Bez COOKIEs je omezený přístup!

Informace pro tisk

Zpět Obsah Dále

Charry de Guyrlayowe pozval Arnošta Fouska do své pracovny, kde ho přesvědčil, že nejen Vítek, ale také on má zásoby dobrého pití – Arnošt byl docela dobrý znalec koňaku a Charry byl docela rád, že dokáže jeho vkus ocenit.

„Takže, vy máte zřejmě starost, kdo jsem; zda Charlie Rither, který se narodil tady dole ve vsi, běhal bosý po lukách, oral pole a kácel stromy, nebo hrabě de Guyrlayowe a arminský císař. Řeknu vám pravdu: jsem to i ono. Prožil jsem tu dětství a útlé mládí a byl to krásný čas; potom jsem odešel do světa. Co jsem tam všechno dělal, vám povídat nebudu, je to dlouhá historie a nevěřil byste jí. Ale stal jsem se hrabětem ve smyslu toho slova, získal jsem půdu o rozloze hrabství a hrad, který jsem si sám postavil. Císařem jsem byl prohlášen z vůle národů, jež tam žijí; na moji hlavu a na hlavu mé ženy vsadili korunu, kterou od té doby vlastním. Tak se stalo, že vládnu; lidé tomu nemusí věřit, nechtějí-li, ale můj národ dal svojí vůli jasně najevo, a já ji uposlechl. Věříte mi?“

„Věřím. Ale většina králů je z královského rodu...“

„Král vaší země přišel od pluhu a oženil se s čarodějkou z rodu potulných kočovníků. Viděl jsem o tom operu. Prvního římského krále Romula odkojila vlčice a on musel bojem získat to město i zemi. Králové starých Řeků pásli ovce na stráních Hellady, králové Vikingů veslovali na svých drakarech. Za dávných časů si národy volily krále, kteří neměli ani čas umýt ze sebe špínu a pot od práce, brali je od pluhu, pastýřské hole, kovadliny nebo vesla. Králové vstupovali na trůn v lýkových střevících...“

„O tom jsem slyšel... ale přesto, pane...“

„Dnes vládnou lidé, kteří k tomu nemají sebemenší předpoklady. Koho z dnešních vládců by lid vyzdvihl na jeho místo, kdyby na ně nebyl předurčen svým původem? Kdo z těch lidí by byl schopen jako ruský car Petr vzít tesařskou sekeru a třeba jediný den pracovat jako jeho poddaní? Kdo z nich by se uživil, kdyby bylo nutné si vydělávat vlastní prací? Žádný; ale přepadat druhé, vraždit a loupit dokážou! Poslali mi zdvořilé ujištění o své pozornosti: jedenáct set vojáků! Přišli mi vzít, co jsem si poctivě vydělal; ještě se divíte, že jsem je uvítal jako zloděje a vrahy?“

„No dobře – ale přesto jsou to vojáci!“

„Voják snad má právo být vrahem? Pro něho neplatí zákony, pro něho neplatí příkazy Písma? Oni snad neznají slova Nezabiješ! a Nepokradeš! Podívejte: ti lidé byli svými důstojníky dohnáni až sem; buď aby vraždili, nebo byli sami zavražděni. Může se někdo divit, že jsem je uvítal šavlí a kulkami? Může se opovážit říct mi, že jsem nejednal správně, když jsem se bránil?“

„Snad; ale neměl jste je odsoudit k nuceným pracím!“

„Nýbrž mám je krmit zadarmo, že? Podívejte se na moje ruce – tyhle mozoly pocházejí od práce. Sil jsem, sázel, hnojil pole a přiváděl na ně vodu, potom jsem sekal obilí, mlátil, vyorával brambory a znovu oral. Já a moji lidé; naším společným úsilím jsme získali jídlo. Tak je to správné, tak si to přeje Bůh. Nyní mám dát potravu, kterou jsem získal svojí prací, našim nepřátelům – pro nic za nic? Zavřít do internačního tábora a živit zadarmo? Ne, to ode mne nikdo nemůže chtít! Nebo je snad mám nechat umřít hlady? Jsem přece člověk a i oni jsou lidé; jsou to mladí chlapci a nemohou za to, že je sem poslali, mají vlastně štěstí, že přežili ten boj, že žijí! Musím jim dávat obživu; takže od nich musím chtít práci!“

„Ale... jsou mezi nimi i důstojníci! A důstojnická čest...“

„Čest vrahů a lupičů? To neznám. Ti chlapi měli viset a měly je oklovávat vrány. Jsem námořník a znám námořní předpisy: piráti a lupiči se věší na ráhna. Kdybych byl na svém území, zadrhla by se jim smyčka okolo krku v tu chvíli. Důstojník pro mne není hájen žádným právem, je to vrah a člen lupičské bandy. A vůdcem té bandy je Německý císař Vilém. Kdyby přišel v jejich čele a padl do mých rukou, pověsil bych ho bez milosti!“

„Když to berete takhle, potom by nebyla žádná ochrana vojáků proti zvůli nepřátel! Pak by nikdo nechtěl být vojákem!“

„Já nikoho nenutím. Nepotřebuju vojáky; moji lidé neumějí cvičit na apelplace ani pochodovat ve tvaru, umějí jenom střílet a zasáhnout cíl každou ranou. Neumějí útočit a bránit se dle vojenských příruček; dovedou ale zahnat nebo zničit toho, kdo je přichází okrást a zavraždit. To je můj názor; jestli dobrý či špatný, na tom mi nezáleží. Je můj.“

„Nepřipadá vám poněkud... barbarský?“

„Jistě ano. Jsem barbar, vládce barbarské země. Nemáme tam uhlazené diplomaty ani vojáčky v pěkných uniformách. Máme tam barbary; jejich vzornou ukázku vidíte na mém dvoře.“

„Takže vy navrhujete, aby se svět vrátil do časů barbarství?“

„Já nic nenavrhuji a nic světu neporoučím; docela mi postačí, když svět nebude vnucovat svoje názory mně. Vládnu lidem okolo sebe; ti se ke mně připojili dobrovolně, požádali mne, abych jim velel. Takže to dělám, jak nejlépe umím. Svět mne o nic nepožádal, tak mu nemám důvod dávat jakákoliv doporučení.“

Arnošt potřásl nedůvěřivě hlavou. „Vy jste skutečný vladař, pane! Měl byste skutečně řídit stát. Jste k tomu povolán! Je škoda, že se soustřeďujete pouze na nějaký zastrčený ostrůvek, o kterém nikdo ani neví, kde je!“

„Bez starosti, mně to stačí,“ usmál se Charry. „Už brzo tam odejdu, jen co roztaje led. To bude můj domov; kdo přijde za mnou až tam, dopadne hůř než tihle chlapci. Ostatně myslím, že vám to mohu prozradit: jen co budou skončeny opevňovací práce, pošlu ty vojáčky domů k jejich rodinám a ponechám si jen důstojníky jako rukojmí. Ale opevnění mít musím, protože čekám další útok.“

„Vy čekáte, že vás znovu napadnou?“

„Ano, samozřejmě. Tentokrát s větší silou a rozhodností.“

„A co uděláte – když přijdou?“

„Budu bojovat, samozřejmě. Nemohu dělat nic jiného. Utéci nemám kam; jedině do lesů, a i tam půjdou za mnou.“

„S těmi kluky, co máte? Vždyť vůbec nemáte vojáky; těch pár střelců vojáci rozdrtí jako švába!“

„Ano, toho se také obávám. Ale co můžu dělat? Kdybyste byl se mnou tu noc, viděl byste umírat lidi proto, že jsou mými přáteli. To jsem viděl; a nezapomenu na to nikdy! Byl jsem v mnoha bojích, mám zkušenosti; ale nikdy si nezvyknu na to, že mám posílat lidi na smrt a zabíjet nepřátele. Až budu doma, zavedu tam věčný mír, který nebude smět nikdo porušit. Věčný mír...“

Arne mávl nevěřícně rukou. „Věčný mír je utopie! Nikdo nikdy nedokáže přesvědčit lidi, aby se nezabíjeli!“

„Možná. Ale je třeba pokoušet se jim to dokázat, stále znovu. To je práce pro vás novináře: říkat lidem pravdu. Měl byste říct lidem, aby se stali lidmi. Já vím, říká to člověk, který sám má na sobě pečeť dobrodruha, znamení viny... člověk, kterého si společnost nejen neváží, ale na kterého přímo plije. Nehněvám se na lidi, že nic nechápou; je mi jich líto.“

„Pane hrabě, vaše slova znějí velice krásně; člověk by dokonce uvěřil, že to myslíte dobře, když vás poslouchá. Jenomže praxe je u vás poněkud jiná! Říká se, že vaši lidé jsou krutí a nelítostní jako vaše šelmy; chcete to popírat?“

„Ne, proč bych měl? Ano, jsme krutí a nelítostní. Jenomže to podle mne nevylučuje soucit ani lásku. Jsme laskaví i krutí, naše srdce zná odpuštění i nenávist. Kdo přichází s pečetí smrti na čele, ten obdrží smrt. Kdo přes všechnu naši snahu přežije boj, získá naše odpuštění. A kdo přijde jako přítel, bude vítán.“

„Osobujete si právo rozhodovat o životech lidí?“

„My nerozhodujeme; rozhodne Bůh. Jenom Bůh má právo určit, zda ten či onen člověk zemře či bude žít. My jsme Jeho služebníci, posloucháme Jeho vůli. Nemůžeme dělat nic jiného.“

„Tím myslíte činnost toho vašeho řádu?“

„Ano. Jsme rytíři Boží.“

„Chcete říct, že pokud někdo padl v boji s vámi, potom to byla vůle Boží, aby zemřel? A co když padne někdo z vašich lidí?“

„Také to je vůle Boží.“

„No dobře; ale co když zítra padnete vy sám?“

„Bude to přirozený a správný trest za moje hříchy.“

„Uznáváte tedy, že máte hříchy jako jiní lidé?“

„Ano; dokonce víc než druzí. Kromě svých hříchů jsem vinen také hříchy, které spáchali druzí na můj rozkaz.“

„Když říkáte vinen, měl byste myslet i na trest...“

„Ano; budu potrestán za hříchy svoje i svých poddaných.“

„Proč to tedy děláte?“

„Sloužím Bohu. Bůh mne povolal, abych se stal Vládcem; špatným nebo dobrým, to je má naděje na záchranu. Snažím se ze všech svých chabých sil, abych byl dobrým Vládcem, abych řádně splnil vůli Boží. Ale jsem si vědom, že nikdy nedosáhnu dokonalosti.“

