Bez COOKIEs je omezený přístup!

Otec Antonín

Zpět Obsah Dále

Julie dostala svou plachetnici; hrabě la Venzini zaplatil účet, aniž řekl jediné slovo. Poněvadž bylo právě krásně a vál příjemný vítr, vydaly se s Janou zasvětit loď plavbou na ostrov Capri, který se rýsoval na obzoru; oblékla se na to velmi příhodně do pruhovaného námořnického trička, bílých kalhot ukončených nad kolenem, bleděmodré kazajky a námořnické čepičky, která se zvlášť hodila k jejím dlouhým černým vlasům. Jana se oblékla navlas stejně, ale ta aspoň vypadala jako kluk; takový oděv, jakkoliv je běžně šatem námořníků, nebýval doposud nikdy v té části světa viděn na děvčeti. Když dívky spatřili lidé, zhrozili se, hlavně nad tím, že jim je vidět nohy až nad kolena; matky zakrývaly dětem oči a odváděly je stranou, otcům pak spílaly, pokud jejich oko utkvělo na Julce příliš dlouho. Osoby duchovního stavu se přežehnávaly křížem a rodinní přátelé Julce nadávali a kárali ji.

„Nechápu proč,“ zasmála se, „Když vyskočím do vody, abych uvázala loď, umáčela bych si nohavice; v sukni bych se asi rovnou utopila. Zdravý rozum velí zařídit to pouze takhle a kdybyste plul na lodi, jistě to pochopíte.“

Hrabě la Venzini byl rovněž nucen vyslechnout několik názorů odsuzujících Juliino jednání; vyslechl je však s tváří kamennou a neřekl k tomu Julii ani slovo.

Janě se na moři líbilo; sledovala, jak Julie kormidluje, občas udělala, co jí bylo nařízeno a rozhlížela se po moři.

„Jak daleko bysme mohly plout?“ ptala se.

„Jak daleko chceme. Ale nemáme dost zásob a musíme se vrátit večer domů; jinak bychom mohly třeba až do Afriky.“

„Je to daleko?“

„Ani ne. Staří Řekové pluli přes moře na horších kocábkách.“

„No... hlavně, abychom se nepotopily...“

Julie kormidlovala a občas zašilhala po Janě.

„Myslíš, že by mělo smysl udělat něco, abychom tomu předešly? Myslím... trochu ochočit loď, aby nás poslouchala!“

„Co tím myslíš?“

„Říkala jsem matce, že jedeme loď zasvětit plavbou na Capri.“

„Zasvětit? To jako...?“

Julie se usmívala, ale co říkala, bylo velmi vážné: „Pokud se máme plavit na této lodi, mám za to, že bychom se měly pokusit zajistit jí vyšší ochranu, než je naše.“

„A ty víš, jak se to dělá?“

„No, lehké to nebude; jsem na to sama a nemám tady nikoho, s kým bych se poradila. Ale určité znalosti mám...“

„Tak jo; co mám dělat?“

„Nejdřív vymysli, jak jí budeme říkat.“

Jana chvíli usilovně přemýšlela. „Když jsem byla v klášteře, bylo tam moc málo zábavy; ale ze své cely jsem se každé jaro dívala, jak na rohu stavějí hnízdo vlaštovky. Vždycky jsem jim hrozně záviděla, jak můžou volně létat...“

„Chceš jí říkat Vlaštovka?“

Jana nadšeně přikyvovala. Julie řekla: „Jo, to je dobré jméno. Myslím, že jsem nikdy neublížila žádné vlaštovce a do budoucna to taky nemám v úmyslu. Víš, když jsi pod ochranou nějakého zvířete, nesmíš mu už potom nikdy udělat nic zlého...“

Jana jenom přikývla. „Co dál?“

„Teď... je nutné očistit sebe i loď ode všeho špatného, co ji až do této chvíle znečistilo. Bude to chvíli trvat.“

„No, já nevím... vítr je čím dál slabší!“ zaváhala Jana, „Třeba nakonec zůstaneme stát uprostřed moře a nebudeme moci domů!“

„Ano, obávám se, že to je účel.“ Julie se rozhlédla po obloze, „Mám dneska už od rána pocit...“

„Něco se stane?“ lekla se Jana.

„Ne. Právě že je všechno tak, jak má být.“

Julie předala kormidlo Janě a svlékla se; všechen oděv pečlivě složila do skříňky před stožárem. Pouze dýku, jejíž rukojeť byla zdobena templářským osmihrotým křížem, zabodla do horní desky té skříňky a položila k ní jednu z posledních podzimních růží, kterou před odplutím utrhla ze záhonu.

Během té doby ustal vítr úplně, plachta volně visela a jen sem tam zapleskala. Plachetnici vlny mírně hnaly k jihu, hladina se jemně čeřila a leskla se ve slunci jako zrcadlo.

„Julko... já mám strach!“ vydechla Jana.

„Z čeho? Já jsem se právě přestala bát.“

„Ale jsi taková... jako z dávných časů!“

„Já jsem z dávných časů!“ vykřikla Julie, „Já se vracím tam, odkud jsme všichni vyšli! Konečně zas jednou dělám, co mám správně dělat, chápeš?“

„Měla bych... taky?“

„Oděv jsem odložila, aby mi nebránil v kontaktu s přírodou. Teď se mne může dotýkat slunce, vítr a voda. Nejradši bych se zbavila i tohoto těla, kdyby to šlo...“

„Tak počkej...“ Jana se svlékla také, ale nepočínala si tak samozřejmě a klidně jako Julie. Bylo vidět, že se něčeho bojí.

„Voda, slunce, vzduch...“ šeptala Julie, „Ano. To je správné!“

Potom hodila přes palubu konec lana a přeskočila za ním, než se Jana stačila polekat. Držela se toho lana, několikrát se potopila a zase vyplavala s rozpustilým smíchem.

„Co je? Voda je trochu studená, ale jinak nádherná!“

Vylezla opět do lodi, měla husí kůži a klepala se zimou, ale kurážně vystavila tělo slunci, aby trochu oschla.

„Myslíš, že bych...“ špitla Jana.

„Všechno, čeho se odvážíš!“

Jana se odvážila; držela se sice lana mnohem křečovitěji, potopila se jen jednou a hned zas vylezla, ale zvládla to.

„Tak co, je ti dobře?“

„Ne... zima, hrozná! Můžu si vzít aspoň tričko?“

Julie ji pevně objala a přitiskla k sobě.

„No ne, ty vůbec nejsi studená! Jak to děláš?“

„Vnitřní oheň, děvče. Máme ho v sobě všichni, jen ho někteří ještě neumějí používat. Neboj, naučím tě to, zatím se ohřej ode mne. Za chvilku ti bude fajn...“

Jana žasla, ale Julie skutečně měla pravdu; trvalo to jen pár minut a bylo jí skvěle, takže ji Julka mohla pustit.

„Co dál?“

„Teď... dokázala bys mne učesat?“

Dlouhé Juliiny vlasy pročesávala Jana vždy ráda, snad náhradou za to, že její účes se zatím dal pouze kartáčovat jako psí srst. Chopila se želvovinového hřebene a dala se do práce. Julie si to nechala líbit až do chvíle, kdy řekla:

„Teď takhle: nejdřív mi upleteš tenký copánek odtud, z přední části hlavy nad čelem. Může být tenký, ale co nejdelší. Dopředu, přes čelo a tvář...“

„K čemu to bude dobré?“

„Uvidíš, budu ho potřebovat...“

Plést copánky Janu taky bavilo. Dávala si záležet, aby vyhověla Juliinu přání; teď jí copánek visel přes tvář až na hruď a dělil její obličej na dvě poloviny.

„Tak... všechny ostatní vlasy spleť do jednoho copu, který bude viset z temene dolů. Kromě dvou pramenů před ušima; ty můžou být volné, jak samy chtějí...“

„Takový účes má nějaký vnitřní smysl?“

„Ano... myslím, že má. Viděla jsem ho na vázách z Kréty.“

„Škoda, že si taky nemůžu uplést copy...“

„Ještě budeš mít možnost.“

Když byl Juliin účes podle jejího přání, potřásla hlavou, aby se ujistila o jeho trvanlivosti, a byla spokojena.

„Teď si trochu zazpíváme.“

Jana už věděla, že čas od času Julie prozpěvuje mantry v cizí řeči; ráda se při tom doprovázela na kartály. Vyprávěla jí jednou, že velcí asijští světci tímto způsobem očišťují celý kraj, kudy procházejí, všechny lidi, zvířata a cokoliv, co jejich zpívání slyší. Julie se sice nepovažovala za stejně svatou jako oni, ale zpívala velice ráda. Tady uprostřed moře mohla zpívat hodně nahlas a Jana se k ní ráda přidala; jenomže náhle zmlkla a vykulila oči, protože kousek od lodi vystrčily hlavy tři podivné ryby se špičatými zobáky a počaly skřehotat.

„To jsou delfíni!“ rozesmála se Julie, „Zazpíváme jim?“

„Copak nás můžou slyšet?“

„Jistě, připluli na to moje cinkání! Nejsou to ryby, ale savci, jen žijí ve vodě; říká se, že hudbu mají rádi.“

Možná to byla pravda, delfíni se drželi poblíž lodi, plavali kolem a občas vystrkovali hlavy, jako by se smáli. Julii to povzbudilo, zpívala ještě nadšeněji se vzrůstající radostí. Dokonce i Janě se to začínalo líbit.

„Teď budeme dělat co?“

„Teď budeme očišťovat loď.“

Julie vyjmula ze skříňky vonnou tyčinku, jednu z těch, co dostala od Tošia Yamanakiho. Zapálila ji a za tichého zpěvu jí kroužila, jako by ji nabízela. Tak to viděla nejdřív u Diany, od té se to naučil Tomáš, Denis a všichni ostatní, nakonec i Julka. Tu tyčinku zastrčila za ohyb plachty, aby na ni nedosáhla voda.

Potom zapálila malý trojitý svícen a také plamínek obětovala. Pak obešla se svícnem celou loď, nabídla i Janě a ta už věděla, že má přejet rukou nad plamenem a pak se dotknout svého čela. Když se požehnala i Julie, nechala svíce zhasnout.

Potom Julie nabrala trochu mořské vody do mosazného poháru, který si vypůjčila z otcových sbírek, postavila na skříňku před kříž a poklekla. Tuto modlitbu říkala latinsky a Jana ji dobře znala, ačkoliv doposud byla přesvědčena, že ji smí říkat pouze kněz: svěcení vody.

„Já přece jsem kněžka!“ usmála se Julie.

„Což žena může být knězem?“

„Což žena nebyla stvořena Bohem? Každý tvor, který se zrodil podle Pánovy vůle, Mu může konat službu...“

Po posvěcení nabrala Julie vodu do dlaně, pokropila nejdřív Janu, potom sebe, pak celou loď od přídě až ke kormidlu. Jenže to nestačilo; do plátěného vědra nabírala mořskou vodu a vše důkladně polévala. Jana se jí neopatrně namotala do cesty a hned dostala pořádnou sprchu, až vyjekla.

„A co? Polej mě taky a pořádně; všechno musí být čisté!“

Jana se nenechala pobízet; cákaly po sobě, dokud nebyly obě řádně zmáchané, ale přesto se tomu bláznivě smály. Taky delfíni se smáli, vypadalo to, že se baví stejně dobře.

„No myslím, že teď je vše očištěno důkladně,“ usoudila Julie, „Tak se zkusíme trochu zklidnit...“

Poklekla před svým improvizovaným oltářem. Pohlédla k nebi, vztáhla ruce a promluvila:

„Ve jménu Boha Pána a Vládce!

Odvažuji se před Tebe předstoupit, Pane, ač nevím, zda se nacházím plně ve Tvé milosti. Ale znám Tě natolik, abych věděla, že Jsi plný soucitu a milosrdenství a neustále odpouštíš svým služebníkům všechna jejich provinění. Proto Tě prosím, abys byl milostiv také mně a mé sestře a odpustil nám naše viny, jak také my odpouštíme našim viníkům.

Pane, získala jsem Tvojí milostí tuto loď. Přála bych si ji používat vždy jen v souladu s Tvou vznešenou vůlí, k službě Tobě a nikdy k ničemu zlému. Ale jsem slabá a můj rozum nedostatečný; neobejdu se bez Tvé Božské ochrany. Prosím Tě tedy, abys ve Své nekonečné milosti shlížel laskavě na mne i na moji Vlaštovku; ať ji Tvá ruka ochraňuje na všech mořích světa a nedá jí ztroskotat ani zbloudit. Stejně tak prosím, abych já a moje sestra Jana nacházela vždy správnou cestu; je-li ale Tvá vůle jiná, pak se jí poslušně podrobím a půjdu tam, kam mne Ty pošleš, i kdyby to mělo být do samotného pekla. I tam Ti budu oddaně sloužit; prosím jen, abys mi dovolil po všechny dny vzpomínat na Tebe a konat Ti svou službu...“

Jana se dala do breku dojetím, ale Julie si toho nevšímala.

