Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rytíři Blesku 4 - Velmistr

(Charry de Guyrlayowe VII.)

(Arminská sága 7)

 

Fantasy

Mojmír Kříž

© 1975 Mojmír Kříž

Nakladatelství: Autobus


Sestra Berengaria

Obsah Dále

Ctihodná matka abatyše kláštera Uršulinek, který se rozkládá ve vesničce nedaleko Melku a byl takřka odříznut od světa vysokými závějemi sněhu, neuvykla návštěvám. Pročež ji velmi překvapilo, když služebná sestra oznámila, že sem přijíždí cizí sestra na otevřených saních tažených sešlým koníčkem, navíc sestra zcela jiného řádu, než který tu byl kdy vídán. Nicméně pohostinnost je křesťanskou ctností, proto ctihodné sestry vyšly příchozí vstříc a zdvořile ji uvítaly. Nato sestra sestoupila se saní, zkušenou rukou prohlédla postroj koně a požádala, aby sestry jejího tahouna nakrmily ovsem, což se stalo. Dále požádala, aby byla uvedena k matce abatyši.

Matka abatyše přijala ctihodnou sestru v klášterním refektáři, spoře ozařovaném svícnem; byl devítiramenný, avšak vzhledem k úspornosti života v klášteře jen čtyři ramena byla osázena svícemi a z těchto pak svítily jen tři. Rovněž tak se v refektáři netopilo, takže tu byla psí zima a ctihodným sestrám šla od úst pára, jakmile jen vydechly.

Matka abatyše považovala tento stav za zcela přijatelný vzhledem k tomu, že nebyla zvyklá podřízené rozmazlovat; co se týkalo návštěvnice, musela se přizpůsobit.

Matka abatyše chvíli zkoumala návštěvu; sestra byla ještě dosti mladá, se zdravě zardělými tvářemi a usměvavými ústy; avšak podivně s tím neladil ostrý špičatý nos, který jako by ani k té tváři nepatřil. Oči za brýlemi se dívaly dle názoru matky abatyše zchytrale, což nebylo na závadu. Zbytek hlavy byl kryt širokým bělostným čepcem se širokými křídly, které se potřásaly při sebemenším pohybu hlavy.

„Vítám vás, milá sestro!“ pronesla matka abatyše velitelsky.

„Děkuji vám, ctihodná matko. Jsem sestra Berengaria z kláštera Svaté Rodogondy a dovolila jsem si vás navštívit ve věci, kterou mne pověřil velmi ušlechtilý a vznešený muž, Jeho Excelence pan císařsko-královský komisař baron von Gremis.“

Matka abatyše se rozhodla dát najevo údiv.

„Baron von Gremis jest nám znám, samozřejmě. Čeho se týká vaše návštěva?“

„Jak známo, slečna von Gremis setrvává již dvě léta v tomto ctihodném klášteře. Její otec mne pověřil, abych ji odtud vyzvedla a dopravila do Vídně, kde se má zúčastnit rodinné rady. Po skončení rady ji opět mám dopravit zpět.“

Matka abatyše se zatvářila velmi udiveně. „Vaše slova mne naplňují údivem, sestro! Pokud je mi známo, baron von Gremis si přál, aby jeho dcera byla navždy vzdálena od světa a nikdy a za žádných okolností nebyla propuštěna z těchto svatých zdí! Jste si skutečně jistá, že svůj názor změnil?“

„Snad seznáte jeho záměry z tohoto listu,“ vnořila sestra Berengaria ruku za křídlo svého čepce a podala jí dopis zapečetěný rudou pečetí s Gremisovským erbem. Abatyše pečeť zlomila a přečetla si ho; pak povstala, přistoupila k sekretáři v barokním slohu, chvíli hledala a posléze srovnala podpisy a písmo s nějakým dřívějším Gremisovým dopisem. Posléze pokrčila rameny a vrátila se zpět ke stolu.

„Je vám obsah dopisu znám?“

„Částečně.“

„Tedy, baron Gremis si přeje, aby se jeho dcera dostavila na zasedání rodinné rady a tam oznámila svoje přání setrvat až do konce života v klášteře; což dotvrdí svým podpisem a rovněž potvrdí, že se vzdává veškerých nároků na majetek Gremisů, vyjma věna darovaného našemu klášteru. Souhlasí to?“

„Ano, ctihodná matko. Navíc baron Gremis posílá klášteru tento šek splatný na Salcburskou banku; uděluje tím šekem klášteru dar pět tisíc zlatých rakouské měny.“

Sestra Berengaria znovu sáhla do svého čepce a podala abatyši šek. Matka abatyše se jej chopila poněkud víc zčerstva, než se slušelo a pečlivě si jej prohlédla; tentokrát už Gremisův podpis nesrovnávala.

„Zdá se, že se skutečně řídíte vůlí barona Gremise. Ovšem není mi jasné, proč nepoužil k dopravě své dcery příslušnice našeho řádu; domnívám se, že by to bylo obvyklejší?“

„Posílá mne proto, že jsem vzdálenou příbuznou Gremisů a tím členkou rodinné rady. Baron si přeje, aby celá tato záležitost zůstala v lůně rodiny...“

„Ach ano, to ovšem chápu. Dám příkazy, aby byla sestra Eupraxie připravena na cestu. Přejete si, aby si vzala s sebou svoje věci, nebo to není zapotřebí?“

„Jen ty nejnutnější; celý pobyt mimo klášter nebude trvat více než tři dny. Nepotřebujeme nic.“

„V pořádku. Obtěžujte se laskavě do mé cely, sestro...“

Zatímco matka abatyše vydávala rozkazy ohledně Gremisovy dcery, kráčela sestra Berengaria za služebnou sestrou, šťastna, že se dostane ze studeného refektáře. Skutečně, cela matky abatyše byla mnohem lépe vytopena a více osvětlena; za okamžik také matka přišla a s úsměvem vytáhla ze sekretáře láhev vína.

„Doufám, že neodmítnete malé pohoštění...“ pravila, „Sestry vám připraví rovněž něco k jídlu... prozatím vemte zavděk...“

Sestra Berengaria si jenom smočila rty; ostatně víno bylo toho druhu, které se nalévá nejneodbytnějším hostům. Matka abatyše usedla naproti ní a zeptala se:

„Je vám zřejmě známo, co vedlo barona von Gremis k tomu, aby svoji dceru určil pro službu Boží v tak mladém věku?“

„Záměry barona von Gremis mi nejsou zcela jasné; avšak naprosto souhlasím s tím, že si přál vykonat bohulibý skutek...“

„Ach tak,“ abatyše se zamračila, „Myslím, že by bylo vhodné, abyste to věděla. Budete cestovat se sestrou Eupraxií delší čas a měla byste být zasvěcena. Tedy, je to takto... Slyšela jste někdy jméno Baarfelt?“

„Baarfelt? Nevzpomínám si... ačkoliv ano, u dvora ve Vídni byl kdysi nějaký muž toho jména. Snad... kníže?“

„Velmi správně. Víte o něm něco více?“

„Ne. Nestarám se o muže, není-li to bezpodmínečně nutné.“

„Tento kníže Baarfelt... je sluhou ďáblovým! Milosrdný Bůh dopustil, aby vstoupil na svět a ohrozil jej svou existencí; jen málokterá žena dokáže odolat pokušení, které skrze něho pochází. Věřte mi, moje milá sestro, vyhněte se tomu muži, pokud byste jej někdy měla potkat!“

„Nestýkám se nikdy s cizími muži, matko abatyše. A nedovedu si představit, z jakého důvodu bych se měla setkat s ním!“

„Velmi správně, má milá! Tedy ona dívka, slečna von Gremis, je dcerou onoho neblahého Baarfelta. Když dospěla do věku třinácti let, shledal baron Gremis, že její podoba s tím mužem je příliš povážlivá na to, aby mohla dále setrvávat na veřejnosti; vzhledem k velmi nedobré pověsti toho muže rozhodl, že slečna bude předána k vychování klášteru, kde setrvá do doby, než dospěje do plnoletosti. Poté složí řeholní slib a tím bude uchráněna před pařáty samotného ďábla! Z téhož důvodu nařídil také přísné střežení své dcery před každým člověkem.“

„To se mi zdá příliš přehnané! Ten Baarfelt snad nedokáže ohrozit dceru v klášterních zdech!“

„Baarfelt dokáže všechno! Vidím, že jej skutečně neznáte. Bude-li chtít, může svoji dceru navštívit a naočkovat jí do srdce sémě nesváru; musím vás upozornit, že ta dívka již několikrát učinila pokusy vymanit se z ochrany kláštera. Kdyby se stalo, že by se ten muž dozvěděl... ach, ochraňuj nás, Matko Boží!“

Sestra Berengaria potřásla křídly svého čepce. „Naštěstí nemám strach z ďáblových úkladů! Jste si skutečně jista, že onen Baarfelt je tak nebezpečný?“

„Zcela jista, milá sestro – neboť jsem jej osobně znala! Aby nevznikl mylný dojem, nepodlehla jsem mu, Bůh mne uchránil od té potupy být jím zneuctěna; ale poznala jsem jej dokonale!“

Sestra Berengaria upila v zamyšlení vína. Mlčela a matka abatyše rovněž mlčela a pohrávala si s růžencem. Kroky na chodbě ohlásily služebnou sestru s podnosem, na kterém byl talíř polévky z čočky a miska pohankové kaše, oslazené a omaštěné. Sestra Berengaria zdvořile poděkovala, krátce se pomodlila a pustila se do jídla. Matka abatyše chvíli vyčkávala; potom ji přemohla touha svěřit se a počala vyprávět:

„V dobách, kdy jsem se setkala s oním Baarfeltem, byla jsem dvorní dámou císařovny Alžběty; jsem nucena přiznat, že pocházím ze vznešené rodiny a domnívala jsem se ve své hříšné pýše, že jsem přitažlivá pro plemeno mužské. Když mi byl představen onen Baarfelt, pocítila jsem, že mne počal ovíjet sítí svých svodů; zachránila mne jen vroucná modlitba k Panně Marii. Jenže ten člověk plný hříchů neustával ve svém snažení; a bylo by se snad stalo ještě něco horšího, kdyby se nebyla objevila krásná Italka, Gina la Venzini.“

Sestra Berengaria sebou škubla a zvedla hlavu od kaše. „To je ale zvláštní jméno!“

„Byla to zvláštní žena; říkali o ní, že je velmi přitažlivá, bylo jí v té době osmnáct let a všichni se před ní klaněli. Přijela do Vídně se svým manželem, měli asi rok po svatbě a hrabě la Venzini ji představil svému příteli Baarfeltovi.“

„Neobával se – když znal jeho pověst?“

„Hrabě la Venzini byl přítelem toho Baarfelta! Kromě toho ho navštívil, aby využil jeho nadpřirozených lékařských schopností – ten Baarfelt je navíc z dopuštění ďáblova černokněžníkem, dokáže léčit nemoci, které nikdo jiný nezná!“

„A jakou nemoc měl hrabě la Venzini?“

„Velmi nepříjemnou: jeho manželství nebylo požehnáno. Hrabě la Venzini nemohl získat dědice svého majetku a lékaři prohlásili, že navždy ztratil tu schopnost následkem rozmařilého života. Byl postižen jistou velmi nepříjemnou nemocí; z té jej Baarfelt dokázal vyléčit. Nyní žádal, aby mu pomohl, aby mohl ještě jednou... aby získal potomka.“

„To ovšem nebylo dosti dobře možné.“

„La Venzini věřil, že se tak může stát. Kníže Baarfelt se dokonce pokusil; avšak mínění lidí je, že se mu léčení podařilo až v době, kdy hrabě musel z důvodu služebních povinností odjet do Pešti a ženu zanechal pod jeho ochranou...“

„Nicméně účelu bylo dosaženo.“

„Ale prostředky hříšnými! La Venzini pojal podezření, rozešel se s Baarfeltem ve zlém a opustil i se svojí ženou Vídeň. Kníže Baarfelt byl opět volný; avšak ke mně se již nikdy nevrátil.“

„Díky Bohu!“ sklonila sestra Berengaria hlavu, „Nicméně, jak dopadla záležitost s Venziniovými? Narodilo se dítě?“

„O tom mi již není nic známo; opustila jsem hříšný svět a pohřbila se v pohostinných klášterních zdech, abych se modlila za odpuštění hříchů všech nešťastníků. Modlím se i za spasení onoho netvora v lidské podobě, neboť křesťanské ctnosti mi to velí; ale nikdy nedovolím, aby se na svět dostala jeho dcera. Pamatujte na to, sestro; nedovolte jí nikdy vzdálit se z vašeho dohledu. Mohlo by to znamenat neštěstí pro ni i pro společnost!“

Sestra Berengaria vstala. „Děkuji vám za jídlo i za... poučení. Nevěděla jsem toto všechno – a jsem vám upřímně vděčna. Ujišťuji vás, že budu slečnu von Gremis bedlivě střežit...“

„Jděte tedy a požehnání Boží vás provázej!“

Sestra Berengaria se zdvořile uklonila a vyšla; na chodbě ji očekávala služebná sestra s dívenkou mezi patnácti a šestnácti lety, oděnou v bílém, s hlavou zavinutou. Dívka držela malou tašku a zvědavě střelila po Berengarii modrýma očima.

„Eupraxie,“ oslovila ji matka představená, „Tato ctihodná sestra Berengaria tě dopraví k rodičům do Vídně a opět tě navrátí zpět. Pamatuj si, že budeme o každém tvém kroku dobře informovány a také, že Milosrdný Bůh o všem ví a hlídá každou tvou myšlenku! Rozumíš mi dobře?“

„Ano, matinko!“ dívka sklonila hlavu ještě víc.

„Vyřiď pozdravení své rodině a pokorně jim oznam, že jsi se rozhodla pro věčnou službu Bohu, jak bylo určeno! Doufám, že tvé chování po celou dobu bude jen bezvadné a že...“

Matka abatyše hovořila ještě déle, dívka v bílém stála před ní s hlavou svěšenou a srdcem plným bázně. Posléze jí abatyše požehnala, rozloučila se se sestrou Berengarií a obě jeptišky vyšly na dvůr, kde již čekal opatřený kůň s lehkými saněmi. Malá novicka se třásla zimou; její bílý hábit ji sotva chránil před nejhoršími účinky mrazu. Sestra Berengaria vylezla na kozlík a lehkým švihnutím popohnala koně; projely bránou ven do polí a Eupraxie se jenom lehce ohlédla za klášterem.

Koník se snažil, ale vzhledem k jeho věku a nedostatečné tělesné konstrukci nemohl ze sebe vydat příliš velkou rychlost; ostatně sestra Berengaria jej moc nepopoháněla a zdálo se, že zima na ni nijak nepůsobí. Mlčela a upřeně hleděla kupředu, ani jednou se neobrátila na Eupraxii. Ta konečně nevydržela a zeptala se: „Smím-li se ptát, kdo byla svatá Berengaria?“

„Svatá jako svatá!“ zahučela sestra lakonicky.

„Já jenom, že jsem o ní v životě neslyšela!“

„Já taky ne.“ řekla sestra Berengaria a švihla koně.

Eupraxie se zarazila, takovou odpověď nečekala. Napřed jí napadlo, že jeptiška snad žertuje, ale nevypadala na to, že by měla smysl pro humor. Ubohá dívka se opět zachvěla zimou, ale už se na nic nevyptávala a zmlkla. Až po chvíli: „To pojedeme takhle až do Vídně?“

„To poznáš!“ odsekla sestra.

