Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dobrodružství tatranského rysa

Zpět Obsah Dále

Asi v polovině prosince toho roku stoupali dva lidé zasněženou strmou strání mezi lesy, stále výše k horám, tyčícím se nad nimi jako hradba. Šli ztěžka, zapadali do sněhu až po kolena, ačkoliv se opírali o sekery s dlouhým topůrkem. Na plecích měl každý z nich ručnici s krátkou hlavní a nepříliš plný batoh.

Staršímu mohlo být k padesátce a tvář měl do tmava ošlehanou větrem, bouřemi, deštěm i sluncem; celý svůj život prožil v horách a lesích a střechu nad hlavou hledal jen v nejkrutějších bouřích a zimách. Když byl mladý, kolikrát i noci trávil pod hvězdami někde pod stromem a nevadilo mu to. Potom si našel dívku ze sousední horské vesnice, oženil se a zplodil s ní toho mladšího; k němu ještě dvě děvčátka jako květinky. Chlapci bylo teď patnáct, byl už stejně velký jako otec a co se mu nedostávalo na síle, o to byl hbitější. Doprovázel otce na práci do lesa a toto léto s ním byl několikrát i za hranicemi, což je práce namáhavá a nebezpečná. Otec na něj byl pyšný a věděl, že jeho syn se stane jeho nástupcem v nebezpečném díle.

Jmenoval se Aladár Šumík, leč dřevorubci, lesáci i kameníci ho znali pod jménem Laco; chlapec se jmenoval Mišo a oba pocházeli z horské dědiny Zhorelá o deseti chalupách; Laco byl sice nevoleným a úřady neuznávaným, leč přece faktickým rychtárom svých sousedů a měl jejich úctu. Práce v lese stačila sotva na obživu, ale Laco byl zkušeným pašerákem a tím se domohl většího jmění, než jeho spoluobčané. Byl jediný, kdo se odvážil v zimě přes zasněžené průsmyky do Polska, hrozící lavinami a strašlivou smrtí v zubech vlčích smeček, metly kraje; ale Laco se nebál a staří vyprávěli, že umí čarovat a že jej sám ďábel doprovází přes hranici, když mu poručí.

Byly ještě jiné okolnosti, které vyvolávaly obdiv a úctu; ne, že by Laco nepil pálenku jako ostatní chlapi, ale nikdy se mu nestalo, že by propil u Žida všechno co měl a ještě se zadlužil, potom se připotácel domů, zmlátil ženu a děti a nakonec si chtěl sekerou rozbít hlavu, jak to dělají druzí. Naopak, vždycky se dokázal včas zastavit a věděl, kdy má dost; když se někdo ze sousedů dostal do sporu s úřady nebo onemocněl, Laco si vždy věděl rady; něco vyléčil sám, jindy poradil, kam zajít a na koho se obrátit.

Šlapali a brodili se hlubokým sněhem, ale nemířili k hranici, ta byla o pořádný kus jinde. Směřovali (podle Mišova úsudku) k horské kolibě u zamrzlého plesa, kde jinak pásali ovce. To místo se jmenovalo Ztratená dolina a kromě Laca se tam nikdo neodvážil pást; Laco snad měl skutečně smlouvu s nečistými mocnostmi, neboť na začátku léta, když přivedl ovce nahoru, zabil jednu z nich a položil na velký kámen jako oběť; však do rána zmizela.

Laco byl už o kus vpředu a Mišovi klouzaly nohy ve sněhu; zastavil se a vykřikl: „Otecko! Nie tak rýchlo, nemôžem...“

Laco se zastavil a čekal na syna. Mlčel, nebyl zvyklý mnoho mluvit; když chlapec došel, podal mu čutoru s pálenkou a Mišo se napil. Kořalka příjemně hřála a dodávala sil; i chlapec už věděl, kdy mu pomůže a kdy bude na škodu.

„Nože poďme! Už to nie je ďaleko...“ zavrčel starý a vykročil. Mišo klopýtal za ním; asi dvakrát upadl a Laco mu musel podat ruku, aby se zvedl. Byl už zpocený jako myš, když se konečně vydrápali do sedla a koliba byla před nimi.

Starý odhrnul sníh od dvířek, otevřel a prolezl dovnitř. Dvířka byla nízká a stěnami foukalo. Koliba nebyla určena pro obývání v zimě, ale přesto v ní byl kout, který si Laco vybudoval jako skrýš pro věci přenesené přes hranice, když s nimi nechtěl do vsi. Někdy je tam skrýval i v zimě, tak byla tato část koliby suchá a krytá před větrem. Zatímco Mišo odpočíval na lavici, Laco nalámal klestí a zapálil oheň v malých kamínkách; pak položil na zem ke kamnům ovčí kožich, lehl si na něj, vytáhl z rance slaninu a bílý chléb a počal jíst. Mišo ulehl k němu a rovněž ukusoval chleba a slaniny. Zapíjeli to pálenkou a mlčeli.

