Bez COOKIEs je omezený přístup!

Runové písmo

Zpět Obsah Dále

Asi okolo půl desáté (Charry byl zrovna v konírně a dohlížel na to, jak zajatci vylamují desky z ohořelého stropu, aby bylo možno postavit pro ně nový příbytek), ozvala se polská signální trubka, jako by se blížil nepřítel. Okamžitě všichni naši nechali všeho, chopili se zbraní a běželi na hradbu; my jsme zahnali zbylé zajatce do konírny a zavřeli vrata na závoru. Pak jsme běželi podívat se, co se děje.

Pohled, který se nám naskytl, byl jako z horečného snu: pod hradbami stálo dvě sta jezdců na koních, rozvinutí do širokého vějíře, s rychlopalnými ručnicemi, meči a sekyrami. Přímo před bránou stála trojice, které jsme okamžitě poznali z vyprávění.

Uprostřed seděl kostnatý stařec s hlavou holou jako koleno, zlýma zelenýma očima a hustým dlouhým obočím, které mu viselo téměř přes oči. Na sobě měl řetízkový pancíř s přikovanou dýkou, za pasem meč a u sedla sekeru a přílbu se stříbrným znakem vlčí hlavy; měl černého koně a též černý plášť, přehozený přes ramena. Druhý jezdec měl šedivé vlasy, jedno oko zakryté klipcem a jizvu na tváři, ztrácející se v rezavých vousech; byl mohutný a těžký a vypadal nebezpečně. Třetí seděl na tančícím ryzáku, sotva jej držel; byl to mladíček, krásný jako anděl, s vlasy rudými jako krev a dlouhými až k pasu. Také košile, kterou měl pod drátěnkou, byla krvavě rudá; na smyslných rtech mu pohrával krutý úsměšek. Znali jsme i jejich jména: Jarl Eýnarr Wulffssonn, Jednooký Brätt a Rudý Iwar.

Starý Eýnarr pozvedl holou hlavu a zadíval se na Charryho, který se vztyčil na ochozu u brány s puškou v ruce. Něco zaskřehotal, čemu však nerozuměl ani Charry, a ukázal rukou v černu rukavici s vetkaným stříbrným znakem vlčí hlavy.

„Otevřete bránu! Jsi vítán, Jarle Eýnarre Wulfssonne! Vstupte prozatím ty, Brätt a Iwar; ostatní zůstanou venku před bránou!“

Eýnarr neřekl nic, jen se pootočil a ukázal svým lidem. Jeho jezdci seskočili s koní a shrnuli se do hloučků. Jak se pomalu otvírala brána, projeli dovnitř; nejprve Rudý Iwar, potom Eýnarr, nakonec Brätt.

Charry seskočil se zdi a šel jim vstříc; před ním slezli ti tři z koní a chvíli stáli mlčky proti sobě. Doběhl jsem až k nim; tak jsem poznal, že všichni, kdo nám popisovali krále z Vlčího hradu, zapomněli na jednu důležitou věc. Ano, vypadal přesně takhle; ale to nejdůležitější vynechali. Jarl Eýnarr páchl. Co páchl – smrděl! Jako kozel, jako rasův pytel, jako sedm ďáblů nebo nevím co, suď Bůh, kde se to v něm nebo v jeho oděvu bralo při jejich známé čistotnosti, ale puch to byl hrozný a naši lidé měli co dělat, aby nedali najevo nelibost nad tímto charakteristickým rysem našeho hosta.

Trapné ticho přerušil Kalle; vyřítil se odněkud a z rozběhu skočil přímo do náruče Rudého Iwara, který jej chytil, objal a roztočil se s ním za radostného smíchu. Potom se ho něco zeptal a Kalle odpověděl; Iwarova tvář rázem ztuhla, starý se zamračil a vzteklým hlasem se tázal. Kalle ukázal rukou.

„Chci vidět mrtvolu svého vnuka!“ řekl Eýnarr zostra.

Charry se beze slova otočil a šel před nimi; ti tři kráčeli po dvoře našeho statku jako po nepřátelské půdě, s rukama na svých zbraních. Kupodivu vůbec se nebáli nás; zato lidé, ať už to byli Poláci nebo Dunbarovi Němci, se jim zdáli nebezpeční.

Mrtvola Björna Wulffssonna ležela ve sněhu nedaleko konírny, aby se nerozkládala; byla přikryta pláštěm, ale ten Kalle stáhl. Také svlékl kožený oděv mrtvého, takže tu Björn ležel nahý, s dobře patrnými zraněními, která utrpěl. Rudý Iwar poklekl u jeho těla, prohlížel ho a vysokým hlasem vykřikoval; druzí dva se jenom mračili. Konečně Iwar povstal a přistoupil k nim.

„Kdo může za jeho smrt?“ ptal se Brätt.

„Nepřítel. Björn bojoval jako pravý hrdina; byl neustále vpředu, přesně zasahoval z pušky a když došlo na ocel, první prorazil průrvou na nepřítele. Bojoval jako... jako berserkr.“ napadlo Charrymu to pravé slovo.

„Tak.“ pronesl jarl Eýnarr. „To je v pořádku. Ale zemřel. Viník musí být ztrestán. Já jsem smířen; prolil jsem slzy za jeho památku. Ale Björn byl zasvěcen Odinovi – a Odin není uspokojen a smířen. Odin si žádá oběť. Oběť krve!“ Praštil pěstí do krunýře na svých prsou, až to zadunělo, a položil si pěst v bok.

„Mnoho stovek mužů padlo v tom boji!“

„To byla tvá oběť, jarle Charry. Ty jsi čistý před Odinovým hněvem. Já ne. Musím obětovat další. Řekni mi, kde...“

Kalle něco povídal Iwarovi; ten udělal skok jako kočka a zastavil před konírnou, plnou zajatců.

„Můj vnuk říká, že v této stavbě jsou zajatí lidé, kteří přežili boj!“ řekl Eýnarr. „Dej mi je!“

„Zadrž!“ vztáhl Charry ruce. „Těm lidem jsem slíbil milost! Kromě toho potřebuji jejich ruce, aby mi postavili hradby a tuto konírnu, které potřebuji a které oni zničili. Odsoudil jsem je, aby pro mne pět let zadarmo pracovali. To je určitě dostatečný trest za jejich špatnost; a kdybys je zabil, musel bych si stavět svůj dům sám!“

Eýnarr vycenil zuby a skřehotavě se zasmál. „Jsi moudrý, bratře! Dobře jsi učinil, když jsi je vzal do otroctví. Moji předkové mívali řadu otroků. Mlč, Iware, nedotkneme se těch lidí. Ty...“ píchl Charryho prstem do prsou. „...nám ukážeš, koho obětovat!“

Charry zíral dost nejistě, nevěděl. Ale Diana navrhla:

„Vyčkáme! Třeba zase někdo zaútočí!“

„No, to je možné! Eýnarre, buď mým hostem! Večer promluvím s bratrem Janem Dunbarem, který je komthurem v Německu. Možná nám poví, kdo by měl být obětován Odinovi...“

„Ano, budu tvým hostem; a ty mým, dostaneš-li se někdy na Vlčí hrad! Iware, oznam to jezdcům!“

Rudý Iwar se rozběhl ven a oznámil, že zůstanou u nás; všichni Vikingové vjeli dovnitř, rozbalili sedlové brašny a počali si na dvoře stavět stany.

„Jsi velice chytrý, jarle Charry,“ šklebil se Eýnarr. „Máš pravdu: ať si Odin sám určí oběť. Není dobře svévolně rušit vyšší vůli... moje vnučka Freya tě správně pochválila...“

„Skutečně? Kde je teď?“

Eýnarr rozhodil rukama. „Co já vím? Hledá hrad Ősgard a havrani ji vedou. Však se ukáže, až přijde čas...“

Byl tu taky Theobarr a radostně se s námi vítal; vyprávěl o nás zřejmě ostatním, protože všichni věděli o dřívějších našich dobrodružstvích. Charry se zmínil, jak stavěli saunu a hned jim nabídl, aby ji použili, což učinili rádi a s ochotou.