„Že je mi totiž dost zima...“

„To bude tím, že mrzne. Pamatuj si, pravá křesťanka musí vydržet všecko...“

Klášter zmizel za kopcem, projely vesničkou a ocitly se za dalším kopcem; tam si Eupraxie povšimla bohatých zakrytých saní, v nichž bylo zapřaženo šest nádherných běloušů. U koní podupával chlap jako hora, navlečený do kožichu a beranice, mezi nimiž se dalo rozeznat jen husté strniště černých vousů. Kromě toho tam byl ještě nějaký místní sedláček, který pokročil do cesty ubohým klášterním saním a sestra Berengaria seskočila.

„Polez, kotě!“ oslovila Eupraxii, „Přestupujeme!“

„Kam?“ podivila se dívka.

„Přece nepojedeme v mrazu! Tyhle saně jsou moje, nasedej!“

Zatímco Eupraxie slézala se saní, předala Berengaria sedláčkovi bankovku, nad jejíž výší dobrý muž zajásal. Potom si vylezl na kozlík, švihl koníčka a s radostí nad výdělkem se vracel do vsi.

Eupraxie stála v rozpacích u saní a prohlížela jejich dřevěné stěny; vzala za kliku dvířek, ale zřejmě si s nimi nedovedla poradit, tak musela počkat na Berengarii. Ta ji vstrčila dovnitř a dívka užasla, neboť vnitřek saní byl nádherně zařízen na způsob dámského budoáru, se vším přepychem, jaký byl možný. Na podlaze hustý měkký koberec, u obou stěn lůžka s polštáři a tygřími kožešinami, u zadní stěny odsouvací stolek a u přední šatník. Vchod byl zezadu; ve všech stěnách byla zasklená okýnka, nyní krytá záclonkami a ještě závěsy. Uvnitř bylo krásně teplo, což způsobila malá kamínka, umístěná uprostřed podlahy; taky světlo, což zase zajišťovala lampa visící ze stropu na řetěze.

„No tak, jen dovnitř!“ velela Berengaria, zavřela za sebou dvířka, pootevřela okénko a vykřikla: „Avanti!“

Na to se saně daly do pohybu; vpředu na kozlíku je řídil ten medvědu podobný muž v kožešině. Jak se saně rozjely, Eupraxii podklesla kolena a jen s vypětím všech sil se ubránila pádu na jedno z lůžek s tygří kožešinou.

Sestra Berengaria se zato chovala jako doma: sňala z hlavy křídlatý čepec a složila ho, aby se dal uložit do šatníku; při tom si uvolnila husté dlouhé vlasy, černé jako uhel. Ze stolku vytáhla skříňku a umývadlo, do něhož nalila ze džbánu vodu; pak odložila brýle, odloupla špičatý nos a omyla si tvář. Překvapená Eupraxie seznala, že její společnice je sotva o pár let starší než ona. Vzápětí stáhla ze sebe klášterní hábit a zůstala jenom v hedvábném prádle, což si v tom teple mohla bez váhání dovolit. Takto se natáhla na jedno z lůžek a prohlásila s úsměvem:

„Být tebou, udělala bych si pohodlí.“

Novicka Eupraxie se posadila a udiveně si ji prohlížela.

„Myslila jsem, že řeholní sestry nenosí dlouhé vlasy!“

„Vážně? Jenže já myslím, že mi to takhle víc sluší! Odlož si, děvče, jistě to není pohodlné...“

Eupraxie sňala bílé zavití s hlavy a Berengaria zjistila, že má vlasy ostříhány úplně nakrátko u hlavy, jak se na jeptišku sluší.

„Podívejme! Myslela jsem, že novickám vlasy nestříhají, až při přijetí svěcení! Jakpak že to?“

„Matka představená mi řekla, že stejně už nikdy nepřijdu ven z kláštera, tak že je to jedno. To bylo, když jsem...“

„Chtěla utéci?“

„Řekla vám to, chápu. Ošálilo mne ďáblovo mámení.“

„Z toho si nic nedělej, to se mi stává běžně. Neboj, to doroste, než se vdáš. Shoď ten hábit!“

Dívka trochu zaváhala; pak rozepjala bílé roucho a zvolna je spustila k zemi. Berengaria poznala, že kromě onoho tenkého roucha nemá nic oblečeno; nebylo divu, že jí byla taková zima. A ještě něco zjistila: že dívka má na ramenou a zádech stopy po bičování, čerstvé, starší i již zcela zašlé.

„Co to je? Od čeho máš tohle?“

„Já...“ dívka se zajíkla leknutím, „Ale vždyť... to je trest za naše hříchy, jak... u vás v klášteře není zvykem trestat tělo za hříšné myšlenky a skutky?“

„Tím chceš říct, že tě takhle zbičovaly tam?“

„Ale ne; to přece já sama!“

Sestra Berengaria úžasem otevřela pusu.

„Když matka abatyše zjistí, že se ďábel opět pokusil nás svést ke hříchu, shromáždí se sestry v ambitu; tam klečíme celou noc nahé, modlíme se a bičujeme se třípramennými důtkami. Cožpak ve vašem klášteře se to nedělá?“

„Madonna mía! Ještě řekni, že se ti to líbí! To vymyslela vaše abatyše?“

„Nevím. Ale modlí se s námi velmi horlivě; častokrát, když vzejde ráno, má tělo celé krvavé od biče...“

„Cha! To měl teda táta štěstí, že před ní utekl!“ ujelo sestře Berengarii a Eupraxie se zeptala: „Co prosím?“

„Ale nic! Koukni, obleč si tohle pyžamo, snad ti v tom bude líp než v tom hadru. A vůbec, kdy ses naposledy koupala?“

„Koupala? V klášteře se přece nedá koupat, vždyť bychom v kádi s vodou zmrzly! Kromě toho, péče o tělo je hříchem...“

„Hm! Až potkáme po cestě nějaké lázně, vydrbu tě v horké vodě rýžovým kartáčem. Asi to bude potřeba. Škoda, že jsem o těchhle spádech vaší abatyše nevěděla dřív, to bych jí dala bingo a ne pět tisíc na dlaň!“

Eupraxie užasle zmlkla; navlékla na sebe pyžamo, lehla si strnule na lůžko a zírala užasle na Berengarii.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Eupraxie...“

„Ale ne! Jak ses jmenovala, než tě dali do kláštera?“

„Jana.“

„Dobře, Janičko. Budu ti tak říkat. Já jsem Julie.“

„Proč jste tedy říkala, že se jmenujete Berengaria?“

„Nějaké jméno přece musím mít. Berengaria nebyla svatá, ale manželka anglického krále Richarda Lví Srdce. To bys našla, kdybys četla dějepis. V jakém stavu je tvé vzdělání, sestřičko?“

„No... v klášteře mne učili životy svatých...“

„To není k ničemu, my dvě hned tak svaté nebudem. Zapomeň na všechno. Umíš aspoň číst a psát?“

„Ovšem! Taky umím trochu latinsky...“

„No fajn. Italsky? Francouzsky? To je škoda.“

„Vy jste Italka, sestro Julie?“

„Jo. Julietta la Venzini, jako ty seš Jana von Gremis. Ale buď tak hodná a přestaň mi vykat. Jsem tvá sestra.“

„Všechny jsme sestry... v klášteře.“

„Nemyslím v klášteře. Já jsem opravdu tvá sestra. Dcera tvého otce. To bys poznala, kdyby ses koukla do zrcadla.“

„Můj otec nemá další dceru! Jenom... chlapce.“

„Baron von Gremis. Ale ty nejsi dcera barona Gremise.“

„Proboha! Co to říkáte?“

„Říkáš. Náš otec se jmenuje Tomáš Baarfelt. Myslíš, že by se starý Gremis zmotal na takovou holku, jako seš ty nebo já? Kdepak, drahá Janičko, na to zapomeň. A i kdyby byl, přestal mít jakýkoliv práva, když tě zavřel do takovýho kláštera!“

„Matka abatyše mi říkala, že musím odpykat hříchy svého otce! Avšak domnívala jsem se, že má na mysli barona von Gremis.“

„No, ten jich má taky dost. Když jsem s ním tančila, lepil se na mě jako arabská guma. Tvůj titulární otec je ničema, drahá sestřičko. Což jsi ostatně už věděla.“

„A kdo je ten... Baarfelt? Znáte ho?“

„Znáš. Chceš ho vidět?“

„No...“ Jana se zvedla na lůžku.

Julie sáhla do stolku a vytáhla hrst fotografií. Jana si k ní přisedla a Julie ukazovala: „Podívej, tohle je on. Tady jsme spolu... a to je bráška Míťa. Tohle je další náš brácha, maličký Denis. Ještě jsme měly jednoho, ten padl v Polsku, pak ve Vídni je Jindra, ale toho asi neuvidíš. Všecko děti knížete Baarfelta. Ty k nám jasně taky patříš, podle tváře...“

„Všichni ti lidé si jsou podobní. Ale já...?“

„Nedívala ses nikdy do zrcadla?“

„V klášteře nejsou zrcadla.“

„No, pravda. Tak koukej!“ Julie vytáhla zrcátko a podala Janě. Ta se prohlédla a zkřivila obočí.

„No, já vypadám! Ani jsem si neuvědomila, že ty vlasy...“

„Z toho si nic nedělej; každá ovečka přijde někdy ostříhat. Podívej se na obličej, jsi stejná jako já...“

Jana zírala do zrcátka a nevěřila svým očím. „Opravdu! Tak já mám sestru... A proč tebe dali do kláštera?“

„Já v klášteře nikdy nebyla, jen na vychování, když jsem byla malá. Já vůbec nejsem jeptiška, to jsem se jen tak přestrojila, když jsem tě chtěla dostat tam odtud!“

„A proč? Když mě stejně vrátíte... vrátíš zpátky?“

„To říkal kdo? Jestli já, tak jsem lhala. Klášter už neuvidíš, kotě. Jestli jsi tam nechala něco cennýho, tak velká smůla, ale už to nedostaneš.“

„Nesměly jsme mít nic cenného...“

„Tak vidíš, jak to bylo dobře vymyšlený.“

„Proč teda vlastně jedeme do Vídně?“

„My nejedem do Vídně. Jedem do Švýcarska.“

Jana údivem vyjekla. Julie odklopila závěs z jednoho okénka a ukázala jí ven; Jana zpozorovala les kolem cesty a v dáli vysoké štíty Alp. Šestispřeží letělo jako šíp a sanice jenom svištěly ve sněhu, jak kočár ujížděl.

„Do Švýcarska? Co tam budeme dělat?“

„Vykoupem se, oblečem a pojedem dál. Do Itálie.“

„A co budeme dělat v Itálii?“

„Pohádáme se s panem hrabětem la Venzinim. To je můj drahý papá... tedy titulární. Budeme se hádat velmi zostra, protože nemám peníze a potřebuju. A nedám pokoj, dokud je nedostanu! Kromě toho by bylo vhodné, aby zaplatil moje dluhy. A těch je jako kvítí, i tenhle kočárek je na dluh...“

„Jak jsi mohla dělat dluhy? Oni ti jen tak beze všeho půjčili?“

„Dvorní dámě Arminské císařovny? Všude a rádi. Stačilo jenom ukázat takový papír a všude padali na nos. Víš, já jsem první dvorní dámou u císařovny Diany... to je tahle holka, moc milá, seznámím tě s ní. A tohle je její muž, Charry de Guyrlayowe.“

„První dvorní dáma... to je ale veliká čest!“

„To víš, že jo! To ostatně poznáš. Taky budeš dvorní dáma, jen co to dám Dianě vědět. Neboj, to zařídím...“

„A ta dáma vedle... pana Baarfelta?“

„To je jeho nová žena. Eva, moc milá, jenom o fous starší než já. Moc si rozumíme. Tatínek má vkus, neznám sice tvoji matku, ale moje máma prý bývala krasavice, když byla mladá. S naší ctihodnou abatyší to už asi bylo horší...“

„Cože... matka abatyše a...?“

„A co sis myslela? Vytahovala se mi s tím; byla zabouchnutá do Baarfelta, že nemohla ani spát. Když si jí nevšímal a zamiloval se do... jiný, šla do kláštera. Proto je tak trhlá.“

„Mluvíš velmi zvláštně...“ potřásla Jana hlavou.

„To buď ráda, že neznáš Dianu. Ta mluví, že by se jeden potrhal smíchy. To ostatně poznáš. Každý slovo rána palicí!“

Jana si prohlížela fotografie. „Kdo je ten mladý muž, který tě doprovázel? Je jenom tady... s těmi lokýnkami...“

„Jan Dunbar, velkoněmecký komthur. Jeden kamarád.“

„Moc hezký. On je tvůj... je s tebou zasnouben?“

„Ne, proč?“ divila se Julie, „Ani mi to nenapadlo. Líbí se ti? No co, pěkný je... a chytrý! Seznámím tě s ním, až... pokud ovšem právě nebručí v kriminále. To se dozvím ve Švýcarsku. Jestli je zavřený, budeme ho napřed muset vysvobodit.“

„My dvě? To bychom přece nemohly!“

„Když je potřeba něco udělat, tak se to udělá! On by to pro nás udělal taky!“

Zatímco si Jana dál prohlížela fotografie, znovu a znovu, Julie otevřela spodní přihrádku stolku. „A vůbec, kotě, nemáš hlad? Ani nevíš, jak mi ta vaše blbá kaše s cukrem lezla z krku!“

„Tobě ji aspoň osladili. My ji musíme jíst jen tak!“

„Takže hlad máš pořádný. Co neřekneš, máme zásoby!“

Julie vytáhla z přihrádky do zlatova vypečené kuřátko, chléb nakrájený na plátky, pohárky z cínu a opletenou láhev vína. Utrhla z kuřete stehno a vrazila Janě do ruky. „Na, nacpi se!“

Jana se na kuře vrhla jako svého času Dévi na husu; ani jí nevadilo, že jí dosti neesteticky. Julie jedla decentněji, neměla takový hlad; nalila si víno a když byla při tom, taky nalila Janě; ta se napila, ale hned vyprskla: „Vždyť je to víno!“

„A co sis myslela? Petrolej?“

„Copak je nějaký velký svátek? Maso a ještě víno?“

„Tahle ubohá svačinka? Vaše matka abatyše by zasloužila pořádně zpráskat a upálit na mírným ohni. Až jí někdo vrazí podpatek do ciferníku, tak se jí jen dobře stane...“

Jana trochu váhala, ale pak ochotně víno vypila; konečně, bylo to tokajské nejlepší značky. Julie jí statečně pomáhala; sotva byla jedna láhev prázdná, už lovila další. Kuřátko už další neměla, ale byla tam šunka a okurčičky přímo ze Znojma, ementálský sýr a namísto zákusku banány a pomeranče. Jana zírala na to bohatství s otevřenými ústy.

„Ty jsi asi hodně bohatá, viď?“

„Ani moc ne. To se teprve uvidí, jestli budu!“ Julie si loupala pomeranč a občas vyhlédla ven, „No vida, pomalu se nám stmívá! Je záhodno promluvit s Pietrem.“

Otevřela přední okýnko a povídala si s kočím italsky; potom zas okno zavřela a s úsměvem ulehla na lůžko.

