdo jiný, z cizí smečky. Jenže taky ona byla hráčem, ve svých letech už věděla, že se jim líbí, ale ještě se nerozhodla. Líbili se jí i jiní kluci a byla by docela legrace, kdyby se kvůli ní porvali jako psi – stejně si pak vybere podle své nálady. Prozatím byla pyšná, že je středem pozornosti císařovny a její první dámy; Dianu obdivovala a ráda by byla jako ona, Julie pak je tak krásná a vznešená... Teď jí Diana oholí hlavu, Julka bude přihlížet a kluci to vidí!

Mladší sestra už byla oholená, držela svoje copy v ruce a všichni si jí přestali všímat. Za pár let bude určitě odvážnější a rozhodnější, ale teď byla prostě hodná. Stalo se jí to, co všem ostatním, a to je v pořádku.

Starší se naopak chystala si to vychutnat. Z krátkých komentářů Diana vyrozuměla, že se jmenuje Jagieňka, tedy Jadwiga, a je na to hrdá. Sestra byla Oleňka, ale na ní bude záležet někdy v budoucnu. Diana si už všimla, co se mezi nimi hraje, a nebyla proti; když si ji rovnala, náhle jí zcela bez varování oholila jedno obočí. Jagna zařvala smíchy, obočí měla krásně klenuté, skoro tak hezké jako Julie, ale Julie je všeobecně nejkrásnější. Vlasy měla tmavší než blond, ale ještě ne tak tmavé, aby měly nějakou extra barvu. Pryč s nimi!

Teď Jagna nastavovala druhé obočí, ale Diana jí místo toho oholila kadeř, která spadala od čela přes oko do tváře a upřímně řečeno, moc jí slušela, zvlášť když se ji naučila elegantně odfouknout. Smála se; už bylo jasné, že si budou hrát a obě to baví. Kdyby to bylo za jiných okolností, Diana by jí udělala nějaký hezký účes, měla duši umělce a ráda stříhala všechny holky, které se nebránily. Kdyby tu nebyl Feroz a jeho stopky. Nakonec by stejně skončila oholená, ale do té doby by zářila nějakou parádou, každou chvíli jinak, kluci by z ní šíleli a holky záviděly. Zcela nenápadně by se tím dostala do vyšší vrstvy; když císařovnu baví hrát si s jejím účesem, je přirozené, aby byla pořád nablízku, něco podala, něco podržela, hezky se strojila, prostě by patřila ke dvoru. No, zatím je jí čtrnáct, nic není zmeškáno. Momentálně půjde dohola, a moc se na to těší.

Julie, přestože se snažila nedat na sobě nic znát, dobře věděla, co se hraje. Ta malá je sotva o čtyři roky mladší, stříhání si vychutnává a dává to najevo, a kluci na ni zbožně koukají. Bude asi pěkná potvůrka, ale to se Julce líbilo a fandila jí. Zatím není jasné, který z kluků by byl lepší, jsou tak nějak nastejno, a za chvilku budou ještě stejnější, Julka zapomene, který je který, a taky jí po tom nic není, ta malá to určitě ví. Už teď je nenápadně ovládá a hraje si s nimi, určitě udělají cokoliv, co řekne. Je hezká a bude hezká i s oholenou hlavou, protože správná holka umí být hezká za všech okolností. Kdyby si ji Diana vzala do své družiny, Julka by ji s chutí rozmazlovala; ale zatím jsou ve hře hlavně ti kluci...

Diana si s ní opravdu hrála, vyholila jí několik proužků na zcela nečekaných místech a nechala prohlédnout výsledek v zrcátku, ale bylo rozhodnuto předem, a tak skončila dokonale oholená. I o to druhé obočí přišla, i když Diana bojovala s pokušením jí ho nechat pro parádu. Byla nadšená.

„Oholíš mě zas, až mi to doroste?“ zeptala se; uměla docela dobře německy.

„Do té doby se to naučíš sama,“ odpověděla Diana, „Postaráš se o kluky a oni o tebe!“

Jagna nadšeně souhlasila; dala by se do kluků třeba hned, ale jí by určitě čepel v ruce tak nehrála jako Dianě. Obdivovala ji.

S kluky Diana tolik cavyků nenadělala, oholila je rychle a čistě jednoho po druhém a Jagieňka pozorně dohlížela, jak to dělá. Kluci byli taky jediní, kdo Dianě poděkovali, holky sice nadělaly víc řečí, ale výslovné poděkování v tom nebylo. Diana ani na žádné nečekala.

„Dvacet jedna minut.“ konstatoval Feroz, „Skvělá práce!“

Odepjal z opasku pochvu a zbraň do ní vrátil, pak ji podal Dianě. „Je tvoje!“

Byla to krásná zbraň, ale Diana blýskla očima: „Není už dost čistá, abys ji nosil ty?“

Feroz se ušklíbl, jak to umí jenom on. „Mám ještě lepší nápad!“ podal dýku Julii, „Nos ji ty. Dokud nebudeš připravena...“

Julka vybuchla. Štěkla nějakou italskou nadávku, ale všichni na ni koukali, tak se ovládla. Bylo jí jasné, že Feroz ji provokuje, ale Diana chytá na první našlápnutí a teď se namlsala na těch dětech. Stačilo by, aby řekla: „Podržte ji!“, kluci by ji chytili za ruce... Ovládla se. To zase budou pitomý sny! Od doby, co je na Hůrce, se jí každou zdají čím dál větší nesmysly.

„Je to pěkná dýka!“ vzala ji do ruky a prohlížela. I pochva byla krásně zdobená, nepochybně v Orientě, „Vážně bys mi ji dal?“

„Je tvoje!“ uchopil ji za ruku a políbil; jeho rty pálily jako oheň.

Diana se zvedla a protáhla. „Zlikvidujte to tady!“ nařídila klukům, „Všechny ty vlasy posbírat a vložit do ohně. Ty copy si nech, ale dobře je ulož!“

Tři se dali do práce, ale Jagieňka řekla: „Znám ještě pár holek... i kluků. Kdyby chtěli...“

Diana pokrčila rameny. „Občas pro zábavu někoho ostříhám, když se mi bude chtít, ale celou tu bandu ne. Uč se ty, jseš už dost velká!“

Jagieňka hrdě přikývla. Dostala funkci a určitě jí využije. Ještě by bylo skvělé, kdyby jí Julka dala tu dýku, ale to kromě ní nikoho nenapadlo. Možná by to udělala, ještě ji držela v ruce a váhala, zda ji bude hrdě nosit (je moc hezká), nebo ji s pohrdáním odmítne (je od Feroze).

Tak se rozešli v míru.


Ale obřad se připravoval a všechno šlo jako včera; slavnostní mše, přijímání Těla a Krve Páně. Dívky naplnilo radostné vzrušení a chlapci je obdivovali. Diana byla nezvykle vážná a soustředěná, i pro ni to byl první případ, kdy něco takového dělala. Feroz ani matka Clemenzia do dění nezasahovali a chovali se přiměřeně, tedy nedávali najevo, že s něčím nesouhlasí.

Jediné vzrušení způsobila dáma, která se během večeře pokusila přesvědčit Dianu, že každé takové počínání je nesmyslné a slouží jenom k posílení otrockého postavení, které má žena vůči muži. Vyložila jí, že aby se dosáhlo skutečného osvobození ženy, musí především získat volební právo, zapojit se plně do společenského života, rozvést se se svým mužem a vysoudit na něm polovinu jmění. Záhy vyšlo najevo, že dotyčná je přesvědčená ateistka, Židovka, feministka, obdivovatelka teorií továrníka Engelse a manžela princezny Marxe, milionářka a majitelka textilky. Dále se pochlubila, že se svým prvním manželem se rozvedla a následně ho téměř zruinovala, nyní je šťastně vdána podruhé, její manžel ji doma poslouchá na slovo a v obchodě se s ní radí (byl bankéř); přes to všechno si drží mladého milence, o čemž manžel ví a toleruje jí to. Očekávala uznání a obdiv.

Diana připustila, že ji skutečně obdivuje, především za to, co všecko v životě stihne. Zmínila se také, že kdyby měla tolik času, aby se zabývala podobnými aktivitami, udělalo by jí to jen radost, protože by zvládala všechny své činnosti daleko líp.

„Ale já tě naprosto nechápu!“ sdělila madam Knappová pobouřeně, „Proč ty nesmyslné věci vůbec děláš? Máš přece manžela, tak ho donuť, aby vzal všechny nepříjemné povinnosti na sebe; ty si pak budeš jenom užívat a dělat jen to, co tě baví!“

„To dělám od začátku. A co se mého muže týče, má taky práce, že neví, kde mu hlava stojí. Někdy je mi ho až líto...“

„Ale to ne! Chlapa ti nesmí být líto! Copak si neuvědomuješ, že si tě zotročil a využívá tě jako hračku svých neřestných choutek? Že tě považuje za něco nižšího, podřízeného...“

Diana nad tím chvíli potřásala hlavou. „Víš, já bych to snad ani neviděla tak tragický. Chvála Bohu, nemám moc času uvažovat nad takovejma blbostma. A když už tak mluvíme, co vlastně bys chtěla ode mne? Proč jsi tady?“

„Copak to není jasné? Přece abys mě vzala do toho vašeho řádu!“

„No... ale co tam budeš dělat?“

„Dokončím tvoje vzdělávání, ty moje chudinko: naučím tě, jak ty ničemné chlapy konečně sesadit z jejich namyšlené důstojnosti. Přinutíme tvého muže, aby tě začal respektovat; vezmu tě do společnosti, pomůžu ti vylepšit garderobu, zavedu tě ke svému kadeřníkovi a kosmetikovi... třeba tě seznámím i s některým ze svých mladých přátel, jsou to velice milí chlapci a mohl by se ti někdo z nich zalíbit! Zkrátka začneš žít jako normální žena!“

Diana potřásla hlavou. „Tak to neprošlo!“

„Myslíš, že by ti to manžel nedovolil? To bych se na to...“

„Ale ne! Jenže já jsem tady právě proto, abych to všechno nemusela dělat. Lituju, ale znám daleko lepší hry; ty tvoje jsou pro mě už příliš ubohý...“

Madam Knappová se urazila a několik minut lapala po dechu; pak si ujasnila, že v podstatě je jí Diany a jejích zmařených šancí líto a šla ukecávat Juliettu. Ta si vzpomněla, že vlastně vůbec neumí německy; ale pomstila se tím, že představila madam hraběte Feroze a vylíčila ho jako ztělesnění všech mužných ctností. Krásní a exotičtí muži byli pro madam koníčkem; i tento se jí líbil a okamžitě na něj začala rozehrávat svoje půvaby.

„Ále pózor,“ pravila Julie svou komickou lámanou němčinou, „On prý Teufel; ďábel rovnou z pekla! On odnese a hodí do kotle!“

Madam Knappová se zvonivě rozesmála: „Skutečně? To mne nesmírně vzrušuje! S opravdovým ďáblem jsem se ještě nesetkala!“

Potom už od ní měli klid, zato se neustále věšela na Feroze a tahala z něj rozumy. Co jí povídal, nevěděli, jen občas slyšeli její obdivné vzdechy a výkřiky.

Diana si uvědomila, že zatímco každé takovéhle setkání je pro ni zábavou, střetnutí s Ferozem je bitva; teď měla dobrou náladu a byla plná síly. Když velela, aby zapálili oheň, byla dokonale klidná a vyrovnaná. Jen pro sebe tiše zazpívala ochrannou mantru; a zdálo se jí, že byla vzata na milost.

Protože měla problémy s rozeznáváním dívek, stanul vedle ní Olgierd a ohlašoval jejich jména. Povinnost předříkávat text přísahy převzal Denis; aby nevadilo, že je kluk, stála vedle něho Dévi, jako ozdoba i jako výsadní členka řádu.

Když před ní poklekla Julietta, vytryskly Dianě z očí slzy a chvíli nemohla promluvit; až po několika vteřinách se ovládla a obřad vykonala. Julie byla taky vzrušená, srdce jí tlouklo až někde v krku a měla pocit, že omdlí. Ale vydržela; zastavila se vedle Diany a sledovala její počínání.

Když Diana přijala těch třicet prvních, byla už Julie natolik silná, aby nastoupila místo ní a přijala přísahu těch dvaceti. Polským dívkám bylo doporučeno, aby každá přijala deset; Diana na ně dohlížela, aby to provedly dokonale. Byly to většinou děti, nesmírně šťastné, že jsou středem takové pozornosti; kulily očka a ani jim nevadilo být chvíli nahé ve studeném povětří.

Jedna z významných dívek byla Jagieňka, s potěšením zasvětila sestřičku i druhou kamarádku a dalších osm mladších. Její krásně vyholená hlava fascinovala všechny, každý jí záviděl a ona přemýšlela, co si na ni nechá vytetovat. Stačilo, že o tom slyšela; ať všichni vidí, že je velitelka!

