Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krev a bič

Zpět Obsah Dále

Krátce před úsvitem Jan Julii probudil. Ani se nestačila řádně vyspat, ačkoliv byla zima a v tu dobu vychází slunce pozdě. Teď se překvapeně rozhlížela, nechápala, co se v noci dělo a jak se dostala zrovna sem. Pak jí to došlo, zrudla a uvažovala, jak se má podívat do očí Janovi a jak se chovat k ostatním.

Ale on nebyl na její duševní zmatky nijak zvědavý. Taky ho moc nedojímalo, že se klepe zimou; jemu byla ještě větší, protože ji zabalil do svého kabátu. Zato si zacvičil, aby se zahřál.

„Co se bude dít teď?“ zajímala se.

„Co ty soudíš o pokání?“ odpověděl jí otázkou.

„Pokání... za co? Dopustili jsme se něčeho zlého?“

„A jsi si jistá, že ses nikdy v životě ničeho nedopustila? No, pokud nebudeš chtít, nemusíš svoje hříchy odpykávat nijak zvlášť vášnivě. Stačí, když půjdeš s námi a budeš zpívat...“

„Co budeš dělat ty?“

Jan se otočil a pohlédl jí do očí. „Když jsi spala, pokoušel jsem se meditovat; jak nás to učila Diana, jak nás učil Tošio i jak to vyučují naši. Bezúčelně; se mnou Bůh nemluví.“

Julie sklopila oči. Nevěděla, co říct.

„Prosil jsem ho o radu, co mám dělat. Není totiž vyloučeno, že i to, že jsme... neuposlechli, je přestupek. Bylo rozhodnuto dát Ďáblu jeho Daň, ale my jsme to neudělali. Ostatním už neublíží; ale možná se soustředí na nás.“

„Proč? Copak je nějaký hřích nespáchat hřích?“

„Jsou chvíle, kdy ano. Nediv se; já už si za ta léta v řádu zvykl na všecko. Taky se časem přestaneš divit.“

„Víš, co ti povím? Tvůj řád je dobrá věc, ale někteří šéfové jsou cvoci, podvodníci a pokrytci! Kdyby byla na světě nějaká spravedlnost, musel by je Bůh potrestat!“

„Možná máš pravdu, ale pro jistotu to neříkej nahlas! Tady se přání někdy rychle splňují...“

Za této řeči docházeli k paláci; Julie si hned všimla, že kolem vchodu se hemží spousta lidí, ačkoliv bylo časně ráno.

„Tohle je zas co?“ zeptala se opatrně.

„Flagelanti.“

„A co to je?“

„Kajícníci. Lidé, kteří trýzní svoje tělo za trest za jeho hříchy. Pokud souhlasíš s tezí, že tělo je hříšné a je nutné je patřičně pokárat...“

„Nepřipadá mi to moc logické; tělo ovládá mysl a ta přece byla při tom přítomna taky! Pokud už to tak rozdělujeme...“

„Jistě, že mysl vládne tělu; ale jak bys dokázala všem ukázat, že trestáš svoji mysl? Zatímco trestání těla je vidět dobře!“

Julka potřásla hlavou. „Nikdy nepoznám, zda si děláš legraci nebo to myslíš vážně!“

„Nejlepší vtipy jsou ty, které jsou míněny vážně.“

To už byli dostatečně blízko, aby si mohla prohlédnout ty lidi. Na rozdíl od včerejška dnes byla veta po všem přepychu či parádě; pokud byli oblečeni, pak měli žíněná roucha kajícníků. Většinou však byli nazí, vlasy měli rozpuštěné a posypané popelem a těla pomazaná blátem či něčím podobným; ale Julku děsily nástroje, které svírali v rukou.

„A podívejme, tady je princezna z Baarfeltu!“ oslovila ji Veronika, „Kampak jste zalezli, že vás celou noc nebylo vidět?“

„Hledali jsme trochu soukromí.“ pokusila se Julka vysvětlit.

„Aha – a proč? Když se docela nic nestalo?“

„Ono se nic nestalo?“ zbystřila pozornost Freya, která seděla na kamenném překladu a splétala dohromady cosi trnitého, „Vy jste nic... no vážně, pořád ještě... A to je zajímavé!“

Julie se zhluboka nadechla. „Co je na tom zvláštního? Udělala jsem, co jsem chtěla udělat; kdo a jakým právem mi má co nařídit, určovat mi, co mám a co nemám dělat?“

„No – nařizovat ti nikdo nesmí, to je pravda; ale snad bys měla aspoň vysvětlit, proč jsi nic...“

„Protože pařez! Chceš ještě něco vědět?“

Freya nechtěla vědět nic, zato Valérie: „A co uděláš teď?“

„Co budu chtít! A jestli chceš vědět proč, tak...“

„Pařez?“

Julka neřekla nic; zato odněkud zezadu bylo slyšet dotaz Britty či Senty, co že je to pařez. Jan ochotně vysvětloval:

„To je část stromu, která zůstane, když se uřízne...“

„Aha!“ řekla jedna a druhá se otázala:

„A k čemu takovou věc potřebujeme?“

Julka se chytila za hlavu; vypadalo to, že bude zase veselo. Jan šel do svého pokoje se převléknout, vlastně svléknout; Julka požádala, aby si u něho mohla nechat šaty. Když odložila všechno, všimla si, že na ni hledí jaksi soucitně.

„Co je?“ zeptala se, „Taky mi chceš dát nějakou radu?“

„Jo. Nepřeháněj to.“

Pak vzal svůj bičík na koně, na zkoušku jím zašvihal do vzduchu, ale rozmyslel si to a podal ho Julii. „Pro jistotu si ho vem... já si seženu něco pádnějšího.“

„Myslíš, že to budu potřebovat?“

„Při nejhorším se tím můžeš bránit.“

„Tak počkej! Ty docela vážně myslíš, že se přidám k nějakýmu šílenýmu podniku, při kterým se budou lidi mlátit bičem? Totiž... ty se k němu přidáš? Opravdu vážně?“

Ale už když to říkala, bylo jí jasné, že udělá přesně tohle, protože to nemůže neudělat. A začínalo jí být taky jasné, že ona sice možná nepropadne davovému šílenství, ale určitě půjde s ním, aby to viděla. A když nějakou chytne, třeba náhodou? Bita byla naposledy jako malá holka, od té doby se jí nikdo nedotkl; taky si takové ponížení nedovedla představit.

Pak ji napadlo, co na Hůrce při cvičení každé ráno, kdy do ní Diana nebo někdo jiný bušil rukama nohama; a co včera ráno, když se u bazénu servaly, pak učila Veroniku a Valérii kopy s otočkou a chytala jejich rány většinou do chráničů, ale občas taky do těla a jednou do hlavy, až jí zabrněla. Ale to se přece nejednalo o bití, to byl výcvik, něco docela jiného!

Vyšla ven s bičíkem v ruce a zarazila se, protože na kamenných schodech klečel nějaký muž a rytmicky se šlehal po hřbetě důtkami s devíti prameny; na zádech už měl krvavé pruhy. A jako by toho ještě neměl dost, z obou stran ho současně mlátili dva zbrojnoši. Ale ještě víc vytřeštila oči, když poznala Maria di Carialti.

Lidí na dvoře přibylo, mnozí se šlehali podobně jako Mario, bičem, devítiocasou kočkou nebo jen prutem či holí. Pobíhal mezi nimi taky Denis, občas někoho šlehl bičíkem a snažil se uskočit, než mu to vrátí; ale pár už jich taky chytil, jak bylo vidět na jeho zádech. A přicházeli další; Julku zaujaly Britta a Senta, které šlehaly svá alabastrově bílá těla, až se na jejich kůži objevilo pár kapiček krve.

Opatrně přistoupila k Mariovi; zblízka viděla, jaký má ve tváři výraz vytržení, jako by zažíval nikoliv bolest, ale rozkoš nejvyššího řádu. Některé dívky to nepřeháněly, jejich zbožnost se projevovala spíš kvílením a extatickými výkřiky pokaždé, když se šlehly bičem; ale třeba Veronika a Valérie to braly poctivě, nic si neodpouštěly.

K Julii proklouzla Jana, oči vykulené a tvář rozzářenou. Percy byl s ní, držel se jí, jako by se bál, že mu někam zmizí; přijít o ni rozhodně nechtěl. A Jana se smála:

„Julko, je to blbost! Všichni kecají, nemají pravdu!“

„Dobře, ale v čem?“

„Jsou to kecy, že když holka ztratí panenství, přijde taky o všecky jasnovidný schopnosti! Je to absolutní pitomost! Mně to aspoň funguje skvěle, ještě líp než dřív! Teď jsem prošla velkou knihovnou; chápeš vůbec, že jak jdu podle regálů s knížkama, dokážu poznat, co je v který knížce napsaný? Ani je nemusím číst, dokonce ani otevřít, hned vím, co tam je, kdo to napsal, jakej byl... zkrátka vím úplně všecko!“

„To máš teda dobrý!“

„Já jsem tak šťastná! Kecali, že vlasy jsou jako antény, na který se něco chytá; já je nemám a energie beru, že můžu dávat rány, podívej!“ Jana ťukla do Julky a ta pocítila skutečně ránu, jako by ji kopl elektrický proud, „Zkrátka, já můžu všecko, úplně všecko, co chci nebo co potřebuju... Co říkáš, je to možný?“

„Nevím, jestli to je možný, ale stalo se to...“

„Jsem hrozně šťastná! Děkuju ti!“

„Za co? Já ti nic dobrýho neudělala!“

„Nevadí!“ Jana jí dala pusu, chytla Percyho za ruku a prchala s ním někam pryč. Julka jen kroutila hlavou.

V tu ránu dostala přes záda. Vyjekla bolestí, ale ihned mávla bičem zpátky a zasáhla Valérii, která využila svou šanci. Jenže Julie je cvičená k automatické obraně; vymrštila se a natáhla Valérii kopem, který ji odhodil na stěnu a rozhodně odnaučil útočit zezadu, i kdyby to vypadalo nadějně. Očekávala, že se Valérie bude nějak bránit, ale ta si jen kryla obličej a nejspíš čekala další údery bičem. Jenže Julie byla pevně rozhodnuta, že není blázen a nehodlá jím být.

„Co je?“ řekla Valérie a přistoupila k ní, „Můžeš mě bít! Čím víc tím líp – já tě taky šetřit nebudu!“

„Kdybych ten bič použila, jak mě Diana učila japonským mečem, dokázala bych tě zabít, ty nádhero! To bys přece nechtěla!“

„To ani ne; ale šlehat mě můžeš!“ Valérie jí to předvedla, když se sama přetáhla bičem přes záda a zároveň zakvílela, jako by ji propíchli vidlemi. Julie považovala veškerý křik bolesti za silně ponižující, dokonce něco takového naznačila, ale Valérie energicky potřásala hlavou: „Křik, pláč a bolestné kvílení být musí! Když dostaneš ránu, můžeš řvát jak chceš, čím víc, tím líp...“

Julie nekladla hloupé otázky; radši sledovala čtyři černochy, kteří včera hráli k tanci, ale dnes měli na řemeni přes rameno těžké bubny, do nichž rytmicky bušili a tančili při tom. Někteří lidé kolem už do toho rytmu zpívali, jakési drastické a velmi extatické písně.

„Podívej, už jde!“ ukázala Valérie.

Přicházela Freya a v ruce nesla trnovou korunu; podobnou však měla vsazenu na své hlavě a z čela jí stékaly krůpěje krve. Šla k Mariovi – jeho přátelé jí vzali korunu z rukou a vtlačili mladému komthurovi na hlavu, až i jemu vytryskla krev. Mario však nekřičel, jen vzdychl jakoby slastí; pak jim pokynul, aby zvedli kamenný překlad, na němž Freya seděla při pletení. Ten mu vložili na ramena; byl těžký a Mario se pod ním zapotácel, ale ještě žádal, aby mu k němu přivázali ruce. Udělali to a Mario začal vzápětí s těžkým kamenem na šíji tančit!

„Nezná míru v ničem, co dělá,“ řekla Julka nesouhlasně, „Včera se s vášní oddával hříchu, dneska pokání. Co udělá zítra?“

„Zítra nevím; ale jednou bude velmistrem. Vyvěštili mu to ve hvězdách; Freya taky souhlasí!“

„Rozhodně dělá všechno, aby jím byl co nejdřív.“

„Vyslovil dokonce přání, to ještě než objevil ten kámen, myslel že ponese jen kládu. Tak chtěl, aby mu k ní přibili ruce hřeby, jenomže to mu odmítli udělat. Taky mluvil o nějaké konstrukci, která se připichuje k tělu...“

„Jo, to znám, o tom vyprávěla Diana...“

„Jednou si to stejně prosadí! Mario je borec!“

Ale ještě dříve se objevil ten, který byl vážným kandidátem při dnešní volbě: don Diego, bosý a v žíněném rouchu, v ruce důtky. Na ramena mu vložili trám, ačkoliv mu dělalo potíže chodit i bez zátěže; jenom hekl a po tváři mu stékal pot. Samozřejmě tu byl také Tomáš, nahé tělo měl pokryté prachem a šlehal se důtkami; ale nikde nebylo vidět Evu-Marii.

Přicházely černé dívky z obsluhy, teskně kvílely a nesly ošatky sazí a popela; kdo měl v ruce bič, uvítal je šlehnutím přes záda a ony na oplátku nabíraly plnými hrstmi špínu a sypaly ji na každého, kdo se jim namanul. Julii napadlo jít jim z cesty, ale neměla kam, zrovna vycházela nějaká větší skupina a než něco stačila, už byla celá posypaná sazemi; rázem taky vypadala jako kajícník. Nerozhněvala se, řekla si, že jí už aspoň dají pokoj; ale tušila, že tak snadné to nebude.

Don Diego pokynul, bubeníci se pohnuli vpřed a za nimi děvčata, která se okamžitě dala do zpěvu. Byl to nějaký spirituál; černí sluhové byli skvěle sezpívaní a milovali rytmus. Ostatní se hned připojili, obcházeli nádvoří a řadili se do průvodu.

„Kam se vůbec jde?“ křičela Julka na Dunbara.

„K potoku, umýt se!“

Julie sice měla dojem, že to by se podstatně jednodušeji dalo realizovat v moderně zařízené koupelně, ale nepovažovala za rozumné říkat to nahlas. Zařadila se do průvodu a připojila se ke zpěvu; dokonce i tančila. Aspoň jí přestávala být zima.

„Nechceš si vzít kámen?“

U východu z nádvoří stál šedivý oslík s kárkou plnou kamenů, velkých i menších. Oslík potřásal dlouhýma ušima a meditoval, zda někteří z přítomných nejsou rovněž oslové.

„Měla bych?“

„Což tebe netíží váha hříchu?“

Julka bystře koukla, jaké kameny si berou ostatní. Muži větší a nešikovnější, dívky spíš takové symbolické. Konečně, proč ne? Vybrala si jeden, který jí připadal přijatelný, ale když si ho hodila na rameno, nebyl zas tak úplně lehký, pronesl se. Kromě toho mohla mnohem méně šikovně uhýbat šlehům biče, kterými ji zdravili kamarádi i kamarádky; teď už neváhala a když se jí někdo namotal do cesty, přetáhla ho a neměla soucit. Nikdo nedával najevo, že by mu to vadilo, pouze vykřikovali bolestí.

Julie si vzpomněla, že je první dvorní dámou císařovny Diany, a hledala ji, aby se zařídila podle jejího příkladu. Napřed ji nepoznala, protože byla celá zamatlaná blátem a vší možnou špínou, ale těžko věřit, že by to bylo z kajícnosti, spíš ji bavilo zlobit ostatní. Nejdřív se vyřádila na manželovi; vybrala mu velice dlouhý a nešikovný trám a uvázala mu k němu ruce, aby jej musel nést na ramenou. Pak už si s ním mohla dělat, co chtěla, neboť ho uvázala důkladně, jenže dosáhla naprostého opaku, vydráždila ho. Kdyby mohl, vyřídil by si to s ní, takhle mohl jen nadávat.

