Bez COOKIEs je omezený přístup!

Velitel pevnosti

Zpět Obsah Dále

Zatímco Charry, Diana a další protagonisté sladce odpočívali, síly Dobra i Zla zahájily bitvu, nejdřív na stránkách tisku; začal s tím Arne Fousek v Naší pravdě, kde líčil celou událost jednoznačně: Nevychovaný, nekulturní a do pitoma opilý hrabě von Enzglauben se potácel po sále a urážel kdekoho, až se společnosti zastal statečný a rozvážný Ivan Starcev. Enzglauben se bohužel nedal utišit a trval na souboji, takže Ivan byl přinucen souhlasit; během střetnutí hrabě nešťastnou náhodou vkročil kulce do cesty a byl smrtelně zraněn. Charry se v celé záležitosti choval vzorně, snažil se přecházet provokace klidně a dovolit hraběti, aby se prospal a později omluvil; bohužel však...

Proněmecký tisk mírně zaváhal, neboť se nejdřív musel zeptat v Berlíně na instrukce; jejich příkazy počítaly s osobní účastí Charryho nebo někoho z jeho lidí v boji. Pak spustili tirády na téma divokého a neurvalého medvěda z ruské tajgy, zbabělosti Charry Guyrlayowa a celkově pokleslé úrovně plesu; Enzglaubena líčili jako germánského hrdinu, který se statečně postavil barbarům z Východu a bohužel položil za svoje názory život.

Když se Charry probudil, dostal k obědu nejdřív Naši pravdu, potom taky ty německé noviny. Řekl na to: „Hm...“

Po obědě přišli páni z vyšetřovací komise, značně rozpačití, neboť neměli jasno, co si mají myslet. Charry jim stručně sdělil, co považoval za potřebné. Ve skutečnosti už věděli všechno líp od číšníků, různých žvanilů a vlastních fízlů přítomných na plese, ale oficiální stanovisko pana Guyrlayowa bylo důležité. Přijali pozvání k občerstvení, ale chovali se stísněně. Pak slíbili, že komise zaujme nějaké jednoznačné stanovisko a odešli.

Charry celé odpoledne vysílal spojky na Hůrku i jinam, také přijímal hlášení poslů, kteří přijeli odtamtud. Ve všech našich střediscích se pravidelně střídaly stráže, ale nic se nedělo.

Arne Fousek měl rovněž závistivé konkurenty, majitele a vydavatele konkurenčních drobných novin; ti mu záviděli, že má úzké vztahy k našemu dvoru a zprávy z první ruky a hledali, čím by ho trumfli. Toho dne se podařilo vydavateli Večerníku, že jeho plátek vyšel s titulky:

 

Senzační odhalení pozadí souboje na plese v Redutě!

Zastřelil velvyslance, protože se mu nelíbil účes snoubenky!“

 

To bylo tak: redaktor Večerníku objevil, že by mohl nějaké informace získat od slečny Blanche de Graccy; navštívil ji tedy. Blanche ho přijala ve svůdném negližé, nicméně s dokonalým make-upem a v náladě hovorné. Objasnila mu, že ruský atašé Ivan Starcev je jejím snoubencem a nesmírně ji miluje, zatímco hrabě Manfred von Enzglauben se pokusil ji svést a byl odmrštěn; proto se ze vzteku vyjádřil, že se mu nový účes Blanche nelíbí. Takovou urážku nemohl Ivan nechat bez trestu, proto ho zastřelil.

Redaktor Večerníku pronesl pár zcela nesmyslných výrazů, načež se zeptal, zda může slečnu vyfotografovat v tom jejím účesu, pokud to tak lze nazvat. Blanche svolila, což znamená dovolila mu půlhodinovou manipulaci s fotografickým přístrojem, během níž vylíčila svoje názory na osvobození ženy od středověkých předsudků. Vyložila mu, že zatímco po staletí byla žena pouhou hříčkou v násilnických rukou šovinisticko-barbarských mužů, dnes se otvírá příležitost jasně dát světu najevo, že žena má tytéž, ne-li větší práva jako muž; při té příležitosti se zmínila o emancipaci, volebním právu a polichotila své velké učitelce profesorce Odilii Raubvogelové.

Na další dotazy připustila, že její vzhled je vskutku poněkud výstřední; avšak to jen ve srovnání se zpátečnickými a zcela nesmyslnými představami, jak má vypadat žena. Řekla, že během sedmi tisíc let vývoje lidstva se představy o ženské kráse rozličně vyvíjely, jak by mohla vysvětlit Diana z Guyrlayowu; že i v budoucnosti se budou nadále vyvíjet, takže Blanche je předvojem nové doby, osvobozené od předsudků. Dále slíbila, že ve dvacátém století se budou ženy běžně ukazovat nahé či ozdobené jen svými šperky, délka vlasů bude kolísat od nuly ke dvěma metrům a mezi ozdoby se bude počítat tetování i kost v nose.

Redaktor požádal, zda by na závěr nemohla své názory stručně shrnout. Blanche se hluboce zamyslela a pak prohlásila, že ji mrzí pouze jediná věc: že nemohla Manfreda Enzglaubena zastřelit sama. Přesto doufá, že osvobození ženy v budoucnosti dojde tak daleko, že skutečná dáma bude smět bez okolků zastřelit každého, komu se na ní bude cokoliv nelíbit. Potom popřála všem ostatním emancipovaným dívkám hodně úspěchů a rozloučila se.

Diana si přečetla její výroky, vzdychla a odjela do Cihelny za Odilií. Tam vládla nejistota, nálada na bodu mrazu; nikdo si nebyl jist, jak to dopadne. Odilie byla značně rozladěná, uvítala Dianu sice přátelsky, ale bylo znát, že se ještě nevzpamatovala po minulé seanci. Diana soudila, že je to vhodná příležitost vysvětlit některé skutečnosti, a hned se do toho dala.

Jenže zjistila, že udělala zásadní chybu a nepovšimla si jedné věty z řádového učení: Každý přijímá informace na své dosavadní duchovní úrovni. Takže Odilie sice viděla vše, co jí Diana velkomyslně zařídila; ale pochopila to jako vize, které nemají se skutečností nic společného. Že v kosmu existují síly Řádu, které bojují proti silám Chaosu a že z toho vznikají úchvatné střety energií, věděla i předtím; ale jakožto přesvědčená ateistka považovala ty síly za vznikající ze sebe samých, nikoliv řízené dle vyššího plánu. Diskutovala s Dianou hodně dlouho, ale výsledek byl jednoznačný: obě strany setrvaly na svých názorech a posílily mínění, že ten druhý je pitomec.

Zajímavější bylo, co se dělo s Karlem Haushofferem; ten se ve svém snu dostal do změti zcela démonských mocností, ale že byl značně inteligentní, vyvodil si z toho, že existuje nějaká cesta vzhůru. Jakmile na to přišel, vydal se po ní, až dorazil do Velkého Světla a tam se sebe démony definitivně setřásl, neboť tam nesměli. V tom Světle si vyjasnil, že jeho povinností je Světlo hledat i v hmotném světě; pak se probudil. Diana mu vysvětlila, že jeho vize se týká Neosobní záře brahma, což je jeden z aspektů energií Nejvyššího Pána, vhodný zvláště pro ateisty a podobnou chamraď; nicméně je možné se do této neosobní záře dostat, dokonce se s ní i spojit. Vysvětlovala mu, že zejména démoni osobně zabití Nejvyšší Osobností Božství se vrátí do neosobní záře, takže jestliže je Karl démon (což najisto lze předpokládat), je na správném místě.

Dále měl Karl vizi, že založí po mnoha letech mystický řád, který se bude podobat Brunovým Černým rytířům; avšak nikoliv on osobně, nýbrž někdo z jeho žáků. Z toho pochopil, že se stane velkým duchovním učitelem a byl naplněn nesmírnou radostí. Diana mu vyložila, jaké jsou povinnosti gurua; což nepochopil, ale měl radost. Zeptal se v té souvislosti, jaký smysl a účel má znamení zvané svastika; zalomený kříž ho nesmírně přitahuje jako symbol a není vyloučeno, že si ho vyvolí jako osobní znak. Diana řekla, že je to symbol boha Slunce Súrji, ale svastiku lze nalézt u všemožných kultur, dokonce i jihoamerických Indiánů. Karl si umínil, že bude tak usilovně studovat, až něco vykoumá. Diana mu popřála hodně úspěchů a řekla, že doufá.


V pondělí začínalo zasedání parlamentu. Očekávali jsme, že bude trvat řadu dní, než dojde k nějakému výsledku, ale kupodivu už během dopoledne vypracovali usnesení, takže nám mohli poslat po důstojníkovi parlamentní stráže pozvání, aby se Charry laskavě dostavil do odpoledního zasedání. Učinili jsme tak s veškerou možnou pompézností; lidé na ulicích nás nadšeně zdravili, zřejmě byli přesvědčeni, že naše vítězství nad Enzglaubenem je zárukou nějakého prospěchu pro celý stát.

Pan předseda parlamentu slavnostně oznámil:

„Parlament v dorozumění s vládou, zvláště ministerstvem války, rozhodl se požádat pana hraběte de Guyrlayowe o pomoc v boji proti případným nepřátelům vlasti a požádat ho, aby oblékl uniformu důstojníka naší armády a bránil vlast třeba i vlastním životem. Hrabě de Guyrlayowe, jste ochoten bojovat za svoji vlast a chránit ji před nepřáteli?“

Charry odpověděl: „Ano, jsem připraven!“

„Žádáme vás, abyste přednesl slavnostní přísahu!“

Charry přistoupil k předsednickému stolu, položil ruku na kříž, který tam stál a opakoval po ceremoniáři:

„Já, Charry Rither, hrabě de Guyrlayowe, přísahám na svoji čest a svědomí, že budu čestně plnit svou občanskou povinnost a bránit milovanou vlast, kamkoli budu postaven. Budu nesmiřitelně vystupovat proti všem nepřátelům vlasti, poslouchat své nadřízené a bránit právo a spravedlnost. K tomu mi dopomáhej Bůh!“

Poté políbil kříž a podepsal se pod text přísahy, který mu byl předložen. Předseda parlamentu mu podal ruku a pak se oba pánové slavnostně políbili na tváře.

Načež přistoupil starý bělovlasý generál s dlouhým plnovousem; v ruce držel červené desky, z nichž četl třaslavým hlasem:

„Ministerstvo války po předchozím projednání se zástupci parlamentu a vlády země rozhodlo se udělit panu hraběti de Guyrlayowe hodnost majora armády a jmenovat ho velitelem pluku, umístěného v pevnosti ve Swärzbeecku, jehož dosavadní velitel byl pověřen jinými úkoly. Ministerstvo války uděluje tuto poctu panu hraběti de Guyrlayowe po zralé úvaze vědomo si, že hrabě de Guyrlayowe jakožto čestný muž...“

Generál četl dál, ale Charry ho přestal vnímat; na tvářích mu vystoupily ostře rudé skvrny. Protože se nikdy nečervenal, byl to výraz vzteku; též mimo jiné zaťal pěsti. Nicméně přijal jmenovací dekret i podání ruky pana generála a když dozněl potlesk, řekl:

„Zdá se, že naše vlast má sdostatek lidí, kteří jsou ochotni padnout při její obraně – když může posílat své věrné někam do horoucích pekel a dávat jim hodnosti, jaké má kdejaký kluk! Muži, kteří přišli bojovat proti mně, měli vyšší hodnosti; ale plukovník zůstal na bojišti a major dřepí v mém sklepě!“

Vyvolalo to trochu rozruch; předseda sněmovny se zakuckal zlostí a generál řekl hašteřivě:

„Co se vám nezdá, mladý muži? Snad byste se nechtěl rozčilovat nad nízkou hodností? Měl byste vědět, že dle vojenského dienstreglamá nemůže dosáhnout vyšší hodnosti nikdo, kdo nedosáhl potřebného věku! Vám je, pokud jsme informováni, devětadvacet let; přitom majorem nemá být nikdo, komu není víc než pětatřicet! Učinili jsme pro vás výjimku; a vám se to ještě nelíbí? Plukovníkem nesmí být nikdo před padesátkou a generálem se podle řádů stávají zasloužilí bojovníci až v šedesáti letech...“

Charry se nasupil: „Před pěti lety jsem velel armádě! Bojoval jsem, dokonce zvítězil, jinak bych tu nebyl! Vy jste zřejmě velmi starý a zasloužilý; můžete mi říct, kolik vy jste vyhrál bitev?“

„Nikdy jsem nebojoval přímo! Ale získal jsem zkušenosti během dlouhých let služby; a říkám rovnou, že mladík, který nemá válečnou školu, ani odpovídající zásluhy, se nemá právo tady nijak rozkřikovat...“

„Přilepím si bílé fousy z vaty a půjdu dělat Mikuláše!“ vrčel Charry. „Dobrá, přísahal jsem, že budu plnit svoje povinnosti, kamkoliv mě pošlete. Kdy mohu odjet do toho Swärzbeecku, nebo kam jste mě to poslali?“

„Kdykoliv vám bude libo, samozřejmě. V souvislosti s tím si dovolujeme vás pozvat na večírek na vaši počest, který uspořádá ministerstvo války ve svých reprezentačních prostorách. Vaši spolupracovníci jsou samozřejmě zváni; rádi bychom vás ujistili, že nepřipustíme žádné výtržnosti, které vás posledně tak...“

„Bohužel, jsem nucen se omluvit,“ Charry se mírně uklonil. „Jsem časově zaneprázdněn a ztratil jsem už hodně času pobytem v hlavním městě. Odjedu do Swärzbeecku hned teď.“

„Hned teď? To je poněkud překvapující rozhodnutí!“

„Nevidím proč. Budeme cestovat během noci, ráno bychom měli být na místě. To můžeme pohodlně stihnout. Cesta vlakem trvá asi sedm hodin, s různými železničními problémy dejme tomu deset. Můj pobočník se okamžitě vydá na velitelství Železnic to zajistit.“

Pánové zírali jeden na druhého s otevřenými ústy.