Dianě spadl kámen ze srdce, když všechno skončilo šťastně; pozvala je zpátky do statku a cítila se náhle lehká, že by se mohla vznášet.

Vzápětí jí padla kolem krku madam Knappová: „To bylo úchvatné, má drahá! Famózní, jedinečné, nádherné! A proč jsi mě taky nevzala do toho svého řádu? Myslíš, že bych se styděla svléknout před všemi lidmi?“

„O to se bojím nejmíň... počítám s tebou, ale nejspíš víš, že máme roční čekací lhůtu; když se v té době osvědčíš, samozřejmě tě moc ráda přijmu...“

„Ale... to všechny ty dívky prošly takovou dobou? Myslela jsem, že některé přijely až teď, hrabě povídal...“

„Ovšem, ale bojovaly přece už doma v Polsku!“

„No, některé mají všelijaké stopy po zraněních... a co třeba ta s dlouhými vlasy, Julietta? Ta přece před rokem o řádu nevěděla; a teď ti dokonce pomáhala s tím mečováním...“

„Pasováním. Ona dělala službu už dřív, v Rakousku a tak. Máme přesný přehled, co kdo kdy vykonával, neboj se.“

Madam polkla dvakrát naprázdno a spiklenecky se k ní naklonila: „Ale ten hrabě Feroz je nesmírně krásný a zajímavý muž! Věřila bys, že nežije v tomto světě poprvé? No skutečně, on se narodil už několikrát! V šestnáctém století ho dokonce upálili za čarodějnictví a prznění nevinných panen!“

„To jsem nevěděla, ale docela věřím. Dokonce bych byla ochotna mu to zopakovat, když bude chtít!“

Madam rozcinkala svým smíchem celou místnost: „Jak já tě obdivuju! Ty jsi pořád taková veselá!“

Diana veselá byla; ale než se jí podařilo rozloučit se všemi hosty, kteří odjížděli a uložit ty, kteří spali na statku, humor ji poněkud přešel. Julii pochválila, že si počínala správně; ale když se konečně vrátila do svého pokoje, všechno na ni padlo jako balvan, sedla si na postel a tupě zírala.

„Copak je?“ ptal se Charry.

„Ach... proboha, zatlučte mě do rakve, zakopejte a nechte mě tam aspoň sto let klidně spát!“

Pochopil, že nemá moc náladu; přesto vstal a pohladil ji. Diana se mu vrhla kolem krku, sevřela ho a přitiskla se k němu celým tělem. „Prosím tě, drž mě, nikam mě nepouštěj! Já... víš, já... už nemůžu...“

Pomáhal jí odstrojit se; při té příležitosti však přišel na to, že ještě není tak vyčerpaná, jak předstírala.

„To snad nemyslíš vážně?“ ujišťoval se, „Po posvátném obřadu?“

„Bůh nám dopřál vykonat velké dílo,“ pravila vážně, „Nemyslíš, že bychom mu měli poděkovat?“

Charry jen potřásl nechápavě hlavou a usmál se.

„Poláci to pochopili správně. Láska je dar od Boha. A nejlepší způsob, jak mu poděkovat. Viď?“

„Máš pravdu.“ uložil ji do postele, objal a sfoukl svíčku.


Probudím se náhle a zcela nečekaně. Kolem je několik lidí a jen co procitnu, už mě chytí za ruce i za nohy. Nevím, kdo to je. Řvu nadávky, kopu kolem sebe, mlátím je rukama... ne. Sice ječím zplna hrdla, ale kopat ani mlátit kolem nemůžu, drží mě příliš pevně. Vyvlečou mě na dvůr, chvíli nesou, chvíli táhnou po zemi. Někdo mě drží i za vlasy. Je tma, i když už se blíží svítání. Konečně je vidím, jsou to naši Poláci, výrostci obojího pohlaví, nějak líp oholení, než byli předtím. A velí jim Jagieňka. Nesou mě k vodě; nehodí mě tam, prostě zanesou. Jsou všichni nazí, není co by jim vadilo. Já mám na sobě svůj rozkošný noční úbor, ale to jim nevadí, vymáchají mě v něm, ať vyvádím jak chci.

Jagna si mě s úsměvem prohlíží. „Nestydíš se koupat oblečená? Myslela jsem, že se ráda předvádíš nahá!“

Pošlu ji do prdele. Ovšem italsky, takže nerozumí. I když, nadávkám se děti učí rychle. Ječím jednu sprostou nadávku za druhou...

Voda je studená, ale mám to ráda. Každé ráno si do ní skočím a udělala bych to i teď, ale...

„Tak abys neřekla...“ rozřízne mi košilku přímo na těle. Má moji dýku! Ty malá mrcho! A já tě měla tak ráda!

Její sestřička Oleňka je o poznání odvážnější, než minule. Drží mě za vlasy a něco brebentí. Jagna jí podá dýku a Ola mi ufikne hrst vlasů, a ještě se tomu směje. Všichni se smějí.

Zaječím ještě víc a... povolí mi svěrače, počurám se. Cloumám sebou vzteky a studem. Nikdo mě nikdy tak strašně neponížil. Ještě že jsem celá mokrá, snad si nikdo nevšimne... Všimla si toho Jagna, právě mi páře kalhotky a teplou od ledové rozezná. Řekne „Fuj, ty prase!“ a pak se rozesměje.

Omdlím. Bohužel jen na několik vteřin, protože Ola nebo někdo jiný mi zase řeže vlasy, prostě chytí chomáč do ruky a pižle. Rvu se, ale docela marně.

Mohla by mi pomoci Diana, ale tu drží několik dětí, že se nemůže ani hnout. Nevím, jestli by je dokázala rozházet jako smetí, ale jsou dost velcí a je jich hodně. A Diana je sama učila.

„Neboj, jdu hned po tobě!“ uklidní mě.

Pošlu ji tam, co všechny ostatní. No jistě, tobě to nevadí, ty si to budeš užívat! Podezřívám ji, že se baví a docela dobře.

„Vychutnej si to, je to bezva!“ říká Jagna, „Mně se to líbilo moc...“

Aby na mě líp mohla, klekne mi na prsa. Zastrčí mi kolínko mezi ňadra a opře o hrudní kost, jak se hýbe, tlačí mi na prsa. Za jiných okolností by to bylo příjemné. Její kůže je hladká a čistá, docela hřeje, i když se taky koupala v té ledovce. Má v ruce stříhací strojek, takové kleštičky, kterými se musí rychle cvakat. Nasadí mi ho nad čelo a jede, vlasy mi padají z hlavy... a ještě se tomu směje, ta prašivá zrádkyně!

„O něco jste mě ošidily,“ vyčte mi, „Ani jste si nevšimly, že je potřeba mě oholit i jinde než na hlavě! Třeba podpaždí a podbřišek...“

„Nic jsi tam neměla!“

„Ale měla, jenže vy jste si mě ani pořádně neprohlídly! Neboj, kluci už se postarali! A tebe oholí taky dokonale, aby sis nestěžovala!“

Ještě jednou zařvu a propadnu se do bezvědomí...


Julka se probudila, zase příšerně zpocená. Správně tušila, že bude mít pitomé sny. Pravdivé bylo, že se jí chtělo na malou, a že venku se ještě nerozednilo. Denis spal na kožešině své černé leopardice Dévi a nevzbudil se, Dévi na chvíli otevřela oči, ale zase je zavřela.

Julie se pomalu uklidňovala. Nebyl to první šílený sen, který tu zažila. Ještě štěstí, že to ta malá neví!

Když na to přijde, nebyl to tak nepříjemný zážitek. Už několikrát se jí zdálo, že se zapletla do rvačky, kterou si každé ráno dopřává Diana s dětmi. Obvykle skončí pod kupou malých i větších, a právě ti větší nemají zábran jí sáhnout všude, kam se jim líbí. Diana se tomu směje. Julka by se taky moc ráda přidala, ale ty ruce všude... odmítá proto, že se jí to hnusí, nebo že by se jí to líbilo až příliš? Obojí! Stejně jako chodit nahá. Stydí se, ale je to tak příjemné! Jaké by to asi bylo, kdyby mě opravdu ostříhali? Už vím, že v tu chvíli by se mi to líbilo, ale co potom? Ztratit svoje krásné vlasy je nejhorší představa, která mne děsí, a Feroz to moc dobře ví! Ale kdyby mě donutili...

Diana má ráda, když ji celou natřou olejem a pak důkladně promasírují. Když nikdo jiný, může to udělat Denis, její páže. Copak si neuvědomuje, jak se tomu klukovi líbí? Jistě že to ví, ale Denis je ještě malý... ovšem zase tak malý ne. Taky bych se nechala natřít olejem a hladit po celém těle. Ale od koho? Od Janka, nebo od Feroze? Jagna má ráda oba ty kluky, nedělá mezi nimi rozdíl. Zatím. Jednou se rozhodne pro jednoho z nich. Nebo pro někoho jiného. Najdu si já ještě někoho třetího?

A nádherný zážitek musí být nechat se držet a marně se bránit. Taky by mě mohli svázat a dát mi pár na zadek, zasloužím si to! Vlastně si za svoje hříšné myšlenky zasloužím spráskat po celém těle, abych byla celá v jednom ohni! A potom kompletně oholit a přivázat na pranýř uprostřed náměstí, až půjdou lidi do kostela...

Ale fuj!

Pak už opravdu musela vstát a jít se zbavit nepříjemného tlaku v útrobách.


Ráno byla sobota, den Tomášova sňatku s Evou-Marií. Jenže než se začaly konat přípravy, setkal se na dvoře Jan Dunbar s Ferozem a zdvořile jej oslovil: „Promiň, drahý bratře Guy, ale doslechl jsem se, že jsi skvělý lékař. Smím se snad domnívat, že jsi specialista též na pošetilé záchvěvy duše?“

„Snad by se dalo říct... ale proč?“

„Protože v tom případě bys mi mohl poradit, jak překonat nezvládnutelnou touhu rozbít ti tvoji drzou hubu!“

Feroz se nadšeně ušklíbl: „Má tento tvůj záměr nějakou závažnou příčinu, nebo je to jen tak pro pobavení?“

„Nevím, jak to mám říct... je to kvůli dámě!“

„Jediná dáma, o niž by se mohlo jednat, je Julietta z Baarfeltu! Avšak nemyslím, že bych jí nějak ublížil...“

„To taky netvrdím; naopak mám pocit, že se k ní chováš až příliš přátelsky. Co o tom soudíš ty?“

„Že již dávno se v řádu nekonal souboj kvůli krásným očím dámy tak vznešené. Snad je na čase tento zvyk obnovit...“

„Zbraně?“

„Myslím, že tvá oblíbená zbraň je kord.“

„Kdy a kde?“

„Což odpoledne mezi hostinou?“

„To znamená přede všemi!“

„Ty bys to snad chtěl utajit?“

„Budeme jim to ale muset nějak vysvětlit!“

„Řekneme pravdu. Že nám oběma se Julietta líbí a chceme ji získat. Že na to sice každý jdeme jinou metodou, ale v podstatě v tom není žádný rozdíl...“

„Je v tom rozdíl! Ty ji týráš, zvlášť psychicky...“

„Až ji poznáš líp, pochopíš, že právě to se jí líbí. Julietta bude nejšťastnější, když bude trpět. Ještě nevím, zda se jí líbí taky fyzické utrpení, ale to poznáme...“

„Poslechni, ty...!“

„Ještě jsi o tom neslyšel? Jsou ženy, které milují vzrušení tohoto druhu: taková je nejšťastnější ztýraná, ponížená, zmučená! Ona je přesně ten typ...“

„A to víš jak?“

„Vidím jí to na očích.“

„Rytíři Ferozi, mám chuť rozbít ti hubu hned teď a tady!“

„Já vím. Ale vyčkej, vévodo Dunbare. Odpoledne a při slavnosti to bude mnohem vznešenější...“ zasmál se Feroz a odešel.


Od rána se všichni lidé chystali na svatbu Tomáše a Evy-Marie. Copak my šelmy, my si jenom olížeme kožíšek a jsme dost nastrojeni pro jakoukoliv příležitost; ale lidé! Děvčata si chystala róby, jako by musela trumfnout vše, co bylo zatím na světě vynalezeno. K tomu šperky, botky, kloboučky či čepce; zkrátka čančaly se, že dívky, co měly službu v kuchyni, každou chvíli vybíhaly se podívat a ani si nevšímaly, co Dévi zas ukradla při vaření. Opět se vyvářelo a peklo, dokonce to chvíli vypadalo, že konečně udělají něco z masa, ale nakonec nás zklamali a opět se drželi zeleniny. Zato sladkostí nadělali nůše a Denis s kluky je měl odpoledne roznášet po sousedech.

