Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rytíři Blesku 5 - Jízda Walkýr

(Charry de Guyrlayowe VIII.)

(Arminská sága 8)

 

Fantasy

Mojmír Kříž

© 1975 Mojmír Kříž

Nakladatelství: Autobus


Meče Vikingů

Obsah Dále

Na Hůrku jsme se vrátili dne 12.ledna. Tak pozdě proto, že jsme se díky nepříznivému větru dostali až do Anglie a čekali tam pět dní na změnu počasí. Lord Raddley se ukázal být velmi pozorným hostitelem a díky jemu jsme poznali Londýn, Oxford a Cambridge, York a Coventry, nehledě k několika zámkům jeho příbuzných či přátel. Všude jsme byli velmi zdvořile a téměř radostně přijati, jak je anglickým zvykem; velmi se nám to líbilo. Diana se chtěla jít podívat i do královského zámku Toweru a Buckinghamského paláce, ale lord Raddley jí to rozmluvil.

Na Hůrce se během naší nepřítomnosti nestalo nic pozoruhodného, až na to, že ranění Poláci se už dokonale uzdravili a konali strážní službu jako vojáci. Někteří vesničané se divili té zásadě, dokonce se i smáli, ale Charry ani po návratu neodvolal hlídky a dokonce nařídil, abychom i my drželi v noci stráž.

Gréta vychrlila na Charryho záplavu stížností na šelmy, co zůstaly doma; nikdo se jí nezamlouval, dokonce ani Árrín, která je krásná a něžná, jako by ani nepocházela z této ubohé země, ale snesla se přímo z nadoblačných výšin. Gréta ovšem vůbec neocení pružnost a ušlechtilost jejího těla ani vznosnost, s jakou se Árrín vrhá na kořist; odvážila se však drze rozhlašovat, že si brousí drápy o koberec – jako by na tom tak moc záleželo!

Jediné, co Grétu potěšilo, byla ztráta René le Mogniéra. Dle jejího názoru byl zloděj a budižkničemu a když po našem odjezdu zmizel, považovala to za milost nebes. Charryho to nezajímalo, ostatně Denis prohlásil, že Reného poslal pryč on a že se zanedlouho zase vrátí.

Freya u nás bohužel pobyla jenom jednu noc; hned ráno ji naše loď vezla do Stockholmu s uctivými poklonami komthuru Knassenovi a pozdravením jeho krásným dcerám. Knassen slíbil, že připraví nějaké zásilky, které chtěl poslat do Arminu; my jsme zatím měli v úmyslu připravit další skupinu vystěhovalců. Charry doufal, že z Polska už poslední, takže s ní chtěl odeslat zbytek nemocnice včetně dětí i jeptišek, Olgierda Zajace a vůbec všechny kromě Lukáše Anczewskiho a jeho strážního oddílu.

S takovou činností bylo značné množství práce; bohužel jsem nucen konstatovat, že Tomáš Baarfelt nám téměř s ničím nepomohl. Ba naopak; pobyt velmistra na našem statku znamenal, že neustále někdo někam volal vysílačkou, chodila nám spousta cizokrajných novin a dopisů tolik, že listonoš požádal o mimořádný příplatek; Tomáš uznal, že s jeho korespondencí má pošta vskutku obtíže a projevil snahu jezdit si každodenně do města pro dopisy, noviny a časopisy. Vysvětlil nám, že jako velmistr musí být dokonale informován o všem, co se ve světě stane; z toho důvodu také navázal obchodní spojení s mladým příručím z knihkupectví, který mu hlídal nejrůznější novinky.

Charry prokázal pochopení situace a rozhodl se obejít bez jakýchkoliv jeho služeb. Prohlásil před svědky, že Tomáše vlastně na nic nepotřebuje a zcela mu postačí, když nebude překážet; Baarfelt to vzal jako poklonu a skutečně se už nikde nepletl. Ve zmatku, který panoval na Hůrce, to bylo jenom dobře.

Tomáš byl zrovna s Henrykem Wagierou ve městě, když službu konající voják oznámil, že ke statku přijíždějí kryté saně a na nich minimálně dva lidé. Protože k nám různí hosté jezdili dosti často, nevyvolalo to vzrušení, ale měl jsem zrovna službu jako velitel stráže a tak jsem šel zkontrolovat, kdo to je. Saně byly zcela obyčejné, měly dva koně nevalné kvality a vozka vyhlížel jako sedlák; vyčkal jsem, až vjedou do dvora a zastaví.

Sotva však saně projely mezi polskými hlídkami, ucítil jsem okamžitě pach nepřítele. Vzápětí jsem ho i poznal, byl to pach policejního vyšetřovatele Haupta. Myslím, že se mi trochu zježila hříva; taky Ao Harrap odhrnul pysky a vycenil tesáky. Tannarr byl o kus dál, necítil nic; ale všiml jsem si, že Dévi se pro jistotu postavila vedle Denise, jako by ho chtěla chránit.

Nemýlili jsme se; Haupt vylezl ze saní, v kožichu a beranici, ale jak se zdálo, beze zbraně. Rozhlédl se po dvoře, jako by hledal nebezpečí; když viděl ozbrojené Poláky v pestrých kabátcích, trochu se zarazil, ale pak požádal, jestli by směl hovořit s panem Ritherem, majitelem statku.

Charry přišel a na první pohled nevypadal přívětivě.

„Upřímně řečeno, neočekával jsem, že vás ještě někdy uvidím! Nesporně prokazujete značnou odvahu...“ řekl opatrně.

„Ne-li přímo drzost.“ konstatovala Diana, která přišla také.

„Ach, dobrý den, drahý pane hrabě – už tak dlouho jsme se neviděli! Jistě vás už přešlo rozhořčení nad drobným nedorozuměním, které se událo ještě v krásném létě... jsem velmi rád, že vás mohu opět navštívit a doufám, že tentokrát jako přítel...“

„Potěšení je na mé straně,“ řekl Charry rozpačitě. „Nemýlím-li se, dohodli jsme se, že se více nebudeme stýkat...“

„Ale bože můj, hrabě, kdo by bral vážně slova vyřčená v hněvu? Ujišťuji vás, že mé úmysly byly jen ty nejčistší a že jsem vždy myslel jen na vaše dobro! Snad je už na čase ukončit naše spory a zaujmout realističtější stanovisko...“

„Pokud se mne týče, já proti vám nemám nejmenší námitky!“ pronesl Charry dost křečovitě. „Jste mi vítán, pane!“

Ao Harrap zavrčel, aby připomněl svoje stanovisko k věci.

„Jak vidím, u vašich šelem nejsem zatím nijak v oblibě!“ zasmál se Haupt. „To už tak někdy bývá, že zvířátka mají proti někomu neopodstatněnou averzi... přitom já k nim cítím jen příchylnost! Moc se mi líbí, zvláště tady ten pruhovaný. Nehněval byste se, kdybych ho trochu pohladil...“

„Ale beze všeho,“ Charry potřásl hlavou. „Aflargeo, drž!“

Haupt přistoupil ke mně a klidně mi položil ruku na hlavu; ale sotva se mne dotkl, poznal jsem, že má strach, hrozný nevyléčitelný strach z nás všech. Pochopil jsem, že nás nenávidí jako dřív; jen nějaká velmi důležitá okolnost jej přiměla k této návštěvě na naší půdě.

„Jsem rád, že se vám moji drazí přátelé zamlouvají! Ale abychom nezamluvili, proč jste mne ráčil navštívit...“

„Budeme se bavit venku na dvoře?“ ptal se Haupt.

„Pojďte dál...“ pokynul mu Charry do chodby. Jak vstupovali, protáhl jsem se za nimi a za mnou Ao Harrap; Tannarr prozatím zůstal venku. Haupt se bystře rozhlížel; napřed si povšiml ikony Jerzy Lasęky, potom vykulil oči na sadu samopalů, které stály, pečlivě vyleštěné, ve stojanu u dveří.

„Ach, hleďme... tohle mi něco připomíná...“ neodpustil si.

„Válečná kořist,“ usmál se Charry. „Někdo to tu zapomněl...“

„Ano, jistě, jistě!“ Haupt se opět usmál a už si samopalů ani nevšiml. „Samozřejmě, nemáme nic proti tomu...“

Charry jej usadil ke stolu, Diana přinesla láhev a sklenice, já jsem si lehl do kouta, Ao Harrap do druhého. Diana na Charryho pokyn vypadla; ostatně máme ve zdi zrcadlo, kterým se dá do pokoje vidět a samozřejmě i naslouchat. Haupt se po nás ohlédl poněkud znepokojeně, ale Charry se usmíval:

„Když se vám tak líbí, jistě nenamítáte nic proti tomu, že s námi chvíli zůstanou. To víte, jsou trochu zvědaví na cizí lidi. Ale buďte bez obav, neublíží vám...“

Pozvedl sklenici, přiťukl a rázem ji do sebe obrátil. Haupt to udělal po něm, ale zakuckal se, oči mu vystoupily z důlků a tvář zrudla. Diana z roztržitosti použila té nejpálivější kořalky, kterou i Charry pil jen za nejhorších mrazů. Teď udiveně zíral na dusícího se policistu, pak řekl:

„Zdá se, že nejste zvyklý na alkohol...“

„Ale ne, ne, to je v pořádku...“ zakoktal Haupt.

„To jsem rád! Tak ještě do druhé nohy, abyste nedejpámbu nekulhal!“ Charry nalil znovu a opět do sebe sklenici obrátil jako vodu. Haupt se před napitím nadechl, přesto nemohl hodnou chvíli popadnout dech.

„No, a teď můžeme jednat dál!“ usmál se Charry, na kterém nebyly vidět žádné účinky. „Tak co jste mi přinesl zajímavého?“

„Nic... nic zvláštního!“ vyhrkl Haupt. „Jen tak jsem... přišel jsem si popovídat...“

„Výtečně! Tak klidně povídejte!“

„Takhle jsem to... nemyslel. Chtěl jsem vědět, jak žijete, jak se vám daří, co pořád děláte a zda vám není smutno tak opuštěnému – napadlo mi, že byste se měl někdy ukázat i v hlavním městě.“

„To není špatný nápad. A proč?“

„Nezdá se mi správné, že muž vašeho postavení a rozhledu se uzavírá na vesnici jako morous. Měl byste se trochu objevit ve společnosti, mezi lidmi sobě rovnými... šlechta našeho hlavního města touží se s vámi seznámit...“

„Opravdu? Hm... možná to skutečně udělám. To bude záležet také na mém příteli Baarfeltovi; bude-li se jemu chtít...“

„Ale hrabě! Neříkejte mi, že se nedovedete k ničemu rozhodnout bez svého přítele Baarfelta! Cožpak se někdy nemůžete oprostit od všech svých povinností a jít se trochu pobavit jako ostatní lidé? Podívejte se na mne; když se cítím unaven, nechám všechny služební povinnosti stranou a jedu navštívit některého svého přítele. To jen vy myslíte pořád na povinnosti...“

Charry mlčel a tvářil se netečně, až téměř tupě.

„Cožpak vám tahle vesnice a zasněžené lesy mohou nahradit to všechno příjemné, co poskytuje velkoměsto? Tanec, zábavy, krásné ženy... co byste chtěl víc? Mohu vás ujistit, že společnost se v hlavním městě vyrovná kterékoliv – dokonce i Berlínu!“

„Neznám Berlín. Byl jsem tam sice, ale jen jeden den. Trochu jsme spěchali...“

„Ale to jste udělal velikou chybu, milý příteli! Berlín je krásné město a lidé, kteří tam žijí, jsou výteční! Byl jste někdy přítomen na nějaké zábavě, kde jsou i lidé od dvora? To byste poprvé spatřil něco vznešeného a úctyhodného...“

„Poznal jsem lidi od dvora ve Vídni; děkuji, nechci. Nejsou ani vznešení, ani úctyhodní. Spíš ubozí a trapní.“

„No dobrá, Vídeň možná... Ale Berlín a německý národ! Vážený pane, snad nechcete popírat, že Němci jsou nejdokonalejším národem na světě! A jejich říši se žádná nevyrovná!“

„Chápu, jste Němec a chválíte je; ostatně i já se Němcům ze srdce obdivuji a ctím je, ovšem nelíbí se mi, že na mne posílají vrahy a snaží se mne zabít. To od nich není příliš hezké!“

„Ale bože, hrabě! Snad se dovedete přenést přes to drobné nedorozumění! Jistě jste si povšiml, že jakmile poznali svůj omyl, ustali v nepřátelských akcích a nadále vám chtějí projevovat své přátelství. Sám pan německý vyslanec mi několikrát důvěrně sdělil, že se vůči vám cítí provinile a rádi by odčinili nedopatření, která jste utrpěl...“

„Hleďme! Proč jste si o mně povídal s německým vyslancem?“

„Náhodou jsme na to narazili... ve společnosti. Hovořilo se o vás a já jsem naznačil, že mám tu čest vás trochu znát. Pan vyslanec o vás mluvil velmi krásně a kladl mi na srdce, abych se určitě pokusil vás seznámit...“

„Dobrá, budu-li v hlavním městě, vykonám mu zdvořilostní návštěvu. Když si to tak přeje...“

„Pan vyslanec by byl šťasten, kdyby to bylo brzy. Sdělil mi, že by nejvyšší místa v Berlíně uvítala, kdybyste zapomněl na malicherné spory, které mezi vámi v minulosti vládly...“

„Copak že o nás má Berlín takový zájem?“

Haupt se mnohovýznamně usmál; Charry tím byl tak překvapen, že nalil další skleničku a opět se napili.