„Je to v pořádku, brzo budeme v Innsbrucku. Jde to rychle, viď? To tím šestispřežím, skvělí koně! Bráška Jindra mi je sehnal až z Kladrub... to je v Čechách. Jenom ještě zaplatit a bude to dokonalý...“

„V tom Innsbrucku budeme spát?“

„Ne. Tam jenom nakrmíme koně a odpočinem si; pak pojedeme dál až do rána. Spát budeme až v Lichtensteinu.“

„Proč vlastně jedeme tak rychle?“

„Aby nás nechytili.“

„Oni... proč by nás měli chtít chytat?“

„No, jeden nikdy neví. Například, žes utekla z kláštera. Za hranicema se jim můžem vysmát, ať si tvůj papá i s matkou abatyší škubnou levou zadní!“

„A proč honí tebe? Proč jsi mne vůbec unesla?“

„Blázne! Přece nenechám sestru zašitou v takový cvokárně! To ti dá rozum, ne? Taťka by mě přerazil vejpůl, kdybych to mohla udělat a neudělala. My si vzájemně pomáháme, víš?“

„Kdo je to – my?“

„Pro začátek rodina Baarfeltů.“

„A později to bude někdo víc?“

„Jsem v několika partách, který druhý lidi nemají rádi.“

Jana mlčela, pokoušela se o ni dřímota. Julie ji nechala spát; teprve po dlouhé době ji jemně probudila: „Holčičko, oblíkej se. Budem vystupovat...“

„Vystupovat... to už jsme v Innsbrucku?“

„Hnedlinko budem. Podívej se ven, ty světla jsou Innsbruck.“

Jana vyhlédla. Sjížděli po úbočí kopce a někde hluboko pod nimi svítila světla mnoha domů. Ale další světla viděla nad sebou ve stráních, tyčících se až skoro k nebi. A úplně nahoře se ve svitu hvězd leskly zasněžené štíty.

„Zastavíme v jednom hostinci. Jsou na ledacos zvyklí, ale... snad aby sis vzala ten svůj hábit.“

Jana si natáhla šat novicky a Julie jí pomohla zavinout hlavu. Sama se oblékla do běžných cestovních šatů a na ruku si navlékla prstýnek s černým kamenem.

Projeli ulicemi, i přes noční hodinu osvětlenými; sněžilo a většina lidí byla ve svých vyhřátých domovech. Julie řídila kočího, který dle jejích dispozic projel hlavní třídou kolem radnice, několika kostelů a slavné Zlaté stříšky; potom zamířil k jednomu Gasthausu a vjel zezadu do dvora. Vzápětí se pohádal s podomkem, který je nechtěl pustit, neboť nerozuměl Pietrově italštině. Julie vysedla a promluvila s podomkem; to už na dvůr vyšlo několik lidí se světly a vítali je.

Hostinský byl tlustý a připomínal dobře naladěného pašíka; jen šedivé licousy po stranách tváře mu výhružně trčely dopředu. Zdvořile se uklonil a ptal se, čeho si dáma přeje.

„Oves pro koně, večeři pro nás a horkou koupel do vany!“ poroučela Julie, „Tu večeři do samostatného pokoje!“ Nastrčila mu před oči svůj prstýnek a hostinský přikývl hlavou. Jeho tlustá dobromyslná manželka zavedla obě dívky do pokoje a tam se jala natřásat lůžko, ale Julie ji zarazila: „Nenamáhej se, hned zase odjedeme! Nebudeme tu spát!“

„Ale proč?“ ptala se dobrácká paní, „Nelíbí se ti něco, nebo se ti nelíbíme my, sestro?“

„Hlavně se mi nelíbí policajti a pohraničníci. Cestujeme do Švýcarska a spěcháme. Hlavně tuhle sestra...“ Julie kývla na Janu a dodala: „Mohla bys nám sehnat nějaké rozumnější šaty na tu malou?“

Ježto Janě se nějak uvolnilo zavití hlavy a teď je opravovala, sklouzlo a paní spatřila její ostříhané vlasy. Zarazila se, pak se zeptala: „Dívčí šaty – nebo chlapecké?“

Julka se zarazila. „Vlastně máš pravdu. Na kluka by byly?“

„Když se chce, jde všechno. Mám tady šaty po našem Hansovi; jeho slavnostní, ale už z nich vyrostl. Snad by se hodily...“

„Jo. To bude nejlepší.“

Hostinský vstoupil s podnosem plným jídla, postavil je na stůl a zdvořile přál dobrou chuť. Jana se vrhla na jídlo se záviděníhodným apetitem, Julie už jedla pomaleji. Opět zapíjely pokrm vínem; chudinka Jana nebyla na víno zvyklá a účinkovalo na ni víc, než si Julie představovala. Nicméně projevilo se to jen tím, že dostala vesele uličnickou náladu.

Sotva dojedly, už oznamovala paní hostinská, že je připravena lázeň; Jana vyjekla nadšením a šly se koupat. Koupelna, původně prádelna, byla samozřejmě v přízemí, bylo tam teplo a smaltovaná vana plná vody, ze které se kouřilo. Jana se k vodě blížila velmi opatrně, nebyla na teplou vodu zvyklá; Julie jí nemohla pomoci, neboť jí trvalo déle, než se svlékla. Hostinská stála s rukama složenýma na objemných prsou a hořekovala:

„Ach Bože, děťátko moje ubohé! Co tam s tebou jenom dělali, taková bleďoučká, taková hubeňoučká! A co to máš na zádech, Panenko Maria, co tam jenom bylo za hrůzu?“

Konečně byla Julie svlečená; s rozkoší se ponořila do horké vody a smála se Janě, která pořád ještě váhala: „Tak jen pojď, sem se vejdeme obě! Neboj se, je to jenom voda...“

Jana opatrně ponořila tělo do vody, přemáhajíc se, aby nevřeštěla; Julka si sedla na okraj vany, vzala do ruky voňavé mýdlo a počala ji umývat jako děcko. Hostinská napřed přihlížela a jevila snahu pomáhat, ale když Julie počala drhnout kartáčem Janiny rozježené vlasy, nevydržela to a odešla. Jana se bránila (asi jako kočkovitá šelma), ale Julie byla silnější a šikovnější, tak sestřičku přece jen přemohla; nasmály se při tom dost a dost a rozlily vodu po celé prádelně, za což byly pokárány paní hostinskou, když přišla a přinesla šaty.

Jana, vymydlená a vydrhnutá doběla, vylezla z vany, paní na ni hodila froté ručník a silnýma rukama ji drhla, až jí kůže zase zčervenala; Julie si posloužila sama. Potom se jaly Janu strojit; dívka sice rudla hanbou, když lezla do kalhot, ale Julie se smála a povídala, že to není nic divného a ona chodí v jezdeckých kalhotách často a nic se jí nestane. Jinak nebyly se šaty potíže, neboť Jana díky špatné stravě připomínala spíš podvyživeného trestance než ženu. Když se nastrojila a Julie jí učesala vlasy na chlapecký účes, nikdo by nepředpokládal, že je to děvče; kdyby ovšem nebylo jemné tváře a výrazu očí, které ještě ani zdaleka neměly klukovské sebevědomí.

„No vida, panáček jako lusk!“ smál se pan hostinský, který stál v chodbě s táckem se skleničkami a láhví domácí višňovky, „Skutečně se nezdržíte přes noc? Ani dvě tři hodiny?“

„Kdepak, ráno chceme být ve Vadúzu!“ vysvětlovala Julie.

„Tak si aspoň dáme na cestu, ne?“ smál se a naléval všem, i své ženě. Julie si s ním přiťukla a obrátila do sebe skleničku, jako by to byla voda; ale Jana se rozkašlala a slzy jí vhrkly do očí. „A do druhé nohy!“ naléval opět hostinský. Julie uchopila sklenku a vysvětlovala: „Podívej: nadechneš se, záklon a spolknout! To potom pěkně hřeje v žaludku...“

Nejen že to hřálo, Jana zčervenala v obličeji a těžko se jí dýchalo. Julie se rozloučila s hostinským i jeho ženou, a už se zase vracely do jejich pojízdného domečku.

„Zapomněla jsi zaplatit!“ upozornila Jana.

„Neplatíme, jsme na svým. To jsou přátelé mého otce, Baarfelta. V našich hostincích jíme a spíme zadarmo, stačí, co vydělají na jiných. My jim zase prospíváme jinak. Pietro! Avanti!“

Bělouši si přece jenom odpočali a běželi neúnavně dál; Julie uložila Janu na jedno lůžko, Janě tekly z očí slzy a šeptala:

„Já jsem tak šťastná, že mám sestru... Já jsem tak šťastná!“

„Však já taky,“ řekla Julie a sfoukla lampu.

„Nebudem ještě spát!“ rozhodla Jana, „Povídej si se mnou! Doma v klášteře bych už dávno spala... kdyby matka abatyše nenařídila celonoční modlitby. To někdy dělala, když nás ohrožoval ďábel...“

„Vaše abatyše je sama ďábel a neví o tom.“ smála se Julie.

„Že by mohla být ďábel, tomu bych věřila, byla někdy moc zlá! Ale že by o tom nevěděla? To snad není možný...“

„Žádnej ďábel nic neví. Jsou to pitomci. Jedinej chytrej mezi nima je hrabě Feroz... to je jeden kamarád.“

„Nepovídej! Fakt že by byl čert?“

„Vytahuje se s tím. Jenže mezi náma, pěkně kecá. Zatím toho tolik nepředvedl, aby se mu dalo věřit...“

„Teda... a nebála ses ho?“

„Proč? Zkoušel mi dělat všelijaký návrhy, ale copak jsem blbá? Potom ho Honzík dosekal, tak už snad dá pokoj.“

„A kdyby byl fakt čert, bála by ses ho?“

„Proč? Buďto bych ho poslala pryč, nebo mu dala příkaz, podle okolností. Čerti jsou silně zmatený bytosti, sami žádnej rozum nemají a naučit se nic nechtějí nebo nedokážou. Co s nima?“

„Tak proč se jich teda lidi bojí?“

„Protože jsou ještě blbější než oni; to je jasný.“

„Matka abatyše mluvila docela jinak než ty!“

„Protože je zmatená. Tak vidíš, že je démon.“

„Ty se nebojíš vůbec ničeho na světě?“

„Já se bojím skoro všeho, nemysli si. Proč?“

„Že ses nebála mě osvobodit. Přijít pro mě do kláštera...“

„Bylo to potřeba. Když je něco potřeba, musíš to udělat. Nesmíš se bát, i kdyby se ti třásly kolena. Jinak bys... už potom pořád od tý chvíle byla zbabělej srab.“

„A to nejde?“

„Smáli by se mi. Kamarádi a kamarádky... chechtali by se, že nosím komthurskej kříž a při tom jsem malá zbabělá holka.“

„Komthurskej kříž? Co je to?“

„Taky řád; jenomže jinej než ten váš. Nepolepšila sis zase tak výrazně, holčičko; z jedněch klepet do druhejch. Vlastně možná, že sis nepolepšila vůbec. Kdybych tě tam nechala, třeba bys byla šťastnější. Udělali by z tebe blbýho démona.“

„To myslíš, že by bylo dobrý?“

„Démoni jsou takový: blbý a šťastný. Vlastně, šťastný nejsou; vadí jim, že jsou blbý a nevědí, co s tím dělat. Chudinky.“

„Co za to ode mě budeš chtít?“

„Abys za pár měsíců dělala to, co já.“

Jana jenom zamručela: „Jednoznačně nehrozí! Nezvládám...“

„Jednoznačně se rychle učíš. Už mluvíš líp než včera. Klidně si dáchni, je to první den. Pohlídám tě...“

„Ty budeš dělat co?“

„Meditovat.“

„Jako modlit se?“

„Taky. Ale hlavně přemýšlet, co si počnem zítra.“

„Ty to nemáš promyšlený?“

„Mám, ale určitě ne dokonale. Hledám na tom chyby dřív, než je najdou nepřátelé. Nepřátel máme hodně a jak najdou chybu, budeme v ohrožení. Je nutné předcházet... a tak.“

„Ty seš tak chytrá!“ vzdychla Jana, „Povídej mi ještě něco!“

Julie jí začala povídat o Hůrce a o kamarádech; a pokračovala až do chvíle, kdy podle pravidelného dechu poznala, že Jana spí.

„Tak dobrou noc,“ pošeptala jí a přikryla ji dekou, „Andělíčku můj strážníčku, bráško Jerzy a všecky ostatní andělé, který nás tam nahoře hlídáte... hlídejte dobře!“

Potom se zavrtala taky do pelechu a usnula.


Janu probudilo sluníčko; otevřela oči a udiveně zírala na nízký malovaný strop, zhasnutou lucernu na řetěze a tygří kožešinu, kterou je zakrytá. Nezvyklé teplo ji překvapovalo, v klášteře byla zima i v létě. Ohlédla se a spatřila Julii, která ležela na svém lůžku a četla si nějakou knížku. Když si všimla, že na ni Jana kouká, knížku sklapla a zasmála se: „Dobré ráno, Janičko!“

„Dobré ráno... kde jsme?“

„V Alpách. Podívej se přeci ven!“

Jana se zvedla a vyhlédla. Koně drobně klusali holou plání, pokrytou jiskřícím sněhem, nad kterou se po obou stranách tyčily oslnivé štíty ledovců. Jana nadšením nemohla popadnout dech; rozhlížela se okouzleně okolo a chtělo se jí zpívat.

„Svět je přece krásný!“ vydechla.

„Viď! Svět je nádhera, však uvidíš! Pojď se vykoupat!“

„Vykoupat – už zas? A kam?“

Julie zaklepala na přední stěnu a saně zastavily; pak hbitě svlékla hedvábné pyžamo, otevřela dveře a vyskočila do sněhu. Protože ho bylo dost, zabořila se rázem až po kolena, ale to jí nevadilo. Jana vyskočila za ní, Julie ji porazila do sněhu, padla na ni a obě sestry se se smíchem válely ve studené lázni.

„Au, je mi zima!“ kňučela Jana, ale prala se s Julkou statečně a bránila se, aby jí Julie nenacpala do pusy sníh.

„Nevěřím, při tvým tréninku...“ smála se Julka a dovolila jí vyhrát, ačkoliv byla silnější; ale sotva se pořádně vyválely, už spěchaly do tepla. Opět přišlo ke slovu tření ručníkem. Jana se cítila jako ptáček – jenom vzlétnout.

„Ptáček potřebuje do zobáčku,“ řekla Julka, to už zase jely, „Dáme snídani, ať nejedem přes hranice s prázdným žaludkem!“

Na kamínkách v podlaze uvařila čaj, pak jedly housky se sýrem a šunkou; víno tentokrát nebylo a Jana byla ráda. Než dojedly, už Pietro oznamoval, že jsou na hranicích a děvčata se nakvap oblékala, aby mohla vystoupit.

Hranice tvořila černožlutá závora a u ní domeček, v němž žili tři strážníci; služba nebyla těžká a každý cizinec byl v tento zimní čas exotický. Julie předložila svůj pas a celník jej bez námitek potvrdil; zato nad Janiným pasem kroutil udiveně hlavou:

„To se mi nelíbí... ne, to se mi vůbec nelíbí! Tohle není žádný úřední dokument... to dělal někdo sám a ještě špatně!“

Julie se urazila, neboť pas dělala sama a byla na něj patřičně hrdá. „Co je na něm tak špatného?“

„Podívejte se, milostivá slečno: ten, kdo to dělal, si vůbec nedal práci s napodobením... tady, tadyhle... to nemůžu uznat, podívejte! Špatná práce, moc špatná práce! Ten pas je docela určitě falešný!“

„A co byste říkal na tuto bankovku?“ ptala se Julie a podala mu rakouských sto zlatých.

„Inu – ta je pravá, jak se zdá!“ řekl spokojeně.

„Výtečně! Tedy si ponechte bankovku, pas si ponechám já!“

Celník se zatahal za vousy, pak se usmál. „Šťastnou cestu, milostivá slečno – a pozor příště!“

„Děkujeme za spolupráci!“ řekla Julie a už se jelo. Vjížděly do Lichtensteinského knížectví, obnášejícího město Vadúz, dvě vesničky na stráních a kamenný hrad, přilepený na skálu uprostřed města. Celníci si prohlédli oba pasy, neřekli á ani bé a pustili děvčata bez povídání do země.

