Bez COOKIEs je omezený přístup!

Velká společnost

Zpět Obsah Dále

Dne 3. února v dopoledních hodinách dorazil na Hůrku pán středního věku v kožichu a elegantním černém obleku, rozvalený v saních velmi dokonalé práce, tažených čtyřspřežím. Působil dojmem mazaného obchodního cestujícího, ale hovořil velmi špatnou němčinou s francouzským přízvukem a když Charry, který ho uvítal, přešel na francouzštinu, přijal to s povděkem. Postěžoval si, že ho stráž v bráně prohledala a vzala mu revolver, který nosil v kapse převlečníku; když ale Charry zavolal Poláka, který to provedl, pán zdvořile požádal, aby si ten statečný chlapec zbraň ponechal jako dárek od něho.

Představil se jako Armand Lesquiére, tajemník francouzského velvyslanectví; prohlásil, že čirou náhodou cestuje v blízkosti našeho statku a využívá té šťastné příležitosti, aby se poklonil paní hraběnce a předal jí dary, které si pan velvyslanec a paní velvyslancová dovolují zaslat panu hraběti a paní hraběnce. Namluvil toho víc, ale z ostatního zřejmě nikdo nemohl být chytrý a méně chápaví lidé, například Yamanaki, jen usoudili, že si přeje být pozván k obědu (taky byl).

Charry zdvořile poděkoval a protože Diana už tu byla, nařídil, aby pod jejím osobním dohledem vynesli dary ze saní a předali je; což se provedlo v salónu za naší účasti. Napřed otevřel Charry dlouhé pouzdro z rudého safiánu: v něm ležela krásná kulovnice se zásobníkem na šestnáct ran, vyrobená v Lyonu a vykládaná na pažbě stříbrem a slonovinou. Pan tajemník ji označil za loveckou pušku, ale překvapující fakt, že je opakovací, umožňoval její použití jako zbraně vojenské. Charrymu se líbila a moc pěkně poděkoval.

Diana dostala nejdřív přepychově vypravenou publikaci s mnoha vyobrazeními, která pojednávala o posledních výzkumech antických lokalit, včetně nalezišť, na kterých kdysi byla. To pojednání sepsal nějaký známý jejího otce, který ji samozřejmě znal jako „takhle malou holčičku“, dokonce se tam o objevech profesora Garricheta pochvalně zmínil. Dále dostala toaletní soupravu s křišťálovým flakónkem drahé francouzské voňavky. Toaletní potřeby byly rovněž přepychové: držadla hřebenů a kartáčů z ebenového dřeva, rám zrcadla z polodrahokamů. Třetím dárkem byl stříbrný náhrdelník ze samých drobných lilií, na němž byl zavěšen emailový medailónek s drobnohledným pohledem na město Amiens, které bylo jejím rodištěm.

K darům byl přiložen dopis, psaný francouzsky ženskou rukou:

 

Moje drahá přítelkyně! Až k slzám nás, mne i mého chotě, dojímá, že jste zatvrdila své srdce takovou nepřístupností, že s nelibostí vzpomínáte na svoji drahou vlast, v níž jste se zrodila a prožila tam kouzelné dny svého dětství. Mrzí nás velice, že jste si doposud nenalezla chviličku času, abyste se svým manželem navštívila náš skromný příbytek a poskytla nám tak roztomilou příležitost k setkání s drahou krajankou i potěšení z trochy příjemné konverzace v rodném jazyce.

Proto prosím, drahá hraběnko, já i můj choť, abyste při příští své návštěvě v hlavním městě nemíjela náš dům bez povšimnutí, neboť budete v něm vždycky vítána. Ba dovoluji si vás vystříhat, že nevyhovíte-li této skromné prosbě, způsobíte nám velký zármutek a bolest.

 S mnoha srdečnými pozdravy Yvetta de Graccy

 choť francouzského velvyslance.

 

Diana na to přímo zírala. Taky nebylo divu; nikdo doposud neměl tušení, že by si paní de Graccy přála spatřit Dianu či Charryho ve svém domě (totiž na velvyslanectví). Jenomže pan tajemník se úlisně usmíval a pronášel květnaté a nic neříkající fráze. Diana ho podrobila opatrnému výslechu, co je vlastně příčinou takové laskavosti; ale ten muž nebyl nadarmo léta diplomatem. Obšírně odpověděl na každou otázku a kdyby každé jeho slovo mělo cenu krejcaru, byl by dávno milionářem; ale konkrétního neřekl nic, zdvořile se rozloučil a pokračoval v cestě, aby byl do večera někde, kde má být.

„Je to jasné,“ prohlásil Charry, prohlížeje si svoji ručnici. „Francouzi si vzpomněli, že jsi jejich krajanka a rozhodli se navázat s tebou diplomatické styky.“

„To bych se moc divila, kdyby po mně toužili! Naposledy jsme se, pokud vím, rozešli ve zlém! Nepochybuj o tom, že po nás něco budou chtít; jenom nevím, co by to mohlo být!“

„Zdá se, že na ně zapůsobilo naše vítězství nad Němci. Ale co je na tom tak těší, to nechápu! Poslali nám věci, které pro nás mají dost velký význam; dary pro tebe jsou přímo sugestivní, musí dobře vědět, oč se zajímáme. Lovecká puška, kterou dali mně, je výtečná a má větší dostřel než naše opakovačky z Ameriky. A kniha a obrázek Amiensu, to je přímo výzva ke vzpomínkám na mládí. Toaletní soupravu ty sice moc nepoužíváš, ale třeba ti chtěli naznačit, že bys o sebe měla víc dbát...“

„Překvapuje mě zmínka, až přijedeme do hlavního města! Přece jsme tam byli jen dvakrát, pokaždé kvůli nákupům nebo jiné nezbytnosti. Teď se tam taky nechystáme...“

„Kdo ví! V každém případě se připrav, že budeš muset dáreček oplatit, až se tam dostaneme...“

„Ach... dám jí nějaké šperky. Máme jich přece spoustu, co jsem neuváženě nakoupila; ještě si rozmyslím, které...“

Tím bylo jednání o té věci ukončeno a Charry vyrazil za stáj, aby vyzkoušel svoji novou pušku.


Dne 5. února dorazil na zpěněném koni poddůstojník ve vládní vojenské uniformě; když od něho stráž chtěla osobní zbraně, začal se s nimi hádat, což přivolalo Charryho. Poddůstojník se hlásil jako kurýr z hlavního štábu a předal mu velikou zapečetěnou obálku. Byl poslán do kuchyně k nakrmení a odpočinku. Obálka obsahovala tuhý list papíru se státním znakem a hlavičkou předsedy parlamentu; rovněž pečeť nesla státní znak. Na listu bylo napsáno ozdobným písmem:

 

Vážený a milý pane hrabě de Guyrlayowe!