Dívky z kuchyně, prádelny, krejčovských dílen a podobně dostaly vzácnou příležitost kritizovat panstvo. Charry se koupal nahý jako všichni ostatní, ale ne všechny ty holky se pletly mezi šlechtu; teď si ho mohly pořádně prohlédnout a říct k věci, co se jim líbilo. Julie taky věděla, že je to velký a silný muž, a tomu odpovídají i jisté detaily, kterých si dáma zásadně nevšímá; ještě líp na tom byli černoši, ale Charry byl bílý! Podobně na tom byl taky Mario, ani Tomáš nebyl o moc horší, a ty holky si nenechaly ujít možnost pronášet o nich svá mínění. Julie se styděla, ale nebylo to vidět, měla tvář posypanou sazemi. Diana zuřila, taky neušla veřejné kritice, a Julka jen čekala, kdy vybuchne a všechny je zmlátí.

Z nádvoří zamířili do parku, ale ouha, vybrali si k tomu snad jedinou cestu, která nebyla vysypána měkkým pískem, ale ostrými kameny. Julie nebyla zvyklá chodit bosá, leda tak po trávě nebo kolem bazénu, kameny ji tlačily do nohou; ale mnozí po nich tančili a nedbali, že jim zraňují chodidla. Mario di Carialti, který byl hodně vpředu, krvácel z mnoha drobných, leč nepochybně bolestivých ran, ale tančil s těžkým kamenem a zpíval; stejně tak Freya, které se podobné počínání zjevně líbilo.

Julie si vzpomněla na svoje vzdělání; při přednáškách na Hůrce se projednávala i psychiatrie včetně úchylky zvané masochismus, potěšení z bolesti; často se vyskytuje v kombinaci se sadismem, touhou působit bolest jiným. Tehdy si z toho dělaly s Dianou legraci a různě si vzájemně ubližovaly; teď viděla tento stav mysli v realitě a nepřipadal jí vůbec zábavný, zvláště když si představila, že by se mohl stát společenskou normou. Valérii a Veroniku to neznepokojovalo, tančily vpředu, pot jim stékal po tvářích pomazaných sazemi a kvílely jako duše zatracenců.

Cesta vedla někam dolů, což mělo svoji logiku: voda sama od sebe do kopce neteče. Jenže ta cesta byla čím dál horší, skončily sice kameny, ale byla tu spousta bláta. Dalo se snadno pochopit proč: odtékala tudy voda z kuchyně, koupelen i bazénu a vytvářela bahno a louže. To velice zaujalo Denise, který byl pořád vpředu; vybral si tu největší louži a s rozběhem se do ní vrhl, až se bláto rozstříklo na všechny strany. Stačilo několikrát se převalit a byl jím olepen od hlavy až k patě; to se zalíbilo dalším dětem, které byly přítomny a vesměs považovaly kajícnou pouť za veliké povyražení. Nejdřív se v bahně vyválely samy, pak začaly podrážet nohy těm, co se nemohli bránit. Také nabíraly bláto plnými hrstmi a házely je po ostatních; don Diego dostal zásah přímo do tváře, ale jen zbožně pozvedl zrak k nebi a zpíval zvučným hlasem vroucnou píseň.

Mariovi v blátě ujely nohy a upadl pod svým břemenem; nejdřív mysleli, že se nezvedne a budou mu muset pomoci, ale napjal síly, znovu vstal a tančil dál. Jeho hrdinství už vyvolávalo obdiv, zvláště u mladých mužů; mnozí měli na hlavách alespoň trnité větvičky a vybrali si co nejtěžší klády a kameny; také pobízeli ty, kdo měli biče, aby je šlehali až do krve, neboť sami nemohli. Julie se přimotala do jedné rozvášněné skupinky; vmžiku dostala nespočet ran, zavyla vztekem, vrhla se na ně a rozdávala šlehy vpravo vlevo, nestaraje se, kolik schytá ona; ti druzí ječeli bolestí a nadšením a skákali jí do rány. Aniž postřehla, dostala se postupně do podobné nálady; každá rána, kterou obdržela, ji víc a víc rozvášnila.

Prošli bahnem a cesta zase stoupala; tam Denisovi a jiným dětem bohužel došlo bahno, ale vypomohly si: začaly házet kamení. Toho bylo všude dost; za jiných okolností by je možná někdo pokáral, nebo by si to ani netroufly, teď to bylo každému jedno. Dunbarovi nějaký kámen rozsekl ret, ale že mu stéká krev po tváři, si Julka všimla dřív než on; zpíval a tančil bosýma nohama po kamenech, aniž to vnímal.

Pak se cesta obrátila zase dolů, tentokrát dost strmě; lidem klouzaly nohy, zvláště těm obtíženým kameny a trámy. Julka taky upadla, ztratila svůj kámen a než se zvedla, několik lidí přes ni přešlo, aniž si to uvědomili, leda že sami upadli. Zvedla se jen s námahou, chvěla se a zděšeně zírala na šílenství kolem sebe; až teď si všímala, co se to děje. Nechala se zmást, podlehla davové extázi, vnímala to nikoliv jako nezúčastněný pozorovatel, ale jako nějaký středověký barbar, jako všichni ostatní, zmítající se za zpěvu kajícných písní. Co se to s ní stalo? Co se vůbec děje se všemi? A co má dělat dál?

V tu chvíli dostala kamenem do hlavy. Zachvátil ji vztek, sice nevěděla, kdo konkrétně to byl, ale rozběhla se s úmyslem ho ztrestat, zase uklouzla, ale tím dospěla jen k pomyšlení, že teď už je všechno jedno. Vrhla se mezi ostatní, nepřemýšlela nad ničím a řádila jako ostatní, bila každého, kdo se jí namanul a neuhýbala ranám, které na ni pršely. Protože na dně rokle vytvářel potok jakousi tůni, tam jejich cesta směřovala a na břehu té tůně se rozpoutalo úplné davové šílenství. Všichni se vrhali jeden na druhého, tloukli se, kopali, padali do vody i do bláta na břehu, a kdo ležel a ostatní po něm šlapali, alespoň je s řevem kousal do nohou. Julku mlátili jako žito; s ječením mezi ně vletěla Diana, Julie myslela, že jí přišla na pomoc, ale vůbec jí o to nešlo, chtěla se pořádně porvat. Původně se ozbrojila tenkou rákoskou a slíbila, že bude ostatní mlátit jen po lýtkách, jinak by je zabila. No, při nejhorším po zadnici. Teď na to zapomněla, nebo tu rákosku někde ztratila, ale dokázala nadělat dost škody i rukama. Holkám se to ovšem líbilo, od mládí procházely výcvikem a nezůstaly jí nic dlužny.

Don Diego s funěním doklopýtal ke břehu, dosti obratně se vyhnul zběsilé mládeži a s ulehčením svrhl svoji kládu. Potom roztrhl své žíněné roucho, poklekl na břeh, sklonil hlavu a tiše se modlil; nakonec vstoupil do tůně, ponořil se až po prsa a smýval se sebe špínu a krev. Když se očistil, přebrodil na druhou stranu; tam zůstal stát, sepjal ruce a opět se modlil. Ostatní se také umývali, nejdříve ti starší a rozvážnější. Mládež nikterak nespěchala, zběsilé rvačky je bavily a ještě na břehu soutěžili, kdo si způsobí víc a těžších zranění. Mladíci se vzájemně tloukli klacky přes hlavu, do obličeje; smáli se krvi, která z nich prýštila. Julie se namotala do cesty, dostala přes hlavu klackem a vzápětí ji někdo skopl do vody; právě ta voda ji vzpamatovala, zůstala v ní, umývala se a teprve když ji roztřásla zima, přebrodila na druhou stranu.

To se už umyli a přebrodili také dva bubeníci a několik černých zpěvaček; teď zanotovali jásavou píseň a děkovali Bohu, že byli očištěni od hříchu. Vydali se zvolna na zpáteční cestu, ale šli jinudy, radostně a lepším terénem. Mnozí ještě zůstávali; rvačka pokračovala, zřejmě měli hodně hříchů, které museli smýt vlastní krví. Julie se sice mohla považovat za dostatečně očištěnou, ale přesto toužila po horké vodě a mýdle, kterým by očistu dokonala. Taky jí začínala být zima. Šli rychle, bubeníci tančili, ale Julku to zrovna moc nezahřálo.

Když vpadla do velké koupelny v harému, bylo tam jen několik dívek, což bylo dobře; vybrala si jednu sprchu, pustila horkou vodu a počala se mydlit. Teprve podle bolestivého štípání mýdla poznala, kolik má na těle oděrek a ran; zatím se neprohlížela v zrcadle, ale viděla kamarádky a bylo jí jasné, že vypadá stejně. Na vlasy použila příjemný voňavý šampón, důkladně si je promyla a vyčesala z nich bláto, saze a popel. Teprve potom přikročila k zrcadlové stěně, aby se prohlédla; ale nedalo se říct, že by ji výsledek nějak potěšil. Šrámy po těle ji tolik neděsily, věděla, že za pár dní zmizí a do té doby budou považovány za ozdobu – ale co modřina pod okem, dvě boule na čele a několik šrámů porůznu přes tvář? S tím se může objevit před lidmi? Kromě toho na hlavě ve vlasech se jí otevřela rána po kameni a tekla jí krev.

Správkyní v lázni byla tlustá Orientálka, kterou Julka odhadla na padesát let a několik dospělých dětí. Rozdávala mýdlo, šampóny a ručníky, ale taky dobré rady; když Julku viděla, jen se smála.

„Nedělej si starosti, ovečko!“ řekla vlídně, „Polož se na chvíli na stůl... hned to napravíme!“

Julka váhala, ale té ženě se dalo těžko odporovat, natlačila ji do kouta, kde měla masážní stolek. Namočila ruce do nějakého oleje a počala prsty jemně přejíždět po její tváři. Bolelo to, ale jen na první dotek, pak to bylo velmi příjemné. Masírovala jí obličej, ale Julka postřehla, že jí zároveň předává nějakou energii; tady to umí snad opravdu každý! A nejen to, pod dotyky citlivých prstů té ženy ji opustila veškerá únava a skleslost; dostala dokonce veselou náladu!

„Teď už ti bude dobře, ovečko,“ pleskla ji žena po tváři, „Jdi se vykoupat do bazénu, je vás ještě hodně, kterým musím pomoci! A když budeš mít nějaké obtíže, netrap se a přijď!“

„Co ty vůbec všechno umíš?“ ptala se Julka opatrně.

„Léčím všechny nemoci těla, pokud je zvládnu. Lidé zacházejí se svým tělem moc špatně, ovečko, jako kdyby ani nebylo jejich. Jak jen často za mnou chodí moje vnoučata, ach jej! Pořád je něco bolí, protože pořád přepínají svoje síly. No, jen jdi, ovečko!“

Bazén uvnitř v koupelně byl mnohem menší než ten venku, ale byl naplněn teplou vodou a Julka se do ní s rozkoší ponořila. U jedné stěny byla pod hladinou lehátka, na jedno se položila a užívala si příjemně hřejivé lázně; přitom sledovala, jak přicházejí další a koupou se. Vypadaly strašně.

Režim v řádu rozhodně neměl nic společného s demokracií; i hluboké pohrdání cizími národy a rasami mu bylo vrozeno, avšak to se naprosto netýkalo vlastních lidí. Černé a snědé dívky se přirozeně koupaly vedle princezen a vzájemně si pomáhaly se mýt; při tom vznikaly potyčky a žerty, což všechno bylo zcela normální. Ale Julie věděla, že právě barevní jsou nejpyšnější na svůj řád a sliby, které složili a dávají to nejvíc najevo těm, kdo zatím stojí mimo, i kdyby to byli jejich příbuzní. Teď a tady se však všichni umývali svorně a navzájem si pomáhali.

Valérie a Veronika byly princezny, legální dcery komthura. Renée je původem sirotek, kterou si vybraly v rámci humanitární pomoci v sirotčinci a odvedly s sebou. Jaké je ve skutečnosti její právní postavení, nebylo zcela jasné, zřejmě jí ani nikomu; taky by se těžko protloukala, kdyby se rozhodla někdy z řádu odejít. To ovšem rozhodně neměla v úmyslu, ačkoliv možná by se uživila léčením různých nemocí; je vynikající léčitelka. Dále má každá z princezen svou osobní černou otrokyni, dívku stejně starou jako je sama a jak se pochlubily, počatou v rámci oddanosti jejich matek matce Veroniky a Valérie. I Renée měla svoji služebnou, ale Julka je vlastně ještě ani pořádně neviděla, držely se mezi ostatními černými dívkami a nedělaly naprosto nic, ani to od nich nikdo nepožadoval. Pokud ano, pak si každá pořídila ještě jednu mladší dívku, která práci udělala, vrchní komorná ji zkontrolovala a podala paní. Fungovalo to zdárně a Julka soudila, že stát se otrokyní princezny je nejlepší cesta, jak se rozhodně nepřetrhnout.

Taky jí vysvětlovaly systém vzdělávání. Veronika a Valérie měly své domácí učitele, Renée posléze také. Povinností otrokyň bylo se výuky zúčastňovat, ale na rozdíl od slečen nebyly trestány, když něco neuměly. Výsledek byl jasný, učily se jen když chtěly a co chtěly; vzhledem ke všeobecnému mínění, že jsou méně bystré než bílé slečny, se vyhýbaly jakýmkoliv povinnostem a jen se bavily. Co ale potřebovaly, to se naučily zázračně rychle.

A co se před Julií neříkalo, ale stejně se to dozvěděla: hlavní zábavou těch dívek byly milostné hry. Pokud se samotné slečny daly označit za rozverné či nevázané, služebné vůbec nechápaly, proč by si měly klást nějaké zábrany. Vhodný důvod strávit noc s nějakým mužem byl také to, že ho ještě neznaly; rovněž cítily soucit s každým, kdo neměl partnerku a byly ochotné mu okamžitě poskytnout rozptýlení.

Z milostných vztahů vznikají děti. Julka zaslechla, že tomu slečny předcházejí pomocí léků, které pravidelně užívají, dokonce se jednalo o přírodní produkty, vynalezené přímo v Africe. Avšak tmavé dívky naprosto nechápaly, proč by neměly mít děti, když se okolnosti tak seběhnou. Jejich pánům bylo jedno, kdy a kolik jim přibude služebnictva, zvláště pokud se jednalo o děti jejich vlastní; kluky upotřebili do vojenských oddílů, dívky ochotně nastoupily na místa svých matek. V řádu bylo tolik všelijakých míšenců, že měli dokonce své pojmenování: aztacal, dříve snad označení pro Indiány, přivezené z Jižní Ameriky a chované jako strážní. Míšenci měli řadu výhod, byli bystřejší, agresivnější, lnuli ke svým příbuzným i k řádu. Na druhé straně ani nemohli dělat nic jiného, bez řádu byli ztraceni.

Nad tím teď Julie uvažovala, když sledovala, jak se děvčata umývají. Černé služebné měly o výhodu víc, většinou velice krátké vlasy. Princezny se pyšnily hřívami až na záda, patřilo to k jejich zvyklostem a právě proto je tak vyděsila představa, že se budou muset ostříhat. Teď by to možná přijaly s menším odporem – dostat z vlasů všechen popel a bahno nebylo jednoduché. Kadeřavá Renée vykřikovala, že se hlásí jako příští oběť a dá se ostříhat jako Jana, ale když nějaká dívka zkusmo zacvakala nůžkami, začala pištět a prchala z dosahu. Janě bylo hej, hlavu si jen namydlila a bylo jí fajn, hned mohla pošťuchovat ostatní a provokovat je; konečně, ani ji neměly za co chytit.

Jako poslední přišla Freya, vyčerpaná, ale plná nadšení. Jejímu účesu rozhodně neprospěla trnová koruna a krev, která jí vytekla z ran a slepila vlasy; teď je rozčesávala hřebenem a vyškubávala celé chomáče. Ale pořád ještě se tomu smála.

V průběhu mytí přišla zpráva, že přinesli snídani; Julie se okamžitě vynořila z vody, osušila a spěchala se najíst, cítila veliký hlad. Jana šla s ní; ačkoliv přišla dost pozdě, byla ze všech nejrychleji umytá a ještě dělala všelijaké žerty na tohle téma. Vůbec jí značně stouplo sebevědomí a bylo ji podstatně víc slyšet než včera; zřejmě ji společenský úspěch naplnil hrdostí. Julka už uvažovala, zda by ji neměla trochu zkrotit.