„Prosím vás...“ řekl předseda parlamentu. „Oni tam ale vůbec nic netuší! Nevědí, že má přijít nový velitel; plukovník odjel už před třemi týdny a nyní... nebudou připraveni!“

„Já jim to už vysvětlím. Ukážu jim jmenovací dekret, je to tam jasně napsáno. Kromě toho jim můžete dát vědět telegraficky.“

„To bohužel nejde,“ řekl generál. „Telegrafické spojení je přerušeno, sněhová kalamita potrhala dráty a vyvrátila sloupy. Nebude možné je nijak upozornit... snad byste měl vyčkat!“

„Nevadí,“ mávl rukou Charry. „Dobře, že mi říkáte o tom telegrafu; to je ostuda, spojení by mělo fungovat! Dám ho opravit – pošlete mi co nejrychleji pět nebo šest vojenských odborníků, kteří se vyznají ve výstavbě spojení. Lidi dodám...“

„Ale... hrabě!“ Generál pozvedl ruku, ale pak se vzdal svého snažení. „No dobrá, jak si přejete! Snad by bylo dobře vás upozornit, že posádka ve Swärzbeecku nepatří právě k elitním složkám armády. To byste měl vědět...“

„Tušil jsem to. Přeju vám hodně štěstí ve vaší zodpovědné práci pro blaho státu, pánové! A děkuji vám za tu čest!“

Charry se otočil na podpatku a opustil zasedání parlamentu; ani jsme ještě nebyli venku, a už poslanecké lavice zahučely hlučným hovorem a rozepřemi. Charry si toho nevšímal; už během chůze po chodbě vydával příkazy:

„Vítku – vrátíš se na Hůrku a oznámíš všem, co se stalo. Hlavně Baarfeltovi. Pak vezmeš všechny zdravé muže naší obrany, vyberete tak sto zdravých a silných zajatců a vyrazíte na pochod do Swärzbeecku. Pošlu ti někoho naproti. Slabé a lehce zraněné zajatce naložíš do železničních vagónů a pošleš domů do Německa; mám jich už po krk. Nic jim nevysvětluj, vůbec se s nimi nebav. Toho kluka... Maulhaltena, pošleš s nimi, jeho brečení mi jde na nervy. Ostatní si necháš.“

„Rozumím a provedu.“ řekl Vítek.

„Tomášovi pošlu dopis, ale vyřiď mu, že potřebuji naléhavě hlavně vysílačku. Komthurské sídlo bude přímo pevnost; vlastně, mám z toho docela radost. Je daleko od tohohle hnízda, které obyvatelstvo troufale označuje za hlavní město...“

„Docela tě chápu!“

V našem hotelu nás očekával Arne Fousek, Bruno von Weranski, ale též Ivan Starcev. Arne byl nadšený, Bruno nejistý, Ivan trochu skleslý a kupodivu naprosto střízlivý, ačkoliv měl k disposici Charryho bar. Všichni už věděli o Charryho vystoupení v parlamentě a docela s ním souhlasili.

„Budu potřebovat tiskového atašé,“ řekl Charry Arnovi. „Nechceš jít ke mně do služby? Prozatím bys zůstal tady ve městě a tiskl ve svých novinách, co od tebe budu potřebovat. Noviny mi budeš posílat po dráze, nechám si je tam vyzvednout!“

„Ovšem, s radostí! Copak můžu dělat něco jiného? Vybral jsem si tvou stranu, tak teď už musím...“ řekl Arne nadšeně.

Zato Ivan se tvářil skepticky. „Takže tě udělali velitelem posádky ve Schwarzbergu. Další krok k šibenici...“

„Proč myslíš? Posádka jako posádka; nedali mi sice žádnou vysokou hodnost, ale hezky mi to vysvětlili...“

„Jo – mám informace. Víš doufám, co je Schwarzberg? Ne? Tak tedy zkrátka a dobře: trestný pluk. Posílají tam všechny, které jinde nechtějí. Zločince, výtržníky, opilce, anarchisty, blázny a sociální demokraty. A hraběte Guyrlayowa.“

„Přesně ten typ lidí mám nejraději,“ usmál se Charry. „Nechceš tam vzít nějaké teplé místečko u štábu?“

„Děkuji, nechci,“ zachechtal se Ivan. „Balím kufry a opouštím tuto krásnou zemi. Budu pravděpodobně vyhoštěn.“

„Domů do Ruska?“

„Chraň Bůh! Prozatím odjedu do Holandska. Možná se vrátím, možná se spolu ještě napijeme. Co tomu říkáš?“

„Budeš vždycky vítán!“

„To mi spadl kámen ze srdce. Tak se tam měj, kamaráde...“

Stiskli si pevně ruce a Ivan odešel; ve dveřích se ještě zastavil a řekl: „Kdyby ses viděl s Dimitrijem Astarovem dřív než já, řekni mu, že plním sliby, které jsem mu dal. Ahoj...“

Charry se za ním chvíli díval, jak kráčí po ulici. Takovou poctu hned tak někomu neprokázal.


Město Swärzbeeck, německy Schwarzberg, leží ve východní části země, dost blízko hranic císařského Německa. Odjakživa bývalo ohavné, chudé a bezvýznamné; pak se zjistilo, že skoro celé leží na uhlí, začalo se těžit a někteří obyvatelé postupně bohatli, nikoliv ovšem všichni. V současné době se několikrát zvětšilo, ale ošklivé je pořád a pochybuju, že se to někdy zlepší. Střed jakž takž ujde: staré náměstí s radnicí, katedrálou, kašnou se sochou Sv. Floriána, renesančními a barokními kupeckými domy, obchody a hospodami. Do stráně se táhne panská čtvrť s lepšími stavbami zbohatlíků, už není tak pěkná, ale taky se z ní neobrací žaludek na první pohled. Avšak činžáky pro horníky, hutníky, ženy z tkalcoven a podobně jsou strašlivé a to celé je obkrouženo chatrčemi, které si chudáci postavili sami. Namísto kanalizace, vodovodu a řádných ulic je tam bahno, smetiště a potkani. Občas se město rozhodne některé z těch prostranství vybourat a postavit tam něco účelného; třeba nádraží, na které jsme přijeli. Jenomže vzápětí vznikne o kus dál ještě větší chudinská kolonie.

Pevnost není ve městě, nýbrž asi hodinu a půl cesty na kopci. Je z města vidět, pokud tomu nebrání kouř a mlha. Toho rána mlha byla, hustá jako mléko a nepěkně páchnoucí. Dějiny pevnosti jsou dlouhé, leč nikoliv spletité: dřevěné hradiště místního feudála, pravidelně vypalované při každém střetnutí až do doby, kdy se naštval a nechal hrad postavit z kamene. Potom pro změnu pokaždé vyrabovaný a čas od času srovnaný se zemí. Ve třicetileté válce přišel místní baron nejdřív o celý majetek, pak o život; hrad zabral stát a zahájil přestavbu na vojenskou pevnost, během níž však došly vládě peníze i fakt, že pevnost není k ničemu. Další přestavby se konaly tímže způsobem: slavnostní zahájení, poboření části objektu, vyčerpání peněz a dlouhá, leč bezúčelná snaha nějak zajistit, aby pevnost nespadla lidem na hlavu. Nakonec vznikl objekt, který se už nehodil k ničemu jinému, než dát ho do správy vojákům jako kasárna. Vojáci zlikvidovali vše, co jim nepřipadalo účelné, rozkradli nebo zašmelili vnitřní zařízení a vybudovali bastiony, věžičky, dělové nástavby a další části účelné i nesmyslné. Taky masivní strážní věž nad bránou, která je mohutná a obitá železnými pláty. Kromě zubu času ovšem na pevnost nikdy nikdo nezaútočil; ani neměl důvod, fortifikace podobného druhu přestaly mít účel před stopadesáti lety.

Nádraží je velké, zejména jeho nákladní část; náš vlak tam přijel ve čtyři ráno, k nemalému úžasu personálu. Charry si počínal velkoryse, objednal si lokomotivu s vagóny pro lidi, koně i náklad a to všechno taky zaplatil, takže nádražáci měli důvod být ochotní a snažit se. Když nám pomohli vyvést koně, naložit na ně zbraně a materiál a opustit nádraží, odešli utrácet slušné spropitné do bufetu pro zaměstnance a okamžitě o nás začali šířit drby svým místním kolegům.

Charry se postavil do čela oddílu a zamířil k pevnosti; několik nočních chodců tiše žaslo a domnívalo se, že vidí přeludy, jistě z nemírného pití alkoholu. Když jsme se blížili k hradbám, měl Charry trochu obavy, zda po nás někdo nezačne střílet, ale bez starosti, nikdo si nás ani nevšiml, ačkoliv povinnost držet hlídky určitě existovala. Dojeli jsme k bráně a zastavili před ní; Charry zabušil na bránu bičíkem, údery zněly do ticha jasně a zvučně, ale nikdo nereagoval.

„Tak co?“ ptala se Diana. „Budem troubit nebo střílet z děla?“

„Hele, mám je probudit?“ šklebil se Denis. „Pamatuješ, Diano, jak jsi udělala budíček ve Španělsku? Stačil by jeden impuls...“

„Kde ses to naučil, kluku darebácká?“ smála se.

„Od tebe, samozřejmě! Prosondoval jsem tvoje vzpomínky a...“

„Tak ukaž, jak ses to naučil!“

Denisovi dělalo dobře, že ho všichni sledují; soustředil se a vyslal mentální signál, po kterém se začali plašit naši koně. Co se dělo v pevnosti, těžko říct; ale když Charry opět udeřil na bránu, ozvaly se zevnitř šátravé kroky a někdo otevřel špehýrku v bočních dvířkách: „Co se děje? Co blázníte uprostřed noci?“

„Jaká noc? Je po šesté, dávno máte být vzhůru!“

„Co nám budete povídat, panáčku? Co jste zač?“

„Otevřete! Jsem major Guyrlayowe, nový velitel!“

„Cože? Teď v noci? To bude nějaký nesmysl!“ bručel strážný.

„Dám tě zavřít, až zčernáš; potom poznáš nesmysl!“ zařval Charry. „Otevři bránu, nebo na tebe vlítnu osobně!“

Voják ani neuvažoval, jak by to dokázal; viděl víc jezdců, takže pomalu pootevřel jedno křídlo vrat. Charry vletěl dovnitř jako puma a my ostatní se hrnuli za ním. Rozespalý voják by možná zaváhal, kdyby si nás lépe prohlédl, ale teď už neměl šanci, než pochopil, co a jak, byli jsme všichni uvnitř. Charry nemusel ani vydávat rozkazy, Poláci se rozjeli po nádvoří a hbitě obsazovali všechny vchody a východy. V pevnosti se probouzeli lidé, žasli, co se to děje a jak brutálně byl přerušen jejich sen; rozsvěceli, nadávali, vykřikovali. Vesměs se jim to nelíbilo.

„Pane, já nechápu...“ řekl voják, drbaje se na hlavě.

„Chápat nemusíš. Zavři bránu a zavolej velitele!“

„Ale... co tohle všechno znamená? Co se vůbec děje?“

„Ujímám se velení v pevnosti. Kde je ten velitel?“

„Kapitán spí,“ řekl další voják, který vylézal ze strážnice. „V noci byl pryč, ve městě. Zakázal, abychom ho budili...“

„Tak jdi a stáhni ho za nohy. Polej ho, když nebude vstávat! A vůbec; Lukáši, zatrubte alarm!“

Lukáš se obrátil k jednomu z Poláků; bylo mu teprve patnáct a zastával místo trubače. Kluk přiložil ke rtům signálku a vehementně zatroubil; nebyl to signál naší armády, ale polský krakowský hejnal, což ovšem nevadilo.

Ze strážnice se zatím vyštrachalo několik vojáků v uválených a nedbale oblečených uniformách; zívali a vypadali vyjeveně. Zřejmě noční hlídky; velitelem byl četař, připomínající gorilu jak zjevem, tak inteligencí.

„Ty jsi velitel stráže? Jsem major hrabě de Guyrlayowe, nový velitel posádky! Tady máš jmenovací dekret!“

Četař chvíli brejlil do papíru; pak si uvědomil, že ho drží obráceně, otočil ho a namáhavě slabikoval.

„Ty neumíš ani číst, pitomče?“ zahřměl Charry. „Kdo tady umí číst, aby to rozluštil? Ty, černookej?“ ukázal na nejmenšího a nejslabšího z vojáků, který měl na nose brýle.

„Ten tak leda hebrejsky,“ zasmál se četař. „Je to Žid!“

Charry seskočil s koně. „Ty drž radši hubu! Žide, čti!“

Voják četl třaslavým hlasem dekret; asi se neurvale vyhlížející osoby v tygřím kožíšku bál. Ostatní se ještě víc báli nás šelem, protože jsme se zatím rozmístili všude po nádvoří.

Přiblblý četař usoudil, že bude vhodné postavit se do pozoru.

„Odpusťte, pane majore! Nečekali jsme vás!“

„Voják čeká vždycky všechno nejhorší. Kde je velitel?“

„Pravděpodobně spí... všichni páni důstojníci ještě spí!“

„Jeden důstojník má držet noční službu. Kde je?“

„Páni důstojníci služby většinou... nedrží. Už dlouho je nikdo nepřišel v noci kontrolovat...“

„To jsem pochopil. Vyhlas poplach a dej nastoupit mužstvo!“

Četař se rozeřval; honil vojáky po pevnosti a ti běhali sem tam, aniž v tom byl nějaký jasný smysl. Rozsvěcela se další okna, šarže klely a křičely, vojáci nadávali a chvatně se oblékali. Charry stál se založenýma rukama uprostřed dvora a zamračeně pozoroval ten zmatek.

Najednou se z jednoho baráku, navenek trochu lepšího, vybatolil chlapík v uniformě kapitána, zívaje na celé kolo.

„Hlásili mně, že přijel nějakej major! Kde je?“

„To jsem já,“ řekl Charry. „Tady je můj dekret!“

Kapitán však zíral na něho a ne na papír. „Nemáte uniformu! Anebo... to je nějaká cizí! Jak je to možný?“

„Nestačil jsem si ji dát ušít. Byl jsem jmenován majorem teprve včera v poledne. A taky jsem novým velitelem pevnosti!“

„Aha! No pěkný. Tak vás vítám, pane... ale bylo potřeba kvůli tomu budit pevnost uprostřed noci?“

„Je sedm ráno a vy máte mít budíček o šesté. Za chvíli bude úplné světlo, tak kde máte jakou noc? Já v noci spal, ale teď jsem vzhůru! Co kdyby napadl pevnost nepřítel, taky byste spal?“

„Nepřítel? Nenechte se vysmát, pane! Co by tady dělal?“

„Docela nedávno jsem měl tu čest bojovat s nepřáteli! Jsem si jist, že brzo budeme mít to potěšení znovu!“

„Ach, k čertu... to mi připadá... Hlava se mi může rozskočit! Můžete mi vysvětlit, co jste vlastně zač, a co jsou tohle za lidi? A co tu proboha dělají ta hrozná zvířata?“

„Můžu. Jsou to moji důstojníci. Představím vám je, až se sejde posádka. Jsem zvědav, jak rychle dokážou nastoupit!“

Kapitán shrábl hrst sněhu a začal si jím třít čelo. Nenápadně jsem k němu došel odzadu a očichal ho; dospěl jsem k názoru, že si ho těžko v dohledné době oblíbím. Vůbec se mi zamlouvalo málo lidí, jak důstojníků, tak i vojáků. Řekl jsem to Charrymu, ale ten nedal najevo, že by mi rozuměl.

Pomalu se scházeli důstojníci, všichni se tvářili vyjeveně. Taky se objevili poddůstojníci, personál a vojenští sluhové, všichni s očima navrch hlavy. Charry čekal klidně a nevzrušeně, až celý ten herberk vyrukuje na dvůr.