„Označím nyní loď Vlaštovku svým znamením. Přijímám ji do svého vlastnictví a správy; slibuji užívat ji vždy jen v zájmu Dobra. Jestliže nesplním tento slib, pak ať mne stihne trest...“

Julie uchopila dýku a odřízla si těsně u hlavy tenký copánek, který jí do této chvíle visel přes tvář. Ten uvázala okolo stěžně a pevně utáhla, aby se nemohl rozvázat. Potom jej ještě překryla kusem plachtoviny, na ochranu i proti zvědavým očím.

„Myslím, že to je všechno... Ty pláčeš, Janičko?“

Jana se přestala ovládat; slzy jí tekly a ramena se třásla. Julie ji objala a těšila, pak přišla na to, jak ji uklidnit:

„Zazpíváme si ještě? Aspoň trochu... pro naše delfíny!“

Zpívaly – až do chvíle, kdy plachty zapleskaly a vlaječka na vrcholu stěžně se pohnula.

„Vítr se zvedá, poplujeme domů!“ rozhodla Julie, „Mějte se tady hezky, delfínci! A přijďte zas, donesu vám něco na zub!“

Postavila plachtu pod vítr a Vlaštovka se přímo rozlétla ke vzdálenému pobřeží. Jana zatím našla v brašničce nějaké kousky chleba a váhala, zda je má hodit delfínům.

„Kde jsou ty časy, kdy jedli jenom ryby! Teď plují kolem lodí, žebrají a prohledávají odpadky. To víš, civilizace!“

Dívky se vrátily spokojené a šťastné; Gina se vyptávala, jak se jim dařilo na výletě a Julie řekla: „Bylo to nádherné! Mělas jet s námi, maminko!“ a když Gina se smíchem potřásla hlavou, Julie pro sebe dodala: „Myslím, že by ti to prospělo...“


O několik dní později seděla Julie v zámeckém parku na lavičce a četla si nový francouzský román; Jana se někam zaběhla se psíkem, který patřil zahradníkovým dětem. Julka občas zvedla hlavu, ale soustřeďovala se nejvíc na četbu; proto sebou ulekaně trhla, když se za ní ozval neznámý mužský hlas: „Dobré odpoledne, sestro Berengarie!“

Julie sebou škubla; ohlédla se a spatřila mnicha v černé kutně, jenž se dobrácky usmíval a bystře ji pozoroval očima čipernýma jako rtuť.

„Nerozuměla jsem vám, pane!“ pronesla káravým tónem.

„Ale ano, rozumíte mi dokonale, sestro Berengarie. Přišel jsem si pohovořit s dívkou, která se rozhodla sloužit Bohu stejně jako já. Velmi mne těší vaše hrdinské odhodlání, milá sestro...“

„Zřejmě se mýlíte a považujete mne za někoho jiného, než jsem. Jmenuji se Julietta komtesa la Venzini.“

„Snad kdysi. Ale od jisté doby jste řádová sestra Berengaria. Nechává vás pozdravovat matka abatyše uršulinského kláštera v Melku v Rakousku. Vzpomíná na vás často a s láskou...“

„Buď se mýlíte, nebo jste opilý,“ řekla Julie důstojně, „Neznám žádnou řádovou sestru Berengarii a nevím nic o klášteru v Melku ani nikde jinde. Račte se obrátit někam jinam!“

„Ale ale,“ posmutněl mnich, „To od vás není hezké, takhle se zapírat před světem; to by se Bohu jistě nelíbilo, milá dcero! Stačí, abych se zmínil vašemu panu otci o vašich činech a získáte nadosmrti právo velebit slávu Boží v tichu klášterní cely na místě, které vám přidělíme. A pokud se nemůžete rozloučit se sestřičkou Janou, jistě tam rádi vykážeme místo i jí!“

Julie chvíli mlčela a hodnotila jeho slova; pak řekla: „Přesto nevím, o čem mluvíte. Nesložila jsem řádový slib.“

„To je jen formalita, má drahá. Dobrovolně a z vlastní vůle jste oblékla řádový oděv, vyvolila jste si dokonce řádové jméno. Církev svatá má dosti moci, aby vás přinutila vykonávat povinnosti, k nimž jste se zavázala...“

„Pozor!“ usmála se Julie, „Jsem dvorní dámou arminské císařovny a bez jejího souhlasu to nemohu udělat...“

„Císařovna Diana je dobrá křesťanka a jistě neodmítne církvi svaté tento malý dar na důkaz dobré vůle. Krom toho pochybuji, že by prohledávala jeden klášter po druhém, až by vás našla. Milé dítě, máte před sebou jen jednu cestu, ale je to cesta nesmírně krásná: sloužit církvi svaté v klášteře.“

Julie chvíli uvažovala, než ji napadla ta pravá myšlenka; potom pronesla důrazně: „Domnívám se, že bych třeba mohla církvi svaté posloužit i nějak jinak; mimo klášterních zdí...“

Mnich se dobrotivě usmál. „To je moudrá a znamenitá myšlenka, drahá dcero; vidím, že jste bystrá! Dovolíte, abych přisedl? Náš rozhovor bude možná delší...“

Julie kousek odsedla a mnich sedl k ní. „Nejdřív je však nutné projednat onen nepěkný kousek, který jste provedla v onom klášteře v Melku. Máte nějaký nápad, jak byste se v tomto směru mohla usmířit s církví svatou?“

„To nemám; říkám na rovinu, že se Jany nevzdám a nevrátím ji! Rozhodně ne tam, kde ji bili, mučili hladem a zimou a různě týrali. Měl byste si zjistit, kdo je matka abatyše a jak mučí své svěřenkyně...“

„Utrpení je milé Bohu, dcero...“

„Ale ne, když z toho sestry dostávají zápal plic a kvůli podvýživě hynou! Víte o tom, že jich tam několik zemřelo?“

„Dostaly se do ráje! Naopak, matka abatyše způsobila, že milý Bůh rozhojnil řady svých andělů; za to by měla být vyznamenána a vyzdvižena za příklad, nikoliv kárána!“

Julie chtěla vybuchnout, ale pak ji něco napadlo: „S tím musím souhlasit, otče. Slyšela jsem, že Svatá stolice rozhodla zřídit křesťanskou misii pro dívky odhodlané sloužit Bohu někde v Kongu či jinde v Africe; snad by bylo vhodné za její zásluhy jmenovat matku abatyši ředitelkou té bohulibé misie. Proč by nemohla své schopnosti věnovat povznesení černého obyvatelstva?“

Páter zamrkal očima a usmál se. „Jste velmi laskavá a míváte dobré nápady. Svatá stolice ještě nepřipadla na podobnou myšlenku, ale myslím, že využiji vašeho návrhu a poctím matku abatyši podobně náročnou prací...“

„Domníváte se, že to přijme s nadšením?“

„O to se už postaráme; kromě jiného proto, že klášter se právě soudí s baronem Gremisem o podvodné vylákání pěti tisíc zlatých a vydání dcery; totiž stalo se zvláštní shodou okolností, že šek, na který banka vyplatila pět tisíc, byl zcela čistý a Gremis obviňuje klášter, že šek padělal. Je to velmi trapná záležitost a bylo by nejlépe, kdyby za celou aféru byl odpovědný jen jeden člověk, nejlépe matka abatyše. Tím, že by odjela, by se věc lehce vyřešila...“

„Také vy jste moudrý muž, otče... směla bych znát vaše jméno?“

„Jsem otec Antonín, dcero – vám mám říkat Julie nebo...“

„Ovšem, Julie!“

„Dobrá, milá dcero. Nyní k tomu, jak byste mohla prospět naší ubohé církvi svaté. Jistě chápete, že i vaše skrovné síly by byly vhodné pro zvýšení cti a slávy Boží...“

„Jistě, chápu. Co tak asi byste ode mne chtěli?“

„Budu vám napřed něco povídat. Nemusíte mi na vše přikyvovat, stačí, když se ozvete, nebude-li vám všechno jasné. Především vám chci říct, že víme mnoho a kdybychom chtěli, můžeme vědět i více; proto není důvodu, abyste mi vyvracela, co už mám ověřeno.

Tedy, Tomáš Baarfelt, váš otec a v nejnovější době spojenec, je komthurem templářského řádu, který se přejmenoval na řád Blesků, aby nás zmátl. Velmistr řádu don Francisco di Arroyo je starý a brzo zemře; to není předpoklad, ale objektivní fakt, lékařsky potvrzený. Kdyby jej nedrželi při životě řádoví lékaři, když nebudeme říkat čarodějové, už není mezi živými. V současné době se bojuje o jeho místo a Baarfelt je nejvážnějším kandidátem.

Za stávajících okolností se rozhodl jezuitský řád, který mám tu čest reprezentovat, zaujmout k věci stanovisko. V řádu existují dva proudy: jeden je pro to, aby byl templářský řád zničen bez ponechání dědiců; což ovšem není nejlepší řešení, neboť o totéž usilujeme už sedm set let s výsledkem nevalným. Další proud předpokládá, že za vlády Tomáše Baarfelta se stanou v řádu jisté změny, které by vytvořily předpoklad k jeho usmíření s oficiální církví a začlenění do církve.

Jak jistě víte, v současné době je víra v Boha na celém světě v úpadku; církev je utiskována a potírána, jak státy, tak všemožnými organizacemi, které se staví proti nám. Za těch okolností ovšem nesmíme zůstat nečinní a ještě se mezi sebou hádat nebo dokonce vést války. Musíme se spojit; naše skupina je odhodlána spojit se i s Baarfeltem, bude-li on chtít.

Baarfelt má pro naši myšlenku velké pochopení; ostatně míval pochopení vždy, zvláště pro italskou větev řádu. Spolupráce s templáři pro nás nikdy nebyla nevýhodná, zato válka s vámi nám nepřinesla žádný prospěch.“

Julie pokrčila rameny. „Přesto se naše řády střetávají! Naposled tomu tak bylo v případu arminského císařství, kdy jeden z vašich lidí dosáhl toho, že se císař osobně rozhněval na celý řád jezuitů a rozhodl se, že je do Arminu nepustí!“

„Ano,“ otec Antonín se zasmušil, „To byla akce našeho druhého křídla, které je proti všemu. Z případu byly vyvozeny důsledky a viníci ztrestáni. Nepřátelská strana byla tou událostí velmi postižena a bude si to dlouho pamatovat, neboť se tím posílila myšlenka spolupráce.