Třídenní soustavné oslavy už začínaly lidi trochu zmáhat; mnozí postrádali pravidelný přísun alkoholu a ozvaly se kritické hlasy, že by Tomáš přece jen mohl překročit svoje zásady a aspoň ve svůj svatební den nalít trochu kořalky nebo vína. Dokonce i Eva-Marie v té záležitosti vznesla svůj hlas a pokusila se vyprávět, jaké slavné svatby se odehrály v jejich rodině, kolik se při tom zabilo prasat a kolik lidí naopak pilo dnem i nocí, až se stali od prasete k nerozeznání. Tomáš to vyslechl, zasmál se, nereagoval.

Ve svůj svatební den má nevěsta uronit nejméně jednu slzičku; tak praví lidová moudrost. Když se Eva-Marie za pomocí polských dívek strojila a dívala se na sebe do zrcadla, skutečně se jí chtělo plakat, neboť si teď ani zdaleka nebyla jistá, zda dělá skutečně dobře. Bylo přesně tohle, o čem snila? Je Tomáš opravdu ten člověk, se kterým chce žít? A když ano, bude to umět?

Eva si musela přiznat, že její prvotní představy byly pošetilé. Tomáš sem přišel jako zjevení: krásný, okouzlující, převyšující inteligencí všechny a všechno. Zamilovala se na první pohled a on rozehrál veškeré své svůdnické schopnosti, aby ji dostal. Ano, chvíli to trvalo a také ona měla na tom svůj podíl: neposlechla otce, utekla z domu, sama vstoupila do jeho pokoje i jeho lůžka. To už věděla, že je ženatý; a nevadilo jí to. Věděla, že je kníže, Templář, čaroděj. Věděla to? Nedokázala si představit, co to znamená. Myslela si, že všechno je jednoduché, že to přece musí zvládnout, když to zvládne taková Diana... nebo Charry, který je přece tak prostomyslný!

Uteklo pár měsíců; a co se děje? Eva-Marie je na vedlejší koleji; hlavní slovo má Denis, Julie, kdejaký Polák. Tomáš naslouchá jejich řečem (tak nesmyslným!), radí se s nimi, bere je vážně. Když mu něco poradí Eva, směje se; když to slyší někdo z těch mladých, zatváří se, jako by mu jen úcta ke komthurově manželce zabránila se jí posmívat. A přitom jsou tak mladí a nezkušení, měli by k ní mít úctu, protože je na světě déle a víc toho zažila! Jenomže, Tomáš tohle nepochopí!

Třeba teď. Dvě polské dívky jí pomáhají s oblékáním. Jsou to jen děti, nic víc; vypadají hrozně, hlavy mají oholené, žvaní tou svojí řečí a nikdo neví o čem. Každá z nich má manžela, stejné dítě, jako jsou samy; taky se chlubí svým těhotenstvím. Eva-Marie by nejradši, aby o ní nikdo nevěděl; teď je jí líto, že nepředstoupí před oltář jako panna, nenechala věcem ten správný průchod se svatební smlouvou, otcovým požehnáním... Kdyby tak svatbu vystrojil táta, sešla by se celá rodina, všichni by byli veselí a zpívali, jedli jitrnice a tlačenku s octem a cibulí...

Snad se svět zas stane normálním, až ti Poláci odjedou; čekají na to a hrozně se těší, tak ať se konečně seberou a zmizí, ať si provádějí někde na konci světa svoje kejkle a vyřvávají písničky při kytarách. Evu z toho bolí hlava, nechápe účel každodenních pobožností, nechápe přednášky, vlastně ani nechápe, proč má statek jako jejich mít chrámovou místnost. Všichni ostatní to samozřejmě chápou; nebo to předstírají! No jasně, oni se přetvařují, jsou stejně hloupí a nechápaví, jen ze sebe dělají hrozně chytré; a Tomáš je tak hloupý, že to nechápe. Nebo to nechce vidět? Má všechny ostatní radši než ji?

Takto meditovala, zatímco jí dívky pomáhaly do šatů, brebentily při tom a pořád se něčemu smály. Zatím se vystrojily obě ostatní, Diana hostitelka a Julie první družička. Mládencem byl ustanoven Jan Dunbar, který v černém, s vážnou tváří a vlasy nakadeřenými do prstýnků chodil po dvoře a přísně shlížel na všechny ostatní. Svědky byli Charry a Feroz; také oni ve slavnostních černých oděvech s kříži na krku.

Diana se vynořila ze svého pokoje a okamžitě zazářila; ačkoliv byla oblečena do šatů z černého sametu, byly všude, kde to bylo jen trochu možné, pošity zlatem a stříbrem či vyšívány barevnými ornamenty. Střih připomínal nějakou velmi dávnou dobu, snad její oblíbenou renesanci: široká sukně, nabírané rukávy a stažený pas. Ta sukně byla ovšem trochu kratší, než bylo v oněch časech zvykem a široký hluboký výstřih poněkud odvážný pro zdejší kraj. Byla to ukázka módy, jak ji Diana pojímá vždy a všude; v Arminu tomu říkala neorenesance, tady to Julie nazvala Diana-styl. Na nohou měla střevíce z rudého safiánu, decentně zdobené stříbrem; po stranách každé botičky trčelo do strany a nahoru zlaté křidélko, jenom jimi zamávat a vznést se k obloze. Ačkoliv za normálních okolností nosí vlasy jednoduše, teď je vyčesala do vysokého elegantního účesu, zdobeného diamanty a perlami. Ale nejvíc zářil na všechny strany stříbrný měsíční srpek s ostrými rohy, jenž měla vsazen do účesu a který byl silně naleštěn, takže vrhal odlesky a oslepoval kolemjdoucí.

Jako druhá se předvedla Julie. Jakožto první družička byla oděna do bílých krajek; přes krajky měla šest závojů z jemného tylu, do nichž byla zahalena tak, že při každém pohybu závoje povlávaly v různých barevných kombinacích. Jeden růžový, druhý nažloutlý, třetí nazelenalý, namodralý, oranžový a nafialovělý. Všechny barvy byly sice jemné, ale jak se hýbala, vynikala tu jedna, tu druhá, podle toho jak byla natočena a jak se slunce snažilo svítit, takže kdo stál dál od dívky, marně hádal, jaké barvy závoje vlastně jsou. Taky patřičně vyšperkovaná: zvláště zlatá čelenka zářila na všechny strany stejně jako Dianin půlměsíc. S jejími vlasy si dívky vyhrály, nejspíš si chtěly vynahradit, co nemůžou samy; ten účes byl tak krásný, že bylo škoda ho rozčesat. Náhrdelník ze zlata, do něhož byly vsazeny velké a zářivé diamanty, pocházel z jejího rodinného pokladu; i když jezdila po světě, nezapomněla si vzít z domova, co nezbytně potřebovala. Nějaké maličkosti taky pobrala Dianě, ale ty hodlala vrátit, až je předvede veřejnosti.

Konečně se objevila Eva, královna dnešní slavnosti: v bílém hedvábí, s dlouhou vlečkou, kterou za ní nesly dvě družičky, ty nejmenší z polských dětí. Nedalo se říct, že je příliš vystrojena šperky: decentní náhrdelník ze starého zlata, několik náramků a tu a tam nějaká cetka na šatech se nedaly považovat za příliš mnoho, když tu byly Diana a Julie. Jenom ve vlasech měla vsazenu čelenku ze stříbra s dlouhými hroty, které pronikaly bílým závojem daleko do stran a oslnivě se leskly. Když scházela po schodech, vypadala tak vznešeně, že všichni obdivem vydechli nad tou cudnou bílou nádherou.

A když sestoupila, na chvíli pozvedla dlouhé sukně a její botičky se oslnivě zatřpytily. Tomáš byl dle starého zvyku povinen koupit nevěstě střevíčky a učinil to způsobem sobě vlastním: Eviny střevíce byly klenotnickým dílem, vytvořeným ze zlata, stříbra a diamantů. Snad žádná dáma nešla na svoji svatbu v takových střevících; dokonce i Dianiny okřídlené botky před tímto skvostem bledly.

Tomáš už tu byl také; v černém, v bělostné krajkové košili se stojatým límcem. Jediným jeho šperkem byl komthurský osmihrotý kříž s rudými českými granáty, který visel na prsou; na klopách černého saka byly jemně vyšity zlaté knížecí korunky. Ušlechtilá tvář s korunou černých vlasů, se stříbrnými pramínky na spáncích, byla klidná a vznešená; dnes se nemusel o nic starat, jen dojatě hleděl na Evu-Marii, která se měla stát jeho ženou.

Taky tady byl Denis, rovněž v černém, jenže si vymohl bílé botičky, což mu povolili. Boty jsou vůbec jeho zvláštní slabost; nějak si vždycky instinktivně sežene ty nejneuvěřitelnější na pohled a nejpohodlnější na chození a moc ho mrzí, když některé vinou dlouhého použití berou za své. Na krku měl řádový rytířský kříž, na opasku Tomášův kord z toledské oceli. Tomáš usoudil, že už zbraň asi nebude potřebovat.

Všichni ostatní byli taky ve slavnostním: Tošio Yamanaki měl nové kimono, to staré už vyloženě nešlo; vylepšil se pestře pomalovaným slunečníkem a velkým vějířem, což jsou odznaky, bez nichž své cti dbalý japonský hodnostář neudělá ani krok. Zdravko dělal co mohl, aby jeho černohorský kroj vypadal co nejhonosněji, ale nedalo se s tím moc dělat. Lukáš Anczewski si vzal polský kroj a dal tím možnost obléci si kroje těm, kteří je měli (asi naposledy v Evropě). Dimitrij Astarov vzal na sebe slavnostní oděv ruského velmože, včetně křivé šavle tatarské výroby. Matěj Vlček byl oblečen nejprostěji, do černých slavnostních šatů; sedli si s Vítkem na lavičku a pomlouvali ostatní.

Všichni všechno chválili, obdivovali jeden druhého a vedli řeči, že je škoda, že to nebude zachováno na památku potomkům; na což promluvil hrabě Feroz, jako obvykle ironicky:

„Ono by se to dalo zařídit. Císařovna Diana zajisté ví, že v Londýně je museum voskových figur madame Tussaud; té dámě byl za Francouzské revoluce svěřen krásný úkol odlévat do vosku hlavy popravených kamarádů, včetně krále, královny a následníka trůnu. Já tedy nedoporučuji uříznout někomu hlavu... ale ty šaty by se schovaly, vytvořily voskové odlitky vašich postav a až bude na tom vašem ostrově museum...“

„No jo,“ nahrála mu Julie, „Ale co s těmi účesy? Za tu dobu se zapomene, jak to bylo... a holkám to dalo tolik práce!“

Feroz se usmál. „Císařovna Diana zajisté ví, jak si počínali naši humanističtí japonští přátelé, když potřebovala získat účes jedné krásné gejši. Dovolím si vysvětlit princezně Julii: to se vlasy především nalakují, aby se ani nehnuly. Pak se vezmou maličké nůžky, tadyhle od čela se začne a stříhá se a stříhá, až je celé zlaté rouno pěkně odděleno od zbytku. Ano, s ovcemi se to dělá stejně, pan Vlček by to měl umět. Ta paráda se nasadí na hlavu voskové figuríny a...“

Julie zalapala po dechu; zato Diana řekla:

„To není tak špatnej nápad! Já bych byla pro...“

„To je velice špatný nápad!“ řekla Julie výhružně, „Rozhodně nesouhlasím a varuju tě, rytíři Ferozi!“

„Když o tom tak uvažuju...“ váhala Diana, „Udělalo by se to až odpoledne po obřadu, tak co? Já bych možná...“

„O čem je vlastně řeč?“ zeptala se Eva-Marie, „To bys nás musel ostříhat jako ty holky, ne?“

„Právě o tom mluvím!“ vyjela Julie, „A rozhodně jsem proti!“

Diana pořád ještě váhala, ale zasáhl Dunbar.

„Předpokládal jsem nějaké problémy, tak jsem požádal Daugeho, aby pozval policejního fotografa. Ať zkusí udělat nějaké umělecké snímky; vaše krása bude dokonale zachycena, dámy!“

„Nemám nic proti vašemu zvěčnění pomocí fotografie, ale upřímně řečeno vás nechápu. Je nesporné, že v blízké budoucnosti všechny o svoje hřívy přijdete; ano, i ty, Julietto. Proč to neudělat za okolností důstojných a vznešených? Jinak se vám to stane při trapných a ostudných příhodách, nehodných dámy...“

„Ty s tím nepřestaneš? Teda, já kdybych byla kluk, tak ti dám takovou pecku do nosu, že by ti vystříkla červená!“

Feroz se zmocnil Juliiny ruky a políbil ji: „Už se nalezl muž tak statečný, že mne vyzval. Ne sice na souboj pěstmi, ale kordem – takže dovolte, abychom svou krví ozdobili vaši slavnost!“

Nastalo vyptávání, o co jde, takže Jan řekl: „Požádal jsem pana hraběte Feroze, aby buď přestal provokovat dámy svými výstředními žerty, nebo se mnou zkřížil zbraň.“

„Co na to řekl pan hrabě?“ ptala se Diana.

