Bez COOKIEs je omezený přístup!

Slavnostní ples

Zpět Obsah Dále

Přípravy na slavnostní ples v Redutě se obešly povětšinou bez naší účasti; pochopitelně jsme však byli průběžně informováni, co Bruno von Weranski a jeho muži podnikají. Vypadalo to, že hodlají do tohoto podniku investovat všechny prostředky, které získali od štědrých sponzorů, bez ohledu na ostatní potřeby. Charrymu takové plýtvání moc po chuti nebylo, ale nechal se přesvědčit, že to je potřebné a nutné. Sám Bruno se stavil vlastně jen jednou, hrozně spěchal a zahrnul nás přívalem podrobností, co už zařídil a co ještě hodlá, než to vypukne. Byl veselý, spokojený, zářil mládím a optimismem. Přinesl oficiální pozvánky, krásně vytištěné na křídovém papíře; vysvětloval, že syn majitele tiskárny se stal jedním z jeho důstojníků, takže hodlají podobné pozvánky předat či poslat každému z hodnostářů. Dále chtějí vydat pamětní taneční pořádky, seznamy hostů, jídelní lístky a podobně, což přispěje k propagaci jak Reduty, tak restaurací, které jim dodají jídlo, ale v konečném důsledku i tiskárny samé.

Namlel toho moc, a většinou se to všem líbilo; jeho posledním požadavkem bylo, aby mu děti z útulku, tedy chlapci, byli půjčeni jako pážata, eventuálně bubeníci. Potřeboval ještě trubače, ale ty měl nějakým způsobem slíbené odjinud. Nám slíbil, že pořídí klukům nové uniformy; zmínil se nějak taky o divadle, takže Diana právem předpokládala, že hodlá ty uniformy nenápadně vyškemrat v divadelním fundusu. Konečně, proč ne?

Protože Charry, Diana a část doprovodu bydleli v Imperiálu, nebyli přímo účastni na činnosti střediska ve Staré koleji, natož pak v Cihelně. V koleji vládl Vítek Jeřábek, v Cihelně Bruno; my jsme podle potřeby pobíhali sem a tam. Pravidelně nám chodily zprávy z Hůrky, z přístavu (moře bylo pořád zamrzlé, dokonce snad ještě víc, vyplout se nedalo) a odjinud; Charry vrčel, že začíná ztrácet přehled, co se kde děje.

„A tys někdy měl nějaký přehled?“ otázala se Diana.

Charry i nadále bručel; byl zvyklý všechno osobně kontrolovat, nebo aspoň dostávat pravidelná hlášení, co a jak. Trpěl obavami, že když u něčeho není, místní velitelé to zvrtají a on bude muset jejich chyby složitě napravovat.

„Jsi císař,“ řekl mu Vítek. „Nemůžeš být všudypřítomný, to prostě nejde! Čím dál víc se budeš muset spoléhat na lidi, které si vybereš a kterým dáš pravomoc a zodpovědnost...“

„Já to chápu; ale stejně tuším nějakou lumpárnu...“ Charry ani vlastně neměl tak špatnou náladu, jenom si nebyl jist, odkud se na něj valí nějaké nepříjemnosti. Už dlouho mu všichni lichotili a podkuřovali mu; to v něm vždy vyvolávalo podezření.

Zprávy z Německa nechodily žádné; jako kdyby tam usnuli nebo ztratili veškerý zájem. Pokud bylo jejich záměrem nás ukolébat do klidu a ospalosti, podařil se jim pravý opak: Charry znejistěl.

„Nejradši bych jmenoval všude velitelem nějakého tygra nebo jaguára! Těm se aspoň dá věřit!“

„To nemůžeš! My to chápeme, máme šelmy rádi a přijímáme je, ale normální lidé s tím nebudou souhlasit nikdy, to pochop!“

„Právě!“ zamručel Charry a šel.

Těsně před konáním plesu však začaly přicházet dámy z lepší společnosti; obvykle za Dianou. Pod pečetí přísného tajemství se jí vyptávaly, co je pravdy na pověstech, které se poslední dobou šíří všude: že totiž dámy, které se plesu zúčastní, budou v jeho průběhu obřadným způsobem zneužity. Diana potřásla hlavou a řekla jednoznačně, že je to vyloučeno. Dámy však pokračovaly v opatrném vyptávání; posléze pochopila, že si přejí být především ujištěny, že nic takového nehrozí, dále že však chtějí slib, že se jim to bude mimořádně líbit. Diana kulila oči.

„Před námi nemusíš nic zapírat!“ šeptala spiklenecky tlustá paní radová, u níž na první pohled nepanovaly pochybnosti o její absolutní počestnosti. „My přece dobře víme, co se děje při těch vašich akcích! Jen chceme vědět, zda to není nebezpečné!“

Diana počala opatrně sondovat, co vědí. Zjistila, že veřejností kolují nejsenzačnější zprávy o mohutných orgiích sexu a násilí, které organizuje Charry a Diana, kamkoliv přijde. Nejen že každá žena, která se odváží vstoupit do řádového sídla, tam okamžitě ztratí svou počestnost a je postupně zneužita muži, ženami, dětmi, zvířaty atd.; je podrobena nejrůznějším perverzním útrapám a tak dlouho trýzněna, až zapomene na své zneuctění a začne se jí to líbit. I opatrné náznaky vehnaly Dianě červeň do tváří.

„Blbost!“ konstatovala. „Proč bychom to dělali?“

Také to věděla společnost naprosto přesně: nejrůznější extáze sadismu a pedofilie slouží k vyvolávání Ďábla a všelijakých jeho démonů; ti potom, jsouce ukojení panenskou krví, ochotně slouží Templářům při jejich rouhačských pokusech. Z toho plyne krása, inteligence, nezměrné bohatství, rozsáhlé znalosti a všeobecné štěstí, jímž vynikají členové řádu; jak by to bylo jinak možné?

„To jsou přece všecko pitomosti!“ lkala Diana.

„Ale jdi,“ třepala paní radová trojitou bradou. „Nepovídej, že jsi nikdy v životě neviděla... nějakého ďábla!“

„Jo; nosí mi každý ráno do postele kafe!“

„Tak vidíš!“ řekla radová vyčítavě. „A... kdybychom se třeba... podrobily těm očistným obřadům... mohly bychom ho vidět?“

Diana se rozhněvala strašlivým způsobem; málokdy se jí stalo, že by tak vypěnila. Vyprovodila je co nejdřív, potom pobíhala po pokoji a vztekle se utrhovala na všechny a na všechno; především vykřikovala, že se těm babám pomstí.

„To udělej,“ řekl Charry, když mu to hlásila. „Zkus některý tý ježibabě něco provést – a máš svoje čarodějnictví potvrzeno!“

„Co dělám?“ ječela Diana. „Tak mi řekni, co dělám špatně?“

„Jsi mladá, hezká a chytrá. Tři důvody, aby tě nenáviděly. Ale máš kliku; ve středověku by tě za to upálili...“

Aby vychladla, zaběhla do Staré koleje dát si rozcvičku s každým, kdo si troufne se jí postavit. Zaplavala si v bazénu, seřezala několik tréninkových partnerů a dostala lepší náladu; asi tak, aby si sedla s místními a pobavila se u kávy. Doufala, že mají zdravý rozum a bude jí s nimi dobře.

Přisedla si k ní Blanche, poněkud unavená a rozpačitá; včera se do noci pokoušela porozumět lékařským skriptům, neboť chtěla prosadit svá studia na lékařské fakultě. S tím narazila na rozhodný nesouhlas celé rodiny; představa, že dcera velvyslance bude studovat podobné věci se neslučovala s představou o dívce, ovládající pouze piáno a vyšívání. Kromě toho Blanche mluvila o svém úmyslu po vystudování odjet léčit domorodce někam do zapadlých oblastí Afriky; byl to nápad několika mladíků, s nimiž se poslední dobou kamarádila.

„Diano... mám takovej dotaz. Ale je hloupej!“

„Dotaz jiného druhu by mě od tebe překvapil. Ptej se!“

„Je pravda, že jsi byla v buddhistickém klášteře?“

„Ano. Ale to není žádné tajemství.“

„A to ses tam na to dala ostříhat?“

„Jo, to se musí. Předejdu tvé další otázce: ne, nehodlám ti nic dovolit ani tě podporovat v dalších experimentech. Buď ráda, že ti prošlo to, co sis nechala udělat na hlavě teď. Vypadáš jako strašidlo, miláčku. Bohužel je to v módě.“

„Ále, nedělej! Naši už se vzpamatovali, je na čase dát jim další kapku; víš, kdyby to třeba viděli u někoho, kdo se hřeje na výsluní společenské pozornosti...“

„Konkrétně u mě? A co mají vidět?“

„No... víš přece, jak se češe Bruno a jeho kluci...“

„Nechceš říct, že bys to chtěla mít taky?“

„No – a proč ne? Když to může nosit ona?“

„Která ona, kruci?“

„No – přece profesorka Raubvogelová!“

„Odilie? Už jsem ji pár dní neviděla; co vyvádí?“

„Copak ty opravdu vůbec nic nevíš?“

Diana skutečně nic nevěděla, ale vyděsila se už předem. Blanche ji ochotně informovala o nejnovějších novinkách: profesorka Odilie Raubvogelová se stala čelnou členkou Brunova štábu, vrchní velitelkou všech děvčat a ideologickou pracovnicí tamtéž. Z toho důvodu si nechala vytvořit na hlavě předpisový účes, který se stal okamžitě předmětem obdivu a závisti všech dívek. Jenomže je tak nápadný, že si to málokterá troufne, nehledě k odporu rodičů, vychovatelů a soudné veřejnosti.

„Jak se ale mohlo stát, že tak vyrostla?“

„No... když chodí s Brunem...“

„Ona chodí... chceš tím snad říct, že...“

„No ano! Stala se milenkou Bruna von Weranskiho!“

„To ne, proboha! Mohla by mu dělat matku!“

„Nejspíš se jí víc líbí tahle varianta.“

„Já ji přetrhnu!“ konstatovala Diana. „Zavraždím ji!“

„Budeš mít skvělou možnost. Ohlásila, že přijde zaplavat si v našem bazénu. Tam u nich to nejde.“

Diana nějakou dobu tiše soptila; pak se rozhodla bojovat. Než Odilie přišla, poněkud se uklidnila a rozhodla se uvítat ji svým nejzářivějším úsměvem; což realizovala přesto, že ji na první pohled těžko dokázala poznat.

Přišel totiž důstojník v černé uniformě pruského střihu, se zlacenými nárameníky a podivuhodným hodnostním označením; různě po uniformě se vyskytovaly kříže osmihroté, německé i jiné, ale také další znaky, z nichž některé Diana identifikovala jako satanistické či aspoň čarodějnické. Když důstojník, tedy pochopitelně v kalhotách a vysokých botách; na hlavě měla čapku se štítkem, jejíž dýnko bylo pyšně zvednuto vzhůru. Nosila odjakživa brýle, teď však měla nové s kovovými obroučkami, velmi nápadné a přísné. Když smekla čapku, Diana zjistila, že vlasy má z přední části sepnuté v týle a odtamtud splývá dlouhý zlatý ohon – vše ostatní bylo vyholené. Nedovedla se upamatovat, jaké měla profesorka vlasy předtím; vypadala odjakživa šedivě myšovitě a její hlavní snahou bylo nevyvolávat pozornost.

„Ach, Diano!“ vykřikla nadšeně. „To jsem ráda, že tě vidím!“

„Já tebe taky.“ řekla Diana, několikrát se nadechla a vydechla.

Odilie se hbitě svlékala; kde jsou ty časy, kdy ji představa, že by se obnažila před lidmi, strašlivě děsila? Plavat se sice zatím nenaučila, ale vrhla se do vody, chvíli se cachtala, až kam dosáhla a potom hned pospíšila k ostatním děvčatům. Diana si všimla, že v rámci péče o tělo se vyholila v podpaždí i jinde.

„Tak co, jak se chystáte na ples? Rozsvítíme to tam?“

„To doufám!“ smála se Diana. „Co pořád děláš? Vypadáš pěkně!“

„Viď!“ řekla Odilie spokojeně. „Sluší mi to?“

Diana se dotkla jedním prstem její vyholené lebky nad uchem. Při tom taky zjistila, že má v levém uchu tři náušnice, každou jinou; v pravém zatím jen jednu, ale taky z dalšího páru.

