Bez COOKIEs je omezený přístup!

Julietta

Zpět Obsah Dále

 „... nothing compare to You...“

 (Nic na světě se ti nevyrovná)

 Sinéad O'Connor

Hrabě la Venzini neměl dobrou náladu od chvíle, kdy se Julietta vrátila ze Španělska. Přišla změněná; byla zamyšlená, tolik už nevyhledávala zábavy a rozmary, jako spíš vážnější záležitosti; často se zabývala úvahami o věcech hospodářských a namísto rozhazování peněz se snažila je získat. La Venzini to od ní odjakživa vyžadoval, přesto ho znepokojilo, že se tak změnila; několikrát s ní hovořil a ona byla poslušná a mírná jako ovečka, což ho u ní dost překvapovalo.

Návštěva naprosto cizího muže, který mu poslal vizitku se jménem Msgr. Spagelli, jej zarazila; a když ten pán vstoupil, seznal hrabě, že je to osoba duchovní. Netušil, kdo to asi bude, ale zdálo se mu, že je to člověk nebezpečný.

„Je mi velkou ctí, monsignore, že jste poctil svojí návštěvou můj nehodný dům! Smím zvědět účel vaší návštěvy?“

„Přišel jsem zabránit pařátům ďáblovým dotknout se cti vašeho domu a pověsti vaší... dcery.“

La Venzini zbledl. „Toto prohlášení je krajně podivné!“

„Ale pravdivé, pane. Ano, ve vašem domě se usídlil ďábel. Vztahuje spáry nejen po duši vašeho dítěte, ale i po cti vašeho jména. Víte, čím se zabývala slečna Julie ve Španělsku?“

„Pokud vím, byla se dvorem arminské císařovny hostem nějakých přátel... snad dokonce duchovního stavu!“

„Já mám lepší informace. Vaše dcera vstoupila do řádu Blesků, o kterém jste již jistě slyšel. Stala se kacířkou, zradila svatou víru a postavila se do řad jejích nepřátel. Kromě toho se dala do služeb muže, kterého máte oprávněné důvody nenávidět. Muže, který má jméno Sorroni – nebo ještě lépe Baarfelt!“

La Venzini nemohl zdržet výkřik bolestného překvapení.

„Nejen to, pane. Vaše dcera ví, že je nemanželským dítětem onoho muže. Ví to a je na to pyšná! Podepsala jeden ze svých dopisů Julia von Baarfelt. Věděl jste to?“

La Venzini křečovitě svíral roh stolu. Chtěl něco říct, ale slova mu uvízla v hrdle.

„Dále se vaše dcera seznámila s mužem jménem Jan Dunbar. Je to jeden z komthurů řádu Blesků; kacíř, původem lutherán, nepřítel svaté víry, člověk zlý a ničemný. Propadla jeho kouzlu dokonce natolik, že se zapomněla a strávila s ním noc, aniž se s ním předtím dala spojit svatým poutem manželským. Dále pak...“

„Dost!“ vykřikl la Venzini. „Dost, nechci nic slyšet!“

„Nechci vám působit nepříjemnosti. Přicházím z povinnosti varovat vás před zlem, které se řítí na vaše počestné jméno! Není vyloučeno, že hanba, jíž propadla ta nezdárnice, se provalí na veřejnost; že počestní lidé odvrátí tvář od nešťastného erbu rodu la Venzini. Jsem povinen zabránit takovému neštěstí, pokud mu chcete zabránit i vy!“

„Co ode mne chcete?“ zeptal se zlomeně hrabě.

„To vy byste měl něco žádat od církve svaté!“ řekl kněz mírně.

La Venzini seděl chvíli nehybně a mlčky, s hlavou v dlaních. Pak zvedl oči: „Bylo by možné, aby se provdala za toho... jak jste řekl jeho jméno?“

„Jan Dunbar. Ne, není to možné. Bylo by to hanbou pro vaše jméno i pro celou rodinu...“

„Potom tedy zbývá jediná možnost – klášter!“

Kněz sklonil hlavu. „Zbožné sestry kláštera v Corrassonu jsou připraveny ujmout se své nešťastné družky, budete-li chtít jim ji svěřit. Církev svatá obejme pobloudilé dítě svou laskavou paží a bude ji chránit proti nástrahám ďáblovým...“

Po tváři starého muže skanula slza. „Otče, jste na místě Božím, mohu s vámi tedy mluvit otevřeně. Vím, že Julietta není moje krev, vím, že ji zplodil zlořečený Baarfelt! Ale věřil jsem své pošetilosti, že se to nedozví, že bude... že bude chtít být mojí dcerou! Že mne bude mít ráda, jako já mám rád ji...“

Kněz naslouchal jeho citovým výlevům beze slova i jakéhokoliv hnutí tváře. Teprve chvíli poté, co hrabě la Venzini umlkl téměř se zavzlykáním, pronesl velmi vážně:

„Věc je ještě závažnější, než se domníváte, milý synu!“

„Co by mohlo být ještě horšího?“

„Zřejmě považujete narození Julietty za výsledek nemravného vztahu... určitého vzplanutí vášně mezi vaší ženou a tím mužem?“

„No ano... nebylo snad tomu tak?“

„Nikoliv. Slečna Julietta přišla na svět v důsledku určitého předem připraveného plánu; stejně jako všechny ostatní jeho děti. Víte snad nebo tušíte, že Baarfelt je to, čemu se říká vědec?“

„Ano, to zajisté je! Právě tím se vetřel do mého domu; proradně předstíral, že hodlá vyléčit úpornou neplodnost, kterou bohužel trpěla moje žena. Právě tehdy se stalo...“

„Dělal v té době nějaké pokusy... pochybného rázu?“

Hraběti se chvěly ruce i hlas. „Ano... bohužel ano! Činil věci nesmírně... choval se hanebně! Nerad bych o tom mluvil!“

„Jsem kněz, milý synu; mně můžete říct cokoliv!“

„Připadalo mi to již tehdy skoro jako čarodějnictví!“

„Všichni Templáři jsou černokněžníci, to je známé!“

„Kdybyste však tušil, monsignore, jak nechutné výzkumy činil! Jen ty, co jsem viděl, postačily, abych se upřímně zhnusil; vsunoval do... spodního otvoru mojí ženy skleněné trubičky, bral jimi vzorky jejích výkalů! Měsíční krve a různých takových odporností... já to ani nedokážu říct!“

„Jen u ní, nebo také u jiných?“

„Jak se vám mám přiznat? Požádal mne, abych mu poskytl vzorek svého semene! Prohlížel je dokonce pod mikroskopem! Dotýkal se mého... ohanbí takovým způsobem, jakým bych já nikdy...“

„Proč jste to připustil?“

„Jak to mám říct? Víte, byl jsem tehdy mladší... a moc jsem chtěl mít dítě! On mi slíbil, že zjistí příčinu...“

„Uklidněte se, prosím; je to již řada let! Musím přiznat, že některé z těchto postupů jsou v lékařské praxi docela běžné. Mám za to, že zřejmě nejste velkým přívržencem nemravností?“

„Ve svém mládí jsem zajisté připustil, aby došlo k určitému... poklesnutí mravů, to ano. Navštěvoval jsem povětrné ženštiny, na takových místech... v těch domech, že ano. Ale nikdy jsem o tom nehovořil se slušnými lidmi; natož pak s duchovním!“

„Jste vzdělaný člověk, hrabě. Víte-li pak, že existuje zvrhlá věda, která se nazývá genetika? Pojednává o metodách, kterak ovlivňovat zrození zvířat s určitými vlastnostmi, zkouší se to na myších nebo krysách, ale bohužel, jde to i na lidech!“

„Důstojnosti! Zrození člověka je přece záležitost posvátná; rozhodnutí, zda má přijít na svět dítě, je vyhrazeno Bohu!“

„Ano, velmi správně! Avšak onen Baarfelt se rouhavě pokoušel způsobit, aby se děti rodily dle jeho přání!“

„To je nesmírně opovážlivé, až trestuhodné jednání!“

„Ano, to bezesporu je! Usmyslel si, že přivede na svět mnoho dětí s různými ženami, pocházejícími z různých národů; plánovitě si k tomu vybíral osoby ve vyšším postavení, bohaté, vlivné; také bohužel paní hraběnku la Venzini. Je mi to velmi líto...“

„Tím chcete říct, že ji zrádně zapletl do svých rejdů?“

„Ano; přesně tak to bylo. Použil své zvrhlé vědy, zapletl ji do spárů Satanových; neboť ovlivnit narození dítěte je narušením vůle samotného Boha! Snad chápete, jak strašlivě se rouhal!“

„Za to by měl být potrestán!“

„Trest jej zajisté nemine; Otec Nebeský je spravedlivý. Naším úkolem je ale zabránit dalšímu pokračování rodu. Věda genetika, o které jsem se zmínil, bohužel napomáhá zvrhlým vědcům ještě dále rozšiřovat dědičné vlastnosti určitých jedinců. Dalo by se snad říct, že Baarfeltovy vlastnosti i vzhled se projevují nejen v jeho dceři, ale také... projeví se v jejích potomcích!“

„Ne! Probůh, to ne! Tomu musíme zabránit!“

„Ano, vím. Musíme zajistit, aby Julie nikdy neměla dítě!“

La Venzini si to představil; ale byl citlivý a kultivovaný, takže se při tom znovu rozplakal.

„Nyní musíte zatvrdit své srdce, milý synu! Hospodin přikázal oddělit zrno od plev. Vím, vaše srdce je plné smutku a hněvu; ale musíte jednat tak, jak vám poroučí rozum! Vaše dcera je ztracena pro svět; vy jste však povinen zachránit její duši. Ačkoliv je to pro vás těžké...“

„Ne!“ řekl hrabě sotva slyšitelně. „To nemohu...“

„Poraďte se s Bohem a on vám dá radu. Zpytujte svoje svědomí, ptejte se Pána na nebesích, co činit. Ta nešťastnice se dopustila hříchů dle zákonů Božích i lidských. Na vás je, abyste učinil přítrž tomuto spuštění mravů a zachránil ji pro království nebeské! Bohulibými činy ještě můžete zrušit záměry netvora, spasit svou i její duši, neboť Bůh jest nekonečně milosrdný...“

La Venzini mlčel; jenom jeho ruce se křečovitě svíraly.