My, parlament a vláda této země, dovolujeme si požádat Vás, abyste se dne 8. února t.r. dostavil jako čestný host do zasedání parlamentu a přijal naše poděkování za hrdinské činy, které jste vykonal a jimiž jste se nesmazatelně zapsal do srdcí i mysli všech věrných vlastenců. Dovolujeme si připomenout, že lid hlavního města i celé země je dokonale informován o vašich úspěších při statečné obraně své otcovské půdy a usiluje o to, aby vám byla přičítána čest, jaká vám právem náleží. Z tohoto důvodu usnesl se parlament vyznamenat vás válečným křížem I. stupně za statečnost s meči a brilianty.

Prosíme Vás proto, abyste se řečeného dne dostavil do budovy parlamentu i se svými důstojníky, neboť vláda i parlament naší vlasti si přejí stisknout Vaši neohroženou ruku.

 Předseda parlamentu: podpis nečitelný.

 

„Ježkovy voči!“ řekla Diana a sedla si. „To mě zrejte, důkladně pohnojte a vosaďte kytičkama!“

„Musím přiznat, že i já mám podobný pocit,“ soudil Charry. „To jsem tedy nečekal... musíme se poptat toho vojáka, co a jak! Ať ho přivedou sem, vyslechnu ho...“

„Jo, tak se toho od něj nejvíc dozvíš. Hele, mě ještě neviděl, a když, tak jen ve dveřích. Počkej tady nebo poslouchej dírou; já za ním zajdu a pokecám si s ním...“

Diana byla vmžiku ve svém pokoji, shodila se sebe domácí šaty a vzala si kartounovou sukni, živůtek od kroje a zástěru, takže s čepcem na hlavě vypadala jako služebná. Vpadla do kuchyně a řekla Grétě, která se tam točila kolem vojáka:

„Gréto, máš jít okamžitě k milostpaní!“

„Co že mám?“ vykulila Gréta oči.

„Paní hraběnka povídala: Káčo, sežeň Grétu a ať jde okamžitě sem! Tak jdi, já tady zůstanu za tebe...“

Gréta samozřejmě věděla o Dianině žertu s Arnem, tak pochopila a odešla, aby poslouchala za dveřmi. Diana zvedla poklice z hrnců na plotně, mlsně začenichala a pak se obrátila k vojáčkovi, který se cpal uzeným, zapíjel to vínem a pokukoval po ní dost chtivým pohledem.

„A hele, fešáku!“ zahlaholila. „Copa' tady děláme?“

Voják si uhladil kníry a nafoukl se jako krocan. „To já nesmím každýmu povídat jen tak! Víš, co je to vojenský tajemství?“

„Ále di!“ Diana mu pohladila ruku. „Šak se to stejně dozvím od milostpaní! Jsou v hochcimře a čtou tam nějaký psaní...“

„No – to jsem právě přines! Vod samotnýho předsedy parlamentu, abys věděla! Víš vůbec, co to je?“

„Vím, šak nejsu blbá! To je velikej pán, co poroučí tam... no, někde sedí v hlavním městě. A má dlouhý fousy!“

„Tak vidíš! Já tam právě sloužím, v parlamentě!“

„Téda! A copa' píšou takový velký páni našemu pánovi?“

Voják do sebe hodil skleničku a seznal, že Gréta jako obvykle šetřila a víno už došlo. Diana napravila chybu a postavila na stůl celý džbán; poddůstojník si znovu nalil a řekl:

„Tak abys věděla, váš pán dostane metál!“

„Jéžišmarjá! To takovejhle?“ přejela mu po klopě, kde se nacházela trochu ušmudlaná stužka.

„No, takovej podobnej, jen krapet větší. Za hrdinství, víš? Vašeho pána budou vyznamenávat; jako kdysi mě! Já byl hrdina, tak mě za to vzali k parlamentní stráži... chápeš?“ Chvíli se chlubil svými slavnými činy; Diana počkala, až se zas napije, potom mu skočila do řeči:

„A co že si na našeho pána tak najednou vzpomněli?“

„Ale – dyť vo něm mluví celý město už pomalu tejden! To dělají ty noviny, co vo něm furt píšou a moc ho chválej. Napřed vyšel jeden článek od takovýho nějakýho pisálka; lidi se moc divili, ježto předtím ten chlap psal něco úplně vopačnýho. A ejhle! Najednou ho chválí do nebes! Však se koukni, já tu mám noviny, co vyšly včera. Jestli umíš číst, tak si to přečti...“

Vytáhl z kapsy složený list, napitý vodou ze sněhu, který se venku hustě sypal. Diana ho rozložila; byla to Naše pravda a byl tam článek pod titulkem:

 

VEZME SI NAŠE VLÁDA PŘÍKLAD Z HRDINY Z HŮRKY?

 

Článek byl psán značně ostře z pozice ochránce lidu; chválil Charryho, kritizoval vládu a navrhoval různá zlepšení situace, končil pak plamenným uzávěrem:

„Hrabě Guyrlayowe, zbožný, statečný a čestný muž, který měl už dávno zasedat na nejvyšších místech našeho státu, opevňuje svůj statek a připravuje se na utkání s přesilou nepřátel, zatímco naši stateční generálové se třesou doma u kamen o svoje majetky a tučné prebendy. Pečuje o chudý lid, rozdává šaty i obuv a tak pomáhá nejchudším z nejchudších, zatímco vláda přemýšlí jen o tom, jak by ty chudáky na daních odřela úplně a nejraději je vysvlékla do naha. A myslíte, že parlament na to nečinně kouká? Ne, parlament na to přímo čumí! Čumí na události posledních dní jako tele na nová vrata – jsme zvědavi, zda zabedněným palicím, které si tam přičinlivě vyseděly teplá místečka, napadne poučit se z příkladu, který jim předložil ten nejlepší syn tohoto národa, hrabě Charry de Guyrlayowe...“

„Jejda, takhle krásně vo našom pánovi eště nikdo nepsal!“ řekla Diana procítěně. „Můžu si to nechat?“

„Ale jo, klidně, já si najdu něco jinýho. Na základě takovejch hlasů začali lidi nadávat a srocovat se. Tak se parlamentní schůze usnesla pozvat vašeho pána a dát mu to vyznamenání...“

„No já čubrním! Ty seš takovej chytrej...“ lísala se Diana.