„Otecko,“ ozval se konečně Mišo, „Tu zostaneme na noc?“

Laco neřekl nic. Když neříkal nic, souhlasil.

„Čo tu budeme robiť? Zajtra pôjdeme ďalej?“

„Nie. Nazad do doliny.“

„To je čudné. To tu iba prenocujeme?“

„Hej.“

„A prečo tu sme?“

„Lebo nás zavolal.“

„Kto?“

„Kráľ.“

Mišo se zarazil a ohlédl se na otce, ale ten nevypadal, že by měl chuť žertovat. Chlapec potřásl nedůvěřivě hlavou.

„Aký kráľ? Čo to je za kráľa?“

„Uvidíš.“

Mišo chvíli přemýšlel. „Možno by som mal veďieť...“

„Hej.“ Laco se posadil, opřel se o stěnu a napil z láhve. Chvíli přemítal, teprve potom s přestávkami mezi větami vyprávěl; jako by se mu slova zpěčovala v hrdle:

„Ty vieš, syn môj, že sme stará horárska família. Už môj starý otec bol drevorúbačom; a pašerák bol taký chýrny, že sa za ním honilo až sto financov a aj tak ho nedolapili. Tak aj môj dobrý otecko, daj mu Boh večnú slávu; a potom aj ja.“

„Nuž – viem. A som pyšný na teba!“ usmál se Mišo.

„Takto to chodí v našom rode, odkedy poznáme kráľa. Vieš, hora je k nám láskavá, všetky zvery nám idú z cesty, aj vlky sa nám vyhnú, psy a kone nás počúvnu – ak počúvame kráľa. Ale za toto všetko máme jednú povinnosť: keď nám prikáže, prísť za ním a to urobiť, čo si žiada.“

„A čo také žiada?“

„Neviem. Čo som nažive, nechceli nič. Až teraz.“

„Ako vieš, že ťa volá?“

Laco sáhl do kapsy a vytáhl smrkovou větvičku, potřísněnou zaschlou krví. „Toto je znamenie. Našiel som ho včera na dverách. Pozri: dve vetvičky, značia druhú noc. To je dnes.“

„A on príde sem? Ako? Čo to je za človeka?“

„Neviem, či je vôbec človek. Nevidel som ho; ale on mňa hej. Raz ma sem otec priviedol; stáli sme u ohňa a čakali. Neprišiel, videli sme iba jeho oči. Sú... neviem, ako to povedať. Uvidíš.“

„Čo teda je? Zviera? A to už aké?“

„Neviem. Ozaj, nevidel som ho!“

„Ako sa volá?“

„Majú rôzne mená, ako ludia. A menia sa, každých pár rokov prichádza iný. Vládne všetkému: horám, skalám, divej zveri. Aj nám luďom vládol za dávnych časov. Teraz ho už ludia nepočúvajú; iba náš rod. Preto nám pomáha.“

„Jemu si dával ovcu na jar?“

„Hej. Tak sa má; za to on chráni našu čriedu. Spomeň si, Mišo: pred dvoma rokmi, ako bola tá zlá zima. Vlky dávily ovce po celom chotári, iba nášmu košiaru sa vyhly.“

„Ludia vraveli, že si jednú ovcu zakľal a do hory odniesol...“

„Nie toľko jednú. Nebolo treba, ale chcel som urobiť dobre pre zvery. Ony to vedely; chodily dookola nás a nekradly.“

„Iba zavíjaly... ale tak strašne, že som sa až...“

Vtom se zvenčí ozvalo hrozivé zavytí vlka; Mišo se zarazil a sáhl po sekeře. Laco mu položil dlaň na ruku. „Nechaj, Miško. Tu sme pod jeho ochranou. Neboj sa...“

„Ale čo ak príde sem... ten vlk tam?“

„Nuž čo; príde, dostane slaniny. Neboj sa vlkov, Miško; chodia so mnou cez hranice, keď treba. Nebojím sa ích a ony mňa.“

„Ibaže – zotmieva sa! Príde noc, vtedy...“

„Tak aj treba. Prichádzajú iba v noci.“

Mišo zmlkl a tiše naslouchal; v sešeřelé komůrce bylo už slušné teplo, přesto se třásl. Nevěděl, zda zimou či strachem; starý seděl mlčky a přežvykoval třísku ze dřeva na topení. Najednou zaslechl chlapec podivný zvuk, jako škrábání na dveře.