„Ponechám vás vašim myšlenkám. Rozhodnete-li se poradit se se mnou ještě jednou, najdete mne na modlitbách v chrámu Panny Marie Pomocné. Buďte sbohem, milý synu...“ Kněz se uklonil mlčícímu muži, sepjal zbožně ruce a vyšel ven.

Hrabě la Venzini seděl dlouho bez pohnutí a zíral na kříž, zavěšený na stěně. Jeho rty neslyšně ševelily modlitby. Teprve za čas sebral dosti síly, aby si dal zavolat Juliettu.

Když se zastavila před jeho stolem, krásná a vznešená, byl jeho hlas už opět kovově zvučný a tvrdý. „Pozval jsem vás, milá dcero, abych s vámi promluvil o vašem chování; obzvláště ve Španělsku! Donesly se mi jisté zprávy, jako byste se tam dopustila nepřístojností, jaké nemohu trpět ani schvalovat! Co mi k tomu můžete říct?“

„Pouze to, že nevím, na co narážíte, pane!“

„Například na druh lidí, s nimiž jste se stýkala; a to více než důvěrně! Nevím, jakého druhu jsou vaše povinnosti u dvora; však doslechl jsem se, že jste tam vyhledávala společnost mužů, že jste dokonce jednomu z nich podlehla! Ruměnec na vaší tváři, jenž pozoruji, mne přesvědčuje, že mám pravdu!“

„Otče, pokud někdo říká něco takového, potom zlovolně lže! Nedopustila jsem se žádného poklesku; pokud jsem navštěvovala společnost mužů, pak jsem se řídila jen vaším přáním, abych si mezi nimi nalezla manžela.“

„A s jakým výsledkem, smím-li se ptát?“

Julie se zhluboka nadechla. „Provdám se, otče, jakmile k tomu od vás obdržím svolení!“

„Tak. Kdo je ten šťastný muž?“

„Vévoda Jan Dunbar.“

La Venzini se zachytil stolu. „Vévoda? Kde je jeho panství?“

„To si nejsem přesně jistá. Někde v Německu nebo snad...“

„Nebo snad? Lžete, slečno! Nebo snad v Arminu nebo na Měsíci, chtěla jste říct? Váš Dunbar je stejně pochybným vévodou, jako váš pán císařem! Doslechl jsem se o něm jinou věc: je to ničema, dobrodruh a jeden z předáků zlořečeného kacířského řádu Templářů! Co mi můžete namítnout na tuto informaci?“

„Templáři nejsou kacíři ani ničemové, otče. Vy byste je mohl znát, používal jste jejich služeb, když se vám to hodilo! Jan mne má rád a je ochoten se se mnou oženit; rozhodla jsem se přijmout jeho nabídku...“

„Tak! Vy jste se rozhodla! Ovšem já jsem se rozhodl jinak; vy se neprovdáte za toho muže, ať už je vaším milencem či nikoliv. Vaše přečiny překročily únosnou míru; a já jsem povinen chránit dobré jméno našeho rodu a také vaši duši! Rozhodl jsem, že se odeberete do kláštera zbožných sester v Corrassonu a strávíte tam zbytek života ve službě Bohu; abyste poznala nebezpečnost svého konání a upřímným pokáním odčinila svoje hříchy...“

„To neuděláte, pane!“ vykřikla Julie rozhořčeně.

„To udělám, slečno!“ řekl hrabě neméně pevně.

„V tom případě odmítám přijmout vaši vůli!“

„Naštěstí jste doposud nedosáhla plnoletosti a mám právo disponovat vámi, jak uznám za vhodné!“

„Upozorňuji vás, že se proti vašemu rozhodnutí postavím celou silou a mocí, kterou mám k disposici!“

„Chcete říct: silou řádu Templářů! Ale jsou mocnější síly na tomto světě než vtělený Satan! Spravedlnost Boží i světská vás přinutí respektovat rozhodnutí svého otce!“

„Otec by netrestal svoji dceru tak strašně! Vy nejste můj otec, pane!“

La Venzini se vztyčil s rukou napřaženou jako anděl pomsty: „Ano, já nejsem váš otec; nyní jste to řekla! Obloudil vás onen zlořečený Baarfelt, nalhal vám, že je vaším otcem a tím vás vyrval ze společenství rodiny, kterého jste užívala! Nebyla jste taková před setkáním s oním mužem! Přestala jste vidět svého otce ve mně, slečno, poněvadž vás ošálila jeho kouzla!“

„Baarfelt mi nikdy neublížil, i když vy mu zlořečíte. Naopak, byl ke mně laskavější než vy!“

„Ano, protože zlo se vždy skrývá za laskavostí a hřích za pozlátkem! Je psáno: kdož šetří metly své, nenávidí syna svého; já nešetřil metly na vás, abych vás vychoval! Hříšný lotr, který rozvrátil moje rodinné štěstí, však se nestyděl zneužít vaší nezkušenosti pro své záměry; a vy jste přijala jeho zvrácené úmysly za svoje! Styďte se, slečno!“

„Nemám se za co stydět! Neučinila jsem nic špatného; rozhodně ne tak zlého, abych za to byla trestána doživotním žalářem!“

„Nazýváte milost Boží trestem a příbytek svatých žen žalářem? To je jen důkaz vaší zvrácenosti!“

„Když se vám tolik líbí život v klášteře, jděte si tam sám! Budete mít možnost odpykat i svoje vlastní hříchy; kterých jak sama vím, není málo...“

„Já odpykal svoje hříchy příkladným životem, slečno! Nikdo na světě mi nemůže nic vyčítat!“

„Kromě mne a kromě mojí matky, pane!“

„Mlčte! Ničemná, nezdárná dívko, padlá ženo, nemáte práva pozvedat svého hlasu! Rozhodl jsem – a vy jděte!“

„Půjdu! Nejen odsud, ale i ze zámku. Nemáte mi co poroučet a já si od vás nedám zkazit život...“

„Ne! Rozhodl jsem a mé rozhodnutí platí jako zákon! Nyní půjdete do svého pokoje, v němž setrváte pod dozorem až do večera, kdy se dostaví notář a sepíše smlouvu, ve které vás nadosmrti uvrhnu do kláštera. Rozumíte?“

Současně hrabě la Venzini zazvonil na zvonek; vstoupili dva silní, ačkoliv nepříliš inteligentní sluhové. Diana by je oba složila na jednu hromadu; Julie však ještě nebyla tak zkušená, takže se neodvážila s nimi zápasit. Kromě toho se rozplakala; hrabě pokynul a sluhové Julii odvedli.

Ve svém pokoji Julka ještě chvíli plakala; pak se maličko uklidnila a počala rozumně uvažovat. Umyla si obličej, trošku se upravila a rozhodla, že uteče z domova. Její pokoj byl sice ve druhém patře zámku, ale slýchala, že lze sešplhat dolů po svázaných prostěradlech. Ta myšlenka ji trochu rozveselila, tak se rychle převlékla do jezdeckých kalhot, které se jí pro tento účel zdály nejvhodnější. Kromě toho vybrakovala svou skříňku na klenoty a z toaletního stolku vybrala všechny peníze. Klenoty a peníze chtěla nejdřív složit do kufříku, potom jí došlo, že tento způsob dopravy není nejrozumnější a složila je do batůžku, který se dal zavěsit na rameno nebo na záda. Rozhodla se vyčkat doby soumraku; tehdy už bude v zámku klid a zmenší se nebezpečí, že by ji někdo spatřil. Muži před jejími dveřmi hlídali poctivě a neochvějně; přesvědčila se o tom, když požádala o dovolení jít na toaletu a oba hlídači ji tupě sledovali.

Hraběnka Gina la Venzini se dozvěděla o rozhodnutí svého chotě od Juliiny staré chůvy; ta se to opět doslechla od jednoho ze sluhů, kterého poslal hrabě s dopisem k notáři, aby se dostavil o osmé hodině večerní. Gina la Venzini vzplála nepříčetným hněvem – chvíli vztekle křičela a tloukla rukama do tapetované stěny i do předmětů okolo sebe; pak starou služebnou propustila (spíš vyhodila), poklekla k velkému domácímu oltáři se spoustou sošek svatých a počala se modlit k Panně Marii, která oltáři vévodila.

Modlitba ji sice neuklidnila, ale vnukla jí zřejmě nějakou myšlenku; Gina la Venzini vstala a s tváří kamennou jako mramor se dala ohlásit u svého chotě. Přijal ji okamžitě se zdvořilým chladem, který mezi manžely panoval už dlouhá léta.

„Přišla jsem, pane, abych se vás dotázala, jaké záměry chováte s mou dcerou!“ pravila hraběnka důstojně.

„To vám mohu vysvětlit velmi rychle a jednoduše. Dospěl jsem k názoru, že její chování neprospívá ani cti rodu, ani samotné Juliettě; proto jsem rozhodl, že vstoupí do kláštera. Ještě dnes o tom bude sepsána smlouva a doufám, že tuto smlouvu rovněž potvrdíte svým podpisem, madame!“

„Doufáte marně, pane! Nedovolím vám zničit život své dcery!“

„Velmi dobře jste formulovala tuto větu, paní! Řekla jste, že je to vaše dcera. Ano, je vaše a muže, který býval mým přítelem; muže jménem Baarfelt! Ale doufám nechcete, aby tato pohana, která spočívá na vaší pověsti, vyšla najevo! Byl bych nucen nejen ztrestat svoji dceru jako dívku neposlušnou, ale také vás jako ohavnou cizoložnici...“

Tvář hraběnky se zaskvěla vší její dávnou krásou, když řekla: „Ano, pane, jsem cizoložnice, a Julie není vaším dítětem! Ani jste si to nikdy nemohl myslet; neboť sám dobře víte, že jste nebyl schopen zplodit dítě! Není to moje, ale vaše hanba, pane; a co se týče mé pověsti, mám právo si s ní dělat, co chci. Ale mluvíme o Julii; já nedovolím, abyste jí ublížil!“

„Před lidmi i před Bohem je mojí dcerou; mám právo s ní učinit, cokoliv uznám za dobré pro ni i pro sebe!“

„Varuji vás, pane, ještě jednou! Zničil jste můj život; avšak nedovolím vám, abyste zničil i život mé dcery!“

„Vaše hrozby jsou směšné, madame! Zákony této země dají vždy za pravdu mně!“

„Nad zákony této země je ještě jeden, vyšší zákon: zákon Boží! A ten vás odsoudí, hrabě la Venzini! Pamatujte, abyste byl smířen s Bohem ve své poslední chvíli!“

„Ještě neumírám! Spíše se starejte vy o svoje spasení; vy, která jste zhřešila nejtěžším zločinem! Nebo budu nucen i o vás říci, že jste žena padlá a zneuctěná!“

Gina la Venzini přistoupila blíž k němu.