„Zdá se, že jsou všichni, pane!“ řekl kapitán.

„Podejte hlášení!“

„Pane majore, posádka pevnosti ve Schwarzbergu nastoupila v plném počtu! Dva tisíce sto patnáct mužů, osmdesát šest poddůstojníků a čtrnáct důstojníků. Hlášení podává zástupce velitele kapitán Janssen!“

„Děkuji, pane kapitáne. Promluvím teď k vojákům.“

Charry přešel okolo řady a mračil se; vojáci si prohlíželi pána v tygřím kožíšku a s ohromným mečem dost nevraživě a usuzovali, že takového blázna ještě v životě neviděli.

„Vojáci!“ řekl Charry velmi zvučným hlasem, zvyklým překřikovat dunění rozbouřených vln. „Dovolte abych se vám představil a sdělil několik skutečností, které by vás měly zajímat. Jsem Charry Rither, hrabě de Guyrlayowe, major a velitel vaší posádky. Tady je můj jmenovací dekret; pan kapitán Janssen si ho přečte a potvrdí moje slova.

Snad bych měl o sobě říct několik slov. Narodil jsem se jako vesnický kluk, otec byl rolník. Vystudoval jsem námořní akademii, pak jsem sloužil na lodích, byl řemeslníkem i vojákem. Říká se devět řemesel, desátá bída; je to možné, ale mám za to, že umím ledacos a co neumím, nechám si ochotně a rád vysvětlit. Takže zkuste pochopit, že mě jen tak někdo neoblafne!

Vaše pevnost a posádka se mi nelíbí. Nejsem přítelem šikanování vojáků, ale aby na noc nebyly postaveny hlídky, abych musel osobně budit pohotovostní oddíl, je na mě trochu moc! Projdu si celou pevnost a rozhodnu, co dál!

Byl jsem informován, že tahle posádka je určena jako trestná, jak pro vojáky, tak pro důstojníky. Počítal jsem s nejhorším, proto jsem vzal s sebou vlastní důstojníky a vojenský oddíl. Moji Poláci převezmou prozatím ostrahu pevnosti, než se mi podaří vytvořit odpovídající jednotku z vašich řad. Pokud se vám nezdají, ujišťuju, že jsou to ostřílení bojovníci, prošli válkou – přestože nemají uniformy. Ostatně, uniformu nemám ani já, na to si budete muset zvyknout, než si ji nechám ušít.

Ze začátku vás bude zarážet, že moji lidé mi tykají a říkají křestním jménem. Na to si zvyknete. Taky já budu každému tykat. Pokud přejdu u někoho na vykání, doporučuji tomu člověku, aby mi šel až na další s cesty. Dále upozorňuji, že vojenskými tresty jsou: vězení, bičování, nucené práce a poprava. Nebudu váhat jich užívat v případě, že se to ukáže nutným. Jsem pověstný nesmiřitelností k nepřátelům vlasti! Zabíjím ty, kteří se postaví proti Bohu, vlasti a svým povinnostem! Byl bych rád, kdybyste si toto varování všichni zapamatovali!

Teď bych si dovolil představit vám svoje důstojníky...“

Charry přešel k naší skupině; každého představil jménem, včetně nás šelem. Vojáci zírali dost vytřeštěně, protože neměli tušení, že bychom mohli patřit k armádě. Důstojníci zase se zdráháním přijímali existenci Diany, Yamanakiho, Zdravka atd.

„Dovolte, pane majore,“ řekl kapitán Janssen. „Představujete nám tu lidi, kteří zjevně do armády nepatří! Vaši manželku jsme ochotni akceptovat, pochopitelně, někteří důstojníci jsou ženatí; ale to neznamená, že se bude plést do velení!“

Charry stáhl hněvivě obočí. „Pokračujte, kapitáne!“

„Vaši lidé jsou... echm... dejme tomu vaše služebnictvo, nebo jak tomu chcete říkat! To budou bydlet tady, v kasárnách? Jaké má být vlastně jejich postavení?“

„Budou vykonávat práci odborných instruktorů.“

„Dobře, to je dejme tomu váš problém. Ale doufám, že od nás neočekáváte, že budeme přijímat jejich rozkazy!“

„To záleží na vašem uvážení...“

„Smím prosit o objasnění této... těchto slov?“

„Moji lidé jsou odborníci na určitou problematiku. Správně jste řekl, nikdo z armády nemá povinnost je poslouchat. Ale bude pro něho v každém případě výhodné, když uposlechne.“

„Výhodné? Tento termín vojenské předpisy neznají!“

„Všichni, kdo tady jsou, tu mají nějaké povinnosti. Čas, po který jsou povinni tady být, mohou trávit různě; buď se budou stavět proti všemu, nebo jej účelně využijí k vlastnímu prospěchu – k tomu slouží pomoc mých lidí. Pokud nechtějí, potom je k tomu ovšem nikdo nebude nutit.“

„Prospěch? Pořád nechápu, co tím míníte!“

„Právě tohle: soustavným dotazováním dojdete ke schopnosti stát se dokonalým velitelem. Naučíte se to od mých lidí.“

„Jste přesvědčen, že jsou lepší než my?“

„Nevím. Pokud nejsou, budou se učit oni od vás.“

Janssen potřásl hlavou. „Musím se přiznat, že to nechápu!“

„Dovolíte alespoň, abychom vám k pochopení dopřáli čas?“

Janssen to vzdal. Charry se obrátil k vojákům: „Domnívám se, že to je pro začátek všechno. Má někdo něco ke mně?“

Vojáci koukali jeden na druhého; jeden zvedl ruce a přeložil je přes sebe ukazováčky, což bylo smluvené gesto. Byl to řádový signál; zřejmě viděl na Charryho prsou komthurský kříž.

„Ty! Vystup a řekni, co mi chceš!“

„Pane majore, snad bych měl upozornit,“ vmísil se Janssen. „Ten muž je nebezpečný spiklenec! Neměl byste brát vážně...“

„Opravdu?“ pokrčil Charry jedním ramenem. „Tak děkuji...“

Voják byl mladý, urostlý a zachmuřený; přistoupil k Charrymu a zůstal stát v pozoru.

„Jmenuješ se?“

„Nicolas Oberon, pane.“

„Co mi chceš říct?“

„Nic, pane majore.“

„Učinil jsi znamení, že jsi členem řádu Blesků. Můžeš mluvit; netajíme se svojí příslušností!“

„Ano pane, vidím kříž. Ale... nejsem členem řádu. Byl jím můj otec Anton, ale už je mrtev. Naučil mě tohle řádové znamení. Taky mi vysvětlil význam kříže, co máte na krku...“

„Kdo byl velitelem tvého otce?“

„Rytíř Ludvík d'Enghiem.“

„V pořádku, Ludvíka znám. Zařaď se do mého doprovodu!“

„Ale pane majore!“ řekl Janssen. „Myslíte vážně...?“

„Ano, myslím to vážně. Zařazuji tohoto vojáka do skupiny vhodné k přidělení závažnějších funkcí. Máš něco proti tomu?“

„Dovoluji si jenom upozornit, že doposud byla tomuto mladíkovi projevována ta nejvyšší nedůvěra! Jeho posudky...“

„Nepochybuji o tom, kapitáne.“

Charry se zase obrátil k vojákům. „Ještě nějaké připomínky?“

Vojáci stáli a tvářili se rezervovaně. Asi mu nevěřili.

„Dobrá. V tom případě se můžete rozejít. Skončil jsem.“

Charry se odvrátil a kráčel spolu s kapitánem ke štábnímu baráku. Lukášovi dal jenom příkaz, aby poslal na strážní věžičky svoje Poláky; kapitán na ně zíral s krajní nedůvěrou.

„Opravdu soudíte, majore, že tihle muži mají nějakou vojenskou cenu? Vypadají spíš jako bandité – s těmi dlouhými vlasy a pestrými kabátky... co je to vůbec za bandu?“

„Jsou to moji vojáci. Pod mým vedením nedávno přežili tvrdý boj s nepřítelem. Vítězný boj, podotýkám.“

„Pravděpodobně se schovali někde ve sklepě, ne? Takový kluci jako támhleten usmrkanec, by měli plný kalhoty...“

Charry kývl na označeného Poláka; bylo mu šestnáct a byl podobný spíš děvčeti než vojákovi. Chlapec přistoupil blíž:

„Tvoje Svatost si přeje?“

„Ukaž panu kapitánovi svoje záda!“

Vojáček zapíchl ručnici do sněhu, svlékl kabát a dal Charrymu podržet; pak si přetáhl přes hlavu košili. Jeho záda byla samá jizva, teprve nedávno zhojená; navíc měl na rameně čerstvý šrám, který způsobila nepřátelská šavle.

„Takhle vyzdobili našeho Janusze němečtí policajti. A takhle jim odpověděl on!“ Charry vzal ručnici a ukázal kapitánovi osm zářezů na pažbě. Potom vzal Polákovu šavli a na rukojeti předvedl dalších šest.

„Chcete tím říct, že tenhle kluk zabil čtrnáct lidí?“

„Jenom ty, které si pamatuje. Možná jich bylo víc.“

Charry propustil Janusze, ten se oblékl a zase odešel bez jediného slova navíc; kapitán Janssen se rozpačitě škrábal na bradě a nebyl schopen chvíli nic říct.

„Doufám, že nechcete tvrdit, že bojovala i vaše paní choť... nebo dokonce tenhle kluk!“ ukázal prstem na Denise.

„Moje žena už bojovala v mnoha válkách; neradím, aby ses jí stavěl na odpor se zbraní v ruce. A Denis už taky vrátil do pekla několik nepřátel. To jinak nejde...“

„Vrátil do pekla?“

„Zlí lidé přicházejí z pekla, aby trýznili zemi a nevinné obyvatelstvo. Když je zabiješ, vrátíš je tam zpátky.“

„Stejně mi to připadá divné! Ženy a děti jako vojáci?“

„Musí umět zabíjet, protože i oni mohou být zabiti.“

„Ale odporuje to vojenským předpisům!“

„Zkuste to brát jako můj rozkaz!“

Kapitán sklopil hlavu. „Dobře. Pane majore, bylo zvykem, že velitel pevnosti obýval služební byt v důstojnickém baráku. Vaše rodina tam asi bude bydlet... ale kam dáme ostatní?“

„Je možné několik řešení. Jednak že budou bydlet s mužstvem, ale nevím, jak by vám to vyhovovalo. Druhá možnost je, že obsadí některé ubikace, které jsou volné. Jak vidím, celé támhleto křídlo vypadá opuštěně... Pak také můžeš trvat na tom, že budou bydlet mimo pevnost. Rozhněval bych se, ale musel bych se podřídit, předpis je předpis. V tom případě by si postavili nějaké... přístřešky v okolí.“

Janssen zaváhal. „Snad... je to hodně lidí, ovšem, ale... je tu dost opuštěných ubikací. Ovšem, v tom křídle se netopí a delší dobu ani neuklízí, vypadá to tam určitě hrozně...“

„Zařídí se tam. Děkuji, prokázal jsi mi službu.“

„S radostí, pane majore. Teď snad... ať se ti muži ubytují. Směl bych vás pozvat na... malou snídani?“

„Najedli jsme se po cestě... ale s obědem jsme počítali tady. Budou s tím asi trochu problémy...“

„Proč? Vydám hned rozkazy kuchařům, aby připravili slavnostní tabuli! Co si račte přát k obědu?“

„To je právě ten problém. Strava, kterou přijímáme, podléhá určitým pravidlům. Pokud se máme stravovat s vojáky, budu nucen poslat do kuchyně někoho, kdo bude na přípravu dohlížet.“

„Jakým pravidlům?“

„Některá jsou zdravotní, jiná... ideová. Člověku škodí jednak potraviny zkažené, jinak připravené... nekvalifikovaně. Doposud jsem byl zvyklý klást na výživu velký důraz.“

„Je zvykem, že se pro důstojníky vaří zvlášť kvalitně, na to dohlížím! Když už tady jsme, tak ať nás armáda aspoň dobře živí, ne? Počítám, dneska bychom mohli pro mužstvo udělat slavnostní oběd na počest vašeho příjezdu... vydat porci rumu, aby to přijali s potěšením...“

„Ano, jistě. Ale stejně si kuchyni prohlédnu.“

Janssen se nervózně šklebil. „Promiňte, pane majore... jak jste dlouho v armádě, pokud se smím ptát? Vaše zvyklosti...“

„Přibližně osmnáct hodin. Byl jsem přijat do armády včera kolem druhé hodiny odpoledne, přesněji to nevím.“

„Aha... takže tomu mám rozumět, že jste civilista, mimořádně povýšený do vojenské hodnosti?“

„Přesně tak. Co jsi ty v civilu?“

„Nikdy jsem nebyl v civilu, pane. Jsem vojákem z povolání, absolventem vojenské akademie... sloužím od patnácti let!“

„Chápu. Také mám ve své armádě profesionální vojáky. Třeba kníže Tošio Yamanaki je vojákem od narození.“

Janssen si změřil Tošia nepřátelsky; poznal, že je Japonec, ale člověka takové národnosti viděl poprvé. Tošio se tvářil jako obvykle netečně, mírně povznesen nad okolní svět.

Naši vojáci obsadili křídlo, které jim Janssen vykázal. Bylo to tam hrozné, holé stěny, trosky kasárenského nábytku, všude špína a zima přesně jako venku.

„Pro začátek to stačí,“ konstatoval Charry. „Kamna tu jsou, tak do nich nasypte všechno, co se dá spálit. Nejdřív upravte do obyvatelného stavu tyhle místnosti v přízemí...“

Lukáš Anczewski vydával příkazy; Poláci prolezli jako kobylky celý objekt, vraceli se a podávali hlášení. Charry jim naslouchal spolu s Lukášem, Janssen stál vedle a nerozuměl.

„Vypadá to dobře,“ konstatoval Lukáš. „Ve sklepě je kotelna, dokonce rozvod teplé vody! Můžeme si tu zařídit koupelnu?“

„Pochopitelně! Všechno, co považuješ za potřebné...“

„Dovolil bych si upozornit, že vaše apartmá je vybaveno veškerým komfortem!“ vmísil se Janssen. „Bývalý pan plukovník si potrpěl na moderní zařízení...“

„Podívám se na svůj byt.“ souhlasil Charry.

Důstojnický barák byl jedinou částí kasáren, která vypadala jako opravená v poslední době. V oknech byly záclony, na chodbách běhouny a v bytech koberce; ten Charryho byt byl dokonce zařízen s jistou dávkou měšťáckého přepychu.