Rudý Iwar, Kalle, Denis a René vytvořili smečku; ostatně Kalle už dřív držel s druhými dvěma rváči, vozil je na svém psím spřežení a učil Denise lyžovat líp, než doposud uměl. René neuměl jezdit na lyžích, dokonce je ani neviděl, což bylo pochopitelné. Kalle to pochopit nedokázal; on jezdil na prkýnkách ještě dřív, než se naučil pořádně chodit. Iwar byl veselý a vtipný, neustále se o všechno zajímal a kouzelně lámal němčinu, což bavilo zejména Denise. Kalle mu vyprávěl, jak Denis zabil zločince, kteří chtěli zabít Evu; Iwar se tomu ze srdce smál, ačkoliv Denis soudil, že to není nic k smíchu. Taky Reného boji se chechtal z plna hrdla; a nejvíc se řehtal, když se v sauně navzájem mlátili březovými větvemi. Eýnarra jejich štěbetání a smích rozčílil, vrhl se na ně a vyházel všechny čtyři kluky ven do sněhu, vztekle jim nadávaje; Iwar se válel nahým tělem v hlubokém sněhu a chechtal se tomu jako blázen.

Olgierd se o Vikingy moc nezajímal, šel si odpočinout; zato nový pomocník Karl jim byl k ruce a prakticky poznával, co znamená být otrokem u barbarů. Jarl Eýnarr ho považoval za předmět stejně účelový jako lavice či džber na polévání, vydával příkazy a očekával, že budou okamžitě a bez odmluvy splněny. Karl musel všechny obsluhovat; ale stíhal při tom sledovat Denisovu partu, protože postřehl, že od nich se něco dozví. Kluci zalezli do odpočívárny a tam prohlíželi Iwarovy zbraně.

Bylo na co se dívat, především meč byl nádherný. Iwar jim ho dokonce půjčil do ruky, což bylo s podivem vzhledem k okolnostem; Denis vyrozuměl, že stačí dotknout se zbraně a stává se dle jejich zvyklostí Iwarovým bratrem. Iwar vykládal, že meč je velmi starý, vyrobený dávnověkými kováři, kteří se svému umění naučili od Lesních elfů; na čepeli byl nápis runovým písmem a na jílci znak kříže se zalomenými rohy, kterému se říká svastika.

„Jak se sem tohle dostalo?“ divil se.

„To starý znak pro štěstí,“ šklebil se Iwar. „Proč?“

„Ve staré Indii to byl znak Súrji, boha Slunce. Ještě dneska patří k nejposvátnějším znakům.“

„To v pořádku. Potřebuju štěstí. Hodně bojuju...“ Iwar ukázal na svém těle pěknou řádku jizev z předešlých střetnutí, ale díky Bohu žádnou vážnou. „Já zasvěcen Thorovi; on Bůh války.“

„Co znamená ten nápis?“ ptal se René.

„Nevím. To elfí runy; neumím číst.“

„Myslel jsem, že Vikingové runové písmo ovládají...“

„Myslíš já blbec? Tak říkej, no: já blbec, já neumím řeč elfů! Taky neumím řeč trollů a taky neumím řeč trpaslíků; dokonce ani řeč květin a zvířat na zemi a velryb v moři! Já neumím nic, tak já blbej, co? Ty umíš víc? Pochlub se!“

René poplašeně zmlkl; s Iwarem nebylo radno se hádat. Denis se pokusil je smířit a začal vysvětlovat, že se s představou o řeči elfů a trpaslíků setkávají poprvé. Iwar krčil rameny.

„Ty znáš hodně. Pojď se mnou na Wulffssborg a vyprávěj! Já tě zas naučím, jak žít na severu!“

„Nemůžu; teď mám spoustu práce tady...“

„Pomůžu s prací tady; ale ty přijdeš! Všichni přijeďte, budete moji hosté! Ukážu vám, jaký je pohostinství Vikingů!“

Denis to nepovažoval za vyloučené, zato René se trochu obával; Wulffssonnové byli mohutní, vlasatí, vousatí a zrzaví, strach z nich šel na první pohled. Když se v sauně svlékli, byly na jejich hranatých tělech vidět všechny jizvy a šrámy, co utržili za celý svůj život; jenže taky pivní břicha, jak poznamenal se smíchem Denis.

Kluci se bavili především s Iwarem a Kallem, který se rychle učil jejich řeči. Iwar vyprávěl, jak v létě plachtil po moři; měl s sebou dokonce nějaké děvče, ale nebyl ochoten vysvětlit, jakým způsobem se s ní pak rozešel. Zato se pochlubil, že podle příkazu starého Eýnarra má právo si v podřízených vesnicích vybrat dívku, která se mu zalíbí, užívat si s ní a pak ji případně nechat, když chce. Denisovi to nepřipadalo věrohodné.

„Co myslíš tím podřízené vesnice? Nechceš přece tvrdit, že ve vašem kraji platí systém feudálního léna jako ve středověku?“

„Už ne,“ potřásal hřívou Iwar. „Ale všechna půda Wulffssonnů a všechny lesy Wulffssonnů a statky taky Wulffssonnů. Když lidi potřebujou něco, tak přijdou a Wulffssonnové dají. Když Wulffssonnové řeknou o něco, tak dostanou. Nejde jinak.“

„Ale nevěřím, že se to týká taky žen!“

Iwar vycenil zuby. „Když některej tatík nechce, tak Iwar takhle usměje – a panenka sama uteče. Holky samy chtějí; tak proč ne?“

Denis odhadoval, zda by bylo moudré říct mu, že je vejtaha a zkusit se s ním servat; asi ne. Kromě toho docela věřil, že se Iwar může děvčatům líbit; a že ho starý Eýnarr všemožně preferuje a podporuje jeho spády, bylo evidentní; sám měl podobná práva.

Iwar se rozhodně netajil se svými sexuálními spády; Denis při tom roztržitě uvažoval, zda i on se bude mít stejně, až mu to věk dovolí. Ani René se neodvážil pochybovat, ale Iwar vysvětlil sám:

„Iwar zasvěcený Thorovi; bude mnoho bojovat. Thor mávne kladivem – a není žádný Iwar. Proto když vyrostl a Eýnarr obětoval Iwara, řekl: »Starej se, ať máš hodně synů! Když budeš mít hodně synů a dcer, přežije tvůj rod!« Tak povídal starý Eýnarr; a Iwar je poslušný syn!“

„Nepochybuju,“ usmál se Denis. „Ale zajímalo by mě, jak se dělá takový obětování. Už jsem se naučil obětovat jídlo a všelijaký jiný věci – ale člověka?“

„Já zas nevím, jak obětuje jídlo! Takhle: když Iwar vrátil ze školy na Lago di Como, řekl Eýnarr: už dost starý a roste jako dříví v lese; už nejde dál. Učil bojovat, žít v divočině... řekl: Iwar poslední syn. Možná jsou ještě další děti, ale už nestíhá vychovat. Nejmladší syn vždycky nejlepší. Tak povídal.“

Denis pokrčil rameny, ale Iwar pokračoval:

„U nás na severu chrám Thora; veliké balvany, co přinesl led, když odcházel. Za dávných časů tam podřezávali zajatce; kameny si zvykly pít krev. Thor přichází za bouře, když hodně blesků. Jezdí na voze, který tahají kozli; a blesky všude před ním i za ním.“

Denis přimhouřil oči a představoval si to; René se začínal třást jako v horečce. Iwarovo vyprávění bylo velmi sugestivní.

„Eýnarr vyčkal, až přijde bouře; obzor černý a fialový, blesky v dálce; Thor přicházel! Iwar svlékl a ulehl na obětní kámen; Eýnarr mu položil tady, na prsa meč. Tenhle meč, ze starých časů, když ještě elfové přicházeli k lidem. Řekl: »Jestli Thor chce Iwara, ať vezme a odnese s sebou. Když ale chce nechat Iwara žít, ať chrání a pomáhá v boji!« Thor slíbil; poslal bouři, jaká nikdy nebyla. Stromy kácel vítr, blesky lítaly, déšť padal. Iwar ležel tu celou dobu a díval nahoru; blesky všude kolem, a žádný nezabil Iwara. Tak Eýnarr poznal, že se dobře stalo.“

Denis chápavě kýval hlavou; pak ho něco zarazilo: „Ty říkáš, že jsi byl v řádové škole na Como?“

„Jo. Já se učil; jarl musí umět všechno. Všichni Wulffssonnové musejí učit ve škole na Como.“

„Potom musíš nějak patřit do řádu! Ale nepůsobíš zrovna dojmem, že bys byl vzornej křesťan!“

Iwar chytrácky zamrkal očima: „Já vzornej křesťan! Když farář slouží mši u nás v kostelíku, Iwar v první řadě a krásně zpívá; taky chodí ke zpovědi a všechno řekne, co vyváděl!“

„O tom teda nepochybuju!“ vyprskl Denis.