„Naposled: odvoláte svoje rozhodnutí?“

„Naposled: neodvolám! A žádám vás, abyste odešla!“

V té chvíli vytáhla hraběnka ze záňadří dlouhou úzkou dýku a vrazila ji svému choti až po jílec do prsou. Hrabě la Venzini vykřikl a klesl na stůl; Gina vytrhla dýku a křičela mu do tváře: „Touto dýkou jsem vás chtěla zabít té noci, kdy jste se se mnou oženil! Dvacet let jsem čekala na chvíli, kdy se budu moci pomstít – za sebe i za svoje dítě!“

Hrabě chroptěl; snažil se uchopit zvonek, ale Gina bodla ještě podruhé, potřetí... La Venzini klesl na zem. Chtěl ještě něco říct, ale krev mu zalila hrdlo a nedokázal ze sebe vypravit slůvko. Gina stála nad ním, dokud neskonal.

Nato opustila jeho pokoj a zamkla za sebou na klíč, který uschovala do kapsičky svého živůtku.

Vrátila se do svého pokoje; na jejích šatech ulpěla krev, která se jí hnusila, proto šaty svlékla a nacpala do kamen. Byl chladný den, tak bylo zatopeno; kamna byla kachlová, ještě z doby renesanční, zdobená rodovými erby la Venziniů, jejich manželek a příbuzných. Bezmyšlenkovitě hledala ve skříni; napadlo jí, že se stala vdovou, proto si oblékla šaty černé.

Potom přistoupila k sekretáři, který obsahoval její šperky a nevelkou, ale také ne nepatrnou částku, kterou si uškudlila z peněz na domácnost. Ačkoliv to o ní manžel netušil, věděla velmi dobře, kolik co stojí a dokázala s penězi hospodařit chytře a obratně. Nyní vytáhla vše, co měla, a spolu se šperky uložila do malého kufříku. S tím kufrem vyšla na chodbu a vydala se do křídla, kde byly pokoje Julietty.

Sluhové se doposud nudili před Julčinými dveřmi; hraběnka si je změřila pánovitým pohledem a vyzvala je: „Jděte si po své práci! Tady už nemáte co dělat!“

„Milostpán nám nařídil hlídat slečnu!“ řekl ten chytřejší.

„Přicházím z apartmá pana hraběte! Odvolal svoje rozhodnutí!“

„Jo? To bych ale musel slyšet od něho!“

„Hrabě je poněkud rozrušen. Žádal, aby ho nikdo nevyrušoval! Rozhodl právě, že svou dceru vydědí a vykáže ze svého domu. Slečna Julie opustí zámek ještě dnes!“

Sluhové se podívali jeden na druhého, ale hraběnka vypadala velmi odhodlaně, tak pokrčili rameny a odšourali se. „Panský manýry!“ bručel jeden z nich. „Napřed ji chce dát zavřít do kláštera, potom ji dokonce vyžene! Fuj; aby je všecky čert odnes do samýho pekla...“

Gina otevřela dveře pokoje a spatřila ke svému překvapení dceru, jak sedí na posteli a navazuje prostěradla. Chvíli vůbec nechápala, proč to dělá, proto taky řekla: „Teď toho nechej, na to není čas! Udělá to komorná, jestli je třeba. Musíš rychle zmizet!“

„Právě to mám v úmyslu,“ odtušila Julie. „Hodlala jsem sešplhat po těch prostěradlech dolů do zahrady!“

„To už nebude nutné. Ale odejít musíš, co nejrychleji!“

„Venku jsou dva sluhové, jestli to nevíš.“

„Poslala jsem je pryč. Tady jsem ti sbalila několik maličkostí: své šperky a nějaké peníze. Snad ti to postačí, mé drahé dítě; bojím se, že tvoje další příjmy budou nějakou dobu omezené...“

„Teda mami, ty máš stejný nápady jako já! Tak to přisyp k tomu, co jsem si už připravila! Brašna je lepší než kufřík, dá se zavěsit přes rameno... S kufrem se blbě cestuje!“

„Vezmeš si koně,“ řekla Gina. „Musíš odjet rychle...“

„Zdržovat to nebudu. A co on? Nebude se... vztekat?“

„Ne... myslím, že už nebude. Hovořila jsem s ním, má maličká. Musíš pryč; on by tě dal zavřít do kláštera! Musíš rychle utéci, aby... aby tě nenašli.“

„Já vím, maminko! Jsi strašně hodná...“ Julie uchopila ruku své matky a vtiskla na ni polibek. Gina ucukla, jako by ji popálila žhavým železem a ve tváři jí prudce zacukaly svaly.

„Moje ubohé dítě!“ vykřikla a uchopila Julii do náruče. „Má ubohá malá holčičko!“ Vzlykala, objímala ji a hladila po vlasech, hystericky, téměř šíleně; Julie to přikládala rozrušení nad svým odjezdem.

„Víš, má malá, asi nevíš všechno!“ řekla pak Gina. „On na to nepřišel sám – byl u něho nějaký kněz a řekl mu to! Budeš se asi muset vyhýbat i tomu knězi...“

„To jsem pochopila. Budu se muset vyhýbat každému člověku, který může mít něco společného s jezuitským řádem...“

„Madonno!“ vydechla Gina. „Co máš s jezuity?“

„Čekám to už dlouho. Chtějí se mi pomstít, protože jsem jim zkazila plány. Tam ve Španělsku, víš? Chtěli někoho zabít... já to prozradila.“

„Byla to válka, kterou... kterou vedl Baarfelt?“

„Ano, maminko, pořád ta samá.“

„Tak. To je zlé, má ubohá holčičko! Vyhýbej se jim, prosím tě pro všechno na světě! Kněžím, mnichům, policii... všem. Budou tě pronásledovat, štvát jako zvěř... a ty jsi proti nim sama!“

„Nejsem sama. Mám přátele, ti mi pomohou.“

„Když mi bylo tolik, co tobě, chtěla jsem jít do boje po boku tvého otce... míním Baarfelta. Chtěla jsem... Bože můj!“ Gina la Venzini skryla tvář do dlaní a plakala.

„Neboj se, matko! Já jsem silná, nemám z nich strach! Ale ty tady zůstaneš a budeš muset čelit zlobě svého muže! Je mi tě líto, maminko! Kdybych mohla zůstat s tebou a pomoci ti...“

„Mně nic nehrozí!“ vzpřímila se Gina. „Jsem v rukou Božích a Bůh rozhodne, co se se mnou stane!“

„Pomohu ti!“ řekla Julie. „Jen co se dostanu k našim; hned ti nějak zařídím pomoc. Jenom aby on... aby tě neztrestal za můj útěk! Bude to těžké, maminko...“

„Ne. On už mi nemůže ublížit,“ usmála se Gina. „Neboj se ničeho, má malá. Jen se rychle dej na cestu; čas kvapí...“

Julie se s ní naposledy políbila; Gina objala její hlavu a tiskla ji k sobě, jako by ji nikdy nechtěla pustit. Ale potom ji odstrčila a zašeptala: „Jdi, moje malá... buď šťastná! Šťastnější než já...“

Julie vyběhla ze zámku; v konírně osedlala svého jezdeckého koně a po kratším rozmyšlení i koně svého otce, výtečného vraníka berberského původu, který byl ovšem projížděn jen stájníkem a z toho zbujněl a zpanštěl. Hrabě la Venzini nemiloval jízdu na koni. Oba koně se už těšili na cestu; Julie nasedla na svého grošáka, vraníka vzala za otěž a vyřítila se ze zámku.

Gina se vrátila do svého pokoje a poklekla před oltářem.


Večer se dostavil notář a s ním dva svědkové. Sluhové chtěli ohlásit notářovu návštěvu pánovi, avšak dveře jeho pokoje nalezli zamčené, což je překvapilo. Notář, starý přítel rodiny, požádal, aby mohl mluvit s paní domu; Gina se dostavila, vznešená a téměř krásná přes povadlost, kterou léta utrpení po boku jejího chotě pokazila její půvab.

„Nemůžete hovořit s mým chotěm!“ řekla.

„Ale on mne požádal, abych se k němu dostavil!“ namítal notář, poněkud udiven jejím zjevem i oblečením.

„Přesto s ním nemůžete hovořit. Zabila jsem ho.“

Notář chvíli myslel, že jde o špatný žert; hraběnka mu podala klíč od manželova pokoje a řekla:

„Zavraždila jsem svého manžela, hraběte la Venziniho. Jeho mrtvolu najdete v jeho pracovně. A nyní žádám, aby mne nikdo nerušil v mém zármutku...“ A vrátila se do svého pokoje.

„Ta ubohá žena se pomátla!“ usoudil notář a spolu se správcem a několika sluhy pospíšil do pracovny; tam skutečně nalezl na zemi ležícího hraběte, již chladného.