„Víte, hrabě, vedoucí představitelé Německé Říše jsou vedeni nanejvýš ušlechtilou snahou pomáhat schopným a šikovným lidem. Právě v Německu se může nejlépe uplatnit člověk vašeho rozhledu, vašich schopností a intelektuálních předpokladů. Jste mladý, máte velké zkušenosti a znalosti, bystrý rozum, ráznost a rozhodnost, které šlechtí každého velitele. Právě takový člověk se stal v Německé Říši ideálem: takovým lidem jsou tam otevřeny všechny dveře, včetně těch, jež vedou k nejvyšším hodnostem a poctám!“

„To je velice zajímavé.“ usmál se Charry.

„Kdežto tady – co vás čeká? Jste mezi námi již rok a naše slavná vláda se doposud neodhodlala ani požádat vás o návštěvu a projednat s vámi, zda byste si nemohli být vzájemně nějak užiteční! Naše vláda nepřišla dokonce ani na myšlenku vyznamenat vás za vaše zásluhy; a jsem nucen vás ujistit, že kdybyste ve službách Německa zlikvidoval nepřátelské agenty takovým způsobem, jaký jsem sám viděl, jistě by vás neminul železný kříž nebo nějaké podobné vyznamenání...“

„Skutečně?“ Charry protáhl obličej.

„Zda-li! Milý hrabě, Německo je země pro vás! Kdybyste se jen trochu snažil, zasedal byste brzy v císařově válečné radě, mohl získat další šlechtický titul v Německu a k němu odpovídající pozemky a jmění... pouhým obratem ruky! Císař Vilém umí odměnit svoje schopné důstojníky, to mi věřte!“

„Ovšem, věřím a rád. Rovněž jsem hodně slyšel o dobrotě jeho císařského Veličenstva...“

„Tak vidíte, sám to musíte potvrdit! Co kdybyste se nad tím ve volných chvílích zamyslel?“

„Nad čím bych se měl zamyslet?“

„Například co byste řekl, kdyby vás navštívil zástupce vládních orgánů Německé Říše a nabídl, abyste vstoupil v hodnosti generála do služeb císaře Viléma II.“

Charry spustil spodní čelist a chvíli tak setrval v postoji, který připomínal blbečka; potom si nalil skleničku a obrátil ji do sebe, aniž si vzpomněl na Hauptovu sklenici. Ten byl tomu docela rád, už se mu začínala točit hlava.

„A co za to?“ zeptal se potom Charry.

„Prosím?“ nevěřil Haupt svým uším.

„Kolik by mi nabídl ten německý zástupce.“

„Co já vím... ale muž vašeho významu by jistě mohl očekávat pozemky v Německu o velikosti nejméně dvaceti akrů... dál minimálně dvojnásobnou rozlohu na východních územích bývalého Polska, potvrzení hraběcího titulu, roční plat ve výši čtvrt miliónu marek... možná i více! Tak to asi odhaduji...“

„Odhad odborníka člověka potěší. Je to víc než máte vy, nebo méně, milý příteli?“

„Prosím? Snad jsem dobře nepochopil...“

„Kolik platí Němci vám za tu práci?“

„Já přece nejsem v jejich službách!“

„A kdybyste byl – kolik by vám asi tak platili?“

„To je těžké odhadnout... ale jistě méně...“

„To vás tedy lituji. Dělat špinavější práci než čistič hajzlů a při tom to ani nemít zaplaceno?“

„No dovolte – jak to myslíte?“

„Podívejte, já kydám hnůj. Hnůj jsou kravské výměšky, smíšené se slámou a různým jiným odpadem; nabírá se na vidle, nakládá na kolečko a vyváží z chléva, nejlépe na pole. Je to práce špinavá a nepříjemně páchne, zvláště lidem, kteří na to nejsou zvyklí. Já jsem sedlák a jsem zvyklý, klidně vezmu kus toho hnoje do ruky, přičichnu k němu a podle vůně usoudím, kolik tak asi dá úrody pole, které jím pohnojím. Když přijdou lidé z města, zadržují si nos a říkají, že by na takovou odpornost nesáhli. To je jejich gusto, nevymlouvám jim to.

A jsou lidé, kteří dělají horší věci: čistí kanály světové politiky. Kráva, kterou chovám já, je ještě pořád mnohem čistším zvířetem než takový politik. Za krávou zůstávají s prominutím hovna; za politikem zůstávají vdovy, sirotci, potoky krve, ztracené existence lidí, dělníci bez práce, rolníci vyhnaní ze své půdy, čestní lidé trpící ve vězení, jejich ženy a děti, které nemají ani skývu chleba, pláč, nářek, spálené kulturní poklady, pošlapaná práva a svobody, bezpráví, útisk důstojnictva a policie, hloupost, křivdy, ničemnosti, nízkost, slzy národa a opovržení poctivých lidí. To je hnůj moderní společnosti; a ten já kydat nebudu. Na to nemám žaludek, od toho jsou tady jiní, kdo berou peníze od vlády Německa a ještě je nabízejí druhým.

Takový člověk jste vy, Haupte. Možná máte krátkou paměť, ale já ne; já si pamatuji, kdo tady vyhrožoval mně a mým přátelům, kdo mě chtěl dát zabít a litoval, že jsem zůstal naživu. Přicházíte teď s hloupými záminkami, abyste mne lákal do Německa; jenomže já od začátku čekám něco zlého a ani na okamžik jsem neuvěřil vaším žvástům. Vím, co jste zač a co po mně chcete. Taky jsem od začátku věděl, co vám odpovím.

Vyřiďte svým chlebodárcům, ať si svoje dary strčí ...někam! Nemám zájem o místo v císařově válečné radě, pozemky ani ten královský plat. Hrabětem jsem byl ustanoven rozhodnutím svých šelem a nikdo u mne nestojí výš než moji přátelé. A co se týče vás osobně, vy odtud vystřelte jak nejrychleji můžete! A neopovažujte se ještě někdy vstoupit na moje pozemky! Jestli vás ještě jednou uvidím, třeba náhodou, zabiju vás! Nařizuji všem svým šelmám i lidem: potkají-li vás ještě jednou, ať vás zabijí bez milosti! Člověk jako vy nemá právo žít!

A teď si seberte svých pět švestek a vypadněte, než mne přejde trpělivost s takovou smradlavou štěnicí, jako jste vy!“

Haupt byl bledý jako křída; pomalu ustupoval, sebral svůj kožich a beranici a ruce se mu třásly.

„Ale milý hrabě... já jsem mluvil jen teoreticky...“

„Ven!“ zařval Charry, až se zatřásly zdi. Haupt byl v tu ránu na dvoře, vmžiku v saních a už kočí švihal koně, aby byli co nejrychleji venku. Charry zůstal stát na prahu, pohupoval se na chodidlech a zatínal pěsti. Sotva saně zmizely v aleji k vesnici, začal klít; klel tak sprostě a tolika jazyky, že jsem to v našem dlouhém soužití ještě neslyšel, dusil se vztekem, jako by se mu protrhla žluč. Diana se poprvé v životě neodvážila jít k němu a něco mu říct, ale objevila se mami a ta se odvážila; maličká a útlá, přistoupila k Charrymu a zatahala ho za rukáv.

„Vidím, že se rozčiluješ, chlapče. Když se rozčiloval tvůj otec, dala jsem mu vždycky sekeru a poslala ho naštípat dříví. Proto jsme mívali chalupu na zimu dokola obloženou... a vida, teď nám dříví leží v kůlně neposekané...“

Charry zablýskal očima, jako by chtěl někoho roztrhnout; potom zhluboka zamručel jako medvěd, vyškubl se a zmizel v kůlně. Během chvíle jsme odtamtud zaslechli dunění jeho pádné sekery. Mami zakývala šedivou hlavičkou, zasmála se a zmizela v kuchyni.


Nicméně Charryho odpor neskončil s vybitím vzteku; hned po návratu vše řekl Tomášovi a společně rozhodli, že nevítaná návštěva je zcela jistě počátkem dalších komplikací. Tomáš nebyl moc nadšen, že Charry odmítl tak rázně; on sám by dal přednost neurčitým příslibům, dohadování o maličkostech, nabídkám a jejich upřesňování, zkrátka své oblíbené diplomatické hře, která se může táhnout měsíce a léta a nijak neskončit. Charry se o tom vyjádřil dost nechutně a Tomáš se usmíval.

„Všechno jsou průvodní jevy nové situace v řádu. Stal ses důležitou osobností světové politiky; když si to uvědomili v Berlíně, rozhodli se tě získat do svých služeb. Teď jim Haupt dá zprávu, že to neprošlo; takže druhá fáze je naše likvidace. V krátkém čase můžeme očekávat nepřítele...“

„Udivuje mne tvůj klid a spokojenost,“ bručel Charry. „Co podle tebe je krátký čas? Kolik můžeme očekávat nepřátel?“

„Těžko říct; musíme uvažovat logicky. Haupt viděl, kolik máme tady na statku lidí, viděl taky nemocnici a všechno kolem. Oznámí to nadřízeným; tam rozhodnou tak do týdne. Potom zorganizují akci se svojí armádou, předpokládám převlečenou do civilu, aby na ně nepadlo podezření. Počítám padesát až sto banditů, velitelem bude zkušený důstojník. Vzhledem ke špatným zkušenostem s nočními přepady bych já zaútočil brzy zrána nebo dokonce večer; jenomže co napadne je, to nevím...“

„Jaká doporučuješ opatření?“

„Co nejrychleji odeslat všechny nebojující složky pryč. Ženy, děti, raněné. Ale ponechat zkušené bojovníky; nepochybuj, že je budeme potřebovat!“

Polští mládenci byli nadšeni, když se to dozvěděli. Návrat Lukáše Anczewskiho je povzbudil; někteří ho zatím znali jen z vyprávění, uznávali ho za legendárního bojovníka a věrného přítele Jerzy Lasęky, takže na něj padl odlesk jeho svatosti. Sami od sebe mu začali říkat komenditore a těšili se, že si brzy vyřídí účty s Němci; teď si Němci sami přijdou pro smrt, tak hurá na ně a nebojme se jejich přesily!

Charry jejich optimismus rozhodně nesdílel. Dal umístit do vikýře kulometné hnízdo, další v nově proraženém otvoru v seníku nad konírnou. Spolu se třetím kulometem v pozorovatelně na střeše to mohlo stačit i na větší počet nepřátel. Posiloval mobilní opevnění a promýšlel strategii obrany; radil se při tom neustále s ostatními a navrhovali různé varianty boje.

Největší vojenský odborník byl Tošio Yamanaki; během studií v zenovém klášteře se seznámil s naukou o vojenství, bohužel vypracovanou v šestnáctém století za éry šóguna Iyeasu Tokugawy. Nicméně dávní odborníci měli zřejmě co navrhnout i lidem devatenáctého století, aspoň Tošio jejich rady uváděl do praxe a vymýšlel na nepřátele pasti a léčky.

Možnost nadcházejícího boje Tošia potěšila. V poslední době se nebojovalo, neměl tedy žádné využití a zdálo se mu, že ostatní hodnostáři dvora jej předbíhají v zásluhách, což ho rmoutilo. Nedal na sobě samozřejmě nic znát, byl si vědom, že kromě války neumí nic, co by bylo potřebné, ale v duchu se těšil, že bude moci prokázat svou užitečnost. Navenek byl ovšem naprosto klidný jako kdykoliv jindy. Válečník se zbytečně nevzrušuje maličkostmi.

Když si Tomáš všiml, že Tošia lidé oslovují jako komthura, zasmál se; pak na nejbližší poradě štábu tento stav legalizoval. Zároveň navrhl význačnější bojovníky pasovat na rytíře, pokud ještě nebyli, a vůbec všeobecně povýšit každého, kdo to zaslouží.