„Náš farář rozumnej; on ví, jakou sílu má Odin a Thor a Freya. On taky ví, když Loki pošťouchne, nic nedaří a všechno špatný; tak dává pro jistotu pozor. On taky Wulffssonn.“

Bylo nutno počkat, až se Denis dostatečně vychechtá. Potom si vzpomněl: „Ve Španělsku jsme se potkali s Freyou; je tvá sestra nebo sestřenice nebo tak něco. Co podnikala dál?“

„Freya moc chytrá. Když vrátila, Eýnarr zlobil, že nemá vlasy jak má mít. Ale ona řekla: hledá Ősgard. Až najde, vstoupí do ohně a stejně nebudou žádný vlasy. Tak Eýnarr uklidnil.“

„Co ty víš o Ősgardu?“

„Hrad daleko na severu. Ne na severu; dál na východ. Tam, co žijou divoký národy; jezdí na sobech a pijou krev. Oni potomci trpaslíků. Tam postavili obři hrad; dřív patřil Labutím pannám. Teď Panny Ohně. Zaklínají oheň a hrají si s ním. Eýnarr řekl: když Iwar potká Oheň, může v něm vykoupat. Oheň vezme Iwarovi vlasy, ale nevadí. Nikdo jiný nesmí; Iwar by ho musel zabít.“

„Vidím, že to znáš...“

„Vlasy dávají bojovníkovi sílu. Když Iwar miluje s dívkou, ona může česat; taky může zastřihnout konce, ale musí spálit. Iwar patří Thorovi; nic z něho nesmí patřit žádnému člověku.“

„A co kdyby Thor poručil, abys vykonal něco nebezpečného? Třeba šel zabít draka nebo tak něco?“

Iwar zařval jako zvíře, objal Denise a přitiskl k sobě, až se Denis zalekl, že Thor právě poručil ho znásilnit či zardousit.

„Ty chytrej; ty jako já! Já moc těším, kdyby přilítl velikej drak! Já bych zabil a vykoupal v jeho krvi; potom žádnej meč neporaní! Pojď taky, já nechám vykoupat i tebe!“

„To seš hodnej; tak až půjdeš na draka, dej mi vědět.“

Iwar začal rozvíjet nějakou fantastickou teorii o příšerách, které žijí v moři; slyšel to od nějakého příbuzného, který plul po mořích jako lodní kapitán. Bohužel mu přestávalo být rozumět; nejdřív přestal chápat René, pak i Denis. Kalle samozřejmě věděl, o čem je řeč, ale ten to zas nedokázal přeložit.

Potom přišel Gerd a upozornil je, že se podává oběd; rozběhli se tedy do jídelny. René navrhoval se obléknout, ale Iwar se mu vysmíval a tvrdil, že doma chodí nahý i v zimě, aby se otužoval; a že po obědě se půjdou ještě jednou vypařit v sauně, nemá smysl se zbytečně strojit. Uznali to, ale k Denisově lítosti si toho nikdo nevšiml, natož aby jim vynadal; zvyklosti Vikingů byly roztodivné a zaměstnávaly pozornost všech přítomných.

Eýnarr se v lázni vypařil, jak náleželo; mrtvolný puch, který z něj vanul, se tím sice zmírnil, ale byl stále patrný. Charry mu naléval kořalky, kolik chtěl, jakož i všem ostatním; lili to do sebe jako vodu. Iwarovi taky nedělalo potíže něco vypít, ačkoliv Denis pohoršeně krčil nos; trochu mu svítily oči, ale na starých nebylo znát žádné stopy třeba jen lehké podnapilosti.

Po obědě vzal Charry Eýnarra a jeho štáb podívat se, jak pracují zajatci; dokonce k nim pronesl mravoučnou přednášku, že pokud někdo nebude řádně pracovat, dá ho k potrestání těmto divokým Vikingům. Wulffssonnové naháněli zajatcům takový strach, že se bez odmlouvání vrhali na kámen a štípali ho dláty bez ohledu na mrznoucí ruce a těžkou dřinu. Maurhafen klesl Charrymu pod koně a žebronil, ať ho zabijí, ale nenutí dál pracovat; v životě nedržel v ruce žádný nástroj, teď měl prsty zkrvavené od kladiva a brečel jako děcko. Eýnarr se sice smál, ale Charry se slitoval a poslal ho pomáhat do nemocnice.

Vikingové neviděli nic nepatřičného na tom, aby otroci dřeli, dokud nepadnou; Charry by je byl nehonil, ale bál se, že přijde další útok a chtěl být připraven za pevnými, dokonale zajištěnými zdmi. Jakmile bude statek v pořádku, hodlal zvláště mladé chlapce propustit „na podmínku“ zpátky do Německa, aby je nemusel živit a hlavně aby tam šířili paniku, jak hrozný je život v zajetí arminského císaře. Byl si vědom, že ve zdejším státě nemůže o své vůli nikoho odsoudit k nuceným pracím ani k smrti, že je bude muset vydat orgánům, které je zřejmě propustí. Ale než se tak stane, chtěl, aby si svoje viny odpracovali.

Za soumraku hodlali Vikingové uspořádat pohřeb Björna. Všichni jsme nasedli na koně a vydali se k moři. Tvrdili, že sem dorazili na drakarech, což se nám jevilo jako nesmysl, neboť moře zamrzlo hned po návratu Griissirna a plout se po něm nedalo. Když jsme dojeli k pobřeží, poznali jsme, co měli na mysli: tábořili v pusté zátoce, skalnaté a nevlídné, která jim připomínala fjord; na ledu leželo asi padesát dlouhých saní s vysokými stěžni, na které se vytahovaly plachty; vítr potom hnal saně po ledu jako lodě po moři.

Ty saně ale byly drakary se vším všudy; dokonce i dračí hlavy měly vyřezávané na přídi. U lodí tábořili muži, ženy i větší děti – dívky byly oblečené jako kluci, většina žen měla zbraně. Znali jsme Freyu a tušili, že budou vypadat dravě a nebezpečně; byla to pravda, na ženách bylo vidět, že jsou z vlčího rodu. Iwar svolal dospívající kluky i děvčata, představil jim Denise i Reného a taky nás; děti nás tahaly za kožešiny a moc jsme se jim líbili, takže dělaly pořádný rámus.

Eýnarr rozhodl, že Björn bude pohřben právě teď a právě tady. Jeho lidé přivlekli odněkud lehký člun a ozdobili hlavičkou draka; do člunu naložili suchou slámu, polili hořlavinou a na ni uložili mrtvého Björna v koženém oděvu, ale beze zbraní; ty si ponechal jeho otec, také jménem Björn. Ten také řídil spolu se starým Eýnarrem pohřeb. Ze spřežení psů, kteří se dali do boje pod vedením Hexy a Rexe, tři zahynuli. Eýnarr nařídil přidat je do saní mrtvému chlapci, aby jej hlídali.

Člun odvlekli na širé moře a tam nechali ležet na ledě; my jsme se zastavili o kus dál, ke člunu šli pouze Björn a Eýnarr. Björn držel v ruce pochodeň; oba poklekli na led, zvrátili hlavy dozadu a křičeli jeden přes druhého divokou modlitbu. I ostatní Vikingové padli na kolena a řvali jako pominutí k obloze; naši muži pro jistotu poklekli také a tiše se modlili, sice ke křesťanskému Bohu, nicméně vroucně a s láskou. Poté hodil Björn zapálenou pochodeň do člunu; ten v okamžení vzplanul a hořel pak jako pochodeň uprostřed ledu, dokud se nepropálil ledovým krunýřem a neponořil do moře i se zbytky nešťastného chlapce.

„Tak pohřbívá můj národ hrdiny, padlé v dobách mrazu a ledu.“ řekl Theobarr. „V letních měsících bývá moře volné, tak mrtvého naložíme na drakar, který jeho otec, bratr nebo syn odvezou na moře; tam jej zapálí a doplavou zpátky na břeh...“

„Slýchal jsem, že Vikingové jsou pohřbíváni v hořících lodích,“ řekl Charry. „Slýchal jsem dokonce, že kdysi dávno, když někdo z hrdinů umíral, odplul v lodi na moře a sám ji zapálil!“

„Eýnarrův otec tak zemřel. Když byl zraněn a věděl, že už nebude žít, učinil to. Až přijde Eýnarrův čas, také tak zemře...“

Charry hleděl na zbytky loďky, potápějící se pod led a cítil neurčitý dojem, jako by se sešel s něčím dávno zapomenutým; jako by na něj padl stín minulosti. Otřásl se a zahnal ty myšlenky co nejdál od sebe. 