„Nedá se nic dělat!“ rozhodl po ohledání místa. „Jakkoliv mne k této rodině váže dlouholeté upřímné přátelství, cítím se povinen upovědomit o tom policii!“

Policejní vyšetřovatel poručík Boccerinni nevynikal příliš velkým ostrovtipem; nicméně znal velmi dobře rodinu la Venzini a byl služebně nejvýše postaveným detektivem neapolské kriminální služby, kterému je možno takový úkol přidělit. Po notářově oznámení se dostavil do zámku, kde s pomocí svých lidí provedl patřičné ohledání místa činu, sepsal spoustu protokolů a vykonal vše, co bylo v jeho silách.

Kromě jiného vyslechl i hraběnku; ta jej přijala zdvořile a se vší noblesou svého původu a vychování. Bez vytáček přiznala, že zavraždila svého muže a popsala dokonce velmi stručně, jak to učinila. O důvodech svého činu odmítla hovořit.

Poručík Boccerinni nepovažoval za vhodné dát ji převézt do policejního vězení; kromě toho okolnosti případu mu připadaly neuvěřitelné. Dostavil se proto na poradu ke svému nadřízenému, častému hostu společenských setkání u la Venziniů a příteli rodu. Tento starý pán vyslechl hlášení s čelem zachmuřeným a pak se zeptal: „Jak se při tom tvářila hraběnka?“

„Velmi klidně; až neuvěřitelně klidně při jejím temperamentu a tom, k čemu se přiznávala. Zapůsobilo to na mne strašným dojmem, pane!“

„Nepůsobila na vás dojmem dámy vyšinuté?“

„Ano, i tak bych to mohl formulovat. Vypadala, jako by nebyla zcela při smyslech.“

„Obávám se, že máte pravdu, Boccerinni! Hraběnka prožila jistě velký a strašlivý šok...“

„Jsem si tím jist, pane! Zavraždit svého manžela...“

„Víte jistě, že jej zabila, Boccerinni?“

„Přiznala se k tomu; zcela dobrovolně a z vlastní vůle! Ani jsem jí nemusel klást žádné sugestivní otázky. Zdálo se mi, že se k tomu přiznává ráda.“

„Tak vidíte, chlapče. A jaký jste z toho měl dojem?“

Boccerinni se tvářil neurčitě; nevěděl, co šéf chce.

„Jak jistě víte, citlivé povahy se někdy chovají různě! Mám za to, že hraběnka nalezla svého chotě mrtvého; a v rozrušení a nenadálém pohnutí mysli si vsugerovala, že jej zabila sama. Je to velmi inteligentní a křehká dáma; věřil byste tomu, že by byla schopna tak surového činu?“

„Až do dnešního dne bych to nikdy nebyl připustil!“

„A nyní – jste přesvědčen beze všech pochybností?“

„Musím přiznat, že nikoliv, pane!“

„Tak vidíte! Vraťme se do zámku; doprovodím vás!“

Neznámo jak se novina rozlétla po městě; všichni povaleči a čumilové, kterými je Neapol proslulá, jejich hádavé vlezlé ženské a uřvané děti se hrnuli k zámku, aby aspoň zdálky viděli místo hrozné tragedie. Dostavila se též policie, aby kordonem chránila zámek; přesto někteří pobertové vnikli dovnitř a odnesli spoustu stříbrných lžiček, šálků a podobných drobností; při té příležitosti bylo několik lidí zatčeno. Kriminalisté se sotva protlačili do paláce.

„Šílené!“ funěl starý pán. „Nevěřím tomu ani trochu. Jak by mohla tak kultivovaná žena jako Gina... hraběnka, považte!“

„Ano, Vaše Excelence, máte zcela pravdu!“ otíral si pot z čela poručík Boccerinni a tušil další nepříjemnosti.

Ty nastaly, když se dostavil jakýsi kněz; dav i policisté jej vpustili dovnitř, neboť měli podvědomou úctu před osobou stavu duchovního. Kněz se představil jako monsignore Spagelli a uvedl, že má některé důležité zprávy pro vyšetřovatele.

„Navštívil jsem dnes po poledni hraběte la Venziniho,“ řekl, když jej vzali k výslechu. „Informoval jsem ho o skutečnostech, které jsem se doslechl o nebožtíkově dceři Julii. Prosím, abyste šetřili informace, které jsem se dozvěděl v rámci zpovědního tajemství...“

„Samozřejmě!“ přikyvoval Boccerinni.

„Na základě těchto faktů rozhodl se hrabě la Venzini, že pošle svoji dceru do kláštera zbožných sester v Corrassonu. Nicméně slečna Julietta nebyla s tímto rozhodnutím srozuměna, neboť se jí příliš zalíbilo v hříšném životě...“

Boccerinni se zatvářil pohoršeně. „Jak je to možné?“

„Mohu říci jen tolik, že propadla vášni k jistému muži, který nebyl této cti hoden,“ vysvětloval kněz. „A její vášeň byla tak silná, že by ji byla schopna dohnat i ke zločinu!“

„Co tím chcete říct?“

„Že láska matky je tak veliká, že by byla schopna chránit dceru před jakýmkoliv nebezpečím; i před trestem za tak odporný čin, jakým je otcovražda!“

„Proboha! Vy se domníváte, že tu vraždu spáchala Julietta?“

„Ano. Hrozilo jí, že ji otec pošle do kláštera. Naproti tomu její matce nehrozilo nic; je známa jako osoba zbožná a ctnostná, neměla důvod vraždit svého manžela! To jistě uznáte...“

Boccerinni se tvářil nedůvěřivě, ale počínal věřit. „Slečna Julietta není nikde k nalezení!“ řekl váhavě.

„Doporučoval bych vyhlásit po ní pátrání,“ navrhl Spagelli. „Jistě naleznete nějakou její fotografii, kterou byste mohli rozeslat do ostatních krajů a na hraniční přechody...“

„Vy se domníváte, že by mohla utéci za hranice?“

„Evidentně. Sluhové říkají, že ve stáji chybějí dva koně. Pravděpodobně na obou jela sama, její přátelé mají ve zvyku brát s sebou zásobní. Předpokládám, že se pokusí překročit hranice a dostat se ke svým spolčencům...“

„Víte snad něco i o těchto jejích... přátelích?“

„Ano. Ale jsou tak vysoce postaveni, že by se policie jistě zalekla jejich vlivu a couvla by před nimi.“

„Oho! Ctihodnosti, to urážíte naši policii!“

„Omlouvám se. Jsem jen skromný služebník Boží a nebylo mým úmyslem nějak vám radit ve vaší obtížné práci...“

„Ach ne, tak jsem to nemyslel, prosím vás! Jsme vděčni za vaši pomoc; víte mnohem více než my! Mohl byste uvést nějakou stopu, kdo by mohl té nešťastné dívce pomáhat?“

„Ano... jsem si téměř jist, že vím, kam prchá. Slyšel jste někdy o Gierolammo Voglarim, florentském komthurovi?“

„Ne. Ale předpokládám, že bude ochoten pomoci policii v pátrání po té dívce!“

„Svatá prostoto!“ povzdechl si kněz. „Předpokládám, že zcela jistě nebude! Odpřisáhne vám, že ji v posledních dvou měsících nespatřil ani okem a nic o ní neví; přitom ji bude skrývat někde ve svém paláci...“

„To by přece bylo křivé svědectví!“ zarazil se policista. „Za to by mohl být souzen a potrestán!“

„Pokud se pamatuji, od třináctého století bylo mnoho komthurů jejich řádu popraveno, ale ještě žádný nebyl trestán pro křivé svědectví. Nic mu nedokážete, pane!“

„Dám jeho dům úředně prohledat policií!“

„Nesmysl. V jeho paláci je tolik tajných úkrytů, průchodů či skrýší, že si s vámi mohou hrát na kočku a myš tak dlouho, dokud vám nedojde trpělivost. Naše naděje je v něčem jiném: ta dívka nemůže do nekonečna zůstat v úkrytu, jednou musí vyjít a pokusit se dostat za hranice!“

„Jste si tím jist?“

„Vždycky přecházejí hranice, když jsou ohroženi. Je to takový jejich zvyk. Stačí pátrat po ní po celé Itálii; když dáte fotografii pohraniční stráži, jistě ji najdou. Kromě toho se pokusím zajistit, aby se po ní poohlédli naši lidé. Ta dívka se dopustila prohřešků nejen proti státu, ale i proti Bohu; a Bůh trestá pobloudilé, jak zasluhují!“

„Dobrá, monsignore, využiji vašich informací a děkuji vám za ně. Ale ještě: co s tou ubohou paní la Venziniovou?“

„Jsem přesvědčen, že je-li vinna, pak jen nezměrnou láskou ke svému dítěti, ačkoliv takovou lásku nezaslouží. Navrhoval bych prozatím ji umístit v některém nervovém sanatoriu pro osoby jejího společenského postavení, kde by si utužila chatrné zdraví. Myslím, že je to naše lidská povinnost!“

„Ano, to je dobrý nápad! Děkuji vám, monsignore, za všechno!“

„Učinil jsem jen to nejmenší, čím jsem byl povinen církvi svaté a Tovaryšstvu Ježíšovu. Jděte s pokojem, milý synu; budete-li někdy potřebovat moji pomoc, obraťte se na mne...“


Julietta dorazila do Florencie expresním vlakem z Říma, kde geniálně zmátla pronásledovatele tím, že svoje koně zanechala na předměstském statku jednoho přítele; tam se také převlékla do šatů prosté ženy z lidu. Potom si zakoupila jízdenku třetí třídy a ztratila se v davu všelijakých uječených venkovanů, kteří měli namířeno na sever za prací. Snažila se nevyvolávat pozornost až do chvíle, kdy nevydržela vřískání a lamentaci jakési tlusté ženské z Kalábrie, jejíž dítě stonalo na horečku. Těch dětí bylo kolem ještě pět a všechny napjatě přihlížely, když Julietta malou prohlížela; konstatovala žaludeční katar, který vyřešila masáží bříška a pokusem vysvětlit matce, jak má dítě živit na cestách. Přestože se snažila mluvit co nejlidověji, okamžitě pochopili, že má rozsáhlé znalosti převyšující jejich; kladli jí proto různé otázky, nejdřív z oboru lékařského, potom i dalších. Když jí však začali strkat peníze, aby jim věštila z karet, konečně jí došlo, že dělá nějakou chybu.

