Bez COOKIEs je omezený přístup!

Podej mi ruku a přejdeme most

Zpět Obsah Dále

 gaté přecházel

 gaté přecházel

 paragaté přešel

 parásamgaté je za vodou

 bódhi sváhá Sláva Probuzení!

Velmistři Mendoza a Baarfelt si byli vědomi, že je nutné se mít očividně rádi, bez ohledu na realitu, neboť členstvu to prospívá. Dávali tedy najevo svoji bratrskou lásku tak často, jak jen to šlo; například usedli ke společnému stolu, vzájemně si připíjeli a usmívali se na každého, kdo šel kolem. S tím pitím to bylo tak: žádný z nich nebyl příznivcem bezuzdného alkoholického třeštění, šlo jim spíš o kvalitu než o množství. Pochutnávali si, ale byl poslední den v roce a slušnost velela, aby se poněkud opojili. Činili tak trpělivě a zodpovědně, vzájemně sledujíce, zda ten druhý není o něco střízlivější. Zatím byli relativně střízliví oba a nedalo se čekat, že se to změní.

Tomáš pohlédl na svoje hodinky a pousmál se: „Za chvíli začne slavnostní ples! To se divím, že tady ještě nejsou...“

„Dočkáš se,“ usmál se Diego, „Ještě budeš mít čas se vyděsit nad tím, v jaké podobě se objeví...“

„Nepochybně. Nerad to přiznávám, ale přivedli jsme na svět syny a zejména dcery, které ohrožují mír celé Evropy...“

„Nejen to; obávám se, že celého světa.“

„Tak proč jsme vlastně na ně tak pyšní?“

Rozesmáli se a připili si ohnivým španělským vínem.

Nemuseli čekat dlouho, princezny vstupovaly do sálu. Bezmála všichni muži se otočili a prohlíželi si je; bylo na co se dívat.

Diana byla v japonském kimonu, měla černou paruku a tvář silně nalíčenou, takže vypadala jako porcelánová panenka. V tomto stavu nemohla nijak zvlášť okouzlovat, ale dalo se čekat, že během noci něco provede, aby to změnila.

Ponny se nemusela vůbec nijak přestrojovat, vypadala už tak dost fantasticky. Účel maškarního plesu jí sice vysvětlili, ale i tak ho nechápala, pro ni byl maškarádou celý svět.

Julie vypadala jako krétská kněžka z malované vázy; přeštípnutá v pase, se širokou sukní a odhaleným poprsím, podepřeným zespodu šněrovačkou. Tvář se ztrácela za šperky a nalíčením.

Jana vypadala skutečně egyptsky; oblečená byla nejmíň, vlastně jen do sukýnky a náhrdelníku, vše ostatní byly šperky. Percy si vzal bílou suknici a leopardí kůži přes levé rameno, takže se velmi podobal vznešenému příslušníku kněžské kasty.

Veronika měla slavnostní oděv orientální princezny; postavu zahalenou jen spoustou závojů v pastelových barvách, zato tvář zakrytou šátkem vyšívaným zlatem. Ve vlasech čelenku, jakou bylo naposled možno vidět na princezně Šahrazád, převážně z perel, s vějířem pavích per na vrcholu.

Valérie si počínala ještě rafinovaněji; měla turecké ženské kalhoty, téměř průhlednou blůzku (bylo nač se dívat) a na hlavě šperky, kterými vybavili do záhrobí nějakou perskou princeznu. Taky měla jašmak, závoj přes tvář, a její oči zářily jako hvězdy.

Dvojčata Knassenovy si zvolily za oděv barevná sárí, nikoli však indická, nýbrž indočínská a za hlavní šperk jantar, ačkoliv se k tomu stylu nehodil; hodil se k nim a měly ho spoustu. Nevypadaly stejně, ale i tak by někdo těžko určil, která je která. Ono dalo práci poznat, že jsou to ony, měly černou kůži a podivné chocholy vlasů na temeni.

Děvčata Regovy se oblékly za princezny v evropském stylu, ze šatníku Veroniky a Valérie. Rovněž dívky, přijaté za komorné a již obeznámené s faktem, že tady budou muset dělat všechno, jen ne pracovat. Byly sirotci a takhle vyzdobené byly poprvé; čekaly je milostné hry, což už vyslechly a souhlasily, ač ještě neměly tušení, o co půjde.

Renée měla kostým, který nepatřil do žádné existující kultury, byla to čirá fantazie. Okouzlovala zejména účesem: vpředu dvě černé spirály po stranách tváře, uprostřed hlavy hřebínek, jinak vše vyholené. Oblečená byla do čínského hedvábí, jaké je základem arminských oděvů, ale střih tomu neodpovídal; byl to oděv volný a příjemný na nošení, rozhodně nic staženého. Vyzdobená darovanými šperky vypadala úžasně.

Dívka, kterou si vybrala v sirotčinci, se jmenovala María. Když žádala o přijetí, slíbila slavnostně, že se sebou nechá udělat cokoliv; Renée jí to velkomyslně dopřála. Jako malá Kaya, i ona měla v sobě nějakou divokou krev, takže měla hodně tmavou pleť, jiskřivé černé oči a nádherné černé vlasy. Prohlásila, že by si je klidně dala ostříhat, jen když ji vezmou; princezny se tedy rozhodly na její hlavě vyřádit. Vše co šlo spletly do dlouhých tenkých copánků; byla jich spousta. Co přebývalo, jí Jana s potěšením vyholila. Oblečení bylo jiná varianta bujné fantazie Renée i ostatních. A ještě jméno: od této chvíle se jmenovala Fátima. Proč? Chtěla.

Ještě jednu divukrásnou slečnu s sebou měly; byla sice ještě hodně mladá, ale měla nakadeřené blonďaté vlásky, diamantovou čelenku, briliantové náušnice, perlový náhrdelník a bílé, silně zdobené šatičky. Na vysokých podpatcích plesových střevíčků chodila sice poněkud nepevně, ale rychle se učila. Modré oči jí blýskaly a moc se jí líbilo, když někteří zaváhali a přemýšleli, kdo je; Baarfelt poznal Denise a jen obrátil oči v sloup.

Na poslední chvíli přišla Freya; když ji viděly, i dívky chvíli nebyly schopny slova. Zaslechly sice něco, že hodlá mít masku kočky, ale ještě netušily, do jaké míry. Byla oblečená do kožené kazajky a kalhot pod kolena, pod kazajkou ještě bílou košili – ale ruce i nohy, kam až bylo vidět, pruhované šedě a černě jako skutečný kocour. Nebylo pochyb, že také tělo pod oděvem má dokonale mourovaté; určitě by to neprovedla jinak. Obličej měla nalíčen jako kočičí hlavu; ale především vlasy. Dala se ostříhat na výšku kočičí srsti, měla tedy na hlavě jemný mech, který přímo sváděl k pohlazení. Tím vynikly zcela nové a ještě trochu větší kočičí uši, přichycené k boltcům.

„Teda Freyo!“ obdivovaly ji dívky, „Ty vypadáš nádherně!“

„Tak ses teda taky dala ostříhat?“ vzdychla Julka.

Freya zablyštěla zelenýma očima. „Dostala jsem pokyn od své Paní. Nebudu už potřebovat na ochranu vlasy; ostatně brzy už je ani nebudu moci nosit. Tak jsem je obětovala...“

Tato její slova vyvolala upřímné překvapení.

„Co tím myslíš? Chystáš něco?“

Freya se nadechla. „Chystám se odejít daleko na sever. Je místo zvané Ősgard; také se mu říká Hrad Grálu. Nebude lehké jej najít, ale musím to udělat; je to jediné místo, kde mohu udělat další pokrok.“

„Co tam hledáš?“

„Mám podezření, že právě tam je klášter Panen Měsíce; dívek, které krotí Živý Oheň. Jestliže tam přijdu, nechají mne vstoupit do Ohně a v něm shoří vše, co není živé. Stejně tam přijdu o vlasy – tak proč je ještě nosit, ne?“

„Myslíš, že ten hrad najdeš?“

„Paní mne povede. Bude to obtížné, ale je to možné.“

„Pokud vím, Ősgard byl hrad, který postavili obři pro Odina, pána Vikingských bohů. Se Svatým Grálem to nikdy nemělo nic společného!“ dala Diana najevo svou vzdělanost.

„Možná mělo, možná ne; teď však má. Svět se změnil.“

„Jak se tam dostaneš?“

„Byla bych ráda, kdybyste mne svezli k vám na Hůrku. Odtamtud půjdu domů, na hrad Wulffsbîrg; tam vezmu zásoby a pojedu dál k severu, hledat Ősgard. Doufám, že tam dojdu...“

„Teď v zimě? Co když je za polárním kruhem, kde je věčná noc? To je čiré šílenství!“

„Já vím!“ usmála se Freya.

„Co uděláš, až to místo najdeš?“

„Obávám se, že o tom rozhodnou tam. Ale vím, že Králové Severu žádali Panny Ohně, aby jim pomáhaly, když vedli svoje války. Bylo to za časů tak dávných, že nejsou zapsány v žádných kronikách; ani samotní Králové tehdy neuměli číst a psát.“

„Neblázni,“ řekla Veronika, „Sama víš, že budeš mít dítě...“

Freya se usmála. „Jak by bylo krásné, kdyby se moje dítě mohlo narodit tam! Okamžitě po porodu bych je mohla vykoupat v ohni; tak by se stalo nezranitelné jako Sigurd, žádná zlá moc by nad ním neměla sílu! Možná se to podaří...“

„Chtěla bych jet s tebou!“ řekla Renée.

„Pokud vím, chystáš se na Ostrov!“

„Chystám. Ale... třeba by s námi šla i Ponny!“

„Půjdu tam, kam mne pošle můj císař. Ale nevím, jaké jsou plány pro naše lodi; v každém případě uposlechnu.“

Veronika a Valérie využily příležitosti, aby představily brášku Sancha; ostatní sice věděli, že takový kluk existuje, ale zatím se nijak neprojevoval. Bylo mu čtrnáct, byl mlčenlivý a zasmušilý a bylo mu od mládí trpěti ústrky od svých sester; zřejmě proto se bránil pomyšlení na větší aktivitu. Teď dospěly k názoru, že je nejvyšší čas, aby se stal dospělým mužem; podobně jako Denis, který ačkoliv je ještě maličký, je inteligentní a půvabný, zvlášť jako holčička. Určitou dobu uvažovaly o možnosti přestrojit Sancha za dívku, ale když si ho důkladně prohlédly, uznaly, že by to nešlo. Okamžitě mu za to přísně vyčinily.

Sancho se sester a jejich kamarádek více méně bál. Předstíral sice, že je kdovíjak miluje; ale jejich žerty se postupně staly dvojsmyslné až obhroublé a soustředily se na téma, že by chlapec neměl přejít práh nového roku jako dítě. Diskutovalo se tedy, která dívka jej naučí lásky hrám a jaké s tím budou problémy; Sancho po této cti nijak zvlášť netoužil, leč jeho mínění nikoho nezajímalo. Zvyk projednávat jeho záležitosti, aniž se ho na cokoliv ptaly, byl dlouholetý.

Konečně vybraly za tím účelem jednu Ještěrku, která byla dlouho známa naprostou nevybíravostí, co se týkalo partnerů; také uměla vše, co je třeba. Když to vysvětlily Sanchovi, vyděsil se; dokonce natolik, že se pokusil diskutovat a bránit.

„Máš to marný,“ řekla mu Veronika, „Buďto uděláš, co říkáme, nebo tě budeme strašlivě mučit!“

Sancho nad tím chvíli uvažoval. „Jaký by to bylo mučení?“

„Třeba ti uděláme tetování po celý hlavě!“

Sancho si rozpačitě prohrábl prsty vlasy.

„Ale to nic,“ smála se Valérie, „To oholíme. Podívej, jak to sluší Percymu; tobě taky bude!“

Sancho chodil do gymnázia a měl tudíž účes, který se slušel na studenta, ani krátký ani dlouhý – předpisový. Pravidelně chodil k holiči, který účes udržoval v přijatelné podobě.

„Ale... to snad ne!“ bránil se chabě.

„Proč? Stejně vypadáš odporně; nikdo nevyhlíží tak hnusně jako ty! Za ten účes se můžeš tak akorát stydět!“

„Ale já...?“ Sancho zaváhal, leč nic nechápal.

„Kdybys měl vlasy dlouhý nebo krátký nebo vůbec nějaký, tak nic neřeknu; jenomže ty vypadáš jako panák ze žurnálu! Hanba!“

„Tak mi to udělal holič...“

„To je tím, že chodíš k obyčejnýmu holiči; povídám, styď se! Tak hluboko bych nikdy neklesla! Tak co si vybereš?“

Sancho začal něco blekotat; snažil se usmlouvat, aby to s ním neudělaly teď, ale až někdy v budoucnu. Rozhořčeny jeho odpornou zbabělostí jej nechaly odejít a doporučily mu, aby se už nikdy za žádných okolností neobjevil před lidskými zraky.

„Koho ztýráme teď?“ rozhlížela se Valérie.

„Já se hlásím dobrovolně!“ smála se Renée.

„Tebe ne! Momentálně dosáhly dokonalosti Freya, Jana, Ponny, ty a tvoje Fátima. Teď se musíme soustředit na ty ostatní...“

„My jsme ti to nechtěly říkat,“ objala ji kolem ramen Julka, „Ale když se sama nabízíš...“

Valérie postřehla nebezpečí pozdě a měla co dělat, aby se ubránila jejich něžnostem. Podařilo se jí to s vypětím všech sil a to tak, že svedla pozornost na kluky, kteří kroužili okolo princezen jako čmeláci kolem záhonu květin. Rozvinuly diskusi, že u nich neuspěje kluk, který nebude vyzdoben tetováním.

„Ale podotýkám!“ zvýšila Veronika hlas, „Není řeč o nějakých obyčejných námětech, jako je kotva nebo mořská panna a podobně! Arminské zákony jasně říkají, že každý ornament tetování má mít svůj význam a být zasloužen v akci!“

„Počkej; tím chceš říct, že máme získat bojové zásluhy?“

„O tom ani nedejchej!“

„Ale kde? Teď přeci nikde žádná válka není!“

„Nemusí se jednat o válku; odvážná vědecká výprava může někdy být ještě dobrodružnější!“

Kluci zaváhali, ale byl tady Mario Carialti.

„Fajn; kam se jede?“

„Zatím snad nikam; ale mohlo by se!“

„To je skoro škoda, když je tu taková spousta odhodlaných dam! Vy dobře víte, že stačí pokynout malíčkem a každý z nás se vrhne třeba do ohně, aby získal váš laskavý úsměv...“

„Je nám známo, co dokážete,“ souhlasila Valérie, „Jenomže od teďka se budete muset víc snažit, než vám něco dovolíme, pánové! Kdo si nezaslouží naši lásku, ten...“ Nedořekla, ale její úsměv byl nesmírně výmluvný.

„Znamená to, že vás musíme dobývat hrdinskými činy?“ ptal se jeden z mladíků, „Jakými třeba?“

„Například vítězstvím nad nepřítelem, dalekou cestou...“

„Nemám kvůli tobě taky zabít sedmihlavou saň?“

„Rozhodně ne, saně jsou chráněný živočichové, neb je jich málo. To už radši toho, kdo ubližuje chudinkám nevinnejm zvířátkům.“

„Ale podlé nepřátele snad můžem?“

„To klidně...“

Diskuse se začala rozbíhat dvěma směry; jedni plánovali, jaké hrdinské činy vykonají a která země bude poctěna jejich návštěvou – jistě ke své nemalé radosti. Druhá skupina, v niž byla většina děvčat, se bavila vymýšlením, jaké znaky a na kterém místě těla budou označovat vítězný souboj s nepřítelem, účast v bitvě a jiná podobná hrdinství. Začalo se řešit, jestli se různá hrdinství budou počítat až od teďka, nebo lze započítat předešlé činy, pokud jsou dokázány třeba souhlasným svědectvím kamarádů.

„Nevím, proč by se dosavadní hrdinství nemohlo započítat!“ usoudila Veronika, která měla hlavní slovo.

„Hlavně proto, že někteří by v tom případě měli brzo plné celé tělo a nebylo by kam malovat!“ smál se kdosi.

„Zklidni se,“ doporučil mu kamarád, „Ty budeš mít na kůži pořád místa dost. Leda by se započítal hrdinský boj s kuchařkami o protekční porce jídla!“

„Udržovat se v kondici dobrou stravou je nutno!“

„Jsi si jist, že prase je díky své žravosti dobrý bojovník?“

Žertování hrozilo přerůst v hádku; někdo se zeptal, jestli se budou počítat do hrdinských činů souboje s kamarády, třeba ve Voglariho škole. Většina byla proti.

„To je nutné zásadně zavrhnout! Získávat trofeje na kamarádech není hrdinství, ale ptákovina; musíme rozlišit skutečný boj od cvičení. Nehledě na to, že by tě instruktor domlátil a ještě by ti uřízl copánek, kdybys ho vážně vyzval...“

„No dobře, tak kamarády ne! Ale co lidi z jiných klášterů? Jsou takový, co se chovají trochu jako my, třeba Maltézáci!“

„Ty bys chtěl válčit s Maltézským řádem?“

„Válčit zrovna ne – ale občas se s někým potkáme, slovo dá slovo a sem tam padnou i facky. Někdy se bojuje dost ostře!“

„Ne, Maltézáci jsou naši bratři. Nesouhlasím!“

„Je veliká škoda,“ prohlásil jeden z kluků, „Že nepřátelé nenosí copánky jako my. Kdybych některýho přemohl, uřízl bych mu cop a ozdobil jím svůj štít! Postupně bych získal spoustu trofejí, kterými bych dával najevo...“

„Ty bys v první bitvě přišel nejen o cop, ale i o hlavu!“

„Tak počkejte,“ řekla Veronika, „Musíme do toho zavést pořádek. Ovládání lidí pomocí vlasů není hra, ale součást magie a nemělo by se zneužívat. Snad víte...“

„Někteří vědí, jiní ne. Co máš na mysli?“

„Získáš-li do vlastnictví část těla nějakého člověka, jsi na něho propojen; podle toho, k čemu ji použiješ, mu můžeš škodit, pomáhat, čerpat nebo dodávat sílu. Všechny podobné obřady vznikly z těchto důvodů; takže to není žádná legrace!“

„Počkej – dodávat mu sílu říkáš?“

„To je prvotní účel kadeře vlasů, kterou dávaly dívky svým mužům, když táhli do boje. I teď se doporučuje, aby má-li dívka svého chlapce ráda a chce mu pomoci, dala mu pramínek vlasů.“

„Platí to jen na milence, nebo na kohokoliv?“

„Na každého, samozřejmě. Nevíš, že takhle chránily třeba bratra nebo otce? A nejen lidi; i koni prospěje, když mu jeho pán vplete pramen svých vlasů do hřívy...“

„A může to udělat jen jednomu, nebo více lidem?“

Veronika chvíli váhala. „Myslím, že mnoha. Vidím ti na očích ještě další otázku, zda je lepší ochrana od jedné milenky, nebo od více děvčat, se kterými chodíš. Ve tvém případě by bylo nejlepší, aby ti každá tvoje holka dala copánek, protože spousta lidí se chystá rozbít ti hubu. Co nejdřív!“

„Freya se před chvílí chlubila, že obětovala vlasy Paní Freyi, své bohyni. Má to nějaký smysl?“

„Samozřejmě. Od té chvíle je pod její ochranou.“

„V tom případě by mělo smysl před odchodem do války zanechat nějakou část v chrámu; pak by měl člověk trvalou ochranu!“

Veronika zaváhala, ale Freya a Ponny s tím souhlasily.

„Myslíš, abychom to taky dělali... když bude válka?“

„Ale jo, škodit to určitě nemůže.“

„Moment,“ jeden z chlapců byl poněkud ovlivněn alkoholem, mysl mu těkala a vymýšlel stále nové varianty, „Takže nejlepší takhle: jeden pořádný pramen do chrámu, aby měl zajištěnou ochranu. Ostatní pramínky všem svým láskám, aby ho chránily... No jo, ale to toho moc na hlavě nezůstane!“

„Můžu snad já za to, že máš tolik holek?“

„Neofrňuj se, však spousta holek má taky víc kluků! Představ si, že dá každýmu jeden pramínek... a tak všecko rozdá! To bude švanda... Třeba ta nová, kdyby dala každýmu, koho si narazí, jeden takovej pramínek vlasů...“

V té chvíli se don Diego rozhodl, že mírně zasáhne. Přistoupil k nim, široce se usmíval a něžně položil ruce kolem ramen svých dcer. Stály vedle sebe, takže s tím neměl problémy.

„Co vy tady? Netančíte, ačkoliv se hraje – hlavně nic nepijete! Myslel jsem, že tu oslavu odnese můj sklep strašlivou pohromou, jenže vy snad ke mně máte ohledy nebo co? Jindy bych vám za to poděkoval, ale tohle je přece poslední noc v roce!“

„Já snad špatně slyším, tati,“ políbila ho Veronika na tvář, „Ty nás vyzýváš k pití? Ještě řekni k nemravnostem a já se tady složím přímo na sále!“

„Neříkal jsem nic o žádné nemravnosti, samozřejmě; ale když budete trochu rozvernější, kdo by se na vás mohl zlobit? Zkuste povolit uzdu svým touhám a přáním...“

Většina lidí ocenila velkomyslnou pohostinnost dona Diega upřímným potleskem; jenže Veronika a Valérie svého otce znaly líp než hosté. Skutečně se vrhly do víru tance a statečně si připíjely s každým, kdo o to měl zájem; ale vytušily, že něco je pod povrchem a že alkoholické třeštění určitě není vyvrcholením dnešního programu.

Don Diego se vrátil k Baarfeltovi, který seděl u jejich stolu. Pohledem na Tomášovu číši zjistil, že je stále do dvou třetin plná, takže navrhl přípitek; když víno zlikvidovali, nalil znovu.

„Nechutná ti? Nebo proč nepiješ?“

Tomáš se jen usmál a pokrčil rameny. „Já piju!“

„Rozhodně ne tak, jak by se měl oslavovat konec roku a všechny důležité události, které se staly. Nepůsobíš uvolněným dojmem; možná by bylo dobré, kdybys trochu odložil veškerou škrobenost a také se choval trochu... rozverně!“

Tomáš potřásl hlavou; don Diego rozhodně nebyl ten pravý, kdo by měl ostatní vyzývat ke spontánnosti. Takže Tomáš řekl: „Přece víš, že moc nepiju. Kdy jsi mě kde viděl opilého?“

„No... taky se to stalo. Jenže... už je to dávno.“

Tomáš mlčel.

„Některé staré zvyky nejsou tak úplně špatné!“ naléhal Diego.

„Stejně nechápu, proč ti na tom tak záleží.“

„Třeba... bych si chtěl promluvit. Upřímně.“

Tomáš se usmál koutkem úst. Pak pozvedl sklenici a vypil ji dlouhými doušky. „Už ti připadám dostatečně opilý, abych říkal pravdu? Prosím, navrhni téma a já se svěřím.“

Diego se namísto toho zamračil a mávl rukou. Pohlédl do sálu; všechny princezny vířily v tanci a moc jim to slušelo.

„No, vypadá to, že se dneska už nic nestane...“

„Tušíš snad nějaké problémy?“

„A ty ne? Mám jisté obavy...“

„Kvůli té záležitosti s pokusem o atentát?“

Don Diego se snažil udržet tvář v klidu, ačkoliv ho Tomáš dobře znal a tušil, že to s ním pěkně cloumá. Řekl: „Jsi si jist, že ho chytnou?“

„Spolehlivě. Postarali se hned, jak to zjistili. Jakmile se někdo pokusí to spustit, drapnou ho.“

Diego zafuněl tak, že Tomáš rozhodně nezáviděl tomu nešťastníkovi.

„Takové věci se stávaly, stávají a budou se stávat; důležité je především mít spolehlivé stráže. Na tvoje kočky se můžu spolehnout, ne? Svěřili jsme jim ostrahu celého paláce...“

„Je na ně absolutní spolehnutí. Jestli někdo zůstane střízlivý, tak oni. Mají svůj systém...“

„Ano, zvykl jsem si na ně. Působí útulným dojmem, když se po chodbách potulují tygři a leopardi.“

Tomáš neřekl nic, sledoval tanec. Diego taky mlčel; chtěl už párkrát něco říct, ale zaváhal. Nakonec řekl: „Nepřátel se ani tak moc nebojím. I když to budou zkoušet pořád...“

„Takže obavy máš z vlastních?“

„Nejvíc z těch děvčat. Něco chystají; snad pro dnešek už ne.“

„Ze svých vlastních dcer?“

„Moje děti jsou jediní lidé, proti nimž nemohu zasáhnout. Dobře to vědí a rády toho zneužívají.“

„Sancho je snad hodný chlapec...“

„Sancho je hlupák, bohužel. Veronika měla být kluk, to by bylo v pořádku; je chytrá, rozhodná, odvážná... jenže holka.“

„Mrzí tě, že se nikdy nemůže stát Velmistrem Templářů?“

„Pamatuješ, jak jsem byl šťastný, když se narodila? Ještě jsi byl tehdy kluk... se kterou ženou jsi to tehdy vlastně chodil? Byl jsi takový nadějný chlapec jako dneska Mario Carialti...“

Tomáš to nekomentoval, jen se usmál.

„Slíbil jsem, že vychovám dceru, jak nejlíp to půjde. Potom se narodila Valérie; zase holka. Až třetí pokus se zdánlivě povedl, jenže bohužel... rozumu se mu nějak nedostává!“

„Třeba se ještě spraví; učí se myslím dobře...“

„Koho zajímá jeho vysvědčení? Chybí mu všechno, co mají dcery: odvaha, bystrost, touha změnit svět. Sancha je potřeba postrkovat; ty dvě čarodějnice musím krotit!“

„Co by se stalo, kdybys je nekrotil?“

„Vidíš snad, co se děje teď, ne? Obklopily se partou podobných; tvý holky tam pochopitelně krásně zapadly a mám dojem, že budeš mít brzo podobné starosti jako já...“

„Určitě ne. Já je totiž nebudu nijak krotit.“

„Ty máš totiž jednu výhodu. Když začnou moc vyvádět, pošleš je na ten svůj Ostrov. Já to udělat nemůžu. A ony by taky nešly.“

„Zkus je provdat!“

„Teď, když Diana zavedla svoje zákony o manželství? Provdat je mělo účel, dokud tomu přikládaly nějaký význam. Teď už vědí, že svatba v dnešním světě je jenom nesmyslná fraška; i kdybych je vecpal někomu do postele, zůstanou tam jen tak dlouho, dokud samy budou chtít. A budou si silně vybírat vhodného partnera...“

„No...“ pokrčil Tomáš rameny.

„Já vím, co chceš říct. Zatím vybíravé nebyly. Ale zatím také nepřivedly na svět žádné děti. Mají spoustu milenců... pořád se nedokážu donutit, abych říkal manželů. Ale také mají znalosti, jak chemickou cestou zabránit početí.“

„Bylo nutné jim dopřát tolik volnosti?“

„Bylo možné jim v tom nějak zabránit?“

„Snad... kdybys s nimi rozumně promluvil...“

„Zkoušel jsem s Veronikou. S Valérií už to nemělo cenu, Vera ji naučila všechno ještě dřív, než to mohla chápat. Veroniku jsem se snažil učit, aby byla zodpovědná a vždy věděla, co dělá. Tehdy mi to slíbila; jenže pochopila to jinak. Ona dobře ví, co dělá; ona to dělá schválně!“

Tomáš jen něco zamručel.

„Ty jsi s Veronikou taky spal, viď? A s Valérií?“

„Ano, spal jsem s Veronikou. S Valérií ne.“

„Můžeš mi stručně vylíčit, jak to probíhalo?“

Tomáš zaváhal, dokonce se znovu napil vína. Pak začal mluvit, jak se nořil do hlubiny vlastních vzpomínek: „Přijel jsem tehdy do Valencie prostudovat si materiály z tvé knihovny; tuším nějaká alchymie. Hned první večer jsi mě vtáhl do diskuse o svých problémech s tím... no, tím bankéřem ze Segovie! Poslal jsi na něj někoho, jenže pak jsme uvažovali... Už si nepamatuju, co jsme všechno podnikali, jenom mě to zdrželo od studia a byl jsem trochu vzteklý. Veronika seděla naproti přes stůl a koukala; pamatuji si z toho večera jen její oči, veliké, černé... Já tam seděl, zlobil se, že mě zdržuješ od vážné práce a najednou mi napadlo, že se ti pomstím a to děcko svedu – kolik jí vůbec bylo, šestnáct?“

„Rozhodně už to nebylo žádné děcko.“

„Myslím i o tom ses zmínil. Napadlo mi, jak by bylo krásné zpříjemnit si pobyt s tak krásnou dívkou. Zkusil jsem s ní prohodit pár slov a ona kupodivu reagovala vstřícně; tak jsem ji druhý den pozval na projížďku po moři. Počítal jsem, že ji budu opatrně dobývat... nějaké zkušenosti přece mám! Ale povedlo se mi získat ji už na té loďce...“

Don Diego se shovívavě usmíval; zato Tomáš se zarazil: „Není ti nepříjemné, když ti to takhle otevřeně povídám?“

„Vůbec ne. Protože myslím, že to bylo docela jinak.“

Baarfelt škubl tváří a pohlédl na něho: „To snad ne!“

„Ale ano. Byla to Veronika, kdo tě svedl.“

Tomáš zavřel oči; chvíli nekontroloval svou tvář, ponořil se do hlubiny vzpomínek a snažil se vybavit si všechno, jak se tehdy seběhlo. Konečně oči otevřel a zakroutil hlavou. „Nevzpomínám si na žádné ovlivnění, které by použila!“

„Kdyby sis na něco vzpomínal, byla by to špatná práce.“

„Takže chceš říct, že se tvoje Veronika rozhodla získat mne; v nějaké chvíli na mne vyslala impuls, kterému jsem podlehl a pak dělal, co chtěla?“

„A co, stěžuješ si? Díky ní jsi prožil kouzelné tři týdny; jestli řekneš, že se ti to nelíbilo, tak se vážně urazím!“

„Líbilo se mi to moc; jen jsem měl trochu špatné svědomí kvůli tobě, ačkoliv jsi to přehlížel a vypadalo to, že souhlasíš.“

„A co jsem měl dělat? Vytýkal jsem jí to, když s tím začínala; taky mě zajímalo, zda to s tebou dokáže. Jenže ty sám jsi jí ulehčil práci, zlobil ses na mne kvůli té práci navíc, chtěl ses mi nějak pomstít... Já nevím, třeba ta myšlenka svést ji opravdu vznikla v tvé hlavě a ona ji jenom zachytila...“

„Člověka napadají každý den různé myšlenky; chceš říct, že ona je všechny chytá a využívá jich?“

„Jenom těch, které se jí líbí. Ostatně, tyhle hry jsem jí už za ta léta rozmluvil; nebo ji přestaly bavit. Zajímalo by mě, jestli by to s tebou dokázala teď... třeba malá Valérie. Určitě ti nemusím říkat, že to bylo první, co se od Veroniky naučila.“

„Co bylo to další?“

„Když byly malé, dělalo jim potěšení nenápadně někoho zblbnout; jak v lásce, tak v ostatních věcech. Potom... Veronika mi jednou řekla, že už to nedělají. Že nevkládají svoje myšlenky do hlav druhých lidí, jen posilují jejich vlastní nápady.“

„Hm...“ řekl Tomáš.

„Že prý je to daleko zábavnější.“

„Možná mají pravdu.“

„Zcela jistě. Nejvíc je baví něco, co bych nazval: nenápadná morální devastace okolí. Zvlášť se soustřeďují na kamarádky. Taky mají kamarádky, jaké si zaslouží – včetně těch tvých dcerušek.“

„Jana je ještě skoro dítě; zato Julie mi připadá učenlivá!“

„Velmi správně. Janě jistě nemusely nic nakukat, stačilo odblokovat zábrany. Když byla v klášteře, pravidelně jí stříhali vlasy; zřejmě to pro ni byl příšerný zážitek. Teď považuje každý podobný zásah za vzrušující, působí jí potěšení dát si vyholit hlavu a ještě větší stříhat někoho jiného. Když ji to baví...“

„Dětská hra...“

„Jana není dítě; má přece muže...“

„Kluka jako je sama. Ti dva si rozumějí a doufám, že je to tak hned nepřejde. Pak se jí narodí dítě a bude mít jiné starosti. Taky to bude na Ostrově, tam to ničemu nebude vadit...“

„Jak to je s jejím vztahem k tomu klukovi, to nevím, ani mě to moc nezajímalo. Spíš sleduju, co provádějí s tvou Julií. Ta je pro ně daleko těžší oříšek; zvlášť proto, že ji dostala dřív do drápů Diana než moje holky. Julie má vcelku ujasněný hodnotový žebříček, značné znalosti, utkvělé představy o morálce...“

„Zatím stále ještě nepoznala muže.“

„Taky v budoucnu s tím budou problémy. Julie není bezstarostná, naivní ani zkažená; její morální devastace postupuje velmi pomalu a dá práci. Pro většinu děvčat je hranicí, když se svléknou; pak se přestanou bránit. Jenže Julii Diana naučila, že nahota ještě nemusí znamenat sexuální vztah, takže se svléká, ale nepodléhá erotickému vzrušení. To asi holky dost naštvalo...“

„Julie je zamilovaná do Jana Dunbara.“

„No právě; to vědí všichni, i oni dva. Jenomže oba vyčkávají, kdo s tím začne první. Je to svého druhu souboj nervů, jako když ve válce čekáš, kdo první vystřelí. Kdo začne, prohraje...“

„A Julie ani Jan nechtějí prohrát.“

„Veronika s Valérií zabodovaly; Julie se nechala tetovat, propíchnout uši a nos. Mění se, ale postupně a pomalu; zajímá mě, co by se stalo, kdyby si dala ostříhat vlasy. Ale nemyslím, že k tomu dnes večer dojde.“

„Dnes večer? Proč by mělo?“

„Nevidíš, že se na tom pracuje? Někdo to navrhl a děvčatům se to zalíbilo. Jana podlehla hned, bylo to její přání. Pak přibyla Ponny, velká posila. Počítaly s Dianou, ale ta kupodivu nereaguje; nevím proč. Zato se dala vytočit maličká Renée; možná tím holkám pomáhá, možná je proti. A teď ještě ke všemu Agnes, tedy Freya; jenže ta má taky vlastní záměry...“

„Je to tak důležité?“

„Všechno je důležité. Je to jako šachy nebo čínské domino, kdo ví, který kámen ti uvolní ostatní? Přímé útoky nemají smysl, ty holky jsou princezny s vysokým duchovním uvědoměním; Vera a Vali taky vědí, že se nesmějí dopustit ničeho špatného...“

Tomáš se usmál: „A ještě jedna věc: samy to udělat nechtějí.“

„Nepochybně. Kdyby s tím začaly, druzí by se přidali.“

„Jít se koupat do řeky a nechtít se zmáčet, to je těžké...“

„Jestli rozumím tomu, co vidím, konají přípravy k hromadné koupeli. Chystaly se dnes večer k nějakému útoku.“

„Už se nechystají?“

„Mám pocit, že se mi podařilo je usměrnit. Začaly tančit, to je příznivé; potřeboval bych ještě, aby se víc napily. Alkohol je spolehlivě zbrzdí, sjedou do obvyklých zábav s kluky a bude...“

„Alkohol je brzda, ale ne všemocná. Mohly by naopak využít slabší obrany ostatních...“

„Když se samy opijí, tak už těžko. Musely by zůstat střízlivé, ale to nebezpečí nejspíš nehrozí.“

„Neumějí třeba... rychle vystřízlivět?“

„Samozřejmě umějí. Ale nenapadne je to. To by se muselo stát něco závažného, aby se probraly.“

„Často je tímhle způsobem usměrňuješ?“

„Poslední dobou čím dál častěji. Při velkých akcích, kde mají víc možností. Doma to není třeba, většinou si čtou nebo se nudí. Co jim táhne hlavou, nevím; a někdy bych to věděl rád.“

„Nějaké náznaky?“

„Veronika je vůdčí osobnost; chtěla by vládnout dívčímu komandu a usměrňovat je. Právě teď je ve svém živlu. Valérie má hlubší znalosti a je senzibilnější; víc vnímá dobré a špatné energie. Nikdy neudělá chybu, naučila se je nedělat. Přesněji: naučila se vyhýbat chybám, jaké dělají ostatní.“

„Co vlastně přesně dělá?“

„Nic. V podstatě registruje chybné cesty, kterými šly jiné. Těm se vyhýbá, ale vlastní cestičku si ještě nezačala prošlapávat.“

„Není to divné? Je už dost velká...“

„Ale velmi opatrná. Hrozně nerada si pálí prsty. Veronika jí už v dětství dala ochutnat všechny svoje spáleniny. Vychovávala ji; společně se pak soustředily na malou Renée. Ta jim teď prchá ze zlaté klece; ačkoliv kdo ví? Možná ji samy pustily...“

„Co budou dělat dál? Máš nějakou představu?“

„Určitě nic obyčejného. Dostaly další impuls, staly se dcerami velmistra. Mám dojem, že samy přesně nevědí... potřebovaly by nějaké další impulsy. Říkal jsem ti, ony už nic nikomu nevnucují, jen využívají jeho vlastních přání. V tom případě je někdy nutno čekat, až dotyčnému něco napadne.“

„Proč ho tedy nepostrčí?“

„Mají nesmírně iracionální důvod: nelíbí se to Bohu. Moje dcery nejsou hloupé ani bezbožné; hledají jen hranici mezi dovoleným a zakázaným. Přesnou hranici; pak budou opatrně zkoušet někde ji přešlápnout. Dovolené je nezajímá, zakázané je neláká. Vědí jak dopadli ti, kteří se dopustili přestupku. Baví je ta hranice.“

Tomáš se zamyslel. „Ano, zdá se, že se skutečně zatím vyhnuly hrubým chybám. Ačkoliv, kdo může říct, co je dobré a co špatné?“

„Všichni si takhle hrajeme, i ty. Neříkej, že ne!“

„Možná právě to je činnost komthura.“

„Nebo velmistra.“

„Velmistr má větší odpovědnost: stanoví pravidla. Dokonce svým dětem, když nějaké má. S našimi dětmi to nebude lehké.“

Sledovali tanec; bylo vidět, že mládež se baví čím dál víc. Mnozí nevydrželi, zakotvili u pultu s občerstvením, cpali do sebe různé pochoutky, chlebíčky, jednohubky – a vše zalévali alkoholem. Vzrušeně debatovali, smáli se, vtipkovali o ostatních. Mnohé řeči měly značně erotický podtext, množství zábran padlo a chlapci i dívky se chystali zrušit i ty poslední.

„Krásný večer, řekl bych.“ konstatoval Tomáš.

„Ano, zdá se.“ souhlasil Diego.

„Takový nápad... když se holky dokážou vloupat komukoliv do mysli a snést mu tam kukaččí vajíčko, měl bys to dokázat i ty! Proč jsi toho doposud nevyužil?“

Don Diego párkrát vzdychl. Pak potřásl hlavou. „Nebudu ti namlouvat, že jsem to nikdy neudělal. Jenže bohužel pozdě. A ono platí určité pravidlo; nesmíš ničemu ublížit. Kdybych našel něco zlého, zničím to bez milosti. Jenže zde nebylo nic takového. Vše, co jsem našel, si zasloužilo žít.“

„Také ty dodržuješ zákon. Nečiníš, co se nelíbí Bohu?“

„Asi bych tím přešlápl tu čáru. To nemůžu...“

Tomáš opět zkřivil tvář, ale neřekl nic.

„Ty znáš někoho, kdo by ji přešlápl a nebyl potrestán?“ zeptal se don Diego.

„Já vím. Co tedy máme dělat?“

„Nevím. Napít se.“


Pierre de Warnais setrvával mezi ostatními a taky se bavil. Dokonce tančil s dcerou nějakého bratra, bavil ji svými šprýmy a dívka se srdečně smála. Na slavnost se sjelo množství místních, kteří nějakým způsobem spolupracovali s řádem a přátelili se s jeho představiteli. Bylo jich tu hodně a přivedli s sebou syny a dcery; musím říct, že nijak nepřekypovali cudností a zdrženlivostí. Několikrát jsem vyplašil párky, skrývající se v temných koutech; chodím sice potichoučku, ale přesto se občas, když jsem se nenadále vynořil ze tmy, ozvalo úzkostlivé vypísknutí.

Princezny uposlechly pokynu dona Diega a snažily se vyprázdnit jeho vinné sudy, jak jen to šlo. Ostatní je pochopitelně ochotně napodobili; víno jim rozproudilo krev a způsobilo, že přijímali ochotněji všelijaké zábavné nápady.

Ten nejgeniálnější byla hra, kterou zřejmě vymyslela Veronika a spočívala v tom, že kdo neudělal, co po něm chtěli, musel dát jako fant jednu součást oděvu. Pravidla jsem nepochopil a nejspíš ani nikdo jiný; nelze vyloučit, že to byl hlavní účel. Princezny byly přichystané a pod oděvem pomalované barvami, které toužily odhalit, ale pro ostatní to bylo překvapení a někteří se zpočátku svlékali dost rozpačitě. Také hosté byli na rozpacích; jeden otec se silně rozhořčil na svoji dceru, která uposlechla a svlékla blůzku. Než mohl jeho hněv získat přívržence, už k němu přitančila Veronika, objala ho a odvlekla na parket; když se vrátil, byl zbaven nejen hněvu, ale i kabátu a vesty a rozverně povzbuzoval dcerku, aby se nezdráhala.

Baarfelt se jen usmál, když to viděl; sledoval Diegovy dcery pozorněji, než obvykle. Napadlo ho, že by si s Veronikou nesmírně rád zatančil a popovídal, ale prozatím váhal; nebylo jasné, o čem by s ní měl mluvit. Než si to rozmyslel, stála Veronika před ním; pochopitelně přišla něco říct tatínkovi, ale když skončila, vrhla na Tomáše pohled, který měl sílu magnetu.

„Vidím, že se bavíš dobře...“ řekl Tomáš zdvořile.

„No... dělám, co se dá!“ usmála se, „Kdyby tady ještě někdo uměl pořádně tančit, bylo by to úplně dokonalé!“

„Nechceš mi doufám tvrdit, že nikdo z mladých to neumí!“

„Jistě ano – ale jako ty ne! Ostatně, proč necháváš svoje doposud ne zcela zestárlé kosti bezúčelně odpočívat? Zvedni se a pojď to těm holobrádkům ukázat!“

Tomášovo taneční umění bylo proslulé a rád je předváděl, aspoň za mladších let; i teď se nechal přesvědčit. Veronika si ho vítězoslavně odvlekla na parket.

„Budeme vzpomínat na minulost?“ zeptal se Tomáš.

„V minulosti jsou kořeny budoucnosti. To jsi mě učil...“

„Zapomeň na to. Uteklo pár let...“

„Ne zas tolik, aby sis nedokázal vzpomenout.“ uchopila jemně jeho ruku a přemístila ji na svém těle do výhodnějšího místa, „Na tohle si taky nevzpomínáš?“

„Takže chceš vzpomínat. Až do důsledků...“

„Nechci, kašlu na vzpomínky. Chci něco do budoucna.“

„Ode mne nemůžeš nic dostat. Oženil jsem se...“

„Taky nás to všechny pobavilo. Když jsme poznali tvou ženu...“

„Neurážej ji, Veroniko. Mám ji rád!“

„Chtěla jsem ji nejen urážet, ale vyškrábat jí oči. Jenomže pak jsem ji poznala a dávám ti slavnostní přísahu, že jí neublížím, kdybych si kvůli tomu měla uhryzat vlastní nohu...“

„To je sice hezké, ale lichotka to není.“

„Kdyby sis vzal holku, se kterou bych mohla bojovat...“

„Tak chceš bojovat aspoň se mnou?“

„Chci. Rozdáme si to?“

„Ale no tak! Princezničko...“

Rozesmála se; znovu přemístila jeho ruku, ještě výhodněji.