Tato spolupráce již byla na některých místech realizována: jistě jste slyšela o Jerzy Lasękovi, vašem bratru a polském synu Tomáše Baarfelta. Ten s námi ochotně spolupracuje na přípravě a podpoře nového polského povstání, které by jej mělo vynést na trůn a nám dát možnost jmenovat nového arcibiskupa této diecéze, samozřejmě z našich řad. Ta úmluva je podepřena smlouvou...“

„To bych ráda věděla, co s ní teď uděláte!“ ptala se Julie s hořkým úsměvem, „K čemu vám bude, když je Jerzy mrtev?“

Otec Antonín se zarazil uprostřed slova a udiveně na ni zíral. Tentokrát to nebyl hraný údiv. „Jerzy Lasęka mrtev? Jak je to možné?“

„Nevěděli jste to? Je mrtev skoro dva měsíce; vaše zpravodajská služba vám to tentokrát neoznámila?“

„Ne,“ hlas otce Antonína ztratil svoji suverenitu, „Skutečně se nemýlíte? Máte nějaké důkazy?“

„Já ne, ale otec je má. Mluvil s lidmi, kteří jej doprovázeli při jeho povstání.“

„Povstání vypuklo? Slyšel jsem, že Lasęka dal příkaz svým lidem přejít do ilegality a skrýt se; také naši agenti se ukryli, jak měli nařízeno. Proto nám nedali zprávy a my se doposud domníváme, že jen na čas přerušili práci!“

Julie stručně vyprávěla, co ví o Jerzyho smrti; otec Antonín poslouchal mlčky a teprve když domluvila, vyptával se na nějaké podrobnosti; konečně řekl: „To je ovšem těžká rána naší straně; nepřátelé nad námi získají převahu, jakmile se o tom dozvědí! Hloupý kluk; jak to mohl udělat? A co vůbec dělal Baarfelt, copak nechal svého syna zabít a ani nehnul prstem?“

„Baarfelt se pomstil jeho vrahům. Dal zabít šest nejhorších nepřátel, kteří to zavinili!“

„To nám není k ničemu. Naše plány, peníze, které jsme do té akce vrazili, všechno teď půjde k čertu! To je hrozné!“

„Jistě ho nepotěšilo, že ho zabili. Schválně to neudělal!“

„Padl ten blázen alespoň s takovou slávou, abychom ho mohli dát za příklad druhým?“

„To bych řekla! Poláci ho dokonce považují za svatého!“

„Vážně? To se nám velice hodí! Poslouchej mne dobře, milá dcero: chceš udělat něco užitečného pro svatou církev?“

„Už jsem snad řekla, že jo!“

„Tak dobře. Jsi chytrá; sepiš vše, co o Jerzy Lasękovi víš a co se o něm povídá; samozřejmě jen ty věci, které jsou mu ke cti! Když tě něco napadne z vlastní hlavy, co by mohlo posloužit, nestyď se a klidně to přidej. Nemusí to být ani tak pravda, jako to musí hezky vypadat. Potom to předáš svému zpovědníkovi, ví už, komu to doručit. My to případně opravíme, necháme rozmnožit a pošleme našim kazatelům do Polska; ať taky oni udělají něco pro slávu nešťastného mučedníka...“

„Dobrá, otče, jak si přejete. Ale... nebude mne někdo kárat za takové... téměř rouhání?“

„Ale jdi, děvče! Většina legend o světcích vznikla podobným způsobem. Domníval jsem se, že dívce jako ty není zapotřebí objasňovat, jakým způsobem má pomáhat svaté církvi...“

„Bez starosti, já si s tím poradím!“ usmála se Julka, „Jestli v tom budou nějaké chyby, tak se snad postaráte.“

„Jistě. Nicméně nemám žádnou radost z toho, že ten nešťastný hoch padl; živý by nám posloužil daleko lépe. Učinili jsme pro něho hodně a teď je to k ničemu; obávám se, že nám to bude kladeno za vinu.“

„Co to znamená? Africká misie?“

„Pokud nás nezachráníš ty a tvůj otec, může dojít i k tomu. Záleží na tom, co proti nám učiní nepřátelé, totiž... naši soupeři v řádu. Rozhodně nám budou omezeny finanční prostředky – to je moc nepříjemné, snad sama víš, jak důležité jsou peníze. Předložím zprávu svým nadřízeným; ujišťuji tě, že ti budou velmi vděčni za to, že jsi nám tu zprávu předala dřív, než se ji dozvědí ti druzí. My umíme být vděční!“

„Nikdy jsem o tom nepochybovala, otče.“

Otec Antonín varovně zakašlal. „Podívej se, milá dcero; mezi námi by měla nastoupit větší důvěra, než jakou právě projevuješ. Oba jsme dělníci na vinici Páně a v potu tváře dobýváme chléb svůj vezdejší. Tobě je jistě jasné, že svými činy nechceme pomoci tobě nebo Baarfeltovi, ale sami sobě; a taky ty nám jistě nebudeš pomáhat z čisté lásky k bližnímu. Proto nebuď nesmělá a když se ti zdá, že naše chování je ničemné, klidně to řekni.“

„Budu se snažit být upřímná, otče. Není to tak těžké.“

„Výborně. Ostatně, nevadí ti, že ti tykám?“

„Naopak, jsem tomu ráda. Snad víte, že v řádu si tykáme všichni – mezi rozumně myslícími lidmi to snad jinak ani být nemůže.“

„V tom případě je správné, abys tykala také ty mně!“

„Ráda. Ale dovolím si položit ti otázku: hovoříme o své službě Bohu. Zamýšlíš se někdy nad tím, jak ji Bůh ocení?“

„Je to má každodenní povinnost!“

„V Bibli je určitá zmínka o soudu a o těch, kteří se budou pak odvolávat, že prorokovali a konali zázraky v Pánově jménu; ale On jim řekne: Odejděte ode mne, činitelé nepravosti, nikdy jsem vás neznal. Ta myšlenka mne občas trochu... děsí. Tebe ne?“

„Vše, co se děje v našem řádu, je k větší cti a slávě Boží. Jaké potom pochybnosti?“

„V našem řádu je to taky tak, ale já neposuzuji činnosti řádů, ale jednotlivých služebníků: mne a tebe. Co se týče mne, nemám pochybnosti o příkazech nadřízených; ale nebývám si jistá, zda jsem vždycky udělala všechno, co jsem mohla.“

Otec Antonín zaváhal. „O Templářích existují rozporná mínění. Někdo tvrdí, že jste čarodějníci, bezbožní bludaři a uctívači ďábla. Jiní zas prohlašují, že jste větší fanatici než my.“

„Každý z našich duchovních učitelů vždycky říká: Nestarej se o to, co dělají ostatní; přemýšlej nad sebou, co děláš ty! Takže já nevím, jací jsou Templáři. Já, Julie Baarfeltová, jsem nehodná služebnice Boží, plná pochybností a obav. Jestli jsem fanatik, je mi to jedno. Jestli jsem neschopná služebnice, to mi jedno není. Hledám cestu, jak sloužit co nejdokonaleji!“

„Nevím, jak ti na tohle odpovědět.“

„Škoda. Kdybys mi odpověděl, byla bych ti vděčná.“

„Přesněji řečeno: nemohu ti dát odpověď, aniž bych se dotkl tvé víry. Rozhněvala by ses a pohádali bychom se.“

„Protože moji víru považuješ za kacířskou?“

„V některých aspektech. Zajisté v jiných se shodneme...“

Julie si povzdechla. „Snad bude líp se vrátit k našim společným zájmům. Jaké máš pro mne další příkazy?“

„Mám, samozřejmě. A týkají se Tomáše Baarfelta, tvého otce. Jaké s ním máš spojení?“

„Jenom pomocí pošty.“

„Nemůžeš s ním mluvit pomocí elektrické vysílací stanice?“

„Ne. Nedal mi ji, nemá jich zatím tolik.“

„To je nepříjemné. Potřeboval bych, abys mu vyřídila některé věci, které bychom mu rádi sdělili.“

„Můžu mu napsat hned zítra... nebo i dnes.“

„Ne. Baarfeltovu poštu, rovněž také Ritherovu, prohlíží jednak naši agenti a pak tajné služby všech států, přes které prochází. Dokonce provádějí zkoušky různých způsobů tajného písma, takže nemá cenu, abys mu psala tajně. To jsi přece věděla, ne?“

„To jsem skutečně nevěděla. Upozornil mne, abych v dopisech nebyla přespříliš otevřená, ale tohle mi neřekl.“

„Baarfelt poště moc nevěří; z jeho dopisů se málokdy dozvíme něco důležitého. Kromě toho existují vaše tajné inkousty, které mohou při neopatrné manipulaci zmizet. To ostatně víš, jako tvůj dopis matce abatyši a ten šek. Nežádám, abys mi ten inkoust ukázala, vím, že to nesmíš udělat. Konečně, taky jsme ho už zkusili vyrobit a šlo nám to docela dobře.“

„Tak jo; nebudu nic důležitého psát.“

„Správně. Posílej hlavně pohlednice Dianě, to ji potěší. Můžeš jí psát o svých láskách a takové věci. Církev svatá se ráda dozví o hříších, za něž by mohla udělit rozhřešení.“

„Doposud jsem se nedopustila žádného podobného hříchu.“

„Děláš chybu, děvče. Doufám, že Baarfelt nic nenamítá proti tomu, abys drobným způsobem porušovala přikázání Boží; jeho hříchy jsou nám stejně velice dobře známy!“

„Ale otče Antoníne! Zarděla bych se, kdybych toho byla schopna! Ty mne svádíš ke hříchu, to není pěkné!“

„Chci ti jen ukázat, co všechno je církev svatá ochotna tolerovat a odpustit své věrné dceři.“

„Tak schválně: podle našich zákonů se Baarfelt nedopustil žádné chyby ani hříchu svými styky se ženami; pouze je ženat víckrát, kromě jiného s mou matkou. Zákony Ostrova považují za normální mnohoženství, ale neznají žádnou formu rozvodu.“

Otec Antonín se usmál, ale hbitě při tom přemýšlel: „O něčem takovém už jsem slyšel, jen nechápu, jak to funguje v praxi. Když dojde ke sporu o nějakou ženu, jak se to řeší?“

„Soubojem; ale rozhodující slovo má stejně ona, může si pak vybrat třeba toho poraženého.“

„Proč se tedy souboj koná?“

„Pro osobní uspokojení účastníků. Ale mne víc zajímá, když dvě dívky touží po jednom klukovi, v tom případě totiž bojují taky.“

„Ty by ses toho odvážila?“

„Pravidelně cvičím s nunčaky a občas i s kordem.“

„Hm... jak se řeší otázky dědictví? A vůbec majetku; když si nějaký muž vezme ženu a později si ji vezme druhý, komu patří to, co je jejím podílem na majetku?“

„Samozřejmě jí a jejím dětem. Muž má povinnost se starat o svou ženu a děti; žena nemá povinnost živit muže, ale může to udělat, pokud to považuje za správné.“

„Co když někdo neudělá to, co má?“

„Nevím; asi ho necháme sežrat tygrům.“

„To nezní příliš humánně.“

„Já jsem neřekla, že to s humanitou zbytečně přeháníme.“

Otec Antonín se pousmál, tentokrát upřímně. „Myslím, že takový systém může docela dobře fungovat. Je pravda, že u vás jsou ještě kasty? A když, tak do které patříš ty?“

„Do kněžské a šlechtické.“

„Můžeš patřit do dvou kast zároveň?“

„To je výsada pro členy řádu.“

„Má to nějaké praktické důsledky?“

„Ano, musím zachovávat pravidla obou kast zároveň.“

„Hm... myslíš, že to jde?“

„Nejde.“

„Tak jak tedy...?“

„To je taky výsada pro členy řádu.“

„Už chápu! To myslíš tak, že některé beztrestně vypouštíš?“

„Chyba. Vypouštím, ale ne beztrestně. Tam nahoře je jim úplně jedno, co si my tady na zemi vymyslíme; budou nás soudit podle našich činů, ne podle místních předpisů. Takže to, co dělám ze své vůle, není nikdy beztrestné.“

„Divím se, že to za takových okolností vůbec děláš!“

„V tom je právě ta výsada.“

Otec Antonín byl dokonale zmaten. „No hlavně, že se v tom nějak vyznáš. My máme svévolné jednání velmi přísně zakázáno; kdybych s tebou jednal bez souhlasu nadřízených a někdo na to přišel, zle by se mi vedlo. Pro jistotu tě musím varovat: pokud díky nešťastnému konci tvého bratra Jerzyho padneme, nesmíš se pouštět do žádné samostatné akce, jinak se může církev obrátit proti tobě a případně tě ztrestat!“

„No, to budu muset risknout. Radši povídej, co chceš vzkázat Baarfeltovi, až se s ním uvidím.“

„Týká se to vašeho arminského císařství. Když jsi první dvorní dámou císařovny, jistě víš, jak se dívá na náš řád.“

„Dost nelibě. Díky jistému páteru Františkovi.“

„My to chápeme. Chybou bylo, že díky vylíčení jejího prvního zpovědníka pátera Ignáce jsme podcenili povahu a způsoby Jejího Veličenstva. Byla to chyba a my za ni zaplatili tím, že jsme poslali příliš tvrdého a neústupného muže. Teď bychom byli ochotni vyslat člověka podstatně benevolentnějšího.“

„Možná. Ovšem císařovna asi nebude mít zájem o žádného takového člověka. Zřejmě ani ty si neuvědomuješ zásadní věc: nejde o to, zda je přísný či shovívavý ke hříchům ostatních. Nám je to jedno, my se žádných hříchů nedopouštíme. Jen naše zásady jsou jiné!“

„Císařovna hodlá vážně požadovat, aby ostatní dodržovali její nápady? Třeba ten systém rodinného práva, který jsi mi právě vyložila?“

„Ona to očekává nejen od obyvatelstva, také od kněžstva. Bude považovat za přirozené, když se takový kněz ožení, bude mít děti a bude se o ně řádně starat. Naproti tomu bude považovat za nesprávný jakýkoliv jiný stav.“

„Ona považuje za přečin dodržovat celibát?“

„To ne, pokud jej dodržuješ. Ale nesouhlasí s tím, aby kněz měl hospodyni, se kterou by v soukromí žil, ale před veřejností to popíral. Jistě víš, že jsou kněží, kteří udržují poměr s nějakou ženou a církev předstírá, že to nevidí...“