„Myslel jsem, že jste lepší než jiní lidé! Když jste členové řádu Templářů, musíte si přece myslet, že vás Bůh miluje!“

„Jsme Templáři a Bůh nás miluje stejně jako jiné svoje děti. Ale nejsme lepší než druzí; naše víra je v tom, že jsme normální. Lidé žijící bez Boha jsou ubozí a nešťastní; jsou nenormální, zatratili své lidské zrození a žijí jako hovada. Uvědomit si, že jsme služebníci Boží, je pouze první krok na dlouhé cestě.“

„Uvědomit si? Vy jste si přece svoji službu vybrali sami!“

„Ne. Každý člověk, každý živý tvor slouží Bohu; dokonce i ty. Nemůže existovat žádná bytost ve vesmíru, která by dělala něco jiného než sloužila Bohu podle Jeho vznešené vůle. Rozdíl mezi námi je jen v tom, že my o tom víme a prosíme Boha, aby k nám byl milostiv a zjevil nám, co od nás žádá. Ty žiješ bez účelu a čekáš, co ti přinese náhoda.“

„Teď už vůbec nechápu nic! Ani ty vaše rozsudky! Trest smrti, potom změněný na deset let nucených prací! Je to humánní?“

„Jsem komthur Templářů. Mojí povinností je trestat tak, abych tím prokázal co největší službu Bohu a co nejvíc pomohl těm, kterých se trest týká, tedy hříšníkům. Udělal jsem pro ně nejvíc, co jsem mohl: zařadil jsem je do řádu. Jako otroky, ale patří po nějakou dobu Bohu; a Bůh na své lidi nezapomíná. Právě v této chvíli konají pro Boha službu; jistě jim bude řádně splacena.“

„Vědí to ti lidé?“

„Někteří už ano. Pro další jsme připravili vzdělávací kursy.“

„No dobře; ale co když nechtějí?“

„Ptal se tě někdo, zda se chceš narodit? Bude se tě někdo ptát, zda chceš umřít? Ptali se tě, zda chceš být bohatý nebo chudý, zda chceš mít kůži bílou či černou? Stejně tak se tě Bůh neptá, zda mu chceš sloužit. Postaví tě zkrátka na místo, kde provádíš svoji přirozenou službu. Dobře nebo špatně, to je tvá vůle. Ale sloužit budeš; jiná možnost neexistuje!“

„Dobře, tak narodit jsem se musel; i to ostatní. Ale potom mám přece svobodnou vůli se rozhodnout podle vlastního rozumu! Na to žádného Boha nepotřebuju!“

„Jak často jsi měl ve skutečnosti možnost se rozhodnout? Nemám teď na mysli, kdy jsi se musel rozhodnout pod tlakem okolností; svých rodičů, matky, zaměstnavatele. Kdy jsi mohl učinit skutečně nezávislé rozhodnutí, bez ohledu na cokoliv vnějšího? Uvažuj!“

Arnošt se zamyslel; pak potřásl hlavou. „To mne nepřesvědčí! Já jsem se třeba mohl rozhodnout málokdy; ale někteří jiní...“

„Já jsem císař; jsem-li někomu odpovědný, pak svému národu. A když uvažuji o svých rozhodnutích, nebylo jich moc takových, která by byla nezávislá. Většinou jsem se rozhodoval tak, aby to přineslo co největší prospěch mé vlasti...“

„Takže ne Bohu?“

„Proč si myslíš, že můžeš Bohu nějak uškodit nebo prospět? Jsi asi nesmírně pyšný a velikášský, když si myslíš: já mohu být Bohu přítelem nebo nepřítelem. Ve skutečnosti Mu nemůžeš ublížit ani prospět, vůbec ničím, co děláš. Prospět můžeš pouze druhým živým bytostem; Bůh je tak nezměrně mocný, že i kdybys mu celý život škodil, nepíchneš ho ani špendlíčkem. Pouze když ti Bůh ve své nekonečné milosti dá možnost, můžeš pro něj něco udělat.“

„Ale vy Templáři mu sloužíte! Jak to tedy je?“

„Bůh vytvořil tento svět a nás do něj postavil jako služebníky. Vinou nepříznivých okolností ten svět není v pořádku; my jsme ti, kdo mají zajistit nápravu. Ani my nedokážeme napravit celý svět; můžeme prospět jen několika málo bytostem. To však musíme udělat co nejlépe; jinak bychom zneužívali Boží dobroty.“

„Myslíte, že já plním správně vůli Boží?“

„Těžko říct; co myslíš ty?“

„Obávám se, že ne; ale co mám dělat?“

„Udělal jsi první krok ve službě, zeptal jsi se. To je správné. Časem možná získáš odpověď, to bude další krok. Jak se zdá, vyšel jsi správným směrem.“

„Stále ještě nechápu, jak je to míněno s tou službou. Nejsem žádný zvláštní odborník na náboženství; v Boha sice věřím, ale do kostela nechodím, co umřela maminka; leda když se tam děje něco zvláštního, jako že přijede biskup a tak. Co bych teda měl dělat, aby... dejme tomu ta služba byla k něčemu?“

„Všechno je do jisté míry jednodušší, než si myslíš. Nikdo od tebe nechce, abys dělal něco převratného. Podívej se, služba koně je nosit svého jezdce nebo tahat vůz; a pokud je to kůň divoký, tak běhat po stepi, pást se a utíkat před lovci. Když se někdo zrodil jako zajíc, je jeho službou pást se na jeteli a prchat před liškami; když přijde jeho období, zamiluje se do zaječice švarného zjevu a má s ní maličké zajíčky; pak zase přijde jeho čas, zestárne nebo zeslábne a jedna liška ho konečně chytí, aby ho sežrala. To je přirozený život...“

„To je přece úplně normální věc!“

„Říkal jsem ti, že od tebe nežádám nic nenormálního.“

„Chcete říct, že se mám pást na jeteli jako zajíc?“

„To by právě bylo nenormální! Chci, abys žil jako člověk: žil v rodině, staral se o ženu a děti, pilně pracoval, vydělával... žil tak, jak žije spousta lidí. Normálně.“

Arnošt se podrbal na nose a zjevně nic nechápal.

„Jestli žiješ normálně, tak je všechno v pořádku.“ dodal Charry a vyčkával, až host něco řekne.

„No... nevím. Nepřipadá mi. Já žiju spíš... z ruky do huby. Většinou nemám peníze ani co jíst; že bych se oženil, na to nemůžu ani pomyslet. Podnikání nic nevynáší...“

„Takže žiješ nenormálně?“

„No... vlastně ano. Co byste mi radil vy?“

„Především bych radil, abys mi přestal vykat; je to jedna z věcí, které považuji za nenormální. Nebo ti připadá, že jsem víc než jedna osoba? Potom si rozebereme tvůj život – chceš?“

„No... když to musí být...“

„Jsi novinář a píšeš do novin, kterým říkáš Naše pravda. Píšeš do těch novin skutečně vždycky pravdu?“

„No... to je otázka, co je pravda!“

„Pravda je, že jsem Don Quijote, bojuji s větrnými mlýny, jsem alkoholik a pomatenec. Že?“

Arnošt zrudl jako opařený rak. „Netušil jsem, že...“

„Že se to dozvím? Bruno nechal ve městě svoje verbíře, takže tam sledují i tisk, co se z něj dozvědí. Četli jsme si to včera při večeři; Diana se moc smála a přála si, aby se jí člověk, co to napsal, dostal pod ruku. Nečekala, že to bude tak brzy, ale trochu se s tebou pobavila!“

Arnošt pociťoval touhu propadnout se do země; to se mu stávalo málokdy, v jeho povolání bylo nevýhodné trpět výčitkami svědomí.

„Nezlobíte se?“

„Nezlobím. Je mi úplně jedno, za co mne lidé považují. Většinou je dobře, když jsou upřímní. Mnohé z toho je pravda. Nehodlám se bránit, ani když na mě v novinách útočí bez příčiny; a nehněvám se na lidi, kteří si takhle vydělávají na chleba. Já skutečně nejsem člověk, ze kterého si lze brát příklad. Nejsem tak chytrý jako má žena nebo můj přítel Baarfelt. Můj rozum nepracuje tak skvěle jako jejich. Možná je to chyba, ale už jsem takový...“

„Já teda nevím, ale... váš mozek pracuje velmi rychle! Připadá mi, že rychleji, než ostatních! Řekl bych, že si dokážeš svoje názory promyslet rychleji než druzí, jenom předstíráš, že nechápeš nebo že ti to tak rychle nemyslí! Dělat ze sebe hlupáka je někdy výhoda, hrabě Guyrlayowe. A ti, co ti dali korunu, to pochopili se záviděníhodnou rychlostí...“

„Tak pozor, chlapče, s tímhle názorem daleko nedojdeš!“ zasmál se Charry. „Radši ho nikdy nevytahuj na veřejnost, mohli by se ti vysmát. To není správný názor pro noviny...“

„A co kdybych to zkusil?“

„Jak chceš, piš si, co je ti libo; ale pokud chceš citovat moje vlastní slova, napiš asi tohle: I kdyby byl Guyrlayowe jen hrouda bláta na cestě, přesto na ni nikdo nesmí beztrestně šlápnout! Přísahal jsem, že budu bránit právo a spravedlnost – tak to dělám. Chytrý člověk by se možná přidal k většině, ale většina jsou Němci. Dokonce mi to nabídli, ale já odmítl. Protože nejsem chytrý člověk, jsem hlupák. Ale svět někdy potřebuje hlupáky...“

Arne se přemýšlivě usmál.

„Smím se zeptat, kolik je ti let?“

„Bude mi devětadvacet. Proč?“ usmál se Charry.