Eýnarr přistoupil k němu. „Odevzdali jsme mrtvého věčnosti. Teď je na čase vykonat oběť. Vrazi musí dostat zasloužený trest!“

Vrátili jsme se zpátky na Hůrku; tentokrát s námi jela většina žen a dětí, střežení lodí převzali muži. Všichni se šli postupně vykoupat do sauny, aby se ohřáli; dostali i najíst, ačkoliv si nejsem jist, jak se jim vegetariánská strava zamlouvala. Také se konala pobožnost, něco jako zádušní mše za Björna. Eýnarr to sice moc nechápal, ale neprotestoval. Iwarovi se panychida líbila, ale tomu se líbí všechno.

Pozdě v noci jsme se spojili s Janem Dunbarem.

„Je u mne Eýnarr Wulffssonn,“ oznámil Charry po výměně pozdravů. „Má s sebou asi tři sta mužů a přes stovku žen a dětí; všichni mají zrzavé vlasy všech možných odstínů a vypadají bojovně.“

„Čtyři sta bojovníků? To nic není, dokáže jich postavit i dva tisíce. Nejméně polovina jsou jeho děti nebo děti předchozích generací jeho rodu. Zuří moc?“

„Ani ne. Žádá však oběť pro Odina.“

„To chce tvoje zajatce – nebo koho?“

„Chtěl, ale ty jsem mu nedal; potřebuju je k práci. Nevím, co mu na to mám říct; nemáš třeba nějakou radu?“

Dunbar na chvíli zmlkl, jen vzrušeně dýchal. „Obávám že, že Bůh rozhodl... aniž bych chtěl. Dneska jsem se dozvěděl informaci, že na vyřešení tvých záležitostí se přihlásil plukovník Max Stein. Víš, o co se jedná?“

„Nevím nic...“

„Náš generální štáb už víc než rok shromažďuje všelijaké lotry; třeba vojáky, co se s někým servali o holku a v té rvačce ho zabili. Plukovník Max Stein je cvičí na elitní zabijáky. Říkají tomu Útvar zvláštního nasazení. Nebo taky Komando Smrtihlav.“

„Poznamenal jsem si to. Co dál?“

„Steina pozvali na generální štáb a dali mu instrukce. Včera přemístil dva a půl tisíce svých mužů do výcvikového tábora 43.; je u moře blízko vesnice, která se jmenuje Wildbach. Mají tam projít speciálním výcvikem, potom se dostat k tobě a zlikvidovat tvoji farmu. Stein se zapřisáhl, že jsou lepší než Templáři; jestli se mu to podaří, dostane generálské epolety...“

„Obávám se, že nedostane. Theobarr stojí vedle mne a taky si píše ty souřadnice... Ale dva a půl tisíce, není to na ně moc?“

„Nevíš ještě, co jsou Eýnarrovi berserkrové. Stačili by i na pět tisíc, kdyby bylo potřeba; Bůh buď milostiv duším těch mužů...“

„Stejně mi to připadá trochu kruté...“

„Když je Eýnarr nezničí, přijdou si za pár dní pro tebe. Co se ti zdá krutější, pobít je nebo se dát zabít sám? Nelíbí se mi to; ale svět si oddechne, když nebudou oni ani jejich generál.“

„Dobrá; vyřídím to Eýnarrovi. Dej mi souřadnice...“

Dunbar vysvětlil Charrymu přesnou polohu tábora č. 43.; Charry si to kreslil do mapy. Kalle doběhl pro Eýnarra a ten zvědavě nakukoval Charrymu přes rameno; když se dozvěděl, oč se jedná, přivřel svoje zlé oči a pronesl:

„Ty muže obětuji Odinovi za smrt svého vnuka!“

„Chceš nějakou pomoc?“ zajímal se Charry.

„Stačíme na ně sami; ale ty si pamatuj: budeš-li někdy ještě potřebovat pomoc, zavolej a já přijdu – jako teď!“

Někteří se vydali zpět ke drakarům upozornit ostatní, že brzy ráno hodlají vyrazit; jiní přespali u nás, především Iwar; uložili se s Kallem, Denisem, Reném a Dévi do jednoho klubka, což jim zřejmě vyhovovalo nejvíc. I já měl pocit, že Iwar je přes všechny své bojové zásluhy ještě velké dítě.

Ráno se rozloučili a opustili Hůrku; mávali jsme za nimi a doufali, že se ještě jistě sejdeme...


Výcvikový tábor č.43. byl tichý a klidný, když se k němu z lesa jako temné stíny přikradli ozbrojení muži. Vojáci si dopřávali zaslouženého odpočinku po těžkém výcviku a jejich důstojníci snili o chvíli, kdy se připlíží ke vzpurnému statku nezkrotného hraběte Guyrlayowa, přelétnou v jediném prudkém útoku chatrné zdi a budou vraždit, loupit a pálit... Především Max Stein měl nádherné sny – nechal si šít novou uniformu a jeho podřízení, když mu chtěli zalichotit, ho už oslovovali generále.

Noc byla tmavá a chránila útočníky; Iwar a pár dalších se připlížilo k ostnatým drátům, chránícím tábor, přestříhali dráty kleštěmi, dostali se k dřevěným věžím, na nichž klímaly hlídky a podřezali nešťastníkům krky dřív, než se vůbec stačili probrat. Potom dal Iwar znamení a celý houf jarla Eýnarra se tiše a skrytě vrhl na spící tábor.

Když se Stein probudil, byl kolem soudný den: dřevěné baráky tábora hořely, zapáleny ručními granáty. Muži, kteří ty výbuchy přežili, vybíhali ven rovnou před hlavně ručnic a kdo ušel kulce, toho podřízl ostře broušený meč. Generál chvíli myslel, že se mu to zdá; vyběhl v noční košili ze svého pokoje a křičel nějaké rozkazy, ale nikdo ho neposlouchal. Kolem něho se bránilo pár vojáků a důstojníků revolvery proti divoce řvoucím lidem neurčitého vzhledu; Stein se chtěl vrátit pro nějakou zbraň, ale vtom skočil mezi jeho důstojníky mladík v koženém obleku s vlasy až po pás, celý rudý od krve i od odlesku ohně. Dvakrát vystřelil z revolveru a zabil tak dva muže; generálova zástupce ťal širokým mečem, který držel v pravici, přímo do vazu. Stein viděl jeho vyceněné zuby a pěnu u úst, řvoucích divoký pokřik; uskočil a ten mladík se po něm rozmáchl svým mečem.

Stein zařval: „Nech mě! Neopovažuj se! Jsem generál Stein!“

Chlapec se zarazil, zabodl meč do jednoho vojáka, chytil generála za límec noční košile a srazil na kolena. Něco řval, čemu Stein nerozuměl. Vzápětí se objevil stařec s holou hlavou, celý od krve, se zlostně planoucíma zelenýma očima pod hustým obočím. Přiskočil ke generálovi a pozvedl ho svalnatou rukou pod krkem, div že ho neuškrtil.

Steinovi muži byli pobiti až na jednoho poručíka; ten si všiml, co se děje, vpadl mezi vojáky a křičel: „Vzdejte se! Generál je zajat! Přestaňte bojovat!“

Zbylí vojáci odhodili zbraně a zvedli ruce. Mladík s dlouhými vlasy si vrazil dva prsty do úst a zahvízdal; jeho druhové rovněž přestali bojovat a stáli okolo se zbraněmi v rukou.