„Co si pomyslí v případě, že si takový hříšný sluha Pána zajede tajně někam do města, do nevěstince?“

„U nás neexistují prostitutky. Jakmile s nějakou ženou ulehne, aby se s ní spojil, je to jeho manželka.“

„Prostitutka má být považována za manželku slušného člověka?“

„Může být považován za slušného muž, který spí s nevěstkou? Když se nestydí dotknout jejího těla, nesmí se stydět ani před lidmi, když se k němu přihlásí jako manželka.“

„Tím ale strašně poskvrní svoji kastu, ne?“

„Myslím, že o ni dokonce přijde. Dobře mu tak.“

„Jsi dost nesmiřitelná k chybám svých bližních!“

„Já? Copak já někoho přesvědčuju, aby se dopouštěl přestupků? Nejen že nikomu neradím dělat takové věci, já ho ani nesoudím; jen se pokouším odhadnout, jak ho bude soudit Bůh.“

„Ve tvém pojetí Bůh trestá každou, i nejdrobnější chybu?“

„Ano.“

„Uvědomuješ si, že stejně přísně potrestá i tvoje chyby?“

„Ano!“

„A to jsi při tom všem tak klidná?“

„Už jsem ti to přece řekla: stále se zmítám v pochybnostech!“

„Proč se za těchto okolností nesvěříš někomu, kdo se netrápí pochybnostmi? Třeba nějakému řádně vysvěcenému knězi, který zná dokonale vůli Boží a mohl by tě poučit, jak si počínat?“

Julie dvakrát polkla. „V tom je ta potíž, otče Antoníne. Takový člověk se netrápí pochybnostmi proto, že je bez chyb, nebo pouze proto, že je tak hloupý?“

„Hloupý? Kněz, sluha Boží?“

„Člověk, který nevidí rozpory mezi tím co říká a co dělá. Znám u nás v řádu pár lidí, kterých si skutečně hluboce vážím. Konají svou službu, jak nejlíp dovedou a stále se snaží zlepšit. Každý z nich váhá, hledá a prosí Boha, aby mu byl milostiv. Taky znám pár lidí, kteří žádnými pochybami netrpí. Většinou jsou tak neskonale hloupí, že si chyb ani nejsou vědomi.“

Otec Antonín dvakrát povzdychl. „Vyjednávat s vámi je obtížná práce. Uvažoval někdy někdo od dvora, jak v budoucnosti zajistí služby Boží pro celé svoje obyvatelstvo?“

„Myslím, že otec dostal tu záležitost na starost.“

„Obávám se, že Baarfelt stejně jako všichni vysocí důstojníci řádu si neuvědomuje jednu velmi důležitou věc: nelze existovat bez drobného kněžstva. Svět nelze řídit s pomocí dvanácti komthurů a sto čtyřiceti čtyř rytířů řádu. To je příliš málo lidí; obyčejný lid potřebuje také faráře, který by se staral o jejich běžné denní problémy, který by jim křtil děti, oddával je a pohřbíval, zpovídal a podával Tělo Páně. A když bude třeba, také jim poradil v drobných starostech. V tom jim přece nemůže pomoci ani komthur, ani rytíř řádu! Právě na tato skromná místa bychom chtěli nabídnout naše lidi. Jsme vedeni snahou vám pomoci; a taky nějak uživit svoje členy, samozřejmě. Žádáme, aby Baarfelt dal souhlas ke vpuštění řádu do země s podmínkou, že budeme věrně sloužit císaři a také Baarfeltovi, jako Velmistrovi řádu Blesků. Budeme a chceme mu sloužit, aspoň ta větev, za kterou mluvím. To slibuji a budu za tím stát i životem. Tak mu to řekni!“

„Dobře,“ řekla nejistě Julka, „Ovšem... jezuité jsou známi tím, že se jim nedá věřit. Jak mám přesvědčit otce, aby tobě věřil?“

Otec Antonín si skousl rty: „Ať se zeptá, co všechno jsme učinili pro Lasęku! Chtěli jsme získat Polsko, to ano; ale s ním na trůně nebo na arcibiskupském stolci, sám si mohl vybrat! Jerzy padl a my jsme skončili spekulaci se ztrátou. Nyní hrajeme ještě odvážnější hru; ať si Baarfelt a císař postaví své trůny na našich kostelích, je to nejpevnější možný základ!“

„Otec tomu možná uvěří, zná vaši moc a sílu. Ale císař Charry? Tomu nevěř, otče Antoníne! Ten zná jenom jediný pevný základ: vlastní meč! Jeho vláda stojí na síle a důvěře šelem; Charry taky nevěří nikomu kromě svých šelem. Budeme s nimi muset počítat i my. I ty. I tvoji nadřízení!“

„Povídej mi o šelmách. Jací jsou?“

„Nevyzpytatelní. Já je mám ráda a oni mají rádi mne. Jenže vědí předem, jaký člověk je, poznají to a nemají ho rádi. Třeba nemají v lásce jednoho muže, který mně je sympatický a je mým přítelem: Jana Dunbara. Vlastně nemůžu říct, že by ho neměli rádi. Oni říkají, že má zlý osud, který ho zahubí. Řekli, že je zlý a mstí se svým nepřátelům; a on se jim skutečně mstí! Říkají, že ho to zničí. Posuzují to jako nějakou podivnou hru, protože pro ně je všechno hrou. Řekli mu, že zemře při naplnění své pomsty; teď čekají, jak se jejich proroctví vyplní.“

Julie zaváhala a odmlčela se. Zatajila jednu větu, kterou jí řekl Ao Harrap: že je to ona, kdo má možnost Jana zachránit. Snad jediná na světě má možnost ovlivnit jeho osud. Jenže mohla věřit tomu, co si vyfantazíroval nějaký jaguár?

„Otce Františka prý nenáviděli!“ nadhodil otec Antonín.

„Sám si za to mohl. Zato na otce Ignáce vzpomínají s láskou... a určitou blahosklonností. Chápeš, jak to myslím?“

„Myslíš, že jsou nadané... věšteckým duchem?“

„Nemyslím. Cítí povahu člověka z jeho tělesného pachu. Jistě, my nepáchneme jako kozel, ale oni mají daleko lepší čich, mnohem víc jim slouží ke vnímání světa. Jeden z nich, jaguár Ao Harrap, by nikdy nedovolil dotknout se ho člověku, který mu nevoní. Pár lidí dokonce šelmy nenávidí natolik, že by je zabily na potkání. Kromě toho hodně vědí; někdy víc, než jsou ochotné říct. Oni vědí, co se stane; ne že by to uhádli z nějakých věšteb, zkrátka odhadují osudy lidí podle jejich činů.“

„Takže žádné kouzlo, jenom prostý rozum?“

„Ano, rozum. Žádná kouzla neexistují. Otec na žádné čáry nevěří, přestože mu říkají čaroděj. Všechna kouzla jsou jenom fyzika, chemie, metafyzika a alchymie; vědy, které lze poznat. Fyziku a chemii už znají i lidé, z metafyziky a alchymie známe my málo a ani to neumíme využít. Otec to umí líp než jiní, i tak se ještě nepropracoval ke kořenům věcí. Ale nesetkal se doposud s ničím, co by nedokázal vysvětlit vědeckými prostředky.“

„Tak. Co mi ještě můžeš říct o šelmách?“

„Jsou jiní. Zdá se, že obsáhli zkušeností nekonečný čas vývoje. Jako bychom my lidé pamatovali dobu starého Egypta a Bible, jako by to bylo včera. Jsou velmi moudří, velmi chápaví a velmi laskaví; podle svého způsobu. Poznala jsem je krátce, ale chápu Charryho a Dianu, že jim věří víc než lidem. A kromě toho: také můj otec jim počíná věřit víc než lidem.“

„Baarfelt a šelmy? To je zvláštní!“

„Denis s nimi žije, jeho syn. Denis je vůbec podivné dítě; a od chvíle, co se přátelí se šelmami, ještě divnější. Až odejde do Arminu a bude pořád s nimi, změní se ještě víc. Možná bude jako oni: duší šelma, tělem člověk. Nevím, jak bych ti to vysvětlila; snad by bylo nejlíp, kdybys šel k nim a hovořil s nimi sám. Poznal bys je – a oni by tě třeba přijali.“

„Zkusím to... bude-li ovšem souhlasit Baarfelt.“

„Podle toho, co mi o něm vyprávěli, i on se změnil. Chystá se opustit tento svět a jít do Arminu. Změnil svoje způsoby, učí se způsobům šelem. To je vidět i z jeho sňatku. Dřív nebyl v lásce nijak stálý, namlouval si urozené dány a rozcházel se s nimi, jak sám chtěl. Až na to, že některým zbyla památka, jako například já. Nyní se zamiloval do selského děvčete, jistě velmi krásného a... laskavého, ale bez vzdělání a bez... schopnosti intrikovat. To je dost zvláštní, nemyslíš?“

„Chceš tím říct, že ta holka je hloupá husička?“

„Ne, hloupá není. Jen jí chybí talent směšovat věci dohromady a vytvářet z nich patřičné uzávěry. Nikdy by nedokázala sebrat matce abatyši z kláštera sestřičku a ještě ji rozhádat s hlupákem jako je Gremis. Zkrátka, není na to stavěná.“

„To jen potvrzuje můj názor. Taková žena by mu při způsobu života, jaký vede v Evropě, nebyla k ničemu; ale tam v divočině, bude tou nejlepší. Ani ty bys možná nevydržela útrapy, kterým jsou vystaveni lidé tam na jihu.“

„Zkusím to risknout – jen co se tam pojede!“

„Dobrá, jak chceš. Zatím jde o tu věc s naším řádem; oznámíš Baarfeltovi, co jsem ti řekl?“

„Ano, samozřejmě.“

„A jsi ochotna se přimluvit u císařovny, aby vzala na milost náš řád; tu část, která s námi chce spolupracovat?“

„Vysvětlím jí, o čem jsme jednali. Má pochopení pro takové věci a je chytrá. Ať rozhodne, jak umí. V každém případě jí oznámím, že rozhovor s tebou se mi zdál užitečný.“

„To mi stačí. A nyní, aby byl ještě užitečnější, bychom si mohli promluvit o penězích.“

„O penězích mluvím ráda, ale upozorňuji, že nedám víc jak tisíc zecchinů. Nemám na rozhazování.“

„Ale já nechci nic od tebe! Naopak, chci ti dát malý příspěvek na odstraňování obtíží z tvé životní dráhy. Radím ti, abys brala rychle, protože nevím, jak dlouho budeme mít ještě možnost něco dávat našim příznivcům. Brzy nám asi skočí na peníze a nebudeme už mít nic, než co si sami vyžebráme. Proto ti chci dát odměnu hned a ty sama uvaž, zda za to pro nás něco uděláš, nebo ne.“

„To zní rozumně. Souhlasím. O kolik se jedná?“

„Dvě stě tisíc zecchinů pro tebe a sto pro tvoji sestru.“

„Celkem tři sta tisíc? To je dost peněz za takovou maličkost!“

„Mohou to být na dlouho poslední peníze, které od nás můžeš dostat. A třeba budeme něco chtít i později...“

„Chápu. Děkuji ti.“

Páter Antonín napsal Julii dvě poukázky na Banku Svatého Ducha ve Vatikánu; pak se s ní rozloučil a na závěr řekl: „Radil bych ti, aby sis peníze vyzvedla pokud možno rychle. Až se to dozvědí, možná nám zablokují konto...“

Julie poděkovala a zakrátko se černá postava pátera Antonína ztratila v zámeckém parku. Julka pohodila hlavou a šla domů. Janu našla u voliéry ve skleníku, kde krmila papoušky.

„Vydržíš jízdu na koni do Říma a zpátky? Do Říma rychle, nazpět už pomaleji. Pojedeme si pro peníze.“

„Peníze? Kde jsi vzala peníze?“

„Udělala jsem jednu drobnou ničemnost. Prodala jsem mrtvolu našeho bratra za tři sta tisíc. Jediné, co mne omlouvá, je, že by s tím určitě souhlasil. Tak jedeš nebo ne?“

„Když je to tak – pojedu!“

„Fajn,“ řekla Julka a šla se převléci do jezdeckých kalhot.