„Zatím to ještě nemůžeme ty holky naučit,“ vysvětlovala Odilie. „Ale až budu vyučovat na naší fakultě, tak se to zlepší...“

„Jaký ty holky?“

„No, z řádu! To víš, slečinky ze spořádanejch rodin...“

„Pokud vím, ty jsi taky patřila ke spořádaným vrstvám!“

„Jo – bejvávalo! Přišla nová doba! Konečně, blíží se dvacáté století; musíme je uvítat explozí čistého Poznání!“

„Nechápu, co máš na mysli, ale ty to určitě víš, takže jsem klidná. Co s tebou tak zacvičilo, že ses změnila?“

„Udělala jsem jenom to, cos mi radila: vstoupila jsem do řádu a zasvětila se Službě. A začalo to fungovat, ani bys neřekla!“

„Konkrétně – co začalo fungovat?“

„Všechno! Od chvíle, co jsem svěřila svůj osud do rukou vyšší Prozřetelnosti, se mi všechno daří! Nejdřív mi proděkan nabídl vyšší plat a lepší postavení; chtěla jsem přijmout, ale potom mi došlo, že by to byly jenom drobty ze stolu s bohatou hostinou; tak jsem samozřejmě odmítla. Budeme mít vlastní universitu!“

„Jakou, prosím tě?“

„Řádovou. Bruno ti nic neřekl?“

„Viděla jsem ho jen letmo, asi nestíhal...“

„Má pořád tolik práce! Pomáhám mu jak se dá, ale musím se ti přiznat, je to obtížné! A taková spousta lidí nic nechápe!“

„Nevadí jim třeba, že...“

„Že s ním spím? Ale je to krásné, že se do mě vášnivě zamiloval takový chlapec, že? Jsou to nádherné noci... je silný, neúnavný – prostě skvělý! Omládla jsem s ním o dvacet let!“

„Jak dlouho myslíš, že ti to vydrží?“

„Na tom nezáleží; chci hlavně dovést Bruna k dokonalosti, pak ho třeba opustím a najdu si někoho mladšího – ne?“

„Počkej... tak nějak nechápu! Ty jsi přece vždycky prosazovala neúchylnou mravnost, pořádek, kázeň... to už neplatí?“

„Proč myslíš? Naopak, prosazuji pořádek i nadále, ale pořádek vyššího řádu! Ne dekadentní, zdegenerovanou měšťáckou šedivost, ale očistný plamen! Sama jsi mě to učila, ne?“

„No... jistě ano. Jen nevím... myslíš, že ti to projde? Mám na mysli třeba na universitě a tak?“

„Co na tom záleží? Neřekla jsem ti, že se mi všechno daří? Tři dny po tom, co jsem nalezla pravou cestu, mi Prozřetelnost dala znovu najevo svoji moc: konečně natáhl bačkory strýček Egon, ten starý lakomec! Odkázal mi nějaké pozemky a spoustu peněz; jsem teď bohatá a nikoho nepotřebuju! Nikoho, chápeš?“

„Aha... co tedy budeš dělat?“

„Dám se na politiku, samozřejmě. Možná odjedu do Berlína.“

„Na politiku... v Německu?“

„No ovšem! Ten mladý Karl Haushoffer má skvělé styky, dokázal by nám pomoci se tam prosadit. Přinutíme toho zmrzačenýho páprdu, aby nás začal brát vážně!“

„Tím snad nemyslíš...“

„No jistě! Jeho Veličenstvo císaře Viléma II.! Tos nevěděla, že má zmrzačenou ruku? Nerad to dává najevo, ale my to víme!“

„No ale... s Vilémem jsme ve válce, ne?“

„No právě! Poslyš, ty mi musíš pomoci! Tvůj muž musí toho blba ještě párkrát pořádně vyklepnout! Udělat z tý jeho armády cucky! Potom snad konečně pochopí, koho má před sebou!“

„To si myslíš ty nebo Bruno?“

„To si myslí každý, kdo nemá v hlavě piliny!“

„Já mám pocit, že mám... koho má podle tebe před sebou? Kdo je tady tak významný, aby před ním císař sedl na zadek?“

„Kdo myslíš? Přece my – řád! To musíme prosadit!“

Diana se chtěla zeptat, kdo vlastně přijal Bruna do řádu a jaké má zasvěcení, ale ovládla se. Odilie nepotřebovala povzbuzovat ani srážet v rozletu, stačila si dokonale sama:

„Naše vize je jasná: svět ovládaný řádem! Tvůj muž se ovšem musí taky přičinit; jeho arminské císařství musí být dokonalým, skvěle vedeným státem! Státem silných, seberealizovaných jedinců, bez trapných a bezúčelných hlupáků, co neustále potřebují nějakou péči! Je pochopitelné, že o mrzáky a starce se postaráme, ale zneužívat toho nikdo nemůže. Slabí nemají místo na slunci!“

„No, tedy...“ řekla Diana.

„Musíme být příkladem celému světu; zejména Evropě! Germánská rasa musí ukázat, že je přímým potomkem a dědicem Árijského učení a Védského poznání; přesně jak jsi říkala o přednášce!“

„Templářská práce je především služba Bohu. Samozřejmě, Védy říkají, že sluha Boží je nejvznešenější ze všech lidí; nesmíme to ale brát tak, že budeme vyžadovat úctu ostatních jen proto, že se prohlásíme za Boží sluhy...“

„Ano, Templáři to takhle mají. Máš pravdu. Ale náš řád...“

„Řád rytířů Černého Kříže?“

„Ještě přesně nevím, jak se budeme jmenovat. Uvidíme...“

Diana potřásala hlavou. Blanche, která zatím napjatě špicovala uši, teď řekla: „Já teda žasnu!“

Odilie ji vzala na vědomí: „To je taky jedna z těch, které se ještě bojí! Neříkala jsem ti už dávno, abys přišla mezi nás?“

„Já bych ráda – ale naši, víš...“

„Vaši! To proto, že se neumíš prosadit! Uvědom si: tvá vůle je vznešená, je součástí vůle Prozřetelnosti! Tvoji rodiče jsou hodní a laskaví lidé, to já vím; ale jsou převrácenci! V dnešním světě spousta mužů má duši ženy a spousta žen duši muže; je třeba to pochopit a prosadit nápravu! A to musíme udělat my!“

„Kdybych si měla představit ženu s mužskou duší, tak jsi to především ty!“ řekla Diana nejistě.

Odilie se sebevědomě usmála. „Někdo musí vzít na sebe prokletí odpovědnosti za ostatní! Až vychováme novou generaci, svět lidí dokonalých a seberealizovaných, pak už to bude lepší! Ale nesmíme se nechat spoutat! Copak jsem ti neříkala, co máš dělat?“

„Když... já se toho trochu bojím!“ pípla Blanche.

„O co ti jde? Vlastně ani nebudeš muset nic dělat, jenom se tam položíš; všechno ostatní obstarají druzí!“

„Moment – co konkrétně?“ ptala se Diana.

„Zasvěcení, samozřejmě!“

„To by mě zajímalo! Jak se u vás dělá?“

„Úplně jednoduše; dokonce ani ostříhat se na to nemusíš dát, když jsi taková hodná malá slepička...“ pohladila profesorka Blanche po jejím střapatém účesu. „Jenom si klidně lehneš na ten stůl, oni už všechno ostatní udělají sami...“

„Lehne si na stůl?“ řekla Diana. „Co s ní budou dělat?“

„Použijí zkrátka její tělo jako... dejme tomu oltář!“

„To mi připomíná spíš černou mši než zasvěcení!“

„Žádná mše, bílá ani černá! Mše je křesťanská zvrhlost; skutečná pravda je někde zcela jinde! Vyvolání přírodní síly...“

„Kvůli čemu je tedy zapotřebí oltář z těla dívky?“

„Protože žena je symbolem plodivé síly přírody, to je jasné!“

„Během obřadu se s ní někdo z kněží spojí, že?“

„Pochopitelně, to je součást... Aby ji přijal do řádu!“

„Tak se to ale u nás rozhodně nedělá!“

„Jenom neříkej! Však my dobře víme, že jsi čarodějka! Princezna Natascha de Verlain je stará rafika, ale hloupá rozhodně není!“

„Nevím, co říkala... Ale děsím se předem!“

„Neříkala nic. My nepotřebujeme žádné hloupé rady, sami víme, co máme dělat! Však uvidíš – a ty, Blanche, taky!“

Blanche vypadala, že by to riskla. Diana byla na infarkt.

„Tobě se asi líbí, Odilie, když použijí tvoje tělo jako oltář? Dokonce ses dala kvůli tomu takhle pěkně vyholit...“

Diana tušila, že profesorka to přijme naprosto vážně.

„Tělesná čistota je samozřejmou podmínkou očisty duševní! Když náš kněz provádí rituál, musí být pochopitelně zcela čistý; jak jinak by mohl předstoupit před tvář Prozřetelnosti?“

„Z čehož vyrozumívám, že jakýsi rituál se skutečně provádí; mám právo se dozvědět jaký – nebo je to tajné?“

„Co se ti tady od začátku snažím naznačit? Přijď mezi nás, sama uvidíš! A říkám ti předem: bude se ti to líbit. Já byla samozřejmě taky dlouhá léta zaslepená, ale teď jsem otevřela oči a vím, co se kolem nás děje. Od téhle chvíle už žádná iluze, jen čisté a pravdivé poznání...“

„Zvrhlé poznání?“

„Někdo by to mohl nazývat zvrhlost. Převrácenci, dekadenti, zaprodanci křesťanského tmářství... Ale my víme svoje!“

„Kolik lidí se už tímto způsobem... připojilo?“

„Každým dnem jich přibývá! Je pravda, žen přibývá pomaleji; mají strach podrobit se očistnému plameni, který hoří na oltáři Pravdy. Ale vy zajisté nejste zbabělé, co? Řekni, Blanche!“

„No... zbabělá nejsem, ale...“

„Tak se někdy zastav! Jako nově příchozí máš právo vybrat si muže, se kterým se při obřadu spojíš; ačkoliv někdy je krásné si zastřít tvář šátkem a podrobit se volbě Osudu. Když s potěšením vyčkáváš, koho ti Prozřetelnost pošle...“

„Počkej... to se taky dělá?“

„Jeden z moc hezkých obřadů je tento: muži a ženy se shromáždí v sále; je jich buď rovný počet, nebo mužů může být o něco víc. Potom se zhasne a každý si někoho vybere; je pěkné, když nevíš předem, kdo bude tvým mužem...“

„A tvůj Bruno s tím souhlasí?“

„Bruno je člověk nové doby, vysoce morální; netrpí přízemními pocity jako žárlivostí na kus masa, kterým je tělo! Jsme duše; duše si zachovává svou nezávislost stále! Ani já nežárlím, když si vychutná některou nově přišlou sestru...“

„Jo, takže tam opravdu každej s každým...“ Blanche se otřásala studem a opovržením, ale Dianě bylo jasné, že by se podobných pocitů dokázala velmi rychle zbavit, kdyby měla šanci.

„Když dochází ke kontaktu těla s tělem, dochází zároveň také k propojení astrálních těl, vytvoření společné aury; že je to tak, Diano? Když se spojíš třeba se mnou...“

„Počkej... to jde taky žena s ženou?“

„Proč by to nešlo? Jsme duše; vnější slupka není důležitá! Mezi kluky se taky dělají všelijaké hry... ale co na tom záleží?“

Diana už se dozvěděla dost. Usmála se: „Někdy se stavím; jenže, máme pořád spoustu práce. Víš, Charry...“

„Nevadí, my máme čas. Charrymu pochopitelně také vyřiď naše upřímné pozvání... sama jsem na něj zvědavá! Když uvážím všechny ty řeči, které se o něm povídají...“

Diana kývla. „Asi budu muset jít. Jdeš se mnou, Blanche?“

„No... já bych ještě chvíli zůstala...“ špitla dívka.

Diana neřekla nic; ještě jednou přeplavala bazén sem tam, pak vylezla a otírala se. Při tom sledovala, jak si Blanche povídá s Odilií, kulí očka a tiše žasne.

»Ty už jsi ztracená, panenko. Možná ne teď hned, ale dostane tě... dřív nebo později. Nevadí, třeba to přežiješ ve zdraví...« přemýšlela při oblékání a pak při cestě do Imperiálu.

Okamžitě požádala Charryho, aby ji přijal k rozmluvě; udělal to a ona mu přednesla náležitě připravenou verzi toho, co se dozvěděla.

Charry nad tím chvíli uvažoval. „Hm... co s tím budeš dělat?“

„Nevím, co bych měla. Právě o tom jsem se chtěla poradit!“

„V tom případě se neptáš toho správného. Nevím, jak ukáznit profesorku Raubvogelovou. Dokonce ani nevím, co si počít s Brunem Weranskim. Kdyby to byli nepřátelé, tak...“

„Já vím. Je jedno přísloví: Bože, chraň mne před přáteli! Nepřátelům se ubráním sám...“

„Doufám, že jsi jí nedala žádné zasvěcení...?“

„Nedala; a nemám pocit, že by po nějakém toužila. Naopak, ona moc dobře ví, že tím, co provádí, nejsme nadšení. Ona ani nechce, abychom s tím souhlasili. Chce si hrát...“

„Nechápe, jak je ta hra nebezpečná?“

„Naopak, chápe velmi dobře. Není hloupá, Charry; pouze bezbožná. V její řeči se ani jednou neobjevilo slovo Bůh. Říká Prozřetelnost; to je totéž a není to totéž. Ve skutečnosti je to jedno z označení Boha; ale ona to chápe jako něco mimo, něco iracionálního, co lze použít jako... deštník!“

„Počkej, uklidni se. Výkonnou moc zatím žádnou nemá!“

„Má Bruna; ten kvůli ní nařídí cokoliv. A Bruno má vojáky, svou gardu... sice zatím nejsou nejlepší, ale jsou rozhodně odhodlaní! A to, bohužel, k čemukoliv...“

„Vybrali si tuhle cestu dobrovolně?“

„No jistě! Ale Charry, oni si jsou jistí, že tohle je naše cesta! Myslí si, že Odilie je řádná členka našeho řádu; nedokážou pochopit, že se obrátila k temné straně Učení, že je zneužívá! Copak to můžeme nechat jen tak?“

„Diano, máš dost moci, abys ji zlikvidovala. Najdi nějakou vhodnou příležitost. Já se postarám s tímtéž o Bruna, pokud dojdu k přesvědčení, že je to třeba.“

„Jak to chceš udělat?“

„Postavím ho do první linie boje. To nebude těžké, Bruno sám po tom touží. Jeden boj přežil, jako málokdo z jeho kluků; je válečný hrdina a když ho pošleš do akce, bude na vrcholu blaha!“

„Nedoporučuji. Odilie se stala jeho milenkou a strašně se na něho upnula. On na ni zatím také, ale je to mladý kluk a brzy ho zlákají jiné; nebo ona si najde někoho jiného. Ale jestli přijde někde o život a ona to přežije, stane se pro ni doživotním ideálem, bude ho všude chválit jako poloboha, udělá z něj svatého patrona té bandy! Mrtvý bude ještě nebezpečnější...“

„Myslíš... jako Jerzy Lasęka?“

„Charry, oni nejsou naši nepřátelé! Oni jsou naše převrácené tváře; jsou přesně takoví jako my! Naučili se od nás skoro všemu, a učí se velmi rychle a velmi dobře! Odilie se mnou diskutovala, používala proti mně moje slova...“

„Ty myslíš, že kdyby došlo k odborné diskusi, nedokázala bys její chyby v Poznání odhalit?“