„Protože máš na spáncích šedivé vlasy. Mně je pětatřicet, ale ty jsi mě oslovil chlapče. Působíš starším dojmem, než já; a mne při tom ničí nouze, pití a nezřízený život. Nebudeš dlouho žít!“

„Možná. Ale doufám, že stihnu všechno, co mám.“

„Můžu ti říct něco o sobě?“

„Prosím – když už si tak povídáme...“

„Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že můžu žít, jak sám chci. Měl jsem nádherné ideály, plány a záměry, chtěl jsem psát krásná slova o krásných věcech, otevírat lidem oči, ukazovat jim nádheru světa a vznešenost velkých cílů. Jenomže potom jsem poznal, co je to svět; pochopil jsem, že z krásných snů člověk může nanejvýš umřít hlady. Zvykl jsem si psát tak, abych se uživil. To není velký cíl, ale je krásné mít v břiše aspoň trochu teplé polévky. Lžu písemně a nestydím se za to. Jednou jsem napsal aspoň část pravdy a hrozilo mi za to vězení. Tak jsem se rozhodl radši lhát...“

Charry se nerozhněval; spíš vypadal, že se usmívá. „Stejně by to stálo za to, říct jednou pravdu – nemyslíš?“

„Jo, krásný by to bylo... ale nikdo by mi za to nedal šesták! Kromě toho jsem spoustě lidí dlužen a musím jim to splácet. Za pravdu se neplatí, za tu se dávají kopance!“

„Já tě nepřesvědčuju. Dělej si, co chceš. Když ti platí víc za pomluvy proti mně, tak mě klidně pomlouvej dál...“

„Ale to tak není! Ten článek... když jsi poslal do města toho studenta, chtěl jsem po něm boty a on mě hrubě odehnal! A já měl v podrážce díru a bylo strašně mokro! Víš, jak člověka rozhněvá mokro v botách a prázdno v žaludku?“

Charry se rozesmál. „Dáme ti klidně třeba patery boty, ještě nám zbyly. Jiné námitky proti nám nemáš? To je zajímavé, jaké maličkosti jsou pro lidi důležité. Kdybych nechal vyvalit někde na náměstí sud kořalky, budou mi lidé jásat vstříc. Když jim ho dá můj protivník, budou po mně házet kamením. Krásné, co?“

„To je bohužel pravda! Dokud nebudou mít všichni lidé co jíst, střechu nad hlavou a důkladné boty a oblečení, nebudou mít smysl pro vyšší cíle a nebudou milovat svoji vládu. Jestli chceš vládnout, měl bys na to pamatovat...“

„Děkuju ti za tuhle radu; to si pamatovat budu!“

V tu chvíli vstoupil jeden ze studentů, oči navrch hlavy.

„Komthure, přijeli hosté... nikdo se s nimi neumí domluvit!“

„To potěší! No dobře, tak se na ně jdeme podívat...“

Hosté byli dva a přivezl je v saních dopravce z města, poněkud vyvedený z míry. Zejména barvou jejich pleti, neboť oba byli černí jako bota; pravděpodobně otec a syn. Rozhodně to nebyly tuctové zjevy a snad stojí za bližší popis.

Muži mohlo být tak pětatřicet a vypadal blahobytně; podsaditý, snad dokonce tlustý, s tváří kulatou jako měsíček a neustále rozesmátou, takže byly vidět bílé zuby. Jiné části těla nemohly být prohlédnuty, protože měl na sobě kožešinové kalhoty, důkladné vysoké boty a hustý kožich; na hlavě pak kožešinovou čepici. Když si stáhl kožešinovou rukavici, povšimli si několika zlatých prstenů a širokého zlatého náramku na pravé ruce; na krku měl pár zlatých náhrdelníků, v levém uchu náušnici zdobenou velikým rubínem a ve spodním rtu ozdobu s perlou. Taky v nose měl jakousi ozdůbku, pro změnu s briliantem; a určitě to nebylo všechno.

„Já Ba M'Burru!“ představil se s radostným úsměvem.

Kolik let je chlapci, nebylo jisté, ale byl velký asi jako Denis; taky samozřejmě v kožešinách, aby nezmrzl. Pokukoval po bílých lidech kolem sebe a nervózně pomrkával, protože se zřejmě trochu bál. Vypadal jako malý čertík.

„To Šššša-híín!“ představil ho Ba M'Burru. „On můj syn!“

„No dobře,“ řekl Charry nejistě. „A co si přejete?“

„Ba M'Burru přišel!“ oznámil černoch hrdě.

„Jsi nám nesmírně vítán... ale kdo jsi a co chceš?“

„Ba M'Burru otrok řádu. Přišel bojovat; Šahin taky bojovat.“

Charry byl pořád ještě v rozpacích; černý muž chvíli vyčkával, když se ale nedočkal nadšeného přijetí, řekl:

„Tady komthur Yama-naki?“

„Ano, ten tu je! Denisi, požádej Tošia...“

Denis byl nejzvědavější, takže sehnal Yamanakiho záviděníhodnou rychlostí. Tošio přišel, uklonil se a vyčkával, co bude.

„Ty komthur Yama-naki? Ba M'Burru přivedl syna; to Ššša-hín!“ zasyklo to, jako když se vytasí šavle. „Ba M'Burru přeje, aby byl Šahin nejlepší bojovník. Ty naučíš.“

Tošio zaváhal a nejistě se ohlédl na Charryho.

„Naučíš!“ trval na svém černoch. „Ba M'Burru dá zlato!“

„Počkej, příteli,“ rozhodl se Charry zasáhnout. „Jestli dobře rozumím, tak jsi přišel žádat, aby se tvůj syn mohl učit bojovat u komthura Yamanakiho. Ale teď není vhodná doba; právě jsme byli nuceni vést válku a nemáme čas někoho učit! Je to nebezpečné...“

Černoch se široce usmál. „Ba M'Burru řádový otrok! Jeho otec řádový otrok a otec jeho otec řádový otrok. Šahin taky řádový otrok; já chci on dobrý! Nejlepší! Dám hodně zlata!“

„Ty chceš, aby se stal svobodným člověkem?“ zeptal se Arnošt.

„Svobodný člověk – to co? Pff! Šahin řádový otrok; nejlepší!“

„Začínám chápat,“ řekl Charry. „Jen mi to nepřipadá moc rozumné! Je tady zima a jde nám o život; skutečně chceš do tak drastických podmínek uvrhnout svého syna?“

Ba M'Burru natáhl ruku a dotkl se Denise: „To dítě! Žije? Žije! Šahin ne horší; taky bude živej. Ba M'Burru zaplatí!“

„Přijmeš ho, Tošio?“ ptal se Charry.

Yamanaki si prohlédl kluka, který prozatím neřekl ani slovo, jenom podezíravě koukal; konečně se objevila Diana, pochopila situaci a začala se s černochem dohadovat; přestože toho oba napovídali dost, nezdálo se, že by si porozuměli.

„Tvrdí o sobě, že je řádový otrok,“ vysvětlila konečně. „Já bych ho tipovala spíš na šmelináře, protože je zřejmě fantasticky bohatý. Cestuje po Africe a kšeftuje; s čím, to mi není jasné, asi se vším, co se mu naskytne. Má několik žen a dětí, tenhle Šahin je jeho miláček. Dítě jeho nejmilejší ženy, povídal. Šahin znamená sokol. Chce z něj mít bojovníka...“

„Hm... kde se tady vzal?“

Diana se začala opět dohadovat. Ba M'Burru hovořil stále víc a hlasitěji, mával rukama, šklebil se a dělal všelijaké ksichty; Diana potřásala hlavou a nechápala. Konečně řekla:

„Jsou s tím trochu problémy, on sice mluví všemi jazyky, ale všemi mizerně. Zatím jsem nepřišla na to, jaké je národnosti a víry. Jeho pradědečka někdy někdo zajal v bitvě a odvlekl do Španělska... tedy, nejspíš. Tam prošel vzděláváním a výchovou, pak ho oženili a měl syny a dcery. Tak to pokračovalo; mezitím si celá rodinka pěkně nahrabala. V současné době se to hraje tak, že když někdo z nich chce zbohatnout, přijde a hodí se řádu na krk; starejte se o mě, dobráci, když jste našeho dědečka chytli! Malej Šahin je nejnovější výhonek rodu...“

„Taky dost dobrý...“ usoudil Charry. „Co s ním?“

„Co by, berem ho; malýho uživíme snadno a velkej... nevím, jestli nám k něčemu bude, třebas jo. Moc ráda bych si s ním popovídala; tvrdí, že právě putoval po Maghrebu, to je oblast Tuáregů; v Timbuktu se dozvěděl, že se tady povede válka, tak sbalil synáčka a přijel...“

„Od koho se to dozvěděl?“

Diana se nejdřív chvíli dohadovala. „Od čarodějnice.“

„To jsem si mohl myslet. K čemu se Ba M'Burru hodí? Umí něco?“

Opět delší pohovor. „Tvrdí, že všechno. Tak co, berem?“

„O jednoho víc nebo míň – proč ne?“

Charry podal černochovi ruku a oznámil, že může zůstat, jak dlouho bude chtít. Jeho syn bude zařazen do výcviku společně s jinými dětmi, jako je Denis, René atd. Ba M'Burru obřadně mnoha slovy poděkoval; pak se otočil k synovi, něco mu vysvětloval a několikrát při tom položil ruku na Denise. Ten se bavil. Diana napjatě poslouchala a šklebila se.

„Bezvadný, Denisi. Ba M'Burru právě oznámil svému synovi, že je od teďka tvůj otrok a musí tě všude následovat. Jseš rád?“

„Děsně – co s ním budeme dělat?“

„Nejdřív ho budeš muset naučit mluvit; nezná ani jediné slovo v žádné řeči, kterou umíš ty. Mluví arabsky, berbersky, swahilsky – všemi těmi jazyky mizerně. Taťka na tom není o moc líp.“

Tošio se zeptal: „Umí Ba M'Burru bojovat?“

Diana to přeložila a černoch se nadšeně rozesmál. Potom začal vykládat o svých dosavadních hrdinských činech; pokoušela se to přeložit, ale vyprávění se záhy začalo podobat pohádkám.

„Nabízí ti, že to můžeš vyzkoušet!“ řekla.

„Bude mi potěšením...“ usmál se Tošio.

Ba M'Burru svlékl kožich a odložil čepici. Ukázalo se, že pod kožichem má dost pozoruhodný kostým z atlasu prošívaného stříbrem a zlatem; knoflíky měl z drahokamů. Styl toho oděvu vzdoruje popisu; nejspíš to nebyl žádný kroj, ale vlastní fantazie. Přes objemné břicho měl pás, za kterým nosil: damascénskou šavli, křivou jako přísaha politika, dýku zvanou džabbár, další dýku s čepelí vlnitou jako kris, několik vrhacích nožů, jehlic a předmětů neurčitého tvaru; dva americké revolvery; přes záda pár krátkých mečíků, rovněž zakřivených. Kromě toho měl ještě na různých místech další vrhací dýky; všechno to vytahoval, odkládal na stolek u dveří a my s úžasem sledovali, jak to přibývá. Když se konečně zbavil všeho toho železa, rozmotal si pás z hedvábí; pod ním měl šňůru, kterou používají Afghánci ke škrcení nepřátel. Svlékl i svůj kostým a zůstal v bílé košili. Usoudili jsme, že teď už žádnou zbraň skutečně při sobě nemá.