Zpráva o zdravotním stavu Velmistra Řádu Blesků

dona Francisca di Arroyo – ze dne 2. prosince

Dne 2. prosince t.r. ráčil Jeho Svatost Velmistr opět ulehnout na lože po kratším zlepšení zdravotního stavu, které nastalo v závěru měsíce listopadu. K loži Jeho Svatosti bylo povoláno lékařské konsilium za předsednictví Nejvyššího čaroděje řádu dona Luigi Pietrangelliho, které důkladně vyšetřilo zdravotní stav Jeho Svatosti. Po poradě s lékaři rozhodl Jeho Svatost Velmistr povolat k sobě notáře řádu dona Horatia Almettu, jemuž nadiktoval svoji poslední vůli. Svědky posledního pořízení byli komthur valencijský don Diego Mendoza di Castro a komthur lisabonský don Nicolao Barrancho, kteří její pravost dotvrdili vlastnoručními podpisy. Poté vykonal Jeho Svatost Velmistr za přítomnosti zmíněných tří hodnostářů řádu svatou zpověď a přijal Tělo a Krev Páně z rukou dona Diega, komthura valencijského.

Poté odebraly se Jejich Svatosti do katedrály, kde byly konány prosebné mše za uzdravení Jeho Svatosti Velmistra, kde setrvali komthurové i shromáždění rytíři do pozdních nočních hodin. U lůžka nemocného setrvali lékaři v čele s Nejvyšším čarodějem donem Luigi Pietrangellim; zbožný velmistr po podání utišujících léků usnul a spal s přestávkami až do půlnoci.

O jedné hodině s půlnoci oznámil don Luigi do katedrály, že Jeho Svatost Velmistr upadl do agónie, načež se dostavili oba komthurové a sekretář řádu don Horatio. V 1.23 hod dne 3. prosince poté Jeho Svatost Velmistr skonal, zaopatřen svátostmi umírajících. Jeho Svatost komthur valencijský don Diego Mendoza di Castro nařídil sloužit mše za spásu jeho svaté duše.

Současně byly zahájeny přípravy ke kanonizaci zesnulého; bylo konstatováno, že není překážek, aby duše Jeho Svatosti dona Francisca di Arroyo vystoupila na nebesa a poskytla tak našemu řádu svoji vznešenou ochranu.

O deváté hodině ranní sešli se všichni přítomní hodnostáři, kteří se usnesli svolat veškeré pány komthury a důstojníky řádu k volbě nového velmistra na den 20. prosince t.r.

K volbě jsou obesláni tito pánové:

Komthur Valencijský – don Diego Mendoza di Castro

Komthur Lisabonský – don Nicolao Barrancho

Komthur Londýnský – sir Guy Richard lord Bradley

Komthur Skandinávský – jarl Thor Knassen

Komthur Florentský – baron Gierolammo Voglari

Komthur Káhirský – don Llago di Rienzi

Komthur Olomoucký – kníže Thomas Baarfelt

Komthur Severoevropský – hrabě Charry de Guyrlayowe

Komthur Hongkongský – markýz Ludvík d'Enghiem

Komthur Wittenberský – Herr Jan Dunbar

Komthur Pařížský – don Mario di Carialti

Ježto místo komthura Washingtonského se uprázdnilo smrtí sira Johna A. Danggera a není tudíž plný stav volitelů, bylo rozhodnuto jmenovat novým komthurem dona Horatia Almettu, sekretáře řádu, jenž současně přijal svěcení.

Dále jsou přizváni důstojníci řádu:

Velkokomthur Africký – sieur Wolmarr von Ahlbeck

Polní zbrojmistr – don Adalbert de Lorre

Nejvyšší almužník – don Dino Raoul de Montaignac

Nejvyšší čaroděj – don Luigi Pietrangelli

Tito pánové se dostaví urychleně do Granady, kde bude dne 20.prosince zahájeno zasedání rady.

Až do zvolení nového velmistra převzal správu řádu do svých rukou Jeho Svatost komthur Diego Mendoza di Castro.


Tuto zprávu jsme se dozvěděli pomocí vysílačky 3.prosince; to už všude ležel sníh a my jsme z toho neměli žádnou radost, neboť sníh velmi nepříjemně ulpívá mezi prsty tlapek, když se v něm delší dobu šlape; kromě toho studí a my milujeme spíš teplo než zimu. Samozřejmě Denis měl ze sněhu radost, nazul lyže a zapřáhl naše psy, za kterými se vozil; učil jezdit na lyžích Reného, který samozřejmě neuměl nic. Také kluci bruslili na kovových nožích, ať už na řece nebo našem koupališti. To totiž zamrzlo a tím pádem zamrzla taky elektrárna; s tím Tomáš nepočítal, jemu dodávala energii Morava a ta má problémy spíš s letním vysycháním. Svítilo se tedy nějaký čas svíčkami, čemuž jsme už téměř odvykli; potom Tomáš s Poláky postavili větrník, který naši elektrárnu zase oživil.

Když se to Tomáš dozvěděl, nařídil ten večer vzpomenout památky zesnulého Velmistra a pomodlit se za jeho duši. Když se všichni shromáždili k večerní pobožnosti, vyprávěl místo přednášky o tom muži a jeho zásluhách o řád; pak se celou noc zpívaly žalmy. Ale současně poslal Charry příkaz, aby připravili Reginu k plavbě kolem poloviny Evropy.

Dianu sice napadlo, že až se budeme vracet, mohlo by být moře už zamrzlé a bylo by lepší letět balónem, ale návrh neprošel. Prozatím měla ohledně vzduchoplavby znalosti spíš teoretické a neskýtala záruku, že bychom se dostali do Granady a nikoliv do nebe, kam se sice všichni také těšíme, ale ne zrovna teď.

Tomáš navrhl, abychom s sebou vzali všechny, kdo se zatím natolik uzdravili, že cestu snesou. Na pobřeží Španělska a Itálie je spousta vhodných míst, kde se jim bude dařit lépe než tady; kromě toho z Polska sem soustavně pronikají Lukášovi přívrženci, různými cestami. Sám Lukáš vzkazoval, že je se svými podřízenými velmi spokojen, neboť se schovali velice šikovně a sám má co dělat, aby je našel a vyřídil jim, že se mají přemístit.

Velitelem na Hůrce ustanovil Olgierda jako komthura řádu Svatého Jiří. Nikdo jiný nezbýval a Olgierd ochotně slíbil, že se o všechno na statku postará.

René le Mognićre pozoroval přípravy bystře a pozorně; napřed předpokládal, že pojede taky, ale Denis ho vzal stranou a svěřil se mu:

„Jistě tě překvapí, že tě neberu s sebou; ale mám pro tebe úkol. Víš, na tomto zasedání se můj otec stane velmistrem řádu. To znamená, že bude mít možnost vydržovat armádu; ale taky já ji budu potřebovat! Tu moji armádu sestavíš ty!“

„Já?“ René se dost podivil, „Já nejsem voják!“

„Proč myslíš, že nejsi? Jsi chytrý a šikovný a máš spoustu přátel na místech, kde se dají nabrat vojáci. Pochopils?“

„Ne!“ René mluvil upřímně, skutečně nepochopil nic.

„Nemám na mysli dospělé muže. Míním kluky jako ty. Přece máš nějaké kamarády, ne?“

„No to jo! V každý polepšovně je jich plno...“

„Tak vidíš. Viděl jsi, jak funguje řád Svatého Jiří. Tvůj úkol bude obejít je a všem dát na vědomost, že jestli chtějí namísto toho, aby trčeli za mřížema, bojovat za řád a Boha, přijmeme je jako vojáky. Z takový polepšovny se snad dá utýct, když se toho ujme člověk tak šikovnej jako ty! Jeden dobrej maník zvenku a pár silnejch rukou zevnitř, to povolí každá mříž!“

„Maličkost! Otevřu ti, co si vzpomeneš; když budu mít sadu paklíčů... a možná stříkačku!“

„Tady máš moji pistoli; je památeční, po chlapovi, co mě s ní chtěl odbouchnout. Paklíče máš svý, udělal sis je už dávno!“

„Ty kluky mám přivést sem – nebo co?“

„Zatím je nech, kde jsou; jen se s nima domluv, že je přivoláš, až přijde čas. Potom ať přijdou; zatím ať se cvičí v boji, aby zvítězili. Ti, co se vyznamenají v boji, půjdou se mnou do Arminu – na to ti dávám svoje slovo!“

„To je jistě potěší. Ale co mám dělat, aby věřili tomu mýmu poslání? Víš, jsem takovej trochu... no, černej!“

„Řekni jim jenom to, co jim vzkazuju. Řekni, že jsi kapitánem pluku Denise Baarfelta. Kdo se nebojí, ať přijde. Kdo je zbabělej srab a zabedněnej blbec, ať zůstane doma, o takový nestojíme. Neslibuju jim lehkej a pohodlnej život, ale můžu jim slíbit, že se nebudou nudit. Že buď zvítězíme, nebo padneme!“

„To je poctivá hra, komthure Baarfelte. Moje ruka na to!“

„Přijímám, kapitáne le Mognićre. Slibuju ti: přijde čas, že se naše armáda postaví celému světu!“

Podali si ruce; potom si kapitán René le Mognićre sbalil svoje věci a připravil se opustit Hůrku hned po našem odjezdu.

Nemusel čekat dlouho; Regina vyplula 6. prosince.


Julietta la Venzini se v té době zabývala nejdůležitější prací na světě, totiž zvyšováním vlastní inteligence a moci. Pilně se zúčastňovala společenského života a pokusila se také vřadit do společnosti Janu; ta ovšem byla trvale handicapována vzhledem a neznalostí jazyka, naštěstí však nebyla na hlavu padlá a urychleně se učila italsky a pokud možno i francouzsky.

Ale na setkání, k jakému došlo při jejich cestě na nákupy do Neapole, nepotřebovala umět cizí řeči. Na chvíli se vzdálila od Julky, prohlížela výklady a přemýšlela, co jí koupit jako dárek ze svého kapesného. V té chvíli se k ní přitočil cizí chlapík s pichlavýma očima a řekl německy:

„Tak jak se ti líbí svět, telátko?“

Jana sebou škubla; už dlouho nezaslechla němčinu.

„Copak, máš strach? Máš proč! Vězení na zemi a věčné utrpení po smrti v pekle; z toho nemají strach jen čarodějnice! A ty snad ještě nejsi čarodějnice, co?“

„Nevím, co je vám po tom!“ řekla rychle.

„Nic mi po tom není. Způsobila sis to sama, tak si to taky sama odneseš. Ty a tvoje sestřička!“

„Nevím, co ode mne chcete, ale můžu vám říct jen jedno: zmizte!“

„Ale ale, telátko! To ti nějak brzo narostly růžky! Přestala ses bát? To není moudrý; na to bys mohla doplatit!“

Jana se opatrně rozhlédla; o kousek dál spatřila Julii, hádala se právě s nějakým prodavačem, mávala rukama jako větrný mlýn a křičela jako blázen, ale tomu muži to nevadilo, podobný způsob smlouvání byl jeho oblíbenou zábavou.

„Já vím dobře, co jste zač, pane. Tak se koukejte ztratit a vyřiďte těm, co vás poslali, že telátka se už nebojej!“

„Skutečně ne, sestro Eupraxie?“

„Telátka už nemají strach, pane! Telátka už jsou v houfu; taky mají rohy! Chcete vidět, jak se naučily bránit?“ Jana zasunula ruku pod kabát a ukázala mu pouzdro na revolver; muž zaváhal, potřásl hlavou a pak se ztratil.

Ale Julie to vzala velmi vážně.

„Něco se děje, Janičko. Musíme se připravit; určitě se ještě něco zajímavého stane. Opravdu nemáš strach?“

„Hroznej!“

„Tak si říkej to, cos řekla jemu: v houfu se telátka nemají čeho bát...“

Příštího dne vyhledal Julii sluha. „Slečno, je tu nějaký mnich. Tvrdí, že je váš zpovědník, ale není to páter Martin...“

Julie mu šla rychle naproti; sluha pospíchal za ní a brebentil, že se mu ten páter jezuita nějak nezdá, přijel na koni celý urousaný, asi cestoval blátem a deštěm. Julie už věděla, že je to otec Antonín.

„Pochválen buď Ježíš Kristus, otče...“ usmála se a propustila sluhu, „Jsem ráda, že jsi přišel. Tvoje příkazy jsem splnila...“

„Nech toho teď,“ mávl unaveně rukou, „Jedu dva dny na koni, ale... všecko je ztraceno! Nepřátelé vyhráli, my jsme to museli odtroubit. Někteří naši jsou přeloženi. Já sám...“ nedokončil a vytáhl zpod sutany obálku z voskovaného plátna, dost velikou a tlustou: „Tohle předej Baarfeltovi. Co nejdřív, jen jemu a jen v soukromí...“

„Nevím, kdy se s ním setkám...“ namítala Julie.