Cpaly se koláči a zapíjely čajem; Jana se chlubila, co všechno prováděla při procesí. Taky předváděla čerstvé šrámy na svých zádech, zřejmě na ně byla ohromně pyšná.

„Není to tak dávno, co tě bičovali ve vašem klášteře; jenomže to sis tak nepochvalovala!“ sjela ji Julie.

„To jsem nevěděla, k čemu to je!“ řekla Jana s plnou pusou.

„Vidím, že se ti tady líbí! I ostříhané...“

Jana potměšile zamžikala očkem: „Mohlo to dopadnout daleko hůř! Jednu chvíli mi napadlo navrhnout přímo při procesí, abysme se na znamení pokání ostříhali všichni. Umíš si představit říct to třeba před Freyou – nebo před donem Mariem?“

Julii zamrazilo. „Jseš ještěrka – a s jedovatým žihadlem!“

„A co? Leda že bys vypadala jako já!“

„Krutě bych se ti pomstila!“

„Za tu legraci by mi to stálo.“

Jediné co Julii těšilo bylo, že teď už by návrh neprošel, bylo provedeno očištění a všechny jsou zbaveny hříchu. A skutečně; po snídani bylo každé předáno nové bílé roucho, označené jen na místě srdce osmihrotým křížem s malým srdíčkem uprostřed. Dívkám sahalo roucho až k zemi a mělo delší rukávy, muži je měli sotva ke kolenům a označené rudým templářským křížem. V tomto oděvu se měly zúčastnit slavnostního zasedání a bylo jim důrazně doporučeno, aby je chránily před poškozením. Když se oblékly a v pase převázaly provazem, vypadaly všechny jako hejno bělostných andělů.

„Půjdeme do kaple,“ řekla Veronika, „Vezměte si kříže a další odznaky, ale šperky pokud možno decentní...“

„Kočičí uši jsou podle tebe decentní ozdoba?“ ptala se Freya.

„Ve tvým případě jo.“

To, čemu říkali kaple, by jinde nazvali katedrálou: mohutný trojlodní chrám, původně možná mešita v byzantském slohu, ale po vyhnání Maurů přestavěný na křesťanskou baziliku; jednotliví velmistři přidávali další a další stavební výzdobu, až z toho vyrostl pomník moci a ctižádosti řádu. Všude spousta byzantských ikon; ty nejstarší byly naloupeny při drancování Konstantinopole, pozdější už mírumilovně zakoupeny na svaté hoře Athosu i jinde. Oltáře zdobené množstvím zlata, drahokamů, perel; každý kdo se domohl nějakého bohatství, to chtěl dát najevo světu zřízením dalšího oltáře zasvěceného buď jeho svatému patronu, nebo některému ze zasloužilých Templářů. Proto tu byly ikony svatých, o kterých nikdo nikdy neslyšel; jejich hrdinské činy nebo slavná smrt byly vyobrazeny známými malíři a sochaři.

Julii doprovázel Dunbar a vyprávěl jí polohlasem historky o jednotlivých patronech řádu; taky s nimi byla Jana a Percy, ten to sice měl znát, ale samozřejmě neznal. Julka z toho nabyla dojmu, že ať se řádový hodnostář za svého života choval jakkoliv, po smrti se stává svatým automaticky. Dramatické a vzrušující příběhy plné vášní a krve ji přitahovaly a líbily se jí, o to víc, že mnozí z hrdinů byli předky zde přítomných osob.

„To i naše činy jednou takhle zvěční na oltářích?“ ptala se.

„Nepochybně; jenže to budou muset přistavět větší katedrálu.“

„No jo – ale co když nic zvláštního nezažijeme?“

„O to se neboj. Obávám se, že nám nebude dopřáno prožít život v klidu a spokojenosti...“

Katedrála se zvolna plnila; všichni přítomní byli oděni do bílého roucha, takže to Julii připomínalo pasáž ze Zjevení Sv. Jana. Vůbec jí dnešní události dost připomněly Apokalypsu; ještě cítila na zádech šlehy bičů. Mladí bratři si navíc nedali ošetřit stopy na tvářích a byli na ně patřičně hrdí. Zahřměly varhany, píšťaly, bubny; kdo znal slova písně, přidal se ke zpěvu. Julie je sice znala, ale německy, jak se zpívala na Hůrce, tady však používali španělštinu. Zpívala tedy jen tehdy, když se chytla; jinak sledovala lidi kolem sebe.

Zvyk velel, aby úvodní mši sloužil Velmistr řádu; ten však opustil tento svět a nový nebyl doposud zvolen, jednalo se tedy, kdo vlastně ji má sloužit. Kdyby tím byl pověřen Diego nebo Tomáš, mohlo by to ovlivnit volbu, takže oba odmítli. Dokonce se mluvilo o Mariovi Carialtim, ale ten v současné chvíli nebyl schopen to vykonat. Nakonec se této služby ujal don Nicolao Barrancho, lisabonský komthur, muž vznešený, uvážlivý, zbožný, tichý a na nejvyšší míru skromný; za posledních třicet let nebylo pamětníka, že by měl jakýkoliv soukromý zájem. Konal pouze to, co mu nařizovala povinnost, ale to zase činil s nadšením a láskou, jeho provincie vzkvétala a každý si ho vážil.

Slavnostní mše je velmi dlouhá a náročná na pochopení všeho, co se při ní děje. Julie Baarfeltová ji zpočátku řádně sledovala a snažila se chápat, ale jak čas plynul, její odhodlání se zvolna rozplývalo a nahradila je malomyslnost a skleslost. Uvědomovala si, že na to místo vlastně nepatří, je tu více méně omylem a shodou okolností a ti lidé ji zřejmě považují za lepší, než si zasluhuje. Hřmící hudba, vznešené prostředí, kouř kadidla, vše na ni silně působilo, ba co víc, drtilo ji, až se cítila maličká a nepatrná v obrovské katedrále plné bělostných andělských hávů.

Uvažovala: Všichni ti lidé tady mají právo být namalováni na oltářní obrazy; nepochybně jsou zaživa svatí. Ať je to jak chce, obětovali svoje duše Bohu, složili řádové sliby a konají službu, jak vyžaduje zákon. Jak nadšeně zpívají, jak se v jejich tvářích zračí zbožné odhodlání! To jsou muži, kteří půjdou třeba na smrt s obličejem prozářeným jasem víry; lidé odhodlaní prožít život bez poskvrny hříchu. I jejich ženy jsou takové; vybraly si takový život, pečují o svoje muže, když se vrátí domů z dalekých výprav, rodí jim děti a vychovávají je pro tuto službu.

Ale co já? Jsem člověk pokrokového devatenáctého století, věku páry a vědeckého poznání, racionální a zdravě myslící dívka, kulturní, vzdělaná a na úrovni! Nepodléhám emocím, nemiluji mrskání bičem, tanec po ostrém kamení a koupání v ledové vodě. Mám střízlivý rozum a řídím se jím za všech okolností. Jsem slabá žena, křehká a k boji výrazně nevhodná; až mi skončí doba nerozumného mládí, chtěla bych mít hodného muže a děti, přiměřený majetek, hezký dům, třeba jako otcův zámek. Je na tom něco zlého? Rozhodně dávám přednost klidnému životu před smrtí v nějaké cizí zemi, divoké, barbarské a pohanské; dokonce ani netrvám na tom, že v takové zemi musí zahynout muž, kterého budu mít ráda. Proč Bůh chce, aby to bylo jinak?

Neměla bych nic proti tomu, kdyby muž, kterého si vezmu, byl něco jako Jan Dunbar. Strašně se mi líbí, hned bych si ho vzala, kdyby to mělo nějakou perspektivu. Otec mi pořád vnucuje nějaké hlupáky, lidi naprosto neužitečné, neschopné samostatného života. Byla bych blázen, kdybych je chtěla! Jenomže Jan je zas opačný extrém; složil slib Bohu, zasvětil mu svůj život a není ochoten se od svého morálního kodexu odklonit. Já samozřejmě nechci, aby byl jiný, právě proto jsem si ho vybrala! Ale tím pádem taky nemůžu přehlédnout, že nikdy nebudu mít klidný a spokojený život. Nebudu mít pěkný dům s hodnými dětmi, nebudu si zvát na odpolední čaj paní pastorovou, paní soudcovou a paní vrchní radovou; naopak můj domov bude připomínat vojenskou pevnost s katedrálou místo domácího oltáře, špitálem místo pokoje pro hosty a strážemi místo úslužných komorných. Moje děti budou rozjívené a zpustlé a moje kamarádky Veronika, Valérie, Agnes a Diana; pořád budu muset trnout, kdy mého muže zavolá hlas polnice a on půjde někam bojovat a zahynout... jako můj bratr a jako mnozí z těch, kterým tady pak postavili oltáře.

Vybrala jsem si skutečně takový život, nebo se mi to jen přihodilo? Pochopitelně když chci žít s takovými lidmi, musím být jako oni – ale jsem? Rozhodně ne tak fanaticky zbožná jako oni, třeba Veronika, která se stejně vášnivě oddává milování, jako se bičuje; šla by se stejnou vášní i do boje? Nepochybně ano, řekla přece, když se mluvilo o Polském povstání a o dívkách Řádu Svaté Jadwigy: „I vlčice chrání svá mláďata, když přijdou lovci!“ Jenže já nejsem vlčice, jsem žena jemných mravů a kultivovaných mravních zásad; tak proč se po mně vlastně chtějí takové věci? Věřím já vůbec doopravdy v Boha?

V tu chvíli se Julie ulekla, když ji někdo postrčil, aby šla k přijímání. Nepamatovala se, že by se zpovídala, ale to zřejmě je zvyklost katolická, v řádu odbouraná, neboť Bůh zajisté zná všechny hříchy lidí a faráři po tom nic není. Bylo rozhodnuto, že vykonáním kajícné pouti jsou všichni ve stavu milosti; Julie tedy rozhodně ne, ta byla ve stavu zmateném. Ale přijala hostii i víno a cítila se ještě hůř.

Najednou jí do očí vhrkly slzy; vůbec si to nepřála, nedovedla to ale nijak zvládnout, chvěla se a ramena jí škubala v křečích. Jan ji objal, hladil po vlasech a snažil se ji utišit, ale plakala o to víc, že k ní byl hodný a ona měla pocit, že si to nezaslouží. Chtěl vědět, co se stalo; nad nimi burácely varhany a Julie mu zmateně koktala do ucha, že je hříšná, bezbožná, zmatená světem a nemá vůbec žádné právo tady být; že všichni se zmýlili, když ji vzali mezi sebe, protože není bělostný anděl, ale obyčejná holka se spoustou chyb a nedostatků.

„Bůh tě sem přivedl a rozhodl, abys tu byla,“ zašeptal jí Jan, „Když tak učinil, zajisté v tobě nalezl zalíbení. Nestarej se; Bůh sám se postará, abys naplnila jeho vůli a vykonala vše, co máš na této zemi uloženo.“

Neutěšilo ji to, snad to ani nepochopila. Plakala dál, ale už se trochu utišovala. Řekla si, že je to další část povinností v tomto zmateném světě, že nikdo to nemůže pochopit a nikoho by s tím ani neměla obtěžovat. Pak už se chovala klidně.

Když skončila mše, vydali se všichni v průvodu do zasedacího sálu. Ten již změnili po včerejším plese, odstranili většinu honosné výzdoby a naopak rozvěsili všude zbraně, praporce a jiné válečné trofeje. Postavili též křesla pro komthury a důstojníky řádu, dokonce i pro zvlášť význačné hosty. V čele sálu stál trůn, bílý a zlatý; nebyl obsazen, leč na trůnu ležela zlatá přílba s bělostnými pštrosími péry, bílý oděv a řádový meč. Křesla komthurů byla purpurově rudá, důstojníků šarlatová, rytířům byla vyhrazena křesla černá, dvě za každým komthurem. Pro ostatní lid tu byly obyčejné židle, ale mnozí museli stát.

Jan šikovně zařídil Julii židli v první řadě, aby něco viděla; za Charryho křeslo se posadil Vítek a Tošio a protože vedlejší křesla za místem komthura D'Enghiema zůstala volná, pokynul Lukášovi Anczewskimu, aby si tam sedl. Tomáš nařídil Denisovi držet místo Evě-Marii; když přišla, sedl si na zem k nám, což mu stejně vyhovovalo nejvíc.

Jan Dunbar se proplétal mezi hosty a hledal Wilfrida von Rhode. Starý muž se necpal nikam dopředu, zůstal stát u sloupu, opíral se o něj hákem namísto ruky a choval se velmi nenápadně.

„Bratře Wilfride, směl bych tě požádat, abys nám prokázal tu čest a usedl na křeslo za mnou? Potřeboval bych tvoje rady...“

Všichni kolem na okamžik ztichli, neboť vzájemná nechuť těch dvou byla všeobecně známa; Wilfrid také zaváhal, pak řekl: „Co ode mne žádá můj komthur?“

„Službu, bratře. Jsi znám jako muž navýsost čestný a zbožný; protože sám takový nejsem, potřebuji, abys dohlížel na má slova i činy a upozornil mne, kdybych někdy udělal chybu!“

Wilfrid na pár okamžiků přivřel oči, jako by se bál, že ho někdo přistihne při pohnutí. Pak řekl: „Děkuji ti, bratře komthure. Přijmu to místo.“

Když pak procházel okolo Julie, poznal ji a usmál se na ni; dokonce se dotkl levou rukou jejího čela, jako by jí žehnal.

Kromě Ludvíkova zůstávalo ještě jedno prázdné křeslo: lorda Raddleyho, komthura Británie. Všichni se už domnívali, že se mu tentokrát nepodaří přijít včas, ale právě vstupoval i se svými rytíři. Byl to výrazně prostřední člověk; nebylo na něm nic zajímavého ani charakteristického, snad jen to, že chodil věčně na poslední chvíli.

Jeden z jeho průvodců byl mnohem zajímavější, už tím, že nosil skotskou suknici, pléd a čapku (také široký meč, ale ne tady v paláci). Byl to plukovník Donald MacLawwen, jeden z důstojníků řádové armády. Šeptalo se o něm, že by si zasloužil komthurský kříž mnohem spíš než jeho nadřízený; to bylo vidět i na vznešené inteligentní tváři, dýchající rozhodností a duševní silou.

Don Horacio Almetta se ujal předsednictví; oznámil, že Velmistr don Francisco di Arroyo zesnul a byl pohřben do krypty svého sídla a že tedy svolal toto shromáždění, aby zvolilo nového. Přivítal hosty, četl jejich jména a funkce, na což oni odpovídali: „Zde!“ nebo „Přítomen.“ Jediný zádrhel nastal u Ludvíka d'Enghiema.

„Není přítomen.“ odpověděl Charry na otázku.