Tošio vyčkával a zřejmě oceňoval ty pozoruhodné předměty; když mu černoch s úsměvem pokynul, Tošio zaútočil a udeřil ho přímo do sádelnatého břicha. S černochem to ani nehnulo; mávl tlustou rukou, chytil Tošia za zápěstí a škubl. Japonec udělal přemet, rozplácl se ve sněhu, ale vzápětí vyskočil na nohy; vyrazil ze sebe výkřik kiai, kopl přímo před sebe a zasáhl Ba M'Burru do ramene; černoch jej však chytil za nohu a znovu poslal do sněhu. Potom se nějaký čas míhaly v šíleném tanci pouze ruce a nohy, žluté i černé; oba se na střídačku váleli po zemi, vyskakovali a zase se do sebe dávali. Tošiův styl jsme už znali, černoch však bojoval zvláštně: snažil se chytit nepřítele za končetinu a buď s ním praštit o zem, nebo ho zkroutit, případně zauzlovat. Chvíli trvalo, než ho Tošio dokázal přemoci, což bylo neobvyklé.

„Tímto způsobem bojují v Japonsku zápasníci sumo,“ vysvětlila Diana. „Mám dojem, že se přiučíme něco nového!“

Tošiovi se to taky líbilo; zkoušeli to znovu a znovu, smáli se a dohadovali mezi sebou, aniž by si cokoliv rozuměli. Diana se chvíli pokoušela jim tlumočit, pak to vzdala pro neschopnost. Avšak ti dva zřejmě pomáhat nepotřebovali.

Arnošt Fousek zíral a nechápal vůbec nic. Položil Charrymu několik otázek, všechny nesmyslné; Charry řekl: „Ujišťuju tě, že nevím o nic víc než ty; je to tak, jak slyšíš. Přijel nás navštívit Ba M'Burru, řádový otrok, se synem Šahinem. Zůstane naším hostem, jak dlouho bude chtít, bude se cvičit v boji a taky učit naše lidi. Je vítán...“

„Můžu o tom napsat do novin?“ kulil oči Arnošt.

„Proč bys nemohl? Víš co? Teď nemám moc času; bav se, jak umíš, třeba se vyptávej ostatních. Sejdem se u večeře, tam se mě můžeš zeptat na to, co nepochopíš u nich. Ahoj...“

Charry se rozloučil a šel po svých; Ba M'Burru skončil souboj s Tošiem a ježto byli oba uválení, přijal pozvání do sauny. Tam mířil taky Denis; malý Šahin ho sledoval jako stín. Pozvali rovněž Arnošta, k jeho nemalému úžasu; napřed se zděsil, když se měl svléknout, ale neměl žádnou jinou možnost. Vytřeštěně zíral, jak Ba M'Burru odkládá kus po kuse svoje šperky, protože by se mu rozžhavily a bylo by to poněkud nepříjemné. Nosil na těle víc než kilo zlata, taky různé drahokamy a perly. Co všechno ještě má, nebylo jasné, ale Denise zaujala jiná věc: na první pokus přišel na to, že Ba M'Burru je znalcem nesčetných pohádek a příběhů; rovněž přítelem četných roztodivných duchů, zjevení a strašidel. Denis tyto znalosti sbíral s velkou snaživostí, takže se okamžitě rozhodl, že si černocha oblíbí.

Malý Šahin měl přesně tutéž barvu kůže, jako má Dévi srst; to se Denisovi velice líbilo. René le Mogniéra nejdřív potěšilo, že někdo má tmavší pleť než on, ale když Denis černouška očividně favorizoval, ohrnul René nos a rozhodl se Šahina považovat za to, co skutečně je: za otroka. Šahin s tím souhlasil; považoval za přirozenou povinnost řádu se o něho všemožně starat.

Takže v podstatě žasnul jen Arnošt; i ten však nalezl v úžasu spřízněnou duši v lázeňském pomocníku Karlovi, který jim v sauně posluhoval. Byl tu taky vrchní lázeňský Olgierd, ale ten se bavil jen s Tošiem, neznámo o čem. Ba M'Burru si povšiml, že Tošio má hlavu vyholenou, až na copánek a přál si, aby také jeho syn byl podobně upraven; Denis automaticky zavolal Karla a přikázal mu, aby hostovi vyhověl.

Lázeňský sluha Karl zaváhal; tvářil se pohoršeně a na dotaz posléze vysvětlil, že mu připadá nevhodné dotýkat se černošské kůže. Černochy jednoznačně považoval za nižší rasu, což Denisovi těžko dokázal vysvětlit; když konečně pochopil, došlo mu taky, že právě získal možnost Karla účinně trápit. Přísně tedy nařídil, aby Šahinovi oholil hlavu; avšak odmítl představu, že by z houští černých kudrnatých vlasů, tvrdých jako dráty, mohl být účelný samurajský copánek. Namísto toho navrhl, aby mu ponechal nad čelem chomáčky jako rohy čertíka; tak bude Šahinův vzhled zajisté dokonalý a bude působit přirozeně.

Chvíli trvalo, než to Ba M'Burru pochopil; potom začal jásat, pronášel dlouhá složitá souvětí a Denise hluboce oceňoval. Během diskuse vyšlo najevo, že jeho rod je vzdáleným potomkem nějakého černého ďábla a nejspíš pochází v přímé linii od samého Šejtana, takže považovat Šahina za čertíka je lichotka přímo nezměrná. Což přijali všichni kromě Karla a Arnošta, který jednak nechápal, jednak nevěřil. Nicméně Karl dostal příkaz a musel ho splnit. Dal se do díla s bručením a nechutí, ale vytvořil na černouškově hlavě dva ukázkové růžky; Šahin vřískal nadšením.

Poté si Karl postěžoval Arnoštovi na svůj bídný osud. Sdělil mu, že je ve skutečnosti důstojníkem německé armády a jmenuje se Haushoffer; byl však zajat a teď prochází záměrným týráním od všech Templářů. Nutí ho chodit nahý, posluhovat v lázni a dělat věci, které sami považují za nečisté, například stříhat ostatním vlasy; ale Karl to všechno přežije, překoná a stráví, časem se dostane nahoru – a pak se těšte, rytíři a komthurové!

„Co chceš dělat?“ nechápal Arnošt.

„Nejdřív se musím propracovat ze zajatce na řádného člena řádu! S tím nebudou problémy, už teď si nedávají pozor a mluví přede mnou otevřeně skoro o všem. Až ovládnu ty jejich kejkle, najdu si mezi nimi duchovního Mistra a požádám ho, aby mě učil. Mohlo by mi to trvat tak čtyři – pět let. Potom dostanu rytířský kříž; to už budu znát všechna jejich tajemství. Pak jim ukážu!“

„Templářům?“

„Těm třeba taky; ale hlavně těm idiotům venku! Důstojníkům, co nás sem poslali, politikům, Židům, fabrikantům... předvedu jim, co je rytířský řád! Třeba založím vlastní lóži, německou, germánskou! Lóži čisté rasy a čistého poznání!“

„Oni s tím souhlasí? Co kdyby tě prokoukli?“

„Už jsem se jim o tom zmínil; jenom se smějou. Někdo mi říkal, že takové nápady má každý nováček, že mě to časem přejde. Oni mě považují za nějaké dítě; ale já jim všem ukážu!“

Arnošt pochopil, že má před sebou chlapíka bytostně nešťastného a zklamaného, přitom toužícího po uznání. Taky zjistil, že když mu vhodně polichotí, dozví se od něho spoustu věcí. Takže mu vhodně polichotil a otevřel tím stavidla poručíkovy výmluvnosti. Karl dokonce projevil snahu upravit Arnoštův vlas a vous, jak si bude přát – a velmi se divil, když to bylo normální přání.

„Budeš asi jedinej, kdo má ještě rozum; všichni ostatní tady nosí na hlavě hrozné šílenosti! Ty všelijaké jejich copy, různé ornamenty vyholené na hlavě – no hrůza! A to všechno chtějí, abych dělal já! Nutit mne k tak ponižující práci!“

„Proč je to ponižující práce?“

„Všichni Templáři jsou čarodějové; každý má nějakou speciální nauku, co se smí a co nesmí a jak se nechat učesat. Co vyhovuje jednomu, je přísně zakázaný pro druhýho – no, nejsou blázni?“

„Určitě jsou; ale proč to všechno dělají?“

„Odstraňují škodlivé vlivy a využívají příznivých.“

„To je nějaký nesmysl, ne?“

„To vůbec není nesmysl, to je rozumná a správná věc; ale copak se nemůžou všichni dohodnout na jednotným názoru?“

„Tak proč se nedohodnou?“

„Oni říkají, že každý člověk je jiný, takže každý musí jednat podle své nauky. Takhle to dělají se vším; ani jejich modlitby nejsou stejné! A co je nejhorší: každý má vlastního Boha!“

„To snad nemyslíš vážně!“

„Fakt, bez legrace! Každý Templář tvrdí, že Bůh vypadá jinak, než jak si ho představujou ostatní. Dokonce při posledním soudu před každého Bůh předstoupí v jiné podobě!“

„To není možný! A jak teda opravdu vypadá?“

„Že prý je souhrn všech těch představ.“

„Aha... tak to myslím chápu. Tomu se říká umělecká volnost...“

„Když říkají, že všichni různě chápeme stejnýho Boha? I pohané, všelijací mohamedáni a Číňani a jiní bezbožníci; mezi naší svatou vírou a jejich pověrami je menší rozdíl než mezi rozumem a hloupostí. Tak mi to řekl Olgierd Zajac.“

„To je kdo?“

„Můj šéf; ten co tu vede ty lázně.“

„Jo ták – já myslel, že někdo z těch chytřejších...“

„On k nim patří; je komthur. Oni ho dost berou a prohlašujou, že je vizionář. Že má vlastní představy o Absolutní Pravdě.“

„Hm... a to by se nedalo nějak léčit?“

„Oni to nechtějí léčit, jim to vyhovuje. Olgierd občas vidí věci, který nejsou viditelný pro ostatní, jenže oni mu věří.“

„To mi nepřipadá zrovna jako rozumný přístup!“

„Zdravý rozum je veličina, která má u Templářů skoro nulovou hodnotu. Všichni jsou nějakým způsobem šílení.“

„A to nikomu nevadí?“

„Vyhovuje jim to. Dokud tady někdo nepřijde o rozum, tak nemá šanci, aby ho ostatní brali vážně.“

„Říkal jsi jim, co si o tom myslíš?“

„Jistě. Odpověděli: Doba je šílená. Proč bysme zrovna my měli mít zdravý rozum? Vypadali bychom divně...“