„Když říkáš, že bys bojovala... co kdybych si vyhlídl Valérii? Tu bys taky zkusila napadnout?“

„Ty seš bestie!“ vydechla obdivně a oči se jí rozzářily.

„Tak co? Obětovala bys svoji milovanou sestru mé zvrhlé vášni?“

Veronika blýskla očima, co dělá Valérie a jak je daleko. „Chceš ji? Můžeš ji mít ještě dnes večer... Mohl bys...“

„Dořekni to!“ nařídil přísně.

„Chceš nás mít obě najednou?“

„Cos vymyslela, potvůrko?“

„Ty přece víš, co dokážu! Poznala jsem každého muže, který se kdy miloval s Valérií. A ona od určité doby každého, koho jsem měla já. Dovedeme se propojit, ty přece víš, jak!“

„Vím. A co fyzická přítomnost?“

„Zkoušely jsme to všelijak. Kdybys chtěl...“

„Je v ní taky tolik vášně jako v tobě?“

„Učil jsi mne být vášnivá, když jsem byla dítě. Pak jsem to zas já učila druhé, kluky i děvčata. Kdybys chtěl, ukážu ti, co jsem všechno dokázala za těch pár let...“

„Co když já už jsem jiný?“

„Nelži. Zkusila jsem se podívat, jaké hry učíš svou Evu-Marii. Aspoň že na milování není tupá!“

„Ale no tak! Právě jsi slíbila...“

„Neublížím jí; dokonce ti řeknu, že kdyby tě neměla tak ráda, asi bych ji zahladila jako škodnou. Jenže ona tě miluje a ta její láska je upřímná. Jinak je ovšem...“

„Vím, jaká je. Naučím ji všechno, co bude třeba...“

„Nenaučíš, Tomáši. Nebylo jí shůry dáno; musel bys přemoci vůli Boží. Nebo myslíš, že to dokážeš?“

„Dát jí dar rozumu, který jí nedal Bůh?“

„Ráda se poučím, až ten experiment skončí. Ale neodváděj řeč; co bude s dnešní naší nocí? Nebo chceš být s ní?“

„Když řeknu něco, co se ti nebude líbit, dáš se do boje?“

„Nevím, jestli by to mělo cenu. Nejsi ve vhodné náladě.“

„Myslíš, že jsem málo opilý? Ty taky!“

„Očekáváš útok. A ještě si to někdy rozdáme!“

Tanec končil a Tomáš přemýšlel, kam by ji měl zavést; Veronika jej objala pažemi: „Ty přece taky umíš všechno co já! Proč jsi mě někdy nepřišel navštívit za mých horkých nocí?“

Potom se smíchem odběhla a nechala ho stát na místě.

Tomáš se vydal k baru. Ne že by tolik toužil se opít, ale chtěl zkontrolovat Julii, která tam zrovna zakotvila a mladí muži si s ní připíjeli. Zjistil, že se dobře baví, neboť se usilovně hádala, a co je ještě lepší, italsky. Palmiro Corsi sem přitáhl řadu mladých jezdců a ti mohli na Julce oči nechat. Přesněji na jejím hrudníku; měla na holém těle kosticovou šněrovačku, která jí držela obnažená prsa nahoru a dopředu jako nárazníky, a tak když tančila, mimovolně (a zcela schválně) jimi šťouchala do tanečníka, než ho donutila si sáhnout. Když to udělal, začala se hádat a strkala ještě víc, vyžadovala, aby se omluvil každému jejímu ňadru zvlášť a to tak, že na ně vtiskne vřelý polibek. Jistě, omlouvali se rádi, taky o tom diskutovali a na usmířenou nabízeli přípitky. Julka celá zářila a bavila se skvěle.

Tomáš zauvažoval, zda by neměl dcerušku trochu pokárat. S jejími zábavami souhlasil, přesněji soudil, že je dost stará, aby věděla, co dělá. Navíc měl dojem, že vůbec není tak opilá, jak se snaží tvářit. Přivřel oči a soustředil se na energetické proudění; Julie ne že by se nenechala patřičně opojit, ale většinu energie z alkoholu ukládala do zásob. Kdopak ji to asi naučil? Používat blesky ji naučila Renée, a Julie zřejmě osvědčila značnou chápavost. Taky by ji mohl pochválit...

„Hezká, že?“ otázala se Veronika za jeho zády.

Překvapila ho, nevěděl, co říct.

„Obdivuješ svou dceru jako krásného závodního koně, nebo se v tobě probudilo něco nevýslovně něžného?“ pokračovala.

Obrátil se k ní docela a zjistil, že odložila několik svých závojů, takže k jejímu tělu je snadnější přístup. Vypjala hrudník.

„Tak co, která je máme hezčí? Udělej to jako kluci, důkladně prohmatej a potom vydej odborný posudek!“

„Pokud vím, vsadily jste se, kdo vytočí Julii, ne mne. Vážně ti připadá legrační, že bych osahával vlastní dceru?“

„Nebyl by to první incest, o kterém jsem slyšela. Nechceš doufám říct, že se ti nelíbí? Umíš hezké dcerušky...“

„Vidím, že se chceš hádat.“

„Vůbec ne, chci tančit. Zařídila jsem teď pár ploužáků a ráda bych tě vyzvala. A kdybys byl tak laskav a trochu se mazlil, neurazila bych se!“

Objal ji. Přitiskla se k němu a v podstatě se jenom mazlili, pohybovali se jen minimálně.

„Ty víš, o čem jsem mluvil s tvým otcem?“

„O mně. Děkuji. Nevím přesně, co jste projednali, ale cítila jsem to. Taky vzpomínám. Udělala jsem chybu. Měla jsem tě poprosit o dítě.“

„Vždycky ses takové možnosti bránila!“

„Aha, a ty musíš pokaždé udělat, co chci já! Mohl jsi trochu naléhat! Trochu něžnosti, trochu násilí... chvilku bych se bránila a pak si jenom užívala!“

„Zlobíš, Veroniko.“

„Zmeškala jsem šanci. Kdyby se ti povedla dcera, mohla jsem... mohla bych ji teď chystat do školy.“

„Vážně bys chtěla mít dítě? Bylo ti šestnáct...“

„Bylo mi patnáct, ale byla jsem zdravá holka vhodná k čemukoliv.“

Tomáš chvilku nic neříkal, jenom tančili. Konečně: „Kam směřuješ?“

Teď neodpověděla ona. Až po chvíli dodal: „Ještě lepší princeznu, než jsi ty a Valérie?“

Přitiskla se k němu ještě víc. „Z incestu se rodí geniální děti. A ty jsi bratr mé matky. Kdyby se to povedlo...“

„Co chceš dokázat? Diego prozradil, že děláte pokusy s mentálními přenosy. A že se vám to dost daří. Co bys chtěla vychovat? Telepatickou bytost?“

Položila mu hlavu na rameno. Ucítil horké slzy, tak ji zkusil něžně pohladit.

„Přenosy se daří s Valérií. Skvělá je Renča, vychovaly jsme si ji. Knassenky jsou totálně nanic, dokážou sdílet jedna druhou, ale ne nás. Ale jsou perfektní zesilovač.“

„Tak počkej! Co jste doopravdy dokázaly?“

„Když přišla Vali do školy, vyžádala jsem si, aby bydlela se mnou. A s Agnes... Freyou. Ta je mladší, ale skvěle jsme se sehrály. Brittu a Sentu chtěla Freya. My jsme si přivedly Renée, byla ještě hodně malá, ale citlivá. Vytvořily jsme cowen. Když nastal můj čas, šly se mnou všechny do Ohně. A já potom s nimi. Pokaždé jsme udělaly Propojení, podle Grimoria... znáš to?“

„Znám.“

„Je pravda, že jsi to sepsal?“

„Můj otec. A dědeček. Ale máš pravdu, základ je Baarfeltovo Grimorium. Jak to, že je vůbec máte?“

„Moje matka byla tvoje sestra, zapomněl jsi? Přinesla si kopii... A milovala svoje dcery!“

„Chápu.“

„Nevím, jestli dost. Tvoje dcery...“

„Zkoušely jste s nimi něco?“

„Ony s námi nebyly ve škole! Neznají Živý Oheň, Julie je dokonce ještě panna! Co s nimi chceš dělat?“

„Já nic. A ty?“

„Potřebovali bychom tvou pomoc. Kdysi jsi mi leccos sliboval. Co kdybych chtěla nějaký slib splnit?“

„Mluv konkrétně! Udělám, co budu považovat za správné. Nevím, co je správné podle tebe, ale posoudím to.“

„Chci, abys přijel do školy na Como. Obšancujeme pár šikovných děvčat a počkáme, až některá bude schopná zapálit Oheň. Půjdeme všichni společně. Já a Valérie, dvojčata a taky ty. Můžeš vzít Denise. Ale chtěla bych, aby tam byla Julie. A Diana, není čarodějka, ale přináší štěstí. Nevím, koho ještě přibrat. Uvidíme.“

Neřekl nic, ale měl ruce na jejím těle a ona cítila, jak se mu chvějí.

„Je tam jedna místnost obložená kovem. Několik set let stará. Když zaklínačka zapálí Oheň, naplní celý prostor a obsáhne všechny, kdo tam jsou. Trvá to někdy i několik minut, ale po tu dobu jsou všichni spojeni myslí. Dokonale poznáš všechny ostatní včetně všeho, co umějí.“

„Používáte to na výuku dětí?“

„Chtěly bychom znát všechno, co jsi za svého života obsáhl ty. Nechceš se podělit?“

„Valérie o tom ví?“

„Vymyslely jsme to spolu. Ještě před tím by bylo tělesné spojení. Pomáhá mentálnímu propojení. V každém případě s Valérií a se mnou. Tentokrát se nikdo nebude chránit, naopak se budeš snažit, aby se zrodily děti. Chceme to. Za odměnu si můžeš pohrát se všemi děvčátky, co budou mít po zkoušce.“

„Obdivuji tvůj jemnocit. Ani zdaleka jsem neměl tolik žen, jak se o mně vypráví, ale nikdy mě nikdo nevyzval tak otevřeně.“

„Ani já neměla tolik chlapů, jak se říká. Většinou jsme jim předhodily Renču a sdílely její zážitky. Ji to moc baví. Ale něco jsem taky prožila osobně...“

„Veroniko, tvoje plány jsou... ano, je to myšlení čarodějky. Samozřejmě bys souhlasila, kdybych přibral i Julii. Dokonce by ses skvěle bavila. Jsi absolutně bezcitná.“

„Jsem čarodějka, vůdkyně cowenu. Myslím i za ostatní, musím. Neurazíš se, když budeme mluvit o Julii?“

„Neurazím, i když tobě by nevadilo, kdybych řval vzteky a kopal do zdí.“

„S Julií je potřeba udělat dvě věci. Deflorovat a ostříhat. Z obou věcí má trauma a potřebuje poznat, že to není tak strašné, jak se říká. To první musí udělat Janek Dunbar. Kdyby si ji konečně vzal, zklidní se. A kdyby přišla o hřívu, přestane se mu bránit. Souvisí to.“

„Měl bych ti dát pár facek.“

„Nejvyšší čas! Pořádný výprask a rvačku s následným znásilněním. Jak jsme se kočkovali tehdy...“

„Veroniko....“

„Chtěl jsi to vědět, tak to víš. Jsem bezcitná mrcha s krásným tělem, které by silně potřebovalo pořádně prosexovat. Nejlíp hned!“

„Přímo na sále?“

„To by ses neodvážil. Jsi moc velkej slušňák. Ale... jestli se mi to povedlo, nasadila jsem ti do hlavy brouka. Bude škrábat a kousat, až k něčemu dojdeme.“

„Nemyslím.“

Veronika vzdychla. „Přestali hrát, škoda. Děkuji za tanec – bylo to krásné jako dřív!“

A odešla. Se smíchem.


Julie pozvolna stoupala na vrchol euforie. Po delším vzpouzení se dala přesvědčit, aby si nechala sundat korzet, takže umožnila svým obdivovatelům volný přístup k ňadrům. Vyčíhala si moment, kdy jeden mladík ponechal svoji ruku na jejím prsu déle, než si přála, a šlehla ho bradavkou. Podařilo se, vykvikl nejdřív leknutím a bolestí, potom smíchy, nebyla to velká rána. Tím si zajistila stálý obdiv; zkoušeli si sáhnout a ona to někdy strpěla, ale občas šlehla. To byla hra podle jejich gusta, zkoušeli to znovu a znovu a navzájem si fandili, nebo se chechtali tomu, který dostal větší šlehu. Pokoušeli se ji přimět, aby odložila také sukýnku, ale na to ještě nebyla dost opilá.

I když měla skvělou náladu, všímala si všeho kolem. Také zaregistrovala, že Tomáš delší dobu tančí s Veronikou, ale o něčem při tom mluví a občas se neudrží, aby se nějak nezatvářil. Nevěděla, o čem hovoří, ale vytušila nebezpečí. Ne že by se lekla – těšila se. Jestli bude mít jen trochu štěstí, něco se stane. Bude moci bojovat.

O půlnoci nastane Nový rok. Po novoročním přípitku bude Charry přesně tak upravený, aby si ho Diana odvlekla do soukromí a oslavili to. Všichni vědí jak, Diana to řekla na plnou hubu. Zatím pije jako duha, ale to je v pořádku, hodně vydrží.

Co když jeho příklad zláká Dunbara? Sedí tam s nimi a prozatím o něčem jedná, ale občas se ohlédne a zkontroluje, co Julie. Mohl by dojít k názoru, že má dost, aby se nechala taky zlákat k oslavě ve dvou. Taky on trochu pije, s Charrym to jinak nejde. Silvestrovská půlnoc je výborná příležitost! Bála se? Nebo těšila? Bála se a zároveň těšila. Byla na devadesát procent rozhodnutá, že dneska se to stane. A ona vydrží, protože ho miluje. Bolest, ponížení, zneuctění. Všechno to vydrží!

A co bude zítra? Valérie ji bez slitování ostříhá. Má cenu, dokud je panna, obětovat pannu je cennější než dívku zneuctěnou. Potom Julie ostříhá Valérii, a při jednom taky Veroniku. Těší se na to; je tak vzrušující ničit něco krásného! Diana se přidá dobrovolně, o to není strach. Britta a Senta jsou napůl už teď, stačí ustřihnout kadeř na temeni. Všechny budeme holohlavé a krásné jako ty děti. Konečně poznám vzušující pocit škrábání břitvy na hlavě. Bude legrace.

Někde v hlavě pobíhal maličký čertík a připomínal: Něco víš a měla by sis vzpomenout. Je něco důležitého a souvisí to s Ohněm. Co kdybys to zkusila? Jsi panna... mohla bys!

Věděla, že je to nesmysl, ale ten pokušitel to asi nevěděl, otravoval dál.

Rozhlédla se po sále, všichni se skvěle bavili, tančili, mladí muži obtěžovali děvčata a ty si to s potěšením nechaly líbit. Julie si představila, jak budou vypadat zítra. Přimhouřila oči a v duchu odstranila přepychové kostýmy, nazdobené účesy, šperky... uměla si představit, že jsou všichni nazí a oholení, jak je očistil Oheň. Byla to nádherná představa a zatoužila, aby se to stalo. Je to moje svatba, tak si ji užijte! Když já, tak všichni! Nikdo mi neuteče! Veronika se už postará, aby se iluze stala skutečností...

Na chvilku si nedala pozor, někdo z mladíků se připlížil odzadu, uchopil ji za ňadra a prosahával, přesně tak, jak to má ráda. Bylo to skoro lepší než masáž tygřím jazykem a nechala si to líbit o hodně déle, než považovala za slušné, až pak mu dala šlehu. Dost velkou, aby ho to zabolelo, i když to čekal, ruce ho zabrněly až k ramenům, protřepával si je a ostatní se mu smáli. Julie se taky smála; přemýšlela, co by ještě mohla provést a nápady měla všelijaké, ale ještě žádný nevyhrál.

Přiběhla za ní Jana s mísou šlehačkového krému. Napadlo jí napatlat ten krém Julce na prsa a nechat kluky ji olízat. Ani předtím nebyla moc oblečená, teď odložila všechno, co jí překáželo v rozletu a zůstala jí egyptská sukýnka, spíš ozdoba než co jiného. Záviděla, že její vlastní hrudník není příliš výrazný, taky by chtěla cítit mužské ruce na prsou a všude jinde. Julie si to nechala líbit, samozřejmě, a taky si lízla, bylo to mírně alkoholické a velice chutné. A bylo to...

Vytvořila to Renée. S pomocí Ještěrek, hlavně Patty, a byla v tom vize, která Julii bleskla hlavou. Její či cizí?

Jedna z komnat harému, ale krásnější a zářivější, pohodlné divany, perské koberce, kožešiny šelem na podlaze. Jana, Renée, Britta a Senta, Patty a její Ještěrky, nějaké dívky, které neznala, byly to kamarádky někoho jiného. A jejich společníci, mladí Jezdci, ke kterým patří i Percy. Knassenky přišly o chocholy na hlavě a byly nadšené, Renče oholili hřebínek i dlouhé pramínky po stranách a prala se tak, že ji museli krutě zmučit. Trýznění Renée přešlo plynule v orgie, přesně tak to má ráda. Britta a Senta se přidaly, taky jako obvykle. Janě dovolil Percy řádit jako tajfun, jeho dítě už nosí a teď se může bavit, jak chce. Ještěrky jsou tu kvůli tomu. A muži se těší, že je děvčata vyždímají do poslední kapky energie...

Aha, o to se hraje!

Zatím to Julie viděla jenom jako pozorovatel, nebyla tam s nimi. Je to iluze, nic víc. Nebo pozvánka?

Vzpamatovala se. Britta a Senta mají pořád ještě svoje pyšné zlaté plameny, ani Renée nikdo nesáhl na to, čím se chlubí na hlavě. Tedy, sahal jí na hlavu kdekdo, ale obdivně, nikdo nepřišel na nápad jí to ustřihnout. Jezdci tancují s děvčaty a vzmáhají se v nich chutě, ale k tomu dojde až po půlnoci a u mnohých vůbec ne, i když Ještěrky... Zatím jsou tu Ještěrky k obsluze, nabízejí různé dobroty, víno i ještě ostřejší nápoje a nechají se všelijak zlobit.

Julka potřásla hlavou ve snaze pročistit si hlavu a odlišit představy od reality. Jsou to moje vize, nebo mi je někdo dává darem? Ať je to jak chce, jsou krásné.

Jezdci jsou zvláštní kasta. Za starých časů měl každý z rytířů svoji družinu, byli v ní jeho synové a jejich kamarádi, synové zplození s otrokyněmi, tedy levobočci, taky další potomci různých zajatců a lidí získaných všelijakými způsoby. Všichni prošli vzděláním, jsou chytřejší a schopnější než jejich okolí. Patriarcha rodu s rytířským svěcením vlastní prosperující farmu, řemeslnické dílny, obchodní společnost... cokoliv, co vynáší a živí všechny ostatní. Postupně přibývají další pole, dílna se rozšiřuje na továrnu, přicházejí další dělníci, ti nejschopnější se stanou dalšími Jezdci. A všichni procházejí bojovým výcvikem.

Potom nastane chvíle, kdy je zapotřebí jít do boje. Za vlast, za krále a za svoji víru. Otec rodu vyjede do války, i když ví, že bude jeho poslední, završí svůj dlouhý a úspěšný život hrdinskou smrtí ve službě Boží. Raději padnout v boji proti Zlému, než bezmocně dožívat v invalidním křesle. Jezdci nemají strach, tři sta řádových rytířů je přiměřený počet proti třem tisícům nepřátel a když jich přijde třicet tisíc, vyrazíme proti nim a než nás dostanou, pobijeme co stačíme. Dívky jsou s námi, umějí bojovat, ale jsou také čarodějky, dokážou způsobit ještě větší spoušť než meče mužů. Princezny z boje neutíkají! Když přijdeme o život, doma jsme nechali bratříčky a sestřičky, kteří jsou příliš malí, aby mohli jít s námi. Vyrostou a pomstí nás!

V kterých dobách to bylo? Bylo to vůbec? Dneska jsou Jezdci uhlazení a vzdělaní mladí muži, na zábavách nosí frak nebo moderní společenský oblek, ale rádi se převlékají do kostýmů svých předků a okouzlují děvčata svým šarmem. Jeden z nich je Percy. Nikdy nebojoval, patří k nejmladším, ale kdyby bylo zapotřebí, půjde do toho, jeho velitelem je Mario Carialti a ten se určitě někdy v budoucnu do něčeho zaplete. Jenže Percy už bude v Arminu, bude mít ženu a děti a hospodářství... Zatím je kluk okouzlený tím, co se kolem něj děje, a ještě bude...

Julie si pročistila hlavu. Stačilo na pár okamžiků zavřít oči a přesunout všechno volné Ëčko do zásob. Pak ty oči zas otevřela a nechala se s potěšením olizovat. Kluci byli opatrní, věděli, že v některém okamžiku dostanou šlehu do jazyka, a to pěkně bolí, ale je to bezva hra. Některé taky odlákala Jana nebo Renča nebo ještě někdo jiný k jiným hrám, ale přišli další, kteří ještě od Julky žádnou ránu nedostali, taky holky Regovy, které by moc rády věděly, jak to dělá. Mohla bych vás to naučit, ale obraťte se na Renée, ta je daleko lepší. Nebo Veroniku, ta si vás po půlnoci vychutná... Ona je vůdkyně cowenu, já si ani nejsem jistá, zda do něj patřím nebo ne. Budu do něj patřit, až se vzdám Jankovi. Je komthur, potřebuje svoje oddané bojovníky, a já budu jejich vladařka, vrchní čarodějka, paní všech Ještěrek a jiných děvčat našeho klanu...

Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Ty vize byly tak krásné a lákavé, že by jim byla schopna propadnout. O to větší problém jí dělalo vrátit se do reality. Znovu tatáž otázka: jsou to moje představy, nebo mi je někdo předává? Jestli se pamatuji, je možné spojit mysl vlastní s myslí někoho druhého, přečíst si jeho zážitky a poslat mu svoje. Udělali to? Přečetli si moje sny a poslali mi nějaký impuls. Ale zpracování a rozvinutí je moje, jsou to moje představy a já... mohla bych se s nimi pochlubit? Poslat jim je přímo, aby to se mnou spoluprožívali? Renée to umí, naučily ji to Veronika s Valérií. Ale pořád je sama sebou, a já jsem já a všechno, co prožívám, je moje.

Svět je nádherný a já jsem jedna z jeho princezen.

Jestlipak bych třeba dokázala přenést ostatním svoje pocity? Myšlenky asi ne, jsou hodně složité a těžko definovatelné. Ale třeba tu rozkoš, kterou mi přináší matlání prsou. Každá holka má nějaká ňadra a většinou se jim líbí, když si s nimi muži hrají, jenom se bojí to dát veřejně najevo. Tak je trochu pošimrám... dělá se to úplně naopak, šlehy jsou zkoncentrování Ëčka do jednoho prudkého úderu, kdežto přenos pocitů jemné hlazení. Širokospektrální, na celý sál, ať si užijí všechny. Zvládnu to? Co by ne, mám energie, že bych utáhla elektrárnu. Vybiju se a pak zas nabiju, je to příjemné. Takže pomaloučku, polehoučku...

I když pomaloučku, polehoučku, všimla si, že některé kamarádky se ohlídly. Veronika, Renée, Freya, Patty... Renča se dokonce usmála. Julii napadlo jí poděkovat, ale pak se rozhodla ji nerušit v zábavě. Ještě bude čas si pokecat, jestli to začne účinkovat. Za chvilku se uvidí...

Zářivě se usmála a těšila se na další zážitky.


Valérie se v podstatě nudila. Zatančila si s každým, kdo po ní toužil, takže byla vlastně celý večer v jednom kole; některé už znala, jiní byli hosté z ciziny, ale všichni bez výjimky toužili, aby si je vybrala na dnešní noc. Všeobecně se vědělo, že má ráda sex a nedá velkou práci ji získat, když se jí nějaký muž zalíbí; tím větší problém je přimět ji k opakování, když se mu na první pokus nepodaří uspokojit její krásné tělo. Některým se to podařilo aspoň zčásti a mohli se chlubit, že si je oblíbila. Jiní se ptali, co vlastně po nich chce, když jí ani největší snaha nestačí?

Dnešní noci byla Valérie odhodlána podat špičkový výkon. Sex byl pro ni především sport; ještě se pamatovala na časy, kdy bývala vášnivě zamilovaná, ale bylo to dávno. Proč? U většiny partnerů časem odhalila významné charakterové závady, které jí snad nebránily s nimi spát, ale rozhodně by se žádným nechtěla prožít život. Většina jich byla tady na plese, při tanci ji všelijak tiskli, sahali jí kde to měla ráda a podnapilými hlasy ji zkoušeli ukecat. Marně. Valérie nebyla dostatečně opilá; přesně řečeno nebyla opilá vůbec a mrzelo ji to. Kde jsou ty krásné doby, kdy se při každé příležitosti zpila ne snad do bezvědomí, ale do roztomilé vláčnosti, takže se jen těšila, co s ní budou kluci dělat? A když se ráno po probuzení dohadovaly s kamarádkami, s kým která byla (v jakém pořadí) a vesele se tomu smály?

Na světě nebyl dost velký oceán alkoholu, aby v něm utopila svoji rozmrzelost. Jistě, nakonec si někoho vybere. Nejlíp snad někoho zcela neznámého, o kom si ještě může myslet, že s ním prožije něco hezkého. A kdyby to šlo, aby ráno vypadl a už nikdy se neukázal! Rozhodně nikoho z těch, kteří se už stihli znemožnit... Proboha, jak jsou všichni po ránu odporní!

Samozřejmě si všimla, že se něco děje. Jenom pitomec by si nevšiml. Vede to Veronika, takže to bude něco proti mně. Kéž by to bylo aspoň něco zábavného! Nikdo jiný není dost dobrý soupeř, aby s ním bojovala, aspoň teď o posledním večeru v roce. A kdyby šila něco proti jiným, zavolala by mě k tomu.

Co by mělo být, kdyby? Kdo si zaslouží zkřížit se mnou zbraně? No jistě, Julie z Baarfeltu. Tu bych si extra vychutnala, je hezčí než já, potvora žíhaná! Jednou jí ostříhám tu její parádu, ať vříská jak chce! Ještě pořád mě baví ničit krásné věci, na kterých druhým záleží. No ano, je to emoce, a čarodějka nemá podléhat emocím. Láska, nenávist, hněv, závist, to jsou pocity, které jenom zdržují a ničí vnitřní klid. Až na to přijde Verunka, bude mít kecy. Jako by ona nikdy nepodléhala emocím! Zejména já jí jdu na nervy, když udělám něco špatně. Nejsem dokonalá. Pořád ještě je hlavou cowenu ona, a já jsem její mladší sestra. Vychovává mě a já se vzpírám, to je zcela přirozené. Řekla: budeš jednička, kdybych tě k tomu měla dokopat! Dokáže to? Obávám se, že ano, ale nějaký čas to ještě bude trvat.

S Julkou ty emoce cloumají od plus do minus, rak cak nahoru a dolů. Užívá si to. Mrcha! Je tak krásná a chystá se na svou svatební noc. Snad jí to vyjde, i když to nebude takový zážitek, o jakém se jí zdálo. Bude zklamaná a přijde ke mně brečet. Možná ne první, bude obcházet všechny a každému se svěřovat, známe ji. Nádherná chytrá holka, škoda že s náma nebyla ve škole, perfektně bysme se sladily a dneska jsme mohly převálcovat celý svět, kdy by si řekl! Je schopná, zrovna zkouší něco předávat okolí a dost jí to jde! Jenže já si takhle hrála ve třinácti!

„Přemýšlíš, komu bys co provedla, princezno?“ zeptal se nějaký hlas. Ohlédla se; ukláněl se před ní kníže Baarfelt. Jeden z mála, kterého jakž takž snášela. Usmála se.

„Měla bych někomu něco provést?“

„Myslel jsem, že tenhle večer je k tomu určen?“

„Co třeba tobě?“

„Zkus to. Ale radil bych ti vybrat si slabšího soupeře.“

Už jen těch pár vět jí zlepšilo náladu. Souboje intelektu ji vždy bavily.

Zavěsila se do něj a šli na parket. Valčík? Výtečně, velmi vhodný na cokoliv!

„Myslela jsem, že tě Veronika z drápů nepustí?“

„Naopak. Požádala, abych šel trochu rozveselit její malou smutnou sestřičku.“

„Tak malá snad zase nejsem!?“

Pozorně a ostentativně si ji prohlédl a poměřil její velikost. „No, šlo by to.“

Vyprskla smíchy. Jeho slova byla dvojsmyslná, což milovala. Najela na dráždivý přízvuk.

„Veronika tě silně chválí. Jsi jeden z mála, kdo vydržel její hry.“

„A ona moje.“

„Jsou tak nebezpečné?“

„Většinou méně zkušené dívky šetřím.“

„Mě bys šetřit nemusel!“

Hleděli si navzájem do očí. Ty její byly veliké, černé a hluboké jako tůně. A velice chytré.

„Přesto tě musím varovat. Nelekni se!“

Plavali spolu uprostřed oceánu. Svíral ji jako při valčíku a nejspíš měl nějakou oporu, jinak by se utopila. Zvlášť šaty ji táhly ke dnu. Dokud ji nenapadlo se jich zbavit.

Trvalo to sotva pár vteřin. Ani nestačila vypadnout z rytmu.

„Hezký!“ vzdychla, „Taky jsem se učila iluzi, ale...“

„Tak to vydržíš i náročnější pokusy.“

Cítila, jak jí přesunuje ruku po šíji nahoru. Jeho ruce byly silné, teplé a laskavé. Měla ráda ruce mužů a všechno, co s ní dělaly. Nezlobila by se, kdyby...

Jenže on jí vnořil ruku do vlasů na zátylku. Byla tam trochu ostříhaná, to je na takovou práci lepší. Pocítila lehký úder energie; jeho ruka pronikla do její hlavy a začala se jí prohrabávat v neuronových spojích. Mazlil se s ní, hrál si s ní. Přehazoval jí spoje v mozkové kůře, jako kdyby přepojoval vysílačku. Absolvovala pár semestrů na lékařské fakultě a nějaké přednášky i na katedře fyziky, ale tohle netušila. Bylo to příjemné.

Potom se svět změnil. Světla, zvuky, vůně. Pocit příjemné vláčné podnapilosti, který mívala tak ráda. Když měla narozeniny, kluci naplnili vanu šampaňským a topili ji, aby se pořádně napila. Pak některého stáhla za sebou, víno stříkalo kolem a všichni se smáli...

»O to jsem bohužel přišel...«

Cítila, jak se prochází jejími vzpomínkami. Otevřel si její paměť jako obyčejné dveře, vstoupil dovnitř a vytahoval ze zaprášených pavučin ty nejkrásnější i nejtrapnější příběhy. Některými se mu pochlubit chtěla, jiné by nejradši ukryla či vymazala, ale před ním se nedalo nic schovat. Trápil ji tím, že vyhledával její holčičí tajemství; bojovala ze všech sil, ale marně. Konečně narazila na silnějšího soupeře; to ji opravdu bavilo.

»Tohle ti oplatím, až se to naučím...«

»Tak to zkus!«

Nabídl jí vstup do své paměti. Na první pokus zjistila, že je obrovská; obsahovala nejen jeho vlastní vzpomínky, ale taky znalosti jeho partnerek a možná i jejich předchozích partnerů. Kdyby se chtěla něco dozvědět, musela by najít konkrétní případ, trvalo by to dlouho a zatím se nedokázala snadno orientovat. Zkusmo našla jeho vzpomínky na Veroniku; a nalezla tam taky sama sebe jako drzé závistivé děcko, které nenávistně sledovalo sestřiny hry a tolik jí závidělo...

»Chudák Veronika!«

Oni věděli, jak to s ní cvičí. Schválně se před ní líbali a mazlili...

»Dělali jsme si z tebe legraci. Byla jsi roztomilá...«

Vybrala si chvíli, kdy se milovali, a šlehla je bleskem. Ze současna do minula, ale...

»Ale ty seš nějaká dobrá!«

Šlehl ji zpátky, ale jen tak silně, aby si toho nikdo kolem nevšiml. Přesto jí zavibrovalo celé tělo a dostala chuť bojovat až do svítání.

„Tohle jsi dělal s Veronikou?“ zeptala se šeptem, ale tak, aby to slyšel. Věděla, že ano, znala přece jejich vzpomínky, „Proč ne se mnou?“

„Bylas ještě dítě.“

„Teď už dítě nejsem! Proč jsi nepřišel dřív? Proč jsi mě nechal tak dlouho čekat?“

Věděla proč. Mnoho let bloudil světem, splétal neviditelné nitky politické hry, sloužil řádu, vyřizoval spoustu tajných operací a když se mu zastesklo po troše něhy, svedl nějakou krásnou ženu. Bylo jich hodně a Valérie je začala na první pohled nenávidět. Některé pak měly děti, a některé ty děti tančí pár metrů od ní. Konečně mám důvod se jim pomstít!

„Teda děvče, s tebou to cvičí!“

Valérie se rozhodla, že s Julií a ostatními si to vyřídí později. Teď je na řadě Tomáš.

„Co kdybych ti dala Výzvu? Nepřestanu, dokud tě nedostanu?“

„Budeš to mít těžké. Oženil jsem se...“

„Tvoji ženu... ale ne! Kdyby aspoň byla parťačka do Hry! Kdybych jí mohla pořádně rozbít nos nebo vyškubat vlasy... to sis musel vybrat takovou křehotinku?“

„Jenže já ji mám rád. To přece taky víš!“

„Jo, přečetla jsem si to. Stejně tě svedu, dřív nebo později!“

„Aspoň máš do budoucna nějaký životní cíl.“

„To teda mám! Vyhlašuju ti všecky války, jaký umím! A to si piš, že vyhraju!“

„Dneska večer určitě ne.“

„Taky se bojím. Za chvilku bude půlnoc. Chystáme krásnej ohňostroj...“

Tomáš se usmál. Znovu jí vsunul ruku do vlasů, dost pomalu, aby mohla něco očekávat.

Byla sluncem, které se blížilo k výbuchu. Čekala to, ale nemohla tomu zabránit; tak jen bezmocně sledovala, jak se každý atom jejího těla začíná rozpadat, až ji slapové síly rozervaly na kousíčky a rozprášily do všech končin vesmíru. V její blízkosti umíraly planety, celé světy hořely v černém ohni, miliardy živých bytostí zoufale křičely v okamžiku svého zániku. Byla to strašná bolest, ale zároveň nádherný, s ničím nesrovnatelný pocit.

Když se probrala, chvěla se jako v horečce.

„Co to bylo?“

„Výbuch supernovy. Malá ukázka, co tě čeká, kdybys vyhrála.“

„Tohle děláš všem holkám?“

„Jenom těm, co to vydrží. Ty jsi mimořádně odolná.“

Uklonil se a políbil ji na tvář. Potom odešel.

Valérie se ušklíbla. Svět byl opět nádherný a skýtal tisíce možností.


Přišla Veronika a usedla naproti. Žádná neřekla nic, jenom se objaly a chvilku se mazlily, zvlášť hlavami se třely jedna o druhou. Dlouho tak setrvaly.

Pak řekla Valérie: „Byl to dobrej plán.“

„Tvůj taky. Jenže Tomáš je lepší.“

Opět mlčely. Konečně řekla Valérie: „Je na čase s ní promluvit.“

„Jo. Ren, přiveď sem Julii!“

Renée byla zaujata tancem, ale tohle bylo zajímavější. Za pár okamžiků přišla i s Julkou. A hned nalila všem novou sklenici vína.

Julka se rozhlédla.

„Co jsem zas provedla? Že se tak tváříte!“

Veronika řekla: „Nic jsi neprovedla. Ani neprovedeš. Škoda.“

Julie pohlížela z jedné na druhou a úsměv jí zmizel z tváře. Tak řekla: „Řekněte mi to na rovinu!“

„Právě že ti to musíme říkat. Vymyslely jsme perfektní plán, pozvat tě na Como a doučit všechno, co jsi zmeškala.“

„Já vím. Nechodila jsem s váma do školy.“

„Jo, to je ta chyba. Ale učíš se rychle a jak to vidím, ráda. Chtěla bys poznat koupel v Ohni?“

„Dostala jsi chuť oholit mi hlavu?“

„Ani nevíš, s jakým potěšením bych si tě vychutnala. Ale teď to trochu ztratilo smysl.“

„Proč? Jsem pevně rozhodnutá strávit noc s Jankem Dunbarem. Potom si se mnou dělej, co chceš, ani se nebudu bránit!“

„Myslíš jako, že každá vezmeme jeden strojek a dáme se do sebe? Perfektní souboj! Myslím, že tě Renča naučila používat Energii, tak dělej, co umíš!“

„Zítra ráno? Jsem pro! Ale počítej s tím, že už nebudeš tak krásná jako teď!“

„Brzdi, kámoško! Řekla jsem, že to ztratilo smysl, a to je pravda. Skácel to tvůj drahý otec...“

Julie se zarazila. „Něco jsem přehlédla? Mluv a nedej na moje... nápady!“

„Holka má šanci krotit Oheň, když přijde do puberty. Možná jsi slyšela nějaký kecy o magické síle první menstruační krve panny, tak to je blbost. Nebo možná ne, ale nevíme, jak by se dala účelně použít. Ale ta panna je důležitá. Pod vedením starších holek může zkusit zapálit a ovládat Oheň, a dost často se jí to podaří. Na to čekají všichni ostatní a vykoupou se. Ve škole nosí všichni krátké účesy, někdy ultrakrátké. To jsou po koupeli. Před ní se holky z legrace navzájem stříhají, ale vliv na nic to nemá. Myslím.“

„V jednom mém snu jsme byly na prázdninách. Měly jsme takové hřebínky, jako má teď Renča, ale o hodně větší. Asi jako Ponny.“

„Ve škole není nikdo pořád. Když mu dají rodiče vědět, zajede si domů, nebo tam, kam mají v plánu jet oni. Když to ví předem, nechá si vlasy růst.“

„Ostatní mu to dovolí?“

„Nemysli si, že ke stříhání dochází co chvíli! Jasně, kdyby přijela holka s hřívou jako máš ty, hned by ji otravovali; ale když máš ježka, nikdo si tě nevšimne. To není žádná zábava, měla bys dost práce někoho ukecat, aby tě pěkně oholil. Potom taky existují přílby...“

„?“

„Když nechceš, aby ti shořely vlasy, nasadíš si přílbu ze speciálního kovu. Je jich několik, je to trochu protivné, protože ti silně svírá hlavu, ale je to možnost. Teda, stejně tě ostříhají, všecky vlasy se pod přílbu nevejdou. Nebo je necháš přečnívat a Oheň si je vezme. Přílby nosí starší holky, co potřebují dobře vypadat.“

Julie si povzdychla. „Nesměj se mi. Vymyslela jsem... už jsem si zvykla na myšlenku, že o ty vlasy přijdu. Ale když já, tak všichni! V první řadě ty... vy obě. Na Renče není co stříhat, ta se už postarala sama. Ale vychutnala bych si ty holky. Šlehla bych jim to jako dobrý nápad a zároveň, že to bude skvělá zábava. Už jsem zkusila...“

„My víme.“ Valérie se otočila a hleděla do sálu. Většina přítomných žen měla krásné večerní šaty s velkými výstřihy, teď se mezi nimi rozmáhala diskuse, která má větší a krásně tvarované poprsí. Předtím se někteří moc neznaly, ale holky se seznámí rychle, napily se na přátelství a hned se začaly hádat. Některé se už odvážily »pustit kozy z chlívka«, ty jejich výstřihy byly dost velké, aby to šlo. Ty nejodvážnější to vyřešily tak, že svlékly šaty, měly ještě spoustu spodniček a košilek a různého jiného spodního prádla. Ale jak to vypadalo, časem se ho zbaví taky a budou se chovat přirozeně.

„A víš, že to není úplně blbej nápad? Já bych měla takovou chuť to udělat...“

Julie neřekla nic, jenom udělala ten správný obličej.

„Neváhala bych ani chvilku, kdybysme měly schopnou holku. Ale nemáme.“

Tak Julie poněkud povadla.

„Vlastností Ohně je, že sežehne téměř všechno. Kov, kámen, beton, přímo s potěšením neživé součásti člověka. Máš hezký dlouhý nehty, o ty bys taky přišla. Na oplátku ti zatáhne všecky šrámy a odřeniny, z větších zranění zůstanou jizvy. Neničí pravé zlato a různé slitiny v přesných poměrech. Neničí přílby, o těch už byla řeč. Zapálit se dá trojím způsobem. Existuje několik mís, takových... skoro lavórů. Když chceš vstoupit do plamene, musíš do mísy individuálně, jedna po druhé. Potom se dá zapálit ve volném prostoru na přírodním kameni. Vyžíhá sice větší kruh, ale to celkem nic nevadí. Na Como je místo, kde se to dělá tradičně. Tam může víc lidí dohromady. A potom je ta místnost. Slyšela jsi někdy o olověných komnatách benátských? To je vězení, ale vzniklo z nepochopení, samotné olovo nic nezachrání. Ve slitinách by mohlo, ale je málo míst, které by udržely čarodějku. Špičkovou.“

Julie pozorně naslouchala. Hodně těch věcí už věděla, jenom si nemohla vzpomenout odkud.

„Místnost, říká se jí Komnata, je vyložená kovem. Speciálním. Možná bysme dokázaly... jednou uděláme takovou na nějaké další škole, ale vyžaduje to hodně peněz a složité postupy. Tam se naženou všichni, kdo chtějí a mohou. Některý holky si s potěšením nechají oblečení. Ostříhaný jsou jak která, ale... to je vlastně fuk. Musí tam být panna, která Oheň zvládne, čarodějka, která to řídí a holka, která má vloženou databázi.“

„Jako třeba já!“ hlásila se Renée, dokonce zvednutou rukou.

„Všichni, kdo se mají zúčastnit, se tam sejdou. Nacpou, klidně těsně vedle sebe. Je nutno pořádně zavřít dveře, aby nepronikl ven, spálil by celý objekt. Čarodějka zkontroluje situaci, pak panna zapálí Oheň. Ve zlomku vteřiny naplní celou místnost, všechno hoří. Zabolí to, když na tobě hoří šaty, vlasy, odumřelá kůže... no, zvykneš si. Ty máš všelijaké mučení ráda, tak si to budeš užívat. Kdyby ti vytryskly slzy nebo ses počurala, to Oheň spálí taky. Zkušený holky si něco strčí do dírky, je legrační, když to shoří přímo uvnitř...“

Na princeznách bylo vidět, že to už každá vyzkoušela, a že je to zábavné.

„Oheň hoří zhruba minutu. Během té doby provede čarodějka mentální přenos. Nemusí nikoho hypnotizovat ani stimulovat, Oheň všechny propojí. Jenom dá impuls nositelce Databáze a ta uvolní obsah své paměti. Během té minuty se všechny informace přenesou ostatním. Všem přítomným. Čarodějka může také přenést něco, co si připravila, když to umí. Potom se Oheň uhasí a všichni se vzpamatovávají. Mohou být vyčerpané, dezorientované, zmatené nebo v nekontrolovatelné euforii. U každého to trvá různě dlouho...“

Renée uznala za vhodné dodat: „Zvláštní účinky to má na kluky. Dostanou na nás chuť. Konkrétně na první holku, která je po ruce!“

„Jo, a jelikož holka má ty chutě taky, tak se ráda nechá. Vzniklo tak pár dost dobrých vztahů – a taky pár panen přišlo zbytečně do zkázy!“

„Je dobře otevřít dveře a pustit malý děti ven. Kluci se občas neovládnou a je jim fuk, co je to za holku. No, snad jestli je dost velká...“

„Když seš tam s někým, je lepší si ho pohlídat. Ono je to mimořádně pěkný, oba jste nabuzený...“

Rozhodně dosáhly, že se Julie začervenala. Normálně už jí ty řeči nevadily, ale teď si to představovala.