„Diano, máš možnost se tu zařídit,“ prohlásil Charry. „Možná by stálo za úvahu dát ti k ruce nějakého sluhu... Oberone!“

„K službám, pane majore!“

„Vyber mi šikovného mládence jako důstojnického sluhu! Chci někoho, kdo nekrade, nepije pánovu kořalku a chová se slušně!“

„Ano, pane. Jaké má mít politické přesvědčení?“

„To je mi jedno. Máš někoho na mysli?“

„Zajisté, pane. Jmenuje se Gabriel Kérac.“

„Socialista a buřič! Bývalý číšník, funkcionář jakési pochybné strany! To nedovolím!“ ozval se Janssen.

„Přiveď mi ho. Podívám se na něj.“ rozhodl Charry.

„Nechápu, proč jste přijal toho muže do svých služeb!“ pronesl Janssen, když Oberon odešel.

„Zná vojáky a ví, jak s nimi zacházet. Bude mi užitečný.“

„To já znám taky! Je to banda, na kterou platí jen jedno: pořádný bič a honit je kolem dvora!“

„Velmi správně. Až bič selže, zeptám se na radu Oberona.“

Charry ve svém pokoji odložil všechny nepotřebné součásti oděvu, dokonce i tygří kožíšek; chodil teď v bílé námořnické uniformě se všemi svými vyznamenáními. Důstojníci užasle zírali na řádový kříž s rubíny, který nosil na prsou.

„Nyní provedu inspekci stájí a výzbroje!“

Důstojníci si vyměnili pohledy. Janssen se ošíval a pokusil se něco namítat, ale Charry se zamračil a kapitán zmlkl.

Stájníci, kteří se lopotili v nízkých zatuchlých sklepeních, plných hnoje a špíny, málem omdleli, když uviděli, jak se dovnitř hrne tolik všelijakých důstojníků. Charry se musel sehnout, když chtěl vejít; navzdory zimě venku tu byla spousta much, koně stáli po kolena v hnoji, zatímco četař, desátník a dva starší vojáci seděli u stolku s pivem a kartami. Vymrštili se, pokoušeli se ty předměty schovat a tvářili se zděšeně.

„Co je tohle?“ ukázal Charry kolem sebe.

„To je... konírna, pane majore!“ zakoktal četař.

„Konírna? Co tady dělá ten hnůj?“

„To není hnůj, prosím! To je sláma... podestýlka. Vaše Milost zřejmě netuší, že koním je třeba podestýlat...“

Charry zavrčel jako tygr; popadl ty dva chlapy za šňůry na prsou a jedním škubnutím je utrhl. Potom jim utrhal nárameníky; četař se pokusil o odpor, ale Charry mu podkopl nohu a poslal ho hubou do té „podestýlky“. Desátník se bránil jenom slovně, ale Charrymu se tento způsob vysvětlování zalíbil, chytil ho za krk a nacpal mu hlavu do močůvky; držel oba tváří v nevábné tekutině a vůbec nedbal, že sebou škubou v nebezpečí života; až když se začali dusit, pustil je.

„Tato zvířata, pánové, jsou koně; mají právo žít v čistotě! Vy jste prasata, protože jim ty stáje nečistíte! Prase nemá právo být povýšeno do hodnosti četaře, desátníka a tak! Chápete?“

Oba degradovaní poddůstojníci si stírali s tváří hnůj a tvářili se nevraživě. Ostatní vojáci se bleskurychle chopili pracovních nástrojů a snažili se předstírat práci. Charry zablýskal očima:

„Máte tři hodiny na to, aby tahle stáj i všechny ostatní byly čisté jako knížecí apartmá hotelu Alcron. Jíst se bude moci ze země, koně vyhřebelcovaní, dobře ošetření. Pokud to tak vypadat nebude, dám všechny zavřít!“

Vyšel, aby vstoupil do sousední stáje. Obraz bídy a utrpení byl tentýž s tím rozdílem, že zřejmě slyšeli přes prkennou stěnu jeho řev a urychleně se dali do práce. Charry si je změřil výhružným pohledem a ani nevstoupil dovnitř; do třetí stáje jen nakoukl a obrátil se k důstojníkům:

„Jak pozoruji, pánové, nejedná se o nedbalost jednotlivých stájníků, ale komplexní zanedbávání povinností. Proto také náprava musí být komplexní! Předvést správce stájí!“

„Neukvapoval bych se, pane majore!“ konejšil ho kapitán. „Kdybyste navštívil stáj pro důstojnické koně... je to ta poslední... jistě byste shledal všechno v pořádku!“

„Nevylučuji. Avšak vemte na vědomí, že kůň je ušlechtilé zvíře, které má svá práva. Tato práva jsou ve stručnosti čistota, dobré krmení a slušné zacházení. V mých stájích platí, že každý kůň musí být v dokonalém stavu, pokud od něho vyžadujeme plnění jeho povinností. Tyto herky by nedokázaly donést jezdce do útoku!“

Snědý nadporučík v rajtkách postoupil dopředu. „Dovoluji si vám oponovat, pane majore! Jako velitel jízdy vám zaručuji, že jízdní oddíl splní jakýkoliv rozumně uložený úkol k vaší plné spokojenosti...“

„To taky vyzkoušíme. Zatím je ve stájích nepořádek; za špínu a nekázeň odpovídá správce stájí. Kde je?“

Správce stájí byl setník hrubé tváře, už na pohled nepříjemný, páchl alkoholem. Postavil se do pozoru a zíral upřeně Charrymu do obličeje, snažíc se vypadat vojensky.

„Co říkáš tamtomu?“ ukázal Charry palcem dozadu. „To je podle tebe v pořádku? Hnoje po kolena a močůvka v uličce?“

„Vojáci jsou nedbalí, pane majore!“ zasalutoval setník. „Jenom by se to flákalo, válelo a chlastalo! Chce to jich pár zavřít, pak se budou snažit! Říkám jim to každej den, pane!“

„Když já někomu něco říkám, většinou poslechne!“

„To teda nevíte, jaký hovada jsou stájníci... s prominutím!“

„Nevím. Moji pacholci vždy udělají, co řeknu. Zdá se, že především je špatný správce. Zkusíme, jak budou vojáci poslouchat někoho jiného. Předej mi klíče a všechny dokumenty od stájí. S okamžitou platností tě zbavuji funkce. Oberone!“

„Ale pane!“ zajektal setník zuby. „Pane, já přece...“

Charry si ho nevšímal. „Oberone! K čertu, kde vězíš?“

Oberon se propletl mezi důstojníky. „Pane majore, sháněl jsem vašeho sluhu, vojína Gabriela Kéraca...“

„A sehnal jsi ho? Sem s ním!“

Gabriel Kérac měl chytrý obličej, číšnický knírek a pozorné oči; byl štíhlý a vypadal křehký, ale útlé ruce měl pevné. Zarazil se v pozoru a ani se nehnul, když jsem ho očichával.

„Ty jsi Kérac? Dokázal bys dělat správce stájí? Oberone, sluhu mi vybereš jiného... Odpověz!“

„Ano, pane majore, když... ale...“ řekl Kérac.

„No, co se ti nelíbí? Je ti to málo?“

„Pane majore, dovolte mi promluvit!“

„Copak ti stojím na jazyku?“

„Pane majore, nehodím se za správce stájí. Nikdy jsem nedělal s koňmi, vůbec se v nich nevyznám! Jsem z města...“

„Jak se opovažuješ odporovat panu majorovi?“ zařval kapitán.

„Nech ho! Když tomu nerozumí, je lepší, když to řekne. Koho tedy navrhuješ na to místo, Kéracu?“

Kérac se ohlédl na Oberona; pak řekl váhavě: „Snad Belliniho?“

„Předvést toho Belliniho!“ nařídil Charry.

„Ale... to je komediant! Byl u cirkusu!“ děsil se kapitán.

„Koně u cirkusu bývali vždy v pořádku! Kde je?“

„Momentálně ve vězení... pro urážku důstojníka!“

„Trest přerušit! Oberone, jdi a přiveď ho!“

„Profous mě neposlechne! Jsem jen obyčejný voják...“

„Jestli tě neposlechne, zastřelím ho; vyřiď mu to. Když chceš, vem si tohle a připni si to!“ Charry sebral četařský nárameník a šňůry, které utrhl předešlému majiteli. Kapitán Janssen obrátil oči k nebi, ale neřekl k tomu ani slovo.

„Čím byl ten Bellini u cirkusu?“

„Krasojezdec. Předváděl nám jednou všelijaké kousky...“

„Nadporučíku! Proč jsi ho neudělal velitelem výcviku?“

„Přece jsem nemohl... komedianta! Dělal jen šaškoviny, stál koni na hřbetě, podlézal mu pod břichem... to je dobrý v cirkuse, ale voják má nějakou vojenskou čest! Nemůže dělat klauna!“

„Umím stát na hřbetě koně a ještě střílet. Umím mu taky podlézt pod břichem a nepovažuju to za šaškárnu. Vojáci, které jsem tuhle viděl v bitvě, nedokázali nic jiného než sekat šavlí kolem sebe jako blázni. Jeden se na mne vrhl, ale nezvládl víc než useknout vlastnímu koni ucho. Kůň ho samozřejmě shodil a já mu podpatkem přerazil vaz. Taky máš takové jezdce?“

„Proboha... co to bylo za oddíl?“

„Podle štítků na postrojích část čtyřiadvacátého pluku jízdy. Císařského Německa, samozřejmě...“

„Čtyřiadvacátý pluk? Ten je přece považován za elitu!“

„Nebylo to na nich vidět. Konečně, to si předvedem při výcviku. Koní máš plný stav? Včetně předepsaných rezerv?“

Nadporučíkovi vystoupily na čele krůpěje potu. „Ano! Téměř...“

„Takže nějací koně ti chybějí. Kolik?“

„Asi... tak asi dvacet. Byli vyřazeni pro špatný stav...“

„Hm... tihle taky nevypadají nejlíp! Postaráš se co nejdřív o doplnění stavu. Ještě si o tom promluvíme.“

Nadporučík poodstoupil a viditelně si oddechl. Zatím se už vracel Oberon, za ním mládenec s vlasy jako uhel a snědou pletí; zřejmě se neoholil, takže mu na tváři vyráželo strniště. Kromě toho neměl opasek a v botách tkaničky, jak se sluší na vězně; následkem toho šmajdal.

„Podle rozkazu přivádím vojína Belliniho!“ hlásil Oberon.

Charry vojáka obešel. Ten na něho zíral překvapeně; nebyl totiž při apelu a netušil, kdo je ten muž v podivné bílé uniformě. Kromě toho viděl nás šelmy a nejspíš ho dost zaráželo, že chodíme volně. Nicméně k Charrymu pocítil respekt.

„Ty jsi Bellini? Ital nebo co?“

„Ne, pane. Bellini je umělecké jméno... jsem artista!“

„Krasojezdec, jsem slyšel. Jaké jsi národnosti?“

„Moji rodiče pocházeli z Uher... to je na jihovýchod odtud. Ale já jsem se narodil tady... pak jsem cestoval po Evropě.“

„Z Uher? Tam mají dobré chovy koní... odkudpak přesně?“

„Z Nyiregiházy... asi nebudete znát...“

„Opravdu ne. Byl jsem v Budapešti, znám Balaton a Nagykaniszu. Ale líbilo se mi tam...“

„Och, skutečně?“ Bellini se zazubil. „Uhersko je krásné, pane komthure, věřte mi to!“

„Jak víš, že jsem komthur?“

„Promiňte, pane! Nevím, jak vás titulovat... neznám hodnost na vašich náramenících...“

„To je uniforma námořního kapitána. Ale jak víš, že jsem komthur? Slyšel jsi o tom něco?“

„Člověk, kterej žije z dobroty svých bližních, musí znát mocný tohoto světa! Doufám, že jsem nezpůsobil něco špatnýho...“

„Ne, to ne! Poslyš, povídej mi o sobě! Ve kterém cirkuse jsi pracoval a co jsi tam dělal?“

„Cirkus se jmenoval Warinsky, po řediteli. Byl Polák...“

„Umíš polsky?“

„Trochu ano.“

„Mám ve své družině Poláky; budete si rozumět...“

„Byli jsme artistické číslo Šest Bellini, krasojezdci. Čtyři muži, dvě dívky. Ti muži jsme byli já, moji bratří Arpád a Lájos, pak Franz, snoubenec mý sestry Aranky a Lájosova žena Gretchen. Dělali jsme všecko možný: vysokou školu, kozácký hry a Arpád dokonce cvičil šest lipicánů. Byli jsme skvělý číslo, pane!“

„Už dlouho jsem neviděl nikoho pořádně jezdit na koni! Můžeš předvést něco ze svého umění – speciálně pro nás?“

„Ale... jestli to pan kapitán dovolí?“ zaváhal.

„Pan kapitán dovolí. Vyber si koně!“

Bellini srazil podpatky a rozběhl se do jedné stáje. Charry se opřel o dřevěnou stěnu a čekal, co se bude dít.

„Pane majore, skutečně nenahlížím, že by bylo vhodné...“ pravil vážně kapitán Janssen. „Pomyslete, že úcta, kterou mají vojáci cítit ke svému veliteli...“

„O to se postarám já. Uvidíš, že úctu ke mně budou cítit, i když jim to nebudu poroučet. Aspoň vždycky se to tak stalo...“

„Pane majore, mohou se dívat vojáci?“ ptal se Oberon.

„Mohou? Musejí se dívat! Jen tak se něco naučí. Svolej je!“

Oberon vydal rychle několik rozkazů; vojáci vyběhli z kasáren, srovnali se okolo dvora do čtverhranu a přihlíželi.

Bellini vyjel ze stáje na strakaté klisně, opatřené sedlem se zkrácenými třmeny; ježto dveře byly nízké, vyjel na boku koně, přitisknut k jeho tělu. Taky měl jiné boty, zjevně ne vojenské. Zvedl se zpátky do sedla a objel dvůr tanečním krokem; zdálo se, že klisna je uvyklá jeho produkci. Bellini vytáhl nohy ze třmenů, v jízdě seskočil na zem, vyskočil opět na hřbet koně, seskočil na druhé straně a kousek běžel po zemi; opět nasedl a nohou se zaklesl za krk koně, takže byl vykloněn do boku téměř vodorovně. Pak se postavil na hřbet; několikrát vyskočil, obracel se tváří do stran nebo dozadu, na hřbetě běžícího koně udělal salto a jistě dopadl. Taky několikrát podlezl koni pod břichem, pak provedl stojku na rukou; saltem se dostal do sedla, ale nedal nohy do třmenů, když dojížděl před Charryho, naráz se zvrátil dozadu, přes zadek koně udělal kotoul a jistě dopadl na nohy.

„Výtečně! To bylo skvělé! Jak děláš ten přemet nazad do stoje?“

„To bych vám asi těžko vysvětloval, pane! Je to náš cirkusovej trik... Pochybuju, že by to pan major dokázal!“

Charry chvíli rozvažoval. „Zkusit se to může!“ rozepjal opasek a zarazil svůj meč do sněhu. Potom si svlékl kabát a podal Kéracovi, který se tvářil vyjeveně.

„Co chcete dělat, pane majore?“ zděsil se kapitán.