Mezi tím se vrátil René le Mogniére, špinavý, utrmácený a vyhublý. Zalezl s Denisem do stodoly, kde měl Denis svoje sídlo a tam si dlouho povídali a kreslili na mapu Německa všelijaké značky. Charry se o Reného počínání nezajímal a René se nesnažil na sebe upoutat pozornost; sotva se vykoupal a převlékl, ujal se své obvyklé činnosti, to jest posedával a koukal.

Čtyřiadvacátého ledna okolo čtvrté hodiny ráno zaslechl Dagarr, který měl službu, svolávací volání arminské šelmy z lesa; vzhledem k tomu, že nikdo z nás nebyl na lovu, odpověděl a současně nás probudil.

Odzadu z lesa ke statku někdo přicházel; vyšli jsme mu vstříc a zjišťovali, kdo to je. Byli dva – první náš přítel kocourek Ghírra, ale nás zajímal víc ten druhý. Byl to rys se štětkami na uších, velmi hezký a statný, přestože značně vyhublý.

Ghírra přiběhl k nám; rys zůstal stát opodál a pozoroval nás bystře a zvědavě, ale jak se zdálo, s jistou nedůvěrou. Jakmile jsme skončili uvítání s Ghírrou, pohlédli jsme na něho a čekali, co řekne. Bylo na něm, aby nás pozdravil, byl cizí a sám.

„To je můj přítel Azgarr z Glenarru, syn krále Obojích Tater, Fatry a Magury včetně Karpat a přilehlých oblastí,“ vysvětloval Ghírra. „Nedivte se, že váhá; nikdy neviděl šelmy jako vy!“

„Jsi nám vítán, bratře Azgarre!“ řekl Ao Harrap.

„Zdravím vás, bratři,“ pronesl rys váhavě. „A jsem šťasten, že se setkávám s bytostmi své krve. Jsme konečně u Severního moře, na statku Vládce Nebe a Země?“

„Ano; my jsme jeho společníci. Buď vítán...“

„Bratři, rád bych promluvil s vaším velitelem. Ale také vy byste měli slyšet, co vám povím.“

„Zřejmě chceš mluvit o tom, jak žijí tvoji bratři tam... kde jsi říkal, že jsi králem?“

„Můj otec je králem,“ opravil mne Azgarr. „Ale nechci hovořit o tom. Chci mluvit o lidech se zbraněmi a ve stejných kůžích, kteří táboří v lesích dva pochody na východ. Mají zlaté knoflíky a jsou cítit tak, jak řekl můj bratr vlk Wart.“

„Jsou to vojáci,“ upřesnil Ghírra. „A nejspíš němečtí! Myslím, že by to Charry měl vědět...“

„To by teda měl! Půjdeme za ním hned!“

Rys šel za námi do domu, opatrně se rozhlížel a bylo znát, že nemá k lidským obydlím moc důvěry. Když jsem otevřel dveře Charryho pokoje, Charry zvedl hlavu. „Co je, začalo to?“

„Ještě ne, ale už to nebude dlouho trvat. Máme tady zvěda!“

Charry se podíval na rysa a dost se podivil, kde se tu vzal. Azgarr chvíli otálel, očichával jeho i Dianu a pronášel zdvořilostní fráze; pak ale zopakoval zprávu a Ghírra doplňoval podrobnosti.

„Kolik jich je?“ ptal se Charry.

„Nevím, nemohl jsem je počítat; viděl jsem jen přední hlídky a záři světel. Ale může jich být několik set...“

„To je nadělení! Jak říkáš, že jsou daleko?“

„Dva denní pochody. Tak asi třicet mil...“

„To znamená, že dnes ujdou jeden... mohou tu být zítra nebo už v noci. Pohybovali se nebo leželi táborem?“

„Přesunovali se směrem k okraji horského masivu. Tam udělali tábor. Nechali jsme u nich na hlídce vlka.“

„Cože – ty máš s sebou i vlka?“

„Jmenuje se Rigo, je z Polska a patří k Wartově smečce. Je to syn Wartovy dcery a už bojoval, pod panem komenditorem.“

„Jerzy Lasękou?“

„Tak.“

„To je výborné! Co ještě víš o těch lidech? Jdou pěšky nebo na koních? Mají děla?“

„Neviděl jsem žádná děla. Někteří jdou pěšky, jiní na koních.“ řekl Ghírra. „Mají odlišné uniformy...“

„Jsou v uniformách? To je zlé...“ řekl Tomáš Baarfelt, který vstoupil a vypadal povážlivě. Rys zaváhal, zda se nemá bránit, pak se ale rozhodl akceptovat všechny lidi, kteří tu jsou.

„Proč myslíš?“ obrátil se k němu Charry.

„Rozhodli se neskrývat, kdo jsou. V tom případě proti nám můžou vrhnout jakýkoliv počet vojáků; zřejmě jsou přesvědčeni, že si to můžou dovolit. Že vládní vojáci zůstanou nečinní...“

„Budeme se bránit nebo prchat?“ zajímala se Diana.

„Prchat není kam, musíme se bránit,“ mávl rukou Charry. „Kam bychom mohli dojet? Maximálně do města...“

„Myslíš, že by nás pronásledovali až tam?“

„Zřejmě hledají záminku k válce a obsazení země. Vojska na to mají dost, proč by to nezkusili?“

„Hm. Co tedy uděláme?“

„No... co takhle snídani? Uvítal bych trochu kávy... a probudit všechny velitele. Mužstvo prozatím necháme spát, bezprostřední nebezpečí nehrozí...“

„Zdá se, že ses pevně rozhodl bojovat!“

„Bez boje neodejdu; to by to chlapci měli moc lehké!“

Na statku nastalo rušno; zatímco jsme vysvětlovali Azgarrovi situaci, lidé tiše vstávali a s mohutným zíváním se scházeli v jídelně. Azgarr ochutnal chleba s pomazánkou z rajčat a tvarohu i černou kávu a prohlásil, že se těm lidem diví. Když mu Tannarr vyprávěl o vegetariánském jídelníčku na řádových hradech, pohodil hlavou a prohlásil, že je mu to jedno a že si něco uloví sám. S potěšením jsme ho informovali, že všechnu lovnou zvěř široko daleko už jsme zlikvidovali my.

Charry stručně oznámil, co se dozvěděl; pak vydal příkaz, aby osazenstvo Hůrky bylo rozděleno na boje schopné a neschopné; těm schopným aby byly zkontrolovány zbraně, případně vydány další. Tannarra a Ao Harrapa jmenoval stopaři a vyslal naproti nepříteli s úkolem sledovat vojáky a ohlásit jejich činnost. Tošio převzal velení na Hůrce. Dianu jmenoval velitelkou kolony vozů, která měla během dne převézt do města děti, raněné a nebojující ženy; kdyby došlo k boji, má se pokusit je tam bránit, dokud se o ně nějak nepostará někdo jiný.

Diana ovšem nesouhlasila. „Nechápu, proč mám odjet s nějakou nesmyslnou kolonou vozů! Jsem stejně dobrý bojovník jako všichni ostatní a můžu pomoci v obraně! Kromě toho, kdybys přišel v tom boji o život, stejně bych si to s nimi vyřídila – tak co?“

„Přesto tam pojedeš; dokonce si s sebou vezmeš Aflargea a... Džaína. To by mělo stačit... ti jsou zodpovědní.“

Diana byla zvědavá na taktiku, ale Charry neřekl nic; sám se ještě nijak nerozhodl, chtěl se poradit s Tošiem, Tomášem a všemi dalšími. Diana se urazila a řekla, že si nějak poradí. Šli jsme tedy na dvůr zapřahat koně do saní i vozů; lidé se zatím starali. Jeptišky ve špitále už postřehly, že na Hůrce se něco děje, vstaly a vyčkávaly; když se dozvěděly, co a jak, přijaly to s klidem a okamžitě se začaly chystat. Ne tak děti; ty vyváděly jako blázni, odmítaly odejít a chtěly bojovat jako dospělí. Dalo nám dost práce, než jsme je přinutili uposlechnout.

Byl jsem na posledním voze, takže jsem neměl s Dianou přímý kontakt; většinu času jsem věnoval diskusím s dětmi, které se snažily mne přesvědčit, abych se za ně přimluvil u dospělých, že chtějí bojovat. Pozvolna se rozednívalo a město vstávalo; Diana zamířila do přístavu, kde měla nějaké známé. Jenomže jak jsme tam zajížděli, spatřil jsem dobře známou siluetu Griissirna, stojící na kotvách u mola.

Diana zajásala, až se po ní lidé překvapeně otáčeli; seskočila s vozu a rozběhla se na loď. Můstek nebyl spuštěný, musela chvíli hulákat, než si jí všimla hlídka; pro jistotu ji seřvala, což malajský lodník naprosto nepochopil. Pak si přála okamžitě mluvit s důstojníky, Bertinem Lindbergem a Patrickem O'Reillym. A vůbec se všemi bojeschopnými muži, kteří tu jsou.

Během zmatku, který na lodi nastal, jsem se zajímal o saně, které byly uvázány na palubě; byly dost dlouhé a voněly po psím spřežení. Psi tu byli taky, v kotci na dolní palubě; bylo jich deset a vypadali spíš jako vlci, nebýt jejich černobíle nebo hnědobíle strakaté srsti. Někteří byli ovšem taky šediví, kosmatí a pohled jejich šikmých očí byl potměšilý a vychytralý.

Když jsem si prohlížel ten kotec přecpaný psy a uvažoval, jak se asi taková překážka v cestě líbí námořníkům, postřehl jsem náhle jakýsi pohyb; pro jistotu jsem se otočil a zíral na kluka v kožených kalhotách, kterému psi podle všeho patřili. Vypadal na třináct, byl hubený až vychrtlý, měl úzkou tvář, chytré zelené oči a bílé zuby, kterými se snažil zavrčet. Vlasy měl rudé jako plamen a dlouhé až pod lopatky; v ruce svíral krátký meč a věřím, že byl schopen ho do mě zapíchnout, kdybych mu to dovolil. Kus dál byl druhý, o něco starší, tak devatenáct; dokonce měl náznak knírku a vousů. Ten držel v ruce opakovačku.

Kluk něco vykřikl; bylo to norsky, nejspíš mě varoval, ale já mu nerozuměl. Starší však zaváhal, nejspíš si vzpomněl.

„Zpátky, Kalle! Té kočce se říká tygr... je to přítel!“

Kluk udělal krok zpátky, ohlédl se na bratra a nevěděl, co dál. Něco brebentil, ale v žádné řeči, kterou znám.

Došla sem Diana a s ní Tlustý Bertin. „To jsou dárečky od Theobarra Wulffssonna; jeho synovci Björn a Kalle. Cestují do Florencie, do řádové školy, tak se s námi svezli. Taky se chtěli podívat na Hůrku, byli zvědaví na šelmy... jak to vypadá, už se přičinlivě seznamujou...“

Björn řekl něco velmi rázného, Kalle sklonil meč a Björn pušku. Diana se šklebila, nejspíš přemáhala smích, ale kluci to brali naprosto vážně a vypadali nesmlouvavě.

„Bohužel, bratři,“ řekla jim vlídně. „Nemůžeme se vám právě teď patřičně věnovat. Lituji, ale jsem nucena vás požádat, abyste zapřáhli ty chlupáče do vašich saní, práskli do nich a mazali co nejdál odtud, jak nejrychleji můžete. Jinak byste taky mohli špatně dopadnout...“

„Odmítáš nám poskytnout přístřeší?“ zelené oči Björna Wulffssonna ztvrdly a ústa se stáhla do hněvivé úzké rýhy.