„Co... co to má znamenat?“ rozkřikl se generál Stein. „Jak se opovažujete... takhle v noci... bez výstrahy?“

„Tvoji lidé přepadli v noci bez výstrahy statek jarla Charry Guyrlayowa,“ pronesl vážně stařec podivnou němčinou, které Stein rozuměl jen s obtížemi. „Zabili mého vnuka Björna...“

„Kdo... kdo jste?“

„Eýnarr Jarl Wulffssonn z Vlčího hradu.“

„Nikdy jsem neslyšel takové jméno! Co je vám do toho?“

„Zabili syna mého syna. Urazili krev Wulffssonnů. Dopustili se tak ohavné vraždy, že to popudilo věčné bohy Vikingů!“

„To je mi velmi líto, ale nedává vám to právo přepadat nás ani vraždit naše lidi! To byla válečná operace; ve válce se stávají přehmaty. Váš vnuk neměl co dělat mezi lidmi toho Guyrlayowa!“

„Není mi nic po tom, co máte s Guyrlayowem. Jen říkám, že jste zabili mého vnuka; to jste neměli. Můj vnuk Björn byl zaslíben Odinovi. Bůh Odin žádá oběť k usmíření svého hněvu...“

„Vy jste blázen, člověče!“ rozčílil se generál. „Co je nám po Odinovi a vašem vnukovi? Povídám, to byla vojenská operace, to byl omyl! Račte si stěžovat na našem velitelství v Berlíně, jistě vám poskytnou oficiální omluvu! Nemáte ale žádné právo brát do ruky zbraně a mstít se nám...“

Eýnarr Wulffssonn na něj chvíli hleděl zlýma očima. „Jsi pyšný, Maxi Steine, a nechápeš, co ti říkám. Nemstím se; můj vnuk byl Viking, pán meče – zabíjel a byl zabit. Jeho smrt jsem oplakal a vím, že se nyní nachází v blažených posvátných hájích Walhally, kam odcházejí bojovníci, kteří zemřou v boji. Jen nabízím oběť bohům, aby vlídně přijali mého vnuka. Proto všichni zemřete...“

„Proboha! Ty chceš dát zabít dva a půl tisíce lidí? Za jednoho poblázněného kluka, jako je tenhle?“ ukázal Stein rukou.

„Ano.“ Eýnarr ukázal dlaní, Iwar hvízdl a hnal se na nejbližší vojáky s mečem v ruce. I ostatní Vikingové se vrhli na bezbranné zajatce; Stein nevydržel ten pohled, zakryl si oči a padl na zem. Přesto slyšel úděsný křik vražděných mužů a zuřivý řev katů. Klečel tak a prosil:

„Milost, milost! Jarle Eýnarre, slituj se... slituj!“

Eýnarr stál mlčky a nehybně, dokud vše neztichlo. Generál otevřel oči; kráčel k nim Iwar, rudý krví. Přistoupil k otci a řekl: „Oběť je vykonána. Zbývá jen tenhle...“

„Ten ne! Řekne svým bratřím, co čeká toho, kdo se postaví proti klanu Wulffssonnů. Generále Steine, poslyš: prosil jsi – a já ti daruji život.“ Eýnarr ukázal dvěma prsty; Iwar vytáhl od pasu dýku a přikročil ke generálovi.

„Ne!“ zařval Stein jako zvíře; ale Iwar jej srazil k zemi.

„Na celý život si pamatuj, cos viděl!“ hovořil chladným, cizím přízvukem Eýnarr. „Je to poslední věc, kterou vidíš; teď už neuvidíš nic. Nikdy už nepůjdeš vraždit uprostřed noci. Pamatuj si: jarl Charry zničil tvoje vojáky; zničí každého, kdo vstoupí na jeho posvátnou půdu. Pověz jim to!“

Generál se plazil po zemi a skučel; tápal okolo sebe, nahmatal Eynarrovy nohy, objal je a škemral: „Radši mě zabij! Zabij mě, když už jsi mě oslepil! Pro Boží smilování, zabijte mě! Prosím tě, zabij mě...“

Eýnarr jej odkopl jako kus hadru; přešel přes nádvoří kasáren, pokryté mrtvolami a řekl: „Vemte, co se nám hodí; ostatní spalte! Pak se vraťte na drakary a odrazte od břehu. Toho muže hlídejte; nesmí zemřít, dokud jim nepoví, co viděl!“

Spolu s Iwarem vrazil do generálovy kanceláře; zatímco se Theobarr probíral v papírech, které tam byly, Iwar nalezl generálovu šavli a se smíchem ji zkoušel; ale nechal si ji, stejně jako pistoli. Potom přistoupil k mapě na zdi, na které bylo připíchnuto několik barevných pohlednic; zarazil se a řekl: „E-hé, taťko! Paní Diana sbírá tohleto – ukazovala mi to! Mám jí je odnést... jako dar?“

„Ale jo,“ zabručel starý. „Ale umyj si aspoň ruce od krve, když šaháš na takovou věc... prase!“

Iwar si se smíchem opláchl ruce v umyvadle a otřel je do slavnostní generálské uniformy, kterou si Stein nechal už předem ušít; už si jí asi moc neužije. Theobarr vybral několik složek taktických plánů, které mohly zajímat Charryho a Tomáše, složil do kožené aktovky, kterou našel, Iwar přidal pohlednice a taky tu mapu (byly na ní zakresleny všechny vojenské posádky v Severním Německu a to se mu moc líbilo. Charrymu taky.) Eýnarr zavolal jednoho ze svých lidí:

„Vezmeš si spřežení a odneseš tohle jarlu Charrymu!“

Plukovní pokladnu si ovšem ponechal sám; jeho muži sbírali všechny zbraně, výbušniny a munici. Ve vylupování dobytých objektů těžko našli konkurenci. Jarl Eýnarr se mohl spolehnout, že po jejich odchodu tu nezůstane nic, co by mohlo komukoliv být k sebemenšímu užitku. Pak polévali vše hořlavinami a zapalovali; dělali si legraci jeden z druhého, když třeba zapálili něco ještě v době, kdy tam byl; ale všem se podařilo včas utéci.

Eýnarr vyšel ven z kasáren; do cesty mu vstoupil Björn, zachmuřený a zakrvácený. „Otče, Odin je usmířen; ale v mém domě zůstalo prázdné místo! Nemám syna!“

„To je pravda,“ uznal Eýnarr. „Přeješ si jiného?“

Björn kývl hlavou.

„Iware, kde je tady nejbližší sirotčinec?“

„Dvanáct mil na jih, u města Werge... Werde...“

„To je jedno. Vem šestery saně...“

Eýnarr, Iwar, Björn, Brätt a několik dalších nasedlo do saní, tažených chlupatými psy se šikmýma očima; švihli dlouhými biči a vyrazili zběsilým cvalem směrem, který udával Iwar.

Sirotčinec, o který šlo, bylo ubohé zařízení, jež dávalo velmi chudobnou obživu asi padesáti chlapcům a dívkám; na ně tady byli dva zřízenci, čtyři služebné a správce se ženou. Ti dobří lidé se k smrti vyděsili, když před jejich sirotčincem zastavilo šest psích spřežení a dovnitř se vhrnuli divoce vyhlížející muži páchnoucí krví a potem. Zaschlá krev, špína a zbraně nebyly nejlepším doporučením; ale Iwar vrazil správci pod nos revolver a ten byl okamžitě nakloněn poslouchat jejich příkazy.

„Chceme chlapce!“ pronesl Eýnarr drsně. „Nejlíp kolem deseti let, aby si rychle zvykl. Musí být chytrý, zdravý a šikovný. Máš takového kluka? Odvezeme si ho s sebou!“

„K čemu ho ale... vlastně chcete, pánové?“ divil se správce.

„Stane se synem mého syna.“

„Jak račte,“ řekl správce, šilhaje na Iwarův revolver. „Račte si projít pokoje nebo mám kluky svolat sem, do haly?“

„Ať přijdou. Vyberu si.“

Správce dal rozkazy; Eýnarr se posadil na převrácený koš na papír a pozorně prohlížel kluky, kteří vstupovali. Byli různého věku od pěti až do čtrnácti let; a všichni se ulekli, jakmile spatřili ty muže. Zvláště Iwar v koženém obleku a s dlouhými rudými vlasy jim naháněl strach. Jeden, modrooký a blonďatý, se nějak vzpíral rozkazům; dozorce se tak bál Vikingů, že mu pomohl botou a chlapec upadl přímo k Iwarovým nohám. Sice se ulekl a přitiskl k zemi, ale když se k němu Iwar sehnul, ochotně si dal pomoci, aby vstal. Necpal se však dozadu, zůstal v první řadě a pokukoval udiveně po drsných válečnících.

„Tenhle,“ ukázal Iwar. „Co je zač?“

„Ten?“ správce pokrčil rameny. „Je to uličník a buřič! To víte, jeho máma chodila za peníze na Prinz Albrecht Straße v Berlíně; ani nevěděla, s kým to škvrně má! Kluk je...“

„Žije matka?“

„Těžko; kluk je sám... Toulal se a kradl, tak ho dali sem. Ale chtěli jsme ho poslat do státní polepšovny, tam by mu...“

Eýnarr povstal a postoupil blíž; na jeho pokyn Iwar vytáhl kluka z řady a postrčil k hroznému starci. Chlapec se na něj díval nedůvěřivě, ale nebránil se.