„Hned jak budu ve Vídni, řeknu Janovi, aby mu vrátili školné!“ durdila se Julie, „Tvrdil mi, že mě naučí dělat pasy – jo!“

„Kdo je to?“

„Arcivévoda Johann Salvátor. Taťkův kamarád.“

Jana překvapeně zmlkla; ostatně vjížděli do města. Vystoupily a procházely se po ulicích, zatímco Pietro zavedl koně do stáje, aby jim popřál odpočinku. Ve Vadúzu nebyl řádový hostinec, museli na soukromou hospodu. Jana se rozhlížela jako u vytržení; Julie zatím sehnala několik pohlednic, složila je do obálky a psala na ni adresu; potom přivolala Janu:

„Dovol, abych ti připomněla naše povinnosti dvorních dam. Napiš semhle pozdrav pro naši paní, císařovnu Dianu!“

„Proboha, já? A... jak se oslovuje? Veličenstvo nebo...“

„Tak já to napíšu sama. Sleduj:

Ahoj, Diano!

Hřejivý pozdrav z Lichtensteinska, ježto je tady zima jako v psinci. Sem ses asi ještě nepodívala? Máš čeho litovat, je tady krásně. Vytáhla jsem z myší pasti sestru Janičku von Gremis; bude tvou dvorní dámou, jestli souhlasíš. Nechytili nás a je to nejspíš v suchu. Budu ti povídat, jen co se uvidíme.

 Ahoj Julie.

Teď se pod to podepiš! Hezky, čitelně!“

„Eupraxie nebo Jana?“

„Jana von Gremis. To přece zní hrdě, ne?“

„Radši bych se psala von Baarfelt, když už.“

„Já taky, věříš? Jenže to nejde. Potřebujem penízky. A ty nám Tomáš nedá, není padlej z jahody. Musíme se kamarádit s našimi milými otčímy. Tak piš!“

Jana se podepsala, Julie zalepila obálku a dala na poštu. Potom se potloukaly městem, nakupovaly drobnosti, smály se; na oběd si zašly do dobré restaurace, Jana se představovala Eugen von Gremis a dávala se do řeči s nějakými příjemnými turisty. Julie vysvětlovala, že naučí Janu lyžovat; a skutečně, koupila jí dvě dlouhé lyže se zobci vpředu a hůl (tehdy se používala jen jedna). Odpoledne tedy strávily na lyžařské louce za městem. Jana padala častěji, ale v chlapeckých kalhotách se jí lépe vstávalo než Julii v jejích širokých sukních. Julie se zlobila a vyhlašovala, že bude chodit taky v kalhotách jako Diana.

Večer se Julka zaobírala myšlenkou, že vezme Janu na nějakou zábavu, pokud možno v nóbl podniku; seznámily se na lyžařském svahu s několika mladými důstojníky z vysoko postavených rodin a ti samozřejmě neváhali Julii zvát. Ale Jana byla unavená a takový život na ni nebyl; chtěla spát a tak si šly lehnout. Konečně, ani Julie nebyla tak úplně fit po tom cestování.

Ale ráno vstaly čiperně; koně si už taky odpočali po namáhavém přejezdu poloviny Rakouska a ochotně vyrazili dál. Saně se hnaly zmrzlým sněhem k Bernu a sluníčko zářilo, ale Jana koukala, jako by jí spadly hračky do kanálu.

„Copak?“ všimla si toho Julie, „Stesk po rodném klášteře?“

„Mohla bych se tě na něco zeptat, Julko?“

„Netrpělivě čekám, až se začneš vyptávat.“

„To už bude pořád takovéhle?“

„Tak první otázku jsem nepochopila. Na co se ptáš?“

„Budeme utíkat a skrývat se? A oni nás budou honit?“

„Pořád to tak nebude, ale ještě nějaký čas jo.“

„Až to skončí, potom bude co?“

„Potom dojedeme někam, kde se nebudeme muset schovávat. Někam k přátelům... k Dianě na Hůrku nebo do Florencie...“

„Kde nám už nic nehrozí.“

„To víš, že ne! Tam budeme pod ochranou; kdyby si někdo troufl nás ohrožovat, naše armáda ho zruší jako nekrytej účet!“

„Ale ohrožovat nás někdo bude pořád.“

„No vlastně... máš pravdu.“

„Co jsme provedly tak hroznýho?“

„Nic! Vlastně já jo, unesla jsem tě z kláštera.“

„Ne, já myslím to předtím. Už když jsem přišla do kláštera, řekla mi matka představená, že je to trest za moje hříchy. Za jaké hříchy? Co jsem vlastně spáchala?“

„Aha; už začínáš přemýšlet. Inu ano! Jsi Baarfeltova dcera.“

„Každá holka je snad něčí dcera, ne?“

„To jo. Jenže Baarfeltovy dcery zlobí; třeba unášejí svoje sestry z vězení. Jsou to holky neposlušný a je potřeba je bít.“

„Kdybys mě odtamtud nebyla unesla, co by bylo?“

„Nevím. Zůstala bys tam navěky; a třeba by z tebe nakonec byla hodná a poslušná jeptiška. Co já můžu vědět?“

Jana chvíli zpytovala svědomí. „Já nebyla poslušná holka!“

„Slyšela jsem. Pokoušela ses o útěk, povídala abatyše.“

„Pokoušela jsem se o víc věcí, o tom ani ona neví. Jenomže mi nikdy nic nevyšlo.“

„To je tím, že seš ještě moc malá. Začalo by se to dařit...“

Jana chvíli zhluboka dýchala. „Já už nejsem malá, Julko. Řekni mi to všechno. Chci to vědět teď hned!“

„Tak dobře, když chceš: svět není tak hezká idylická zahrádka, jak ti odjakživa povídali. Je to občas trochu ošklivý místo, kde se hrajou drsný a nebezpečný hry. Když se narodí kůzle, tak se mu zdá, že všecko je hrozně krásný: sluníčko a louka a kytky a mlíko od maminky starý kozy. Jenomže chodí taky zlí vlci. A řezník.“

„To už všechno vím.“

„Jseš to kůzlátko, na který padl blbej los. Máš černou tečku na čumáčku; tak tě zavřeli do chlívka a přemejšleli, co s tebou. Mezi lidma se kůzlátko nedá jen tak bez řečí podříznout. Jenomže, máš taky svý stádo. Tak poslali kozu rohatou rozbořit chlívek.“

„Proč kůzlátko?“

„Strašně moc tak vypadáš.“

„Kvůli těm vlasům?“

„Taky; ale tak vůbec. Jseš kůzlátko.“

„Tak jo. Budeme utíkat, budeme se schovávat a potom přijdeme někam, kde budem pod ochranou. A co bude dál?“

„Potom se ti to začne líbit.“

„A to je všechno?“

„Jo. Potom budeme útočit a prchat budou zas ty druhý.“

„Před náma? To si děláš legraci!“

„Už teď z nás má leckdo strach. A bude hůř.“

„Co jsme tak hroznýho, že se nás musejí bát?“

„Templáři. Rytíři svatého chrámu.“

„Templáři byli zrádci a kacíři!“

„A kradli malým dětem svačinu.“

„Není pravda, co se povídá?“

„Jeden povídá to, druhý ono. Něco je pravda, něco ne.“

„Ty víš, co je pravda?“

„Na to téma držel taťka na Hůrce přednášku. Stručný obsah: Absolutní Pravda je Bůh a jenom Bůh ji zná. Člověk má šanci znát maximálně část pravdy. Podle toho, na kolik má rozum.“

„Podle tebe jsem blbá?“

„Další nakládačka z taťkovy filozofie: Je úplně jedno, co si myslím já nebo ty nebo někdo. Důležitý je analyzovat skutečnost tak, aby se co nejvíc blížila pravdě.“

„Tyhle moudra přednáší často?“

„Díky Bohu, jenom když se sejdou posluchači a požádají ho. Jen tak v denním životě káže vysloveně nerad. Je si vědom, že stejně nikdo nic nepochopí a nebude se podle toho řídit.“

„Už jsem se lekla. Ale tys to všechno nastudovala, že?“

„Nebylo vyhnutí. Tam to musíš znát; dokonce chtěli, abych v tom smyslu dávala sama přednášky. Zatím se bráním zuby nehty.“

„Udělej přednášku mně!“

„To snad přece ne! Tak protivná mi zase nejsi!“

„Jenom takovou malou. Něco jako stručný úvod do templářského způsobu myšlení. Abych se nejevila jako úplný tele!“

„Aha... no, konečně... ale jak usneš, tak přestanu!“

„Neusnu, slibuju. A budu maximálně hodná!“

„No jo, tak... počkej. Nejdřív zjistíme, co už znáš. Proč je člověk na zemi a co tady dělá?“

„To je lehký: člověk byl vyhnán z ráje, protože se dopustil prvotního hříchu. Tak žije na zemi.“

Julie otevřela pusu a nadechla se. Pak vydechla: „No... teda do jistý míry to pravda je. Jak tak koukám, začnem fakt od nuly... těm tvejm jeptiškám bych nacpala jejich blbý kecy do chřtánu!“

„Chceš říct, že i to bylo jinak?“

„Jsme věční služebníci Boží. Každej z nás, ať chcem nebo ne. Některej to neví, ten je v démonský kvalitě nevědomosti. Někdo to ví a kašle na to, ten je v lidský kvalitě vášně. Někdo to ví a má z toho radost; ten je v kvalitě dobra a má šanci se z toho nějak v budoucnu vymotat. Existujou přírodní zákony; podle těch nám Bůh nalajnoval hřiště a my si na něm všelijak plácáme balónem, jak nám stačí síly a inteligence. A Bůh nám to píská jako rozhodčí.“

„Pěkně divná představa!“

„Jo, souhlasí: divná, ale přehledná. Svýho času přišla potřeba osídlit Zeměkouli lidstvem. S andělama nebyly dobrý zkušenosti, byli voprásklý a ruce jim šly od práce; hmotného těla nemaje, tvořili Slovem jako Nejvyšší Pán, jenže samý paskvily. Viz případ Lucifera, Syna Jitřenky, kterej zbodal, co se dalo.“

„Tvoje verze Bible je nesporně zajímavá...“

„Oficiální text si můžeš přečíst v knížce. Já to podávám tak, jak to dopadlo podle výsledků. Hospodin uplácal z hlíny dvě pokusný figury, vdechl do nich duši a povídá: »Tak cvičně, Adámku a Evičko, žijte tu šťastně a nechoďte mi na jablka!« Potom si sedl do houpacího křesla a čekal pár set let, až jim dojde, co jsou to jablka a proč je na ně vůbec upozornil...“

„A tehdy přišel Satan a navedl Evu, aby utrhla jablko...“

„Tehdy Adam a Eva žili v ráji spokojeně a živili se ovocem ze všech ostatních stromů. Hospodin čekal, až si uškubnou to jablko, Adam už natahoval ruku, jenže Eva povídá: »Prosím tě, nech Mu ty jabka, víš jakej Je, zas bude dělat kravál! Stojí ti to vůbec za to?« Adamovi to nestálo za to, tak šli vedle na banány a...“

„Ale tak to nebylo! Satan se proměnil v hada...“

„Hospodin to nemohl vydržet; tak zavolal Satana a povídá: »Mám už z těch dvou hlavu jako škopek, jak dlouho myslíš, že jim bude ještě trvat, než je napadne si zobnout? Země je nesličná a pustá, je potřeba je vykopat z týhle zahrady, aby se rozešli do celýho světa a zalidnili Zemi, jenomže je to ani nenapadne! Je to na tobě, nějak je oblafni, seš v tom přece expert!«

»Tak jo, šéfe,« řekl Satan Ďábel, »Ale necháš mě hrát si taky! Už mě nudí chodit po ohnivým kamení a hlídat nebe, na který nikdo se zdravým rozumem jakživ nezaútočí! Jenom mi ještě vysvětli, proč je potřeba, aby spáchali ten prvotní hřích!«

»Vidím, že byla chyba stvořit tě v kvalitě nevědomosti, ale co se dá teď dělat. Kdybych jim řekl jasně, o co Mi jde, budou se na Zemi flákat od ničeho k ničemu jako tady a v životě na nic nešáhnou. Až budou mít hlad, kleknou na kolena a budou se ke Mně modlit: Tatíčku, dej jako vždycky, však jsme Tvý děti a Ty nás máš určitě rád! Je potřeba jim říct na rovinu: nic nebude, zmetci bídní, naštvali jste Mne! Oškubali jste jablka z Mýho zakázanýho stromu, tak pojedete z ráje jako fretky!«

Jana se skvěle bavila. „A co bylo dál?“

„Neumíš snad číst? Satan Ďábel se proměnil v hada, nahecoval pramáti Evu, ta nabídla jablko Adamovi, už tu byl prvotní hřích a lidi vyjeli z ráje jak fretky. Ne že by se jim chtělo, ale přišel archanděl Gabriel s ohnivým mečem, tak museli!“

„Ale... podle tebe si Bůh přál, aby ten hřích spáchali?“

„V celém Vesmíru se nestane nic, co by si Bůh nepřál.“

„A účel byl čistě dostat lidi na Zem, aby ji osídlili?“

„Jo. Taky je udržet v trvalým strachu, že si s nima Nejvyšší Pán jednou vyřídí to jablko. Ze začátku to docela fungovalo, až potom se to začalo kazit, ale to se dalo čekat, jsme lidi.“

„To zní, jako kdyby si s náma Bůh jenom hrál!“

„On si s náma hraje. Pro něho to jsou hry, my to vnímáme jako boj o holej život. Když nám dojde, jak to ve skutečnosti je, máme šanci se trochu vzpamatovat, ale dlouho to trvá a dost to bolí.“

Jana kroutila hlavou. „Jak si s náma teda Bůh hraje?“

„No, ty hry jsou různý. My jim říkáme přírodní zákony. Nebo taky společenský zákony, příkazy Písem a tak. A porušujem je, to je samozřejmý; za to blbý jablko bysme si v životě nevykoledovali věčný zatracení, to snad chápeš, ne?“

„Naším údělem je tedy věčné zatracení?“

„Vůbec ne; tím se nám jen vyhrožuje. Bůh je tak laskavej, že nám odpouští všechno; vlastně nás nechává hřešit jenom proto, aby nám měl co odpouštět. Jsme jeho děti; děti kolikrát táta nechá řádit tak, že sousedi žasnou. Nás má taťka taky rád...“

„Taťka Baarfelt nebo taťka Bůh?“

„Oba, ale hezky jsi to formulovala. Budeš chytrá a budeš dávat pěkný přednášky, až ještě o chlup povyrosteš.“

„Tak povídej dál a nezdržuj!“

„Dobře; takže Jehova Bůh rozbalil Satanovi šachovnici a povídá: »Uděláme to takhle: ty budeš hrát černejma figurama, já bílejma. Co ty na to?« Jenže Satan Ďábel kulí oči, třepe rohama a povídá: »Ať na to čumím jak chci, já tady nevidím žádný černý ani bílý; na každým jsou ty barvy tak divně smíchaný, že není jasný, jestli je to Tvá figurka nebo má!« »No vidíš,« povídá Bůh, »Tak v tom je právě princip. Oni hrajou taky; aby si zahráli, můžem hrát všichni, ty, Já i oni. Každej má šanci.«

»A to není spravedlivý!« povídá Satan, »Oni musejí hrát podle pravidel, Ty a já máme možnost je měnit!«

»Chceš říct, Já mám možnost je měnit; ne že bys občas něco nemohl, ale na co šáhneš to pokazíš, známe tě. Radši se drž při zdi a využívej Mojí dobré nálady; ale když nějaký člověk udělá chybu, smíš ji využít.« Tak se to od té doby hraje...“

„Aha... nejsme černý ani bílý, proto na nás Satan může. Já jsem ale složila slib! Patřím Bohu, ne žádnému muži!“

„Patříme Bohu, ať něco slibujeme nebo ne. Taky tvůj muž patří Bohu a tvoje dítě Mu bude patřit. Je vůle Boží, abys porodila dítě pro Jeho slávu. Tak jako Marie, Matka Boží.“

„To může udělat žena, která je vdaná. Ale já se nikdy nevdám!“

„Doufám, že tak hloupé řeči Satan neslyší; ten by jásal! Ďábel vždycky zajásá, když někdo povídá něco hloupého...“

„Copak nemáš vůbec žádné morální zásady?“

„Myslím, že mám. Taky jsem samozřejmě v ohrožení, jako ty; ale snažím se nějak ovládat. Doufám.“

„S takovými názory tě určitě brzo svede nějaký chlípný kozel!“

„Svede mě ten, komu to dovolím. Já rozhodnu, koho si vezmu a kdy se to má stát. Myslím, že to nebude ani náhodou, ani proti zákonům Božím. Tak hloupá už snad nejsem...“

„Že jsi to ještě neudělala!“

„Uklidni se a poslouchej: Podle našich zákonů je tvým manželem před Bohem ten, komu dáš svoje tělo. Nevěděla jsem to, ale cítila jsem něco podobného; teď už to vím. A nedám svý tělo nikomu, kdo si to nezaslouží. Tak jsem rozhodla a tak... dokonce se svěřila do Jeho ochrany. Bůh rozhodne...“

„To nechápu!“

„Když se modlíš, řekneš: Pane, toto tělo je Tvoje. Dal jsi mi je, ale já Ti chci tímto tělem sloužit. Máš možnost použít Mne podle Své vznešené vůle; učinit se mnou, co chceš. Ochraňuj mne a veď po Svých cestách jako Dobrý Pastýř; já chci být Tvou ovečkou a plnit Tvá přání...“

Jana chvíli nevěřícně zírala; pak jí vyhrkly slzy.