„Ale ne! Jenom přicházíš v nevhodný čas; zítra, možná už dneska v noci očekáváme útok spousty nepřátel, víc než několik set. Mohlo by se stát, že by ses z toho boje zdráv nevypletl...“

Björn se zamračil; byl právě strašlivě uražen. Zacvakal dvakrát uzávěrem své pušky a když promluvil, odsekával zlobně slova: „Já i můj bratr jsme připraveni! Může to začít třeba hned!“

„Neblázněte, mládeži,“ řekla Diana. „Nic vám po našich válkách není; a dost nerada bych to vysvětlovala vašemu jarlovi Eýnarrovi, kdyby se vám při tom náhodou něco stalo.“

Björn byl od časného rána nucen snášet tak příšerné urážky, že musel vyvinout velikou duševní sílu, aby se nevzteknul. „Kdyby se starý Eýnarr dozvěděl, že jsme uprchli z boje, usekne mi vlasy a dá mě ubičovat k smrti! Jsme jeho vnukové!“

Diana zaváhala; o životních zásadách starého Eýnarra už slyšela nějaké reportáže od Freyi. „I tak si nemůžu vzít na zodpovědnost vás tu nechat! Je možné se spojit s Eýnarrem rádiem?“

„To těžko,“ řekl Bertin. „Ale s Theobarrem snad ano... je právě v Kristianii, kde jsme vysadili Freyu a přibrali tyhle dva. Taky tam byl Knassen; posílá ti jako dárek dva granátomety...“

„To jsem docela ráda, hned je vyzkoušíme...“

Přicházel sem O'Reilly, pokuřoval fajfku a něco mumlal. „Už jsem nařídil, aby naložili lehčí kanóny,“ oznámil. „Dobře, že tě napadlo vzít sem ty vozy... hned je použijem...“

„Místo zbraní naložíte ženy a děti,“ řekla Diana. „Bertine, ty převezmeš velení na lodi. Kdyby nás převálcovali a došli až sem, budeš se bránit zbytkem lodních kanónů a kulomety, vypluješ na moře a zamíříš buď do Arminu, nebo aspoň do Španělska. Kdybychom ti už nemohli dát žádné další rozkazy, tak... pomáhej ti Pánbůh.“

„Nemám jít radši s vámi?“ ptal se Bertin. „Určitě bych zvládl taky pomoct při tom boji...“

Jenže v té chvíli se z jeho kajuty vynořila paní Lindbergová, nelze však říci v plné kráse, neboť byla poněkud rozvrkočena; bylo na ní znát, že když v pozdních večerních hodinách Griissirno připlul a zakotvil, nechala všeho a rozběhla se na loď, aby svého muže řádně uvítala. Teď počala lomit rukama a vykřikovat:

„Co vás to napadá, milostpaničko? Co kdyby se mu tam náhodou něco stalo, chudáčkovi mýmu přitroublýmu? Copak ono nestačí, že ho nutíte jezdit do takový dálky, do nějaký tramtárie, která ani na mapě není? Nemáte kapičku soucitu s mejma ubohejma sirotečkama, těma nevinnejma dětma, kterým chcete utrápit jejich chudáka tatínka? A ty nestůj a nekoukej jako tele, řekni přeci taky něco! Ty tu nejseš jako žádnej strážnej, ale lodní kapitán, takže musíš jasně říct, že nebudeš...“

„Ale mlč, ženo!“ hájil se chabě kapitán Lindberg.

„Vy, milostpaničko, vy žádný děti nemáte,“ pokračovala madam Lindbergová. „Ale co mý ubohý sirotečkové si počnou bez tatíčka? Já vím, že se o ně nikdy moc nestaral, ale peníze domů nosil... když to teď přestane, kam se vrtneme? Kam složíme svoje nešťastné hlavy, kde si najdeme přístřeší? Ach já nešťastná, že jsem si vzala takovýho nekňubu, kterej se neumí ozvat...“

Bertin ji zatlačil zpátky do kabiny a o něčem přesvědčoval; Patrick vytáhl fajfku, vyplivl chuchvalec žlutých slin a pravil moudře: „Já měl vždycky tolik rozumu, že jsem se neoženil!“

Potom se vydal předvést Dianě vrhače pum. Byly to pozoruhodná monstra s hlavněmi trčícími téměř kolmo k nebi; pumy se do nich zasunovaly zepředu a zbraň se odpalovala dlouhou šňůrou. Byl to americký vynález, který Knassen někde sehnal i se střelivem a byl ochoten se s námi rozdělit; O'Reilly ještě neměl příležitost je vyzkoušet a moc si to přál. Přesto zběsile klel a svolával na pomoc celé legie svatých irských i mezinárodních, když vrhače nakládali na vůz.

Během těchto prací procházel okolo jeden mladík, posluchač ze čtvrtého ročníku kadetky; byl tady, když odplouvaly do Arminu lodě s polskými vystěhovalci a moc se mu to líbilo, takže se zastavil a vyptával se, jaká zábava se bude konat dneska.

„Máš smůlu, zábava to nebude,“ řekla Diana poněkud nakvašeně. „Teď se naopak bude válčit. Pochybuju, že by se ti to líbilo.“

„Proč myslíš?“ mladý muž byl kromě jiného hrdina a nesnášel, když o tom někdo pochyboval. Proto taky hrdě nosil šavli, která patřila k jeho studentské uniformě.

„Protože tam půjde o život! Kdybys laskavě nezdržoval...“

„A ty – budeš bojovat?“

„Jo. Charry si sice myslí, že ne, ale to se určitě mýlí!“

„Tak proč bych nemohl taky já?“

Diana nechala toho, co dělala, vzpřímila se a obrátila k němu. „Protože to je válka a tam nemá co dělat nikdo, na koho nepřítel neútočí, chápeš? Nepřítel si to jde vyřídit s námi, to nás chce pozabíjet. Tak buď rád, že se tě to netýká a už dej pokoj!“

Mladíkovi ztvrdly oči a vypadalo to, že se urazil. „Aha,“ řekl ponuře. „No, tak hodně štěstí, paní hraběnko!“

Chtěla jej zadržet, aby se nezlobil, ale odešel příliš rychle a Diana měla příliš mnoho práce. Většina námořníků se chystala na pomoc Hůrce, nakládali zbraně a všechno potřebné a naopak zase na Griissirna stěhovali nemocnici včetně lidí. Psi byli i se svými majiteli už také na zemi, zapřaženi do saní; kluci pobíhali sem tam a snažili se víc pomáhat než překážet. Kalle se ode mne nechtěl hnout, pořád mne hladil po kožešině a nechápal, jak můžu být tak pruhovaný. Taky Džaín se mu líbil, ale ten si lehl a hned usnul, takže s ním žádná zábava nebyla.

Diana se rozloučila s Bertinem, který přece jen zůstal na lodi; slovo jeho ženy je rozhodující a není proti němu odvolání. Ujistil ji, že se o bezpečnost vystěhovalců v každém případě postará a doveze je do Arminu, i kdyby se proti němu postavilo samo peklo. Tak vylezla na kozlík, švihla do koní a naštvaně na ně pokřikovala, aby se hnuli.

Kolona se vracela; vyjela z přístavu a kodrcala městem. Mladí Vikingové by hrozně rádi se svými psíky vyrazili dopředu, ale neznali cestu a byli tedy nuceni se zdržovat s ostatními. Kalle sice chtěl, abych běžel s nimi, ale Diana se rozčílila, že mne potřebuje u vozů; navíc prohlásila, že jsem takový pitomec, že bych se klidně nechal zapřáhnout jako další saňový pes.

Na náměstí pod lípami stála skupinka asi dvaceti mladíků ve studentských uniformách; všichni měli šavle, vzrušeně rozmlouvali a kouřili cigarety, přestože to bylo ve škole zakázáno. Jejich velitelem byl ten, se kterým jsme mluvili v přístavu; zastoupil nám cestu a vypadal nesmlouvavě.

„Paní Diano,“ řekl rázně. „Já a moji kamarádi jsme se rozhodli, že vás v tom nenecháme samotné! Jsme muži a máme svoji čest! Tato čest by byla nenávratně pošpiněna, kdybychom se dali odradit strachem nebo nesouhlasem nějakých lidí...“

Diana se chtěla začít rozčilovat, ale včas si všimla výrazu jejich tváří; ti kluci se chtěli hádat, eventuálně porvat. Hádka s nimi by trvala dlouho a k ničemu nevedla, nanejvýš ke všeobecnému rozladění. Na druhé straně bylo možné, že skutečně mohou být k něčemu užiteční; tak mávla rukou.

„Když chcete – proč ne?“

Studentský vůdce očekával nesouhlas a odpor, teď se zarazil, když se ho nedočkal, srazil podpatky a vykřikl: „Děkuji! Žádám o rozkazy!“

„Moment. Máte nějaké zbraně?“

Chlapci tasili šavle; taky měli soubojové pistole, celkem dvě, jeden měl malorážku na kačeny a dva vzduchovky – na nic.

„Nevadí. Pár pušek ještě na Hůrce máme. Tak nasedat!“

Mladíci nadšeně vylezli na vozy, zdravili se s námořníky a dost se divili jejich oblečení, účesům, tetování, ozdobám. Oni museli dodržovat režim kadetky, který předepisoval slušné oblečení, praktický jednoduchý účes a bezvadné chování na veřejnosti. Někdo vytáhl foukací harmoniku, zahrál na ni a druzí zpívali:

Jsou jitra bez mraků laskavá

jenom dnešní ráno je ránem loučení

je čas lásku svou jít bránit tam do polí

voják za lásku i život rozdává...

Jejich velitel se jmenoval Bruno von Weranski. Pocházel z velmi starého junkerského rodu, většina jeho předků byli vojáci a mořeplavci; sloužili bohatému kupeckému spolku Hansa, různým knížatům, králům či dokonce samému císaři, ale byli hrdí na svou šlechtickou čest a nehodlali o ní připustit pochybnosti. Ostatní byli podobného ražení; Diana marně přemýšlela, proč vlastně se rozhodli do té věci zamíchat.

Buď šťastná, lásko má, nezoufej

dneska svatební si píseň zahrát dej

nemusíš mi zůstat věrná, já dobře vím

že se do náruče tvé už nevrátím

Koně ubíhali a vesele klinkali rolničkami na postrojích; jako by nejeli do války, nýbrž na svatbu. Björn vpředu práskl do psů, vyrazili dopředu a hnali se přes pole, jen jim za tlapkami vířil sníh. Jeden ze studentů se pokoušel vyzvědět od čínského lodníka, jak dlouho trvalo, než mu narostl takový cop, u hlavy parádně tlustý, pak se zužující a končící až u pasu. Číňan mluvil lámaně anglicky a vysvětloval mu svoje zvyklosti; kromě jiného, že důkladný cop je součástí vzhledu bojovníka. Mladík to sice dokázal pochopit, ale nemohl s tím souhlasit; pak se vyptával, jaký smysl má náhrdelník z dřevěných korálků, který má námořník na krku. Dozvěděl se, že každý správný buddhista má podobný, že je na něm 108 kuliček a že na něm odříkává mantru „Óm Mani Padme Húm“, což znamená „Ó květe lotosu“ a je to nejzdvořilejší možné oslovení Buddhy. Od té doby soustředil student své úsilí na pokus vyškemrat ten růženec; Číňan nebyl proti, ale hodlal za něj získat nějakou protihodnotu. Chvíli obchodovali, potom námořník vyměnil růženec za plynový zapalovač; ostatně, mohl si udělat z dřevěných kuliček snadno nový.

... tvých nocí klid mne nutí jít

tak vzpomínej, proč mám se bít.

Takto zvesela dojeli na Hůrku; nelze však říct, že Charry uvítal všechny s nezkaleným nadšením. Samozřejmě ho potěšily granátomety a zpráva, že se loď vrátila; avšak studenty a chlapce z Wulffssonnova rodu přijímal spíš jako zdržování a překážku.

„Že jseš pomatenej blázen a nemáš to v hlavě v pořádku, Diano, to vím odjakživa; ale že vezmeš do boje studentíky a dokonce cizí děti, to už je skoro moc! Co si tady s nima počneme?“

„Rozdáme jim flinty a budou bojovat,“ řekla Diana nevzrušeně. „Co jsem s nima podle tebe měla dělat? Bránit jim násilím? Když jsi nastupoval na Atlantik, bylo ti o půl roku víc než Brunovi; proč si myslíš, že tvoji spolužáci jsou větší zbabělci než ty? A Vikingové? Skutečně myslíš, že se ti podaří udržet berserkry?“

„Nepřeháněj; zatím jsou to ještě děti!“

„Jenomže příbuzní naší Freyi a potomci starého Eýnarra; jestli jsou takoví, jak se povídá, potom potěš Pán Bůh každého, kdo se jim namotá do cesty! Já bych neriskovala...“

„Konfliktům se starým Eýnarrem bych se radši vyhnul,“ prohlásil Tomáš. „Pokaždé, když jsem ho viděl, znamenalo to rozsáhlé nepříjemnosti. Je to skutečný šílenec...“

„To mi nemusíš povídat; zkrátka Viking, berserkr!“

„Co to znamená berserkr?“ ptal se Denis, který chodil po dvoře s toledským mečem u pasu a vláčel jeho konec po zemi, protože byl na něj moc dlouhý. Kluci při opakování toho slova zvedli hlavy, Björn odmítavě zakroutil hlavou a Kalle se pyšně zazubil.