Ve Florencii jí trvalo dost dlouho, než se jich zbavila; ti dobří lidé si přáli, aby je doprovázela, pomáhala jim vyjednávat s úřady a některým četla spletité údaje jízdního řádu. Kromě toho ji jeden starý sedlák prosil, aby zaříkávala ducha jeho zesnulé manželky, kterému vadí, že si vzal druhou ženu sice mladší, ale tak zchátralou, až se Julka divila; nějaká dívka, dle vzhledu pasačka koz, ji žádala, aby jí přičarovala bohatého manžela, pokud možno s úmrtním listem v kapse. Nebylo nejmenších pochyb, jakou profesi jí ti přisuzují.

Konečně se jim vytratila a prokličkovala do paláce; Gierolammo Voglari vyslechl její zprávy s podmračeným čelem a protože byla dost unavená, dal ji nakrmit a uložit do jedné z cel pro hosty. Vzápětí poslal zprávu Almettovi na Charryho pevnost Swärzbeeck, neboť Baarfeltova vysílačka se mu neozvala.

Julie prospala celou noc a probudila se za časného rána, celá rozlámaná, neboť ji trápily příšerné sny. Nejhorší byl hrabě Feroz, který ji usilovně o něčem přesvědčoval, aniž byla schopna pochopit, o čem. Když otupěle zírala do tmy a chystala se vstát z lůžka, zaslechla na chodbě rázné kroky; vzápětí vstoupil do cely Voglari, ve stavu mnohem vzrušenějším než kdy jindy. Na stůl položil noviny a řekl:

„Očekával jsem od tebe poctivější jednání! Přinejmenším jsi mi mohla říct všechno a nelhat!“

„Co jsem ti měla říct?“ probudila se Julka definitivně.

„Tohle!“ Voglari uchopil noviny a vrazil jí před oči přední stránku s její fotografií. Titulky řvaly černí:

„Strašlivá tragedie na šlechtickém sídle!

Nezdárná dcera zavraždila svého laskavého otce!

Krvavý konec rodinného rozvratu rodu la Venzini!“

Julie zbledla jako křída. Podívala se na Voglariho, jako by od něho očekávala pomoc a podporu; pak řekla tiše: „To není možné! To přece nemohli udělat!“

Voglari ji uchopil za ramena. „Mluv, děvče, prosím tě! Zabila jsi ho opravdu? Klidně mi to řekni, potřebuju to! Pomohu ti tak jako tak, ale musím znát skutečný stav věcí!“

„Ne, nezabila jsem ho! Věř mi, udělala bych to, protože byl zlý a zasloužil to; ale nedokážu nikoho zabít!“

„Tak kdo tedy? V novinách píšou, že se k tomu přiznala tvoje matka, aby tě zachránila před trestem a zmátla policii...“

„Matka...“ zašeptala Julie nepřítomně. „Matka... když přišla, měla černé šaty! Nikdy nenosila... proboha, dej sem ty noviny!“

Popadla je do chvějících se rukou a četla novinářský článek, přeplněný dezinformacemi, úvahami autora a bombastickými frázemi tak, že se sotva dala vysledovat skutečnost. Článek popisoval první fázi pátrání, ale nepadlo tam ani slovo o řádu; nicméně jedna věta zaujala Julčinu pozornost: „Podle informací rodinného kněze hodlal otec zapůsobit na svou dceru, aby vstoupila do kláštera...“

„Oni! Byli to oni, jezuité! Jejich člověk navštívil otce a řekl mu to, vím o tom... chtějí mne zničit! Píšou tady o rodinném knězi, ale náš zpovědník je starý a nikdy nechodí k nám do zámku, nemohl vědět o tom úmyslu... Byl to někdo z nich!“

Voglari přistoupil k oknu; třel si bradu a uvažoval: „Takže je jasné, že dokonale vědí o všem, co hodláš dělat. Vědí dokonce i o tom, že jsi tady. To je pochopitelné...“

Julie počala plakat; čím dál tím víc. Voglari přemýšlel, ale když její pláč neměl konce, okřikl ji: „A jsi si skutečně jistá, že toho muže nezabila tvá matka?“

Julka přestala plakat a přemýšlela; pak přímo vykřikla: „Pro smilování Boží – ona tam zůstala! Oni ji zatknou, budou vyslýchat a soudit... Já musím jít za ní! Musím jí pomoci!“ Vymrštila se a v záchvatu nerozvážnosti chtěla vyjít z pokoje; Voglari ji zachytil, chvíli s ní zápasil a pak ji srazil na lůžko.

„Takhle ne, prosím! Tím bys nepomohla sobě ani své matce! Přenech to nám, máme svoje zkušenosti!“

„Ale má matka je v nebezpečí!“

„Tak ať; zavinila si to sama! Proč se do toho pletla?“

Julka v úžasu nad jeho tvrdými slovy vyvalila oči.

„Když někdo potřebuje udělat židli, zjedná si na to truhláře!“ rozčiloval se Voglari. „Ale když potřebuje udělat tak důležitou věc jako vražda, kazí to sám jak umí, a ještě si myslí, že to dělá dobře! Jako tvoje matka. Dělala to někdy?“

„Ne!“ vydechla překvapená Julie.

„No prosím! Když něco neumí, tak se do toho nemá pouštět!“

„Copak ty jsi nikdy nikoho nezabil?“

„To neříkám; ale nikdy mě nechytili! To je rozdíl...“

„Tak teď poraď, jak jí mám pomoci!“

„Ty vůbec nijak. Ty budeš mít dost starostí sama se sebou. Musíš to nechat povolaným odborníkům.“

„Ale já jí chci pomoci! Je to moje matka, rozumíš?“ Julie na něho křičela; znovu propukla v pláč, tentokrát přímo hysterický. Padla na zem, bila hlavou o podlahu a kopala kolem sebe.

Voglari se k ní sklonil a položil jí ruku na hlavu.

„Spi!“ řekl a Julie rázem ztuhla. Voglari ji vzal do náruče a položil na její lůžko. Hladil ji po čele a spáncích, až se ztuhlé dívčiny rysy pomalu rozjasňovaly. „Spi, spi...“ šeptal. „Nic tě nebolí, na nic nemyslíš... Klidně spi!“

Rozhlédl se po pokoji, sebral noviny a vyšel z cely. Rychlými kroky kráčel ambitem, až se setkal s mladým vojákem, který zas hledal jeho.

„Je zle, komthure! Policie obkličuje zámek. Na cestách jsou hlídky. Pro jistotu jsem vyhlásil pohotovost pro naše stráže!“

„Neodváží se sem vniknout! Pro jistotu upozorni frekventanty vyšších ročníků, ale zbraně ať nechají schované v tajných skrýších. Kdyby přišli, musíš schovat Juliettu, chápeš? Uspal jsem ji, nechám ji do zítřka v transu. To ji uklidní.“

„Ano. Co budeme dělat dále?“

„Čekat, milý Beppo. Můžeš se modlit, chceš-li. Já jdu do věže k vysílačce a pokusím se domluvit s Charrym a ostatními. Kdyby něco, ať mi dají okamžitě vědět...“


Pátrání po uprchlé Juliettě la Venzini nepřinášelo žádné pozitivní výsledky. Dívka jako by se propadla do země; zmizela a nebyla k nalezení. Policie se obrátila na Voglariho, který je přijal velmi zdvořile a nabídl jim, ať provedou v jeho paláci domovní prohlídku. Boccerinni, který pátrání vedl, odmítl jeho nabídku a prohlásil, že mu věří. Voglari vyjádřil mínění, že policie brzy uprchlici dopadne, krátce pohovořil o vzrůstající zločinnosti a rozloučil se ve vší zdvořilosti.

Pacholka Enrica, který odvážel ze stáje hnůj na pole, zastavili odpoledne dva karabiníci a vyslýchali ho, zda neviděl cizí ženu v paláci. Pacholek Enrico Julii skutečně neviděl, kromě toho si nebyl jist, koho považují pánové za cizího, neboť hosté volně přicházejí a odcházejí a žádný není cizí. Pro jistotu popřel všechno a oni mu pro jistotu propíchali hnůj bodáky ručnic.

Julietta spala čtyřiadvacet hodin hypnotickým spánkem; vzbudila se na Voglariho pokyn značně zesláblá a vyčerpaná, nicméně klidnější a přístupnější rozumné domluvě. Pojedla a pohovořila s Voglarim, ale při sebemenší zmínce o matce propukala v pláč. Voglari ji těšil jak uměl, ale dokázal ji utěšit jen tím, že matka bude dopravena do nervového sanatoria na ostrově Capri, kde o ni bude jistě dobře postaráno. Gierolammo se znal se šéflékařem toho sanatoria, neboť ho před třiceti lety učil hypnóze do té míry, jak pan doktor potřeboval. Když se dozvěděl o Gině, usoudil, že je to v nejlepším možném pořádku.

Julie, pobledlá a s kruhy pod očima, zvolna upíjela čaj. „Vím, kdo nám může pomoci,“ řekla opatrně. „Neviděl jsi někdy v poslední době hraběte Guy Feroze?“

„Naposledy na volbách; sem do Florencie moc nejezdí. Proč?“

„Je jediný, kdo nám může v této situaci pomoci!“

„No, nevím... proč zrovna on?“

„Copak to nechápeš? Je to všechno jeho dílo! Věděl to dopředu, mohl tomu zabránit, ale nechtěl... chce se mi pomstít!“

„Počkej, děvče; obávám se, že přeháníš! Guy Feroz je řádový rytíř; myslíš, že má náladu na dětinské hry?“

„Guy Feroz je vtělený ďábel.“ řekla vážně.