„To víš, my z města jsme něco jinýho než tyhle balíci! Chlap jako já je přímo u centra světový politiky, holčičko! Dovedeš si to vůbec představit?“

Diana si to představit nedovedla, takže zahrnula vojáka ještě několika lichotkami a odporoučela se, zatímco Gréta šla dovařit jídlo a na vojákovy řeči odpovídala nervózním bručením. Diana sdělila výsledek pátrání Charrymu; ten se nad tím zamyslel a pak si stejně dal vojáka zavolat. Nedozvěděl se ale nic; poddůstojník před ním stál vypjatý jako struna, oslovoval ho Vaše Milosti a odpovídal na všechno pouze „Ano!“ nebo „Ne!“ a když musel přece jen něco říct, řekl: „Podle rozkazu Vaší Milosti!“ Charry uznal, že vyptávání nikam nevede a propustil ho s mírným spropitným, za což voják poděkoval.

Baarfelt, kterému to vzápětí oznámili, pokýval hlavou.

„Čekal jsem to. Zřejmě se budou snažit získat tě do svých služeb. Přijmeš nějaké místo v hlavním městě u štábu?“

„Nevím. Pokud to bude potřebovat vlast, tak možná ano...“

„Vlast to potřebovat nebude, tím si buď jist. Ale generálové a vláda potřebuje možná člověka, který by bránil zemi proti záměrům německého císaře. Chceš to vzít?“

„Tomáši, narodil jsem se tady, je to má země a mám rád zemi i lidi, kteří tady žijí. Přijmu, bude-li to třeba. Musím splnit svoji povinnost vůči vlasti...“

„A Armin?“

„Promluvím se svými šelmami. Oni rozhodnou...“

„To je správné. Ale do města jeď; já zůstanu tady, budu hlídat, než se vrátíš. Ostatně soudím, že nezaútočí; podle Dunbarových zpráv je náš odpor a Eýnarrova trestná výprava na nějaký čas vystrašily a zastavily. Klidně jeď...“

Charry mu poděkoval a požádal, aby se zúčastnil státní rady. V jídelně se sešel s Dianou, Yamanakim, Tomášem, Vítkem, Wagierou a Anczewskim; taky tu byly všechny šelmy. Charry stručně oznámil, jaký dostal dopis – pak řekl:

„Dle názoru Tomáše Baarfelta znamená takový dopis, pozvání a vyznamenání zastřenou žádost, abych se ujal nějaké funkce ve státě. Není vyloučeno, že mne pověří důstojnickou hodností a já budu muset jako velitel nějakého vojenského uskupení bránit zemi proti Německu, které se připravuje nás uchvátit. V jiném případě dostanu funkci ve vládních orgánech. Chci vědět, jak se k tomu postaví zástupci mého národa!“

Chvíli jsme mlčeli, abychom zachovali důstojnost zasedání. Pak promluvil jako první Ao Harrap:

„Slušelo by se, abys byl jmenován generálem a velitelem armády této země! V tom případě můžeš počítat s tím, že budeme bojovat po tvém boku, kam nás postavíš, jako jsme činili vždycky. Jsme tady, abychom plnili tvoje rozkazy!“

„To vím – ale tato záležitost se netýká Arminu...“

„Armáda Arminu už jednou opustila svoje pozice a utekla před armádou lidí. V Japonsku v knížectví Koyanami; a byli jsme za to veřejně kritizováni. Tentokrát zvítězíme, nebo padneme!“

Charry se obrátil na rysa, který sledoval zasedání poněkud nechápavě: „Azgarre, ty znáš možná lidi jinak než moje šelmy! Co ty soudíš o tom, abychom bojovali za Armin proti Německu?“

„Cokoliv učiníš, učiníš dobře, Vládče!“ řekl rys Azgarr.

„Hm. A ty, Rigo – co ty soudíš?“

Vlk zapískal nosem a vyskočil na stůl, aby dodal své řeči větší váhu. Hovořil a mával si do taktu přední prackou:

„Hned po této poradě odejdu z Hůrky a vydám se do Německa! Tam žijí naši bratři vlci; domluvím se s nimi, že neodkladně předají zprávu dál do Polska. V Polsce jsou smečky blízko sebe; smluvil jsem s nimi, že budou předávat zprávy dál až k Wartovi, králi všech vlků. Až Wart uslyší radostnou zvěst, že válka s Němci začala, zazpívá oslavnou píseň měsíční noci a vyrazí se svými smečkami k nám! Wart se pomstí za svoje syny a dcery a jejich děti; bude dávit jejich ovce a krávy a když potká člověka se zbraní, zadáví i jeho! To je Wartovo slovo; a on to učiní! Tak rozhodli vlci!“ promluvil a seskočil zase dolů.

„Myslím, že bratr Rigo vyjádřil mínění nás všech,“ řekl Ao Harrap. „Jestliže Armini ustoupí, budou už muset ustupovat vždycky a ve všem. Musíme lidem vysvětlit, že máme právo od nich vyžadovat úctu a zdvořilost!“

Charry vstal a pohlédl po řadě do očí každému z nás. „Rozhodli jste, bratři; a já se ztotožňuji s vaším názorem. Učiním tak, jak mi bude velet čest, svědomí a zodpovědnost k národu...“


Vyrazili jsme sedmého února ráno a cestovali celý den, než jsme se dostali k městu. Noc jsme strávili na statku jednoho sedláka, který nás v létě navštívil na Hůrce a byl naším přítelem; ráno jsme pak slavnostně vjeli do města.

Avšak už šestého se vypravil Bruno von Weranski; Diana mu na to půjčila svůj motocykl, takže tam byl daleko rychleji a měl tedy celý den a především dva večery na zorganizování dostatečného rozruchu. Dokázal, že je zejména nadšený šiřitel zmatků a roznesl o nás po městě takové legendy, že prostý lid už předem očekával zázraky. Co se týče důvěřivosti, jsou lidé ochotnější věřit každé hlouposti než kterákoliv kočka; taky bez problémů získal spoustu kamarádů, kteří mu s organizací nadšeně pomáhali.

Náš vjezd byl o to slavnostnější, že přes noc napadl sníh a teď svítilo slunce, takže se oslnivě třpytil. Lidé zaplnili ulice; když jsme projížděli, sbíhali se a zírali na náš oddíl.

Charry jel v čele v tygřím kožichu, přehozeném přes bílou námořnickou uniformu; na krku měl komthurský kříž s rubíny, na hlavě červený turban s velikým smaragdem a pavím pérem. Namísto šavle měl svůj křižácký meč, ale žádné jiné zbraně. Po stranách, o půl kroku za ním, jsem jel já a Ao Harrap. Za námi jela Diana na bělouši Windovi, v bílém kožíšku, bílých kalhotách a vysokých bílých botkách s pestrým lemováním nahoře. Všechny kožešiny byly z ledních medvědů, dar rodu Wulffssonnů. Samozřejmě byla vyzbrojena katanou, malajským krisem a vrhacími dýkami; nenosila čapku, zato si vlasy umyla hennou, aby zářily hodně do ruda. Za ní jeli Tannarrwaghirr a lev Džaín. Následovali je Denis, vystrojený jako nějaký pestrobarevný papoušek, René v červeném kabátku a Šahin, snad ještě pestřejší než Denis; bílí kluci měli kordy, Šahin křivou šavličku. Tošio Yamanaki měl japonské kimono, Vítek Jeřábek řádovou uniformu černé barvy, avšak rudé nárameníky komthura. Taky byl s námi Zdravko ve svém tureckém kroji, rys Azgarr a černá leopardice Dévi ve své přirozené kožešině.