„Oci... čuješ?“

„Hej. Otvor dvere!“

„A čo keď je to...“

„Nech je to hocikto. A povedz: Vitaj do nás!“

Mišo přistoupil ke dvířkám do koliby, chvíli váhal, potom se však do nich opřel a třesoucím hlasem řekl: „Vitaj do nás... ak si dobrý!“

Ale vzápětí odskočil zpět, neboť do koliby se protáhl mohutný šedivý vlk se zlýma očima a huňatým kožichem, páchnoucí divočinou a čišící chladem. Rozhlédl se podezřívavě odspoda po obou mužích, šel k Lacovi a očichal ho. Vzápětí přistoupil k Mišovi, jeho chladný čenich mu přejel po rukou, nohou, po celém těle. Mišo si všiml bělostných tesáků, když vlk pootevřel hroznou mordu a tlumeně zavrčel; pak se však odvrátil a ulehl k ohni jako pes.

„Zatvor dvere, Miško,“ řekl pokojně Laco, „Vitaj, bratček. Chcel by si slaninky?“

A sotva Miško zavřel dveře, vytáhl Laco dlouhý nůž, odkrojil ze slaniny a podal vlkovi na dlani jako psovi. Bílé čepele tesáků se zaleskly a suše o sebe třaskly, jak chňapl po mase.

„Neboj sa ho, Miško,“ opakoval Laco, „Sadni si povedľa nás. Aj pohľadkať ho môžeš. Veď je ako veľký Dunčo...“

„Bože nedaj!“ vyhrkl Mišo, usedaje opatrně vedle vlka, „Je taký veľký! Eštie som nevidel takého veľkého vlka!“

„Veď hej, pekný je! Možno vodca svorky alebo také dačo...“

„Zahryzie nás! Pozri, ako pozerá! Má také okále... Bože môj! Veď ony nie sú zelené! Menia sa... nie, zlaté sú!“

„Možno také – možno onaké. Ako si vravel, menia sa. Niekedy sú aj zelené, to keď sa nahnevá. Tak ony hovoria...“

„To on je oný... kráľ?“

„Nie. Hádam nie – kráľ bude dakto iný.“

„A tento tu?“

„Neviem, synak. Možno knieža...“

V té chvíli se z vlčího hrdla ozvalo prudké zavrčení. Vlk se zvedl, protáhl se a přičichl k Mišovu batohu, pak přistoupil k chlapci a šťouchl do něj čenichem.

„Chce vedieť, čo máš vo vreci.“ řekl starý klidně.

Mišo vytáhl chleba zabalený v šátku, kousek uzeného, pár kousků dřeva hrubě opracovaného a pak kus červené soli pro ovce. Vlk přičichl k soli a zakňučel.

„Nože mu odsekni...“ řekl starý; Mišo vzal nůž a chtěl useknout kousek soli, ale zvědavě přihlížející vlk mu překážel; odsunul tedy jeho hlavu a teprve potom udeřil. Vlk se zmocnil kousku soli a počal jej olizovat jazykem, pak jej vzal do tlamy a cucal jako malé dítě, když dostane bonbón. Mišo se zasmál.

Vtom vlk opět přistoupil; šťouchl čenichem do dřeva a pohlédl na Miša, jako by se na něco ptal.

„Čo chce, otec?“ ptal se chlapec udiveně.

„Možno sa pýta, na čo je drevo. Vyrež dačo; vieš psiu hlavu. Možno by si vedel vlčiu? Urob to!“

„Ale veď nemôže vedieť, čo je to vyrezávanie! Nie je človek!“

„Zvieratá vedia veľa...“ zakroutil hlavou Laco.

Mišo pokrčil rameny; vytáhl nůž a počal dovedně vyřezávat z kusu lipového dřeva. Třísky padaly na zem a vlk pozorně šikmýma očima sledoval postup práce. Mišo se během té práce uklidnil, dokonce si začal pohvizdovat; ale nechal toho, když vlk nastražil uši a zavrčel. Byla to zvláštní scéna: pokojně sedící muž, vyřezávající chlapec a vlk, pozorující ho jako když si pes hraje s dítětem.

Konečně byla hlavička hotova; trochu nahrubo, ale Mišo neměl jemnější nástroje jako doma v chalupě. Ukázal ji vlkovi: „Nuž, pozri! Si to ty alebo nie?“

Vlk zakňučel a otřel se mu čenichem o ruku. Vzápětí se zvedl a položil mu přední tlapy na ramena; Mišo se vyděsil, ale vlk mu olízl tvář a při tom tlumeně vrčel. Pak si zase lehl; Mišo se ještě chvíli bál, ale pozvolna se začal smát.

„To by som neuveril! Ty si ozaj dobrý psík, všakže?“

Hladil šelmu za ušima, po krku, i po mordě mu přejel.