„Už chápeš?“ řekla Julie vlídně, „Ať mne pošle kamkoliv, ať se mnou cokoliv učiní, bude to Jeho vůle! Může způsobit, abych se ocitla v nejčernějším pekle, abych ztratila všechno, co mám; ale já Mu chci sloužit až do konce světa!“

„Ale proč...“ Jana štkala a nemohla popadnout dech, „Proč tedy říkáš všechny ty ohavné věci?“

„Ty ohavné věci jsou součástí světa. A všechna svědectví se zatím shodují v tom, že nejsou ani zdaleka tak ohavné, jak říkají různí hlupáci. Je v tom bolest, pokoření a trýzeň; ale je tam taky rozkoš, uspokojení a radost. To všechno dává Bůh; máme snad právo některé Jeho dary odmítnout a jiné přijmout? Budeme-li si vybírat, budeme jako ten Satan; ten taky pořád spekuluje, jak by získal něco navíc a vyhnul se tomu, co se mu nelíbí...“

Jana neříkala nic; jenom brečela.

„Když jsem byla dítě, chtěla jsem pestré krásné hračky. Teď už znám hodnotu věcí; vím, že nejvyšší cenu lidé připisují často něčemu naleštěnému, načančanému a zbytečnému. Já už nejsem dítě; vybírám si, co chci, podle skutečné hodnoty. Když řeknu, že chci žít v tomto světě, říkám zároveň, že chci všechno: i utrpení, i bolest a neštěstí. I lásku a rozkoš; děti zrozené v bolesti. Už vím, co chci a vím, co nechci. Když jsem řekla, že chci věčně sloužit, nebylo to dětské blábolení.“

„Ale... proč mi tohle nikdy nikdo neřekl?“

„Třeba řekl a tys to jenom nepochopila. Nebo to ani nevěděli; ty už to teď víš. Od téhle chvíle si volíš svůj život sama; nemáš nad sebou pána kromě Boha. Jsi Templář.“

„Mám složit nějaký slib?“

„Každý den skládáš slib; každým krokem, který učiníš. Každý tvůj dobrý čin je potvrzením tvého slibu; každý ničemný čin jeho porušením. Když ráno otevřeš oči a pohlédneš na svět kolem, slibuješ, že tento den prožiješ ke cti a chvále Boží a budeš činit dobro každému z tvorů, které Bůh stvořil. Když si třeba jen všimneš, jak krásně svítí slunce, jak venku zpívají ptáci, jak je tráva zelená; nebo jak teď zrovna venku nádherně mrzne, je to tvé poděkování Bohu za svět, který stvořil.“

„Ale Bůh je přece víc než svět!“

„Ano; svět je jen Jeho výtvor. Ale není úplně dokončen; čeká na tvoje ruce, abys jej dokončila. Bůh ti dal právo pomáhat Mu při stvoření; není to nádherné? Máš právo vložit ruku na dílo Boží, co ještě můžeš chtít víc?“

Jana ji objala, sevřela ji pevně rukama a přitiskla se k ní.

„Julko, já bych chtěla být jako ty! Taková chytrá a krásná... všechno znáš a víš, se vším si poradíš! Teprve teď vidím, jak já jsem ubohá a bezvýznamná, ošklivá, neschopná...“

„Proč povídáš takové hlouposti? Jsi nádherné dílo Boží; jsi přece člověk! Jenom na tobě záleží, co ze sebe uděláš! Nejdříve musíš dát do pořádku sebe, potom můžeš začít s ostatním. Naučila ses přemýšlet; teď si správně uvědom situaci, prober ji ze všech stran a ujasni si své postavení. Pokud budeš mít nějaké otázky, ráda ti je všechny zodpovím. Až se uklidníš, domluvíme se, co budeme podnikat dál. Teď ale ne, protože jestli se nemýlím...“ Julie vyhlédla okénkem a usmála se: „Ano, vjíždíme do Bernu!“

Jana vykoukla a spatřila město, které se jí okamžitě zalíbilo. Také zjistila, že se nachyluje k polednímu a bylo by záhodno se ubytovat někde, kde by jim dali dobrý oběd. Julie se s ní v tomto názoru zcela shodovala.

„Skvělé! Co tady budeme dělat?“

„Budeme pracovat. A sice, budeme se starat o peníze. Kdybys to nevěděla, to jsou ty kulaté kovové plíšky, které se tak rychle rozkutálejí; a penízky potřebujeme, abysme se napapaly a nemrzly zimou, kdybychom neměly šatičky...“

„Já to chápu. Jenomže, jak se vydělávají peníze?“

„Těžko, holčičko. Vydělávat si poctivě je obtížné, trvá to dlouho a bolí od toho ruce nebo hlava; při ostatních způsobech je to lehčí, ale člověk zas musí slevit z těch ušlechtilých zásad, o kterých jsme si právě povídaly.“

Zajely do hostince, který měl název U Černého Medvěda a v řádu pověst slušného podniku, kde se obvykle bydlí. Majitel byl mladý a sympatický, kuchyně výborná a pokoj, který si najaly, slušný, ač ne přepychový. Po obědě se vydaly do města, ale nikoliv jen tak na procházku, nýbrž za určitým účelem. Julie hledala jednu adresu ve středu města; byl to výstavný dům s renesančními freskami. Julie rázně vstoupila dovnitř a nějakého mladíka se zeptala na pana doktora; když jí ochotně ukázal, vešla i s Janou do jeho kanceláře. Podle rytého nápisu na dveřích byl advokát a čekárna jeho kanceláře byla zařízena tak přepychově, aby bylo jasné, že dobrý. Jakmile obdržel navštívenku slečny la Venzini, přijal je a osobně jim přišel vstříc do čekárny.

„Jaké šťastné události mohu děkovat za tu čest?“ zeptal se, když je usazoval do křesel. Byl šedovlasý, okolo padesátky, vybraně oblečený, uhlazený, s úskočnou liščí tváří.

„Byly jsme k vám doporučeny doktorem Berlingem.“ řekla Julie, „Doktor Oskar Berling z Vídně...“

„Ach!“ advokát se usmál o stupeň vřeleji, „Jste Oskarovými přáteli? Nezmínil se mi doposud o rodině... la Venzini.“

„Snad budete znát alespoň jméno Baarfelt.“

„Ach tak!“ advokát chápavě pozvedl obočí, „Tedy... vy jste...“

„Jsem Baarfeltova dcera a jednám částečně z jeho pověření.“

„V pořádku, dejme tomu. O co vám tedy jde, slečno?“

„O peníze. Jedná se o majetek rodu barona von Gremis.“

„Ano, ovšem. Baron von Gremis – z Vídně? Zjistím o té rodině patřičné informace. Mají vaše nároky nějaký právní podklad?“

„Samozřejmě. Tato mladá dáma je baronesa von Gremis.“

„Zábavné. Tento chlapec...?“

„Je dívka. Jana von Gremis. Vypadá poněkud divně, ale doufám, že vám to nepokazí dobrou náladu.“

„Baronesa von Gremis má samozřejmě právo vypadat, jak chce.“

„Není to její vina. Ve třinácti letech byla předána do... opatrování klášteru, měla se stát jeptiškou. Za nynějšího stavu změnila záměr svého otce a rozhodla se žít za klášterní zdí. S tím souvisí její úmysl starat se o svá dědická práva.“

„Baron von Gremis s tím souhlasí?“

„Nepředpokládám. Obávám se, že bude ostře proti, až se o tom dozví. Ovšem nám nejde o barona; vaším klientem je Jana a je tedy třeba hájit její práva.“

„To však nebude jednoduché; není ještě plnoletá, že? Kolik vám je let, slečno?“

„Patnáct.“ řekla Jana vyhýbavě.

„V tom věku mají rodiče právo disponovat dcerou dle vlastního uvážení. Dokonce včetně opatrování kláštera. Teprve po dosažení jednadvaceti let bude moci svobodně rozhodovat o své vlastní existenci. Její odchod z kláštera byl unáhlený a podle zákona se tam bude muset vrátit, jakmile bude nalezena a bude oznámeno rozhodnutí jejího otce...“

„Ano, to jsem si taky uvědomila. Poradila jsem se s Berlingem a ten mne ujistil, že zákony stojí proti nám. V takovém případě se nedá vyhovět zákonům, je nutno se postavit proti nim. Nevzpomínáte si na žádný zákon, který by hovořil pro nás? Třeba zákon o odebrání dítěte rodičům, kteří se o ně dostatečně nestarají a o určení poručníka?“

„Velmi těžko, slečno. Za prvé opatrování v klášteře je tím nejlepším způsobem výchovy, jaký zákon uznává; za druhé nelze určit poručníka, který by vyhovoval vám i jí. Zákon chrání v každém případě rodiče.“

„Nemůžeme přece dovolit, aby ji vrátili do kláštera!“

„Budete to muset dovolit. Jinak porušíte zákon o výchově nezletilých dětí a také zákony, ochraňující církev a náboženství. Chcete se dostat do konfliktu s katolickou církví?“

„Chci – nechci! Jak koukám, církev očividně touží po konfliktu se mnou! Co mi můžete poradit, co by nám pomohlo?“

„V žádném případě se nevracet do Rakouska. Baron Gremis bude muset provést řadu složitých opatření, než svou dceru najde a docílí, aby švýcarská policie proti vám zasáhla. V Rakousku to je mnohem snazší, ale Švýcarsko je neutrální půda a Gremis bude muset žádat o zásah, to chvíli trvá. Nedovedu si představit jinou možnost než zdržovat se na půdě jiného státu až do doby, než slečna dosáhne plnoletosti.“

„No – to je teda rada za všechny drobný!“ vyjela Julie, „To se máme nechat štvát z místa na místo a nechat se honit policií?“

„Pokud se vše seběhlo tak, jak říkáte, nezbývá jiná možnost. V každém případě jednáte proti zákonu.“

„Tak!“ Julie plácla dlaní do stolní desky, „To si teda já líbit nenechám! Myslíte, že Baarfelt by si to líbit nechal? Koukněte, doktore: zahájíme proces o navrácení poměrné části gremisovského jmění slečně Janě! Má na to právo, takže jí musí být podíl přiřknut, ne? Jménem Jany podáte na barona von Gremis žalobu u soudu ve Vídni pro neoprávněné věznění a kruté zacházení! A budete žádat polovinu jmění!“

Advokát se rozesmál. „To přece nejde!“

„Drzé čelo lepší než poplužní dvůr, říká táta. Obžaloba proti Gremisovi nemusí ani tak stát na pevných základech, jako musí být patřičně rozvleklá a spletitá. Fakta... vám sepíšu a pošlu z Itálie, tady je moje adresa. Akci spustíte, jakmile se Gremis dozví o Janině zmizení. Účelem první fáze je vyděsit ho tak, aby si myslel, že u soudu prohraje – dokážete to udělat?“

„Myslím, že o to bych se pokusit mohl. Co vy zatím?“

„Budeme žít v Itálii, případně někde jinde. Jsem první dvorní dámou arminské císařovny a jezdím sem tam po Evropě, jak mi káže služba; tu a tam dělám dobré skutky, jako zrovna teď. Co budete potřebovat k podání žaloby?“

„Písemné zmocnění.“

„Fajn. Janičko, sepíšeme zmocnění!“

„Okamžik. Kolik let je vlastně vám, slečno?“

„Osmnáct.“

„V tom případě nejste ani vy právně způsobilá. Nemůžete vůbec podávat žalobu ani vystupovat jako soukromá osoba. Nemůže za vás podat žalobu váš otec?“

„Baarfelt nesmí do Rakouska. Musel by se soudit přes hranice, to je dost spletité a nákladné. Já můžu všude...“

„Zatím.“

„Přece mne nemůžou za ten únos z kláštera zavřít!“

„Mýlíte se, můžou. Gremis určitě podá žalobu pro únos dcery.“

„Chm! Já tomu Gremisovi nasypu strychnin do kafe, jestli nás bude ještě obtěžovat hloupostmi!“

„Pokud máte možnost použít tohoto řešení...“

„Podle mého je potřeba donutit Gremise, aby platil všechno, co si Jana vyvzpomene a nepletl se do jejích věcí. Pokud to neudělá, poženeme ho před soud. Myslíte, že to vyhrajeme?“

„Ani náhodou. Zákony jsou zcela na straně Gremise. Můžete utrpět jedině škodu. Radím vám, nechte toho raději...“

„S tím se mám smířit? To si nenechám líbit!“

„V tom případě doporučuji vyhlásit Evropě válku.“

„Vy si ze mě tropíte šašky, doktore!“

„Drahá slečno, já... inu, řeknu to takhle: Doktor Oskar Berling je právník, můj přítel a obchodní partner. Často s ním vstupuji do jednání a vím, že jeho přátelé jsou někdy poněkud výstřední. Nic proti tomu nemám, nemám nic ani proti vám; pouze vaše jednání považuji za poněkud... dětské.“

„Tak jsem teda děcko; no a co? Až se jednou rozčílím a začnu řešit svoje záležitosti podle našich italských zvyků, tak se to vám Němcům taky nebude líbit! Moudrý pan vévoda Medici! Nejlepší prostředky advokátní praxe jsou dýka se skleněnou špičkou a aqua tofana. Až se naučím používat těchhle dvou osvědčených prostředků, nebudu mít takovéhle hloupé starosti!“

Advokát zůstal při tomto výbuchu italského temperamentu na chvíli bez dechu. „Jistě, jed a dýka jsou spolehlivé prostředky,“ připustil, „Ale člověk se snadno dostane do nepříjemností!“

„Lucrezia Borgia měla taky nepříjemnosti, ale nikdy ne dlouho!“

„Drahá slečno... ech, k čertu! Přestaň ječet a sedni si, ty potrhlá malá husičko! A uklidni se!“

Očekával, že se rozhněvá, ale Julie se uklidnila. A sedla si.