„Chceš odejít se mnou na Sever, kde je led a sníh a kde vládne ocel mečů a krev rodu Vlčích synů?“ zeptal se ho Eýnarr.

Kluk se ohlédl na správce. „Ano, pane! Půjdu kamkoliv... všude bude líp než tady!“

Eýnarr kývl. Iwar vytrhl dýku a rozřízl chlapcovu noční košili; kluk ucukl, ale nevykřikl. Eýnarr ohmatával jeho svaly na rukou i nohou a prohlížel si vyhublé tělíčko; pak ho obrátil a všiml si jizev po karabáči na zádech, dost čerstvých. Zašilhal po správci, ale neřekl nic.

„Půjdeš s námi. Björne, to je tvůj nový syn. Jak se jmenuješ?“

„Georg. Máma se jmenovala...“

„Jörgen. Od této chvíle jsi Jörgen. Björne, dej mu slušné šaty a ulož ho do saní. Brätte, zaplať za kluka!“

Brätt měl kapsu nacpanou bankovkami, ukradenými v táboře; sáhl do ní a bez počítání hodil správci hrst zmačkaných zakrvácených bankovek. Potom bez pozdravu a rozloučení odešli ze sirotčince. Jörgen se třásl zimou a Björn ho oblékal do kožešinových kalhot a kazajky s kapucí. Pak ho uložil do saní, naskočil s jedním pacholkem dozadu a hvízdl na psy. Sanice zahvízdaly, jak se zařízly do sněhu.

Jörgen ujížděl do nejisté budoucnosti, ale neměl ani moc strachu. „Jsou to lidé jako ostatní,“ říkal si. „Dobří nebo špatní, možná obojí. Jsou jako já...“ A pozoroval letící saně...


Nálada ve válečné radě byla kritická; císař Vilém II. byl tak rozčílen, že dokonce poklepával na stůl svou zmrzačenou rukou, kterou jindy pečlivě skrýval i před svými generály; ti byli zdrceni a ohromeni hroznými tragédiemi, které je postihly za poslední týden. Tentokrát tu byli jen oba princové, vévoda Albrecht z Württemberku, von Büllow, von Moltke, Luddendorff, von Kluck, von Falkenheym, von Hindenburg, von Bethmann-Hollweg, von Heeringen a admirál von Tirpitz.

„Pánové,“ oslovil je Vilém II.. „S nelibostí pozoruji, že vaše činnost nepřináší takové ovoce, jaké jsme očekávali! Pokud se pamatuji, přál jsem si, abyste získali toho... Guyrlayowa pro naše zájmy! Tento příkaz jste pochopitelně nesplnili; proto jsem nařídil, aby byl zlikvidován. A co jste udělali vy? Během dvou akcí jste ztratili skoro čtyři tisíce mužů! A pokud se nemýlí zprávy, které máme, ztráty toho dobrodruha jsou tak nepatrné, že nestojí ani za řeč! Můžete mi tato fakta nějak omluvit?“

Pánové svěsili hlavy, neboť to omluvit nedokázali.

Vilém II.: „Moltke, račte se chlubit!“

Moltke: „Vaše Veličenstvo, situace, abych tak řekl, je vážná! Nejdřív k výcvikovému táboru č. 43: tento tábor je zničen včetně všech příslušníků. Plukovník Max Stein se nervově zhroutil, na jeho prohlášení nelze brát zřetel. Stále jen pláče a stěžuje si na ztrátu zraku...“

Falkenheym: „Zbabělost! Že mu pobili dva a půl tisíce vojáků, mu zřejmě tolik nevadí! Mnoho německých matek pláče pro svoje syny; ale plukovník Stein svoji neschopnost zřejmě nevidí!“

Moltke: „Plukovník Stein už nevidí vůbec nic; a nepovažuji za důstojné pruského šlechtice jej z něčeho obviňovat. Stein je hrdina, který byl zraněn bandity!“

Vilém II.: „Co víte o tom ničemovi, který to udělal?“

Moltke: „Pokud lze dát na slova plukovníka Steina, jmenuje se Eýnarr jarl Wulffssonn, je to velmi starý muž a hovoří podivným přízvukem a trochu vyšinutě; vzpomínal na různé germánské bohy a dovolával se jich. Jeho lidé jsou rudovlasí a stejně šílení jako on, podle toho, co dělají. V táboře č.43 to vypadá hrozně; všude se válejí mrtvoly. Byli jsme nuceni obehnat trosky sanitním kordonem a zakázat přístup každému mimo zvláštních jednotek.“

Büllow: „Hrůza! Zachránil se někdo z nich?“

Moltke: „Kromě plukovníka Steina jen čtyři muži; shodou okolností ti čtyři opustili po večerce ilegálně tábor a odešli do blízké vesnice ke svým přítelkyním pochybné pověsti; ti vojáci také ráno nalezli vypálený tábor, plukovníka v bezvědomí a oslepeného. Jeden z nich při pomyšlení, co se mu mohlo stát, dostal rovněž nervový záchvat a musel být převezen do vojenské nemocnice.“

Bethmann-Hollweg: „Zdá se, že pro ty pány disciplína neplatí!“

Heeringen: „Teď to nechte, buďte rád, že se zachránili! Kdo je dle našich záznamů ten Wulffssonn?“

Moltke: „Připadá mi jako šílenec! Podle jeho vlastního vyjádření se jednalo o odvetu nebo oběť k usmíření bohů kvůli smrti jednoho člena jejich rodu! Tomu ostatně nasvědčuje, že v blízkém sirotčinci si vynutil a odvedl malého chlapce, o němž prohlásil, že nastoupí na místo mrtvého...“

Bethmann-Hollweg: „Pro mě za mě ať si vezme všecky, třeba celý sirotčinec! Ale co je to za chlapa?“

Büllow: „Nemáme o něm dostatek zpráv; zdá se, že je to hlava dost rozvětveného rodu, který má velký počet členů, v Norsku, Švédsku, Finsku, dokonce i Dánsku. Obyčejní členové rodu jsou venkovští statkáři, rybáři a řemeslníci, ale dohromady mají dost značný vliv; kromě jiného jim patří loděnice v Kristiánii, továrna na zpracování ryb v Malmö a několik bank na různých místech...“

Vilém II.: „Ale podléhají snad jurisdikci nějakého státu, ne?“

Büllow: „To je problematické, Veličenstvo. Kdybychom požádali o diplomatický zásah, bylo by nutné uvést, za jakých okolností ke sporu došlo; považujete to skutečně za vhodné?“

Vilém II.: „Jakým způsobem se do sporu zapletli?“

Büllow: „Zdá se, že zrovna v době útoku byl na Ritherově statku chlapec z jejich rodu; zúčastnil se bitvy a padl v ní. Taková věc zřejmě starého Eýnarra rozhněvala...“

Vilém II.: „Tak proč se do toho pletl? Nemohl to vyřešit lepším způsobem – třeba utéci? Nic mu do toho přece nebylo...“

Büllow: „To v žádném případě udělat nemohl. Kdyby tak jednal, dostal by se do podezření, že je zbabělec a starý by mu v životě neodpustil. Dostat se do konfliktu se starým Eýnarrem se zřejmě nikdo z celého rodu neodváží...“

Bethmann-Hollweg: „Ani se nedivím! Ten dědek má zvláštní moc, kterou drží celý rod v područí...“

Vilém II.: „Pánové, od začátku tohoto případu se neustále střetávám s problémy, které mi připadají nesmyslné! Středověký řád Templářů, teď dokonce rodové zřízení starých Vikingů! Jsou ti lidé blázni, že udržují při životě takové zkameněliny?“

Tirpitz: „Vaše Veličenstvo, slovo jarl znamená mořského krále. Není vyloučeno, že ten člověk, ať vypadá jak chce podivně, je skutečně potomkem králů Severu...“

Vilém II.: „Chcete mě přesvědčit, že mám věřit na staré pohádky? Že skutečně existovali Velcí Králové Severu? Věřit na Ősgard, Thule a podobné nesmysly? Jsem pán největší říše Evropy a nebudu vyjednávat s blázny, kteří se považují za Vikingy!“

Moltke: „Obávám se, Veličenstvo, že se tomu nevyhneme. Ale ke konfliktu s Wulffssonny došlo skutečně pouhou náhodou...“

Vilém II.: „Pěkně vám děkuji za takové náhody, Moltke! Kdyby vaši lidé zabili toho Guyrlayowa a ostatní nechali být, dokázal bych to považovat za iniciativu! Ale dělat si vlastní neschopností ještě další nepřátele? Velitel té armády je idiot!“

Moltke: „Prosím Vaše Veličenstvo, aby ctilo osud plukovníka von Lautnera, který velel expedičnímu sboru. O jeho osudu není zpráv a obávám se, že je-li živ, jistě by poslal kurýra...“

Vilém II.: „Hindenburgu, řekněte, co jste zjistil vy!“

Hindenburg: „Náš vyslanec v jejich zemi provedl soukromé pátrání. Zjistil asi toto: Na naší straně je asi šest set mrtvých, protože zajatci tvoří kolem pěti set mužů; mnozí jsou zranění. Zajali pět důstojníků: majora, kapitána, tři poručíky. Byli odsouzeni stanným soudem toho Guyrlayowa k doživotním nuceným pracím.“

Všichni pánové vyskakují a vykřikují citoslovce odporu.