„Ozaj je ako pes! Počuj, vĺčok, rozumieš, čo ti vravím?“

Vlk se k němu otočil a pozorně se na něj díval.

„Poď s nami do doliny! Budeš žiť s nami a dom strážiť!“

Vlk se díval zkoumavě odspoda a mlčel – ale Laco řekl:

„Nevolaj ho, Mišo; aj keby prišiel, odíde, ak bude chcieť. Nebude on ovce strážiť; starý je, za slobodou by sa mu cnelo!“

„Škoda, páči sa mi! Ako ho volať; veď nie Farkaš ako Maďari!“

Vtom vlk zprudka zavrčel, opět tak jako prve. Mišo se zarazil a vlk ještě dvakrát zavrčel stejně; znělo to jako „Wharr!“

„Wart?“ zeptal se Mišo, „Voláš sa Wart?“

Vlk zapískal nosem. Mišo se obrátil na otce:

„Ozaj je možné, že mi povedal svoje meno?“

„Hej. Všetko je možné v dnešnej noci.“

„Dozvieme sa. Povedz, Wart – odkiaľ si prišiel?“

Vlk se zvedl; zavětřil, potom ukázal čenichem k severu.

„Z Poľska?“ Mišo se zasmál, „A kiendzs pan wilk z Polsky przychodzi, on tesz po polsky rozumie?“

Wart pohlédl na Laca, potom na Miša – vzápětí zavrčel:

„Nie bardzo.“

Mišo zůstal na chvíli vyjeveně sedět; pak pronesl:

„Ale to si ty povedal, otec! Nie on...“

„Nič som nehovoril. Keď si sa spýtal, či po poľsky hovorí, nože ti odpovedal, že nie veľmi. Pravdu povedal, synak. Rozumie dobre, no hovoriť nevie. Ty zasa nevieš vŕčať.“

„Ale veď... oco, veď zvery nevedia hovoriť! Iba v rozprávkach; a teraz toto je pravda! Ozajstná pravda... tak ako?“

„Verím, synak. Tiež som sa takto čudoval. Privykneš.“

Mišo vzal vlčí hlavu do dlaní. „O čom s tebou hovoriť, milý môj vĺčok? Vari o ovciach – ale veď ty ovce dáviš!“

Vlk neřekl nic, asi souhlasil.

„Sám si prišiel, lebo vás je viac? Celá svorka?“

Vlk si sedl na zadní a zamával ocasem. V té chvíli jeho oči zle zezelenaly, vycenil zuby a vypadal jako nenávistný démon: „Mialem... dwudesionci wilkuw! Wsiestkych... moje dzeci... w Polsce ubily...“ vyrozuměl Mišo z jeho vrčení.

„Čo povedal, oco? Rozumiem dobre?“

„Hovorí, že mal dve desiatky vlkov. Svoje deti. V Polske mu ích zabili. Hnevá sa; iste mal rád svoje deti.“

„Sám si ostal – jediný? Ako že teba nie...?“

Wart se natočil bokem a otřel se o Miša; ten mu přejel po pleci a nahmatal tam už zhojenou, přesto patrnou dlouhou a rovnou ránu.

„To je... od šable!“ řekl tiše.

Vlk souhlasně zavrčel. Mišo zíral nedůvěřivě na svého otce i na podivného návštěvníka a nevěřil svým očím.

„Ranený bol... a zle! Ale podarilo sa mu zutekat. A ostatných zabili... všetkých...“

„Zle sa mal, chaľan...“ Laco natáhl ruku a pohladil vlka, „Ver mi, Mišo, aj vlky lúbia svoje deti. Ak mal mladé...“

Vlk se prudce otočil. „Mialem! Piecz wilczonkuw...“ šťouchl do vlčí hlavičky, kterou Mišo odložil na lavici. Skutečně byla malá jako hlava vlčete.

„Kdo to urobil? Ludia, však? Hádam... vojaci?“

Vlk po něm šlehl očima: „Niemcy!“ zavrčel a srst se mu zježila jako kartáč, hlavně na hřbetě, „Ubiju! Ubiju...“ vrčel.

Mišo se neodvážil na něj v tuto chvíli sáhnout; až po chvíli jej pohladil po kožichu, vlk se přestal ježit a ulehl. Všichni mlčeli a dívali se na sebe; až pak se zeptal Mišo:

„Počuj, Wart! Ty poznáš kráľa?“

Vlk k němu obrátil oči a neřekl nic.

„Ako sa volá? Čo je?“

„Glenarr.“ řekl vlk a doplnil to nesrozumitelným slovem.

„Kráľ Glenarr,“ opakoval Mišo, „Čudné meno! Kde je?“

Na to vlk neodpověděl, položil hlavu na tlapy a mlčel.

„Príde sem?“

Vlk zapískal nosem.