„Jenom jednu: středem jejího světa není Bůh, ale ona sama. To však sama přiznává; zbožným lidem se směje, říká jim pámbíčkáři, svíčkové báby. Nám se určitě taky směje; ale potřebuje nás! Kdyby jejím následovníkům došlo, že stojí mimo, mnohý by se od ní odvrátil. Ztratila by moc a vliv...“

„Tak jim to vysvětli!“

„Jak? Jim se to líbí! Chtějí si užívat a ještě to mít seshora schváleno! Ona jim dovolí všechno: sexuální perverze, střídání partnerů, výstřednosti všeho druhu; určitě se taky opíjejí jako hovada a kdoví co ještě. A ještě jim naznačí, že takové chování se líbí Bohu a je tudíž správné!“

„Právě jsi řekla, že v Boha nevěří!“

„Tak promiň – Prozřetelnosti. Jestli je na tom něco špatného, nechť Prozřetelnost zasáhne! Jelikož se Prozřetelnost neprojeví, je to určitě správné. To nejsou moc chytří lidé, víš?“

„Třeba ta malá Blanche se mi docela líbila!“

„Blanche je milá dívka, ale velice přístupná přesvědčování. Stačilo ji pozvat mezi naše chlapce a děvčata, a už se ochotně zapojila, pracovala v nemocnici usilovně a ochotně... taky si tam našla nějakého kluka, viděla jsem ji s ním. Jenomže teď zas touží poznat, co dělají oni; a přidá se stejně ochotně.“

„Myslel jsem, že je chytřejší...“

„Všichni mladí jsou takoví! Odilie mluví téměř těmi samými slovy, co my; jejich řád je otevřen pro každého, dokonce nemusí ani nic riskovat. Naši Poláci opustili své domovy, bojovali, každý z nich někoho doma nechal... šli do neznáma, do nejistoty; ani teď ještě nemají vyhráno! Ti velmi dobře vědí, že svět není taneční parket... Brunovi rytíři chtějí být stejní nebo ještě lepší, ale zatím si to představují jako lunapark!“

„Bruno už přece bojoval!“

„Bruno je veliký idealista; a rozhodl se být komthurem, ať už čehokoliv. Bruno skutečně věří, že vede svoje muže dobře; Odilie tomu věří snad ještě víc! Bruno možná občas zapochybuje, ale ona mu okamžitě všechny pochybnosti rozmluví. Třeba poukazem na to, že my to děláme taky tak – a všechno je v pořádku.“

„Tak počkej; uklidni se a uvažuj! Čím mohou být nebezpeční? Mají nějakou možnost nám uškodit?“

„Nám ne, samozřejmě. Ale škodí svým vlastním lidem!“

„Víš to jistě?“

„Vedou je do záhuby! Lžou jim, zatajují jim důležité věci!“

„Ale oni si vybrali je za velitele; nikoliv nás! Můžeme jim vysvětlit, v čem je omyl; ale to můžeme jen jednotlivcům! Většině se to líbí, jsou tam spokojení a šťastní...“

„Ty myslíš, abychom nedělali nic?“

„Podívej, Diano: někteří lidé jsou schopni se nejdřív naučit, co mají dělat a jak to mají dělat. Jiní se vrhnou do života jako nadšení amatéři; dělají jednu blbost za druhou, ale nakonec se přece jen něčemu naučí... nezavrhoval bych je předem!“

„Ty bys samozřejmě nikoho nezavrhl! Nikoho nekritizuješ, nikomu nepřikládáš zlé úmysly... Jsi takový hodný dobrák, co? Dokonce bys jim ty zvrhlosti odsouhlasil! Nemáš chuť se zapojit taky?“

„Přestaň vyvádět, nemáš tady žádné diváky! Ne, nemám chuť se připojit a domnívám se, že mám ještě zbytek zdravého rozumu. Budu myslet na to, abych zasáhl; ale žádnou splašenou akci nedovolím. Zmatek není nejlepší metoda nápravy...“

Diana se zatvářila vztekle. „Dobře, budu se snažit ovládnout! Ale jestli mě ta stará vražda bude provokovat...“

„Možná bychom si měli rozdělit úlohy,“ uvažoval Charry. „Já se soustředím na Bruna; je to pořád ještě můj důstojník. Ty zkus vypracovat bojový plán na Odilii; ale pozor, musí to být plán, který nemá chybu! Žádné nesmysly a ukvapenosti!“

Diana se klepala vztekem. „Přetrhnu ji jak hada! Zničím babu jednou provždy, rozšlápnu ji jako červa...“

„A když se ti to nepodaří?“

„Proboha Charry, neštvi mě! Nestačí, že mi ubližuje každý na koho se podívám? Musíš ještě ty...?“

„Pokud se ti to zdá, díváš se ze špatné strany. Uklidni se! Dovolila jsi jí, aby narušila tvůj klid a vyrovnanost; stalo se někdy v tom tvém klášteře, aby se někdo rozhodoval v hněvu?“

Diana se zarazila; kousla se do rtů a chvíli mlčela. „Ta mrcha! Ta podlá bestie!“ zasyčela potom. „Tak ona mě dostala!“

„Ještě ne; ale dáváš jí určitou šanci...!“

„Tak to se neboj; té babě šanci nedám! Vpadnu tam a zruším ji; ale tak chytře, že... ještě teda nevím jak, ale... potřebovala bych Veroniku nebo Valérii nebo... zkrátka holky z řádu! Ony toho znají víc; určitě by si uměly poradit...“

„Ano Diano,“ řekl Charry vážně a klidně. „Když se ti to nepovede po dobrém, můžeš použít kouzel.“

Diana se zarazila a pohlédla mu do očí. Chvíli tak zůstali; potom řekla tiše a pomalu: „Už dlouho jsme spolu necvičili. Taky jsme spolu už dlouho nemluvili. Měli bychom někdy...“

„Hodně věcí jsme spolu už dlouho nedělali.“ řekl.

Přistoupila a objala jej pažemi kolem krku. „Děkuju... Pomohl jsi mi. Ani jsem nevěděla, že...“

„V toku dní nemíváme tak často příležitost se zastavit.“

Najednou byla docela klidná. Obrátila se k zrcadlu na stěně, levou rukou si přidržela vlasy nahoře a pravou přihladila těsně k hlavě ty nad uchem. „Slušelo by mi to?“ ušklíbla se.

„Zkus to!“ řekl bezstarostně; už se zase usmíval.

„Myslíš, že jsem se zbláznila?“

„Ani ne. Jenom seš takovej malej, roztomilej... zbabělec.“

„Ty!“ z očí jí zasršely blesky. „Já tě... kousnu!“

„Tvoji leopardi beztak nic jinýho neumějí!“

„Tvoji tygři...“ najednou mu ležela v náručí; co povídala, tomu vůbec nebylo rozumět. Ale taky to nebylo důležité.


„Ožralství a pití hanebné i jiní zjevní hříchové aby žádnému ze stavů, ani čeledi a poddaným jich, ani jinému žádnému trpíni nebyli, neb jest to věc dobrým činiti nenáležitá, nepoctivá a před Bohem i lidmi ohyzdná.“ pronesl Charry vážně. „Tak praví kurfiřtský výnos. Jsem zvědav, jak to dopadne dneska!“

Vítek Jeřábek uvažoval, co má říct, když drží v ruce džbánek plný piva; napil se, otřel pěnu hřbetem ruky a ušklíbl se.

„Takže pochodňový průvod, jo?“ pokračoval Charry.

„Nejen to. Pochodňový průvod až večer. Odpoledne tancovačka na náměstí, opékání volů, čepování piva všem...“

„Platí radnice?“

„Přispívá, zajisté dobrovolně. Páni radní vytušili potíže...“

„Naše účast je povinná, nebo se zkusíme vymluvit?“

„Naše účast není žádoucí; postačí až na plese.“

„Co se tedy bude dít?“

„Nic. Lidová zábava, kolotoče, střelnice, horké párky. Obyčejný lid dostane šanci poznat, kdo to s ním myslí dobře.“

„Jdeš tam?“

„Já ne, ale Diana se chystá. Už půl hodiny si vybírá, v čem.“

Schválně nahlédli; Diana přecházela mezi velkým zrcadlem na stěně a malým v koupelně, oblečená do náušnic a náhrdelníku, měla v jedné ruce kalhoty od uniformy a v druhé cestovní sukni.

„Tak mi poraďte, co si mám oblíknout!“ vyzvala je. „Mám takovej dojem, že ať si vezmu cokoliv, bude to vždycky špatně!“

„Zůstaň tak, jak jsi,“ smál se Charry. „Sluší ti to!“

„A blbej takhle náhodou nejseš?“

„Co budou mít ti ostatní?“ ptal se Vítek.

„Ti, co na nich záleží, černý uniformy. Slavnostní...“

„Proč ji teda nemáš taky?“

„Protože nejsem v tom jejich spolku, sakra! Copak seš tak...“ Diana si uvědomila, s kým mluví, a mávla rukou. „Přestaňte si ze mě dělat srandu, kluci! Radši mi poraďte...“

„Střízlivě, nenápadně, s možností převlečení!“ řekl Vítek.

„Tak cestovní,“ rozhodla. „Vyčkejte, za deset minut jsem tam!“

„Nezdá se ti, že tvoje žena hrozně lže?“ ptal se Vítek.

„Ale ani ne... akorát nezná hodiny!“

„A ven, oba dva!“ rozkřikla se. „Nevšimli jste si, smetáci, že se tady převléká dáma?“

Opustili ji tedy, ale kupodivu se oblékla skutečně dost rychle. Dalších kritických připomínek se zdrželi, jenom jí popřáli hodně úspěchů; šla bojovat i za ně.

Na hlavním náměstí a v přilehlém parku (bývalém zámeckém) byla hlava na hlavě, vesměs měšťané a lid. Hostinští čepovali pivo, víno i kořalku, prodavači opékali klobásy, uprostřed se točili na rožni dva voli, stánkařů se sladkostmi a pikantnostmi bylo nepočítaně. Městská kapela ve slavnostních uniformách hrála ty nejlepší kousky a vylepšovala lidem náladu.

Pořadatelskou službu a organizaci zajišťovali mladíci v černých uniformách, velmi elegantních a vznešených; Dianu vesměs znali, takže se stavěli do pozoru a nadšeně jí salutovali. Pochopitelně se s nimi zdravila a chválila je za všechno: za nové uniformy, parádní šavle i výrazné účesy.

Přes náměstí se k ní rozběhl vojáček jako panenka; sotva však přiběhl blíž, byla nucena opravit své mínění: panenka jako vojáček. Blanche v černé uniformě s parádním kordíkem na zdobeném opasku, v přiléhavých kalhotách, vysokých naleštěných botách, ve studentské čepici s vysokým dýnkem. A na první pohled na ní bylo vidět, že si zase něco udělala s účesem.

„To jsem šťastná, Diano, že jsi tady!“ vykřikovala. „Hele, jak mi to sluší? Řekni, vypadám aspoň trochu jako voják?“

„Vypadáš jako carský granátník a jde z tebe hrůza.“ polichotila jí Diana. „Sundej tu čepici a pochlub se!“

„No, dala jsem se ostříhat!“ Blanche zářila pýchou, hlavu měla vysoko vyholenou a na ní hřeben vlasů trčící do výšky. „Škoda, že jsem to nevěděla, než jsem se dala přistřihnout poprvé, to bych měla parádní ocásek... jako mávátko!“ Švihla na zkoušku alespoň tím co jí zbylo, ale nebylo to nic moc. „Jedna holka má perfekt copánek dlouhej až na záda; když jím švihne...“

„No fajn. A co tomu říkají vaši?“

„Co by říkali? Co mi do toho mají co kecat? Však to doroste, kdyby něco... ale já to takhle budu nosit pořád!“

„Hlavně, že ti nenamrznou uši.“

Blanche si narazila čepici, vzala se za ušní boltce a roztáhla je co nejvíc do stran. „Říkal mi jeden kamarád, že mám uši jako netopýr! Co myslíš, kolik si mám dát do kterýho náušnic?“

„Takže bylo všechno, jak se patří?“ mrkla Diana. „Zasvěcení na oltáři... s někým z kluků...?“

Blanche zamrkala řasami. „To ti musím povídat... ale ne tady, ono je to přísně tajný! Pojď bokem, dáme si svařák!“

Svařené víno vonělo už zdálky – sedly si na lavičku dostatečně daleko od kapely, aby je nerušila svou muzikou. Blanche povídala páté přes deváté; co povídala, mlela pantem:

„Tak jak povídala Odilie; počkej až uvidíš, jak jsem vyholená všude po těle! Vůbec nic jsem dělat nemusela, všechno zařídili sami, šoupali se mnou jako s piánem... Položili mě, lili na mě víno, dokonce mi tam zastrčili svíčku! Kolem pochodně, bubínky, píšťaly... Odilie říkala takový mantry!“

„Odilie se vyzná...“ ocenila Diana.

„Hele, nech se taky zasvětit! Budeš moct nosit uniformu... Ale ty bys vlastně mohla, jseš ze spřátelenýho řádu! Já mám dokonce dojem, že ti nějakou zařídili; nechceš se převlíct?“

„Proč ne, když Odilie dovolí...“

„Odilie bude hrozně potěšená! Nařídila nám, že tě všechny musíme na slovo poslouchat, protože ty seš... jak to řekla? Jo, bytost obdařená prorockým duchem! Žes jí otevřela oči...“

„Já si jí taky velice vážím,“ ocenila Diana. „Víš, Odilie není obyčejná lidská bytost; kdybys věděla, co už zažila v předešlých zrozeních! Včera jsem zkusila trochu meditovat a vyhledat, čím byla ve kterém svém životě... no, divila by ses!“

Blanche vykulila oči, ale hloupé otázky nekladla; bylo jasné, že putování duší mezi různými těly pro ni není překvapením ani hádankou. Odilie školila svoje svěřenky dokonale.