„Máš pro mě nějakou radu, bratře doktore?“

„Tak poslouchej: nevím, o co ti přesně jde, ale jestli o válku mezi tebou a zbytkem světa, tak to děláš dobře! Právo všech zemí na světě je proti tobě, rozumíš? Počínáš si svévolně a žádný stát ti to nemůže tolerovat. Už to chápeš?“

„Jo, to docela chápu. Tak co mi poradíš?“

„Co chceš vlastně dokázat?“

„Jana von Gremis byla na základě příkazů svého otce uvězněná v klášteře. Dostala jsem ji odtamtud, dostala ji ze země. Znám jeden stát, kde to, co jsem udělala, není trestné; naopak, je to tam bráno jako vlastenecký čin.“

„Dobře. Tak tam utečte tak rychle, jak jen můžete. A nikomu už nikdy neříkej, cos provedla. Potřebujete falešné doklady, nejspíš obě dvě. A potřebujete peníze.“

„Mám poslední tři tisíce na drobné výdaje. Štve mě, že baron von Gremis, majitel tadyhle Jany, má obrovskej majetek, se kterým nikdo neví, co udělá. Ty peníze patří Janě...“

„Zkusím podat žalobu jejím jménem. Ale nepočítej s tím, že by to mělo nějaký smysl. Nedostanete nic, co si samy nevezmete.“

„Tak dobře, ať si baron Gremis strčí ty peníze do polobotek! Ale ať se aspoň trochu kroutí!“

„Dobře.“ Advokát zaváhal, pak dodal: „Jak to bude s honorářem?“

„Deset procent z vysouzené částky. Souhlasíš, Jano?“

„Já... ano, ovšem!“

„A když prohrajeme?“

„V tom případě účet zaplatí Tomáš Baarfelt způsobem obvyklým.“

„Tím chceš říct, že na sebe přivolám nelibost pana Baarfelta, když se mi nepodaří tu zatracenou causu vyhrát?“

„Nemyslím, že se bude zlobit. Jistě zaplatí...“

„Rozumím. Přeju vám oběma hodně štěstí.“

Julie se zvedla a pokynula i Janě; advokát je doprovázel až ke dveřím a při loučení řekl: „Kam až takhle chceš zajít?“

„Nerozumím, co tím myslíš.“

„Varování: jestli budeš pokračovat, špatně skončíš. Víš to?“

„Nějak skončit musím. Ale děkuju...“

Rozloučily se a opustily advokátovu kancelář. Julie byla trochu rozmrzelá; nakoupila pro Dianu pohlednice, napsala na jejich rub stručný výtah z rozhovoru s advokátem, připojila vlastní postřehy a pozdravy od Jany; pak poslala další hlášení a usoudila, že si přece jenom zasloužily svůj chléb.

„Musíme spěchat do Itálie, než nám dojdou peníze. Opravdu mám už poslední tři tisíce a i ty jsou vypůjčené. Doufám, že můj otec nebude takový držgrešle jako tvůj. Ty prachy jenom hoří!“

„Tři tisíce by nám snad měly stačit, ne? Kolik průměrně utrácíš při tom svém cestování?“

„To záleží na tom, co kde kupuju. Samozřejmě by nám to stačilo na objetí půlky Evropy, ale nemůžem přece zůstat úplně bez groše! Při nejhorším požádám taťku, aby nám něco poslal do Itálie. Ale to při nejhorším, napřed to musíme zkusit samy. To by byla hrozná ostuda, muset žádat peníze od Baarfelta. Víš, jak by se nám všichni vysmáli, že si nedovedeme vydělat?“


Ráno ke snídani dostala Julie dárek: ve velké obálce s adresou advokátní kanceláře útlou brožurku, sepsanou nějakým G. Altmannem a vydanou nákladem vlastním v počtu 1500 ks. Jmenovala se: Walhala, aneb vědecký rozbor a rozklad filosofického obsahu starogermánské mythologie. Více údajů o autorovi ani o příčinách vzniku díla uvedeno nebylo.

Byl však přiložen lístek, napsaný advokátovou rukou:

„Po vašem odchodu jsem si vzpomněl, že mi před časem jeden klient vnutil tuto knihu. Přiznávám, že jsem jejímu obsahu příliš neporozuměl, ale domnívám se, že by se mohla k něčemu hodit alespoň tobě. Přeji mnoho štěstí.“

Julie potřásla hlavou, ale knížku si vzala. Potom se najedly, rozloučily se a vyrazily přes hranice do Savojska. Stále ještě cestovaly kouzelnou přírodou velehor. Julie se natáhla na svoje lůžko a pokusila se zjistit, co vlastně dostala.

Od první chvíle pochopila, že tahle kniha moc ke čtení nebude. Autor byl nepochybně nesmírně vzdělaný, pravděpodobně znal celou světovou historii, všechny filozofické názory a několik jazyků; neovládal však umění srozumitelně vysvětlit, co má na srdci. Jeho dílo bylo plné citátů ve staré vikingštině, norštině, švédštině, starogermánských dialektech; texty z Bible uváděl hebrejsky či řecky, z Koránu arabsky. Předpokládal u čtenáře dokonalou znalost legend, nevysvětloval nic, co dle jeho názoru má každý znát; zato se často odvolával na svá předchozí díla, zřejmě podobného obsahu. Julie jen potřásala hlavou.

„Je to zajímavé?“ ptala se Jana.

„Ten člověk je blázen.“ konstatovala Julie.

„To je možné; ale o čem píše?“

„Zhruba takto: svět je rozdělen na zcela bezúčelný dav lidí, který žije a chová se jako stádo a pár jedinců nadaných vědomím vlastní osobnosti. Tito jedinci mají za povinnost ostatní vést, ovládat a zacházet s nimi k jejich prospěchu, aniž by je nějak zajímalo, zda s tím souhlasí nebo ne. Když zkrátka přijdeš na to, že někomu prospěje co děláš, tak to udělej a nestarej se, co tomu říká veřejnost.“

„To ty děláš, já vím.“ kývla Jana.

„Ale neopírám se o názory pana profesora Altmanna. On tvrdí, že lidi, co se takhle chovají, jsou zpětné inkarnace velkých bojovníků dávných Germánů, kteří normálně žijí ve Walhale a když už se nemůžou na lidskou blbost dívat, tak se do někoho vtělí, aby to srovnali. Pokud se jedná o ženy, jsou to Walkýry, zdárné dcery velkého boha Odina nebo-li Wotana.“

„To není moc křesťanský názor!“

„Skutečně není. Pan Altmann taky tvrdí, že křesťanství lidstvu ublížilo, protože zatemnilo skutečnou podstatu věci. Navrhuje, aby germánští hrdinové sice ponechali lidskému stádu jejich křesťanské ctnosti, jako soucit a ohleduplnost, ale sami se tím nenechali brzdit v rozletu. Pro výjimečné osobnosti to není.“

„Hm... tedy... já nevím!“

„Tady je pěkná perla: duch takového hrdiny či případně Walkýry vstupuje do připravených jedinců v době, kdy pochopí své poslání; to se nazývá procesem sebeuvědomování. Často se to stává v období dospívání; takový mladý muž či dívka najednou pochopí, že jeho rodiče jsou zcela bezúčelní a rozhodne se vyrazit vlastní cestou; při tom se obvykle bouřlivě pohádá s těmi starými. Zvláštní!“

„V něčem má ten člověk tedy pravdu...“

„Myslíš, že jsi převtělená Walkýra?“

„Těžko... já ani nevím, co to je.“

„Ale s rodiči si nerozumíš, že ne? Já taky ne, takže je to jasný: vtělily se do nás Walkýry.“

Zdálo se, že Jana dostala strach. Špitla: „Ale... třeba se to dá nějak léčit, ne?“

„To se nesmí léčit! Musíme jasně ukázat celýmu světu, že pravdu máme my. A co se rodičů týče, tady profesor vysvětluje, že když rodiče postřehnou na svým dítěti známky geniality smíšené s neobvyklou vzpurností, mají ho dát okamžitě studovat na vysokou školu. To naši neudělali a v tom je ta chyba.“

„Hm... myslíš, že je to možný?“

„U tebe snad, o sobě dost pochybuju; to se týká Germánů a já jsem Italka! Leda by otec Baarfelt byl inkarnací boha Odina; což není tak úplně vyloučený, tuhle si stěžoval, že na jedno oko přestává kloudně vidět...“

„Julko, ty si snad děláš legraci!“

„Jakou legraci? Sám říkal, že potřebuje brejle! Odin, jak jistě víš, přišel o jedno oko, když nahlédl do Studnice Poznání... no jo, ty vlastně nevíš. Cos vůbec slyšela o germánských bozích?“

„No... jsou to představy pravěkých pohanů, které křesťanští misionáři do kořene vymýtili...“

„Nezdá se, že dosáhli stoprocentního úspěchu. Na našich lodích slouží jako důstojníci členové rodů Knassenů a Wulffssonnů, ti se běžně zaklínají Odinem a Thorem a Dianu považují za vtělení bohyně Freyi, protože ta jezdí na voze tahaném kočkami a Diana je v extázi před každou kočkovitou šelmou...“

Janě se počala krabatit brada a vypadala divně.

„Takový Walkýry byly prima holky. Jezdily na nebeskejch koních, byly neviditelný a když se chlapi dole na zemi rvali, občas jim do toho zasáhly a pomohly. A když bitva skončila, odvážely padlý hrdiny do Walhaly, kde ti borci zasedli k bohatým stolům a tam jedí, pijí, hodují, milují se s Walkýrami, chlubí se navzájem svým hrdinstvím a občas se servou; ale rány se jim hned zatáhnou a můžou pokračovat dál. Tak to bude až do konce světa, kterej se nazývá Ragnarök; to se všichni vespolek pohádají a nastane poslední bitva. Nejdřív pozabíjejí všecky smrtelný, pak nesmrtelný a nakonec se pobijou bozi. A bude krve po kolena, strom Ygddrasil se vyvrátí z kořenů a nebeská klenba se zřítí...“

„Ty tomu všemu věříš?“ pípla Jana.

„Věřím – nevěřím... Ale můžu to snad tvrdit, ne?“

„Ale to by se snad nemělo, ne?“

„Pročpak ne? Diana nás soustavně školí z Mahábharáty, Rámajány, buddhistické Tripitaky a starého Egypta; tak já do ní Walhalou, to určitě nezná! Tu máš, čerte, krumpáč!“

„Aha...“ Nezdálo se, že Jana je zcela přesvědčená.

„Kamarád Olgierd razí teorii, že všecko souvisí se vším a my všichni jsme částečný inkarnace... no, jako vtělení nějakýho velkýho poloboha nebo tak. Taková velká osobnost má možnost si vytvořit svý částečný expanze, jako že on je někde celej, ale malej kousek pošle sem na Zemi a z toho jsem vznikla já a ty; chápeš to aspoň trochu?“

„Myslím, že jo.“

„Tak vidíš. A ten velkej kus někde v dálce na nebeskejch planetách ten malej kus tady dole, jako tebe, ochraňuje a pomáhá mu; takže je jen potřeba zjistit, čí seš část a přiměřeným způsobem ho uctívat. Jako měli Indiáni totemový zvířata. Nebo my křesťani máme každej svýho svatýho patrona.“

„Jseš si jistá, že jseš křesťanka?“

„No jasně, proč bych nebyla? Ale ještě se mi nepodařilo přijít na to, co jsem dělala, když jsem byla ve starým Římě. Kterápak jsem asi mohla být bohyně? Nebo že bych byla spíš v Řecku? Když já vlastně ani neznám naši historii...“

„A víš jistě, že jsi něco takovýho byla?“

„Pochopitelně! Jak jinak bych dosáhla toho, že mám tak krásnou tvář, dokonale utvářené tělo, vysokou inteligenci a ostatní dary, vyhražené jen geniálním osobnostem? To všechno jsou znaky, které mne předurčují k velikým činům, říká pan Altmann...“

„Ty si vážně ze mě tropíš šašky!“

Julie se rozesmála. „Na, vem si knížku a študuj sama! Já se ponořím do meditace a pokusím se vzpomínat, co jsem vyváděla ve svých předchozích vtěleních.“ Jenže představovala si to tak, že vzala kytaru, brnkala Santa Lucia a polohlasně prozpěvovala; koukala přitom z okýnka a měla překvapivě dobrou náladu.

Jana se skutečně poctivě pokoušela číst; jenže nic nechápala.

„Vážně je Neapol tak krásná?“ zeptala se opatrně.

„Cože? No jasně, já ji považuji za nejkrásnější město na světě. Víš přece, že se říká: Vidět Neapol a zemřít!“

„Já bych se tam jednou chtěla podívat!“

„Nic jednoduššího, právě tam jedeme. Já se tam narodila, víš?“

„Opravdu? A myslíš... že tam zemřeme?“

Julie přemohla záchvat smíchu; počala jí líčit krásy svého kraje, jenže náhle zcela nečekaně vytuhla a vyjekla: „Kréta!“

„Prosím?“

„Už jsem na to přišla; nebyla jsem v Římě ani v Řecku, ale na Krétě; slyšela jsi o velké a slavné Minojské kultuře? Nevadí; to byli ti, co skákali přes býky. Konečně jsem vyřešila svůj veliký problém; teď už si nebudu dělat starosti...“

„Nechápu. Jaký problém?“

„Na Hůrce je zvykem se pořád koupat; když jsem tam přišla, připadalo mi trapné svlíkat se přede všemi, hrozně jsem se styděla. Mluvila jsem o tom s Olgierdem a on mi vysvětloval, že to je potlačená touha chodit nahá; jako exhibicionismus naruby. Rozumně myslící a zdravě vyvážený člověk s tím nemá problémy, je mu v podstatě jedno, zda je oblečený či nahý; když cítíš nějakou odchylku do plusu nebo do mínusu, tak je to náznak nějaké vnitřní frustrace. Takže když se stydíš tak jako já, je to vlastně skrytý příznak, že by ses hrozně ráda předváděla a musíš se léčit tím, že se okamžitě svlíkneš a ukážeš všem ostatním; tím dosáhneš vyváženého toho... sakra, už nevím, jak se to jmenuje. Zkrátka, budeš o chlup normálnější.“

„No... já teda nevím...“

„Tak vidíš; ale na Krétě chodili všichni nazí! A protože já tam odtud pocházím, nebudu si dělat starosti a když někde narazím na lázně, půjdem se vykoupat. Jo?“

Jana už nevěděla, co říct. Julie ostatně žádné ujišťování, že má pravdu, nepotřebovala; byla dokonale spokojená. Na příští zastávce se strašlivě pohádala s pacholkem v hostinci, ječela na něj italsky se vší vervou, jaké byla schopna a protože ten ubožák nakonec uznal její převahu a splnil, co si poručila, vrátila se nadšená. Jana velmi litovala, že nerozumí vodopádu její řeči; ten muž byl ostatně horal, na jižní temperament neuvyklý.

Sněhu vůčihledně ubývalo, jak klesali níž a níž do kraje; když dorazili do jakéhosi většího města, rozhodla Julie, že nasadí jejich saně na kola a pojedou dál po suchu.