„Berserkr znamená vlastně blázen; Vikingové tak říkali svým bojovníkům, kteří v boji ztratili zdravý úsudek a rvali se jako psi, dokud nerozsekali každého, kdo vypadal jako nepřítel. U nich to býval velice čestný titul...“

To se dalo poznat, když Björn s křivým úsměvem přistoupil k Denisovi a položil mu ruku na rameno: „Muži našeho rodu bývali berserkrové; často se dokázali prokousat přes celé armády!“

„Zdá se,“ řekl Charry. „Denisi, když se ti ten Kalle tak líbí, tak se seberte i se svými pejsky, vemte s sebou Reného a různé další a táhněte mi z očí! Mám už dost starostí i bez vás!“

Kluci ochotně vyhověli; zapadli za kůlny a tam se pokoušeli domluvit. Taky pustili svoje psy; Denis se pokoušel je pohladit, oni se ho pokoušeli kousnout. Hráli si spolu tak hezky, že Dévi vztekle a uraženě vrčela a hrozila psy roztrhat, kdyby se jim to pokousání povedlo.

Charry se ujal instalace obou vrhačů pum; postavil je na dvoře u koníren, s hlavněmi namířenými na pláň před statkem. Všem dělům měl velet O'Reilly, ale ten se hodlal starat spíš o kanóny, než o tahle dvě monstra, takže vznikl problém, kdo je bude obsluhovat. Nakonec Tomáš navrhl, že jeden Denis a Gerd, druhý Kalle a René. Charrymu se to ani dost málo nelíbilo.

„Poslouchej, Tomáši, to vážně chceš poslat ty kluky do boje? Já myslel, že až to přijde, zavřeme je někam do sklepa...“

„Jestli myslíš, že jsem z toho radostí bez sebe, tak jsi na omylu; ale co mám s nimi dělat? Ve vesnici nedám za jejich život ani pětník, ty baráčky tam nevydrží jediný útok. Mám snad poslat Denise do lesa, aby se pokusil utéci? Mají početnou kavalerii, té neuteče. Tady je chráněn naší přítomností a opevněním. Kdyby byl v okolí hustý les nebo hrad s pevnými kamennými hradbami, navrhl bych přesunout se tam; jenže není, s tím nic nenaděláme. Musíme bojovat tady, když tu jsme...“

Charry bručel; navrhl, abychom nechali odejít aspoň děvečky a čeledíny; dokonce měl v úmyslu vyplatit je a zrušit s nimi smlouvy. Tonička váhala, jestli se nemá jít schovat někam za třetí vrch, ale Gréta si vložila ruce v bok a spustila:

„Kam bysme chodily? Proč bysme se někde schovávaly? Copak tady není dost chlapů, aby nás ochránili? Za co stojíte, když necháte chudáky ženský, aby se musely něčeho bát?“

„Nemyslím si, že by nás přemohli,“ vysvětloval Charry. „Ale je možné, že při střelbě nějaká zbloudilá kulka někomu ublíží; jde mi právě o to, aby se nikomu nic nestalo...“

„Podívej, mně je jedno, co vymyslíte; ale odsaď nepůjdu, dokud nepůjdeš ty, Diana a ostatní! Můžeme vám třeba nabíjet flinty, nebo ošetřovat raněný... to už jste nás naučili...“

„Tak dobře,“ vzdal to Charry. „Tak jdi uvařit něco k jídlu!“

Gréta pohodila tučným poprsím, ohrnula nos a odkráčela.

Pokud studentům něco šlo, pak to bylo navazování přátelství; už se stihli skamarádit s námořníky, teď se domlouvali s Poláky. Matěj Vlček jako správce skladu dostal za úkol vybavit všecky zbraněmi; rozdal jim ručnice, vysvětlil, jak se používají a taky, že moc prozkoušet je nemůžou, protože střeliva není nazbyt. Matěj byl povahy šetrné, byl si vědom, že náboje stojí peníze a když už se střílí, tak je potřeba trefit každou ranou. To jim vyložil svou příšernou němčinou, potom si sedl na bednu s granáty, kouřil fajfku a bručel, že s takovou tu brzo budeme mít...

Za těchto úvah mu vstoupil do zorného pole rys Azgarr.

„No ešče ty sa mi pleť pod nohy, kocúre čapatý; ta jak dybysme neměli dosť oštary aji bez tebja!“

„Keď ti prekážam, smelo povedz,“ uklonil se Azgarr, až se mu zatřásly dlouhé štětky na uších. „Ja sa hned odpracem...“

„Jaj Boha!“ zarazil se Matěj. „Ty mlúviš po slovensky! Čože, tys prišél od nás z kopcov či ako?“

„A čo myslíš, že som sa vykľul z vajca?“ ohrnul Azgarr čenich, ale ochotně přistoupil blíž a dal se pohladit. Matěj si ho podržel za ucho, drbal ho pod krkem a bručel:

„Takýto istý kocúr ako ty seš mi chodil krasť kury!“

„Aj to je možné,“ přiznal Azgarr. „Ale možno to bol niektorý iný, nás rysov je veľa. Kde stával tvôj dom?“

Začali si kamarádsky povídat o rodném kraji; Azgarr tam občas taky zabloudil, což Matěje nesmírně potěšilo.

Pak se objevil vlk Rigo; byl mohutný, tmavošedý, s huňatou hřívou a potměšilýma očima a s jedním uchem, neboť druhé mu někdo v boji usekl. Byl celý urousaný od sněhu, jak se plížil za vojáky, hladový jako pravý vlk; nejedl dva dny. Než se pustil do masa, podal jenom hlášení:

„Lidé došli na okraj lesního masivu; tam se utábořili. Je to tak tři, čtyři hodiny cesty odtud. Zdá se, že tam chtějí zůstat přes den. Myslím, že v noci přijdou sem!“

„Kolik jich je – mohl jsi je spočítat?“

„Osmkrát sto pěších a třikrát sto jezdců na koních.“

„Jedenáct set lidí!“ Charry se zamračil a jizva na jeho čele se nalila krví. „Jaké mají zbraně?“

„Pušky s bodákem pěchota. Jezdci šavle a karabiny.“

„Děla nebo bodáky jsi neviděl?“

„Dvě strojní pušky. Děla žádná.“

„Jaké strojní pušky? Takové, jako máme my?“

„Wickers 1892.“

Charry se zarazil. „Jak znáš typy kulometů?“

„Sloužil jsem jako zvěd v armádě komenditora Lasęky. Naučil nás poznávat zbraně. Pušky mají opakovačky; velice dobré... Když jsem zakousl vojáka a přinesl harcerovi takovou, dal mi za ni ozdobný řetízek na krk. Dal jsem ho své...“ zarazil se a zmlkl.

Charry ho pohladil po hřívě. „Dal bych ti ještě lepší, kdybys mi přinesl ty strojní pušky...“

„Přinesu, třeba zadarmo! Dozwol, já s Azgarrem přepadnem ty lidi a zakousnem je! Mám s nimi svou válku...“

„Počkej, nespěchej! Pověz: jak jsou strojní pušky umístěny? Nesou je lidé na zádech, nebo vezou?“

„Obvyklým způsobem. Na vozíčcích, tažených koňmi.“

„V čele vojska nebo vzadu?“

„Vzadu, před trénem.“

„Jaký mají trén?“

„Osm nákladních vozů. Ale ty nejsou ještě v táboře, jedou pár mil za ostatními. Jedou pomalu, protože vozy jsou na kolech. Lidí je u nich málo a nemají mnoho zbraní...“

„Výborně. Kde zůstal Ao Harrap?“

„Tvůj jaguár sleduje dál nepřítele.“

„Jak si představuješ získání těch strojních pušek?“

„Napadnout a zakousnout lidi, splašit jim koně. Zaženeme je, kam budeme chtít; tam si zbraně vezmeš!“

„Budu o tom uvažovat...“

Charry nařídil, aby vlka nakrmili; staral se o to Denis, ale i Lukáš. Když ho uviděl, na chvíli zaváhal, ale Rigo zavrtěl oháňkou, zakňučel a vrhl se na něj. Než se dokázal patřičně bránit, už ho měl na zemi a olizoval mu obličej.

„To je skvělé, Rigo! Ani jsem netušil, žes jim utekl! Byl jsi přece raněn, myslím!“

„Byl, ale odplazil jsem se! Mysleli, že jsem mrtvý; vylízal jsem se z toho a pospíšil za vámi...“

„Škoda, že tady nemám tvoje zvědy! Moc by se nám hodili... ukaž, kde jsou nepřátelé!“

Vlk vyskočil na jídelní stůl, prohlížel mapu a ukazoval čenichem, kde by nepřítel měl být. Když to Lukáš zakreslil, Rigo ulehl do kouta, hryzal kosti a jen občas zavrčel.

„Situace se jeví takto,“ ukazoval Charry na mapě. „Nepřítel je dislokován v tomto prostoru v síle tisíc sto mužů. Zřejmě nevědí, že je sledujeme. Připravují se pravděpodobně k útoku dnes v noci; to usuzuji podle malých zásob, které mají. Jedenáct set mužů něco sní a vypije, ale oni mají jen osm nákladních vozů. Kromě toho nemají seno pro koně, takže budou napolo hladoví. Asi počítají s našimi zásobami...“

„Ano, všechno mluví pro útok na dnešní noc...“

„Představuji si to takto: Vyjedou z toho lesa, spustí se dolů do vesnice, kterou pravděpodobně budou chtít obsadit. Pak zahájí útok po pláni nahoru k našemu statku. V té chvíli bude třeba na ně zahájit palbu z kulometů.“

„Odvažuji se nesouhlasit,“ řekl Yamanaki. „Nepřátelé se neodváží do vsi. I kdyby ji obsadili potichu, lidé by křičeli a způsobili poplach, to by nás upozornilo. Když budou směřovat hlavní útok sem a zlikvidují nejdřív nás, nebude jim nic bránit ve vydrancování vesnice...“

„Hm... zdá se, že máš pravdu. Ovšem v tom případě budou muset udělat okruh... tímto směrem.“ Charry naznačil předpokládaný směr útoku. „To bych nechtěl být v jejich kůži; tady všude leží nejmíň metr sněhu, do kterého se budou bořit až po pás. Jistě nemají lyže ani nic podobného. Kdyby použili mé trasy, mohli by využít cestu projetou saněmi...“

„Přesto soudím, že přijdou po hřebenu.“ ukazoval Tošio.

„To pro ně znamená strašlivou námahu,“ soudil Tomáš. „Já bych obešel to všechno a šel přes bažiny; jsou teď zamrzlé. Potom bych mohl vpadnout do lesa z druhé strany a zaútočit na statek od lesa, zezadu. Byl by to nejlepší způsob...“

„Myslím, že neznají zdejší kraj a nepůjdou přes bažiny. Ostatně, led na bažinách je sice dost silný, ale nejsem si jist, zda by unesl takové zatížení jako pochodující pluk vojska.“ řekl Charry. „Kromě toho by je někdo mohl vidět; takové množství vojáků není jehla v kupě sena. Když budeme varováni, jejich útok bude mít slabou naději na úspěch...“

„Dobrá, připojuji se k mínění Tošia,“ řekl Tomáš. „Jestli to udělají, je to pro jejich první sled vyložená sebevražda. Styděl bych se říct vojákům, že mají zaútočit po tom, co se přebrodí tou plání až sem k Hůrce...“

„Já bych to udělal tak, že bych nechal první sled prošlapat cestu, potom ustoupit a útočil by druhý sled,“ soudil Tošio. „To by bylo nejrozumnější. Lidí na to mají dost...“

„To bys udělal ty; ale kdo ví, jaký génius je vede!“ smála se Diana. „Co teda uděláme my?“

Charry položil prst na hřbitov s kostelíkem. „Ti chlapi musejí jít v bezprostřední blízkosti hřbitova. Navrhuji, aby se šelmy schovaly do křovisek a až vojsko přetáhne a půjdou vozy, strojní pušky a tak, napadly je a zabraly...“

„To zní rozumně,“ řekl jsem. „Souhlasím!“

„Musíme dávat pozor, abychom je nezasáhli střelbou,“ řekla Diana. „Do toho prostoru nestřílet...“

„Odtud stejně nedokážeme dostřelit až tam! A co se týče děl, můžou nám ohlásit, jak se daří zásahy. Smluvíme si kód...“

„Co bude tady na statku?“

„Budeme se bránit jako pevnost. Nic jiného dělat nemůžeme. Šelmy by nám tu nebyly k ničemu, budou útočit zvenku. Aflargeo, budeš velitelem oddílu. Ty už si nějak poradíš...“

„To je maličkost! Já jim ukážu...“

Diana mne objala a pohladila po hlavě. „My ti věříme!“ řekla a dala mi pusu na čenich. Potěšilo mne to, obvykle má podobné něžnosti vyhrazené její oblíbenec Tannarr.