„Nemám v tom ještě docela jasno. Ale řeknu ti aspoň tolik, že byla už několikrát upálená nebo jinak potrestaná smrtí za svoje názory. Taky za bezbožnost a čarodějnictví...“

„Vážně?“ Diana měla pocit, že by měla Blanche zatlačit oči zpět do důlků, jinak jí vypadnou.

„Kdyby se Odilii podařilo vrátit v protonaci zpátky, před toto nebo několik předcházejících zrození, dozvěděla by se hrozně zajímavé věci! Prožila by řadu životů, no...“

„Můžu jí to říct?“

„No... já nevím, radši ani ne! Není to bezpečné!“

„Odilie se nebojí žádného nebezpečí! Vědecké poznání je pro ni cennější než ubohý lidský život!“

„Nemyslím, že by ji něco ohrožovalo na životě! Ale mohla by se dopracovat nějakých znalostí, které by jí... mohly uškodit!“

„To teda nechápu, jak!“

„Kdybys to chápala, neptala by ses.“

„Hele, co jsem byla já... v předešlým životě?“

Diana se zatvářila moudře. „Těžko říct... nejsem si jistá, jestli jsi byla vůbec člověk. Možná máš za sebou nedávno nějaké zvířecí podoby; doufám, že ti to nevadí...“

„Vůbec ne, já mám zvířátka ráda! A Odilie byla taky zvíře?“

„To určitě ne. Spíš se obávám, že... nějaký mocný démon.“

„Opravdu, jo? To by vysvětlovalo tu její magickou moc... víš, že je nesmírně mocná? Koukej, jak je dneska hezky, to zařídila určitě ona, i když říkala, že pochybuje...“

„To jí chválím; skutečná čarodějka se svou mocí nechlubí.“

„Bezvadný! Fantastický! Špica!“ jásala Blanche. „Hele, já bych si s tebou o tom někdy hrozně ráda popovídala víc... ale teď mám hrozně práce a musím letět... fakticky, hrozně ráda...“

A Blanche se vystřelila na oběžnou dráhu kolem náměstí takovou rychlostí, že se ani nestihla rozloučit. Diana se mohla s klidem vrátit domů, svou práci právě udělala. Ale bylo hezky, muzika se jí líbila a měla příjemný pocit, že by mohla ještě někomu něco zákeřného provést. Zůstala sedět a vybírala si.

Aby byla nálada ještě lepší, předstoupil před kapelu jeden důstojník, student filozofické fakulty; přednášel dlouhá, složitá a krásná souvětí, ovšem Diana těžko chápala, o co mu jde. Posluchači zjevně nechápali taky, ale bylo jim to jedno, protože je očividně chválil. Ty výroky, které pochopili, byly nepochybně lichotivé: moudří občané, stateční vlastenci, rozvážní a uvážliví měšťané. Aha, tak to jsme určitě my!

Diana věnovala pozornost projevu až ve chvíli, kdy náhle padlo Charryho jméno; vzápětí ji to překvapilo, protože řečník hovořil o časech, kdy země (poněkud menší a v jiných historických souvislostech) byla velkovévodstvím, kurfiřtstvím a kdoví čím ještě. Ty časy samozřejmě nikdo nepamatoval, ale na veřejných budovách z té doby zůstaly vznešené znaky, taky tu byl zámek, dnes využívaný jako museum, hrobky velkovévodů v katedrále...

Diana s překvapením vyrozuměla, že mladík požaduje, aby se Charry stal velkovévodou; jakým způsobem se tak stane, nehodlal národu objasňovat, taky to nikdo nechtěl vědět. Ale ta myšlenka je okamžitě nadchla, radostně křičeli a provolávali slávu. Mladík se kromě jiného nenápadně zmínil, že to dnešní pivo je na útraty vznešeného pána z Guyrlayowu a voly dal do souvislosti s místními radními a parlamentem; národ se vesele smál a tleskal.

Potom vystoupil jiný mladík; odpovídal na četné projevy lidové vůle, požadující, aby bylo obnoveno velkovévodství pod moudrou správou pána z Guyrlayowu, souhlasil s nimi a chválil je. V jeho řeči taky padla zmínka, že ministerským předsedou by se za této vlády mohl stát náš milovaný maršál Bruno von Weranski; a Dianě okamžitě došly souvislosti.

No ovšem; Charry vítězoslavně vtáhne do starobylého zámku. Ale v museu se bydlet nedá a v Imperiálu mu to jde na nervy, odtáhne tedy zvesela domů na Hůrku, a jakmile rozmrzne moře, odpluje na nějaký Ostrov. Odtamtud bude posílat rady a pokyny svému věrnému poddanému, maršálovi (premiéru, místokráli) Brunovi; vznešená paní Odilie Raubvogelová (třeba podá ruku panu von Weranski jako věrná a oddaná choť) bude sídlit na nějakém strategicky výhodném místě, sledovat cvrkot a ve vhodnou chvíli zasáhne. Charry a Diana budou daleko, Bůh vysoko – kdo by si s nimi dělal nějaké starosti? To ale vůbec není hloupá myšlenka!

Další řečník už bral zřízení velkovévodství jako hotovou věc; zmínil se, že v takovém případě bude požadavek velkovévody vůlí státu a německý císař si nedovolí ani špitnout. Naopak, sluší se, aby představitelé státu zasedli v císařské dvorní radě; zajisté Charry, ale kdyby nemohl, však on se někdo vhodný najde!

Dianě přestalo chutnat svařené víno. Zato pochopila, kam fouká vítr a musela jít okamžitě nahlásit změnu situace ostatním. Během cesty uvažovala, co by jim provedla, kdyby měla tu možnost.

Charry vyslechl tu zprávu a zamračil se; Diana se naopak drze šklebila: „Já svůj díl práce vykonala; poštvala jsem tu malou hloupou žábu na Odilii tak dokonale, že budou mít panenky pěkně co dělat, aby to zvládly! Jestli to zkusí s protonací...“

„Budou k tomu volat tebe. Samy to nezvládnou!“

„Pch!“

„Zvládneš to ty, když na to přijde?“

„To se uvidí. Myslíš, že jsem zobala vtipnou kaši nadarmo?“

„Mám dojem, žes jí sezobala dost málo.“

„Ty si dávej pozor, velkovévodo! Jinak budeš zasedat támhle na té zřícenině a nic ti nepomůže. Co uděláš s Brunem?“

„Když bude nejhůř, pokoušu ho.“

„Kdybys nezvládal, zapískej! Třeba přijdu na pomoc!“

„Chlubila ses, žes už svou práci vykonala...“

Diana pohodila hlavou. „Heleď lásko, Blanche ten účes vyloženě sluší! A uniforma je taky pěkná, jenom trochu morbidní...“

„Celou dobu čekám, kdy s tím začneš. Potřebuješ půjčit břitvu?“

„Nechceš tím naznačit, že bys mi to dovolil?“

„Má smysl ti v něčem bránit?“

„Ty už mě nemáš rád!“

„Mám, ale...“

„Tak ukaž jak!“

„Ne, teď nebude nic! Máme jiný starosti...“

„Když jsem byla ostříhaná, strašně rád jsi mě hladil po hlavě; říkal jsi, že tě to vzrušuje! Myslíš, že by tě to teď...“

„Diano, já pracuju! Co tě zas bere, že tě pořád napadá...“

„Tak dobře; když nic, tak nic. Ale budeš ještě prosit...“

Diana se vztekle vydala ke dveřím, zakopla přes můj ocas a hned věděla, na kom si vyleje svou zlost: „Musíš se tady pořád válet jako mršina? Nemůže ten tvůj pruhovanej kožich zahnívat jinde?“

„K službám,“ řekl jsem a vstal. „Kde by ti to vyhovovalo?“

„Kdekoliv... počkej, řeknu Árrín, aby tě pokousala!“

„Máš smůlu, nemáme právě vhodný období. To jenom vy lidé pořád myslíte na milování, ať je doba jakákoliv...“

„Jseš blbej jak daleko vidíš!“ rozkřikla se. „A ještě za roh!“

Potom odešla a já usnul. Asi neměla náladu.


Ples měl začít v osm večer. Okolo šesté přišel do hotelu Karl Haushoffer a přinesl Dianě černou uniformu, téměř na míru. Byla tím nadšená, radostně ho uvítala a velice děkovala.

„Mám ti být k službám,“ oznámil pyšně. „Kdybys potřebovala kadeřníka nebo tak něco... Naučil jsem se to velmi dobře!“

Diana ho chtěla vyhodit, ale zaváhala. „Domníváš se, že ses stal dobrým služebníkem pro vznešené dámy?“

„Ve službách vašeho řádu jsem se naučil leccos,“ usmál se. „Zdá se, že postavení řádového otroka není tak bezúčelné!“

„A tobě rychle stoupl hřebínek!“ ušklíbla se. „Ale posaď se, můj drahý otroku; a povídej, jak se ti daří u Bruna!“

„Lepší než vyprávět je ukázat! Nechceš mezi nás někdy přijít?“

„Uvažuji a váhám. Viděla jsem v životě už ledacos, ale černou mši ještě ne. Jsi si jist, že bych vám to nějak nenarušila?“

„Především, neděláme žádné černé mše; to bych si vyprosil...“

„Tak satanistické obřady. Jestli řekneš, že neděláte ani to, tak jsi mimo obraz. Musela bych ti říct: sám nevíš, co děláte!“

„Nejsem přívržencem Satana!“

„Dobře; tak čeho jsi přívržencem?“

„Zdravého rozumu a čistého Poznání!“

„Poznání ze stromu Dobrého i Zlého? Čteš občas Bibli?“

„Ve škole, jako každý. Měli jsme samozřejmě náboženství, ale... nikdy mě to moc nezaujalo. Páteři a jejich kecy...“

„Povídej mi o tom chvilku, zatímco se budu česat. Budu tě tedy používat jako páže, když chceš, pomůžeš mi se ustrojit...“

Česala a strojila se schválně pomalu, dávala mu možnost řádně se vymluvit. Ne že by ji zajímaly jeho kecy, ale tušila, že od něho se dozví nejvíc o aktivitách ostatních. Karl vyprávěl opatrně, nebyl si jist, co smí a co nesmí říct; byl to docela příjemný intelektuální souboj a Dianu bavil.

„Jednou bych se rád podíval do zemí, odkud pochází Yamanaki a ti ostatní... Japonsko, Čína, Indie! Kdybych někdy mohl...“

„Kdybys zůstal v řádu Blesků, možná by to šlo.“

„Chceš říct, že u Černého Kříže to nepůjde?“

„Určitě taky, ale ne s naší pomocí. Váš řád je váš řád, nemůžu se do vašich věcí plést, to snad chápeš!“

„Ale já bych... Kdybys třeba přešla k nám...?“

„Karle, nejdůležitější v našem světě je povinnost! Co chceme či nechceme, je až druhořadé. Dokud to nepochopíš...“

„Ale ano, já to chápu...“

Ať chápal nebo ne, bylo to nejspíš jedno. Diana vnímala, že jím cloumá směsice protichůdných pocitů, intelektuálních i sexuálních – uvědomovala si, že ten chlapec po ní touží tak šíleně, že je schopen a ochoten dopustit se jakýchkoliv pošetilostí.

Ale je to ještě chlapec! Skoro dítě! varoval ji rozum.

Usedla před zrcadlo, kartáčovala si vlasy a zkoušela je sepnout soustavou sponek tak, aby vypadaly jako jejich předpisový účes. Moc jí to nešlo, Karl stál za ní, dýchal jí na krk a tiše trpěl. Jeho ruce se svíraly touhou vnořit se do jejích zlatých kadeří, hrát si s nimi, mazlit se... sevřít chladnou, vražednou, krutou ocel břitvy, přejet po kůži a oddělit alespoň část. Diana cítila, jak v těch prstech škube energie, které není dovoleno proudit; zlá, nepřátelská energie, stejně jako vše, co zmítalo tímto chlapcem. Diana pocítila Nepřítele nablízku.

Ano, je to dítě. Ale vybral si ho Satan, aby mne napadl. I teď je v něm přítomen. Domnívá se, že konečně dostal šanci.

Pohlédla do zrcadla. Sledovala vlastní tvář a odhadovala svoje síly. Účes, který si vytvořila na hlavě, měl rozhodně daleko k jakékoliv dokonalosti. Byl to paskvil, to bylo jasné.

Satan, odvěký Nepřítel. Už dlouhá léta protihráč, který nemá šanci. Nikdy mu ji nedala, vycítila jeho útoky dlouho předem, elegantně jim uklouzla nebo se obloukem vyhnula, zasmála se a šla jinam, kde neměl tak velkou moc. Dohlížela, aby se v její blízkosti neobjevil nikdo, kdo se dal ovládnout. Chránila se. Ale teď přišel Satanův služebník sem a stojí za jejími zády.

Vytáhla všechny sponky, spustila vlasy na ramena. Chlapec Karl za jejími zády vzrušeně dýchal; váhal, jak ji upozornit, že dokud se nesvěří jeho rukám, nikdy to nebude dokonalé.

Ale já jsem čarodějka.

„Vlastně, proč ne? Jak si to představuješ, Karle?“

Pocítila, jak se rozezvonily všechny pekelné zvony. Nepřítel dostal šanci dotknout se jednoho ze Svatých! Jeho moc okamžitě prostoupila Karla Haushoffera, nevinnou loutku ve svých rukách.

„Předpis říká ostříhat nad ušima a stáhnout tadyhle na temeni. Tobě by to moc slušelo!“ odvážil se říct.

„Říká předpis něco o přesné šířce toho zbývajícího pruhu?“

„To ne, ale bývá zvykem tak...“ ukázal.

„Ne, to by asi nebylo v pořádku. Vem to tak... maximálně tři centimetry nad ucho, víc ne. To bude stačit.“

„Ale... to ti těch vlasů zůstane moc! Když pohneš hlavou, budou poletovat... jako plamen ohně!“

„Já vím!“ usmála se spokojeně.