„Taky pěkný. A to k nim pořád ještě chceš patřit?“

„Já k nim budu patřit; jde jenom o to, jak rychle se to povede. Jen tak se mi může podařit prosadit ozdravení světa. Někdo už to konečně musí začít léčit – i kdyby to mělo být ohněm.“

„Jakým ohněm?“

„To je taková jejich speciální nauka; to neznají ani všichni rytíři. Ale přede mnou se o tom bavili! Existuje kouzlo Ohně; za dávných časů je čarodějové znali, léčili jím, pomáhali... Živý Oheň jim dával sílu a moc!“

„Má to něco do sebe, nebo je to jenom taková smyšlenka?“

„Nevím, a docela rád bych na to přišel. Zatím vím jen tohle: skutečnou pravdu o Ohni tady nikdo nezná, ale spousta lidí o tom ví víc, než jsou ochotni přiznat. Tak je to tady se vším!“

Ať byl Karl jakýkoliv, byl zejména prvotřídní sběratel drbů; Arnošt to vycítil, podstatou jeho novinářské praxe ostatně bylo vždycky najít někoho podobného, polichotit mu a tím otevřít stavidla jeho výmluvnosti. Že spousta informací je zmatených, nepřesných nebo tendenčně zkreslených, s tím si nedělá starosti žádný novinář; dávno už se smířil s tím, že podstatu problému chápe obvykle svérázně nebo vůbec ne. Dospěl k přesvědčení, že v politice vůbec nezáleží na tom, jak se věci formulují, ale kdo je ochoten poskytnout komu podporu a pomoc a tím získat sílu. Stejná praxe funguje v řádu; jestli ten či onen má jinou představu než jeho kamarád, není rozhodující; je ochoten za něj bojovat, což znamená hodně.

Karl pozval Arnošta na seminář, který Olgierd vedl s vojáky; předtím je podrobil výcvikové metodě, kterou Karl definoval jako vymývání mozku: opakovaně je uváděl do hypnotického spánku a po probuzení nechal vyprávět, co prožili. Jedni měli vize zajímavé, jiní dost jednoduché; ale některé to začalo bavit a sami se hlásili k dalším experimentům. Byli i takoví, kdo postřehli, že úspěšné reakce na hypnózu jsou předpokladem lepšího pracovního zařazení a nestydatě si vymýšleli; ale Olgierd a jeho pomocníci se tím nenechali zmást a pečlivě zaznamenávali jejich slova.

„Tak jak to teda je?“ ptal se Arnošt. „Má to nějaký smysl, nebo je to všecko podvod a humbuk?“

„Já nevím, co ti na to mám říct!“ upadl Karl do rozpaků. „Když ty máš všechno tak hrozně jednoduché: podvod nebo skutečnost, pravda nebo lež... já můžu říct jenom: těžko rozhodnout.“

„Přece musí být jasné, jestli je to pravda nebo ne!“

„Kdyby to bylo jasné, nemusely by se provádět pokusy.“

Po tomto vysvětlení se sešli v jednom ze stanů; bylo tu asi dvacet zajatců, několik strážných a Olgierd. Nejdřív dali slovo muži kolem třicítky, zjevně nevzdělanému a hrubému. Jeho řeč byla nesouvislá, zakoktával se, používal nevhodná slova nebo vůbec nevěděl, jak se vyjádřit. Popisoval své setkání s bytostí, kterou neuměl popsat, mluvil pouze, že z ní vycházela taková záře, že si musel zakrýt oči. Tato bytost ho poučovala, že dopadne špatně, bude-li pít a mlátit svoji ženu. On naopak přesvědčoval Zářícího, že ženu miluje, stýská se mu po ní a hrozně rád by šel za ní domů, kdyby nebyl v zajetí; mlátí ji jen proto, že je běhna a určitě je mu právě teď nevěrná; a to ještě není jasné, s kým. Požádal, aby mu Zářící ukázal, co se děje doma; v té chvíli se ocitl ve své chalupě, mohl projít až do ložnice, aniž by ho kdo spatřil a zkontroloval, že jeho žena sladce spí – a sama. Prošel však také čeledník a zjistil, že u děvečky přespává mlynářský pomocník, jehož podezíral, že dochází za jeho ženou; takže teď neví a má pocit, že manželce křivdil.

Arnošt měl pocit, že mluvčí vyjadřuje usilovnou snahu dostat se ze zajetí a dojmout strážce líčením svého citového života; občas mu připadalo, že pokud si svoje vize nevymýšlí, aspoň je určitě zkresluje, aby líp vyhovovaly. Olgierd neříkal nic, dělal si jen poznámky. Ostatní položili vyprávějícímu několik otázek, jejichž smyslu Arnošt nerozuměl; pak Olgierd poděkoval a dal slovo mladíkovi jménem Hubert.

Jak Arnošt vyrozuměl, Hubert byl víckrát uveden do protonace; běžně se vyjadřoval v odborných termínech, chápal souvislosti a živě se o vše zajímal. Zjevně na něm byla vidět positivní změna, jejíž dosažení je účelem programu. Z toho důvodu chodil všude volně jako řádový voják, jeho uniforma byla vyzdobena znaky řádu a rovněž výraz tváře byl jiný. Vyprávěl o něčem, čemu říkal Sedmá sféra a kam se usilovně snažil dostat, ale ostatní mu v tom chtěli zabránit, protože na to neměl nárok. Slovem ostatní mínil bytosti, které tam naopak patřily; vlastně ne, že by ho tam nechtěly pustit, podrobovaly ho neustále nějakým pokusům, během kterých musel řešit otázky rázu praktického i filozofického. Jeho zážitky byly neuvěřitelné a vymykaly se chápání, ale nebyly to primitivní pokusy ovlivnit šéfa pokusu; Arnošt docela věřil, že ty věci Hubert skutečně viděl. Taky ani jednou nenaznačil, že by chtěl odtud pryč; naopak, jeho zájmem bylo pokračovat v pokusu, dokud se do té Sedmé sféry nedostane.

„No dobře,“ řekl Arnošt nahlas. „Ale když se tam dostanete, jak máte zaručeno, že se odtamtud vrátíte?“

Jeho otázka zazněla tak nepatřičně, až se všichni otočili; za prvé se dopustil trapné chyby a Hubertovi vykal, za druhé podobný dotaz byl společensky značně neúnosný.

„Myslím... že se vrátím, když se probudím.“ zaváhal Hubert.

„Pokud jsem vyrozuměl,“ začal Arnošt, než šum mezi posluchači dosáhne větší hlasitosti. „Považuješ to, co jsi viděl, za jistý druh reality. Pokud je to tak, potom se část tvé osobnosti při tom experimentu skutečně dostává do té Sedmé sféry?“

„Zatím se tam nedostala! Jenom se tam snaží dostat...“

„To je příčina, že ses pokaždé dokázal vrátit. Kdyby se tvé mysli podařilo do Sedmé sféry proniknout, kde máš zaručeno, že se vrátíš? Co když to už nedokážeš, zemřeš nebo se zblázníš?“

Hubert vypadal, jako by se zbláznil už teď; jen krčil rameny.

„Odpověz!“ požádal ho Olgierd. „Promysli si to...“

Hubert zvedl oči: „Neřešil jsem, jak se vrátím. Dokonce si ani nejsem jistý, zda se chci vrátit.“

Někteří přítomní dělali různé poznámky; Arnošt měl dojem, že si svou otázkou u nich rozhodně nešplhl.

Někdo začal projednávat otázku Vesmírné podoby Boha, označoval ji výrazem virát-rúpa a uváděl, co o tom říká Bible a co naproti tomu Bhagavad-gíta; někteří neposlouchali, Arnošt nechápal.

Konečně Hubert vzhlédl; usmíval se a oči mu zářily. „Myslím, že jsi mi pomohl, bratře,“ oslovil Arnošta. „Domnívám se, že právě to je smyslem otázky, kterou mi položili.“

„Jsi si tím jistý?“ ptal se Olgierd.

„Nejsem si jistý, protože tam není nic jistého. Mám za to, že jejich dosavadní odmítání je proto, že jsem si doposud neujasnil, zda se odtamtud chci vrátit nebo ne.“

„Jaký máš teď na to názor?“

„Rád bych to dnes v noci vyzkoušel. Možná se to podaří...“

„Teď už to nechápu vůbec!“ řekl Arnošt, když měl tu možnost. „Mně to připadá jako varování, že tam můžeš přijít o život!“

„Zřejmě ano,“ usmál se Hubert. „Ale dokud se bojíš o život, nedostaneš se vůbec nikam. Zřejmě ještě mám v podvědomí nějaký podobný strach; s tím nemůžu překročit vůbec žádnou sféru.“

„Nemůže přece existovat člověk, který by se nebál o život!“

Templáři se usmívali; Arnošt pochopil, že řekl něco hloupého.

„Občas musíš takové primitivní pocity překročit.“ řekl kdosi.

„Touha žít je pro tebe primitivní pocit?“ vzbouřil se Arnošt. „Copak ty chceš zemřít?“

„Samozřejmě nechci; je to určitě nepříjemné a mělo by to jistě špatné následky, ježto jsem zatím nesplnil své povinnosti, takže v příštím životě bych měl problémy. Ale rozhodně to není ten primitivní strach o život jako něco nenahraditelného.“

„Život pro tebe nemá cenu?“

„Po tomto životě přijde další život a pak další život; stejně jako před tímto byl jiný a před ním zase jiný. Samozřejmě, musím každý svůj život vychutnat co nejdokonaleji – ale kvůli tomu se ještě nemusím bát. Mám větší strach z poklesnutí než ze smrti.“

„Takže je to všechno pravda! Jste skutečně...“ Arnošt zaváhal.