„Jdu si osedlat koně.“

„Na to snad... jsou stájníci!“ namítl nadporučík.

„Ty myslíš, že neumím osedlat svýho koně?“ potřásl Charry hlavou a odběhl. Diana si šeptala s Denisem, Bellini se tvářil opatrně. „Co chce dělat?“ zašeptal Kéracovi.

„Zkusí jezdit na koni jako ty!“ řekl Denis maďarsky a Bellini se na něj vyjeveně otočil.

„Ty umíš maďarsky, chlapče?“

Denis přistoupil a začali si povídat tou řečí, takže jim žádný nerozuměl; až do chvíle, kdy se objevil Charry. Bellini obhlédl jeho vraníka a seznal ho schopným; taky způsob jízdy ho přesvědčil, že má před sebou zkušeného jezdce a žádného hlupáka. Artista přimhouřil oko a čekal, co bude.

Charry pustil koně do stejnoměrného klusu. „Abys věděl, že nejsem bačkora!“ vykřikl, uvolnil nohy ze třmenů a udělal na hřbetě koně podobnou stojku, jako předtím Bellini. Vojáci, kteří předtím artistovi tleskali, teď zírali mlčky, protože to od majora nečekali. Jenom naši Poláci se smáli.

„Tak,“ řekl Charry, když dojel k Bellinimu. „A teď ukaž ten přemet dozadu!“

Bellini seděl v sedle; jeli klusem podle sebe a Charry bedlivě přihlížel, jak se cirkusák odrazil a padl dozadu. Pokýval hlavou a řekl: „Teď já...“ Přemet se mu povedl, jen dopad nebyl čistý, Charry neudržel rovnováhu a padl do sněhu. Vmžiku byl na nohou a potřásal hlavou.

„Čistý to není, ale před ranou šavlí by mě to zachránilo! Jen se nesmějte, pánové; v boji to může pomoct v případě, že nestíháš krýt útok nepřítele. Stejně jako nasedat za jízdy, třeba takhle!“

Charry udělal dva skoky, odrazil se a skočil za Belliniho na jeho klisnu. Levičkou zachytil jeho krk a pravačkou naznačil úder dýkou do prsou. „Tak co, kdo z vás umí tohle?“

„Jenže bych vás shodil, pane!“ řekl Bellini.

„Zkus to!“

V tu chvíli Bellini sjel po boku koně; Charry taktak udržel rovnováhu, Bellini podlezl pod koněm a vylezl na sedlo z druhé strany. Charry se držel řemenů ze všech sil jako opice větve.

„Dobrý, parťáku!“ pochválil Bellini. „Takhle se udržet...“

„Já totiž taky nejsem dnešní! Takhle podlézt koně dokážu...“ Aby mu to Bellini věřil, Charry se o to pokusil, jenže klisna už toho měla dost, podivně poskočila a Charry letěl znova do sněhu. Vyskočil, doběhl ke svému vraníkovi a počal na něm předvádět to samé, co udělal Bellini. Tomu jen blýskaly oči:

„Hezký, pane komthure! Jste stejně dobrej koňák jako já!“

„Uznání odborníka potěší! Jak se jmenuješ... křestním?“

„Bello, ale po otci Béla. Béla Bellini.“

„To příjmení vzniklo z toho, viď? Dokázal bys takhle naučit jezdit ostatní vojáky... řekněme do čtrnácti dnů?“

„Pokud to nebudou vyložený dřeva, tak proč ne?“

Charry odvedl koně, vrátil se a oblékl si kabát i pás s mečem; potom se vrátil k cirkusákovi.

„Poklekni, Bélo Bellini!“ vyzval ho a překvapený chlapík sklouzl do sněhu. Charryho meč se svistem vyjel z pochvy a Charry se dotkl obou ramen klečícího.

„Bélo Bellini, povyšuji tě na podporučíka jízdy a jmenuji vedoucím výcviku jízdního oddílu. Jmenovací dekret podepíšu dnes večer. Podej mi ruku!“

Béla vstal a oba si stiskli ruce.

„Pane majore, protestuji proti tomuto neuváženému kroku!“ řekl nadporučík v rajtkách. „Já se cítím nucen upozornit...“

„Na nic jsem se neptal! Bélo, upozorňuji tě, že do tvé pravomoci patří taky dohlížet na pořádek ve stájích a na obsluhu koní. Vyber si solidního správce stájí a navrhni ho k povýšení, je-li to prostý voják. Nyní můžeš jít!“

Podporučík Bellini scvakl podpatky, až to třesklo.

„Komthure, přísahám při Bohu všemohoucím, že tohle vám do smrti nezapomenu! Chlapci – našemu panu majorovi třikrát Hurá!“

Vojáci se nedali pobízet; to, co viděli, bylo příliš nečekané. To „Hurá!“ bylo tak hromové, až se z vrcholku staré věže vzneslo hejno překvapených kavek.

„Pánové, během odpoledne bych rád vykonal menší vyjížďku do okolí, spojenou s další rozcvičkou,“ řekl Charry. „Budeme zajisté po dobrém obědě, takže projížďka nezaškodí, což?“

„Jistě, pane!“ pronesl proviantní důstojník, poručík s otupělou flegmatickou tváří. „Budou řízky s bramborovým salátem, každej dostane sklenici rumu... a důstojníci samozřejmě víno!“

„Dobře, dejme tomu. Směl bych si prohlédnout kuchyni?“

„Ale klidně, pane. Už jsem dal příkazy...“

Zřejmě skutečně dal, neboť v kuchyni se pilně vařilo; Charry neměl v úmyslu dělat okamžitě zásadní změny, takže odsouhlasil všechno. Diana by měla jistě řadu připomínek, ale dostala pokyn nevyvolávat zbytečné spory.

„Zaujaly mne ty kanóny nahoře na hradbách,“ prohlásil Charry. „Jsou tam k něčemu, nebo je to součást výzdoby?“

„Zajisté, jsou plně funkční! Chcete si je prohlédnout?“

Charry samozřejmě chtěl; prošel ochozy a vylezl i na hlavní věž, kde byla děla pamatující jistě třicetiletou válku; věž sama ostatně měla základy z doby Vikingských nájezdů. Bohužel, kanóny od třicetileté války nebyly čištěny, takže zrezavěly a byly naprosto k ničemu.

„Neschopnost a ledabylost je zřejmě v posádce dominantním zjevem! Tyto kanóny jsou nebezpečnější obsluze než nepříteli; například tento by se při prvním výstřelu roztrhl a pobil všechny vojáky okolo! Kdo je zodpovědný za dělostřelectvo?“

„Poručík Smidt; ale ten byl před dvěma měsíci odvelen!“

„Má štěstí; dal bych ho přivázat před jeden z kanónů a vystřelit z pevnosti ven! Kdo to dělá po něm?“

„Zatím nebyl nikdo určen, pane. Neměli jsme velitele...“

„Dobře. Zajistím odborníka přes dělostřelbu, mám svého. Zatím by ale bylo vhodné... Oberone! Potřebuji dva až tři muže znalé řemesla. Kováře, soustružníky, zámečníky... něco takového. Máš někoho podobného? Budou poddůstojníky!“

„Myslím, že bych měl! Ale... jsou to političtí!“

„To je mi úplně jedno, hlavně ať umí pracovat. Sežeň je, pak mi je přijdeš představit. Dám jim na starost opravu děl...“

„Pane majore, my přece máme svoje lidi!“ řekl kapitán.

„Já vím, neschopné a líné! Všem flákačům vlastnoručně utrhám ty hvězdy a prýmky a nakopu je... kam se patří. Nevěřím jim!“

„Věříte víc politickým? Socialistům a anarchistům?“

„Mám s nimi ty nejlepší zkušenosti. Důstojník je silný pouze tehdy, může-li se opřít o vojáky. Zatím tady mám jen svoje Poláky a šelmy, kterým mohu důvěřovat. Musím naučit všechny ostatní být takoví, abych se na ně mohl spolehnout...“

Důstojníci se tvářili rozladěně; Janssen se rozhodl zeptat:

„Pane, připadá mi, že vybíráte ty lidi... podle jistého klíče. Je to tentýž, který používáte při výběru svých... vojáků?“

„Ano. Jsem rád, že se na to ptáš.“

„Co jsou ti vaši lidé lepšího, než každý jiný?“

„Jsou členy řádu Templářů. Z toho vyplývá, že jim důvěřuji. Jen jim, nikomu jinému.“

Janssen hněvivě stáhl rty. Povšiml si Ao Harrapa a dodal:

„Jak se zdá, taky svým ochočeným šelmám! Nebojíte se, že někoho kousnou, když je necháte takhle pobíhat? Nebo je někdo...“

„Moje šelmy patří k řádu, věř tomu nebo ne. Nekousnou nikoho bez příčiny a pokud se někdo pokusí ohrozit je, zabijou ho. Jsou k tomu cvičené.“

„To by musel být dost divný výcvik!“

„Je jiný, než který znáš ty. Dá se říct, že využívá ovlivňování mysli každé osoby, člověka či zvířete. Je to delší výcvik, který vyžaduje... určité schopnosti.“

„Mluvíte o tom, jako by to bylo... nějaké kouzlo!“

„Někomu zvenčí to tak může připadat.“

„Jsem realisticky uvažující člověk; když vidím pouťového kouzelníka, nemyslím si, že má v cylindru ukryté králíky, ale že dokáže používat nějakých triků. Váš výcvik jsou taky jen triky?“

„I tak se to dá definovat.“

„Poslali vás sem proto, abyste... to na nás vyzkoušel?“

„To není třeba zkoušet, Janssene. To je vyzkoušeno během dlouhých staletí na mnoha místech a mnoha lidmi.“

Kapitánovi to neudělalo žádnou radost. „Myslím, že chápu. Byl to důvod, proč jste se stal majorem a velitelem posádky? Pak samozřejmě uposlechnu všech vašich příkazů...“

„Milý kapitáne, uvažování v kategorii zázrak, trik, experiment a podobně je nesmyslné a zavádějící. Templářská technika, to je zřejmě správná definice. Stav výcviku mých lidí je součástí širšího výchovného procesu; moji lidé nejsou závislí na státu ani na armádě; ale stát a armáda se cítí být závislá na nich. Takže si nás najali... dejme tomu jako experty.“

Janssen sklopil oči a přebíral si to v hlavě. „Dobrá, majore Guyrlayowe. Jsi u nás vítán a já souhlasím se všemi tvými rozkazy – ale ať mě čert vezme, jestli to chápu!“

Stiskli si ruce a mohli jít na oběd.

Jenže já jsem považoval za svou povinnost přitočit se blíž k Charrymu, když si myl ruce: „Když s tebou mluvil ten kapitán Janssen, lhal ti. Nevěř mu, není vůbec tvůj přítel!“

„Ani na chvíli jsem si to nemyslel. Kromě toho, před chvílí se mnou o tom mluvil Ao Harrap. Taky mu nevěří. Ani většině důstojníků. Co říkáš na Oberona, Kéraca a Belliniho?“

„Ano, to jsou poctiví lidé. Setník, co byl správcem ve stáji, taky není špatný, ale je velmi hloupý. Nedoporučuji ho.“

„Dobře, Aflargeo. Proběhni se ve volném čase trochu mezi vojáky a poslouchej, co se povídá. Musíme vzít vládu do ruky co nejpevněji. Myslím, že na Oberonovi, Kéracovi a Bellinim můžeme stavět. Důstojníci jsou od začátku proti mně...“

„Já budu dávat pozor.“ slíbil jsem.

Slavnostní oběd probíhal v důstojnické jídelně; z našich tam pozvali tolik lidí, kolik se jich vešlo a které považovali za důstojníky. Nám dali všechny zbytky od masa; kromě toho někteří nás krmili tím, co z oběda nepokládali za stravitelné. Tady panoval zvyk, že velitelé jedli lépe než mužstvo; to dostalo sice taky řízek s bramborovým salátem, ale podle jejich nadšení bylo jasné, že to je výjimečná příležitost. Polští jezdci měli možnost jíst s mužstvem; někteří odmítli, jíst maso jim nepřipadalo správné. Vojáci dostali taky příděl rumu; následkem toho se rozveselili a pokoušeli vyzvídat, co jsou naši jezdci zač; ti si počínali rozvážně a pokud nechtěli, odmítali rozumět německy. Zatím nedošlo k žádnému konfliktu.

Důstojnický oběd byl onačejší, s předkrmem a různými dobrotami, neboť Janssen dal jasné pokyny, aby se kuchaři vytáhli. Zřejmě hodlal na Charryho udělat dojem; Charry tedy taky vydal pokyny, aby se všichni chovali zdvořile a pohoštění přijali. Především nechal kapitán přinést velkou spoustu různých láhví; a už to šlo: aperitiv, koňak, víno, rum. Po důstojnickém zvyku ve velkých sklenicích a do dna!

Charry není zásadním odpůrcem alkoholu; první sklenici vypil, při dalších si však obvykle jen svlažil rty a používal různých triků, aby pít nemusel. Diana se vymluvila, že je unavená po cestě, což jí jako dámě byli nuceni věřit. Tošio Yamanaki nedával najevo, že by rozuměl německy. Lukáš si přisedl k mladším důstojníkům a vysvětloval jim, co je to askeze. Poslouchali ho se zájmem, aniž by cokoliv chápali.

Janssen čím byl opilejší, tím byl více přátelský; zakrátko už by se to dalo nazvat termínem vlezlý. Pokoušel se tahat rozumy, kladl čím dál stupidnější otázky a bylo vidět, že přes usilovnou snahu se neustále točí v jednom kruhu: proč vlastně poslali toho bláznivého chlapa s jeho podivnou armádou, když jim to všechno ve Schwarzbergu tak pěkně šlo. Pokoušel se vysvětlit Charrymu, že jeho metody výcviku, opřené o dlouholetou praxi, jsou nejlepší; žádné jiné nejen že je nepřekonají, ale ani nemohou existovat. Pokud si někdo myslí něco jiného než Janssen, je buď idiot, nebo nepřítel státu. Nebo ne?

Charry se držel; vyhlásil pro dnešek neubližování druhým, takže nechal kapitána rozvíjet svoje teorie. Bohužel, Janssen během oběda pil víc a víc; jeho důstojníci se samozřejmě zařídili podle příkladu svého velitele a lili do sebe sklenici za sklenicí. Taky ztráceli soudnost a jejich proslovy se změnily v nesouvislé blekotání; naši měli alespoň možnost odhadnout jejich duševní obzor. Bohužel, nic moc.

Konečně to Lukáše přestalo bavit, pod nějakou záminkou se zvedl a vyšel ven; před jídelnou posedával na zábradlí Bello Bellini, kouřil a šklebil se. Lukáš si sedl vedle něho, ale cigáro odmítl, protože drogy neuznává v žádné podobě.