Charry vydal příkaz, aby se všichni připravili, zalehli a odpočívali, protože boj proběhne v noci. Ovšem to neřekl, jakým způsobem si odpočinek představuje; všichni byli plní nadšení a chystali se, jak s nepřítelem zatočí. Největší odvahu projevovali studenti, kterým se zdálo, že ostatní přistupují k nadcházejícímu boji laxně a vydávají pozoruhodně málo odvážných prohlášení. Nejradši by dělali něco velkého a významného; jenže zkušení bojovníci se tvářili spíš povážlivě.

Kalle a Björn zjistili, že na statku je sauna a navrhovali, že se chtějí před bojem vypařit. Charry to odmítl jako vyloženou blbost, ale Björn trval na svém: „Neděláš dobře, jarle Charry! V sauně získáš sílu a ohebnost těla, kterou budeš potřebovat!“

„Vy jste na to zvyklí, tak si dělejte, co chcete,“ mávl Charry rukou. „Já nemám na pitomosti čas ani náladu!“

Denis tedy saunu roztopil a připojili se k němu další: někteří Poláci, také námořníci a samozřejmě studenti. Nakonec jich bylo tolik, že museli jít na etapy; Charrymu to bylo jedno, alespoň ti přebyteční nepřekáželi při přípravách.

Björn a Kalle se svlékli a běhali ve sněhu bosí; tvrdili, že to není žádná zima a kdo si to myslí, je změkčilec. Někteří další taky odložili větší část oděvu; do sauny chodili samozřejmě nazí a když se vyhřáli, váleli se ve sněhu.

Studenti tiše trpěli, když si prohlédli ostatní; skoro každý vypadal líp než oni. Arminští námořníci byli silně opálení po celém těle a bylo vidět, že se doma neoblékají; na svalnatých tělech měli různé tetování a jizvy po předchozích bojích, takže vypadali drsně a nebezpečně. Dokonce i Björn měl ledaskde po kůži všelijaké šrámy; vysvětlil, že se nedávno zúčastnil lovu na medvěda a než ho udolali, medvěd ho chvíli vláčel po zemi. Kalle byl ještě kluk, tak vypadal líp; zase se mu líbil Denisův drak i jiné ozdoby a přál si je mít také. Měl smůlu, nebyl čas; však po boji bude škemrat tak dlouho, až je donutí!

Bruno uvažoval, nakolik by si mohl student dovolit podobný vzhled; obával se, že by mu to neprošlo. Na jaře měl maturovat a přestože se akademie Charrym chlubila jako svým úspěšným studentem (bez ohledu na některé trapné podrobnosti), nesouhlasila by. Tetování... no snad, ale dobře schované! Při tělocviku je zvykem svlékat se do spodků, toho by si určitě někdo všiml! Dát si propíchnout ucho a nosit náušnici? Ještě horší! A bojový cop? Z čeho, když řád akademie nařizuje maximální délku vlasů čtyři prsty od hlavy? Má vůbec student nějaké mládí?

Leč usilovné přemýšlení o účesu přineslo ovoce; student sice nemůže mít cop, ale může se dát ostříhat víc, než považuje škola za slušné. Například vyholit se po stranách hlavy a nechat si jen hřeben od čela k temeni, výhružně trčící nahoru; kdyby byl čas, mohl by se třeba nabarvit nějakou šílenou barvou, rudou nebo modrou nebo zelenou... Když vyhrajeme, třeba to projde, lidé budou oslavovat vítěze a leccos jim dovolí. Když to neprojde, zkrátka se ten hřebínek ostříhá; jenomže to už stejně bude tak zle, že podobné věci se stanou bezvýznamné...

Takže se Bruno rozhodl a požádal někoho z kamarádů, aby jej tímto způsobem ostříhal. Konečně měli studenti možnost dát najevo svoji odvahu a odhodlání; ostatně Číňané si taky upravovali vlasy a jeden jim ochotně pomohl svým nářadím. Denis se bavil a chválil je, že vypadají velice drsně.

Kalle a Björn hleděli na jejich počínání se zřejmým nesouhlasem a na požádání se vyjádřili, že jsou všichni blázni; podle jejich názoru je ostříhání vlasů trestný čin. Denis zavzpomínal, jak ho na podzim přistřihli ve škole na Lago di Como a odhadoval, že to určitě udělají i s jinými; Björn začal vrčet a vykřikoval, pokud se někdo dotkne Kalleho, že ho rozseká na kusy. Některým Polákům připadalo zábavné Björna dráždit nevhodnými poznámkami; chytal na první našlápnutí a vztekle jim odpovídal, bohužel v jazycích, kterým nikdo nerozuměl.

Bruno stále ještě bojoval s pocitem vlastní nedostatečnosti před ostatními; nicméně po úpravě hlavy mu stouplo sebevědomí natolik, že se odvážil hádat i s Björnem. Ono to vlastně s jinými ani nešlo, Číňané odpovídali na jeho řeči shovívavým úsměvem, Poláci si z něj dělali legraci; Denis se pokoušel vysvětlit mu, že Vikingové považují svoje hřívy za zdroj síly a jakýkoliv zásah za její zmenšení či odebrání. Bruno prohlásil, že je to blbost. Nějaký Polák navrhoval, aby se lidé znalí hodnoty věcí vůbec o ničem nedohadovali s pitomcem; Björn vykřikoval, že Bruno je jako slepé štěně a že mu rozbije hubu. Bruno připustil, že možná nezná tolik, co ostatní, ale nikdo mu nebude vyhrožovat, protože je školním přeborníkem v americkém boxingu a dokáže dát soupeři minimálně tolik ran pěstí, co dostane.

„A do sebe, kluci! A krev z nosu!“ chechtal se Denis.

Björn něco řekl; Denisovi ztuhla jedna polovina tváře a druhou se stále ještě šklebil, což působilo dost podivně.

„Co to povídal?“ ptal se Bruno.

„Nevím... nejsem si jist. Něco o oběti krve.“

„Tak to přelož tak, jak to povídal!“

„Že kdo nedá svou krev dobrovolně, tomu ji vezme... násilím.“

„Cože? On si troufá prolít něčí krev...“

„Ale ne Björn! Myslí tím... někoho z jejich bohů.“

„Koho?“

Denis se zabral do usilovné diskuse s Björnem a Kallem. Mluvili dlouho a nezdálo se, že je z toho moudrý.

„Je to asi takhle: nejvyšší pán je Odin, ale válku a vítězství ovlivňuje Thor; kromě toho je nutné příznivě ovlivnit Walkýry, Odinovy dcery a božské bojovnice, které nám přijdou na pomoc. Těch jejich bohů je moc a jejich vztahy jsou spletité...“

„Takže tu oběť krve je potřeba udělat komu?“

„Fenrirovi. Ten pije krev...“

„To je zase kdo?“

„Božský vlk. Je obrovský a tak nebezpečný, že jednou spolkl slunce a země byla v nebezpečí, že utone ve tmě. Pak ho spoutali a už nemůže dělat škodu, ale dva jeho synové slouží Odinovi, loví na obloze a způsobují bouře. Fenrir je nebezpečný a je zapotřebí ho nakrmit, aby nezuřil... tedy, aby se nezlobil na nás.“

„A to těmhle všem pitomostem opravdu věří?“ křičel jeden ze studentů. „Dokonce si myslí, že je budeme brát vážně?“

„Ty mlč, ty motyko hloupá!“ okřikl ho Bruno. „Jakým způsobem to chtějí udělat, nevíš, Denisi?“

Björn byl ochoten to vysvětlit, ale Denis nebyl schopen jeho slova přesně přeložit, spíš jen kroutil hlavou. Takže řekl:

„Uvidíte sami.“

V přestávce mezi koupáním rozložil Björn do sněhu všechny své zbraně, včetně pušky, kterou mu přidělil Charry; špičkou dýky se škrábnul na paži, nachytal trochu své krve do dlaně a skropil jí všechno, zejména pečlivě ji nakapal na čepel krátkého meče se širokým ostřím. Pronášel při tom nějaké modlitby, kterým však nikdo nerozuměl; nakonec se označil vlastní krví na čele, tvářích od lícní kosti k bradě, od spodního rtu až po hrdlo. Na prsou si učinil od ramene k hrudní kosti znamení ve tvaru písmene V, které v runovém písmu značí vítězství.

Totéž po něm prováděl i Kalle; neznal však příslušné texty, takže mu bratr předříkával a chlapec to po něm opakoval. Brunovi a ostatním studentům ztuhly úsměvy, naši to přijímali klidně.

„Vážně to má nějaký smysl?“ ptal se kdosi šeptem.

„Nevím, zda to má smysl,“ odpověděl mu Denis nahlas. „Ale vím jistě, že nebude chyba, když to udělám po nich.“

A před zraky užaslých studentů si přinesl svůj toledský meč, dýku z Dalmácie, pušku a další zbraně, kterými se hodlal utkat s útočníky; modlil se však česky a vzýval Ježíše Krista, Pannu Marii, Svatého Jiří jako patrona rytířů, archanděly Gabriela a Michaela; připojil šeptem prosbu k bratrovi Jerzymu, aby mu byl v boji nápomocen. Většina Poláků to činila po něm; Číňané a Japonci se klaněli svým mečům a prosili duchovní učitele, aby jim pomáhali; Černohorec Zdravko lil vodu na čepel své šavle a vzýval ku pomoci Alláha.

Když sledovali jejich počínání, začali se studenti pozvolna dostávat do vytržení, které odstraňovalo jejich pošetilé zábrany; teď byli také oni ve stavu mysli, umožňujícím obětovat své zbraně Bohu a zapojit se do armády Jeho služebníků. Poznali, že ačkoliv každý z Templářů používá jiné metody a představuje si Boha částečně v odlišné podobě, všichni se cítí být součástí té obrovské armády, prosazující vítězství Království Božího na zemi. Rozdíly, které jsou mezi nimi, jsou rozdílem jen mezi zvyklostmi jednotlivých pluků; všichni slouží Bohu, lidé i bytosti jejich očím neviditelné.

„Je vůbec nějaký nepřítel?“ ptal se Bruno s očima zářícíma.

„Není,“ usmál se Denis. „Nepřítelem je pouze nevědomost. Tamti na druhé straně konají službu stejně jako my, jenže o tom nevědí. Naším úkolem je způsobit, aby dosáhli vědomí Boha; nikoliv vzít jim život. Vím, mnozí zemřou; taková je vůle Boží. Možná zemřu i já; ale budu-li zachován pro život, pak proto, abych Mu mohl ještě více sloužit.“

„Potom to ale není nenávist, co cítíš k nepřátelům!“

„Ne, je to láska; pokud něco nenávidím, tedy nevědomost, která je zaslepuje. Někdy je třeba někoho zabít, abys ho zbavil této nevědomosti; je mi to líto, ale musí se to stát.“

„Uvažují tak všichni, kdo se chystají do boje?“

„Nevím; obávám se, že ne. Ani to není zapotřebí: postačí, aby svěřili svůj osud do rukou Božích, obětovali se mu a požádali Ho, aby zacházel s jejich tělem podle Své svrchované vůle. Oni potom budou konat svoji službu, jak nejlépe umějí, bez ohledu na zisk nebo ztrátu, prohru či vítězství. To právě dělají...“

Vrátili se zpátky do sauny; dokonce si ošetřili šrámy na kůži, aby přestaly krvácet. Užívali si dál blahodárného tepla, ale něco Brunovi pořád ještě vrtalo hlavou; tak vyhledal Denise: „Myslíš, že na druhé straně, u Němců, je někdo, kdo uvažuje podobně jako ty?“

Denis si svoji odpověď rozmyslel: „Nemyslím, že to někdo dělá oficiálně a veřejně. Ale jsem přesvědčen, že každý v duchu prosí Boha, aby ho chránil a dopřál mu přežít.“

„Takže to nemohou být špatní lidé!“

„Jsou stejně dobří jako my.“

„Ale my se chystáme je zabít! Jak můžeme...“

„Protože oni přicházejí zabít nás.“

„Co bys dělal, kdybys byl na druhé straně?“

„Asi totéž, co dělají oni. Třeba bych ani nevěděl, jak se mám dívat na válku a zabíjení; byl bych přesvědčen, že dělám dobře.“

„Jsi o tom přesvědčen teď?“

„Mám důvěru v Boha a svoje velitele.“

„Ale – jsi nezvratně přesvědčen o správnosti toho, k čemu se chystáš? Myslím, jestli nemáš ani stín pochybnosti...“

„O tom, co dělám, pochybuji stále.“

„Jak to tedy můžeš dělat?“

„Musím to dělat. Kdybych nekonal svou práci, byl bych zbabělec a zrádce. Kdybych nesloužil Bohu, nebyl bych člověk.“

Bruno sklopil oči, tváře mu zrudly a téměř šeptal: „Teď mě asi strašlivě odsoudíš... protože... víš, já v Boha nevěřím!“

„To nevadí.“ řekl Denis klidně.