„20. prosince v Granadě, je tam volba nového velmistra. Starý don Francisco zemřel, teď všechno záleží na tom, zda velmistrem bude Baarfelt nebo di Castro. V tom jsou seznamy všech našich lidí, kteří jsou do věci zasvěceni, s poznámkami, kdo jde s námi a kdo proti nám. Baarfelt to bude umět využít. Jestli zvítězí, zachrání i mne. Jeď za ním – musíš mu pomoci.“

„Jak mu mám pomoci?“

„Předat mu tohle. Upozorňuji tě, že nikdo to nesmí vidět. Je to tajemství, které bych zaplatil životem já i ty!“

„Dobře, předám mu to. Ale jak se dostanu do Granady?“

„Uvažuj trochu! Máš plachetnici, po moři tam můžeš při troše šikovnosti být, vypluješ-li ihned. Radil bych to. Já musím co nejrychleji pryč, zpátky na svoje místo. Kdybychom se teď nějaký čas neviděli, tak se nediv – možná budu přeložen.“

„Horší to doufám nebude!“

„Kdo ví?“ pokrčil rameny, „Ty buď šťastná, děvče; kdybychom se už nikdy nespatřili, přeju ti, aby tvůj život byl tak krásný a šťastný, jak si zasloužíš...“

„Díky. Šťastnou cestu, otče Antoníne!“

„Sbohem, Julie. Dej to Baarfeltovi – a řekni mu, že mu přeji vítězství ve volbách.“

Otočil se a odcházel, ale ve dveřích se ještě obrátil:

„Vyřiď svojí Janě, že její abatyše už je v Africe. Jestli si ji tam ovšem vezme za ženu nějaký černošský král, tak my za to vůbec nemůžem – viď, sestro Berengarie?“

Julie vyprskla smíchy; černý mnich seběhl rychle po schodech a zmizel, jak se objevil. Julie si prohlédla balíček, ale ani jí nenapadlo rozrušit jeho voskovaný obal; usoudila, že pokud otec bude chtít, uspokojí její zvědavost sám. Ostatně, tři sta tisíc zecchinů bylo i pro ni závazkem; schovala obálku do svých věcí a šla navštívit pana otce.

„Přeji vám dobrý den, pane!“ pozdravila, „Přicházím vás požádat o dovolení, abych se směla na nějaký čas vzdálit z vašeho domu. Volá mne moje povinnost dvorní dámy!“

„Ach!“ řekl la Venzini, „Smím se otázat, kam hodlá Vaše Milost zase odjet?“

„Pravděpodobně do Granady; možná o kousek dál. Tam se sejdu s císařovnou a jejím dvorem.“

„Bude tam i kníže Baarfelt?“

„To nevím. Jeho cesty nepodléhají přání císařovny.“

„Jsem ochoten tomu věřit. Prosím, dcero; jeďte si, kamkoliv je vám libo. Upozorňuji vás však, že se máte všude chovat mravně a důstojně, abyste dělala čest svému jménu; a pokud se vám naskytne možnost výhodného sňatku, požádejte prosím onoho pána, aby se o tom dohodl se mnou. Prosím, slečno, můžete jít!“

Slečna šla; společně s Janou sbalily za večer vše potřebné na cestu, Julie se rozloučila s matkou a slíbila jí, že se vrátí co nevidět. Gina řekla, že se za ni bude modlit.

Ráno odešly dívky do přístavu a nasedly na Vlaštovku. Jana byla nervózní a zdálo se jí, že je po cestě sledoval nějaký chlapík s vyčouhlými předními zuby, ale byl to jiný než ten ve městě. Julie zdánlivě brala její upozorňování na lehkou váhu.

„Ve městě se neodváží nás napadnout,“ řekla, když Jana neustávala ve svých námitkách, „Kromě toho máme revolvery a ručnice. Naučila ses přece dokonale střílet, nebo ne?“

To uklidnilo i Janu. Vytáhly kotvu a odrazily od břehu.

Za chvíli chytila trojúhelníková hlavní plachta příznivý vítr a Vlaštovka se rozlétla Neapolským zálivem na volné moře. Julie zpočátku držela loď při břehu, neboť nevěřila zrádným mořským proudům a vírům; u břehu to aspoň znala. Jana seděla na přídi a rozhlížela se.

„Podívej, támhle se slétají rackové! Něco tam mají...“

„Koukni se dalekohledem!“ navrhla Julie.

„Je to černé a veliké... že by moře vyhodilo na břeh delfína? Na rybu je to příliš... ah!“ Jana vyjekla překvapením.

Julie přelezla k ní a vzala jí dalekohled; potom obrátila bez váhání ke břehu. To už Jana věděla jistě, že je to člověk, černě oděný; ležel na břehu mezi kameny a pokřikující rackové létali kolem něho, zřejmě jej dle svého zvyku hodlali oklovat. Julie předala kormidlo Janě, přelezla dopředu a sledovala vodu; když postřehla kameny a mělčinu, spustila plachtu a vyskočila do vody. Měla kalhoty nad kolena a nebyla by se zmáčela, ale uklouzla na hladkých kamenech a hned byla mokrá jako myš. Nedbala na nic, vylezla na břeh a přistoupila k nešťastníkovi.

Ležel zabořen tváří do písku a byl oblečen do černé sutany; na zádech měl krvavou ránu, také na rukou a nohou byl zraněn, zřejmě o kameny. Moře, které jej nějakou dobu hostilo, jej vlivem mořských proudů vyvrhlo na břeh a tam se tělo zachytilo mezi kameny jako potrava hladovým rackům. Julie ho otočila na záda; opět hleděla do tváře otce Antonína, nyní však zkřivené křečí předsmrtné bolesti. V prsou a břiše bylo několik ran, zřejmě od nože. Kapsy byly vyprázdněny, jako by šlo o loupežnou vraždu.

Jana vyskočila rovněž, o trochu šikovněji; teď stála nad mrtvým a zděšeně na něj zírala. „To je on?“ zašeptala.

„Ano.“ řekla pochmurně Julie.

Jana se dodatečně rozvřeštěla, jak jí kázala výchova. Julka ji pleskla dlaní přes obličej. „Mlč, nikdo tu není, kvůli komu bys vyváděla! Radši mi pomoz!“

„Co s ním chceš dělat?“

„Pohřbít.“

Julie přešla po břehu, až našla v kamenitém pobřeží škvíru mezi dvěma balvany, sotva by se člověk vešel. Pokynula Janě, vzala mrtvého pod rameny a táhla ke škvíře. Jana jí víc překážela než pomáhala, bála se mrtvých. Když ale Julie spustila mrtvolu do tohoto improvizovaného hrobu, pomohla jí Jana snést velké kameny, pak menší a společně jimi zaházely poslední příbytek nešťastného jezuity. Rackové nad nimi zlostně křičeli, když jim braly jejich potravu. Moře i pobřeží byly šedivé jako rozlité olovo.

„Proč ho... zabili?“ zeptala se potom Jana.

„Protože byl naším přítelem. Byl příliš dobrý, proto musel zemřít. A měl nás rád; proto musíme tuhle poslední službu...“

Julie vzala sekeru a do kamene vysekla znamení osmihrotého kříže. Pak obě poklekly a pomodlily se za jeho duši.

„Sbohem, otče Antoníne,“ řekla Julie, „Věř mi, že splním, co jsi mi uložil – i kdybych...“ nedopověděla, obrátila se, přeběhla k plachetnici a vylezla na palubu; Jana za ní.

„Teď jsme na řadě my, že?“ zeptala se.

„Moře nás ochrání.“ Julie odstrčila Vlaštovku od břehu, vytáhla plachtu a zamířila na volné moře. Neplakala, ale v očích měla nebezpečný svit.

„A teď vpřed – do Španělska!“ zavelela rázně. Za chvíli se již trojhranná plachta bělala daleko na moři.


Všichni lidé se na Španělsko nesmírně těšili, zvláště Diana a Denis. Protože plavba byla rychlá a měli několik dní času, rozhodli se zastavit v Cádizu a přejet vnitrozemím napříč, zatím co Regina obepluje Gibraltarem a zakotví v Malaze. Rezident řádu v Cádizu don José, jinak počestný obchodník s vínem, byl tímto nápadem nadšen a ochotně se uvolil nás doprovázet. Sehnal koně a přesvědčil místní lidi, že je my šelmy skutečně nesníme k obědu – dokonce nejíme ani zatoulané děti. Měl dvanáctiletého syna Pepého, který okamžitě navázal přátelství s Denisem a během cesty se od něho nechal přesvědčit k několika bláznivým plánům.

Španělské cesty jsou otřesné. Tady nevěděli nic o zimě, bylo tu teplo až skoro vedro a lidé mohli jezdit v lehkém oblečení. Ovšem místní sedláci žasli třeba nad Denisem, který se koupal v každém potoce, na který narazil; pro ně byla zima až nekřesťanská. Ale když Denis vykládal Josému o sněhu, koukal udiveně a záviděl mu. Tady padá sníh jen vzácně a když, stává se pro lidi atrakcí.

V této zemi je nejcennějším majetkem voda; Španělské vnitrozemí je horké a pusté a prameny, které tady jsou, nestačí dát zemi dostatek vláhy. Když prší, považují to lidé za dar nebes a když voda zůstane ležet na zemi jako bílý poprašek, děkují nebesům a pořádají děkovné bohoslužby. Pro nedostatek vody tu také skoro nic neroste, lidé jsou většinou chudí a velmi zaostalí. Jediné, co se vyplácí, je pěstování ovcí; což také dělají.

Naše putování skončilo v Cordóbě nad řekou Quadalquivir, kde jsme mohli přesednout na železnici; sice místní úzkokolejka jezdí jen dvakrát týdně, ale Tomáš najal celý vlak, ostatně jen o čtyřech vagónech. Železničáři zajásali a okamžitě vlak přistavili, jak jsme si přáli; ani je nenapadlo divit se nad naší přítomností.

Cordóba je krásné město, jako ostatně všechna města Španělska; bílé zdi nádherných paláců se tyčí uprostřed zahrad, vůně tisíců květin opíjí jako místní husté černé víno a lidé ve městech posedávají za vlahých večerů na terasách, brnkají na kytary a zpívají sladké písně; černovlasé krasavice hrdě naslouchají zbožňování svých polodivokých nezkrotných ctitelů a obdivovatelů, mniši se modlí a stařenky vzpomínají na mládí plné vášní a intrik. Jak pracují a kdy, nepodařilo se nám zjistit – práce je pro ně zřejmě až poslední zoufalý pokus, jak se aspoň jednou denně najíst. Obdivuhodná štíhlost a graciéznost místních lidí pochází podle Tomáše z toho, že mnohý z krásně oblečených a vyfintěných šviháků má doma k večeři pouze skrojek chleba a džbán vína. Ale i ten nejchudší touží přijmout ve svém domě pocestného a pohostit ho; třeba by to byl sám král.

Tomáš se okamžitě převlékl do místního kroje a hovořil s lidmi zvučnou kastilštinou. Diana a Charry rovněž rozumějí španělsky, ale nemluví tak čistě jako on; Tomáš strávil ve Španělsku část mládí a často jezdil do sídel řádu. Všichni tady znali jeho postavení a vážili si ho stejně jako v Itálii.

Španělé milují příběhy plné krve, násilí a vášně. Don José jich znal nepřeberné množství a Pepé nadšeně poslouchal. Téměř ke každému místu, jímž jsme projížděli, se váže nějaká strašlivá vražda, krevní msta, válka nebo aspoň zjevení Panny Marie. Diana si kupovala pohlednice, Denis zaplňoval blok kresbami.

Supící lokálka nás zavezla do Granady; Tomáš už dlouho předtím vyprávěl o historii města od chvíle, kdy bylo založeno Římany, přes dobu rozkvětu za éry Maurů až do chvíle, kdy se musel tento poslední kus Asie v Evropě vzdát Isabele Kastillské a Ferdinandu Aragonskému. Líčil těžký a nešťastný osud ubohých Maurů, které vyháněli z jejich domovů jen proto, že se modlili ke stejnému Bohu jinak než křesťané; Španělé si ochotně ponechali jejich paláce, zlato, dokonce i otroky, nešťastné majitele tohoto bohatství však hnali ze svého území jako lovnou zvěř. Emírové se vrátili do Afriky, ale ani tam už pro ně nebylo místo; kamkoliv nešťastní vyvrženci přišli, všude se proti nim obracelo místní obyvatelstvo. Hrdým a statečným synům pouště nezbylo než zůstat na moři, všude a nikde – ukradli lodi a stali se piráty, nejhorší hrozbou Středozemního moře. Dlouhá léta se mstili všem, kdo jim vzali domov, než konečně jejich kosti zalilo milosrdné moře.