„Od tý doby kluka mimořádně vzrušíš, když seš čistě oholená.“ řekla Renée, „Sebe ostatně taky. Holky se taky krásně mazlí, na každou chlap nevyjde...“

„On je každej nažhavenej už předtím, když to zažil víckrát,“ smála se Veronika, „Hodně lidí si dá předtím pořádnou rvačku, ale fakt drsnou, když máš třeba rozbitý rty, nos, obočí... holky hodně rády koušou. Na poprvé není nic moc, když ti Oheň čistí rány, ale časem si to vychutnáš...“

„Jak dlouho jsi to dělala?“

„Měly jsme dobrej tým. Já a Freya jako čarodějky, panny byly různý, databází jsme měly několik, ale Renča byla nejlepší. Asi ještě je...“

Renée se jen hrdě usmála.

„Pro pannu je to nejnebezpečnější. My velký ledacos snesem, ale ona je malá holka! Většinou hromadnou udělá, když pocítí, že už začíná ztrácet sílu. Pokud to pozná. Nemusí být moc chytrá, a bývá trochu zmatená. Každý je individualita. Když kluci poznají její osobnost, často se do ní zamilují a chtějí ji získat. A někdy to dokážou.“

„A co ona?“

„Přestane se bránit. Užívá si to. Jakmile pozná, že přišla o schopnost krotit Oheň, není už proč bojovat.“

„Tohle jste všechny zažily?“

„V různých variantách. Třeba Valérie se dokázala zneviditelnit. Nebo co jsi přesně udělala...“

„To já se nebránila,“ smála se Renée, „Věděla jsem, že už nebudu panna. Těšila jsem se!“

Julie dala najevo trochu... rozladění, nebo čeho.

„Jo, to taky. Ale na další stupně. Slíbily mi, že mě začnou cvičit na d-bázku. Já věděla, že jsem pitomá a na wézetku nemám, ale bazička jsem slušná, ne?“

Julie si uvědomila, že jejím termínům rozumí, i když jí je nikdo nevysvětlil. A taky už věděla proč.

„Když jsi mě učila používat blesky, co všechno jsi mi předala?“

„Jak to mám vědět? Umím předávat sama, ale v blocích, co si stáhneš, to máš. Ty seš hodně vnímavá a jsme kámošky, to jde samo...“

„Přesto bych ráda věděla, jak to přesně funguje.“

„To my taky. Renčo, chceš to říct sama, nebo mám já?“

„Tak teda, s každou holkou se dělají testy. Ještě před zkouškou, pro jistotu. Zhruba se zjistí, na co by se mohla hodit. Na bazičky je dobře, když holka není moc chytrá, mohla by dělat ve znalostech zmatky. Nejlíp když vůbec nechápe, co do ní uložily. Já vím, že jsem pitomá a nic neumím, a je mi to celkem fuk. Ještěrky taky prošly školou, ale po třech seancích došly k názoru, že už umí dost, a vypadly. Teda, ono je dobře seance opakovat, minimálně třikrát, aby se to zafixovalo. Opakování je matka moudrosti, se říká. Víš dobře, že jsi dostala pár propojení, chvilku sis to pamatovala, ale potom se to zklidnilo a musíš všecko pracně dolovat. Nebo ti to znenadání naskočí...“

„Ano, to jsem si všimla.“

„První seance, to jsou holky malý a zmatený. Najednou umějí číst a psát. Teda... vidí text a rozumějí mu, nechápou, jak k tomu přišly. Ony teda chápou, protože jim to wézetka řekne, a potom s nima začíná dělat testy. Kolik si pamatují, kolik na první ťuknutí, kolik se dá vydolovat... na ničem z toho nezáleží, ale vznikají všelijaký tabulky. Já měla testy moc ráda. Ono když se dlouho nic neděje, začneš se nudit. Pak to některá dostane a začne se blbnout. Zkusí si Oheň, jde jí to, tak princezny přijdou plešatý a my dole se těšíme. Chápeš?“

„Docela dobře. Co je mezi tím?“

„Převážně bojovej výcvik. Rvačky a hry všeho druhu. Kdo chce, může si číst nebo studovat, ale já toho moc nepřečetla. Radši jsem šmírovala velký holky...“

„Jde o to, že když přestaneš být pannou, přestane ti záležet na tom, kolik máš partnerů,“ řekla Veronika, „Znáš hodně sympatických kluků a chtěla by sis je přečíst. Tak si některýho pozveš do pokojíčku a pěkně se s ním pomiluješ. Po pořádným orgasmu se propojíte, prostě spojíte mysl. Většinou tě to naučí starší kamarádka, s holkou to jde taky...“

„Aha...“

„Vidím, že tě to taky nepřekvapuje. Prostě si přečteš každého, kdo se nechá. Kluci hodně rádi, baví je to. Holky vlastně taky.“

„Jenže,“ namítla Valérie, „Většina kluků je fajn, když s nima chceš kamarádit. Jenže nechat si ho natrvalo, to bys neskousla. A taky on by tě nesnesl.“

„Žít s čarodějkou je náročný. Proto ani jedna z nás není vdaná.“

„Leda si vzít někoho úplně blbýho, ale pořádnýho nabíječe!“ řekla Renée, „Taky z nich vysáváme Ëčko, ale to přece víš.“

„Jenom jsem nechápala, že si to nechají líbit...“

„Co by ne? Může si dělat s mým tělem, co ho napadne, může se mazlit nebo mě mlátit, všecko jedno. Když mě rovnou nezabije...“

„Ona některá WZ by zasloužila rozemlet na masovým mlejnku za to, jak s klukama zachází...“

„Copak je ti nepříjemný, když z tebe někdo cucá Ëčko? Kluci to mají rádi. Ráno se sice motá jako pitomej a kamarádi se mu smějí, ale ve skutečnosti mu závidí!“

„Kdo zažil sex s čarodějkou, nikdy na něj nezapomene!“

Julie se opět zachmuřila.

„Neboj, budeš taky taková. Už bys byla, kdybys tam byla s náma.“

„Jo, chápu. Ale to už nenapravím.“

„Právě, že jo! Teď poslouchej. Jseš z Baarfeltovy krve, a Tomáš je Mistr Čaroděj, absolutní špička. Něco jako Pietrangelli, ale ten je starej a už nic nedělá. Odhaduji tak tři sta let, to nikdo neví přesně. Tomáš je mladej a sexuálně výkonnej, to konečně vidíme na tobě. Tak jsme vykoumaly, že ho vylákáme do Školy a necháme předat jeho databázi všem, hlavně nám. Moc by nás to zajímalo, má znalosti a zkušenosti, který my nemáme. Počítaly jsme taky s tebou, jestli už budeš vdaná a oplodněná. Tak někdy na jaře...“

„Já mlčím – jenom tiše žasnu.“

„Slezly bysme se ve škole a čekaly, až budeme mít vhodnou pannu. Nebudeme mít Renču, škoda. Taky Freyu a Janu, co se dá dělat. Budeme muset založit novou školu na tom vašem ostrově, to má ale čas. Měly bysme Tomáše. Může si to uložit do jiný bazičky, snad tam nějakou mají. Minimálně třikrát opakovat, aby se to fixlo. Slíbila jsem mu za to sex se všema holkama, na který mu padne zrak, já to zažila a byla to nádhera. Taky jsem od tý doby největší hvězda cowenu...“

„Asi bych se měla morálně pohoršit. Nebo nemusím?“

„Dokonce jsem mu slíbila, že si nás může oplodnit. Teda mě a Vali, ta s ním ještě nespala, ale moc by chtěla. Tomáš taky rád, dělá hezký děti a nepředstavitelně chytrý. Ono je to tak, když má holka v bříšku malýho sviště a projde seancí, někdy se mu to zapíše a už se s tím narodí. Proto by bylo dobře, abys už měla dítě...“

„Teď už se začínám opravdu děsit. Dítě se znalostmi čaroděje?“

„Neboj, ono trvá dva tři roky, než to rozpohybuje. Nevím jistě, co vyváděla s Denisem jeho máma, když se narodil, ale je snad špatnej?“

„Teda... malinko potrhlej. Ale tak roztomile.“

„Ty seš taky roztomile praštěná, to je dědičný. Já bych chtěla mít s Tomášem nějaký děti. Pokud možno co nejvíc!“

„Tak teď nevím – mám tě obejmout nebo praštit?“

Vrhly se na sebe a objímaly se všechny, ale to samé probíhalo všude, holky i kluci se objímali, líbali a kontrolovali pružnost prsou dívek, a kam sahaly ty, je snad jasné.

„Plánovala jsem to tak: první večer, co přijedeš, ti konečně pořádně oholím všechno, co půjde, dlouho a pomalu, aby sis to užívala. Počítám, ty mně taky, přiberem i Verunku a všecky, co včas neutečou. To už budeš velká holka, tak si dáme mazlení a propojení. Naučím tě číst mysl partnera, u tebe bude stačit naťuknout. Asi ti předáme velení, můžeš si s náma dělat, co chceš. Jinak koupání, opalování, bojový hry a sex. Víš, jak je krásný milovat se pod sluncem na vyhřátý skále, a před diváky? Tak krásně dráždivý...“

„Počkej, zadrž! Říkáš, že chceš mít sex s Tomášem... blbě se mi to říká, ale je to můj otec! Doufám, že nepočítáš i se mnou?“

„Vidím, že se na to klepeš, ale asi budeš muset překonat nějaký zábrany. On určitě taky, až takový hovado není... leda v noci, kdyby si tě spletl...“

„Já tě fakt praštím!“

„Klidně. Ale jednou budu mít tvoje maličký sestřičky a bratříčky. Už jsem se pevně rozhodla.“

„Jasně. A co on na to?“

„No právě! On to celý skácel! Před chvilkou mi zkopíroval do paměti celou svou databázi! Takže teď ho teoreticky vůbec k ničemu nepotřebujem!“

„Leda na ty děti.“

„Julko, ty seš přesně stejná potvora jako my! Tvoje morální rozhořčení potrvá, jen dokud tě bude příjemně vzrušovat. Pak si to rozdáš s každým...“

Julie ji šlehla bleskem. Do levé prsní bradavky, trefila se přesně. Vali vyskočila od stolu, vztáhla ruce a šlehala do ní, co šlo. Julka byla do pasu nahá, chytala to všechno a dost to bolelo, ale statečně odrážela. Veronika se nenechala zahanbit a přidala se, takže Julka bojovala proti dvěma. Renée uvažovala, zda by se neměla dát na její stranu, ale pak se na to vykašlala a šila spravedlivě do všech, jak se jí namotaly do cesty.

Kde se vzala, tu se vzala, Julii přišla na pomoc Jana, z jejích prstů sršely blesky téměř viditelné, takže byly dvě na dvě a jedna nezávislá. Jenže Janě přišla na pomoc Ještěrka Patty; to byl impuls, aby všechny ostatní Ještěrky nechaly všeho a přišly se prát. Veru si nenechala ujít příležitost seknout sestru, Vali zaječela vzteky a vrátila jí to. Takže Jana napadla Julku, ne kvůli spravedlnosti, ale prostě chtěla. A pak nastala honička a boj všech proti všem, hlavně nejlepším kamarádům.

„Holky, naučte mě to taky!“ škemral Denis.

Valérie ho prošlehla, že mu málem odpadlo maso od kostí. Potom ho sevřela v náručí a přitiskla si jeho hlavu k svojí. Ještě vřískal, ale to jak se mu to líbilo.

Stejně rychle jako bitka začala, taky skončila, všichni se začali objímat a líbat. Hosté, kteří naprosto nechápali, co si princezny tak najednou udělaly, došli k názoru, že si prostě chtěly zahrát, tak se zase uklidnili.

„Ani jsem nevěděla, jak jste dobrý,“ pochválila Veronika Ještěrky, „S váma bych se fakt nebála jít do války!“

Patty se hrdě vypjala. „Jsme Ještěrky, garda své císařovny!“ kývla směrem k Dianě, která prozatím moc nepochopila, „Ukaž mi nepřítele a my ho rozsápeme na cucky!“

„Klid, zatím je to cvičení,“ uklidnila ji Veronika. Bylo vidět, že Ještěrky jsou zklamané, ale nevadilo jim to, už si zvykly.

„A mejdan pokračuje!“ zvolala Renée, „Teď se ožereme, až nám slezou nehty a chodidla se zatnou v pěst!“


Julie byla naštvaná. Nejvíc ji urazilo podezření princezen, že se nechá vláčet emocemi a každou chvíli mění náladu podle toho, co jí zrovna přelítlo přes nos. Já že jsem rozmarná? Jak se vůbec opovažujete mě podezírat, když samy jste... ani nemluvit! No počkejte, já vám ještě ukážu!

V tomto rozpoložení přijala výzvu nějakého mladíka k tanci, ale moc dobré nálady jí to nepřidalo. Celou dobu jí roztouženě koukal na prsa a moc rád by si na ně sáhl, ale netroufal si. Bál se jednak jí, jednak svých ctihodných rodičů a nejvíc dívky, kterou by moc rád sbalil a dokonce se s ní oženil, ale nebyl si jist, zda ho chce či nikoliv; občas byla milá, jindy protivná, a kdyby si všimla, že se moc sbližuje s řádovou princeznou, měl by po žížalkách. Julie si nebyla jistá, zda se jí líbí nebo ne, byl celkem hezký, ale tak prostomyslný! Políbila se s ním na přátelství, na chvíli se k němu přitulila hlavou a přečetla si ho. Nevytahujte se, kačeny, že jenom vy umíte spojení myslí, já to umím taky a tenhle pitomeček je čitelný daleko snadněji než vy! Poradila mu, aby šel na tu husičku tvrdě a nešetřil ji, nejlíp si ji odlákat někam do soukromí a vyvinout něžný nátlak. Nejspíš se nechá, a kdyby se mu podařilo na první pokus ji oplodnit, nemůžou už nic jiného než mu ji dát. Její rodiče mají rozsáhlé pozemky, několik činžovních domů a úspory v bance, štěstí mladého páru nestojí nic v cestě.

Nejvíc Julii hnětlo, že nemůže uskutečnit svůj plán a ostříhat všechny, co tu jsou. Když už se na to odhodlala, zkazí to zrovna ty, na které spoléhala! Na silvestrovský ples přišla řada lidí významných a bohatých, přivedli s sebou svoje krásné dcery a elegantní syny a tak trochu spoléhali, že se mládež seznámí a třeba si někoho najde. Ne z řádu, rytíři jsou trochu zvláštní povahy, ale z jiných vážených rodin. Všecky ty holky jsou načančané... teda byly. Teď se napily (omluva pro jistou rozvernost!) a povolily uzdu svým pudům, hlavně odložily tolik ze svého oblečení, kolik je možno považovat za únosné. No, některé trochu víc. Kluci už jsou taky jenom v košilích. Kdyby se svlékly...

Ano! To mi nikdo nezakázal! Dokázala bych vyvolat pocit, že se všichni mermomocí chtějí svléknout, že jim oblečení vadí, je jim nepříjemné? Ale pozor, u starších, dejme tomu nad třicet, to bude jenom pocit, u mladších neovladatelná touha! Takže rodiče ovládne názor, že je to správné a příjemné, a mladí prostě v oblečení nevydrží. Můžou si nechat šperky, to postačí. Stejně se po půlnoci půjdeme všichni koupat, jsem rozpálená jako kamínka, krásně si zaplavu v ledové tříšti. A ty kočičky se mnou! Mohla bych je nechat vykoupat v těch parádních šatech, ale to si nechám na někdy jindy, však ještě bude příležitost!

S chutí si nechala nalít velkou sklenici horkého punče. Vida, jak mi mozek skvěle funguje, když jsem naštvaná! Vlastně ano, jsem náladová, ale je to tak příjemné, občas si zazlobit! Tak jo, zase mi něco udělejte, a já to přebalím, převážu růžovou stužkou a pošlu dál! Budu jenom ráda!


»Veru, Julka zas pěkně vyvádí! Neměly bysme ji usměrnit?«

»Ale co, nech ji! Zatím jsou ty její nápady docela zábavný!«


Julie se zasnila. Nejkrásnější chvíle pro tělesné spojení nadejde o půlnoci, ve chvíli, kdy začne zvonit velký zvon katedrály. Přidají se k němu všechny ostatní zvony, za okny se rozzáří slavnostní ohňostroj a my se budeme milovat... Mystická chvíle! Už se ničeho nebojím! Chci tě, lásko!

Rozhlédla se po sále. Mladí vymysleli skvělou zábavu, hráli na honěnou a kdo byl chycen, musel dát fant, něco ze svého oděvu. Dospělí pobaveně přihlíželi, nikdo se nezlobil. Ještě to trochu přikrmila, ctihodné starce nechala bokem, na jejich ztučnělá nebo seschlá těla nebyla zvědavá, ale mladí... Ano, ty chci! Že bych si šla taky hrát?

Přiběhla si pro ni Jana, a Julie se s potěšením zbavila všeho, co ještě zbývalo. Vlastně ta krétská sukýnka byla docela nepohodlná, pryč s ní! Jak příjemné je chodit docela nahá! A jak skvěle mi bude zítra, až budu ještě ke všemu do hladka oholená! Vlastně... nebudu. Leda že by Janek... to je nápad! Až budeme odpočívat po milování, poprosím ho, aby mi ostříhal vlasy a potom mě celou oholil! Možná se mu nebude chtít, ale slíbím mu, že tutéž službu prokážu potom já jemu, a budu tak dlouho otravovat, až to udělá. Konečně! Nevýslovná rozkoš! Potřebuju k něčemu Valérii a Veroniku a jejich Oheň? Ani náhodou, velké Očištění provede můj muž, a potom vstoupím před zraky všech zářivá jako alabastr...


Čas se ještě víc pohnul a hry princezen pokračovaly; některé už byly oblečené jen do svých šperků a moc se jim to líbilo. Méně už nic netušícím hostům, kteří přišli neinformováni a byli do hry vtaženi, aniž jim dostatečně vysvětlili pravidla. Protože ale není radno odporovat dcerám velmistra, nedali najevo nesouhlas a pro jistotu poslechli.

„Blíží se k půlnoci,“ řekl mi Tawarr, který přišel zkontrolovat situaci, „Hlídáš toho člověka?“

„Jak vidíš, pořád tančí a baví se. Sleduju ho na každém kroku; zatím nedělá nic podezřelého. Do sklepa se nikdo nepokusil jít?“

„My taky hlídáme dobře! Nestarej se!“ řekl a naštvaně odešel.


Blížila se půlnoc. Julie si přišla promluvit s Janem Dunbarem.

„Koukám, že se moc nebavíš, a když, tak o politice. Taky bych si s tebou chtěla o něčem promluvit...“

„Jistě, moc rád. Hned, jak skončí ta slavnostní část... Teď musím nutně mluvit s Charrym.“

„Já s tebou taky musím nutně mluvit! Pojď někam... kde budeme sami!“

„Já vím a chápu to, ale... opravdu to nemůže tu chvilku počkat?“

Julka se nasupila. „Může! Vlastně... možná to ani není tak důležité... když nemáš čas.“

„Jasně. Hned, jak to s ním dohodnu, se ti budu věnovat!“

Jan Dunbar přišel k Charrymu. „Přišel jsem ti říct... přišel jsem tě o něco poprosit. Kdybych... co by se stalo, kdybych ti řekl... požádal... jít s tebou do Arminu? Vzal bys mne?“

„Že o tom pochybuješ! Velice rád; budu potřebovat schopného člověka, který by dohlížel na dodržování zákonů a tak...“

„Ne! Prosím tě, ne!“ Jan sepjal ruce, „To ode mne nechtěj, mám už po krk takového života! Chtěl bych už jednou být skutečným člověkem; mít svoji práci, přátele, úctu spoluobčanů! Chci orat pole, sít obilí a sklízet, být sousedem jako druzí, po práci si zajít do hospůdky popít piva a plácat hlouposti s váženými strejci... ne být neustále ve střehu a přemýšlet, co od koho můžu čekat zlého a co sám nastrojím na druhého! Nechci se stýkat se zločinci a darebáky ani s těmi lotry, co mi dělají nadřízené! Chci žít jako člověk, rozumíš, konečně se moci zpříma podívat poctivým lidem do očí...“

Janovi skanuly po tváři dvě slzy; možná mluvil hlouposti, ale Charry jej chápal a věděl, že říká pravdu, kterou by nikdy jindy neřekl. Položil mu ruku na rameno. „Dobrá, Janku, nebudu to od tebe chtít. Můžeš si dělat, co se ti zlíbí. Ale tobě samotnému nebude smutno? Máš ještě nějaké nevyrovnané účty s těmi lidmi, vzpomínáš?“

„Snad,“ sklonil Dunbar hlavu, „Ale myslel jsem na to dlouho... Víš, kdybych dostal ženu, kterou mám rád a která má ráda mne, potom bych se třeba vzdal své pomsty. Odpustil bych jim, ačkoliv si to nezaslouží. Je to nízké a vůbec ne vznešené, vzdát se svého ideálu; ale kdyby mě měla ráda, potom... potom už by to nebylo tak nízké a hanebné...“

„Co na to říká ona?“

Jan sklonil hlavu ještě níž. „Cožpak jí mohu říct... copak si vůbec můžu myslet, že by mě měla ráda? Člověka jako jsem já? Je krásná, vznešená, bohatá... a já...“ zmlkl a rozhodil rukama, jako by se vzdával takových snů.

„Zeptal ses jí? Co odpověděla?“

Jan mlčel. Charry mu chtěl pomoci, tak dorážel dalšími dotazy, ale to už Dunbar neodpovídal a hleděl strnule do jednoho bodu. Když už ty otázky byly příliš důvěrné, mávl rukou: „Ale – nechme toho! Nemá význam teď o tom mluvit. Promluvíme si někdy jindy, až bude vhodná chvíle...“

„Tak se aspoň napijeme, ne?“

Napili se a Janek trochu ožil. „Taky musím ještě promluvit s Baarfeltem. A po půlnoci se budu věnovat Julii. Něco chtěla, asi zas nějaký šílený nápad...“

„Jo, je to fajn holka. Tak ať jste spolu šťastní!“

Pozvedli sklenky. Na věži se ozvaly první údery zvonu.

Půlnoc byla pro lidi velmi významná chvíle; když začal odbíjet orloj na hlavní věži, skoro všichni se vyhrnuli ven, aby sledovali slavnostní ohňostroj. Ze všech střech vyletovaly barevné rakety, na hlavní věži se počalo otáčet ohromné, jiskrami sršící kolo, na bočních věžích vzplanuly ohně a z nich se kroutili barevní hadi na všechny strany. Lidé zpívali, jásali a připíjeli si; ani moc neuskakovali před jiskrami, jak na ně padaly. Dokonce se zdálo, že i hvězdy na nebi tančí jako ty, které vystřelovala do výšky lidská ruka.

Stál jsem vedle Pierra; ten pozoroval ohňostroj s ostatními, ruku položenou okolo ramen té dívky. Vedl ji zpátky, pošeptal něco do ouška a postrčil ji do sálu; pak zadržel jednoho ze svých mužů a řekl mu nenápadně: „Už tam ani nechoď! Za chvíli začne náš ohňostroj...“

Protáhl jsem se k Reggiovi; ten vydal Tawarrovi rozkaz a vzápětí se všechny šelmy počaly pohybovat různými směry; během chviličky jsme obsadili všechna stanoviště vojáků a různé klíčové body zámku. Já, Reggio, Tawarr, Ao Harrap, Tannarr, Dévi a Džaín jsme zůstali po ruce u vchodu do podzemí.

Ohňostroj skončil a lidé se vraceli do sálu, se zpěvem a plni nadšení. Služebnictvo zatím naplnilo všechny číše; don Diego jako hostitel pozvedl první sklenici a pronášel trochu kolísajícím hlasem novoroční přípitek všem věrným přátelům a bratřím.

Pierre de Warnais a druhý muž rovněž vešli do zámku, ale nešli do sálu; seběhli rychle dolů do sklepení a slyšeli jsme, jak klíč zaskřípěl v zámku. Počkali jsme, až za sebou zavřou dveře, pak jsme seběhli dolů také my a připravili se. Trvalo to snad dvě minuty a oba byli zpátky, uprášení a špinaví; Pierre otevřel dveře a zarazil se, když mne spatřil. Stál jsem proti němu ve dveřích; na chvíli se v jeho tváři objevil strach, ale vzápětí řekl: „Co tady překážíš? Jdi stranou!“

Ustoupil jsem; sotva ale udělal dva kroky, podrazil mu Tawarr nohy a vzápětí mu Reggio padl na prsa. Současně Ao Harrap skočil po tom druhém; ten sice jaguára srazil stranou, ale to už na něj padl Džaín a svou váhou jej přitiskl k zemi.

„Tannarre, přiveď Tomáše a Diega!“ vykřikl Reggio; zatím Dévi prohledávala oba ničemy a sebrala jim revolvery z pouzder. Jiných zbraní neměli.

„Zatracené bestie,“ křičel Pierre de Warnais, „Okamžitě nás pusťte! Co si to dovolujete...“

„Aflargeo, prohlédni ten strojek!“ řekl Reggio, ale než jsem to mohl udělat, ozvaly se na schodech Denisovy kroky. Zřejmě stejně jako my hlídal podezřelé a když zjistil, co se děje, přiběhl. Měl pořád ještě nakadeřené vlasy, nalíčený obličej a šperky, jen svlékl většinu dívčí parády.

„A podívejme,“ řekl s úsměvem, „Rybičky se chytily!“

„Ty poroučíš těm blbým zvířatům?“ ptal se Pierre, „Tak jim řekni, ať nás okamžitě pustí!“

„Jistě, rád. Ale proč?“

„Copak nevidíš, že nás chytili?“

„To je v pořádku. Oni tady hlídají, tak museli.“

„Jenže já jsem řádový voják, copak nevidíš? Jsem Pierre de Warnais, přece mě znáš, ne?“

„No, znám tě. A co?“

„Ten kluk je úplně blbej,“ řekl druhý muž německy, „Proboha, nakecej mu něco, ať jsme pryč!“

Denis nedal najevo, že by té řeči rozuměl. Se zájmem sledoval, jak Reggio a Džaín pevně svírají zajatce a vrčí na ně.

„Prosím tě, pochop,“ škemral Warnais, „Chytili nás omylem, taky my jsme tady na hlídce! Jsme přece kamarádi, ne?“

„To těžko. Maminka říkala, abych se nekamarádil s lumpama.“

„Ale to bude nějaký omyl...“

„Zvlášť s takovejma, co vyhazujou do povětří kláštery.“

Německy mluvící muž si ulevil sprostou kletbou.

„A říkají neslušný slova. Že prej bych se od nich zkazil!“

Teď už zaklel i Warnais, ovšem francouzsky.

„Tak koukám, nebožka maminka měla pravdu...“

„Poslouchej, chlapče,“ zkoušel znovu Warnais, „Jak dlouho nás tady ty prašivý kočky budou držet?“

„Dokud nepřijde můj otec, velmistr Baarfelt. Potom vás postaví před soud a když to nikdo nebude zdržovat, ráno můžete viset.“

„Ale proč? Za co?“

„Vy nevíte, co jste provedli? Za pokus o atentát!“

Němec opět něco řekl, ale Warnais zasyčel: „Drž hubu, idiote!“

Na schodech se ozvaly další kroky: Tomáše Baarfelta, Diega Mendozy a několika strážných. Diego byl v bílé sutaně Velmistra, ale v obličeji rudý jako krocan samým rozčílením.

„Co se to tady děje?“ vykřikl sípavým hlasem.

„Tihle dva umístili v podzemí pekelný stroj,“ hlásil Denis, „Teď zřejmě chtěli vyhodit zámek i s námi do povětří...“

„Pekelný stroj?“ Diego zfialověl ve tváři a zdálo se, že se dusí; zapotácel se a přitiskl si dlaň na srdce. Zato Tomáš se protáhl okolo Džaína a jeho zajatce, vběhl do skladiště a hledal; ukázal jsem mu cestu, tak vytáhl aparát z úkrytu a přinesl.

„Klid a rozvahu, přátelé,“ řekl, když si jej prohlédl, „Bouchne to až za pět minut. Do té doby máme čas ho zneškodnit!“

„Ono to vůbec nebouchne,“ smál se Denis, „Koukni!“ Sáhl do útrob strojku, nevšímaje si toho, že rozhýbal jeho páčky a vytáhl knoflíček od košile, který tam nacpal místo roznětky, „To jsem tam dal, aby to nevybouchlo. Už před třemi dny...“

„Ty spratku...“ zasyčel vztekle Warnais.

Don Diego jenom sípal a modral ve tváři.

Denis se sklonil k zajatci a smál se mu do očí. „Víš, já jsem Baarfelt. Nemáme ve zvyku nechat se zabít kdejakým hlupákem...“

Ten smích vrátil sílu i Diegovi. Odsunul Reggia, chytil Pierra za krk a postavil rázem na nohy. Ten se chtěl vykroutit a dát na útěk, ale Diego jej svýma tlustýma rukama sevřel, že počal lapat po dechu.

„Tak starý ještě nejsem, abych nezakroutil krk takové zmiji! Mluv, zrádče, proč jsi to udělal!“

„Vyliž si...“ zachroptěl Pierre, „Nic neřeknu!“

Diego jím mrštil proti stěně; Pierre se na ní rozplácl.

„Kdo tě poslal? Kdo nás chce zabít?“

„Znáš snad někoho, kdo vás nechce zabít?“ pronesl Warnais rty potřísněnými krví.

Velmistr zafuněl vztekem. „Odvést k výslechu! Uzavřít brány, obsadit strážní stanoviště! Možná má někde komplice!“

„To už jsme zařídili,“ řekl Reggio, „Naši obsadili všechna místa, kudy by mohli utéct. Určitě je pochytají...“

Don Diego se uměl rychle rozhněvat, ale taky se rychle ovládl. „Udělali to dobře, Tomáši. Jak vůbec poznají nepřítele?“

„Po čichu. Každý člověk vydává specifický pach; souvisí to s energií, jakou emituje. Kladnou nebo zápornou; šelmy cítí naši auru daleko líp než lidé. Když potkají někoho, kdo je naladěn nepřátelsky, sledují ho nebo rovnou zabijou.“

Strážní se ujali povinností, ačkoliv byli poněkud opojeni vínem i nadšenou náladou; šelmy proto neustále hlídaly. Postupně přicházeli další a přiváděli Warnaisovy muže. Vyvedli jsme všechny do haly, kam ale přicházeli taky lidé ze sálu; někteří to považovali za další zábavu, jiní chápali, co se děje a rozhořčeně vyžadovali co nejpřísnější potrestání.

„Budeme je soudit!“ řekl don Diego, „Vyslechnu je okamžitě!“

„Ten soud bych odložil,“ upozornil Tomáš, „Většina lidí je dost opilých... nevím, jestli...“

„Opilých?“ zamračil se velmistr, „Tak teda dobře...“

Sevřel ruce a propletl si prsty; zavřel oči a hlavu sklonil na prsa. Pocítili jsme, jak z jeho tučného těla tryská energie, tak jsme se připravili, ale lidi zasáhl úder většinou nepřipravené; mnozí křičeli bolestí, někteří dokonce upadli. Ale když bolest v hlavě pominula, všichni cítili, že jsou střízliví a jejich rozum je vyjasněn, jako by v životě nepožili kapku alkoholu.

„Chce ještě někdo tvrdit, že nic neumím?“ ptal se Diego Tomáše.

Tomáš dostal tu ránu sice slabou, ale přece jen citelnou.

„Já jsem nic takového jakživ neříkal!“ bránil se.

Snad nejvíc to vyděsilo Pierra Warnaise; do té chvíle měl určitou naději, že se mu povede nějak uklouznout. Teď již věděl, že stojí tváří v tvář svrchované moci. Že prohrál.

„Mluv,“ řekl don Diego, „Přiznej se!“

„Nebudu zapírat,“ řekl Pierre rezignovaně, „Chtěl jsem vyhodit palác do povětří se všemi, kdo tady jsou. Zkraťte to a zabijte nás, protože jsme ten úkol nesplnili...“

V přední řadě stála dívka, se kterou během večera laškoval; snad se do něj skutečně zamilovala, i když poněkud rychle. Teď jí začínalo docházet, že by ji klidně nechal zemřít.

„Kdo tě poslal?“

„Ten, kdo chce před vámi zachránit svět.“

„Proč?“

„Co na tom záleží? Všichni jste zradili Boha a propadli peklu; chtěl jsem vás tam poslat hned a všecky!“

„Zradili Boha? Proč si to myslíš?“

„Učíte bludy a kazíte nevinnou mládež... odklonili jste se od pravé cesty! Jste prokletí, zavržení... služebníci ďábla!“

Mezi hosty se ozvaly výkřiky protestů, ale starší členové řádu setrvali v klidu; nebylo to poprvé, co byli takto obviněni.

„Sám jsi zabloudil, Pierre. Když jsi nemohl zvítězit svou pravdou, rozhodl ses zabíjet. Budeš muset zemřít...“

„Jsem připraven. Tak ať je to rychle!“

„Zdržovat tě nebudeme. Ale před tím chci vědět, kdo ti dával příkazy. Nevěřím, že jsi to udělal z vlastní vůle!“

Pierre de Warnais hrdě mlčel; co jiného mohl dělat?

Don Diego se dotkl dlaní jeho čela. „Spi! A odpovídej!“

Pierre ztuhl, jako by se stal kamennou sochou.

„Kdo tě vyslal?“

„Veledůstojný otec provinciál Tovaryšstva Ježíšova A.G.“

„Proč jsi měl provést atentát právě dnes?“

„Přišlo nejvíc lidí.“

„Byl jsi připraven provést to už před několika dny. Proč jsi svůj záměr odložil?“

„Musel jsem požádat o pokyny.“

„Byly nějaké pochybnosti?“

„Rozkaz zněl zničit palác, bude-li zvolen Baarfelt. Nepočítalo se s tím, že budou zvoleni dva. Musel jsem požádat o nové instrukce.“

„A co kdybych zvítězil ve volbách já?“

„Měl jsem ponechat věcem volný průběh. Tebe se Tovaryšstvo nebojí.“

Don Diego znovu zrudl vztekem; měl chuť chytit ho pod krkem a na místě zardousit, ale ovládl se.

„Odveďte všechny do vězení,“ rozhodl, „Zavřít každého zvlášť do cely a pořádně hlídat! Mám dojem, že už se můžu spolehnout jen na Charryho šelmy – tak se snažte, abyste se jim vyrovnali!“

Stráže odváděly zajatce; hosté vzrušeně debatovali a většinou byli upřímně rozhořčení. V každém případě dobrá nálada, která vládla ještě před chvílí, vyprchala.

„Nebylo mým úmyslem poskytnout vám právě toto rozptýlení,“ řekl don Diego, „Naopak, přál jsem si, aby tento večer pro vás byl krásný a plný potěšení. Nepodařilo se mi to; ale nepodařilo se mi už víc věcí, přežiju to. Upřímně se vám omlouvám.“

Rozvážnější hosté jej ujišťovali, že to nikterak nevadí, že se jim tady i tak líbilo a podobně. Mládež si začala uvědomovat, že jejich zábavy byly šílené, pro mnohé dokonce morálně nepřípustné; dokonce se ozvaly nějaké řeči, že Warnais má kus pravdy.

Mario di Carialti přistoupil k velmistrovi a poklekl na jedno koleno. „Otče, naše zábava byla tak nepěkným způsobem přerušena! Ale ty bys mohl... dokázal bys způsobit, aby...“

Oči dona Diega se setkaly s očima Veroniky. Usmívala se.

„Ano, možná bych leccos mohl. Pomůžete mi?“

„Co máme dělat?“

„Uchopte se vzájemně za ruce. Jak chcete, je to jedno...“

Nevěděli proč, ale každý uchopil za ruku svého souseda; tak vytvořili dlouhého hada, do kterého přibrali postupně každého: služebnictvo, strážné a dokonce i ty, kteří v tuto chvíli někde podřimovali zmoženi předcházející zábavou. Don Diego zkontroloval neporušenost řetězce, pak uchopil dva své sousedy a spojil jej.

Opět použil nějakou energii; vnímal, že některým je zima, neboť byli velmi málo či vůbec neoblečeni, takže nejdřív jim předal trochu vnitřního tepla. To jim rozproudilo krev; zkušenější již cítili, jak se jejich mentální energie spojuje s energií všech ostatních, méně zkušení to sice vnímali také, ale nechápali ani příčinu, ani smysl toho všeho. Kdo to dokázali, pomáhali donu Diegovi v jeho činnosti.

To, co zachvátilo všechny přítomné lidi v té chvíli, se těžko dá přesně definovat: radost, nadšení, všeobsahující láska. Každý se náhle cítil jako maličká součást obrovského organismu, který je přímo spojen se všemocným Bohem. Byli sestrami a bratry, pociťovali vzájemnou lásku a vědomí, že patří k sobě; ale cítili také, že jsou zaléváni přívalem vyšší lásky, která sestupovala až s nebe. A pochopili dokonce, že ta láska k nim přichází neustále; jen jejich slepé oči ji nemohou vidět.

Poznali, že v této chvíli jim don Diego nedává nic ze sebe; pouze odstranil jejich vnitřní zábrany a dovolil jim poznat své skutečné postavení; pochopit, že jsou milované děti Boží a současně Jeho věční služebníci. Že právě v tomto vědomí je nejvyšší štěstí a ztotožnění s Vesmírem; v této krátké chvíli pochopili a prožili vše, po čem toužila jejich mysl.

Pak Diego pokynul, aby rozdělili řetězec; ale ta vzájemná láska zůstala s nimi a oni jí byli naplněni natolik, že nepostrádali opojení z alkoholu. Mnozí zatoužili dát své city najevo nějakým činem, prokázat nějaké dobrodiní tomu, koho měli rádi nejvíce; vzájemně se objímali a líbali, hovořili k sobě laskavými slovy a ujišťovali se, že jejich cit je pravdivý.

Diego byl velmi vyčerpán; taková činnost je nesmírně náročná. Veronika a Tomáš jej podepřeli a odvedli ke stolku. Valérie zatím sehnala šálek horké černé kávy; věděla, co tatínkovi pomáhá, když se unaví. Diego objal dcery a přitiskl si jejich hlavy ke své obšírné hrudi. Plakal štěstím a slzy mu stékaly po obličeji.

„Bůh mi daroval skvělé děti,“ šeptal dojatě, „Jste tak krásné a chytré, holčičky moje... jsem šťastný, že vás mám...“

Veronika taky popotahovala nosem. „Já vím, že tě občas hrozně zlobíme, tati... ale my už budeme hodný, slibuju!“

„Jste nejlepší, jaké můžete být! Bavte se tady dobře... cítím, že musím jít poděkovat. Bůh mi dal všechno, co mi mohl dát. Jsem naprosto šťastný... všechny moje sny se splnily!“

Vstal a odešel do svého pokoje; tam klesl před oltářem na kolena a dlouho se vroucně modlil.


Noc byla opojná a šuměla jako víno. Mario Carialti a Isabella Regová si šeptali ve tmě a tichu Mariova pokoje.

„Ne, prosím tě! Ne, teď ještě ne...“

„A kdy? Zítra odjíždíme... neboj se!“

„Stejně mě nemáš rád! Tobě se líbí všechny dívky!“

„Nevěř tomu! Jen jsem hledal, víš? Hledám tu nejlepší, nejdokonalejší... A teď jsem našel tebe!“

„Stejně mi lžeš! Říkal jsi to každé...“

„Neříkal. Nesmíš věřit všemu, co se o mně povídá...“

„A stejně jsi lhář...“

„Nelžu, přísahám. Mám rád jenom tebe... musíš mi věřit...“

„Zítra mě odkopneš jako ty ostatní...“

„Jak můžeš povídat něco takového? Nemůžu žít bez tebe! Zabiju se, když mě odmítneš! Věř mi – uvidíš mě umírat u svých nohou, když mě nevyslyšíš...“

„Opravdu bys to udělal?“

„Podívej, tady je má dýka – je ostrá jako břitva! Když nevěříš, co ti povídám z čistého srdce, bodni mne do prsou, zabij mne; vezmi si můj život, jestli nechceš přijmout moji lásku...“

„Ach Bože!“ dýka spadla na zem a zazvonila, „Miláčku můj... mám tě tak ráda... miláčku...“


Julie seděla sama a pila jako o život. Objevila někde flašku rakije, kterou přivezl jakýsi přítel, který obchodoval s Orientem a byl zároveň křesťan i muslim, původem Srb z Kosova. Ty obchody byly poněkud choulostivého druhu, takže potřeboval být s řádem zadobře, proto té rakije přivezl hodně. Julie si nalévala do sklenice a hodila to do sebe pokaždé, když jí zacloumal vztek. Zatím v ní zmizela skoro polovina láhve.

Už podruhé se jí nepodařilo prosadit svoje záměry. Když vyšla pozorovat ohňostroj, vnímala, že minimálně deset a víc, až mnoho dívek provedlo přesně to, co měla v úmyslu ona, ukryly se někde se svým chlapcem a v momentě půlnoci mu darovaly svůj nejstřeženější poklad. Vznikla při tom spousta nárazů energie, Julie je vnímala jednotlivě, docela s chutí by je stáhla a na něco použila, ale... zlobila se, ale ještě ne tak moc. Umínila si, že tohle Jankovi nezůstane dlužna, bude to sice trochu později než chtěla, ale ještě není nic ztraceno. Jenomže když skončil ohňostroj a vraceli se do sálu (už jí taky byla pěkná zima), vypukl jakýsi poplach, všichni se sháněli po zbraních a obsazovali vchody a východy.

Pak to šlo rychle a zmateně. Dostala pořádnou šlehu, po které rázem vystřízlivěla, ale taky se silně naštvala. Potom se dozvěděla, že na palác zaútočili nějací spiklenci a hodlali všechny pobít, tak se taky připravila bojovat, ale hned potom se dozvěděla, že už byli pochytáni a budou souzeni. Jenže komthur Dunbar patří k velitelskému sboru a má docela jiné starosti, než se starat o ni. Dostala jakýsi impuls, který měl obnovit její dobrou náladu, ale neobnovil, byla pořád střízlivá a vzteklá.

Tak teď seděla a pila, v marné snaze se opít a nějak se s tím srovnat. Marně, byla střízlivá a vzteklá čím dál víc. Chuť na milování dočista pozbyla, zato měla chuť zničit celý svět, který jí soustavně ubližoval. A především sebe samotnou, tak bezcennou a zbytečnou! Cloumaly s ní dvě touhy: vzít nůžky, vrazit je do vlasů a stříhat, dokud jí na hlavě něco zbyde. Potom se nechat od Ještěrek pověsit za nohy hlavou dolů a bičovat, dokud jí na těle zbyde jediné zdravé místo a bolest ji celou prostoupí. Nenáviděla se a chtěla se vymazat ze světa, ale nehodlala se oběsit nebo otrávit prášky jako nějaká služka, chtěla zemřít se vší parádou, ubičována nebo upálena, v ukrutných bolestech tak, aby se o ní vyprávěly legendy. Budou mě litovat, ale ať, když nikdo nechce moje tělo ani mou duši, ať umřu! Brečela smutkem nad vlastním krutým osudem, a to byl další důvod k napití.

Jenže Ještěrky měly docela jiné spády. Byly pěkně rozjeté a chtěly se milovat, takže povětšinou zmizely a nebylo jich. Některé měly svého oblíbeného partnera, jiné přijaly nabídku někoho z hostí, jak bývalo obvyklé. Panstvo se muselo obsluhovat samo, ale to už v téhle chvíli bylo jedno.


Veronice její služebná nevydržela dlouho. Jmenovala se Paquita a až do tohoto večera si představovala, že bude mít blahobytný život ve službách své možná rozmarné, ale velkomyslné paní. Jenže něco se změnilo, Paquita se trápila a nemohla spát. Ležela pod dekou na svém lůžku, příliš širokém pro jednu útlou dívku; tváře rozpálené tancem jí žhnuly. Bylo jí příliš horko, tak odhrnula deku, pak vstala a přešla k toaletnímu stolku, aby se napila vody – zůstala však stát a pozorovala svůj obraz ve velikém nástěnném zrcadle. Rychle si zvykla spát bez oděvu a světlo hvězd, které pronikalo odhrnutými záclonami, ji dostatečně ozařovalo, aby se mohla (tak pečlivě vlastně poprvé) prohlédnout.