„Šílení fanatici? Jak se to vezme; nám připadá šílený člověk, který kvůli své momentální bezcenné existenci ohrozí svoje příští možnosti. Pochop: když mám strach přijít o život, už jsem o něj stejně přišel, protože žádný nebude! Budu v postavení, kdy sám budu primitivní, pokleslý, bez vyhlídek... To tedy nechci!“

„Když zemřeš, co se s tebou stane?“

„Především: duše opustí toto tělo. Dostanu se na místo, kterému se říká Podsvětí; nebo Soud nebo Hrad Grálu a podobně. Tam sídlí bytosti s vyšším vědomím; tehdy dostanu možnost ujasnit si svoje chyby a nedostatky tím, že mi ukážou uzlové body, ve kterých jsem zklamal – nebo kde jsem se naopak zachoval dobře. Tam setrvám až do chvíle, kdy budu znovu povolán k službě; tehdy se znovu zrodím na Zemi nebo v jiném podobném světě...“

„Kdo tam s tebou bude mluvit? Bůh?“

„Zajisté je to místo, kde je Bůh přítomen; ale nemyslím, že by se zabýval detaily, na to má různé služebníky. Já sám jsem se do takové služby přihlásil, proto jsem tady. Tam ti, Vědoucí, jsou služebníci jako já, jenom o třídu vyšší...“

„Tím chceš říct, že patříš k těm, kdo znají Boží vůli?“

„Ano, částečně. Znám víc než démoni, ale míň než andělé. Znám částečně to, co dokáže poznat člověk. Na tomto místě jsem proto, abych se pokusil poznat víc.“

„Ale co když to nestihneš? Když tě zabijou dřív?“

„Musím usilovně studovat a dobře bojovat, aby mě nezabili.“

„Nebo se do boje vůbec nepouštět!“

„Tím bych prokázal, že neznám nic. To by byla duchovní smrt.“

„Uvažují takhle všichni Templáři?“

„Nevím. Vím jen tohle: když se dopustím hrubé chyby, mohlo by se mi stát, že bych nebyl vpuštěn do Hradu Grálu a nebylo mi dále dovoleno sloužit. Taková myšlenka mě děsí. Abych předešel podobné možnosti, dělám tohle všechno.“

Arnošt usoudil, že má před sebou ukázku bláznivého fanatika, jako by ho vystřihl z učebnice; navzdory tomu však to byl člověk dost mladý, usměvavý, vstřícný, žádný pochmurný šílenec. Arnošt se rozhodl zjistit, kam až se může vyptávat:

„Směl bych se tě zeptat na některé věci... ze života?“

„Prosím, když to musí být.“

„Patříš, jak se zdá, ke strážným; jsi Polák?“

„Ne, jsem Němec. Pocházím z Horní Falce. Jméno ti neřeknu, tím bych ohrozil další lidi. Říkej mi Manfred.“

„Bojoval jsi jako Němec proti Němcům?“

„Především jsem nebojoval; přišel jsem až potom, protože jsem dostal rozkaz od komthura. Kdyby se znovu bojovalo, bojoval bych, protože jsem Němec, ale také rytíř Boží. Když moje vláda nerespektuje Vůli Boží, pak proti ní musím bojovat.“

„Jak ses dostal do řádu?“

„Studoval jsem na universitě v Karlsruhe; tam mne kamarád zval na přednášky. Poznal jsem několik lidí, kteří se tím zabývali, studoval jsem víc a dosáhl jsem setkání s komthurem a zasvěcení.“

„Co děláš od té doby?“

„Sloužím.“

„Můžeš mi o tom něco říct, nebo je to tajné?“

„Některé věci říct nesmím, jiné mohu. Sloužil jsem v armádě, pak jsem byl krátký čas jako asistent na universitě. Posledních pět let jsem pracoval ve státní správě.“

„Máš rodiče, sourozence, manželku?“

„Moji rodiče jsou venkovští statkáři. Můj starší bratr spravuje rodinný statek, naši jsou už dost staří. Prostřední bratr je knězem; vídám ho málokdy. Manželku zatím nemám, ale rodina už na mne začíná naléhat, abych se oženil. Asi to budu muset udělat.“

„Vědí, čím se zabýváš?“

„Částečně. Zkusil jsem s nimi o tom mluvit, ale neprojevili pro to dostatečné pochopení, tak jsem je nechal být.“

„Nevadí ti, že nedělají službu tak, jako ty?“

„Ne, proč? Jejich život je v souladu s Vůlí Boží. Nemám důvodu na tom něco měnit. Kdyby došlo k problémům, zasáhl bych.“

„K té manželce: slyšel jsem, že se templáři nesmějí ženit!“

„Proč by nesměli? Mohou všechno; pouze si musejí být vědomi důsledků toho, co dělají. Musím si správně vybrat.“

„Mluvil jsi o nátlaku rodiny; nebudou mít snahu tě ovlivnit?“

„Mají velmi mnoho takových snah, ale daří se mi prosazovat své názory. Dva návrhy jsem odmítl, protože ty dívky nebyly k ničemu, jenom by mi uškodily. Byly bohaté, ale to nemá význam.“

„Měl jsi někdy nějakou ženu rád?“

„Ovšem; na studiích jsem prožil jednu velkou lásku a několikrát se mi líbily nějaké dívky. Nebyla to však správná volba.“

„Jaké máš představy o ženě, kterou si vezmeš?“

„Představy... zvláštní výraz! Písma říkají, že v zájmu rozvoje lidského rodu dojdou vznešení služebníci Pána někdy k názoru, že je nutné zaslepit oči některé lidské bytosti tak, aby považovala jinou lidskou bytost za kvalitativně lepší, než je objektivně. Tomu se říká láska. Rád bych to ještě někdy poznal.“

„Tvoje výrazy jsou... tedy, značně bezcitné!“

„Tak dobře, jasněji. Víš, kdo je Amor? Chlapec, který poletuje s lukem a pro zábavu střílí zlaté šípy lidem do srdce. Koho tím šípem zasáhne, ten se zamiluje do nějaké ženy. Stane se směšným svému okolí, dělá hloupost za hloupostí...“

„Ano, to znám. Chceš říct, že tomu věříš?“

„Ano. Skoro doslova.“

„To je ale představa starých Řeků a Římanů!“

„Já vím.“

„Oni dokonce tvrdili, že Amor občas z hravosti spojuje zcela nevhodné partnery! Považuješ to za možné?“

„Samozřejmě.“

„Takže se může stát, že i na tebe vyjde nevhodná žena?“

„Když bude nevhodná, doufám, že to poznám a vyhnu se jí. Vtipné to začne být ve chvíli, kdy to bude vhodná dívka, protože v tom případě se do ní skutečně zamiluji, vezmu si ji a strávím s ní větší část života. Minimálně pětadvacet let.“

„Proč tuto dobu?“

„Je definována jako doba, kterou musím věnovat výchově dítěte.“

„Když budeš mít víc dětí?“

„Pětadvacet let od narození posledního. Já chci mít hodně dětí; kolik se jich narodí, tolik budu mít. Ideální by bylo, kdyby moje žena byla zdravá, schopná mít hodně dětí a starat se o ně.“

„Dokážeš je uživit?“

„To je určitý problém. Pravděpodobně se nebudou mít luxusně ani přepychově; ale vždycky dokážu zajistit, aby měli co jíst. Jinak bych se dopustil hrubého přestupku.“

„Co když tvoje žena bude mít jiný názor?“

„Těžko definovat, jak moc jiný. Když bude její životní styl s mým v mírném rozporu, dá se to snést. Horší by bylo, kdyby se po několika letech ukázala jako nevhodná.“

„To by znamenalo co?“

„Ukázalo by se, že je to trest za moje chyby v minulosti.“

„Jak bys to řešil?“

„Trpěl bych. Nemohu to řešit, musím to vydržet.“

„Zlá žena je trest Boží?“

„Bůh netrestá. Zlé ženy nám posílá Satan Ďábel.“

„Aby narušil Boží dílo?“

„Ne, aby nás potrestal, že na tom Božím díle nepracujeme dobře. Narušit Boží dílo nedokáže nikdo; ale způsobit škodu nám lidem, na to je Satan přímo ustanoven.“

„To nechápu! Vysvětli mi, k čemu je podle tebe Satan!“

„Satan a jeho černí andělé vyhledávají osoby, které porušují Vůli Boží a trestá je za to.“

„Není tedy pravda, že by lidi záměrně provokoval?“

„Ano, to dělá také. Ale svede jen toho, kdo se nechá.“

„Myslel jsem, že Satan jedná z nenávisti k Bohu!“

„To je hloupost. Satan má svoji službu jako každý služebník Boží. Jeho služba je odstraňovat nevhodné jedince ze služby. To nemá s nenávistí co dělat. Nenávist je zaslepenost; zajisté, že Satan je zaslepený, ale ne tak, jak si myslíme my.“

„Takže nenávidí koho? Lidi?“

„Nenávidí ty, kteří jsou zaslepenější než on sám.“

„Proč nazýváš pekelné stvůry černými anděli?“

„Protože takoví jsou. Jako stvůry je vidí jenom lidé, kteří se jich bojí. Když předstoupí před Trůn Boží, jsou krásní.“

„Rád bych si ujasnil: Ty tedy věříš, že čerti existují. Kde?“

Manfred s úsměvem rozhodil rukama. „Tady všude kolem nás.“

„A andělé?“

„Také. Někdy těžko poznáš ďábla od anděla.“

„Můžeme je vidět?“

„Někdy ano. Většina lidí je ovšem neuvidí nikdy.“

„Ty jsi je viděl?“

„Ne. Já to ani nepotřebuji; stačí, že o nich vím.“

„Mění se nějak jejich počet?“

„Přibývá jich, když se chystá nějaká větší akce. Když vycítí, že budou mít práci, slétnou se ze širokého okolí.“

„Třeba po bitvě?“

„Před bitvou. Po bitvě mají plné ruce práce. Oni vědí předem, jak bitva dopadne, takže to tak nějak... organizují.“

„Slyšel jsem, že jsou lidé schopní odhadnout budoucnost. Má to něco společného s tím, co říkáš?“

„Ano. Jasnozřiví lidé se dokážou zeptat a dozvědí se, co potřebují. Pak se mohou nějak zařídit.“

„Děláš to také?“

„Ne. Mně je vcelku jedno, jak to dopadne. Jde mi jen o to, abych sám dokázal splnit, co je mým úkolem.“

„Copak nemáš žádné sny, přání, touhy...“

„Mám, samozřejmě. O některých jsem mluvil: toužím po dobré ženě a po životě v klidu a míru. Možná jej dostanu, i když nebude tak dokonalý, jak jsem právě říkal. Určitě s tím bude řada starostí, zlí lidé se budou snažit to všelijak narušit. Třeba některé moje dítě zemře nebo bude dlouho nemocné; třeba zemře moje žena, nebo zemřu já. To všechno jsou neštěstí, s nimiž je nutno počítat.“

„Jak bys je řešil?“

„Jak budu umět. Nevím, co se stane. Jen musím být připraven.“

„Myslíš, že dokážeš být připraven vždycky?“

„Ne. Kdybych měl jistotu, nebyla by to už hra.“

„Pojímáš celý život jako nějakou hru?“

„Ano. Byly stanoveny výchozí podmínky a zhruba určeno, jak se to hraje. Detaily se dozvídám obvykle v poslední chvíli; záleží na mně, jak reaguji. Až hra skončí, dozvím se výsledek.“

„Tím myslíš po smrti?“

„Ano.“

„Zvláštní představa!“

„Ty to hraješ přesně stejně; pouze neznáš pravidla.“

„Teď už znám, když jsi mi to vysvětlil.“

Manfred se shovívavě usmál.