Skutečně věděla. V té chvíli jeho ústy promluvil On. Není pouze Nepřítel; taky jeden z oddaných. Ten, kterému byl dán úkol oddělit zrno od plev, dobré od špatných. Kdyby byl jenom Nepřítel, snadno by ho odehnala. Ale teď už mu musí dát šanci ji vyzkoušet. Zatančit si s tím starým kozlem...

„Když ti to budu dělat... ta uniforma, aby se neušpinila...“

No ovšem; Diana svlékla kabátek uniformy, potom i bílou košili, která k ní patřila. Zůstala ve spodním tričku, správně vytušila, že je to dráždivější než kdyby se svlékla úplně. Ostatně, Karl si ji měl možnost dostatečně prohlédnout už doma na Hůrce. Jenže tam ještě nebyl tak dokonale propadlý peklu jako tady, pod péčí Odilie Raubvogelové. Diana cítila, jak se nad ní sklání, vdechuje její vůni, přemáhá vzmáhající se vlnu vášně svého těla.

Zvykl sis vnímat svou službu jako sexuální akt, hlupáčku. Máš dost velkou smůlu; ale překonáš to. Ten, kterému sloužíš, se chystá dát ti spoustu dárků: vysokou inteligenci, znalosti, cesty do dalekých zemí... uskutečníš všechno, co si přeješ. Budeš velmi mocný, vlivný... a moudrý. Svým způsobem. Vybral sis pána...

Karl vzal do ruky nůžky. Diana hleděla do zrcadla, oči široce rozevřené. Aktivovat veškerou energii! Jako když tasí svůj meč a chystá se zasadit úder; je to hra, je to tanec, je to Zen! Jakmile se tě dotknou jeho ruce, začne boj!

Karl zasunul špice nůžek do jejích vlasů, stříhal pramen po prameni a odkládal na stolek před zrcadlo. Pracoval pomalu, s láskou a péčí, vychutnával si tu rozkoš dotýkat se jí, mazlil se s její hlavou i se svou zbraní. Byl šťastný a spokojený, jako před milostnou extází. Když takto stříhal jiné dívky, bylo to pro něho předzvěstí brzkého tělesného uspokojení; podvědomě totéž očekával i nyní. Vlna vášně se v něm vzdouvala.

Satan se dotkl svými spáry hlavy zasvěcené čarodějky. Z konečků jeho prstů proudily mocné vlny energie, tak silné, jaké používal málokdy; také ho vzrušila šance ji přemoci, získat, ovládnout. V tom rozčílení se přestal kontrolovat a použil tak mocnou sílu, že překonala jeho vlastní opatrnost; protože Starý Drak nebyl hloupý a dobře věděl, jak moc musí být uvážlivý. Usekával spárem kadeř po kadeři, sál z nich sílu a ty kadeře v jeho drápech uvadaly, odkvétaly a zmíraly. Ale ještě jich hodně zbývalo...

„Paráda!“ řekla Diana, prohlížeje se v zrcadle. „Skutečně ses toho hodně naučil... můžeš ještě kousek. Aby to bylo pěkné...“

„Co ti řekne tvůj manžel?“ zeptal se s nadějí.

„Přežije to. Povolil mi to předem.“ zklamala ho.

Satanská energie klouzala Dianě po lebce, způsobovala svědivé mravenčení a pokoušela se proniknout dovnitř. Víc, víc, ještě víc té zlé síly! Přemoci, ovládnout, zničit! Karlovy prsty sebou škubaly v křeči, vzpouzely se, chvěly; příliš nedokonalé lidské ruce, ubohý nástroj pro Knížete Zla. Starý Drak poprvé pocítil, že si vybral služebníka, který na svůj úkol nestačí; ale teď už se s tím nedalo nic dělat.

Karl přejel prsty Dianě po ostříhaných zbytcích, spolkl sliny, které mu úporně vyvstávaly pod jazykem, a zeptal se s nadějí: „Můžu ti to trochu... vyholit?“

„Samozřejmě! Dej se do toho!“

Míchal štětkou mýdlo a ruce se mu klepaly. Zmítal se v přílivu sil, mávaly jeho tělem, ať chtěl nebo nechtěl. Hlavu měl jako v ohni, třeštila mu, vzpomínal na podivné, dávno zapomenuté věci, viděl nejasné vize budoucnosti, dokonce všelijaké zmatené představy, které nedokázal zařadit. Bylo mu zároveň strašně špatně, ale cítil, jako by mu narůstala orlí křídla. Nechápal to, nemohl nic pochopit. Byl nástrojem, nikoliv tvůrcem, ale jeho oči a jeho mysl byly slepé.

Jen si troufni, Starý Draku! Pojď se nechat pohladit po svých zlatých šupinách... ale dej si dobrý pozor! Jsem Pastýřka draků; nebo jsi už zapomněl? Dokážeš vůbec zapomínat? Dokážeš něco víc než podléhat své vášni a nevědomosti?

Ještě mocnější zbraň: ostří břitvy. Nebezpečná, zlá věc. Ruce, které se chvějí; ale Nepřítel nemohl dovolit, aby vytryskla jen kapka krve. Ne takhle, proti vůli oběti; překročil by Zákon, jeho počínání by bylo bezúčelné, všechna námaha zbytečná. Však ona se sama podrobí... potom přijde čas!

Břitva seškrabávala mýdlovou pěnu i se zbytky vlasů, zůstávala za ní hladká kůže. Karl přejížděl konečky prstů po té kůži, kontroloval, zda někde nezůstal chloupek, který by ještě mohla jeho břitva odseknout. Bylo jich ještě hodně... ale tam nahoře, kam nesměl. Chvíli váhal; kdyby to byla obyčejná holka, třeba by se vymluvil, že mu ujela ruka, zajel výš, na území, které má zakázané... však ona by se podrobila, třeba by se trochu zlobila, ale nakonec by si dala říct. Ale jako kdyby se mu postavila do cesty neviditelná překážka: nesmíš! Co to znamená?

Sevřel její hlavu v dlaních a pokoušel se vzpamatovat.

Satan sevřel její hlavu do spárů. Teď jsi moje! Odevzdej se mi, vydej svoje opevnění, otevři svoje brány! Zvítězil jsem!

Čarodějka udeřila veškerou svou mocí, kterou mohla postrádat, aby neohrozila vlastní život. Mocná energie rozechvěla všechny tři vesmírné sféry; dokonce zrcadlo před ní se zakalilo a sklo v oknech začalo drnčet. Starý Drak zařval bolestí; tohle nečekal. A vzápětí se vesmírem rozlehl vítězný výkřik Pastýřky draků.

Posloužil jsi, hlupáčku? Nastav svoje krásné plazí hlavy se všemi svými korunami a rohy – tvoje paní dostala chuť si na nich zatančit! Pamatuješ se ještě, jak na tvých hlavách tančil Pán, když jsi byl hadem Kálijou ve vodách řeky Jamuny? Teď na nich tančí Jeho služebnice a zpívá o Pánové slávě! Nemá moc ze sebe, je Déví Dásí, služebnice Pána; nic ji nemůže ohrozit!

Karl Haushoffer se zlomil vyčerpáním. Naopak Diana pohodila hlavou, její vlasy zavlály jako plamen. Posloužil jsi, hlupáčku. Co je ti teď, proč se kácíš? Ublížil ti někdo?

Věděla, že ublížil. Uchopila ho do náruče, podepřela, odvlekla k lůžku a uložila. Jeho organismem toho večera procházelo hodně sil, o nichž neměl tušení, tam i zpátky, dobré i špatné. Kdo by to vydržel? Tichým, laskavým šepotem a vlídným dotykem ruky ho uspala; dokonce mu zkusila přivolat příjemné sny.

Zastavila se uprostřed pokoje; byla přímo nabitá energií. Díky ti, Draku, snažil ses; tvá energie je sice špatná, ale já jsem Déví Dásí a dokážu ji zpracovat. Hodná ještěrka... Vyzkoušela si pár úderů a kopů proti stínovému soupeři, jen tak z bujnosti, ale sklo v oknech se opět rozdrnčelo a záclony se zahoupaly. Pane jo, dneska musím být zvlášť opatrná, abych někomu neublížila!

(Už to vidím, jak mi bude zase zítra zle!)

Oblékla se, zapjala pečlivě kabátek černé uniformy. Sepjala vlasy v zátylku a nasadila na ně čapku. Nikdo nemůže říct, že nejsem podle předpisu! Jsem rytíř Černého Řádu! Teď se těšte!

Když vyšla na chodbu, jeden z číšníků (skrz naskrz prolezlý chtíčem, závistí a chamtivostí, tedy peklu propadlý) se po ní zálibně ohlédl a představil si cosi nemravného. Sekla ho, aniž se otočila. Démon, který nepozná nadřízenou, nezaslouží slitování.

Charry byl už oblečen, seděl u stolu a četl hlášení, které mu před chvílí přinesli. Diana pocítila, jak ho bolí oči; moc čte, bude brzo muset začít nosit brýle. A je unavený, chudák! Objala ho, aniž tušil proč, ovinula ho pažemi a cpala do něho energii; ale on se domníval, že mu tak dává najevo svoji lásku a hned se mu udělalo líp, vzpamatoval se a dostal dobrou náladu. No vida, pak že se energie nedá kloudně použít!

Položila mu špičky prstů na oči; trochu se bránil, ne že by ho to bolelo, ale asi to nebyl příjemný pocit. Stimulace a masáž očních nervů ale nemusí být nutně příjemná, hlavně že funguje. Když ho pustila, rozesmál se: „Diano, ty máš snad opravdu kouzelnou moc! Před chvilkou jsem byl jako prase po první ráně; dokonce jsem ani neměl chuť nikam chodit! Teď se cítím jako omládlý; jako kdybys mi dodala sílu!“

Ani nevíš, jak moc máš pravdu!

„Tak co, jak mi to sluší? Karlíček se snažil, hodný chlapeček! Za odměnu jsem ho uspala, do rána nebude vědět o světě...“

„Odjakživa říkám, že seš miláček. Koho rozškubneš dál?“

„Dneska večer se chystám vzít to po řadě. Démoni, stavte se do fronty, na všechny se dostane!“

„Sršíš energií a vypadáš nebezpečně! Nemám si dávat pozor?“

„Ty snad ani ne; ale jinak všichni!“

V koutě spal lev Džaín; Diana k němu vztáhla ruku a z jeho hřívy zasršely blesky. Vymrštil se a koukal zblble.

„S tím budeme taky muset něco udělat, vypadá jako smeták! Já teda nemám nic proti tý jeho hřívě, ale takovej tygr třeba...“

„Prosím tě, aspoň těm kočkám neubližuj!“

„Zatím jsem ještě nikomu nic neudělala!“

(Při cestě halou zaregistrovala Diana přítomnost zlého, leč velice nešťastného ducha; byl to duch stavitele toho hotelu, který šidil zaměstnance tak vehementně, že po infarktu byl nucen bloudit po objektu, dokud svoji ničemnost neodčiní. Nebylo mu pomoci, neboť peníze vyždímané z dělníků vrazil do banky a ta zatím slušně prosperovala; ale Diana postřehla, že by odčinil část svého prokletí, kdyby se zjevil současnému řediteli a objasnil mu, že okrádat hosty je velice nepěkné a vede rovněž do pekel; ostatně, když se bude po pořádku zjevovat ve snu všem vedoucím zaměstnancům a upozorňovat je, že krást se nemá, nemůže udělat víc škody, než oni zákazníkům. Duch poděkoval, rozkolísal síť elektrického vedení a tiše se vypařil.)

Vyšli z hotelu, nasedli do saní a zamířili k Redutě. (Diana si všimla, že jednoho koně bolí oteklá spěnka, ale kočí, ačkoliv si toho všiml, zastává názor, že to ještě vydrží. Působením na dálku zmírnila bolest ve spěnce a ochladila ji, avšak přesunula tuto bolest na kočího; tomu se udělalo špatně, usoudil, že už konečně přestane pít a až je doveze k cíli, obrátí to domů. Kterážto předsevzetí toho večera opravdu dodržel.)

Před Redutou se tísnil dav čumilů, kteří nedostali pozvánky ani si nezakoupili vstupenky. Většinou byli účastníky odpolední zábavy ve městě, měli ještě dobrou náladu a spoustu alkoholu v krvi, takže provolávali slávu. Někteří ovšem nadávali, protože jim připadalo nespravedlivé, že jiní lidé jsou bohatí. (V davu se nacházel rovněž zlodějíček, který právě vytahoval z taštičky peněženku dámě v kožichu. Diana zaregistrovala jeho chamtivost a práskla ho přes ruku, až peněženku upustil. Všiml si toho hromotlucký průvodce té dámy a na místě lumpa ztrestal. Měl štěstí, v příštím zrození už si to neodpyká.)

Před vchodem stál špalír Brunových vojáků v černých uniformách, s pochodněmi v rukou; skupina kluků mlátila do bubínků, dívky hrály na píšťalky. Všichni měli černé uniformy, bílé rukavičky a slavnostní náladu; namísto studentských čepic nosili lodičky, takže bylo vidět vyholené hlavičky.

Gardisté udělali K poctě zbraň!, Charry a Diana vstoupili do sálu. Diana jenom vzdychla: na parketu se tisklo tělo na tělo, nad jejich hlavami pod klenutým stropem démon na démona. Aby tu nebylo tak pusto a prázdno, další démoni se sytili kouřem cigaret a doutníků, výpary z piva, vína a lihovin, vůní smažících se kuřat z kuchyně, závistí, chamtivostí, touhou po sexu. Zkrátka prostředí nesmírně vhodné k souboji.

Ale nejdřív zachytila Diana úpěnlivou prosbu o pomoc; u stolku v rohu seděla hraběnka Natascha de Verlain a přímo se kácela stářím, vyčerpáním a únavou. Diana pocítila soucit. Bože můj, že si ta stará striga už jednou nedá pokoj! O co jí ještě jde? Ano, o život! odpověděla si sama a rozhodla se. Je nepochybné, že za svoje životní skutky skončí v pekle, ale nemusí to být už tento večer. Přistoupila, uctivě se sklonila a uchopila stařenčinu vyzáblou ruku do dlaní; pak ji dokonce přitiskla k čelu. Madam Natali pocítila příval energie, vzpamatovala se a mírně se usmála, když Dianu zdravila.