Dívala se – potom se pokusila postavit do trochu ženštější pózy, zkoumala se kriticky, až téměř podceňujícíma očima. Moc pěkného neviděla: vyhublé, nepříliš zdravím kypící tělíčko, ruce a nohy jako hůlky, vystouplá žebra, vlasy, ze kterých si zatím netroufla udělat účes, jaký měly princezny. Byla si vědoma, že ženskými půvaby nemůže nikoho oslnit. A přece si prohlížela sama sebe a přála si být hezčí.

Tu změnu způsobil chlapec, který přibyl dnes ráno z Malagy, jeden z d'Enghiemových námořníků. Bylo mu sedmnáct, pod nosem měl řídké knírky, pleť opálenou do hněda, vlasy černé jako havraní křídlo a vlající mu z temene hlavy parádním ohonem, kdežto nad ušima vyholené a hlavu zdobenou vytetovanými ornamenty. Na krku nosil dřevěný buddhistický růženec, na zápěstí těžké bronzové náramky a za opaskem japonský meč. Na koni pořádně profoukl, nebyl teple oblečen a zřejmě si neuvědomoval, že by mu mohla být zima v námořnické uniformě. Byl z Alexandretty, ruského původu a jmenoval se Georgij; jak dál, nedokázala si zapamatovat. Jakmile vyřídil komthurovi, co měl, šel k Ponny a Staškovi; tam se seznámil s Veronikou a ta požádala Paquitu, aby se o něho postarala. Teď jeho černé uhrančivé oči pronásledovaly ubohou dívku jako přízrak a usměvavá opálená tvář se jí neustále vynořovala před očima. Když ho napájela čajem, zmínila se mu, že by chtěla poznat Armin; ty černé oči se rozzářily a začal jí lámanou všehochutí z různých jazyků líčit, jak krásný je svět tam na moři, jak tam svítí slunce a jak nádherný je Armin.

Paquita se opět podívala do zrcadla. Jak je ubohá proti všem těm krásným princeznám! Ale kdyby se vydala do světa hledat svoje štěstí... třeba je najde jako ony! V duchu se viděla v širokých námořnických kalhotách, v čapce se stuhami a bambulkou, jakou nosí Georgij, vlasy do copu jako má Ponny... na palubě nádherné lodi se spoustou plachet, cítí slaný mořský vzduch, naslouchá křiku racků. Bože, kdyby to bylo už zítra! Krásný světe, přivítej svoji princeznu! Děvčátko Paquita jde do světa, aby byla šťastná! Sviť slunce, křičte rackové – moře, vítej ji!

Vklouzla do postele a zavrtala se do přikrývek. V sirotčinci si musela odvyknout spát s medvídkem v náručí, vychovatelky byly přísné a netrpěly hračky. Tak obejmula aspoň polštář a zavřela spokojeně oči.


Julie pozvedla láhev, aby si nalila, ale rozmrzele konstatovala, že je úplně prázdná, víc než dvě kapky z ní nedokázala vytřepat. Vypila ji celou a přesto nebyla vůbec opilá.

Vstala. Její mysl naplnil nadzemský klid a vyrovnanost, nic nebylo důležité, všechno bylo jedno. Trochu se jí třásly nohy, ale východ našla bez obtíží a byla si téměř jistá, že stejně snadno najde i svoji komnatu a svoje lůžko. Šla hrdě a majestátně, jen občas se chytala zdi.

Tak narazila na Jana Dunbara, měl někam namířeno, ale když ji viděl, zarazil se a vzpomněl si, že spolu chtěli mluvit.

„Promiň, že jsem se ti nevěnoval, máme trochu problémy. Ale teď už je toho snad konec...“

„Neomlouvej se,“ pravila s hrdostí královny, „Nic se přece nestalo!“

Sevřel její ruku a jeho chladné šedé oči sršely vnitřním ohněm.

„Julie, já... Ty jsi ke mně... prosím tě...“

„Ne,“ řekla tiše a položila mu ruku na ústa, „Mám tě ráda, ale není to to, co si představuji jako lásku. Jsi nejlepší člověk na světě... ale...“

„Ale.“ řekl zlomeně, „To jedno slovo stačí. Děkuji...“

„Ne, nesmíš se zlobit! Víš, dneska večer toho bylo moc... a já nevím, jestli by bylo správné...“

„Nic neříkej. Chápu to.“

„Nechápeš. Holky mě pořádně rozebraly a zase složily. Měla jsem všelijaké plány... teď mám jenom zmatek. Musím se srovnat sama se sebou.“

Byl smutný, to viděla. Jenže ona byla po tom všem v naprosto jiné náladě.

„Jene... až poznám, jestli tě mám ráda... nebo... budeš první, komu to řeknu. Až tě budu mít ráda, přijdu sama!“

„Varuji tě!“ povzdechl, „Umím dlouho a trpělivě čekat!“

„Já vím. Dobrou noc, můj milý...“

„Dobrou noc.“ Odcházel se svěšenými rameny, těžce a sklesle. Dívala se za ním škvírou dveří – chtěla ho zavolat, dokonce už otevřela ústa, ale nezavolala. A zaklapla dveře.


V nejvyšším patře seděl u otevřeného okna Ludvík d'Enghiem a hleděl na hvězdy.

„Lásko moje,“ řekl, „Jsi se mnou?“

„Jsem.“ odpověděla.

„Kde jsi?“

„Blízko...“

„Čekám tě! Kdy přijdeš?“

„Ještě nenadešel ten čas.“

„Bude to už brzy?“

„Poznáš to, až přijde ta chvíle.“

„Přijď brzy... prosím tě...“

„Přijdu... čekej!“

„Čekám...“

Hvězdy se oslnivě třpytily; ale osamělý muž, sedící v křesle v prázdném pokoji, viděl jen stíny těch, kteří už dávno odešli, nebo byli příliš daleko...


Ráno nás uvítalo nádherně zářícím sluncem a všichni měli velice dobrou náladu. No, všichni asi ne; zajatci tušili věci nedobré. Jenže don Diego strávil celou noc na modlitbách a když vstoupil do jídelny, kde se podávala snídaně, přímo z něho vyzařovala duševní energie.

„Bratři a sestry,“ řekl důstojně, „Prosím, věnujte mi chviličku pozornosti! Během uplynulé noci se pokusil podlý zrádce Pierre de Warnais, inspirován našimi protivníky z Tovaryšstva Ježíšova, pekelným strojem zlikvidovat všechny přítomné, čímž se dopustil zločinu pokusu o mnohonásobnou vraždu. Ten záměr mu překazili naši bratři, statečné šelmy z národů tygrů, leopardů, jaguárů, lvů a černých leopardů; tím jsem se přesvědčil, že šelmy mají plné právo počítat se k Templářskému řádu a považuji od této chvíle jejich vnitřní organizaci za právoplatnou. Všichni jim vděčíme za život a potěšilo by mne, kdybyste jim prokazovali příslušnou lásku a přátelství.

Uvažoval jsem, jakým činem odpovědět na tento projev pošetilého nepřátelství. Zajisté, pachatelé budou souzeni a potrestáni, ale sluší se v případě, že je řádu ublíženo, odpovědět nějakým činem všeobecně prospěšným. Rozhodl jsem se do třetice propojit mysl všech přítomných; tentokrát se pokusíme, aby všem, kdo tady jsou, byly předány znalosti a vědomosti ostatních. Tyto pokusy jsme konali už několikrát, někdy s větším, jindy menším úspěchem. Prosím ty, kteří se chtějí experimentu zúčastnit, aby se laskavě shromáždili v řádovém chrámu o jedenácté hodině. Bratři, kterým bude svěřena nějaká práce při této akci, tam přijdou o desáté; bude jim vysvětleno, co budou dělat. Děkuji vám.“

Jeho slova vyvolala vzrušení; mnozí se už chystali k odjezdu, ale po tomto prohlášení se rozhodli ještě setrvat. Don Diego nic nikomu nevysvětloval; jen označil ty, které potřeboval ku pomoci. Samozřejmě nikoho nenapadlo odmítnout.

Mario požádal, zda bychom mohli zajistit strážní službu místo mužů, kteří se chtěli zúčastnit; protože naše psychika je značně odlišná a školení nám nic nemohlo přinést, přijali jsme. Vzhledem k tomu, že Warnaisovi muži seděli za mřížemi, nemuseli jsme se obávat, že by nás někdo napadl.

Lidé se scházeli v katedrále a usedali do lavic; bylo vcelku jedno, jak se srovnají, bylo jen důležité, aby řetězec nebyl nikde přerušen. Po pravdě řečeno, šlo by to i při přerušení, ale vyžadovalo by to zbytečně zvýšené úsilí a tak pořadatelé dohlédli na jednolitý systém. Především hostům nebylo jasné, co se bude dít, vyptávali se zkušenějších a stejně nic nechápali.

Don Diego setrvával v sakristii, kde se připravoval: modlil se. Mario chtěl vědět, jaké používá modlitby a k čemu jsou nutné; dozvěděl se, že mechanické odříkávání stále stejného textu nemá smysl v podstatě žádný, ale pomůže ke zklidnění mysli a srovnání tělesných funkcí. Stejný je účel činnosti zvané džappa, kterou praktikují hinduističtí a buddhističtí světci na růžencích.

Když byli všichni usazeni, byl chrám uzavřen, aby nedošlo ani k náhodnému vyrušení. Teprve potom vzkázali donu Diegovi; přišel, usedl k ostatním a vložil dlaně do rukou svých sousedů. Chvíli zhluboka dýchal – procházel v mysli jednotlivé přítomné a kontroloval jim zdravotní stav; pokud nalezl anomálii, okamžitě ji odstraňoval. Důvod byl zřejmý: kdyby někdo z lidí trpěl třeba bolestí hlavy, mohla bolest rezonovat i u ostatních. V krajním případě bylo nutné dotyčného vyvést ze shromáždění, stejně jako kdyby měl nějaký rušivý vliv.

Teprve když se ujistil o bezvadném stavu všech ostatních, začal don Diego s propojením mysli. Lidé náhle s překvapením seznali, že vnímají pocity a myšlenky svých sousedů, pak i vzdálenějších osob. Vzápětí se dostavil náraz tak obrovského množství informací z různých oborů, že mnozí upadli do stavu strnulosti a přestávali mít schopnost se hýbat. Někteří cítili bolest, ale nedokázali si ujasnit, odkud pochází a jak vzniká; přes tuto bolest vnímali stále nové a další znalosti a také vzpomínky, včetně intimních.

Přestože myšlenka je rychlejší než světlo, udržoval don Diego tento stav vzájemného propojení po několik minut; pak jej zrušil a téměř klesl vyčerpáním. Také většina ostatních zůstávala sedět nehybně, s očima vytřeštěnýma a strhanými rysy tváře; nedovedli si vysvětlit, co se vlastně stalo. Kdo se vzpamatoval, začal hned pomáhat ostatním; tak se postupně všichni vrátili do normálu a byli schopni odejít, nejlépe do zahrad, kde mohli relaxovat.

Dona Diega doprovodili do jeho komnat a Veronika ho tam uspala na čtyři hodiny. Pak se dívky shromáždily v harému u vnitřního bazénu, hřály se a odpočívaly. Vzpomínaly si na spoustu věcí, o kterých nebyly schopny říct, komu a kdy se staly. Ale mělo to jeden kladný důsledek; většina hostů ani na chvíli nezaváhala, když se měli ke koupání svléknout.

Aniž si to řekly, na všechny padla nostalgie. Blížilo se rozloučení a bylo jisté, že v této sestavě se už nikdy nesejdou. Děvčatům Mendozovým to bylo líto; v jejich povaze bylo neustále rozšiřovat okruh přátel a přítelkyň, spíše než je vysílat do světa. Ale byly si vědomy, že to tak musí být a proto když hovořily, pak o budoucnosti.

„Jak se bude něco konat, zase vás svoláme,“ slibovala Veronika, „Ale to vám kladu na srdce: jak se dozvíte o nějaký akci, který by mělo smysl se zúčastnit, okamžitě nám pošlete zvadlo! Přijedem docela určitě, i kdyby to bylo na konci světa.“

„Určitě ano!“ souhlasila Freya.

„Slyšíš, Diano? Ty občas pořádáš takový akce... třeba v Arminu, ale klidně taky v Číně nebo v Japonsku...“

„A kdybys zase vstoupila v Barmě do kláštera, klidně napiš, přijedem se na tebe podívat!“

„Co podívat! Zůstanem tam s tebou, aby už konečně dopadlo to stříhání, co se s ním pořád vyhrožuje!“

„Udělej to jako Fátima! Přišla na perfektní nápad, že každýmu klukovi, kterýho se jí podaří dostat, věnuje jeden z těch svých copánků. To je hrdinský odhodlání, co?“

„A já myslela, že odjíždí s Renée na Ostrov!“

„No a? Copak tam nejsou kluci?“


Julie spala do poledne. Matně si vzpomínala, že ji Patty budila a na něco zvala, ale poslala ji do háje. Patty zaváhala, ale pak ji šlehla bleskem. Julka zavřeštěla, vymrštila se a dala jí ránu, až ji připlácla na zeď. Potom si vzpomněla, kde je a jak jí je, odpotácela se na záchod a tam se zbavila všeho, co v sobě měla. Patty ji při tom pozorovala a drze se chechtala, ale pak jí podržela hlavu, když vrhla. Taky jí pomohla do sprchy a našla osušku, a pomáhala jí utřít se. Pořád se při tom chechtala. Julie ji ujistila, že je jí úplně dobře, je plně při smyslech a půjde s ní kamkoliv. Poté padla na lůžko a zase usnula. Tak ji Patty zakryla a odešla.

Když se probudila podruhé, bylo už po poledni a měla hlad, ale při pomyšlení na jídlo se jí zvedal žaludek. Vypila na ex půl litru vody, potom znovu navštívila toaletu a sprchu, ale už poněkud účelněji. Pevně se rozhodla, že už nikdy nebude pít žádný alkohol, ani víno, ani nic jiného. A kdyby někdy v životě ještě narazila na rakiji, vylije ji do kanálu.

Nějakou dobu zvažovala, zda se může vůbec ještě někdy odvážit ukázat na oči kamarádkám. Jankovi samozřejmě ne, to už je v... tam. Věděla kde, ale nechtěla mluvit sprostě. Rozhodla se, že jednou vylézt musí, a že bude lepší dřív než později. Vzala si župan a šla do vnitřního bazénu, kde našla ostatní princezny. Usmály se na ni a Valérie řekla:

„Tak co, už je ti líp? Trochu ses včera unavila, ale to bude dobrý...“

Julie řekla: „Jo, to bude!“, lehla si na nejméně nápadné místo a až do večera nepromluvila.


Během odpoledne provedl don Diego spolu s dalšími komthury výslechy zajatců. Vyslýchání šesti darebáků nepřineslo v podstatě žádné výsledky; všichni byli najati Warnaisem, poslouchali ho a co jim poručil, vykonali. Bylo nutno konstatovat, že se vlastně nedopustili žádného zločinu, i když byli jeden jako druhý hrdlořezové a ničemové všeho schopní. Pierre de Warnais však byl pod jménem bratr Benedikt vysokým představitelem Tovaryšstva a jeho výpověď vydala na padesát stránek hustě psaných na stroji; velmistři a komthurové se dozvěděli velmi mnoho a jen velmi málo z toho vydali na veřejnost. Pouze tolik bylo oznámeno, že se zločinný Warnais dopustil též vraždy pátera Antonína v Neapoli.

Ve večerních hodinách zasedl soud; při veřejném přelíčení, které trvalo patnáct minut, byli všichni obžalovaní odsouzeni k trestu smrti.

Avšak netoliko tresty, též odměny byly uděleny. Rytíři Denisu Baarfeltovi, synu Jeho Svatosti Velmistra Tomáše Baarfelta byl za příkladnou statečnost a bdělost předán darem kord z toledské oceli, na jehož koši byl zlatem vytepán řádový znak. Takové vyznamenání nebylo v řádu uděleno už od Napoleonských válek, proto byli páni i dámy poněkud udiveni, když sám Velmistr poklekl před Denisem a připjal mu pás se vzácnou zbraní.

Během odpoledne a večera odjeli někteří z hostů domů, hlavně ti, kdo bydleli v Granadě a blízkém okolí. Rozloučila se též rodina Regova – Isabella hořce plakala, veřejně objímala Maria a přísahala mu věčnou lásku. Don Iňigo z toho byl poněkud nesvůj, ale nesl svůj osud mužně a bez odporu.

Ráno za úsvitu se dostavili všichni, kdo doposud setrvali na řádovém sídle, na nádvoří paláce, kde byl připraven špalek a kat, černoch v rudé bederní roušce, opírající se o sekeru. Pierre de Warnais odmítl řádového zpovědníka a prohlásil, že je smířen s Bohem a nepřeje si účast kacíře. Ostatní však vykonali svatou zpověď a trpce litovali svých činů. Pod stráží byli vyvedeni na nádvoří, kde jim byl znovu přečten rozsudek.

Pierre byl jen v košili, ale necítil zimu; rozhlížel se hrdě až přezíravě, v přestávkách obracel oči k nebi a tiše se modlil. Na příkaz velmistra byl přiveden ke špalku; v té chvíli se počal vzpírat a nelidsky se rozeřval. Černý kat jej uchopil za vlasy, strhl mu hlavu na špalek, rozmáchl se sekerou a jedním rozmachem mu uťal hlavu. Vytryskl proud krve a zběsilý řev rázem umlkl.

V té chvíli vystoupil z řady komthurů Ludvík d'Enghiem a přešel k šestici odsouzenců. „Zadrž, bratře Velmistře! Prosím o milost pro tyto muže!“

Sinalí darebáci se po něm udiveně ohlédli, ale don Diego nebyl překvapen; zřejmě to bylo předem domluveno.

„Jaký máš k tomu důvod, bratře Ludvíku?“

„Tito muži, ač jsou zajisté špatní a zlí, neprovinili se tak strašně, aby musela vytéci jejich krev. Prosím tě, abys mi je daroval; odsuď je k deseti letům nucených prací na mých lodích či na mém území. Potřebuji dělníky a věřím, že deset let pilné práce pod naším dozorem je změní k lepšímu.“

„Učiním tak, bratře,“ řekl velmistr, „A děkuji ti za tvoji dobrou vůli. Prohlašuji, že pro těchto šest mužů se trest smrti mění cestou milosti na deset let nucených prací.“

Darebáky to potěšilo; padli na kolena a dokonce se pokoušeli políbit Ludvíkovi ruku. Ten ustoupil a Velmistr dodal:

„Zapamatujte si, muži, že jste unikli smrti jen díky laskavosti tohoto pána; nezavdávejte mu příčin k hněvu! Pamětlivi buďte, že rozsudek jednou vynesený může být kdykoliv vykonán; proviníte-li se ještě jednou tak hrozně, budete zkráceni bez milosti o hlavu!“

To si zřejmě uvědomili a byli naplněni štěstím, že zachránili holý život; byli neprodleně vsazeni do želez a pod stráží na voze odesláni do Malagy.

Bylo nutno, abychom se také rozloučili se všemi přáteli; Charry si přál prohlédnout svoji loď, kterou ještě neviděl, arminští bratři hodlali odplout, Ludvík se chtěl ještě stavit v nějakých středomořských přístavech a nakupovat vše potřebné. V Granadě zůstalo osm šelem, které se ochotně přihlásily ke strážní službě u dona Diega. Předpokládalo se, že se naučí španělsky a on arminsky, aby se s nimi domluvil; jsme velice jazykově nadaní. Už tak je měl velmi rád a důvěřoval jim.

„I my vás doprovodíme!“ prohlásila Veronika a okamžitě to rozhlásila; dívky byly nadšeny a hned se chystaly.

„I já bych rád viděl, jak jsou vyzbrojeni naši spojenci!“ řekl don Diego, když se to dozvěděl, „Pojedeme všichni!“

Charry byl velmi spokojen, že se může vytáhnout; takže vyrazila celá skupina kočárů, jezdců na koních a několik aut. Zejména mládež obojího pohlaví si nedala rozmluvit, aby nevyrazila v plné parádě; děvčata na mužských sedlech, v kalhotách, se šavlemi po boku a s vlasy spletenými do nápadných copů; nemohly vypadat jako Ponny, Renée nebo Freya, ale snažily se. Chlapci se kupodivu neodvážili ani tolik; většinou měli v úmyslu začlenit se do života a struktur normální společnosti.

Křižník Svoboda byla opancéřovaná paroloď, vyzbrojená spoustou kanónů, ale neměla žádné plachty, tak se nám nelíbila. Původně patřila báťuškovi carovi, děla však pocházela z Německa, námořníci z Číny, Japonska, Indie, Ruska a pár dokonce z Polska. A vlajka z Arminu, samozřejmě. Bylo trochu komické, že námořníci i důstojníci byli sice v uniformách navržených Dianou, ale svého císaře vůbec neznali; když jim byl představen, teprve začali jásat, jak bylo jejich povinností. Ti lidé se nám líbili, byli sympatičtí a inteligentní a dovedli se postavit k práci, což oceňoval Charry. Žádali ho, aby se už brzy přijel podívat domů a slíbili, že do jeho návratu dostaví pevnost i město, aby jeho jasný zrak nenalezl na ničem poskvrnu.

Don Diego pečlivě prolezl celou loď, navzdory své tělnatosti a věku; byl spokojen a zajímal se, jaké má Charry s lodí momentálně plány. Dozvěděl se, že Svoboda by nás měla doprovodit domů, tam naložit další Poláky a vrátit se do Arminu. Velmistr to sice schvaloval, ale požádal o změnu.

„Narušilo by tvé záměry příliš, kdybych tvoji loď odeslal na Ostrov okamžitě? Po vyložení nákladu by se mohla vrátit, myslím, že by to tolik času nezabralo. Ovšem nechci naléhat...“

„Jistě, to by šlo; co potřebuješ?“

Don Diego požádal Ludvíka, Charryho a Tomáše, aby se na chvíli posadili do kapitánské kajuty. Začal značně opatrně:

„Pokus o atentát mne ubezpečil, že řád je v Evropě v neustálém nebezpečí. Už od středověku máme takový sen: nedobytnou pevnost, nezničitelnou základnu někde, kam se nedostane nepřítel. Zkoušeli jsme to v Akkře, na Rhodu, na mnoha dalších místech; považujete za možné, abychom takové místo vybudovali v Arminu?“

„Počítám s tou možností.“ řekl Charry.

„V tom případě bych rád poslal touto lodí část řádového pokladu a jisté množství velmi cenných předmětů, které bychom tam mohli uložit. Například tu sbírku šperků, některé vzácné knihy, ale také listiny, jejichž vlastnictví má pro nás cenu.“

„Možné by to zajisté bylo,“ řekl Tomáš, „Ale věříš nám natolik, abys měl jistotu, že si to nenecháme?“

„Myslím, že jsem už poznal tebe i ostatní, Tomáši. Nestačí ti, že věřím vašim šelmám víc než lidským strážím? Když budou naše poklady hlídat šelmy, vím, že jsou v bezpečí.“

„V tom případě,“ řekl Ludvík, „Bych navrhoval přenést poklady do tygřího města Aurrgharru. Tam se nedostane žádný člověk, jehož tam tygři nepustí. Dokonce ani já bych tam netrefil...“

„Nemyslím, že by to bylo zapotřebí; snad by postačilo postavit vhodný hrad někde na pobřeží...“

„Na tygřím území? Bude tam malý krytý přístav...“

„Souhlasím; moji rytíři se postarají o tu stavbu.“

„Já jsem pro.“ řekl Charry.

„Já také.“ souhlasil Tomáš.

„Měl jsem jiné plány, ale podřídím se.“ řekl Ludvík.

„Byly ty plány velmi důležité?“

„Ne. Tohle je důležitější.“

„Kdybych směl prosit,“ pokračoval don Diego, „Nebyl bych proti, kdyby u nás zůstalo několik vašich lidí, třeba Číňanů a Japonců. Na oplátku bych dodal naše mladé muže; potřebují získat rozhled a zkušenosti. A taky trochu poznat svět.“

„Velmi dobře!“ smál se Charry, „Voglariho mládež se už těší!“

„Můžeme je vybrat z jejich nabídky!“

„V tom případě jsme dohodnuti.“

Přivolali své podřízené a vydali jim příslušné rozkazy. Diego prokazoval velmi nečekanou energii; telefonem, dopisy i spojkami vydal příkazy do Granady a dokonce do Valencie; ty se týkaly jeho soukromého majetku, konkrétně několika bedniček zlatých cihel. Byla to jen část majetku rodu Mendozů, ale slušelo se, aby byly důkladně uschovány mimo dosah hrabivých rukou nepřátel.

Ludvík nechal nastoupit svoji posádku a nabídl jim, že kdo má zájem, může přijmout dočasnou službu u dona Diega; zájem byl až nečekaný. Rovněž tak Španělé, Italové a Francouzi si velmi přáli jet se podívat do Arminu, takže Ludvík by byl hravě mohl vyměnit celou posádku, kdyby nepotřeboval někoho, kdo má s touto lodí už zkušenosti. Po určitou dobu uvažoval o výletu i Mario Carialti, ale Diego ho přesvědčil, že Paříž ho potřebuje.

Mezi princeznami vypukl spor, který posléze přerostl v hádku. Renée, Jana, Fátima, Patty a její Ještěrky si vyfasovaly široké kalhoty a košile z bílého plátna, narazily čepičky s bambulkou a stužkami, lítaly bosé po palubě a všestranně předváděly, že patří k posádce. Ostentativně ohrnovaly nos nad suchozemskými krysami, které jsou tak změkčilé, že nemají šílený účes a zůstávají doma. Veronika s Valérií navrhly je zlynčovat, což se zamítlo, a hodit do moře, což se uskutečnilo; avšak původkyně návrhu šly do vody vzápětí za nimi, aby jim to nebylo líto. Potom si ovšem musely obléci suché námořnické uniformy a hrát si na lodníky.

Julie, ačkoliv byla při všem, se po celou dobu chovala nečekaně mírně. Až když ji hodili do moře v jejím krásném zimním kožíšku a vysokých botách, začala vřískat a nadávat, a slibovala všem pomstu. Na zahřátí dostala dobrý grog, a když ho vypila, byla zase jako dřív.

„No a co? Já se taky koupu v kožichu!“ řekl jí jeden z našich tygrů. Pokusila se ho nakopnout, on ji chytil za nohu a chvíli něžně žužlal. Vřískala, zrovna se svlékla a on má pořádné zuby. Za trest ji pořádně olízal a to se jí naopak líbilo.

Ten večer se pořádala na lodi benátská noc. Protože Asijci neměli ponětí, co to je a jak se provádí, ujaly se organizace princezny a zajistily zásoby alkoholu, který byl jinak na lodi přísně zakázán. Don Diego navštívil Iňiga Regu, pozval ho na oslavu a zároveň požádal, aby zprostředkoval účast dalších význačných hodnostářů města, policie, celníků, místní posádky atd. Všichni dotyční považovali pozvánku za čest, takže se dostavili ve slavnostní uniformě a náladě povznesené.

Pořádala se velká hostina, jejíž hlavní atrakcí byly speciality čínské, japonské, malajské a jiné arminské kuchyně. Samozřejmě se dost pilo; hosté byli zvědaví, co je to Armin, kde se nachází a jaké jsou zvyklosti místního obyvatelstva, což bylo objasněno jednak hromadně, ale též individuálně některým osobám.

V průběhu večera nastal spor ohledně morálních problémů; město totiž má poměrně rozsáhlou přístavní čtvrť, jejíž součástí jsou vykřičené domy, krčmy a uličky, v nichž se pohybují kněžky lásky, jejich partneři a zákazníci. Vztah k těmto osobám nebyl jednoznačný; hodnostáři si uvědomovali, že něco takového rozhodně existovat musí, ale také věděli, že to město nijak nezdobí. Různí policejní úředníci pro změnu odmítali zločinecké podsvětí jako celek, nicméně měli osobní kontakty na některé jedince, jimž za úplatky, informace atd. umožňovali přežít různé operace, jimiž se prosazoval zákon. Shodovali se však na názoru, že během poslední doby drzost podsvětí značně vzrostla a že by nebylo na škodu trochu je usměrnit; možná i násilím.

Princezna Veronika se ujala slova a vysvětlila přítomným názor řádu a arminského státu na některé morální problémy; zejména zdůraznila, že řád má povinnost ujímat se osob, které až doposud žily v hříchu, ale chtějí toho nechat a polepšit se. Hodnostáři se smáli a odpověděli, že by nesmírně rádi takové výchovné působení uviděli v praxi. Což asi říkat neměli.

Zatímco don Diego a jiní moudří a rozvážní lidé popíjeli se stejně rozvážnými městskými notábly a osvíceně diskutovali, mladí posílení o místní mládež se vydali do vykřičené čtvrti, aby tam nastolili právo, zbožnost a pořádek. Zejména mladí policisté a důstojníci se zúčastnili s potěšením, neboť tušili švandu. Byli mezi nimi tací, kteří sem chodili jako zákazníci; ti upozorňovali na různé význačné jedince, které je třeba osvítit a spasit.

Rozhodli se použít metody individuálního přesvědčování; každý si vybral někoho, ke komu se připojil a vysvětloval mu své zásady, ať dotyčný chtěl či nikoliv. Slečny ze salónů i pouliční šlapky byly možná zvyklé na působení kazatelů oficiální katolické církve, ale originální názory Arminů je zaujaly a přiměly, aby začaly diskutovat. To se nelíbilo jejich ochráncům, přiléhavě zvaným pasáci; ne že by měli něco proti osvětě, ale slečnám tím utíkaly kšefty. Slovo dalo slovo, posléze facka dala facku; princezny čekaly jenom na to a povolily bojové operace.

Dopadlo to přesně tak, jak se od počátku očekávalo: všeobecnou strašlivou rvačkou. Někteří pasáci byli přesvědčeni, že jsou silní, stateční a schopní přemoci protivníka; také se domnívali, že když mají nůž, mačetu nebo železnou tyč, nedokáže jim nikdo jedním kopem vyrazit zbraň, druhým zuby. Mýlili se, nešťastníci; princezny si hodlaly v praxi vyzkoušet, zda jejich sebeobranné systémy jsou skutečně účinné. Pokud došlo k problémům, nastoupili ochotně zkušenější bojovníci a dámu z průšvihu vytáhli. Někteří Japonci a Číňané se s chutí pustili do přesily nepřátel a vůbec nehleděli na jejich výzbroj; tu jim ostatně odebrali hned na začátku střetnutí.

Julii darovaly Ještěrky mimořádně šikovný bič z hroší kůže, vhodný ke všemu. Samozřejmě ho hned vyzkoušela a zjistila, že když jím pořádně práskne, dokáže přerazit i nohu od stolu a tím smést všechno na jednu hromadu. Zkusila i přerazit stolní desku, a v tom nevěstinci měli tak fórový nábytek, že se jí to podařilo. Jásala nadšením a od té chvíle mlátila každého, kdo si to podle jejího názoru zasloužil. Byli to samí hříšníci, dobře jim tak!

Šelmám bylo důrazně zakázáno komukoliv ublížit, avšak směly ho patřičně vyděsit. Některým bylo nutno nejdříve vysvětlit, co je tím míněno; neměli potuchy, že by se kdo mohl polekat tak něžných a roztomilých stvoření jako tygři, leopardi či jaguáři. Jistě, nepřátelé se nás bát musejí; ale proč před námi zděšeně prchají lidé, kterým jsme ještě nic neudělali? No, když jsou tak pošetilí, proč si s nimi nepohrát? Kočky proháněly provinilé jedince po celé čtvrti, vrčely na ně a předstíraly útok; vesele se přitom smály.

V pochybných špeluňkách tou dobou popíjeli různí zlodějíčci, překupníci, šmelináři, povaleči a jiní darebáci. Policajti je dobře znali, někteří byli dokonce jejich informátory; ale když vážení hosté z Arminu mají chuť jim trochu načechrat peříčka, proč jim bránit? Kdosi připomenul, že v Americe se k převýchově podobných lidí používá dehet a peří; ten nápad princezny nadchnul a přiměl k následování. Některé slečny ze salónů byly pěstěné a nazdobené, když nelze říct krásné; nebylo na škodu trochu jim poopravit účes, rozřezat přímo na těle nemravné šaty a hříšné tělo natřít když ne dehtem, tak třeba strojním olejem. Některé mladší dívky zkusily princezny přesvědčit, že se chtějí napravit a že jim v tom jejich majitelé brání; pasáci byli strašlivě zbiti, dívky zmizely a nikdo už je nikdy nespatřil.

Písmo praví, že zajisté je každý služebník hoden mzdy své. Avšak bídní ničemové živící se zločinem nepochybně žádné právo na odměnu nemají, proto veškeré peníze, které byly u zločinců nalezeny, byly zabaveny ve prospěch řádu. Jak známo, bezbožní padouši velice lpí na svém majetku, v podstatě kvůli němu páchají veškeré zločiny; když je jim odebrán, nesmírně trpí a v příznivém případě si uvědomí, že udělali chybu. Učinili by jistě lépe, kdyby se pokusili poněkud usmířit hněv Boží četnými dary ve prospěch služebníků Páně; když však tu povinnost pošetile zanedbávají, je třeba jim almužny odebrat násilím.

Policejní úředníci měli mnohdy nějakého svého favorita, kterému už delší dobu nemohli přijít na kobylku; stačilo se zmínit, že dotyčný se dopustil hříchu, a už na něj startovalo komando. Mnohdy do poslední chvíle nic netušil; teď by se třeba rád přiznal, ale bylo pozdě. Rozvášněná mládež trestala nemravnost a hřích jako andělé pomsty; ještě se při tom smáli, zpívali a dávali potrestaným dobré rady, jak se polepšit. Jestli se lotři skutečně polepšili, není známo; ale dlouho si lízali rány.

Když nadešlo ráno, odvážili se někteří zdevastovaní jedinci jít si stěžovat; leč se zlou se potázali. Byli nuceni přiznat, že se pokusili napadnout hosty, kteří jim přišli kázat morálku; nebyl zbit nikdo, kdo si sám nezačal, aspoň slovně. Policisté rozhodně odmítli se do sporů plést a stěžovatele rázně vyhnali. Nanejvýš jim připomněli, že to je trest za to, že si dostatečně nevážili jejich dobroty. Na město padl strach a podsvětí se rozhodlo pro jistotu nic nepodnikat, dokud loď s podivnou vlajkou neodpluje.

Kupodivu se však proslechlo, že odněkud z vnitrozemí přivezli řadu ocelových či okovaných beden s nedozírnými poklady; všechno naložili na onu loď a odvezli někam za moře. Zločinci bývají kromě zkaženosti též chamtiví; když si představili, jaký by na ně připadl podíl při vyloupení, sbíhaly se jim sliny. To vše přispělo ke vzniku fámy o nesmírně bohatých, leč bohužel životu nebezpečných cizincích z tajemného Ostrova.


Ve večerních hodinách Svoboda opustila Malagu a vyplula podél pobřeží; zajisté k nemalému potěšení místní policie i zločinců. Díky bystrým očím šelem, které vidí ve tmě, jsme mohli plout během noci a do Valencie dorazili ještě téhož dne. Don Diego byl velmi spokojen, s tak rychlou dopravou nepočítal.

Princezny uvažovaly, zda by pro velký úspěch neměly zopakovat výchovnou akci na místní podsvětí; mělo by to tu výhodu, že tady to znaly a byl tu jejich domov. Pak se rozhodly prozatím to odložit; ale Ludvík vyjednával po určitou dobu se svojí posádkou a pak i s Diegem. Jeho plán byl tento: kromě jiné charitativní činnosti řád podporoval též chlapeckou polepšovnu ve Valencii. Ludvík navrhoval, že ze starších chlapců vybere dost jedinců, které je ochoten vzít s sebou do světa a učinit z nich řádné lidi – pokud o to budou mít zájem.

Protože don Diego souhlasil, vydali se tam hned zítra dopoledne – správa ústavu byla překvapena, nicméně zájem uvítala, umístění dospívajících chlapců je největším problémem. Samotní chovanci byli poněkud zaraženi, zvláště vzhledem některých hostí. Nás šelmy s sebou bohužel ani nevzali. Ludvík jim stručně vysvětlil, oč se jedná a navrhl jim, aby se rozhodli sami, kdo chce odejít na druhý konec světa.

Existuje ještě jedna legenda: o Bílých Jezdcích. Mohlo se stát, že třeba ten nejubožejší člověk se setkal někde na cestách s jezdcem v bílém plášti s červeným křížem. Nevěděli, kolik jich je, odkud přicházejí a kam vede jejich cesta; věděli jen, že se nebojí ničeho a neslouží žádnému pánu kromě Boha; jejich život je služba Bohu, jejich zákon Slovo Boží a kdo se odváží vzdorovat jejich vůli, propadne peklu. Bůh jim přikázal zachraňovat druhé; když měl člověk štěstí, posadil jej Bílý Jezdec na svého koně a odvezl někam daleko, kde není bída, hlad a neštěstí. Život tam jistě není lehký; ale kdo přežije strádání i boje, stane se sám Bílým Jezdcem. Jeden takový se bez obtíží ubrání třem i čtyřem nepřátelům. Ve dvojici celému oddílu. Kde se sejde pluk, jsou nepřemožitelní.

A teď stáli Bílí Jezdci před nimi. Vůbec neměli bílé pláště, většina byla v námořnických uniformách nebo strakatých maskáčích; taky měli moderní revolvery a jen někteří meče, dost divné na zdejší zvyklosti. Někteří měli na uniformách odznaky ve tvaru tygří hlavy, jiní osmihroté kříže; vynikali fantastickými účesy a zvláštními ozdobami na krku, na zápěstí, v uších... měli různou barvu pleti, nejspíš různou národnost. Ale bylo na nich vidět, že nelžou a jejich cesta skutečně vede do neznáma.

„Představuji si to tak,“ pronesl Ludvík d′Enghiem, „Jestliže se některý z vás odváží s námi odejít, nemohu mu zaručit, že se sem ještě někdy vrátí. Nevím, co se s ním stane; ve světě na něj číhá spousta nebezpečí, nemoci, zranění, těžká práce i nepřátelé. Bude muset překonat mnohem víc strázní než jiní; a za jeho krev, pot a slzy mu nemohu slíbit nic než věčnou službu Bohu. Je-li mezi vámi někdo takový, žádám ho, aby se přihlásil.“

Kluci koukali jeden na druhého; pak jeden váhavě zvedl ruku. Ludvík mu pokynul, aby přistoupil; pohlédl na své muže a z nich jeden přišel blíž a položil ruku na chlapcovo rameno. Tím jej přijímal jako svého učedníka a současně sliboval, že se o něj bude starat, ale to věděli jen Armini.

Dobrý příklad vyvolal správnou reakci; přihlásili se další. Jiní měli strach nebo nepovažovali za rozumné svěřit se do péče divokých cizinců. Když už Ludvík chtěl skončit, váhavě se přihlásil ještě jeden; do té doby stál u menšího kluka a o něčem s ním diskutoval. Teď zvedl ruku, jeden z Arminů se přihlásil a převzal ho pod ochranu. Malý kluk zavzlykal; jeho kamarád se k němu otočil a řekl: „Neboj se, bráško... vrátím se pro tebe, až budu Bílý Jezdec!“

Ludvík ukázal prstem: „To je tvůj bratr?“

Kluk před ním pro jistotu o krok ustoupil; muž v šafránovém rouchu mu nejspíš naháněl hrůzu. Vykoktal: „No, vlastně ne... on je sirotek. Ale... staral jsem se o něho. Chtěl jsem mít bráchu!“

„Vemte ho s sebou!“ zavelel Ludvík, „Postarám se o něj!“

„Je ještě malý, pane...“ namítal správce.

„Vyroste.“ řekl Ludvík klidně.

Don Diego výběr schválil; kluci si došli pro svoje věci, vzali si, co považovali za potřebné a odešli s námořníky. Jestliže se někdy někdo z nich vrátil do Valencie, pak po letech a pod zcela jiným jménem.


My jsme strávili ve Valencii tři dny jako hosté v přepychovém paláci Mendozů; don Diego i princezny se nám pochlubili svými poklady, z nichž některé v rámci předvídavosti chtěli odeslat do Arminu a Svoboda se jim hodila. Taky jsme pomáhali naložit je ve velkých bednách do podpalubí. Pomáhal nám Mario Carialti; svěřil se, že by taky rád poslal část svého bohatství do Arminu, ale bohužel žádné poklady nemá. Zato slíbil, že brzy připluje se svou lodí; jmenuje se Tři lilie a právě mu ji dokončují v loděnicích v Le Havru. To teprve něco uvidíme!

Julie obdivovala všechno, zvlášť přepychovou tělocvičnu, kterou dcerkám zařídila ještě maminka, se spoustou všelijakých zařízení, na kterých se dalo houpat, skákat, šplhat a divočit. Taky s nimi jezdila na lyže do Pyrenejí, což se teď nedalo, nebyl čas. Ale jelikož napadl sníh, projely se aspoň na běžkách. Chodily bruslit na místní stadion; konečně se našlo něco, v čem nebyla nejlepší Diana, i když se snažila. Bezkonkurenčně nejlepší byla Freya, lyžování a bruslení zvládla už doma ve Skandinávii. Měla úžasný úspěch se svým účesem, kluci z ní byli v extázi a Julka trochu záviděla. Víc než její zrzavý mech hladili všichni jenom naše kožíšky, když nás mladí vzali s sebou.

Nejvíc úžasu sklidila Diana, nikdo jí nechtěl věřit, že je vskutku císařovna, tak jim řekla: „Jasně, že jsem! Copak bych se mohla tak odvázat, kdybych nad sebou měla nějakého pána?“

„A to na tom vašem ostrově žijí takovéhle veliké kočky?“

Pochopitelně nás hladily a mazlily se. Některé však měly těch otázek víc, a dopadlo to tak, že je sestry Mendozovy pozvaly do svého paláce. Ona Diana...

„Já se tak těším do bazénu! Ohřejeme ho, co to půjde, už mi mrznou nohy!“

Největší zájem vyvolávalo jejich oblečení. Všechny dívky měly kalhoty, ovšem každá jinak ušité. Místní slečny občas viděly něco takového v pařížských módních žurnálech, když je někdo přivezl, ale neuměly si to představit v reálu. V kalhotách se bruslí podstatně líp než v dlouhé sukni, a kdyby se jim podařilo uprosit rodiče...

„Povídám, pojďte se k nám vykoupat! Necháme vám to pořádně prozkoumat!“

Některé holky už měly s Veronikou a Valérií zkušenosti, jiné nikoliv, ale ty první jim dopředu nic neprozradily, aby je nevylekaly předčasně. Když se Freya hbitě svlékla do naha, zděsily se, ale to už se svlékala taky Diana a ostatní nehodlaly zůstat pozadu. Diana jim dala důkladně prozkoumat všecko, co měla na sobě, ať si to prohlížejí, a už byla ve vodě. Cizí dívky se svlékaly velice opatrně, zato vyzvídaly, jak má udělané tetování, jestli se ve vodě nesmyje a jestli to nebolelo. Diana ochotně odpovídala a nechala se i zkoumat, a holky žasly čím dál víc. Už byly vcelku ochotné se svlíknout taky, ale nechtěly vypadat, tak pořád něco rozebíraly a diskutovaly.

„Co říkáte, použijeme násilí?“ zeptala se Freya, „Stejně se chcete nechat přinutit!“

„To bys nám neudělala!“ řekla jedna odvážnější.

Freya se vynořila z bazénu a zůstala stát proti ní. Dramaticky vztáhla ruce, aby bylo vidět, že dělá nějaký pokus, a zatvářila se.