„Rozuměj, vůbec žádného Boha! Ani v Alláha, ani v Buddhu, ani v Odina; dokonce ani v Krista ne, přestože chodím do náboženství a mám z něj jedničku. Uvnitř, ve skutečnosti nevěřím, mám dojem, že žádný Bůh neexistuje! Chápeš to?“

„Jistě; ale to nevadí. Není to povinné.“

„Jak ale můžeš... kdybych to řekl ve škole učiteli náboženství, tak by mě proklel a vyhnal! Nebo třeba doma... naši jsou oba silně věřící a babička ještě víc... když jsem měl pochybnosti, vždycky se strašně rozzlobili...“

„Nehněvej se na ně; oni to vidí takhle...“

„Jak to vidíš ty?“

„Je úplně jedno, jestli v něco věříš, nebo ne. Věci se stejně stanou podle vůle Boží. Dokonce i proti naší vůli.“

„Ale není to nějak divné? Já, nevěřící atheista, podle vašeho učení o nic lepší než pes... a jdu do boje s Templáři?“

„Sám jsi už Templář.“

„Že o tom nic nevím!“

„Nejdřív nikdy nic nevíme. Nejdřív je vždycky tma.“

„Můžeš mi to vysvětlit?“

„První zasvěcení v našem řádu získáš tak, že se staneš přítelem někoho z nás. To neznamená nic víc, než že si tě nějaký Templář zapamatuje a oddělí tě od davu kolem. Zapamatuje si tvé jméno, tvoji tvář nebo.. zkrátka ví, že vůbec existuješ. Nezáleží vůbec na tom, zda to víš, nebo ne.“

„Ale... změní se tedy něco?“

„Ano. On za tebe zodpovídá Bohu.“

„To nechápu!“

„Zrak služebníka Božího padl na tvou tvář a on si uvědomil: takového bych chtěl mít syna. Knězi se říká otec, protože všechny lidi považuje za svoje děti. Když to někdo udělá, stává se jeho povinností chovat se k tobě jako ke svému synovi; vychovat tě, abys dosáhl dokonalosti.“

„I když o tom vůbec nevím?“

„Co ví dítě, když se narodí?“

„Jak je to dál?“

„Druhé zasvěcení získáš, když se dozvíš, že existuje Bůh a jeho služebníci; že někteří z těchto služebníků se sdružili do řádu Templářů a ty jsi osloven, abys byl jedním z nich. Můžeš přijmout nebo nemusíš; ale ať uděláš cokoliv, stejně zůstáváš milovaným synem svého komthura. I když ho zradíš. I když ho zabiješ, zůstáváš jeho synem před Bohem.“

„Co kdyby zabil on mne? Jak bude... hodnocen?“

„Jako člověk, který zabil svého syna.“

„Může mít člověk někoho... tam na druhé straně?“

„Ano; to se stává velmi často.“

„Není vám líto je zabíjet?“

„Ano, je nám to velice líto; je ohromné neštěstí, že se to musí stát. Prosíme Boha, aby to nemuselo být; ale zpupnost lidí je tak nesmírná, že na ni Boží láska sama nestačí.“

„Když jsem poprvé slyšel o Templářích, domníval jsem se, že byli tak mocní proto, že uměli dobře bojovat. Je to tak?“

„Částečně ano. Účelem řádu není naučit tě bojovat mečem. Účelem řádu je způsobit, aby ses ty sám stal mečem Božím.“

„Jak toho chcete dosáhnout?“

„Ptáš se, jako bys už měl zasvěcení, ale odpovím ti. Výchovou. Budeme ti to tak dlouho vtloukat do hlavy, až to pochopíš.“

„Co když nebudu chtít?“

„Zpočátku nikdo nechce.“

„Potom ale je to násilí! Omezování osobnosti!“

„A co má být?“

„Tak to je moc! To je teda síla! Někdo z vás si vybere mezi davem nic netušícího kluka, odchytí ho a začne násilím nutit, aby dělal něco, čemu nevěří, co nechápe, s čím nesouhlasí? To je podle tebe činnost řádu?“

„Ano, v podstatě.“

„A to chceš, abych s tím souhlasil?“

„Ne. Já chci, abys to dělal taky.“

Bruno na něj chvíli nechápavě zíral. Pak vybuchl smíchy.

„Kdo z nás je větší blázen? Já nebo ty?“

„Nevím; ale jestli tě to potěší, tak já.“

Bruno přemýšlel, co říct; zatím se tiše vztekal.

„Podívej, my s tebou hrajeme rovnou hru,“ řekl Denis. „Neřekli jsme ti, abys mezi nás nelezl, pokud si chceš zachovat zdravý rozum, vyrovnanost a klid? My hrajeme tuhle hru a nepřestaneme ji hrát, ani když ty odmítneš. Ještě máš možnost odejít!“

Bruno se nerozhodně zvedl, ale praštil se hlavou o skosenou stěnu sauny a uvědomil si, kde vlastně je a v jaké situaci.

„To teda ne, teď už rozhodně zůstanu! To chci vidět!“

„Tak vidíš; dávám ti teď možnost zachránit se pro hmotný život, ale ty odmítáš. Chceš být s námi, i když ti jasně říkám, co tě čeká. Dokonce v nebezpečí smrti s námi zůstáváš; tak nejsi blázen?“

„No dobře, tak jsem blázen! Ale stejně...“

„Dostaneme tě! Zlomíme tvůj odpor! Vygumujeme ti mozek, uděláme z tebe meč Boží! Bude to bolet, bude to kruté a nelítostné a čas od času budeš řvát a proklínat a plazit se po zemi. Táhni odtud, je-li ti život milý!“

„A ty to vydržíš?“

„Samozřejmě! Já už jsem Templář!“

Bruno si podržel Denise za vlasy: „Chlapečku, ty se pokoušíš mi nahnat strach! Děláš si ze mě legraci, co? Nějak jsem přehlídl, že sám jseš děcko, malej smrad, kterýmu ještě ani fousy nerostou! Tak mi tady nezkoušej blbnout hlavu!“

„A schválně budu! Ta hra mě baví, i kdybys... Aúúú!“

„A když tě zmlátím? Co řekneš potom?“

„Tak schválně si pojď... ale ne tady v sauně, rozbili bysme jim to... pojď ven a uvidíš!“

„Fakt, vypadněte se rvát ven!“ křičel na ně někdo. „Copak nemáte žádnej rozum? Ať už jste venku!“

Bruno popadl Denise, vynesl ho ven a hodil do sněhu. Potom ho zkroutil pod sebe a začal mučit; to už mu René skočil na záda, strhl ho z kamaráda a snažil se ho přemoci, ale další dva študáci se dali zas do něho; oba Vikingové zařvali nadšením a vrhli se do rvačky jako vzteklí psi. Denis se nějak dostal na nohy, začal vířit rukama a nohama a srážel nepřátele údery karate. Samozřejmě záhy vtáhli do rvačky každého, kdo včas neutekl; což se povedlo málokomu. Když se dostatečně vyblbli, šli se opláchnout vodou, pak se oblékli a odpočívali.

Björn rozbalil jeden z vaků na jejich saních a rozložil kožené oděvy. Nejdříve však šňůrkou stáhl bratrovi vlasy a na vrcholu hlavy je svázal do výbojně trčícího chocholu; totéž učinil Kalle jemu. Trochu to vypadalo jako copánek samuraje, ale rozhodně nebyl uhlazený, spíš rozježený; při každém pohybu se štětka na temeni zachvívala. Někteří Vikingové si za starých časů splétali části vlasů i vousů do copů.

Poté si navlékl krátké spodky z hrubého plátna; pas stáhl širokým koženým řemenem s přezkou na boku a přes spodky navlékl jakousi suknici z kůže. Na nohy obul kožešinové boty s nákoleníky – přesto mezi suknicí a botami, zvláště na kolenou, zůstal kus kůže nechráněn před zimou. Okolo hrdla si přitáhl silný kožený límec jako chránič, na to přiléhavou kazajku bez rukávů. Na této kazajce byly našity proužky kovu, které jej měly chránit jako drátěná košile. Přes toto odění natáhl zbrojní opasek, na který zavěsil revolver v pouzdře a svůj široký meč.

Kalle se oblékl podobně, avšak ne tak dokonale; ještě vyroste, není tedy zapotřebí pořizovat mu kvalitní kožený oděv. Zatím nedával najevo, že by mu to nějak vadilo, spíš naznačoval, že nejradši chodí nahý. Připomínky, že k večeru přijde pořádný mráz, velkoryse přehlížel.

Diana po poradě s Tošiem rozhodla, že tentokrát všichni budou večeřet pokrm z masa; v zasvěcených kruzích to vyvolalo značnou pozornost a dotazy. Odborníci odpovídali, že v případech bitev je zvykem posílit odhodlání bojovníků stravou jinak zakázanou, neboť jestliže mají zabíjet nepřítele, je nutno... Vyvolalo to vzrušení a pocit, že se skutečně děje něco mimořádného; Denis vyzvídal, zda i tohle jídlo bude nějakým způsobem obětováno a Diana řekla, že ano, avšak bohyni Kálí, manželce Šivy, která je ničitelkou světa a tím pádem osoba vhodná k podobné oběti. Mezitím se někdo na totéž zeptal Tošia, jenže ten doporučil předložit oběť Paní Amaterasu Omikami, sluneční bohyni Japonska. Bruno to s potěšením oznámil Dianě a čekal na její reakci, ale ta se jen usmála.

„Ano, to je v pořádku. Nejspíš se jedná o tutéž osobu.“

Zbytek odpoledne všichni odpočívali, možná i spali. Brunovi se také podařilo na chvíli usnout, ale zdály se mu strašlivé šílenosti a když se probral, nechápal, co je pravda a co ho jen vyděsilo ve snu. Zdálo se mu, že okolo Hůrky se shromažďuje dav nejrůznějších fantastických příšer, které se chystají roztrhat každého, kdo jim nebude sympatický. Probudil se zalitý potem, dokonce s výkřikem hrůzy a zblble koukal, kde je a co tu dělá.

Neprozřetelně se svěřil se svým snem Denisovi.

„Ano, to je možné.“ řekl chlapec zcela klidně.

„Jako... co je možné?“ vyděsil se Bruno ještě víc.

„Že přišli. Obvykle se scházejí, když se něco děje...“

„Ty myslíš, že ty příšery jsou skutečně tady?“

„Ano. Nudí se ve svých světech, tak vyhledávají místa, kde je něco zajímavého nebo zábavného...“

„Ale... nemůžou nám být nějak nebezpeční?“

„Někteří určitě ano. Ale jiní nám přišli pomoci a někteří jsou jen zvědaví. Nedělej si s nimi starosti...“

Nedá se říct, že by to Bruna nějak uklidnilo; spíš z toho byl ještě víc zmaten. Všichni kolem něho se chystali do bitvy, ještě jednou kontrolovali funkčnost střelných zbraní, především však meče, ke kterým měli vztah téměř milostný.

„Meč je duší bojovníka.“ vysvětlil Tošio Yamanaki.

Tomáš jednoznačně rozhodl, že navenek bude statek dodržovat své zvyklosti jako jindy; k nim patřila večerní pobožnost. Tentokrát však trvala déle a byla ještě slavnostnější, neboť mnozí chtěli přednést své modlitby; hodně se taky zpívalo a hlučná hudba byla slyšet po celé vesnici, ale to už se lidem dávno začalo líbit. Také se podávaly nápoje, které obsahovaly alkohol; částečně proti zimě, částečně kvůli povzbuzení a zvýšení odvahy.

Okolo osmé byla zhasnuta polovina světel a konaly se obvyklé přípravy před ulehnutím. Taky dole ve vesnici se lidé chystali ke spánku; v tu dobu pronikl do statku Ao Harrap, trochu promrzlý, nicméně svěží a odhodlaný.

„Nepřátelé strávili den odpočinkem; se soumrakem se pohnuli a teď se blíží. Počítám, že zaútočí mezi půlnocí a ránem. V čele jde pěchota, jízda vzadu. Trén jako poslední...“

„Vědí o vás?“

„Copak jsme ztratili rozum? Ani jsme se jim neukázali! Škoda, mohl jsem jich pár zakousnout, když šli do lesa na dříví, ale dohodli jsme se, že je necháme v přesvědčení, že tam nejsme...“

„Dobře jsi udělal, nesmějí mít podezření. Aflargeo, před půlnocí vezmeš svůj oddíl a přesunete se ke kostelu. Ao Harrape, půjdeš s nimi, nebo zůstaneš tady na Hůrce?“

„Jdu s Aflargeem,“ řekl, i když nevěděl, o co jde. „Bude-li třeba, přijdeme vám na pomoc...“

Postupně se zhášela všechna světla. Lidé posedávali či leželi při svíčkách, povídali si nebo se pokoušeli spát, i když jim to moc nešlo. Všichni mysleli na nadcházející boj. Čekání je horší než samotné střetnutí: vzbuzuje představy. Mnozí měli strach, možná i trochu litovali, že jsou tady a ne někde daleko.