„Že souboj s panem vévodou svedu nesmírně rád; ale v žádném případě nepřestanu dráždit dámy, protože bych je tím nesmírně zklamal; dámám se to totiž převelice líbí. Náš souboj bude jednak ozdobou svatebního programu, jednak dalším drážděním útlocitných dívčích srdéček, protože doufám, že z nás poteče krve hodně...“

„Pochybuji,“ řekl Tomáš, „Obvykle se bojuje do první krve!“

„Já bych dal přednost boji na tři zásahy. Je při tom větší zábava: víc nebezpečí, víc krve, větší bolest... co říkáš?“

„Jsem ti k disposici.“ zamračil se Dunbar.

„Nezklamal jsi mne, pane vévodo.“

„Proč mu říkáš vévodo? Dunbar přece není...“ řekla Julie.

„Bude jím.“

„Chceš tím naznačit, že víš, co bude v budoucnosti?“

„Ano.“

„Proč to tedy neřekneš?“

„Stačí mi, když tě tím dráždím.“

„Jestli to chápu, ty víš, kdy za jakých okolností já přijdu o vlasy? Proto vedeš ty hloupé řeči?“

„Samozřejmě, že to vím. Jenže kdybych ti to prozradil, vyhnula by ses tomu. Přestala by to být zábava a narušil bych přirozený běh věcí. Ačkoliv, možná ani ne. Třeba bych ho umožnil.“

„Považuješ se za toho, kdo určuje osudy lidí?“

„Dělám to nesmírně nerad. Z mnoha důvodů.“

„Řekni nějaký!“

„Když jsem si naposledy hrál s Jobem, sepsali pak o tom celou biblickou knihu. Job v ní vychází jako největší hvězda a já jako hlupák; což to mám zapotřebí?“

Nastala chvíle, kdy se všichni tvářili rozpačitě a rozhlíželi se, kdo mu co řekne. V té chvíli si vzpomněla Eva-Marie, že je tady nevěsta, hlavní osoba dne a měla by říct něco chytrého. Taky jí došlo, o čem je vůbec řeč, takže se předvedla:

„Ale... ten, co sváděl Joba, byl přece Satan!“

„Ano,“ řekl hrabě Feroz a políbil jí ruku.

„Tím chceš říct, že ty jsi... ale to ne!“

„V každém z nás je Satan. V každém kousek.“

„Je to pravda, Tomáši? Je tenhle člověk ďábel?“

Tomáš zaváhal, pak řekl: „Nevím.“

Eva zmateně přemýšlela, co udělat; mátlo ji, že všichni ostatní jsou tak klidní. „To bychom... museli přece něco udělat! Vyžeňte ho odtud nějak! Polejte ho svěcenou vodou!“

„Drahá sestro, obávám se, že to na mne nebude působit. Občas sloužím mši svatou a dotýkám se svěcené vody, takže pochybuji, že bych po takové akci roztáhl blanitá křídla a zmizel...“

„Ty si ze mne děláš legraci! Všichni se mi posmíváte!“

„Tobě bychom v životě neublížili...“

Vítek předjel s naleštěným autem a všichni nasedali; kdo se nevešel, vsedl do rovněž nazdobených kočárů. Pak se dohadovali, kdo vlastně bude kde sedět a nakonec rozhodli jinak: nevěsta v kočáře taženém čtyřmi bělouši pojede poslední, ženicha povezou čtyři vraníci jako prvního. Charry a Diana jeli autem, my s nimi, ale Vítek napřed odstranil střechu, abychom dobře viděli ven a aby všichni viděli na nás. Vyjel i Baarfeltův automobil, řídil ho Dimitrij a vezla se v něm Julie, Jan a Denis. Další kočáry vezly ostatní čelné hosty.

Lidé ve vesnici samozřejmě věděli, co se bude dít a očekávali zajímavé události. Charry předem upozornil tátu Borga, aby vyndal stoly před hospodu a čepoval každému, kdo přijde, i tulákům a žebrákům. Vzhledem k tomu, že slunce jasně zářilo, lidé se rádi nechali zlákat a během chvíle byla všechna místa obsazená. Když průvod kočárů a aut projížděl vesnicí, jeli jsme schválně pomalu, aby si nás každý mohl prohlédnout. Jenom Müllerův statek tvrdě odolával všeobecnému veselí zatarasenou bránou a zabedněnými okenicemi; dokonce ani služebnictvo se nesmělo dívat, ale Vítkova dívka stejně utekla za námi.

Kostelník si za naše peníze koupil nový kabát a ještě mu zbylo pro jeho tlustou hádavou ženu; takže teď očekával průvod v uctivém předklonu na úpatí cesty ke kostelíčku. Okolo cesty stály děti z vesnice a házely svatebčanům pod nohy květiny.

Naskytla se otázka, kdo vlastně povede nevěstu k oltáři; Charry nad tím neuvažoval, bez váhání vzal Evu pod křídlo a Diana podala ruku Tomášovi. Denis se zařadil vedle otce jako páže, zatímco obě vážné družičky cupitaly za Evou ve snaze nezaplést se do její vlečky a neupadnout v nezvyklých střevíčkách na nos. Lidé zdravili průvod jásotem, dokud čelo nedošlo až ke kostelu. Zatím se kluci nahoře ve věži šíleně snažili a houpali na zvonech, aby to bylo hodně daleko slyšet. Varhaník spustil na svůj nástroj svatební pochod a lidé se divili, neboť Charry objednal z města ladiče a opraváře, který se celý týden snažil starodávný nástroj přinutit hrát podle vůle lidí a ne dle svého ctihodného věku.

Kostel působil mnohem lepším dojmem než na jaře, když jsme ho viděli poprvé. Poláci se snažili jej opravit a vylepšit, dokonce nahodili novou omítku, takže zářil do daleka bíle a žlutě; také pan farář si pořídil nový ornát za Tomášův velkorysý dar. Nyní očekával svatebčany a dobrotivě se usmíval. Eva-Marie poklekla před oltářem na podušku, Tomáš vedle ní.

Když umlkly varhany, starý farář počal hovořit. Mluvil dlouho a dojemně, vždyť oddal v tomto starém kostelíku už hodně dvojic, mnozí z nich už odešli na věčnost a on křtil a oddával zas jejich děti. Ten starý muž prožil svůj život v práci a starosti pro ostatní a sám z toho neměl nic, jeho život plný odříkání a služby Bohu patřil celý vesnici a jejím lidem. Proto byla v řeči i počínání velebného starce moudrost a láska; proto posluchači při jeho řeči zaslzeli. Dokonce i Árrín, která stála vedle mne, smutně zakníkala; olízl jsem jí tvář a ona zašeptala: „Aflargeo, proč ty si nikdy nevymyslíš něco tak krásného? Proč my neoslavujeme svatby jako lidé?“

„Já myslel, že se ti se mnou líbí i tak!“

„Ale jo; jenomže je to takové dojemné...“ Přitiskla se ke mně a třela se mi hlavou o tvář, ale neřekla už nic.

Konečně se kněz otázal na souhlas snoubenců s tímto posvátným svazkem; dvojí »ano« a výměna snubních prstenů ukončily obřad. Tomáš vtiskl své ženě první manželský polibek a Eva-Marie se právě stala kněžnou z Baarfeltu. Když vstávala, málem se pod ní podlomila kolena; naštěstí jí Tomáš včas podal ruku a podržel ji. Vycházela teď špalírem jásajících svatebčanů ven, do oslňujícího slunce; opět jí děti házely pod nohy květiny a velebný zvuk varhan zněl ještě dlouho, i když už jsme vyšli z kostela.

Jan Dunbar, který kromě své funkce prvního mládence měl i různé další funkce, dával příkazy policejnímu fotografovi; ten měl velkou černou skříň se stojanem, postavil ji, sejmul z objektivu víčko a pořizoval dokumentaci. Docela mu to šlo.

Hudba již vyhrávala vesele a hlučně, a za této hudby nasedli svatebčané do kočárů i automobilů a pokračovali v cestě do hospody. Nebylo to daleko a dalo se tam v případě potřeby dojít pěšky, ale bylo záhodno předvést se celé vesnici.

Ve slavnostně vyzdobeném sále Borgovy hospody byl připraven dlouhý stůl ve tvaru podkovy, ozdobený množstvím květin; ty nejkrásnější dal Tomáš přivézt ze skleníků ve městě, v tento podzimní čas by jejich křehká nádhera venku dávno pominula. Mísy se sladkostmi a číše s aperitivem byly připraveny; sotva se hosté rozesadili, přinášely už kuchařky první předkrmy. Konečně se lidé dočkali něčeho z masa! Za normálních okolností by bylo samozřejmé, že my šelmy budeme sedět u stolu jako lidé, ale že nás značně přibylo a někteří se u stolu neumějí chovat (Dévi, Džaín), dostali jsme vlastní stolek dost nízký, abychom mohli sedět na zemi. Na jídle nás však nešidili, naopak!

Hostina trvala dlouho; už jsme trochu odvykli těmto způsobům. Taky naši Poláci se tvářili divně a přemýšleli, co o tom budou vyprávět těm, kdo s námi nebyli. Mezi jídlem se četly gratulace, zpívalo se a dokonce tančilo, ale hlavně se pronášely přípitky; a bylo jich požehnaně. Blahopřejné telegramy zaslali někteří čelní členové řádu, jmenovitě Knassen, Voglari, naši rytíři, Tomášovi rytíři a Palmiro Corsi, který velmi litoval, že nemůže být s námi (a zadarmo se najíst). Neozval se však Mario di Carialti z Paříže ani nikdo ze Španělska a Portugalska; zřejmě se domnívali, že Feroz je dostatečně reprezentuje. Nevím, zda to mělo symbolizovat jejich nesouhlas nebo zda je jen pod jejich důstojnost si takových maličkostí všímat.

Hosté jedli a pili a bylo jim skvěle; všiml jsem si však, že většina Templářů se chová umírněně. Téměř nepili Dunbar ani Feroz; dokonce se spolu nehádali ani na sebe nemluvili. Julie se chovala normálně, ale něco viselo ve vzduchu.

Pak Tomáš vstal, dal naplnit sklenice a požádal o ticho: „Drazí přátelé, děkuji vám, že jste přijali moje pozvání a zúčastnili se mé svatby. Prosím, abyste se veselili dál a odpustili nám, že se na chvíli vzdálíme. Doufám, že se nám později podaří ještě se sem vrátit... prozatím se dobře bavte!“

A všichni jsme se vrátili zpátky na Hůrku. Tam se zatím konala hostina pro naše lidi; uvítali nás s potěšením a vyzvídali na kamarádech, jak svatba probíhala.

„Teď už zbývá jen provdat Julii a máme to všechno z krku,“ pochvalovala si Diana, „Jenomže nevím, kdo by ji chtěl...“

„No dovol!“ urazila se Julka, „To já nikoho nechci!“

„Jenom se nedělej! To se ti nikdo nelíbí?“

„Ani malíčkem se mě nikdo nesmí dotknout! Jediný rozumný mužský je tady Honzík Dunbar; taky jediný, koho si pustím blíž než na tři kroky k sobě; a víš proč?“

„To teda nevím, čím jsem si vysloužil tu důvěru!“ řekl Jan.

„Protože jseš jedinej, kdo se se mnou nechce oženit! Každej chlap, kterýho jsem zatím potkala, mi hned a zrovna vyznával lásku; jak na to přivede řeč, zaklapu podpatkama a už mě není! Ty uvažuješ aspoň trochu jako rozumnej člověk a takový nesmysly jsou ti volný – proto jsem s tebou ráda!“

Jan se sice smál, ale řekl: „A kdybych tě přeci chtěl?“

„Opovaž se o tom začít! Hnala bych tě!“

„Snad jsem tak moc neřekl! Neboj, má milá; já si počkám, až za mnou přilezeš po kolenou!“

„Já? To ty budeš prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat...“

„A víte, že by vám to docela slušelo?“ smál se Tomáš, „Hádáte se už jako správní manželé.“

„Tak já bych si ji s dovolením vzal!“ navrhl Dunbar, „Jaký jí dáš věno, drahý tatíčku?“

„A já chtěla tomuhle člověku fandit v souboji! Nehrozí; ať tě třeba Feroz rozseká na kusy!“

„Přesně tohle povzbuzení jsem potřeboval!“ smál se.

Eva-Marie byla poněkud rozladěna; očekávala, že zůstanou dole v hospodě až do pozdní noci. Teď pochopila, o čem je řeč: „Oni se spolu skutečně budou bít?“

„Už to tak vypadá,“ usmál se Tomáš.