„Ne... ne, to nemůžeš!“

„Schválně, o co?“

Chvilku se nedělo nic. Potom pocítily, že je prádlo nepříjemně svědí, a svědilo čím dál víc, až se to nedalo vydržet. Freya spokojeně sledovala, jak s tím bojují, ale napřed jedna a pak ostatní ze sebe veškerý textil strhaly, přímo s odporem. Pak chvilku brečely, ale došlo jim, že je lepší kňourat v teplé vodě než venku, a za chvilku už přiznávaly, že koupat se nahé je daleko lepší než jakkoliv jinak.

„Ale ty seš čarodějka!“ obvinila jedna Freyu.

„Já jsem to neříkala?“ šklebila se.

Veronika uznala za vhodné otupit ostří jejich pohoršení dalšími svařáky. Taky nechala přinést nějaké dobroty na zakousnutí, všechno to naložily na plovoucí stolek a uzobávaly, jak chtěly.

„A když seš čarodějka, co ještě všecko umíš?“

„Například jsem tě přiměla, aby ses začala zajímat. Zvědavost tebou cloumá, že skoro nemůžeš vydržet! Zapři to!“

„Já... když já jsem byla hodně zvědavá i předtím!“

„Neříkám, že ne. Kdybys nebyla, nešlo by to tak snadno...“

„Ale my jsme taky zvědavý!“

Freya přimhouřila oči a zkontrolovala, zda jsou všechny ve vodě.


Sen. Vlastně ne, zážitek v hypnóze.

Jsme všechny někde ve Skandinávii, kolem je jezero s nádherně čistou vodou a my jsme právě vylezly na shluk kamenů dost daleko od břehu. Jsou tu i kluci, svalnatí zrzci zjizvení ze rvaček, ale i ty jizvy jim sluší. Je tu Diana, Valérie a Veronika, Jana, Renée a další kamarádky, taky samozřejmě ty holky, co jsou s náma ve vodě (uvědomuji si, že je to iluze, kterou vytváří Freya, nejsem blbá). I v iluzi to ovládá, ale přes dospívající děvčátko, štíhlounké a něžné jako srnečka. Gunnil. Postaví si na jednom kameni hraničku z větviček a chystá se ji zapálit.

Někdo mi radí: „Nech si něco na sobě, je to legrace...“

Poslechnu, nechám si kalhotky a dokonce podprsenku, ačkoliv nerada... vlastně nevím.

Dívka škrtne křesadlem, vyšlehne plamínek. Sleduji ho se zájmem, Freya jí něco šeptá v nesrozumitelné řeči, dívčinka zavlní nad ohněm rukama a...

Plameny vyšlehnou a v okamžiku zachvátí všechny kolem. Sleduji, jak se blíží ke mně, ale neutíkám, nebojím se. Těším se.

Hořím. Hoří mi kůže, vlasy, kalhotky, podprsenka, hoří mi obočí, řasy, nehty, chloupky v podpaždí i v klíně. Příšerná bolest! Nádherný pocit! Chechtám se, je to ještě lepší než masáž tygřím jazykem. Dívám se kolem, jak hoří Diana, Valérie... její nádherné vlasy se rozprostřely do prostoru, celou ji obklopuje živý plamen. Užívá si to, pro ni to není poprvé. Cizí dívky už taky pocítily ten slastný pocit hoření, smějí se a kroutí, aby jim oheň pronikl všude, i do nejskrytějších skulin a škvírek.

Probouzím se.


„Co jsi to s námi udělala?“ probírá se Mercedes. Jméno mi neřekla, ale znám je. Stejně jako její život. Nic moc, vcelku.

„Už nebudeš mít ve škole problémy s matematikou.“ řekne Freya norsky.

„Jak víš, že jsem měla čtyřku z písemky?“ diví se Mercedes tou samou řečí. V tomtéž okamžiku se ale divit přestane.

Už jsem zase jenom sama sebou. Škoda, stýská se mi po ostatních, byli tak skvělí! Ale mám ještě vlasy a moje tělo je neporušené, takže se nemusím cítit tak ponížená a zhanobená, vůbec nic se nestalo mně, byl to pouhý sen a nikdy ve skutečnosti neuvidím Larse a Thora a Gunnil a všechny ostatní. Zná je Freya. Je mocná čarodějka a měla bych se jí bát, kdybych byla tak nezkušená jako Mercedes a Conchita a další. Budu někdy taky taková? Valérie a Freya chtějí, abych byla, budou mě cvičit tak dlouho, až to dokážou. Budu dobrá, už teď jsem dokázala zmírnit bolest Thorovi a někomu jsem vyčistila ledviny, ačkoliv nevím, jestli jsem to byla já nebo někdo jiný. Musím se naučit rozdělit sebe od ostatních a zase se s nimi spojit, až bude třeba. První, s kým bych se chtěla propojit a vyměňovat si myšlenky, je Valérie. Je tak nádherná a mocná, obdivuji její schopnosti... jenže teď zrovna chytila jednu z těch nových a cpe jí hlavu pod vodu, Imelda prská, ale holky mají strach jí přijít na pomoc, napadnout čarodějku? Pojďte se prát! Skočím na Vali zezadu a potopím ji, zavřeští vzteky nad tou zradou a už jsme v sobě. Rveme se pod vodou a jen občas se vynoříme, abysme se nadechly, ten míša uměl jen vystrčit nozdry a jinak plavat pod vodou, a já si přečetla jeho mysl v té chvíli, kdy s námi bojoval. Zabili jsme ho, tím jsme získali jeho sílu a schopnosti... Vali mě škube za vlasy, počkej až budeš ostříhaná, to budou bitky! Vím, že se jednou navzájem ostříháme a budeme spolu bydlet a před spaním se mazlit, přečtu si její vzpomínky na všechny kluky a budu jí závidět. Odvážím se podělit se s ní o Janka? Určitě bych to chtěla vidět aspoň jednou... Jenomže ona se teď chce milovat s mým otcem Tomášem, přeju jí to a jemu přeji ji, je tak krásná... Udělá jí dítě, moji malou sestřičku... chtěla bych být při tom, třeba mu ji podržet, aby se neprala, a to ona se prát bude, třeba aby nám udělala radost. Jaké to asi bylo, když se Tomáš před lety miloval s mojí mámou? Prozradila by mi to? Nikdy jsem na ni v téhle souvislosti nemyslela, připadalo mi odporné představovat si to, ale Tomášovi ji přeju, muselo to být krásné, a potom jsem se narodila já. Děkuji vám, táto a mámo. Jednou budu mít taky děti...

„Ty už by ses konečně taky měla vdát!“ říká Valérie, když odpočíváme po té rvačce. Ještě bych se s ní trochu mazlila, ale stydím se před ostatními. „Nevím, co bysme pro tebe ještě měly udělat. Přidělily jsme ti samostatný pokoj, Jankovi taky, i když jsme doufali, že se časem sestěhujete k sobě. Jenomže vy...“

„A, co se s nima budeme mazat!“ chechtá se Freya, „Zavřít oba nahý do cely s jedním lůžkem a jednou dekou a dávat jídlo jenom špehýrkou. Stačí tři dny a problémy jsou vyřešený. Budeš zuřit a dávat nám ošklivý jména ve všech řečech, který znáš, to bude skvělý! Jedna z drobných rozkoší života je vytáčet Julku do bílého žáru. Jestli mě zase kousneš, tak já tebe taky!“

„Copak jsem tě už někdy kousla?“

„Ani nevíš? Jak jsme se jednou praly, tak jsi mě hryzla do lýtka! To tě učej ty tvý tygři...“

Bráním se, ale jistá si nejsem, když se rozjedu, nevím co dělám. Holky na mě obdivně koukají, jsem proti nim borec...

„Až příště někde potkáme Janka Dunbara, tak tě provdáme třeba násilím,“ rozhodne Veronika, „Abys už jednou dala pokoj a byla konečně šťastná. A jemu tě taky přeju!“

Tak nevím, mám se stydět a červenat, nebo být ráda? „Zvu vás všecky na svatbu!“ říkám, „Jestli to teda dopadne...“

„To víš, že to dopadne!“ říká Diana, „I kdybych to měla zaplatit já! Uspořádat svatbu své první dvorní dámě, to snad ještě můžu!“

„Ale pozor!“ Valérii blyští oči jako kočce, „Třetí den po svatbě tě celou oholíme břitvou! Do tý doby ti na vlasy nikdo nešáhne, nebo bude mít co dělat se mnou!“

„Ale ty jdeš hned po mně! To ti teda oplatím!“

„Na to se těším! A hned po mně Verunka, na to se těším ještě víc!“

„Vezmete mě do školy na Como? Ještě se toho musím tolik naučit...“

„Hlavně se těšíš na Oheň, to je nám jasný. Nepochybuj o tom. A přibereme všecky, co budou chtít, nebo zrovna půjdou kolem. Když my, tak všechny, žádný slitování!“

„Mohly bysme taky?“ odváží se zeptat Mercedes.

„A o kom si myslíš, že mluvíme?“

„To bysme byly jako vy? Že bysme všecko uměly...“

„Nemysli si, že se nebudete muset nic učit! Naše škola není žádná flákárna, jenom se koupat a opalovat a desetkrát denně se servat!“

„Pokud se pamatuju, tohle říkaly insky hlavně tobě!“

Valérie zamžourá, jestli se nemá na sestřičku vrhnout, ale pak nad tím mávne rukou.

„A proč když se vdává princezna, musejí oholit hlavu všem holkám, co jsou u toho?“

„On někdo něco takovýho říkal? Zklidni hormony! Stříháme se, protože je to legrace a potom jdeme do Ohně, chápeš?“

„Chápu. To bude bezva. Ale měly bysme z toho udělat nějaký závazný předpisy!“

„Závazný rituál? Co to kecáš, ty...“

„No, aby všecky další holky, co se přidají, věděly dopředu, co čeho jdou! Já bych třeba vzala ségru, je ještě malá, ale...“

„Takový to rozmazlený škvrně s odřeným nosem? Pořád padala a nemohla se udržet na bruslích...“

„Se nediv, zkoušela to poprvý! Však ona se doučí. Je bezvadná, mám ji moc ráda...“

„Že ji pořád mlátíš!“

„Protože zaslouží! Ale v noci spolu spáváme. Ne že by neměla vlastní postel, ale... Škoda, že jsem ji sem nevzala!“

„Ještě to by tak scházelo!“

„No a co? Až se dozví, že bude princezna...“

„To říkal kdo?“

„No já... Diano, jak je to?“

Diana se protáhla jako kočka, ale už chápala, že se jasnému slovu nevyhne.

„Každá holka, která vstoupí na arminskou půdu a složí přísahu věrnosti, je tím okamžikem povýšena do šlechtického stavu. Na titul princezny má právo, pokud je krásná a obranyschopná, a pokud je s ní legrace. Ve sporných případech rozhoduje moje první dvorní dáma, tadyhle Julka.“

„A to fakt smí bojovat se svojí císařovnou?“

„Ani nedejchej! Až se naučíš šermovat, tak si tě osobně prověřím. A nepočítej, že bych tě šetřila!“

„Skvělý! A můžeme do tý doby vymýšlet zákony, když jsme dvorní dámy?“

„Copak, vymýšlet můžete co chcete, ale on někdo říkal, že něco jste?“

„Jakto? S kým císařovna zkříží zbraň, ta je princezna! Že jo, Diano?“

„Ale jo, pro mě za mě...“

„Takže můžem? My bysme chtěly jasný a hodně přísný zákony, aby bylo zřejmý, co je správný a co ne!“

„Vy chcete hlavně blbnout hlavu kámoškám, co tu nejsou, to mi je jasný! Stejně byste si netroufly...“

„Cože, my? Teď jsi nás urazila!“

„No a co? Mám tě utopit hned, nebo až ozobu ten hrozen?“

Schylovalo se ke všeobecné potyčce, všichni se na ni těšili. Moc prostoru tu sice nebylo, bazén ve Valencii byl menší než v Granadě a už úplně malý proti venkovnímu, taky přítomných bylo víc, ale hostům to nevadilo, s jejich plaveckým uměním to bylo všelijaké. Ještě odstranily zbytky po dosavadním hodování a objednaly nové svařené víno, a mohly bojovat. Řádové dívky nespěchaly, chtěly ponechat výhodu útoku hostům, tak se jenom hecovaly, ale pak se jedna holka namotala do cesty Valérii a ta ji postříkala, tak po ní skočila a už to jelo.

Boj ukončila nová dávka svařáku, všechny si posedaly na okraj bazénu a pomalu upíjely, nápoj byl horký.

„Je to pravda, že přidáváte do nápojů koření, po kterém každý ztratí rozum?“ zeptala se jedna.

„Ve tvým případě nemusíme, ty žádnej nemáš,“ řekla Veronika, „Ale ano, někdy to děláme.“

„A dokázaly byste zblbnout taky nás?“ ptala se jiná.

„Snadno, jen se na to třeseš. Schválně, co se o nás povídá mezi lidma?“

„No... že jste čarodějnice. Každého dokážete k čemukoliv donutit, zblnete každýmu hlavu a sbalíte každýho kluka, kterýho chcete.“

„Jo, to by se mi docela líbilo. Není to úplná pravda, ale snažíme se.“

„V kolika letech se holka může vdávat na tom tvým ostrově?“ ptala se některá Diany.

„Kdy chce, to není nijak omezeno. Když se zamiluje, měla by se vdát rovnou, než ji to přejde!“

„Správná holka má mít první dítě do patnácti, aby byla nějaká legrace!“ potřásla hřívou Valérie.

„Tak jak to, že tys ho neměla?“

„Protože jsem blbá a žiju ve špatný zemi. Diana jasně nařídila, že všecky holky, který chtějí jít do Arminu, musejí být těhotný!“

„Já jsem nic...“ začala Diana, ale zaniklo to ve všeobecném pohoršení.

„Naši říkají, že v patnácti je holka ještě moc blbá na to, aby věděla, co je správný!“ uplatnila jedna rodičovské ponaučení.

„Mají pravdu. Holka se má vdát, dokud je úplně pitomá. Až dostane rozum, těžko hledá pořádnýho chlapa...“

„A co když...“ tazatelka se zajíkla, otázka jí připadala drzá a nemravná, „Co když nemá manžela a narodí se jí...“ nedořekla, jen to ukázala rukama.

„No, to je hroznej malér!“ smála se Diana, „Kdo pro nás v tom případě uspořádá mejdan?“

„No ne,“ bránila se dívka, „Já slyšela, že jedný holce se to opravdu stalo! To není žádná legrace!“

„A co bys jako chtěla, aby bylo?“ zeptala se Freya, „Vypálit jí na zadek cejch, aby to všichni viděli? Jenom to naznač, a budou to chtít všechny!“

Tazatelka se zalekla, ale Freya k ní přišla blíž. „Podívej, tady mám vyžíhaný řádový kříž a tyhle ozdobný vlnovky. Abys věděla, je to vypálený rozžhaveným železem, a to ještě ani zdaleka není všecko, co si dělaly některý holky. Nedávno se cejchovaly Ještěrky, ty jsou úplně zblblý po všelijaký parádě. Jestli se jim to donese...“

„A nebolelo to?“ ptala se zmatená dívka.

„Proto to děláme, aby to bolelo! Z princezen si umějí bolest vychutnat Diana, Veronika a Valérie, Julie a Jana, Renée... vlastně asi všecky. Taky se ti začne líbit...“

Dívky si to zkusily představit. Byly zděšené, ale tak jaksi... příjemně.

Freya s Julií se beze slova dohodly, že jsou potvory a chtějí si ty nové vychutnat. Bylo zřejmé, že Veronika a Valérie proti tomu nic nemají, a Diana bude hrát s nimi.

„Když máte být dvorní dámy naší císařovny, je bezpodmínečně nutné, abyste znaly a dodržovaly dvorní předpisy. Že jo, Diano?“

Diana zatím udělila titul dvorní dámy pouze Julii, a to bylo v podnapilém stavu doma na Hůrce, až později jí na to vyrobila nádherný, ručně psaný dekret. Byla zajisté ochotna přijmout ke dvoru i ostatní, kdyby o to stály, zatím nikdo žádné oficiální prohlášení nevydal. Momentálně ovšem objevila dortíky s mimořádně chutnou, mírně alkoholickou náplní, tak se jim věnovala.

„Například, kdybych se já rozhodla provdat, bylo by to se vší parádou!“ hlásala důrazně Freya, „Samozřejmě chci svatbu v chrámu, a nevadilo by, kdyby oddávající byl biskup. Co říkáš, Julko? Udělal by to pro nás tvůj táta?“

Julii nejdřív napadl hrabě la Venzini, který byl sice úctyhodný šlechtic, ale bez duchovního svěcení. Zajisté, Baarfelt je komthur, nyní dokonce velmistr řádu, ale nebyla si jistá, zda tím získal automaticky hodnost biskupa. Asi jo, když to Freya říká.

„Svatební hostina by se měla konat v přírodě, třeba na břehu moře. Mělo by to být v létě, aby bylo příjemný počasí. Nejdřív mě svlečou ze svatebních šatů. Od tý chvíle se samozřejmě můžou svlíknout i všichni ostatní, ale nikoho nebudu nutit, jenom kamarádky. Nebo že bych chodila sama nahá a ostatní nechala oblečený? No, jak znám holky, ty se svlíknou samy od sebe na první impuls...“

„To tě ani neláká jít si zaplavat v moři ve svatebních šatech?“ zeptala se potměšilá Julie.

„Ty seš taková bestie, že bys mě zlákala jít se cachtat do bažiny! Kdybys šla se mnou...?“

Julie neurčitě přikývla. Byla si vědoma, že zatím není důvodu se znepokojovat.

„Potom mě kluci krásně oholí, snad mi do tý doby narostou vlasy dost, aby to mělo smysl. Ženicha zas oholí děvčata, abysme byli oba pěkně očištění...“

„Ostatní se taky ostříhají?“

„Jenom ti, co mi chtějí udělat radost...“

„Je mi to jasný. Trochu jim zmagnetizuješ víno, připijete si a najednou jim všecko začne strašně vadit. Oblečení, vlasy... co nejrychleji pryč s tím!“

„Tak to máš o mně dost blbý mínění. Já že bych někoho nutila? Ani náhodou, leda budu děsně protivná na ty, co to neudělají... co se směješ, Julko?“

„Já? Já nic!“

„Tobě musím dát nějakou významnou funkci. Jsem zvědavá, kolikrát se na tý svatbě pohádáme! Vzala bych si tě za družičku, ale snad už do tý doby budeš vdaná taky...“

„Co míníš udělat s družičkami? Svlíknout, oholit hlavu... a dál?“

„S malejma nic.“

„A s velkejma?“

„Nejdřív bych ráda, aby všichni byli svědky našeho milování. Ano, veřejně a přede všemi, aby to mohli dosvědčit.“

„To teda nedělali ani na francouzským královským dvoře!“ ozvala se Diana, kterou to mimořádně zaujalo.

„Já vím, že ty se na takový věci ráda díváš. Proč ti neudělat radost?“

„Jo, líbí se mi to. Ale kam se všichni lidi hrabou na svatební tance leopardů!“

Ano, dosáhla tím přesně toho, co chtěla. Všichni se začali zajímat.

„Naše šelmy uznávají dvě varianty. Někteří vytvářejí trvalé páry, jiní pořádají slavnosti, kde se jich sejde co nejvíc. Samci bojují o samice, a ty si taky vyjasňují, kdo má na koho nárok. Teda, ono se řeší spíš pořadí, kdo získá tu kočku jako první a kdo až později...“

Přítomné dívky byly značně otřeseny. Uklidňoval je jenom to, že se jednalo pouze o leopardy.

„No, a takhle bych to chtěla já!“ řekla Freya, „O mé svatební noci by nikdo neměl spát sám...“

Ano, teď to tedy bouchlo. Diana se smála. Veronika a Valérie se taky dobře bavily. Julie... no, souhlasila, když se jedná o Freyu.

„A co když některá nebude chtít?“ otázala se jedna z dívek.

„Jenom klid!“ smála se Freya, „Svlíknout ses nechala, ostříhat ses nechala... jasně, že se budeš trochu bránit. O to to bude větší legrace...“

Ovšem, že to neprošlo. Některé se děsily, některé se rozčilovaly, a Freya se jenom smála.

„To jsou orgie jako ve starým Římě!“ Nebylo jisté, jestli se Veronika hrozí, nebo se na to těší.

„V Babylóně to bylo ještě divočejší!“ konstatovala Diana.

„Já jenom nechápu, proč se musejí všichni ostříhat,“ vzdychala nějaká dívka.

„Protože to je bezva, když ti někdo škrábe hlavu břitvou,“ opakovala Freya, „Stejně se těšíš na koupání v Ohni...“

„Jo, to by bylo taky?“ zaváhala, ale už neměla tak zásadní nesouhlas.

„Jo, to je naše hlavní atrakce. Půjdeš dohola, a to ze tří důvodů: je to zdravé, je to krásné a moc mě baví ti ubližovat!“

„To snad ne!“ lekla se ta holka.

„To snad ano! Lidová moudrost říká, že po ostříhání ti narostou vlasy daleko hustší a zdravější, než máš teď. Ale nenarostou, protože jak to jednou zkusíš, už to budeš chtít pořád opakovat. Nebo to není pravda, Diano?“

Diana souhlasila, přikývla, ale neřekla nic, protože Freya dost pěkně jiskřila.

„Že je to hezké, to jste všichni viděli. Já to zažila i v reálu a můžu to potvrdit. A že tě chci dráždit? Jestli jste ještě nepoznaly, že jsem pěkná bestie a nejvíc mě baví vás zlobit, tak buď jste osleply a zblbly, nebo se přetvařujete. A nejsem sama, všecky čarodějky jsou pěkný mrchy! Zkuste to některá popřít!“

Nezkusily, smály se. Kupodivu, dívky se nijak nepohoršily, aspoň to nedávaly najevo.

„Já bych chtěla být jako vy!“ řekla jedna, která se dosud moc neozývala, „Taková sebevědomá a odvážná!“

„Opravdu? Co by sis v tom případě troufla?“

„No... řekla bych tátovi, že si vezmu Juana. I kdyby mě třeba vydědil!“

Julie si zkusila vzpomenout. Juan = student stipendista, docela chytrý, ale beznadějně chudý. Veškerá naděje na zlepšení situace marná, tím pádem na svatbu taky. Rodiče pro ni hledají ženicha v úplně jiných kruzích.

„A kdyby tě opravdu vyhodili z domu?“

„Tak bych odešla na ten tvůj ostrov! Vzala bys mě, císařovno?“

„Ale jo, klidně!“ Diana se rozhodla, že dneska se prostě vzrušovat nebude.

„Za jednoho předpokladu,“ řekla první dvorní dáma Julie, „Že budeš s tím svým Juanem těhotná!“

Dívka (Jacinta, už si vzpomněly) se zděsila. Že jednou bude muset mít děti, už jí prozradili, měla možná i nějakou představu, jak k tomu dojde. Ale udělat to schválně, proti zákazu?

Freya nemilosrdně pokračovala:

„Tak pokud vím, když na Ostrově některá holka zjistí, že je těhotná, uspořádá pro všechny mejdan. Pokud se ví, který chlap to byl, pořádá to on, pokud ne, musí se obětovat kamarádky. V rámci oslav se může konat svatba, v tom případě je mejdan o to delší a... divočejší. V každým případě je to poslední moment, kdy může holka pít alkohol, pak má utrum až do porodu. Všechny svoje šaty a ozdoby rozdá kamarádkám, a ony jí zas dají zase svoje, teda tu parádu, oblečení nepotřebuje, po dobu těhotenství smí chodit nahá. Působení slunce, větru a vody dělají dítěti dobře, to je lékařský fakt. Hlavu si oholí, aby vlasy tělo nevyčerpávaly... Musí dobře jíst a všichni kontrolují, jak jí pěkně roste bříško... Je to všecko?“

„No, tyhle blbiny vymýšlela Mabel,“ přiznala Diana, „Ona je vrchní lékařka. Tedy, doktor je její muž, ale ona... jak koukám, uchytilo se to!“

„Říkala to Ponny, ta by to měla vědět!“

„Tak dobře, dělá se to. Ale nikdo to nenařídil!“

„Ani nezakázal! Měl by se na to vydat zákon! Třeba jako: každá žena je od přírody krásná. Je nemravné, když svoji krásu zastírá oblečením. Až když její krása pomine, dostane právo nosit oděv podle svého uvážení...“

„No, počkej...“

„Oblečení slouží jako ochrana proti povětrnostním podmínkám. Když je zima, ať klidně nosí třeba kožich, já ho taky nosím. Ale když je hezky, tak na co?“

Diana neřekla nic, jen se smála.

„Obzvláštní nemravnost jsou plavky!“ rozvášnila se Freya, „Jediný, co by se mi líbilo, aby při namočení byly průhledný! Takový bych klidně dovolila!“

Diana viděla na děvčatech, že si to představují a příjemně se děsí, tak to odsouhlasila.

„Ale trvám na tom, že na císařské dvorní plesy přicházejí dámy oděné jen do svých šperků!“ vyhlásila Freya.

„Nesouhlasím,“ řekla Diana, „Císařské dvorní plesy jsou moje záležitost, ty do toho nemáš co kecat. Jednou z povinností princezny je šokovat veřejnost, takže nesmí existovat nic nařízeného ani zakázaného. Bude to pokaždé jinak a co si kdo vymyslí, to bude správně!“

„Souhlas!“ řekla Julie, „My dvorní dámy se chceme parádit! Když si pořídím krásný šaty, tak je někde musím předvést, ne?“

„Tak o tebe strach nemám,“ souhlasila Freya, „Jak tě znám, do půlnoci se svlíkneš...“

Julie souhlasila. Ale taky chtěla něco říct: „Všechny dvorní dámy jsou povinny řádně pečovat o svoje vlasy, aby byly co nejdelší a nejkrásnější. Stříhat je bude dovoleno pouze v případech závažných životních změn, jako je svatba, těhotenství... nebo když císařovna dostane chuť někomu oholit hlavu...“

„Tak to jsem teda zvědavá,“ řekla Valérie, „První pořádnej mejdan a bude po zákazu!“

„Tak v tom případě... bude pachatelka přísně potrestaná!“

„Schválně, jak? Jestli výpraskem nebo mučením, tak se budou hlásit samy!“

„Nařizuji,“ řekla Veronika, „Zcela bezdůvodně smí holka dostat pouze pětadvacet ran, víc jen na základě spravedlivého rozsudku – nebo když si o ně řekne!“

Jestli dívky věřily či nikoliv, není jisté, každopádně se začaly klepat strachy.

„Ostříhání je taky trest?“

„To ne. Leda když císařovna Diana dostane chuť...!“

Diana se usmívala. Rozhodnutí se nevzrušovat pořád ještě platilo.

„Dovolíš, abych na tebe něco práskla?“

„Klidně!“ usmívala se Diana, „Ať je to něco výživnýho!“

„Když se vznešená císařovna toulala po jižních mořích, dostala jednou nápad nechat se zavřít do buddhistickýho kláštera. Podle místního zvyku tam odcházejí všechny dívky z lepších rodin, nejlíp ještě jako děti, a zůstanou tam, než se naučí číst a psát. Něco jako internátní škola, ale jsou tou dobou mnišky. Nejmenší dovolená doba je sedm dní. Potom odejdou a žijí dál v rodině, můžou se taky vdát, mít děti... až zestárnou nebo je to přestane bavit, vrátí se zpátky do kláštera a už tam zůstanou...“

„Ale to je hezký!“ řekla některá, „Já byla taky v klášterní škole. No... docela to šlo...“

„Ty místní mnišky byly z Diany dost... slušně konsternovaný. Netušily, co tam s ní mají dělat, ale Charry jim dal velký dar, tak ji vyhodit nemohly. Neuměla ani místní řeč...“

„Proto jsem tam byla, abych se ji naučila! Já náhodou chápu rychle...“

„To vím, taky jsem si od tebe stáhla komplet orientální jazyky. Ale s tou prací... pak přišly na to, že se jí líbí stříhání, jak sebe, tak jiných. Tak jí dali za úkol holit hlavu všem holkám, co tam přicházely na výuku. Vlastně i starším mniškám. A Dianu to docela dost bavilo!“

„To bych řekla! Vyhrála jsem si s těma kočičkama... Julka je svědek, jak mi to jde!“

Julka jí radši dosvědčila cokoliv, jen aby to nechtěla předvádět. Tedy, hlavně ne na ní.

„A od té doby má Diana tohle hobby. Počítám, že nás jednou všecky oholí do hladka!“

„No, na tebe už se těším!“

Jelikož dorazila další dávka svařáku, trochu ustalo všeobecné štěbetání, ale holkám to stejně všelijak šrotovalo v hlavě. Julie byla zvědavá, nad čím uvažují, a napadlo jí... vlastně, měla pocit, jako by se jí v hlavě rozsvítilo a vše, co potřebuje vědět, jasně vyskakovalo, jako by jí někdo napovídal. Nejdřív jí došlo, že s tím svařákem někdo něco udělal. Kdo? Valérie, Veronika nebo Freya, ale je úplně jedno která. Vlastně není; Mendozovy dcery mají zakázáno používat magii. Od tatínka. Jak přísně? Asi moc ne, don Diego taky ledacos umí, už to předvedl. Pro Freyu ovšem zákaz neplatí a holky ji rozhodně nechají si hrát. Je zapotřebí, aby všichni byli spojeni dohromady, to zajišťuje voda v bazénu. Vědí ty dívky, že jsou součástí nějakého experimentu? Bezpochyby tuší a moc se jim to líbí, i když, kdyby se jich někdo zeptal, rozhodně to popřou. Vlastně, co si doopravdy myslím já?

Momentálně padlo několik dotazů, jaké to je, když někoho holí břitvou. Rády by to zkusily, ale samozřejmě to nejde...

Při utírání osuškami, oblékání a úpravě vlasů se holky rozpovídaly trochu realističtěji. Vyšlo najevo, že v podstatě neberou záměry princezen vážně. Samozřejmě by si přály změnu, třeba oblečení, do kterého se dokážou dostat bez cizí pomoci, tedy kalhoty dívčího střihu, které už viděly v nějakém pařížském módním žurnálu, ale v realitě poprvé. Litovaly svoje rodiče, kteří byli nuceni nosit ještě složitější, těžší a nešikovnější oděvy s kosticovými šněrovačkami a příšernými klobouky. Dnešní móda předepisuje mladé dívce mnohem jednodušší a sportovnější oděv, ale stejně potřebuje služebnou, aby jí pomohla dostat se do něho a z něj. Nyní pomáhaly jedna druhé a při tom se dohadovaly s princeznami, které se oblékaly mnohem jednodušeji.

Další problém: všechny měly dlouhé krásné vlasy, které jim čas od času myla komorná šamponem. Zajisté by chtěly kratší a modernější účes, ale rozhodně ne dohola, to považovaly za legraci a ve skutečnosti s tím nepočítaly. No dobře, u nějaké černošky nebo služebné, proč ne, ale my jsme dámy z vyšších kruhů! Veronika si pořídila fén, který foukal do vlasů horký vzduch; záviděly jí to, ale sehnat (a zaplatit) takovou věc bylo v podstatě nemožné. Nepochybně budou otravovat rodiče a možná to časem prosadí, ale zatím...

A už vůbec ne nová morálka, kterou zavedla na svém ostrově Diana. No dobře, je vladařkou nějakého ostrůvku v jižním moři a zavedla tam způsoby podle místních šelem, ale tady jsme ve Španělsku a platí docela jiné zásady. U většiny děvčat už rodiče pilně vyjednávají s jinými rodiči a dohazovači a zprostředkovateli, časem se určitě dohodnou a představí dceři budoucího ženicha. Doufejme, že bude aspoň trochu přijatelný. Vybírat si podle svého? Možná v nějaké komedii na divadle, ale tam ho stejně hraje herec, který se všem líbí. Možná to bude nějaký stařec nad hrobem, který si chce zpříjemnit poslední léta mladou ženou, jindy maminčin mazánek, který si s manželkou nebude vědět rady. Nebo to může být člověk z jiného města, takže nevěsta přijde rázem o všechny kamarádky a bude si muset zvykat na novou rodinu, kde ji nikdo nebude rozmazlovat. Líčily ty hrůzy, o kterých se doslechly, a vlastního osudu se současně obávaly a těšily se na něj, ale neuměly si představit, že by jej mohly nějak změnit.

Diana se do těchto řečí nepletla. Vzpomínala na dívky z řádu svaté Jadwigy, které se rozhodly, nebo je osud donutil takový život změnit. Klukovsky oblékané a ostříhané, odhodlané bojovat za svoji vlast a schopné to realizovat. Život se s nimi nemazlil, mnohé přišly o rodinu a myšlení rozmazlených slečinek je jim pro legraci, pokud o něm vůbec vědí.

Veronika uvažovala jinak. Při seanci do nich vložily lecjaké znalosti; ještě si to plně neuvědomují, mají v hlavách zmatek, ale až se prospí a rozmyslí si to, budou jim přicházet do mysli znepokojivé myšlenky. Zajisté je odmítnou, ale ty nápady se budou vracet a trpělivě hlodat; taky se zlepšila jejich schopnost čtení i v cizích jazycích, takže se budou dozvídat nové informace. Co s nimi udělají, záleží na nich, ale třeba se časem něco změní.

Jako poslední pustila z drápků Freya tu nejmladší holčičku, sama jí dokonce pomohla se ustrojit. Tvářila se vážněji než jindy.

„Opravdu?“ zeptala se jí Veronika.

„Je sice už trochu přestárlá, ale možná by to s ní šlo. Je panna, je citlivá, zvyklá poslouchat, ale při tom bystrá a inteligentní. Zkusila bych to.“

„Byl by to strašný průšvih!“

„Na chvilku jsem ji uvedla do transu a trochu ji stimulovala. Já neříkám, že je to jisté, ale zkusila bych to...“

„Jo. Když se to povede, vezmeš šmíra a v životě už se nevrátíš. My tady zůstanem a budeme čelit vyšetřování. Tenhle svět není na čarodějky zařízený!“

„Proto jsem taky nic nezkusila.“

„Zapálit Oheň s nezkušenými holkami v současným Španělsku? Když jsi to zkusila u vás na Severu, nebyl z toho průser?“

„Byl. Těžkej. Jenže já jsem Wulffssonnová a všichni ostatní byli členy nebo spojenci klanu. Ostříhání jsme zdůvodnili epidemií. Ale mám těžkej průser a vážný varování.“

„A to chceš udělat další průser a odejít na sever...“

„Já jo. Ještě budou rádi, že se mě zbavili...“

„Jestli správně chápu,“ řekla Diana, „Docela si tě vážím. A obdivuji tě.“

„Jsem čarodějka, císařovno. Musím dělat, co dělám, i kdybych měla narazit. A tobě jsem vděčná, že nám poskytneš azyl, kdyby se něco... nepovedlo.“

Julie se třela ručníkem a přemýšlela. Moc se jí nechtělo se oblékat – naopak, dala by si olízání tygřím jazykem a potom masáž olejem, kterou tak skvěle umějí Ještěrky. Bohužel, ty už jsou na cestě na Dianin ostrov. Přemýšlela nad něčím a styděla se říct nahlas, nad čím. Až se odvážila nadhodit:

„Freyo, jde to s každou pannou – bez ohledu na věk?“

Freya se zarazila. Podívala se na Julku, jako by ji viděla poprvé. „No jo, vlastně!“

Dřív, než se Julie stačila bránit, ji objala, ovinula pažemi a přitiskla svoje čelo k její hlavě. Julka se rozklepala, cítit na sobě nahé tělo kamarádky byla úžasná rozkoš. Na chvilku se propadla do vířícího proudu myšlenek, které nedokázala sledovat...

Pak ji Freya pustila a Julie přišla k sobě. Všichni na ni zírali. Dychtivě.

„Zkusila bych to. Ale troufnete si?“ řekla Freya.

Veronika se ujistila, že všechny cizí dívky už odešly.

„Jestli správně rozumím, je Julie vhodná k provedení pokusu s Ohněm.“ řekla Diana, „Problém je, že ten experiment má určité nepříjemné průvodní jevy... Dejme tomu, že se to stane na moje přání. Jsem skutečně císařovna a je o mně známo, že jsem pošetilá a nerozvážná. Dřív, než se začnou vyšetřovat důsledky, opustím já i moje dvorní dáma Freya Španělsko – potom mi můžou třeba zakázat vstup, pár zemí už to udělalo. Sveďte to na mě...“

„Okamžik, já jsem neřekla, že je vhodná! Říkám, že bych to s ní zkusila...“

„To je mi jasný. Jde o to, co na to říká Julie. A prosím tě, uvažuj rozumně. Abys pak neřekla, že jsme tě do něčeho natlačily!“

Julie mlčela. V rozpacích si navíjela na prst pramen vlasů.

„Ano,“ řekla Valérie, „Pokud se ti podaří zapálit Živý Oheň, přijdeme všechny o vlasy během několika vteřin. Všichni, kdo se toho zúčastní. Je možné vyhlásit, že to bylo zapotřebí, protože vypukla nějaká nebezpečná nemoc, to se stříhají vlasy, aby se tělo nevyčerpávalo, i když ve skutečnosti je to blbost. Ale...“

„Je to na tobě, Julko.“ řekla Veronika.

Julie mlčela. Po tváři jí přebíhaly nervozní záškuby. Bylo na ní jasně vidět, jak jí zmítají protichůdné pocity.

Diana řekla: „Kdyby bylo možný mít na všední den praktickýho ježka a na slavnosti krásnou hřívu...“

Dívky si vyměnily pohledy. Veronika řekla: „No jo, tys s náma nechodila do školy...“

„Co, ono to jde?“

„Jedna z prvních věcí, co se učí, je iluzorní vzhled. Předvedu názorně!“

Veronika se pozvolna začala měnit. Nejdřív jí zbledla a zrůžověla pleť. Potom začaly blednout vlasy, z černých na hnědé a nakonec na blond. Oči přes zelené do modré.

„Oblečení!“ navrhla Valérie.

Veronika na sobě nechala rozplynout tuniku, kterou si před chvílí natáhla. Namísto ní jí na těle vyrašily večerní šaty z bílého atlasu, vyšívané stříbrem a perlami. Během chvilky tu stála docela jiná dívka, i když rysy obličeje byly pořád té Veroniky, kterou znali.

„To je nádhera,“ vydechla Diana, „Jak to děláš? Je to těžký?“

„Těžký to není, když to umíš. Energeticky náročný; musíš ovlivňovat zrakový vjemy všech přítomných. Nás je tady pár, ale kdybych se šla projít do města...“

„Sledujte!“ řekla Valérie. Začala se měnit na mladého šviháka v moderním obleku, a vyloženě si to užívala.

„Tyhle vzory máme nadřený,“ podotkla Veronika, „Zkoušely jsme si je ve škole. Nad novými se musí víc přemýšlet...“

Julie pocítila prudkou touhu se to naučit. Sakra, proč jsem s nimi nechodila do školy?

Veronika se zatím proměnila na černošku s krátkými kudrnatými vlasy, a nakonec je úplně zlikvidovala. A zase nechala narůst.

„Máme v sobě spoustu svařáku,“ řekla Valérie, „V tom je fůra éčka, tak si můžem hrát.“

„A hlavně, táta už odjel dost daleko. Nemá rád, když to děláme zbytečně.“

„Tohle není zbytečný, ukazujem kamarádkám...“

„Což nám ovšem taky zakázal...“

„Ani na moje přání?“

„Drahá Diano, seš sice císařovna a abatyše všeho možnýho, ale nejseš čarodějka a nepatříš do rodu Mendozů. Ani Baarfeltů. Takže tvoje přání...“

„Já nejsem Mendozová a jsem čarodějka!“ řekla důrazně Freya, „Vím, že don Diego vám to zakázal...“

„Ale proč?“

„Magie není na hraní. Musíme to umět, ale nesmíme to používat.“

„Proto tak prskal, když jsem hned první den udělala ten budíček?“

„Tatínek nepředpokládal, že by někdo mimo nás mohl něco umět. Tys byla v tom klášteře, Diano, ale jinak...“

„Jsem úplně blbá. Nemusíš mi to připomínat. Do školy jsem s váma nechodila.“

Veronika si povzdechla a pokynem si zjednala ticho.

„Jo, byly jsme ve škole a studovaly to léta. Proto taky víme, že práce s magií funguje u každýho jinak. Klasická je Julie, u té mě mrzí, že tam s náma nebyla. Rychle se učíš, například E-šlehy ti jdou. Vytváření iluzorního vzhledu je obtížnější. Konkrétně: musíš si vytvořit představu, jak chceš vypadat. Porovnat s reálným vzhledem. Chceš blond vlasy, prosím...“

Zatímco Veronika vysvětlovala, Valérie se předváděla. Poslušně.

„Snadnější je, když si vytvoříš Vzor, a pak už se do něj jen vracíš. Vymyslet úplně nový je obtížnější, ale jde to. A můžeš... ukaž Julce, jak má vypadat!“

Valérie se usmála. Začala se pomalu proměňovat na Julii, a jak stála proti ní, viděla se Julka jako v zrcadle.

„Rozdíl,“ řekla Valérie, „Nejsem identická, jsem zrcadlová. Diamant v nose mám na druhé straně.“

„Skvělé,“ řekla Veronika, „Teď varianty!“

Valérie (pořád Julie) si nechala vyblednout vlasy na blond, potom na zrzavo. Slušelo jí to. Julka žasla. A potom zrušila všechny vlasy, i obočí a řasy...

„Takhle budeš vypadat po koupeli v Ohni,“ řekla Veronika, „Promysli si to.“

Julka polykala naprázdno. Nebyla ještě tak opilá, aby jí bylo všechno jedno. Na druhé straně nebyla střízlivá, takže se jí ta varianta docela líbila.

Valérie se vrátila k vlastní podobě, ale bez vlasů. I tak byla nesmírně krásná.

„Zkus to, cos tehdá vymyslela!“

Nejdřív Valérie rozzářila oči. Rozzářila rudým ohněm. Pleť ztmavila téměř do hněda. Pootevřela ústa a z nich vysunula tesáky, které by jí záviděl i Tawarr. Přestože zůstala krásná (možná ještě krásnější), bylo z ní cítit nebezpečí a jakási podvědomá hrůza. Vypadala jako démon.

Julie nedokázala utajit rozechvění. Věděla, že je to kamarádka, věděla, že to vytváří iluzí. Ale stěží se ovládala.

„O takových se mi... v dětství zdálo.“ řekla, když ji Veronika pobídla.

„Přesně o takových?“

„Ne! Vlastně... nevím. Já je nikdy neviděla takhle... Jenom se ukázali a hned zmizeli. Byli... za zády.“

„Spala jsi sama?“

Julie váhala, zda jim to říct. Jak nesmírně toužila vlézt si do postele k někomu staršímu, dospělému, nebojácnému... mamince. Maminka by ji ochránila. Jenže jednou je přistihl otec. Dneska už ví, co chtěl a proč se tak rozvzteklil, tehdy to nechápala.

Mezitím Valérii narostly zlaté kadeře až na záda. Zlaté doslova, ne blonďaté. Lopatky se vysunuly a narostlo na nich peří.

Julka se rozesmála.

Valérie se rovněž usmála. Nebezpečné špičaté tesáky si ponechala.

„No, tak přestanem blbnout,“ řekla Veronika, „Umíš si představit, kdyby tohle viděl táta?“

Julie cítila výkyvy energie, Vali od ní byla dost blízko. Když to cítila ona, nepochybně by to poznal i mnohem zkušenější don Diego. Žádná z děvčat nebyla vyčerpaná, měly trénink, ale až se to bude učit ona, užije si. To už jí bylo jasné, i když se na výcvik těšila.

„Navrhuji jít spát,“ řekla Veronika, „Juli, Freya by ráda vyzkoušela tvoje schopnosti. Vydržíš to?“

„Nebude to bolet!“ řekla Freya.

Julka věděla, že to bolet nebude. Spojení mysli nikdy nebolí. Naopak, bude to příjemné.

„Ještě jednou, neublížím ti. Jsem čarodějka.“ řekla Freya.