Následoval korouhevník s Charryho standartou, rudou vlajkou Arminu s tygrem a osmihrotým křížem; za nimi vedl Lukáš Anczewski dvacítku dobře vyzbrojených a vystrojených jezdců, vybraných ze svých Poláků. Bylo tu také pět dívek, pokud možno nejkrásnějších ze všech; měly sloužit Dianě jako komorné, ale vzhledem k povaze své paní si mohly být jisty, že to bude spíš rekreace.

Ulicemi jsme projížděli dostatečně zvolna, aby si nás všichni lidé mohli prohlédnout; na jednom náměstí nás čekal Bruno von Weranski a spolu s ním jeho přítel, kterého získal během včerejší noci, velitel místní studentské gardy. Bylo to tak, že Bruno byl pozván do studentského kasina, kde postupně vlivem vína vyprávěl čím dál hrdinštější příběhy; následkem toho místní studenti došli k názoru, že by také chtěli vykonat nějaké hrdinské činy. I bylo rozhodnuto, že vyčkají našeho příjezdu ve slavnostních uniformách a se zbraněmi (šavličkami, užívanými pouze k soubojům), zařadí se k nám jako čestná stráž a budou nás doprovázet vpředu a vzadu. Také objednali kapelu; ta nastoupila do čela, pochodovala před námi a vyhrávala břeskné pochody.

V této formaci jsme dorazili před parlament; u budovy byl mocný sběh lidu, parlamentní stráž ve slavnostních mundúrech hlídala u vchodu a bránila lidu v přístupu do blízkosti budovy, nejspíš zbytečně. Zastavili jsme před hlavním vchodem; Lukáš vydával rozkazy, pak podával hlášení Charrymu, potom Bruno představoval velitele místní gardy. Zněly povely, tiskly se ruce, pronášely zdravice. Konečně všichni sesedli s koní, uvázali je u zábradlí a Poláci se postavili k hlídkám před vchodem jako zdvojená stráž. Studentské gardy se strategicky rozmístily po náměstí, zatímco kapela vyhrávala a davy jásaly.

Uvítal nás nějaký plukovník, dost překvapený naším vzhledem a sestavou gardy; očekávali Charryho, nikoliv celou armádu. Když už se stalo, museli předstírat, že s tím souhlasí; nikdo by se neodvážil vyvolat jakýkoliv incident. Naši důstojníci odložili svoje kožešinové pláště v šatně; pak všichni kráčeli po měkkých kobercích do jednacího sálu, kde jsme byli očekáváni. Důstojník zastavil u dveří a jak jsme jeden po druhém vcházeli, vyvolával jména a tituly, které mu Vítek napovídal. Když vstoupil Charry, vznikl obdiv a šum; a když se objevila Diana, mnoha mužům uklouzly citoslovce obdivu.

Charry kráčel až k předsednickému pódiu, kde se teprve zastavil a sklonil hlavu před starobylými lavicemi.

„Dostavil jsem se na vaše pozvání!“ řekl stručně.

Předseda parlamentu byl ctihodný pán, velmi starý a sešlý, ale přitom mazaný jako liška. Povstal, přivítal nás všechny dlouhým bezobsažným projevem a potom vyzval panstvo, aby usedlo do přistavené lavice – což se stalo. Nám nepřistavili nic, tak jsme si sedli na zem okolo našich lidí.

Pan předseda potom udělil slovo jednomu z pánů poslanců; pokud se nám projev předsedy zdál dlouhý a zbytečný, pak projev poslance byl ještě delší a ještě zbytečnější; aby tomu ještě dali korunu, pozvali na řečnickou tribunu dalšího pána, který si přinesl tlusté desky papírů; skutečně je taky všechny přečetl. Páni poslanci při četbě klímali nebo se tiše bavili, Charry seděl nehybně a vážně a Diana proklínala svou zvědavost, že sem vůbec lezla. René le Mogniére se pokusil přimět Denise, aby si hodili pod lavicí partičku karet; Šahin s ním vřele souhlasil, protože ačkoliv se doposud nenaučil německy, počítání mu šlo a karty obzvlášť. Denis odmítl, ale oči mu blýskaly všelijak.

Po projevu třetího pána povstal zase pan předseda a mluvil; ale proti tomu předcházejícímu utrpení dost krátce. Potom pokynul; ze dveří v koutě sálu vystoupil důstojník s rudou poduškou, za ním dva vojáci s tasenými šavlemi, zavřeštěly fanfáry a všichni vstali. Jen jeden ctihodný poslanec usnul tak tvrdě, že ho sousedé museli budit a když se jim to povedlo, rozhlížel se přitrouble kolem sebe a vůbec nechápal, kde se nachází.

Důstojník s poduškou došel k předsednickému stolku a předseda vyzval Charryho, aby předstoupil. Charry tak učinil a předseda mu připjal na levou stranu prsou železný kříž s blyštícími se brilianty. Poté jej objal a políbil.

Opět byly troubeny fanfáry a poslanci volali: „Sláva!“„Vivat!“, tleskali a někteří i dupali nohama. Když potom vše utichlo, požádal předseda Charryho o, jak řekl, „několik slov.“ Charry přikývl, vystoupil na řečniště a rozhlédl se po sále.

„Drazí pánové, občané a vlastenci!

Především Vás žádám o odpuštění. Nebyl jsem připraven na to, že budu muset přednášet projevy, proto jsem si nepřipravil řeč tak dlouhou a precizně vypracovanou, jako moji ctění předřečníci. Neboť jest psáno v Písmu: Řeč vaše budiž ano – ano, ne – ne. Proto pravím podle Písma:

Ano – bojoval jsem za práva svá a práva své vlasti. Zvítězil jsem nad lidmi, kteří mne přepadli, ať už to byli nepřátelští vojáci či jenom bandité, převlečení za vojáky.

Ne – nikdy se nevzdám své půdy, svého domu, své vlasti, plodů své práce, které jsem těmato rukama dobyl. I kdybych odešel do jiné země, kterou jsem si zvolil za své sídlo (což se stane), budu stále synem této země a nedám jí ublížit, ať už na ni sáhne svýma špinavýma rukama kdokoliv!