Ale to se už blížila profesorka Odilie Raubvogelová; na tváři jí utkvěl zářivý úsměv a okolo ní se houfovali pekelníci všeho druhu a určení. Vykřikovala už zdaleka:

„Ach ne, Diano, to se mi snad jenom zdá! Ty – v naší uniformě! Dokonce sis nechala upravit účes, to ti ale tak sluší! Já jsem tak strašně šťastná, že tě tady vidím!“

Diana mohla říct, že to překvapení nemůže být tak veliké, když jí uniformu sama poslala, ale tušila, co je důvodem: upozornit celý svět, že s ní Diana kamarádí. Něco řekla, smyslu to nemělo, ale Odilie to ani neočekávala. Ječela na celý sál:

„Doufám, že se nebudeš zlobit, ale Blanche mi povídala něco o tom, co jsi jí prozradila... Já jsem to okamžitě zkusila, totiž meditovat, víš; a viděla jsem takové věci, tak úžasné věci! Co já už jsem toho v předcházejících životech prožila!“

Diana věděla, co prožila a viděla, byly to samé nesmysly, neboť se nachází v hluboké nevědomosti a iluze s ní cloumají; nicméně se usmála a pronesla přívětivě:

„To jsem ráda! Kdybys chtěla, můžeme to ještě zkusit...“

„To víš, že bych ráda! Až tady skončí ten frmol, někam si na chvilku sedneme... Byla bych strašně šťastná...“

O tom ani nepochybuju. No – jen počkej, zajíci!

Přiletěla Blanche, rozzářená, spokojená, pitomoučká jako právě narozené kůzlátko. Za krkem jí seděla drápatá nestvůra, cenila tesáky a vyplazovala jazyk, sahající až k pupku.

„Diano, tady je to bezvadný! A jsou tu taky naši, to je fajn, ne? Ani mi nenadávali za ten účes, to je přeci bezva, ne?“

„Jo, to je bezva.“ řekla Diana a nechala se odvléci.

Velvyslanec de Graccy se tvářil škrobeně, zato jeho choť Yvetta byla v náladě rozverné. „Ale je to pěkné, že se ta naše holka tak napravila, ne? Představ si, Diano, ona chce jít dokonce studovat! Co jsme se my do ní nahučeli, aby vystudovala nějakou fakultu, ale ona ne, že na to nemá hlavu; ale když jí to nařídila její duchovní učitelka, tak najednou... Ta profesorka Raubvogelová má na naši malou skutečně dobrý vliv...“

Diana se ušklíbla. „Až na ten účes, co?“

Madam Yvetta se zatvářila koketně. „Ale, vždyť jí to docela sluší, ne? A ty to máš taky, tak co? A kdyby bylo nejhůř, však to za čas doroste! Když jsem byla malá, byla u nás epidemie cholery, všecky nás ostříhali, aby tělo mělo sílu se vzpamatovat...“

„Tak to je bezva.“ konstatovala Diana.

„Co říkáš,“ naklonila se velvyslancová spiklenecky k jejímu uchu. „Jak by to vypadalo, kdybych... třeba jako... se jenom tak malinko... připojila? Profesorka Odilie říkala, že by to šlo!“

„Po čem toužíš?“ zeptala se Diana. „Nechat se ostříhat, nosit tu černou uniformu nebo se zapojit do vzdělávání?“

„No... tak všeobecně, ne? Od všeho trochu!“

„Pomáhej ti Bůh se správně rozhodnout!“

Diana poodešla ke stolku, který pro ně byl vyhrazen. Už tam seděl Denis, pil brčkem limonádu a vypadal jako mládě skřítka.

„Teda, ty dneska perlíš!“ blýskl na ni okem. „Zahrajem si?“

„Hele, co ty o tom víš?“ zbystřila pozornost.

„Nic. Jenom jsem si přivedl komando. Chceš je vidět?“

„Jak to, že já je nevidím?“

„Protože z tebe páchne ďábel na sto honů! Sedíš dobře?“

Denis pomalu položil dlaň na její ruku. Diana zavřela oči; pak je všechny uviděla. Jednoho s tváří Jerzy Lasęky, pokud to vůbec mohla poznat v té záři. Dalšího s Denisovou tváří... vzpomněla si na jeho bratra Kryštofa, jehož portrét měl Tomáš v pokoji. Také ti z Polska, kteří odešli vzhůru s Jerzym, muži, ženy i děti. Jejich zářící okřídlená těla svištěla prostorem, čepele zbraní se blyštěly. Zatím se drželi v jiné úrovni než démoni, takže nemohlo docházet k přímým střetnutím. Ale byli tady.

„Myslíš, že se něco semele?“ zašeptala.

„Sama víš, že dneska tady bude rušno! Nebo snad ne?“

„Jak k tomu mohlo dojít?“

„Přesně stejně jako u tebe. Už to dál nešlo vydržet!“

„Co dokážou... ti tvoji?“

Denis jí pomohl soustředit pozornost na jednoho gardistu; byl už od rána účastníkem všeho co se dělo, a protože průvodním zjevem bylo pivo, sotva se držel na nohou. Aby zvládal situaci, podpíral ho z každé strany jeden démon, další mu seděl za krkem a podněcoval ho, aby se ještě napil a aby se pokoušel sbalit dívku, co byla s ním. Za normálních okolností se mu to absolutně nemohlo podařit, neboť vypadal odporně i ve střízlivém stavu, ale dívka měla vnímání zastřeno démonem chlípnosti, dále démonem pýchy a samozřejmě alkoholem. To, že se na ně zaměřili Diana a Denis, přilákalo též pozornost zářících bytostí; náhle a bez vyzvání se jich několik vynořilo z vyššího prostoru, jako draví ptáci se snesli na démony a jejich duhová křídla do nich bušila, jako když labutě brání hnízdo. Démoni, kteří podpírali gardistu, jej samozřejmě nechali upadnout a s křikem prchali, řídící démon se sice pustil do boje, ale v tu ránu se ocitl pod čepelemi a jen z něj lítaly chlupy i šupiny. Gardista se svalil na zem, úder do žaludku způsobil, že se mu udělalo špatně, takže dva kamarádi byli nuceni ho vzít pod rameny a odvléci na toaletu, kde začal vrhnout. Taky démoni držící ve spárech dívku dostávali nářez; tím pádem si děvče uvědomilo, v jak ubohém postavení a ohavné společnosti se nachází, rozbrečela se a začala vykřikovat, že chce domů.

Diana vyprskla smíchy. „Myslíš, že tohle je řešení?“

„Ubohá situace, ubohá společnost, ubohé řešení,“ smál se Denis. „Všechno existuje jen ve vztahu ke konkrétním osobám. Zaslouží si snad někdo z přítomných lepší zacházení?“

„Jaké by bylo lepší řešení?“

„Odejít co nejdál z těchto míst. A vzít s sebou všechny, kdo se chtějí zachránit. Město je pekelné místo, to přece víš...“

„Chtěla bych se dát taky do boje!“

„Zruš Odilii! Pak se tady všechno rozsype... Je možné sejmout závoj nevědomosti z očí těch lidí. V opilosti často někdo pochopí a pozná, jak bídně žije... bohužel to poznání dlouho nevydrží!“

„Jak tohle všechno víš?“

„Ale Diano! Už dobrou hodinu tady šíříš takovou energii, že se probouzejí i strašidla... a že bych si toho nevšiml já? Perfektně jsi zrušila Karlíčka... a ten souboj byl taky fajn...“

„Potřebovala jsem někoho, kdo by mi pomohl! Byla jsem na dně, tak jsem se začala bránit... když se šelma brání, kouše!“

„Dost dobrý... hele, jestli se ti chce, projdi se sálem, trochu pohovoř s lidmi a zkus některým něco vysvětlit. Když někdo ještě není úplně v lihu, nechá si dost říct. Hlavně si dávej pozor sama na sebe... Já tady teď moc nezmůžu, ale je tu pár lidí, kteří se zlomit ještě nenechali. Tošio, Vítek – většina Templářů má s sebou vyšší ochranu. Škoda, že to nevidíš...“

„Poslechni, Denisi... ty tohle všechno vidíš pořád?“

„No... pořád ne, ale většinou. Když chci...“

„Mám ti závidět? Jak je to možný?“

„Jsem snad dítě, ne?“

Diana ho objala a přitiskla se k němu. Denis přejel nosíkem po vyholené kůži nad jejím uchem a zašeptal obdivně: „Smrdíš peklem! Já to jednou zkusím taky...“

A tak Diana opět vyrazila do sálu. Velmi rychle potkala madam Yvettu, která se tvářila povážlivě a hlásila jí potajmu: „Měla bys o tom vědět! Právě se dostavil hrabě von Enzglauben, vojenský atašé německého velvyslanectví...“

„To mě jenom těší! Poslali jsme jim pozvánku...“

„Víš doufám, kdo je hrabě Enzglauben! Vynikající střelec, taky skvělý šermíř – povídá se, že má na svědomí už čtyři souboje! Tři z jeho protivníků... jsou mrtví!“

„Mých nepřátel už zemřelo daleko víc!“

„Nežertuj, Diano! Jsou obavy, že tady hrabě Enzglauben chce vyvolat nějakou výtržnost!“

„V tom případě ho chytnu za límec a vyhodím!“

„Když říkám výtržnost, tak tím myslím souboj!“

„Když říkám vyhodím, tak tím myslím zmlátím jako nezralý žito, zesměšním před širokou veřejností a jestli se opováží vytasit na mě nějakou čepel, useknu mu obě uši. Můžeš mu to vyřídit!“

„Nemyslím, že jde po tobě! Spíš po tvém muži!“

„Ten chlapec si zřejmě neváží života. Dělá zásadní chybu.“

„No, jak chceš... já tě jenom varovala...“

Diana si zpovzdálí prohlédla hraběte Enzglaubena. Nevypadal moc nebezpečně; nevypadal vlastně nijak, jediné charakteristické rysy na něm byl knírek a jizvy po souboji na tváři. Taky byl hlupák; když zapátrala, postřehla obzvlášť ohyzdného démona, který ho zaslepoval a neustále mu zdůrazňoval, že je ze všech nejlepší.

Diana řekla: „Ach jo!“ a zamířila k baru.

Tam seděl Ivan Starcev, pil vodku a melancholicky sledoval svět okolo. Když ji spatřil, svezl se z barové židličky na kolena, políbil jí ruku a řekl: „Cherubín Boží sestoupil na tuto zemi...“

„Ale Ivane,“ usmála se. „Už zase opilý?“

„Je možné v tomto světě přežít střízlivý?“ otázal se vlídně.

„Nevím. V každém případě bych to ráda zkusila...“

„Dej si jednu se mnou; víš, že tě miluju!“

„Nemůžu, je mi líto; ještě mám nějakou práci...“

„V tom případě jdi potěšit tetičku Natali; shání se po tobě!“

„Netušila jsem, že hraběnka Natali je tvoje teta!“

„Zcela nepochybně není; ale přesto ji nenech bez pomoci. Je už strašně stará a potřebuje, aby o ni někdo pečoval.“

Diana skutečně zamířila tím směrem, ale nezdálo se, že by na tom byla hraběnka hůř než předtím; naopak, oči jí blyštěly a tvář zrůžověla napětím. „Co se tu dnes večer děje, holubičko? Cítím se, jako by mi bylo nejmíň... o třicet let míň...“

„To je dobře, princezno. Drž se, dokud můžeš!“

„Takhle ne, děvče! Když jsem při smyslech, tak chci taky nějaký úkol! Pověz, co pro tebe můžu udělat?“

„Co bych od tebe mohla chtít? Tady snad ani...“

„A co je to, co tady okolo nás pořád poletuje? Mouchy snad?“

„Nevím, co vidíš!“

„Děvočko moje, já vidím živé, mrtvé i ty, co se ještě zatím nestihli narodit! Nebo mi nevěříš?“

„Začínám tušit, že máš pravdu! Akorát nevím, co...“

„Dovedla bys mě zhypnotizovat?“

„Cože? Totiž... já nevím! Možná vím, jak se to dělá, ale nikdy jsem to... teda, vlastně dělala, ale...“

„Uklidni se, holubičko moje! Zkus být klidná jako já, hned ti to půjde! Dneska je přece takový skvělý den! Cítím se mladší než za posledních třicet let; jako kdyby vzduch přímo jiskřil!“

„On jiskří, princezno! Všude tady kolem...“

Diana si sedla k jejímu stolu. Několikrát zhluboka nadechla a vydechla; potom řekla: „Nebudem si hrát na schovávanou; správně jsi poznala, že se dneska něco děje. Zkrátka, mocnosti seshora i zdola se rozhodly, že si to tady rozdají. Nevím, na které straně jsi ty, ale zdá se, že jsi to poznala.“

„Jsem stará, panenko; strašně stará, víš? Už dávno jsem měla opustit tento svět, ale nechce se mi, tím to je! Dnes se mi vůbec nechce – i kdybych mohla, neodešla bych! Když je tu tak veselo...“ hraběnka se napila z kameninového hrnku, který stál před ní na stole; Diana zkusila poznat čichem, jaké je to víno, ale vůbec to nebylo víno, nějaký alkohol tam sice byl, ale hlavně spousta různých bylinek. Zároveň jí plynuly hlavou informace: ty bylinky sesbíral hraběnce dle jejích pokynů sluha Jevdokij, už taky stařec nad hrobem. Jejich síla za určitých okolností byla schopna porazit koně.