„Tak jo. Chci to.“ řekla Julie.

Tak šly spát.

Julie se probudila a bylo jí skvěle. V hlavě měla obvyklý kolotoč vzpomínek, ale to jí nevadilo, znala příčinu.

Na dosah od ní spala Valérie. Julka sledovala, jak dýchá, její hrudník se mírně, úsporně pohyboval. Dráždilo ji to.

Vpadly do kuchyně a zjišťovaly, co po včerejšku zbylo. Na snídani to stačí, na oběd bude potřeba obnovit zásoby. Vyšleme holky ze služebnictva, nebo se načančáme a půjdeme do města nakupovat? Přes noc nasněžilo, možná bude dobře předvést svoje kožíšky, čapky, kalhoty, botičky... Holky vezmeme s sebou, aby odnesly nákup domů, a stavíme se někde na svařák. A co bysme se otravovaly s obědem, nakrmíme se někde ve městě! Taky mají právo nás vidět bez kožíšků a čepic, máme taky blůzičky a svetříky, a můžou si prohlídnout, co nosíme na krku a v uších a ve vlasech... Škoda, že nemůžeme předvést, jak umíme nosit sukýnky, ty moderní, které odhalují kotníky, třeba i nožky až tak vysoko, kam si troufneme...

„Moment!“ řekla Veronika, „Julce se určitě v noci zas něco zdálo. Nechceš se pochlubit? Nevyprávěj – přehraj!“

Julka už dlouho cítila touhu na sebe vykecat všechno, co půjde. Styděla se za svoje hříšné myšlenky, ale jak známo, styděla se ráda.

Když se všechny dostatečně vychechtaly a přidaly vlastní nápady, jak by se to dalo vylepšit, řekla Veronika: „Poradíme se. Freyo?“

Freya si nalila novou sklenici vína, ovlažila rty a přesvědčila se, zda všechny pozorně poslouchají.

„Jednoznačně, zkusila bych to s Julií a kdyby to nevyšlo, i s tou kočindou ze včerejška. Počítám, že bych dokázala zažehnout Oheň minimálně třikrát. Nikdy jsem to nedělala s dospělou pannou, vhodný věk je dvanáct, třináct. Julka by mohla být hodně dobrá, jenom škoda, že jí chybí vzdělání a... sebeovládání. Myslím ten dril, kterým procházejí holky ve škole. Jistě, můžeš nám předvést nějakou hezkou scénku, jak to s tebou cloumá, ale... Nic? Neva, každopádně s tebou zkusím pár experimentů. Výhoda je, že budeš nadšeně spolupracovat. Holky bývají těžce vykulený, co se s nima provádí... Já vím že ty ne, Vali, ale ty seš extra případ. Jednoznačně mám úžasnou chuť.

Teď širší aspekty. Jsme v paláci Mendozů. Až se to dozví don Diego, bude zuřit, tomu už nesmím na oči. Všechny utečeme, ale vy to odnesete, holky. Navíc nic neutajíme, budeme vypadat. Předtím musíme uspořádat stříhání, už jenom proto, aby si Julie užila. Taky se těším. Minimálně jednu seanci bych uspořádala pro ty holky, co tu byly včera, pro všelijaké jejich kamarády a... pro kohokoliv, kdo bude mít chuť. Musíme najít vhodný místo, skálu jako podklad, nejlíp v dosahu moře. Nejde jen o to Oheň zapálit, ale taky uhasit, než způsobí nějakou škodu. Párkrát v dějinách se stalo, že se zbláznil a nešel zkrotit.“

Julie chápala, že tyhle věci připomíná hlavně kvůli ní, ostatní to věděly a přikyvovaly.

„A ještě širší aspekty. Moje paní Freya bude jednoznačně potěšená, má takové hry ráda. Co jiní, nejsem si jistá. Cítím určité oživení zájmu, a jestli se spolehnete na moje instinkty, zajímá se o experiment mnohem víc bytostí, než bychom čekaly. A to ještě nevnímám tvoje draky, Diano. Ne, Julko, neptej se. Nebudu nikoho jmenovat, stačí že na ně myslím. Vyslovit jméno znamená upozornit příslušnou osobu, že by se měla zajímat. Důsledky? Když se to podaří plus, když ne minus. Odměna nebo trest. Vyberte si.“

Julie byla rozpačitá. Mezi Veronikou a Valérií probíhala jakási tichá komunikace. Diana se nervozně pochechtávala.

„Jo aha, Baarfelt. Sakra. Že mě nikdy nenapadlo se s ním vyspat, to už by mě nesměl pokousat... Ne že by mi s radostí půjčil na hraní svou dceru, ale... při příštím milování bysme to srovnali. No, nečum jako vyoraná myš. Kluci a holky se spolu občas pomilují. Ty taky budeš, i když s tátou asi ne. Na to seš ještě moc jemná. Já bych moc ráda, ale měla jsem si vzpomenout o pár let dřív. Tomáš svoje holky rozmazluje, zvlášť ty, co s ním mají děti. Kdyby to tak šlo po našem... Ukecat ho, aby vedl pokusy, a v rámci toho si nechat udělat sviště...“

„Od Tomáše?“ řekla Valérie a usmála se na Julii. Taky na Denise, byl u toho a pozorně naslouchal.

„Já vím, že bys chtěla. Teď má jiný starosti, já vím... Pojď sem, miláčku můj! Já vím, že se ti líbíme... Co ty na to? Za pár let budeš velkej kluk a mohl bys...“

Denis se šklebil. Freya si ho podala a mazlila se s ním.

„Tebe, Valérii a Veroniku?“ ujistil se, „Ségru... taky?“

„Já tě zabiju!“ zaječela Julie a vrhla se na něj.

„Konečně!“ vykřikla Freya a začala se prát.

Rvačka to byla velkolepá. V jejím průběhu zničili všechny potraviny, které předtím nesnědli, zejména se polévali čímkoliv tekutým. Pokud to byl alkohol, byla by ho škoda, tak ten nalévali do sebe. Potom se stejně museli jít znovu vykoupat.

„Jestli jsem pořád ještě velitelka,“ řekla Veronika, „Tak teď půjdeme do města. Vyřídíme všecko, co je zapotřebí. Protože odpoledne uděláme radost Julii, že nás všecky ostříhá.“

Ležely v bazénu, ve vodě příjemně teplé a tak nějak mazlivé. Julka si prohlédla všechny ostatní a představila si je...

„No...“ řekla.

„Co no? Od začátku se na to jenom klepeš! Neříkej, že máš ještě nějaký protesty!“

„To ne. Jenom bych... kdyby to bylo trochu... jako hra?“

„Myslíš jako rvačka,“ řekla Freya, „Každá si vezmeme nůžky a budeme se lovit – kdo koho chytí, tomu ušmikne, co bude chtít!“

Julka měla pocit, že ta voda je najednou ještě víc horká. Asi to na ní bylo vidět.

„Když hra, tak hra,“ řekla Valérie, „Máme strojek. Budeme hrát kostky a komu padne šestka, může si vystříhat proužek. Na kom bude chtít. A ta se nesmí bránit!“

„My ti nařežem!“ vyjela Veronika, „Julko, nevěř jí! Od malička se učí švindlovat v kostkách, v kartách... ve všem!“

„Slibuju, že nebudu švindlovat! Budu úplně hodná...“

„Já se nebudu bránit,“ řekla Julie, „Ani kdybyste mě mučily!“

„O mučení zatím nebyla řeč! Mučírnu nám táta nedovolil, ale jednou si ji zařídíme, a potom se těš!“

„Nic jí neslibuj! Juli, zatím tě nesmíme nijak poškodit...“

„Mučírnu nám slíbila máma. Teda rozmazlené Valince, když ji stříhala...“

„Co já? Co zas já?“

„Tak jo, já to řeknu. Když Valérii nadešel čas, dala jsem to vědět mámě, a ona za námi přijela do školy. Pochválila nás a dovolila Vali, aby ji ostříhala. Všecky Panny Měsíce se stříhají, to je takový obřad... nejdřív oholí Pannu, kterou čeká zkouška. Potom ona na oplátku oholí je. Všechny máme rády, když nás škrábe na hlavě břitva. Máma byla krásná...“

„Škoda, že to nemůžu vidět...“

„My jsme se ti ještě nepochlubily s fotkama? Jasně, že jsme se vyfotily!“

„I Oheň?“

„To nejde. On nejde fotit... a navíc, kdybys byla blízko, sežehne ti foťák. Normální oheň se vyfotit dá, ale jak ho oživíš, on... vlastně neexistuje. Vidíš... vlastně nevidíš. Vidíš, jak kámoškám hoří vlasy nebo oblečení, vidíš, jak ti hoří řasy, ale Oheň nevidíš. Cítíš ho na těle. Teda chvilku, potom... jako kdyby hořel uvnitř tebe. Chápeš? Nevadí, poznáš to sama.“

Julie kupodivu nebyla vůbec zmatená. Když bylo jasně rozhodnuto, uklidnila se a jen se těšila. Taky se snažila posbírat co nejvíc informací.

Bude to krásné.


Velký portrét doni Marie Kateřiny visel na stěně v ložnici děvčat. Byla krásná a vznešená. Julie si všimla, že se podobá svým dcerám, ale také jí samotné, byla z Baarfeltů. Docela jinak vypadala na fotografii, kterou našly v hromadě dalších; byly tam všechny tři, holky podstatně mladší, Valérie úplné děcko. Bez vlasů, bez obočí, jistě i bez řas, ale byly nádherné, až se Julie zajíkla. Dcery si postavila před sebe, ale tak, aby ji nijak nezakrývaly, byla nahá a chtěla, aby její krásné tělo bylo vidět. Julie se těšila, že se taky nechá vyfotografovat, až bude dokonale očištěná. Komu se tím pochlubí? Nejradši by, aby to viděl celý svět; holky budou závidět a kluci po ní marně toužit. Vzrušovalo ji, když na ni všichni zírali.

Těch fotek byla spousta, hodně právě z té doby. Byly na ní Knassenky, Freya, Renée, spousta dalších, i takové, které neznala. Samozřejmě i kluci, taky pěkně očištění. Byly různé skupinky, ale kluci si nedali ujít možnost vyfotit se s holkou, se kterou zrovna chodili. Julie cítila jejich hrdost, kluků i děvčat. Mrzelo ji, že tady není Jan Dunbar. Jako obvykle, zmešká všechno, co si pro něj připravila. Ještě aby ji tak dostal někdo jiný! Někteří muži jsou brutální, i kdyby se bránila, může se to stát. Dobře mu tak, měl se postarat, aby byl první! Ne, vlastně, on za to nemůže, je to předurčení osudu, a já musím svůj osud naplnit!

„Co je tohle?“ mávala Diana nějakou fotografií.

„To jsme v paláci Topkapi v Istanbulu. Řecky Konstantinopol...“

„Ach, Fatima!“

„Fatima byla oblíbená vnučka sultána, Poslal ji k nám do školy, aby se něco naučila. Doprovázely jsme ji domů. Tohle je ona, já jsem taky v tureckým kroji, a ten kluk je Valérie...“

Valérie se šklebila. Na fotce i v reálu. Veronika měla kalhoty šarvary zastrčené do vysokých bot vyšívaných ornamenty, vestičku se šňůrami jako voják, na opasku jatagan ve zdobené pochvě, šátek vyšívaný stříbrem, jehož cíp měla elegantně zavěšený přes tvář. Jistě, je žena a musí chodit zahalená. Zmíněná Fatima byla oblečená v kroji stoprocentně ženském, ale taky parádním, jako správná princezna. Jenom Valérie si nedělala žádné násilí.

„Moc se nám tam líbilo a všechno by bylo v cajku, kdyby si naše potřeštěná Vali nevymyslela, že si chce zaplavat v moři.“

„Přeplavat Zlatý roh z Evropy do Asie!“ upřesnila Valérie.

„Tím pádem vyšlo najevo, že je holka. Samozřejmě plavala nahá...“

„Ty taky!“

„No, doplavaly jsme, ale na druhým břehu nás sebrala policie. Průser jako mraky. Vyhnali nás a zakázali přístup...“

„Zas tak zlý to nebylo! Nechali nám dárky, co jsme dostaly...“

„Byli by nám dali modrý z nebe, jen abysme vypadly!“

„Když modrý, co třeba diamant Kasikci?“ otázala se Freya, „86 karátů, nejcennější poklad Topkapi...“

„Jo, ukázali nám ho, ale sáhnout nenechali. Copak, slušel by mi!“

„Tak jsi ho měla štípnout!“

„Taky mi to napadlo, ale až taková mrcha nejsem. Leda že by mě nějak naštvali.“

„Tak blbý zas nejsou, aby si troufli rozzlobit čarodějku!“

„Hůř dopadla chudák Fatima. Dědeček sultán se na ni naštval...“

„Udělal jí něco?“

„Chtěl ji provdat za nějakýho místního blba. Jenomže to taky dopadlo špatně. Její táta se zamotal do nějaký politiky... ani nevím jaký. Fatima předvídavě vzala čáru...“

„Jenomže loď, na který zdrhala, se potopila a všichni zahynuli!“

„Vsaď se, že ne! Fatima není blbá. Udělala to klasicky, využila té katastrofy a někam se zašila!“

„Ta loď se opravdu potopila!“

„Jistě, ale Fatima na ní nebyla.“

„Víš o tom něco?“

„Nevím. Ale byla jsem její instruktorka. Nevěřím, že by se nechala jen tak pro nic za nic zabít.“


Udělali, co řekli. Patřičně se vyparádili a vyrazili do města. Samozřejmě jsme je doprovázeli a každý si nás chtěl pohladit. Zvlášť děti nadšeně vřískaly, když jsem si je podržel packou a důkladně olízal. Tahali mě za uši a za ocas a vozil jsem je na hřbetě jako na koni – a když někdo moc zlobil, vyválel jsem ho ve sněhu.

Děvčata prolezla hodně obchodů, ale moc toho nenakoupila, hlavně si všecko prohlížela a kritizovala. Co si děvy přece jenom koupily, jim odnesli poslíčci přímo z těch obchodů, takže měly pořád prázdné ruce. Nakonec zapadly do podniku blízko náměstí, který se jmenoval »Perla Orientu«. Mířily tam od začátku, ten podnik patřil Mendozům, ovšem ne donu Diegovi, nýbrž jeho bývalému otrokovi, černému jako svědomí politika.

Tedy, otrokem byl kdysi dávno nějaký pradědeček, a nezajali ho v bitvě, ale koupili normálně na trhu někde v Mauretánii. Při křtu obdržel rodové jméno Mendoza, ovšem bez přídomku „di Castro“, a jeho potomci už byli regulérní řádoví otroci. Za věrné služby byl později jeden z nich uvolněn ze služby a získal tuhle kavárnu, kterou zakrátko vyplatil a zbohatl. Současný majitel se jmenoval Mauricio a zásoboval rod Mendozů tolika sluhy, zbrojnoši a konkubínami, kolik se jim zachtělo. Nejnovější exempláře se motaly všude kolem, starší se snažili obsluhovat a pomáhat, nejmenší se pletli a zlobili.

Jelikož všichni byli řádní křesťané, měl Maurizio pouze jednu manželku, tlustou a rozesmátou, na jejíž pokyn přinesli děvčatům mísy všelijakých dobrot rozličných chutí. Maurizio nabídl horký punč, nad kterým děvčata zajásala, protože byla pěkná zima. Nám dali čistou vodu, ale spoustu masa.

Julii punč velice zachutnal. Spokojeně upíjela, a každou chvíli si pohrávala se svými vlasy. Jak ji punč rozehříval, těšila se čím dál víc na chvíli, kdy bude moci zajet strojkem kamarádkám do hřívy a vyhlodat tam pořádnou silnici. Nejdřív přijde na řadu Valérie, to je jasné, ale která potom? Diana se na to určitě těší. Na Freyi není vcelku co stříhat. Asi Veronika? Ale potom se ten strojek zakousne do vlasů mně! Budu muset držet a nebudu se smět bránit... Jaká rozkoš! Skoro jako by mě svázali a svlékli násilím...

Až se odhodlala k otázce: „Kdybyste měly tu mučírnu – jak byste mě mučili?“

Překvapilo je to. Chvilku nevěděly co říct, až se ozvala Freya: „Jí to fakt dělá dobře! Škoda, že seš panna...“

Julka se zatvářila, že nechápe. I když to s ní pěkně cukalo a kroutilo.

„Tak třeba trochu bičování by jí neškodilo!“ řekla Veronika, „Pěkně pověsit za nohy... vlasy už jí nebudou překážet...“

„No a na zadek pětadvacet rákoskou,“ dodala Valérie, „Sem tam nějakej šlic přes lýtka...“

„Takový chuťovky jako jehly pod nehty nebo bití přes šlapky necháme, až jestli to Oheň spraví...“ řekla Freya.

„Bití přes šlapky?“ nechápala Julie.

„Přes chodidla. Deset podélně, deset napříč a kdyby ti to nestačilo...“

Otřásla se. Nevěřila, že by jí to udělali, ale ta představa byla zajímavá.

Přiběhl Denis. „Že mě ostříháte prvního?“ ujišťoval se, „Ty moje vlasy se každýmu tak líběj... Už aby byly pryč!“

„Co jsi zase provedl?“

„Já nic! Holky jsou pitomý... každá by se chtěla pusinkovat... A když jí dám pusu, hned by se chtěla vdávat!“

„Jaký holky?“

Dotyčné nevěsty postávaly nedaleko vchodu a vyčkávaly, co bude. Byly zhruba stejně staré jako on a zdejší.

„Schválně, cos jim slíbil?“

„No, některý si možná opravdu vezmu... Až vyrostou, tak jim třeba udělám dítě...“

„Co ony na to – počítám, že jsi jim to slíbil?“

„No, hihňaly se. Houby vědí, o co jde!“

„Teda! Ne Julka, ty dostaneš na zadek!“

„Julka taky zlobila?“

Julka ho chytila za ucho a začala mu s ním kroutit. Hbitě popadl její ucho a začal jí to oplácet. „Vsaď se, kdo to dýl vydrží!“

„Taky máš rád mučení?“ zeptala se ho Freya.

„Proč, hledáte dobrovolníka?“

Julka ho pustila, hlavně proto, že se musela smát. Sedl si vedle ní a černoška mu přinesla nový punč. Všichni dostali.

Do kavárny vešla jedna z dívek, které s nimi byly včera. Spolu s ní přišly dvě cizí, které se červenaly už předem.

„Budeme se dneska zase koupat?“ zeptala se, „Já jsem ukázala holkám, jak jsem oholená... a ony chtějí taky!“

Veronika si prohlédla nově příchozí. „Dneska asi ne. Budeme mít jinou práci.“

„Ale chystáte pro nás něco, ne? Já bych ráda...“

„Ani nevíš, o co si koleduješ. Máš pravdu, chystáme, ale napřed to musíme vyzkoušet.“

„Je to nebezpečné?“ Zrudly jí tváře, jak se těšila.

„To ne, ale mohlo by to být trochu nepříjemné. Neboj se, dáme ti na výběr. Všem, co pozveme.“

To jí stačilo, přisedly si a daly si taky ten dobrý punč.

Hostí v kavárně přibylo. Mendozovy dcery a jejich hosté měli privilegium, že nemusely nic platit, ale ostatní si objednávali na svůj účet. Další tácy plné dobrot, další punč.

Jeden z Mauriciových synů si přinesl kytaru a začal na ni hrát. I tančit se dalo...

Přišmajchlovala se dospívající dcera. Začala vyzvídat, jestli je pravda, že všecky Ještěrky poslali někam na ostrov, který je nesmírně krásný a kde žijí šelmy jako my. Věděla to jistě, jenom se chtěla ujistit. Mají dvojí plán: buď nahradit odešlé služebnictvo v paláci v Granadě, nebo taky odejít na ten ostrov. Byla vyzvědačka za ostatní. Ještě se nerozhodly, co a jak.

Byla mladá a roztomilá, tak jí to Diana slíbila.

Julie měla skvělou náladu. Když se zábava pěkně rozjela, objevil se náhle poblíž mladý muž v uniformě královské gardy. Velmi mu slušela.

„Můj velitel, Jeho Výsost korunní princ Isidorio Valente Luís de Gonzaga se dává uctivě poroučet vznešeným princeznám!“ pronesl.

Veronika se lehce uklonila. Valérie řekla: „Ach jejda!“

Mladík předal Veronice obálku opatřenou červenými pečetěmi. Obřadně je zlomil a pronášel:

„Jeho Výsost korunní princ si dovoluje pozvat vznešené dámy na velký ples, který bude uspořádán tuto sobotu ve všech sálech městského domu, a na němž bude přítomna nejvyšší společnost. Jmenovitě prosí, aby se tohoto plesu ráčily zúčastnit jeho sestřenky Veronika a Valérie, dále vznešená císařovna Diana a její první dvorní dáma, princezna Julie z Baarfeltu. Rovněž budou srdečně vítáni princ Denis z Baarfeltu a slečna Agnes Wulffssonnová...“ při řeči se zdvořile ukláněl příslušným osobám, „jakož i jejich krásné šelmy...“ nám se neuklonil, „a dále každá dáma, kterou si budou přát přivést s sebou...“

„Toto pozvání je pro nás velikou ctí, důstojníku,“ odpověděla Veronika, „Bohužel nám to poněkud narušuje vlastní plány...“

„Jeho Výsost korunní princ by byl nesmírně smutný, kdybyste jeho pozvání nepřijaly...“ začal mládenec.

„V každém případě přisedni a napij se s námi,“ řekla Valérie, „Zajisté jsi dobrý tanečník...“

„Dovolíš, abych tě o tom přesvědčil, princezno?“

Nejdřív si ovšem připili na bratrství. Vínem, jak se sluší. Důstojník byl samozřejmě šlechtic, jiní v gardě ani nesloužili.

Když si ho Valérie odvedla na parket, Veronika řekla:

„Konec. Ruším veškeré plány až do nedělního večera.“

„Proč?“

„V dosahu toho zmetka nic nepodnikám.“

„Kdo je ten... princ?“

„Především není korunní princ ani následník trůnu. Je příbuzný královské rodiny, ale v pořadí nástupnictví je tuším šestý nebo sedmý. Naprosto bez šance.“

„Ale je váš bratranec?“

„To bohužel ano. Známe ho velice dobře. Zákeřný mizera ve všech směrech.“

„Takže je nebezpečný?“

„Ani nedejchej. Především je velice dobře informovaný o všem, co podnikáme. Co neví, snadno vytáhne z kterékoliv holky. Hezký a příjemný je, o to nic. Ale hajzllík.“

„Musíme na ten jeho ples jít?“

„Neříkám, že musíme. Každopádně já chci, abych zjistila, co má za lubem. Uspořádat takovou akci, to není pro nic za nic.“

„Takže naše plány padají?“

„Odkládají se. Dokud je v dosahu, neodvážím se nic dělat.“

„Myslíš, že má nějaké znalosti?“

„Nelze to vyloučit. Čarodějky jsou takové, že se docela ochotně vyspí s kýmkoliv, kdo se jim líbí. Když jí vhodně polichotí, bez zábran ho leccos naučí. Isidor umí lichotit, o to nic. Ve škole s námi nebyl, ale určitě zná některý holky, co tam byly.“

Vracela se Valérie s důstojníkem. Smáli se. Nyní se slušelo, aby vyzval Veroniku, což taky udělal.

„Jdi si s ním zatančit, Julko!“ řekla Valérie, když odešli. „Nejradši ploužák. Bude ti šahat na prsa, to ty máš ráda.“

„Radši bych ho zakousla!“

„Na to nemáš zoubky!“ Valérie vysunula upíří tesáky a všechny se rozesmály.

Freya stručně zopakovala, co rozhodla Veronika. Valérie naprosto souhlasila.

„Sama jsi upozornila, že naše záměry vyvolávají zájem v astrálu, Freyo. Je to ono?“

„Netroufám si říct. Mám pocit, že nás někdo sleduje a že se zajímá. Kdybych zjistila konkrétní zájem, řekla bych to. Tohle je jenom... znepokojení.“

„Nepodceňovala bych to. Máme všelijaké... co říkáš, jde to od přátel nebo nepřátel?“

„Nechceš toho trochu moc? Říkám, že nic nevím, jenom cítím... vlastně nevím, co cítím. Nerada bych byla překvapená.“

Julie je poslouchala a dospěla k několika uzávěrům. První, že se jí opět hroutí plány. Veronika sice mluví o odložení, ale Juliina stará chůva říkala, že co se jednou odloží, to už se nikdy neuskuteční. Julie nemá ráda, když něco nejde po jejím – a už se jí to stává moc často. Zlobila se. Pozvolna se v ní vzmáhal vztek. Na zahnání vzteku byl punč málo.

„Máš tam něco jako rakiji?“ zeptala se Mauricia.

„Rakiji? To ne... ale mám tam řeckou Metaxu. Máš chuť?“

„Sem s ní! Ještě nevím, jak chutná, ale mám chuť to vyzkoušet!“

„Tak jenom opatrně!“ řekla Diana, „Víš, jak to dopadlo minule!“

„Neboj, ty seš opatrná za všecky!“ vyštěkla Julka. Pak si uvědomila, že svoji paní by dráždit rozhodně neměla – ale Diana se jenom smála.

Mauricio přinesl láhev a rozlil jim do skleniček. Přiťukly si.

„Ale je to dobrý!“ konstatovala Diana, „S tím ti pomůžeme, Julko, aby to na tebe nebylo moc!“

Vracela se Veronika s důstojníkem a informovala, že se jmenuje Felipe. Pochlubil se i dalšími jmény, ale ty hned zapomněly. Taky dostal skleničku a protože to objednala Julie, Felipe ji hned vyzval k tanci, i když na řadě byla Diana. Takže ji požádal, aby mohl Julii provést. Diana se smála.

Byl to tanec pomalý, takže Felipe přitiskl Julku co nejtěsněji k sobě a trochu se mazlil. Kdyby měla lepší náladu, líbilo by se jí to, tančila ráda. Očekávala, jestli si sáhne na ňadro, a brzy se dočkala, jeho ruka chvilku bloudila, ale mířila neochvějně k cíli. Když měl dlaň na její bradavce, chvilku si to nechala líbit, a pak ho šlehla. Ucukl a zatvářil se.

„Promiň!“ řekl rychle, „Netušil jsem...“

„Ty promiň. Bolelo to moc?“

„Nijak zvlášť – jenom jsem se trochu lekl. Můžeš to udělat ještě?“

„Teda, troufáš si! Můžu, ale vydržíš to?“

Namísto odpovědi si ji přitiskl na prsa, že nemohla ani dýchat. Byl o něco větší než ona, její ňadra se opírala o jeho sako pod barevnými stužkami různých vyznamenání.

Julka začala vysílat impulsy. Čekal to, takže mu jenom cukalo ve tváři a bolest maskoval nervózním smíchem. Až ji konečně pustil.

„V životě bych se nenadál, že se dočkám souboje s čarodějkou!“ vydechl.

„Souboj si ani nepřej!“ upozornila ho, „Dobila bych tě jako psa!“

„Vážně? A kteroupak zbraní, princezničko?“

„Kterou chceš. Neumím šermovat jako moje císařovna, ale na tebe bych snad stačila!“

Ohlédl se. Než šel tančit, pověsil svoji šavli na věšák, ale pořád ji měl v dosahu.

„Když tě porazím, ukážeš mi, jak děláš ty svoje elektrické rány?“

„Nic ti neukážu. Vůbec s tebou nechci nic mít!“

„Nesmíš, nebo neumíš?“

I když měla špatnou náladu, hádat se s ním ji bavilo. Docela by se hádala dál, byl hezký a příjemný, a Julka ráda kamarádí s kluky.

„Hlavně neprovokuj Dianu! Ta by z tebe nadělala cucky!“ poradila.

Ohlédl se na Dianu a usmál se na ni, když kroužili okolo. Diana se taky usmála, poněkud křečovitě.

Tanec skončil, tak ji dovedl ke stolu a vyzval Dianu. Julka klesla na židli, vypila svou skleničku a zapila to punčem.

„Koukala jsem, že jste si pěkně povídali,“ řekla Valérie, „Hezkej kluk, ne?“

„Však nebude, až mu rozbiju šnupák!“ odsekla Julie a sháněla se po dalším pití.

„Teda, ty jedeš!“

„A!“ mávla rukou a zahalila se v důstojné mlčení.

Jenže přišla ta holka, kterou znala ze včerejška, ale ani za prase si nemohla vzpomenout na její jméno. Taky už něco vypila a nabrala odvahu.

„Jak jsi říkala, že na nás něco chystáte – je to pravda?“

Julka zaváhala. Nebyla si jistá, co říct, tak řekla: „Není. Kecala jsem.“

Holka vypadala zklamaně. Ohlédla se na kamarádky, prosila je o morální podporu. Potom špitla: „Když... mně se zdálo...“

Julie se na ni přece jenom podívala. Na dívčině tváři se střídaly různé výrazy, ale hlavní byla zvědavost a touha něco zažít.

„Je pravda, že nás při tom... ostříháte?“

Julka neřekla nic.

„Já myslím... úplně dohola! Celou hlavu úplně na plešato!“

Julka si ji prohlédla. Jako všechny Španělky měla krásné černé vlasy až na záda. Neřekla nic.

„Já už jsem to holkám slíbila!“

Až teď Julie vybuchla. Chytila ji za hřívu a cloumala jí hlavou, přičemž na ni syčela jako zmije:

„Buď si jistá, že jestli budu mít příležitost, oholím ti vlasy, obočí, každej chlup, co na tobě kde roste! A tvým kámoškám taky!“

Holce vytryskly slzy, tak ji Julka urychleně pustila. Jenže ona neutekla, naopak jí padla kolem krku a brečela jí na blůzu. „Ty seš na mě tak hodná!“

Julie nevěděla, jak se zachovat. V rozpacích ji začala hladit po vlasech a konejšit, ale holka brečela čím dál víc.

„Já jsem Juana... Juana la Loca mi říkají holky... Já bych moc chtěla být jako ty!“

Julie věděla, že existovala královna Johana Šílená, kterou tak nazývali. Jana. Vzpomněla si na sestru a taky se rozvzlykala.

„Mně se zdálo... byly jsme někde u moře. Všichni jsme byli nazí... a nikdo neměl vlasy. To bylo tak krásný!“

„Co se ti zdálo?“

„Jako když nám Freya ukazovala... ten film. Byla jsi někdy v biografu?“

„Jo.“

„Tak to bylo. Jenže hráli jsme v něm my. Ty a já a všecky holky... a můj malej bráška a spousta dalších lidí. Mohlo nás být několik stovek. Bylo to moc krásný!“

Mluvila zmateně, to je jasné, ale Julka ji chápala. Taky mívala sny.

„Janičko, já ti slibuju, že jestli to jen trochu půjde, tak se ti to splní. Ale nesmíš potom brečet, že tě opravdu ostříhám!“

„Já nebudu. Ale naši budou řádit. Říkali, abych za váma nechodila. Že holky Mendozovy jsou čarodějnice a všecky ostatní taky. Je to pravda?“

„No... částečně. Existuje taková škola, jenže já v ní nebyla. Taky se těším.“

Juana považovala její slova za souhlas s čímkoliv. Položila hlavu Julii na prsa a mazlila se jako kočka.

„Jen tak pro pořádek, kolik je ti let? Chodíš do nějaké školy... patnáct?“

„Už mi bude šestnáct!“

Julie vzdychla. „Tak to jo, to je rozdíl.“

Rozhlédla se. Během času přibylo v kavárně vojáků, někteří měli stejnou uniformu jako Felipe, jiní běžnou důstojnickou. Kavaleristé, odhadovala. Taky přišlo několik dívek ze včerejška, ale i jiných, které si nepamatovala. A těch kamarádek Juany taky přibylo, už byly čtyři.

„To bylo tak krásný!“ vzdychala Juana, „Když seš oholená, máš tak krásně hladkou kůži... když plaveš v moři, je to bezvadný...“

„A ty umíš plavat?“

„Ve skutečnosti ne, ale tohle bylo ve snu! Učila jsi nás zápasit, bojovat mečem, střílet z luku...“

„Já? V životě jsem nestřílela z luku... teda, zkusila jsem to, ale...“

„Každej den jsme si dali takovou legrační rvačku. Ve vodě, v písku, nejlepší to je v bahně. Kluci nám malovali na tělo...“

Jak mluvila, byla Julka čím dál nervóznější. Ještě že ta holka neví o Živém Ohni...

„Ten parádní oheň fakt existuje? A uděláte nám ho?“

Julka polkla dvakrát naprázdno. „To všecko jsi jim slíbila?“

Její tón Juanu varoval, ale ne dost. „No...“ koukla na kamarádky.

„A to by sis vážně troufla?“

„Když... to bylo tak krásný!“

„Poslouchej, ty vzpomínky byly Freyi, ne moje. Nikdy jsem nebyla ve škole... Nevěř snům, nemají pravdu. Jsou...“ zajíkla se. Hledala, co říct.

Freya tančila s Felipem. Nějaký rychlý tanec, kterému ještě dodávali energii, moc ji to bavilo. Vrátili se rozesmátí a Freya hlásila:

„Kluci nás zvou na zítra do kasáren, zacvičit si. Tohle jsou gardisté, organizují tu tancovačku. Ale bydlí u kavaleristů, ti mají kasárna na zámku za městem. Tvrdí, že mají krásný tělocvičny, tenisovej kurt, šermírnu... přijedou si pro nás a přivedou nám koně! Smluvila jsem pár cvičení a při slavnostním obědě vyřídíme sázky...“

„Počkej, zadrž! Cos jim všecko naslibovala?“

„No, když nás zvou! Jediný, co jsem slíbila... Jemu se moc líbí moje vlasy. Vsadila jsem se, že jestli mě v čemkoliv porazí, může si mě ostříhat ještě víc! Jako rekruta!“

Bylo vidět, že Freya se Felipemu líbí ze všech nejvíc, každou chvíli jí sahal na vlasy i jinam a když měl příležitost, políbil ji aspoň na tvář.

Veronika vzdychla a udělala gesto, kterým se vyhlašovala porada. Valérie naznačila, že teď to nepůjde. Julie i Diana už to gesto znaly.

Freya podala Felipemu svoji skleničku, vzala jeho a přiťukla si. „A teď mi dej pusu! Pořádnou!“ Ovinula ho rukama a líbala jako o život. Při tom mu ponořila ruku do vlasů na zátylku. Pak ho posadila na jeho židli, koukal do prázdna a vypadal poněkud tupě.

„Já jenom, že s tím začal on. Je pozoruhodně informovaný.“

„Já bych taky něco řekla,“ ozvala se Julie, „Nebo vlastně... tuhle Juana. Měla sny, docela podrobný. Nevylučuju, že i ostatní. A vykecala, co se dalo.“

Juana chtěla něco namítnout, ale Julka ji zaplácla lehkým dotykem.

„Žádný dlouhý kecy, jsme moc na ráně.“ řekla Valérie, „Hrajem dál, nebo berem čáru?“

„Zdrhnout nemůžem. Vědí toho hodně. Kdyby v tom nejel ten zmetek Isidor, přizvala bych je. Tihle kluci jsou docela fajn...“

„Co je na něm tak zlýho?“ nechápala Julie.

„Nejsem si jistá, jestli ho zvládnem. Je jasný, že po nás jdou. Chce dostat čarodějky pod kontrolu. A já nechci.“

„Jestli s námi půjde do Ohně, získá ty samé znalosti jako my.“ řekla Valérie, „Nebude mít Ëčko. I když... může získat negativní. A kdyby dostal některou z nás za milenku...“

„Cože?“

„My mu nenalítnem. J a F, dávejte si bacha! Umí být přesvědčivej. D, tobě věřím, jseš zaháčkovaná jinde.“

„Já ne?“ vybuchla Julie.

„Ale jo, jenže... Máš ráda Janka, ale líbí se ti taky Feroz a každej hezčí kluk. Opakuju, dávej si pozor!“

Julie byla naštvaná už předem, teď to s ní cvičilo, až jiskřila.

„Hoď se do klidu!“ štěkla Veronika, „Tak jo, hrajem dál, ale maximálně opatrně. F, jestli chceš, můžeš ho sbalit a vyždímat. A teď ho probuď!“

Freya pohladila Felipa po vlasech. Tvářil se rozpačitě.

„Já jsem nějak... tys mě uspala!“

„Potřebovaly jsme pošpitat holčičky mezi sebou. Neděs se!“

„Umíš ještě něco takovýho? A ukážeš mi to?“

„Nejseš tak trochu drzej? Známe se hodinu a už bys chtěl, abych ti něco ukazovala?“

„A co musí člověk udělat, abys na něj byla trochu hodná? Nebo radši... dokázala bys být zlá? Třeba mě prošlehnout Ëčkem, až bych se rozbrečel?“

„Ale! Odkud znáš takový slova?“

Chtěl pokračovat, ale jeho oči se setkaly s očima Veroniky. Podíval se taky na Valérii a mírně zchladnul.

„Jestli si myslíte, že jsem blbej, tak... Neznám to co vy, ale vím, kde hledat. Jsem šlechtic a měl bych šanci se dostat dál, ale potřebuji pomoc. Třeba takovouhle rezavou kočičku...“

V a V byly jako led. Freya se usmívala.

„Vím, že sbalit čarodějku je možné, ale udržet si ji na trvalo ne. Než mě bude mít dost a odejde, zažiju s ní neskutečné věci. A budu mít šanci. Já chci mít šanci. Holku jako Freya potká člověk jednou za život. Nebudu zapírat, s pár děvčaty už jsem chodil. A jednou bych si chtěl vzít nějakou... pokud možno bohatou holku z dobré rodiny. Uráží vás to?“

„Ani ne.“ řekla Veronika.

„Vím, že když prožiju noc s čarodějkou, budu mít do konce života na co vzpomínat. Potřebuješ Ëčko a vysáváš ho z lidí. Kdo to zažil, říká, že je to nádherné. Je pravda, že od té chvíle budu navěky ve tvé moci? Že kdykoliv si vzpomeneš, můžeš mi vysát životní sílu i na dálku, třeba přes půl světa?“

„Tak dobrá nejsem.“ řekla Freya tiše.

„Jsi mladá a půjdeš dál. Říkají, když se tě zmocní čarodějka, budou její i všechny ženy, které... se kterými se spojím? A všichni muži, kteří se spojí s nimi?“

„Znovu opakuji, tak dobrá nejsem.“

„Kolují o vás různé pomluvy. Je pravda, že po takové noci už mi nikdy nesmíš ublížit?“

„To platí oboustranně.“

„Můžeš mi věřit, bojovat s čarodějkou bych si nikdy netroufl. Ale požádat o pomoc...“

„Felipe, málo piješ a moc věříš pomluvám. Zatím jsem ti nic neslíbila. Jsi milý a hezky tančíš. Možná ti daruji tuto noc, ale ne svůj život.“

„Přesto se odvážím tě poprosit: Polož mě jako pečeť na srdce své. Prosím tě veřejně a přede všemi.“

Freya vzdychla. Položila svou ruku na jeho, propletli si prsty. On pozvedl její ruku k ústům a políbil. Usmála se.

„Jdeme tančit!“ řekla, „A všichni! Aby se ti tví kámoši na zítřek trochu unavili a nebyli tak bujní!“

„Tak počkej! Jsme Kastilci, zrzečko ze Severu! Nás nějaká taková panenka hned neutahá!“

Freya zavřískla a skočila mu do náruče.

Juana zatahala Julii za rukáv. „Ona mu slíbila, že se s ním vyspí? Doopravdy?“

„A co sis myslela, telátko? Požádal ji slovy z Bible, chápeš? To se neodmítá!“

„Ale... to mu opravdu dovolí, aby do ní strčil tu věc... Jen tak, bez svatby?“

Julka na ni zaječela: „Odprejskni! Dej mi pokoj a neotravuj! Já nejsem tvoje ségra, abych tě vychovávala! Jdi tančit, jestli umíš, ale mně dej pokoj!“

Juana na ni udělala psí oči. „Dík! Ty seš na mě tak hodná!“

Julka vymrštila ruku, aby ji šlehla – v poslední chvíli se udržela. I když, možná to ta holka čekala.


Večer dopadl dobře. On to neměl být večer, pouze krátké posezení se svačinou. Svačina se změnila v oběd, a jak čas plynul, došlo i na večeři. Vlastně, pořád něco jedli, a taky pili. Mladí důstojníci měli peněz jako šlupek a chuť objednávat, takže černý Maurizio ochotně nabízel další. Kdo zaplatil ty různé dobroty, není jasné, děvčata neplatily nic.

Důstojníci byli milí, uhlazení, neměli tendenci dráždit, i když pravděpodobně věděli, o co se hraje.

Julie pila a koumala, co by provedla. Samozřejmě si zatančila s každým, kdo ji vyzval, ale její nálada všelijak kolísala. Skutečně se zlobila jen na dva chlapy: Isidora, kterého doposud neznala, ale nenáviděla ho už dopředu, a Janka Dunbara – protože tady není. Záviděla Freyi, která si bez zábran dopřeje noc s hezkým mužem. Diana bude taky bez Charryho, asi ji to trochu štve, ale vydrží to. Co provedou holky Mendozovy, nebylo jasné. Asi to nějak vyřeší, jako vždycky. Proč jenom já jsem tak nešťastná? Vykašlu se na něj, na pitomce! Kdyby tady byl třeba Feroz, asi bych mu podlehla. Fuj! Na co to myslím? Samozřejmě bych rozhořčeně odmítla, ale kdyby naléhal... ne, on by použil násilí! Jsem slabá dívka, podlehla bych!

No, možná jsem slabá, ale ne bezbranná! Každýho sešlehám bleskem, jen ať si něco zkusí! Jenže Feroz to umí taky, přepral by mě! Jak by bylo krásné podlehnout!

Ach, zítra nás čekají zápasy! Co si obléknu? Když jsme hráli stolní tenis na Hůrce, nosila Diana bílé šortky a tričko. Pořídila jsem si je taky, sluší mi to. Že mám holé nohy a když se trochu zpotím, jsou mi přes tričko vidět prsa? No a co, nelíbí se snad někomu? Až se naučím vytvářet iluzorní vzhled, půjdu klidně nahá a dres si vytvořím iluzí! Nebo že bych si nechala namalovat dres bílou barvou přímo na tělo? To by byla krása, být nahá a přitom řádně oblečená! Klukům by vypadly oči!

Jak to asi bude zítra vypadat? Přijedou pro nás ráno. Naskáčem na koně a dáme si projížďku. Kluci budou mít uniformy, my vyvětráme svoje kožíšky. Stejně jsou načichlé kouřem, každý důstojník kouří jako fabrika. No jasně, oni si to můžou dovolit! Veronika s Valérií už taky kouří docela veřejně, že se nestydí! Taky bych si zapálila, jak to asi chutná? Nesnáším kouř, ale když kouří kluci, asi na tom něco bude! Tak se pěkně projedem, ozkoušíme, jaké mají koně... a budu hodně zlobit, aby mě vyváleli ve sněhu. Když spustím koulovačku, holky se přidají! Kampak mi asi všude ten sníh nacpou, musím hodně řvát a provokovat! Stejně budu mokrá jako myš, svlíknu akorát kožich a boty, a jdu do bazénu oblečená! Moment, mají vůbec bazén? Snad jo! Mohli bysme si dát ve vodě pěknou rvačku, až potom se svlíknu, pokud mě kluci nesvlíknou násilím. Potom bych pokračovala horkou lázní, nebo vířivkou? To asi taky neznají. Panský sídlo bez bazénu, to by byla ostuda, až se někde zabydlíme, donutím Janka, aby... až budeme mít nějaký děti, aby se měly kde cachtat!

To by bylo krásný, kdyby nám potom kluci namalovali na tělo dresy! My budeme v bílým a oni si můžou namalovat, co chtějí! Ještě že jsme tak hezky vyholený, oni budou mít všude chlupy jako opice! Nic proti opicím, ale kluci... a všude jim něco visí. Aspoň je při rvačce za co je chytit.