„Mohl bych tohle všechno napsat do novin?“ ptal se Arnošt.

„Napiš si to, kam chceš. Jsi si vědom důsledku?“

„Že se mi lidé budou smát?“

„Ano.“

„To klidně risknu. Nebudu psát o sobě, ale o tobě.“

„I to je jistý druh odvahy. Dávej si pozor, bratře; začínáš konat službu. Když si nebudeš hlídat svoje jednání, mohlo by se ti stát, že by si tě Pán vyvolil!“

Teď se shovívavě usmál zas Arnošt. „To se stát nemůže. Hlavně proto, že já nevěřím ničemu z toho, co povídáš. Ani v Hrad Grálu, ani v ďábla a dokonce ani v Boha. Jsem ateista, víš?“

„To nevadí. To platí, i když tomu nevěříme.“

„To už jsem slyšel. Ale chci říct jasně: vyptávám se nikoliv proto, abych uvěřil tomu, v co věříte vy! Vyptávám se, abych to napsal do novin, třeba i s komentářem, že tomu nevěřím!“

„Odpovím ti: klidně napiš, že jsme všichni blázni a naše slova jsou diktována duševní chorobou. Klidně cokoliv popleť, zmotej nebo tendenčně zkruť. Ten správný čtenář to stejně rozluští.“

„Tak pozor! Jsem poctivý novinář a vždycky píšu pravdu! Když mi něco vysvětlíš, napíšu to přesně tak, jak jsi říkal!“

„Pokud to pochopíš. Já zase chci vysvětlit, že by se nikdo z nás nezlobil, kdybys tam zapletl nějaké nesmysly. Jsi teprve na začátku své cesty, nemůžeš být dokonalý.“

Arnošt si najednou uvědomil, že místo aby seděl a poslouchal, jak měl původně v úmyslu, se stal protagonistou diskuse; všichni kolem, Olgierd, Karl, Hubert i vojáci, napjatě naslouchali. Bylo mu to nepříjemné, byl tu přece jako pozorovatel!

Olgierd postřehl, že by se měl opět ujmout řízení diskuse; Arnošt už nediskutoval, jen poslouchal a snažil se pochopit, co se projednává. Nezvládal to. Manfred se k němu naklonil:

„Nechtěl by sis odpočinout? Nebo si třeba udělat pár poznámek pro ty svoje noviny? Bylo to na tebe trochu náročné...“

Arnošt ochotně přijal. „Jak jsi to ale poznal?“

„Vypadá to, že tě diskuse unavila...“

Zavedl ho do stanu, postaveného vedle ostatních; uložil ho tam do kožešinového spacího pytle a přinesl mu horký čaj a talíř všelijakých lahůdek. Arnošt si začal uspořádávat svoje poznámky; potom si začal srovnávat myšlenky a nakonec na chvíli usnul.

Probudil se asi za dvě hodiny s představou, že se mu zdála spousta nesmyslů; kromě jiného o něj bojovalo pár černých andělů s bílými anděli, což mu připadalo jako souboje tetřevů (ty viděl kdysi v rámci své novinářské povinnosti, reportáže o myslivcích). Uvědomil si, kde je, co tu dělá a jak je to všechno zmatené; tak se oblékl a šel zase mezi ostatní.

S údivem zjistil, že mnozí přítomní se na něj usmívají, zdraví jej kývnutím hlavy a prokazují mu všelijak svoji přízeň; což se týkalo nejen Templářů, ale i některých zajatců. V té chvíli mu došlo, co se tu děje: obrovská akce na získání mnoha těch, kdo se sem proti své vůli dostali. Došlo mu, že Templáři rozhodně nijak netouží nepřítele zničit, protože by neměli koho převychovávat. Spíš je jim opravdu líto, že zahynulo tolik nadějných lidí. Byl z toho trochu vedle sebe, neboť pochopil také to, že on sám se dostal do soukolí výchovného procesu. Zdravý rozum mu velel: prchej, dokud je čas. Když se zapleteš jen drápkem, neutečeš!

Jenže neutekl. Kdosi mu řekl, že za chvíli bude večeře, takže je zván na večerní pobožnost a přednášku. Arnošt šel. Prožil pak fantastickou extázi zpěvu, tance a obřadů, které nechápal; potom vykládal jeden starší muž něco o lékařství, čemu Arnošt nedokázal porozumět vůbec a nechápal, jak to souvisí s náboženstvím. Někdo ze sousedů mu řekl, že je Vůle Boží, aby člověk byl zdravý, takže pečovat o nemocné je povinnost.

Pak se konala večeře, stejně vynikající jako oběd; Arnoštovi to chutnalo natolik, že začal uvažovat, zda by se neměl zdržet ještě pár dní a vychutnat si to. Po večeři zůstal sedět s některými přáteli a povídal si s nimi.

Taky potkal Manfreda a poděkoval mu za půjčení stanu.

„Dnes v noci v něm můžeš spát.“ usmál se Manfred.

„Děkuji... ale kde budeš spát ty?“

„Nebudu spát. Když, lehnu si v nemocnici.“

Arnošt přikývl. Pak si povšiml, že v Manfredově blízkosti se rozpačitě usmívá Hubert a došlo mu, že se něco změnilo.

„Ano,“ souhlasil Manfred. „Měl bych ti poděkovat, pomohl jsi mi něco pochopit. Taky Hubertovi – jen tak mimochodem.“

„Vůbec nevím, o čem mluvíš!“

„Měl jsem odpočívat před noční službou, ale dal jsem ti svůj stan, musel jsem zůstat vzhůru. Hubert se na mne obrátil, měl nějaké otázky. Během času, kdy jsem mu odpovídal, jsem si uvědomil, že jsem se stal jeho duchovním učitelem. Protože si to uvědomil taky, domluvili jsme se. Bude to obtížné, ale chci z něho udělat rytíře Svatého Grálu.“

„Proboha! To jsem však určitě nezpůsobil já!“

„Přímo ne, samozřejmě. Jsi anděl poslaný od Pána, aby otevřel naše slepé oči. Hubert je v tuto chvíli můj syn nebo mladší bratr a já jsem se stal za něho odpovědným. Chápeš?“

„Nechápu vůbec! Co budete dělat?“

„Teď se mnou půjde na noční službu v nemocnici. Později ho zcela vyčleníme ze zajatců, dostane novou totožnost a odejde se mnou; nevím kam, řád nás někam pošle. Oznámím to komthurovi, ať on rozhodne. Mám právo ho přijmout, jsem rytíř...“

„Chápu. Ale co tvoje snaha dostat se do Sedmé sféry?“

„Určitě se tam jednou dostanu,“ usmál se rozpačitě Hubert. „Ale teď chápu, že musím poslouchat Vůli Boží. Ty výzkumy mohu klidně odložit; teď je zapotřebí přijmout službu. Bůh rozhodne, kdy mám přestoupit hranice Sedmé nebo jakékoliv jiné sféry. Vlastně to je podstatou všeho, co jsem dělal doposud...“

„Pořád nechápu, co konkrétně budeš dělat!“

„Ani já to nechápu. Ale to už mi vůbec nevadí. Sloužím!“

A Manfred dodal: „Přestal jsem se bát, zda dokážu vychovat své děti. Jestli to budou tak prima kluci jako Hubert, tak bych je bral v tu chvíli. Nikdy jsem neměl tak dobrýho kamaráda!“

Odcházeli; Německá říše přišla o jednoho vojáka a řád Templářů získal jednoho nového člena. Nestalo se nic víc. Ani nic míň.


Arnošt Fousek strávil noc v Manfredově stanu; vstal za svítání, dokonce se pokusil cvičit, ale rychle poznal, že akrobatické bojové umění pro něj není. Zato Ba M'Burru i Šahin to zvládali velmi dobře a moc se jim to líbilo. Potom šel na snídani a velice si na ní pochutnal.

Na rozcvičce chyběl Denis. Arnoštovi pochopitelně nechyběl, ale nemohl si nepovšimnout, že mezi mladými se o něm mluví, a to velmi lichotivě. Když se zmínil, okamžitě zareagovali:

„Jo, o tom bys měl napsat! Pojď se podívat!“

Po celé farmě byly různě rozvěšeny obrazy, velké i malé; nejvíc jich bylo soustředěno na půdě, které mladí hrdě říkali Galerie. Arnošt už si jich všiml a líbily se mu; to ještě netušil, že je maluje Denis. Ochotně a jeden přes druhého mu vysvětlovali, jak to s ním je.

Denis kreslil rád a dobře. Za normálních okolností tužkou do bloku, vše co se mu líbilo. Když se někomu z kamarádů podařilo ho ukecat, kreslil i jejich portréty, někdy velice směšné karikatury. Tužkou nebo čímkoliv jiným, podle přání dotyčného, třeba v nové parádní uniformě a se zbraní. Když se mu kresba nepovedla, klidně ji roztrhal a začal znovu. Tímhle se bavili v době před útokem, kdy se všichni celkem nudili a jakékoliv rozptýlení vítali.

Někdy se však stalo, že dostal inspiraci. Říkali, že ho políbila Múza, ale po pravdě upadl do jakéhosi transu, který ho nepřešel, dokud svou vizi nerealizoval. Vypadalo to tak, že zčista jasna začal jevit neklid, přestal komunikovat, chodil po farmě a něco hledal. Obvykle první si toho všimla Dévi, která ho bedlivě sledovala, a jakmile se to stalo, chodila s ním a starala se, aby jeho příkazy byly okamžitě realizovány.

Nejdřív hledal, na co by mohl malovat. Měl vyhraněnou představu a nebylo to pokaždé to, co by si představovali ostatní. Obvykle dřevěná deska, kterou si nechal ohoblovat a vyhladit, nebo plátno, které mu Matěj Vlček ochotně napnul na dřevěný rám. Ochotně proto, že když Denis něco chtěl, stál vedle a čekal, dokud to neudělá. Pokud se jednalo o portrét nějaké dívky, klidně jí sebral oblíbené tričko či jinou součást oděvu, pokud byla světlá či aspoň jednobarevná. Svoje požadavky sice řekl (velmi tiše a jako ze spaní), ale zásadně nevysvětloval. Nicméně když se to stalo, každý ochotně vyhověl a jen čekali, co z toho bude.