„Joj, kde jsem to přestala? Ano, měla bych už přestat hyzdit tento svět, viď? Moji dědicové po tom nesmírně touží... pokud už dávno neumřeli stářím, neutrápili se chamtivostí, holoubci! Jenže já nikam nejdu; tady se mi líbí! Kak skazať? Zůstanu tady, dokud tu budu něčím užitečná! Víš?“

„Zdá se, že tě chápu, princezno...“

„Dneska je tak skvělý večer... tak povídáš, Andělé Boží slétli na tuto zem; oj, dobře se stalo! Ale kde jsou oni, tam se slétnou taky ti druzí. Bude boj... dobré by bylo dneska odejít!“

Diana dvakrát polkla naprázdno.

„Uspi mě, děvče, zkus to! Třeba tady... dnes večer si nikdo ničeho nevšimne, lidé jsou hlupáci! Zkus to, teď hned! Nadiktuju ti píseň, kterou používají Zaklínačky Ohně, ty panny z kláštera tam na severu! Je to možná jediné, co si pamatuju...“

Diana mrkla, co se děje kolem; všichni se cpali, pili, tančili a flirtovali, jako kdyby očekávali konec světa a museli všechno stihnout ještě dnes večer. Působilo to trochu šíleným dojmem.

„Zkusím. Dívej se mi do očí!“

Jedna z hraběnčiných společnic, již velmi stará Lotyška, která vzdor tomu pořád ještě neuměla kloudně německy, postavila na stůl svíčku a zapálila. Diana vzala hraběnku za ruce, hleděla do jejích hluboko zapadlých, vodově vybledlých očí a zdálo se jí, že se dívá do očí sově. Cítila hluboko ve svém nitru znalosti dívek ze Španělska: Valérie, Veroniky, Renée. Ano, ta chvíle vzájemného spojení tam u bazénu... informace hluboko zapadly, ale nosila je stále s sebou. A ještě starší znalosti: dívek z buddhistického chrámu v Barmě. Ani to nebylo nejvíc; oči leopardího čaroděje Assiwatharrana, moc Griissirna, knížete jaguárů; nebo snad ještě něco hlubšího?

Nikoliv hraběnka Natali; samotná Diana se ponořovala hluboko pod hladinu své současné existence. Okolo ní zmizel současný svět a zůstala jen stará, mumii podobná šamanka, která se s rozkoší vracela kamsi do minulosti, kdy byla mladá a možná pohledná, kdy prožívala lásky i nenávisti s lidmi dávno mrtvými a působila pozdvižení ve všech třech světech. Najednou začala tiše zpívat; Diana měla připravenou tužku a ubrousek, pustila její ruce a psala, velice rychle, zpočátku latinkou, ale vzápětí přešla na arminský tibr, protože nestíhala. Natali opakovala text třikrát po sobě, takže Diana mohla zkorigovat a opravit chyby; pak se zarazila a vynořila k plnému vědomí.

„Co to znamená?“ ptala se Diana, prohlížeje text.

„A što ja znaju? Nevím, nerozumím tomu. Panny to zpívají, když zaklínají oheň. Píseň k ovládnutí ohně, no...“

Diana nebyla příliš důvěřivá; ale zarazila se, když pohlédla na svíčku, která byla ještě před chvílí nová. Teď z ní zbývaly sotva třetina, což nebylo možné, kdyby... alespoň na chvíli byl s nimi skutečný Živý Oheň. Ten, který dokázala probudit Kateřina.

„Nezapomínej: potřebuješ čistou pannu! Jenom ta zvládne Oheň. Jinak se to nepodaří...“

„V jaké je to řeči?“

„Što znaju? Nejspíš elfsky.“

„Cože?“

„První, kdo to naučil panny, byli elfové. Takoví tvorové z lesů. Vypadali jako lidi, ale nebyli.“

„Nevím, zda existuje elfská řeč. Nevím, zda existují samotní elfové... moc tomu nevěřím!“

„Pch! Tamten maličký je elf... no, ten co si hraje se svojí legií andělů! Čaroděje Baarfelta syn... Baarfelt sám má krev elfů, tak taky všechny jeho děti!“

„Ale no tak! Nevěřím...“

„Tak tomu věř! Víš, jak vznikli králové Varjagů? Lupiči, krvaví válečníci pobili elfy z lesů, ale jejich ženy a dcery si nechali ve svých stanech, aby jim rodily děti! Jo, tak to bylo!“

„Denis bude mít v každém případě radost. Pohádky jsou jeho obor; čím fantastičtější, tím lepší!“

„Kašlu na to, z čeho má kdo radost nebo smutek. Povídám, co je tady pravda. Spousta lidí jsou potomci elfů a nikdo o tom neví; to poznáš, když přijdeš do lesa. Když se probudíš v houští, začíná svítat a rosa se chvěje na trávě... Ech, smutno mi je!“

Diana potřásla hlavou; hlavně pečlivě schovala svoje záznamy.

„Teď jdi, panenko. Kdybych náhodou dnes večer umřela, tak se moc nediv... je vhodná chvíle. A já jsem hrozně unavená. Jdi zas jinam, já teď budu chvíli odpočívat.“ Hraběnka Natali se opřela hlavou o svoje křeslo a bez rozpaků usnula.

Diana se tiše odplížila; šla říct Denisovi, že je původem elf. Reagoval přesně tak, jak očekávala: nadchlo ho to.

„Jenom já, nebo všichni z rodiny?“

„Když má krev elfů tvůj otec, tak pochopitelně všichni...“

„Tak to vysvětluje spoustu věcí. Bezva, to jsem chtěl vědět!“

„Tak na, tady máš text ve své mateřštině, můžeš studovat!“ Dala mu ubrousek, na který pořídila záznam. Hned se začal zajímat, ale nezdálo se, že by mu to moc šlo, i když tibr ovládal.

Diana se zvedla a šla nenápadně prosondovat, o čem si povídá hrabě Enzglauben s profesorkou Odilií; nepochybně se hádali, neboť slyšela výrazy jako: „Ten umazaný kravák... ten lupič a vrah, který se ještě ani neumyl od hnoje...“ Nesnažila se radši zjistit, koho má na mysli, ale viditelně se snažil vyvolat spor, aby mohl být vyzván. Byl opilý, ale ne zase tak moc.

„Co chtěl?“ zeptala se Diana, když šel dělat rozruch jinam.

„A, je to naprostý idiot!“ mávla rukou Odilie. „Nemá všech pět pohromadě; říkala jsem mu to, ale... s oslem se nedomluvíš!“

„Vidím, že jsi pěkně rozjetá!“

„Jsem, to je fakt. Dneska se tady dějou věci; někteří moji chlapci pijou jako houby a nic, další vypijou jednu skleničku a hned se kácejí! Jako kdyby tady něco poletovalo ve vzduchu!“

„Poletuje, Odilie. Škoda, že to nevidíš!“

„Ach, ať si tu lítá, co chce! Slíbila jsi mi, že mě uspíš; jak to vypadá s tvými sliby? Chtěla bych vidět, co bylo předtím!“

„Teď jsem to natrénovala na hraběnce Natali. Mám pocit, že bych dokázala zhypnotizovat i slona!“

„Tak vypadnem, ne? Bruna tady necháme, má ještě pár zajímavých jednání; ale vezmeme s sebou Blanche, ta je hrozně dobrá...“

„Tak jo. Kdo chce kam...“

Opustily sál a obsadily jeden z hostinských pokojů; číšníci jim neměli snahu bránit, kupodivu sotva stáli na nohou. Ukázalo se, že Blanche je sice hrozně dobrá, ale dnes večer totálně mimo; jen se dostala do pokoje, bleskově se svlékla do naha a chtěla se milovat, lhostejno s kým. Hlasem třaslavě blekotavým vyčítala Dianě, že má hlavu vyholenou málo a tělo vůbec; dávala sama sebe za příklad a měla pravdu. Diana jí dala kopačku špičkami prstů přímo do ostříhané hlavičky; Blanche zavyla bolestí, odpotácela se do koupelny a začala na sebe pouštět sprchu; bylo slyšet, jak si tiše, avšak usilovně prozpěvuje.

„Proboha, co se to dneska večer děje s tou holkou?“ děsila se Odilie; taky se už svlékla a uložila pod deku do postele.

„Nediv se – rvou se o ni andělé s démony.“ vysvětlila Diana.

„Nedělej si blázny!“ ušklíbla se Odilie.

„Nedělám. Má strážného anděla a ten osekává křídla a drápky všem démonům, co jsi jí nasadila zvenku i zevnitř. To bolí...“

„Neříkej takový nesmysly; nebo se mi o tom ještě bude zdát!“

„To si piš, že jo! Jestli se mi to povede, tak uvidíš dokonce virát-rúpu, vesmírnou podobu Boha!“

„Nekecej! Dobře víš, že v Boha nevěřím!“

„To tě neomlouvá. To můžou vidět i psi pohanští...“

Odilie se tvářila nepřívětivě; pak ale položila dotaz: „A to je něco z dalekýho Východu, nebo nějaká křesťanská zhovadilost?“

„Z Indie. To, co viděl Ardžuna v Bhagavadgítě...“

„Tak to jo, to beru...“

„Ale vyděsíš se! Dostaneš z něj hroznej strach!“

„Nevadí! Tak ať...“

Diana s patrným potěšením uložila kamarádku do postele, řádně ji zabalila do pokrývek a uspala. Ať byla Odilie ateistka jaká chtěla, na představení se těšila jako dítě na vánoční stromeček. Diana neměla potuchy, co skutečně uvidí, ale snažila se; jednu chvíli ji napadlo, jaké pro ni bude mít následky obtěžovat Nejvyššího Pána, ale zahnala tu myšlenku daleko pryč.

„Nebudeš z toho mít... nějakej průšvih?“ šeptala Odilie.

Diana se zarazila; že by docházelo k přenosu myšlenek?

„Nevím... možná jo. Třeba se budu muset ještě párkrát zrodit do tak ohavnýho místa, jako je tenhle lidskej svět...“

„A to kvůli mně riskuješ? Já tě mám tak ráda, Diano...“

Diana se kousla do rtů; pak ji náhle objala a pevně přitiskla: „Máš mě ráda? A vidíš, já tě někdy skoro nenávidím... Nebo že by to byla taky láska?“

„Je to láska, Diano – já to cítím!“ kvílela Odilie. „Možná jsem blbá, ale tohle vím jistě. Ty miluješ celej svět... já bych moc chtěla bejt jako ty – víš?“

„No jo – tak už spi.“ řekla Diana a soustředila se na ponoření jejího vědomí do hlubiny nevědění.

„A ty se prober!“ zabušila na dveře koupelny, kde se Blanche pořád ještě sprchovala a zpívala si při tom.

Dveře se rozlétly, Blanche vytančila a vypadala jako zmoklý vrabčák ještě víc než obvykle. „Já chci tančit! Teď hned jdu tancovat dolů do sálu!“

„Ty si lehni a spi, nebo...“ pohrozila Diana.

„Já se o ni postarám!“ nabídla se další dívka, která pečovala o klidný a nerušený spánek Odilie. Byla poněkud méně bystrá, ale možná díky tomu taky méně opilá a tudíž důvěryhodná.

„A já si chci zatančit na náměstí! A nahá!“ ječela Blanche.

„Neblázni, víš jak tam mrzne?“ Diana postřehla, že žádná její námitka nemůže dívkou otřást; tak jí klidně a s rozmyslem dala další tečku do hlavy; zvenčí to vypadalo, jako by ji pohladila.

„On to není zas tak blbej nápad s tou oholenou šiškou,“ řekla spokojeně a pomohla dívce Blanche uložit.

„Myslíš, že bych se měla taky vyholit?“ rozzářila se dívka.

„Jo, klidně celá. Na Blanche dávej pozor a kdyby chtěla odejít, tak dohlídni, aby se aspoň trochu oblíkla. Jasný?“

Dívka jí to odsouhlasila; Diana měla pocit, že by byla schopná odsouhlasit i světovou válku.

Na chodbě se na chvíli zastavila a opřela o sloup. „Zle je!“ pravila do ticha. „Už mi docházejí síly...“

Neboj se! řekl někdo z ticha, Ještě jich máš dost!

„No tak jo.“ odpověděla a šla dolů.

Dole měl sólo Bruno von Weranski; rozvíjel tam svoje názory na znovuzřízení velkovévodství. Charry k tomu přistupoval značně rezervovaně a nejevil žádné nadšení; zato hrabě Enzglauben pěnil jako prostředek na nádobí. Co pěnil – přímo soptil:

„Cože? Ten pirát? Pacholek od krav?“

„Jestli se to vaší Excelenci nelíbí, nemůžeme nic dělat,“ smál se Bruno. „Ale my to prosadíme!“

„Celý svět se vám vysměje! Kdo vůbec je ten Rither? Zná ho ve světě někdo? A kde vůbec je – je tady, mezi námi? Ať se ozve!“

Na Charryho se soustředila pozornost všech, takže byl nucen promluvit, ale udělal to velmi vlídně: „Možná by bylo lepší, abychom si o tom pohovořili až zítra – ne?“

„Kdo jste, pane? Nějaký číšník... nebo co?“ ptal se atašé.

„Charry Rither, hrabě de Guyrlayowe.“

„Hrabě? Kde jste k tomu přišel? Ukradl nebo vyhrál v kartách?“

„Ten titul jsem dostal... od Griissirna, krále... ale to bych vám musel dlouho vysvětlovat. Asi nemáte tolik času, pane...“

„Hrabě Manfred von Enzglauben! Na rozdíl od vás já jsem se už jako hrabě narodil! Vy jste prý myl kravám ocasy, je to pravda? A pak jste se plavil na lodi jako námořník!“

„Ano, to všechno je pravda.“ usmíval se Charry.

Manfred se chystal pokračovat v urážkách; všem okolo už bylo jasné, že má chuť vyprovokovat Charryho k souboji. Charrymu to bylo jasné taky, ale bavilo ho nechápat a Manfreda spíš brzdit.

Vtom se mezi přihlížejícími jako had protáhl Ivan Starcev; trochu se potácel a jak se tak motal, pořádně vrazil do hraběte Enzglaubena; ten se po něm vztekle ohlédl, ale pak zahučel jen: „Pardon!“ a obrátil se zase k Charrymu; rozhodně neměl zájem se zaplést s ruským atašé.