Valériin nápad s kostkama nebyl špatnej, ale ještě lepší by bylo... postavíme na kurt židli a kdo prohraje, přijde ostříhat. Prý mají vojenského holiče, je to sice jen sluha, ale tím větší to bude ponížení! Posadí mě na tu židličku, zajedou mi do vlasů strojkem... a všichni se mi budou smát! Ty vlny horka a mrazu, ta palčivá bolest všude uvnitř těla! Já se tak těším!

Tenis jsem už hrála, budu bojovat jako o život, nesmím prohrát! Ale v šermu mě dostanou, to dokáže leda Diana... Tošio s námi taky není, to je bída... Co si na nás ještě vymyslí, aby nás porazili? Zápasit umíme všelijak, však nás dost dřeli na cvičáku... box! Vezmeme si rukavice a pořádně se dobijem... Jak já mám ráda bití! Aspoň si pořádně zařvu po každý ráně! A budu mít monokly a rozbitej nos! Co kdybych až budu prohrávat, použila blesky? Ale vlastně, vždyť já chci prohrát! Vlastně nechci, jenom bych...

Juano, ty už mě taky nezlob! Jestlipak vůbec umíš nějaký sport? Neumíš, tak to poznáš, co je život! Slíbila jsem ti, že tě ostříhám, ale kdo by se s tebou dřel, ať si tě vychutná ten vojenský pucflek! Stejně seš dívčinka šikovná, tancovat neumíš, ale necháš se ráda učit, a klukům se líbíš! Budeš dobrá. Ty blesky tě naučím, jen co bude příležitost. Co bys asi řekla, kdybych se s tebou chtěla mazlit jako Freya se mnou? Styděla by ses, to je jasný... ale počkej, co s tebou budou provádět kluci! Tělesné spojení je bezva, ale největší rozkoš je spojení myslí. Projdu se tvým životem a nabídnu ti svůj. Včetně všeho, co mě naučila Freya a ostatní.

Znám i text, kterým se zaklíná Oheň. Nerozumím slovům, jsou v nějaké hodně zvláštní řeči, ale pamatuji si je. Vstoupíme do plamene a on na nás sežehne všechno nečisté.

Těším se. Ještě není nic ztraceno.


Večírek s tancem trval zhruba do deseti hodin. Vojáci měli večerku, byli sice důstojníci, takže jim nikdo nic neřekl, ale moc přehánět to taky nesměli. Mladší dívky musely domů. Starší na ně musely dohlížet, takže šly taky. Julie dospěla k názoru, že by si taky měla jít lehnout. Ne že by byla opilá, ale... v dobré náladě, řekněme. Nevypila všechno, co bylo na stole, ostatní jí s tím pomohly. Sestry Mendozovy taky neměly důvod zůstávat, tak se se smíchem vydaly domů.

Freya splnila slib. Trochu problém byl, kam se vrtnout, do kasáren se to nehodilo, ale stačilo se zmínit Mauriciovi. Ubytování zásadně neposkytoval, ale čarodějce se neodmítá. Felipe sáhl do portmonky a nenápadně mu něco strčil, aby Freya nevěděla. Věděla, ale neřekla nic.

Jestli toho večera uspěli i někteří jiní, nevím. Pár žen a dívek, které byly ochotné, se ve městě určitě našlo.

Julie nespala dobře. Soustavně se jí zdálo o milování mezi Freyou a Felipem. Hodně bouřlivém milování. Několikrát se probudila, ale ne úplně, jen tak, aby si uvědomila, že se jí něco zdálo. Až ráno, když se probrala definitivně, si ujasnila, že to asi nebyl sen, ale skutečnost. Freya dokáže svoje prožitky předávat kamarádům. Byla to touha pochlubit se, nebo drobná zlomyslnost kamarádce, aby poznala, co si sama dopřát nemůže.

A druhá myšlenka: poslala ten sen jenom jí, nebo více lidem. A když, tak kterým?

U snídaně přemýšlela, jak by na to šikovně zavedla řeč, ale vyřešilo se to samo. Když pila čaj, přišla Juana, poněkud rozpačitá.

„Já jsem se přišla hlavně omluvit... já s váma nepojedu na tu vyjížďku. Já vlastně na koni vůbec neumím....“

Dostala taky čaj, trochu upila, ale jídla se ani nedotkla.

„Děje se něco?“

„Když já... měla jsem celou noc takový strašný sny! O Freyi a tom důstojníkovi. To bylo tak... děsivý!“

„Ale, prosím tě?“

„Oni dělali takový věci... fuj! Byli jako zvířata!“

„Když se spolu lidé milují, chovají se jako zvířata. To je normální!“

Přesně podle očekávání se Juana rozbrečela.

„To já nikdy dělat nebudu! Nikdy nedovolím, aby se mě nějakej chlap dotkl! Nenávidím je, jsou tak hnusní!“

„A co chceš dělat? Staneš se jeptiškou, nebo zůstaneš starou pannou?“

Neřekla nic, jenom brečela. Čím dál víc.

Julka ji utěšovala. Hladila, utírala jí slzy, něco jí povídala. Při tom uvažovala o tom, že jí Freyiny prožitky nepřipadaly tak nepříjemné. Naopak, líbily se jí. Asi jako Freyi.

Daleko větší rozpaky jí působily plány na dnešek. Měla pocit, že dneska rozhodně k žádnému stříhání nedojde. Nevěděla, jak to ví, ale věděla to.

Dokud bude velet Felipe, nedojde vůbec k ničemu.

Juana se trochu uklidnila, vysmrkala se a šla domů.

Slib zněl, že důstojníci přijedou pozvat děvčata brzy ráno. Pro Dianu znamená brzy za úsvitu, pro Španěly... kdy asi?

Veronika a Valérie tenis hrály a měly i bílé oblečení, trochu parádnější a víc zakrývající, ale vyhovující. Měly toho víc, takže mohly vybavit i ostatní. Nachystaly to a poslaly s tím včetně raket jednu služebnou přímo do kasáren. Tedy nařídily, aby s tím došla, až bude vhodná doba.

Páni důstojníci se dostavili po deváté, spíš před desátou. Ve slavnostních uniformách, jak se slušelo. Děvčatům skutečně přivedli koně, a byli ochotni jim pomáhat do sedla, kdyby některá neuměla sama. Julku to rozladilo, nesnáší podceňování.

Felipe a Freya byli v kavárně u Mauricia a byli po snídani, viditelně spokojení. Felipe se tvářil, jako by byl vyznamenán záslužným křížem s meči a brilianty. Freya se tvářila jako kočka, když se jí podaří ulovit a sežrat nějakého vzácného ptáčka.

Vyjeli za město, kde byl na malém kopečku hezký altánek. V něm připravili vojáci svačinu, vlastně něco mezi obědem a hostinou. Hemžili se tam obyčejní vojáci i vojenští sluhové v bílých rukavičkách, ochotní obsluhovat svoje pány i přítomné dámy. Krátkou honičku dívky vyprovokovaly, ale na rvačku ve sněhu ani na koulovačku nedošlo, muži se chovali tak korektně, že to až vadilo. Nejvíc se vyžívali v četných přípitcích.

Když došli k názoru, že je toho dost, vraceli se do kasáren. Velení sídlilo v zámečku obklopeném pastvinami, vzadu byly ubikace pro mužstvo a všelijaké další objekty.

Uvítal je důstojnický sbor v čele s panem plukovníkem. Přípitkem, jak jinak. Pan plukovník byl starší pán, důstojný a uhlazený, dámám líbal ruce a hovořil vznešeně. Také další důstojníci byli starší a zasloužilí, měli spoustu medailí a Diana soudila, že v boji by byli zcela nepoužitelní. Proč taky, na to mají vojáky. Důvodem návštěvy bylo domluvené tenisové utkání, ale před ním bylo nutno se posílit svačinou a nějakým dobrým pitím. No, hlavně pitím. O koupání nepadla zmínka. Proč taky, nedostaly příležitost se ani zpotit. Jediný případ, kdy se mluvilo o stříhání, byly obdivné komentáře na účes Freyi.

Julie seděla, popíjela a poslouchala lichotivé řeči. Pan plukovník šveholil jako vlaštovička. Má to ten člověk zapotřebí? Zajisté má, každý plukovník může být povýšen na generála. Mohou na to mít vliv? Oni snad ne, ale ten Isidor, kdyby se stal tím, čím chce. Julka si s úžasem uvědomila, že Felipe je vlivný a důležitý člověk, pobočník a důvěrník svého pána, který přišel zařídit něco důležitého, kvůli čemuž se všichni snaží. Taky slečny Mendozovy jsou důležité osobnosti, je vhodné a důležité jim lichotit, bavit je a dělat, co se jim líbí. Jsem taky já něčím důležitá? Nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet. Jsem komtesa la Venzini, oficiálně dcera hraběte z Itálie. Vědí o Baarfeltovi? Nikdo se nezmínil.

Po svačině a přípitcích se šlo na kurt. Julie se těšila, že bude mít příležitost převlékat se před důstojníky, ale ouha, vyhradili jim místnost, před kterou postavili stráže a nikdo nesměl dovnitř. Převlékly se, dres byl s dlouhými nohavičkami a sukýnkou, daleko méně pohodlný než byla zvyklá. Páni důstojníci nastoupili taky v bílém, vypadali parádně. Důležitou osobou byl rozhodčí, nějaký major, který měl soustavně v ústech píšťalku a hlásil každý bod. Hrálo se přísně korektně a snahou pánů bylo, aby se dámy moc neuhnaly a hlavně zvítězily. Julku to nebavilo, ráda běhala, razantně tloukla do míčku a hádala se, když měla příležitost. Neměla. Po každé hře následoval přípitek.

Že nebude žádné cachtání v bazénu, to už Julka pochopila. Určité naděje skládala v Dianu, která po celkem snadné výhře projevila přání si zašermovat. To ještě důstojníky nepřekvapilo, byli ochotni poskytnout dámám rozptýlení, jaké si budou přát. Ale představovali si to tak, že především se chtěli převléci do jiných dresů a vzít si obličejové chrániče. Drátěné kukly přinesli taky děvčatům, Diana na ně zírala dost divně. Rozhodčím byl opět ten důstojný major, jistě vynikající odborník; okamžitě pískal, jakmile se některé z dívek podařilo odrazit ránu nebo dosáhnout zásah. Soupeři se chránili jakékoliv ostřejší akce...

„To je hrozný!“ konstatovala Diana, „Julko, pojď jim ukázat, jak trénujeme na Hůrce!“

Ačkoliv to důstojníkům připadalo výstřední, nechaly si úbory na tenis. Julka se především zbavila sukýnky, ta jí šla nejvíc na nervy; pak se na Dianu vrhla a podařilo se jí dát jí ukázkovou kopačku. Diana zavřískla, vyskočila na nohy a Julka pochopila, že tohle si odnese. Šavle zvonily o sebe, soupeřky střelhbitě uhýbaly, ale Julka nebyla dost rychlá, dostala pěstí a už se válela taky. Major málem spolkl píšťalku. Předvedly ještě pár střetnutí, a jelikož se jim Freya smála, Diana ji vyzvala. Freya sebrala šavli Felipemu, druhou nějakému jinému důstojníkovi, a jednu hodila Dianě; šly po ní současně a ona bojovala dvěma zbraněmi, a ještě stihla svoje proslulé kopačky. Nevyhrála, taky jí o výhru nešlo, ale ubránila se.

Důstojníkům se to líbilo, fandili a jevili ochotu si taky pořádně zacvičit, ale zasáhl pan plukovník, pronesl obdivný projev a lichotil dámám tak dlouho, až je přešlo nadšení. Diana to definitivně vzdala, pronesla taky nějakou řeč a napila se s nimi.

A šlo se na oběd. Že by měl někdo hlad, bylo naprosto nemožné, ale hostina byla připravená. Taky se spíš mlsalo a připíjelo, a taky řečnilo. Julie byla rozladěná. Ne, naštvaná. Ne, vzteklá! Opět nebylo po jejím, a už nebude. Hostitelé jsou viditelně spokojení, udělali co se dalo, aby se vznešené slečny pobavily. Teď už se bude jenom pít a řečnit. Možná ještě tančit. No ovšem, pluk má taky svoji kapelu, už se chystá. Zlobit se bohužel nebude. No, co se dá dělat.

Jisté naděje vkládala ve Freyu, od té by mohla čekat nějaké vzrušení. Jenže Freya se chovala uměřeně, mnohem klidněji než Felipe, který dával každým slovem či pohybem najevo, že je jejím oddaným ctitelem. Julka by s ní ráda pokecala, ale jak a kde? Před lidmi? Kdyby to bylo doma... tam je azyl pro dívky koupelna, jenže...

Povzdychla si. Nějak moc si zvykla na moderní hygienické podmínky. Mezi lidmi nejsou prostorné koupelny s několika sprchami, vanami, vířivkou, velkými zrcadly... jsou záchody, o nichž se zásadně nemluví, je to slovo neslušné. Maximálně si umýt ruce. Ale sprcha, nebo dokonce bazén? V řádových sídlech jsou taky kabinky, ale tam se chodí převážně na velkou, nebo jen rychle... Třeba v Granadě byly sprchy vedle bazénu, oddělené, ale ne uzavřené, a když někdo cákal, uprostřed byla podlaha snížená s odtokem. Jít po probuzení do sprch znamenalo potyčku, možná rvačku. Kabinek bylo vždycky míň než děvčat, pomoci kamarádce při umývání je správné, a když už se navzájem mydlíme, tak se taky pořádně zlechtáme. A když se na někoho domluvíme dvě až tři, nemá šanci se ubránit, tak ji lechtáme a mučíme, dokud tu vodu nepustí. Za takové ponížení je ovšem třeba se pomstít, takže vyzve pár kamarádek na pomoc a pachatelce to oplatí. Julku přece jen trochu šetřily, ale ostatní si to užívaly. Podle vzpomínek takhle řádily už ve škole, dlouho před pubertou, a v dospívání tím víc. A potom tu byly Ještěrky, s těmi bylo možné dělat cokoliv, a ony se jenom smály. Ve svých ubytovnách měly skoro stejné vybavení, ale jejich noční hry byly ještě daleko divočejší, a muži si tam s nimi pěkně užívali. Chodila tam Freya, ale hlavně dvojčata Knassenovy, milují černé kluky s vypracovanými těly, čím černější, tím lepší. Chudák Juana by omdlela, kdyby to mohla spoluprožívat. Do sprch v paláci muži taky klidně chodili a nikomu to nevadilo, leda Julku to příjemně dráždilo...

Tady v kasinu to vypadalo tak, že existovaly záchody se čtyřmi kabinkami a proti nim byla umyvadla. S tekoucí vodou, to je úspěch. Důstojníci nařídili jednomu ze seržantů, aby hlídal a nedovolil nikomu vstoupit, když tam bude nějaká žena. Julka si hlídala, až půjde Freya, ale pořád nic, až nakonec musela sama. Tak šla, strážný pozorně hlídal, vykonala co bylo třeba, a když vycházela, stála proti ní Freya a natlačila ji zpátky. Zřejmě taky schválně.

„Netvař se tak blbě.“ řekla.

Julie se chtěla bránit, hádat, nebo vůbec cokoliv, ale Freya byla schystaná.

„Vyždímala jsem trochu Felipa. Nasaď obranné štíty, nebo co máš. Jseš důležitá figura ve hře a půjde hodně o tebe.“

„Já? Co já? Jsem úplně bezvýznamná a...“

„Politika, sestřičko. Jsi panna z dobrýho rodu, přijatelnější než nějaká zrzavá kočka ze severu. Něco na tebe šijou, a bude to složitější.“

„Ale já fakt nic nevím!“

„No právě. My ostatní slyšíme trávu růst. O tobě se předpokládá, že jsi tele svatojánský, že na to skočíš. Tak bacha.“

„Na co že skočím?“

„To neví ani Felipe. Svýho šéfa obdivuje a chce mu sloužit, počítá, že půjde nahoru a vytáhne ho s sebou. Felipe je správně mazanej, docela bych ho brala. Jemu by se líbilo, kdybych byla jeho kamarádka. Čarodějka. Chápeš trochu?“

„Chce se s tebou oženit?“

„To by byl blbej. Čarodějky se nevdávají, leda když se do někoho šíleně zamilujou. To není ten případ. Občas si s ním hodím krásnou noc, na to se těším. On to má taky srovnaný: měla by být krásná, z dobrý a vlivný rodiny, bohatá. Blbá klidně bejt může. S ní předstoupí před oltář, se mnou jí bude zahýbat. Felipe se chce motat kolem politiky a obsazovat čím dál výhodnější místa. Kdyby nastaly problémy, může mu je vyřešit po dobrým kamarádka čarodějka. Po dobrým, jasný? Po zlým bych já nerada. A on je taky docela hodnej kluk.“

„Asi to chápu. A co já?“

„Ty seš další eventualita. Co myslíš, kolik je toho Baarfelt ochotnej udělat pro svoji dceru?“

„Pokud vím, očekává, že si dcera poradí sama.“

„Trefa. Budeš dobrá a užitečná. Ale tohle nikomu neříkej. Hlavně nikomu na nic nenalítni. Chceš soukromou radu?“

„Jo.“

„Drž se Janka Dunbara. Je jedinej, kterej za něco stojí. Vdej se za něj!“

„Já bych ráda. Jenomže on je...“

„Strašnej pitomec. Já vím. Miluje tě. Má strach, aby ti neublížil. Ani nevíš, jak my si tě vychutnáme, až budeš velká holka! Zatím...“

Julka pocítila, že taky ještě dokáže plakat. Trochu bojovala, ale pak se pověsila Freyi kolem krku...

„No, vždyť to říkám. Holky se mají vdávat ve třinácti, dokud jsou ještě blbý. A správně našláplý na práci s Ëčkem. Vydrž, kočko, až bude po tý parádě. Pak uvidíme, co dál.“

„Jo. Já budu hodná.“

„Bezva. Já budu zlobit za tebe. Uvidíš dneska v noci.“

„Co uvidím?“

„Jak pracuje Kočka Freya. Felipe tady má čtyři gardisty, jsou jeho podřízení, mají o proužek na rukávu míň. Dohodli jsme se, že je trochu postimuluji, aby líp poslouchali.“

„To... to nemyslíš vážně!“ Julka se zajíkla, přešel ji pláč, zato po zádech jí běhalo něco hodně chladného.

„Myslím. Sleduj a uč se. Každý z těch čtyř má vlastní hru, jsou z dobrý šlechty a chtějí vyniknout. Vložím do nich pojistku: můžou, ale nesmějí jít proti Felipovi. Malej dárek...“

„Ale to je...“

„Hnusný, že? Jsem mrcha, čarodějka. Taky budeš. Všimni si, nezablokuju je proti tomu... Isidorovi. Toho vůbec neznám.“

„Já bych tam hodila blok, aby nikdy nešli proti mně...“

„Trefa. Já říkám, že seš chytrá. To dělám každýmu, s kým se vyspím. Doporučuju taky.“

„Děláš to i holkám?“

„Myslíš tobě. Za á, zatím jsme se jenom mazlily. Za bé, na Sestry to nefunguje, umějí to odblokovat. Chceš trochu rozdráždit?“

„Eeeh...“

„Když holčičkám definitivně přestane jít práce s Ohněm, jsou trochu v depresi. Obvykle se nechají přefiknutout od prvního, kdo si řekne. To je vhodná chvíle požádat kamarádku, aby je trochu poopravila, aby se jim to víc líbilo. Chápeš? Stane se z nich takovej malej dravec, kterej nevydrží den bez chlapa. Zároveň si hodí blokádu, aby neplánovaně neotěhotněly. A jestli přijdou na něco pěkně zákeřnýho, tak to přibalí...“

„Ale to je...“

„Všecky zákeřný útoky se zkoušejí na kamarádkách. Víš, jaká je Sestra mrcha, tak čekáš a těšíš se, co ti provede. A co provedeš ty jí. Musíš to umět, až někdo zaútočí doopravdy.“

Julii probleskly nějaké vzpomínky ze školy. Ano, pamatovala se. Ale taky věděla, že se takový zásah dá vystopovat a odstranit. A ještě věděla, že když se to holce líbí, nikdy to neodstraní docela, maximálně zeslabí na přijatelnou úroveň. Málem požádala, aby Freya udělala něco s ní...

„S tebou to bude lehký, jseš dost načatá. Tebe dostane, když tě někdo ostříhá, seřeže a hodí do studený vody. Už to umíš dost zvládat, ale stejně ti to dělá dobře.“

„Nejradši bych ostříhala a zmátila tebe.“

„Těším se. Co bych tak ještě... máš ráda děti. Celoživotně se ti budou vtírat a chtít, abys je vychovávala. Vlastní i cizí. Stačí ti deset?“

„Co?“

„Deset dětí. Vložila bych ti ještě, aby sis každej ten porod pěkně užila. Jenže ty se naučíš ovládat bolest a budeš si ji zesilovat a zeslabovat, jak budeš chtít.“

„Já nechci deset dětí! Tak dvě, tři, klidně, ale... A stejně to nedokážeš, jen tak kecáš!“

„Kámoško! Posloucháš mě, koukáš mi do očí a klepeš se, abych s tebou něco dělala! Tenhle rozhovor si zapamatuješ, to máš marný, a vždycky, když otěhotníš, budeš si počítat. Že ty děti budou krásný a chytrý a budeš je milovat, ti nemusím říkat, to je v tobě. Někdy se stavím podívat, jak ti rostou.“

Julka zablýskla očima, jak ji něco napadlo. „Přijď, ráda tě uvidím. Řeknu jim: Tohle je ta teta, co mi vás vyvěštila. Hodně ji zlobte, ona si na vás taky něco vymyslí!“

„Platí! Krásný, chytrý a zlobivý! Moje pomsta bude strašlivá!“

Objaly se a chvilku se líbaly. Na chvilku dokonce spojily mysl, jen tak cvičně, jestli to jde.

„Jdem,“ řekla Freya, „Máme práci.“


Na tu noc se Julie těšila. Ani se pro jistotu moc neopila, stejně neměla náladu.

Felipe nařídil, že dnešní noc musí celé jeho komando strávit v klubovně vedle Velkého sálu Radnice, kde se měl nazítří konat ples. Pan plukovník netušil, proč je to nutné, ale byl ochoten pana pobočníka poslouchat, když si to přeje. Freya tam byla s nimi. Felipe nařídil, aby pečlivě zamkli a aby se všichni šli vykoupat.

Hygiena? Ano, žíhaná. Byla tam jedna vana, několik umyvadel. Do vany se naložila Freya a ohřála si vodu, jak snesla. Kluci věděli co bude, těšili se. Docela je potěšilo, že to bude s holkou, ještě ke všemu pěknou. Měli horší zkušenosti. Do kadetky se chodí ve čtrnácti, třinácti, někdy dvanácti letech, jak si přeje rodinná rada, aby se chlapec brzy stal důstojníkem. Někteří důstojníci jsou ovšem spíš na hezké mladé kluky než na ženské. Milování dívky s dívkou je krásné a něžné, muže s klukem jednoznačně hnus. Taky je to zakázané. Ale stejně, co dělat, když tyto úchylky vyšetřují důstojníci, kterým se kluci líbí ze všeho nejvíc? Pak jsou tu starší kadeti, snad nejsou vyložení úchyláci, ale rádi šikanují mladší, a chtějí jim ukázat, co sami museli snášet, když byli v jejich věku. Freya se klidně zeptala, a všichni jí to potvrdili. Po takových zážitcích je milování s holkou nádhera.

Felipe se s ničím netajil. Řekl na rovinu to slovo čarodějka a dodal, že s ní zažijí neskutečné věci. Pronikne jim do mysli a udělá tam, co bude chtít. Kromě jiného je naučí rozumět všem jazykům, které umí nebo které se naučila stejným způsobem od jiných. Freya varovala, že to není tak úplně přesné, naučit je může cokoliv, ale postupně budou zapomínat. Někdy dost rychle. Jeden se zeptal, zda by ho mohla doučit balistiku, tedy vědu o doletu vystřelených nábojů. Nemohla, sama to neovládá, i když střílí dobře. Mohla by kontaktovat někoho, kdo to dobře umí, stáhnout si jeho znalosti a předat je tomu chlapci. Rozesmál se, profesor balistiky je starý, hnusný a mimo dosah. Všichni se zasmáli.

Další mladík trochu ostýchavě požádal, jestli by s nimi mohla udělat něco skutečně perverzního. Formuloval to tak, že doufá, že nic takového neudělá, ale odhalila ho. Zamyslela se jenom na chvilku, pak navrhla, že je všecky oholí v klíně tak, jak je sama. Ani ne tak kvůli sobě nebo kvůli nim, jako pro kamarádku, která ji na dálku sleduje. Ano, může ji sledovat kterákoliv čarodějka, které to vyšle, třeba přes půl světa. Vzrušilo je to, jen když o tom vyprávěla. Když to pak prováděla, byli nadšení. (Julie se vzbudila zbrocená potem a dlouho se klepala).

Freya se rozhodla, že se bude chovat drsně. Ano, udělám s vámi, co budu chtít. Mohla bych vás přinutit, abyste mi lízali nohy jako psi. Vyždímu z vás všechnu energii a ponechám jí jen tolik, abyste přežili. Najdu si vás v prostoru a vyšťavím vás, kdykoliv mi napadne. Až se budete milovat s jinou holkou, zjistím to, připojím se a stáhnu si nejen vás, ale i tu holku. Nemusíte mi dávat žádné sliby, udělám, co zrovna budu chtít. Nebo neudělám, podle nálady. Nemůžete mě ovlivnit, já vás ano.

Spojila se postupně se všemi. Pak se nechala uprosit, aby je všechny propojila. Předala jim všechny svoje znalosti, kromě malého utajeného kousku vědomí, které nechtěla. Stejně to bylo na ně moc, měli z toho v hlavě akorát zmatek. Felipe už to zažil včera, ale užíval si to snad ještě víc.

Byla to nejkrásnější noc jejich života.


Ráno přijel Isidor. Felipe ho uvítal, Freya se hbitě vytratila.

Julie ji načapala, jak si zkouší před zrcadlem, jak by jí slušela gardistická uniforma. Slušela, když si ji na příslušných místech upravila.

„Dík za ten přenos.“ řekla Julka.

„Rádo se stalo.“

„Doufám, že jsi to nerozeslala plošně. Ta maličká by se z toho zbláznila.“

„Vlastně nevím. Na Juanu jsem si vůbec nevzpomněla. Ale práskla jsem to Knassenkám. To si nenechám ujít.“

Julie měla chuť diskutovat a vyptávat se, ale Freya ji zarazila:

„Můžu tě o něco požádat? Teď si jdu lehnout, musím trochu odpočívat. Kdybych se neprobrala do čtyř odpoledne, probuď mě. Třeba šlehni! Večer musím být fit.“

Jak řekla, tak učinila.

Julie bloumala po paláci a přemýšlela, co si obleče. Byla rozladěná. Nakonec došla do tělocvičny, vzala si rukavice a bušila do tréninkového pytle.

Když se unavila, šla se osprchovat a v koupelně potkala Valérii. Daly si horkou lázeň a Julka poctivě zopakovala, co jí řekla Freya.

Valérie ji vyslechla a neříkala nic. Až potom: „Jak moc máš ráda politiku?“

„Vůbec. Hnusí se mi. Otec... hrabě la Venzini ji miluje. Rád by se dostal ke dvoru a získal nějakou funkci. Žvanil o tom každou chvíli.“

„Všichni chlapi. Baarfelt, Mendoza, i tvůj Janek. A budou chtít, aby ses zúčastnila.“

„Fuj!“

„Isidor je taky politik. Ovšem daleko vyšších kvalit. Nedělalo by mu potíže někoho zavraždit, aby se dostal výš.“

„No fuj!“

„Ty bys dokázala někoho zabit?“

„Ne! Vlastně nevím. A ty?“

„Kdyby zaútočil.“

„Vážně?“

„Když na mě půjde šavlí, rozdám si to s ním. Když jich bude víc, budou mít pušky a nepůjde to jinak... vymažu je ze světa.“

Julie věděla, jak se to dělá. Impuls může člověka lehce, dráždivě šlehnout, ale taky mu může rozdrtit srdce. Záleží na intenzitě.

„Nechtěla bych. Ale svět není bezpečný. Buď opatrná.“

Julka mlčela. Věděla, proč jí to říká. A neměla žádnou radost.

„Co ten pokus s Ohněm?“ zeptala se, „Dojde na něj vůbec někdy?“

Očekávala, že ji Valérie stáhne za vlasy pod vodu a začne topit, ale neudělala vůbec nic.

„Nevím. Ráda bych, ale nevypadá to dobře. Asi to odložíme. Dost času.“

Julka uvažovala, čím by se dala vyprovokovat k nějaké akci.

„Kdo je lepší čarodějka – ty nebo Freya?“

„Nikdy jsme to neřešily. Hodnotila nás vždycky Veronika, takže mi fandila. Ale neválčily jsme. Nikdy vážně. A jako velký holky už vůbec ne.“

„Může existovat válka čarodějek?“

„Nevím. O co? Peněz máme dost, kluky si navzájem přebíráme a o moc nestojíme. Není o co bojovat.“

Julie měla spoustu otázek, ale na ty skutečně důležité si netroufala. Nebo nevěděla, jak je říct. Nebo... najednou se jí chtělo plakat a nevěděla proč. Nebo se pomazlit. Nebo...

Valérie se jen usmála. Rozevřela náruč a Julie se do ní vrhla, ani nepřemýšlela. Políbily se. Vlastně splynuly dohromady, jako by se prolnuly. Spojení myslí.


První vzpomínka. Máma koupe svoje holčičky. Maličkou Valérii, o něco větší Veroniku. Sedne si do vany, holky si podá nebo za ní vlezou. Odchytí, pečlivě namydlí, umyje, promasíruje celé tělo. Ta co ji myje, se usilovně brání, pere se, ale máma je veliká a silná, vždycky vyhraje. Va si užívá rozkoš být přemožena. Druhá může zlobit, a taky to dělá, voda cáká po celé koupelně. Po vykoupání ještě pořádně vytřít froťákem. Potom jdou spát. Holky si vlezou do postele k mámě, i když mají svůj pokoj. Táta z toho není moc nadšený.

Vzpomínka mínus jedna, z vyprávění. Máma Valérii kojila, jak dlouho měla mléko, a starší Veronika si vždycky přišla aspoň cucnout. Všechny děti se napijí, když můžou. Až bude mít děti Julie, Va taky ochutná, a taky ti dám cucnout, je to bezva. Nejvíc si smlsla, když máma kojila brášku. To už byla velká, ale máma se jen smála.

Máma už není tak obrovská a silná, nebo Valérie je větší. Když si s dcerami hraje v čisté vodě, občas stáhne Veroniku za vlasy pod vodu a drží, dokud se nezačne topit. Vera sebou mlátí, kope, brání se seč může. Když se napije, kašle, prská, vzteká se a vyhrožuje pomstou. Je to legrace. Mami, já chci taky! To si netroufneš, jseš srábek! O co? Napoprvé ji máma potopí jen trochu, Va se směje, chce ještě. Bojovat je skvělá hra!

Přeskok času, holky už jsou velké a potápějí se v moři. Topí se navzájem, ale mají bleskové reakce a vydrží se dlouho potápět, chytají ryby do ruky, zakousnou ji a jedí syrové. Fuj, styďte se, bude vám zase špatně! Jenom vycení zuby a zavrčí. Jsou u toho ještě jiné děti, kluci i holky, a když se dva spojí proti jednomu, jde jim vážně o život. Ale přežijí, jsou dravci.

Va se nepamatuje, odkdy ví, že existují dva druhy. Kromě nás jsou ještě děti, které žijí v bídě a utrpení. Ty nesmíme topit, nepřežily by. Naopak, musíme je chránit. Jsme Templáři, ochránci světa. Opálení, vysportovaní, rozesmátí. Jsme princezny. Princezna musí být nejlepší, všechno vědět, všechno umět. Nikdo mě nepřemůže. Kdybych nezvládala, písknu a Sestry mi přijdou na pomoc. Ale kdyby nastal problém, zaútočím první, proto se cvičím v boji. Veru je lepší, proto nás vede, ale já jí kryju záda nebo bok, jak je potřeba.

Při nějaké akci narazily na Renée, někde v sirotčinci. Mami, já ji chci! Nevím proč, ale bude dobrá! Neboj, všechno ji naučíme, vycvičíme ji jako jednu z nás. Je o něco starší než Va, ale mladší než Ve, nic nezná, ale rychle se učí. To už holky nespí s mámou, ale všechny tři v jednom klubku. Ne že by neměly na vlastní postýlku, ale Renču musí chránit, a tím se ona stává lepší a schopnější. Splnila veškeré naděje, které do ní vložily.

Číst umí Va od nepaměti, netuší, jak se to naučila. Spíš ji udivuje, že ostatní děti číst neumějí, jak můžou rozumět knížkám? I když, moc toho nepřečetla, většina knížek je hloupých. Vezme ji do ruky, prozkoumá obsah a strčí zpátky do knihovny. Vnímá. Učí se vnímat, na co myslí ostatní. Na dálku vnímá mámu, Veru, Renée, pár dalších kamarádek. Tátu ne. Tátovi se nelíbí, jak se dcery vyvíjejí, ale nechá jim svobodnou vůli. Nechá je dělat co chtějí, dokud někomu neublíží. A to ony nedělají.

Nějaké cizí pobřeží. Dlouho pluly na lodi, máma jim nedovolila skočit do vody a plavat, musely sedět na palubě, i když by to zvládly. Taky musí chodit oblečené, aspoň do tuniky přepásané provazem, být nahá není slušné. Vztekají se, ale příkaz mámy respektují. Ona taky nosí oblečení, někdy dokonce místní. Ale když můžou jít na pláž a do moře, hned se svlíknou, slunce a vítr a voda jsou tak příjemné! Místní děti jsou chudé, podvyživené, skoro každé má nějakou nemoc. Va to naštve, chytí si jedno to škvrně, obejme rukama a prohřívá. Když vyléčí jedno, přijde druhé, tak je dá do pořádku taky a baví se, jak je to snadné. Čím víc do nich napere energie, tím víc jí má sama, až to z ní jiskří. Když je to složitější, obejmou nemocného s Ve každá z jedné strany a už to do něj perou. Léčit lidi je bezva hra, máma to dělá taky! Aha, od mámy jsme se to naučily, občas nás zkontroluje, ale jenom nás chválí.

Jak lítáme po vesnici, objevíme starého velblouda. Už na nic nestačí, tak ho připřáhli ke studni, chodí pořád dokola a čerpá vodu. Aby nevyváděl, vypíchli mu oči a taky ho vykastrovali. To není správné! Valérie se zamyslí a pak ho naučí vnímat bez očí, a ještě do něj práskne tolik E+, že ho už nic nebolí ani neunaví. Nemocný živočich generuje E-, špatnou energii, to nemá být. Čarodějka nestrpí, aby v její blízkosti byl někdo E-.

No ano, jsem čarodějka a pracuji s energií, co je na tom divného? Tátovi se to moc nelíbí. Ale máme ho rády, tak ho nezlobíme. To radši mámu, ta si s námi vyhraje. Když má dobrou náladu, dá si s námi bitvu a pořádně nás prošlehne. Bitvy jsou bezva. Ve vymyslela fajn hru s kamínky. Házíme je po sobě a když se trefíme, pěkně to štípne. Ale většinu se nám podaří odrazit nebo spálit už v letu. Nejlepší je to na pět až dvacet metrů, větší dálka už není spolehlivá. Taky šlehy bleskem na dálku moc nefungují.

Ve už vyrostla, těší se do školy. Bude velká holka. Velké holky se poznají tak, že z nich každý měsíc teče krev. Jako z mámy, tátovi se to nelíbí, ale ani on s tím nemůže nic dělat. Trochu to bolí, ale je to legrace. Samozřejmě znám důvod, jsem přece léčitelka. Ve zkusí pracovat s Ohněm, uvidíme, jak jí to půjde. Kdyby ne, tak si najde kluka. Zakázala mi ji šmírovat, ale nedokáže tomu zabránit, vždycky ji objevím. Už dávno měla být ve Škole, ale tátovi se to nelíbí. Nemá rád magii a nepodělí se s námi o to, co umí. Umí toho dost, ale nemá to rád. To máma nás pořád něco učí, chce, abysme byly nejlepší. Taky už bych chtěla do školy!

Potom Ve skutečně do školy odešla. Skoro okamžitě se stala Pannou a zvládla Oheň. Byla dobrá a dlouho vydržela.

Valérie první dny probrečela. Spát sama! No, s Renčou, ale bez Veroniky! Nikdy nebyly bez sebe, pořád se sice hašteřily a praly, ale v noci se vždycky slezly pod jednou dekou. Potom to už máma nevydržela, pohádala se s tátou a výsledek byl, že si Va sbalila bágl a jela. Renée taky. Jenže ve Škole si už Veronika našla novou kamarádku, Agnes Wulffssonnovou. Freyu. Va stačil jediný pohled a hned věděla, že tohle bude fajn partnerka do soubojů. A ještě dvojčata Knassenovy! Okamžitě vytvořily cowen a byly čím dál lepší. Veronika měla samozřejmě další kamarádky, starší Panny, instruktorky a supervizorky, ale dostávala samá áčka. Va se skvěle učila a těšila se na Zkoušku.

Když odhadla, že se to blíží, vzkázala mámě. Přijela do školy a hned se holkám vysmála, jak mají oškubané hlavy, tak ji přemohly, připlácly k podlaze a celou oholily. Zjistily, že má na hlavě tetování od minule, navíc kamarádky mezi staršími preceptorkami. Taky bývala dobrá. Jenom se smála.

Valérie se stala Pannou a co nejdřív udělala Zkoušku. Byly u toho všechny a moc se jim to líbilo. Ty bys byla taky ráda, kdybys tam byla s náma. Škoda...

Julie se rozbrečela.

Potom přišla Veronika a zeptala se, jestli jim ještě nenarostly plovací blány mezi prsty. Trochu se popraly, a pak už se musely začít parádit na večer.

„Mohla bych se ještě jednou podívat na ty fotky?“ zeptala se Julie.

Veronika seděla před zrcadlem a malovala si oči. „Zrovna teď?“

„Promiň. Chtěla jsem...“ Julie nevěděla, co říct, ale ani je to moc nezajímalo. Valérie ukázala na zásuvku, kam je strčila, tak si je Julka vzala.

Ty fotky mohly být dělané tak hodinu po koupeli v Ohni, takže všechny byly dokonale hladké. Julii připadaly krásné. Některé neznala, nebo nepoznávala, byly o dost mladší. Nejlepší kamarádky samozřejmě poznala, tolik se zase nezměnily.

Mimořádně legrační byli kluci. Ty neznala vůbec, ale pamatovala se na ně ze vzpomínek Freyi, Valérie a možná společných. Do puberty nebyl mezi kluky a holkami žádný rozdíl, hráli si spolu, procházeli vzděláním. Předpis velel, aby kluci prošli stejným vzdělávacím systémem, ale dodržovalo se to všelijak. Rodiny sem kluky poslaly na nějaký čas, aby získali základní znalosti, potom šli na nějaký čas domů a vrátili se, až byli schopni interakce. Takže kluci ve škole byli, ale bylo jich málo.

V době dospívání byl jakýkoliv kontakt s kluky krajně nežádoucí. Dívky si říkaly Panny Měsíce (podle nějaké staré legendy), sex měly přísně zakázán a samce považovaly za nižší bytosti, nehodné vlídného slova. Kluci jejich věku taky nebyli k potřebě, byli možná silnější a schopnější v boji, ale nic víc. Když se některé Panně podařilo ovládnout Oheň, samozřejmě je přizvala, jako vůbec všechny, kdo tam byli a chtěli se přidat. Ale hlavní pozornost zaměřila na ty, mezi kterými si chtěla vyhledat partnera.

Starší kluci vypadali dobře. Vytáhli se, narostly jim svaly a protože je Oheň čistě oholil, byly vidět různé zajímavé detaily. A co víc, Oheň v nich vzbudil aktivní sexuální touhu. Prozatím ji nemohli nijak uspokojit, ale byla na nich vidět a Julie si je prohlížela se zájmem. Kluci se jí líbili vždycky, ale snažila se to utajit nebo zapřít. Nikdy by se neodvážila toho, co Freya: ve rvačce si kluka podržet za jeho ozdobu a pořádně mu ji promačkat. Jenže to už i Freya byla starší. Nejdřív byla zamilovaná do jednoho velmi zvláštního míšence, kterého Julie vůbec neznala, s tím se milovala poprvé. Potom se zodpovědně rozhodla vyzkoušet všechny ostatní, kteří se jí líbili, a poctivě to realizovala. Vykládat jí něco o morálce postrádalo účel, její morálka byla naprosto jiná než běžné společnosti. Julie měla pocit, že svoje úlety ještě schválně přehání. Ale byla poctivá; řekla každému na rovinu, že z něj vysaje tolik energie, kolik dokáže, a že se po noci s ní bude pěkně motat. Kluci to akceptovali.

Muži všeobecně nemají příliš nadání pro magii. Výjimky jako Baarfeltové existují, ale jsou vzácné. Když chlap potřebuje něco naučit, obrátí se na čarodějku, kterou buď zná, nebo chce poznat, a domluví se s ní. Když to dopadne, prožije s ní kouzelnou noc, případně kouzelný týden. Dívka mu vstoupí do mysli a vloží mu tam, co potřebuje vědět. Při tom si projde všechny jeho zážitky a když se jí líbí, přidá mu nějaké další. Občas neskutečné. Zábavné je, když narazí na stopu kamarádky, zároveň trochu soupeřky. Málokdy si nechá ujít příležitost dokázat, že je lepší, a pokud je ta holka v dosahu, domluví si společnou seanci. Pokud si povšimne nějakého jeho sympatického kamaráda, požádá o seznámení. Nebo v konečné fázi navrhne uspořádání správných orgií, kam pozve kluky i holky, nejlíp neznámé. Co s nimi provede, těžko říct předem, ale bude se snažit, baví ji to.

Freya byla typický případ. Chlapa okolo čtyřicítky potěší, když má šanci se pomilovat se čtrnáctiletou holkou, a Freya se uměla udělat ještě mladší. Její nadšené pomocnice byly dvojčata Knassenovy, těm taky žádný chlap neodolal. Veronika byla vybíravá, Valérie ještě vybíravější. Měly Renée, která byla taky pěkně zvláštní zvířátko, nechala se sebou dělat cokoliv a líbilo se jí to. Veronika ji jmenovala předzvědným hledačem min a vysílala do akcí, které jí nepřipadaly bezpečné; kdyby něco, dostane ji z toho. Renée takové akce milovala.

Julie si prohlížela fotky a pokoušela si vzpomenout, co na koho ví ze společných zážitků. Jak by se chovala ona, kdyby tam byla? Freya kromě jiného ráda kazila mladší holky; její oblíbená hra byla zjistit, co by si dotyčná puberťačka přála prožít a potom jí to umožnit. Zvláště se jí líbili partneři s kůží tmavou až černou, kluci i holky; a ježto byla vrozeně dobrosrdečná, bez váhání každému předávala svoje znalosti. Julii zatím šetří, potřebuje ji ke zkoušce Ohně; Ještěrky rozhodně nešetřila. Milovala vzbouřené emoce, prudkou lásku i nenávist, rvačky zuby i drápy, skutečně extrémní situace. Kdyby to šlo, pomilovala by se i s divokým zvířetem.

„Tys usnula, nebo co?“ zeptala se Diana, „Už ses měla dávno obléct! Sedíš tady nahá, prohlížíš fotky a... co je?“

„Ale, nic,“ řekla Julka otráveně, „Trochu jsem se zamyslela. Koukám, jak to tady Freyi sluší...“

Freya zaslechla svoje jméno, přitančila a koukla, co si Julka prohlíží. Olízla si rty a ušklíbla se.

„Jen počkej, co udělám s tebou, až to půjde!“ řekla mnohovýznamně.