Všude bylo ticho, jen světlo pro poutníky nad bránou zářilo do tmy. Taky se rozhostilo veliké ticho – jen občas se někde v dálce probudil nějaký pes, párkrát vyštěkl a zas usnul.

Na Hůrce zůstaly ze šelem jenom Dévi a Árrín, kocour Chírro, Hexy a její manžel Rex. My ostatní jsme se vykradli zadní brankou do lesa, přískoky se dostali do alejí a všelijakými křovinami ke kostelu; nesměli jsme zanechat viditelné stopy. Naštěstí vidíme líp než lidé; kromě toho svítil měsíc i hvězdy a pláň byla zalita stříbřitým světlem. Běželi jsme rychle a šikovně; Rigo, který byl v čele, občas větřil a ujišťoval nás, že lidé se doposud nikde neobjevili. Neměli jsme důvod pochybovat, má z nás nejlepší čich a řadu bojových zkušeností.

Hřbitov jsme obsadili bez nejmenších nesnází, zalezli do křovisek a za náhrobky a čekali. Trouba Džaín, kterému byla zima, sice protestoval, proč jsme sem lezli, ale Ao Harrap mu ostře odsekl a slíbil výprask prackou, tak mlčel. Džaín nebyl proti boji ani proti naší taktice, jen mu nikdo za celý den nevysvětlil, co se vlastně děje, tak snad ani nevěděl, že se jde do války; to by asi neprotestoval, bojovat ho bavilo.

Po našem odchodu odešel Charry, Tomáš a Diana k vysílačce, neboť noc byla vhodná ke spojení. Tomáš nejdřív zavolal Dunbara a když se velkoněmecký komthur ozval, řekl:

„Začala válka, za chvíli nás napadne jedenáct set německých vojáků. Já jen, abys o tom věděl...“

Dunbar sprostě zaklel. „Nevěděl jsem o tom! Dělali to tajně, asi vědí, že máme rozvědku. Nemohu tam být dřív než za dva dny, do té doby... co budete dělat?“

„Budeme se bránit.“

„Pokusím se poslat vám nějakou pomoc, jestli...“

„Nemá to cenu, nestihnou to. Ale informuj všechny ostatní; kromě Knassena, tomu zavoláme sami. Na ostatní nemáme čas ani náladu jim to vysvětlovat. Zvládneš to ty?“

„Ano, samozřejmě! Pokusím se nějak vám pomoci... budu na příjmu ráno ve čtyři a v šest hodin, dejte mi zprávu, jak to vypadá se situací! Zatím budu volat ostatní. Všechno?“

„Ne!“ Charry uchopil mikrofon. „Jene, pokud se stane, že my budeme... že nebudeme moci velet, musíš odjet do Arminu. Loď je v přístavu a důstojníci dokážou najít cestu. Musíš tam jet a prosadit, aby byl Vládcem zvolen Ludvík d'Enghiem. Chápeš?“

„Rozumím. Doufám, že to nebude potřeba. Přeju vám vítězství!“

„Děkujem. Měj se hezky, Janku.“

„Kdyby něco – ztrestám je krví a ohněm!“

„Sbohem.“ řekl Tomáš a zrušil spojení.

Nyní volal Knassena; Charry zatím vyběhl ven a rozhlížel se, zda se neukáží nějaké známky příchodu nepřátel.

„Buď zdráv, Thore,“ začal Baarfelt. „Nemáme moc času; můžeš mi propojit někoho z Wulffssonů? Ale zůstaň na tom taky...“

„To půjde dost těžko... leda snad Theobarra...“

„Tak toho!“

Chvíli to trvalo, než se Theobarr Wulffssonn ozval. Tomáš na něj mluvil pomalu a zřetelně, Theo nemluvil dobře německy:

„Poslyš, Theobarre, potřeboval bych vzkázat něco tvému otci Eýnarrovi. Jsou tady dva kluci, Björn a Kalle Wulffssonnovi. Jenže čekáme, že dnes v noci začne bitva s nepřáteli... s Němci. Oni odmítli odejít, chtějí bojovat s námi. Chtěl bych, aby o tom Eýnarr věděl a rozhodl, co máme dělat...“

„Eýnarr je tady,“ odpověděl Theobarr. „Náhodou přijel... Dám ti ho k aparátu. Charry umí trochu švédsky, domluvíte se...“

Charry přiložil ucho k aparátu, protože bylo špatně slyšet; jenomže Eýnarr křičel jako na lesy. Měl tvrdý, povýšený hlas, bylo jasné, že je zvyklý velet a poroučet.

„Tady mluví Eýnarr Wulffssonn! Co si přeješ?“

„Zdravím tě, jarle Eýnarre. Tady je Charry de Guyrlayowe, severoevropský komthur. Slyšel jsi o mně?“

„Ano. Co má být?“

„Jsou u mne na návštěvě tvoji vnuci Björn a Kalle. Trvají na tom, že zůstanou, i když jim hrozí nebezpečí.“

„Správně. Viking před nebezpečím neprchá. Co to je?“

„Za chvíli na nás zaútočí němečtí vojáci. Tvoji vnuci s nimi chtějí bojovat po našem boku. Posílal jsem je pryč, nechtěli.“

„Správně. Jsou to moje děti!“

„Ale v tom boji mohou padnout!“

„Životy bojovníků ovládá Odin a Thor, Pán Blesku. My lidé jim nemůžeme nařídit, aby zůstali naživu!“

„Těší mne, že to bereš takhle. Řeknu to chlapcům...“

„Vydrž pět dní, jarle Charry. Za pět dní přijdou drakary s mými syny. Přeji ti vítězství a Odinovu přízeň.“

„Děkuji ti, jarle Eýnarre. Nevím, zda se udržíme; ale nepřítele se nebojíme a umíme se bránit!“

„Okamžitě ti vyrazím na pomoc! Končím...“

V přístroji to zacvakalo, pak se ozval Knassen: „Skutečně je pravda, že se chystáte válčit? Jestli jo, pošlu vám svoje lidi... ale nepůjde to tak rychle...“

„Není třeba, nepřišli by včas. Zvítězíme nebo nezvítězíme. V tom druhým případě se měj hezky...“

„Přeju vám vítězství, bratři!“

Tomáš vypnul vysílačku a mnul si bradu. „Když se nezdaří první útok, budou nás možná obléhat, než přivezou nějaká děla. V tom případě by nám Wulffssonnova pomoc byla dobrá. Co říkáš?“

Charry neříkal nic; jen mávl rukou a vyšel ven.


Noc plynula zvolna, byl strašlivý mráz. Džaín klidně spal zahrabán do sněhu, dokonce při tom chrápal. My ostatní jsme se choulili k sobě a zahřívali se navzájem; Ao Harrap tiše zpíval modlitby ke Quantá Chilcoxovi, pánu jaguárů. Opakovali jsme po něm, pokud jsme je znali, ale jen velice tiše, protože noc byla klidná a bylo daleko slyšet.

Houštinami se protáhl neslyšný stín, oči mu zářily; Rigo.

„Přicházejí! Napijeme se krve...“

Nejdřív jsme slyšeli neurčitý šum, potom se oddělily kroky, jak chlapi zapadali do sněhu, ržání koní, tiché kletby. Šli rytmickým vojenským krokem hlubokým sněhem, který jim vrzal pod nohama, pušky v rukou; jejich důstojníci šli vyšlapaným sněhem za oddíly a polohlasem je pobízeli k rychlejšímu postupu. Jízda se táhla za pěchotou; vozíky se strojními puškami zapadly někde vzadu a vojáci je s klením tahali rukama ze závějí.

Několik jezdců odbočilo od ostatních a vyjelo až ke hřbitovní zdi; přikrčili jsme se, ale nezajímali se o nás. Zastavili a prohlíželi si dalekohledy ztichlou Hůrku.

„Je to tak, měl jste pravdu,“ řekl jeden. „Všechno tam spí!“

„Sám jsem rád, že je to tak!“ odpověděl jiný; poznali jsme jeho hlas i pach, byl to Haupt. „Bál jsem se, že budou hlídat...“

„Ach, ten primitiv nemá ani tušení, že ho napadneme!“ smál se nějaký mladý hlas. „To by snad především zhasli to světlo nad bránou; vede nás jako maják!“

„To je jejich blbý řádový zvyk; naznačují tím, že poskytují pohostinství zbloudilým poutníkům.“

„Ti mají nápady! A ty jejich debilní zvířata; chrápou někde zalezlý v seně a ani jim nenapadne vystrčit nos!“

„Nepodceňujte je!“ varoval Haupt. „Mají ve dne v noci hlídky! Poláci jsou jistě na stráži někde u brány!“

„V tomhle mrazu? Chrápou nebo se ožírají! Já Poláky znám, léta jsem bojoval v Polsku!“ ozval se arogantní hřmotný chlap. „Na ty platí pár salv z ručnic a poserou se strachy!“

„Doufejme, že nás nezpozorují tak brzo!“ řekl Haupt. „Pánové, pamatujte: v prvé řadě zlikvidovat všechny kočky! Hraběte chytit živého, musíme z něj dostat polohu toho jeho ostrova! Taky jeho ženu se pokuste chytit živou; kdyby nechtěl zpívat, určitě rozváže, když skřípneme ji před jeho očima! Vím, co jsou tihle fanatici; nepromluví, ale když začneme pálit železem jeho ženu nebo mámu, jistě se mu huba otevře!“

„No jo, však vím! Ale víte... ženský a děcka!“ vrtěl hlavou ten arogantní chlap. „To není zrovna moje gusto!“

„Tam nejsou žádné ženy a děti! Jsou tam jenom nepřátelé! Pobít všecko, co se tam hýbe, rozumíte?“

„Podle vašeho rozkazu, pane...“ vrčel důstojník. „Tak jedem?“

„Já tady nevelím, jsem jenom poradce.“ řekl Haupt.

„A taky za nic neodpovídáte, co?“

„Odpovídám za splnění příkazů císařské vojenské rady. Je vám to snad málo, pane?“

Co odpověděl důstojník, jsme neslyšeli; pobídli koně a vraceli se k postupující armádě.

„Když uvážím, že stačilo jednou seknout tlapou!“ řekl Tannarr. „Mohli jsme je ulovit všechny!“

„To není náš úkol!“ řekl Ao Harrap. „Však si je najdeme! Napřed musíme dostat ty strojní pušky!“

Černé oddíly vojáků se s kletbami a vzdechy sunuly podél nás. Koně neklidně frkali, zřejmě cítili náš pach, ale jejich jezdci jim nedokázali porozumět.

„Co myslíš, vědí o nich na Hůrce?“ ptal jsem se.

„Vědí.“ řekl Ao Harrap klidně.

„Já jenom... neměli bysme je nějak upozornit?“

„Ne. Vědí to, říkám.“


V té chvíli Dévi, která ležela přitulena k Denisovi a zdálo se, že klidně dřímá, zvedla hlavu a zježila srst. Denis se okamžitě taky pohnul a naklonil se k ní.

„Děje se něco?“

„Přichází kořist.“ oči jí zazářily ve tmě. „Budeme lovit!“

Denis kývl, vyskočil a upozornil ostatní. Pak se rozběhl za Charrym. Jak přebíhal chodbou, zvedali všichni hlavy a sledovali ho; mnozí byli zvědaví, co se děje.

Charry seděl u stolu, na kterém měl položen svůj křižácký meč; ruce měl sepjaté, ale mlčel a vypadal téměř netečně. Ohlédl se po Denisovi, přijal zprávu a kývl hlavou.

„Lukáš je na pozorovatelně; jdi za ním!“

Lukáš Anczewski se díval dalekohledem ke kostelu.

„Myslím, že tam něco vidím... a je jich spousta. Rozvinují se; chystají se k útoku.“

„Ano, vidím. Řeknu jim to.“

Než Denis seběhl s pozorovatelny, stáli už všichni na nohou; ani nemusel nic říct, stačilo kývnout hlavou.

„Na místa!“ řekl Charry.

Tiše jako stíny se muži i některé ženy rozběhli na hradby, na vozy a do úkrytů. Všechny pušky byly nabité, zakryté hadry, aby jim mráz neublížil. Lidé se nehýbali; dýchali si do dlaní, aby je neprozradila pára.

„Dnes se bude dobře umírat.“ řekl Tošio Yamanaki.

 


Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:28