„Čo od nás chce?“

Wart neřekl nic. Jen zůstal ležet.

„A kedy príde? Skoro?“

Opět žádná odpověď. Buď neuměl odpovědět, nebo nechtěl.

„Počuj,“ ozval se Laco, „Možno viem, kto je tento Wart. Keď som bol na jeseň v Polske, počul som rozprávať o Jerzy Lasękovi, ktorý tam viedol povstanie. Bol to svätý človek, rozprával sa so zvieratami, aj s vĺkmi sa vedel dohovoriť. Mladý muž; aj jeho v Polske zabili. Tento možno bojoval s ním.“

Vlk pozvedl oči a bedlivě ho pozoroval. Zřejmě nerozuměl zcela přesně, co starý povídá, ale chápal, o čem se hovoří.

„Ty si bojoval... s Jerzy Lasękom?“ ptal se Mišo.

Vlk zapískal nosem a mávl přední tlapkou, jako by odháněl nějakou dotěrnou mouchu. „Tak!“ řekl stručně.

„Zvláštne! Aký čudný vlk! A aký dobrý...“

V té chvíli se ozvalo zvenčí vlčí zavýtí; Wart byl rázem na nohou a hrnul se z koliby ven. Otevřel dvířka tlapou, na prahu se zastavil a kňučel, aby šli za ním. Mišo vyběhl, za ním Laco; byla už noc, jen hvězdy svítily.

Okolo koliby do půlkruhu stálo sedm vlků; jejich oči zářily ve tmě jako hvězdy a černé obrysy těl se rýsovaly na bílém sněhu. Wart přiběhl k nim, kňučel a otíral se o ně čenichy. Potom těch sedm vlků i s ním přistoupilo k mužům a všichni je očichávali; Wart jim něco vysvětloval.

„Wart!“ Mišo ho chytil za hřívu na krku, „Je tu Glenarr?“

„Nie,“ odpověděl vlk, „Przychodzi...“

Sedm vlků sedělo mlčky v půlkruhu; Miša roztřásla zima, ale tentokrát se už nebál, došel si pro ovčí kožich a zahalil se do něho. Vlci vrčeli a očichávali ho, ale nebál se jich.

„Neboj sa!“ řekl Laco, „Kožuchu si všímají, vetria ovcu!“

Objevily se další oči; tentokrát to byla liška a za ní ještě pár dalších. Na stromě se zaleskly oči divokého kocoura, seskočil z větve a přišel k nim. Když byl blízko, pokusil se jej Mišo taky pohladit, ale kocour jen prskl a ohnal se drápy.

„Aký si zlý! Z tohto tu si zober príklad!“ smál se Mišo a pohladil Warta, který mu seděl u nohy jako pes.

„Ani druhých nehľadkaj! Keď nechcú, nenúť ích!“ řekl starý.

Pak se z lesa ozvalo praskání větví, jak se prodíralo cosi velikého; vybatolilo se to z houštiny, černé a mohutné.

„Do čerta!“ zaklel Mišo, „Medveď! Ale veď medvede v zime hádam spia, otec! Čo že tento tu...“

„Prišel ako my. Všetci prišli; všetky šelmy. Pozri tamto!“

Za keřem se krčily kuny, lasičky, hranostajové, dokonce dvě vydry. Vlků a lišek přibylo, i koček, objevil se tu toulavý pes, který se přidal k vlkům; dokonce i obojek měl. Pod stromy se ukázal druhý medvěd a vzápětí po něm i rys.

„Otec... veď ozaj všetky zvery!“ šeptal Mišo.

„Neboj sa. Horšie hádam nebude. To by takto nečakaly...“

Vtom se nad les vyhoupl měsíc a pláň byla rázem zalita jeho stříbrným světlem. Miša až zabolelo v očích, když se zajiskřila jak rozlité stříbro; nehybně čekající šelmy se rýsovaly jako tmavé stíny.

Tehdy promluvil Wart – jediné slovo: „Glenarr.“

Mezi šelmami to zašumělo; na kámen, na nějž v létě položil Laco obětní ovci, vyskočil mohutný rys, až se mu zatřásly štětečky na uších. Byl ohromný a starý, zdálo se, že jeho hříva zešedivěla za léta života; jasné oči, kulaté a zářivé, hleděly zpříma a bez mrkání na vše kolem. Okolo se zastavilo pár dalších rysů; mezi nimi se protlačil černý kocour, jinak dost veliký, tady až směšně nepatrný.

Král Glenarr promluvil a jeho poddaní poslušně naslouchali. Mluvil dlouho a zřejmě zajímavé věci, protože se šelmy dívaly jedna na druhou a něco si šeptaly. Mišo naslouchal, ale nerozuměl; Wart však ano.