„Jakýpak pardon?“ pronesl Ivan Starcev. „Narazil jste do mne, pane! A nyní se mi omlouváte jen tak přes rameno?“

„Narazil jste do mne vy, pane! A nerušte; hovořím teď s tímto – jakkoli pochybným – gentlemanem!“

„To vás neomlouvá! Urazil jste mne! Chcete snad tvrdit, že vám lžu, když říkám, že jste do mne narazil?“

„Nevím, zda lžete; ale zcela jistě jste opilý!“

„To je možný, že jsem opilej – ale z toho se vyspím! Kdežto vy jste hlupák a ničema, pane – a to vám zůstane!“

„Pane!“ vzkypěl Enzglauben. „Kdybych měl čas se s vámi špinit, potom byste draze zaplatil tato slova! Ale právě teď mne čest nutí vyřídit určitý spor s tímto pánem...“

„Štó to pro tebja česť?“ zasmál se Ivan. „Ty žádnou čest nemáš – do tebe si může kopnout každej!“

Enzglauben se ocitl v nepříjemné situaci; namísto co by dokázal vyprovokovat k souboji Charryho, o což mu šlo, sám byl nyní hrubě urážen Ivanem Starcevem; a nevypadalo to, že by někdo chtěl nějak zasáhnout a Rusa přibrzdit. „Pane, kdybych nebral ohledy na váš podnapilý stav...“

„Žádný takový řeči!“ vykřikl Ivan drze a chytil ho za klopy smokingu. „Napřed si vyřídíte tu věc se mnou! Říkám a opakuju, že jste hlupák a ničema – a trvám na tom!“

„V tom případě jste mne urazil, pane!“

„Jsem připraven dát vám zadostiučinění, pane, jaké budete chtít a kdy budete chtít! Očekávám vaše svědky, pane!“

„Nebudu se bít s člověkem, který neví, co povídá! Jste opilý, nezodpovídáte za svá slova, pane; pohovoříme si, až ráčíte vystřízlivět! Pánové, beru vás za svědky, že jsem s tímto pánem zacházel mírně! A nyní dokončeme náš rozhovor, pane Rithere!“

Chtěl se otočit k Charrymu, ale Ivan jej rázně obrátil k sobě a vrazil mu políček. „Jste nejen hlupák, ale i zbabělec!“

„To je víc, než mohu snést!“ zařval Enzglauben. „Dobrá, pane; vyřídíme náš spor, jak si přejete! Jste šlechtic?“

„Ovšem. Moje rodina pochází od Jurije Dolgorukého!“

„V tom případě se cítím nucen přijmout vaši výzvu! Kdy a kde se sejdeme?“

„Pokud proti tomu nic nemáte, venku na ulici září svítilny. Vy se postavíte k jedné, já k druhé. Je to dvacet kroků...“

„Máte na mysli pistole, jak vidím! Ovšem abyste si nemyslel, že vás chci zavraždit bez možnosti obrany, ponechám vám čtyřicet kroků. Jste s tím srozuměn?“

„Mně je to jedno. Pistole máte jistě s sebou. Vaši svědkové, pane von Enzglauben?“

Hrabě kývl na dva muže z přihlížejících. Ivan Starcev se úkosem rozhlédl a pak řekl: „Prosím, aby mými svědky byli pan de Guyrlayowe a baronet Wessly. Přijímáte?“

„Ovšem, s radostí!“ řekl Enzglauben. „Páni svědkové, ujměte se své práce...“

Baronet Wessly byl vojenským atašé anglického velvyslanectví; tvrdý, nepřístupný mladý muž s ostrými rysy a téměř bílými vlasy, dokonalý gentleman a obraz všech mužných ctností. Svědkové hraběte Enzglaubena vypadali rovněž velmi seriózně; byli to mladí místní šlechtici. Dohoda o souboji byla lehká, protože se vlastně účastníci dohodli sami; svědkové mohli zmírnit podmínky jen tím, že určili, aby padla jen jedna rána z každé zbraně. Ovšem Enzglauben byl znám tím, že zabije každého, kdo se mu postaví, a jeho svědkové se tím netajili.

Protože došlo k tomuto nechutnému incidentu, někteří z hostů se kvapně sbírali a odcházeli; ostatně čas dávno překročil půlnoc, blížilo se už k ránu. Charry se zlobil a když přišel k Ivanovi, který se uvelebil na obvyklém místě u baru, řekl s netajenou trpkostí: „Jak se zdá, máš v úmyslu zkazit všechno; i náš ples!“

Ivan nevypadal vůbec opilý; spíš se dobře bavil: „Na tom nezáleží – ale zachráním ti život, a možná i kariéru!“

„O můj život se ty nestarej; takových jako je on jsem už viděl hodně – a vždycky jsem zvítězil!“

„Vidím, že moc nechápeš, kamaráde! To je chyba; příště už tě z kaše nikdo nevytáhne. Ten muž tě přišel zabít! Poslali ho, aby tě vyprovokoval k boji a aby tě zabil!“

„To jsem pochopil. Ale viděl jsi, že jsem se nehodlal nechat vyprovokovat. Byl bych se ho zbavil po dobrém!“

„Nevěř. On mě se taky nezbavil; a taky se se mnou nechtěl bít! Chtěl bojovat s tebou...!“

„Tak jsi ho měl nechat! Byl bych mu dal co proto...“

„Hloupost; nic bys mu nedal! I kdybys ho zastřelil, nebylo by to v pořádku. Ty jsi občan téhle země a on diplomat. Za souboj s diplomatickým zástupcem se jde do vězení, jestli to nevíš! Zítra by tě zatkli a pustili možná za deset let; to bys mohl o svých ambicích povídat dědkům na lavičce! V každém případě by souboj s ním znamenal konec tvojí kariéry!“

„A co ty? Ty si myslíš, že ti pošlou děkovný dopis, když ho zabiješ? Že nebudeš potrestán?“

„Mně se nemůže nic stát; nanejvýš budu vypovězen ze země. Ale... on prý je dobrý střelec. Aspoň to říkají.“

„Tím chceš naznačit, že ti nevadí, když tě zabije?“

„Eh! Mně je to jedno!“ mávl Ivan rukou.

Zbylí hosté pokračovali v zábavě; Wessly a Němcovi svědkové zatím nalezli příhodný kus silnice s udupaným sněhem, kde se mohl souboj konat, a nyní volali duelanty. Charry doprovázel Ivana, mračil se, zatímco Ivan se usmíval a prohodil i pár sarkastických vtipů. Enzglauben se choval vyzývavě.

Jeden ze svědků a Wessly nabíjeli pistole, zatímco Charry a druhý svědek odkrokovali vzdálenost a zapíchli do sněhu klacky na určených místech. Ivan se klidně postavil na svoje místo, svlékl smoking a pak vestu; zůstal v košili, dokonce si ji rozepjal u krku. Enzglauben se tomu podivil:

„Nebylo ujednáno, že se svlékneme do košile! V této zimě, pane, to považuji za holý nesmysl...“

„A što? Na Sibiri je větší zima!“ smál se Ivan Starcev. „Když pána velkomožného nezastřelím, třeba umře na zápal plic!“

„Já zůstanu v kabátě!“ řekl pevně hrabě.

Ivan pokrčil rameny. Charry vzal jeho svršky a řekl:

„Stejně nesouhlasím. Byl bych to s ním srovnal!“

„Kdybys projevil zbabělost,“ řekl Ivan přes rameno. „Nemohl bys být důstojníkem. Bylo to neřešitelné. Takhle je to lepší.“

Wessly přistoupil a podal Ivanovi pistoli; ten ji vzal, ani se nepodíval do zámku, jen ji potěžkal v ruce. Oba svědkové se vraceli ke střední lampě, kde se sešli s druhými dvěma; všichni společně ustoupili na chodník.

„Na můj povel!“ řekl Wessly. „Tři... dva... jedna... pal!“

Oba soupeři drželi pistole ústím k zemi; naráz je zvedli, skoro současně padly dvě rány. Jenže Enzglaubenova rána šla někam stranou; vzápětí hrabě pustil pistoli, přitiskl ruku na prsa a podklesl v kolenou. Pokusil se udělat krok, jenže neměl už sílu. Klesl na kolena, pak se sesul tváří k zemi.

Ivan Starcev, s křivým úsměvem na tváři, přistoupil ke svědkům a vrátil jim svou pistoli. „Kdybych takhle pomalu střílel na lovu medvědů v tajze, už bych nebyl mezi živými.“ řekl a pomalu si rozhrnul košili. Na jeho zarostlých prsou bylo znát stopy medvědích drápů.

Výstřely probudily blízké okolí; okna se otvírala, objevilo se tu několik nočních či ranních chodců, za několik minut přiběhl taky strážmistr se dvěma četníky.

„Milosrdné nebe!“ vykřikl. „Co se tu přihodilo? Kdo zabil toho ubohého muže?“

„Já.“ Ivan si právě zavazoval kravatu, otočil se a upřel zraky na strážníka. „Byl to řádný souboj, tito pánové jsou našimi svědky. Jsem Ivan Starcev, atašé ruského velvyslanectví.“

Strážmistr netušil, co by měl v tak prekérní situaci říct nebo udělat; zvláště když v téže chvíli vplula na scénu Blanche, oděna do župánku víc než nedostatečného.

„Co se tady děje – to je nějaká zábava?“ otázala se zvonečkovým hlasem. „Tak že nezavoláte, když se něco veselýho děje!“

„No dovolte, slečno!“ urazil se strážmistr. „Trochu úcty, ne?“

„K tobě?“ ovinula ho Blanche pažemi. „Já si pochopitelně vážím každý úřední osoby... ale co se to tady vlastně děje?“

Diana se pokusila ji odvést, zatímco Ivan si zapínal kabát.

„Budu nucen to hlásit!“ napadlo konečně strážmistra.

„Předpokládal jsem to,“ řekl Ivan klidně. „Děkuji vám za spolupráci, pánové; zřejmě budu nucen opustit vaši společnost a jít s tímto pánem. V případě potřeby jistě dosvědčíte, že souboj byl veden dle řádných podmínek!“

Všichni mu to slíbili; strážmistr si zapsal jejich jména a pak se zasalutováním odešel; tituly a funkce na něj udělaly značný dojem. Pánové se rozloučili chladně a zdvořile; stejně už nikdo neměl chuť se bavit.

„Půjdeme spát!“ rozhodl Charry. „Stejně už je ráno...“

Zejména různí hosté se kvapně ztráceli; velvyslanec de Graccy s chotí Yvettou se marně pokoušeli vysvětlit své dceři Blanche, co se vlastně přihodilo, pak ji nacpali do kočáru a odvezli; Diana doufala, že jí v soukromí dají na zadek, ale obávala se, že jsou na to příliš kultivovaní – stejně by to už nepomohlo.

„Z toho bude průšvih.“ konstatoval Bruno von Weranski. „Co myslíš, neohrozí to naše plány?“

Charry po něm zuřivě loupl okem. „Především: tvé plány, Bruno. Já zatím považuju tvůj nápad s obnovením velkovévodství za pustý tlach a nesmyslnou boudu na lidi; zvlášť kdybych měl tím vévodou být já. Ale jelikož lidé jsou hloupí, nevylučuji, že bys mohl mít úspěch; třeba s nějakým jiným vévodou!“

Bruno se pokoušel vyzvídat proč, ale Charry odmítal diskutovat na jakékoliv téma. Naopak, sháněl se po Yamanakim. Tošio nebyl pochopitelně daleko a ve vhodnou chvíli se objevil.

„Nařizuji bojovou pohotovost,“ řekl Charry. „Nevím, co se bude dít, ale pro jistotu svěř hlídání střízlivým a odpočinutým mužům, kontrolu šelmám. My teď půjdeme spát...“

„Ano, pane.“ řekl Tošio a klidně odešel.

Hraběnka Natascha de Verlain seděla u svého stolečku, oči měla rozšířené a nevypadala unavená; zato její společnice poklidně dřímaly, opřené o čalouněná křesla.

„Odletěli!“ pravila s nevýslovným smutkem. „Všichni odletěli! Zářící cherubíni i ještěrky s blanitými křídly! Nikdo nezůstal!“

„Je po všem,“ řekla jí Diana. „Splnili svůj úkol... Jenom bych moc ráda věděla, kdo vyhrál!“

„Nikdo nevyhrál; nikdy nikdo nevyhrává. Přijdou – odejdou. Jako lidé, holubičko,“ vzdychla princezna Natali a vzala ji za ruku. „Také my přicházíme a odcházíme... já se domnívala, že bych mohla odejít už dnes večer. A vidíš, neodešla jsem; dokonce jsem byla nucena přihlížet, jak náš Ivánek ztrestá toho... otrapu!“

„Ano, Ivanovi jsme vděční.“ souhlasila Diana.

„A dole bude o jednoho pekelníka víc! Už dávno si to prý zasloužil... zabíjel lidi s potěšením!“

Číšníci vtrhli do sálu a odnášeli sklenice a talíře, vysypávali popelníky; někteří už začínali stavět židle na stoly.

„Ty znáš budoucnost,“ řekla Diana. „Co bude dál?“

 

„Co špatně začalo, to skončí špatně.

Ale co začalo dobře, to rovněž skončí špatně.

Jestli ti připadá, že všechno jde dobře, znamená to pouze, že jsi něco nepostřehla.“

 

pravila zadumaně princezna.

„Nepotěšila jsi mě...“ konstatovala Diana.

„Já jsem tě nechtěla potěšit. Ptala ses, odpovídám. Vím, že zemře ještě spousta lidí. Ach, kéž bych byla mezi nimi!“

Diana ji objala, políbila a pomohla vzbudit její dámy. Ty se probíraly ztěžka, kvokaly jako slepice a zmateně se pokoušely pomoci princezně odvléci se do jejího kočáru.

„Ach!“ pravila Natascha de Verlain. „Jak je na světě smutno bez andělů...“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:28