Hindenburg: „Ano, pánové, slyšíte dobře! Ten člověk odsoudil naše důstojníky nejprve k trestu smrti provazem jako sprosté lupiče; potom jim cestou milosti změnil trest na doživotní nucené práce. Vojáky odsoudil na deset let; poslal je do lomu lámat kámen nebo kácet stromy na opravu jeho poškozeného statku. Podle některých zpráv přinutil k práci i důstojníky..“

Bethmann-Hollweg: „To je šílenec! Nedivím se, že se kamarádí s takovým dobytkem, jako jsou ti Vikingové!“

Hindenburg: „Od chvíle útoku odkryl karty; například mluví o svém statku jako o opevněném klášteře Templářského řádu, svoje lidi nazývá ozbrojenými mnichy; vyvěsil vlajky, jeho lidé se označují všelijakými zvláštními hodnostmi...“

Falkenheym: „Má to nějaký smysl?“

Hindenburg: „Působí to zvláštně na lidi zvenku. Vytváří to dojem, že jsme bezbožní zločinci, kteří zkusili vyloupit klášter svatých rytířů. Guyrlayowe tomu napomohl tím, že část kořisti poslal do města a jeho lidé je rozdávají té nejhorší chátře a spodině! Kožené boty, které nosili naši vojáci, teď rozšlapávají žebráci, dědkové a báby z městského chudobince!“

Heeringen: „Sprostá urážka! Za to musí pykat!“

Hindenburg: „A ještě jedna taková zvláštnost. Povídá se, že tam má šílené doktory, něco podobného, jako je ten blázen... no, ten Žid Sigismund Freud! Vědátory, kteří dělají různé pokusy. Ti jsou velice rádi, že získali ty naše nešťastné chlapce, dělají na nich všelijaké experimenty a zkoušejí jim vyprat mozek...“

Vilém II.: „Cože? Jak se to dělá?“

Hindenburg: „Jsou mezi nimi hypnotizéři. Uvedou je do stavu mesmerického spánku a v něm je přesvědčují, že nesmějí už nikdy bojovat. Když se vojáci proberou, mají tak silný odpor ke zbraním a svým velitelům, že raději utečou do ciziny, aby se nemuseli do armády vrátit.“

Tirpitz: „To je ale strašlivé! Cožpak se tomu nedá zabránit?“

Moltke: „Obávám se, že ne, Vaše Excelence. Jedině přepadnout ten jeho statek a osvobodit je!“

Falkenheym: „Co se ví o jeho ztrátách?“

Hindenburg: „Podle toho, co se povídá, padlo sotva dvacet lidí; jeho čeledínové, námořníci a pak Poláci, které u sebe drží jako vojáky. Ten mladý Wulffssonn, o kterém mluvíte, nejspíš taky. To se nikde neříká, zřejmě to bylo opravdu jen omylem. Všichni důležití jsou zdrávi a neutrpěli úhonu.“

Tirpitz: „Jak je to možné? Taktický plán přece byl zaútočit během noci překvapivým útokem!“

Moltke: „Překvapivý útok se nepovedl. Guyrlayowe byl předem varován, měl zbraně v pohotovosti a když na něj naši zaútočili, rozdrtil je střelbou ze samopalů, kulometů a kanónů!“

Büllow: „To znamená zrada! Věděl předem o útoku!“

Hindenburg: „Podle řečí ho varovaly jeho šelmy, které vykonávají strážní službu. Ovšem silně pochybuji o pravdivosti toho tvrzení; nemyslící zvíře nedokáže takové věci! Naši vojáci musí být mnoho let cvičeni, než se naučí plnit tak složité rozkazy...“

Vilém II.: „Stejně nechápu, jak se sotva sto lidí dokázalo ubránit proti jedenácti stům vojáků! Měli na statku ženy a děti, museli je bránit! Pánové, to je neschopnost!“

Moltke: „Bránili se všichni – i ženy a děti!“

Vilém II.: „Tím hůř! Nedokážete přemoci ani dítě! Styďte se, pánové! Ten člověk si s námi hraje jako kočka s myší! Dokonce ví předem, kdy ho napadnete a který pluk; jak vysvětlíte, že ti Vikingové či co věděli, který pluk na to cvičíme?“

Moltke: „Vojáci, kterým se podařilo uprchnout, vyprávějí hrozné věci! Prohlašují, že prý je při útoku napadali sedláci z vesnice; taky psi a kočky! Jeden kaprál se zmiňuje dokonce o strašidlech! Bylo to příšerné; lidé z řádu bojují bez jakýchkoliv obav o svůj život, jsou speciálně cvičení, mají zvláštní zbraně... mluví se o čarodějnictví!“

Büllow: „Pánové, budeme věřit na babské pověry?“

Moltke: „Nevylučuji, že skutečně mají vědomosti, o kterých my nemáme tušení! Například ten výcvik zvířat; stále mi leží v hlavě otázka, zda jsou ta zvířata nějakým způsobem sama disponovaná, nebo zda je takhle vychovali oni. Kdybychom to dokázali my...“

Vilém II.: „Znovu vám opakuji, že potřebuji ty Chrámové rytíře tady, u tohohle stolu! Kdyby vaši lidé dokázali přesvědčit toho Guyrlayowa, aby přijal službu u nás...“

Moltke: „Člověk, který s ním měl jednat, se ukázal jako zcela neschopný. Ještě štěstí, že padl v tom boji, jinak bych...“

Bethmann-Hollweg: „Vaši lidé jsou všichni zcela neschopní, pane! Kdyby byli tak schopní jako nepřátelé...“

Moltke: „Vede mne to k přesvědčení, že se jedná o úmyslné prozrazení našich záměrů některým příslušníkem jejich rozvědky! Řád má zřejmě mezi námi špióny!“

Vilém II.: „Prosím o klid, pánové! Templářský řád má víc komthurů než jenom Guyrlayowa a Baarfelta! Co třeba víte o jejich struktuře tady v Německu?“

Hindenburg: „Bohužel, jejich totožnost neznáme. Víme jenom, že Velkoněmeckým komthurem řádu je jakýsi Jan Dunbar; slouží v naší armádě nebo policii. Samozřejmě po něm bylo zahájeno pátrání; ale v našich seznamech se nenachází člověk tohoto jména.“

Vilém II.: „Nepochybuji o tom, že se vám přijde představit až do vaší kanceláře! Oni mají tajnou službu; proč ji nemáme také my? Ten člověk má titul Velkoněmeckého komthura; proč tedy nejedná se mnou jako s císařem Německé říše? Jsou snad zájmy Německa odlišné od mých osobních? Ujistěte ho, prosím, že mu na oplátku budu vycházet vstříc ve všech jeho záměrech...“

Hindenburg: „Udělali bychom to, Veličenstvo. Ale obávám se, že ti lidé mají nepřátelský postoj vůči státnímu zřízení...“

Vilém II.: „Jsou Němci? Proč jako Němci neslouží Německu? Zkuste mi to vysvětlit – tak, abych to pochopil!“

Moltke: „Veličenstvo, jsou to fanatici...“

Vilém II.: „To je mi jedno, chápete? Já je potřebuju!“

Hindenburg: „Veličenstvo, uděláme, co bude v našich silách!“

Vilém II.: „Jakou mají oporu v řádové centrále ve Španělsku? Jsou odtamtud nějaké zprávy?“

Hindenburg: „Veličenstvo, právě dnes před zahájením porady mne navštívil jistý Maurice Grévet, policejní úředník z Paříže. Je specialista na otázky řádu. Sdělil mi velmi závažné skutečnosti, které jsme nevěděli. Když dovolíte...“

Vilém II.: „No ovšem, mluvte!“

Hindenburg: „Velmistr řádu Diego Mendoza di Castro se dozvěděl o útoku na Guyrlayowa ještě téhož večera jejich bezdrátovou telegrafií, kterou se marně snažíme rozluštit. Velmi se rozhněval a následkem toho dostal srdeční záchvat a zemřel. Před smrtí jmenoval novým velmistrem Mario di Carialtiho z Paříže; komthura Španělska Almettu a Portugalska Barrancha pak pověřil, aby to prosadili; skutečně to udělali a řád to odsouhlasil.