„No ne! A proč?“

„Proč ne?“

Souboj se měl konat na dvoře statku. Od počátku k němu všichni zaujímali lehce pobavený vztah dávající tušit, že se bude jednat jen o nezávaznou legraci, při které se nikomu nemůže nic stát. Hlavně oba soupeři se tvářili, jako když chtějí ze své dobré vůle poskytnout ostatním rozptýlení.

„To si nevezmete ani nějaké ochranné oblečení?“ ptala se Eva, „Co kdyby se vám něco stalo?“

„Vemte si na to bílé košile,“ navrhoval Denis, „Na těch je aspoň pěkně vidět krev!“

„Staří Řekové bojovali nazí,“ konstatovala Diana, „No ne, vážně nazí, akorát na hlavě měli helmu s hřebenem. Je to vyobrazené na spoustě váz v Athénským museu...“

„Vikingové se taky k boji svlékali.“ připojil se Theobarr.

„Vikingové jsou zvyklí na zimu,“ potřásl hlavou Feroz.

Charry zajistil dva ostře broušené kordy s čepelemi z kvalitní oceli; soupeři je vyzkoušeli a když zjistili, že jim vyhovují, nastoupili proti sobě. To už okolo nich byli shromážděni všichni, kdo na statku byli, dokonce začali uzavírat sázky. Feroz pořádal Tomáše, aby byl jeho svědkem, Dunbarovi šel za svědka Charry; vrchním rozhodčím se stal Tošio Yamanaki.

Oba soupeři se pozdravili a zkřížili čepele. Tošio se zájmem přihlížel; u Voglariho na Lago di Como se zajímal, co je to italská škola, dokonce se naučil trochu italsky, aby si mohl přečíst příručku, ale skutečný souboj doposud neviděl. Tomáš mu tiše říkal jména seků, pokud je v té rychlosti stihl zaznamenat.

Feroz zabodoval; hrot jeho kordu se na chvíli dotkl Dunbarova ramene a košile zrudla krví. Jan odskočil a Feroz se zasmál: „Vidíš, bratře, kdybys přijal výzvu do první krve, byl bys teď už poražen. Takhle máš ještě možnost...“

Dunbar neřekl nic, ale pohled do jeho očí nevěstil nic dobrého; předtím si pouze přál zvítězit, teď počínal Feroze nenávidět. Hrabě to velmi dobře věděl a nevadilo mu to, naopak se zdálo, že až teď ho to začíná pořádně bavit. Snažil se udržet si Dunbara kordem co nejdál od těla, dráždil ho ironickými úsměvy a odrážel jeho útoky hbitými odseky. Přesto se mu nepodařilo ochránit se úplně; kord jej zasáhl skoro na stejné místo, avšak zřejmě hlouběji, protože té krve bylo podstatně víc.

„Jedna – jedna,“ řekl s úsměvem, „Pokračujeme?“

Dunbar přikývl; několikrát zkřížili kordy, potom se Ferozovi podařilo useknout Janovi jeden z prstýnků kadeří.

„Tak nevím; je to zásah nebo ne?“

„Žádnou krev nevidím!“ vykřikla Julie.

Feroz jen škubl tváří a pokynul, aby se pokračovalo. Dunbar se snažil nějakým způsobem mu to vrátit, ale nedařilo se; zato Feroz mávl kordem a rozťal mu košili na prsou.

„Tady máš tu krev, co sis přála, princezno!“ usmál se.

„Já jsem si nic takového nepřála!“ rozkřikla se.

Dunbar ze sebe serval košili; snažil se zastavit krev, ale to nešlo, tak ji vztekle zahodil za sebe. „Pokračuj!“ vykřikl.

„Ještě ti to nestačilo?“ ušklíbl se Feroz. Elegantními pohyby svlékl košili, aby neměl výhodu.

Dunbar se proti němu vyřítil jako vzteklý býk; sekl špičkou kordu, mířil asi na rameno, ale zásah se nezdařil, tak mu rozťal levou tvář. Feroz se dotkl rány rukou a zamračil se.

„To byla dobrá rána, vévodo Dunbare. Musím si dávat pozor!“

„Radil bych ti to!“ vrčel Janek.

Feroz se snažil zasadit mu rozhodující ránu; Dunbar ale hbitě uskočil a Feroz se téměř sám napíchl na jeho zbraň. Stačilo málo, ale Jan svoji zbraň ovládal a včas jí škubl zpět; přesto zůstala nebezpečně vypadající rána velmi blízko srdce.

„Ano,“ řekl Feroz a hledal, komu podat svůj kord, „Myslím, že jsi dosáhl třetího... zásahu.“ dodal a hodil jej na zem.

Charry a Tomáš se k němu vrhli a podepřeli ho.

„Klid, pánové; takových jako já se tak snadno nezbavíte. Copak nevíte, že jsem též nesmrtelný?“

„Rozhodně to nebudeme ověřovat v praxi,“ rozhodl Tomáš, „Hned tě ošetřím; nezdá se, že je to něco vážného!“

„Když to není nic vážného, pomohu si sám,“ odpověděl Feroz, „Bratře Olgierde, mohl bys roztopit tu svoji saunu?“

„Zajisté ano, ale... myslíš, že...“

„Říkám, že si pomohu sám! Vlastně, už jsem docela v pořádku, jen trochu slabý. Bratře Jene, podej mi ruku; a odpusť, že jsem se nevhodným slovem dotkl dámy, již chováš ve svém srdci!“

Jan mu podal ruku a Julie řekla: „Chceš pronést neprozřetelný slib, že už mne nikdy nebudeš dráždit? To snad ne!“

„Pochopitelně; ohrozil bych tím tvůj život, protože by ses beze mne unudila k smrti. Smím tě požádat, abys šla s námi do lázně? Slibuji, že si na tebe vymyslím nějaké speciální urážky...“

„Beru! Docela dobrý nápad...“

Pomohli Ferozovi dostat se do sauny; mohl chodit, ale tvářil se, že je mu skutečně zle. Dost se tomu dalo věřit; nechal se od nich bez odporu svléknout, pak usedl na lavici a dovolil, aby si jeho rány prohlédli ti, kdo se domnívali mít lékařské vzdělání. To byli v tomto prostředí skoro všichni.

„Není to skutečně nic vážného,“ konstatovala Diana.

Tomáš s nimi do sauny nešel; věnoval se Evě, která nesla velice nelibě, že se pozornost přesunula od ní někam jinam. Postačilo, že tu byly Diana a Julie, Denis, Lukáš, Theobarr, Tošio a další. Taky Jan Dunbar, který měl rovněž dvě zranění vyžadující péči; ale to se nějak přehlédlo, neboť vyhrál.

Připomněla to Julie, která opatrně doporučovala oběma mužům strávit nějaký čas odpočinkem a léčením svých zranění, než se budou věnovat čemukoliv jinému; v žádném případě nechtěla dovolit, aby se běžně zabývali svými plány. V Dunbarově případě to byl odjezd zpátky do Německa nejpozději v pondělí ráno; odjet sám a na motocyklu považovala za hazard se životem.

„Podívej, Ferozovi pomáhá samotné peklo,“ argumentovala, „Ale ty jsi normální člověk, bolest a ztráta krve na tebe má vliv jako na všechny ostatní! Zamotá se ti hlava, havaruješ s motorkou a zůstaneš někde bez pomoci!“

Feroz se potěšeně šklebil, protože Jan se ohradil: „Jsem stejně člověk jako Guy a ty nedělej paniku! To už jsi mu taky uvěřila, že je vtělený ďábel? Vždyť je to naprostá pitomost! Vidíme sami přímo před sebou, že má naprosto lidské tělo, bez výhrad!“

„Co vidíme a co je realita, mohou být klidně dvě různé věci.“ připomněla Diana, „Realita a zdání jsou dva pojmy...“

Ostatní trpělivě čekali, až se vykecá; jenže Diana si včas uvědomila, že nepřednáší studentům, takže nadhodila: „Právě teď máme skvělou možnost vyřešit tuto otázku! Jsme tu sami a bratr Guy je zřejmě natolik oslabený, že třeba začne odpovídat na naše otázky pravdivě a nebude nic předstírat!“

„Skvělé,“ řekl Feroz, „A když to neudělám?“

„Mohli bychom třeba zkusit... tě donutit!“

„Ještě lepší! Rád bych za těchto okolností viděl novinářské titulky, až to skončí: Kastilský šlechtic umučen na venkovském sídle komthura! Hraběnka z Guyrlayowu dala surově týrat svého hosta pro podezření, že je vtělený ďábel. Ostatní hosté nadšeně souhlasí a přihlížejí, jak ubohý hrabě Feroz umírá...“

„Zatím ti nikdo neubližuje!“ řekla Julie, „I když přiznávám, že to není špatný nápad! Například bychom použili takového způsobu ošetření, aby tě to co nejvíc bolelo...“

„Především obdivuji tvou útlocitnost, princezno. Za druhé máš pravdu, ta možnost skutečně existuje. A za třetí: nereaguji na bolest tak, jako normální lidé. Naopak, do jisté míry je mi příjemná, vzrušuje mne. Studovala jsi někdy spisy markýze de Sade nebo doktora Sacher-Masocha o sexuálních úchylkách?“

„V žádném případě!“ ohradila se rozhořčeně a zrudla.

„Jak se zdá, přes panenský ruměnec na tvé líci tušíš, oč jde. Je velmi nepříjemné, že se doposud bráníš získat zkušenosti, které by ti umožnily vidět situaci v její skutečné podobě. Takže se bohužel nacházíš v iluzi zvané májá; Diana ti určitě s velkým potěšením vysvětlí, co to je...“

„Vím, co je májá, vím, co jsou různé úchylky a nechci se bavit ani o jednom z toho! Jsi perverzní a duševně nemocný, Ferozi!“

„Naopak; já jsem zdravý a v pořádku. To ty jsi nemocná, protože jsi zatím nepřivolila k provedení jisté drobné operace, která by měla několik příznivých důsledků: především by ses uklidnila a přestala propadat hysterii...“

„Mlč, pane, nebo ti způsobím ještě další zranění! Třeba z nosu ti zatím krev neteče, ale to se dá snadno změnit!“

Feroz se smál; zato Charry pronesl moudře: „Myslím, že diskuse by se měla udržovat na určité odborné úrovni!“

„Ano, to by skutečně... Ale je-li cílem porady odborně zjistit, zda jsem ďábel či nikoliv, nelze se vyhnout tématům z oblasti sexu, protože jak je ti zajisté známo, právě v sexu se ďábelské vlastnosti projevují nejvíce. Pokud se tedy princezna Julietta hodlá odborně věnovat démonologii, musí se o těch záležitostech alespoň dovědět, když už je nehodlá vyzkoušet!“

Julie se usmála: „Děkuji ti za odborný výklad, bratře Guy. Sice se nehodlám profesionálně věnovat tomu, čemu říkáš démonologie, ale chci získat objektivní přehled a přijímám názor, že to k němu neoddělitelně patří. Takže si kecej, co chceš.“

Denis už byl příliš dlouho potichu. „Já jsem teprve student a rád bych si ve věci zjednal jasno: jak vznikl názor, že rytíř Guy Feroz má něco společného s ďáblem, o co se to opírá a proč by nás to mělo zajímat. Může mi někdo odpovědět?“

„Moudře mluvíš, hochu! Ten názor vznikl pro tělesnou podobnost, ačkoliv nechápu, kdo přesně ví, jak ten ďábel vypadá. Může někdo říct, že viděl nějakého jiného ďábla – kromě mne?“

„Určitě ne; tak dál!“

„Když vešlo ve všeobecnou známost, že jsem démonského původu, bylo by ode mne krajně nezdvořilé to popírat, zvláště když mnohým, zejména dámám, se tato verze nesmírně zamlouvá; není tedy mou povinností chovat se jako ďábel, abych je nezklamal?“

„Takže ve skutečnosti ďábel nejsi?“

„Jsem. Proč bych nebyl?“

Na jeho prohlášení nevznikla tak otřesná reakce, jak čekal; takže pokračoval: „Když bude tato skutečnost nezvratně potvrzena vědeckým výzkumem a doplněna mým obsáhlým dobrovolným přiznáním; smím se zeptat, co uděláte v tom případě?“

Přítomní zaváhali, více méně se ocitli v rozpacích.

Feroz pokračoval: „Diana a jiní odborníci vám zajisté potvrdí, že zbavit se ďábla není tak snadné. Můžete zabít tohle tělo, jak se vévoda Dunbar přesvědčil, krev z něj teče jako z každého jiného. Teoreticky by mi mohl způsobit zranění, jehož následky by mohly být počítány za smrt. Ale přesto neodejdu; moje osoba podléhá reinkarnaci jako každá jiná, takže se znovu zrodím na jiném místě v jiné podobě a budu dál ohrožovat ostatní. Dokonce si vás z pomstychtivosti najdu a pohraju si s vámi...“

„On se opováží ještě vyhrožovat!“ planuly Julii tváře.