Ano – jako občan a vlastenec budu hájit tuto zemi kdykoliv, za jakýchkoliv okolností, se zbraní v ruce, na místě, kde stojím či kam budu postaven svými spoluobčany. Dáváte mi toto vyznamenání na znamení své úcty a lásky – a já jsem povinen splatit tu úctu a lásku, jak mi káže čest a svědomí.

Ne – nemám v úmyslu ohrožovat jiné, ať jednotlivce nebo státy. Miluji mír a nenávidím válku; můj meč nikdy nebyl připraven útočit a krást, co mi nepatří. Nikdy jsem nevedl a nepovedu svoje vojáky do války dobyvačné, nechci ani píď cizí půdy, ani haléř cizího majetku. Ale svoje si ochráním; a taky ochráním, co patří mé zemi!

V závěru chci říci všem: padla tady slova, abych pomáhal hájit svoji vlast jako jeden z jejích vojáků. Tedy: jsem zde a jsem připraven. Rovněž tak moji lidé, ať už ti, kteří jsou zde se mnou nebo jiní, kteří rovněž přijdou na pomoc, když je zavolám. Ctihodní pánové, je-li vlast skutečně v nebezpečí, pak si vezměte moje ruce, moji hlavu i moje srdce.

To je všechno, co jsem vám chtěl říct!“

Za hrobového ticha sestoupil Charry s tribuny a usedl zase na svoje místo. Poslanci zírali jeden na druhého jako zkamenělí; starobylé zdi posvátné sněmovny už dlouho nezažily projev tak rozhodný a nekompromisní, tak jasně vyjádřené stanovisko. Kdoví, kolik jich ještě bylo připraveno žvanit a žvanit o ničem, kdoví, jak dlouho mělo trvat toto zasedání; ale nyní jim bylo trapné se pouštět do zbytečných projevů. Pan předseda řekl:

„Vážení pánové, snad vyjádřím mínění nás všech, když ze srdce poděkuji hraběti de Guyrlayowe za jeho procítěný a vřelý projev. Pokud se týče návrhů, které nám učinil, přijímám je s nadšením, zvláště od tak skvělého muže, jakým ráčí být pan hrabě. Parlament se poradí o jeho nabídce, pečlivě ji rozváží a rozhodne, na kterém místě by byl pan hrabě a jeho vojáci nejužitečnější své vlasti. Prozatím děkujeme panu hraběti za jeho vznešenou návštěvu a pokorně prosíme, aby přijal naše pohostinství a zůstal několik dní v hlavním městě; je pro něho zajištěno patřičné apartmá v hotelu Imperiál na účet státu...“

Charry poděkoval, obrátil se a opustil zasedání – my s ním. Lid venku uvítal Charryho i nás vášnivým řevem; lidé klesali na kolena a vztahovali k němu ruce, matky jej ukazovaly dětem. „Ať žije náš hrdina!“ volal dav a ještě: „Ochránče náš, braň naše životy i statky!“ a ještě jiné podobné výkřiky se ozývaly. Před hotelem Imperiál, kde jsme měli bydlet, stálo v pozoru dvanáct četníků, k poctě zbraň, v čele s důstojníkem s tasenou šavlí. Zato v hotelu byla zajištěna jenom čtyři apartmá; to pro nás nemohlo stačit ani při nejvyšší skromnosti.

„Nedostali jsme příkazy, prosím...“ kroutil hlavou ředitel.

Ani Tošio Yamanaki se netvářil nijak nadšeně; upozornil, že se hotel nedá nijak bránit ani proti přímému útoku, ani proti pokusu přepadnout nás během noci. Kdyby se do hotelu vplížila například četa nindžů, dalo by se jim obtížně zabránit...

„Proboha, kde by se tady vzala tlupa nindžů?“ ptala se Diana.

Tošio se rozhlédl po okolí se značným despektem. „Skutečně... tady se to čekat nedá!“

„Jenže stejně, co budeme dělat?“ uvažoval nahlas Charry.

„Snad by bylo možné...“ osmělil se policejní důstojník. „Kdyby třeba Vaše Milost poslala přebytečné lidi domů...“

„Když jsem je přivedl sem, znamená to, že je potřebuju!“ řekl Charry takovým tónem, že policista se neodvážil protestovat.

„Nedá se nic dělat,“ řekla Diana. „Bruno!“

„Jsem zde, má paní!“ srazil student podpatky.

„Promluv s těmi svými kamarády a zkus nám něco poradit!“

Velitelé studentů srazili hlavy dohromady. Potom jeden z nich přistoupil a Bruno ho postrkoval a pobízel.

„Jsem Gustav Halbvogel, Vaše Milosti,“ představil se rozpačitě mladík. „Studuji medicínu... možná bych mohl zajistit... jenomže, to není budova odpovídající Vaší vznešenosti...“

„Konkrétně – co to je?“

„Stará universitní kolej. Teď právě v ní bydlí někteří chudší studenti, kteří nemají... moc prostředků. Universita ji měla dát opravit, ale na to nejsou peníze... taky se navrhovalo ten dům zbourat, ale ani na to nejsou peníze... Tedy, je to tam dost zanedbané, ale... možná by se dalo...“

„Vejdeme se tam všichni?“

„Jistě; kluky, co tam bydlí na černo, můžeme vyhodit. Domluvil bych se se zástupcem rektora, je to můj příbuzný... Ovšem, byly by nějaké starosti s vytápěním. Je tam ústřední kotelna, ale není žádné uhlí, takže si každý topí tak všelijak...“

„To vyřešíme. Dá se tam vařit?“

„Jistě, je tam kuchyně, velká posluchárna, laboratoře...“

Charry se usmál. „Ano, to mi bude vyhovovat. Můžeš tedy zajít za tím rektorem a domluvit se? Nastěhovali bychom se hned...“

Student přikývl, předal velení svému zástupci a spěchal pryč; my jsme zatím vyrazili tím směrem. Universita byla malý kousek za městem v zasněženém parku, ale nebylo odtud daleko do centra, takže to vyhovovalo po všech stránkách. Studenti nás tam vedli; další jejich kolegové už předem jásali. Na nádvoří nás uvítal starší profesor, jehož jsme kupodivu znali, byl nás navštívit na Hůrce; zajímal se, zda bychom v případě svého pobytu byli ochotni udělat studentům nějaké přednášky z oborů filozofie, geografie, medicíny či teologie; Diana ho ujistila, že je ochotna přednášet na jakékoliv téma, jen když jí bude dána možnost.

Stará kolej nevypadala zvlášť parádně, spíš byla sešlá, omítka opadala a vše vypadalo zanedbaně. Obyvatelé, chudí studenti, se netvářili nadšeně, když jim Gustav oznámil, že si mají sebrat svoje věci a vypadnout; profesor nakrčil nos a mezi řečí se zmínil, že o žádných studentech v této koleji neví a ani vědět nehodlá; je jejich soukromá věc, že tam jsou a neplatí nájemné.