Voglari s úsměvem potřásl hlavou. „Jak se zdá, budeš potřebovat na vzpamatování delší dobu, než jsem si myslel...“

„Nevěříš mi? Kdybys věděl, co všechno mi říkal v Německu!“

„Jeho výstřední způsob žertování zajisté znám. Ale také vím, že nikdy neublížil nikomu, kdo si to nějak nezpůsobil. Nebo snad máš dojem, že sis to zavinila... třeba nějakou provokací?“

„Já – provokovat jeho?“

„Jsi velmi hezká dívka a Guy je znám obdivem ke krásným ženám. Jistě s tebou žertoval; ale ty jsi přítelkyní Jana Dunbara. Možná jsi Ferozovo dvoření odmítla příliš nezdvořile?“

„Ale tak to vůbec nebylo! Vyhrožoval mi – tvrdil, že mi vezme tu krásu, o které všichni mluví! Teď dokonce i ty...“

„Julie, uklidni se! Jedna věc je, že jsi skutečně mimořádně hezké děvčátko; naproti tomu druhá, že ta krása ti při veškeré možné péči vydrží tak dvacet let a bude jí soustavně ubývat. Není to obsah upozornění, která ti adresoval?“

„Ano, je; ale on chtěl... vyhrožoval mi...“

„Jak a čím?“

Julie se dotkla prsty svých dlouhých hebkých vlasů. „Víš, ona tam vznikla taková dost nesmyslná diskuse; byly tam zachráněné děti z Polska, zavšivené, plné nemocí. Tak je v rámci léčení ostříhali a aby jim to nebylo líto, udělali z toho určitý druh společenské zábavy... no a potom...“

„Feroz chtěl, aby ses dala ostříhat taky?“

Julie neřekla nic, jen sklopila oči.

Voglari se rozesmál. „Žertoval; nic víc!“

„To nebyly žerty! To bylo... nebylo to poprvé ani naposledy! Potom přišly další náznaky, že buď přijdu o vlasy nebo o hlavu; čím dál víc jsem v ohrožení...“

„Až se z toho stalo nebezpečné trauma,“ kývl Voglari. „Já jsem kromě jiného taky psycholog, děvče. Vyhrožoval tak jenom tobě nebo i nějakým dalším děvčatům?“

„V podstatě všem, co byly ve Španělsku: Veronice, Valérii, Dianě... Některé dokonce podlehly nátlaku, třeba Renée nebo Agnes Wulffssonnová, teď si říká Freya – daly se ostříhat...“

Gierolammo se usmál. „Začínám chápat. Ty chceš vlastně tímhle vším navrhnout, abychom tě ostříhali a vydávali za chlapce, abys odtud mohla snadněji uprchnout. No, proč ne...“

„Ale já vůbec nechci...!“

„S tvou tváří a touhle nápadnou hřívou budeš vyvolávat všude pozornost, to přece chápeš! Dnešní móda ostatně preferuje účesy, které já osobně považuji za trestný čin proti lidskosti; ovšem moderní slečny se mnou hluboce nesouhlasí. Budeš se muset smířit s tím, že nějakou dobu budeš vypadat jako kluk... a potom moderní dáma z lepších kruhů, než ti to doroste...“

Julie jej uchopila za ruku a přitiskla k ní tvář. „Ale ty mi vůbec nerozumíš! Tímhle to neskončilo – a neskončí!“

„Co tedy ještě?“

„On mne bude dál pronásledovat! Jednou mě docela zničí!“

„Guy Feroz? Prosím tě, nepřeháněj!“

„Pořád vidím jeho oči! Nedopřeje mi klidu, dokud se nezbavím jeho satanského vlivu! Musím ho nějak zahnat, pomoz mi!“

Gierolammo trochu zvážněl. „Ty jsi panna, viď?“

„Co to s tím má společného?“

„Víc, než si myslíš. Proč vlastně...“

„Záleží na tom? Nechci se obětovat nějakému... Mám ráda jednoho muže, Janka Dunbara – a nechci žádného jiného! Jenom on smí...“

„Jan Dunbar se chystá připojit k Charryho armádě. Pospěš tam za ním; třeba mu to udělá radost!“

„Bude tam víc lidí; všichni, na kterých záleží! Sejde se tam výkvět řádu; taky všechny Valkýry ze Španělska, kromě těch, co odjely do Arminu. Jen ty se zachránily; všechny ostatní budou předhozeny Ohni, jenž plane v Ősgardu...“

Starý komthur ji objal, přitiskl k sobě a nechal hovořit:

„Nebudu nikdy šťastná – nenajdu klid, dokud se neočistím Ohněm! Jen On může spálit tu trýzeň, která cloumá mým tělem! Feroz to věděl; ať byly jeho žerty jakkoliv hloupé, byla v nich skutečná pravda, jako ve všem, co řekne nebo udělá!“

„Nemám Oheň,“ řekl Gierolammo. „Ani nikoho, kdo ho umí udělat. Ale začínám ti rozumět, panno. A je mi tě líto.“

„Je možné, že jsem v některém ze svých předchozích zrození byla pannou v Ősgardu? Že jsem se koupala v Ohni? Byla Valkýrou?“

„Nevím, čím jsi kdy byla; ale vím, že to není důležité. Jestli je to tak, jak říkáš, máš skutečně pravdu; samotné tvé bludné představy jsou teď pravda. Až se zbavíš svých nádherných dlouhých vlasů, nalezneš klid; pošlu ti jednu dívku, která se v tom vyzná, stará se velice pečlivě o svého chlapce i jeho kamarády. Taky je dost dobrá zaklínačka; vyhovuje ti to?“

Julie malomyslně škubla hlavou.

„Ale vím, že to nebude konec. Pomoci ti může Jan Dunbar, až tě ujistí, že mu ani v nejmenším nevadí tvá proměna. A potom... víš, Živý Oheň ti nemohu slíbit. Je jen málo takových, kteří mají vůbec nějakou vzpomínku na očistný plamen. Možná ty sama víš víc než kdokoliv, kdo je teď tady v Evropě.“

Julie zvedla oči; vypadala teď jako smutný bílý leknín.

„Děkuju ti, Gierolammo, že se o mne tak staráš. Hodila jsem se ti na krk jako kámen, jako závaží... ale ty jsi tak laskavý!“

Voglari jenom shovívavě zkřivil koutek úst.

„Pošli mi to děvče, domluvím se s ní. A děkuju...“

Komthur si povzdechl, pohladil ji po vlasech, odešel a zanechal ji vlastním pošetilým myšlenkám. Když procházel chodbou, mimovolně propletl prsty rukou a začal se za ni tiše modlit.


Tomáš Baarfelt by byl zajisté ochotně vzal na svá bedra starost o blaho svojí dcery; ale v této době byl právě na cestě. Opustil se svou ženou Evou-Marií Hůrku a cestoval v přepychových Juliiných saních napřed do Holandska a Belgie, potom dále přes Francii až do Španělska; jeho konečným cílem byla Mallorca, kde hodlal svoji ženu léčit z jejího zranění. Mohl si to docela dobře dovolit, neboť vláda Francie prostřednictvím svého velvyslance ujistila Charryho, že jí Baarfeltova návštěva bude vítána a že mu budou nápomocni v každém ohledu.

Eva-Marie se už vzpamatovala ze svého zranění, těšila se na cestu a byla šťastná, že je s milovaným mužem. Její otec prolil mnoho slz, když se dozvěděl o jejím rozhodnutí odejít a už nikdy se nevrátit; byl k ní léta tvrdý a necitelný, ale nyní, když mu odcházela, cítil prázdnotu ve svém srdci. K čemu nyní bude jeho bohatství, statek, rozlehlé polnosti – když je nemá komu zanechat? Také Evina matka plakala, navíc obviňovala muže, že dceru svojí nelítostností vyhnal. Odpovídal jí nevrle a nepřátelsky; ale musel přiznat, že má část pravdy.

Denis Baarfelt schvaloval rozhodnutí svého otce stejně nadšeně jako kterékoliv jiné; přál oběma všechno dobré, ale nežádal, aby mohl jít s nimi. Naopak, velmi ho zaujal život v Charryho vojenském táboře a rozhodl se zůstat tam až do skončení války. Všichni jsme slíbili Tomášovi, že o něj budeme pečovat a nedáme mu ublížit, takže se otec a syn Baarfeltové rozloučili a Tomáš vyrazil na svou dlouhou cestu.

Tak se ani nedozvěděl o starostech, které trápily Julii.


Po několika dnech se dostavila do řádového paláce ve Florencii starší dáma důstojného vzezření v cestovním oděvu s velkými kufry – Gierolammo Voglari ji uvítal velmi nadšeně a okamžitě zavedl k Julii; ta ji rovněž nadšeně uvítala:

„Tetičko Margo! Jak jsem ráda, že tě vidím...“

Teta Margo ovšem musela nadšení hodně předstírat, když spatřila to zubožené stvoření, které trávilo svoje dny ve strohé klášterní cele. Ani nebyla moc k poznání; kamarádka jí ostříhala vlasy dle poslední chlapecké módy, ale Julka je vytrvale česala tak, aby co nejvíc přilnuly k hlavě a vypadala, jako že vůbec žádné vlasy nemá; navíc si vynutila velké zrcadlo, ve kterém se co nejčastěji zhlížela a ubezpečovala se, jak je strašně ošklivá. Její sebetrýznění, deprese a občasné záchvaty pláče Voglariho trápily, ale věděl, že je snadno nenapraví.