„Tebe si vychutnám nejvíc! Napadá mne skvělý způsob pomsty: narodím se jako tvůj syn. Ne, ještě lépe dcera; před tou bývají mateřské argumenty zcela bezúčelné. Jestliže zhruba rok před tvým porodem opustím tento svět (třeba rukou někoho jiného), potom mne můžeš očekávat přímo ve svém lůně; už se těším na bolest, kterou ti způsobím, až jím budu procházet ven!“

„Nechápu, proč musíš neustále přede mnou mluvit o věcech, které se nemají projednávat v přítomnosti dámy!“

„To je sporné! Polské členky řádu Svaté Jadwigy a občanky Arminského císařství jsou nesmírně hrdé na to, že jsou provdané za další občany, těhotné a připravené po přírodou stanovené době dát život maličkým občánkům; to zdůrazňuji proto, že je nejvyšším zájmem státu i řádu, aby se to stalo. Zatímco dcera komthura, zdravá, krásná a v každém směru vhodná, se prozatím vyplnění své biologické povinnosti pod různými záminkami pošetile vzpírá. Tomu je třeba rázně odpomoci, ne?“

Julie se nerozhněvala: „Uklidni se, rytíři Ferozi. Souhlasím se vším, co říkáš, ale dodávám: je mou povinností provdat se a přivést na svět zdravé děti, což udělám s nejlepším možným partnerem. V současné chvíli si ho vybírám a můžu tě ujistit, že ty to nejsi a v žádném případě nebudeš!“

„Škoda...“

„Je mi líto, ale sám jsi mluvil o povinnostech vůči státu.“

Denis opět promluvil: „Mohl bys být tak laskav a dopomoci nám k nalezení skutečné pravdy?“

„Je obtížné chytit černou kočku v temné místnosti; zvláště když tam žádná kočka není.“

„Tím chceš říct, že žádná objektivní pravda neexistuje?“

„Přesně tak. Ostatně, ať odpovím jakkoliv, stejně nemusíš věřit a můžeš říct, že se buď vymlouvám nebo dělám zajímavým.“

„Co kdybys třeba odpověděl podle toho, jak vidíš skutečnost a nás nechal posoudit, co je pravda a co ne?“

„Ano, to je hezké; souhlasím a odpovím.“

„Jakým způsobem se má postupovat v případě, že je osobnost dítěte, které se má narodit, sporná? Například tehdy, když je oprávněná obava, že otcem je démon a dítě bude také?“

„Odpovím ti, Lorde Čaroději, ale zajímá mě, kam směřuješ svojí otázkou!“

„Chci předejít možnosti, že by se Julii nebo komukoliv jinému narodil malý ďábel. Ty sám jsi tu možnost nadhodil...“

„Očekáváš, že ti odpovím proti svým záměrům?“

„Očekávám, že mi odpovíš podle pravdy a způsobem, který by mi umožnil správně pochopit, jak předepisují řádové zvyklosti.“

„Dobře. V takovém případě je třeba postupovat takto: při porodu vyčká kněz u rodičky do chvíle, kdy dítě začne opouštět lůno; ve chvíli, kdy se objeví jeho hlavička, pokropí je svěcenou vodou a pokřtí, dokud je v těle matky. Tak se zabrání, aby ďábel nemohl vstoupit do jeho těla mezi narozením a křtem.“

„Je tento způsob ochrany účinný?“

„Byl úspěšně vyzkoušen v případě čaroděje Merlina na úsvitu britských dějin; můžeš si to najít v literatuře.“

„Byl tento způsob použit ve tvém případě?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Bylo provedeno nějaké jiné opatření, abys nemohl uškodit žádné nevinné bytosti?“

„Těžké říct. Považuješ za účinnou ochranu řádovou přísahu? Na druhé straně, co si představuješ pod pojmem nevinná bytost?“

„Třeba malé dítě...?“

„Ty jsi dítě a pro mne dost malé; jsi nevinná bytost?“

„Tak bych to definovat nemohl!“

„To jsem rád. Můžu říct, že v tomto případě jsem spíš pedofilní sadista, neboť mám chuť tě přehnout přes koleno a důkladně ti nařezat.“

„Za co?“ šklebil se Denis.

„Za nic. Řekl jsem přece, že jsem sadista; jen tak, pro radost! Namlátit tobě musí být nádherné potěšení!“

„Počítej s tím, že se budu tvrdě bránit!“

„Úpěnlivý nářek a bezmocné pokusy oběti se bránit lovce velice vzrušují – to bys měl vědět!“

Denis se pochechtával a uvažoval co říct. Konečně na to přišel: „Tím chceš omluvit svoje neuctivé jednání k dívkám?“

„Ano, správně! Symbolem čistoty a nevinnosti je panna; kdybych tvrdil, že to respektuji, dopouštěl bych se lží.“

„Pokud vím, ďábel je označován jako Otec lži!“

„Jistě. Ale aby ti jako lháři bylo uvěřeno, musíš co nejčastěji říkat pravdu. Čistá lež je jenom reklama.“

„Stejně tak bys mohl říct, že máš-li být nemorální a sám druhé k nemorálnosti svádět, je nutné, abys morálku prosazoval!“

„Výtečně! Uvažuješ bystře a těším se, až budeš studovat na naší škole. Jsem Velký Inkvizitor, ochránce morálky a přísný soudce přestupníků; to je nejlepší místo, odkud mohu působit.“

„Pak ale jedno z toho musíš předstírat! Buď morálku, nebo přísné tresty pro ty, kteří ji nectí!“

„Ne, to se dá spojit. Nejhorší hříšníci jsou obvykle ti, kdož nejvíc ochraňují morální principy; protože lépe než jiní vědí, jak snadné je porušovat je. Chceš příklad: ti mladí, které chceš poslat do Arminu. Jsou morálně téměř bezúhonní; představují si život jednoduchý, čistý, mravně nezkažený. Jejich činnosti jsou přirozené; i láska, kterou dávají. Ubližovat jim by nebylo hezké ani důstojné mého postavení...“

„To tě šlechtí.“

„Ale na druhé straně jsou tu někteří, které kazím docela rád: to se týká vás všech, jak tady jste. S vámi je zábava...“

„Můžeme se ti nějak bránit?“

„Stále se bráníte. Někdy úspěšně, jindy méně.“

„Co bude, když někdo podlehne tvému našeptávání?“

„Bude potrestán.“

„Sám jsi jej k tomu navedl! Je to spravedlivé?“

„Tak to bylo od začátku naplánováno. Já neurčuji pravidla; pouze je dodržuji a plním Pánovy příkazy...“

„Tvrdíš, že je Pánova vůle, aby docházelo k hříchu?“

„Ani stéblo trávy se nepohne bez Pánova svolení.“

„A ty jsi tu proto, abys lidské bytosti provokoval k páchání hříchů. Když to ale udělají, potrestáš je za to?“

„Samozřejmě, když si to zaslouží!“

„V tom případě musíš potrestat všechny.“

„Jistě! Kdo spáchá malé zlo, toho potrestám málo. Kdo vykoná veliký hřích, potrestám ho víc. Kdo se dopustí smrtelného hříchu... víte, jak to s ním dopadne!“

„Komu jsi přišel ublížit sem?“

„Přišel jsem vyřídit svoje záležitosti; ale bude-li třeba, sám si najdu toho, kdo zaslouží smrt. Dostane ji!“

„Jak vyřešíš, že tě Jan Dunbar poranil?“

„Co kdo způsobí mně, nepovažuji za hřích. Ani Julii nemám za co trestat; a ty se taky neboj, Denisi. Nejdu po vás, prozatím jdu po vašich nepřátelích. I když... nespoléhejte na to!“

„Kdybys byl opravdu, co říkáš, bylo by to fajn...“

Feroz se usmál a pokynul mu, aby přistoupil blíž: „Můj drahý Denisi, jsi ještě hodně mladý, i když velmi chytrý... Přál bych ti dlouhý šťastný život. Mohl bych ještě dlouho odpovídat na tvoje otázky; ale ty přece sám víš, že na ně není odpověď. Každé moje prohlášení jsou jen slova; zazní a zaniknou. Pokud mi chceš udělat radost, zapamatuj si toto: žádné slovo není důležité.“

Potom Feroz pokynul, aby mu někdo pomohl jít ulehnout; bolest a velká ztráta krve jej přemohla, jeho rány byly vyčištěny a vše v takovém pořádku, jak jen to šlo. Zdravko jej s pomocí druhých odnesl a uložil na lůžko.

A Denis šel za námi, lehl si Dévi na hebký černý kožich a řekl:

„Někteří lidé jsou velice zvláštní.“


Julie dospěla k názoru, že přes veškerou snahu se dneska večer nevytancuje, jak by si zasloužila. Oba její nápadníci a oblíbení taneční partneři byli vlastní vinou mimo provoz. Charry si s ní zatančil jednou a znovu potvrdil, že tanec pro něj není ani uměním, ani rozkoší. S Tomášem tancovala dvakrát. Dimitrij tančil dobře, ale momentálně se mu zalíbila jedna polská dívka, která pocházela z Brěstu a nenáviděla Rusy tak intenzivně, že ji musel vytrvale přesvědčovat. Julii stačil jediný pohled, aby věděla, že to dneska v noci dopadne. Přála mu to.

Zatančila si s každým z hostů, který o to měl zájem, taky se staršími Polskými důstojníky; byli nesmírně dvorní a uhlazení, ale pořád ještě v ní viděli sestru svého komenditora a neodvážili se nějak se s ní sblížit. Čím dál víc se přesvědčovala, že jediný skutečně zábavný člověk je tu Feroz; vždy se mu povedlo ji vytočit k zuřivosti. Když se nemohla bavit, alespoň si připíjela se všemi a dráždila je provokativními řečmi. Ne že by se opila jako oficír carského gardového pluku; na světě nebylo tolik alkoholu, aby v něm utopila své rozladění.

Když si na chvilku vyšla na dvůr nadýchat se čerstvého vzduchu, potkala Jagnu. Ne že by ji za celý den neviděla, Jagieňka velela oddílu děvčat, která stála špalírem před kostelem a dělala parádu i leckde jinde, ale nemluvila s ní. Teď si vzpomněla, jak se k ní chovala v noci, a... neodolala.

„V noci se mi o tobě zdálo! Jseš pěkná mrška!“

Jagieňka byla samozřejmě zvědavá, tak si sedly na klády dost daleko, aby nepřekážely. Julie uvažovala, kolik jí prozradí, ale sotva začala mluvit, neudržela se a vykecala na sebe všechno včetně nejtrapnějších detailů. Holka poslouchala s očima vykulenýma a občas vyrážela obdivné zvuky.

„To bych ti nikdy neudělala!“ ujistila ji několikrát, naposledy když Julka líčila svoje probuzení.

Potom se zatvářila... „Nebo bys chtěla?“

Julka ji popadla za krk a naznačila, že ji uškrtí, ale Jagieňka se nelekla.

„Kdybys třeba slíbila, že s náma pojedeš na ten ostrov, tak tě ostříhám třeba hned!“

„Na to zapomeň!“

„Já se hrozně těším. Je tam prý krásně teplo, budu moci chodit celý život nahá...“

Julka neodpověděla, tak Jagna hbitě změnila téma: „Hele, kterej z kluků se ti víc líbí?“

Julka opět nestihla nic říct. „Nejradši bych se provdala za oba dva. Škoda, že to nejde. Nebo myslíš, že by to šlo?“

„A jiní kluci se ti nelíběj?“

„Ale jo. Ale do těch dvou jsem nejvíc zamilovaná.“

„Ty nejseš zamilovaná. Tobě se jenom bouřej hormony. Dávej si bacha, ať neuděláš nějakou blbost!“

„Jako třeba jakou?“

„Však ty víš! Stačí trocha nepozornosti a...“

„Náhodou, já bych chtěla mít dítě!“

„V patnácti?“

„Myslíš, že jsem na to ještě malá? Náhodou jsme se s holkama domluvily, že chceme mít děti co nejdřív!“

Julie podrážděně zafrkala. To se naučila od tygřice Arrín.

Jagieňka se najednou zčista jasna rozbrečela. Přivinula se k Julii a sevřela ji vší silou. Julka ji objala, hladila po hlavičce a konejšila jako dítě.

„Víš, já už nikoho nemám! Jenom ségru... a ty seš na nás taková hodná!“

Julka si nebyla vědoma, že by pro ni udělala něco dobrého, ale... aspoň jí utřela nos do kapesníku.

„Víš, tátu zabili... umlátili v kriminále! Máma vyskočila z okna, když ji vedli k výslechu... hodně toho věděla a bála se, že by to z ní vymlátili!“

Julka strnula hrůzou, tohle nevěděla.