Protože nemaloval skutečnost, ale svoje vize. Měl nějakou představu, kterou ztvárnil podle své fantazie (nebo čeho). Dívky maloval jako snové bytosti, víly nebo anděly, někdy i s křídly. Kluky spíš jako bojovníky či hrdiny. Nikdy nebylo jasné, koho a podle čeho si vybere, možná to předem ani nevěděl. Když potřeboval, požádal dotyčného, aby byl s ním, ale nearanžoval ho do žádné pozice, spíš na něj jen tak koukal. Občas na ně i mluvil, ale pozor, ne vždy v jazyce, kterému rozuměli. Denis znal několik řečí, některé dobře, jiné zčásti, ale to bylo jedno, jeho poznámky stejně nebyly k věci. Jeho výroky bývaly stejně nepochopitelné jako jeho obrazy.

Lidi maloval zásadně nahé. Zastával názor, že lidské bytosti, zvláště dívky, jsou bez oblečení krásnější, a jakékoliv zakrývání je nemravnost. Rád si je v sauně prohlížel, rád se s nimi mazlil a ještě šťastnější byl, když se ony mazlily s ním. Kluky obdivoval taky, ale s těmi se pral; když měl dobrou náladu, provokoval tak dlouho, až ho prohnali a zmučili. Vřískal a bránil se, ale nedal pokoj, dokud ho to opravdu nebolelo. Sliby vynucené při mučení moc nedodržoval, ale nikdo to od něj ani nečekal. Mladí, zvláště Poláci, ho měli rádi.

Zatímco kresby byly zběžné a jednoduché, na obrazech si vyhrál s detaily. Velice realisticky a rád vymaloval různé jejich ozdoby, zvláště zbraně; ani netušili, jak dobře si je prohlédl. I když detaily těla byly přesné, lidé na jeho portrétech byli mnohem krásnější než ve skutečnosti. Někdo tvrdil, že nemaluje realitu, ale jejich vnitřní podstatu. Možná duši?

Zajímavě ztvárnil vlasy. Všem maloval dlouhé a krásné, ať měli v reálu jakékoliv. Vlály a vlnily se, často v nich byly zapletené oblíbené šperky a ozdoby. Kluci měli účes vhodný pro bojovníka, tedy bojový cop, ale také ten byl dlouhý a vznešený, hodný hrdiny. V realitě měli copánek taky, ale podstatně kratší a méně ozdobný. Na kresbách to Denis nedělal, naopak když si někdo nechal udělat nový účes, rád nakreslil jeho karikaturu. Mladí se stříhali rádi a podivně, často i násilím v rámci nějaké hry. Denis jim fandil a někdy docela zajímavě radil.

Sám měl vlasy dlouhé, až mu skoro vadily. Docela rád by se nechal ostříhat, ale chtěl, aby to bylo s patřičným rozruchem, tedy s pořádnou rvačkou. Když o tom padla zmínka, varoval pachatele, že se jim bude krutě, rafinovaně a zákeřně mstít. Někteří by to docela rádi riskli, ale než se dohodli, přišla válka a měli jiné starosti.

Při malování nejedl a pil jen vodu, kterou mu nosila Dévi. Když něco chtěl, řekl si, ale to bylo výjimečně. Když se cítil unavený, nechal se důkladně olízat. Masáž jazykem šelmy většině lidí není příjemná, při vědomí u ní obvykle vřeštěl nebo aspoň sténal, ale v transu mlčel a dělalo mu to dobře. Občas, když se mu nelíbil nějaký detail, maloval i po dívce, která před ním seděla. Běžně jí dával podržet štětce, nebo si je o ni otíral. Mladí se dohadovali, zda si to uvědomuje; někteří tvrdili, že i v transu vnímá, co se kolem něj děje, jiní to popírali. Fakt je, že ho při malování Dévi či jiná šelma bránila před každým rušivým vlivem.

Když skončil, probral se a choval se zas normálně. Někdy to vypadalo, že sám je překvapen tím, co namaloval. Nic nevysvětloval, ale rád vtipkoval a dělal si z vlastní práce legraci. Jeho obrazy byly ale tak krásné, že protesty byly minimální.

To všechno bylo před válkou. Všechny šokovalo, že čtyři chlapci a tři dívky, vymalovaní na jeho obrazech, v boji padli. Stali se anděly? Věděl to Denis předem? Nebo to ví moc, která ho ovládá? Ať to bylo jakkoliv, od přepadení farmy nic nenamaloval, ani o tom nemluvil. A po pravdě, všichni měli dost jiných starostí, takže na to ani nepřišla řeč.

Jenže v noci se najednou probudil a chtěl malovat. Denis spával přitulen k některé šelmě, obvykle Dévi; občas si vybral někoho jiného s vysvětlením, že chce nabrat jeho energii. Okamžitě to na něm poznala a začala mu pomáhat. Prolezli celou farmu (Denis občas zakopával o spící kamarády, Dévi se dokázala vyhnout), až objevil rozměrnou desku, na níž měl Bruno napjatý vysvětlující plakát, když rozdával vojenský materiál chudákům. Denis si ji odvlekl do svojí kůlny a tem po celý zbytek noci usilovně maloval. Po paměti. A všichni byli zvědaví, co to bude.

Arnošt samozřejmě počkal, taky ho to zajímalo. Ani to netrvalo dlouho, Denis se vypotácel, stěží se vlekl, opíral se o Džaína a nevnímal nic. Vypil hrnek čaje a okamžitě odešel spát. Ostatní se nahrnuli do kůlny a prohlíželi si obraz.

Byl to včerejší souboj Ba M'Burru s Yamanakim. Samozřejmě ne realistický, ale velmi stylizovaný. Jako by zosobňovali principy své rasy: Tošio Japonsko, Ba M'Burru Afriku. Obraz byl malován dvěma různými styly, Tošio jako na dřevorytu od Mistra Hokusaie, Ba M'Burru řvavě impresionistickými barvami. Diana se sice v Paříži pokoušela vysvětlit Denisovi, co je impresionismus, ukazovala mu obrazy předních mistrů van Gogha, Gauguina a jiných, ale netušila, že si to zapamatoval. Kde asi nabral znalost japonského dřevorytu? Jistě, v řádové knihovně v Granadě o tom měli knížky, možná si je prohlížel, ale dokázat to namalovat? (A olejem!?)

Stejně jako se lišili soupeři, lišilo se i pozadí za nimi. Ba M'Burru vycházel z africké buše, rozpálené sluncem a plné života; za Tošiem bylo namalované město s majestátním hradem. Denis nikdy neviděl ani Afriku ani hrad v Koyanami. Že byli oba nazí, nikoho nepřekvapovalo, ačkoliv při boji byli oblečeni. Yamanaki měl dokonale vykreslené všechno svoje nádherné tetování, Ba M'Burru všechny svoje šperky. A na kraji obrazu byl vymalován taky Šahin, který mu držel zbraně, které momentálně nepotřeboval. Tošio bohužel žádné páže neměl.

Všichni byli nadšeni. Samozřejmě Denise chválili; někdo řekl, že když konečně začal zas malovat, znamená to, že se vrací období klidu a pořádku. Jiný namítl, že někteří z vyobrazených jsou mrtví; není to nakonec zlá věštba pro každého, kdo se nechá takhle ztvárnit? Možné to bylo!

Až řekl Olgierd: „Nevšimli jste si jedné věci? Ano, někteří padli – ale všichni bez výjimky bojovali jako hrdinové a vykonali mnoho slavných činů! Ať to Denis ví nebo neví, vybral si ty nejlepší z nás; pro každého je nejvyšší čest, když je jeho vnitřní podoba vyobrazena a projevena přede všemi! Možná to Denis dělá proto, abychom viděli jejich skutečnou podstatu a mohli ji ocenit dřív, než je ztratíme!“

„Ty obrazy by měly opravdu viset v nějaké galérii.“ řekla Diana. „O tom bys měl napsat!“

Nový obraz odnesli do jídelny a zavěsili tak, aby měl možnost dokonale uschnout. Arnošt zůstal, naslouchal obdivným komentářům a přemýšlel.

Ale nebylo mu dáno váhat dlouho. Povšiml si ho Vítek Jeřábek: „Jedeme teď do města na nádraží; nechceš svézt? Jestli jo, tak se sbal a počkej u saní. Vzal sis ty nové boty a kožíšek?“

Arnošt uposlechl rychleji, než mu něco došlo. Diana se s ním vesele rozloučila a pozvala ho, ať co nejdřív přijede zas; kde je Charry, nevěděl. Pak náhle seděl v saních, dojel na dráhu a protože právě přijel vlak, nasedl a odjel. Vlastně jen tak si postěžoval Vítkovi, že nemá na cestu, Vítek se zasmál, sáhl do kapsy a dal mu padesát zlatých.

„Jenže...“ Arnošt zrudl, v životě mu nikdo nepůjčil takovou částku. „Nevím, kdy ti to budu moct vrátit...“

„Nedávám ti to proto, abys mi něco vracel. Až bude správná příležitost, vrátíš to tomu, kdo to potřebuje...“

Teprve ve vlaku mu začalo docházet, že situace je hrozná. Teď by měl něco napsat do svých novin – ale co? Že hrabě Guyrlayowe je blázen a jeho společníci šílenci a zločinci? Uvažoval, jakým článkem by udělal radost panu vrchnímu komisaři Blöckovi, panu starostovi, mocným a vlivným lidem, na kterých záleží – jenomže, pořád musel vzpomínat na tváře těch lidí z Hůrky. Určitě dostanou jeho noviny, určitě si přečtou, co napíše. Jak by se tvářili, kdyby je pomlouval?

A vůbec – jak bude od této chvíle žít? Chodit po hospodách, pít, vyhledávat náhodné známosti, vypůjčovat si od kamarádů menší částky, protože větší mu nikdo nedá, vracet se domů otrávený a vzteklý, čumět do stropu a trápit se vlastní bezvýznamností. Žil takhle celý život a nikdy si to neuvědomoval; ale teď se něco stalo a měl pocit, že by bylo lepší zemřít než žít takhle.

Domů dojel rozmrzelý a vzteklý; na starého Wernera se skoro utrhl, když se ptal, jestli má něco do čísla. Zavřel se v redakci a rozložil před sebe papír, ostrouhal si tužku, usedl do křesla, zavřel oči a začal promýšlet svůj článek. Potom se odhodlal a napsal na čistý list titulek:

 

NAVŠTÍVIL JSEM JINÝ SVĚT!

 

Tou větou jako by z něho spadla tíha. Oddechl si a rychlými, nervózními tahy počal popisovat celé svoje dobrodružství.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:28