Mario di Carialti je mladý Ital, absolvent řádových vysokých škol; šlechtic a snad i voják. Minulého roku v létě byl jmenován do funkce komthura ve Francii a okamžitě se tam uvedl ve známost několika překvapivými akcemi, které způsobily policii Francouzské republiky řadu starostí. Je chytrý, rozhodný, zřejmě velmi vhodný na svoje místo, protože ho prosazuje i Barrancho, který měl právo být velmistrem sám. Řád velmi dobře ví, komu dá důvěru!

V Paříži nastal okamžitě poplach a mnozí vysoce postavení páni navrhovali přehodnotit vztahy státu k Carialtimu. Za tím účelem ministr zahraničí pomocí svých konexí navázal s Carialtim styky a požádal ho, aby podle možností zrušil nepřátelství mezi řádem a republikou; dokonce se uvolil vrátit zabavené jmění řádu ve Francii a některé dokumenty. Mario Carialti přijal a zřejmě mezi ním a Francií nastal mír. Pan Grévet, který měl ve svém referátu veškeré akce proti řádu, dostal z nejvyšších míst instrukci, že jsou v současné době krajně nežádoucí. Z toho důvodu opustil Francii a přijel posílit řady naší tajné služby.“

Büllow: „Dá se mu věřit?“

Hindenburg: „V případě, že se jedná o řád a Guyrlayowy, docela určitě. Na tváři má jizvu zdaleka viditelnou; tu mu udělala něžná hraběnka Diana z Guyrlayowu, když opouštěla Francii. Grévet ji slepě nenávidí a ostatní s ní!“

Vilém II.: „Co vám ještě prozradil ten Grévet?“

Hindenburg: „Carialti se zřejmě bude cítit vázán odkazem, který mu vzkázal di Castro: Potrestej Německo krví a ohněm! Carialti bude chtít vykonat tuto poslední vůli, pánové. Obávám se, že řád jako celek se postaví proti nám...“

Falkenheym: „Přestože se Mendoza rozešel s Baarfeltem?“

Hindenburg: „Řekl jsem přece, že nedošlo k rozkolu v řádu, naopak ke zvýšení jeho síly! Baarfelt a Carialti teď fungují jako kleště k louskání ořechů. A tím ořechem má být naše vlast!

Poslyšte, co učinil Carialti: jmenoval okamžitě po svém zvolení čtyři nové komthury, tři Španěly a jednoho Itala; vesměs lotry na slovo vzaté. Však poslouchejte:

Ascanio Moreno Vasquez, generál, velitel posádky v Cádizu. Ostře konzervativní, samolibý a hloupý, obdivovatel slávy Španělska v době Fernanda a Isabelly. Je mu asi pětasedmdesát, z toho nejméně padesát let leze na nervy všem lidem okolo sebe. Ovšem je příbuzným vévody z Mediny a taky ministra války Španělského království; z toho důvodu volně disponuje všelijakou výzbrojí i vojskem dle svého uvážení. Řádu není k ničemu, ale může porůznu nakupovat ve světě zbraně a předisponovat je řádové armádě. Kromě toho ho vyloženě baví vyhledávat nejlepší vojáky a verbovat mezi ozbrojence řádu. Další jeho koníček je soudit se a hádat s kde kým; když může někoho naštvat, je bez sebe radostí. Řád ho doposud držel na krátké uzdě; vypadá to, že teď ten žlučovitý dědek z vděčnosti splete intriky proti všem jeho nepřátelům.

Securio Lobo Villablanca, zvaný El Sangre, lodní kapitán z Barcelony. Lupič a pirát, který zbohatl na černém obchodu po celém světě, zejména ve Středomoří. Je mladý, spolužák Carialtiho v řádových školách. Otec Hernando Villablanca získal přezdívku El Lobo, Vlk. Mladý ji používá už i v dopisech. Kdo to neví, tak El Sangre znamená Krvavý – a ten přídomek se nemýlí.

Felipio Scivarronni, Ital; není o něm známo nic dobrého. Zdá se, že byl několik let nasazen jako agent v jezuitském řádu a má na něj dobré konexe. Další spolužák Carialtiho.

Vévoda Miguel d'Escambrray, Bask. Není o něm známo vůbec nic, jen jeho přátelství s Carialtim. Jeho duchovním učitelem je jistý hrabě Guy Feroz, o kterém jdou řeči, že je vtělený ďábel. Taky se říká, že jeho jmenování má dva důvody, jednak nasměrovat proti nepřátelům řádu, jednak dostat ho ze hry ve Španělsku; prý bývá nebezpečný i vlastním. Zřejmě se pokusí vnutit ho Baarfeltovi, takže ho máme proti sobě.

Dále bylo pasováno šestadvacet nových rytířů. Všichni ti lidé vděčí za svoje povýšení heslu Potrestej Německo krví a ohněm! Zdá se, že čekají jen na příležitost; tou by se mohl stát náš zásah proti Baarfeltovi. V řádu se očekává, že Guyrlayowe v nejbližší době vyhlásí otevřené verbování řádového vojska.“

Vilém II.: „Jak si máme představit takové řádové vojsko?“

Hindenburg: „Na Hůrce je přítomno několik jeho příslušníků. Třeba Japonec Tošio Yamanaki, Polák Henryk Wagiera, Čech Vítek Jeřábek a podobně. Taky jsou tam lidé jako Eýnarr Wulffssonn...“

Princ Albrecht: „Kolik takových vlastně mají?“

Hindenburg: „Nemám tušení. Za normálních okolností žijí doma na svých statcích, ale když je zapotřebí, sbalí svoji čeleď a podřízené a vytáhnou do boje. Dozvíme se o nich teprve tehdy, když na nás zaútočí.“

Vilém II.: „Jaká navrhujete opatření?“

Moltke: „Rozdrtit Guyrlayowa dalším útokem, tentokrát za použití takové síly, na jakou jeho šelmy a zabijáci nestačí!“

Hindenburg: „Považuji to za nesmysl. Guyrlayowe je na stráži, dobře vyzbrojený, se schopnými důstojníky. Celý kraj vyzbrojil našimi zbraněmi, které ukořistil. Jakmile překročíme hranice, bude mu to oznámeno, on se vypraví proti nám a zahájí s námi válku v lesích. Ti jeho jezdci čekají jen na to; jsou vycvičení přesně v tomhle způsobu boje. Můžeme se za nimi honit po jejich kopcích a dolinách, dokud nám nedojdou potraviny a vojákům nohy neumrznou až u kolen. Nesouhlasím s útokem a navrhuji zahájit proti němu diplomatické akce!“

Vilém II.: „Jaké akce máte na mysli?“

Hindenburg: „Navrhuji využít přátel v té zemi. Bude to sice znamenat prodloužení našich operací, ale vyplatí se to. Navrhuji, aby byl Guyrlayowe prohlášen národním hrdinou, přesunut mezi špičky svého státu a tam jím bylo obratně manipulováno tak dlouho, dokud se dokonale neznemožní a dokud ho to samotného nezničí. Ten muž je primitiv a jako každý barbar umí bojovat; ale proti soustředěnému tlaku politických intrik je bezmocný jako dítě. Když ho jejich vláda jakožto hrdinu pozvedne do nejvyššího postavení, zatočí se mu hlava a ani ďábel ho neuchrání před neodvratným pádem! Potom přijdeme my a rozmáčkneme ho jednou provždy – jako štěnici!“

Vilém II.: „To se mi docela zamlouvá! Začněte s tím, pánové!“

Hindenburg: „Jak si přeje Vaše Veličenstvo. Jen prosím o jistou mírnost a shovívavost, budou-li tam dělat proti nám demonstrace a různé urážky naší velmoci. Je to v zájmu věci; čím ostřejší bude jejich křik proti nám, tím hůř dopadne Guyrlayowe...“

S tímto rozhodnutím se válečná rada rozešla.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:28