„Proč by vlastně měli odcházet?“ ptala se Diana. „Není jich tak moc a docela dobře můžou zůstat!“

„Ale... jistě by vás rušili a obtěžovali...“

„Tady bude takový zmatek, že pár lidí navíc překážet nebude!“ ujistila ho zvesela. „Najedí se s námi a zajistíme jim taky teplo, protože my si budeme topit v kotelně!“

Takže jsme se hned začali zařizovat; Tannarr vpadl do kotelny a začal tam chytat myši, Dévi vyrazila na půdu se stejným úmyslem a Džaín ulehl v kuchyni a nehodlal se hnout, leda že by dostal něco k jídlu. Po koleji se rozběhli polští ozbrojenci, zjišťovali, co je kde obsazené a kam by se mohli nastěhovat oni. Zjistilo se, že skoro celé levé křídlo je volné; v pravém žili studenti, střední část zabíraly posluchárny, laboratoře a pracovny. V zadním traktu bylo dost místa pro koně; taky tam objevili přístavek, ve kterém byl sice zanedbaný, ale docela funkční bazén.

„To snad není možné!“ řekla Diana užasle.

„Ale ano,“ vysvětloval jí Gustav. „Před lety tady zkoušeli vodní léčbu podle profesora Kneippa; bohužel potom ji zastavili, výsledky nebyly tak docela...“

„Bazén vyčistit a napustit,“ požádala zvesela. „Máme ve zvyku se často koupat; je to zdravé a tělu prospěšné...“

Denis obdivoval sochu nad hlavním vchodem, krásného mladíka s pochodní pozvednutou k obloze.

„To je Apollón, řecký bůh Poznání,“ vysvětloval Gustav. „Když se kolej stavěla, doufalo se, že se tu bude dařit vzdělanosti!“

„To se spolehni! Ale teď bych docela ráda viděla, kdyby se to tu začalo urychleně čistit. Třeba taky nějaké slamníky nebo aspoň rohože na spaní... nejsme sice moc nároční, ale...“

Gustav vydal příslušné rozkazy. Kromě jiného se dostavily dívky z ženské koleje v čele s profesorkou, stoupenkyní ženského hnutí a absolutní emancipace; zatímco se začala hádat s Dianou, její svěřenkyně komandovaly kluky a dohlížely, aby se neflákali a uklízeli. Nejvíc se vyděsili černí nocležníci; bylo jim nařízeno, aby ve svých kutloších udělali pořádek a sami se rovněž čistě umyli, což pro ně bylo skoro tak nepříjemné, jako kdyby je vyhnali na mráz.

Profesorka se jmenovala Odilie Raubvogelová, bylo jí osmatřicet a byla dcerou vládního rady; velmi vzdělaná, rozhodná, měla rozvinutý cit pro ochranu slabých a nesnášela sebemenší odpor. Jako pedagogická pracovnice se nesměla vdát, ostatně nenalezla dosud manžela, který by byl hoden ji požádat o ruku; stala se však postupně členkou čtrnácti různých spolků pro povznesení mravnosti státu, získání volebního práva ženám, ochranu zvířat a osvobození barevných z koloniálního područí. Diana byla první žena, kterou byla ochotna uznat za sobě rovnou.

„Ano,“ přiznala Diana. „Jsem svobodná bytost a považuji se za nepodléhající nikomu – kromě Boha, ovšem.“

„Jakže, vy věříte v Boha?“ vyděsila se profesorka. „Tedy to mi promiňte, drahá přítelkyně – ale něco tak zpátečnického?“

„Ano, já věřím v Boha; a nepovažuji to za zpátečnické. Ovšem zastávám názor, že Bohu je naprosto jedno, zda v něj věříme či nikoliv, takže když dáváte přednost ateismu...“

„Pokud vím, církev se za staletí svého vývoje stala nejhorší brzdou pokroku a utlačovala všechny ostatní! Jak ji za takových okolností můžete podporovat?“

„Já žádnou církev nepodporuji! Sloužím Bohu, ne církvi...“

„To tedy nějak nechápu...!“

„Podívejte: když se vám podaří vyvinout zvláštní přitažlivost k nějaké formě Boha, třeba támhle tomu Apollónovi, záleží čistě na vás, jakým způsobem ji dáte najevo. Zajisté existují nějaké autorizované postupy; třeba jsou zápisy, jakým způsobem byl Apollón uctíván v Delfách, takže je správné je dodržovat...“

„Moment!“ profesorka Raubvogelová zablýskala očima za brýlemi. „Vy jako věřící považujete za správné uctívat Apollóna?“

„Já osobně k němu žádný vztah nemám – ale pokud ho někdo chce uctívat, pak samozřejmě nemám nic proti tomu; ráda mu poradím, jak by to měl udělat, aby to bylo dokonalé a...“

„Ale vy jste přece křesťanka! Nosíte ten maltézský kříž...“

„Templářský, když už. Ano, jsem křesťanka – a co?“

„Jak to tedy jde dohromady s pohanskými božstvy?“

„Jako každá věc, i poznání Boha procházelo určitými stupni; takže je přirozené, že některé národy měly vlastní představy...“

„Na to se neptám! Pokládám otázku: jakou představu o Bohu máte vlastně vy a jak ji uctíváte?“

Diana dvakrát polkla naprázdno. „Hele, nemohly bysme si tykat?“

„No... snad ano... ale moje otázka...“

„Tak koukej: jako dítě jsem milovala egyptskou Isis a fénickou Astarté; jsou to obě tak nádherný panenky, že jsem se jim vždycky chtěla podobat. Teď nejvíc uctívám Paní Lakšmí, což je manželka Višnua, ale nejradši v podobě Šrímatí Rádharání; to byla gópí, pastýřka, kterou miloval Kršna na břehu řeky Jamuny...“

„Já nějak přestávám chápat...“

„To je jednoduchý: nevím jak Isis, ale Astarté je určitě jedna inkarnace Lakšmí, chápeš? Stejně tak Amon Ra, nebo ještě spíš Aton je tatáž osobnost jako Višnu nebo Kršna; akorát Višnu má čtyři ruce, to je kosmetickej detail. Amon Ra je Slunce, tedy Súrja – nebo řeckej Hélios, ačkoliv Apollón jezdil na Slunečním voze, pokud se pamatuju...“

„Dost! Proboha, paní hraběnko... jsi si absolutně jistá, že jsi křesťanka? Tohle nezní moc...“

„Právě ses vychloubala, že jsi ateistka; tak oč ti jde?“

„Protože já... o těchhle věcech bych poslouchala moc ráda! Já jenom nemám ráda ty velebníčky, co pořád vyhrožujou peklem...“