„Co já? Co se mnou?“

„Měla jsi mě vzbudit, nepamatuješ?“

„Vstala jsi sama, tak co?“

„Máš bezva náladu,“ konstatovala Diana, „Tak je to správně, tak to má být! Na slavnostní ples jedině naštvaná!“

„Ty mě taky můžeš...“

Diana se rozřehnila. Výbuchy vzteku u Julie milovala.

Veronika kupodivu neřekla nic. Julka taky nic neřekla a šla se oblékat.

Princezny rozhodly, že půjde v bílém, jediná ze všech, kdežto ony v barvách. Diana si vybrala žlutou, barvu čínských císařů. Vlasy si spletla do copu a půjčila si jednu čelenku z jejich pokladu. Náušnice měla svoje. Freya si vybrala zelenou, ale odmítla jakoukoliv čelenku nebo korunku, stejně budou obdivovat její zrzavou kočičí srst. Náušnice a náhrdelník ze smaragdů. Veroniku lákala černá se stříbrným vyšíváním, ale pak se spokojila s tmavě fialovou. Šperky samozřejmě ametysty. Valérie zvolila šarlatově červenou. Proč? Chtěla.

Ty bílé krajkové šaty patřily Veronice, byly pošité perlami a byly z mladších let, takže některé části těla do nich Julii musely narvat. Prsa jí při tom promačkaly víc, než bylo potřeba, ale ani to jí nezahnalo špatnou náladu.

„To budu mít takovejhle výstřih?“ optala se.

„Mně by se to líbilo!“ smála se Diana, „Vidím dvě možnosti – buď ti ty kozy při tanci vypadnou vrškem, nebo škubneš a tady uprostřed se to pěkně rozevře...“

Julie měla chuť říct něco o jejích prsou, ale odhadla, že právě teď by ji nenaštvala, tak se jen zatvářila.

„Neboj, to je vymyšlený,“ řekla Veronika, „Jestli se drby patřičně šířej, tak spousta chlapů už se těší, až jim je Julka ukáže. Takže nainstalujeme tadyhle dopředu krásnej krajkovej krejzlík, kterým se to hezky zakryje. Co ty na to?“

„Prudce souhlasím. Jsem pevně rozhodnuta, že dneska nebude nic z mých oblíbených her. Neopiju se, nenechám se osahávat, nebudu se koupat v šatech. Ještě něco?“

„Nebudeš prudce měnit svoje rozhodnutí. Ale proč?“

„Jsem naštvaná. Nestačí to?“

Stačilo. Julie se prohlédla v zrcadle a konstatovala, že jí to sekne.

Do slavnostního sálu městské radnice nebylo daleko, ale neslušelo se, aby vznešené dámy šly pěšky, nebo jely na koni. Takže si objednaly drožky. Dvě, do jedné by se nevešly.

Pak byli u radnice, Julie vystoupila a kráčela po červeném koberci, který natáhli, aby se dámy nemusely bořit střevíčky do sněhu. Rámě jí nabídl jeden z důstojníků, který jí pomáhal, i když by to zvládla sama. Potom vstoupili do rozzářeného sálu a lokaj ji poprvé ohlásil plným titulem:

„Komtesa Julietta la Venzini, princezna z Baarfeltu.“

Julka si nebyla jistá... tohle si samozřejmě přála a snila o tom, ale spojovat ji s Baarfeltem pořád ještě není legální. Zbystřila pozornost.

Don Isidorio byl velmi hezký a charismatický muž. Přišel jí políbit ruku a uvítat ji a na první pohled na něm nenalezla žádnou závadu. Zdravil se se všemi a vítal je, Felipemu pochválil Freyu a zalitoval, že není přítomen Charry, ale uznával, že povinnosti mají u tak významného pána přednost. Diana se sladce usmívala.

Julii bylo představeno množství významných a důležitých pánů i vznešených dam. Byla milá a přátelská, s každým uhlazeně pohovořila.

Když absolvovaly kolečko, byly usazeny ke stolu a dostaly občerstvení, velmi dobré víno.

Když se začalo tančit, princ Isidor rozhodně neztrácel čas, přišel si pro Julii a uklonil se před ní: „Zatančíme si, sestřenko?“

Julie si byla jistá, že jejím bratrancem rozhodně není, i když Mendozových děvčat asi je, ale nehodlala se hádat. Jen se ohlédla na ostatní a ty ji s úsměvem pobídly.

Don Isidorio tančit rozhodně uměl. A byl skutečně milý, tak milý, že trochu snížila svá obranná opatření. Že by děvčata neměly pravdu?

„Netušil jsem, že budeš tak krásná! Slyšel jsem o tobě různé pověsti, samozřejmě, ale skutečnost předčí všechna očekávání!“

„To se o mně tolik povídá?“

„O tom nepochybuj! Všichni tě obdivují a touží tě poznat!“

„Například kdo?“

Pronesl několik jmen významných osobností královského dvora. O některých už slyšela nebo četla v novinách.

„Přehánějí. Jsem docela bezvýznamná dívka z Itálie...“

Chvilku se předháněli v lichotkách. Julie cítila, jak ji okouzluje řečmi a někam ji směruje, ale nechtěla se dát zblbnout tak rychle.

„Ten med, co mi mažeš kolem pusy, má nějaký speciální účel?“ zeptala se.

Isidorio se rozesmál a políbil jí ruku. Přesněji předloktí.

„Říkají, že jsi chytrá. Ano, mám nějaké záměry. Jsi aspoň trochu zvědavá?“

„Výborně. Začni, tanec je na to nejlepší!“

„Chtěla ses někdy stát královnou?“

Zajíkla se. Chvilku se snažila popadnout dech. „Jistě, jako každé dítě...“

„Myslím to vážně.“

Usmíval se. Ústy, ne však očima. Ty byly velmi vážné.

„Ani za prase!“ řekla a doufala, že to pochopí tak, jak to zní.

„Mohla bys to dokázat. Jsi čarodějka.“

„S tebou, pochopitelně.“

„Ano.“

„Pitomost.“

„Jsem legálním následníkem trůnu.“

„Pokud jsem slyšela, šestým v pořadí. V tom lepším případě.“

„Kdybys mi pomohla, dalo by se to vyřešit.“

Mlčela. Chvilku tančili mlčky.

„Tak tohle je důvod?“

„Nežádám, aby ses hned rozhodla. Zamysli se a rozvaž, co by pro tebe bylo vhodné. Princezna z Baarfeltu má právo stát se královnou...“

„Já nejsem... aha. Tatínek by taky musel pomoci?“

„Pro oblíbenou dceru by to neudělal?“

„Jsem dcera hraběte la Venzini z Itálie.“

„Ten pán vyčerpal svoji mužnou sílu daleko dřív, než se oženil s tvojí ctihodnou paní matkou. Vzal si pannu v důvěře, že se mu něco podaří. Pošetilec.“

„Neměla bych se urazit?“

„To se máte s tatíčkem tak rádi? Pokud vím, on tebe moc nemiluje...“

Zkusila mu dupnout na nohu, ale hbitě uhnul. Byl lepší, než si myslela.

„Tak mě šlehni! Čekám na to už...“

Tak ho šlehla. Dostala zpátky ránu, až se zapotácela, ale držel ji pevně a vypadalo to jako odvážná taneční figura.

„Tohle mě naučily holky už jako dítě!“

„Neříkej, že jsi s nimi byl ve škole!“

„Tam mě bohužel nevzali. Tys tam byla?“

„Dobře víš, že ne.“

„A mrzí tě to?“

„Mrzí, když chceš vědět. Proč neřekneš některé z děvčat?“

„Jsou pro mě až moc chytré. Není jim co věřit.“

„Kdežto já jsem blbá a na všecko skočím. Děkuji.“

„Jsi čarodějka z dobrého rodu. A kamarádka se všemi ostatními. Můžu doufat, že by ti pomohly. Mně ne, bohužel.“

„Proč o tobě říkají, že jsi zákeřný mizera?“

„Protože jsem. Ale ty máš ráda podobné typy!“

„Tím myslíš koho?“

„Například hraběte Feroze.“

„Takže ty drby máš od něho?“

„Nesmysl. Známe se, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Kromě bezvýznamných keců.“

„Feroze nesnáším.“

„Ve vertikální poloze. Co kdyby došlo na horizontální?“

Julie se opět zajíkla. „Takové řeči by slušná dívka neměla poslouchat!“

„Feroz dostane každou ženu, kterou chce. Doufám, že až po naší svatbě.“

„No, to...“

„Kromě jiného jsi panna. To je dost důležité. Budeš muset podstoupit lékařskou prohlídku, aby bylo jasné, že tvůj syn je skutečným legálním následníkem trůnu.“

„Teda...“

„Ano, bude to muset být se mnou. Později si budeš moci dělat, co budeš chtít. Ale prozatím...“

„Umíš taky šermovat? Nebo boxovat?“

„Velmi dobře. Proč?“

„Protože bych tě ráda dobila jako psa.“

„Ty bys skutečně udeřila psa?“

Julka byla nucena přiznat porážku. Byl chytrý a dobře se s ním hádalo.

„Julie z Baarfeltu, přesně taková, jak se o ní vypráví. Krásná, chytrá, nezkrotná. Ráda se hádá a nějaká ta pecka do čumáčku jí nepokazí náladu. Na něco jsem zapomněl?“

„Nesnáší lichocení.“

„Naopak, miluje. Jenom ne takové, co ostatní uhlazené slečny. Se mnou se budeš moci hádat celý den!“

„Hecuješ. Slibuješ království, které si musím sama vybojovat. Vlastně pro tebe, já z toho nebudu mít nic!“

„Budeš si moci dělat, co chceš!“

„Já si dělám, co chci! A nemusím kvůli tomu předstírat, že jsem královna.“

„Ale budeš mít na utrácení! Celou státní pokladnu!“

„To je fakt, to nemám. Ale taky necítím potřebu.“

„To se časem změní. Peníze jsou užitečná věc! Brzo poznáš, jak je krásné utrácet.“

„Tak dost. Kecáš voloviny, korunní princi. Tahle země mě nechce za královnu, a vypadá to, že nechce ani tebe. Neboj, země se umí bránit vetřelcům!“

„Máš nějaké lepší možnosti? Být dvorní dámou své císařovny? Jít s ní na její ostrov? Víš jistě, co tě tam čeká? Viděla jsi tu zemi?“

„Zatím ne. Ale ráda bych.“

„Věřím, že lady Diana vládne nějakému ostrovu. Asi tam bude nějaká džungle, kde žijí ty vaše šelmy. Co je tam ještě?“

Julie neřekla nic, jen potřásla hlavou.

„Ano, jednu nespornou výhodu ta země má. Budeš tam moci chodit celé dny nahá. To ty ráda, že?“

„Ano, ráda chodím nahá. A ráda se koupu v moři. A co?“

„Moc rád bych tě viděl nahou. Ale jsem rád, že neuvidím. Musíš zůstat pannou až do naší svatby.“

„Žádná svatba nebude. Jsi milej, ale že bych se do tebe zamilovala, to ani náhodou.“

„Mnoho žen prožije život s mužem, kterého nemiluje. Zeptej se maminky!“

Julii v té chvíli došlo, co ji tak zaujalo na vzpomínkách Valérie: láska k matce a matky k nim. Zastyděla se, matku už delší čas neviděla. Při tom, paní Gina ji má moc ráda. Jediná na světě.

„Že by ses přestal otírat o moji matku?“

„Já se o ni neotírám. Lichotím jí!“

„To si taky nech od cesty.“

„Jistě by jí udělal radost společenský vzestup její dcery!“

Julie se otřásla při představě, že by to někdo donesl jejímu otci. Tedy, hraběti la Venzini. Ten by určitě radost měl.

„Tak dobře. Rejpej si, jak chceš. U nás se říká: je dusno, svině rejou!“

„Umíš dobře španělsky. Naučila ses v Propojení?“

„Je ti něco do toho?“

„Je. Taky to znám. Nejsi první čarodějka, se kterou... prostě jich pár znám...“

Julie se ohlédla ke stolu, kde seděla Veronika. Tedy měla sedět, ale tančila.

„Ano, s Veronikou jsem taky spal. Budeš v dobré společnosti. Nebo ti to není příjemné?“

Julie zaváhala.

„Spala jsi s ní taky? Ano, umí to s holkou. A ani ji nepoškodí.“

„Prase!“

„Čubko...“

„Co?“

„Jenom, že taky umím nadávat.“

Julie věděla, že by se měla urazit. Jeho počínání je podraz; zatím na ostatní, ale v konečném důsledku na ni. Láká ji, aby se stala zlou čarodějkou. Taková by možná dokázala odstranit mu z cesty několik jiných kandidátů, prosadit ho na nejvyšší postavení ve státě. Mohlo by to trvat... zhruba dvacet let. A byla by to zajímavá hra. Dráždivá, lákavá. Samozřejmě nepřijatelná, měla by se rozhořčit, rázně odmítnout a utéct, vůbec se s ním nebavit... Jenomže ji to bavilo.

Jejich tělesný kontakt byl vhodný k tomu, aby jí opět začal líbat ruku. Začal nad lemem rukavice a postupoval dál a výš, kam až se dalo. Líbat rozhodně uměl. Julii se to líbilo.

„Jsi panna, miláčku, ale rozhodně ne vlastní vinou. Hluboko v duši máš touhu po rozkoši... škoda, že ji nesmím uspokojit...“

„Tak dost! Když mi o tobě řekli, očekávala jsem, že mě budeš chtít svádět jako všichni ostatní. Ty mě rovnou žádáš o ruku a slibuješ království. To mi opravdu ještě nikdo neudělal.“

„Byla bys dobrá královna. A skvělá milenka...“

„Jsem zasnoubená.“ (Malinko lhala, ale vlastně ani moc ne).

„Slyšel jsem. Pan Dunbar je tuším politik... zajisté by pochopil, že jsi dostala výhodnější nabídku. Ostatně, nic ti nebrání udržovat s ním v budoucnosti přátelské vztahy. Mohl by se stát třeba velvyslancem Německé říše v našem království; nikoho nepřekvapí, že udržuješ kontakt se starým přítelem...“

„Uvědomuješ si, že nás tím urážíš? Jeho i mě!“

„Uvědomuješ si ty, že ten pán se nijak nehrne, aby se s tebou oženil? Nebo aspoň... cokoliv? Neměl k tomu dostatek příležitostí?“

„Třeba je na rozdíl od tebe dobře vychovaný!“

„Třeba je čaroděj. Zdaleka ne špičkový, ale dostatečně, aby tě šetřil a neodvážil se tě deflorovat. Prozatím nedostal souhlas od tvých Sester.“

Julie měla chuť ho kousnout. Šlo by to, jeho krk se nacházel v dosahu jejích zubů.

Pohladil ji po vlasech. „Až tě budou stříhat, dovolíš, abych to udělal já?“

Zavrčela. Pro jistotu se trochu zaklonil dozadu, aby to neměla tak snadné. Že by ho to taky napadlo?

„Nemusíme si lhát, že ne? Támhle ty dvě jsou špičkové čarodějky od kolíbky. Přizvaly si kamarádku, která je mrcha žíhaná a nedbale pokřtěná pohanka, ale udělá pro ně cokoliv. Dobrotou osudu dostaly na hraní vzácný dar: čarodějku z dobrého rodu, která shodou okolností zůstala pannou do věku, kdy to rozhodně není obvyklé. Odšouply si ji mimo dosah svého drahého otce, který pro jejich experimenty rozhodně nemá pochopení. Ještě ti nenabídly, aby sis zkusila kouzlo ohně?“

Neřekla nic.

„Takže nabídly. Pojistily to Dianou, která má loď a kdyby něco nevyšlo, může být do hodiny v mezinárodních vodách. Nehledě k tomu, že úřady by se přece jen neodvážily jen tak ji sebrat, možná je opravdu vladařka nějaké země. I když pochybná. Zkusíš to?“

„Chceš mi to snad zakázat?“

„Vemte mě k tomu! Před zkouškou se obvykle koná rituální stříhání vlasů, zvlášť pokud jsou tak krásné jako tvoje. Když ti to udělá muž, deklaruje tím svoje právo udělat z té dívky někdy v budoucnu svou milenku. Já z tebe chci mít manželku! O svatbě budeš sice mít sotva patrný účes, ale to vysvětlíme módou. Viz slečna Freya...“

Julii se točila hlava. Z tance, ale i z možností, které jí předestíral. Kdyby nebyl ničema...

„Jako královna bys mohla pořádat koupel v Ohni každý den! Budeš to umět a bude stačit vyhledat vhodná děvčátka, která povedeš. Královna má právo mít nějakého koníčka...“

„A dostat se do sporu se Svatou Inkvizicí.“

„Ale no tak! Nevěř všemu, co se povídá! Inkvizice upalovala jen ty čarodějky, které s ní odmítly spolupracovat. Neschopné čarodějky! Taková Valérie by jim ten oheň sfoukla jako nic!“

Neřekla nic, ale zatvářila se.

„Nemysli, že nemám přehled! Jeden můj strýc je biskupem v Ávile. Inkvizice byla dávno zrušena, ale asi ji obnovíme a on by mohl být Velkým Inkvizitorem. Je třeba odstranit konkurenci! Inkvizitoři byli čarodějové vysokých kvalit, sotva o třídu horší než Templáři – proto jim záviděli a snažili se získat jejich tajemství...“

„Teda, ty seš podrazák!“

„Jsem. Stejný jako všichni politici. Jenže já budu mít mocný trumf: čarodějku po svém boku.“

„A všichni to budou vědět.“

„Myslíš, že si nevšimnou, když uspořádáš pro celý dvůr koupel v Ohni? Na to se těším! Všecky ty ufňukané dámy nahé, holohlavé... a ty orgie potom!“

„A myslíš, že nám to projde?“

„Zvyknou si. Po svatbě je začneme pomalu masírovat. Samozřejmě se společnost bude zajímat. Nejdřív pustíme zprávu, že se ráda koupeš nahá. Vyjádří se k tomu přední lékaři, že je to zdravé a tak. Potom tě někdo vyfotografuje... ráda se předvádíš, viď? Tvoje kamarádky se přidají... uspořádáme na některém mém zámku víkend s koupáním...“

„Ty máš nějaké zámky?“

„Samozřejmě! Bohužel, poněkud zadlužené... to budeme muset taky vyřešit. Ti věřitelé jsou zlí lidé... mohli bysme jim pohrozit, že se jim něco stane...“

„A když neposlechnou, tak se jim něco stane?“

„Však oni poslechnou, až uvidí, jak dopadli ti, co neposlechli!“

„A já za to budu zodpovědná.“

„Ale no tak, miláčku! Třeba to ani nebude potřeba! Trochu pošťouchneme novináře... některý má třeba dceru nebo milenku, pozveme ji, projevíš přízeň...“

„Ostříhám ji dohola...“

„Třeba! Jak se z toho stane móda, bude to chtít každý. Ženské jsou pitomé. Trochu propagandy a národ tě sám bude chtít za královnu!“

Julie se rozesmála. „Teda, vymýšlíš si pěkně! Kdyby to nebyly nesmysly...“

„To nejsou nesmysly! Začal jsem to promýšlet hned, jak se tvůj otec stal velmistrem...“

„Ono se to všeobecně ví?“

„A ty myslíš, že něco zůstane utajeno? Tomáš Baarfelt je nejmocnější čaroděj, jakého svět zná. Dlouhá léta sloužil rakouskému císaři, než se znepřátelili. Vypadalo to, že odejde na odpočinek, třeba na ten váš ostrov – ale naštěstí po něm zůstala dcera. Některé jeho další děti se podařilo eliminovat...“

„Takže teď jde o krk mně?“

„Se mnou by ti nic nehrozilo.“

Julie dostala záchvat hysterického smíchu. Isidorio ji pevně držel, takže to vypadalo, že se skvěle baví.

„Chceš facku?“

Ovládla se, ale dalo jí to dost práce.

„To bys taky zdůvodnil?“

„Ani nevíš, co všechno mi může projít. Kdybysme se začali prát, hudba by nasadila něco rychlejšího.“

„Ty seš vážně...“

Hudba nejen nezrychlila, končila. Isidorio odvedl Julii ke stolu, zároveň kývl na číšníka a ten hbitě dodal tác sklenic s vínem.

„Pokud znám vaše zvyklosti, teď se Julie musí pochlubit, co jsme dojednali. Potom se bude konat konzultace a vyhodnocení. Nesmírně rád bych při tom byl, ale vy byste přede mnou nemluvily. Škoda. Výsledek se dozvím, ale později a po úpravě.“

Sestry Mendozovy se usmívaly. Neříkaly nic, vlastně napovídaly toho dost, ale smyslu to nemělo. Pouze si připíjeli a žvanili hlouposti.

„Zařídil jsem vám, aby vás nikdo nerušil. Tyhle stoly v oddělených lóžích jsou výhodné, nemyslíte? Ale ještě se vrátím.“

„Budeme se těšit.“ řekla Veronika.

Když odešel, Julie gestem přizvala ostatní, aby si přečetly v její mysli, co bylo. Diana spojení myslí neuměla, ale Freya ji zapojila. Nebylo nápadné, že děvčata na chvilku dají hlavy k sobě.

Potom seděly a koukaly na sebe, trochu překvapeně.

„No, já bych to brala!“ řekla konečně Freya.

„My víme, že ty jo!“ odsekla Valérie.

„No a co? Ten Isidorio je sice mizera, ale mezi politikama si nevybereš. A šel by nám na ruku! Konečně máme krytí...“

„Ty už se vidíš v jeho posteli?“

„Proč ne? Julku zprznit nesmí a chuť má! Lepší se mnou než s některou z těchhle husiček...“

„A Felipe už je ze hry?“

„Felipe se rád podělí. Víte, jaký to bylo včera...“

Julie měla štěstí, že se hádaly mezi sebou a ona mohla trochu přemýšlet. Moc toho sice nevymyslela, ale než zmlkly... představila si orgie, kdyby je vedla Freya.

„Julko, co ty na to řekneš?“ vyzvala ji Veronika.

„No... jsem zmatená. Hodně zmatená. Ani řeč, že bych to přijala, ale... je to takový...“

„Ano, to se dalo čekat. Isidorio je lump, to jsme ti řekly předem. Ale není pitomec.“

„A vy jste ho hodně naučily.“

„Můžeš si přečíst, co bylo mezi mnou a jím. Ale řeknu to. Isi s náma kamarádil jako dítě, jezdil k nám na prázdniny, ale ve všech hrách vždycky švindloval a my jsme mu pomáhaly. Bylo to roztomilý. Taky uměl pěkně osahávat, když jsme se koupali. Když mi tam chtěl strčit prsty, tak jsem ho šlehla. A když se mu to líbilo, tak jsem ho to naučila.“

„Tys to uměla ještě dřív, než jsi šla do školy?“

„Umím spoustu věcí a nevím, kde jsem k nim přišla. Asi od mámy. Jsme opravdu čarodějky od kolíbky, to nekecal.“

Valérie dodala: „Taky umíš leccos, o čem nevíš. Postupně se budeš rozvzpomínat. Nebo až to budeš potřebovat.“

„Chápu. Kdy jste se rozkmotřili?“

„Vlastně nevím. Isi byl bezva. Ta jeho snaha dominovat nás bavila. Že je příbuzný krále... to my přes pár jiných taky. Když chce být král, ať jím je...“

„Ale potom se něco stalo.“

„Potom jsem měla jít do školy. Isiho matka se to dozvěděla a jednala s tátou. Nebyl si jistý. Zeptal se mámy a ta řekla ne.“

„Ona rozhodovala?“

„Máma byla vždycky dobrá čarodějka. Táta se magie bál – a doposud bojí.“

„Isidor?“

„Překousl to. Jeho máma zuřila. Ona je taky trochu... no, ne moc. Ale ví, o co jde.“

„Ještě žije?“

„To si piš, že jo! Stará striga... pěkně mu umetá cestičku. Taková Freya se vyspí s každým, kdo se jí líbí. Ona spala s každým, z koho mohla mít nějaké výhody.“

Freya se jenom zasmála.

„Když jsem se pak vrátila ze školy, už jsme nebyli děti. Těšila jsem se na něj. Taky se vyspím s každým klukem, který se mi líbí...“

„Byl to hezký večer, popili jsme s kamarády... cizí kluci a holky, něco věděli, ale nic moc, hlavně záviděli. Bavilo mě to. Byla jsem hrdá, že ho dostanu...“

„A potom jsi mu vstoupila do mysli.“ řekla Julie.

„Chtěla jsem hlavně vědět, se kterými holkami co měl. Jsem mrška zákeřná, rozjela bych to s nimi. I s jejich kluky. Těšila jsem se.“

„My víme...“ poznamenala Freya.

„Jenže Isi se změnil. Chtěl hlavně nahoru. Už tehdá měl tenhle plán, ne úplně vykoumaný, ale dost. Ráno mi nabídl, abych byla jeho čarodějkou. Šílená ctižádost. Třeba přes mrtvoly...“

Julie vydala neurčitý zvuk.

„Ty vidíš, že je hezký, příjemný, chytrý, dobře se ti s ním diskutuje. V sexu je taky dobrý, užila by sis s ním. Na rozdíl od mámy si nevybírá, vyspí se s každou holkou, která se mu namotá do cesty. Obzvlášť rád s dívkami svých kamarádů. A s takovými, co potom brečí a cítí se zhanobené. Je to součást dominance.“

„Vůdčí samec.“ řekla Diana.

„Akorát nemá vůdčí samici, která by na ty ostatní pořádně zavrčela. Máš chuť jí být, Julko?“

Neřekla nic, jenom potřásla hlavou.

„Nevylučuji, že tu intriku nevymyslel on, ale jeho máma. Nás nenávidí. Pro Baarfelta má naopak slabost. I když... vlastně nevím. Dítě jí neudělal.“

Julie se nadechla k nějakému protestu, ale rozmyslela si to.

„Tomáš Baarfelt je ještě lepší milenec než Isidor. Na rozdíl od něho každé ženě udělá něco dobrého. Nesměj se, Julko, nemyslím dítě. O ty ho ženy samy prosí. Když jsem s ním chodila, nechtěla jsem být těhotná, tak mi je neudělal. Teď mě to mrzí. Příště si mu řeknu.“

„Mám říct, že nechci?“

„Všechny víme, že chceš. Budeš jako my... pokud se nerozhodneš pro Isidora.“

„Já... já ho nechci, ale...“

„On umí ukecávat, já vím. A ty nemáš možnost ho prozkoumat jako my.“

Julie nevěděla, co říct. Ohlédla se na Valérii, která toho zatím moc neřekla.

„Vali jsem to zakázala. Tehdy. Dneska už by si poroučet nedala.“

Valérie promluvila pomalu a uvážlivě: „Padla zmínka, že jsem vybíravá. Ano, jsem. Nechtěla bych mnoho mužů, které předtím otestovala Vera, Freya, Renée, Knassenky... vnímala jsem je. Naopak se chci milovat s Tomášem. Nepřestanu, dokud ho nedostanu. A chci s ním mít děti. Ten pocit, jak se v tobě rodí život...“

Julie se chvěla. Vše, co Valérie říkala, v ní rezonovalo, touha smíšená se strachem. Chce to? Nechce? Obojí zároveň.

Ale Veronika to zmrazila: „Ale Isidora tam nechci.“

Julie řekla: „Ani já ne.“

„Ani tobě nemám právo nic nařizovat. Diano, co soudíš ty?“

Dřív než Diana řekla Freya: „Já bych to brala. Zkusila bych ho zvládnout.“

Diana řekla: „Charry je císař proto, že myslí vždycky víc na prospěch země než na svůj. Má koncepci. Kdyby ve prospěch země bylo nutné, aby se miloval s Valérií, v tu ránu bude ležet v našem lůžku. Já budu ležet vedle a vztekat se do chvíle, než ukáže, kdo si má vzít mě. Pak budu vřískat a zuřit, ale... ta představa je krásná.“

Valérie se uchechtla.

„Jestli máš pocit, že je to nutné, zkus to. Já tě budu podporovat, za všech okolností.“

Freya se jen usmála. „Já taky. I kdybys došla k názoru, že později... až budeš královnou... bude třeba se ho zbavit.“

Veronika: „Podpořím tě. Zdůrazňuji tebe, ne Isidora.“

Valérie: „Pokud to přijmeš, ve vhodnou chvíli ho prozkoumám a rozhodnu se. Tebe podporovat budu, u něho nevím.“

Julie řekla: „Jestli správně počítám, dva hlasy pro, dva opatrně proti. Já jsem taky proti. I když nevím, jestli nebudu litovat.“ Vzdychla a pokračovala: „Ještě jednoho jsme se totiž neptali. Ten někdo je Bůh. Nevíme, jaké jsou jeho záměry s touto zemí. Hrajeme si s osudem, ale on je silnější hráč. A Boha já se bojím.“

Chvilku mlčely. Pak řekla Veronika: „To je silný argument.“

Valérie dodala: „Každá z nás má svědomí. To je hlas, který jsme zdědili po Adamovi a Evě. Znalost dobrého i zlého. Když poznáme, že je to zlé, zabrzdíme.“

„Isidor má tenhle hlas taky?“

„Možná ano. Ale ještě silnější je ctižádost. Chce být králem, ať se stane cokoliv.“

„Bez tebe, Julko, jím nebude. Žádná z nás ho nepodpoří.“

Julie polkla. „Jak se naučil všechno, co zná?“

„Od ostatních čarodějek. O mnoha vím. Jsme hodně závislé na sexu, a on toho využíval. Vyspaly se s ním, ale svoji podporu mu neslíbily. Radši ucouvly.“

„Aha.“ řekla Julie.

„Takže, jestli můžu: dneska večer nebudeme protivné. Možná to trochu zkorigujeme, ale prozatím vlídně odmíneme.“

„Čímž padá taky náš pokus s Ohněm.“

„Proboha, Diano! Není konec světa! Jasně, bude se zlobit a možná spustí nějakou pomstu. Kdybysme udělaly, co chceme, bude mít možnost. Když neuděláme nic...“

Julka řekla: „Chápu a rozumím. Ale můžu ho ještě trochu napínat?“

„Můžeš! Těší mě, že seš stejná bestie jako my. Byla bys dobrá královna...“

Tak se na to napily.


Julie tušila, že to není konec. Večer pokračoval, přišlo si s ní zatančit několik významných osobností, došlo i k nějakým přípitkům. Jenže věci se změnily; zatímco včera ji mladí důstojníci považovali za vhodnou kořist, dneska k ní přistupovali jako k nevybuchlé bombě. Vědí úplně všichni, že by měla patřit Isidorovi?

Docela jinak uvažovaly kamarádky z města. Bylo jich tady hodně, patřily k významným rodinám. Více či méně opatrně se vyptávaly, zda se ta věc bude konat a kdy; chránily se říct něco naplno, ale myšlenka na Živý Oheň je stále lákala. Julka odpovídala vyhýbavě.

Jak tančila a nezávazně konverzovala, snažila se přijít na to, co si skutečně myslí a cítí. Nabídku rozhodně odmítla, ale jistá si nebyla. Může existovat nějaká žena, která by se nechtěla stát královnou? Takové návrhy se neodmítají! A když se odmítnou, stejně zůstane něco jako lítost. Jistě, velikou překážkou je Isidor, ale je opravdu tak špatný, jak říkají holky? Kdysi byly jeho kamarádky, podporovaly ho... Ano, je ve hře taky Janek Dunbar. Zasloužil by vytrestat za tu svou zatracenou váhavost! Už se měl dávno postarat... nebyla by ta možnost ovládat Oheň, no a co? Vzaly by některou z těch děvčátek. Stejně není jisté, že to půjde! A ta myšlenka být královnou a mít Janka za milence není úplně blbý nápad. Isidor jí navrhuje docela dobré podmínky – ale není to jenom slibování? Slibem nezarmoutíš! Tak že bych mu taky něco slíbila?

Ta zkouška Ohněm! Jestli nebude dneska, nebude už nikdy. Mohla by být, Isidor není vyloženě proti, když ho přibereme. Ale znova, můžu mu věřit?

Na Isidorově straně byla zásadně Freya. Proč? Považovala to za úžasnou legraci. Ku pomoci měla Felipa a jeho mladé důstojníky. Samozřejmě byli loyální k Isidorovi, byl to jejich šéf. Felipe byl taky jeden z mála, kdo si přišel s Julií zatančit pořádně, a měl trochu odvážnější řeči. A přípitky.

„Mám pocit, že se snažíš mě opít!“ obvinila ho Julie.

„Co bych se snažil? Kdybys chtěla, dokážeš se v pohodě opít sama!“

„Tak dík za upřímnost...“

„Požádal jsem Freyu, aby mě pořádně zblbla. Ono by stačilo, kdyby mi zmagnetizovala čaj... třeba to už udělala?“

„Zatím jenom slíbila. Všechno, co děláš, je jenom na tobě.“

„Proč teda cítím touhu říct všecko, co mám na srdci?“

„Protože seš ukecanej, miláčku. Ale nedělej si násilí a řekni to!“

Felipe nejdřív objednal pro všechny nějaký přípitek. Nebylo jasné, co to je, ale bylo to dobré. Julka slíbila, že se neopije, ale kdyby na tom závisel život...

„Pravděpodobně víte, jakou nabídku učinil můj pán, princ Isidor, slečně Julii. Když jsem ho informoval o některých skutečnostech, učinil jistou nabídku i mně. Podaří-li se tento záměr, budu jmenován generálem a možná i ministrem války. Jak rychle, to prozatím nemá smysl řešit. Velmi by mi však prospělo, kdyby Freya přijala moji nabídku k sňatku.“

Freya se řehnila. Komentářů se prozatím zdržela.

„Jsem si vědom, že tvoje zvyklosti jsou poněkud odlišné od mých. Moje rodina bude mít pravděpodobně řadu námitek... jsou přísní katolíci a ty...“

„Já jsem taky křesťanka! Doopravdy, můžeš se zeptat. Moje paní Freya o tom ví a vřele souhlasí, také by se ráda přiblížila k Nejvyššímu Pánovi...“

„Zrovna tenhle argument by je asi nepřesvědčil. Skutečně si povídáš s pohanskou bohyní Freyou?“

„Obdržela jsem od ní několik vizí. Nevím, zda jsou reálné. Mohou to být také přeludy mysli nebo moje vlastní přání, ale já svým snům věřím.“

Dívala se při tom na Julii. Ta ani nešpitla.

„V každém případě,“ pokračoval Felipe, „Nabyl jsem přesvědčení, že kouzlo Ohně vyžaduje dvě věci: znalost, jak se zapaluje a ovládá, a vnitřní síla, potřebná k ovládání. Zažehnutí musí provést panna. Může však při tom být vedena zkušenější čarodějkou, která panna být nemusí. Správně?“

„V podstatě. Grimoria říkají, že panenství není podmínka, dostatek síly může mít i žena. Ale... nevíme, kde je závada. Nedaří se to.“

„Naopak, daří se to skvěle. Každá panna může zapálit oheň několikrát, než se vyčerpá. Jednou až... kolikrát, Valérie?“

„Já to zvládla sedmkrát.“

„Zvládla bys to ještě teď?“

„Myslím, že s médiem ano. Samostatně? Na to ani nemyslím.“

„Je pravda, že to dokáže i muž? Konkrétně, Tomáš Baarfelt?“

„Říká se, že to několikrát udělal. Ale důkazy na to nejsou.“

„Vím, že chcete tento experiment vyzkoušet. Také bych chtěl. Jestli se to nestane, Freya odejde na Sever a já už ji nikdy nespatřím. To nechci. Miluji tě, Freyo, chtěl bych, abys zůstala navždycky se mnou. Jestli dneska večer vzplane Oheň, mám šanci.“

„Nemáš. Nevím, co udělám v budoucnu, nechci ti nic slibovat. Nevím, co udělám za hodinu.“

„To je jedno. Dnes večer nebo nikdy. Co říkáš, Julie?“

„Ano, chci.“ řekla to tak rychle, aby si to nestačila rozmyslet.

„Veroniko a Valérie, jste ochotny spolupracovat?“

„Bude z toho průšvih. Hodně velký. V první řadě s otcem, don Diego nemá rád práci s Ohněm. Potom také s úřady...“

„Svedeme to na Isidora!“ uchichtla se Valérie.

„Žádal mě o to.“ řekla Julie.

„Doufejme, že se k tomu bude hlásit. Kdo u toho má ještě být?“

Felipe s úsměvem udělal kroužek po celém sále.

„Ty ses zbláznil! Je tady starosta, řada městských hodnostářů, velitel policie, soudce, několik vysokých kněží....všichni s rodinami! Ty všechny chceš vzít do Ohně?“

Felipe se usmíval. Veronika se ohlédla na Freyu; ta se tvářila jako kočka, které se podařilo ulovit kanárka.

„Ty ses zbláznila!“

„Nemyslím. Pouze se loučím a chci za sebou pořádně prásknout dveřmi.“

„A nás navézt do průseru?“

„Sveďte to na mě! A na Isidora, jak řekla Valérie!“

„Cha! Kde to chceš uspořádat?“

„Před radnicí je krásné náměstí. Vydlážděné kamennými kostkami. Myslím, že se mi podaří Oheň udržet... maximálně sežehne těch pár stánků...“

„Takže vezmeš všechny na náměstí, zapálíš Oheň a necháš je ošlehnout... v jejich slavnostních róbách?“

„To ne, ty si svlíknou. Dokážeš zapůsobit, aby se všichni svlékli do naha?“

„Dokážu. Nikdo na sobě nesnese nic textilního.“

„Dokázala bys, aby se ostříhali? Aby nesnesli svoje vlasy?“

„Myslím, že to bych taky dokázala.“

„Čas?“

„Půlnoc.“

Dívali se jeden na druhého a usmívali se. Těšili se. Nebo snad ne?

Nejvíc ze všech se těšila Julie. Pod jejíma rukama vzplane Oheň. Všichni do něj vstoupí a vyjdou Očištění. Bude čarodějkou.

S Isidorem to nějak zařídí. Něco mu slíbí, slibem nezarmoutíš. Chytré holky vždycky něco vymyslí. Zatím se s ním třeba zasnoubí, do svatby se jí zmocnit nesmí, a do té doby uplyne spousta času. Najde nějaký důvod, aby si ho nemusela vzít. Janek ať se trápí pochybnostmi, patří mu to! Já chci být čarodějka!

A potom řekla: „Ne!“

Obrátili k ní oči. A ona se rozplakala.

„Děje se něco?“

„Já nechci!“ vzlykala, „Já nechci nikomu uškodit! Nikomu nechci lhát, ani Isidorovi! Nechci si ho vzít, nevěřím jeho slibům... chci zůstat sama sebou!“

„Ale přece...“ začala Freya.

„Tak ne!“ řekla Valérie.

„Tak ne.“ řekla Veronika.

Diana neřekla nic, ale tvářila se neurčitě.

Julie brečela čím dál víc. Valérie ji objala a těšila.

„Chci jít domů,“ řekla konečně, „Felipe, je mi líto, nebudeš generálem. Řekni Jeho Výsosti, že se mu omlouvám. Řekni mu... tohle všechno.“

„Jistě.“ přikývl.

„Chceš jít hned?“

Neřekla nic, jenom škubla hlavou. Diana ji dovedla do drožky, Freya odcházela jako poslední.

Během cesty se uklidnila, ale dobrou náladu rozhodně neměla. Veronika ji bez váhání uložila do postele a uspala.

„Ráno odjíždíme,“ rozhodla Diana, „Stejně už jsme se zdržely. Charry bude mít kecy.“

„Správně. Necháme to na příště.“ řekla Veronika.

Diana jenom pokrčila rameny.


Felipe oznámil tu zprávu donu Isidorovi.

„Náhlá indispozice.“ vysvětlil.

„Tolik toho snad nevypila?“

„Nemyslím, že to je z alkoholu. Byla nadšená, těšila se... řekl bych, že vymýšlela nějakou fintu. Pak se najednou zhroutila.“

„Potrhlá ženská!“

„Obávám se, že... zasáhl Bůh.“

„Ty snad věříš v Boha?“

„Jako každý. Neřešil jsem to, bral jsem to jako... společenskou povinnost. Od chvíle, co jsem byl spojen s Freyou... věřím čím dál víc.“

„Ona je tak silně věřící?“

„Ona je čarodějka. Komunikuje s bytostmi, které... ve které jsem ještě před třemi dny nevěřil. Myslím, že takoví jsou všichni Templáři.“

Isidor zuřil. Bylo to na něm vidět, i když se snažil to utajit.

„Myslím, že se v ní ozvalo to... říká se tomu svědomí. Ještě dobře, že to víme. Nikdy by nebyla spolehlivá. V nejhorší chvíli by se vám vzepřela.“

„To už bych ji donutil!“ řekl Isidor vztekle, „Jakmile by byla jednou vdaná, tak už by... k čertu s tím!“

Felipe se neodvážil říct něco víc.

„Máš smůlu. V tom případě nebudeš ministrem, ani generálem.“

„To už mi řekla Freya.“

„Nemohla by nám nějak pomoci? Dokážeš ji nějak ovlivnit?“

„Pomáhala hodně, a z vlastní vůle. Už souhlasily i Mendozovy – a v poslední chvíli dostala Julie hysterický záchvat. To se nedá nic dělat!“

„V každém případě s Freyou udržuj kontakt. Je náš jediný spojenec.“

„Zajisté, pane. Taky bych o ni nerad přišel.“

Vlastně si odchodu princezen nikdo ani pořádně nevšiml.


Odjížděli jsme ranním vlakem. Železniční úředníci byli poněkud překvapeni, ale Diana to vyřešila několika vhodně umístěnými bankovkami.

Na nádraží se odehrálo veliké loučení všech se všemi; zejména Julie brečela a všechny mnohokrát objímala. Veronika a Valérie ji zvaly, ať co nejdřív zase přijede a slibovaly všelijaké zábavy, jichž bude určitě zářivým klenotem. Po tom posledním plese o tom dost pochybovala.

„Řekněte mi aspoň něco hezkýho?“ zaškemrala.

„Nejvíc ti závidím tu tvou odolnost,“ sdělila jí Valérie, „Při každý příležitosti se ožereš jako hovado, a druhej den ráno ti vůbec nic není. Já se tak zmrskat, tak nevylezu tři dny z betle!“

Julie zablýskala očima, ale mlčela.

„To mi na to ani nic neřekneš?“

„Já přemýšlím, jak tě co nejbrutálněji zabít! Rychle by bylo moc laskavý, je potřeba tě dlouho mučit a týrat...“

A už se zase objímaly a brečely dojetím.

Bylo nutno se rozloučit; my jsme se vraceli vlakem nejdřív do Madridu, kde jsme si prohlédli Escorial a byli představeni některým členům královské rodiny; nemohlo se jednat o oficiální přijetí, ale i tak jsme se všem velice líbili. Pak jsme se zastavili v Aranjuezu a Toledu, kde hlavně Diana chtěla vidět místo, kudy jezdila Veronika jako lady Godiva. Je to krásné staré město s bohatou historií a spoustou stavebních památek; Tomáš prohlašoval, že mu připomíná Kutnou Horu v Čechách. Obyvatelstvo je proslulé výrobou velmi kvalitních a nádherně propracovaných zbraní; Denisův kord tu pověst jen potvrzoval. Původní zbrojíři byli potomci Arabských nájezdníků, kteří sem pronikli se sultánem Boabdilem; dnes už jsou samozřejmě všichni křesťané, ale svoje umění zpracovávat kovy si podrželi.

V Toledu jsme se rozloučili s Juliettou, která se vracela domů do Itálie. Naopak až domů s námi jela Freya Wulffssonnová; pokaždé když se lidé mezi sebou loučili, hrozně se objímali, brečeli a slibovali si, že se co nevidět zase sejdou. Trochu mě ten zvyk překvapuje; je přece samozřejmé, že se rozcházíme, abychom se zase sešli! Ať jsem kdekoliv, když si na přátele vzpomenu, jsou se mnou všichni, které mám rád; však dobře vím, že nebude trvat dlouho a osud nás opět svede dohromady! Ale ještě předtím se určitě stane spousta zajímavých věcí a prožijeme řadu dobrodružství.

Už se na to hrozně těším!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:27