Don José se smál a pociťoval potřebu opravit Tomášovo líčení: především Maurové nebyli žádní mírumilovní beránci, ale sprostí lupiči, kteří vpadli do země, ohněm a mečem plenili a dobývali a loupili zejména ženy pro své harémy. Dále mnozí z nich přešli do královských služeb a dosáhli tam význačného postavení; samotný don Diego Mendoza di Castro je prý potomkem válečnického rodu, který vzešel ze saracénské šlechty. Zvěčnělý don Francisco di Arroyo pocházel zas od pokřtěných Židů; z toho vyplývala jeho vysoká inteligence a hluboká moudrost. Don José neměl takové štěstí a jeho předkové se dokonce ani příliš často nevypravovali na obchodní cesty do Západní Indie, tedy Ameriky; zato kšeftovali s conquistadory a dodávali zásoby pro jejich lodě.

Pak jsme spatřili Granadu, poslední sídlo Maurů; mohutné hradby, v nich zahrady a v zahradách kouzelný maurský zámek s mešitami a minarety, které si Španělé přeměnili na svá sídla. To město stále ještě vypadá jako někde v Orientu; zahalené ženy prodávaly různé výrobky svých mužů a když si Diana chtěla koupit mísu vytepanou ze stříbra a ze zvyku promluvila na bradatého kupce arabsky, odpověděl jí touže řečí, aniž se jen na chvíli podivil.

Jeden z nejkrásnějších zámků za městem patří řádu; je to zimní sídlo velmistra. Don Francisco tam přijel, aby se uzdravil ze své nemoci, ale neuzdravil se a nyní spočíval v hrobce katedrály, jako všichni jeho předchůdci, kteří tu zesnuli. A muži, kteří se sjížděli ze široka daleka, se právě chystali zvolit nového velmistra, který zaujme místo na uprázdněném trůnu.


Julie a Jana dojely snadno a bez potíží do Barcelony, kde je řádové centrum a kde se měly dozvědět další instrukce na cestu do Granady. Je tam také hotel, blízko přístavu; bohužel však tu zbyl jen nižší personál, všichni výše postavení odjeli buď přímo do Granady, nebo do Valencie, sídla dona Diega. Když řekla svoje jméno, trochu zaváhali; ale stačilo zmínit se o Baarfeltovi, hned dívky ubytovali a snažili se upravit krásné Italce cestu tak, aby se ani nepatrný kamínek nepřipletl pod její jemné nožky. Julie dobře povečeřela a když se s Janou vydaly do jejich pokoje, trochu se jí točila hlava; jednak z místního výborného vína, jednak z nezvyku chodit po zemi, když tak dlouho pluly po moři.

Do pokoje vešla první Jana a chtěla rozsvítit; avšak podivně zasténala a padla na zem. Julie uskočila zpět, jenomže z pokoje se vyhrnulo několik divných dobrodruhů. Jednoho srazila kopem karate, druhého úderem hranou dlaně; zároveň začala ječet jako poplachová siréna.

Ten její křik měl úspěch: dveře na konci chodby se otevřely a objevila se v nich postava vysokého silného muže. Nevěděla, kdo to je, u večeře nebyl. Vyšel na chodbu a promluvil hlubokým, chraplavým hlasem: „Kdo se opovažuje rušit mne na modlitbách?“

Julii drželi dva chlapi, jeden jí ucpával ústa; náčelník darebáků se otočil a řekl: „To nic, bratře; jen uklidňujeme sestru, která dostala záchvat...“

Julii se povedlo kousnout chlapa do ruky, takže jí pustil ústa; vykřikla: „Nevěř... zločinci... špiclové!“

„Nečiníte dobře, bratři!“ potřásl cizí muž hlavou, „Nehněvejte se na mne, neboť činím vše jen ve jménu Božím. Ale budu nucen...“

Velitel kývl na svoje chlapy; dva se vrhli proti neznámému a v ruce jednoho se zaleskla čepel dýky. Julie viděla, jak tou dýkou zaútočil na cizince; ten ji odrazil rukou, až kov třeskl o kov; vzápětí udeřil druhého muže do hlavy, až lebka zapraštěla. První, kterému vyrazil dýku, vyjeveně zíral; leč cizinec opět mávl rukou, darebák vyrazil přidušený výkřik bolesti a skácel se.

Velitel zřejmě pochopil, že nezbývá než zničit ho jakýmkoliv způsobem, i kdyby způsobil hluk; vytáhl revolver a střelil na něj ze dvou metrů; muž se kryl rukou, kulka se odrazila a zaryla se do zdi. Vzápětí muž vyrazil vpřed, dotkl se ničemova hrdla a Julie viděla, jak vystříkla krev. Vykopla kolenem dopředu a zasáhla jednoho z chlapů, který ji držel; pak přehodila druhého přes hlavu. To už byl cizinec u nich; jeden ho napadl jakýmsi nožem, ale muž opět zbraň odrazil a vzápětí jej udeřil, až to zadunělo. Pátý se zvedl ze země a pokusil se uprchnout; ale tajemný cizinec vymrštil pravačku a popadl ho za hrdlo. Muž vykřikl a z krku mu proudem vytryskla krev.

Konečně cizinec rozsvítil elektrické světlo. Julie se vyděsila, když spatřila zohavené mrtvoly, zalité krví; pak se ale radši věnovala Janě. Ta totiž ležela na zemi a nehýbala se, ale dýchala a zřejmě byla jen omráčena ranou do hlavy. Když ji obrátila, zasténala; to bylo dobré znamení, takže se Julka rozhodla najít v lékárničce něco na vzkříšení, nejlépe dobrý koňak – tomu věřila nejvíc.

Cizinec zůstal stát u stěny a prohlížel si je; Julie k němu zvedla oči a trochu se zarazila. Byl celý v černém, přiléhavém oděvu, zřejmě domácím; bylo mu jistě už přes padesát, jeho vlasy byly prošedivělé, ale vousy ještě černé jako smůla. Snědá pleť a husté obočí připomínaly obyvatele jihu, ale hovořil s výrazným německým přízvukem.

„Tuším jsem vám nepoděkovala za záchranu; děkuji vám tedy dodatečně. Jsem Julietta la Venzini, dcera komthura Baarfelta. Toto je má sestra Jana...“

Julie vztáhla pravici, ale vmžiku se zarazila a chtěla tu ruku stáhnout zpět. Spatřila, že muž nemá pravou ruku; z rukávu trčela ocelová paže zakončená ostrým hákem, nyní zakrváceným. Teď už chápala, jak se ubránil kulce a jedním úderem zabil člověka.

„Jsem Wilfrid von Rhode, sluha Boží,“ promluvil, „Nelekej se mé ruky, panno. Nechceš-li se jí dotknout, nemusíš!“

Julie byla statečná dívka; položila dlaň na jeho železný pahýl, i když se potřísnila krví. Von Rhode se neusmál, zíral na ni chladně a pozorně, jako by čekal něco zlého.

„Vaše jméno zní německy! Jste... jsi podřízený Jana Dunbara?“

„Jsem podřízen jedině Bohu. Ale Dunbar je říšský komthur.“

„Velmi dobře ho znám! Bude ti vděčen, že jsi mi pomohl...“

Wilfrid neřekl nic. Sklonil se k Janě a levou rukou jí přejel po tváři. „Nic se jí nestalo. Ať se probudí a zapálí ten váš Oheň – možná některý ještě žije a promluví.“

Julie vykulila oči a nic nechápala; raději se ohlížela po mrtvých, ale poznala, že Wilfridova ruka je až příliš účinná, všichni byli po smrti. Jana se skutečně probrala a klepala se hrůzou jak při pohledu na mrtvoly, tak na jejich kata.

„Znám dva. Tenhle se mnou mluvil ve městě... a tento nás potom sledoval, když jsme se chystali odplout. Jsou to Italové...“

„Řekla bych, že hledali nějaké dokumenty,“ konstatovala Julie, když zjistila, že celý jejich pokoj je prohrabán, „Vezu něco Baarfeltovi, nejspíš to chtěli ukrást...“

„Propadli peklu!“ řekl Wilfrid, „Jedete na shromáždění do Granady? Potom přijměte můj doprovod a ochranu. Vrátím pekelné moci každého, kdo se pokusí vás ohrožovat.“

„Máme tady plachetnici, v přístavu...“

„Myslím, že bude lepší jet na koních. Zařídím to.“

„Dobře... budeme ti velmi vděčni.“

„Dej ty muže odklidit. Nedokončil jsem kvůli nim svoje večerní modlitby; dovolte, abych se vzdálil!“

Obrátil se a pružnými kroky odcházel; dveře jeho pokoje se zabouchly. Julie tak rychle po starostech neměla; než vypověděla obsluze hotelu všechno, co se událo, trvalo to hodinu a další dvě hodiny, než uklidili tu spoušť; takže této noci už toho dívky moc nenaspaly, i když jim zařídili jiný pokoj a stráž.

Druhý den, když se probudily, Wilfrid už na ně čekal, připraven na cestu. Vstával za svítání, ale nedovolil dívky vzbudit, raději vyčkával a modlil se. Jeho oděv byl stejně černý jako ten spodní, měl řadu skvělých zbraní, všechny vyrobené speciálně pro něho. Kromě zbraní a koně neměl téměř nic.

Koně pro Julii a Janu byli připraveni, služba ochotně slíbila, že se jim postarají o loď. Byli ochotni postarat se o cokoliv, pokud to tichým hlasem nařídil Wilfrid von Rhode; Julii připadlo, že z něj mají všichni hrůzu – a nedivila se. Zabít během několika vteřin pět lidí, každého jednou ranou, to vyvolává úctu.

Bohužel se von Rhode ukázal jako maximálně nezábavný společník; rozhovor s ním skončil nejpozději po pěti větách. Na všechno říkal buď „ano“ nebo „ne“, na Janiny otázky většinou „nevím“. Sám žádné impulsy k rozhovoru neposkytoval; sotva však bylo minutu ticho, počal se šeptem modlit nebo prozpěvovat litanie a vydržel tak dlouhé hodiny. Pravidelné zastávky na občerstvení dělal asi jen kvůli dívkám; nejedl maso a nepil nic kromě vody a mléka. Taky nevěnoval pozornost ničemu okolo, ale o všem věděl; obzvlášť bystře sledoval podezřelé jedince, hotov je zlikvidovat.

Hák, který mu vyčníval z pravé paže, byl sice jeho obvyklým nástrojem, ale zdaleka ne jediným. Měl nástrojů celou řadu, různě tvarovaných a pro různé použití; taky měl u sedla dvoustranný meč se šroubením namísto jílce, který dokázal zašroubovat do své železné paže. Julie se ho neodvažovala ptát, jak o ruku přišel; a on neměl nejmenší chuť se jí svěřovat.

S tímto doprovodem dojeli až do Granady, aniž se dívky cokoliv více dozvěděly o svém podivném průvodci.


Noc byla mrazivá a foukal řezavý vítr, který profukoval beraním kožíškem i rudým kabátkem se zlatými prýmky; naštěstí byl René le Mognićre zvyklý na nepohodu. Krčil se v lese mezi sněhem zachumlanými stromečky, jeho kůň mu dýchal na záda a René bedlivě pozoroval třípatrovou budovu, stojící uprostřed povlovné stráně. Věděl, co je opatrnost a tentokrát se mu zdálo, že je na místě ji ještě zvýšit, neboť tam hořelo světlo v bytě ve spodním patře, pravděpodobně u vrátného. René pozoroval to světýlko už půl hodiny a zdálo se mu, že tam nikdo není nebo už spí, protože se nic nehýbalo. Ostatně byla už půlnoc a dalo se předpokládat, že počestní občané ulehli, počítaje v to i hlídače polepšoven. René le Mognićre studoval zvyklosti počestných občanů už léta, takže se málokdy mýlil; každý omyl mohl mít v jeho podnikání nepříjemné důsledky.

Konečně usoudil, že se může vydat na cestu. Svlékl ovčí kožich, aby mu nepřekážel v pohybech a vydal se dlouhými skoky jako stín přes sněhovou pláň až k vysoké zdi, ochraňující dům. Zeď byla kvalitní, cihlová, se střepinami skla vsazenými nahoře do omítky. Vpředu byla prolomena branou ze silných mříží, kterou René viděl to světlo v přízemním bytě. Dále viděl pobíhající psy, ale ti už mu nenaháněli strach.

Došel k mříži a opatrně pozoroval, co se děje. Psi ho zvětřili a vrhli se k mříži; byli to mohutní alsaští vlčáci, byli čtyři a naháněli hrůzu. René tlumeně zavrčel, jak ho naučili Armini; psi se zarazili, největší přestal ňafat a druzí ani nezačali. René protáhl ruce mříží a hladil je po zježeném kožichu; přitom sledoval osvětlené okno, ale zářilo klidně a ani vybafnutí vůdce smečky nikoho neprobudilo.