„Proč se nedostavil?“

„Nachází se mimo dosah řádu a nebylo možné poslat mu zprávu do jeho současného sídla.“

„Kde je to sídlo?“

„Pravděpodobně ve městě Aurrgharru v Arminu.“

„Armin je, pokud se pamatuji, poddán tobě, bratře Charry. Proč jsi nedokázal uvědomit bratra Ludvíka o zasedání řádu?“

„Do Arminu zatím nefunguje pošta, telegraf ani telefon. Poslal jsem mu telegram do Bombaye, kam občas zajíždí jeho loď; ale asi se tam ve vhodnou dobu nedostal.“

„To mne velmi překvapuje!“ pronesl káravě don Diego Mendoza, „Jak se zdá, bratře Charry, plníš své povinnosti velmi liknavě, ba laxně! Proč jsi ve své zemi doposud nezavedl řádné poštovní spojení, když tvrdíš, že jsi jejím vladařem?“

Charry povstal a zatvářil se vztekle: „Nepovažoval jsem doposud za možné a vhodné tak učinit! Armin je odříznut od světa nejen technickou nedokonalostí, ale též tím, že jeho občané si nepřejí spojit se se světem. Dokonce jsem nucen trvat na tom, že Armin nebude veřejně označen na mapách a přesná poloha se nebude prozrazovat cizím lidem!“

Don Diego zrudl jako krocan. „Nevěříš snad řádu?“

„Řádu pochopitelně věřím; ale každý člověk, ať člen řádu či nikoliv, se před vstupem na půdu Arminu musí zavázat přísahou, než je mu to dovoleno. Nedodrží-li tuto přísahu, je zabit; tak praví zákon Arminu.“

„Řád přijal na sebe záruky za všechny svoje členy, pokud vím! Myslím, že v kruhu bratří a sester nemůže dojít k prozrazení!“

„Tím si nejsem tak jist. Nezapomínejme, že rada Arminu, v níž zasedají také šelmy, doposud nedala svolení k volnému příchodu lidí na ostrov. Vstup se povoluje pouze individuálně.“

„Zajímavé! Přesto existuje informace komthura Tomáše Baarfelta, podle níž jsi povolil řádu vstup na ostrov a požádal, aby ti pomohl při budování vyspělého státu. Dokonce byly vyslány lodi s vystěhovalci; o jejich osudu zatím není ničeho známo, přestože nás velmi zajímá...“

Charry vypadal naštvaně; nejspíš netušil, že se záležitosti jeho státu budou projednávat ještě před zahájením, a to tónem značně pohrdavým. Obrátil se na Tomáše a ten řekl:

„Dovolil bych si podotknout, že organizace těchto záležitostí není tak jednoduchá. Nemáme dostatečně kvalifikované lidi, nemáme technické prostředky a podpora řádu, jakkoliv jsme ji dostali... přislíbenou, se prozatím jeví jako iluzorní!“

Donu Diegovi se z toho nelíbilo nic, zejména ne dramatická pausa za slovem dostali; takže pravil:

„Předpokládám, že narážíš opět na nezdařené polské povstání; to povstání jsme neschválili ani nepodněcovali, takže nechápu, proč bychom se do něj měli jakkoliv zaplétat. Taky nevím, jak to souvisí s Arminem a nutností zřídit na něj lodní spojení!“

„Velmi úzce to spolu souvisí: po porážce polského povstání jsme byli nuceni v první řadě poslat do Arminu občany Polska, kteří jsou ve své vlasti vystaveni perzekuci. Dále pak jisté množství občanů Rakousko-Uherska a přilehlých oblastí, což jsme už také zvládli; vyslali jsme tam tři lodi, což je myslím dost...“

„Komthur Knassen mi hlásil, že spolupracuje s bratrem Charrym na nějaké lodní dopravě do Ameriky. Proč jste tedy neposlali také některou z jeho lodí do Arminu, například se zařízením? Naše školy vychovávají řadu zkušených námořních důstojníků...“

„Přesto se obávám, že by ti důstojníci ostrov nenašli, pokud by nebyli seznámeni s určitými místními podmínkami...“

„Ti lidé jsou absolventi nejlepších námořních škol! Představa, že by nedokázali doplout na určené místo, je absurdní!“

„Za celou existenci lidstva se tam dostaly jen dvě lodi, i ty pouze nešťastnou náhodou. Není to tak jednoduché...“

„Co na tom? Lidé, kteří marně hledali ostrov, nebyli řádovými lodními důstojníky; neodpovídám tedy za jejich úroveň!“

Charry sledoval diskusi mezi Baarfeltem a Mendozou a zdálo se mu, že pozvolna začíná přerůstat v hádku; rozhodl se tedy smířit je nějakým gestem a zvedl na obranu ruce: „Ať je to jak chce; tu dopravu zatím skutečně nelze zařídit...“

„No ovšem; když pro komthura, který to má zařídit, je nejspíš důležitější posekat obilí a svézt z pole brambory...“

„To může říct jen člověk, kterému se na jeho pozemcích jaktěživ nic neurodilo!“ zrudl Charry a začal se taky zlobit.

Don Diego zalapal po dechu; ovocné sady, které vlastní péčí zkultivoval z vyprahlých strání, byly jeho největší pýchou. Chtěl se možná hádat dál, ale včas si vzpomněl, o čem byla původně řeč, takže řekl: „Poněkud jsme odbočili od otázky prezence! Jisté je, že komthur d'Enghiem se nedostavil k volbám; následky si laskavě přičtěte sami!“

Charry a Tomáš si vyměnili pohledy a rozhodli se, že budou pro začátek přijímat další výtky s klidem. Ale žádné další už nepřišly, don Diego se zřejmě domníval, že je zdeptal dostatečně.

Po zjištění přítomnosti jednotlivých hodnostářů zahájil don Diego projevem, v němž je seznámil s truchlivou skutečností, že Jeho Svatost Velmistr don Francisco di Arroyo po dlouhé a těžké nemoci skonal a byl oplakán a pohřben. Poté začal velebit dobré vlastnosti zesnulého, jeho zásluhy o řád i blaho celého světa; hovořil dlouho a dobře a mnohé lidi dojal. Velmistr byl jeho dlouholetým přítelem; kromě dona Nicolaa snad jediným skutečným přítelem. Nikdo o jeho zásluhách nepochyboval; nebylo sporu, že si právem zaslouží být vyzdvižen mezi nezapomenutelné. Škoda, že jsme neměli to potěšení znát ho osobně; věřím, že bychom obdivovali šlechetného starce stejně jako jeho nejbližší.

Po Diegovi hovořil Nicolao Barrancho, poté Voglari, Almetta, pak i Tomáš; všichni velebili zesnulého a vzpomínali na jednotlivé jeho dobré skutky. Teprve když už nikdo nechtěl nic říct k jeho památce, pronesl don Diego:

„Jakkoliv jsme sklíčeni smrtí našeho bratra Velmistra, je naší povinností zvolit jeho nástupce. Poněvadž z předvolebních jednání nevyplynul jednomyslně žádný kandidát, cítíme se nuceni uspořádat volby systémem více kol. Prosím pány komthury a důstojníky, aby přednesli svoje návrhy, jimž budou všichni přítomní věnovat pozornost. Poté bude ukončeno jednání a dána možnost ostatním, aby si připravili návrhy na zítřejší den. V tomto prvním kole bývá zvykem, že nikdo nehlasuje pro sebe samotného. Don Horacio Almetta laskavě zaznamená návrhy. Prosím o vaše vyjádření!“

Nicolao Barrancho: Mendoza di Castro

Guy Richard Raddley: Mendoza di Castro

Mario di Carialti: Mendoza di Castro

Gierolammo Voglari: Tomáš Baarfelt

Jan Dunbar: Tomáš Baarfelt

Tomáš Baarfelt: Gierolammo Voglari

Llago di Rienzi: Gierolammo Voglari

Charry de Guyrlayowe: Tomáš Baarfelt

Thor Knassen: Gierolammo Voglari

Horacio Almetta: Gierolammo Voglari

Wolmarr von Ahlbeck: Mendoza di Castro

Adalbert de Lorre: Mendoza di Castro

Dino Raoul de Montaignac: Mendoza di Castro

Luigi Pietrangelli: Gierolammo Voglari

Dieto Mendoza di Castro: Nicolao Barrancho

Po oznámení těchto výsledků nastalo chvíli napjaté ticho; poté promluvil opět don Diego:

„Konstatuji, že názor řádových hodnostářů není jednomyslný. Jak vidíme, byly podány tři hlasy pro Tomáše Baarfelta, pět hlasů pro Gierolammo Voglariho, jeden hlas pro Nicolao Barrancha a šest hlasů pro Diega Mendozu. V takovém případě je nutné odročit další zasedání na zítřek, aby bylo možno ujasnit si svá stanoviska.“

S tím se všichni odebrali k obědu; zasloužili si ho. Sesedli se dle příslušnosti a hodnotili situaci.

„Zdá se, že je to dobré,“ soudil Tomáš, „Pro Voglariho pět hlasů, tolik jsem ani nečekal. S mými třemi osm, Mendoza má sedm hlasů. Měl pravdu, citelně nám chybí Ludvík; ten by svým hlasem mohl rozhodnout!“

„Myslíš, že všichni Voglariho příznivci se přidají k tobě?“ ptal se Dunbar.

„Doufám, ale jistý si nejsem ničím. Almetta, Pietrangelli, di Rienzi by nikdy nehlasovali v prvním kole pro mne! Možná mi nyní svoje hlasy dají, bude-li to jejich vůle. Nebo je taky možné, že se k Voglariho straně připojí někdo další.“

Voglari se laskavě usmíval: „Ať je to jak chce, Tomáši, já ti svoje hlasy dávám! Chci, abys byl velmistrem v každém případě. Pokusím se získat pro tvoji věc mladého Carialtiho; včera se vyjádřil, že by proti tobě nebyl!“

„Jenže pak jsem mu odmítl dát za manželku svoji dceru.“

„Cože, on chtěl... To snad ne!“

„Nevím, zda to je v příčinné souvislosti, ale mluvil o tom velmi... otevřeně. Má smůlu; mám pouze svobodomyslné a své cti dbalé dcery, kterým se víc líbí kluk, co má koně vypůjčeného a sedlo na dluh...“

„Jenže má zas jiné přednosti...“ smála se Julie.

„Doufám, že o nich nebudeš mluvit u oběda?“

„Pokud to zlepší všeobecnou náladu...?“

„V tom případě se pochlub svými láskami!“

„To je velice jednoduché: nic nebylo, nic není a nic nebude. A kdyby někdy něco bylo, tak to včas rozhlásím.“

„To je mi tě líto, dcero...“

„Mně tebe taky, tatíčku. Kdybys měl dceru jako Agnes Wulffssonnová, na koho bys ji nasadil?“

„Podívej, o svatbách na Vlčím hradu si nech někdy vyprávět; ale až u toho bude Agnes, aby se mohla patřičně červenat. Ti všichni tam jsou tvrdí Vikingové, kulturou téměř nedotčení. Zvrácenosti, násilí a sex, to jsou jejich zábavy...“

„Theobarr ani nevypadal...“

„Theobarr strávil dětství v řádové škole, tam mu vyprášili z vlasů vši, z kožichu blechy a z hlavy nemravné myšlenky. Teď se z něj stal dokonalý evropský gentleman.“

„Na to taky nevypadal.“

„Potom už vážně nevím, co bys chtěla...“

Když se najedli, vydal se don Gierolammo opatrně za Ahlbeckem a de Lorrem, aby je přesvědčil; Julie se vydala k bazénu, kde si lehla na sluníčko a odpočívala. Prozatím toho měla dost.

Záhy se jim tam donesly divné zvěsti: komthurská rada se totiž rozhodla zavést v řádu pořádek. Tyto pokusy zavést pořádek se periodicky opakovaly pokaždé, když zrak některého nově zvoleného šéfa padl na skutečnost a spatřil ji v její otřesné nahotě. Tehdy se obvykle zděsil, bral jméno Boží nadarmo a tázal se, kdo je za to odpovědný. K témuž vývoji došlo i nyní.

Pánům komthurům bylo důrazně vysvětleno, že pořádek není to, co si pod tímto pojmem představují jednotliví správci provincií. Pořádek je dvanáct komthurů na svět a dvanáct rytířů na jednoho komthura; ani víc, ani méně. Rytíř pak má mít dvanáct vojáků a tak dál, což už není ale záležitost nejvyšší rady.

Záhy za touto první informací přišla následující: těch dvanáct rytířů musí být dvanáct mužů dospělého věku; nikoliv tedy žen, dětí, tygrů, leopardů, jaguárů atd. Pokud tito všichni byli do řádu za nějakých okolností přijati, stalo se tak omylem, do organizace nepatří a je nutné uvést to na pravou míru.

„Není to třeba něco proti nám?“ zeptala se Diana, otvírajíc jedno oko, „Nemám se třeba zvednout?“

„Je to zcela jistě proti vám,“ řekla Veronika, „Jenže na druhé straně, je to pravda. U vás se teda dějí věci!“

Diana nemá ráda kritiku svého počínání; protože už delší dobu musela poslouchat a mlčet, teď vylítla: „Co teda máme dělat s těma přebytečnejma kusama? Zastřelit?“

„Pořádek je pořádek,“ stála na svém Veronika, „Kdybych já byla Velmistrem, rozhodně bych nedovolila...“

„Kdybys ty byla velmistrem, tak já si hodím mašli!“ zaječela Diana, „A vůbec, co seš vlastně ty? Patříš do řádu nebo ne?“

„Pochopitelně patřím; jsem abatyše Čistého srdce...“

„Tebe bych chtěla mít za vlastní! Asi bych ti musela nejdřív urazit hlavu!“

„Vyčkáme, co ty chytrý hlavy navrchu rozhodnou,“ řekla Julie, které se do potyčky nechtělo, „Pak uvidíme...“

Jana neřekla nic; povídala si s Percym řečí, které nerozuměl nikdo kromě nich dvou a zřejmě jim to postačilo.

Zakrátko přišla další doplňující informace: Osoby, které byly do řádu přijaty, aniž by v něm být měly, jsou v něm naprosto oprávněně; cokoliv bylo komu uděleno, ať za jakýchkoliv okolností a z jakéhokoliv důvodu, je platné. Svěcení by muselo být platné, i kdyby bylo uděleno omylem v osobě. Takže všechny dosavadní hodnosti a funkce zůstávají v platnosti.

„Pomalu to přestávám chápat!“ komentovala Diana.

„Já tyhle věci nechápu už pár let,“ pravila Freya, „A vzrušuju se? Nevzrušuju. Vyčkej, to ještě není konec.“

Nebyl, samozřejmě. Další instrukce: Veškerá jednání, která jsou zde vedena, se netýkají řádu Templářů, nýbrž řádu Blesků. Ona se dokonce ani Templářů týkat nemohou, protože nic takového vůbec neexistuje. Na světě není templářský řád od roku 1312 a tak to na věčné časy zůstane.

„To neberu,“ mávla Diana rukou, „To je z příručky pro jednání s konkurencí, to znám. Ale jak tedy...?“

K bazénu zabloudil Mario Carialti; přišel zkontrolovat, jak si počíná jeho vojáček Percy. Počínal si náležitě, ležel hlavou Janě v klíně a dovolil jí, aby si hrála s jeho vlasy, chundelatými jako ovčí vlna. Mario se rozesmál: „Měla bys mu to ostříhat, ať vypadáte stejně! Pak můžete soutěžit, komu porostou vlasy víc!“

Jana zvedla hlavu, zatvářila se divně a nechápala; částečně proto, že Mario hovořil Piemontským nářečím, zatímco Jana byla zvyklá na Juliin Neapolský přízvuk, což dorozumění poněkud bránilo. Když jí to vysvětlili, rozesmála se.

„To je bezvadnej nápad!“ nadchl se Percy, „Já chci!“

„Ty seš taky nápaditej chlapec,“ konstatovala Diana, „Nevadí ti, že nám tady rozvracíš morálku?“

„Ne – ona je tu nějaká morálka?“ rozhlížel se Mario; při tom svlékal bílou tuniku, neboť si hodlal zaplavat. Zlákalo to taky ostatní, takže se vykoupali, ale neporvali se, protože když dívky viděly různé šrámy na jeho těle, začalo jim ho být líto.

„Neměl by tě někdo ošetřit?“ Diana zlehka nakopla Freyu, „Není povinností řádné manželky starat se o tělesné blaho svého muže?“

„Manželky? Jo tak, ovšem... ale mně to nevadí! Mírná bolest je docela příjemná, stimuluje myšlení...“

Diana mávla rukou, Mario se natáhl k Freye na deku a nechal se od ní krmit koláči a pomerančem. Původně to byla její svačina, ale zajisté si mohla snadno opatřit jinou.

„Když tě tak člověk vidí, ani by neřekl, jakej jsi fanatik!“

„Všichni jsme fanatici,“ položil Mario hlavu do klína Freye, neboť se mu Percyho poloha nejspíš zalíbila, „Fanatismus snad není v žádné souvislosti s dobrým vychováním...“

„Dejme tomu: sametový fanatismus! To je hezké!“ tleskala Jana.