„Čo vravel?“ šeptal vlkovi Mišo, když Glenarr skončil.

Vlk možná chtěl odpovědět; ale v té chvíli Glenarr seskočil se svého místa a přešel k nim; ostatní šelmy se stáhly do úzkého kruhu, v jehož středu byli oba lidé.

„Nepýtaj sa brata Warta,“ pronesl Glenarr slovensky, poněkud tvrdě a s nesrozumitelným přízvukem, přesto však mu rozuměli. „Brat Wart prichádza z Polsky a nevie hovoriť vaším jazykom. Vy ludia ste si vymyslely rôzne jazyky. Hlúpe od vás.“

„Mocný kráľu...“ zešeptal Laco a uklonil se.

„Netáraj hlúpo!“ odsekl Glenarr, „Povolal som ťa ako jediného človeka, ktorému trocha dôverujem. Kto je s tebou?“

„Dovolil som si vziať syna. Nehnevaj sa, kráľu; chcel vidieť tvoju tvár a ja som chcel, abyste mu vy dali ochranu, ktorú preukazujete mne a môjmu rodu. Ak chceš, pošlem ho...“

„Netreba. Nech vidí. Páči sa mi.“

„Aj ty sa mi páčiš. Dovol, kráľ...“ řekl Mišo.

„Čo chceš?“

„Povedz prosím ťa Wartovi, že mi je ľúto jeho detí...“

„Lútosť človeka nevzkriesi zabité vĺčatá. Wart je vlk; neskučí za nimi, lež pomstí ích. Také je právo. Teraz však to, čo od vás chcem. Povedzte, bratia: ako je spomedzi luďmi?“

„Čože ako?“ zarazil se Laco, „Hádam nechceš ísť ta...“ ukázal do doliny, kde byla jeho vesnice, „Vystríham ťa! Zabijú teba aj všetkých ostatných... boja sa zveri...“

„Nie tam. Chceme ísť na druhý koniec sveta. Je Ostrov, kde žijú naši bratia. Ostrov šeliem. Teraz volá pán, abysme prišli za ním a odišli s ním. Chcem vedieť, ako by sa pozerali ludia na to, ak bysme odišli.“

Laco mlčel a zíral nedůvěřivě na rysa.

„Ludia... ludia ťa neradi vidia, ver mi, kráľ; najradšej by ťa videli mŕtveho. Keď odídeš, zaradujú sa.“

„Akože? Veď iba my zkrášlujeme svojou prítomnosťou tieto lesy! Všetci dobrí ludia sú nám bratmi – ako ty!“

„Ja? A čo som ja, myslíš? Nie som človek, na ktorého sa druhí pozerajú ako na plnoprávneho! Nikdo ma nebude chcieť počúvnuť, keď dačo poviem...“

Glenarr poodstoupil o krok a v jeho hlase se objevil hněv.

„Čo si povedal? Vari ty nie si vladárom ľudí?“

„Ja kráľom?“ zasmál se Laco, „Žobrákom som, chudým robotníkom v hore! Keby som neprinášal veci z Polska – to robím, aby som ako tako vyžil, moje deti by hladovaly. Za to ma naháňajú žandári a keď ma dolapia, pôjdem do väzenia.“

„Nikde nepôjdeš! Chránim ťa, brat! Ale neverím svojím vlastným sluchom, keď takto hovoríš!“ Glenarr potřásl ušima, až mu štětky zakomíhaly, „Prečo si sa nestal pánom všetkých ľudí?“

„Ako by som mohol? Veď ľudia by ma vysmiali!“

„Si náš brat! Pomôžeme ti! Máme silu a je nás veľa; ja rozkážem a všetci ťa počúvnu! Prečo si nás nezavolal?“

„Veď... kráľ náš, cisár pán žije vo Viedni a iný páni v Pešti a Prešporku, vo veľkých mestách... Vieš, čo je to mesto?“

„Videl som Kraków, Tarnów a Žilinu. Čo ma po Viedni? Tatranským kráľom som ja; ja keď ustanovím, aby ťa počúvali, je povinnosťou všetkého živého, nech sú ovce alebo ľudia, vyplniť moje príkazy! Čo by bolo ináč? Deti by nám znivočili, ako sa v Polske stalo, keby sme ím nemohli nakázať!“

Laco jen rezignovaně rozhodil rukama. Rys se zlobil, to bylo očividné – a stále ještě vyčítal:

„Na čo ti bola všetká naša ochrana? Prečo si nás nepožiadal o pomoc, keď bolo treba? Henten človek, který nám odkazuje, nech prídeme, stal sa s pomocou šeliem cisárom a v celej Európe sa boja jeho hnevu! Prečo si ty neurobil to isté?“

Laco nevěděl, co říct; nakonec zabručel: „Nepoznám toho človeka – neviem, ako to dokázal. Ja som iba chudý horár, nemôžem sa stať kráľom na Tatrách!“

Glenarr prskal jako křeček. Pak se trochu uklidnil: „Nuž dobre, teraz nie je na to času. Ale chcel by som dačo, hádam aspoň to mi môžeš urobiť! Potrebujem zbrane...“

„Aké zbrane?“ vyvalil Laco oči.