René rychle přelezl přes bránu. Psi se okolo něho seskupili, očichávali ho, olizovali mu ruce a tváře. Tiše s nimi mluvil, hladil je a mazlil se s nimi, potom obratně přešel po umeteném chodníku až ke zdi a podél té zdi se ztratil ve tmě.

Sledoval okna v prvním poschodí; byla zamřížovaná, ale ve druhém patře už ne, zřejmě to páni ústavu nepovažovali za nutné. René to tu neznal, ale byl zvyklý orientovat se v cizích domech a nedělalo mu to potíže. Zjistil, že všechna okna jsou zavřená; jediné otevřené bylo okýnko od záchodu. To očekával – a nemýlil se. Zbývalo jen dostat se tam; do druhého patra to bylo jako nic.

René vytáhl zpod kabátku jakýsi železný nástroj; když rozevřel tři ramena s ostrými bodci, byl to trojhák, jaký se používá v dobré společnosti ke zlézání budov k tomu účelu neurčených. K trojháku připevnil tenké, leč pevné lanko; také to měl svinuto pod kabátkem. Nyní se rozmáchl, hodil a jistě i pevně zaklesl trojhák za dřevěnou okenní zárubeň. Zkusil, zda jej to udrží, potom počal rychle a hbitě šplhat nahoru. Zakrátko byl u okénka, protáhl se dovnitř a lano vytáhl za sebou. Schoval svoje pomůcky, pak pokračoval v cestě.

Na chodbu se dostal rychle a bez potíží; byla tam sice tma, ale René měl oči jako kočka. V kapse měl malou lampičku, ale tu používal jen ke čtení nápisů na dveřích. Dveřím, na nichž bylo napsáno Blockleiter, se vyhnul; ozývalo se odtamtud bohatýrské chrápání. Na dalších dveřích bylo číslo 16. Pokrčil rameny a zkusil dveře; no samozřejmě, zamčené. Nicméně šikovný člověk počítá s nedůvěrou bližních a jejich zvykem zamykat dveře, takže má klíč či aspoň šperhák. René měl různých klíčů sadu a šperháků taky; odemkl dveře hbitě a nehlučně. Potichu vklouzl dovnitř a rozhlédl se.

Byly tam dřevěné pryčny po dvou nad sebou, dohromady dvacet. Na každé spal jeden chovanec; místnost byla naplněna jejich těžkým puchem spolu s pachem dezinfekce a neurčitým vězeňským aróma, které nelze přesně definovat. René si prohlédl pár kluků; potom jednoho vybral, položil mu ruku na ústa a tiše zaťukal na čelo. Kluk otevřel oči.

„Le Goff!“ řekl tiše René, „Někde tady vegetuje...“

Kluk byl rozespalý a tvářil se divně. „Neznám!“

„Martin le Goff! Má natržený ušní boltec... modrý oči, světlý vlasy. Na levý ruce mu chybí kus malíčku...“

Kluk se dokonale probudil. „Martin Baumann? Ten tady je, na osmnáctce. Ale kdo seš ty? Co tady děláš?“

„Ššš!“ René přiložil prst na ústa, „Moc nevyzvídej. Spi, až bude čas, všecko se dozvíš. Brouc!“

„...brou...c...“ opakoval kluk, pořád ještě vyjeveně; ale René už vyklouzl jako kočka ven a zas za sebou zamkl. Kluk nad tím ještě chvíli uvažoval, pak si lehl a spal dál.

René otevřel osmnáctku, vklouzl dovnitř a zamkl za sebou. Byl tady stejný obraz jako v šestnáctce; René přešel podle pryčen až k oknu a tam konečně hledaného objevil. Byl to nevelký kluk asi patnáctiletý, se všemi znaky výše popsanými až na to, že hlavu měl do kulata ostříhanou. René jej probudil stejným způsobem, ale Martin le Goff nebyl jen tak někdo; jakmile se ho René dotkl, otevřel oči a jeho ruce mu kvapně sevřely paži.

„Ticho, Martine!“ zasykl René.

Martin zamrkal, prohlédl si svého společníka, pak se posadil a snažil se prohlédnout si ho ještě líp. „René le Mognićre?“

„Jako když mě vyšije! Co tady děláš, ty stará zlodějská kryso? Ty máš bejt přeci v kriminále pro velký!“

„Sha! Napřed by mě museli drapnout a taky mi něco přišít! Ani nevěděj, jak se jmenuju; a co ty tady? Jseš nějakej... koukám, co to máš na sobě?“

„Se šajni!“ René mu podal baterku a Martin si na něj posvítil. Světlo vyhmátlo zlatem premovaný červený kabátek, modré kalhoty s lampasy, vysoké šněrovací boty s ostruhami, tesák u boku, pouzdro na pistoli a důstojnickou čapku s pérem.

„Seš u cirkusu? To se teda dějou zázraky; nejhorší humusák teď chodí vyfešákovanej jako princ! Kdes to čórnul, čéče?“

„To sem vyfás. Vzmohl jsem se, kamaráde; teď jsem kapitánem u armády plukovníka Baarfelta!“

„Mě držte, ať nepadnu! Kde bereš ty lži, syčáku? Baarfelt přeci žádnej není, to vědí i malý parchanti!“

„Jsou dokonce dva a ještě k nim ženský. Já sloužím u malýho; je mu tak deset, je to pískle nenažraný a hubu má jak šlejfíř, ale je náš, taky už byl v lochu. Starej Baarfelt je sice kníže, ale kdyby visel, chlupatý by dali na modlení. Voba dobře znám; ještě fůru všelijakejch hrabat a princů a dokonce si tykám s císařskou rodinou z Arminu.“

„Na tebe snad jde fantas... co je to za blbiny?“

„Nekecej blbě a poslouchej mě! Vona to je podařená parta; nic takovýho, jak ty myslíš. Jsou to kámoši, všecky! Jejich živnost není tak docela podle policajtskýho zákona...“

„Tak bacha!“ oživl Martin, „To mě začíná zajímat; povídej!“

„Ty kecy vo dobrým čarodějovi, co pečuje o chudáky pocestný, jsou z větší části pravda; akorát detaily trochu falírujou, jak to už na světě bejvá. Za á: všichni jsou tam pěkný fanatici.“

„Jak se to projevuje?“

„Je to statek a je to armáda a je to klášter. Dohromady; každej tam je voják a flanďák zároveň a cvičí oboje dohromady. Taky já jsem teď v týhle branži.“

„To mi lej do uší trychtýřem! K čemu seš jim dobrej?“

„Zatím toho moc nedělám. Živili mě pro mý krásný voči, jenom malej mě cvičil v boji a já je učil tahat lidem věci z kapes. Víš, že mají systém, jak přemoct vozbrojenýho chlapa holejma rukama? Učí je to Japončík, takovej šikmovokej. Chlapa propíchne jako nic, nebo zabije jenom holou rukou. To tam umí každej.“

„Myslíš, že bys mi tam moh dohodit místo?“

„A proč myslíš, že jsem tady? Nejen tobě, ale všeckejm, který se ti budou zdát a budou k něčemu. Jsem kapitánem osobní gardy malýho Denise Baarfelta a momentálně verbířem v jeho vojsku.“

„Von má vojsko?“

„Zatím jsem nabral tak stovku všelijakejch podobnejch klacků, jako jsme my. Je tam Gusta, Bertík, Jednookej Hanzi, ten malej chmatáček z Norimberka... fůra známejch.“

„Takže chybím už jenom já? Co máš pro mě?“

„Starýmu kamarádovi koryto! Chceš bejt poručíkem?“

„Já lajtnantem, jo? Co za to?“

„Dostaneš zbraň, takovýhle hadry a možnost řvát na kluky. Až bude potřeba, budem se i rvát. Toho se ty nebojíš!“

„Není to poprvé. Ostatně, o tý kudle v zádech víš?“

„Vím, proto ti věřím. Tak co – bereš?“

„Jo. Jdeme hned?“

„Ne. Zatím jenom verbuju; panstvo odjelo na potlach do Španěl, budou si volit vrchního šéfa. Když to bude Baarfelt, máme po starostech, bude se válčit, vyhrávat a kořistit, jak já to vidím. Až přijde ta chvilka, dostavíš se se svým oddílem pod náš slavnej prápor. Čím víc borců, tím líp!“

„Kde je vemu?“

„Tady ty kolem; co myslíš, vybereš z nich padesát dobrejch?“

„Co padesát? Dvě stovky! A co zbraně?“

„Vaše stráže žádný nemají? Nařezat, zavřít, zbraně, koně, jídlo sebrat a davaj... hele, sleduj!“ René vysvětlil Martinovi, jak se dostat na naši Hůrku a ten pozorně naslouchal. „Po cestě můžete sebrat, co se vám bude hodit. Čím víc zbraní, tím líp...“

„Dobře. A znamení?“

René vytáhl zpod košile osmihrotý křížek. „Tohle: nakreslený, vytesaný do kamene nebo jakkoliv. Až uvidíš tohle znamení, provedeš okamžitě vzpouru. Dokážeš to?“

„Spolehni se. Kdy to tak asi bude?“

„Dejme tomu na jaře. Až sleze sníh...“

„Skvělý. Ještě něco; můžu vzít nějaký holky?“

„Jaký třeba?“

„Jako byla Ušatá Cecilka nebo Hubená Líza. Dobrý kámošky.“

„Takový jo. Potřebujem každou ruku. Pamatuj si: oni mají takovou svoji zemi; kdo se vyznamená, toho tam vezmou. Je to ráj na zemi, žijou tam veliký kočky, skvrnitý, pruhovaný... já jich pár viděl, jsou nádherný a mluvěj jako lidi. Fakt, můžeš mně věřit – podařená parta!“

V tu chvíli se probudil kluk na vedlejší palandě. „Co kecáte a nechrníte? Nemáte dost přes den?“

„Nekecej a pojď sem! A probuď Englberta a Ruprechta!“

Kluk probudil ještě dva další a slezl dolů. Martin jim počal stručně opakovat, co se dozvěděl od Reného; společně kuli plány na vzpouru, útěk i boj, který jim sliboval. Nikdo z nich si ani na chvíli nepřipustil myšlenku, že by mohli prohrát a jejich spekulace by mohly nevyjít. René vyprávěl o Arminu a oni ho poslouchali s rozšířenýma očima.

„Teď musím jít, bude svítat. Buďte připravený – a věřte mi! A ještě: čokly vemte s sebou, budou se nám hodit. Zatím je musíte ochočit. Tohle vás ještě naučím...“ Martin jim ukázal, jak se vrčí na zklidnění zvířat, „Koně taky berte, všecky co mají vzadu ve stájích. Všecko se bude hodit...“

„Brzo se vrať, René!“ prosil Martin, „Budeme čekat...“

„A vůbec,“ ozval se Ruprecht, „Jakto, že můžeš chodit takhle postrojenej po světě? Že se tomu nikdo nediví...“

„Chachá! To je vůbec nejlepší! V jednom lapáku mě chytli, naštěstí na dvoře. Tvrdil jsem, že jsem zabloudil a že jedu z vánočních prázdnin do kadetní školy. Ředitel byl starej zupák, vmžiku stál v haptáku a vytahoval se, že bojoval kdesi v jakýsi válce; vzali mě dovnitř, nechali přespat a dali dobrou snídani; ještě mě kladli klukům za vzor! Moji kámoši (však tam byl Fricek Šupák a jiný) se chechtali, až to pomalu bylo chlapům nápadný. Kdo by neuvěřil, že sloužím vlasti jako kadet naší armády?“

Zasmáli se, ale jen tiše; potom otevřeli okno, René vyhodil provaz a chystal se spustit dolů. Martin le Goff mu podal ruku a René ji pevně stiskl. „Prosím tě, ať už je to brzo! Nebojím se tý války; to ať radši chcípnem, než takhle žít...“

„Neboj a čekej na znamení – já se určitě vrátím!“

René dopadl do sněhu; za ním shodili trojhák a on ho zas schoval pod kabát. Doběhl ke zdi, rozloučil se se psy, přelezl a mazal přes pole k lesu. Kluci se za ním dívali, dokud se jim neztratil v ranním šeru. Koníka nalezl podřimujícího pod ovčím kožíškem; René se oblékl, nasedl a vyrazil směrem k nejbližšímu městu; už byl opět panem kadetem.

„Tak,“ řekl Martin le Goff, „Páni poddůstojníci, račte se začít zabývat přípravou vzpoury!“

Páni poddůstojníci zasalutovali a jali se budit ostatní.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:27