„O pekle si taky můžem povídat, jestli chceš!“

„Jenže já v peklo nevěřím – a v čerty taky ne!“

„Jednoho bych ti mohla představit, škoda, že tu není. Jistý hrabě Guy Feroz – všichni říkají, že je to sám ďábel!“

„Nevěřím! Kde je teď?“

„Kdybych to věděla, pozvala bych ho sem. Moc ho potřebuju!“

„K čemu, smím-li se ptát?“

„Ale... potřebovala bych nějaký drobnosti... z čarodějnictví.“

„Cože? Ty umíš ještě ke všemu čarovat?“

„Právě, že neumím; ale on docela dobře...“

Zatímco se dámy dohadovaly, ostatní se pilně zabydlovali. Dianě posílali hlášení, co už je v pořádku a co je ještě třeba udělat; dali do provozu kuchyni a začali vařit, Lukáš nařídil vztyčit před vchodem standartu a jeho jezdci spolu se studentskou gardou postavili hlídky. Vítek si zařídil v jedné profesorské pracovně kancelář, pilně tam sepisoval mladíky hlásící se do služby a hned jim přiděloval všelijaké hodnosti. Tak se Gustav stal plukovníkem studentské gardy, aniž věděl jak. Brunovi hrozilo, že bude generálem, ale k tomu by potřeboval dekret podepsaný císařem Charrym, takže se to prozatím odložilo.

Denis zjistil, že jednou z místností v zadním traktu je také kaple; byla ve velmi zanedbaném stavu, ale hned se rozhodl dát ji do pořádku. Prozatím tam zametli, očistili oltář a Denis tam hned sloužil obřad podle rituálu, který odkoukal od tatínka. Studenti tiše žasli a rozhodli se, že kapli musejí uvést do provozu.

Dianě přišli studenti oznámit, že bazén nejen vyčistili, ale hned taky napustili; jelikož teplota vody je regulovatelná, pro začátek zvolili 35o Celsia. Souhlasí paní hraběnka?

„Jestli souhlasím?“ smála se Diana. „S tím si nedělej starosti – jdu se okamžitě koupat! Musím se trochu zahřát!“

Odilie ji doprovázela až k bazénu; když se ale Diana začala bez váhání svlékat, zděsila se: „Ty se chceš koupat? Před muži?!!!“

„A co?“

„Nahá – ukázat se chlípným zrakům těch zvrhlíků?“

Diana blýskla modrými kukadly: „To bych někdy moc ráda! Kdybych narazila na skutečnýho sexuálního maniaka, tak jsem ochotná... to ti ani nebudu povídat, co bych! Jenže všichni chlapi jsou bohužel bábovky a chudákovi holce dá práci některýho uhnat...“

„Pokud já vím, muži jsou strašlivá stvoření! Nikdy bych se neodvážila obnažit se před nimi! Ještě by se obnažili i oni...“

„To budou muset, když se chtějí s námi vykoupat.“ Diana už byla nahá a vůbec jí to nevadilo. „Já myslela, že emancipovaný ženský jsou odvážnější... ale nevadí, já si jenom zaplavu a...“

„Počkej! Ty myslíš, že jsem zbabělá?“

„Ale ne – co mně je vůbec po tom? Já jenom, že ty nejkrásnější holky mezi bohyněma se vždycky předváděly nahý! Afrodita, Freya, Astarté nebo Parvatí... dokonce i japonská Amaterasu...“

„Tak... tak dobře! Ale počkej tady... než se svléknu!“

„Dobře. Chlapci, ještě malej moment vydržte!“

Vydrželi, což o to, ale svlékli se také; Odilie si sundala brýle, avšak stejně pokukovala po jejich nahých tělech.

„Poslouchej, když se zajímáš o ty pohanský kulty... tam přece patří do náboženství taky... všelijaký sexuální... věci!“

„No jistě!“ souhlasila Diana. „Třebas nejjednodušší zobrazení Pána Šivy je lingam, jeho ztopořený penis. Stejně tak se Parvatí symbolizuje jako jóni, což je její vagína...“

„Prosím tě, nemluv takhle! Jsou tady děti!“

Skutečně byly, Denis, René i Šahin; jenže zajímalo je jenom, kdy si budou moci zaplavat, případně se ve vodě servat.

„Ty děti to znají nebo by aspoň měly; je to součást výuky.“

Odilie se konečně svlékla; bohužel byla nucena konstatovat, že na přítomné muže to neudělalo tak zásadní dojem, jak očekávala. Diana dokonce znala příčinu: profesorka nepatřila k nejkrásnějším ženám, ačkoliv její inteligence byla zajisté velmi vysoká.

Diana došla k okraji bazénu a skočila tam po hlavě; hned po ní se tam vrhl Denis, který na to už dlouho čekal, a za ním druzí dva kluci. Potom tam naskákali všichni; Odilie zůstala stát, nejistě pomrkávala a váhala.

„Co je, neumíš plavat?“

„Tedy... umím, ale... nejsem si jistá...“

„Neboj se, na tebe útočit nebudou! Když, tak si slez támhle po schůdkách, tam není tak hluboko! A počkej, než mě utopí!“

„Cože? Oni by se odvážili...“

Diana ani neodpověděla; zahájila s ostatními tvrdou rvačku ve vodě, jejíž pravidla byla dost nepřehledná a základním cílem bylo utopit ty nejlepší. Kromě Diany to byl Denis, který nadšeně každého provokoval a koledoval si o pár facek; obvykle nedostal víc než jednu ránu, neboť nesmírně rychle zdrhal. Nejrychleji tu hru pochopil Šahin a protože plaval jako vydra, neváhal.

Odilie si takřka nikdo nevšímal; trochu byla ráda, trochu ji to mrzelo, přece jen byla žena a toužila... po čem vlastně? Bylo možné, aby při svém postavení a vzdělanosti toužila po mladících se silnými svaly a rozesmátými tvářemi, kteří využívají situace a pod vodou sahají dívkám, kam je to přísně zakázáno, až ubožačky křičí hanbou a v hrůze prchají... ale ne, vždyť ty potvůrky utečou vždycky jenom tak daleko, aby je bylo možno snadno chytit! A brání se sice ze všech sil, ale na ty silné, zdravé chlapce rozhodně nestačí; když dokáží přemoci nepřítele, jak by se jim ubránila slabá dívka! Ačkoliv... taková Diana se dá těžko zařadit mezi slabá stvoření! Odilie nechápala.

Diana po chvíli nechala hry a připlavala k ní; sedly si na ohlazené kamenné odpočívadlo, ponořené po krk do vody.

„Domnívala jsem se, že jsi velitelka všech těch lidí!“ pravila Odilie a v jejím hlase zazněl káravý tón.