Teta Margo studovala psychologii možná kdysi dávno, ale o trápení dospívajících dívek věděla dost z rozsáhlých zkušeností; takže promluvila sice nakvašeně, ale hlasem veselým:

„No – já se zrovna moc neraduju, ovečko moje! To je taky nápad honit mne, starou osobu, po všech čertech a ďáblech, abych ti pomáhala ve tvých ztřeštěných nápadech! A vůbec, nemáte tady ani trochu bezpečno! Víš, že mi kontrolovali doklady, když jsem sem šla? Slídí ti tady okolo karabiníci a krysy, můj drahý; měl bys je radikálně vyhubit! Kromě toho jsem viděla špiclovat kolem tvého zámku taky něco jezuitů. Došel ti jed na myši?“

„Vše má svůj čas, Margo,“ smál se Voglari. „Prozatím je naší největší starostí tadyhle Julie...“

„Já vidím, já vidím! Ale Bože, ovečko moje, ty vypadáš hrozně špatně! Kruhy pod očima, tvářičky pohublé, bledá jako sýr... nevypadáš vůbec zdravě, má milá!“

„A to se tomu divíš?“ zarazila se Julie. „Matku mi zavřeli, mne samotnou pronásledují a já snad mám rozkvétat jako růžička?“

„Ale ne, kdežpak! Tohle je akorát tak dobře. Nevypadáš si už ani moc podobná, děvče. To je dobře; Jindra vypadá hůř!“

Teta Margo požádala Voglariho, aby jí rozvázal šněrovačku, což ten učinil se zkušenostmi dávajícími najevo, že mu taje ženského oblečení nejsou záhadou. Nato vytáhla ze šněrovačky několik listin a knížku v tuhých deskách, a položila všechno na stůl.

„Pro jistotu jsem to schovala, kdyby se rozhodli pokochat krásou mého těla! Nesměj se tak drze, Voglari! Bývaly doby, kdy by za podobný pohled dali muži život... No, kousek života docela určitě. Tady to máš, ovečko!“

»Ovečka« Julie přece jen byla zvědavá; vztáhla ruku a vzala do ní cestovní pas. „Heinrich von Raune? Jindra si na mě vzpomněl?“

„Nechává tě moc pozdravovat. Půjčoval mi tu knížku hrozně nerad a nesmíš se nechat chytit, nebo tě prý přetrhne jako hada; co si vzal tu cácorku, hrozně zpanštěl a zpyšněl. Taky ztloustl; vůbec si už nejste podobní. Na tom pase naštěstí ještě jo...“

„Já pojedu na Jindrův cestovní pas?“

„Jenom do Švýcarska; Jindra se moc smál, když si tě představil jako kluka. Taky jsem byla zvědavá, jak ti to sluší bez vlasů; není to zas tak hrozný, jak by mohlo. Ještě budeš potřebovat knírek, ten nalepíme; taky tě naučím trochu přimalovat. Umíš kouřit? Jindra totiž kouří jako fabrika, řekla jsem mu jasně, že s takovou bude mít brzo bronchitidu a tuberkulózu, ale copak si někdy někdo z vás dá v něčem poradit?“

„Počkej, Margo! Neříkej, že se ti nehnusím takhle ostříhaná!“

„Naopak, docela ti to sluší. Malej Denis zas vypadá s těma svýma loknama jako holka, tak se to vyrovná...“

„Když ty si ze všeho děláš legraci!“

„To ještě není nic proti tomu, jak budou řvát smíchy holky! Teda, Diana zůstane nad věcí, jak ji znám; ale Veronika, Valérie a ty ostatní malý potvůrky! Však zrovna teď cestujou kolem Evropy na krk Guyrlayowům; Mario je rázně vykopal ze Španělska, že mu nebudou rozvracet morálku. Víš o tom? Jo, a postav se, musím tě přeměřit kvůli hadrům; mám okamžitě nahlásit telegramem tvý míry kvůli uniformě. Sigrid mi vzkazovala, že ti mám dát zrovna pár pohlavků, že ses neozvala.“

„Sigrid – to je kdo?“

„Sigrid Wulffssonnová, vrchní krejčová v tý fabrice. Dělají vám tak nádherný hadry, že budeš řvát a lézt po zdi, až je uvidíš! Že prej vám je hodí rovnou do Schwarzbergu...“

„Ale já vůbec nevím, o čem mluvíš!“

„To je normální; copak tys někdy něco věděla? Nekoukej na mě jako čerstvě vyoraná myš; radši se chystej na cestu!“

Julka se nenápadně ohlédla do zrcadla, vjela si prsty do vlasů a rozčechrala je; tvářila se nešťastně.

„Nojo, jak zmoklej vrabčák! Tadyhle máš Jindrovu fotku; udělám z tebe ještě pěknějšího kluka, než je on. Gierolammo, sehnal jsi pro ni to oblečení? Odtud vykličkuješ jako můj kočí; ve městě se pak převlíkneš do lepšího. Toho kluka, co mi řídí koníčky, snadno zahraješ, je to naprostej idiot...“

„No jo – ale co bude s maminkou?“

„Bože můj, ty bys toho chtěla po starý ženský! Je jí špatně v tom sanatoriu? Já se v životě tak neměla jako ona! Jen co budeš v bezpečí ty, začnem se starat o ni. Já osobně tam dojedu a vezmu tvoji matku na kratší projížďku po moři. Kdyby ta zábavná cesta náhodou skončila někde ve Valencii, za to přece nikdo nemůže; nebo myslíš, že ano?“

Julie se poprvé usmála a objala tetu s upřímným polibkem.

„Ale no! To si schovej pro svého ženicha, jestli nějakého máš! Chtěl si tě myslím vzít mladý Dunbar, pokud ho chceš...“

„Pochybuju, že o mě bude ještě mít zájem!“ pohladila si Julka zamyšleně vlasy. „Moc líbit se mu asi nebudu!“

„Ale, Janek není puntičkář. Ostatně kdyby věděl, co tady s tebou zamýšlejí, je schopen vyhlásit Itálii válku. Bude jen rád, že tě má, ať už ostříhanou nebo vlasatou...“

„Ty seš na mě tak hodná, tetičko!“ vzdychla Julie.

„A ty seš hloupá káča! Tak sedneš si před to zrcadlo? Musím ti přidělat nádhernej mužnej knírek!“


V těch dnech přijela do Říma slečna Magda Szomódiová ve společnosti svého strýce Jánose Ásaghiho, majitele padesáti tisíc vepřů a k tomu přiléhajících pozemků, vesnic i jejich obyvatel, to vše v Uherské pusztě. Otec pana Ásaghiho vlastnil pouze pět tisíc vepřů, nicméně už tak byl velmi bohat; pokud se týče strýčka Jánose, ten měl peněz, že nevěděl co s nimi a kromě neteře Magdy je neměl komu odkázat, neboť vzdor bouřlivému životu zůstal bez legitimních potomků. Magda byla dcerou jeho sestry, rovněž velmi dobrodružné dámy, která nyní po úmrtí svého manžela (sňatek z rozumu) trávila svoje vdovské dny milostnými aférami a utrácením peněz po barech v Budapešti a Vídni.

János Ásaghi se rozhodl neteř Magdu provést po svatých místech, neb dívka jevila stopy zvlčilosti až lehkomyslnosti, zděděné po svojí matce. Za tím účelem přijeli oba do Říma, kde objemný strýček vodil křehkou dívenku po chrámech, palácích, musejích a památkách. Magda se zajímala kromě všech těchto věcí i o mladé muže, a přestože neuměla ani slova italsky, dokázala si s nimi dost dlouho povídat, k velké strýčkově nelibosti.

V jednom z chrámů ulpělo na slečně Szomódiové též oko jednoho z modlících se mnichů; tento sledoval Magdu a jejího strýce až do hotelu a pak urychleně běžel podat hlášení; ani ne za dvě hodiny se přiblížil k hotelu železem obitý vůz plný strážníků, zvaný v civilizovaných zemích Zelený Anton. Komisař, který jim velel, se vyptal na slečnu Magdu a poté ji šel navštívit do pokoje, kde zdvořile oznámil, že je zatčena pro vraždu svého otce a bude odvedena do vězení.

Magda Szomódiová neuměla italsky a nechápala, co od ní ti lidé chtějí; rovněž její strýc János Ásaghi nechápal vůbec nic, neboť ani on nebyl mocen italštiny. Když však policisté chytili jeho neteř za útlé ruce a vlekli ji dolů a do vozu, rozlítil se jako bdělý strážce její ctnosti a mohutnýma rukama zmlátil sedm strážníků na jednu hromadu. Teprve když přišla posila, podařilo se jim ho přemoci, spoutat a dopravit na komisařství.

Tam je napřed celou jednu noc trápili tím, že je nutili mluvit italsky, což nedokázal jeden ani druhý. Potom přesvědčovali Magdu, že se jmenuje Julietta la Venzini a zabila svého otce. Jejímu ujišťování ani dokumentům vůbec nevěřili a prohlašovali, že si doklady pořídila falešné, aby mohla jistěji utéci z Itálie a vyhnout se spravedlnosti.

Magda taková nařčení rázně odmítala; ale zarazila se, když jí ukázali dvě fotografie. Byly to skutečně její obrázky! Samotná Magda by zaváhala, jestli ji někdo potají nevyfotografoval, kdyby to nebylo v tak zvláštních situacích. V oněch dobách nebylo nijak obvyklé si dát dělat podobenky, trvalo to dlouho a vyžadovalo komplikovanou aparaturu. Ta Julietta na to nejspíš měla; na jednom obrázku byla vyobrazena na krásném grošovatém hřebci, kterého jí Magda okamžitě začala závidět, neboť jako dívka z krve uherské jezdila s větrem o závod, až za ní vlála dlouhá černá hříva vlasů. Ještě zvláštnější byla druhá fotografie; tam stála opřena o stožár nějaké plachetnice, oblečená jen do pruhovaného trička a krátkých kalhot pod kolena! Magda by dala cokoliv za kalhoty, třeba až ke kotníkům; ale přísný strýček János by ji přerazil a společnost postavila na pranýř, kdyby se opovážila takhle obléknout! Musí to být pěkně oprásklá holka, ta Julietta! Tak se s ní třeba seznámit...?

János Ásaghi zuřil a napadal všechny, kdo vstoupili do jeho cely. Když mu přivedli německého tlumočníka a objasnili, za co sedí, vynadal jim do volů a idiotů a poslal je do míst, která jsou rozhodně dost vzdálena od slušnosti. Policisté se s ním dlouho hádali a různě se mu snažili dokázat, že je sluhou jakési Julietty la Venzini, kterou v životě neviděl a za kterou úporně považovali jeho neteř Magdu. Jmenovali taky spoustu jiných lidí, které neznal a nepřál si je poznat. Odmítal všechno a nadával jim tak sprostě, že to tlumočník nedokázal ani přeložit.