„Tak koukám,“ oslovil ho Bello. „Že ten tvůj šéf taky dodržuje starou zásadu lampasáků: pěkně kecá, co? Povídal, že chce jet po obědě na projížďku a podívat se na výcvik...“

„Když to řekl, tak to taky udělá.“ usmál se Lukáš.

„Jo, zdali! Po tom, co se děje v lampasácký jídelně, nebude schopnej stát na nohách, natož vsednout na koně!“

„A co se tam děje, podle tvýho?“

„Všichni pijou jako o život; neval mi klíny do hlavy, kluci, co tam obsluhujou, jsou mý kámoši. Už mi hlásili, jak se rozjíždí kapitán Janssen; a tvůj pán s tím statečně drží krok!“

„Já jsem viděl něco jinýho, ale uvidíme.“

„Vsadíme se?“

Lukáš se zašklebil. „Sázka je nemravnost, to nevíš? Znamená to spoléhání na náhodu a nikoliv na nekonečnou milost Boží!“

„Ty seš taky jeden z těch chytrejch! Tak mi poraď, jak mám díky nekonečný milosti Boží vyškemrat takový jezdecký boty, jaký máš ty a tvý lidi! Chtěl jsem je nad tebou vyhrát...“

„Stačí si říct, máme jich ještě... několik. Jakou máš nohu?“

Chvíli si povídali o výstroji; Lukáš se zmínil, že by jeho muži měli mít uniformy jako místní (s určitými detailními změnami), na což Bello reagoval kladně.

„Hele, provianťák je stará svině, ale ve skladě je pár kluků, se kterýma se dá mluvit. Kolik toho potřebuješ?“

„No... potřebuju, aby naši kluci vypadali jako vojáci. Takže by to chtělo uniformy, jaký mají ostatní; kalhoty, kabátky, čepice. Kožíšky si necháme vlastní a teplý vložky taky...“

„Co uděláte s těma vašima vlasama? Žádnej voják přeci nemá takový pometla na hlavě!“

„S tím se nedá dělat nic; jsme šlechta a naše zákony nařizujou, že musíme nějak vypadat...“

Bello chvíli uvažoval. „Hele, provianťák je zlitej jako pes, nevypadá to, že by se dneska k něčemu zmotal. Jdi zpátky a nějak ho příznivě pošolíchej; já naklapu za chvilku s příkazem k vydání těch mundúrů. Zvládneš to?“

„Spolehni se. Když, tak zapojím šéfa.“

„Pokud tě bude vnímat!“

„To je můj problém, brácho!“

Oba pánové na sebe mrkli a už šli po svých. Lukáš ohlásil tiše Charrymu, co a jak, Charry kývl a vyzval proviantního, aby si s ním připil. To důstojník samozřejmě rád; když mu ale začal něco vykládat ohledně výstroje, nebyl schopen chápat. Lukáš kriticky stáhl rty, ale Charry s úsměvem položil ruku důstojníkovi kolem ramen a přátelsky ho objal; přitom se dotkl špičkami prstů jeho spánku. Vstoupil Bello a když viděl, jak se Charry s proviantním motají v družném objetí po sále, jen se ušklíbl. Ale předložil mu několik papírů; Charry řekl: „Podepiš to!“, proviantní si nechal dát do ruky tužku a podepsal se všude, kde Bello ukázal. Neměl sice ponětí, co dělá, ale nepoložil ani jedinou otázku, což byla jeho oblíbená hra. Pak ho Charry odvlekl na místo, usadil a laskavým popleskáním propustil ze služby.

„Teda... ten Tygr je snad čaroděj!“ vydechl Bello.

„Je čaroděj.“ řekl klidně Lukáš.

Armádní sklady byly chaoticky rozmístěny po celé pevnosti, jak se stavitelům zrovna hodilo. Byl v nich neuvěřitelný nepořádek, zmatek a chaos, který se čas od času někdo pokoušel zvládnout, leč bezvýsledně. Avšak postupem doby situace vykrystalizovala tak, že krom spousty materiálu potřebného i zbytečného se tam sešla vybraná společnost, již přesně definovat není snadné. Snad by se dalo říci náboženští fanatici, osoby, jimž přesvědčení nebo víra zakazovaly vzít do ruky zbraň. Čelnou roli mezi nimi hráli Svědkové Jehovovi; někteří odmítali službu v armádě tak zásadně, že bylo nutno je uvěznit, mírnější formy byly poslány sem, aby prospěli vlasti aspoň péčí o válečný materiál. Víra jim káže nedotýkat se zbraní; u materiálu to není tak jasné, každý si to vykládal po svém a téměř neustále se hádali. Ve skladu měli poměrný klid a příležitost si vyjasnit svá stanoviska; což činili rádi a neustále. Když mezi ně přišel někdo normální, buď během krátké doby odešel, nebo se k nim připojil.

Bello zásadně odmítal jakékoliv diskuse na náboženská témata, skladníky měl ale rád, neboť byli osobně příjemní, vzdělaní a sympatičtí. Pochopitelně vpadli rovnou doprostřed největší hádky; projednávalo se, zda je Charry vtělený Antikrist, sluha Šelmy, která přijde před koncem světa nebo jen hloupý důstojník, který si není vědom svého počínání. Když spatřili Lukášův komthurský kříž řádu Sv. Jiří, srotili se kolem něho jako hejno moskytů a začali dorážet. Lukášovi zaplály oči a okamžitě kontroval – vysvětlil jim stručně zásady oddané služby, systému řádů a jejich propojení. Bello zatím seděl na balíku přikrývek a nekouřil, protože Svědkové Jehovovi to nemají rádi; ovšem trochu ho to zlobilo.

„Hele, přišli jsme sem fasovat materiál!“ připomněl. „Nechtěli byste se hádat jindy a jinde, panstvo?“

„Jo, to je pravda,“ souhlasil Lukáš. „Naši jezdci už čekají venku, že si vyfasujou kalhoty, kabáty a...“

„Ať si tvoji ďáblu propadlí chlapi vezmou, co chtějí!“ křičel nejohnivější ze Svědků. „Proviantní podepsal prázdný papíry, tak tam potom dopíšem, co bude potřeba! Ale ty mi vysvětli, jak můžeš tvrdit, že jméno Boží Jehova není jediné myslitelné! Copak jsi nečetl Bibli? Jasně se tam říká...“

Lukáš kývl na Bella, ten kývl na Poláky a ti vpadli do skladu jako hejno kobylek. Chvíli hledali po regálech, bednách, balících a temných koutech, pak je diskuse zaujala a každý hodlal přispět svým dílem a svými zkušenostmi. Lukášovi dalo dost práce, než je odtamtud s náručí věcí vykopal ven.

„To si teda vysvětlíme!“ křičel za ním Svědek. „Počkej, jestli se potkáme o Armageddonu – tobě to speciálně vysvětlím...“

„Ty mně? Neudržíš v ruce šavli, nádhero! Chci vidět, jak bys při Pánově Druhém Příchodu bojoval!“

„Bůh sám bude bojovat proti takovým pekelným zrůdám! Zahladí vás všechny i s Tygrem Guyrlayowem, to uvidíš!“

„Hele, hlavně nezapomeň přijít večer na přednášku, ty chytrej! Tam se můžeš vykecat, jestli máš chuť!“

„Vy tady budete konat přednášky, jo? Myslíš, že ti to dovolí?“

„Speciálně kvůli tobě jo! Kluci už objevili správný sklepení na chrámovou místnost, teď ji holky zařizujou... A taky kuchyně se tam dá zařídit! To bude něco jinýho než ty zdejší blafy!“

„V životě nevezmu do huby jídlo obětované modlám!“

„Vážně? A že Svatej apoštol Pavel říká: Nikoliv to, co do úst přichází, je špatné, ale to, co z úst vychází...?“

„Pavel z Tarsu nebyl žádnej Svatej! To jste si zpotvořili vy, pohanští katolíci, papeženská chátra...“

„Já nejsem katolík, ale nevadí; Svatýho Pavla si vážím...“

„Protože jseš absolutně nevzdělanej!“

Bello Bellini mávl rukou a šel poradit ostatním, jak má zhruba vypadat správná uniforma; kluci se strojili, moc se jim to líbilo a začínali až na ty účesy vypadat jako vojáci.

„Jenže ty korálky na krku a všelijaký ozdoby? Vypadáte spíš jako Indiáni než vojáci!“

„To ještě počkej, až si na kabátky našijem všecko, co... Tobě se tvá uniforma líbí? Nechtěl by sis ji nějak vylepšit?“

„Jsem voják, ne? U cirkusu jsem měl krásnou uniformu na naše jezdecký číslo; červenou a žlutou, takovej husarskej kabátek...“

„Proč bys ho nemohl mít i tady? Jseš přece důstojník!“

„No, Tygr by mi to asi dovolil; ale co Janssen?“

„Tvůj problém...“ krčil rameny Lukáš.

Bello se divně šklebil a otálel s nějakou otázkou. Konečně se odhodlal: „Hele, ty vaše křížky... to je znak toho řádu, co? Jaký jsou vlastně... podmínky ke vstupu?“

„To ti může bejt jedno. Bezbožný ateisty neberem!“

„No, ty seš milej! A Jehovovy Svědky bys bral?“

„Svědkové jsou sice blbci, ale ne ateisti.“

„Ty myslíš, že jsem bezbožník? A ke komu jsem se modlil, když jsem spadl z hrazdy a ležel ve špitále... co?“

Lukáš se zarazil v pohybu. „Nevím, ke komu ses modlil...“

Bello si musel nejdřív zapálit nové cigáro. „Víš, u nás měli v kostele takovej obraz: kající Máří Magdaléna. Moc pěkná holka; byla to teda děvka, že, ale... pak se obrátila a... Tak když jsem ležel se zlámanejma hnátama, tak jsem na ni vzpomínal. Když je svatá, tak by mně mohla pomoct, ne?“

„Vypadá to, že pomohla. Kosti máš srostlý.“

„Víš, Pámbu... ten je na mě moc vysoko. Ale ta holka byla moc hezká. Už jsem hrozný léta nebyl doma, v našem kostelíčku. Možná už tam ten obraz ani není. Ale...“

„Odvážil by ses nosit na krku templářský kříž?“

„K tomu je potřeba nějaká odvaha?“

„Je to služba, Bello. Bude se s tebou zacházet jinak, než...“

„Jako se zachází s tvejma klukama? Koukni, co vydrží nějakej patnáctiletej smrad, to vydržím taky... ne?“

Lukáš otevřel svou sedlovou brašnu a z jedné přihrádky vylovil několik křížů; některé byly po padlých. „Měl bych po tobě chtít přísahu, ale... zatím nejsi tak znalý věci, abys mohl spolehlivě říct, na co přísaháš. Zatím to nos jako ozdobu...“

„To teda bude pěknej poprask mezi chlapama...“

„Já vím. To je součást strategie.“

Bello procházel místnostmi, které si Poláci zařizovali jako své nocležny. Zvlášť ho překvapilo, že největší místnost zařizují jako kostel, sice hodně svérázný, ale zajímavý.

„Jestli na ni někde narazíme, můžeš si sem klidně pověsit taky tu svoji Magdalénku; na stěnách je ještě fůra volnýho místa...“

„Hm... ale co je zač támhleten tlustej pantáta? Něco z Číny?“

„Buddha. Siddharta Gautamma z rodu Šakjámuni; toho uctívají naši Číňané a taky komthur Yamanaki. Velice hezky...“

„To se Svědci pominou! Křesťany ještě jakž takž snášejí...“

„Všichni tam nejsou Svědci, ne?“

„Ale jo; taky Adventisti Sedmýho dne, Baptisti... oni jsou asi každej z jinýho hnízda, já se v tom nevyznám. A taky pacifisti, který se s nima jenom svezli. Skladníci jsou pozoruhodnej spolek; občas někoho ukecají, aby se k nim dal...“

„Tak od teďka je tady o jednu partu víc.“

Do chrámu prokličkoval Denis: „Lukáši, Charry se nechá ptát, jak s tou vyjížďkou! Už ho to tam přestává bavit... Jejda, ty máš pěkně hnusnej mundůr! Mohl bych mít taky takovej?“

„Na tvou vejšku by tam nebyl, zůstaň si jak seš!“

„Tak to pardon,“ bránil se Bello. „Naše sklady nejsou žádnej malej bordel... my klidně vystrojíme i trpajzlíka!“

„Vážně?“ smál se Denis. „A co elfa?“

„Heleď, ty elfe, jestli chceš, kmitej do skladu a vyřiď jim, že ti mají dát něco na sebe, oni budou vědět. Ale jestli se tam zakecáš a nepřijdeš do čtvrt hodiny, tak...“

„Já a zakecat se? Bavím se jen s vysoce vyspělými duchovními osobnostmi, to bys mohl vědět!“

Denis vyjel jako fretka a Lukáš se smál: „No, nezabil bys ho?“

Potom nařídil svým chlapcům nástup; Bello pospíšil k jezdectvu a taky vydával rozkazy. Vojáci poslouchali poněkud zmateně, ještě si nezvykli, že jejich velitelem je cirkusák, který jim předtím připadal jako dost pochybná existence. Vyváděli svoje koně, Bello kontroloval postroje a na místě nadával každému, kdo ho neměl v pořádku. Pokud se týkalo kondice koní, měl taky připomínky, ale s tím se nedala učinit náprava tak snadno.

„Vyčkej chvilku,“ řekl Lukáš. „Musím se poohlídnout po klukovi; už je v tom skladu trochu dlouho. Třeba ho tam mučej...“

„Ať si to vychutná! Já bych ho přetrhl jako žábu...“

Denis seděl ve skladu na kupě přikrývek, byl jen ve spodkách a skladníci mu přešívali kalhoty a kabátek, zatímco on je vášnivě přesvědčoval o nadřazenosti elfů nad čímkoliv ostatním. Přijímali to celkem bez odporu kromě jediného bodu, totiž stop elfské krve v žilách evidentně lidského dítěte.

„Co to tady vyvádíš, lumpe?“ otázal se vlídně Lukáš.

„Klídek, za moment to bude!“ řekl Denis. „Vydrž chvilku...“

„Já myslím, co jim tady valíš do hlavy za klíny?“

„No, je to pro ně novinka; ale když malej Ježíš diskutoval s učenci v Jeruzalémským chrámu, tak taky takhle zírali!“

Vůdčí Svědek vyletěl a počal ohrožovat Denise jehlou, kterou mu přešíval kalhoty. Něco křičel, ale nebylo mu rozumět.

„Vzteklost je výrazným znakem posedlosti démony,“ krčil rameny Denis. „Kdybys mi ty gatě nejdřív dodělal, tak já bych...“

„Tady je máš a vypadni!“ řval Svědek. „Pohanský pověry mi sem nikdo zatahovat nebude, rozumíš?“

„Nejsem hluchej!“ Denis si natáhl kalhoty a konstatoval, že mu dokonale sedí. „Teď se jedu projet, ale potom přijdu pokecat...“

„Doufám, že ne!“ dával mu další muž kabátek. „Rozvrátil bys nám tady pracně vytvořenou konfesní jednotu...“

„Písmo říká: Jděte do světa a učte všechny národy!“ řekl Denis, zavíraje za sebou dveře. „Proč ne taky skladníky, co?“

„Ve vzduchu se vznáší milión facek!“ upozornil ho Lukáš. „Víš, že některá by mohla přistát na tvým čenichu?“

„Zkuste si to, frajeři!“ volal Denis a hnal se ke svému koni.