„Aké máš ty. Pušky, sekery, šable. Aj pištole.“

Laco kývl na Miša, ten vběhl do koliby a přinesl obě jejich ručnice s uříznutou hlavní; Laco je položil rysovi k nohám.

„Hej, takéto. Môžeš nám ích zadovážiť?“

„Vezmi si, keď ti treba...“

„Tieto sú vaše, tie nechcem. Ale chcem ích oveľa viac!“

„Koľko?“

„Hádam... štyri tisíc.“

„Mária nebeská!“ Laco se pokřižoval, „Ozaj toľko?“

„Možno aj viac. Neviem, koľko budem mať vojakov.“

„Pri Svätom Jurajovi... To nie je možné!“

„Prečo? Nepovedz, že to pre nás. Povedz, že pre ľudí...“

Laco krátce uvažoval, pak zakroutil hlavou. „To nepôjde. Ludia nedávajú pušky zadarmo. Chcú peniaze.“

Glenarrovy oči potemněly. „To je zlé. Peniaze nemám. Nemohol by si mi požičať? Máš vari dačo...“

„Nie veľmi. Pušky sú drahé – a keď ích kúpim u prekupníkov, eštie drahšie ako zvyčajne.“

„Nepostačilo by tým ľuďom zlato?“

Laco vytřeštil oči. „Ty máš... zlato?“

„Hej; iba neviem, či dostatok. Azgarr, ukáž mu!“

Jeden z druhých rysů, rovněž mohutný, ale mladší, přistoupil blíž; v zubech držel balíček z kůže a položil před Laca. Ten jej třesoucími se prsty rozbalil; v kůži byly zabalené zlaté lístky o celkové váze téměř kilogram, ani si nedovedl představit, kolik by to dělalo v uherské měně.

„Pre Boha... toľko zlata! Kde ste vzali?“

„Máme aj viacej – v skalách je ukryté. Z dávnych čias. Teraz nám treba. Postačí na pušky?“

„Hádam áno... toto mi dáš zo sebou?“

„Hej, prečo nie? Kedy môžeš dodať prvé pušky – a kedy všetky?“

„Neviem... Musel by som cez hory do Košíc alebo do Levoče, ak nie do Prešporku či Pešti... Musím popýtať priateľov... možno o mesiac, o dva by som mohol prvé...“

„Nemožno! Nemám toľko času! O štrnásť dní!“

„Musím ísť popýtať! To trvá dlho...“

„Počuj, bratček: o štrnásť dní musíme byť pripravení! Nechápeš možno našu situáciu, ale pozri na brata Warta! V Polske sa udiala vzbura, on v nej bojoval; ale že nemali dostatok zbraní a vojska, boli porazení! Ja nesmiem byť porazený; moje šelmy nesmú pobiť ako Wartových vlkov! Rozumieš?“

„Nuž hej – a proti komu chcete bojovať?“

„Treba nám ďaleko ísť – až k severnému moru. Na ceste leží nepriateľ: Nemecko. Wart zná Nemcov; ak ích stretneme, treba nám ích pobiť. Iba silou zbraní. Preto tak treba.“

„Nuž dobre – urobím, čo budem môcť. Ale... nepôjde to rýchlo! Nemám ani koňa a peši alebo po dráhe to ide pomaly...“

„Ah!“ Štětky na rysových uších se zakývaly, „Wart! Zožeň mu koňa, nech sa stále neponosuje! V kaštieli v Topoľčiankach ích majú neúrekom, nikto nespozná, že jeden zmizol! A pekné sú, biele, tučné, dobre živené...“

„Nemožno, pre Boha!“ polekal se Laco, „Takého koňa ludia spoznajú, chytia ma a zatvoria do väzenia! Radšej nič také...“

„Dobre, urob ako chceš; ale o štrnásť dní nech sú tu prvé pušky – aj náboje, pušný prach, šable a všetko ostatné! Taká je moja vôla; a ja kážem, aby si ju splnil!“

„Urobím, ako chceš, pane.“ uklonil se Laco.