Třetího dne se Ásaghi přiznal, že zná jméno Baarfelt; muž toho jména kdysi (před osmnácti lety) zajišťoval jakési dodávky masa Rakousko-Uherskému vojenskému eráru. Oba pánové si na tom pěkně namastili kapsy; kromě toho měl Baarfelt jisté pletky s jeho krásnou sestrou, dokonce se kvůli ní serval v csárdě s několika chlapci ze sousedství. Nicméně potom odejel a od té doby už o něm János nikdy neslyšel a odmítal o něm slyšet nyní; tehdy se stalo nutným sestřičku Magdu urychleně provdat. To přiznání policii nesmírně potěšilo, protože to byla první konkrétní věc, kterou vůbec doznal. Vyslýchali proto jeho i dívku tím usilovněji a zakrátko je přinutili k přiznání, že jsou skutečně těmi, za které je považují.

V té době se dostavil poručík Boccerinni a jeho stín, jezuitský kněz Spagelli. Prohlédl si Magdu a konstatoval, že je sice navlas podobná Julii, ale bohužel o dobrých deset centimetrů menší než Julka, což lze těžko zfingovat. Že tedy policisté nepolapili Baarfeltovu nezdárnou dceru, ale další dítě tohoto neúnavného otce, zcela nevinnou; alespoň ve směru, který je jí kladen za vinu. Ze stejných důvodů je tedy nevinen i její strýc, pokud nepočítáme napadení úředních osob a zdemolování kanceláře.

Byla to hrozná blamáž; policie byla nucena se oběma cizincům omluvit a ocenit příkoří, které jim bylo činěno, značnou finanční částkou, nad kterou policejnímu řediteli zaplakalo srdce. Nicméně přesto nebyli hosté spokojeni a vyjádřili to nejen rozsáhlými citovými výlevy v tisku, ale i oficiálním protestem přes Rakousko-Uherský konzulát v Římě. Policie byla napadána ze všech stran a ředitel byl jako na jehlách.

„Vy jste idiot, Boccerinni! Koukejte najít tu pravou holku, nebo uvidíte, co se s vámi stane!“

Nepříjemné bylo, že dozor u Voglariho zámku byl zatím odvolán, neboť považovali další setrvávání stráží na tom místě za zbytečné. Boccerinni vykonal vše, co bylo možné, aby byla Julie nalezena – leč marně.

Monsignore Spagelli byl povolán ke koadjutorovi řádu a bylo mu mezi čtyřma očima důvěrně sděleno, že místo provinciála řádu na Ďábelských ostrovech je trvale uvolněno a připraveno pro toho člena řádu, který se nejvíce znemožní. Poslední provinciál zemřel před půl rokem na malárii, předešlého snědli lidožrouti. Nabízí se tedy krásná kariéra mučedníka pro víru.


Asi v téže době přecházel pohraniční přechod v Lugganu mladý muž, vážný, tmavě oblečený, velmi hezký a se šviháckým knírkem, avšak bledou tváří, v níž se zračilo nedávné utrpení. Předložený pas na jméno Heinrich von Raune vyvolal u celníků a pohraničníků patřičnou úctu, takže ho odbavili dost rychle, což nebylo za posledních dní pravidlem.

„Co že je tady takový zmatek?“ tázal se Heinrich von Raune, když už zasunoval svůj pas do náprsní kapsy převlečníku. „Jindy přece celní prohlídka netrvá tak dlouho!“

„Ale,“ mávl kníratý celník rukou. „Hledají nějakou holku! Je to nóbl dáma a zapíchla prej svýho tatíčka...“

„Domníval jsem se, že ji už chytili...“

„Jo, to noviny taky psaly. Jednu už chytly, ale asi je jim to málo, tak potřebujou ještě jednu. Tahleta prej je navlas podobná, jenže to nejni vona. Píšou, že je to ňáká její nevlastní sestra či kýho ďasa. To bude dost divná famílie!“

Heinrich von Raune se usmál. „Podstata úspěchu je mít hodně dětí a všechny skoro stejné. To je výhoda velkých rodin!“

„Prosím? Nějak nechápu, co tím myslíte...“

„To nevadí. Třeba to někdy pochopíte.“ usmál se Heinrich a s půvabnou úklonou přešel přes hranici do Švýcarska.

Bodrý důstojník pochopil o šestnáct hodin později, když se dostavil vyšetřující důstojník poručík Boccerinni ještě s nějakým mužem v civilu a ptal se na Juliettu.

„Ne, ne a ne!“ stál na svém celník. „Žádná taková žena tudy neprošla ani ji neprovezli v žádném voze! Mohu to odpřisáhnout!“

„A tento muž?“ pán v civilu vytáhl jinou fotografii.

„Inu, prošel tudy podobný člověk, ale měl knírek a... U čerta! Když vidím ty dvě fotografie vedle sebe...“

„Jak se ten člověk jmenoval?“ vyjel si Boccerinni.

„Heinrich von Raune. Ještě se mnou žertoval...“

„Idiote! Byla to ta holka, aby ji čert vzal! Heinrich von Raune je její nevlastní bratr a podle všeho teď sedí ve Vídni a směje se nám!“

„Panebože!“ vydechl celník. „Ženská? To není možné! Ale jsou si ti dva podobní, to se musí nechat! Jo, proto on říkal, že to je výhoda velkých rodin! Kolik je jich vlastně celkem?“

„Čert ví, možná i dvacet! A to o mnohých ani nevíme!“

„A to všichni přijdou sem? To bude pěknej zmatek!“

„Už jsem vám řekl, že jste idiot!“ zavrčel Boccerinni. „Probůh! Musíme rychle zajistit tu starou! Určitě jí někdo přinese zprávu, nebo se pokusí... Rychle, Spagelli, do Neapole!“

Pozdě, milý poručíku! Když oba dorazili do sanatoria na ostrově Capri, zjistili, že se tam Gina la Venzini už nenachází; odjela s jistou milou starší dámou na projížďku po moři. A že se nestihly vrátit? Zřejmě přistály někde jinde, to se může při námořní plavbě docela dobře stát. Jistě se brzy ukážou...

„Jo, někde jinde!“ rozčiloval se Boccerinni. „Nejspíš někde ve Francii nebo ve Španělsku! Kdo byla ta stará bába?“

„My přece nejsme policie; neobtěžovali jsme ji zkoumáním jejích dokumentů! Nějaká příbuzná... jméno je v knize návštěv, sama se tam zapsala...“

Jméno neřeklo nic policii ani komukoliv jinému. Boccerinni dostal další geniální nápad: postarat se o Venziniovské jmění. Ale čekalo ho nepříjemné překvapení: konto la Venziniů bylo zrušeno, peníze vybrány, zmizely neznámo kam. Směnky a platební příkazy podepsal hrabě la Venzini ještě před svou smrtí. Poručík pospíšil do paláce; tam rozkazoval nějaký advokát a s úsměvem mu ukázal kupní smlouvu, kterou hrabě la Venzini prodal zámek i všechny ostatní nemovitosti nějakému hraběti Orroscovi, jehož zástupcem je onen advokát. Smlouva byla uzavřena už před půl rokem a hrabětem podepsána; ověřena byla notářem, který zemřel před dvěma měsíci a kromě toho dvěma hodnověrnými svědky, kteří budou zajisté ochotni to dosvědčit.

„Jsem si jist, že smlouva i směnky jsou falešné!“ přesvědčoval Boccerinni policejního ředitele. „Když to dáme soudu...“

„Jste blbec, Boccerinni,“ řekl policejní ředitel pevně. „Mám tady několik depeší. Především pan Heinrich von Raune z Vídně nám oznamuje, že se během posledního měsíce nehnul ze svého sídla, svůj pas má při sobě a nechápe, proč by nám ho měl zapůjčit ke zkoumání. Do Itálie jezdí často a rád a tímto přechodem projížděl při své návštěvě před půl rokem, ale...“

„Kdybychom prověřili to jeho razítko...“ nedal se Boccerinni.

„Utržíme další ostudu. Skutečně o to tak stojíte? Před hodinou jsem se vrátil z ministerstva zahraničí. Tajemník ministra mi ukazoval nótu, která jim přišla od arminského císaře, toho Charry de Guyrlayowa. Nepřál bych vám ji vidět; nadává nám jako klukům. Rozvířil jste takový zmatek, že už o tom ví i ten dobrodruh! Ale ministerstvo zahraničí si přeje, aby aféra byla okamžitě skončena, rozumíte? Státní zájem!“

„Ano, prosím. Ale... jakým způsobem? Totiž...“

„Dokážete, že hraběte la Venzini zavraždil neznámý lupič; vy jste se ve svých dedukcích mýlil. Vy osobně! O vašem povýšení nemůže být pochopitelně ani řeči! Nebo vlastně... ale ano, budete povýšen! Dostanete jmenování do detektivního oddělení na Sardinii – tam máme soustavně málo důstojníků, každou chvíli nám bandité někoho zabijí. Vidím, že v Neapoli jste měl málo starostí...“

Touže dobou byl monsignore Spagelli u generála jezuitského řádu; také generál soptil jako vulkán před výbuchem.

„Komthur Guyrlayowe poslal Svatému Officiu stížnost. Podle všeho ji psala jeho žena Diana, je ostrá jako sekané žiletky. Papežův tajemník žádá, abychom zjednali v té věci naprosté jasno...“

„Bylo mi nařízeno, abych Juliettu la Venzini odstranil, nejlépe do kláštera. Učinil jsem, co jsem mohl...“

„Hlupáku! Měl jste to provést tiše, ne tak, aby o tom věděl celý svět! Voglari se nám směje a nunciatura nám nadává! Jestliže neumíte vykonat, co od vás Societas Jesu potřebuje, nezbývá než pověřit vás jinými úkoly – zajisté velmi důležitými...“

„Ďábelské ostrovy...“ vzdychl monsignore Spagelli.

Generál jenom kývl hlavou.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 20:28