Charry vyšel z jídelny; mračil se a vypadal jako čert.

„Připraveni k odpolední vyjížďce?“ ptal se.

„My ano – a ty?“

Charry se znechuceně rozhlédl; nezdálo se, že by se mu oddíl nějak moc zamlouval. Přesto zavelel: „Do sedel!“

„Páni důstojníci s námi nepojedou?“ zajímal se Bello.

„Někteří ano.“ ukázal Charry hlavou na pár zhroucených postav, které se malátně ploužily ke koním. Dokonce i kapitán Janssen se odvážil; dokonce vykřikoval, že nám všem ukáže, jak se jezdí na koni. Jezdecký nadporučík se pokusil zkontrolovat svoje muže, ale jeho snahy byly vysloveně chaotické a nesetkaly se s úspěchem.

Poláci vyskákali na koně, smáli se a vyjížďka je bavila; možná byli pyšní na svoje nové uniformy, ačkoliv neměli nač. Když jsme nasedli také my, mnozí vojáci znejistěli; neviděli náš příjezd a tak netušili, co všechno umíme. Charry však nepřipustil žádné zdržování, zavelel a celý oddíl vyrazil bránou ven.

Bylo hezky; přesněji řečeno, bylo líp než hnusně. Slunce sice svítilo, ale nehřálo; nebylo teplo, ale taky nemrzlo. Našim lidem se to docela zamlouvalo, vojákům se nezamlouvalo nic.

Charry jel v čele, po jeho boku Diana; na druhou stranu se cpal Janssen, takže mu to dovolili. Za ně se seřadili pevnostní důstojníci, snažili se tak dát najevo Polákům a podobným lidem, že se jim absolutně nemůžou vyrovnat. Našim to bylo jedno, dělali si ze všeho legraci. My jsme se přidali k nim, taky Denis a jeho dva kamarádi René a Šahin. Ten zvlášť vyvolával pozornost svou černou pletí; Denis oběma slíbil uniformy, jakou má sám, takže se kluci měli nač těšit.

Bello Bellini řešil jistý problém, totiž zda se připojit k nám nebo se cpát mezi důstojníky. Nakonec se rozhodl nechat sporný problém, aby se vyřešil sám; zamával na něj Lukáš, takže zajel k němu a pokračoval v nějakém předešlém rozhovoru.

Nicolas Oberon se připojil k jednomu polskému chlapci, který mluvil dost dobře německy; pochválil jeho uniformu a dodal, že pokud by měl zájem se dát ostříhat, může to zařídit. Harcer se ale jenom smál a pohazoval hřívou.

„Nesmí se!“ vysvětloval. „Kdybych se zbavil hřívy, tím bych se zaprodal Satanovi! To nesmím...“

„To je nesmysl, žádný Satan neexistuje!“ tvrdil Oberon.

„Moc toho nevíš!“ cenil jezdec zuby. „Kdo teda zabil otce, matku i maličkou sestřičku? Kdo poslal kozáky do naší vsi?“

„Netušil jsem, že ti kozáci vyvraždili rodinu! A cos dělal?“

„Utekl, co jiného? Pan komenditor Lasęka mi život zachránil, harcera ze mě udělal! Do smrti mu budu sloužit!“

Nicolas jen potřásl hlavou. Pak si všiml jedné věci: „Proč nosíš v uchu ty náušnice? To je nějaká ozdoba?“

„To je za moje svatby. Tři ženy, tři náušnice.“

„Ty máš tři manželky? Copak jsi mohamedán?“

„Proč? Křesťan jsem – ale se třemi děvčaty jsem svatbu slavil. To snad ničemu nevadí, nebo ano?“

„Já bych řekl, že ano! A tvůj velitel to dovolí?“

„Pan polkównik ví, jak krásná žena dovede hlavu zamotat!“

„Komu říkáš plukovník? Hraběti de Guyrlayowe?“

„Ale ne – náš plukovník, Lukáš Anczewski!“

„Nechápu! Ten kluk že by měl hodnost plukovníka? To je přece nesmysl, když sám Guyrlayowe je jenom major?“

„A - to jsou vaše počty. Po našem počítání kdo velí pluku, ten je plukovník. A kdo velí armádě, ten je generál...“

„Čemu velí Guyrlayowe?“

„Svojí zemi. Je císař!“

„Nepovídej! Že mu tykáš, jako kdybys s ním pásal husy!“

„Tak čest káže. Kdo mu jinak řekne, ten ho hrubě uráží.“

„Kdo jsi potom ty, že tak mluvíš?“

„Já? Osyp Horylko, rycar božij.“

Nicolas došel k názoru, že povídat si s Poláky postrádá smyslu; ale musel uznat, že jezdci jsou skvělí a svoje koně ovládají přímo mistrovsky. Totéž poznal i Bello; vojáci jeli dost dobře, ale důstojníci se v sedlech sotva drželi, nejspíš vlivem alkoholu. Charry nařídil klus, potom cval – za jízdy tasil meč a sekal do větví stromů nad cestou, čímž shazoval ostatním na hlavu sníh; Dianu to začalo bavit, předjela ho a sesypala mu za krk celou závěj. Pochopitelně, Denis se nedal pobízet.

„Zahrajem si kendo?“ vykřikoval. „Tošio, zkusíme to na koních?“

„Ty mlč, nebo dostaneš výprask!“ varovala Diana.

„Já chci výprask! Teď hned! Tošio, hrajem!“

„Co vříská to dítě?“ zeptal se neopatrně Janssen.

„Tošio Yamanaki naučil naše jezdce takovou hru; říká jí kendo na koních,“ vysvětloval Charry. „V jeho vlasti Japonsku existuje výcviková metoda, které se tak říká. Boj dřevěnými meči.“

„Dřevěnými?“ ohrnul Janssen nos. „To je pro malé děti, ne?“

„Nejspíš jsi to ještě neviděl. Slouží k nácviku boje mečem, aby se soupeři naučili zasahovat protivníka. Existuje na to takové brnění; přilbice, chrániče na ruce a nohy...“

„Proti dřevěným klackům? Nedělej si ze mě blázny!“

„Kdyby se nebojovalo klacky, málokdo by to přežil.“

„Tak to chci vidět!“

Charry se ohlédl po svých lidech. „Kdo má chuť si zahrát?“

Nastalo vzrušení, všichni naši se hlásili. Charry ukázal rukou a přeložil pro důstojníky: „Kdo chce hrát, musí si sehnat patřičný klacek. Denisi, nějakou pěknou větev... Prosím!“

„S radostí!“ Denis vytasil kord z toledské oceli, vjel do lesa a hledal, kde by usekl větev dostatečně dlouhou a pružnou.

„Tedy, zdá se, že moc k boji ty svoje jezdce necvičíš!“ smál se Janssen. „Mlátit se dřevěnými klacky, kdo to kdy slyšel?“

„Zítra ráno budeme cvičit boj holýma rukama. Jestli vstaneš dost brzo, můžeš si přijít zacvičit.“

„Hej, chlapče! Mně uřízni taky jeden klacek!“ řval kapitán na Denise; ten s potěšením přikývl.

„Neradím ti...“ začal Charry, ale Janssen nesnášel podceňování:

„Pánové! Hrajeme, ne? Když chtějí hosté dostat výprask...“

Důstojníci vyřešili situaci snadno, poslali vojáky, aby jim klacky sehnali. Diana a Tošio si patřičnou zbraň nalezli sami; Charry se zatím pokoušel vysvětlit důstojníkům pravidla. Dojel jsem Denise a pomáhal mu; Tannarr vylezl na strom a osekával větve, mírně zakřivené a parádně pružné.

„Někdo tady bude bit,“ poškleboval se Denis. „Zrušíme ty panský náfuky, Šahine? Načechráme jim peříčka?“

Černoušek nadšeně třepal hlavou a pohazoval růžky vlasů. René tak nadšený nebyl, ale zvykl si uhýbat, když to šlo.

„Podstatou, pánové,“ vysvětloval Charry důstojníkům. „Je srazit protivníka úderem meče... ve vašem případě šavle. Kdybych někoho sekl katanou, nepřežije to, proto se používá dřevěná tyč, zhruba stejně těžká jako skutečná zbraň. Hraje se na tři smrtelné údery, pokud někdo nevzdá. Není-li úder smrtelný, může bojovník pokračovat... pokud zvládá.“

„Nevím, proč by neměl! Co ho donutí?“

„Bolest, Janssene. Pokud na ni není trénovaný... To cvičení kromě jiného slouží k překonání bolesti. Cvičíme svoje vojáky, aby se dokázali odpoutat od problémů svého těla...“

„Ty děti taky?“

„Především ty děti. Jsou to velmi nadaní žáci...“

Nadaný žák Denis přijel, protočil ve vzduchu tyč a hodil Charrymu, málem s ní rozbil kapitánovi nos. „Dobrá, jo?“ křičel.

Charry klackem zatočil a vyzkoušel ji. „Jo, dík...“

„Jak drze se ten kluk chová!“ pohoršil se kapitán.

„Drze? Ani bych neřekl; chová se přirozeně.“

Janssen se jen ušklíbl, přijal od Reného klacek a místo díků se na něj zamračil, protože se mu ani dost málo nelíbil. „Taky jeden takovej... co je to vůbec zač? Indián?“

„No, kdyby si pomaloval tvář...?“ zauvažoval Charry.

„Stačí říct, komthure!“ blýskl očima René. Už delší dobu měl přání, aby mu někdo vytetoval na lícní kosti šikmé čárky, ale zatím mu to nebylo dovoleno. Vykřikoval sice, že v Arminu to bude v pořádku a mimo Ostrov už nikdy žít nechce, ale...

Charry mu pohrozil klackem, René se zamračil a zajel Denisovi za záda; jeho oblíbenou taktikou bylo utloukat ochromené soupeře, které předtím vyřídil Denis. Nebo Šahin; protože černoušek se sice dosud nenaučil kloudně žádnou řeč, kterou se u nás mluvilo, ale bojovat mu šlo skvěle. Tošio s ním byl velice spokojen.

Charry zatleskal a pokynul, aby se jezdci shromáždili: „Všichni, kdo to ještě neznáte, dobře poslouchejte! Tato hra je mimořádně náročná, zvlášť pro koně! Pamatujte si, že účelem není jim zpřelámat nohy, ale naučit se pohybovat v terénu! V lese je hluboký sníh, pod ním můžou být jámy, kořeny a tak, takže každý si bude počínat rozumně! Je lepší prohrát než přijít o koně!“

„Jsme jezdecký pluk, majore!“ zamračil se kapitán. „Domnívám se, že každý z nás už někdy lesem projížděl!“

„No jen aby... Tak má každý zbraň? Kdo nebojuje z cesty, aby nějakou neslízl! Jakmile zavelím...“

„Dostaneš do řepy!“ zatočila klackem Diana.

„To milostivá paní taky bude...?“ zarazil se Janssen.

Charry místo odpovědi zařval jako tygr. Zavířil sníh a všichni naši lidé se okamžitě na někoho vrhli; já se pokusil napadnout Tannarra, ale byl šikovnější a mrštnější než já, takže jsme si vzájemně vykrývali údery.

Kapitán Janssen dostal ránu klackem, aniž věděl jak; všiml si jenom, že ho praštil černoušek. Hrozně zaklel a pokusil se jej dohonit a vrátit mu to, vzápětí dostal další zezadu a postřehl, že to byl ten černovlasý ničema, který mu dal klacek. Kapitán se sotva držel na koni, pro jistotu se dal na útěk, ale zároveň sledoval, jak se naši jezdci honí po lese a buší do sebe klacky. Musel obdivovat rychlost a přesnost Diany, Tošia, Lukáše i jiných; vojáci, pokud se vůbec odvážili hrát, byli biti jako žito a neměli šanci. Jenom Bellinimu se podařilo chvilku odolávat dokonce i Dianě, díky svému jezdeckému umění a faktu, že udeřit koně se považuje za nečestné. Pak praštil kapitána nějaký Polák a srazil ho do sněhu; když se vyhrabal na nohy, mohl už jen stát a sledovat, jak se druzí honí a vzájemně napadají.

„Teda... to jsem ještě neviděl!“ konstatoval Bello, když sletěl s koně jako hruška a chvilku mu trvalo, než svou klisnu chytil.

Lukášovi planuly oči, chechtal se a pohazoval hřívou:

„Nasedej, hrajem dál! Ještě máš dva životy...“

„Blbost, jenom jeden! Jednou mě sejmula Diana, podruhý...“

„Tak to zapři, stejně si to nikdo nepamatuje!“

„Ale... porušení pravidel...“

„Kašli na to!“ mávl klackem Lukáš. „Diana a Tošio jsou třeba nesmrtelný, dokud je někdo nesundá s koně! Jenomže to by...“

Tošio Yamanaki letěl proti nim, točil v ruce klackem a copánek jej pleskal do vyholené hlavy. Vyrazil výkřik kiai, vrhl se proti Lukášovi a smetl ho dvěma skoro současnými údery. Protože Bello právě nasedl, sekl klackem dozadu, aniž se podíval, zasáhl ho do ramene a znovu shodil. Než se Bello dokázal postavit na nohy, byl už zas daleko odtud.

Lukáš se hrabal ze závěje a plival sníh. „Komthur Yamanaki; seznamte se!“ pravil. „Máš ještě chuť?“

„Víš, že skoro jo?“ rozhněval se Bellini. „Jdem na něj?“

„Teda, odvahu máš, ale...“

„Toho Japončíka bych bral jako číslo do programu!“

„Tak dobrý – zároveň ze dvou stran, jo? Zkusíme...“

Lukáš se postavil ve třmenech a zařval japonsky: „Žlutý drak už neplivá oheň! Troufneš si...?“

Tošio právě odrážel z jedné strany Denise, z druhé Šahina; René předvídavě odpadl už před chvílí. Vyrazil ze sebe řev, který se líbil dokonce i nám a přetáhl černouška, až vyletěl ze sedla, srazil se v letu se zasněženým smrčkem a sjížděl po něm dolů. Denis se ocitl sám proti Japonci, což bylo nebezpečné; odrazil dva údery, pak ji dostal a šel ze sedla taky. Tošio vyjel proti Lukášovi a Bellovi a po cestě přetáhl Dévi, která se rozhodla pomstít za bolest způsobenou Denisovi. Lukáš se chvíli bránil, zatímco Bello najel zezadu a udeřil Tošia do zad. Tošio zařval, srazil s koně Lukáše, pak se vrhl na Bella a napadl ho z několika stran současně, jako by měl nejmíň šest rukou; jak Bello padal s koně, spatřil, jak zezadu na Tošia skočila Dévi a strhla ho na zem s sebou. Tošio řval jako šelma, vymrštil se na nohy a nakopl černého leoparda chodidlem, protože klacek někde ztratil.