„Povídej, bráško,“ řekla Diana a přisedla si blíž, „Copak to na vrchním velení vymýšlíte za převraty?“

„Co máš na mysli?“

„Zavádění pořádku do evidence. Vyhazování děvčat z řádu...“

„Nikdo tě nevyhazuje; a pořádek být musí! Naopak, otevírají se před tebou širé obzory! Můžeš přejít do ženské části řádu...“

„Která doufám existuje?“

„Existuje a bude existovat dál. Podívej, volíme Velmistra řádu Blesků. Řád Blesků tvoří dvanáct komthurů, sto čtyřicet čtyři rytířů a osmnáct set sedmdesát dva vojáků. Nic víc, nic míň.“

„Kolik že těch vojáků?“

„1728 podléhajících rytířům a ještě 144, protože každý komthur má právo na vlastní ochranku. Dohromady 1872 mužů.“

„A co velmistr?“

„Na ty jsem zapomněl. V tom případě 1884 mužů.“

„Pořádek je pořádek. Co s ostatními?“

Mario se usmál. Ve své tunice našel krabičku cigaret, nabídl jednu Freye a nabídl by asi i dalším, kdyby kouřily; zapálil jí i sobě, vyfoukl kouř a začal: „Tak především: Že neexistuje žádný řád Templářů, to vám snad nemusím vykládat. Dejme tomu je to zlidovělý název pro různé skupiny, které vzájemně buď spolupracují nebo jsou na sobě nezávislé. Sestra Diana to velmi dobře ví, protože spoluzakládala Řád Svatého Jiří a Řád Svaté Jadwigy. Když to udělala ona, může to udělat i kdokoliv další. Mnozí už udělali...“

„Takže realisticky: Řád Blesků je to, co jsi říkal. Templáři jsou naproti tomu všechno a nic?“

„Templáři jsou řád Blesků, jak jsem říkal. Dále Řád Čistého Srdce; jeho znak nosí dívky na tunikách, včetně vás. Stanovy říkají, že ženský řád podléhá Velmistrovi Blesků a abatyší bývá buď jeho manželka, sestra nebo jiná blízká příbuzná. Mohla by to být klidně i dcera. Pak jsou tady ty dvě nezávislé lóže, které jste založili v Německu. A to je konec. Prozatím.“

„To slovo prozatím zní zajímavě!“ řekla Diana.

Mario mi vyfoukl kouř přímo do čenichu; dobře ví, že to nemám rád, ale taky věděl, že se mu nepomstím.

„Třeba takový tygr. Je rytířem Templářů, že? To klidně může, ale rytířem Blesků rozhodně nikoliv, je na to příliš pruhovaný. Takže co udělá tygr, když se zamyslí? Založí si vlastní lóži, ve které se stane komthurem, velmistrem nebo čímkoliv. Jasné?“

„V Arminu existuje Tygří legie!“ připomenul jsem.

„Tak vidíš. To je vojenská nebo církevní organizace?“

„U tygrů je to společné; všichni jsme bojovníci.“

„A u leopardů?“

Tannarrwaghirr se už chystal: „My jsme skutečně náboženská organizace! Naši čarodějové jsou...“

„Fajn, rozebírat to teď nebudem. Zkrátka, šelmy si okamžitě založí svoje vlastní lóže, případně vlastní řády; jak to provedou, je nám úplně jedno. Vraťme se k lidem...“

„Já bych měl dotaz,“ protáhl se Denis do Mariovy blízkosti, „Jak velký musí být člověk, aby si mohl založit něco svýho?“

„Myslíš, jestli to může být trpaslík?“

„Měl jsem na mysli stáří!“ urazil se Denis.

„Měl jsi na mysli, jestli to můžeš udělat ty. Co to má být?“

„V Americe zakládají skautské kluby, které následují příkladu Ernesta Thompsona Setona, slavného spisovatele a učitele mládeže, který...“

„Chceš být skautem?“

„V Anglii existuje jistý lord Baden-Powell, který vede podobnou organizaci; jejich znakem je francouzská lilie...“

„Nesouhlasím. Francie mi jde na nervy, protože je to moje provincie a jejich lilie vyloženě nesnáším, protože je nosí četníci na čepicích. Ale klidně pokračuj.“

„Potřebuji, aby ta lilie byla nějak odlišná od francouzské i té Baden Powellovy. Třeba barvou?“

„Řádová barva je červená na bílé, ale může být i jakákoliv jiná; pokud vím, ten váš řád má modrý kříž, ne?“

„Mám lepší nápad: položím lilii na červený templářský kříž, jako mají děvčata to srdíčko! Protože je srdce červený, musely si kříž udělat zlatej – já to udělám naopak!“

„Zlatou lilii na červený kříž?“

„Černou lilii; tak bude hodně výrazná!“

„Já souhlasím. Ale říkám na rovinu, že mi po tom nic není a je úplně jedno, jestli s tím souhlasím nebo ne.“

„Kdo do toho má co mluvit?“

„Bůh.“

„A kromě Boha?“

„Nikdo není víc než Templář. Je jen Bůh a ty, jeho služebník. Cokoliv učiníš s Jeho souhlasem, je v pořádku.“

„Diskutovat s tebou je zdrojem nesmírného potěšení, Mario.“

Carialti opět složil hlavu Freye do klína a svolil, aby o něho něžně pečovala. Hladila ho po tváři, pak přešla na ucho a napadlo jí: „Poslechni, ty bys měl nosit náušnici!“

„Jakou – a proč?“

„Protože jsem jednu ztratila a druhá mi zbyla! Slušelo by ti to a kdybych tě chtěla mučit, jenom bych zatáhla...“

„Fajn, sem s ní! Na večeři si ji už vezmu...“

„Tak dobře! Já ti hned udělám dírku do ucha...“

„Kde uděláme další dírku tobě?“

Freya se začala bránit, ale Diana ji podtrhla: „V Asii jsem viděla, že spousta žen nosí ozdoby v nose. Například při svatbě se tam nosí takový řetízky od nosu až k uchu... moc pěkný!“

„Vážně? A jak to vypadá?“

Provedla jim pokud možno výstižný popis, Freya se nadchla a rozhodla, že si něco takového pořídí. Mario se chystal, že jí už dopředu propíchne nos a oba byli šťastní.

V té chvíli promluvila Jana: „Smím se taky na něco zeptat?“

„Klidně...“

„Když si můžou založit vlastní řád lidé i šelmy, můžou to taky udělat elfové a trpaslíci?“

Mario se zvedl a koukal na ni překvapeně. „Co to?“

„Bytosti, které přežívají z předkřesťanských dob; elfové jsou povahy éterické a žijí v lesích, kdežto trpaslíci usilovně kutají v hlubinách země, vynášejí odtamtud zlato a drahokamy a vytvářejí z nich šperky roztodivné krásy...“

Mariovi začaly vibrovat rty, zejména nad výrazy, které Jana zřejmě četla v knize a doslovně si zapamatovala. „Zatímco draci hlídají poklady ve skalních slujích a obři se potulují a napadají nic netušící poutníky, že? A divoženky tančí v lesích...“

Jana horlivě přikyvovala.

„Ne, Janičko, tyto bytosti by vlastní řád ani lóži založit nemohly; a to z toho prostého důvodu, že neexistují. Mrzí mě to, ale nejsou ani obři, ani draci, ani elfové a trpaslíci.“

„Tak to bych zas tak jistě netvrdila...“ řekla Valérie.

Mario útok z opačné strany fronty nečekal. „Co povídáš?“

„Některé předměty z řádového pokladu ukovali trpaslíci.“

„Které třeba?“

„Některé šperky. Jsou ze slitiny, kterou lidé nepoužívají!“

„To ještě není žádný důkaz!“

„Například mísa na Živý Oheň. Říká se, že je bronzová; ale ve skutečnosti je z materiálu připomínajícího bronz, který však ani po letech nerezaví a neničí se...“

„Tím chceš dokázat, že to vytvořili trpaslíci?“

„Legenda tak praví...“

„Až uvidím nějakého živého, uvěřím; dřív ne!“

„To těžko. Trpaslíci jsou nesmírně plaší.“

„Upřímně řečeno, ani se jim nedivím.“ přisadila si Diana.

„To vážně neexistují draci?“ ptala se Jana, „Ani docela malí?“

„Žádní draci! Žádní baziliškové, ba ani hydry!“

„Proč ji teda má Rakousko ve znaku?“

„Prosím vás, lidi! Mně to připadá, že si děláte blázny!“

„A kde žijí ti baziliškové?“ zajímal se Ao Harrap.

„Proboha dost! Končím diskusi o bájeslovných příšerách, jednou provždy a s konečnou platností! Vraťme se k rozumným věcem!“

„Jsem pro,“ řekla Diana, „Takže když provedeme patřičnou přestavbu řádu, opustíme váš Blesk a dáme se do Čistého srdce, budeme mít klid a nikdo nám do toho nebude kecat...“

„Samozřejmě.“

„Jenže ztratíme možnost ovlivňovat volby.“

„Takovou možnost nemáte ani předtím.“

„No – kdoví. Rytíři můžou ovlivnit svého komthura, ne? Když si budou přát určitého člověka jako velmistra, prosadí to...“

„Neznám komthura, který by se dal čímkoliv zlomit ve svých názorech; někteří ani zdravým rozumem!“

„Já Mariovi fandím,“ řekla Veronika, „Tím opatřením přibude lidí, kterým budeme moci svěřit zodpovědnou práci!“

„Těch lidí bude pořád stejně, protože rozumu nepřibude, když mu pověsíš na krk patřičný kříž. Ale bude to líp vypadat.“

„Mohlo by to dojít k šíleným koncům,“ stěžovala si Valérie, „Když se někomu nebude cokoliv líbit, odejde a založí si vlastní lóži. To by se taky mohlo stát, že co člověk, to svůj řád!“

„Tuto možnost nelze zcela vyloučit.“ souhlasil Mario.

„Ty bys to jako velmistr dovolil?“

„Je problematické stanovit, co může velmistr dovolit a zakázat. Spousta problémů vzniká rozdělením světa věřících na různé nespolupracující části. Stav, kdy každý představitel církve věnuje až osmdesát procent svého úsilí na potírání a pomlouvání konkurentů, je ostudný!“

„To bys měl říct biskupům a kardinálům!“ smála se Julka, „Po cestě jsme měli problémy s jezuitskými agenty; jednoho svého člověka, který s námi chtěl kamarádit, dokonce zabili!“

„Víš, na světě existují lidé moudří a hloupí. Aby to nebylo tak jednoduché, nikdo není zcela jednoznačný. Každý dosáhne té individuální úrovně, jaká mu přísluší dle jeho rozumového vývoje. S tím se nedá nic dělat...“

„Ale může se zlepšovat!“

„Dokonce je to jeho povinnost. Dejme tomu, že se rodí absolutně hloupý, umírá absolutně moudrý. To mezi tím je Cesta; ve kterém bodě té Cesty člověk je, to je jeho realizace.“

„A v tom mu řád musí pomáhat!“

„Řád je cesta k individuálnímu povznesení. Cesta může být totožná s jinými, samostatná nebo různé kombinace. To nejčastěji. Mladý člověk by měl vyhledat Mistra a učit se od něj, ale neměl by být překvapen, když nadejde chvíle odejít a vybrat si vlastní cestu. Moudrý Mistr to obvykle dovolí.“

„A když nedovolí, není tak moudrý, jak si sám myslel...“

„Moudřejší mají povinnost učit svět.

Hloupějším se doporučuje, aby se od nich učili.

Avšak tuto povinnost nelze stanovit tomu, kdo je tak hloupý, že žádný příkaz nepochopí.“

„Takže žádné všeobecně závazné předpisy neexistují?“

„Ne. Kdo se pokouší je stanovit, je hlupák. A kdo při tom používá moci, je navíc zločinec!“

„Proč se tedy učíme bojovat?“

„Podívej, velký světec se obejde zcela bez násilí. My to ovšem děláme, aby na nás nepadlo podezření, že máme moc rozumu.“

„Je krásné někoho porazit a vnutit mu svoji víru!“ zasnila se Veronika, „Mě by to rozhodně bavilo, učit pohany!“

„Jseš si jistá, že by to stejně bavilo i ty pohany?“

„Přinutíme je, aby je to bavilo!“

Mario zkontroloval stav svých cigaret a zapálil si ještě jednu; Freya tentokrát odmítla, dokonce ho pokárala, že moc kouří.

„Jenom tady, přede všemi si zapálit nemůžu! Nikdo by mi sice nic neřekl, ale posmívali by se, že jsem závislý na drogách...“

„Choď si zapálit sem, nám to nevadí! Aspoň nám něco řekneš ze svých zkušeností moudrého světce!“

„Bůh chraň, abych se stal moudrým světcem příliš brzy! Určitá dávka pošetilosti je zdravá a pomáhá člověku se zlepšovat. Třebas já dobře vím, že hádat se s někým je zbytečné, protože je hlupák a nikoliv já, ale život ho naučí. Přesto se hádám hrozně rád.“

„Tak se s nikým nehádej! Dej mu prostě do nosu a bude to!“

„To by bylo ještě lepší, samozřejmě. Koukej, když je člověk na patřičný úrovni, můžu ho vyzvat na souboj a pořádně zmlátit – jenže co s těma ubožákama, co jsou moc starý nebo moc slabý?“

„Problém je, že na tebe je moc slabej skoro každej! Kdyby ses tu a tam trochu nezmrzačil sám, budeš ještě silnější...“

„A to se mýlíš. Když svoje tělo plánovitě zvykáš na drsnější podmínky, automaticky nahrazuje úbytek čerstvými prostředky. Třeba já dnes ráno ztratil spoustu krve; některým se to možná zdálo přehnané, ale já dobře vím, co dělám a snažil jsem se, aby jí bylo co nejvíc. Teď je mi skvěle, zkažená krev se vypustila a v této chvíli už se tělo s potěšením snaží vyrábět čerstvou. Není tak špatné nechat si občas pustit žilou...“

„Neříkej, že tě k tomu vedly jen zdravotní důvody!“ vypěnila Julie, „Taky určitá oddanost nebo fanatická víra...“

„Počkej; proč musíš stavět rozumové důvody do protikladu s vášnivou láskou k Bohu? Oddanost, láska, fanatismus přece není v rozporu s rozumem; naopak fanatická láska je přímým potvrzením zdravého rozumu! Kdo nehoří vášnivou láskou, je hlupák!“

„Takže všechno to je komplexní životní styl, chceš říct?“

„No samozřejmě, jak jinak? Bůh mne poslal na tento svět, abych na něm splnil nějaký úkol. Za tím účelem mne vybavil tělem, které mám za povinnost udržovat v dokonalém stavu; ale takové tělo je plné hříchů a nemravných tužeb. Proto tělu prospěje, když občas dostane pár šlehů bičem nebo ztratí trochu zkažené krve!“

Jeho tvrzení měla svou logiku, přesto dívky nelákala.

„Za dávných časů, když se komthur dopustil nějakého přestupku, se dal přivázat ke kůlu a bičovat čtyřiadvacet hodin, od západu slunce do dalšího západu. Sluhové se při tom střídali... jednou bych si to chtěl zkusit!“

Julie už si nemohla nechat pro sebe mínění, že to vypadá jako sadisticko-masochistická duševní úchylka.

„No samozřejmě – a co?“

„Ty o tom víš?“

„Je to přirozená součást genetického vybavení mého těla. Když jsem přišel na to, že mi bolest působí potěšení, začal jsem to studovat. Mám doktorát a aprobaci z psychiatrie.“

„V tom případě co soudíš o markýzovi de Sade?“

„Neschopný břídil. Nepřišel na to, že největším zdrojem potěšení je rafinovaně působit utrpení sobě. A Sacher-Masoch byl ještě ke všemu změkčilý hlupák; ty jeho představy dominantních žen v kožichu a s bičem! Tak pro puberťáky...“

„Takže s jejich názory nesouhlasíš?“

„Ti lidé žádné názory neměli, jen zpracovali beletristicky své chorobné představy. Perverzní sklony má každý člověk; kdo kromě nich má ještě sklony literární, ten je popíše, více či méně dokonale. Jde o to úchylky poznat, ztotožnit se s nimi a pokud možno zapojit do životního stylu...“

„Každý člověk? Já tedy určitě ne!“ řekla Julka.