„Já si to myslím ještě teď!“ souhlasila Diana.

„Jestliže takové hry jsou u vás běžné, jak můžeš jako jejich velitelka zajistit dodržování určité morálky podřízenými?“

„Koupání je pro nás společenská zábava; jako třeba tanec. Máme snahu pozvednout nejen úroveň hygieny, ale také naučit všechny se při koupání a sportu chovat v souladu s morálními principy.“

„To se mi tedy nezdá!“

„Nejspíš proto, že máme na morálku různé názory.“

„Morálka je snad jenom jedna – nebo ne?“

„Pokud vím, morálku určuje konkrétní společnost; není to nic daného odjakživa, co by nepodléhalo vývoji. Co je morální dnes, nebylo takové v jiné společnosti...“

„Aha! Takže ty představuješ jinou společnost, než je naše?“

„Ano. Aspoň se o to snažíme.“

„Co je tedy cílem toho, co nazýváš morálkou?“

„Momentální konkrétní cíl je odstranit zábrany, které zůstaly ve vzájemném styku mezi mužem a ženou. Dopomoci jim, aby přemohli své osobní zábrany a odevzdali se jeden druhému...“

Odilie cítila, že ji jen taková představa rozechvívá zároveň pocitem hrůzy i touhy. „To nemyslíš vážně!“

„Ale ano. Náš stát potřebuje velké množství kvalitních dětí.“

„Vysvětlit!“

„Vycházíme z toho, že láska, nebo dejme tomu zamilovanost, vzniká jako snaha přírody zaslepit zejména dívku, aby se přestala kontrolovat a dovolila muži, aby ji oplodnil. Z toho pak vznikají děti, o které se už rodiče starat musí; ale na děti nemyslí, když jejich vztah začíná. Vzhledem k tomu, že výchova má za cíl zcela opačné uvažování, je tohle nutné...“

„To je ale proti morálce!“

„Nemyslím. Podívej, kdyby měl člověk rozum, v životě by nechtěl mít děti. Jejich výchova zdrží na pětadvacet let, tak to definuje indická varnášrama-dharma. Zejména ti nejchytřejší si dávají pozor natolik, že je těžké je přinutit ke svatbě. Sama jsi toho skvělým důkazem...“

„Já? Co já?“

„Jsi učitelka a dá se předpokládat, že bys uměla dokonale vychovat spoustu skvělých dětí; přesto žádné nemáš. Takže kdybys byla moje poddaná, jedním z konkrétních cílů společnosti by bylo ošálit tě natolik, že bys to dovolila...“

Chvíli trvalo, než Odilie popadne dech.

„To je morálka barbarů!“ vykřikla pohoršeně.

„Já vím. Jsem císařovna barbarského státu.“

„Dovoluješ jim strašné věci!“

„Snažím se, aby se všechny ty dívky vdaly a měly děti. Snažím se dále, aby je jejich muži měli rádi, starali se o ně a živili je. Snažím se, aby bylo co nejméně jedinců, kteří procházejí světem osamělí, s očima upřenýma jen k výšinám nebes a ke svým vznešeným cílům... Je to tak strašné?“

„Vůbec to neodpovídá společenským zvyklostem!“

„Momentální společenské zvyklosti mě téměř nezajímají.“

„Jsi barbarka! Bojuješ mečem, na kůži máš vytetované draky... muži a ženy tvého národa chodí nazí a netají se svým chtíčem!“

„Jsem pro to, aby lidé chodili co nejvíc nazí; zejména děti. Je to zdravé a podporuje to přirozenou krásu těla. Tetování je pro nás výzdoba těla; když nenosíš šaty, máš velmi omezené možnosti se zdobit, tak to děláme takhle. A jsem přesvědčena, že zdravá touha muže po ženě a ženy po muži je darem Božím; stejně tak děti, které se z této touhy narodí...“

„Odmítám poslouchat tak nemravné věci!“

„Přesto jsi pořád ještě neodešla. Zůstáváš a líbí se ti tu!“

„Protože přes všechno doufám, že tě přesvědčím! Neodejdu, to bych ti to moc usnadnila; naopak zůstanu tady a budu přesvědčovat ostatní, aby se chovali mravně! Jsem přece učitelka!“

Diana se ušklíbla. „Já ti povím, co se stane. Tak dlouho budeš přesvědčovat ostatní, až se k nim přidáš. Některý z těch chlapců se ti zalíbí a ty podlehneš jeho naléhání; nebo ho dokonce sama svedeš. Uvědom si, že dobývání dívek rozhodně není překonávání nějakých strašlivých překážek; očekává aktivní spoluúčast...“

„To tedy nikdy...“ blýskala očima Odilie.

„Uvidíme. My žijeme rychle, protože můžeme každou chvíli zemřít nebo někam odejít. Každý muž, ať jakkoliv drsný, touží v hloubi svého srdce vracet se někam domů, kde ho čeká žena, kterou má rád. I nejkrutější válečník zjihne, když k němu dítě vztáhne své malé ručičky... To velmi dobře vím!“

Odilie váhala; mezitím však Dianě oznámili, že přišel Arne Fousek a prosí o interview. Taky hned hlásili, že je přepychově oblečený, s falešným briliantem v kravatě a vůbec fešák.

„Tak ať jde sem, ne? Vykoupat se s námi může!“

Arnošt přišel; vypadal podstatně líp a pochlubil se svými úspěchy. Jeho vyprávění o Hůrce šlo tak na odbyt, že nejen zaplatil všechny dluhy (udělal hned nové větší), ale ještě se mu podařilo sehnat lepší papír a kvalitnější tiskařskou čerň, takže další čísla vypadají rozhodně lépe. Lidé mu můžou utrhat ruce, jediný, kdo není s vývojem spokojen, je komisař Blöck; ten naštěstí nemůže situaci nijak ovlivnit.

„Tak jo, budeme o tebe pečovat,“ rozhodla Diana. „Charry ti dá interview a někdo z koček by ti mohl nadiktovat celý jeho projev v parlamentě. To by se stihlo do večerního vydání...“

Měla pravdu. Ačkoliv byli v parlamentě zpravodajové, žádný z nich nestačil Charryho řeč přesně zachytit na papír; text nebyl nikomu předán, protože žádný neexistoval. Odškodnili se sice tím, že otiskli v plném znění projevy ostatních pánů – ale co naplat, Charryho řeč měla jen Naše pravda.

„A teď si dovolím představit ti paní profesorku Raubvogelovou – můžeš jí říkat Odilie. Je to osoba velmi vznešených morálních zásad, takže rozhovor s ní pro tebe bude přínosem.“ řekla Diana a vylezla z bazénu. „Pokecejte si, děti – já mám práci!“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:28