Bello najednou stál proti němu a nevěděl, co dělat; Yamanaki stál po kolena ve sněhu, šikmé oči mu nervózně šilhaly do stran a očekával útok s holýma rukama. Z druhé strany postupoval Lukáš; Bello váhal, ale Tošio dvakrát tleskl rukama a něco křičel. Pak Lukáš zaútočil, Tošio vyskočil a kopl ho chodidlem do hrudníku; Bello taky zaútočil, Japoncova pěst ho zasáhla a smetla, ale byl ještě schopen se postavit na nohy. „Bojuj!“ řval Tošio. „Dokud žiješ, útoč!“

Bello se na něj vrhl, v poslední chvíli se zarazil, skočil a kopl ho podobným způsobem jako on Lukáše. Taky Lukáš útočil, téměř současně; Bello to bohužel zjistil, až když letěl stranou po Japoncově úderu. Namotala se do toho ještě Dévi, ale Bello zaslechl cval koně a viděl, jak se proti nim řítí Denis; klacek výhružně natažen dopředu. A potom Tošio vyskočil z místa do výšky, napřáhl chodidlo proti chlapci a vyrazil ho ze sedla. Byl to jeden z mistrovských kopů a Denis neměl šanci. Skončil tedy ve sněhu stejně jako ostatní; Tošio se chvíli rozhlížel, odkud přijde další útok, potom složil ruce a všem se uklonil.

Lukáš se potácel, kolena se mu klepala. „Tošio, ty mě jednou opravdu zabiješ!“ vzdychal. „Jseš nebezpečnější než tajfun!“

„Učím tě být tvrdý,“ odpověděl Tošio. „Víš, jakých chyb ses dopustil, že? A ty?“ ukázal na Bella.

„Já... no, teda...“ zaváhal Bello.

Tošio ho uchopil za ruku a ukazoval mu, jakým způsobem mu měl zasadit úder. Mezitím přišel taky Denis, držel svou Dévi za ucho a uklidňoval ji, protože na Tošia ošklivě vrčela.

„To sražení s koně mě musíš naučit!“ křičel. „To už jsi mi udělal potřetí... a nikdy se mi nepovede se ubránit!“

„Nemůže se ti to podařit, dokud nepochopíš, co je Zen.“ usmál se Japonec a uklonil se mu. „Neposlechl jsi moji radu, abys bojoval stylem motýla; jak bys tedy mohl zvítězit?“

„Žádný styl motýla písma nepopisují! Neposmívej se mi!“

„Já vím; je na tobě, abys ho vymyslel!“

Denis si jenom odplivl do sněhu.

Bello nějak nechápal situaci; Lukáš mu vysvětlil:

„Komthur Tošio Yamanaki je Zenový mistr; učitel bojového umění. Jeho povinností je naučit nás bojovat, jak nejlépe to půjde. Musí najít alespoň jednoho žáka, který bude lepší než on; dokud se mu to nepodaří, nesmí opustit tento svět...“

„A koho všechno učí?“

„Tebe také!“ ukázal Tošio rukou. „Zítra ráno!“

Potom se otočil a rozhlížel se, kam zmizel jeho kůň.

Byli s námi vlci; jejich hra zase byla chytat nám zaběhlé koně a přivádět je zpátky. Bylo už dávno po boji, naši se skvěle pobavili, ale vojáci se většinou váleli po zemi a skuhrali.

„Tak to bylo kendo na koních,“ vysvětlil Charry. „Uznáváš teď, že kdybychom používali šavle, moc by nás nezůstalo?“

„Uznávám... ale nepochopím!“ vzdychal Janssen. „Takové surové rány... k dámě jako je madame Diana! Nebo ty děti...?“

„Kdyby neuměli bojovat, nepřežili by.“ řekl Charry.

Zatímco naši jezdci nadšeně komentovali výkony svoje i soupeřů, kapitán Janssen se zabýval zcela jinými úvahami. Když jsme opět vyjeli na cestu, řekl: „Překvapuje mě, že se nijak nesnažíš udržet si autoritu svých lidí! Nedivil bych se, kdyby tě za chvíli přestali poslouchat! Když tě kdejaký kluk může mlátit klackem po hřbetě, nebude dlouho trvat a přestanou tě brát jako velitele...“

„Především, nemůže mě mlátit kdejaký kluk, pouze člen mého oddílu. Za druhé, aby mě zasáhl, musím nejdřív udělat chybu; je přirozeně správný trest, že když se nekryju, dostanu tečku. Mám za to, že je lepší dostat při hře klackem, než v boji šavlí. Taky já mám zbraň a nemazlím se s nikým, to jsi viděl. A když to budeš brát takhle: každý z mých lidí je zasvěcený rytíř nebo něco na té úrovni. Kdyby se dopustil urážky jiného služebníka Božího, došlo by u něj k hrubému poklesnutí; to žádný z nich neriskne.“

„Jaký je nejhorší trest v tom... řádu?“

„Ztráta členství. Vyhnání.“

„No – to je moc nepotrestáš!“

„Jak myslíš. Zcela jistě takové riziko nikdo nepodstoupí.“

„Tak dobře. Za co se to dává?“

„Nevím; za mého velení se to ještě nestalo. Uvědom si: takový rozsudek by především poskvrnil ty, kteří by jej vynesli. To už je lepší provinilce zabít, tak aspoň neztratí čest...“

„Zabít je lepší než vyhnat z nějaké... skupiny?“

„Neočekávám, že bys to pochopil. Ale moji lidé to tak berou.“

Janssen zmlkl a přemýšlel. Charry se pokusil odhadnout, co asi kapitánovi táhne hlavou: usilovná snaha pochopit, proč právě tihle přišli sem, do jeho života. Až doposud byl spokojený, plnil povinnosti jak uměl, pobíral docela slušný plat a za to nemusel podávat žádné převratné výkony. Možná doufal, že bude do hodnosti velitele povýšen sám. Možná očekával velitele stejné mentality, jako byl on; v každém případě byl přirozený běh věcí v posádce hrubě narušen a kapitán neví, jak se chovat. Zkusil se zapojit, plnit rozkazy ke spokojenosti nového pána, ale brzy se přesvědčil, že na to prostě nemá. Co udělá dál? Přirozené by bylo, aby se začal bránit. Stane se to?

Podobnými úvahami se rozhodně nezajímal Denis; shromáždil svoje dva kamarády a nenápadně naznačil, aby se oddělili od ostatních a zajeli do lesa. Přidala se k nim Dévi, ještě trochu rozladěná po bitce, v níž do jejího miláčka bušili jako do pytle zrní. To se stávalo často a někteří se jí kvůli tomu smáli; neschopnost se ovládnout a rychle přenést přes hněv byla přestupek. Denis to dobře věděl.

„Tak co, jak to hodnotíte?“ ptal se.

„No – dobrý, no.“ konstatoval René neurčitě.

Šahin vycenil všechny zuby a vypadal spokojeně.

Dévi vypadala jako obvykle; běžný člověk by se jí polekal.

„Nechápete nic? Dostali jsme se očividně mezi béčka! Ti chlapi pro nás nejsou vážná konkurence, vybušíme je, kdy si řeknou! A co víc, nikdo na nás nebude mít čas, nechají nás dělat si, co budeme chtít! Nevyužijem toho?“

„No, to by se dalo... ale jak?“

„Ještě nevím... ale určitě by šlo...“ Denis se zamyslel.

Projížděli lesem; to se jim líbilo víc než v oddíle, kde byli nuceni brát ohled na menší jízdní schopnosti některých lidí. Denis popohnal koně do kopce, s kopce, roklinou; zde byly zvlněné pahorky, zarostlé značně neudržovaným lesem. Já i ostatní šelmy jsme rychle zjistili, že lovecké možnosti tu budou větší než na Hůrce; tam zvěře rychle ubývalo, částečně naším přičiněním. Tyhle lesy budou jako lovecký revír nevyčerpatelné.

Ale Denise zaujalo něco jiného – na jednom vršku tam vyrostl strom tak starý, že by jej těžko objalo několik lidí. Byl to dub, věkovitý a všelijak zjizvený, ale jedna část kmene byla přece jen doposud živá. Okolo dubu bylo přivaleno několik kamenů; nebo že by tam zůstaly od dob tání ledovců? V každém případě to bylo velmi podivné místo, až Denis zarazil koně a zamyslel se.

„Co je? Proč zastavujem?“ ptal se René.

„Počkej! Tohle... na tomhle místě něco je!“

Denis se ohlédl na Šahina, který se choval divně, rozhlížel se kolem a tvářil číhavě, skoro jako šelma. Denis uvázal koně ke křoví a brodil se hlubokým sněhem vzhůru k dubu; ostatní také sesedli a následovali ho. Došel k dubu, objal jej a přitiskl tvář ke kůře, jako by v ní něco hledal.

„Je starý. Velice starý...“ řekl dřív, než se René zeptal.

Dévi čenichala v křoví a ježila hřbet. Jevila neklid.

„Tak co je tady?“ naléhal René.

„Pramen. Především pramen. Teď jistě zamrzlý, ale mezi kořeny vytéká potůček. Velmi dobrá voda!“

„To bych se divil.“ René udělal pár kroků a zapadl až po pás; zanadával, protože mu do boty vnikla voda. „Máš pravdu; právě v té vodě stojím! Sakra, pomozte mi se vyhrabat...“

Šahin zaváhal, jestli ho nemá radši přitlačit, ale koukl na Denise a rozhodl se být lidský. Společně pomohli Renému, ale sníh při tom rozryli jako stádo divokých kanců.

„To je skvělá voda!“ prohlásil Denis, když ji ochutnal. „Plná života, tryskající přímo z hlubin matky Země! Vykoupu se v ní!“

„Teď hned? V tom mrazu?“ zděsil se René.

„A co? Nejsme tohle tělo!“

Denis se skutečně hbitě svlékl a chvíli se válel ve sněhu; měl v tom směru dobré zkušenosti ze sauny, takže to pro něj bylo docela příjemné. Šahin zaváhal, René rázně odmítl.

„Skvělé! Vynikající!“ smál se Denis; přistoupil k dubu a opřel se zády o jeho rozpraskaný kmen. Vztáhl ruce a chvíli tak zůstal s očima zavřenýma. Tiše si prozpěvoval, aniž pronesl jediné srozumitelné slovo. Dévi ho okouzleně sledovala.

„Na toto místo nosili druidové oběti.“ řekl konečně. Objevil jednu větev, která se mu z nějakých důvodů zamlouvala; dýkou si odřízl těsně u hlavy pramínek vlasů tam, kde byly nejdelší, vylezl a pevně jej na tu větev přivázal. Pak sjel dolů, ještě se několikrát převalil ve sněhu a dovolil Dévi, aby ho olízala.

„Proč to všechno děláš?“ ptal se René nechápavě.

„A proč ne?“ odpověděl Denis.

Potom se oblékl a pobídl koně, aby dohonili ostatní; nebylo to těžké, někteří muži měli všelijaké potíže a zdržovali ostatní. Charrymu se to nelíbilo, ale předvídavě ponechal všechny problémy k vyřízení podřízeným.

Jelikož René nechápal účel Denisova počínání, svěřil se s tím jednomu z Poláků; ten také nic nechápal, ale zeptal se jiného. Ještě během odpoledne se o tom dozvěděli nejen naši, ale i mnozí vojáci; někdo to donesl do skladu a s fantastickými podrobnostmi vyprávěl tamní náboženské společnosti. Svědkové Jehovovi se upřímně zděsili a po poradě vydali verdikt:

„Je to nešťastná duše, propadlá peklu! Škoda, že tak hrozné prokletí postihlo tak malé dítě...“

„Je ještě mladý! Bylo by možné ho zachránit!“ řekl někdo.

„Ano! Zachráníme ho my!“ rozhodl jiný.

Když nic jiného, aspoň o zábavu měl Denis postaráno.


Večer se konal v nové chrámové místnosti první obřad; Poláci konali bohoslužbu v podobě, kterou vytvořili jejich předchůdci z prvků křesťanských i asijských, zpívali zbožné písně a nabídli Božstvům první jídlo, uvařené v jejich kuchyni. Pochopitelně pozvali hosty: Oberona, Kéraca, Belliniho, některé další vojáky. Zvali taky společnost ze skladu; někteří pohoršeně odmítli vůbec jen uvažovat o účasti na obřadu tak pohanském a barbarském, jiné to zajímalo, další přišli, aby vysvětlili těm kacířům, jaká je správná cesta. Přednášku měl Lukáš Anczewski, nebyla moc dlouhá a byla spíš vysvětlením, co je řád Svatého Jiří, jaké jsou jeho činnosti a návaznost na ostatní náboženské spolky. Po přednášce se konala několikahodinová hádka společná a řada hádek soukromých, ve dvojici či malé skupince. Jinak než hádka se tyto diskuse definovat nedaly, jejich účelem nebylo dojít k nějaké objektivní pravdě, ale potřít soupeře.

Denise to po určitou dobu bavilo; potom prohlásil, že půjde raději spát a spolu s ostatními kluky odešel. Ale spát nešli, ačkoliv zalezli do spacáků a hlavy si položili na hebký kožíšek černé leopardice Dévi. Neboť Denis řekl: „Přišel jsem na skvělou myšlenku! Víte, co je to přenos vědomí mezi dvěma a více osobami?“

René nevěděl, Šahin nerozuměl.

„Myslím, že bych dokázal propojit svoje vzpomínky s vaší myslí tak, abyste během noci přejali všechno, co nosím v hlavě! Zdálo by se vám to... ale zítra byste to věděli, chápeš?“

„No... dá se říct, že chápu.“ řekl René a nechápal.

„Ale dovolíte, abych to vyzkoušel, ne?“

„To víš, že jo!“ René měl oprávněnou obavu, že kdyby odmítl, byl by přinucen násilím. Znal Denise a věděl, že není rozumné se bránit, když chce někomu prokázat dobrodiní.

„Je fajn, že máme místnost jenom pro sebe!“ pokračoval Denis spokojeně. „Když to tady spustíme, nic se nestane a nikoho dalšího to nemůže zachytit! Dévi nás pohlídá, že?“

Dévi byla ochotna udělat cokoliv, co si Denis přál. Nevěděla sice, co by konkrétně měla hlídat, ale rozhodla se, že zakousne každého cizího, kdo by sem jenom nos strčil.

„Tak zalehněte a spěte! Pošlu vám zajímavý sny, to se budete divit!“ řekl Denis a dohlédl, aby skutečně usnuli. Potom si lehl taky sám, a za chvíli už žádný z nich nevěděl o světě.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:28