„Aby ses nemýlila. Vyberme si někoho... třeba tuhle Janu. Kdo může být nevinnější než to čisté dítě, včera ještě panna? Jenomže kvůli svým perverzním sklonům ochotně utekla z kláštera a vložila svůj život do rukou ještě perverznější učitelce: tobě, Julie. Přímým důsledkem toho je zvýšení inteligence a spřátelení s dalšími různě úchylnými osobami, to jste vy všechny. Skončilo to tím, že jste ji vybláznily, aby si nechala oholit hlavu...“

„Tak počkej! Tohle všechno chtěla sama od sebe!“

„Protože jste ji taktně vedly a dávaly jí dobrý příklad! Zásah na hlavě způsobil rozrušení blokády, kterou jí způsobila ctihodná lidská společnost; naše nevinné dítě si uvědomilo svou vlastní osobnost a přímou odpovědnost za ni – a vzalo ji do vlastních rukou. Shodou okolností se poblíž ocitl Percy, taky v podstatě nezkažený klučina; jsem hrdý, že je to můj žák. Jejich osudy se rázem prostoupily a vytvořily společný kruh...“

Jana poněkud zrudla, zatímco Percy naslouchal slovům svého Mistra s viditelným potěšením.

„A teď prosím sledujte elementární příklad: Percy se začíná pod vlivem své partnerky měnit. Například před chvílí si přál se jí vzhledově přizpůsobit a oholit si hlavu. Nepochybuji, že to dřív nebo později prosadí...“

„Aspoň budou vypadat jako mniši.“ řekla Diana.

„Ano, tys byla v Asii; pro tebe je holá hlava a šafránové roucho symbolem mnicha. Zatímco dlouhé vlasy, četné ozdoby a nápadné oblečení jasným symbolem bojovníka; to je logické. Naše zvyklosti se neliší, ačkoliv máme bílé pláště...“

„A co ten, kdo vypadá normálně... tak, jak se chodí v lidské společnosti, třeba podle módy...“

„Ten patří ke kastě obchodníků; pochopitelně musí přizpůsobit svůj vzhled tak, aby byl příjemný svým obchodním partnerům. Tomu podléhá každý z nás; dokonce se nechá ovlivnit, aby se nestrojil dle svého přání, ale po vkusu společnosti. To je podle mého ještě větší perverznost, protože dělají něco a nevědí co!“

„Považuješ to za špatné?“

„Řeknu to jasněji: vhodné pro světsky žijícího člověka. Když má potřebu vlichotit se druhým, proč ne? Ale může nadejít čas, kdy si uvědomí nesmyslnost takového počínání, rozbije mentální blokádu a začne být sám sebou...“

„A co ti, kdo nemají žádný názor a dělají to, co jim zrovna napadne, nahodile a bez koncepce?“

„Tito politováníhodní jedinci jsou šúdrové; kasta s nižší inteligencí, kterou musíme vzdělávat a pomáhat jim dostat se do lepšího postavení. Ale jen málokdy se nám to podaří.“

„Prorokuj nám ještě něco!“ řekla Jana, ruku vloženou do dlaně Percyho, který jí druhou objímal ramena.

„Vám dvěma? Jste šťastní, protože jste děti. Doporučoval bych vám uspořádat legální svatbu a vystěhovat se na ten Charryho Ostrov. Mít hezký dům, spoustu dětí...“

„Ty mne pustíš?“ řekl Percy nadšeně.

„Co s tebou mám dělat? Ale dám ti rozkaz, poslouchej: Sleduj bedlivě svého nejstaršího syna. Určitě poznáš, jestli je vnímavý, bystrý, schopný získat moudrost. Jestliže ano, potom ho v době, kdy začne dospívat, pošli za mnou; ať požádá, abych se stal jeho učitelem. Vychovám ho tak, jak jsem vychovával tebe.“

„To je ale rozkaz na léta!“

„Snadné příkazy bych ti ani nedával.“

Percy zaváhal, zda mu nemá políbit ruku; ale neudělal to.

„Navštívím Baarfelta a požádám ho o Janinu ruku!“

„To udělej. Já to zkusil včera a on mě vyhodil. Měl pravdu, chtěl jsem ji jen proto, že je Baarfeltova dcera. Tomáš je však chytrý, nedává protekci partnerům svých dětí. Asi dělá dobře.“

„Takže sis vybral Agnes; ta přece nemá politický vliv!“

„Agnes jsem si vybral proto, že je Kočka Freya; najednou jsem strašně zatoužil milovat se s kočkou. A byla to správná volba, oba jsme při tom získali nezapomenutelné zážitky...“

„A to ještě není konec,“ pohrozila Freya, „Ještě uvidíš...“

Mario se na ni usmál a políbil ji na bříško. „Jsi stejná jako já; protože tě nesmírně miluji, rozhodl jsem se způsobit ti tu nejkrásnější bolest na světě: bolest, když se rodí dítě. Všechny se tady považujete za tak křehké a zranitelné; ale každá z vás pocítí sladkou extázi bolesti, až bude rodit! A nebude vám to vadit, budete to přijímat s rozkoší – proč se tedy bráníte jiné, třeba menší bolesti?“

Freya se potěšeně usmála: „Myslíš, že se nám to povede?“

„Udělám pro to, co bude možné. Diana měla geniální nápad, když vymyslela svůj systém manželského práva. Takhle jsi moje žena, ať se to rodu Wulffssonnů líbí nebo ne.“

„V tom případě tady těch manželek máš víc!“ dodala Veronika.

„Já vím – ale všechny je miluji a jsem na ně patřičně hrdý!“

„Tobě to taky nevadí, Freyo?“

„Vůbec ne; přijmu každou tvou dřívější manželku jako svou starší sestru.“

„Aha! A co ty následující?“

„Musím se smířit s tím, že nějaké budou, ačkoliv se mi to moc nelíbí. Budu se k nim chovat jako k mladším sestrám.“

„Ale ne, abys jim moc ubližovala!“

„Ubližovat – nikdy! Ale možná je budu trochu vychovávat.“

„A máš na to nějaké právo?“

Diana pravila: „Na Slovensku v Žilině se říká: Nepopravuje se právem, ale sekerou.“

„Logicky vzato,“ smála se Julie, „Je pravda, Freyo, že podle Vikingských zákonů když si vezme tebe, je automaticky manželem všech tvých sester?“

„Tak především, Vikingské právo krále Haralda Krásnovlasého už dávno neplatí; a pro náš rod neplatilo ani v té době, protože Wulffssonnové stáli vždy v opozici proti králi. Za další, těžko říct, že má podle názoru rodu na mne nějaké právo, dokud za mne nezaplatí patřičnou cenu. Ale tím, že by zaplatil, by se stal členem rodu jako zeť a měl právo žít s námi. V takovém případě si může vzít každou ženu, která v domě je.“

„To nebude nikdo protestovat?“

„Některé dívky se budou možná trochu bránit. Ale Mario má dost síly, aby je přemohl.“

„Co kdyby se některá ubránila?“

„To by bylo zlé; když nedokáže přemoci ženu, nedokáže ji ani ubránit před nepřáteli. Takový muž zaslouží jen posměch.“

„Vikingové se zmocňovali žen násilím?“

„Běžně; dělají to ještě teď. I když, většinou se jedná jen o hru; rodina musí vidět, že jejich zeť je silný a schopný!“

„A co otec, bratři a jiní muži?“

„To vyjde nastejno. Když se zmocní některé dívky, servou se s ním. Když to nedokáže, budou se mu posmívat, dokud je nevyzve k boji a pak ho stejně zmlátí.“

„To se ti vaši muži pořád perou?“

„Ano, většinou. Rvou se mezi sebou i s jinými, kvůli jakékoliv hlouposti. Proč by se neměli rvát kvůli děvčatům? Někteří se rvou jen proto, že mají zrovna chuť a náladu...“

„Moc rozumu asi ti vaši chlapi nemají!“

„K čemu by jim byl? Před stopadesáti lety Jarl Beodulf dokonce prohlásil, že je zbytečné, aby muži dostávali vzdělání, že beztak padnou dřív, než je dokončí. Nařídil, aby se číst a psát učily výhradně ženy, protože to budou moci učit svoje děti. Řada chlapů to přivítala s ulehčením...“

„Kolik vás Wulffssonů vlastně je?“

„Tak pět set – nevím přesně.“

„Slyšela jsem nějaké řeči o vašich zvyklostech, ale nevěřila jsem, že jste tak barbarský rod...“

„Nejsme žádní barbaři, jsme Vikingové. Trochu drsní, ale všecko vyplývá z našich podmínek...“

„Agnes, povídej, jak se ženil váš Jörgen!“ přála si Veronika.

„Povídej to ty, umíš to líp podat. Říkala jsem ti...“

Veronika se ujistila, že všichni řádně naslouchají.


Tak asi před dvaceti lety se Jörgen Wulffssonn rozhodl oženit. Totiž, přišel na to starý Eýnarr a to v sauně, když se najednou podíval na syna a zařval na něho: „Ty všiváku, jak na tebe koukám, seš už dospělej chlap! Měl by ses konečně přestat válet s děvečkama a řádně se oženit, abys měl i legální děti, ne jen parchanty! Figuru na to máš, léta taky, tak hybaj do světa najít si nevěstu!“

„Jak chceš, táto.“ řekl Jörgen a tím to bylo odbyto. V rodu Wulffssonnů co řekne otec, to je svaté a nikdo nemá právo říct proti tomu jediné slovo. Tak se Jörgen pořádně umyl, oblékl se do nejlepších šatů, máma mu ostříhala dlouhé rezavé pačesy a fousy nůžkama na stříhání ovcí, pak mu oholila hubu a načesala vlasy do pořádného účesu. Pak si Jörgen sbalil věci a pytel s kožešinami stříbrných lišek, nasedl na koně a vyrazil do světa, aby si našel nevěstu.

Tak bloumal od statku ke statku po polovičce Norska, až dojel k vesničce; tam u starostova statku uviděl holku, jak tahá ze studny vodu. Zarazil koně a říká: „Hej ty! Jak se jmenuješ a kde žiješ?“

Holka se hrozně polekala, až upustila štoudve s vodou.

„Já jsem Lisa a sloužím tady u starosty na statku! Rodiče mne prodali až do dvaceti let statkáři za kus pole; tak tady budu sloužit ještě tři roky, protože je mi sedmnáct.“

„To se mi hodí. Svlíkni se, ať si tě prohlídnu!“

Ale Lisa se styděla svlékat před cizím chlapem a před domácími lidmi, kteří přišli a čuměli; tak Jörgen řekl: „Svlíkni se, nebo tě ztřískám tímhle bičem!“

Tak se Lisa svlékla a zůstala před ním stát, zakrývajíc se rukama. Jeden pacholek se hloupě smál, ale Jörgen ho švihl bičem přes hubu a řekl: „Neopovažuj se smát, když rozkazuje Wulffssonnův syn!“

Potom slezl s koně a šel za starostou. „Starosto, koupím od tebe tvoji služku Lisu za dvacet kožešin stříbrné lišky. Chci si ji vzít za ženu, líbí se mi!“

„Oho!“ řekl starosta, „Mám s děvčetem jiné plány, než ji dát prvnímu přivandrovalci. Holka je mladá, doposud nikdy neměla chlapce, dobře vychovaná, pracovitá a šikovná!“

„Dám ti pětadvacet kožešin stříbrné lišky!“ nabízel Jörgen.

„Neprodám ti ji ani za padesát kožešin!“ tvrdil starosta.

„Jak chceš; ber, dokud dávám! Jinak zbiju tvoji čeleď bičem, tobě podříznu krk, tvůj statek vypálím a děvče si odvedu. Líbí se mi, tak si ji vezmu, ať chceš nebo ne!“

Starosta moudře usoudil, že bude lepší, když mu děvče vydá za pětadvacet kožešin stříbrné lišky. Jörgen mu dal kožešiny a starosta povídá: „Dobře, holka je tvoje. Ale než si ji vezmeš za ženu, bylo by dobře zajet do vesnice, kde žije její matka, počestná vdova, poprosit ji o požehnání. Děvče je hodné, dobře vychované, sluší se to.“

„Nejsem nevzdělanec a vím, co se patří. Navštívím matičku hned zítra ráno, když to Bůh dovolí.“

Tak zasedli ke stolu, starosta donesl pálenku a pili, zpívali a veselili se až do pozdní noci všichni pospolu, i s čeledí a sousedy; potom šel Jörgen spát na lavici v kuchyni a starosta ho zakryl vlastním kožichem.

Ráno už byla Lisa přichystaná s uzlíčkem, v němž měla svoje věci. Jörgen se rozloučil se statkářem, nasedl na koně, Lisa si sedla za něj a vyrazili směrem k její vesnici.

Její matku nalezli na dvoře chudého stavení, kde škubala vyhublou slepici; kromě ní byl doma syn, který poklízel vepře.

„Buď zdráva, matičko!“ oslovil ji Jörgen zdvořile, „Koupil jsem od statkáře tvoji dceru a vezmu si ji za ženu. Přišel jsem za tebou, abys mi řekla, zda můj úmysl schvaluješ!“

Ale ta žena začala hořekovat a lomit rukama a volala: „Haakone, ach můj synku Haakone! Nech prasat a pojď sem! Přišel cizinec a chce si vzít za ženu naši Lisu! Vem meč a zabij ho!“

Haakon vylezl z chlívku a řekl: „Když ji chce, ať si ji tedy vezme! Co je mi po tom, matko?“

„Ztratil jsi rozum, Haakone? Chceš, aby na náš rod padla hanba? Znáš toho cizince, víš, kdo to je? Co když dceru oklame a pak ji opustí? Jen hezky vem meč a zabij ho!“

Haakon šel do stavení a přinesl starý meč s dlouhou čepelí; sotva ho uzvedl, bylo mu sotva patnáct a byl hubený a mizerně živený. Jörgen sesedl s koně a když na něj Haakon zaútočil, bránil se tesákem. Vyrazil mu meč, klekl mu na prsa a řekl:

„Bojuješ dobře, chlapče; mohl bych tě zabít, ale mám lepší nápad. Jsem Jörgen, syn Eýnarra Wulffssonna z Vlčího hrádku; můj otec má mnoho dcer a ty, jak vidím, jsi svobodný. Přitom jsi, jak se zdá, hezký chlapec a mohl by ses oženit. Navrhuji ti tedy, abys vyměnil svoji sestru za jednu z mých sester; stejně se doma jen válejí a k ničemu užitečnému nejsou.“

Haakon s tím souhlasil; jeho matka vdova však požádala, aby si to mohla rozmyslet. Pak se dala do pláče: „Učiníš dobře, můj milý synku Haakone, když odejdeš s tím vznešeným cizincem! Jsme starý a vznešený rod, náš prapradědeček byl lodivodem a stával na přídi drakaru Jarla z Grîdenu; ale vlivem nešťastného osudu náš rod zchudl a jeho muži vymřeli. Poslední z nás jsou Haakon a Lisa; a já ubohá vdova jsem chudá a nemám, z čeho bych vám vystrojila svatbu. Všechno, co tu vidíš, je obtíženo dluhem a věřitelé stále naléhají, abych platila. Jejich jsou naše pole i úroda na nich, jejich jsou tam ta prasata i ta, která se ještě nenarodila.

Proto ti radím, drahý synku: Odejdi s tím vznešeným cizincem, když si chce vzít naši Lisu. Ještě před tím prodej všechno, co se dá, ať je to naše či nikoliv, jen když získáš peníze. Až odjedeš, já zapálím dům a oběsím se na půdě; tak nebude nikdo, koho by věřitelé obeslali k soudu a přijdou o svoje peníze. Vy budete žít daleko odtud a budete šťastní...“

Haakon byl poslušný syn a byl by učinil podle matčiny vůle; avšak Jörgen vzplanul hněvem a řekl: „Hloupá řeč a hloupý nápad! Když máš statek, je třeba jej podržet ve vlastnictví, ať je na něm dluh jaký chce! Podívej matko, zde máš dvacet stříbrných. Jdi za svými věřiteli, dej každému z nich po jednom, pokloň se a požádej je, aby ti ještě poshověli; když nebudou chtít, že je navštívím a podříznu jim krk! Všem řekni, že tvá dcera si bere jarlova syna z rodu Wulffssonnů; jsme děti Ohně, naše vlasy jsou rudé jako plamen a milujeme tanec plamenů, proto zapálíme střechu nad hlavou každému, kdo nás neposlechne!