Výměnu řídil Pietro, mohutný kočí, který k tomu přibral pár místních chlapů; z prostoru pod kabinou vytáhli čtyři kola na gumových pneumatikách, vyšroubovali sanice a na osy, které se tím uvolnily, přimontovali kola, zatímco chlapi s proklínáním a řevem zvedali vůz. Děvčata přihlížela a když byla operace se zdarem provedena, Julie rozdala dobrou odměnu a jelo se dál.


Zatímco Julie s Janou pokračovaly v cestě po kouzelných italských městečkách a pomalu se blížily k Florencii, ctihodná matka abatyše byla jata obavou o osud své ztracené ovečky. Když se Jana nedostavila během určených tří dnů, ještě si nic zlého nemyslela; ale když se sestra Berengaria neobjevila ani pátý den, počala se matka abatyše obávat, že se ovečka Eupraxie poněkud zaběhla. I jala se sepisovat dopis baronu Gremisovi, v němž se zdvořile poptávala, co vlastně si s dcerou míní počít, když jí služebná sestra oznámila návštěvu samotného barona Gremise. Matku abatyši to potěšilo, avšak baron vrazil do refektáře s čelem mračně zachmuřeným.

„Buďte nám vítán na tomto posvátném místě, barone! Skutečně jsem ráda, že přicházíte dokonce osobně...“

„O tom si dovoluji pochybovat!“ pronesl baron Gremis posupně, „Přicházím totiž jen proto, abyste mi vysvětlila důvod, který vám dal právo vybrat si pět tisíc z mého bankovního účtu!“

„Ale barone!“ pronesla s údivem matka abatyše, „Přece šek, který jste nám poslal po sestře Berengarii... Ostatně doufám, že přijela s vámi, aby nám předala sestru Eupraxii...“

„Co je mi po vašich svatých kozách?“ rozhněval se baron, „Jde mi o pět tisíc, které jste si vybraly na základě nevím jakého papíru! Kdo říkáte, že vám dal šek?“

„Sestra Berengaria! Řádová sestra, kterou jste poslal pro svoji dceru a která s ní odjela do Vídně!“

„Cože?“ baron zrudl jako krocan, „Jana tady není?“

„Vždyť jste nám sám poslal dopis, abychom ji poslali domů!“

Gremis chvíli lapal po dechu; byl to už starší člověk a náhlé překvapivé změny situace mu nedělaly dobře. „Můžete mi ten dopis ukázat?“ zeptal se výhružně.

Matka abatyše s hrdým úsměvem otevřela zásuvku stolu a vytáhla odtamtud složený dopis; podala jej Gremisovi a ten jej rozevřel, udiveně prohlédl a pak vrátil abatyši. „Co má tenhle prázdný kus papíru dokazovat? Kromě toho, že je na něm nahoře můj znak, není tam vůbec nic!“

Matka abatyše dopis prohlédla; skutečně, nahoře byl znak rodu Gremisů, jinak byl papír dokonale prázdný. Dopis zmizel a jen na několika místech by bystré oko postřehlo mírně natržený papír, jak špička pera porušila jeho strukturu. To ovšem bylo na důkaz žalostně málo, i abatyše to pochopila.

„Ujišťuji vás, barone, že ten dopis tu byl napsán! A byl také vámi podepsán, osobně jsem si podpis ověřila...“

Baron měl všechny důvody se pohrdavě pousmát. „V každém případě jste nesplnila, velebná matko, co jsem vám uložil! Dal jsem vám svoji dceru do ochrany a vy jste ji vydala bůhvíkomu! Znáte tu sestru Berengarii? Víte o ní vůbec něco?“

Matka abatyše sklesla do křesla a vyvalenýma očima zírala na gotické barevné okno. Až po chvíli pronesla sevřenými rty: „Baarfelt! Jenom on to mohl udělat!“

V hrdle barona Gremise to zapískalo, jako by se dusil. Jeho čelo nabylo barvy fialové; a vzápětí zařval jako šílenec:

„Ta italská děvka! Šmajchlovala se kolem mě, až si vynutila pozvání na náš ples; jistě při tom ukradla můj dopisní papír a možná i směnku, kterou potom padělala! Však jsem se divil, že najednou tak rychle zmizela z mého domu...“

„Jste na posvátném místě,“ uklidňovala ho abatyše, „Nemluvte prosím tak... hrubě! Jakou Italku máte na mysli?“

„Ech, ta malá la Venziniová! Dcera Baarfelta a Giny la Venzini, pravý obraz svých rodičů! Jen ta to mohla udělat; a právě teď odcestovala z Vídně! Oklamala vás – a vy jste se od ní nechala napálit! Upozorňuji vás, že to tak nenechám, poženu vás k soudu!“

Vztekle zmlkl – a ticho refektáře se pozvolna plnilo horečnou nenávistí těch dvou podlých lidí...


Ve Florencii zamířila Julie rovnou do jakéhosi zámku za městem; zámek to byl krásný a černé služebnictvo se chovalo velmi uctivě. Julie jim ukázala svůj prstýnek a něco krátce prohodila, za což je pustili dovnitř a nechali přespat. Pánem tu byl nějaký Gierolammo Voglari, ale jeho zástupce oznámil, že je momentálně na cestě neznámo kde. Pro Julii tu byl dopis a nějaké peníze; byl od Baarfelta a obsahoval stručné pokyny, co dělat a jak si počínat v další činnosti – Tomáš nemiloval rozvleklé dopisy. O Janě se zmínil jen dvěma větami: měl z ní radost a přál jí vše dobré, až se sejdou, promluví si s ní osobně. Julie dopis spálila a peníze schovala do tajné přihrádky kočáru.

Potom zase jeli; do Říma a podél pobřeží až do Neapole. Tady vládlo věčné jaro, nyní sice nebylo teplo a občas pršelo, ale zimu a sníh, na jaký byla Jana zvyklá, téměř neznali. Julie tvrdila, že některé roky napadne sníh i v Neapoli, ale to je pro všechny občany téměř svátek. Jana tedy chodila v lehkém oblečení a když zastavovaly, koupala se s Julií v moři. Plavat sice neuměla, ale Julka ji ochotně učila.

Tak dorazily do Neapole, přímo do krásného renesančního zámku, rozkládajícího se uprostřed rozlehlého parku. Ten park přiléhal také k moři a byl z něj nádherný rozhled na celou Neapolskou zátoku s majestátně se tyčícím Vesuvem; v té době byl právě v činnosti a nad sopkou visel obláček kouře.

Služebnictvo uvítalo Julii hlubokými poklonami; nad Janou se trochu zarazili, ale Julka nepřipustila žádné pochybnosti a rázně velela, aby jí přidělili jeden z pokojů pro hosty. Taky se divili, že Jana nemá žádná zavazadla, ale protože se s ní nemohli domluvit, museli to přijmout.

Julie okamžitě požádala, aby byla přijata svým otcem; což jí bylo povoleno a ona se v doprovodu komorníka odebrala do otcových pokojů. Hrabě la Venzini ji přijal ve své pracovně, majestátně usazen za psacím stolem. Byl to vážně vypadající pán dvaašedesát let starý, štíhlý a elegantní, s ušlechtilým stříbřitým věncem vlasů okolo holé lebky. Na čtení nosil brýle, ale jinak měly jeho oči tvrdý lesk, jaký vídáme u dravých ptáků; i svým chováním připomínal dravce. Když Julie vstoupila, na první pohled si všimla, že je značně rozzloben.

„Přeji vám dobrý den, otče!“ pravila s půvabnou úklonou, „Dovolila jsem si přijít vám oznámit, že jsem se právě vrátila a spěchám vám složit svoji poklonu.“

„Vstupte, dcero!“ pronesl ledově hrabě, „A usedněte! Náš rozhovor nebude krátký a nebude pro vás příjemný, jak soudím. Rád bych, abyste si uvědomila, že ani mně není příjemný!“

„Vzbudila jsem snad něčím vaši nelibost?“ zeptala se, usedajíc na kraj koženého křesla před jeho stolem.

„Kladete mi pozoruhodně naivní a drzé otázky. Ano, slečno, vzbudila jste moji nelibost; a to do značné míry! Pokud vás zajímá, čím konkrétně, tedy vám to povím: nerespektujete moje příkazy a jednáte podle svého rozumu!“

„Jak bych si to mohla dovolit!“ rozhodila rukama.

„Mlčte, prosím!“ hrabě sáhl do zásuvky a hodil před Julii hrst popsaných papírů, „Můžete mi říci, co je tohle?“

„Ach...“ Julie se pokusila úsměvem zastřít uzardění, „To jsou účty, nemýlím-li se...“

„Ano, to jsou účty. A to vaše účty! A to účty, které značně přesahují apanáž, kterou jsem vám udělil pro váš pobyt ve Vídni! Milá slečno, musím říct, že přímo rozhazujete peníze! Naprosto nesouhlasím s tím, že jste si koupila nějaký kočár, za který jste dala nejméně trojnásobek částky, který se platí za kočáry! Kromě toho jste zakoupila šest koní, což se mi zdá rovněž přemrštěné a nesmyslné! Nesouhlasím vůbec se žádnými koňmi a kočárem a když už, tak ne v takové ceně! Můžete to vysvětlit?“

„Ach otče!“ Julie se zatvářila pohoršeně, „Podle starobylých privilegií je právem hrabat jezdit se šestispřežím! Co se týče mého kočáru, je sice poněkud dražší, ale zato pohodlnější na cestování. A protože často cestuji, neutratím tolik za hotely, když jezdím v kočáře, v němž se dá i přespat!“

„Vy cestujete!“ zvolal hrabě, „Z jakého důvodu, smím-li se zeptat? Dal jsem vám snad příkaz, abyste cestovala?“

„Ale papá! V dnešní době přece není možné, aby mladá dáma v mém postavení nepoznávala svět!“

„Především není možné, aby mladá dáma jako vy zůstávala tak dlouhou dobu svobodná, slečno! Pokud vím, zněl jeden z mých příkazů, abyste si zvolila manžela, jenž by byl hoden věhlasu našeho rodu! Splnila jste tento příkaz?“

„Nesplnila, ale...“

„Neuhýbejte, prosím! Děláte všechno jiné, jen ne to, co vám přikazuji! Proč jste se doposud nezasnoubila?“

„Nebyl na to čas. Totiž, já...“

„Ona neměla čas!“ hrabě la Venzini začal vycházet poněkud z míry, „Co jste dělala tak důležitého, prosím?“

„Totiž... stala jsem se dvorní dámou arminské císařovny. Což je pocta, která mi zabránila na delší dobu rozptylovat se takovými maličkostmi, jako je vyhledávání ženicha.“

„Výtečné! Krásné! Smím se zeptat, kdo je arminská císařovna? Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by se honosil tímto titulem! Vy si ze mne tropíte žerty, slečno!“

„Pak jste zřejmě jediný na světě, kdo neslyšel jméno Diany z Guyrlayowu. U královského dvora v Římě jsem byla přijata s otevřenou náručí, když jsem se prokázala. Alespoň vidíte, drahý otče, s jakou obětavostí se starám o čest vašeho jména!“

„O čest našeho jména se starám já! Dovolte mi, prosím, abych sám rozhodoval o tom, co budete dělat a co ne. Když jste se tedy neráčila zasnoubit dle mého příkazu, cítím se povinen nalézti vám ženicha podle svého uvážení. Možná, že nebude tak zcela po vašem výstředním vkusu, ale očekávám, že poslechnete a nebudete se nijak vzpírat, jako se to stalo posledně!“

Julie si povzdechla. „Drahý otče! Berte, prosím, ohled na to, že teprve před krátkou dobou jsem musela oželet svého prvního snoubence! Za tak krátkou chvíli jsem doposud nemohla dostatečně oplakat jeho tragickou smrt a obrátit opět mysl ke světským záležitostem! Musíte mi dopřát čas...“

„Vy žertujete, drahý dcero, navíc velmi nevkusně! Zvláštní je, že vám to nevadí v jiných rozmarech, které si dopřáváte bez omezení! Nikoliv, rozhodl jsem jasně: pro urozenou dívku vašeho věku a postavení existují jen dvě možnosti, pojmout za chotě muže, honosícího se všemi dostupnými kvalitami, anebo se odebrat do kláštera k věčné službě Bohu! Rozhodl jsem, že vás kláštera ušetřím; ale na vašem sňatku trvám, už proto, že nehodlám do nekonečna snášet pošklebky a poznámky svých přátel!“

„O úrovni vašich přátel, otče, jsem odmítla diskutovat už před několika lety! Chci to doplnit pouze tím, že pokud vaši přátelé cítí povinnost zabývat se našimi záležitostmi, necítím já touhu zabývat se jejich míněním!“

„Moji přátelé jsou ctihodní lidé se zdravými morálními zásadami a já se s jejich míněním plně ztotožňuji. Kromě toho jsem dostal několik nabídek k sňatku a z nich vybral ty, které pro proslulost rodu a výši majetku zasluhují pozornosti. Prosím, abyste si je prostudovala!“

Hrabě la Venzini vyňal ze stolu několik listů papíru; Julie je uchopila do ruky, zběžně prohlédla a potom vsunula do rukávu své halenky. „Prostuduji si je ve svém pokoji. Jen bych chtěla upozornit, že můj sňatek je podmíněn souhlasem císařovny Diany a nemám právo vdát se bez jejího svolení!“

„Ach! Co je zase tohle za uličnictví? Okamžitě se vzdáte toho místa a rozejdete se s tou dámou! Je to můj příkaz!“

„Otče! Snad nechcete přivolat na svoje šediny takovou hanbu? Rod la Venzini byl poctěn tím, že jeho dcera byla jmenována první dvorní dámou – a vy chcete odmítnout? Víte vůbec, co povídáte? Věnujete prosím pozornost této listině...“ Julie podala otci svůj jmenovací dekret a hrabě si jej pečlivě prostudoval; zavrtěl hlavou a listinu vrátil.

„Uznávám, že se jedná o určitý druh pocty. Ovšem chtěl bych vědět, zda toto místo skýtá nějakou možnost vstupu do posvátného stavu manželského; a zda by takový sňatek byl hoden našeho rodu. Nacházejí se tam nějací vhodní kandidáti?“

„Jak o tom můžete pochybovat? Charry de Guyrlayowe, arminský císař, má u dvora množství šlechticů značného jmění a vysokého postavení; rozhodně vyššího, než jsou zdejší šlechtici!“

„Dobrá, jak myslíte. A co finanční stránka? Jsou příslušníci arminského dvora dostatečně zámožní?“

„Drahý otče! Cožpak nevidíte výši peněz, které jsem byla nucena utratit, abych se jim zčásti vyrovnala? Ostatně, když už hovoříme o penězích, kromě drobného kapesného, mám na mysli tak sto tisíc zecchinů, budu potřebovat zakoupit plachetnici. Člověk bez vlastní lodi je u dvora úplně nemožný. Nemám samozřejmě na mysli trojstěžník, jaký mívají muži; úplně postačí lehká plachetnice, již mohou ovládat dvě osoby. Samozřejmě ovšem by to byla loď elegantní a patřičně reprezentativní. Už jsem ji viděla a stála by sotva čtyřicet tisíc; nanejvýš šedesát, ale to by bylo i s oplachtěním...“

Hrabě la Venzini se chytil za hlavu a zbledl. „Pro smilování Boží! Vlastní plachetnici? Vy jste se zbláznila!“

„Ale papá! Každá skutečná dáma přece má vlastní loď!“

„Nezaplatím! Nepočítejte s tím, že vám na to dám jediný zecchin! Nebudu podporovat vaše rozhazovačné sklony!“

„To je vaše poslední slovo?“

„Ano! A nezměnitelné!“

„Škoda,“ povzdechla si Julie, „V tom případě ovšem budu muset požádat o finanční výpomoc knížete Baarfelta.“

La Venzini sebou trhl, jako by ho někdo píchl. „Koho?“

„Knížete Tomáše Baarfelta. Myslím, že ho znáte; říkal mi, že má tu čest být vaším přítelem...“

„Kde jste se setkala s knížetem Baarfeltem?“

„U dvora. Je přece kancléřem a prvním ministrem císaře.“

Hrabě la Venzini uvolnil strnulou polohu svého těla; sáhl do kapsy, pak si otřel čelo rozměrným kapesníkem s vyšitým erbem. Vypadal, jako by najednou zestárl.