„Ďakujem. A teraz, ak chceš, počúvaj, čo budem hovoriť svojím. Azgarr, prekladaj mu!“

Rys Azgarr se zastavil u Lacovy nohy, zatímco Glenarr vyskočil zas na kámen a tlumeně vrčel. Zřejmě mu ostatní rozuměli; Azgarr překládal pro lidi:

„Bratia, sestry! Povolal som vás, aby som oznámil svoju vôlu. Ako viete, náš brat Ghírra, kocúr od Severného mora, priniesol mi pozvanie bratov z Ostrova, aby sme opustili svoje tunajšie domovy a pripojili sa k ním. Oznámil som vám túto zvesť, ako sa patrí; a vy ste rozhodli, že časť naších bratov odíde, predo všetkým mladé šelmy. Za tým účelom rozhodol som vyzbrojiť sa tak, aby sme sa nemuseli obávať ľudí. Tento človek nám opatrí pušky aj druhé zbrane na túto cestu.

Ja, Glenarr zo Segurru, kráľ obojích Tatier, Fatry a Magury, rozhodol som sa po porade so žiariacimi duchmi predkov, ktorí obývajú končiare posvätného Gerlachu, takto: Ja neopustím zem svojích predkov, zostanem a so mnou tí, ktorým je drahšia rodná zem ako život medzi bratmi na Ostrove. Ale pretože vôla mojích poddaných je pre mňa posvätná, povolujem ím odísť. Eštie dnes vyšlem svôjho najmilšieho syna Azgarra s kocúrom Ghírrom na Sever; nech sa dohovorí s Vládcom Neba a Zeme, ako bude s týmito bratmi. Azgarr pre nás zanechá na ceste znamenia, ako zvykne. Ak bude Vládca ochotný prijať nás, vtedy to Azgarr oznámi po bratoch z tej zeme až sem; a vy sa vydajte na dlhú púť...“

Po těchto slovech se ozvalo souhlasné vrčení ze všech stran. Azgarr se celý vypjal, když otec vyslovil jeho jméno, dokonce na okamžik přestal překládat; vlk Wart se k němu naklonil a něco mu tiše kňučel.

„Vidím, že súhlasíte s mojím rozhodnutím,“ řekl Glenarr, „Nech sa teda stane! Azgarr z Glenarru, syn môj, choď a vráť sa rýchlo v zdraví späť, ak tvoje poslanie nebude úspešné; ak budeš mať úspech a budeš prijatý do kruhu bratov z Ostrova, vtedy ti prajem, aby si v šťastí došiel do cieľa svojej cesty a s vďakou spomínal na svôj domov v skalách Magury...“

Azgarr přistoupil k otci, dotkli se čenichy a lízali se na tvářích; také ostatní rysové se s Azgarrem loučili, i vlci a pak ostatní podle národností. Wart s kožichem zježeným říkal něco Glenarrovi, ale starý král zřejmě nevyhověl jeho žádosti.

„Čo hovorí?“ ptal se Mišo otce – odpověděl jiný rys:

„Vystríha Azgarra, aby neveril ľuďom. Hovorí, že chce ísť s ním aspoň po území Polsky. Že vraj nemá už detí, ale má bratov a tí v Polske striehnu na zlých ľudí...“

Glenarr uklidňoval vlka, ale Wart se nedal a zle vrčel:

„Poznám tých vrahov, viem, ako vyzerajú aj ako páchnu! Nosia zlatené gombíky, čiapky s kšiltom a pušky! Viem ích nájsť a viem ích aj zabiť! A ja ích zabijem – za svoje deti! Pomstím sa, musím sa pomstiť! Zem musí byť rudá od ích krvi; teraz už nebudem dáviť ovce, lež ľudí, tých vrahov v rovnošatách...“

Wart zmlkl, stáhl se dozadu a jen tlumeně vrčel. Glenarr se opět obrátil k shromáždění a pravil:

„Ďakujem vám, bratia. Môžete sa rozísť do svojích domovov...“

Rozcházeli se; zmizel Glenarr, odešel i Azgarr a jeho černý kocourek. Nejdéle se zdržel Wart, ještě jednou se přišel nechat pohladit, zakňučel a ztratil se ve tmě.

„Koniec,“ řekl Laco, „Poďme spať, Miško. Veď už je neskoro...“

„Otecko,“ šeptal chlapec, „Bolo to všetko pravda? Alebo sa nám to iba snívalo... veď je to ako rozprávka!“

„Až budeš väčší, poznáš, že všetko sa môže stať. Aj rozprávky majú v sebe jadro pravdy. Poď, synak, lahnime si...“

Vrátili se do koliby, ulehli na ovčí kožich a starý Laco během chvíle usnul; chlapec však ležel vedle něho, zíral do tmy a představoval si dlouhou cestu, kterou musí urazit princ Azgarr až k Severnímu moři, představoval si válku, kterou vpustí na nepřítele vlk Wart, představoval si sebe uprostřed šelem... a možná i člověka, jehož Glenarr nazval Vládcem Nebe a Země...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:27