Potom zabijeme jedno z těch prasat a uspořádáme velkou hostinu; pozvi na ni všechny, celou vesnici, neboť se to sluší. Rozhlas také, že potřebuješ chasníka a děvečku do doby, než se tvůj syn Haakon vrátí s nevěstou. Možná to bude trvat delší čas, je ještě kluk a bude chvíli trvat, než získá patřičný majetek. Do té doby budeš ty spravovat rodinný statek; nechám ti zbytek peněz, jistě jich sama správně užiješ.“

S tím všichni souhlasili a tak se i stalo; uspořádali hostinu, všichni jedli, pili, hodovali a chválili Jörgena, jarlova syna. Když všechno řádně oslavili, vykoupal se Haakon v sauně, slušně se oblékl a učesal, ukradl v sousední vesnici koně a vydal se s Jörgenem a Lisou na Vlčí hrádek.

Jenže cesta byla daleká a zabloudili v bažinách; tak se stalo, že museli nocovat v opuštěné chatě uprostřed močálů. Tehdy řekl Haakon: „Dobrá, budeme spát spolu; ale já si lehnu mezi tebe a Lisu, aby vás v noci nepokoušel ďábel a neomámil chtíčem!“

Tak leželi, až Jörgen řekl: „Neudělali jsme dobře, bratře. Tobě je zima, mně je zima a i Lise je zima. Víš co? Ty si lehneš do kouta a my ti dáme svoje kožichy, aby ses zahřál. My s Lisou budeme dělat tak, abychom se také zahřáli!“

„To by bylo možné; ale já nesmím vidět, jak cizí muž zneuctí moji sestru! Před mýma očima se to nesmí stát!“

„Když se ti to nelíbí, vypíchnu ti dýkou oči, abys neviděl už nic!“ pohrozil Jörgen, tak Haakon přestal mluvit a zalezl do kouta. Ale Lisa se bránila a Jörgen ji musel přemoci násilím. Pak, když usnul, utekla Lisa do bažin a chtěla se utopit hanbou po takovém zneuctění; ale Jörgen a Haakon ji pronásledovali, až ji zachránili, Haakon ji podržel a Jörgen ji znovu přemohl násilím. Pak jí i sobě nařízl bříško malíčku, smísil jejich krev a řekl: „Teď jsi má žena a já tvůj muž. Tvůj bratr Haakon a duchové bažin nám to dosvědčí! Teď už nemáš důvod se mi bránit.“

Tak se Lisa uklidnila a už se nebránila; jeli spolu a neměli naspěch, protože putování se všem líbilo. Až dojeli na Vlčí hrádek, kde je uvítal starý Eýnarr; když viděl nevěstu, pochválil volbu svého syna: „Svlékni ji, synku, ať vidím, jakou krasavici sis vybral!“

Tak Jörgen svlékl Lise šaty; ale když to viděl starý Eýnarr, byl zachvácen chtíčem a zvolal: „Cože? Tobě, hlupáku, se zachtělo tak krásné dívky? Nic – moje bude, dokud se jí nenabažím! A ty táhni, nebo tě zbiju, že neposloucháš svého otce!“

A odvedl si Lisu a žil s ní, dokud ho neomrzela.


„A to je vážně všechno pravda?“ ptala se Julie ohromeně.

„Agnes ti to může dosvědčit. Ta Lisa je její matka; viď, že dodnes nevíš, jestli jsi Eýnarrova dcera nebo vnučka!“

Freya spokojeně přikývla. „Je to tak, jak říkala...“

„Komu teď tedy patří... ta Lisa?“

„Teď už nikomu; je stará, nikdo po ní netouží.“

„A když byla mladá?“

„Žena patří tomu, za koho je řádně vdaná. Pokud si ji nevyžádá náčelník, samozřejmě; on je otcem rodu a má na to právo. Když zákonitý manžel odjede na dobu delší než tři dny, pak patří jeho bratrům.“

„Podle jakýho zákona, proboha?“

„Podle zvykového práva Vikingů, od kterých náš rod pochází. Všechny nordické národy měly podobné zvyky. Ale hodně už se toho změnilo; Eýnarrův otec Fendrik některé zvyklosti zakázal, protože se nelíbily lidem z města. Když dnes někdo třeba spí se svojí sestrou, je potrestán, jako by se dopustil něčeho špatného.“

„Copak to se také smělo?“

„Když to otec neviděl, tak ano. Dcera je vlastnictvím otce; když chce, může s ní spát sám, nebo ji dát synům, nebo prodat někomu cizímu za manželku. Ale starý Fendrik byl křesťanem a byl velmi zbožný; takže nejen sám nespal se svými dcerami a synům to taky nedovoloval, i když nepocházeli z jedné matky. Po něm to pak převzali i jeho synové...“

Julie potřásala hlavou: „Já sice vím, že největší vikingský hrdina Sigurd vznikl z incestu mezi sourozenci Sieglindou a Sigmundem; ale vím taky, že to už tehdy bylo trestné! Jak tedy je možné, že se to běžně praktikuje?“

„Podívej, to je jednoduché: všichni jarlové rádi přijímají cokoliv cenného, co do jejich domu přijde. Na druhou stranu to hrozně neradi vydávají; to se týká i žen a peněz. Když se některý syn chce oženit, doporučuje se, aby si vzal ženu bohatou, se kterou něco přibude; ale když se má vdávat dcera, musí dát ženich výkupné a zavázat se, že nebude od rodu nic chtít.“

„To nedostane ani žádné věno?“

„No... v případě, že by to byl mocný a vlivný člověk, tak mu ho může starý Eýnarr slíbit. Jestli někdy něco dostane, to je ve hvězdách; ale můžou se mu třeba odpustit dluhy, které u nás má. Eýnarr je velmi předvídavý, když se jedná o peníze.“

„Předvídavý? To je hezké slovo! Nejspíš znamená, že neustále myslí na peníze a počítá, jak by cizí získal a svoje nevydal; podle toho se taky rozhoduje, že?“

„Ano, přesně. Jako správný otec rodu vládne železnou rukou všem a jeho rozkazy se musí bezpodmínečně plnit; ale naproti tomu ví, že když není přítomen, nikdo si z jeho rozkazů nic nedělá. Takže se někdy tváří, jako když tam vůbec není.“

„Tvůj otec či dědeček mě začíná zajímat! Proč nepřijel taky?“

„Eýnarr nejezdí na řádová zasedání, ani v řádu není členem; jeho synové však ano. Nerad někam jezdí, je si vědom, že je pro lidi z města trochu... zvláštní. Radši někoho pošle!“

„Počkej,“ řekla Valérie, „Dopovídej, jak je to s těmi vašimi dcerami. Neplatí náhodou zásada, že děvče musí být panna, dokud se řádně neprovdá?“

„Samozřejmě platí; ale prakticky to znamená, že nesmí mít dítě. To už by si ji pak nikdo nevzal, nebo by s tím byly problémy.“

„To se týká i tebe? Před chvílí tady byla řeč...“

„Aha, kdybych otěhotněla... Ano, s tím by byly určité potíže. Ale určitě bych to dokázala Eýnarrovi nějak vysvětlit.“

„Schválně – jak?“

Freya zablýskala zelenýma očima a potřásla kadeřemi: „Když to nepůjde jinak, tak ho pošlu do...“

„To si můžeš dovolit?“

„Eýnarr toho ví o řádu dost, aby s námi nešel do otevřeného konfliktu. Při nejhorším řekne, že jsem vdaná za spojence ze zahraničí. To je docela legální forma...“

„Zdá se, že začínám chápat; ale dál: když dívka musí zůstat pannou do svatby, dodržuje se to?“

„Jak kdy...“

„Častěji ano nebo častěji ne?“

„To je těžké; lidé jsou takoví i onací. Některá holka přitahuje kluky jako magnet už od malička, jiná je zase klidná, spořádaná a ctnostná. Taky muži jsou různí; některý zákony poslouchá, jiný na ně zapomene, sotva do sebe vleje pár korbelů piva...“

„Vykládali nám, že u vás je to takhle: všichni se chodí koupat do sauny. Zvlášť když přijde nějaký host, dívky se mu věnují, pomáhají mu se umývat, pečují o něho. Potom se napije a vrhne se na první, která mu přijde do cesty. Je to pravda?“

„V podstatě. Skutečné umění je přijít do cesty v pravý čas.“

„Aha! A teď k těm bratřím; za bratra se považuje každý, kdo se narodil tvému otci, nebo jen tvé matce?“

„Někdy i ten, kdo se narodil na našem hradě. Je velký rozdíl mezi manželkou, družkou, služkou nebo náhodnou kolemjdoucí, ale se všemi může mít otec rodiny děti a všechny jsou považováni za bratry a sestry. Když se syn pánovy manželky zapomene s dcerou služky, není to takový přečin, jako když je to obráceně.“

„Jaké jsou v tom případě tresty?“

„To rozhodne otec podle své vůle; ale jarl Eýnarr všechny své děti miluje a nikdy je netrestá; nanejvýš dá někoho zbičovat či pálit žhavým železem...“

„To se nepovažuje za trest?“

„To je... spíš takové napomenutí. Eýnarr si přeje, aby se jeho děti chovaly řádně a nebylo nutné je za něco trestat.“

„A kdyby se nějaké chyby dopustil někdo cizí, nebo třeba sluha? Jaký by byl trest potom?“

„V tom případě jarl Eýnarr vydá patřičný rozkaz a Rudý Iwar mu podřízne krk.“

„Kdo je Rudý Iwar?“

„Starého nejmladší syn. Má vlasy rudé jako krev a dlouhé až do pasu. Starý mu zakázal si je stříhat. Je jeho nejmilejší a jezdí vždycky po jeho pravé straně. Po levé jezdí Jednooký Brät; taky má jen jedno ucho, ale říká se mu Jednooký, protože to je vidět na první pohled.“

„Jak vypadá jarl Eýnarr?“

„Je vysoký a hubený; všichni Wulffssonnové až do vysokého věku jsou rudovlasí, jen Jednooký Brät má vlasy bílé. Eýnarr už nemá žádné vlasy, ani vousy nenosí. Jenom husté obočí, rezavé a velmi dlouhé... Na tváři má jizvu po nepřátelském meči. V míru nosí kožený oblek se stříbrnými sponami a znakem vlčí hlavy na prsou. Za války se obléká do řetízkového pancíře s přivařenou pochvou na prsou, ale já ho nikdy neviděla. Už dávno nebyla válka.“

„To takhle jezdí po kraji?“

„Tam nahoře, kde bydlí on, může; lidé tam snad ještě neslyšeli, že moc jarlů už pominula a že mají nějakou vládu v Kristiánii. Když přijede do města, obléká se víc jako bohatý sedlák.“

„To jsou všichni tak svérázní?“

„Už jsem říkala, že je nás okolo pěti set; někteří bratranci žijí taky ve městech a vypadají až trapně normálně. Mluvila jsem s jejich dcerami; když jsem jim vyprávěla o našich zábavách, zděsily se! Wulffssonnovy holky, stejně rezavé jako já; jenomže na nich zapracovala civilizace!“

„Tebe nikdy nelákalo být jako ony?“

„Víš, byla jsem vždycky miláček starého Eýnarra. Když jsem byla malá, hrával si se mnou. Potom zahynul otec, někde na moři; řekla jsem to Eýnarrovi a on se smál, že se zbytečně bojím. Jenže já prosila Njorda, boha moře, obětovala jsem mu trochu svojí krve a žádala, aby odpověděl. Bylo to marné, dokonce mi seslal velkou horečku a já se pár dní zmítala v bezvědomí. Když jsem se probrala, už se vědělo, že se loď nevrátí; od té chvíle mě všichni považovali za vědmu.“

„Ale to je, myslím, dost dobré postavení?“

„Vědma si může dělat, co chce; všechny její činnosti jsou předem schváleny. Může si jít, kam se jí zlíbí, říkat, co ji právě napadlo. Může si sama vybírat milence a zas je opouštět, když ji přestanou bavit. Všechno je jí dovoleno...“

„A tak jsi začala zjišťovat, kde jsou hranice tvé moci...“

Freya blýskla očima. „Odjela jsem do Švédska; tam žije rod Lasse, jsou to Wulffssonnové jako my, ale mírnější. Další naši příbuzní žijí ve Finsku, ale tam jsem nebyla; jsou prý čarodějové a dost dobří, ale ještě jsem se k nim nedostala...“

„Theobarr a ostatní z řádu – jak se k tomu dostali?“

„Eýnarr rád posílá svoje děti do řádových škol, aby se něčemu naučily. Většinou kluky, ale teď už i děvčata, když se mu zdá, že jim to k něčemu bude. Eýnarr je velice pokrokový...“

„O tom by se snad nikdo neodvážil pochybovat; ale řekni, mohlo by se stát něco, čím bys to přehnala? Určitě jsou nějaké hranice, za které už nesmíš!“

Freya se usmívala a chvíli přemýšlela. Pak řekla: „Nevím. Zatím jsem se vždycky vešla... ale zkusím to zjistit.“

Mario se zvedl; musel taky něco dělat. Když odešel, vykoupali se všichni ještě jednou a pak hráli něco s míčem; ovšem až na Percyho, který se rozhodl sebrat odvahu a navštívit Baarfelta.

Tomáš strávil celé odpoledne vyjednáváním, byl napjatý a velmi nervózní, ale nedával na sobě nic znát. Když jej navštívil značně rozpačitý a hloupě se usmívající mladíček, poznal okamžitě, co by tak asi mohl chtít, ale rozhodl se odpočinout si a nechat ho, ať se vypovídá. Percy skutečně nevěděl, jak začít, zmateně koktal a blekotal nesmysly. Baarfelt mu nijak nepomohl.

„Totiž... jako... já přišel, že ano, abych... teda když jako... poprosit o ruku! Teda jako ne tvoji, že ano, to je nesmysl... jako tvojí dcery, že jo! Teda jako Jany, pochopitelně...“

„To je od tebe milé, hochu. Ale obávám se, že jsem tvé žádosti nějak neporozuměl. Co bys ode mne vlastně rád dostal?“

„Ruku tvojí dcery Jany!“ vzdychl Percy nešťastně.