„Mluvila jsi s ním?“ zeptal se, „O čem?“

„Ovšem, setkávali jsme se přece denně. Jen tak, běžně...“

„Ptal se tě na něco? Na mne... na matku?“

„Samozřejmě. Když slyšel, že jsem la Venzini, vyptával se na vás i matku. Podle jeho řeči jsem usoudila, že naši rodinu velmi dobře zná, což ostatně není nic zvláštního. Potom mne doporučil ke dvoru císařovny Diany.“

„Tak. O průběhu našeho přátelství ti nevyprávěl?“

„Ne. Jenom slíbil, že mi kdykoliv pomůže, když budu cokoliv potřebovat. Proto předpokládám, že by mi ochotně dal i peníze. Dokonce se o tom zmínil; ačkoliv obvykle je dosti šetrný...“

„Tak. Dal ti někdy něco? Myslím... nějaký cenný dárek!“

„Ne. Myslím, že nic cenného; tu a tam nějakou drobnost, květiny nebo... ano, tenhle náramek.“

„Nenos ho už! A pokud možno, vrať mu ho... ne, to nejde. Ale daruj ho někomu jinému, jakmile bude příležitost. A nikdy už od něho nic neber. Rozumíš?“

„To bude dosti obtížné... nevlastním velký majetek a...“

„Zaplatím, co si budeš přát! Koně, kočár, plachetnici. Zásadně ale neber nic od Baarfelta! Dám ti peněz, kolik chceš!“

„Děkuji!“ usmála se Julie, „Myslela jsem, že jste přátelé!“

„Právě. Prokázal mi jednu laskavost – velikou laskavost. Právě proto nechci, aby mi ještě někdy něco dal. Abych mu musel být za něco vděčen. Pamatuj si to, mé dítě!“

„Ano, tatínku, samozřejmě. A co se týče toho náramku, ten mi dal při svojí svatbě...“

Hrabě la Venzini sebou opět škubl. „Při jaké svatbě?“

„Kníže Baarfelt se ženil. Sama jsem byla družičkou...“

„Proboha – v jeho věku?“

„Proč, je mu něco málo přes čtyřicet! Muži, za jaké mě chcete provdat, jsou někdy mnohem starší!“

„Vždyť přece byl ženat!“

„Ano, ale jeho manželku zavraždili v létě bandité.“

„A on se hned znova žení?“

„Ovšem. Smyl přece skvrnu na své cti krví těch, kteří mu ublížili; všichni padli jeho rukou. Může se oženit.“

„Jaká je jeho manželka? Znáš ji?“

„Ovšem; je to milá dívka, jen o pár měsíců starší než já. Velmi dobře jsme si s Evou rozuměly...“

„Proboha... pořád stejný!“ povzdechl si hrabě, „Bohatá?“

„Teď už ano. Ale předtím... neměla nic.“

„Chceš říct, že se Baarfelt oženil... z lásky?“

„Ano, asi. Rozhodně tím nic nezískal.“

„Bože můj! Čekal jsem od něho ledacos, ale tohle je jeden z vrcholů jeho výstřednosti! Sňatek z lásky – v jeho věku! Škoda, že jsem to neviděl!“

„Mohu vám ukázat fotografie...“ nabídla Julie.

„Cože? Co je to foto...“

„Přinesu je, s dovolením.“ Julie byla ráda, že se může vypařit; hrabě svolil a tak se rozběhla do svého pokoje. Poslušně sňala náramek a schovala do stolku; rozhodla se, že ho vzápětí daruje Janě, což stejně chtěla. Potom se vrátila s fotografiemi; hrabě se už uklidnil a vyhlížel opět důstojně.

Julie mu podala fotografie; její vysvětlující text byl ovšem mnohem stručnější než u Jany. La Venzini kroutil hlavou a pobaveně se usmíval: „Tomu bych nikdy neuvěřil! Skutečně, zdá se, že jste se dostala do velmi zajímavé společnosti, milá dcero. Dobrá, dal jsem svoje slovo a dovoluji vám to. Doufám, že jste spokojena!“

„Ano, tatínku, velmi!“ Julie mu za to políbila ruku.

„Nicméně trvám na tom, abyste se snažila nalézti co nejrychleji odpovídajícího ženicha. Jistě to nebude tak obtížné vzhledem k tomu, co jste do toho již investovala a ještě hodláte investovat. Doufám, že vaše císařovna se bude patřičně revanšovat za vaše cenné služby...“

„Ano, to je samozřejmé. Diana ještě nikdy nikoho neošidila.“

„Dobrá. Můžete mi zapůjčit ony fotografie na nějakou dobu? Například, abych s nimi seznámil naše rodinné přátele?“

Julie nevěděla, proč by nemohl, proto se jen uklonila.

„Dobrá, dítě. V tom případě můžete odejít; děkuji vám za vaši návštěvu a zajímavé informace.“

Julie se uklonila a šla; ale u dveří se zarazila a dodala: „Abych nezapomněla, přivezla jsem s sebou jednu mladou dívku; je to také budoucí dvorní dáma, slečna Jana baronesa von Gremis. Kdybyste se s ní setkal, nepodivujte se prosím tomu, že vypadá jako chlapec. Je poněkud zvláštní, jak už Rakušanky bývají. Ale nepřejete-li si, nemusí se s vámi stýkat...“

Hrabě byl kupodivu v dobré náladě. „Je mi samozřejmě vítána, ať vypadá jakkoliv. Bude mi potěšením, bude-li večeřet s námi v salónu. Vyřiďte jí moji poklonu.“

Julie slušně poděkovala a šla rovnou za Janou. Rozložila se u ní na pohovce a oznámila: „Tak jsme si vydělaly na kočár, koníčky, lodičku a živobytí. Na, tu máš náramek; táta chce, abych ho někomu dala. Až se s ním potkáš, chovej se uhlazeně, pokud možno. Doufám, že ho při spatření tvého účesu neraní mrtvice.“

„Ano,“ řekla Jana, „A co tvoje matka?“

„Ach!“ Julie se kousla do rtů, „Na chvíli jsem zapomněla. Ty fotografie... musím jít rychle za ní, než s ní bude mluvit on. Bav se tu zatím jak umíš...“

A Julie se přímo rozběhla po chodbě do křídla, kde sídlila hraběnka la Venzini. Nalezla ji v jejím budoáru, který byl nakvap připraven pro návštěvu; hraběnka klečela před domácím oltářem a modlila se ze silné modlitební knihy, slavnostně oblečena a načesána. Bylo jí teprve osmatřicet let a byla doposud velmi krásná, i když už poněkud ztloustla a zlenivěla; ale její oči byly doposud velmi mladé a zářily štěstím, když Julie vešla.

„Má maličká!“ vydechla a sevřela ji v náručí, „Konečně ses mi vrátila! Bála jsem se, že tě už nespatřím..“ Chvíli si vyměňovaly polibky a něžnosti; až konečně usedla Gina la Venzini na pohovku a prohlížela si s hrdostí svoji dceru.

„Hovořila jsi už s otcem?“ zeptala se.

„Ano – šla jsem k němu hned, jak jsem přijela.“

„To je dobře, alespoň se nebude hněvat. Byl velmi rozezlen na tvoje chování; jistě tě jeho výčitky velmi rozladily...“

„Ani ne, maminko. Já ho hned zchladila, teď je jako beránek. Jak slyšel, že jsem se stala dvorní dámou, přece jen toho nechal; teď souhlasí se vším.“

„Ty ses stala dvorní dámou?“

„Ano, ale to teď není důležité. Chci ti něco říct, nelekej se! Setkala jsem se s Tomášem Baarfeltem.“

„Ach!“ Gina la Venzini si přitiskla ruce na ústa.

„Hovořila jsem s ním o tobě. Ptal se, jak se máš... pozdravuje tě. Vzpomíná na tebe... s láskou.“

„Baarfelt? Ty víš, že...“

„Ano – jsem jeho dcera. Vím všechno, maminko...“

„A neodsuzuješ mne za to?“

Julie jí padla do náručí. „Ach Bože, samozřejmě, že ne! Jsem ti vděčná! Udělala jsi dobře, maminko. On je... nejlepší ze všech lidí na světě, jak jsi řekla. Vážím si ho...“

„Tak... a on ví, že jsi...?“

„Ano, ovšem. Ptal se na tebe. Snad tě má ještě trochu rád...“

„Ach ne, tomu nevěřím! Měl v životě tolik žen... a jistě ještě má. Nikdy nad tím neuvažoval, co si žena myslí, když se zamiloval a když se žena zamilovala do něho. Ale byl laskavý; nejlepší ze všech, jak říkáš. Milovala jsem ho, jeho jediného! A pak tebe...“

Julie mlčela a poslouchala její zmatená vyznání.

„Co teď dělá? Vyprávěj mi o něm...“ prosila matka.

„Víš... možná tě to bude mrzet. Oženil se právě... s mladou dívkou. Úplně chudou, dokonce ze selské rodiny. Neřekla bych ti to, ale... ví to otec a nechci, aby ti to řekl on. Třeba by tě to bolelo. Když je to tak zlé... vynadej mi, třeba mě zbij, ale až on o tom začne, nedej na sobě nic znát...“

Gina ji přitáhla k sobě. „Mé ubohé dítě! Kdybys věděla, co zlého mi o něm navyprávěl otec! O všech jeho milenkách, dokonce i nesmysly: o jeho čarodějnictví, o vraždách, loupežích! Ale co může otřást srdcem milující ženy? Víš, kolik milenek měl za svého bouřlivého života? A teď si vzal mladou dívku? Věřím tomu, že by si vzal každou, kterou miloval, kdyby byl mohl. Dokonce i mne. Škoda, že nežijeme v Orientu, kde muž smí mít více žen!“

Julie vyprskla smíchy. „Podle zákonů ostrova Arminu je každý manželem ženy, sotva stráví jedinou noc v jejím loži. Baarfelt je tvůj manžel, aspoň on to tak cítí...“

„Jaká je ta jeho – je krásná?“

„Ano, velmi krásná. A taky velice laskavá a hodná. Až příliš hodná na život, jaký vede Baarfelt.“

Gina vstala a přešla k zrcadlu. Vztáhla ruku a dotkla se několika šedivých vlasů, které v lesklé černé hřívě na její hlavě prosvítaly. „Vždycky jsem myslela, že stárnu jenom já; ale jak se zdá, i Tomáš zestárl. Když si vzal mladou dívku...“

„Jenom o pár měsíců starší než já. Byla jsem družičkou na jejich svatbě...“

„Ano, Tomáš si vždy potrpěl na takové žerty. Samozřejmě se na něho nezlobím. Jenom jedno mu řekni, až ho uvidíš: ať té dívence neubližuje. Když se se mnou rozešel – musel, můj muž mne odvezl do Itálie – proplakala jsem celé noci. Kdybys nebyla přišla na svět ty, byla bych se zabila žalem! Ale teď už to přebolelo... všechno! I narážky hraběte přejdu mlčením. Uvidíš, děvčátko... budu statečná!“

Julie ji objímala a líbala; Gina ji pošeptala: „Prozraď mi: už jsi se také za někoho vdala, když je to u vás tak snadné?“

„Ne, maminko. Jsem pořád tvoje malá hodná holčička...“

„Zvláštní! Očekávala bych, že tě život zláká dříve; což nejsi opravdu ani trochu vášnivá?“

„Poučila jsi mne o životě, když mi bylo patnáct let; od té doby se snažím najít člověka, který by mi stál za to. Možná jsem ho už našla; ale okolnosti se postavily mezi nás. Buď trpělivá; aspoň tak, jak musím být já...“

Gina se převlékla a doprovázela dceru do salónu; než tam vešly, zavedla ji Julie do Janina pokoje, aby Janu představila. Jana právě uvažovala nad novými událostmi, když vstoupily do pokoje, vyskočila a zaraženě pohlížela na hraběnku. I Gina vykřikla údivem; ale nebylo to nad ostříhanými vlasy malé návštěvnice. Přistoupila k ní, obrátila ji ke světlu a hleděla jí do tváře.

„Taky jeho?“ zeptala se potom, „Kdo to je?“

„Jana von Gremis. Vysvobodila jsem ji z kláštera.“

„Proboha! Toho si otec všimne! Ví o tom, že víš...?“

„Ne, samozřejmě. Ale ví, že se znám s Baarfeltem. Jestli to pozná nebo ne, je teď už jedno, ale ví, že Jana patří do naší společnosti. Doufám, že ji přijme přátelsky...“

„Doufám taky.“ Gina hladila Janu po hlavě a v očích se jí objevily slzy, „Vypadá jako ty, když jsi byla malá... jako bych najednou měla ještě jednu dceru! Bože můj...“ náhle se rozplakala, padla Julii do náruče a šeptala:

„Tak jsem chtěla mít další děti! Všechny ženy mají tolik dětí, i ty nejchudší, pradleny i žebračky; já jen tebe! Tvůj otec... myslím hraběte – mi je už nemohl dát; a já tolik, tolik chtěla! Prosila bych Baarfelta o další dítě, kdyby mi byl dovolil jít za ním. Prosila bych kohokoliv! Ach Bože, jak hrozný byl můj život!“

Uklidnila se, když viděla údiv na Janině tváři; přesto pokračovala se vzrůstající vášní: „Julie, nedovolím, abys zažila peklo manželství z donucení! Kdybych měla muže, kterého ti on chce vnutit, zabít vlastní rukou, nedovolím to! Radši se vůbec nevdávej, radši měj dítě jako svobodná žena; ale neber si nikoho, koho nemiluješ! A kdybys byla příliš slabá, jsem tady já a dýku v ruce udržím!“

Julie jí opět padla kolem krku a plakala. Jana na ně zírala s údivem a říkala si, že ty Italky se dávají do pláče a křiku kvůli každé hlouposti; dokonce kvůli tomu, že je jim představena jedna malá holka.

Hrabě la Venzini předsedal toho dne slavnostní tabuli s obzvláštním nadšením; sice ho zjev malé Jany dost zarazil, ale přenesl se přes to klidně, bez známky vzrušení. Při večeři se hovořilo o ledačems, ale hlavně o Baarfeltově svatbě; dokonce kolovaly i fotografie. Gina se chovala uhlazeně; pochválila nevěstu, zavzpomínala decentně na Baarfelta a Vídeň a nadchla se hlavně nad Julií, jejíž šaty v ní vyvolávaly nadšení. Taky o Dianě a Charrym pronesla pár dobrých slov; dokonce jak Julie později vyprávěla, se vyjádřila o tom, že ta kombinace skvrnitých a pruhovaných koček je velice vkusná a dobře se hodí k tak slavnostní chvíli. Konverzace mezi la Venzinim a Janou byla dost omezená, hrabě neuměl nikdy dost dobře německy a Jana jen pár slov italsky; proto skončila tato slavnostní večeře úspěchem a i všechny ostatní dopadly podobně. Očekávaný triumf hraběti nevyšel; sice ho to rozladilo, ale nedal na sobě znát jedinou stopu rozmrzelosti.

 


Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:27