„Myslíš, že jí Bůh odpustí, že se sama zabila? Sebevražda je strašný hřích...“

Naštěstí se Julka už trochu vzpamatovala. „To nebyla sebevražda. Padla v boji!“

Jagna ji sevřela ještě pevněji. „Já se jim pomstím! Všem těm bestiím... jednou se vrátím a potom...“

Julka ji hladila po holé hlavě. Jagieňka se pomalu uklidňovala.

„Dobře, že jste nás ostříhaly. Ola sebou v noci pořád mlátí... ty její pačesy mi vždycky vlezly do pusy...“

Tohle Julka nepochopila.

„Spíme pořád spolu. Ola se bojí. V noci křičí ze spaní... teď už míň, bylo to horší. Ale kope a pere se. Má strašné sny...“

Julie neřekla nic. Její sny se jí teď zdály zcela bezvýznamné.

„Možná by měla spát se šelmami. Těch jediných se nebojí. Tygrů, leopardů... ničeho.“

A Julka najednou dostala nápad. Nosila pořád tu Ferozovu dýku, teď ji odepjala i s pochvou.

„Vezmi si tohle! Poznáváš ji? Je to dobrá zbraň... Už nikdo ti neublíží!“

Jagieňka se jí vrhla kolem krku.

„Já tě mám tak ráda! Chtěla bych, aby se ti o mně v noci zase zdálo... a mně o tobě!“


A byla neděle, kdy se mělo konat slavnostní rozloučení těch, kdo odplouvali do Arminu. Rovněž hosté se rozjížděli, což se dalo dobře spojit. Od rána směřoval k přístavu neustálý proud jezdců i povozů.

Očekávalo se, že Feroz zůstane nějaký čas na lůžku a bude se léčit, ale ráno klidně vstal a jako by se nic nestalo, chystal se s námi do města. Měl zřejmě záviděníhodnou schopnost se rychle vzpamatovat, vypěstovanou řadou předešlých střetnutí.

Již v minulých dnech byla na lodě odstěhována většina předmětů, jež budou přesídlenci potřebovat; při tom bylo také určeno, kde kdo bude bydlet a za jakých podmínek. Bylo jich hodně, tak se o žádném pohodlí nedalo mluvit, ale bylo rozhodnuto, že ženám a dětem bude přece jen umožněno žít trochu líp než mužům. Přesto nikdo nezastíral, že plavba bude drsná a plná nepohodlí.

Byly vzneseny určité dotazy, zda by nebylo dobré umožnit bydlet společně alespoň rodinám; Lukáš odpověděl, že dobré by to bylo, ale možné to není. Všechny ženy jsou provdané a každá rodina touží po soukromí; ale na to budou muset počkat až do Arminu. Vystěhovalci se s tím smířili.

Mnoho Poláků, vystrojených do slavnostních modrých uniforem se spoustou ozdob a čtyřrohou čapkou na většinou vyholené hlavě se vydalo do místní gotické katedrály, aby se tam naposled pomodlili a požádali o Boží ochranu v průběhu cesty. Domácí obyvatelé už věděli, co jsou zač a přáli jim štěstí, místní farář s nimi také hovořil laskavě, když viděl jejich zbožnost.

Olgierda se ptali, jak by se měli očistit před vyplutím od svých hříchů; když přišli na téma zpovědi, řekl:

„Zpověď je především vyznání hříchů Bohu; v podstatě není důležité, komu se s nimi svěříte, pokud dotyčný je v milosti Boží a správně se pomodlí za jejich odpuštění. Postačilo by to, co chcete Bohu svěřit, pošeptat do sklenice vody a vylít ji přes okraj do moře. I tímto způsobem lze dosáhnout očištění...“

Někdo se zeptal Feroze, je-li to pravda. „Ano, samozřejmě! Bratr Olgierd je velmi moudrý a vnímá správně Pánovu vůli, takže jeho rady jsou za všech okolností správné.“

„Slyšel jsem, pane, že ty popíráš platnost psaných Písem!“

„Neřekl jsem, že popírám jejich platnost a správnost. Řekl jsem, že všechna Písma jsou jen slova napsaná na papíře; pokud ti přinášejí osvícení nebo nějakou pomoc, pak je správné, že je čteš a řídíš se jimi. Ale důležité je také, kdo čte a jak si ty texty dokáže vyložit. Zda je to v souladu s Boží vůlí...“

„Jak může být Písmo v nesouladu s vůlí Boha?“

„Písmo ne. Ale tvoje chápání velmi snadno.“

„Slyšeli jsme, pane, že se dokonale vyznáš v rituálech, které přinášejí prospěch při nějakém účelovém konání. Mohl bys nám dát radu, jak dosáhnout dobré plavby a odstranit její ohrožení?“

Feroz se zamyslel a probíral, jakou radu jim poskytnout. „Znám mnoho způsobů očistných rituálů. Prošel jsem si obě vaše lodi a nabyl přesvědčení, že jak Jerzy Lasęka, tak Virgen Santa byly zbaveny většiny špatné energie, jež se vzbuzuje ve věcech během styku se špatnými lidmi; myslím, že lodě jsou do značné míry očištěny a bezprostřední nebezpečí jim nehrozí.“

„Ale zajisté to lze udělat ještě dokonaleji!“

„Ano, šlo by to. Ale tento rituál se dotýká oblasti sexuální magie a nejsem si jist, zda je v tomto případě vhodný; ačkoliv jeho účinnost je nade vší pochybnost.“

Chlapci se ohlédli na komthura Lukáše, ten byl vrchním arbitrem ve sporných případech. Lukáš pokrčil rameny: „O co jde?“

„Je známo, že milostný styk na určitých místech ve vhodné době přináší ochranu a požehnání. Bývalo zvykem tím způsobem žehnat polím; také nově postavený dům získá ochranu, když je zasvěcen.“

„Loď je plovoucí dům; pokud myslíš, že je třeba to udělat, pak... ale kdo by to měl vykonat?“

Guy Feroz stručně požádal o klid. „Pronesu přednášku, ačkoliv to nedělám rád. Nicméně myslím, že je potřebné, aby všichni znali fakta a jejich co možná nejsprávnější výklad.

Láska je darem Božím. Bůh si přeje, aby se lidstvo rozmnožovalo a naplnilo zemi; z toho důvodu dává lidským bytostem schopnost mít rád někoho druhého a vyjádřit to tělesným stykem; všechno to je přirozené, správné a Bohu milé, ačkoliv se někteří nemravníci a blázni pokoušejí kázat něco jiného.

Jako každou činnost, lze milostný styk provádět ve třech kvalitách: dobra, vášně a nevědomosti. Teď nemohu zatajit, že různí kazatelé řadí tuto činnost do různých kvalit; to zřejmě vyplývá z jejich vlastní orientace a nikoliv z reality. Skutečná pravda je, že milovat se je možno ve všech třech kvalitách, ale každá činnost má různé výsledky.

Začneme s lidskou kvalitou vášně. Tam patří, když dojde k milování bez skutečné lásky, pouze za účelem tělesného uspokojení a vybití přebytečné energie. To se stává poměrně často, dokonce i v manželství nebo dlouholetém vztahu; když třeba jeden z partnerů už svého manžela nemiluje, ale snáší jeho osobu ve své blízkosti a ze zvyku nebo z lhostejnosti vykonává manželské povinnosti. Taková činnost ničemu neškodí, ale také neprospívá. Nebudeme se jí nadále zabývat.

V kvalitě nevědomosti je případ, kdy ke styku dojde proti vůli některého z účastníků; třeba v případě, že muž podlehne svodům prostitutky, zmocní se ženy násilím či neřestná žena svede muže, aby od něho získala nějaké výhody. Takový styk je proti přírodě, nelíbí se Bohu, je naprosto hříšný a trestuhodný; nikdo z nás by se ho neměl nikdy dopustit, ježto při něm dochází k uvolnění velkého množství špatné energie, která pošpiní vše kolem. Následné očištění pak vyžaduje velká a dlouhodobá pokání a není jisto, zda i přes to nebude v budoucnu trestáno. O tomto způsobu styku platí všechna zlá slova, která pronesli moudří světci během světových dějin; přestože však na něm není nic krásného ani prospěšného, lidé se ho stále dopouštějí. Je v tom moc Zla; jsou v tom pařáty ďáblovy, prokletí i trest.

Ale my jsme lidé, kteří se odevzdali Bohu; proto se zvláště nás týká třetí druh: láska v kvalitě dobra. Rozkoš, kterou při ní pociťují oba partneři, je darem Božím za jejich službu na této zemi, obrazem ráje. Bůh dává tuto svoji milost tak často a rád, že by jí mohl zalít celý svět; je tedy nanejvýš správné, aby lidé poslouchali Jeho hlas a přijímali jeho dar. Ano, je správné, aby ti, kdož se milují, naplnili svou lásku tak často, jak je jen možné; vždy, když pocítí touhu. Je to očistný rituál pro ně i vše kolem, je to oběť; dosáhnou-li štěstí, obětovali Bohu vlastní těla a jejich oběť je přijata příznivě.

Když jsem se dozvěděl o zákonu, který byl zaveden v Arminu a který říká, že okamžik uzavření manželství je ten, ve kterém se oba milenci poprvé spojí, překvapilo mne to; do té doby jsem měl za to, že všechno co jsem říkal, se týká lásky posvěcené manželstvím. Musel jsem si položit otázku: Co je manželství? Kdy má kněz právo požehnat tomuto vztahu a prohlásit jej za svatý? Kdo vůbec má právo říct, že tento čin je správný a Bohu milý? Zajisté má toto právo pouze Bůh sám, protože jenom On ví, jestli slova, která byla vyřčena, jsou pravdivá. Muž ženě a žena muži slibují svoji lásku – ale jsou to jen slova. Jejich život ukáže, zda tato slova dodrží či zradí.

Jsem kněz, sluha Boží; když předstupuji před Jeho tvář, hledám pravdu a odhaduji Jeho vůli. Dospěl jsem k přesvědčení, že pravda je taková: Kde je láska, je také Bůh. Kde láska chybí, tam zbývá Bohu pouze zastřít svoji tvář a zaplakat nad ubohostí lidského pokolení. Zajisté je prospěšné a dobré, když ti, kdo se milují, co nejdříve navštíví kněze a požádají, aby vykonal nad nimi veškeré obřady, které považují za prospěšné. Ale nesporné je, že ten první rituál byl již vykonán; tím je láska. Každé další milování je potom potvrzením: ano, láska ještě trvá. Ano, milost Boží je stále s námi.

Říkám, že láska posvěcuje vše, čeho se dotkne. Láskou by měl být posvěcen prostor i čas; také tyto lodi. Dnes, zítra, kdykoliv to bude možné. Nezáleží na tom, aby u toho byla pronášena nějaká slova, aby byly učiněny nějaké obřady. Je to prospěšné, ale není to nezbytné. Důležitá je vůle těch, kdo to provádějí. To bude nejlepší ochranou pro lodě i lidi, kteří se na nich plaví.“

Naslouchali mu se zájmem, neboť jeho slova se jim líbila a byla v souladu s tím, co si sami mysleli a cítili. Ale mnozí mu chtěli položit otázky a hned s tím také začali:

„Když to ale nebude tak dokonalé, jak říkáš, mohlo by snadno dojít ke znesvěcení!“

„Ano. Nejen že mohlo, často k tomu dochází.“

„Můžeme se tomu nějak bránit?“

„Brát za všech okolností ohled na druhého. Zvláště ženy bývají někdy rozmarné, rády předstírají city tam, kde nejsou nebo je zastírají, ačkoliv v nich hoří vnitřní oheň. Dokud je to hra, je všechno v pořádku a je možné to připustit. Ale taková hra může snadno sklouznout do nebezpečí.“

„Tomu nebezpečí se právě chceme bránit!“

„Neubráníš se. Nemáš dost prozíravosti, aby ses ubránil. Nemůžeš mít dost rozumu, jinak bys nemohl milovat.“

„Taková hra je ovšem hazardní a nebezpečná!“

„Když miluješ, vždy hazarduješ a vždy se vydáváš do nebezpečí. Když to však neuděláš, jsi zbabělec.“

„Jak zacházet s těmi, kdo se dopustili hrubého přestupku? Jak trestat ženy a muže, kteří lásku předstírají nebo ji dokonce prodávají za peníze nebo nějaké výhody?“

„Netrestej; každý trest by byl nesprávný. Bůh odvrátí svou tvář od takového počínání; tehdy je čas, aby přišel ďábel a vykonal, co je jeho povinností. Jeho trest bývá krutý a nemilosrdný.“

„Nemůžeš tedy poradit nic prospěšného?“

„Snad jen toto: neustále dávej a nechtěj nic brát. Vždy, když někomu něco dáš a nečekáš odměnu, je to dobré. Dávej vše, co máš; dávej také sebe. Obětuj se druhému člověku; při tom dáváš oběť také Bohu. Tak, jak říká Šalomounova píseň:

Položiš mne jako pečeť na srdce své,

jako pečetní prsten na ruku svou.

Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost;

uhlí její uhlí, řeřavé, plamen nejprudší.“

„Proč jsi teď citoval Bibli?“

„Teď to bylo zapotřebí.“

„Řekl jsi, že když jsi poznal arminské zákony, překvapily tě. Do té doby ses řídil jinými. My teď jdeme do světa, kde platí zcela jiná pravidla než ta, která jsi přednesl. Jak na to máme pohlížet?“

„Jsou různé země a žijí na nich různé národy, jež mají svoje zákony. Některé ty zákony jsou moudré, jiné pošetilé; také lidé, kteří se jimi řídí, jsou moudří, pošetilí či obojí zároveň. Ale všichni jsou děti Boží a všechny má Bůh stejně rád.“

„Jak to ale máme posuzovat my?“

„Milovat je, bratře. Nebo chceš odsoudit toho, koho Bůh miluje? Chceš být moudřejší, rozhodnější a spravedlivější než Bůh?“

„Co když ale vidíme, že si lidé nepočínají správně? Můžeme jim jejich omyl vysvětlit nebo případně zasáhnout?“

„Můžeš udělat cokoliv; někdy je dobré vysvětlit, někdy je dobré použít i násilí. Ale obvykle je těžké to posuzovat; Bůh dovolí, aby se lidé dopouštěli přestupků, ale Bůh také posílá svoje věrné, aby jim pomáhali se ze svých bludů dostat. Čím víc vykonáš v Boží službě, tím větší hrozí nebezpečí, že se sám dopustíš chyby; ale také nevykonat svou službu je hříchem.“

„Jak se k tomu tedy postavit? Zasáhnout nebo nezasáhnout?“

„Musíš být natolik moudrý, abys vždy znal správný způsob a tím zasáhl. Jinak budeš potrestán.“

„To se ale může stát velmi snadno!“

„To se stane vždycky.“

„Není jiná možnost než dopouštět se přestupku?“

„Svatí hřeší sedmkrát denně. Jsi ty svatý?“

„Proč nás Bůh nevede správnou cestou?“

„Vede nás. Ale my nerozumíme Jeho pokynům.“

Mezi posluchači to šumělo; někdo se zeptal: „Arminský zákon také říká, že muž může mít víc žen a žena víc mužů; že každý, se kterým se spojili, je jejich právoplatným manželem.“

„Ano, to je pravda. Bůh to tak vidí.“

„Jak se má člověk dívat na jiné manžele svojí ženy?“

„Jako na svoje blízké příbuzné, bratry a sestry. Nemusí je mít tak rád jako toho, koho miluje; ale měl by k nim cítit lásku, úctu a přátelství. Také děti, které vzejdou z takového vztahu, by měl přijímat jako své příbuzné.“

„To by znamenalo, že je možné uzavřít příbuzenství také tím, že někomu daruji svoji ženu!“

Feroz se začal tiše smát, také jiní se smáli. Chlapec dodal: „Já četl v nějaké knížce, že jsou národy, které to dělají!“

„Ano, to je pravda,“ řekl Feroz, „Ve skutečnosti máš pravdu: koho máš tak rád, že se s ním rozdělíš o chléb a vodu, s tím se můžeš rozdělit i o ženu. Ale je v tom jistý problém: žena není předmět, je to živý člověk nadaný vlastní vůlí. Chce-li si hrát na tvůj majetek a dát se darovat, je to pěkná hra; ale má rovněž právo nechtít a odmítnout.“

„Má jeden z partnerů právo odmítnout manžela a odejít?“

„Ano, to právo má. Ale je to právo svévolné: přestane dávat, takže přestane být v přízni Boží.“

„Odejde třeba k jinému člověku; tím tu službu naplní.“

„Chápu. Inu, nic na tomto světě není věčné.“

„Co má dělat ten, který byl opuštěn?“

„Plakat.“

„Co když není tak moudrý jako ty? Co když pocítí hněv, nenávist a touhu po pomstě?“

„Nejsem moudrý a také cítím myšlenky zlé a hříšné. Právě proto je život krásný; byl by nudný, kdybychom byli dokonalí. Nejsme andělé, jsme pouze lidé. A všichni jsme hříšní.“

„Nejsi-li ty sám dokonalý, jak můžeš učit jiné?“

„Zeptali se mne; neříkám, že to, co jsem řekl, bylo dokonalé. Nejsem Bůh, jsem jeho sluha. Poznání, které mám, je částečné, a z toho jsem teď mluvil. Později se třeba dozvím víc.“

„Máš pro nás ještě nějakou závěrečnou radu?“

„Ano. Milujte všichni Boha a sebe navzájem.“

Rozešli se; také Feroz opustil loď. Někteří se rozhodli jeho rady a pokyny uskutečnit okamžitě; ostatní se smáli a přijímali jejich snahu za prospěšnou.

Lukáš zastavil Olgierda: „Slyšel jsi tu jeho přednášku? Co si o tom myslíš ty?“

„Řekl pravdu.“

„Povídá se o něm, že je samotný ďábel!“

„Právě proto říká pravdu.“

„Když ale lidé poslechnou, bude se čím dál častěji stávat, že k tomu dojde před lidmi... za přítomnosti druhých! Copak dospělí, ale... je tady spousta dětí, všude šmejdí...“

„Nedělej si starosti. Zvyknou si. Uvidíš, jak rychle.“

„Ale... nezkazí se tím jejich morálka?“

„Morálka každého se dřív či později zkazí. Co s tím naděláme? Takový už je život. Tam na Ostrově budou žít podle své vlastní morálky, vlastních zákonů. Určitě to zvládnou...“

„Ale společnost všude jinde je odsoudí!“

„No a co?“

Společnost kolem lodí zatím přihlížela, jak se připravují hráči na různé hudební nástroje. Feroz zasedl k harmóniu, ostatní si připravili kytary, bubínky, píšťaly i činelky. Chvilku ladili, ale pak jedna dívka zazpívala vysokým hlasem:

„Já o městě vím, tam chtěla bych žít hned

má z kamene chrám a věží má pět.

Pět má město věží, haleluja...“

Melodie dávného spirituálu se všem zalíbila; hráči rozezněli své nástroje a vpadli sborem:

„Ten, kdo chce uvěřit, věří

ten, kdo chce uvěřit, věří

ten, kdo chce uvěřit, věří

pět má město věží, haleluja...“

Všem se to líbilo. Předtím tu byly jen děti a mládež, teď se začali zastavovat i dospělí a naslouchali.

„Můžeš tam jít odkud chceš

a tvoje kroky hradby střeží

pět má město věží, haleluja.

Město tě přivítá ať pálí slunce nebo sněží

pět má město věží, haleluja.

Šel bych tam rád, jen znát, kde to město leží

rád jen znát kudy se tam běží

pět má město věží, haleluja...“

Lidé se smáli, zpívali s nimi refrén a tleskali. Mladí na sebe mrkli a povzbuzeni úspěchem zahráli další píseň:

„Řekl Mojžíš jednou lidu svému – přišel čas

dneska v noci tiše vytratí se každý z nás.

Mává, mává nám všem svobodná zem.

Já říkám rovnou každý ať s tím počítá

že naše cesta ke štěstí je trnitá.

Mává, mává nám všem svobodná zem.

[:A kdo se bojí vodou jít

ten podle tónu faraónů musí žít.

Mává, mává nám všem svobodná zem.:]

 

Až první krůček bude jednou za námi

pak nikdo nesmí zaváhat, dát na fámy.

Mává, mává nám všem svobodná zem.

Pak tenhle vandr všem potomkům ukáže

že pravdu má jen ten, kdo má dost kuráže.

Mává, mává nám všem svobodná zem.

 

Ten starý příběh z knížky vám tu vykládám

ať každý ví, že rozhodnout se musí sám

Mává, mává nám všem svobodná zem.“

 

Vrchní strážmistr Dauge byl také přítomen, dokonce ve své nejslavnostnější uniformě. Usmál se: „Rád bych věděl, koho myslí těmi faraóny...“

„To je přece příběh z Bible,“ odpověděl mu Lukáš, „To všechno se stalo už před mnoha tisíci lety, dnes už to ni neznamená...“

„Já vím. Jenom to, že se ti muži, ženy a děti chystají přejít moře. A vybudovat si někde v dálce nový domov.“

„Myslel jsem, že jim to přeješ...“

„Přeju. Já ano. Jen se bojím těch lidí...“

„Oni se loučí, Jindřichu. Odcházejí a už nikdy se nevrátí.“

Jindřich Dauge si jen povzdychl: „Přijdou další.“

A mladí s vehemencí bušili do svých kytar a zpívali:

„Když kapky deště buší na rozpálenou zem.

Já toužím celou duší dát živou vodu všem.

Už v knize knih je psáno »Bez vody nelze žít«

Však ne každému je dáno z řeky pravdy pít.

Já mám žízeň věčnou žízeň

Stačí říct, kde najdu vláhu

a zchladím žáhu pálivou.

Já mám žízeň, věčnou žízeň.

Stačí říct, kde najdu vláhu zmizí žízeň.

 

Stokrát víc než slova hladká jeden čin znamená

však zadní vrátka můžeš nechat zavřená.

Mně čistá voda schází, mně chybí její třpyt

vždyť z moře lží a frází se voda nedá pít.

 

Jak vytékají říčky z pod úbočí hor

pak pod očními víčky já ukrývám svůj vzdor.

Ten pramen vody živé má v sobě každý z nás

a vytryskne jak gejzír když přijde jeho čas...“

Shromažďovalo se čím dál víc lidí: studenti ve školních uniformách a čapkách, které označovaly, ze které jsou kadetky, děti, dívky v nedělních šatech. Starší lidé někdy považovali tu hudbu a zpěv za nepatřičné, ale mladým se to nesmírně líbilo.

„Je na čase zahrát něco k tanci!“ řekl Olgierd.

Nemusel to říkat dvakrát, čekalo se jen na to. Hned ze začátku se všichni přidali a začali tančit; mladí svižní chlapci a dívky z arminské námořní pěchoty se navzdory často podivnému vzhledu všem líbili. Mnozí se vyptávali, kam jedou a proč a nechali se poučit i o zvláštních zvyklostech řádu. Nebylo zakázáno připíjet na rozloučenou, takže hostinští si zamnuli ruce, vystěhovali stoly na náměstí před šenk a začali roznášet pivo. Vypadalo to, že dokud se bude hrát, neodejde nikdo.

Na jednu lavičku ve stínu již téměř holých stromů za kostelem svolal Lukáš Anczewski poslední poradu komthurů řádu Svatého Jiří; kromě něho to byl Gyula Ártabogyi a James Garden.

„Strašně rád bych jel s vámi; na všechno se tady vykašlat, nastoupit na loď a hurá pryč! Za pár dní obeplujete Evropu a tam ve Středozemním moři už bude teplo a pohoda! Nezapomeňte se stavit ve Splitu pro další loď; měl by tam být rytíř Henryk Wagiera, který prověřuje a přijímá další naše lidi. Poradit si s nimi, co se týče řádu, si už budete muset sami. Vybrat vhodné lidi, dát jim zasvěcení... a bohužel odmítat nevhodné. Chápu, že s tím bude řada problémů...“

„Zvládnem je, bratře Lukáši!“ slíbil Gyula.

„Já zůstanu tady. Musím se starat o nemocnici matky Clemenzie, ženy a děti, raněné... Mám zprávy, že je jich ještě mnoho, kteří sem mají namířeno. Až to půjde, pošleme další loď. Možná bude dobře, abyste se vrátili; už budete mít zkušené posádky a vy budete skuteční námořní důstojníci!“

„My to opravdu zvládneme, komthure! Za pár měsíců jsme zpátky a řekneme ti, jak se našim daří v novém domově; spolehni se!“

Lukáš se podrbal na nose: „Je takový zvyk... stavět pomníky. Až si najdete nový domov a začnete stavět chrám pro sídlo našeho řádu, najděte nějaké vhodné místo; za každého kamaráda, který padl v boji ještě doma v Polsku, tam položte jeden kámen. Když bude někdo odcházet do světa, ať tam položí svůj kámen a až se v pořádku vrátí, ať si ho zase vezme. Ty, co zůstanou, budou pomníkem těm, kteří se už nevrátí...“

Objali se; každý myslel na ty, kteří už odešli.

A zdálky k nim zaznívala píseň:

„Já slyším Boží mlýny, jak se otáčí

jó slyším Boží mlýny, jak se otáčí

otáčí, otáčí, otáčí...“

Loučení ve městě trvalo do pozdních nočních hodin.

Nazítří za svítání zvedly lodi Jerzy Lasęka a Virgen Santa kotvy a vypluly na moře.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:26