„Rozdávat ruce, nohy či jiné součásti těla svých dcer nemohu a nehodlám; dal bych přednost, aby zůstaly jejich vlastnictvím. Jaké máš další přání?“

„Já... rád bych si Janu vzal!“

„Myslím, že to jsi udělal už dnes v noci.“

„No ale... já myslel... za manželku!“

„A o čem já hovořím? Zákon říká, když se nějaký muž spojí se ženou v milostném styku, stává se tím automaticky jejím manželem; ten zákon se mi natolik líbí, že jej uznávám za dobrý a budu se jím od této chvíle řídit, což doporučuji i všem ostatním.“

„Aha... no ale... já bych rád tvůj souhlas!“

„Souhlasí-li Bůh, já souhlasím také.“

„Aha... no... a jak poznám, že Bůh souhlasí?“

„Když někdo chce znát názor některé osoby na nějakou věc, bývá zvykem se zeptat. Polož Bohu otázku a čekej, co odpoví.“

„To se dělá jak?“

„Měl tě to naučit tvůj duchovní učitel, ale nevadí, řeknu ti to já: sleduj pozorně dění v hmotné přírodě okolo tebe. Počasí, let ptáků, hvězdy, plameny ohně, zjevení, svoje sny, slova cizích lidí, zvláště pak poutníků, které jsi ještě nikdy neviděl. Pokud tato znamení budou příznivá, pak jsi měl pravdu.“

„No ale... to bych musel velice dlouho čekat!“

„Takže chceš poradit nějakou zkrácenou metodu?“

„No... to bych moc rád!“

„Aha. Co se dá dělat... Tak tedy, když chceš vědět, jestli je tvá láska k Janě milá Bohu, počínej si takto: jdi s ní do jejího pokoje, tam odstraňte všecko, co by mohlo překážet a milujte se, dokud vám budou stačit síly a dokud neusnete vyčerpáním. Když se to bude oběma líbit, je to v pořádku.“

Percy zpočátku přikyvoval, jako že chápe; potom však skutečně pochopil, takže provedl mocnou vibraci řasami a vyhrkl: „Ale to je přece úplně normální... co bychom dělali jiného?“

„Já jsem neřekl, že máte dělat něco jiného. Dělejte přesně to, co máte dělat; všechno ostatní jsou nesmysly.“

„Já myslel, že... bychom se předtím měli... třeba pomodlit!“

„Když vás to přivede do správné nálady, tak proč ne?“

„No právě, že... spíš ne!“

„V tom případě se neumíš modlit. Popros Boha, aby dal tvé lásce být krásná a přinášet vám štěstí. Nežádej žádné nesmysly; přece Bůh nejlíp ví, co je správné. Svěř se mu a prožívej život tak, jak jsi ho dostal darem. I s tou láskou.“

„Ale Bůh neschvaluje... neřestnou lásku!“

„Je snad tvá láska neřestná? To bych ji neschválil ani já!“

„Ne, to není... ale někdo by třeba mohl...“

„Kdo je pro tebe vyšší autorita? Bůh nebo někdo?“

„Bůh, samozřejmě...“

„Potom se ptej Boha, co máš dělat; ne lidí. Ptej se Boha: jsou všechny mé činy správné? Miluji tuto dívku víc než svůj život? Jsem hoden toho, že Jsi mi dal tak cenný dar? Jaké ještě mám pro Tebe vykonat činy, abych Ti poděkoval?“

„Láska je... Boží dar – mně? Ale... za co? Vždyť...“

„Bůh nám dává dary, aniž bychom si je zasloužili. Jsi mladý; tak jsi dostal něco, co ti Bůh dal z čisté lásky k tobě. Dostal jsi darem Janu; a nevíš, zda ji máš navždy nebo jen na čas. Možná přijdou zlé dny a ty k ní nebudeš mít dost lásky; tehdy ti bude odňata a zmizí v neznámu. Mysli na to, že ji můžeš ztratit; buď šťastný, dokud ji máš.“

Percy opět zavibroval řasami. Teď usilovně přemýšlel. „Asi už vím, co tím myslíš. Ale... mám strach, že to třeba nevyjde!“

„Bojíš se, že vaše láska nebude věčná. Ano, to se stává. Svět okolo vás nepřestane existovat, bude vám škodit a ubližovat vám. Lidská hloupost vás zmate, zaslepí; a vy sami nebudete mít dosti sil, abyste vydrželi. Tehdy vaše láska pomine.“

„To je ale veliká škoda!“

„Nejsi-li hoden velkého daru, ztratíš jej. Když tě přestane mít ráda tvoje žena, znamená to, že Bůh tě přestal mít rád a odvrátil od tebe Svou tvář. Potom musíš hledat, cos učinil špatně; možná padnout na kolena a prosit Ho. Ve skutečnosti tě Bůh ovšem má rád přes všechno, cos Mu udělal; ale v této chvíli jsi Jej zarmoutil a způsobil, že tvoje oči zastřel závoj pošetilosti a tmy.“

Percy kýval horlivě hlavou.

„Je ještě jedno znamení, že tvé lásce je požehnáno: když se vám narodí dítě. Dítě je největší dar; právě proto o ně musíš pečovat ještě víc než o ženu. Budeš s ním mít spoustu trápení; ale někdy také radost. Když tě naplní ta radost, že tvé dítě je krásné, inteligentní, dělá samé dobré věci, tehdy si můžeš říct: »Bůh je spokojen se službou, kterou Mu konám.«

Vypadalo to, že se Percy dá do pláče; Baarfelt mu položil ruku na rameno: „Jdi, chlapče. Jana je tvoje žena.“

„Ale... měla by se uspořádat svatba!“

„Ovšem, když ti to způsobí potěšení. Konat obřady je správné a chvályhodné, i když ne nezbytně nutné. Každá činnost je dobrá, pokud přináší prospěch. Uspořádejte svatbu dnes večer.“

„Cože – už dnes?“

„Proč odkládat vykonání dobrých činů?“

„Tak jo... tak to jo! Já teda běžím...“

Percy přiběhl k Janě a okamžitě jí řekl, co zamýšlí. Souhlasila s tím nejen Jana, ale všichni přítomní. Diskutovalo se, kdo by měl oba mladé lidi oddat; nemohl to být Baarfelt ani Mario, neboť ti tu byli na místě rodičů. Požádali proto Jana Dunbara; byl tím překvapen, ale ochotně přijal.

Janě a Percymu se ještě trochu točila hlava, když poklekli před oltářem v katedrále; hosty na jejich svatbě byli nejvznešenější osobnosti světa, téměř všichni přítomní. Taky Tomášovi upřímně gratulovali; mnozí by byli rádi, kdyby jejich nezvedené dcery byly ochotny se řádně provdat.

Večeře byla brána jako svatební hostina; mnozí se také napili vína a dostali proto náladu rozvernou až nevázanou. Dívky včetně svých obdivovatelů se po večeři stáhly do harému, tam oslavovaly dál a popichovaly novomanžele ostrými jazýčky.

Při té příležitosti Percy pronesl: „Je mi nesmírně trapné, že moje žena má kratší vlasy než já; přesněji řečeno vůbec žádné. Teď už se nedá nic dělat; musíš mě ostříhat, abychom vypadali stejně a neměli si co vyčítat!“

Jana ovšem nechtěla, opakovala známé argumenty, že hladit mu vlasy a hrát si s nimi ji baví a když jich bude zbaven, nebude to už ono, ale trval na svém a Veronika prohlásila: „Když to chce, tak to udělej! Manžela musíš poslouchat!“

„Ber to jako součást svatebních her!“ navrhla Valérie.

Jana je manželka poslušná, takže si připravila nářadí, napřed ho ostříhala nůžkami, potom mu hlavu namydlila a vyholila tak dokonale, jak je sama. Protože se to konalo za všeobecné zábavy a protože měla den náskok, zopakoval to ještě on na ní, aby jejich kůže byla docela hladká. Diana vysvětlovala, že je zvykem tibetských lámů dotýkat se při setkání oholenými hlavami; doporučili to mladým, oni to zkusili a smáli se tomu.

Janě se ta práce za všeobecné legrace začala líbit, tak řekla:

„Začíná mě bavit někoho stříhat! Nechce ještě někdo...? Třeba by někdo z vás mohl taky mít svatbu...“

„Zatím ne!“ pištěly dívky a všichni se smáli.

Jenom Julii napadlo, že ta slova způsobí možná důsledky v daleké budoucnosti; ale neřekla nic.

Radši šli všichni spát.


Najednou se probudím. Usnula jsem na trávníku u bazénu, asi jak jsem přemýšlela nade vším, co se dělo. Ale...

Přes trávník k nám přichází Renée, potřásá kudrnami a tváří se tak důležitě, že je okamžitě jasné, že má závažný úkol. Za ní jde několik děvčat ze služebnictva.

„Vznešená císařovno, jedna z našich žen by si přála mluvit s Tvojí Svatostí!“

Diana se zvedne a kouká jako... no, jako tele. Už dlouho ji nikdo neoslovil tak zdvořile.

Ta žena je dost tmavá, ale ne černá, na bradě a pod očima má drobné tetování. Za ní se kryje dospívající holka, dost podobná, o stupeň světlejší, ještě za ní nějaké další děti.

„Yman je cvičitelkou dívek v bojovém umění. Nesmírně obdivuje tebe i tvého muže a ráda by ti dala cenný dar!“

Diana nekouká o moc chytřeji, a odpoví dost rozpačitě: „No... já nevím... o co jde?“

Yman postrčí před sebe tu holku. Je vyčouhla, hubená, ale hezká a tváří se, jako by jí chtěli dát vyznamenání.

„To je její nejstarší dcera Yasmina. Yman by byla šťastná, kdyby ji tvůj manžel přijal do svého lože pro dnešní noc.“

To už Diana pochopí velmi rychle, ale nezdá se, že by ji to potěšilo. Spíš má chuť vybuchnout.

„Yasmině bude brzy třináct let a je už plně vyspělá. Pochopitelně s ní Charry může dělat, co bude chtít, po celou dobu, co bude naším hostem.“ Renée se zatváří potměšile, „Samozřejmě také ty si s ní můžeš dělat, co budeš chtít. Yasmina je velmi přítulná a těší se...“

Diana se umí ovládat. „Zmizte, nebo se naštvu!“

„Doslechla jsem se, že ráda přijímáš bolest, a také ji ráda působíš,“ usmívá se Renée, „To jsme konečně viděli ráno! Byla jsi skvělá. Když ji před milováním zbičuješ, pěkně ji to rozdráždí; je sice ještě panna, ale těší se, až...“

„Tak dost! Ještě slovo a zmlátím tebe, ty proradná mrcho!“

Renée udělá krok zpátky, ale nelekne se tak moc, jak by měla.

„Vzbudila jsem snad něčím nelibost své paní?“

Diana k všeobecnému překvapení vybuchne smíchy. „Tos vymyslela sama, nebo tě někdo navedl?“

„Je to jak říkám! Skutečně je přáním Yman a Yasminy, abys ji přijala jako svoji otrokyni a...“

„Tak dobře. Proč mě chcete vytočit? Jestli chceš pořádný výprask, tak ještě chvilku pokračuj, a já tě...“

Renée se hrdě vypne. „Chceš tím říct, císařovno, že bys přijala moji výzvu k souboji?“

„Teda, ty si troufáš! Měla jsem v úmyslu dát ti jenom pár facek, ale když si o to koleduješ...“

„Má paní, jsem dobrá v šermu a zkřížit s tebou zbraň by mi bylo ctí! Stejně tak Yman i Yasmina dobře ovládají zbraně a...“

„Tak jo, jak chceš! Denisi, můj meč... ne, na vás mi bude stačit tantó! Ale šetřit tě nebudu!“

„Já tebe taky ne! Viděla jsem tě v boji, jsi možná lepší, ale doufám, že mě nezabiješ...“

„To si piš, že ne! Ale postarám se, aby sis to dlouho pamatovala!“

Nastane ruch a zmatek, Denis odběhne pro japonskou dýku tantó (dar od Tošia), ale taky děti od Yman se rozběhnou pro všelijaké zbraně. Diana se už uklidnila, došla k názoru, že si s ní chtějí hrát a je to hra, jaká se jí líbí, tak proč ne? Tantó vypadá jako malý meč, a je správně ostrá.

Diana je nahá, koupala se. Renée má na sobě nějaké šperky a šátek okolo boků, to všechno odloží. Yman a Yasmina mají bílé tuniky, taky je svléknou. Yman je vysoká, atletická a má větší prsa než já, ale to je tím, že odkojila několik dětí. Yasmina je taky dost veliká, ale hubená, ovšem až dospěje, bude moc hezká. Potřásá dlouhými černými copy a šklebí se.

Zbraň Renée je krásná lehká šavlička zdobená drahokamy a zlatem. Čepel má namodralou a bude pěkně ostrá.

Diana nechá tantó zatím v pochvě. Rozhodně však soupeřku nepodceňuje, viděla ji při cvičení.

Renée zaútočí. Diana uhýbá a uskakuje, odhaduje, co ta holka umí. Najednou vymrští levačku a chňapne ji za vlasy, vytasí dýku a sekne. Renée padne na zem, ale Diana drží v ruce chomáč jejích kudrnatých vlasů. A vítězoslavně vykřikne.

Renée vyskočí na nohy, ohmatává si hlavu a zjišťuje škody. Nejsou tak katastrofální, tak jde opět do střehu. „Pokračujeme?“

„Ještě toho nemáš dost?“

„Říkají, že jsi šikovná kadeřnice! Asi na těch drbech něco bude!“

Diana zavřeští jako leopard. Cvičně zaútočí, ale hned zase uhýbá a uskakuje, až do chvíle, kdy se jí naskytne další příležitost. V ruce jí zůstane další trs vlasů.

„Dobrá kadeřnice, jo?“

Renée zaútočí. Kromě mě jí všichni fandí, ale není jí to moc platné. Diana ji srazí na zem, šlápne jí na krk a tentokrát mávne dýkou víckrát. Tím pádem už na Renée není moc co stříhat, alespoň tímto způsobem ne. Diana ji pustí.

„Potom ti udělám nějaký hezký účes. Sice budeš nakrátko, ale klukům se stejně budeš líbit!“

Renée zuří. Obrátí se k Yman: „Urazila vás, potrestejte ji!“

Yman něco řekne. Znám pár arabských nadávek, takže rozumím, že je to dost sprosté. Ovšem Diana zná nadávek jako poháněč velbloudů.

„Rozmyslete si to, holky! Začalo mě to bavit! Jo, klidně pojďte obě najednou!“

Skutečně zaútočí v tandemu, každá z jedné strany. Teď už to Diana bere vážně, uskakuje a uhýbá, občas odrazí ránu čepelí a při tom ječí nadšením. Taky Yasmina skáče jako koza, copy jí poletují okolo hlavy... fik! Už jenom jeden. Druhý drží Diana v ruce a řehtá se jako kůň. Hodí cop po Renée a ještě se na ni zašklebí.

Yman má jen jeden cop, tlustý a těžký. Přehodí si ho dopředu a významně pohladí. Něco si říkají a moc milé to nebude.

Po několika dalších střetnutích se Dianě podaří dostat Yman na zem, ale musí seknout několikrát, aby ten cop přesekla. Zároveň k ní zezadu přiskočí další dítě Yman, holka tak desetiletá, mávne šavličkou a tentokrát Diana přijde o pořádný kus vlasů. Zaječí tentokrát překvapením a zdrhá.

„Ty seš která?“ křikne.

„Širín!“

„Počkej, až tě chytím, tebe si vychutnám!“

„Už se těším!“

Taky Širín má jeden cop, a vypadá jako ostatní, jen že je menší.

„Kolik takových máš?“

„Sedm, ale kluci tu zrovna nejsou!“

„Všechny jste dobrý!“

Teď jsou na ni tři. Ale Širín je opilá úspěchem a nedává si pozor, takže Diana mávne tantó a je bez copu. Nezdá se, že by ji to moc mrzelo.

Vlastně... najednou nečekaně skočí Dianě pod nohy. Diana padne na zem a už jsou na ní všechny tři. Tlučou ji, kopou do ní, řežou jí vlasy. Ale stejně se jí podaří osvobodit se a vyskočit na nohy. Nad čelem jí zůstala jedna dlouhá kadeř, uřízne si ji sama a zahodí.

Teď se obrátí k Veronice a Valérii, které nejhlasitěji fandily soupeřům.

„Bavíte se dobře, princezny? Že bych vám taky trochu načechrala hřívu?“

Veronika pokynem ruky odežene Yman a její dcery. S rozvahou vytasí šavli a protočí ji v ruce.

„Jen pojďte hezky obě! Za chvilku na vás taky nebude co stříhat!“

Veronika i Valérie šermují dobře, ale Diana má výhodu, na hlavě jí zůstalo pár ubohých cancourů. Nejdřív si chytí Valérii, a několika seky ji připraví o většinu jejích krásných vlasů. Valérie se vzteká a nadává, ale o chviličku později dopadne stejně Veronika.

Všimnu si Denise; zalíbila se mu malá Širín, vyzval ji, popral se s ní, teď jí pižlá zbytky vlasů, a nechává se stříhat od ní. Vypadá to, že se jí taky líbí a kdyby byl jen o trochu starší, nemusel by spát se svou leopardicí. Nebo ji pozve k sobě, na tu černou kočku se vejdou oba.

Valérie se náhle zastaví přede mnou. „Tvoje kámošky jsou nedotknutelný, nebo co?“

Automaticky sáhnu po své šavli, ale nemám ji. Nemám vůbec čím se bránit. Tak mi Valérie vsune čepel do vlasů a bez problémů řeže...

Křičím. Ne že by to tolik bolelo, ale...

„Prosím tě, co tak řveš? Zdálo se ti zas něco?“

No jo, Denis. „Ale ne... jenom...“

„Tak spi! Ráno nám to budeš vyprávět...“

Lehne si zase Dévi na kožich a klidně usne. Jenom já se ještě půl hodiny klepu.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:27